Archiv pro rubriku: Kocourkov pod Řípem

Název rubriky je snad jasný. Kdyby téma přesáhlo naši milovanou vlast, změní se název na Kocourkov nad čůrajícím chlapečkem.

Rychlík teda nejsme, ale přitom nikde nestavíme.

Nejsou byty. A jsou dražší a dražší. Nejvíc ve velkých městech, ale teď už skoro všude. V Česku na byt vyděláváte nejdéle z celé Evropy. Možná proto, že jsou u nás byty drahé nebo že málo vyděláváme. Nejspíš obojí.

Všichni ekonomové, stavbaři, developeři i novináři vědí, proč to tak je. Hodně lidí se stěhuje do velkých měst, protože je tam lepší práce a dá se víc vydělat. Jenže byty pro ně nejsou. Protože se nestaví. Tam, kde se nestaví, není konkurence a ceny bytů letí nahoru.

Všichni také vědí, proč se nestaví. Protože byrokracie. Všechny ty papíry a všechna ta razítka způsobují, že než můžete začít stavět, trvá to léta. A je to vlastně stejné, ať stavíte malý domek nebo dálnici. Podle studie Světové banky je Česko v procesu povolování staveb na úžasném 157. místě na světě.

A trvá to proč? Když víme, že v soukromé sféře se věci dělají rychle a hned? Nabízím odpověď: úředník si musí svou práci šetřit, rozdělit na delší období. Jednak ještě nedopil kafe a nepřečetl si noviny. Za druhé, kdyby byl s prostudováním a orazítkováním spisu brzy hotov, mohl by si někdo myslet, že má práce málo, že je úředníků moc a že by se na úřadech mělo provést zeštíhlení.  

Všichni to vědí, všude se o tom píše už řadu let. Ale nikdo odpovědný to neřeší. Co dělá vláda, parlament, kraje? Nic! Jsou toho zpomalování společnost nedílnou součástí.

Zdá se, že příčinou neprůstřelnosti je fakt, že tenhle stav někomu docela vyhovuje. Kdo to jen může být? Politici, úředníci, developeři, obchodníci, majitelé bytů? Kdo a proč brání změnám? Kdo má zájem na zachování podivného stavu? Nebo je to všechno jen liknavost a pohodlnost úředníků, kteří si zvykli na svůj klídek a cítí se být nesestřelitelní?

Co brání poslancům upravit příslušné zákony, aby byly rozhodovací lhůty výrazně zkráceny? Musí být na stavbu psí boudy skutečně pětadvacet razítek? Nelze stavební řízení zjednodušit tak, aby nikoho nesvádělo ke korupci?

Ticho, setrvalé, nerušené ticho. Ani politické strany nejsou schopny tohle téma zvednout ze země. A víte, jak by jim to zahýbalo s preferencemi?

Dobrej byznys: elektroautomobily.

Procházíme obdobím solární energie a řepky. Obojí nastalo z impulsu ekologických aktivistů a obojí je tu především k tomu, aby plnilo peněženky korporací a oligarchů. Totéž v mnohem větším měřítku slibuje elektromobilita.

Ve společenství zákonodárců a lobbistů se podařilo nastavit parametry, aby oligarchové bohatli a občané jim to platili. Vlastně to byla jen zkouška, že to tak půjde. Příští projekt je kolosální, půjde v něm o mimořádné prachy a zase to zaplatíme my. Elektromobilita! Na začátku jsou znovu aktivisté. Především mladší lidé (není podmínkou), co se potápějí ve vodách fanatických výzev, údajně k ochraně planety. Nepřítel je CO2, kysličník, který do plynné databanky přidává mimo jiné člověk. Automobilky se snaží, co mohou, snižovat exhalace oxidu nejen uhlíku ale i oxidů dusíku nebo síry a vyhovět tak politickým rozhodnutím. A když je limit splněn, politický tlak stanoví nové – teď už technicky nesplnitelné hranice. Evropa se zvláštním zalíbením likviduje svou technickou úroveň, průmysl, pracovní nabídky a vyspělost. A chce nabídnout v nějakém zvláštním náboženském zanícení věci nedostatečně promyšlené, neodzkoušené a s řadou vad a vedlejších problémů. Přemýšlejme, proč se to takhle děje!

Elektromobilita. Stojí za ní transparentáři v ulicích, všechny Grety světa, politici, co čují volební hlasy, a hlavně oligarchové a nadnárodní koncerny, kterým to přinese obrovský byznys.
Auta na elektriku proč ne. Ale možná by bylo lepší všechno vyzkoušet, vychytat mouchy a rizika, Vyhodnotit všechny přednosti, nedostatky a problémy. Dívat se na to nejen z pohledu toho jednoho autíčka, ale sledovat všechny souvislosti. A zkoumat – než se to rozjede ve velkém – jestli není na obzoru nějaká ještě lepší technologie. Co třeba vodík? Jenže to by nepřinášelo zisky tady a hned.

Tak se na to jde přesně obráceně: Usnesení, nařízení, zákazy, omezování, ideologické nálepkování. Elektrická auta ještě dnes. Automobilky deptané politickým tlakem ruší své mimořádně ekologické projekty a sypou prachy do lithia, jehož těžbou se likvidují zajímavé krajiny ve všech světadílech. Ale kdo by koukal na ochranu planety, když jde o ochranu planety?

Elektromobily budou drahé. Ti chudší na ně nedosáhnou. Bohatší dosáhnou, pokud jim státy nebídnou dotace. A dotace nerostou na stromech. Budou vypláceny z daní těch chudších. Těch, co na elektromobil mít nebudou. A kupovat si nový benzíňák, když hrozí, že ho vlády za pár let zakážou? Tak si radši koupí ojetinu a budou ovzduší plnit exhalacemi.

Jenže tak jako nikdo neřeší, kde všude elektroauta zanechávají svou hnusnou ekologickou stopu lithiem počínaje, ujíždí nám možná nějaký vlak. To až budeme řešit auta na vodík nebo nevím na co. Svět se vyvíjí, zřejmě něco dalšího přijde, ale to my se možná budeme zabývat likvidací elektroaut. No vlastně taky dobrej byznys.

Jedna raketa…

Nastal spor kolem zabití vysokého funkcionáře Iránu, diplomata, velitele a vůdce teroristických band působících na celém Středním východě. Výčet teroristických akcí jeho tlup a jeho rozvracení stavu několika států na blízkém Východě by byl velmi dlouhý a mrtví by se těžko dali spočítat. Americká raketa vypálená z dronu tomu udělala konec.

A máme hned vydatné palivo pod kotle českých sociálních sítí. Pod praporem „porušení mezinárodního práva“ se sešikovala pestrá společnost. Konzervativní držitelé mravních zásad, za jejichž mládí se ještě války vyhlašovaly. Ti, co nenávidí USA a Západ v jakémkoliv skupenství, samozřejmě v čele se členy KSČM a dalších podobných spolků. A konečně neználkové, kteří o dění na Blízkém východě vědí prd a snaží se na něj aplikovat naše pravidla dost vzdálená vývoji a stavu světové společnosti.

Zabití vojenského představitele jedné země druhou zemí na území třetí země je rozčílilo. To, že aktivita Iránu každodenně generuje množství zabitých v celém teritoriu s významným přičiněním právě zabitého generála, už nevědí. Protože je to nezajímá. Padají z nich mírotvorná hesla typu „Nejsme jako oni“, „…nastav druhou tvář“ nebo „…ty po něm chlebem“. Ve výsledku – nechme je vraždit a dělat lumpárny, my máme přece morální převahu. Že ten s morální převahou se při takové hře nemusí už dožít příštího týdne, nechápou.

Války už se skoro sto let nevyhlašují. Vyhlásit válku je závazkem se do ní také pustit. A po takové válce by nemuselo na planetě zbýt moc živého. To, co se odehrává v současném světě, ať to byla bývalá Jugoslávie, nebo Blízký východ, Afrika a co já vím, kde ještě, už nejsou skutečné války. Jedna banda teroristů bojuje s jinými bandami teroristů, vraždí, nejlíp civilisty, vypaluje a genociduje stejně jako ta druhá.

Až dojdou náboje, nastoupí diplomaté a sjednají mír.

Vzhůru nebo dolů?

Ekonomický růst se zdá nezadržitelný. Ale mají mít lidé na planetě všeho víceméně stejně? Nebo se máme uskrovnit my Evropané a počkat, až nás ostatní doženou a předběhnou, protože my máme mít morální zábrany k tomu stoupat vzhůru?

Často teď před námi vyskakuje otázka, kam se to naše planeta řítí. Planeta samozřejmě obíhá po předepsaných drahách. Pokud by se někam řítila, tak se to nejspíš dozvíme pár tisíc let dopředu a budeme se moci na to připravit. Otázka nezní, kam se řítí planeta, ale kam se řítí lidstvo. Ty dva eposy dvacátého století byly strašlivé, ale uvědomili jsme si, že další válka už by stihla zničit všechno živé, možná i Boha.  Omezili jsme se na lokální konflikty, vzájemné odstrašování a terorismus.

Jsou ale před námi další hrozby. Planeta se přelidňuje. Nedokážeme tolik lidí nasytit. Ničíme si zdroje a ničíme přírodu. Planeta se otepluje. Závěr: musíme se uskrovnit.

Pravda je, že vývoj lidské společnosti míří vzhůru, k uspokojení společnosti i jejích jednotlivých členů. Máme se líp a líp. Otázkou je, jestli se to na tom omezeném prostoru dá zvládnout. A kam míří a kde skončí to vzhůru. Všechny společenské systémy, od kapitalismu k socialismu se onoho vzhůru vytrvale držely a drží. Někdy se to i daří. A všichni lidé chtějí, touží a požadují, aby se měli líp. Odkládání lepšího života směrem do posmrtné budoucnosti jsme odložili k jiným starožitnostem.

Čím dál víc se objevují lidé, kteří tvrdí, že bychom se měli začít uskrovňovat. Vedou je k tomu důvody sociální, multikulturní nebo chiliastické. Odvrhněme luxus, zbavme se zbytečností, žijme skromněji.

V této chvíli se vynoří pudl a jeho jádro. Co to znamená – žijme skromněji? Máme přestat prahnout po některých věcech, které naši předkové neznali? Slušný dostatečně velký byt se všemi vymoženostmi, co ulehčují život? Jídlo nejen kaloricky dostatečné, ale i chutné a zajímavé? Osobní automobil? Věci, kterými můžeme realizovat své koníčky? Cesty k mořím a poznávání cizích měst? Hodně knížek a dalších věcí, které nám dělají radost?

Kde je ta hranice, co máme odvrhnout a co si máme ponechat ke skromnému, ale normálnímu životu? Na tu hranici se ptám!

A ještě jedna otázka? Mají mít lidé na planetě všeho víceméně stejně? Nebo se mají uskrovňovat v poměru, jak na tom byli včera? A kdo lidem v Bangladéši půjde vysvětlovat, že i oni se mají začít uskrovňovat?

Nebo se máme uskrovnit jen my Evropané a počkat, až se ostatní přelijí přes naši úroveň, protože my máme morální zábrany k tomu stoupat vzhůru?

Nevím, nemám na všechny tyhle otázky odpověď. Jen tuším, že jakýmkoliv fanatismem svět nezlepšíme, ale poděláme. Jako už jsme to jinými fanatismy v minulosti dokázali.

Vzpomínka na loni

Čínský horoskop nás ujišťuje že rok 2019 byl rokem prasete. Ale skutečnost je jiná: dvoutisícídevatenáctý byl rokem Grety. Mohli jsme v přímém přenosu sledovat každý její projev, a dokonce i její kolumbovskou pouť do Nového světa. Málem získala Nobelovu cenu míru a to, že ji nedostala, značně popudilo její příznivce.
Jedni Grétu zvedají do nebes, protože konečně zamířila pozornost světa k záchraně umírající planety. Druzí ji nenávidí, neboť otevírá Pandořinu skříňku astronomických výdajů na zcela nejasný výsledek. Třetí ji litují jako oběť a loutku rodičů a PR agentur, i když oni uznávají, že aspoň na začátku to holka myslela dobře a že myšlením mnohých to mohlo pohnout.
Evropská unie už vymýšlí mnohá opatření a obrovské investice do uhlíkové rovnováhy. Evropany to bude stát velké peníze, které by mohly být věnovány na mnoho užitečných věcí, například na ochranu přírody. Všechny ostatní kontinenty to zdálky pozorují, myslí si svoje, znečišťují a bohatnou.

Druhou nejdůležitější světovou událostí 2019 je válka mezi Ruskou federací a obcí Řeporyje. Zatím to nevypadá na horkou fázi ani na nový jednadvacátý srpen. Rusko už není Sovětský svaz a Varšavská smlouva a o obranu Řeporyjí by si ruská vojska vylámala zuby. Celkově česká mezinárodní politika se naklání na dobrou stranu. Praha vypověděla smlouvu s Čínou, předseda Senátu pojede na Tajwan, český prezident se hrubě obořil na Ruské ministerstvo zahraničí a Putin to zažehluje pozvánkou k 75. výročí konce 2WW v Evropě. A taky byla radost pohledět, jak komunisti zuřili, když jsme si schválili jednadvacátý srpen jako památný den.

Nový Evropský parlament nám nějak přestal být nakloněn, nechce dávat megadotace podniku Agrofert. Ministři ANO jako hrací strojek opakují mantru, že premiér není ve střetu zájmu. Ono je celkem jedno, jestli je nebo není, jestli kradl nebo nekradl, jestli byl nebo nebyl estébák. I když se mu prokáže, že zavraždil deset malých dětí, třicet procent Čechů ho stejně bude volit. A naše milá protibabišovská fronta se nikdy nespojí a nerozhoupe k nějaké akci, protože na svém maličkém písečku je každý politik za hvězdu a na větším se dá přehlédnout.

Většina technologického světa se vyhýbá čínské firmě Huawei, kdosi vypozoroval v jejím vybavení špionážní software. Ale čeští politici Huawei doporučují, takže zůstávejme v klidu. Z medií se denně dozvídáme, že se na nás hrne umělá inteligence, která bude všechno provozovat, ale i řídit. Moc si nedovedeme představit, co to je a co to umí. Ale už se dozvídáme, kolik lidí přijde o práci a kolik nových pracovních míst to přinese.  Ale my Češi se o to začneme zajímat, až když to Nepál a Paraguay budou mít odzkoušené. Do čeho se naopak hrne celá Evropa, jsou elektroauta. To je fajn, průměrné stáří automobilů v Česku (čtvrté nejhorší v Evropě) je 14,8 roku. Takže jsme na ty elektroauta netěšeni. Akorát se to možná mělo nejdřív vyzkoušet než to začít chrlit. Jsou zatím poněkud drahá, mají krátký dojezd, chybí síť dobíječek. A občas, když vzplanou, zaměstnají hasiče na celé čtyři dny. Ale pozitivní na tom je, že to komusi přinese enormně velké zisky. Jako jsme si už ověřili u solárních elektráren a řepky.

Jo a taky jste si nemohli nevšimnout, že dramaticky ubývá hmyzu. Někdo míní, že to má na svědomí vlnění z mobilů, jiní, že rozlehlá pole řepky, a další, že chemie všude kolem nás. A memento zní, že my ten hmyz moc dlouho přežít nemůžeme.

Tak snad ten 2019 byl dobrý. A když ne dobrý, tak aspoň zajímavý. Snad i ten další bude dobrý a zajímavý. A bude fajn, pokud nebudeme své osudy řídit podle čínských horoskopů.

Harddisk ve vaší hlavě

Nikdy nebylo tolik informací. Jsme jimi postupně zavalováni. Představuji si to tak, jako když sedíte na louce, která byla určena ke svozu odpadu. Přijíždějí kukavozy a chrlí na vás svůj náklad a postupně vás zasypávají, až se v tom sajrajtu udusíte.

V záplavě informací nemáme informace žádné. Natož abychom je dokázali analyzovat a něco z nich vyvodit.

Pusťte si televizi. Co vám zůstane po poslechu čtyřiceti minut zpráv? Že se někde srazila dvě auta? Nějaká celebrita se opila na večírku? Narodila se koťátka? Tohle všechno naštěstí zapomenete ještě dřív, než dozní dotyčný příspěvek. Ztratili jste čtyřicet minut života a nedozvěděli jste se vůbec nic, co by stálo za uložení na váš harddisk v hlavě.

Máte šedesát televizních programů. Nevyberete si; jeden je blbější než druhý. Přepínáte, a vlastně už vůbec nevíte, co sledujete. Vlastně už vůbec nic nesledujete.
Nepotřebujete TV sledovat. Ale potřebujete ji mít puštěnou. Pro pocit, že by vám něco uniklo. Stalo se z vás multitaskingové zařízení: můžete při puštěné televizi studovat, jíst, žehlit, bavit se po telefonu s kamarádkou. Možná i číst knížku nebo se při televizi milovat.   

Přepněte na internet. Co dnes uvařila k obědu kamarádka z Facebooku. Jak se přátelé někde včera krásně opili. Přidáte smajlíka, ani nevíte proč. Snad aby se o vás vědělo.  Třicet let staré vtipy viděné pořád dokola, protože všichni je sdílejí. Co všechno škodí našemu organismu. Jak nás zabíjejí potraviny a vlnění z mobilů. Zaručené návody na hubnutí a na růst vlasů. A zase ta koťátka…

SMS od kamarádky, že zrovna peče bábovku. Rozumíte: nezve nikoho na bábovku, jen potřebuje do světa pustit informaci, že peče bábovku.

Škola vás zasypává nekonečným množstvím informací, o kterém my starší už víme, že je nikdy v životě nebudete potřebovat. Taky se je většinou naučíte jen do zkoušky a pak okamžitě nastává proces vymazávání. Váš harddisk v hlavě není nafukovací, a hlavně nedá se vyměnit za větší.

Málokdo se dá pro záchranu svého duševního zdraví tou cestou, že by prodal televizor, počítač, telefon a odstěhoval se někam k lesu. Tak nezbývá než apelovat na vědce: Vymysleli jste už atomovou bombu, lék na rakovinu i 3D tiskárny. Tak rychle vymyslete třídičku informací. Člověk si ji zapne a bude dostávat jen ty důležité zprávy. Vše ostatní se bude okamžitě mazat. Jenže: zvládneme ještě milování bez puštěné telky?

Celebrity nejsou elity.

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Někdo to zaplatí

Někdo to zaplatí

Je možné, že se lidé nechají přesvědčit, že elektromobil je lepší než auto se spalovacím motorem, a začnou si elektroauta houfně kupovat.

Je velmi nepravděpodobné, že by se tak rozhodovali na základě výzev ekonadšenců nebo hesel na transparentech ekologických demonstrací. Bez zásahu státu to asi nepůjde.

Stát může občanům nabízet výhodné bezúročné půjčky nebo rovnou dotace na nákup elektrovozidel. Čím vyšší bude cena vozů, tím vyššími částkami bude nutno mířit na tuto podporu, aby byla účinná.
Stát může elektroautům odpustit dálniční známky nebo (města) poplatky za parkování. Dojde k výpadku příjmů.
Stát bude budovat rozsáhlou síť dobíjecích stanic, což si v řadě případů vyžádá stavební úpravy v podobě posilování kabelové sítě. Rozkopané chodníky a náklady v astronomické výši.
Stát bude muset zajistit zdroje elektřiny pro dobíjení. Jaderné bloky se za krátkou dobu nepostaví, bude asi nutné odložit odstavení uhelných elektráren se všemi ekologickými důsledky a náklady.
Stát bude nucen řešit ekologickou likvidaci starých baterií. Možná ne hned, ale něco ho to bude stát.
Stát bude postaven před skutečnost, že automobilky budou v rámci přechodu na elektromobilitu propouštět větší množství zaměstnanců (AUDI plánuje v nejbližších letech propustit 9500 lidí, nových zaměstnanců prý přijme maximálně 2000). Pro stát se tím otevírá povinnost vyplácet podpory v nezaměstnanosti, hradit rekvalifikační kursy a další programy.
Stát bude muset udržovat v pohotovosti vysoké stavy hasičů. Elektromobily velmi dobře hoří.  
Významnou příjmovou položku státu tvoří spotřební daň na paliva. S poklesem prodaných paliv bude klesat i výnos této daně.

Stát žádné peníze navíc nemá (ba ani téměř žádné rezervy) a je na místě se ptát, kde na to všechno vezme. Vezme to daňovým poplatníkům, zvýší daně. Zaplatí to obyvatelé, třeba nebude ani na zvyšování důchodů. Stát si také může na to všechno půjčit a nechá to zaplatit ty, v jejichž jménu se tohle všechno prý děje: budoucí generace.

Advent

Od neděle do neděle se smrskává Advent, takže už brzo budou Vánoce. Někteří z nás zapalují svíčky na věnci, tiše si přemýšlejí o věcech a o svých blízkých. Děti se těší na Merkura nebo na tablet. Ostatní bojují o místo k zaparkování před hypermarkety a ty pak berou útokem. Obchodníci hlásí tržby o deset procent vyšší než před rokem. Ale o tom, jak se Češi mají mizerně, dnes psát nechci.

Je tu ještě jedna rovina svátků, ta politická. Nebo chcete-li Vánoce na náměstích.  Ve velkých i středních městech i v kdejakém Prdelákově stojí na náměstí ověnčený smrk. A když se smrkne, rozežhne se za hlaholu pištců nebo pozounérů. Ale to není vše. Strom je obsypán boudami a budkami plnými pochutin, sladkostí, pyrotechniky a dále zboží zcela zbytečného, nevkusného a nepotřebného, jenže roztomilého.

Aby občané přišli a v budkách utratili peníze (a netvařme se, že někteří radní nemají prstík na vánočním penězotoku), způsobí se pod smrkem hudba. A ne nějaká reprodukovaná nebo dětičky s koledami. Naopak kapely věhlasných jmen. Ty nejsou nejlevnější, ale byznysu se to vyplatí. Na pódiu mrznou muzikanti, zkřehlými prstíky drndají do strun a vydají ze sebe tak 30% umění a energie, kterou by vám předali na koncertě v klubu.

Pod pódiem se přitom lidé procházejí, baví se, nakukují ke stánkům a popíjejí. Většinou ani nezatleskají, protože kelímek se svařákem není kam odložit. Ale když dojdou domů, pochlubí se sousedce, jak bylo hvězdně a že jsme viděli, představte si….

Protože jsem z branže a vím, co co stojí, zírám, co v každém městě proteče vánočně peněz do kanalizace. Z rozpočtu za ten jeden nebo dva vánoční týdny by mohly v onom městě slušně žít dva tři dobré kluby. Tam by mohly být pro návštěvníky nachystány skutečné kulturní zážitky. Nachystány nejsou; nejsou peníze. Ty jsou na přemrzlá vystoupení většinou už dávno odtroubených hvězdiček, opentlená vůní skořice, purpury a falešného dojímání.

Cizí slovo fanatismus.

Strach! Srážka Země s meteoritem, pandemie zatím neznámé smrtelné choroby, jaderné rakety v rukou šílenců, mizení rostlin i živočichů z povrchu planety, neschopnost lidské smečky rodit potomky… Nebo ztráta zaměstnání, střechy nad hlavou, rozchod s milovaným člověkem, smrt v rodině, neléčitelná nemoc…                        

Z toho všeho a z desítek dalších věcí můžeme mít strach. Každý člověk může mít žebříček svých strachů sestaven jinak. Já například se ze všeho nejvíc bojím fanatiků.

Asi si pod slovem fanatik představíte náboženského blouznivce, člena nějaké sekty. Někdo mu vymyl mozek. Jenže pak jsou i případy, kdy si ho vymyl sám.

Moderní fanatici jsou různí. Třeba ti s holou hlavou a v bombrech, řvaním oznamující, že nic než národ. Zdá se ale, že od předchozích dekád jejich záruční lhůta vypršela a policie je už honí jen kvůli nášivkám na rukávech.
Skutečný strach mám ale z těch z opačného konce, kteří chtějí změnit svět. A s tím máme my starší bohužel ty nejhorší zkušenosti.

Ti fanatici by si nikdy nepřipustili, že jejich fanatismus je zlý vůči lidem. Zásadně chtějí zařizovat věci tak, aby se lidem provádělo dobro. Ovšem dobro, jaké si představují oni. Vždyť třeba poručit větru a dešti a horku je vůči lidstvu přece láskyplné! Kdo to nepřijme, je nepřítel. Takový člověk se musí zesměšnit, odsoudit. Vyhostit ze „slušné“ společnosti. Do slovníku přistál nový pojem: dobroserové.

Po rozpadu totalit jsme zadoufali, že svět se poučil a žádný fanatismus už nepotkáme. Mýlili jsme se. Fanatismus je zpátky, ideologicky organizovaný jako žádné náboženství před ním.

Diskuse s fanatikem nemá smysl. Věří jenom své jedné naučené pravdě. Co se do ní nevejde, je nepravda, hoax, tvrzení někoho bezvýznamného nebo blbost. Jak mohou být odpůrci tak hloupí, když je všechno křišťálově jasné! Člověk s jiným názorem je [nevhodný výraz!].

Vidíme to v západní společnosti i v našich internetových diskusích. Dnes už se v demokratické společnosti nedá popravovat nebo věznit za jiné názory. Ale zesměšňovat, denunciovat, vypískat či arogantně ponižovat lze. Stejně jako pořádat štvanice nebo připravit někoho o zaměstnání. A přitom hlásat svobodu. Nový levicový světový názor. I k tomu osvobození pracujícího lidu se třeba taky dopracujeme.

Kocourkovské exhalace

Občas se mi zdá, že někde uprostřed Belgie je město Kocourkov, kde jeho radní, nebo chcete-li komisaři, vymýšlejí kraviny a z nějakého neznámého důvodu je vnucují širokému okolí.

Já vím, v krajině je plno malých Kocourkovů, které vymýšlejí kraviny rovněž, a když se obyvatelstvo bouří, tvrdí, že to je příkaz shora, z toho velkého Kocourkova.

Ovšem i ten velký Kocourkov má pomazánkové máslo na hlavě. Před časem tam vymysleli už asi patnáctou směrnici, kolik takové osobní auto smí ze svého výfuku vyfoukat zplodin, česky exhalací. Nad tou poslední směrnicí vrtěli hlavou všichni, co spalovacím motorům rozumějí. Vypadlo z nich, že to se nedá splnit v žádném případě, že to odporuje fyzikálním zákonům. Ale v tom městě uprostřed Belgie vědí, že politické zákony a směrnice jsou nad těmi fyzikálními a přes to nejede vlak. Ale aby ukázali vlídnou tvář, nabídli výrobcům automobilů návrh: elektromobily neprodukují exhalace žádné (pro nezasvěcené elektromobily jsou poháněny třením liščího ohonu o ebonitovou tyč), takže když budete vyrábět elektromobily, tak můžete dělat i ta vaše špinavá auta. Pak se to zprůměruje, ty exhalace, abyste se vešli do té naší směrnice.

Ona ta ekologie už dávno vědeckým oborem, není starostí o planetu, o životní prostředí, dobrý život ve vzduchu, u země i na vodě. Ona ta ekologie už je jen a jen politikum, mocenský nástroj. A nedivme se, že taky něčí skvělý byznys. Ale ta Evropská unie je pořád dobrá myšlenka. Jen by to asi chtělo jiné radní.

Natírání Karla Marxe na zeleno.

Neslavnější tuzemská akce ekologického hnutí je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Za poměrně krátké období ve srovnání s existencí planety Země, se tato planeta oteplila. Zatím to nevypadá nijak dramaticky, ale stihli jsme si všimnout, že jsme v nedávné minulosti udělali spoustu chyb. Rozorali jsme meze, meliorovali vlhko, narovnali koryta řek, betonovali nádvoří, pěstujeme plantáže řepky a necháváme lesní monokultury sežrat broukem. Teď začínáme ty chyby klopotně napravovat. Tolik praktická stránka problému.

Dá se to ovšem i zpolitizovat. Valí se na nás jeden klimatický summit za druhým v exotických koutech světa. Kjótský protokol střídá dohoda z Paříže. Greta Thurnbergová nás kárá naštvaným hlasem. A školáci v pátek vyrážejí místo do školy na náměstí protestovat proti klimatu.

Možná to všechno stále nestačí nebo nejsou ty hlasy dost hlasité. Tak se vynořilo hnutí Extinction Rebellion (XR). To už na nás nebude tak mírné, protože za klima bude bojovat. Kusé zprávy hovoří o řadě tvrdých protestů v mnohých zemích. Z médií nám zatím probleskují snímky červenofialových maškar v pohřebním průvodu. Hnutí se už propracovalo do Česka, ale tady to zatím místo rozsévání strachu vypadá zábavně. Neslavnější tuzemská akce je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu před Národním muzeem. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Víc než jejich sporadické akce ovšem zaujmou jejich proklamované cíle. Hnutí předkládá vládám tři požadavky – vyhlásit stav klimatické nouze, dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2025 a sestavit komisi pro demokratickou kontrolu vládních kroků v otázce klimatické krize z občanů losovaných nebo jaksi jinak náhodně vybíraných. Klimatické nouze už jsme dosáhli v Praze 7. Bezuhlíkatý rok 2025 je technologicky nesmyslný a nedá se stihnout. A ta komise…

Hnutí vyhlašuje boj za radikální změnu systému. Staví se proti parlamentní demokracii a kapitalismu, proti majetkové nerovnosti. Zelení a rudí zároveň. V zemi, kde jsme čtyřicet let prožívali reálný socialismus, ale asi moc úrodné půdy pro své záměry nenajdou.

Fauly se pískat musí.

Z jubilejního víkendu jsem si odnášel – tak jako zřejmě většina zúčastněných – skvělé pocity. Sdílená radost, souznění i probouzení občanské společnosti. Podobné reakce vládly i internetem. Pak zazněl na síti podivný tón a začal to nadšení a odhodlání zamlžovat. Pískalo se na Václava Klause mladšího! Přišel s kytkou, dítětem, kamerou a houfcem příznivců, kteří mu rozráželi cestu. Pískot byl opravdu silný, mnohohlasý.

Že se taková věc nelíbí fanouškům Trikolory a jim podobným, neudivuje a je to vlastně v pořádku. A oni by jistě naopak hvízdali kdykoliv na kohokoliv, na koho jim vůdce ukáže.

Zvláštní bylo, že se hvízdání nelíbilo některým lidem z opačného břehu. Nikoliv ta zřetelná provokace VKml, s kytkou k oné myšlence Listopadu, na kterou jinak útočí a znevažuje, kudy chodí. Ale to, že lidé nesouhlasně pískali. Byly to jednotlivé hlasy „kritiků“, ale následné diskuse na Facebooku přetékaly.

Cítil jsem v těch hlasech přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti. Nikdo z nich vůdce Trikolory nehájil, ale vyjádřený nesouhlas jim vadí. Přítomní lidé v epicentru dění podle nich zřejmě měli mlčet. Jenže kdo mlčí, souhlasí. A s tím máme v české historii s českými povahami poměrně dost zkušeností.

Neděle na Národní třídě rozhodně nebyla pietním aktem, jak naznačovali tihle morální nadřazenci. Byla to oslava i demonstrace. A hvízdat a skandovat na demonstraci na něco, co se mi nelíbí, je velmi na místě. Na rozdíl od většiny světa nerozbíjíme výlohy, nezapalujeme auta. Ale není důvod chovat se jako slečny z penzionátu.

 Politika má mnohem blíž k fotbalu než ke koncertu komorního kvarteta. A stejně jako v kopané se fauly pískat musí. Tahle akce VKml nebyla jeho faulem prvním ani posledním. A je dobře, že ten faul byl na místě odpískán.

Na volebních průzkumech je nejzajímavější statistická chyba.

Fascinuje mě pokaždé, jakou vážnou pozornost politici, novináři i lidé kolem věnují zveřejněným volebním průzkumům. Výsledky se k nám dostávají několikrát měsíčně podle toho, jak roste počet výzkumných agentur.

Jejich výzkumy se liší použitými statistickými metodami, velikostí vzorku dotazovaných a jeho strukturou. A samozřejmě také tím, kdo výzkum zadává a co chce vědět.

I výsledky se liší. Někdy přiměřeně, jindy značně. Ze všeho nejspolehlivější je fakt, že všechny ty prognózy a žebříčky se dramaticky míjí s tím, jak potom skutečně dopadnou volby.  Přesto jsou všichni zainteresovaní přilepeni k obrazovkám, hodnotí a rozebírají ta čísla. Příznivci se radují, když jejich strana dosáhne 5,5 %, nebo smutní, když má čtyři a půl. Horší ovšem je, když si volič přečte těch 4,5 % a rozhodne se stranu nevolit, protože by jeho hlas mohl spadnout do kanálu. A pak si drbe hlavu, když ve skutečných volbách strana sáhne na procent jedenáct.

Kromě této tzv. náhodné, výběrové nebo také statistické chyby ale existuje i nenáhodná chyba, která odráží zejména skutečnost, že respondenti dotazníkového šetření nejsou vybráni zcela náhodně, ne všichni potenciální respondenti jsou tazateli zastiženi, jsou ochotni odpovědět, a také ne všichni odpoví pravdivě. A že by se snaživí průzkumníci někdy pokoušeli přiblížit výsledky přání zadavatele průzkumu?

V součtu chyb se může 30 % výsledek pohybovat v rozmezí 22-38 %. Podobně v sumě těch chyb se může pětiprocentní výsledek pohybovat v rozmezí 2-8 %. To si raději udělejte průzkum mezi známými. Ale ti vám to nejspíš neřeknou. Nebudou riskovat, že byste si je pak vymazali z přátel.

Různé pohledy

Můžeme mít různé náhledy na ekologické problémy.
Můžeme mít elektroauta za spásný projekt nebo je považovat technicky a ekonomicky za slepou uličku.
Můžeme trvat na tom, že spolehneme jen na obnovitelné zdroje energie jako slunce, vítr či biomasu druhé generace. Ale můžeme se také domnívat, že potřebujeme další zdroje pro případ. když nesvítí a nefouká.
Můžeme se přít o to, jestli rušit meliorace a chránit mokřady nebo budovat vodní nádrže.
Můžeme se dohadovat co a jak s plasty.
O mnoha dalších věcech můžeme diskutovat a hledat řešení.
Ale na jedné věci se dnes už asi shodneme všichni:
Pěstování a zpracování řepky v množstvím větším, než velkém škodí.
Škodí přírodě, půdě, krajině, hmyzu, zvířatům, ptákům, alergikům a úplně nakonec i motorům.
Prospívá vlastně jediné věci – vysokým ziskům. Kohosi.