Archiv pro rubriku: Kocourkov pod Řípem

Název rubriky je snad jasný. Kdyby téma přesáhlo naši milovanou vlast, změní se název na Kocourkov nad čůrajícím chlapečkem.

Půlrok

Dnes 20. září je to přesně půl roku ode dne, kdy u nás zemřel první člověk na novou epidemii. Dodnes 499 lidí, co zemřeli na Covid nebo s Covidem. Půl tisícovky za půl roku. Jako by to někde nahoře Nejvyšší epidemiolog přesně naplánoval a teď si může odškrtnout splněno.

Pochybuji, že by to nebylo přesně, protože ta čísla sledují úplně všichni. Ačkoliv media mnohem víc zajímají počet nově nakažených, protože to teď rychle roste. A dá se s tím lépe vyvolávat strach. Ta čísla jsou hodně důležitá, kromě nich máme už jenom roušky. Tedy vlastně tři R: Roušky, mytí Rukou a Rozestupy. A roušky jsou přesně to, co teď rozděluje národ: půlí se na zastánce a odpůrce. Tisíckrát už byla popsána užitečnost roušek i neužitečnost roušek nekvalitních, nesterilizovaných nebo špatně nošených. Lidé jsou znejistělí příkazy tady ne a onde ano, včera ještě jo a zítra už ne. Ale to už není téma pro koronavir, spíš pro blížící se volby.

Každý den u nás umírají lidé na chřipku, na rakovinu, na AIDS a plno jiných nemocí. Jejich počty se nedozvíte, protože to nikoho nezajímá. Jsou to choroby, na které jsme si zvykli a žádné rozestupy nedodržujeme. Ani media to nezajímá a experti nejsou pětkrát denně v televizi. Strach se přece mnohem lépe prodává.

Náš vrchní velitel

Po druhé volbě se vedly na síti nesmyslně mimoběžné debaty. „Zeman není můj prezident!“, hlásili jedni. „Ale je“, odpovídali druzí. Emoce a dodržování pravidel.

Měsíce plynuly a dnes se ukazuje, že Miloš Zeman je z celé hradní party ten méně důležitý. Jeho někdejší sarkasmy se změnily v nerudnost. Je nadhraničně mstivý, nejmenuje profesory ani generály, co se mu nelíbí. Zkouší, kam až se dá ohnout právo. Peroutkovi se neomluví a neomluví a skončí to (správně) tak, že za jeho pohrdání rozhodnutími soudů zaplatí daňoví poplatníci.

Dnes se dialog na síti vede jinak. „Jaktože se prezident už po několikáté nevyjádřil k jednadvacátému srpnu?“ „Zaplaťbůh, že se nevyjádřil, to by bylo zase ostudy.“ „Nebude zvát na schůzky druhého nejvyššího ústavního činitele.“ „Vystrčil aspoň nebude muset poslouchat jeho bláboly.“

Jsme v situaci, kdy máme-nemáme prezidenta. Zmizel z očí. Uklidil se nebo byl uklizen na zámek a nelze poznat, jestli je na dovolené nebo v pracovním procesu. I z těch Lán víme víc o rozkrádání dřeva než co prezident.

Zmizel i ze zahraniční scény. Kde jsou ty doby, kdy před fotoaparátem exceluje skupina sebevědomých evropských premiérů a úplně na okraji na židli zhroucená postava spícího starce. Dnes už nejezdí vůbec nikam.

Každý se ve stáří potká se svým životem. Cigarety, tuny bůčku a hektolitry becherovky a slivovice zdraví, nejenom fyzické, porazí. A ještě víc odjakživa negativní vztah k lidem, k jejich práci a názorům.

Zůstaňme tedy u toho, že je a zůstane neviditelný. Škody vzniklé nejmenováním profesorů jsou trapné, ale ve srovnání s protikorupční rétorikou a superkorupční praxí premiéra a vlády jsou marginální.
Přestáváme si být jisti, že potřebujeme nějakého prezidenta. Věnce může klást klidně i druhý nebo třetí ústavní činitel. No jo, ale…vrchní velitel branné moci. Vlastně nevím, jestli Češi, kteří nebojovali s nikým už skoro šest set let, takovou funkci k něčemu potřebují.

Čudlík

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Plytká diskuse

Nedávný výrok ministryně Maláčové velmi přesně symbolizuje uvažování i aktivity současné vlády. „Strašně mě unavuje otázka, jestli si to můžeme dovolit a kde na to vezmeme. To je podle mě taková hloupá, plytká diskuse“.

Už od dob premiéra Špidly všichni socani vědí, že „zdroje jsou“. Nikdo sice ty zdroje neviděl, ale představitelé ČSSD pevně věří, že někde být musí. Ve vzduchu povlává heslo „Po nás potopa!“

O tom, že levičáctvo dělá všechno proto, aby se udrželo nad hladinou, nemůže být sporu. Že si Maláčová (v duelu s Babišem) vybrala důchodce, je logické. Jsou opotřebovaní, uondaní a z části jednodušší (vůbec ne všichni, taky jsem v důchodu). V převážné většině nejsou blbí. Jasně, pět táců nenajdete na chodníku, ale volit kvůli tomu vládní strany nebudou.

Nemyslím, že by v krajích nějak výrazně bodovali socani a aňáci, tam se hraje o lidi, nikoliv o strany. A boj o senát vládní strany už asi dopředu vzdaly.

Tolik k volebním dárkům. Vedeme řeč, že se tahle a další pozlátka hezky vyštosují do výše. A že to budou platit naši vnuci atd. Napadá mě ošklivá myšlenka. Že mnohým našim důchodcům jsou jejich potomci lhostejní. Že bližší košile než plínky pro potomky. Nebudu to generalizovat, ale pár takových znám. Po nás potopa! Jak se z vlády volá, tak se zdola ozývá.
Jenže ono je to ještě trochu jinak. Nemá smysl čučet do křišťálové koule a odhadovat, co potká naše pravnuky a další příbuzné, které už nebudeme mít možnost poznat. On ten malér přijde mnohem dřív a dožije se ho většina z nás včetně těch nejstarších. Splácet ty úroky za dnes plnými hrstmi rozdávané penízky bude hodně bolet. A patrně přestane platit věta, kterou jsme si hýčkali až do letošního února – „Nikdy jsme se neměli tak dobře, jako teď.“
No nic, necháme se překvapit.  Covid necovid, k volbám půjdeme. Třeba nás napadne nevolit ty, které vůbec nezajímá, kde na to všechno vezmeme.

Jsme trochu usmajlení

Bylo to tak dávno, že ani já to nepamatuji. Starověké civilizace byly dost rozvinuté, ale potřebovaly něco k dorozumívání. Mluvit lidé uměli už dávno a každá nová věc, kterou přinášel pokrok, dostala nové jméno. Jenže řeči se vedou a druhý den už si nepamatujete nic. I vzniklo písmo.

První písmo bylo obrázkové. Můžete si ho všimnout u starých Egypťanů nebo u Aztéků. Jedno písmeno byl pták, jiné lev, další prase a třeba had. Jenže než jste namalovali ptáka coby P, zabralo to moře času. Tak se to zjednodušovalo a z ptáka bylo už jen pár čar. Přišly hliněné tabulky, papyrusové svitky, iluminované misály a kancionály, Gutenberg a nakonec počítače.

Písmena umíme dřív, než jdeme do školy a pak už se jenom zdokonalujeme až k úplnému uzdokonalení. Čteme rychleji, ale toho k přečtení je čím dál víc, hrozí, že budeme zasypáni lavinou informací a taky pořád víc světu něco sdělujeme o sobě. Ten fofr se nedá ustát, a tak pátráme po zjednodušení. Kdepak bychom se zdržovali větou „To mě opravdu pobavilo“. Napíšeme dvojtečku, pomlčku a závorku a máme to. Všichni najednou vědí, že je legrace. Narodil se smajlík. Textové editory a internetové programy nám jdou naproti a naše tři znaky převedou na usmívající se obrázek. A přidají banku příbuzných obrázků, které se mračí, pláčou nebo zatleskají. Je na nás – jediným klikem vložit.

Nemusíme vymýšlet nějaké formulace a myšlenky, úplně stačí, když víme, kam hrábnout. Už si nepíšeme, obrázkujeme si. To obrázkové písmo ze starověku se nám obloukem vrátilo. Máte narozeniny a váš Facebook je najednou zaplaven obrázky květin a piva, případně rumu. Týká se to všech genderů, ale zdá se, že ženy jsou v obrázkovém vyjadřování schopnější. Kdykoliv se někomu (některé) vztahově zadaří, obsypou to nekonečným množstvím srdíček, dortíků, hvězdiček a kvítků. Výhodou obrázků je, že ze sdělení zmizí záplava gramatických chyb.

Vlastně už nepíšeme a ani moc nesdělujeme. Posíláme si obrázky. Časem už nebude nutné psát, budeme si posílat věty zvukové. Namluvené. Jenže to znamená ty věty formulovat, brr! Tak raději vymyslíme nějaké zvukové smajlíky a bude.

Věřte jen tomu, co si změříte sami.

Červenec bývá většinou nejteplejším měsícem roku, a to zcela nezávisle na globálním oteplování.

Že byl červenec teplý, většinou pocítíte na vlastní kůži a informace v mediích o jeho teplosti vám to jen potvrdí. Složitější je, když chcete vědět, jak moc byl teplý. A už vůbec největší šarádou se stává otázka, jak moc byl nejteplejší.

Letošní červenec ovšem zklamal na celé čáře. Byl studený a deštivý, čemuž jsme už odvykli. Vědci, media i smrtelníci byli zaskočeni. Na pomyslném grafu červenců, plynule se zvedající rok od roku, najednou zeje zub. Nestoupavost teplot nás zmátla. Jistě nám to dotyční vysvětlí, až si to sami srovnají v kebuli.

My se zatím musíme spokojit s červencem 2019. Přesněji řečeno s tím, co nám zbylo z tehdejších novinových titulků. Různá media si dokázala s touto informací tvůrčím způsobem poradit. My, co máme s mediálním světem co do činění, víme, že červenec je také časem dozrávání okurek, což nějakým dosud nevysvětleným způsobem ovlivňuje i naši letní informovanost.
Mnohý čtenář se teď vyděsí: když nás media takhle rozmanitě informují o červenci, jaké to asi musí být v oblastech politiky, ekonomiky či dokonce kultury. Nenechme se děsit pestrostí téže zprávy v různých mediích. Pokud vám skutečně jde o to dobrat se relativně pravdivých fakt, zapněte Google. Tam vyhledejte všechny zprávy, co jich o události na vás vyskočí, a pak z nich udělejte průměr.

Jako jsem to udělal loni já ve věci července:


iDNES: Letošní červenec byl v Česku desátý nejteplejší od roku 1961.
Hospodářské noviny: Červenec byl nejteplejší měsíc v historii měření, uvedli vědci.
Novinky.cz: Červenec byl na Zemi nejteplejší měsíc v historii měření, ukázala satelitní data.
Pražský patriot: Červenec byl v Praze mimořádně teplý, zdaleka ne nejteplejší.
E15.cz: Plzeň zažívá nejteplejší červenec za posledních čtyřicet let.
Globe24.cz: Česko má za sebou třinácté nejteplejší léto. Nejhorší byl červenec.
Prima Zoom: Letošní červenec byl podle evropských vědců nejteplejším měsícem v historii měření na Zemi.
Lidovky.cz: Letošní červenec byl třetí nejteplejší za posledních 55 let.
Haló noviny: Letošní červenec v ČR byl desátý nejteplejší od roku 1961, od kdy se počítají republikové teplotní průměry.
Aktuálně.cz: V Klementinu naměřili v červenci nejvíc od roku 1775.
Informační web Českého hydrometeologického ústavu: Jedná se o 7. nejteplejší červenec na území ČR od roku 1961.

Gotická nádhera pivních šlapadel.

Praha je nejkrásnější město v Evropě. Goticky i turisticky. Uznávají to všichni. V novém režimu se všechno dost zlepšilo. Prokoukly fasády, zmizely dřevěné tunely pod padajícími římsami, místo skladů v centru se objevily zase kavárničky jako za dávných časů, i z koutů zmizel nepořádek a skládky. Když někdo doma bourá příčku, nesype už rum na chodník, ale do kontejneru. A opravy památek konečně rychle akcelerovaly.
Turisté se do Prahy začali hrnout, a nejenom kvůli Havlovi.  Spousta Čechů začala z turistického ruchu týt.  Ale aby to nebylo jiným městům tolik líto, máme povinnost si ji hyzdit. Na královské cestě i na uzlových bodech Starého Města byly na prodej ruské bábušky a čepice ruských důstojníků. Proč, to nikdo neví. Možná to pro západní turisty byly symboly pro celý socialistický tábor. Obchody kvetly, zato pouliční muzikanty se úřady snažily vyhubit. Mordor nevkusu se rozlézal po celém městě. Hnusné billboardy někde už zakrývaly barokní skvosty. Nedaleko sochy svatého Václava parkovalo mimořádně dlouhé osobní auto jako reklama na zdejší nevěstinec. A trdelník, trdelník a trdelník jako typicky česká pochoutka.
Hnus přežíval všechny vlády města a bylo toho čím dál víc. Ještě si pamatujeme Mikimause v nadživotní velikosti (jak vlastně velký ten původní myšák byl?), thajské masáže v legendární Karlově ulici vedle broušeného „českého“ křišťálu z Číny.

Ještě nedávno ulice přeplněné turisty byly zahušťovány pitoreskní dopravou všeho druhu.  Pamatujeme se na falešná historická auta pod orlojem. Opilci na segwayích vráželi do turistů. Dvoukolky byly nahrazeny elektrickými koloběžkami, kterými můžete za nevelké peníze dojet kamkoliv a tam je někam pohodit. Třeba je najde někdo další.

Po dlouhá léta a za všech vlád města tohle všechno trvalo a spíš mířilo k horšímu. Vždycky se našla nějaká firma, která dokázala vymyslet nějaký další byznysový plán a vždycky se našel nějaký úředník nebo politik, který si polepšil drobným všimným. Současná vláda města se trochu snaží a něco málo už se jí podařilo. Je ale těžké poradit si s krunýřem zvyku, všudypřítomných lobbistů a zájmu moci zákonodárné i soudní.

Tak třeba: magistrát zakázal provoz pivních šlapadel. Pokud nevíte, o co kráčí, o moc jste nepřišli. Dvacítka opilců nohama uvádí do pohybu monstrum, které svou pomalostí brzdí provoz v uličkách centra, ovšem pivo při tom teče proudem. Magistrát provoz těchto nesmyslů zakázal. Firma se odvolala. Soud kvůli formální chybě vrátil šlapadla do hry. Vítejte v Kocourkově pod Řípem.

Věřte jen tomu, co si změříte sami.

Červenec bývá většinou nejteplejším měsícem roku, a to zcela nezávisle na globálním oteplování. Že byl červenec teplý, většinou pocítíte na vlastní kůži a informace v mediích o jeho teplosti vám to jen potvrdí. Složitější je, když chcete vědět, jak moc byl teplý. A už vůbec největší šarádou se stává otázka, jak moc byl nejteplejší.

Letošní červenec ovšem zklamal na celé čáře. Byl studený a deštivý, čemuž jsme už odvykli. Vědci, media i smrtelníci byli zaskočeni. Na pomyslném grafu červenců, plynule se zvedajících rok od roku, najednou zeje zub. Nestoupavost teplot nás zmátla. Jistě nám to dotyční vysvětlí, až si to sami srovnají v kebuli.

My se zatím musíme spokojit s červencem 2019. Přesněji řečeno s tím, co nám zbylo z tehdejších novinových titulků. Různá media si dokázala s touto informací tvůrčím způsobem poradit. My, co máme s mediálním světem co do činění, víme, že červenec je také časem dozrávání okurek, což nějakým dosud nevysvětleným způsobem ovlivňuje i naši letní informovanost.
Mnohý čtenář se teď vyděsí: když nás media takhle rozmanitě informují o červenci, jaké to asi musí být v oblastech politiky, ekonomiky či dokonce kultury. Nenechme se děsit pestrostí téže zprávy v různých mediích. Pokud vám skutečně jde o to dobrat se relativně pravdivých fakt, zapněte Google. Tam vyhledejte všechny zprávy, co jich o události na vás vyskočí, a pak z nich udělejte průměr.

Jako jsem to udělal loni já ve věci července:


iDNES: Letošní červenec byl v Česku desátý nejteplejší od roku 1961.
Hospodářské noviny: Červenec byl nejteplejší měsíc v historii měření, uvedli vědci.
Novinky.cz: Červenec byl na Zemi nejteplejší měsíc v historii měření, ukázala satelitní data.
Pražský patriot: Červenec byl v Praze mimořádně teplý, zdaleka ne nejteplejší.
E15.cz: Plzeň zažívá nejteplejší červenec za posledních čtyřicet let.
Globe24.cz: Česko má za sebou třinácté nejteplejší léto. Nejhorší byl červenec.
Prima Zoom: Letošní červenec byl podle evropských vědců nejteplejším měsícem v historii měření na Zemi.
Lidovky.cz: Letošní červenec byl třetí nejteplejší za posledních 55 let.
Haló noviny: Letošní červenec v ČR byl desátý nejteplejší od roku 1961, od kdy se počítají republikové teplotní průměry.
Aktuálně.cz: V Klementinu naměřili v červenci nejvíc od roku 1775.
Informační web Českého hydrometeologického ústavu: Jedná se o 7. nejteplejší červenec na území ČR od roku 1961.

Ovce a vlci.

Když jsem byl o dost mladší, smířil jsem se se skutečností, že v Česku nejsou žádní vlci. Poslední byl na našem území zastřelen na Šumavě, prý 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka.  Na Slovensku možná i potom sem tam nějaký byl. Třeba omylem zabloudil až do Beskyd a lidový myslivec pak sňal kulovnici z ramene. Někdy možná nesňal, ale strhl, to když se s vlkem dívali z očí do očí. A byli jsme opět bezvlční.

Zvykli jsme si na to asi tak stejně, jako že u nás ve volné přírodě nepotkáte nosorožce. Pak se jednoho dne u nás vlci objevili. Snad vycítili změnu politických poměrů, nebo co já vím. Přišla jich celá smečka, protože vlk je tvor kolektivní. Usídlili se v Broumovském výběžku. Asi věděli proč, Broumov je město v Čechách nejvzdálenější od Prahy. Je to kraj nedostupný, chudý a hornatý. Obyvatelstvo se převážně věnuje živočišné výrobě, nebo chcete-li, chová ovce. Tak proto se tu vlkům tak líbilo. První roztrhané ovečky. Pastýři se mračili, dělali nedostatečná opatření, stát škodu hradil. Vlkům jde tenhle způsob života k duhu, zvláště, když nemají žádné přirozené nepřátele.  Dařilo se jim a množili se, další smečky si hledaly teritoria v okolní krajině. Počet zabitých ovcí rychle rostl. Zemědělci skřípají zuby a hlásají, že to nemá cenu a za chvíli už to nebude k uživení.

Jako v Česku všechno, i tady asi za problémem stojí názory 51:49. Divoká zvířata jsou u nás chráněna, ta nejvzácnější nejvíc. Zákony obsahuji drastické pokuty, kdyby se někdo chtěl vlka zbavit. Ovce zákonem chráněny nejsou, starat se musí majitel (zajímavé by bylo zjistit, kdyby ovce žily ve volné přírodě, zda by zákonem chráněny byly).

Konflikt se hrotí. Ochránci zvířat a ochránci přírody vůbec zřejmě neustoupí. I právo je na jejich straně. (To právo se rodilo v časech, kdy jsme si o vlcích jen četli v knížkách). To je dobře pro naši přírodu. Zemědělci chtějí pracovat, vyrábět a podnikat. To je dobře pro naše hospodářství a naši životní úroveň.

Zatím se to neřeší, jednoduchý recept zřejmě ještě nikdo nevymyslel. Je to jen další korálek na šňůrce našich neřešených problémů.

Třicet jedna hrází.

Svět sčítá mrtvé a pomalu se vrací k normálu. Vyslechneme si teď pár spikleneckých teorií o tom, kde se ten vir vzal, ale hlavně poneseme následky rozvrácené ekonomiky.

Ovšem teď už je čas na důležitější věci, než je rozpad hospodářství a zástupy zemřelých. Studenti po Evropě zas vyrazí na náměstí protestovat proti oxidu uhlíku a také představitelé Evropské unie už oprášili svůj New Green Deal, který budou realizovat z peněz všech. My ostatní tušíme, že céódvě možná není ten největší problém. Naší hlavní zejména domácí bolestí je cosi jiného: sucho. Prý je letos největší za posledních pět set let. Ono to bude spíš takové novinářské klišé, které už si osvojují i kIimatologové. Silně pochybuji, že to nějaký vědec každý den, pět set let po sobě měřil. Naši předci měli před půltisíciletím asi úplně jiné starosti, kupříkladu jak ubránit kopec Vítkov před Zikmundem šelmou ryšavou.

Když si odmyslíme novinářskou nadsázku a povinné strašení, je to asi vážné. Teď přišlo pár slejváků a někde i povodeň a na sucho je rázem zapomenuto. Jenže za nedostatek vláhy můžeme ze všeho nejvíc my lidé. To ví dnes už v Česku každý, že rušit meze a remízky, meliorovat mokroty, pěstovat monokultury a zcelovat obrovské zemědělské plochy v zájmu vyšších zisků, byla kravina. Taky víme, že rovnat a betonovat koryta řek, aby všechna voda od nás co nejrychleji odtekla do Hamburku, Štětína a Konstanty, nebylo moudré.

Co s tím?

Koryta řek už nikdo do původní podoby nevrátí. A možná ani není o co stát. Nejdůležitější je vracet krajinu do formy, která by udržela vodu hlavně v půdě. Což znamená napravit všechny zločiny proti přírodě vypočítané v předchozím odstavci. Znamená to ovšem spoustu drobné i větší práce, náklady a snížení zisků zemědělských podniků, hlavně těch největších. A protože ty největší vlastní vedle premiéra také ministr zemědělství, vyrazilo jeho ministerstvo do protiútoku. Postavíme přehrady! Velké množství přehrad! Což je v současném plánu 31 kousků.

Budeme se zabývat přehradami a na to ostatní se tiše zapomene a agromagnáti budou mít klid. Navíc: jen příprava takové stavby je při našem tempu stavění záležitost tak na deset let. Přidejte tahanice s protestujícími obcemi, občany a profesionálními ekoaktivisty. Pak ještě řada let vlastní stavby. Až se začne napouštět, už tady nebude ani ministr ani my. Možná, že na cestě k přehradám to všechno někdo přehodnotí a dělat se nebude nic. Nebo se s velkou slávou postaví dvě tři hráze. Složitě a nákladně a třeba ani do nádrží nebude dost vody.

Ale hlavně se podaří odvracet pozornost od oněch úprav krajiny nutných k jejímu zavodnění. A zisky nebudou ohroženy. Po nás … sucho.

Covide, covide, kdo po tobě ide…

V diskusích o Covidu 19 se – jako vlastně v celé naší společnosti – projevuje ženský a mužský princip přístupu k tématu. (Výjimkám se omlouvám.)

Ženy (převážně) sledují každé zveřejněné číslo nakažených a hlodá v nich strach. Večer přijde Adam Vojtěch do TV, a najednou je administrativně nemocných o tisícovku méně. To pak člověk neví, jak se pořádně bát.
Muži mají (převážně) ke všemu ledabylejší přístup. Trousí ta svoje moudra, že když se víc testuje, tak je víc nakažených. Že je to taková zajímavější chřipka, která kromě 65+ nikoho moc neohrožuje. A že jediné smysluplné číslo je počet zemřelých, které už přes dva měsíce činí jedno úmrtí denně.
Ale jsou tu ještě media, imunologové a hlavně politici, co nás straší druhou a dalšími vlnami. Kdo se bojí, nezlobí.

Mediální průmysl nejvíc vydělává na tom, že lidi straší a představuje horory všeho druhu.
Epidemiologové, o kterých doteď nikdy nikdo neslyšel, si užívají svůj půlrok slávy a moci.
A politici potřebují vystrašené lidi, protože těm se lépe vládne.
Roste počet nakažených, protože roste počet testů. Mnozí nakažení by se bez testů o své chorobě ani nedozvěděli.

Číslo 389 je součet všech, co zemřeli na Covid, na jinou nemoc s přispěním Covidu nebo na něco úplně jiného, co bylo pro zjednodušení klasifikováno jako Covid.
I takhle v tom součtu je to od 1. června JEDNO úmrtí denně.

Pullman – Lhát se může i vědecky.

První vnímnutí Michala Pullmana jako děkana Filosofické fakulty UK přišlo ve chvíli, kdy odmítl pověsit na budovu plakát Milady Horákové s textem „Zavražděna komunisty“. Nakonec místo toho vyvěsil černý prapor. To můžeme ovšem číst jako „Před sedmdesáti lety zemřela Milada Horáková“.

Současná KSČM je myšlenkově zcela vyprázdněná, přežívá a každoročně přichází o pár tisíc zesnulých členů i příznivců. Stalinisté Marta Semelová nebo soudruh Skála jsou komickými postavičkami. Ty jsou svými projevy návnadou pro laciný antikomunismus a jen odvádějí pozornost od důležitějších věcí. Že jsou při moci, je dáno tím, že zoufalý Babiš je potřebuje k vládnutí a oni tak poskytují třídně ideovou podporu velkokapitálu.

Michal Pullmann je pro vývoj v této zemi nesrovnatelně nebezpečnější než Semelová nebo Skála.

Pražské jaro 68 ukázalo, že obyvatelstvo nežije v souznění s režimem. Sice ze začátku rozvolňování probíhalo pod patronátem a vedením KSČ, ale později se objevovaly i nezávislejší názory a kroky. Kvůli tankům Varšavské smlouvy nevíme nic o možném dalším vývoji.

V žádném případě nelze mluvit o „smlouvě“ s režimem. I když se za normalizace už nepopravovalo, stát měl stále k dispozici justici, kriminály, vyhazovy z práce a další násilí. A jestliže v prvních dvaceti letech ještě značná část obyvatelstva režimu věřila, po srpnu 68 už nevěřil skoro nikdo. Zcela vyprázdněný systém postavený na komunistech uhlířské víry a komunistech kariéristech se udržoval jen metodou cukru a biče a postupně okorával. Normalizaci se nikdy nepodařilo dokončit a systém zůstal represívní, i když už nešlo o krk, ale jen o ztrátu zaměstnání nebo vyhození ze školy.

Tvrzení, že obyvatelstvo s režimem spolupracovalo, je nutné překládat tak, že ve většině proti systému neprotestovalo, aby nemělo problémy. Jak by se lidé zachovali, kdyby nefungoval propracovaný represívní systém, se nedozvíme. Ale i bez vystoupení proti se v osmdesátých letech stranostát drolil, až se konečně zhroutil.

Pullmannovy myšlenky budou v Česku padat na úrodnou půdu. Existuje u nás asi dost starších lidí, kteří se v tom poznají. Oni vlastně nic dělat nechtěli (protože se nic dělat nedalo), nikam nechtěli cestovat (protože se cestovat nikam nedalo – Balaton nepočítám – to je úžasné, jak je to aktuální), koukali na Majora Zemana (protože nic jiného nebylo).

To je ta druhá strana mince: když nic nejde, většina je zakázaná, lidé se smíří s tím, co je, protože změnit to nelze. Nikoliv naopak, že lidé nejdřív souhlasili s tím, co jim bylo nabízeno.

Když to někdo zkusil, párkrát si nabil hubu, ale nakonec to vyšlo, další se přidali. Jako se nám to dařilo třeba na hudebních festivalech. A těch, co to zkoušeli, bylo čím dál víc. Nebyli tu jen disidenti a mlčící dav.

Levicoví obhájci Michala Pullmanna jeho diskusi s novinářem Michalem Klímou stavěli jako spor „objektivního historika a emotivního pamětníka“. Pokusím se uvěřit, že Pullmann postupoval objektivní vědeckou metodou studia pramenů, například písemných. Sdělovací prostředky byly zcela omezeny cenzurou, jiný názor občana se v nich nemohl vyskytnout. Stranické i úřední složky také hlavně chválily postoj obyvatelstva při hlášeních směrem nahoru, aby byl obraz společnosti bez poskvrnky. Vědeckou metodou neomarxistického historika tak je – zdaleka ne poprvé – jednostranná lež.

Samozřejmě v posledních letech osmdesátek začala být situace otevřenější. Občas vycestovali ti, kteří se vraceli obtěžkáni informacemi o životě za Šumavou. Skončilo rušení vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Začaly vycházet různé strojopisné samizdaty (i když se obávám, že tyto materiály historika Pullmanna asi míjely). A ač se strana a vláda bránily vší zbývající silou, glasnosť k nám pronikala i z Východu. Minimálně ve městech se lidé přestávali bát mluvit, zpívat i chodit na demonstrace. Režim slábnoucí politicky i ekonomicky už neměl dost sil tomu bránit, hlavní represivní orgán StB byla příliš zaměstnána Chartou 77, než aby stíhala další.

To vše Pullmann pomíjí a proti hrstce chartistů staví smyšlenou uklízečku z Vysočiny, spokojenou, co netouží jezdit někam do ciziny. Jistě i takoví lidé tu žili (a žijí dodnes), ale i u nich to byl zvyk na nesvobodu, která vylučovala vše ostatní.  A navíc jakýkoliv významnější odpor mezi sovětskými tanky byl nemyslitelný.

Rozhodně nejsem proti umlčování jiných názorů, protože za čtyřicet let jsem toho zažil dost. Je tu ale otázka, jestli funkci děkana na alma mater má zastávat neomarxista (v případě neonacisty bychom asi příliš neváhali). Takový děkan může výrazně proměňovat personální složení fakulty a takový historik už vychovává v neomarxismu studenty historie a vysílá je třeba do ÚSTRu (Ústav pro studium totalitních režimů), čímž se zcela mění význam a tvář této instituce.

Řečeno s klasikem: „My demokrati je nebudeme je umlčovat, aby později mohli oni umlčovat nás.“

KULTURNÍ KULT ROUŠEK


Vypadá to, že premiér, ministr zdravotnictví a ministr vnitra se začali bát pandemie o pět měsíců později, než se bát měli.
Zmatečné vymýšlení nějakých zákazů trvá, ale prostor pro ně už je mnohem omezenější než dřív. Čím dál víc Čechů se viru už tolik nebojí. Ne že by karanténa nakažených nebyla na místě. Ale základní informace jsou jasnější: Většina nakažených nemá příznaky. A mladé a zdravé jedince vir v podstatě neohrožuje. A pokud je postaráno o seniory a nemocné (což na začátku epidemie rozhodně nebylo), není vlastně ohrožena ani společnost.
V mediích dočítáme, že momentálně máme víc nakažených než v kritických dnech dubna. Jenže čísla nakažených osob jsou přímo závislá na počtu provedených testů. A těch se teď dělá mnohem víc než dřív, takže se neděste. Když už to leze nahoru příliš, ministr zdravotnictví tam hodí nižší čísla a jsme zachráněni. Vypovídající je počet zemřelých, který stoupá rovnoměrným tempem jedno úmrtí denně. Samozřejmě zajímavější a věcnější by bylo počítat jen nebožtíky, co skutečně zemřeli na Covid 19. To se nám – veřejnosti – ale nemůže podařit zjistit
Vedení státu tuší, že lidem po tolika chaotických přemetech postrádajících jak logiku, tak zdůvodnění, dochází trpělivost. Také už nelze opakovat opatření „s kanónem na vrabce“ a vypínat třeba celé sektory ekonomiky. Na druhou stranu je třeba pro spokojenost lidí vystrašených a kobližných nějaké kroky podniknout. Tak se znovuzavede nošení roušek na koncertech a zmenšení kapacity kulturních akci z tisíce na pět set osob. Vznikl z toho takový kočkopes, jaký tu od začátku epidemie ještě nebyl. Výhodou je, že se to prakticky nikoho netýká, svěřenské fondy to neohrožuje, kultura je zbytná a vlk se nažral. S dalšími opatřeními bude nutno zacházet v rukavičkách, volby jsou za rohem.

Kulturní kult roušek.

Vypadá to, že premiér, ministr zdravotnictví a ministr vnitra se začali bát pandemie o pět měsíců později, než se bát měli.

Zmatečné vymýšlení nějakých zákazů trvá, ale prostor pro ně už je mnohem omezenější než dřív. Čím dál víc Čechů se viru už tolik nebojí. Ne že by karanténa nakažených nebyla na místě. Ale základní informace jsou jasnější: Většina nakažených nemá příznaky. A mladé a zdravé jedince vir v podstatě neohrožuje. A pokud je postaráno o seniory a nemocné (což na začátku epidemie rozhodně nebylo), není vlastně ohrožena ani společnost.

V mediích dočítáme, že momentálně máme víc nakažených než v kritických dnech dubna. Jenže čísla nakažených osob jsou přímo závislá na počtu provedených testů. A těch se teď dělá mnohem víc než dřív, takže se neděste. Když už to leze nahoru příliš, ministr zdravotnictví tam hodí nižší čísla a jsme zachráněni. Vypovídající je počet zemřelých, který stoupá rovnoměrným tempem jedno úmrtí denně. Samozřejmě zajímavější a věcnější by bylo počítat jen nebožtíky, co skutečně zemřeli na Covid 19. To se nám – veřejnosti – ale nemůže podařit zjistit.

Vedení státu tuší, že lidem po tolika chaotických přemetech postrádajících jak logiku, tak zdůvodnění, dochází trpělivost. Také už nelze opakovat opatření „s kanónem na vrabce“ a vypínat třeba celé sektory ekonomiky. Na druhou stranu je třeba pro spokojenost lidí vystrašených a kobližných nějaké kroky podniknout. Tak se znovuzavede nošení roušek na koncertech a zmenšení kapacity kulturních akci z tisíce na pět set osob. Vznikl z toho takový kočkopes, jaký tu od začátku epidemie ještě nebyl. Výhodou je, že se to prakticky nikoho netýká, svěřenské fondy to neohrožuje, kultura je zbytná a vlk se nažral. S dalšími opatřeními bude nutno zacházet v rukavičkách, volby jsou za rohem.

85

Prý 85 % zemědělských výrobků v obchodech výhradně z domácí produkce. A jsme zase u socialistického plánování říznutého kapitalistickým monopolem. Nenechme se ošálit vlasteneckými kecy. Zmizela by veškerá pestrost našeho jídelníčku, rostly by ceny. Častý by byl nedostatek onoho a tamtoho, jak jsme byli zvyklí z dob komunistické vlády. Ve skutečnosti přímá linka k monopolnímu postavení soudruhů kapitalistů Tomana a Babiše. Kromě nich stojí za tím vlasteneckým nápadem i Tomio Okamura a Václav Klaus mladší.
Jasná výhoda pro 3 % Čechů, pracujících v zemědělství (i když asi jen pro některé), zdražení a omezení sortimentu pro deset milionů občanů Česka.  Ryze české pomeranče (a možná žádné) na pultech nebudou, hnijící česká cibule možná ANO.