Archiv pro rubriku: Kocourkov pod Řípem

Název rubriky je snad jasný. Kdyby téma přesáhlo naši milovanou vlast, změní se název na Kocourkov nad čůrajícím chlapečkem.

Advent

Od neděle do neděle se smrskává Advent, takže už brzo budou Vánoce. Někteří z nás zapalují svíčky na věnci, tiše si přemýšlejí o věcech a o svých blízkých. Děti se těší na Merkura nebo na tablet. Ostatní bojují o místo k zaparkování před hypermarkety a ty pak berou útokem. Obchodníci hlásí tržby o deset procent vyšší než před rokem. Ale o tom, jak se Češi mají mizerně, dnes psát nechci.

Je tu ještě jedna rovina svátků, ta politická. Nebo chcete-li Vánoce na náměstích.  Ve velkých i středních městech i v kdejakém Prdelákově stojí na náměstí ověnčený smrk. A když se smrkne, rozežhne se za hlaholu pištců nebo pozounérů. Ale to není vše. Strom je obsypán boudami a budkami plnými pochutin, sladkostí, pyrotechniky a dále zboží zcela zbytečného, nevkusného a nepotřebného, jenže roztomilého.

Aby občané přišli a v budkách utratili peníze (a netvařme se, že někteří radní nemají prstík na vánočním penězotoku), způsobí se pod smrkem hudba. A ne nějaká reprodukovaná nebo dětičky s koledami. Naopak kapely věhlasných jmen. Ty nejsou nejlevnější, ale byznysu se to vyplatí. Na pódiu mrznou muzikanti, zkřehlými prstíky drndají do strun a vydají ze sebe tak 30% umění a energie, kterou by vám předali na koncertě v klubu.

Pod pódiem se přitom lidé procházejí, baví se, nakukují ke stánkům a popíjejí. Většinou ani nezatleskají, protože kelímek se svařákem není kam odložit. Ale když dojdou domů, pochlubí se sousedce, jak bylo hvězdně a že jsme viděli, představte si….

Protože jsem z branže a vím, co co stojí, zírám, co v každém městě proteče vánočně peněz do kanalizace. Z rozpočtu za ten jeden nebo dva vánoční týdny by mohly v onom městě slušně žít dva tři dobré kluby. Tam by mohly být pro návštěvníky nachystány skutečné kulturní zážitky. Nachystány nejsou; nejsou peníze. Ty jsou na přemrzlá vystoupení většinou už dávno odtroubených hvězdiček, opentlená vůní skořice, purpury a falešného dojímání.

Cizí slovo fanatismus.

Strach! Srážka Země s meteoritem, pandemie zatím neznámé smrtelné choroby, jaderné rakety v rukou šílenců, mizení rostlin i živočichů z povrchu planety, neschopnost lidské smečky rodit potomky… Nebo ztráta zaměstnání, střechy nad hlavou, rozchod s milovaným člověkem, smrt v rodině, neléčitelná nemoc…                        

Z toho všeho a z desítek dalších věcí můžeme mít strach. Každý člověk může mít žebříček svých strachů sestaven jinak. Já například se ze všeho nejvíc bojím fanatiků.

Asi si pod slovem fanatik představíte náboženského blouznivce, člena nějaké sekty. Někdo mu vymyl mozek. Jenže pak jsou i případy, kdy si ho vymyl sám.

Moderní fanatici jsou různí. Třeba ti s holou hlavou a v bombrech, řvaním oznamující, že nic než národ. Zdá se ale, že od předchozích dekád jejich záruční lhůta vypršela a policie je už honí jen kvůli nášivkám na rukávech.
Skutečný strach mám ale z těch z opačného konce, kteří chtějí změnit svět. A s tím máme my starší bohužel ty nejhorší zkušenosti.

Ti fanatici by si nikdy nepřipustili, že jejich fanatismus je zlý vůči lidem. Zásadně chtějí zařizovat věci tak, aby se lidem provádělo dobro. Ovšem dobro, jaké si představují oni. Vždyť třeba poručit větru a dešti a horku je vůči lidstvu přece láskyplné! Kdo to nepřijme, je nepřítel. Takový člověk se musí zesměšnit, odsoudit. Vyhostit ze „slušné“ společnosti. Do slovníku přistál nový pojem: dobroserové.

Po rozpadu totalit jsme zadoufali, že svět se poučil a žádný fanatismus už nepotkáme. Mýlili jsme se. Fanatismus je zpátky, ideologicky organizovaný jako žádné náboženství před ním.

Diskuse s fanatikem nemá smysl. Věří jenom své jedné naučené pravdě. Co se do ní nevejde, je nepravda, hoax, tvrzení někoho bezvýznamného nebo blbost. Jak mohou být odpůrci tak hloupí, když je všechno křišťálově jasné! Člověk s jiným názorem je [nevhodný výraz!].

Vidíme to v západní společnosti i v našich internetových diskusích. Dnes už se v demokratické společnosti nedá popravovat nebo věznit za jiné názory. Ale zesměšňovat, denunciovat, vypískat či arogantně ponižovat lze. Stejně jako pořádat štvanice nebo připravit někoho o zaměstnání. A přitom hlásat svobodu. Nový levicový světový názor. I k tomu osvobození pracujícího lidu se třeba taky dopracujeme.

Kocourkovské exhalace

Občas se mi zdá, že někde uprostřed Belgie je město Kocourkov, kde jeho radní, nebo chcete-li komisaři, vymýšlejí kraviny a z nějakého neznámého důvodu je vnucují širokému okolí.

Já vím, v krajině je plno malých Kocourkovů, které vymýšlejí kraviny rovněž, a když se obyvatelstvo bouří, tvrdí, že to je příkaz shora, z toho velkého Kocourkova.

Ovšem i ten velký Kocourkov má pomazánkové máslo na hlavě. Před časem tam vymysleli už asi patnáctou směrnici, kolik takové osobní auto smí ze svého výfuku vyfoukat zplodin, česky exhalací. Nad tou poslední směrnicí vrtěli hlavou všichni, co spalovacím motorům rozumějí. Vypadlo z nich, že to se nedá splnit v žádném případě, že to odporuje fyzikálním zákonům. Ale v tom městě uprostřed Belgie vědí, že politické zákony a směrnice jsou nad těmi fyzikálními a přes to nejede vlak. Ale aby ukázali vlídnou tvář, nabídli výrobcům automobilů návrh: elektromobily neprodukují exhalace žádné (pro nezasvěcené elektromobily jsou poháněny třením liščího ohonu o ebonitovou tyč), takže když budete vyrábět elektromobily, tak můžete dělat i ta vaše špinavá auta. Pak se to zprůměruje, ty exhalace, abyste se vešli do té naší směrnice.

Ona ta ekologie už dávno vědeckým oborem, není starostí o planetu, o životní prostředí, dobrý život ve vzduchu, u země i na vodě. Ona ta ekologie už je jen a jen politikum, mocenský nástroj. A nedivme se, že taky něčí skvělý byznys. Ale ta Evropská unie je pořád dobrá myšlenka. Jen by to asi chtělo jiné radní.

Natírání Karla Marxe na zeleno.

Neslavnější tuzemská akce ekologického hnutí je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Za poměrně krátké období ve srovnání s existencí planety Země, se tato planeta oteplila. Zatím to nevypadá nijak dramaticky, ale stihli jsme si všimnout, že jsme v nedávné minulosti udělali spoustu chyb. Rozorali jsme meze, meliorovali vlhko, narovnali koryta řek, betonovali nádvoří, pěstujeme plantáže řepky a necháváme lesní monokultury sežrat broukem. Teď začínáme ty chyby klopotně napravovat. Tolik praktická stránka problému.

Dá se to ovšem i zpolitizovat. Valí se na nás jeden klimatický summit za druhým v exotických koutech světa. Kjótský protokol střídá dohoda z Paříže. Greta Thurnbergová nás kárá naštvaným hlasem. A školáci v pátek vyrážejí místo do školy na náměstí protestovat proti klimatu.

Možná to všechno stále nestačí nebo nejsou ty hlasy dost hlasité. Tak se vynořilo hnutí Extinction Rebellion (XR). To už na nás nebude tak mírné, protože za klima bude bojovat. Kusé zprávy hovoří o řadě tvrdých protestů v mnohých zemích. Z médií nám zatím probleskují snímky červenofialových maškar v pohřebním průvodu. Hnutí se už propracovalo do Česka, ale tady to zatím místo rozsévání strachu vypadá zábavně. Neslavnější tuzemská akce je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu před Národním muzeem. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Víc než jejich sporadické akce ovšem zaujmou jejich proklamované cíle. Hnutí předkládá vládám tři požadavky – vyhlásit stav klimatické nouze, dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2025 a sestavit komisi pro demokratickou kontrolu vládních kroků v otázce klimatické krize z občanů losovaných nebo jaksi jinak náhodně vybíraných. Klimatické nouze už jsme dosáhli v Praze 7. Bezuhlíkatý rok 2025 je technologicky nesmyslný a nedá se stihnout. A ta komise…

Hnutí vyhlašuje boj za radikální změnu systému. Staví se proti parlamentní demokracii a kapitalismu, proti majetkové nerovnosti. Zelení a rudí zároveň. V zemi, kde jsme čtyřicet let prožívali reálný socialismus, ale asi moc úrodné půdy pro své záměry nenajdou.

Fauly se pískat musí.

Z jubilejního víkendu jsem si odnášel – tak jako zřejmě většina zúčastněných – skvělé pocity. Sdílená radost, souznění i probouzení občanské společnosti. Podobné reakce vládly i internetem. Pak zazněl na síti podivný tón a začal to nadšení a odhodlání zamlžovat. Pískalo se na Václava Klause mladšího! Přišel s kytkou, dítětem, kamerou a houfcem příznivců, kteří mu rozráželi cestu. Pískot byl opravdu silný, mnohohlasý.

Že se taková věc nelíbí fanouškům Trikolory a jim podobným, neudivuje a je to vlastně v pořádku. A oni by jistě naopak hvízdali kdykoliv na kohokoliv, na koho jim vůdce ukáže.

Zvláštní bylo, že se hvízdání nelíbilo některým lidem z opačného břehu. Nikoliv ta zřetelná provokace VKml, s kytkou k oné myšlence Listopadu, na kterou jinak útočí a znevažuje, kudy chodí. Ale to, že lidé nesouhlasně pískali. Byly to jednotlivé hlasy „kritiků“, ale následné diskuse na Facebooku přetékaly.

Cítil jsem v těch hlasech přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti. Nikdo z nich vůdce Trikolory nehájil, ale vyjádřený nesouhlas jim vadí. Přítomní lidé v epicentru dění podle nich zřejmě měli mlčet. Jenže kdo mlčí, souhlasí. A s tím máme v české historii s českými povahami poměrně dost zkušeností.

Neděle na Národní třídě rozhodně nebyla pietním aktem, jak naznačovali tihle morální nadřazenci. Byla to oslava i demonstrace. A hvízdat a skandovat na demonstraci na něco, co se mi nelíbí, je velmi na místě. Na rozdíl od většiny světa nerozbíjíme výlohy, nezapalujeme auta. Ale není důvod chovat se jako slečny z penzionátu.

 Politika má mnohem blíž k fotbalu než ke koncertu komorního kvarteta. A stejně jako v kopané se fauly pískat musí. Tahle akce VKml nebyla jeho faulem prvním ani posledním. A je dobře, že ten faul byl na místě odpískán.

Na volebních průzkumech je nejzajímavější statistická chyba.

Fascinuje mě pokaždé, jakou vážnou pozornost politici, novináři i lidé kolem věnují zveřejněným volebním průzkumům. Výsledky se k nám dostávají několikrát měsíčně podle toho, jak roste počet výzkumných agentur.

Jejich výzkumy se liší použitými statistickými metodami, velikostí vzorku dotazovaných a jeho strukturou. A samozřejmě také tím, kdo výzkum zadává a co chce vědět.

I výsledky se liší. Někdy přiměřeně, jindy značně. Ze všeho nejspolehlivější je fakt, že všechny ty prognózy a žebříčky se dramaticky míjí s tím, jak potom skutečně dopadnou volby.  Přesto jsou všichni zainteresovaní přilepeni k obrazovkám, hodnotí a rozebírají ta čísla. Příznivci se radují, když jejich strana dosáhne 5,5 %, nebo smutní, když má čtyři a půl. Horší ovšem je, když si volič přečte těch 4,5 % a rozhodne se stranu nevolit, protože by jeho hlas mohl spadnout do kanálu. A pak si drbe hlavu, když ve skutečných volbách strana sáhne na procent jedenáct.

Kromě této tzv. náhodné, výběrové nebo také statistické chyby ale existuje i nenáhodná chyba, která odráží zejména skutečnost, že respondenti dotazníkového šetření nejsou vybráni zcela náhodně, ne všichni potenciální respondenti jsou tazateli zastiženi, jsou ochotni odpovědět, a také ne všichni odpoví pravdivě. A že by se snaživí průzkumníci někdy pokoušeli přiblížit výsledky přání zadavatele průzkumu?

V součtu chyb se může 30 % výsledek pohybovat v rozmezí 22-38 %. Podobně v sumě těch chyb se může pětiprocentní výsledek pohybovat v rozmezí 2-8 %. To si raději udělejte průzkum mezi známými. Ale ti vám to nejspíš neřeknou. Nebudou riskovat, že byste si je pak vymazali z přátel.

Různé pohledy

Můžeme mít různé náhledy na ekologické problémy.
Můžeme mít elektroauta za spásný projekt nebo je považovat technicky a ekonomicky za slepou uličku.
Můžeme trvat na tom, že spolehneme jen na obnovitelné zdroje energie jako slunce, vítr či biomasu druhé generace. Ale můžeme se také domnívat, že potřebujeme další zdroje pro případ. když nesvítí a nefouká.
Můžeme se přít o to, jestli rušit meliorace a chránit mokřady nebo budovat vodní nádrže.
Můžeme se dohadovat co a jak s plasty.
O mnoha dalších věcech můžeme diskutovat a hledat řešení.
Ale na jedné věci se dnes už asi shodneme všichni:
Pěstování a zpracování řepky v množstvím větším, než velkém škodí.
Škodí přírodě, půdě, krajině, hmyzu, zvířatům, ptákům, alergikům a úplně nakonec i motorům.
Prospívá vlastně jediné věci – vysokým ziskům. Kohosi.

Pan Novák má elektromobil.

Pan Novák bydlí (už mnoho let) na sídlišti Jižní Město v Praze 4. Spousta jiných panů Nováků bydlí na mnoha jiných panelových sídlištích v celé republice, ale žádné z nich není tak velké jako Jižní Město v Praze 4.
Příběh pana Nováka se odehrává zhruba deset let poté, co ho teď píšu. V té době už jsme zažehnali hrozbu globálního oteplení, elektřinu vyrábíme výhradně z obnovitelných zdrojů. A drtivá většina občanů už vlastní elektromobil.

Pan Novák se navečer vrací z práce. Zaparkuje.
Vyjede výtahem do osmého patra.
Polovinu obýváku zabírá kabelová cívka.
Otevře okno a pomalu spouští kabel.
Musí dát pozor, aby ho nezamotal do kabelů sousedů, které visí z většiny oken.
Pak sjede výtahem dolů, vezme kabel a táhne ho k autu.
Má kliku, podařilo se mu dnes zaparkovat blízko, stometrový kabel vystačí.
Do půlnoci bude z okna hlídat, aby kabel někdo neukradl.
Pak sjede výtahem dolů, kabel odpojí a vrací se do obýváku kabel stočit.
Auto je dobité. Do práce a zpátky domů se zítra dostane bez problémů.

Obyvatelé sídliště jsou divní. Všichni se navečer vrací z práce a všichni chtějí dobít auto. Kabely visí z oken jako liány.
Elektrická síť to někdy nezvládne. Nastane celosídlišťní blackout. Studená večeře, večer bez televize a ráno do práce sockou.
Před časem měl jeden primátor nápad dobíjet auta ze sloupů elektrického osvětlení. Tma v ulicích trvala čtyři dny a výpadek proudu pocítili až na Moravě.

Občas se dobíjený automobil vznítí. Požár přivolá několik hasičských sborů, které rozpačitě postávají v uctivé vzdálenosti před žárem. Od požáru se zpravidla zažehnou i blízko zaparkovaná vozidla. Hašení požáru trvá několik hodin a po jeho zdolání se vrak musí ještě dlouho ochlazovat. Majitelé shořelých automobilů jedou ráno do práce sockou. Po často opakované úhradě škod pojišťovny dramaticky zvýší pojistné. 

V poslední době se konají pokusy s kamionem, na kterém je obrovský dieselagregát. Dá se k němu připojit až padesát aut, která se celou noc dobíjejí. Nevýhodou jsou výfukové plyny a to, že se nikdo na sídlišti nevyspí. Ale zase se chrání životní prostředí.

Ty s křidélky.

Taky kolem vás ta informace určitě prosvištěla. Jedná se o dámské vložky Allways. Nehodlám poučovat pány, k čemu to je, ostatně pamětníci televize v devadesátých letech to mají spojeno s nástupem nové televizní reklamy. Reklamy i na věci, o kterých se dřív cudně pomlčovalo. Ženy poučovat nemusím, jim je to určeno. Tedy donedávna jsem si myslel, že je to určeno výhradně jim.

Omyl. Výrobce vymazal na obalu takové to kolečko s křížkem dole. Což je v naší sluneční soustavě znamení nejen pro planetu Venuši, ale také pro ženu. Nač vypisovat v mnoha jazycích, že to je jen pro holky, když se to dá vysvětlit všem jediným piktogramem.

Výrobce vymazal obrázek na návrh aktivistů, protože ne všichni, co vložky používají, jsou ženy. Někteří jsou muži – tedy jako muži se cítí – bohužel ale v ženském těle. Proto tito muži menstruují a užívají vložky.

Chápu osobu, která se narodí jako žena a vnímá se jako muž, že podnikne příslušné kroky, nechá se přeoperovat, a dál pak vede spokojený život v žádoucí pohlavní identitě. Naopak nerozumím mužům, kteří menstruují. Ten stav jim zřejmě vyhovuje, nechtějí ho dál nijak měnit, ale hlasitě požadují svá práva jakožto menšina menstruujících mužů. 

Chlap používající vložky je bezva fór, ale představa, že tihle muži se rozhodnou rodit děti není zábavná ani trochu.

Je to součást trendu, který na západ od nás už zapustil kořeny. Zeptejte se třeba na nějaké věhlasné západní univerzitě. Ale neptejte se moc hlasitě, aby si vás progresivisté nedali jako moučník. Myslet si, že to k nám nedojde, je naivní. Už před časem jedna česká ministryně nabízela, že by ke komplexní změně pohlaví mělo stačit prohlášení dotyčného.

Můžeme to nechat být a čekat, co všechno z toho vzejde. Ale některé minulé civilizace podobné věci nepřežily.

Ztráta paměti (národa).

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své zadky, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati, a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

Hlavně moc nevyčnívej, Praho!

„Na panelovém sídlišti v pražských Butovicích představila developerská firma návrh dominanty o výšce 135 metrů. Jen o pár týdnů později napsali odborníci z UNESCO a centrály Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) dopis pražským radním. Varují v něm, že česká metropole se může dostat na seznam památek v ohrožení. A to mimo jiné i proto, že se na pankrácké pláni staví příliš do výšky. Obě zprávy v Praze po čase rozproudily debatu o tom, zda by město mělo ve větší míře začít stavět výškové budovy, nebo se spíš držet při zemi.“ Tolik server HN.

Přiznám se, že rozum mi to moc nebere. Chápu, že historické jádro města nesmí být nijak narušováno. Že se mají starobylé budovy ošetřovat a stylově opravovat. Že v tomto téměř posvátném prostoru není možné bourat, jak koho napadne a stavět do proluk nevzhledné výdobytky pseudomoderny. Tedy ani mrakodrapy a jiné hmotově nevyvážené výstřelky.

Naopak mé oko umístěné na rampu pražského hradu rádo spočine na tom kotli vnitřního města, které bude v dáli obkrouženo soupravami výškových staveb na Pankráci i jinde, co budou to město opticky uzavírat.

Vždycky mě překvapí postoje památkářů okresních, národních i planetárních, kteří tak pečlivě dbají o to, co nám zachovali předci a je jim v nejlepším případě šumák, co připravujeme my pro své potomky.  Vždyť i tady by měli památkoví estéti dbát, aby to, co po nás zbyde, bylo hezké stylové a patřilo sem.

Ono je to těžké, když mají třeba dva odborníci různé názory, co jak postavit, opravit, zachovat nebo nechat zmizet, ale jeden z těch dvou má na ten svůj názor razítko.

Ve skutečnosti by neznamenalo zařazení Prahy na seznam památek v ohrožení, nic děsivého. Na tom seznamu jsou například Drážďany, Vídeň, Liverpool, Jeruzalém (!) nebo Damašek. Věřím, že se s UNESCO nakonec dohodneme na nějakém kompromisu. Já bych se asi tolik nezabýval vzdálenými horizonty, ale zaměřil bych se na množství reklam a billboardů, odpudivých kiosků v centru nebo na obchody s matrjoškami a ruskými čepicemi na Královské cestě.

Jsme rekordmani Evropy.

Máme nejnižší nezaměstnanost z celé EU.

Proč? Naše ekonomika montoven potřebuje mnohem víc pracovních sil než vyspělejší ekonomiky, kde už jsou věci víc zracionalizovány a zautomatizovány. O tom my zatím jen mluvíme, píšeme články a sestavujeme studie. Krom toho stát zaměstnává další a další úředníky i jiné zaměstnance a ubírá tím pracovní síly těm oborům, které vytvářejí hodnoty. Podnikatelé z produktivních firem zoufale shánějí lidi. Musí je přeplácet. A tak rostou mzdy. A největšími hrstmi rozdává peníze svým zaměstnancům stát.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst mezd z celé EU.

Lidem se daří. Toho si všimli výrobci i obchodníci a začali zdražovat. Vlastně i oni musí vydělat na vyšší mzdy svých zaměstnanců. Potraviny, základní potřeby, elektřinu, plyn, vodu, léky. A bydlení! Inflační spirála začíná připomínat horskou dráhu.

Patříme mezi státy s nejrychlejším růstem cen zboží a služeb v celé EU.

S tím bydlením je to různé. Lidé zjistili, že nejvíc se dá vydělat v Praze, Brně a vůbec velkých městech. Tak se tam stěhují za prací. No stěhují… Byty tam nejsou. Nejsou, protože se už dlouho nestaví. Nestaví se proto, že stát už mnoho let není schopen zjednodušit stavební řízení a další byrokratické náležitosti. Ceny bytů rostou do astronomických výšek. A hvězdné jsou i ceny pronájmů. Jo, Pražákům je hej – zvláště těm novým – když vydělávají nejvíc, jistě také daleko víc utratí za bydlení a za služby. Politici mají hlavy zaryté do písku a než aby uvolnili cestu bytové výstavbě prosekáním džungle předpisů, vymýšlejí levicové nápady. Jedněm přispívají na bydlení, jiným by nejraději ty byty znárodnili.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst cen bydlení z celé EU.

Zatím to ještě všechno jde. Konjunktura dosud trvá. Ale nebude to tak vždycky. Nevíme, jestli pád z výšky přijde za čtyři roky nebo příští týden. Ale víme, že to bude bolet. Nějaké náznaky tu a tam zašumí. I v ekonomice se může spustit lavina po zamávání motýlích křídel kdesi v dáli.

Pak se může ale stát, že nám z těch všech evropských rekordů zbydou jen ty nejvyšší ceny.

Opěšalá nostalgie v centru Prahy.

Od té chvíle, kdy od Muzea na Můstek projel poslední vůz elektrické dráhy (stalo se to 13. prosince 1980), se vedou diskuse a spory mezi zastánci znovuobnovení podélné trasy a jejího provozu a odpůrci podobného kroku. Vypadá to, že v poslední době debata znovu přitvrdila a že navrch mají zatím ti, co tam chtějí tramvaje zpět. Argumentují s tím, že když odtud zmizely, život na Václaváku se prakticky zastavil. Ti druzí naopak míní, že naše centrální náměstí zmrtvělo ze zcela jiných důvodů. Stěží se vrátíme někam do šedesátých let minulého století. A v tramvajích to není. „Když nám v parku hynou stromy, upravíme cestičky, aby se lidem kolem nich hezky chodilo?“

I já nostalgicky vzpomínám na něco, čím Václavák byl: levné obchody, Koruna a další automaty, nonstop kina nebo ta střelnice v pasáži Luxor, co se ještě nejmenovala Luxor. Ale to je něco, co se vrátit nemůže. A tramvaje to absolutně neovlivní.

Dnes luxusní drahé obchody a restaurace. Tak to mají hlavní třídy všech velkoměst. Českou specialitou jsou tu dealeři drog a nevěstince, které zatím žádné zastupitelstvo odstranit neumí nebo nechce. Nic ze jmenovaného nemůže našince na Václavák přilákat. Dnes není proč se tam hrnout, vše potřebné lidé nakoupí v nákupních centrech na okrajích metropole.

Tramvaje se předhodily nostalgikům jako atribut jejich mládí, ale důvod je podobný jako u velocipedů a koloběžek: pseudoekologické snažení. Nikdo nepřesedne z auta do tramvaje kvůli tomu, že koleje povedou na Zlatý kříž. Ale zásadně se přetne magistrála, kterou nechceme, ale potřebujeme, protože Pražský okruh a městský okruh dostavíme až v roce Nikdy!

To zlikvidujeme pěší zóny na Příkopech a na Národní jen proto, aby měly tramvaje z Václaváku kudy odjet? To budou lidé jezdit z centra náměstí na Můstek, místo toho, aby se prošli? Těm, kteří nutně potřebují tramvaj k tomu, aby se tam dostali, připomínám, že na Václavák jezdí celkem 8 (!) tramvajových linek. Argument, že tam dřív jezdila elektrická dráha i podélně, neberu. Pamatuji doby, kdy tramvaje jezdily i Celetnou ulicí a na Staroměstském náměstí. Taky je tam budeme vracet? Tramvaj na Karlově mostě sice nepamatuji, ale muselo by být velmi romantické, kdyby se tam znovu zatoulala.

Jak to po sobě čtu, napadá mě, že jsem na ty nostalgické duše moc tvrdý. Mám nápad. Takový menší bus, samozřejmě na elektriku, jděme s dobou, ale na pneumatikách, by měl dyzajn jako ta stařičká tramvaj, dokonce s kladkou na tyči, vpředu košťata a otvor, kam se strkalo tágo na výhybky. Jezdilo by to po Václaváku dolů a zase zpátky, zastavovalo by na znamení a vůbec by to bylo takové veselé retro. A ušetřené kolejnice by se mohly položit někde na okraji města, kde by byly užitečné, protože by to zmenšilo automobilové zácpy.  

Typicky české matrjošky.

Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Miluji své hlavní město. Paříž je nádherná, ale Praha je mnohem nádhernější. Skoro všechny stavební slohy. Každá stavba má svou historii i legendu. Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. Muzea a galerie, kostely a synagogy, koncerty a opera. Česká kuchyně a české pivo. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Pokud budete někomu vysvětlovat, co je to entropie a chaos, začněte turisty v centrální Praze. Onehdá jsem se – v čase velikonočních svátků – potřeboval dostat z půlky Václaváku na koncert na Ovocném trhu. Krokoměr by řekl tak 400 metrů. Leč turisté byli na každém čtverečním decimetru naší stověžatky. A byli v pohybu! Ploužili se. Někteří se ploužili jinou rychlostí a jiným směrem. Zastavovali se, obraceli, odbočovali, hleděli a okouněli, hledali se, doháněli a svolávali se a občas vyráběli selfíčka s Koňským trhem v pozadí. A nakonec uondáni zapadli do podniku, kam by našinec nevstoupil, protože pivo za šedesát. Prodíral jsem se tou mnohojazyčnou masou, musel jsem kličkovat zastavovat se a někdy i couvat. První půlku koncertu jsem funěl psychicky zdeptán.

Každý turista má po takové procházce nutkavou potřebu přivézt si domů něco typicky českého. Čepice důstojníků sovětské armády, které mnoho let zdobily okolí Karlova mostu, jsou už snad vyprodány. Ale soupravičky matrjošek najdete v každém druhém obchodě na Královské cestě. Vedle se prodává český broušený křišťál, dnes vyráběný v Číně. Turistovi cestou vyhládne. pochutná, si na „staročeském trdelníku“, který je národním pokrmem v zemi hraběte Drákuly. Nebo si dá „tradiční český“ párek v rohlíku, co má jako hot dog původ možná v Chicagu nebo možná ve Frankfurtu nad Mohanem. Posílen nastupuje do pivního šlapadla nebo se projede napodobeninou historického auta, která jezdí s turisty centrem, zapsaná v technickém průkazu jako zemědělský stroj. Jen obří pandy, králíky a Mikymause teď už na Staromáku neuvidíte.

I když neskáču, jsem rád, že jsem Čech a že nemusím do Prahy jezdit jako zahraniční turista.

V Piheli

Vážený městský úřade!

Ne, nemýlíte se, jsem vlastníkem vozidla SPZ A1D-36-51. Jedná se o oktávii modré barvy, což není z vašeho černobílého snímku patrné.

Toto vozidlo se skutečně vydalo – řízené, jak uvádíte, neidentifikovaným řidičem – na výpravu do Šluknovského výběžku.

Píšete, že se toto vozidlo dopustilo přestupku, když v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., jelo rychlostí 61 km/hod. (Já si spíš myslím, že to bylo 67 km/hod., ale na tom nezáleží.) Podstatné ovšem je, že se to nemohlo stát v katastru vašeho města, protože – jak uvedl neidentifikovaný řidič – vozidlo Nový Bor obchvátilo.

Domníval jsem se tudíž, že došlo z vaší strany k omylu. Že mne neoslovujete za město Nový Bor, ale za Bor u Tachova. Pohled do mapy mne ovšem ujistil, že přes Bor u Tachova do Šluknovského výběžku by mohl jet – promiňte mi ten výraz – jen idiot.

Po detailním přečtení vašeho listu jsem zjistil, že nemilá událost se přihodila v obci Pihel. A že do gesce vašeho úřadu může spadat i veškerý provoz v Piheli.

Nemíním celou záležitost zlehčovat. Ale nevím, co to moji jinak spořádanou Škodovku v Piheli napadlo. Ani auto si nemůže myslet, že v Piheli se předpisy nedodržují.  Jako majitel vozidla částku 1000 Kč samozřejmě obratem uhrazuji poštovní poukázkou.

Z případu se poučím a budu též přesvědčovat ostatní majitele vozidel a řidiče, že i když jsou v Piheli, musí dodržovat předpisy.

Přeji vašemu městu další rozkvět, a už si, kurva, dejte do pořádku ty vaše silnice.

Se srdečnými pozdravy

Vladimír Kulich
neidentifikovaný řidič