Prostředníček.

Když zdědíte chalupu, stane se z vás řemeslník. A ten potřebuje hrozně moc vercajku. Při každé činnosti zjišťujete, že vám něco chybí. A protože jste dědil v dodýchavajícím socialismu, v obchodech to chybí taky. Časem zjistíte, že venkovská železářství jsou vybavena o dost lépe než ta v Praze a začnete po nich šmejdit. A v jednom takovém jsem koupil, představte si, „přídavnou hoblovku k okružní pile“. Taková cirkulárka na dvoře je samozřejmost. Ale když k máte hoblovku, jste pan někdo.

Hobloval jsem o sto sedm. Taky plaňky na plot. Bylo jich čtyřista; podědil jsem velkou zahradu a rozpadající se ploty. Asi tak při tři sta dvacáté šesté se to stalo. Ruka, moje pracovní – jsem levák, se sesmekla a kontaktovala se s rotujícím nožem. Konec prostředníčku i s nehtem visel na kousku kůže. Ještě dřív, než se objevila krev, napadlo mě, že na kytaru už si asi nezahraju (později jsem zjistil, že ani s pianem to nebude velká sláva). Zděšení v rodině, rychlé obvazy a Michal už mě nakládal do auta. Jel zkušeně a rychle. Na dálnici bylo na tachometru číslo 195. Pokud se nenabouráme, tak nevykrvácím. Byla sobota poledne a Prahou se dalo projet dobře. Na Bulovce to okoukli, vyčistili, zašili, zafačovali, ujistili, že to sroste, a jeli jsme zpátky. Už pomaleji.

Končil květen a já začínal tušit, že léto je v hajzlu. Co tři dny na převaz, práce na chalupě nic, houby jen pravou rukou, žádné koupání. Hlavně ne moře, kam jsme chtěli vyrazit, protože vlny a slaná voda. Hanka vymyslela náhradní řešení: Balaton! V Česku to nemůžete nikomu říct, to byste nebyli ani za socku. Ale zase tam nebudou žádní Češi, což se cení. Naše maďarská sestřenice nám zajistila bydlení a my se vydali. Balaton je taková tekutost, že když jste deset metrů od břehu, ještě máte kotníky suché. A po sto metrech je vám maďarské moře ke kolenům. Hanka šla statečně ještě dál a tvářila se, že plave. Stejně si musela omlátit kolena o dno. Já jsem zatím důstojně pochodoval jezerem se vztyčeným zafačovaným prostředníčkem. Vypadalo to, že jsme na celém Balatonu úplně sami a hulákali jsme na sebe.

Pak už jsme v tom širém jezeru sami nebyli, na břehu motorka a posádka se vydala do vody. Když mě míjeli, ozvalo se:
– Promiňte, nejste vy pan Jupp?
– My si vás pamatujeme z Malostranské besedy, naše kapela tam hrála.
Ti dva se vraceli z motovýletu až z Indie, a zajeli se trochu smočit.

Asi jsem slavný a lidé by mě poznali i na Špicberkách nebo v Kongu. A to i navzdory té ovázané levačce.

Právo na placatou Zemi.

Právem každého člověka je věřit v cokoliv.  Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.

Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.

K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty hygienických stanic nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.

Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.

Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže se pak můžete divit.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Hroši dokážou rozpoznat troubení svých přátel až na kilometr daleko. * Hodnota rublu klesla nejvíc od podzimu 2020. *  Nosná raketa projektu Falcon bloudí zmateně vesmírem a pravděpodobně se v nejbližších měsících srazí s Měsícem. * Prazdroj definitivně ukončil stáčení piva do PET lahví, * 222 milionů litrů vody potřebuje Čína na umělý olympijský sníh. * Turecký prezident Erdoğan varoval Rusko, že invaze na Ukrajinu by „nebyla moudrý krok“. * Ministerstvo vnitra koupí kvůli pandemii tři mobilní márnice. * Policie zahájila trestní stíhání lidí, kteří pronásledovali známé lékaře. *Spojenci v NATO zvažují nasazení vojenských jednotek na Slovensku. * Katalánský parlament chce rehabilitovat ženy, jež byly v minulosti odsouzeny za čarodějnictví a popraveny.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Apoštolský nuncius Charles Daniel Balvo u nás od roku 2018 hledal nového pražského arcibiskupa. Nenašel, a tak ho jede hledat do Austrálie. * Němečtí zelení ve vládě ztrojnásobí úsilí k dosažení uhlíkové neutrality. * Vědci konečně zjistili, která část mozku je propojena s podněty z klitorisu. * Rakousko zaznamenalo rekordních zhruba 30 000 nově nakažených a tři slabá zemětřesení. * Auto českého miliardáře Radima Passera na německé dálnici jelo až 417 kilometrů v hodině. Policii se to moc nelíbilo. * Množství obézních dětí letos celosvětově poprvé překoná počet podvyživených. * Nelíbejte křečky, vyzývají úřady v Hongkongu. Kvůli covidu utratí 2000 malých hlodavců.

Jeden Nový rok.

Tenkrát se ještě globálně neoteplovalo. Během silvestrovské noci 1978 za pouhých šest hodin klesla teplota v Československu o dvacet stupňů, během šestnácti pak dokonce o třicet.

Silvestra jsme každoročně slavili ve Žďáru na chalupě Folk & Country Klubu. Odpoledne bylo skoro jarně. Zaslechli jsme zprávy, že se má ochladit, ale v chalupě bylo teplo a pivo teklo proudem.

Následující část příběhu vynechám, protože by ho mohli číst i nezletilí. Zmíním jen, že po celou dobu naší konzumace venku teplota klesala a klesala.

Teploměr přestal klesat na Nový rok někdy ve tři odpoledne a ustálil se na mínus jednadvaceti. Dalo se ale čekat, že v noci se ještě trošičku ochladí. Ale taky byl čas k odjezdu. 130 kiláků vesměs po okreskách, dálnice tenkrát končila i začínala až v Mirošovicích. Vozový park naší party tvořily opotřebované starožitnosti. Jen já jsem měl škodovku vonící novotou, protože ta starší se nedávno rozpadla kdesi v polích. Velkoryse jsem navrhl, že pojedu poslední, kdyby někdo zůstal v tom mrazu viset. Některé šunky jsme museli roztahovat, jiné startovaly samy. Když všichni odjeli, naše škodovka chytla na první otočení klíčkem. A jela perfektně. Topení ve voze žhnulo na plné obrátky, přesto nám bylo i v bundách zima. Zvláště těm, co přijeli na Silvestra v teniskách. A za okny byla taková zima, že se ven raději nikdo nedíval.

Konečně jsme projeli Benešovem a za chvíli jsme už v Mirošovicích najížděli na dálnici. A vtom se to přihodilo. Motor zaškytal a zmlkl. Coby řidič jsem nezpanikařil a nezačal zvažovat, jestli se nerozpadla převodovka (to jsem taky zažil). Taky nebylo zrovna počasí na to, abych auto obíhal, koukal do motoru nebo si pod něj lehal. Mrzlo.

První zásada znalého řidiče zní postupuj od jednoduchého ke složitějšímu. 1. Je v nádrži benzín? Něco mi odpovědělo, že není, přestože ukazatel ukazoval, že půlka nádrže. K tomu vysvětlení, co znamenalo kupovat si auto v socialistické Mototechně. Bezprostředně po nákupu člověk musel zkontrolovat vše, co se na autě dalo, opravit to vlastními silami nebo silami zkušenějších kamarádů a doufat, že co se zkontrolovat nedá, se nerozsype na nejbližší cestě.

Věděl jsem co, ale nevěděl jsem jak. Milí mladí přátelé, tenkrát nebyly mobily, dokonce i dálniční hlásky se teprve budovaly. Vystoupil jsem z auta a mával na projíždějící vozidla. Jenže žádná neprojížděla. Až první řidič zastavil a způsobil, že žiju včetně mé posádky a mohu vám tenhle příběh dovyprávět. Měl kanystr, daroval mi dva litry benzínu, sám mi je nalil a zmizel. Dodneška si myslím, že nebyl skutečný. S dvěma litry v nádrži jsme dojeli až k pumpě v Průhonicích a dokud jsem udržel v ruce hadici, tankoval jsem, pak jsme dovezli domů naše kamarády a nakonec nás.

Konečně jsem si dokázal představit, jak muselo být Němcům u Stalingradu.

Další katastrofický příběh mé rodiny.

Často se chlubím, že mám poměrně rozvětvenou rodinu. Tak vás asi nepřekvapí, že vlastním švagrovou a zetě. Nemají vlastně tolik společného, s výjimkou toho, že oba jsou mými příbuznými a oba bydlí v Praze. Švagrová u zříceniny a zeť u krematoria.

Dopoledne toho pošmourného dne cestovala švagrová tramvají číslo 10. Telefonovala a potom nepozorně vložila mobil do kapsy. Přístroj následně vypadl, což švagrová nepostřehla. Na Floře se chystala přestoupit na jedenáctku. Teprve vystoupená na refýž si povšimla, že je bez telefonu. Ten bezpochyby musel zůstat ve voze číslo deset a švagrová posmutněle sledovala, jak její mobil zatáčí směrem ke Korunní třídě.

Nepropadla panice. Oslovila vedle stojící ženu a poprosila ji, zda by jí (švagrové) nemohla zavolat. Ona dáma byla z toho požadavku dost zmatená, ovšem to už švagrová začala diktovat číslo. Spolupráce probíhala poměrně klopotně, ale nakonec se podařilo ztracenému telefonu dovolat, nikdo ho nebral. Ochotná paní odjela a švagrová osaměla. Nikoliv na dlouho. Z další tramvaje vystoupil můj zeť. Švagrová později vyprávěla o muži, co vypadal jako rabín (měl roušku, klobouk a tmavý kabát).  Když si vyjasnili, že jsou moji příbuzní, začali jednat. Tentokrát ten mobil v tramvaji někdo zvedl. Muž, co ho měl v ruce, jel desítkou až na konečnou do Řep. Uvolil se, že tam s mobilem počká. Švagrová skočila do přijíždějící desítky a mobilní příběh vrcholil cestou přes Náměstí Míru, Karlovo náměstí, Smíchov, Košíře a Motol až na konečnou. Tam se setkali, mobil předali, dobří lidé ještě nevymřeli a moje švagrová už je zase v síti. A možná si nějakou chvíli bude pamatovat, jak vypadá můj zeť.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Ministerstvo dopravy chce do roku 2027 investovat do budování dobíjecích stanic pro elektromobily 5,5 miliardy korun. * Zaměstnanci Agrofertu a dalších agrobaronů demonstrovali před úřadem vlády za větší zisky. * Kolem Staré Boleslavi se toulá medvěd. Hledá ho i vrtulník. * V souostroví Tonga vybouchla podmořská sopka. Král Tupou šestý prchal společně se svými poddanými před vlnou tsunami. * Policie dopadla šestačtyřicetiletého muže, který ve středu v Chomutově ukradl auto s ročním dítětem. * Srbská sázková kancelář Meridian se rozhodla vyplatit výhru všem, kdo si vsadili na vítězství Novaka Djokoviče na Australian Open. * Na šumavské Kvildě naměřili minus 27,3 stupně, na Sněžce foukal orkán rychlostí 118 km/hod., omikron zabíjí o 99 % méně než delta a inflace v prosinci vystoupala na 6,6 %.

Co nás mimo jiné čeká v roce 2022.

Volné dny si užijeme letos málo, hodně svátků připadá na sobotu nebo neděli. Jen tři prodloužené víkendy – Velikonoce, 28. říjen a Vánoce. * Volby budou zřejmě zase v říjnu, budeme volit v obcích nové radnice a taky jednu třetinu senátorů. V obci Praha to bude asi docela husté. A možná nám parlament umožní volit i korespondenčně. *  Důchodci budeme v balíku, kromě novoročního přidání se prý bude valorizovat ještě v červnu. Někteří senioři si před Vánoci opatřili vidle na peníze, ale inflace prý bude dvouciferná. Aspoň na začátku roku. * Omikron přes nás přelétne tryskem a pak už bude po kovidu. Tvrdí optimisté. Flégr s kocourem vidí mrtvé na ulicích. * Dva roky pandemie pročistí podnikání, mnoho restaurací asi padne a mezi zbylými vyhrají ty, co budou levné pro Čechy, protože turisté se zatím moc nepohrnou. Kasina a sázkové kanceláře budou v klidu, dostaly od Babišovy vlády desítky milionů jako kovidové bolestné. Nouze o zaměstnání zřejmě nebude, ale lákání na vysoké mzdy přestane. * Ceny nových bytů budou začínat osmičkou se šesti nulami a investory nenapadne stavět levnější bydlení. Lidé se budou stěhovat z Prahy a velkých měst na venkov a budou za prací dojíždět auty, zatímco radní těch měst budou nabízet další cyklostezky. * Vláda se bude obtížně zbavovat úředníků z Babišovy éry, zápolit s minulými rozpočtovými schodky a čelit nastaveným dlaním odborářů. * Justiční složky volněji vydechnou a začnou řešit hodně starých kauz, ale pohne-li se s Čapím hnízdem nebo s Bečvou, ví jenom hvězdáři. * Svět bude v pohybu víc než doteď. Putin bude dál na hranici chřestit zbraněmi a volat, že je obklíčen, Američané s ním budou jednat a Evropa na to dál bude koukat jako na tenis. V některém světovém městě se sejde ekologický summit a politici dohodnou ještě ambicióznější závazky, které nikoho nenapadne plnit. Čína každý týden uvede do provozu jednu uhelnou elektrárnu a v Brazílii lehnou další čtvereční kilometry pralesa. Po tlaku členských států Evropská komise pravděpodobně ubere plyn při prosazování Green Dealu. * Babiš bude objíždět Česko v obytňáku kvůli prezidentské kampani a druhá půlka národa bude hašteřivě vybírat prezidentského kandidáta z patnácti možných. * V Pekingu proběhne zimní olympiáda a jinak bude MS v hokeji a MS ve fotbale. Hudební festivaly po dvou letech zbrojí a taky přijede Metalica, Eric Clapton a mnoho dalších. * Čeká nás zatmění Slunce a konjunkce planet a jedna podmořská sopka už bouchla.

Vápno.

V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.
Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).
Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nikdo nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky následuje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.
Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke sklepu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.
Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. Tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.
Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!
Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Rychlík Ostrava – Praha jezdíval v roce 2020 za tři hodiny a 14 minut. Teď podle nového jízdního řádu jede 3 hodiny a 34 minut. * Po Brexitu ztrácejí britští školáci zájem o cizí jazyky, nejezdí už ani do zahraničí. * Prodeje elektromobilů a hybridů u nás v roce 2021 dosáhly na 2,9 procenta všech aut. * Boj s CO2 v plné síle: Letecké společnosti Lufthansa a Brussels Airlines vykonaly za poslední měsíce více než 18 000 letů prázdných letadel nebo s minimem pasažérů. Podle pravidel EU by totiž piloti, kteří by nějaký čas nelétali, přišli o licenci. * Skotsko se chystá rehabilitovat tisíce před tři sta lety upálených čarodějnic. Obdivuhodně rychlá reakce! Snad nebude v parlamentu nikdo proti. * Psi umí rozeznat cizí jazyky, ukázala studie. Kromě nich to dokážou jen primáti. Možná by se mohla zkusit výuka angličtiny pro psy.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * 1. leden byl nejteplejším Novým rokem v historii měření. 121 meteorologických stanic ohlásilo rekord a zřejmě žádný opilec nezmrzl. * Evropská komise se vyslovila pro zařazení jádra i zemního plynu na seznam zelených investic. Francie a další země včetně nás tleskají, Zelení zuří. * Britští policisté rozbili okno zaparkovaného auta, aby zachránili dítě uvnitř. Byla to ale panenka. * Vysílání Českého rozhlasu na středních a dlouhých vlnách po devadesáti letech končí. * Hudebních festivalů bylo v roce 2020 o polovinu méně než o rok dříve. * ČSSD musí propustit většinu zaměstnanců a prodat některé budovy. Je na dně. * Ve Španělsku se od letoška psi, kočky a další domácí mazlíčci budou těšit větším právům než doposud. Už totiž nebudou podle zákona považováni za věci, nýbrž za právní subjekty. Mohou dědit, ale nemohou ručit za cizí dluhy.

To si tak pustíte televizi chvilku před silvestrovskou půlnocí, abyste věděli přesný čas. A vidíte Helenu Vondráčkovou a hned po ní Michala Davida. Zdá se vám, že jste se přepnuli do osmdesátých let na normalizační estrádu, ale hodiny za malou chvilku spustí rok 2022. To nám jen na veřejnoprávní televizi nějaká partička ukazuje, jak umí v nejsledovanějším televizním čase roku nabídnout svoji představu, co je v české kultuře nejlepší.