Jaromír Komorous

Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“

<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:

 „Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.

Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení. 

Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své. 

Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“

Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>

Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.

Sociální demokraté

Sociální demokraté ve všech evropských volbách postupně prohrávají. Čím to může být? Stará sociální demokracie už nemá co nabídnou, sázka na výši platů pracujících nevychází v čase, kdy je jejich situace lepší než kdykoliv předtím. A i pomalejší dělník chápe, že Zaorálek může vykřikovat co chce, ale že zaměstnancům se může dařit, když se daří firmám. Třídní boj skončil. A tak nastupuje nová vlna sociální demokracie: Nová levice. Pacifismus, multikulturalismus, feminismu, rovnosti pohlaví ras či národů, práva sexuálních menšin, globální oteplování. Dientsbier, Marksová, Valachová, Matěj Stropnický, a nejen. Myslíte, že právě tohle bude přitažlivé téma pro voliče?

Před víkendem.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * „Dnes mají sexuální menšiny veškerý komfort, jsme vyspělá a tolerantní země. Tyto kampaně, které si vymýšlejí sluníčkáři, povedou jen k tomu, že se většinová společnost na menšiny naštve,“ předpovídá novinář Jiří Doležal. * Místa v továrnách postupně zmizí a lidé se budou muset přesunout do služeb, zaznělo mimo jiné na konferenci Já Robot, pořádané společností Economia. * Ženy v armádě KLDR nemenstruují. * Ruský armádní web se omluvil za lživý článek o invazi 1968. Podle Zemana ho psal šílenec s vylízaným mozkem. Možná pomoc Ruska Zemanovi pro prezidentské volby, nemyslíte? * Lobbista Roman Janoušek nenastoupil do věznice. A Klinika taky není vyklizená. Právní stát jako vyšitý. * Na Českém slavíku došlo k překvapení – ceny dostali Karel Gott, Lucie Bílá a skupina Kabát.

23.11.2017 Praha Strašnice

Tak jsme se s Wabim rozloučili. Lidí zástupy. Přátelé, muzikanti, celé kapely, obdivovatelé, obdivovatelky, kolegové, osobnosti, divadelníci, děti co vyrůstaly na jeho písničkách. Fotografové i štáby televize. Ani se všichni nevešli, opozdilci už postávali na schodech do haly.

Nebylo plačno. Wabi by se určitě naštval, kdybychom truchlili. Bylo takové útulno v duši, souznění s jedním naplněným životem, který vydal své a potěšil. Každý takový odchod připomene, jaký silný proud muziky, přátelství a soudržnosti se nám všem dařilo vytvořit.

Nebyl to obřad, ale koncert. Všichni jsme naslouchali Wabiho písničkám pozorně jako nikdy předtím. Postupně jsme se přidávali svými hlasy, až nakonec zpívala celá hala. A potom bouřlivý a dlouhý potlesk.

Zdál se mi sen

Zdál se mi sen. Když máte sen o tom, že nemůžete usnout, je to trochu na palici. Já jsem nemohl usnout proto, že na nedalekém stadionu vystupovali Rolling Stones posílení Alexandrovci. A měli tu největší aparaturu na světě. To by ještě nebylo nic hrozného. Jenže oni začali hrát a zpívat Totá helpa, totá helpa… Publikum jásalo, tak to zopakovali a tak pořád dokola. Totá… Chtěl jsem pryč, utéct daleko. Ale jak se máte probudit ze snu, když nemůžete usnout…

 

Před víkendem.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Po pěti letech soudních tahanic byl Lukáš Nečesaný, několikrát bez přímých důkazů odsouzen do vězení, nyní zproštěn obvinění. Můžeme se radovat, že to proběhlo podle práva, ale musíme také vzít na vědomí, že v české justici není něco v pořádku. * Češi asi vyhynou. Ministryně Marksová podává návrh na rozšíření § 368 Trestního zákona o neoznámení trestného činu „svádění k pohlavnímu styku“. * „Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu.“ Taková a další rasistická hesla měl prohlásit ke konci října tajemník SPD a blízký spolupracovník Tomia Okamury Jaroslav Staník. * Po ulici v Praze 5 pobíhal muflon a způsobil nehodu. * Hackeři napadli web loterie Účtenkovka. * V pražské ZOO se narodila gueréza pláštíková. * Škoda Auto bude v Mladé Boleslavi vyrábět elektromobily od roku 2020. * I humanitární pomoc může někdy škodit. V Maroku se při jejím rozdělování ušlapalo patnáct lidí. * Merkelová selhala, nepodařilo se jí sestavit vládu a ve hře je možnost, že už nebude kancléřkou. Německu hrozí předčasné volby. Změní to Evropu? * Podle výzkumu Unicef Čtvrtina českých dětí chce žít v dospělosti mimo Česko, v lepší budoucnost jich věří méně než dřív. * Policie zaslala do Sněmovny novou žádost o vydání Babiše a Faltýnka kvůli dotacím na Čapí hnízdo. Přichází zkouška demokracie. *

Před víkendem.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Internet čeká vyhlášení dalšího ročníku soutěže genderově nevyvážených reklam „Sexistické prasátečko“. Vypadá to, že firmy pochopily, že to je pro ně skvělá reklama zadarmo, a rok od roku přitvrzují. * Kardinál Duka poslal blahopřejný dopis ke vstupu do parlamentu Straně přímé demokracie Tomio Okamury. Může se o vrcholném funkcionáři církve říkat, že je hlupák? * Na pozici místopředsedkyně Evropského parlamentu kandiduje maďarská europoslankyně Lívia Járóková. Je Romka, je členkou strany Viktora Orbána a její studia financoval George Soros. To jsem zvědav, jak se z tohohle naši novináři vymotaj. * Kolikpak jste vyhráli v Babišově loterii? * Britský učitel přijde asi o práci, protože oslovil skupinu dětí jako dívky, ačkoliv byl mezi nimi i transgenderový student, který se identifikuje jako chlapec. * Náměstek za Žít Brno chce ve městě tunel. Překvapilo vás to? * Máslo už zase zlevňuje. Výrobci se zbavili, hospodyňky narvaly mrazáky a teď zas chvíli pojedem vejce.

Vodní elektrárny masakrují úhoře.
Větrné elektrárny masakrují ptáky.
Uhelné elektrárny masakrují přírodu.
Solární elektrárny masakrují krajinu a daňové poplatníky.
Jaderné elektrárny masakrují bezpečnost.
Pojďme se tedy vrátit k ebonitovým tyčím a liščím ohonům.
Bohužel jen do té doby, než nám zelení vytknou,
že masakrujeme stavy lišek.

Wabi…

S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou.

Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo. Nakonec se to podařilo – aspoň pro jeden ročník v Karviné. Mezitím jsme museli na koleně také zorganizovat předkola. Všechny bylo zpožděné, na konci srpna jsme ještě jeli do Kraslic na západočeské kolo. (Podrobněji o tom všem píšu v knize „S kytarou na zádech“.)

Tam jsem se poprvé setkal se sokolovskou kapelou Plížák a jejím protagonistou a autorem Stanislavem Wabi Daňkem (tu přezdívku měl z obdivu ke staršímu z Ryvolů). Plížáci přinášeli moderní trampský zvuk a díky Wabiho písničkám i nová témata. Finále Porty 71 zaslouženě vyhráli.

Brzy potom se Wabi vrátil domů do Gottwaldova (pro nepamětníky Zlín), oženil se a probíjel se životem jako řidič sanitky. Založil kapelu Rosa a ta pro změnu vyhrála Portu 1974 ve Svitavách. Ale kapela neměla dlouhé trvání a po autorovi Rosy na kolejích se slehla zem. Až v roce 1979, kdy už byla Porta rozrostlá do olomoucké sportovní haly a kdy už dávno nebyla jen soutěží kapel, jsem pozval jako dramaturg Wabiho coby sólistu. Dlouho se bránil a ošíval, ale nakonec přijel a vystoupil. A od té chvíle se rozjela jeho písničkářská kariéra, která trvala čtyřicet let. V některých obdobích ho provázel mimořádný kytarista Miloš Dvořáček.

Wabi jezdil po republice. Na Portě a na svojšickém Slunovratu a Letorostu (jako trampský i folkový písničkář) ve Svojšicích hrál pravidelně a často zajížděl k nám do vždy vyprodaného Klubu na Petynce. Byl to ze začátku dost masakr, publikum bojovalo o každý přídavek, a Wabi pak sedl do auta, jel nocí až do Zlína, kde ráno přesedl do sanitky. Na Petynce si také našel svou druhou ženu Evu, která v klubu pracovala.

A dál už to většinou znáte. Koncertní šňůry, ocenění a vítězství na Portách, průlomové první album a pak ještě řada dalších. Ale také přeryvy invence, choroby a potvora alkohol.

Vždycky jsem Wabiho obdivoval pro jeho mimořádně objevné texty, široký záběr, inteligentní rozhled a humor s nekonečnou zásobou vtipů. Nemám rád různá porovnávání, ale kdybych měl někoho označit za českého Kristoffersona, byl by to jednoznačně Stanislav Wabi Daněk.

17.11.

Dnes je státní svátek, kdy můžete nakupovat v hypermarketech. Tento svátek nepatří podle našich poslanců k významným.
Sedm významných svátků, kdy jsou velké obchody podle zákona zavřeny:
1.1. – Konec Československé republiky. A po Silvestru stejně nikdo moc nepije.
Velikonoční pondělí – Všichni už při mrskání nakoupili jinde.
8. 5. – Den, kdy jsme s pomocí Vlasovců vyhnali nacisty z Prahy a o den později přijela Rudá armáda.
28. 9. – Den, kdy jsme zabili svého vládce.
28.10. – Den, kdy jsme založili Československou republiku, která bude hned 1.1. zrušena.
25.12. – Všichni jsou přežraní a nikam do obchodu by nedošli.
26. 12. – Milá připomínka komunistického představitele Miroslava Štěpána.

…je to dobrý, ještě hoří.

Ročník 47

Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,
a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,
však sotva pátek odhoukaj’, to pomyšlení každýho z nás svádí:
svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.

Léta kráse nepřidaj‘ a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří …

30.1.1947 – 16.11.2017     Daněk