Jsem proevropský a nejsem stoupencem žádného radikálního proudu.
A musím se přiznat k tomu, že větší strach než z nárůstu národovců v Evropském parlamentu, mám z nárůstu zelených tamtéž. A jak jsem zjistil, nejsem v tom sám.

Zapomenutosti.

Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.

Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * A kde se toulá milionář-dobroser Janeček?     

 

Chutná vám víc kotlet nebo kotleta?

Čeština je jazyk genderově vyvážený.  Všech svých rodů si hledí. Většinou se nemůžeme splést. Je jasné, že drn je mužský, zatímco piksla je ženská. Tedy samozřejmě mluvnicky. Ale jsou slova, před kterým zaváhají í ostřílení jazykoborci. Já vždycky znejistím, když jedu na Moravu a před městem tipuji, je-li to ta nebo ten: Litovel, Kroměříž, Třebíč… V nouzi použiji pomůcku: je-li ve městě průmysl, tak podle vzoru stroj, pokud je tam víc kultury, tak píseň. Akorát Olomouc je tak velká, že mě to musí trknout.
Laskavá čeština nám někdy dává vybrat. Existují dvojice brambor – brambora, okurka – okurek nebo kotlet – kotleta. Která z těch slov jsou bližší vám?  A napadají vás další dvoukolejnosti?

Pasáčkův smutný příběh.

Znáte to historku s pasáčkem, který měl svérázný smysl pro humor a čas od času zakřičel „Pomóc, vlci“? Lidé pokaždé přiběhli a zjistili, že je to z jeho strany hoax. Tak to šlo týdny za sebou, až se jednou stal, že vlci fakt zaútočili. Na jeho úpěnlivé volání už z vesnice nedorazil nikdo a co zbylo z ovcí, si můžete představovat podle aktuálních televizních šotů.

Připadá mi, že prožíváme něco podobného. Naprostá většina z nás je přesvědčena, že přírodě není dobře a že se s tím musí něco udělat. Něco může udělat každý, něco zvládnou všelijaké spolky a inciativy, o zbytek se musí postarat státy. Prostě všechno, co se udělat dá, pomůže to a nezpůsobí to škody někde jinde.

Do toho příběhu ovšem vstupují fanatici. Krmí nás katastrofickými scénáři o tom, co vymysleli vědci. Ačkoliv vědci mají různé názory, a ne vždy se shodnou. Ale nám obyčejným to alarmisté servírují jako jedinou pravdu. Pravidelně se dozvídáme, co všechno se přihodí, když během století stoupne teplota o 1,5 °Celsia. Jedním dechem vypočítávají, co všechno se musí udělat, zrušit, omezit a zakázat. Pak se dozvídáme, čím vším se to musí nahradit. S tím už určité zkušenosti máme a úplně vzadu za frontou zachránců planety vidíme vykukovat nějakého kapitalistu, který tuší, jak by se na tom daly vydělat velké prachy. Třeba na solární energii, řepce nebo v budoucnu na elektromobilitě.

Možná že oteplování nedosáhne těch jeden a půl stupně, nebo ano. Zatím netušíme, jaké cykly probíhají na Slunci, na planetě a jak moc se na oteplování podílí lidstvo. Kdo tvrdí, že to ví, lže.

Pokud ovšem k oteplení skutečně dojde (se všemi těmi průvodními jevy jak tání ledovců, zvýšení hladiny moří), bude dobré se na to připravit. Věnovat tomu síly i peníze. Co se dá udělat zhruba víme. Jak na planetě, tak v kotlince po Řípem tak i v naší vesnici. Bude to smysluplnější, než boj s něčím s nejasnými konturami a nevypočitatelným výsledkem.

Připadá mi, že třeba parta lidí, která se zvedne a půjde sázet stromy, má pro tenhle příběh daleko větší význam než všechny transparenty, hesla a projevy.

Gréto, díky, i když vlastně jinak.

Jestliže něco pohnulo s všeobecným názorem na potřebu něco pro planetu dělat, byl to tah Gretou. Světová veřejnost věnovala poměrně malou pozornost ekologickým summitům vědců, politiků a novinářů. Spíš si všímala, kolika sty letadel účastníci přiletěli než většinou nemastným závěrům a neplněným závazkům podobných setkání. V běžném životě – alespoň v Česku – se nás skupiny ekoaktivistů snažily přesvědčovat o tom, že nesmíme dopustit růst teploty o jeden a půl stupně Celsia. Což je problém natolik virtuální, že ho obyčejný člověk nedokáže uchopit. Do toho se přimotala media a různí alarmisté, strašící výpočty, kdy bude New York pod vodou a kam se otočí Golfský proud. Měření teplot v posledních třech dekádách jim hrnulo vodu na mlýn: opravdu se otepluje. Odpůrci namítali, že se třeba jedná o planetární či sluneční cykly a že zatím nijak nedokážeme přesně spočítat, nakolik za oteplování může člověčí činnost.

Pak přišla Gréta, promluvila před europoslanci a ti ji vyslechli, nebo se aspoň tak tvářili. Věc dostala emociální náboj a ti, které suchá data neoslovovala (i když Gréta vlastně říká stejná suchá data, u nichž se ovšem i rozpláče) najednou zpozorněli.

A věci se začaly hýbat. V našich rovnoběžkách najednou začali dostávat slovo odborníci na to i na ono. Nebavíme se tu o tom půldruhém stupni Celsia, ale o všem, co je tady u nás špatně, co se zanedbalo a co se podělalo, jak při budování socialismu, tak při budování kapitalismu. A co je potřeba začít dělat.

A víme: rušit meliorace a vracet mokřady, navrátit potoky do přirozených koryt, hospodařit s dešťovou vodou a co nejméně betonovat plochy, po kterých voda odtéká do pryč. Taky víme: nepěstovat na obrovských lánech, tvořit meze a remízky, nepěstovat monokultury, nehýřit hnojivy a zakázat si glyfosáty, které zamořují půdu i vodu a hubí hmyz, ptáky a zvěř.

Ještě hodně dalších věcí víme. Ale je tu ještě jeden problém. Velkopodnikatelská lobby propojená s vládou se do těchto věcí nehrne, protože to ohrožuje její zisky. Stačí si poslechnout ministra zemědělství. Přestože EU už řepku zavrhla, my ji budeme dál pěstovat a budeme vykládat, jak je to šetrné k přírodě. Přestože se ve světě už ví, že Roundop je jed, my s ním budeme stříkat dál, protože „nemáme náhradu“.

Tady bude nutné začít u nás doma. A překvapivé zjištění: naši přírodu, půdu, vodu a krajinu, tedy naše životní prostředí budeme muset řešit. A to nejlépe volbami.

Šelmy psovité.

Až do nynějška jsme si mysleli, že největším predátorem českých hvozdů je kůrovec.V posledních letech se na Broumovsku (a prý i v jiných částech české krajiny) objevili vlci. Stalo se tak asi po sto letech od chvíle, kdy byl vlk na našem území vyhuben. Poslední vlk v Moravskoslezských Beskydech byl zastřelen ve čtvrtek 5. března 1914.

K vlkům mám nevyhraněný, českým slovem ambivalentní vztah. Jabloně na naší zahradě každý podzim zbavuji nevyžádaných výrůstků a před delšími pochody věnuji pozornost osobní hygieně. Jiné vlky jsem do teď vlastně neznal, a i na čtení Červené Karkulky jsou moji potomci už dost odrostlí.

Na Broumovsko prý vlci imigrovali z Polska. No nedivme se, je to u hranic a Polsku je možné kde co, když tam žijí i zubři. Nějaké hranice nebo cestovní doklady vlci ignorují, ostatně je to hranice uvnitř schengenského prostoru, tak co by vlci nešli za lepším.

S příchodem šelem se český národ rozdělil názorově ve dví. Přírodoochránci a vůbec lidi s multizoologickým nadšením navrácené vlky vítají v naší přírodě. Tyto predátory, jak jistě chápete, nelze vítat chlebem a solí. Takový vlk, zejména v kolektivu smečky, se o sebe umí postarat sám. Zmínění vítači uvádějí například to, že strhnou slabé kusy zvěře, což čistí zoologický profil krajiny. To se zas nelíbí myslivcům, protože na ně pak málo zbyde na odstřel.

Závažnější je, že dochází k politováníhodným událostem v ohradách živočišných zemědělců. Čas od času najdou ve výběhu roztrhanou ovci či tele. Český stát jim pokaždé vzniklou škodu uhradí. Když se to stane po několikáté, zemědělec si možná řekne, jestli se nemá na všechno vybodnout.

Vlk je u nás chráněný, přes to nejede vlak. Ale atmosféra v příhraničí houstne.

Příběh vlků a ovcí je skutečný. Zároveň je i metaforou pestrých myšlenkových přístupů celé naší společnosti. Jak jste na tom vy? Volíte vlky nebo ovce?

Plasty

První středa v měsíci je u nás kromě zkoušky sirén, také dnem tříděného odpadu. Bioodpad netřídím. Kompostuji. Vybité baterie a slepé zářivky nosím do elektroobchodu, ten mám za rohem. Třídím papír a plasty. Ty se celý měsíc pytlují modře a žlutě a první středu se odvážejí. S papírem jsem na tom dobře. Jednak jsem dost plodný autor a něco se mi i nepovede. Nemluvě o naprosto zbytečných letácích, co mi chodí do schránky. Nové laky na nehty nevyužiju a SPD nebudu volit. Nějaké papírové obaly. I když těch plastových hrozí daleko víc.

Na plasty je žlutý pytel. Taky vám připadá debilní, že si koupíte malý šroubovák a je zavařen v neproniknutelné plastové folii A4, kterou lze otevřít jedině nůžkami na plech? Přes internet objednávám dost často. Velká krabice (zpracovat do modrého pytle s papírem), plastové bublinky, plastové vločky, plastové lepící pásky. Lahve od oleje, octa, saponátu, ostřikovací směsi, motorového oleje. Stará CD a krabičky na ně. Plastové věci, co byly v domácnosti, a už jsou staré, špinavé, popraskané. Kelímky od jogurtů, které jedna moje známá třikrát vymyje horkou vodou a saponátem, než je odloží do tříděného odpadu.

Na konci měsíce máme plný žlutý pytel: Vinylové plasty;  polyethylen (PE) polypropylen (PP) polyvinylchlorid (PVC) polystyren (PS) polymethylmethakrylát (PMMA); polyamidy (PA); polyestery (PES) polyethylentereftalát (PET); polyuretany; fenoplasty; aminoplasty; polysiloxany (silikony), fluoroplasty; Teflon a vše na co jsem zapomněl.

Nejsa organický chemik, nerozlišuji polyvinylchlorid od silikonu. Vlastně je mi to fuk: Třídím plasty! Jen mi trochu vrtá: když se všechny tyhle polykdeco smíchají dohromady a semelou, dá se z toho pak něco smysluplného vyrobit?

No já vím. Už jsem zticha. Furt lepší, než aby to končilo – jako ta ušní šťourátka – v proudu řeky Jang’c’Tiang.

Abych zvýraznil svůj pozitivní přístup k plastům, napsal jsem jim básničku:
Zeptal jsem se Vlasty
co mám dělat s plasty.
Mám s ní zůstat ve styku.
Potřebuje plastiku.

#Vy mně taky!

Nějaký publicista psal, že když pustíme ženu ve dveřích napřed, stvrzujeme její podřízenou roli. Protože jsem tuhle formulaci na internetu zahlédl už několikrát, začínám mít pocit, že jde o nějaký kánon, nějaké vymývání mozků, jaké známe u náboženských sekt.

Pouštím ženy do dveří celý život a v jeho finále to už nebudu měnit (Výjimka: do hospody nižší cenové skupiny vstupuje muž první, protože by mohl přiletět půllitr). Pouštím ženy do dveří a pomáhám jim do kabátu, tak nás to naučili v tanečních. A myslím, že se k nim chovám lidsky s úctou a láskou, i když pro některé může být můj způsob humoru náročné sousto. A nosím květinu. Zásadně ne na MDŽ nebo Valentina, ale když chci udělat radost. Feministkám nechci odporovat, když chtějí pro ženy stejná práva a ne větší. Nakonec proč hned muže hubit, že. Chlapi se dají uklidit na nějakou vedlejší kolej, třeba do hospody. Jako u včel. I život bez chlapa s nějakou spermabankou může být taky zajímavý.

#MeToo považuji za mimořádně velkou lumpárnu, kde si stárnoucí hvězdičky už bez rolí vzpomněly, že by za ten první krok ke slávě ochotně daly i tamto, a že si to příslušný producent bez skrupulí vzal. Rozhodně není v pořádku, když někdo z pozice šéfa nebo producenta zneužívá slabší pohlaví. Jenže když na ten hotelový pokoj šla a tu roli dostala, je likvidační hanobení dotyčného po dvacet letech dost chucpe.

A třeba se nic nestalo, ale kdo a hlavně jak bude zkoumat ty starodávné záležitosti, když dnes není žádný rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Všechno zahaleno třicetiletou mlhou, kde veřejné mínění klade měkký koberec presumpce viny bez řádného důkazu.  V takové společnosti ovšem žít nechci a doufám, že v ní nebudou muset žít ani moji vnuci.  

 

ČSSD láká voliče: Hlasujte pro férovou Evropu! Evropu bez dvojího metru, kde za stejnou práci dostaneme stejnou výplatu jako v Německu.
Já dodávám: Kdyby to nevyšlo, tak vám ČSSD ten rozdíl vyplatí.

Ach ta mládež!

V poslední době se to rozmohlo trochu víc, ale jinak je to v našich síťových debatách celkem trvalka. Ti mladí!

Nic neuměj. Jen se flákaj. Jen samé jůtůby a spofity. Samé hlouposti. A samozřejmě nejlepší mobily a značkové oblečení.

Zdvižená obočí a zdrcující úsudky o mládeži jsou staré stejně jako lidstvo. Nejvíc o tom, jak jsou neschopní, jak ještě nic nedokázali, ale do všeho by chtěli mluvit. Neváží si ničeho. A klidně si v pátek nejdou do školy.

Jenže nemáte pravdu, vážení dřívenarozenci. Vsadím se, že i o vás tvrdily starší generace totéž. Problém je v tom, že ti mladí se vždycky časem stali moudrými a převzali otěže společnosti (třebas občas dost blbým směrem), zatímco ti starší si úplně klidně umřeli. Prostě, co se svět kutálí, mladá generace vždycky posunula společenství o kus dál a přidala něco vědění, nápadů a technologických postupů. Na cestě opouštěla řadu starých představ a znalostí, protože už nebyly užitečné a taky se vedle těch nových informací do jedné hlavy nevejdou.
Vy starší si ze školy pamatujete všechna díla Elišky Krásnohorské a okoličnaté rostliny, i když jste to nikdy v životě nepotřebovali. Oni to taky nepotřebují, a pokud ano, tak si to vygůglí.
Přiznejte si, že to nevražení na mladé je tak trochu závist. Všude píšete, jak jste měli krásné dětství do večera na ulici s klíčem na krku, zatímco ti dnešní chudáčci u počítačů… Jsou dobří ve znalostech, jsou sebevědomí, prostě lépe připravení než s klíčem na krku.
Zkuste zahodit předsudky a porovnat, co jste v sedmnácti dokázali vy, a co ve všechno stejném věku umí oni. Vynechte přitom ty nalíčené pipky, kterých se televizní reportéři tak rádi ptají, co se stalo v roce 1945 nebo 1968.
Tak to je a tak to bude. Jen jsem zvědav, jestli i oni, až dosáhnou požehnaného věku, budou na generaci svých vnuků dštít síru. Myslím (a doufám), že ne.

Máme se skvěle.

Máme se skvěle.
Nezaměstnanost je historicky nejmenší
Nikdy v historii jsme se neměli tak dobře.
Už 73 let nebyla v našem teritoriu žádná válka.
To se nikdy v minulosti nepodařilo.
Umíme vyléčit většinu nemocí.
Nikdo nemusí hladovět. Pokud chceme, jíme zdravě.
Obchody jsou plné věcí, o kterých se nám dřív nesnilo.
Rozhodně nemusíme bydlet pod mostem, ale když chceme, nikdo nás odtamtud nevyhání
Vzduch i voda je čistší než dřív. Elektrárny ani auta už tolik nekouří.
Krajina je upravenější než dřív.
A co je nejdůležitější: Můžeme nadávat. Na všechno.
Hlavně na to, jak se máme blbě.  

Měření různým metrem

Ono se to v poslední době ujalo hlavně na posuzování justičních případů těch nebohatých a těch bohatých: máte-li peníze na dobré advokáty, neřku-li na něco dalšího, máte šanci opatřit si pro sebe nižší trest. Třeba vůbec do lochu nenastoupíte, protože smrtelně onemocníte, nebo by se vám z krimu něco řídilo jako firmu dost nepohodlně.

Ale práce s různě dlouhými metry je v naší pospolitosti rozšířena do všech oborů. Poklesky našich dětí posuzujeme smírněji než poklesky cizích dětí. Když se víc napijeme, jsme roztomilí, kdežto ten opilec odnaproti se vždycky zřídí jak hovado. Jiné měřidlo pro náš skvělý klub a jiné pro fanoušky té hnusné Slavie. Jinak hodnocené masuprosté uzeniny domácí na rozdíl od těch z Polska. Vy trošinku překračujete rychlostní limity svižnou jízdou, ale támhleten debil jede jak šílenec. Mohl bych pokračovat, ale další příklady jistě vymyslíte sami.  

Je tu ale ještě jedna věc. Abych předešel všem podezřením z podjatosti, oznamuji, že alkohol piji už hezkou řádku, let, kdežto jointa jsem měl v životě jen jednoho.

Můžete vypěstovat švestky a vypálit třeba milion litrů slivovice. Nejen, že vyděláte těžký prachy, ale budou vám klepat na rameno a stanete se možná podnikatelem roku. Ale zasaďte si pět rostlinek konopí, které možná ani nemáte chuť kouřit, ale je to dobré na mastičky. Když vás vyhmátnou, půjdete sedět.

Nevím, proč to tak je, když obojí řadíme mezi drogy a marihuana je evidentně ještě drogou mírnější.

Opakuji, že nekopu ani za to ani za ono. Jen se mi nezdá to měření dvojím metrem. Jsme absolutními přeborníky v konzumaci alkoholu nejen v Evropě. Možná je to strach, že kdyby část obyvatel přešla na jiná lákadla, tohle slavné prvenství bychom mohli ztratit. A protože v jiných oborech my Češi horní příčky neobsazujeme, musíme si tohle vůdčí postavení chránit jako oko v hlavě.

Je libo informace?

Cukrářské výrobkyPředstavte si, že dáte šestiletému špuntovi relativně neomezený obnos a pošlete ho do cukrárny. Zmrzlina, větrník, laskomka, a další za sklem se šklebící věci, co už člověk naší věkové kategorie neumí ani pojmenovat. A pak všechno ještě jednou dokola a k té oříškové taky pistáciovou. Cesta domů je trochu krušná a doma začne blinkat už mezi dveřmi.

My dospělí jsme na tom nějak podobně, akorát místo šlehačkových hodů žijeme orgiemi informačními.
Začne to úplně nenápadně informacemi věcnými a praktickými. Že to u postýlky není další tyčka, ale máma, a to větší je táta a máma je na jídlo a táta na srandu. A že je lepší padat na zadek než na nos, že písek se holčičkám do vlasů nesype, že ideální umístění pro klacek není ve vosím hnízdě, že paní Novákovou musíme hezky pozdravit a neříkat, že je kráva, i když doma to o ní máma tvrdí.

Přijde škola a s informacemi se roztrhne pytel a ještě člověka nutěj, aby si to všechno pamatoval. Aby toho nebylo málo, po mateřské přijde základka a potom gympl a nakonec vejška. A každý pracovní den, každou vyučovací hodinu do vás perou další a další info. Chtěli byste se vzbouřit, ale netroufáte si; nevíte totiž, že osmdesát procent toho všeho už nikdy v životě nebudete potřebovat.  Míříte do finále, už se tiskne vaše maturitní vysvědčení nebo diplom. Ale vy už jste tak popletení, že sháníte informace pořád dál.

Na rozdíl od vašeho pradědečka, který musel chodit do obecní knihovny, na rozdíl od vaší babičky, která už znala rádio, ale ještě ne televizi, se na vás informace sypou ze všech stran. Noviny, časopisy, magazíny, fanzíny, radia a televize všech barev a chutí, veřejnoprávní, bulvární i obyčejné, billboardy, letáky a názvy ulic, internet, mobily, tablety, Facebooky, Instagramy a Jůtůby, seriózní i lživé, emaily od kamarádů, od nepřátel i od těch, co vám chtějí něco prodat, nekonečné porady a nové zákony a vlády bez důvěry, telefonáty i SMS a někdy dokonce i hovory s živými lidmi.

Je toho na vás příliš, marně se snažíte utíkat, a když už konečně opravdu zdrhnete někam do lesa, druhý den se už před polednem sápete po mobilu, abyste si přečetli maily.

Vrství se to na vás i na všech okolo, každý má na jedno téma jinou směsku informací, a když ty směsky na sebe v hovoru narazí, je to třaskavé. Křičíte na sebe a někdo pod tou informační tíhou prostě rezignuje. A to jsme teprve na začátku, každý rok se množství informací v prostoru násobně zvětšuje.

Ten prcek, co stláskal všechny ty dobroty, se vyblinká a bude dobře. Vy se informací, co jste stláskali za celý život, už asi nezbavíte. A jednou se vám ta kebule dočista zaplní. Co pak?

Ekochilialisté.

Byli to chilialisté (z řeckého χίλιοι chilioi, tisíc), kdo tvrdil, že království boží tu bude jen tisíc let od narození Krista. A že na konci roku 1000 nastane konec světa. Lid se strachoval a už dlouho před Silvestrem zmíněného roku odcházel na vysoké hory v bláhové představě, že se zachrání. Nezachránil se, protože se nestalo vůbec nic. Tiskoví mluvčí království božího si dál mohli připravovat další a další konce světa. Pokaždé nic. Dalo by se čekat, že po tolika neúspěších tomu lidi přestanou věřit. Jenže lidé se bojí rádi, a tak na všechny tyhle hrozby moc dají. Myslel jsem, že aspoň staří Mayové to mají správně spočítané, když jejich kalendář najednou skončil 21. prosinci 2012. Zas žádná katastrofa.

Svět se změnil, dvacáté století, dvě války a několikery izmy ho rozdupaly na prach. Ale stejně nebyl konec. Žijeme v novém světě už tři čtvrtě století, nic moc nás netrápí a v Evropě se prý máme nejlíp, jak jsme se kdy měli.

Taky jsme se začali globálně oteplovat a proti teplu bojovat. Zjistit, že v posledních letech je víc tepla než dřív, nedalo moc práce. A vědci tvrdili. Někteří, že na vině je člověk s jeho CO2, druzí, že to je přirozený cyklus přírody, a třetí, že se zatím neví.  Přišli aktivisté s tvrzením, že drtivá většina vědců tvrdí to s CO2. A že když s tím okamžitě nezačneme něco dělat, oteplí se planeta o víc než 1,5 °C a nastane konec.

Našinec je zmaten. Prakticky nemůže zjistit, jaké je procento té většiny, a co ti vědci vlastně vybádali. Našinec ví, že nám chybí voda, kterou naši rudí předchůdci co nejrychleji odvedli do moře. Našinec zoufá z rozlehlých žlutých lánů, co ničí půdu, přírodu i krajinu a život v ní. Našinec opláče každý padlý strom, neboť si ze školy pamatuje, že stromy vyrábějí z CO2 kyslík. Ale aby sázel a zachraňoval stromy ho nikdo moc nevyzývá.

Spíš slyší, jak do roku 2030 zakážeme všechny zdroje elektřiny kromě obnovitelných. A auta budou jen elektrická. Našinec tuší – protože už jeden socialismus zažil – že takové ideologicky ukvapené kroky mohou znamenat velký průšvih. A taky tuší – protože už zažil i jeden kapitalismus – že ta ekochiliastická volání se mohou snadno překlopit do astronomických zisků různých oligarchů a magnátů. Ke škodě našince, jak to zažíváme se solárními barony, s řepkou, a jak by to mohlo dopadnout třeba s elektroauty.

Chraňme si přírodu a pomáhejme jí, ale buďme opatrní ke všem hlasatelům nových náboženství.   

Protičeši.

Když o nějaké nacionální pospolitosti napíšete, že je to pronárod, je to hodně negativní označení.  Když naopak čtete o jiném společenství, že to je protinárod, nemusí to být nutně pochvala.

Nevím, kolik je na světě protinárodů, ale jeden znám dobře. Češi jsou protinárod. Jsou proti všemu. Přesněji řečeno proti čemukoliv. Dávno předtím, než někdo otevře ústa, vykřikují jeho oponenti: Jsem proti!

Nemá smysl vypočítávat, proti všemu Češi jsou. Stačí pár priorit. Vláda, radnice, nestavět dálnice, pomalé stavění dálnic, očkování, kouření, zákaz kouření, Evropská unie,… Je možné být proti dobru i proti zlu, hůl si našinec vždycky najde. Možná jsou některé národy družné a veselé. Optimistické. Češi jsou vytrvale otrávení a nas-píp-aní. A když si nestěžujete a informujete je, že se máte dobře, je to pro ně další příležitost k naštvanosti.

Nehledají se výhody a nevýhody určitého názoru, na místě je jen ztopořený odpor.

Takový facebook. Nástroj pro radostné poplkání s přáteli i s lidmi, které jste nikdy neviděli. Pro Čechy prostor ke sdělení, jak je všechno špatně. A možnost vyjádřit se PROTI čemukoliv.

Chcete důkaz? Napište do vyhledávacího řádku slovo „proti“. Mně vyskočilo 127 facebookových stránek, které jsou proti něčemu.

Proti multikulturnímu fanatismu. Proti projevům nenávisti. Proti ztrátě paměti. Blok proti islámu. Proti Konvičkovi. Protiproud. Proti ČT. Proti proudu! Proti totalitě. Proti přesunu nádraží kdesi na Moravě. Proti globálnímu oteplování. Proti církvím. Proti Židům a proti antisemitům. Proti manželství homosexuálů. Proti estébákům. Proti pražské kavárně. Proti komunistům. Proti pomníku v Letech. Proti potratům. Proti psím hovínkům. Proti střílení petard. Proti prolomení limitů. Proti tabáku. Proti hazardu. Proti vměšování Ruska. Proti EU. Protiskluzová podložka do vany.
Další občané už jsou proti zajímavěji: Proti Heleně Vondráčkové. Proti průtahu Roudnou.  Proti módní šedi v českých ulicích. Proti sjezdovce. Proti OSA. Proti zákazu fotografování. Proti amnestii, týrání zvířat, Miloši Zemanovi, Kebabem proti debilitě.

Ovšem zcela nejvýš ze všech těch proti se tyčí facebookové stránky města Protivín.  

Bylo nebylo.

Většina pohádek začíná takhle:

Bylo Nebylo.

Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne. Možná jsem ještě nebyl, když Nebylo bylo.

Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.

Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo? 

Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)

Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?

Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo?

Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?

Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.