MOJE KATASTROFY

Má rozvětvená rodina nemá nouzi o katastrofické příběhy. Pokouším se všechny ty dávné i nedávné události vypsat. Bude z toho slušný seriál. Postupně tu budou události přibývat. Ty, které jsem prožil, ty, které jsem nezapomněl a samozřejmě ty, které jsem dokázal popsat, aby to mělo patu a hlavu. Některé možná ani nebudou tak katastrofické.

*

Vápno.

V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.

Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).

Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky nenásleduje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.

Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke stropu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.

Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. A tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.

Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!

Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.

*

To nevymyslíte.

Nabízím historku velmi čerstvou. V hlavní roli můj vnuk.

Je krásný den na začátku ledna, takový skoro jarní.

Dva studenti konzervatoře mají volnou hodinu. Vydají se na vltavské nábřeží (to je tam, jak je Dům umělců a náměstí Jana Palacha), sednou si na zábradlí a klátí nohama. Za zády mají panorama Pražského hradu.

Ale panoramata je nezajímají. Jsou to studenti konzervatoře, tak je zajímá muzika. Troufnu si tvrdit, že to bude asi rap. Jeden z nich dostal k Vánocům superskvělá wifi sluchátka. Pro neznalce doplňuji, že taková sluchátka nemají žádný drát.

Sedí na zábradlí, klátí nohama a každý si strčí do ucha jedno sluchátko. A oba poslouchají. Ten rap!

A pak se to stane!

Jedno sluchátko není dostatečně zastrčené až k ušnímu bubínku. Uvolní se a dá se do nekontrolovaného pohybu. Gravitace mu přichází na pomoc a sluchátko padá. Mine zábradlí, pokračuje podle čtyři metry vysoké nábřežní zdi a potom žbluňkne.

Spadne do řeky, které Bedřich Smetana věnoval jednu ze symfonických básní.

I nezainteresovaný pozorovatel musí uznat, že se přihodil kolosální průser. Velikost toho průseru roste s cenou, kterou Ježíšek za ta sluchátka zaplatil. Namítnete, že jedno sluchátko má vlastně cenu jen poloviční. Asi byste neuspěli s návrhem, že zbylé sluchátko si může majitel střídavě přehazovat z ucha do ucha.

Ale je tu nepatrná naděje. Utopené sluchátko je z nábřeží vidět. Asi tak dva metry pod hladinou. Ovšem jak se k němu dostat? Všude podle řeky jsou náplavky, schody až do vody a další opatření abyste do vody dosáhli. Zrovna tady u Rudolfína vůbec nic a ani loďka nablízku.

Viník nehody začne jednat. Obvolává rozsáhlé příbuzenstvo s prosbou o radu nebo o pomoc. Nešlo by to přitáhnout magnetem? Je to asi nesmysl, ale tonoucí sluchátko se stébla chytá. Příbuzní prohledají všechny části bytu, tady v kumbále vždycky magnet byl, asi jsme ho někomu půjčili.

Nakonec zasáhne táta provinilce. Má pro podobná neštěstí pochopení. Když mu bylo devět, měl slušnou sbírku céček. Spal s nimi a bral si je i do vany. Jednou zavadil o řetízek špuntu a proud vody všechna céčka spláchl do Vltavy.

Takže tenhle otec nemešká, sesbírá doma všechny magnety, igelitové pytlíky a taky vlasec a dráty a tak dál. A přes půl Prahy nadměrnou rychlostí dojede až na nábřeží.

Magnet do pytlíku, pytlík na drát, drát na vlasec…

Povedlo se na první pokus. Průser zažehnán, sluchátko osychá na břehu a při bližším prozkoumání se jeví jako funkční. No co byste nechtěli, za ty prachy musí fungovat i na dně Vltavy.

*

Švagrová

Často se chlubím, že mám poměrně rozvětvenou rodinu. Tak vás asi nepřekvapí, že vlastním švagrovou a zetě. Nemají vlastně tolik společného, s výjimkou toho, že oba jsou mými příbuznými a oba bydlí v Praze. Švagrová u zříceniny a zeť u krematoria.

Dopoledne toho pošmourného dne cestovala švagrová tramvají číslo 10. Telefonovala a potom nepozorně vložila mobil do kapsy. Přístroj následně vypadl, což švagrová nepostřehla. Na Floře se chystala přestoupit na jedenáctku. Teprve vystoupená na refýž si povšimla, že je bez telefonu. Ten bezpochyby musel zůstat ve voze číslo deset a švagrová posmutněle sledovala, jak její mobil zatáčí směrem ke Korunní třídě.

Nepropadla panice. Oslovila vedle stojící ženu a poprosila ji, zda by jí (švagrové) nemohla zavolat. Ona dáma byla z toho požadavku dost zmatená, ovšem to už švagrová začala diktovat číslo. Spolupráce probíhala poměrně klopotně, ale nakonec se podařilo ztracenému telefonu dovolat, nikdo ho nebral. Ochotná paní odjela a švagrová osaměla. Nikoliv na dlouho. Z další tramvaje vystoupil můj zeť. Švagrová později vyprávěla o muži, co vypadal jako rabín (měl roušku, klobouk a tmavý kabát).  Když si vyjasnili, že jsou moji příbuzní, začali jednat. Tentokrát ten mobil v tramvaji někdo zvedl. Muž, co ho měl v ruce, jel desítkou až na konečnou do Řep. Uvolil se, že tam s mobilem počká. Švagrová skočila do přijíždějící desítky a mobilní příběh vrcholil cestou přes Náměstí Míru, Karlovo náměstí, Smíchov, Košíře a Motol až na konečnou. Tam se setkali, mobil předali, dobří lidé ještě nevymřeli a moje švagrová už je zase v síti. A možná si nějakou chvíli bude pamatovat, jak vypadá můj zeť.

*

Jeden Nový rok

Tenkrát se ještě globálně neoteplovalo. Během silvestrovské noci 1978 za pouhých šest hodin klesla teplota v Československu o dvacet stupňů, během šestnácti pak dokonce o třicet.

Silvestra jsme každoročně slavili na jihu Čech ve Žďáru na chalupě Folk & Country Klubu. Odpoledne bylo skoro jarně. Zaslechli jsme zprávy, že se má ochladit, ale v chalupě bylo teplo a pivo teklo proudem.

Následující část příběhu vynechám, protože by ho mohli číst i nezletilí. Zmíním jen, že po celou dobu naší konzumace venku teplota klesala a klesala.

Teploměr přestal klesat na Nový rok někdy ve tři odpoledne a ustálil se na mínus jednadvaceti. Dalo se ale čekat, že v noci se ještě trošičku ochladí. Ale taky byl čas k odjezdu. 130 kiláků vesměs po okreskách, dálnice tenkrát končila i začínala až v Mirošovicích. Vozový park naší party tvořily opotřebované starožitnosti. Jen já jsem měl škodovku vonící novotou, protože ta starší se nedávno rozpadla kdesi v polích. Velkoryse jsem navrhl, že pojedu poslední, kdyby někdo zůstal v tom mrazu viset. Některé šunky jsme museli roztahovat, jiné startovaly samy. Když všichni odjeli, naše škodovka chytla na první otočení klíčkem. A jela perfektně. Topení ve voze žhnulo na plné obrátky, přesto nám bylo i v bundách zima. Zvláště těm, co přijeli na Silvestra v teniskách. A za okny byla taková zima, že se ven raději nikdo nedíval.

Konečně jsme projeli Benešovem a za chvíli jsme už v Mirošovicích najížděli na dálnici. A vtom se to přihodilo. Motor zaškytal a zmlkl. Coby řidič jsem nezpanikařil a nezačal zvažovat, jestli se nerozpadla převodovka (to jsem taky zažil). Taky nebylo zrovna počasí na to, abych auto obíhal, koukal do motoru nebo si pod něj lehal. Mrzlo.

První zásada znalého řidiče zní postupuj od jednoduchého ke složitějšímu. 1. Je v nádrži benzín? Něco mi odpovědělo, že není, přestože ukazatel ukazoval, že půlka nádrže. K tomu vysvětlení, co znamenalo kupovat si auto v socialistické Mototechně. Bezprostředně po nákupu člověk musel zkontrolovat vše, co se na autě dalo, opravit to vlastními silami nebo silami zkušenějších kamarádů a doufat, že co se zkontrolovat nedá, se nerozsype na nejbližší cestě.

Věděl jsem co, ale nevěděl jsem jak. Milí mladí přátelé, tenkrát nebyly mobily, dokonce i dálniční hlásky se teprve budovaly. Vystoupil jsem z auta a mával na projíždějící vozidla. Jenže žádná neprojížděla. Až první řidič zastavil a způsobil, že žiju včetně mé posádky a mohu vám tenhle příběh dovyprávět. Měl kanystr, daroval mi dva litry benzínu, sám mi je nalil a zmizel. Dodneška si myslím, že nebyl skutečný. S dvěma litry v nádrži jsme dojeli až k pumpě v Průhonicích a dokud jsem udržel v ruce hadici, tankoval jsem, pak jsme dovezli domů naše kamarády a nakonec nás.

Konečně jsem si dokázal představit, jak muselo být Němcům u Stalingradu.

*

Prostředníček.

Když zdědíte chalupu, stane se z vás řemeslník. A ten potřebuje hrozně moc vercajku. Při každé činnosti zjišťujete, že vám něco chybí. A protože jste dědil v dodýchavajícím socialismu, v obchodech to chybí taky. Časem zjistíte, že venkovská železářství jsou vybaveny o dost lépe než ta v Praze a začnete po nich šmejdit. A v jednom takovém jsem koupil, představte si, „přídavnou hoblovku k okružní pile“. Taková cirkulárka na dvoře je samozřejmost. Ale když k máte hoblovku, jste pan někdo.

Hobloval jsem o sto sedm. Taky plaňky na plot. Bylo jich čtyřista; podědil jsem i velkou zahradu a rozpadající se ploty. Asi tak při tři sta dvacáté šesté se to stalo. Ruka, moje pracovní – jsem levák – se sesmekla a kontaktovala se s rotujícím nožem. Konec prostředníčku i s nehtem visel na kousku kůže. Ještě dřív, než se objevila krev, napadlo mě, že na kytaru už si asi nezahraju (později jsem zjistil, že ani s pianem to nebude velká sláva). Zděšení v rodině, rychlé obvazy a Michal už mě nakládal do auta. Jel zkušeně a rychle. Na dálnici bylo na tachometru číslo 195. Pokud se nenabouráme, tak nevykrvácím. Byla sobota poledne a Prahou se dalo projet dobře. Na Bulovce to okoukli, vyčistili, zašili, zafačovali, ujistili, že to sroste, a jeli jsme zpátky. Už pomaleji.

Končil květen a já začínal tušit, že léto je v hajzlu. Co tři dny na převaz, práce na chalupě nic, houby jen pravou rukou, žádné koupání. Hlavně ne moře, kam jsme chtěli vyrazit, protože vlny a slaná voda. Hanka vymyslela náhradní řešení: Balaton! V Česku to nemůžete nikomu říct, to byste nebyli ani za socku. Ale zase tam nebudou žádní Češi, což se cení. Naše maďarská sestřenice nám zajistila bydlení a my se vydali. Balaton je taková tekutost, že když jste deset metrů od břehu, ještě máte kotníky suché. A po sto metrech je vám maďarské moře ke kolenům. Hanka šla statečně ještě dál a tvářila se, že plave. Stejně si musela omlátit kolena o dno. Já jsem zatím důstojně pochodoval jezerem se vztyčeným zafačovaným prostředníčkem. Vypadalo to, že jsme na celém Balatonu úplně sami a hulákali jsme na sebe.

Pak už jsme v tom širém jezeru sami nebyli, na břehu motorka a posádka se vydala do vody. Když mě míjeli, ozvalo se:

– Promiňte, nejste vy pan Jupp?
– My si vás pamatujeme z Malostranské besedy, naše kapela tam hrála.

Ti dva se vraceli z motovýletu až z Indie, a zajeli se trochu smočit.

Asi jsem slavný a lidé by mě poznali i na Špicberkách nebo v Kongu. A to i navzdory té ovázané levačce.

*

Naše trampská základna.

Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.

Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.

Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.

S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.

Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!

Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.

Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.

Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.

Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.

Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí! 

*

Jak jsme vrtali.

Přihodí se. Zdědíte chalupu, docela pěknou a rozlehlou, s výhledem do kraje. Můžete tam pobývat s celou rozvětvenou rodinou i s přáteli, nebo se někam zašít do samoty. Skvělé, ovšem s jednou zásadní vadou: měla vodovod, ale neměla vodu.

Abych nepřeháněl – voda byla shromažďována ve vzdálené studánce v lese a potrubím přiváděna do domu. Studánka byla však málo vydatná, a tak pravidelně i při úzkostlivém šetření voda došla v srpnu a začala zase přitékat až v listopadu. Pro pitnou vodu se chodilo k obecní pumpě, ostatní se řešilo nádržemi s vodou ze střechy.

Moji předkové to nějak přečkávali, pralo se tenkrát jednou za šest neděl a koupelnu nepotřebovali. Ale když tam vtrhla moje zpovykaná rodina, která se každý den myla, a dokonce si čistila zuby, bylo zle. Vymysleli jsme, že vyvrtáme vrt. Samozřejmě ne my, ale firma. Našli jsme inzerát na podnik, co určí, kde by se vrtat mělo. Čekali jsme nejmíň dodávku s hromadou geologických udělátek. V otřískané škodovce přijel pán v odřených manšestrákách a na odbornou instituci moc nevypadal. Z křoví ulomil klacek, udělal si z něj takové ypsilon a začal legračními krůčky chodit po trávníku, až se mu ten ypsilon ztopořil směrem dolů. Zapíchl tam kolík a pokračoval zase jiným směrem. To udělal dvacetkrát, až byla na trávě skrumáž kolíků. Přesně tady se bude vrtat! Zahodil ypsilon, zinkasoval honorář, dal nám vizitku na vrtací firmu a odjel.

Vrtací expert přijel, okouknul a pravil, že budeme muset požádat o souhlas báňský úřad. Že se to musí, při hlubších vrtech, nemůžeme se přece provrtat někde horníkům do štoly. Báňský úřad souhlasil obratem a za týden najela vrtná souprava. Samotné vrtadlo bylo velké monstrum a s ním přijel i kompresor skoro větší než chalupa. A ještě náklaďák, kde měli ty tyče, co se na sebe nastavují, aby to vrtalo hloubš a hloubš. Vrtali v úterý. Vrtali ve středu. Ve čtvrtek dovrtali. Prý 52 metrů. Já byl rád, že nebudeme rušit nikoho v Austrálii, Hanka kladla dotazy, jestli tam je nějaká voda. To přesně nevíme, mladá paní, řekli vrtáci. Pak vytáhli tu dlouhatánskou tyč a z nové díry se vyvalilo trochu mokrého bláta. Je tam dole nějaká voda? Popadla mě potřeba Hanku utěšovat. Oni mezitím vytroubili tu díru až do dna. Ocelovými troubami. Ještě spustili dolů čerpadlo a byli hotovi. V pátek přišel instalatér a propojil čerpadlo s darlingem ve sklepě. A byla voda!

Ve vrtu, co měl v průměru třicet centimetrů, byl sloupec vody vysoký 32 metrů. Jistě to snadno přepočítáte na kubíky. Bylo to rozhodně lepší než studánka v lese. Nechali jsme si udělat rozbor vody a zjistilo se, že je vhodná pro kojence. Kojence jsme si kvůli tomu nepořizovali, ale pro naše dva vysokoškoláky byla ta voda taky dostačující.

*

Kapr

Když byly naše děti malé, kupovali jsme na Vánoce živého kapra. V prvních letech za účelem konzumace. Později jsme – pod vlivem rybumilných tendencí našich dětí – kapra každoročně vypouštěli. Na Štědrý den dopoledne ho vylovit z vany, nacpat do kýble s vodou a vyrazit do Troje na břeh Vltavy. Kapr udělal šplouch, my mu zamávali, chvíli rozjímavě postáli a následně se vydali domů strojit stromeček.

Tenkrát nám ještě nikdo neřekl, že kapr rybniční se neadaptuje na kapra říčního a nejspíš zajde. Naše enviromentalistické povědomí byl tenkrát ještě v plínkách.

Toho osudného roku jsme kapra nakoupili, napustili vanu a kapra do ní umístili. Neprotestoval, vanu máme velmi pěknou. Čekala ho dvoudenní perspektiva kapra vaničního. Ještě před spaním si s ním děti šly pohrát a hnedle tu bylo ráno. Obléct, nasnídat, na hygienu zbýval sprchový kout, vzpomenout si, co všechno nesmíme zapomenout do školy. Míša (šest let) do toho stihl delší rozloučení s kaprem. Když odešly – Hanka do práce, děti do školy – napadlo mě, že bych si mohl ještě na chvíli zdřímnout. Nápad byl přijat a už jsem hrnul deku pod bradu.

Probudila mě velká rána. Přestože to buchlo jistojistě v našem bytě, vyhlédl jsem na chodbu, není-li zvuk odtamtud. Stejně jsem propátral balkon a pak už jsem postupoval krok za krokem tak, abych, pokud je vrah ještě v bytě, k němu nikdy nestál zády. Nikde nic a nikde nikdo. Ještě jsem otevřel dveře do koupelny a – kapr ve vaně nebyl! Chyběl mi kapr a chybělo i vysvětlení, co se vlastně stalo. Nejdřív jsem zavrhl myšlenku, že ho Míša vzal do školy ukázat klukům. Jeho mentalitě by to vcelku vyhovovalo, ale to bych našel na podlaze vysypané učebnice, aby se mu kapr do tašky vešel. Druhou možností byl zloděj. Vloupal se k nám do bytu, když všichni odešli, a šel najisto. Chytil kapra, nacpal ho do pytle (všichni zloději musí mít pytel, zloděj s kufrem je blbost) a ta rána byla, jak za sebou zabouchl dveře.

Co teď? Mám volat policii? Ne, nejdřív si uvařím kafe. Sáhl jsem po hrníčku… a v tom další rána. Zřejmě z koupelny. Vrhám se tam, ale zase nic. I když… odklopím víko záchodové mísy a kapr je tam! Vyskočil z vany a byl v hajzlu! Trčel tam hlavou dolů a zřejmě jak padal, mrskl ocasem, čímž za sebou zavřel víko. Zřejmě se mu u nás přestalo líbit a chtěl využít kanalizační trasu k cestě do Vltavy už dnes. Jenže záchodový sifon, pokud vím, ještě žádný tlustý kapr nepřekonal.

Pomohl jsem mu z té potupné situace a zvažoval, jestli ho nemám umýt. Ale na to se mi v rukou hemžil až běda a podběrák v domácnosti nemáme. Tak jsem ho láskyplně hodil do vany s tím, že mu aspoň vyměním vodu. Sáhl jsem po špuntu…au! Ta voda byla zdvořile řečeno dost teplá.

Konec dobrý, všechno dobré. Míša se ráno obával, že by kaprovi mohla být ve vaně zima. Tak mu tam připustil teplou.

*

Jak jsem dostal řidičák.

Vojna byla obrovská pakárna. Ale vojna vysokoškoláků měla navíc bezpočet komických prvků. Vojenskou katedru jsme měli v centru Prahy na Perštýně a Pražané každé úterý zírali v tramvaji i na ulicích na tlupy hastrošů v zeleném. Vypadali jsme fakt příšerně, na sobě něco mezi montérkami a uniformou z války, bagančata a přes rameno vak na plynovou masku, vlastně na svačinu.

Měl jsem obrovskou kliku, že jsem se ocitl v sekci automobilní. Jednak jsme se dozvídali ledacos o konstrukci aut, ale hlavně na konci té studentské vojny jsme dostali řidičák. Zaplatil jsem za něj čtyři koruny na kolek (dneska to za tyhle peníze už nepořídíte). Jízdy jsme absolvovali náklaďákem na tankodromu, na silnici neměli odvahu nás pustit, a když pak přišel zkušební komisař, byl jsem zrovna na stráži, tak mě to napsali, jako že jo. Ovšem nebyl to řidičák ledasjaký: měl růžovou obálku z plastu a písmeno C, platil na úplně všechno kromě sanitky a hasičského auta. Na druhou stranu je jasné, že řídit jsem neuměl vůbec nic.

Ono taky nebylo co. Tenkrát se ještě ani nečekalo na auto ve spacáku před Mototechnou, byla léta šedesátá, poukaz na nové auto dostávali zasloužilí soudruzi nebo nejlepší úderníci.  Naštěstí můj táta měl z mého pohledu starožitnost; Škoda-Populár kabriolet, rok výroby 1936. Celou válku autíčko stálo v garáži, benzínu nebylo. Garáž přímo u silnice, kterou osmého května pětačtyřicet valila prchající masa Wehrmachtu. Nikoho ze skopčáků ale nepadlo ho využít k úprku do americké zóny. Tak na mě to auto počkalo dalších dvacet let. Bylo celkem zachovalé, mělo jen jednu vadu: volant na pravé straně, neb před válkou se u nás jezdilo vlevo. Na to si zvyknete, aspoň vidíte, že ještě nejste v příkopu. Táta mi ho občas půjčil, ale když jsem to na rovince rozpálil sedmdesátkou, vstaly mu vlasy hrůzou. Pak už jsem dlouho neřídil nic. Ale za několik let…

Vyjařilo se a my si s Hankou 29. dubna 1971 kupujeme auto. No dobře, auto. Je naše první a je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní glanc, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky a dřívky opravovaným novým lakem. Vyleptané křížky na sklech ještě byly, délka si nezadala s americkými koráby silnic, a hlavně je to trampský bourák našich snů. Lůžková úprava je hotová tak, že hodíte spacáky na několikahektarovou plochu za sedadly. Předchozí majitel byl taky péro. Když chtěl přiblížit jeho velikost, vyprávěl mi příhodu, jak do vozu ještě v havraní barvě šoupl necky, do necek půlku prasete a s rozsvícenými světlomety a kvílením pneumatik projížděl před zraky babiček po středočeské návsi. Auto nám přiveze před dům, a než se spěšně rozloučí, vtiskne mi do ruky klíčky, papíry a asi dva kubíky náhradních dílů. Teprve později zjišťuji, že to nejsou náhradní díly, ale části auta. Silničním orgánům na dotaz, kde mám nárazníky, hrdě odpovídám, že ve sklepě. Losujeme s Hankou, kdo z nás bude řídit a los padá na mě, protože Hanka nemá řidičák. Já ano, ale předtím jsem za volantem vlastně skoro neseděl.

K první projížďce vyberu první květen. Než najdu brzdový pedál, projedeme prvomájovým průvodem v Uhříněvsi skrz napříč. Všichni demonstranti stačí uskočit, ale nadpraporčík, který má zajišťovat bezpečnost průvodu, vypadá rozpačitě. Cítím, že má asi průšvih, je mi ho líto a snažím se tvářit, že tu nejsem. Což jde dost blbě, když máte fáro velikosti torpedoborce. Tak zařadím některou rychlost (ta věc měla řazení pod volantem) a vytrácíme se přískoky směrem k Říčanům.  

To auto jsme si koupili, když nám vrátili nějaký přeplatek za družstevní byt. Dlouho jsme přemítali, jestli si máme koupit koberec do obýváku, ale auto zvítězilo. První plán byl z neználka Juppa udělat během jara špičkového řidiče. Každý den odpoledne jsme se sešli doma z práce a nasedli. Čerpací stanice byla hned za rohem a plná nádrž benzínu normál za padesát korun. (To by se líbilo těm internetovým pusinkům, co dnes nadšeně vzpomínají na rohlíky za třicet haléřů, ale ať si trhnou. My jsme potřebovali mě vyškolit. Od pumpy vedla trasa třeba Kolín – Čáslav – Havlíčkův Brod – Jindřichův Hradec – Tábor – domů. Večer už to trochu drhlo, ale poškrábané přední sklo, slepé světlomety a obrovská vůle na volantu byla úžasnou školou.

Jezdili jsme s Hankou skoro každý den, kam se nám zachtělo. Měli jsme úžasně svobodný pocit. A v téže době v zemi klepala na dveře normalizace. Když zakázali v Ústí nad Labem festival Porta, vydali jsme se tímhle autem hledat pro něj nové místo, zachránit ho a ujmout se na dvacet let jeho pořádání.

*

Naše trampská základna.

Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.

Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.

Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.

S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.

Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!

Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.

Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.

Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.

Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.

Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí! 

*

Nesvítí.

Týden dovolené. Niki (6), Míša (3), jejich rodiče. Bratranec Filip (3). Útulná chata. Výhled do kraje. Za chatou les. Před chatou rozlehlá louka. Za ní skály. Pískovcové. Protože jsme v Českém ráji. A je tu nádherně.

Sestra maluje, čte, hraje s rodiči hry, vydává se do lesa, občas přinese houbu. Bratranci vydrží chvíli, když jim někdo čte. Malou. Chodí kousek do lesa a když vidí houbu, tak ji rozšlápnou. Objevili v zemi vosí hnízdo. Už mají přichystané klacíky. Přísný zákaz! Oba respektují poučení. Kdyby je štípla vosa, tak to hrozně bolí. Kdyby je štíplo pět vos najednou, tak to bolí pětkrát hrozně. Oba umějí počítat do deseti. Takže ještě bych mohl vosí hrozbu dál eskalovat. Ale nechám toho.

Jdu do chaty řešit s Hankou technický problém. V kuchyni nelze otevřít okno a chata je předobědně zapařená. Pokouším se okno vylomcovat. Nejde to. Používám různé nástroje: šroubovák, dláto, kladivo. Hanka chrání hrnce na plotně, aby do oběda nepadaly střepy. Nakonec okno otevřu. Chatou prostupuje příjemný průvan. Ale kvůli údržbě jsem zanedbal dozor. Jsem na to úplně sám. Hanka vaří a Niki čte. Předškolně už umí i malá písmena. Ještě ji musím naučit kvé.

Vyjdu ven. Bratranci mají přichystané klacíky. Když mě vidí, jsou nápadně nenápadní. Klacíky mizí v trávě. „Víte co?“, měním jejich program, „na louce jsou kobylky. Zkuste nějakou chytit“. Síťku na motýly nemáme, tak dostanou kelímky od jogurtů.

Zdálky jsou hrozně fajn. Takoví průzkumníci. Zavoláni k obědu se vracejí. Kelímky nemají, nesou hada. Poznávám slepýše. Hanka šílí. A ti dva se přetahují o slepýše. Asi ho přetrhnou. Vyřeším situaci tak, že najdu krabici od bot a nabídnu jim ji jako dům pro slepýše. Schváleno. Jdeme si všichni umýt ruce.

Zatím, co jsme obědvali, šel slepýš na procházku. Neměli by krabici přemísťovat, aby trefil domů. Chvíli krabici zpovzdálí pozorují. Slepýš se nevrací. Budu muset něco vymyslet.

Mám to! Auto. Škoda 105L, trochu v letech, takže všechny chyby z výroby už vychytané. Bratranci řidičáky ještě nemají, ale po sezení za volantem jsou žízniví. Ještě víc přitáhnu ruční brzdu a strčím klíč do zapalování. Já jsem teda fakt skvělej táta a strejda.

Slibují, že se budou střídat, a dodržují to. Jeden točí volantem a zapíná všechny páčky a čudlíky, co najde. Druhý pobíhá kolem auta a hlásí, co svítí a že stěrače stírají. To museli vidět v nějakém filmu. Když už mám pocit, že baterie by mohla protestovat, technickou kontrolu ukončím. A tu práci provádějí i další den. To už samozřejmě vědí, kde je plyn a kde brzdový pedál. Přidávám se do hry: „Sešlápni brzdu!“ Nesvítí. „Pořádně!“ Nic. To už stojí celá rodina za autem a čeká, až se brzdová světla rozsvítí. Zas nic.

Trochu mě obleje. Nevím, jestli mám být naštvaný na ně nebo na sebe. Zkouším všechno. Žárovky, objímky, konektory, pedály. Všechno na autě od zahrádky až po nápravy. Pojistky. Ha! Jedna je vypálená. Ještě, že mám rezervní. Zmáčknu brzdový pedál, pojistka udělá prsk a zezadu hlásí, že to bliklo a přestalo. To je konec nadějím. Jedeme potupně až do Prahy bez brzdových světel, pomalou rychlostí se zapnutými blikači.

Před domem soused, co dělá do aut. Zběžně to okoukne. Pak to okoukne podrobně a nic nenajde. Další den blikám do servisu. Nechají si to tam a třetí den mi volají, že nic nenašli. Auto stojí na dvoře. I pro pivo do sámošky chodím raději pěšky. Je vedro, tak si ze zoufalství lehnu pod auto. To musíte pravidelně. Zkontrolovat a ošetřovat celý spodek a taky všechny dutiny. Aby se vám to po cestě nerozpadlo rezem. Jak tak ležím, koukám, že odpředu dozadu vede nějaký drát. A v jednom místě chybí izolace a dotýká se karoserie.

Opravil jsem to za slabou půlhodinku. Ten drát měl samozřejmě vést vnitřkem, ale v továrně na něj asi zapomněli. A protože by to museli rozebírat, tak to takhle vyřešili. Bratrancům jsem se v duchu omluvil. A firmě Volkswagen se dost divím, že tuhle fabriku později koupila.

*

Azimut.

Je tvrdíváno, že když se postarší muži sejdou v hospodě, nakonec se vždycky debata stočí na vojnu. Jaká to byla gumárna a zároveň prdel, největší průsery a taky, kdo a jak dosáhl na vytouženou modrou knížku.

Vysoká škola technického směru umožňovala svým zákazníkům trávit povinnou vojnu trochu jiným způsobem než obvyklou dvouletou blbárnou.  I soudruzi museli totiž uznat, že inženýr je užitečnější ve výrobním procesu než na rajonech. Čtyři roky jsme chodili každé úterý na vojenskou přípravku, plus dvě prázdninová soustředění. A pak na skutečnou vojnu na půl roku, což byla už s nějakou frčkou víceméně zašívárna.

Vojenskou katedru jsme měli v Konviktské ulici na Perštýně. Byla to trochu exotika, učebny i vybavení rakousko-uherské, do kamen se přikládalo z chodby jako někde na zámku. Jen jste v tom teplíčku nesměli usnout, což bylo obtížné, protože pondělní večery hrála v Malostranské besedě kapela Jazz Fiddlers až do půlnoci.

Jinak ale tento způsob vojny byl lábuž a my to přiměřeně oceňovali. Ovšem mám pocit, že ještě víc si to užívali naši vojenští pedagogové. Nejmíň major nebo podplukovník. V úterý nás učili a snad ještě jeden den v týdnu chystali přípravy, měli politické školení a taky hodinu tělocviku důstojníků, na to se dbalo.

I oni byli celý podzim a zimu s námi v teple. Ale hrát si na válku na učebně nejde. Pořadové cviky, kopání zákopů nebo orientace v terénu. Tak jsme na jaře vyráželi na cvičák do Motola, myslím, že dnes je tam golfové hřiště. Pořadové cvičení nešlo, protože tam byl velmi svažitý terén. Hloubení zákopů nás bavilo, byla to práce vleže, kdyby jako po nás někdo střílel. Dostali jsme polní lopatky, a za dvě hodiny, než jsme šli domů, už měli všichni sejmuté drny. A orientace v terénu. To znáte ze skautských táborů, ti starší ještě z branné výchovy: třista kroků směr osamělý strom, azimut 50°, a pak ještě dvacet změn směru až do cíle.

Abychom prokázali azimutální zdatnost, vymysleli naši milí lampasáci totéž za bezměsíčné noci. To už bylo dost drsné prodírat se křovím do svahu tam, kde dnes stojí Motolská nemocnice a stanice metra. Naštěstí kolegové z jiné třídy měli tohle cvičení už o měsíc dřív. Sdělili nám cennou informaci, že cíl bloudění je zcela konkrétní boží muko na pláni na Vypichu. Naše zášivná skupina nejdřív předstírala, že hledáme ten osamělý strom, ale pak už jsme to vzali přímo do kopce na Vypich.

Už jsme měli boží muko na dohled, ale vyskytla se nečekaná překážka: plot, který tam být neměl. On byl totiž začátek května, a to se vždycky na Letné provozovala vojenská přehlídka. Pěchota, tanky, děla, ženisti, taky koně a nad tím tryskáče. Prostě mraky vojáků z celé země a ti museli taky někde spát a mít polní kuchyně. Tak si na Vypichu rozbili tábor (rozbili tábor je prastarý vojenský termín, nejedná se o žádný vandalismus, právě naopak; vlastně nevím, jestli by se nemělo psát rozbyli) a oplotili, protože nikdo se nesměl dozvědět, že tam jsou, to bylo samozřejmě vojenské tajemství. Ovšem naše vojenské tajemství bylo dojít k tomu muku a to se nesměli dozvědět ani ti ubytovaní vojáci. Co teď?

Jak jsme dumali u toho plotu, všimli jsme si, že na nás míří samopal. V takové situaci se zvolá: “Stůj nebo střelím!“, ale ten strážný byl mazák. Okamžitě mu bylo jasné, že jsme úplně jiná armáda, a jen řekl: „Co tady blbnete, kluci?“ Vysvětlili jsme mu podrobně náš bojový úkol, aniž bychom mu prozradili nějaké vojenské tajemství. Pobavilo ho to a za nabídnutou cigaretu nám ukázal díru v plotě, kterou vojsko chodilo do Břevnova na pivo. Vstoupili jsme a provedli dokončení své mise rozsazením kolem muka a kolováním placatky rumu.

Dlouho, dlouho jsme si užívali své azimutální prvenství. Asi za hodinu se k plotu přiklátila velmi znavená skupina. Za ní funěl uřícený major a pokřikoval, ať se k plotu nepřibližují. Když spatřil náš hlouček uvnitř, pochopil, že má obrovský průser, a hlasem lišky, která tiše mluví ke kůzlátkům, nás lákal ven.

Rozloučili jsme se se strážným, vylezli dírou ven, ohlásili splnění úkolu jako první a šli na tramvaj. Bylo nám jasné, že břevnovské hospody budou plné vojska, a tak jsme na pivo dojeli až na Špejchar.

*

Máchův květen.

Na prvního máje jsme chodili na Petřín k soše Karla Hynka, kde se vedly protirežimní projevy. Jednou jsme jen těsně unikli vyhození ze školy.

Mohl být tak rok třiašedesát. Už se leccos uvolňovalo, my kluci přišlí na vejšku z venkova jsme nasávali jak diví. Študácké kluby v Praze, to bylo něco úplně jiného než svazácké hrátky na okrese. Už byl Semafor a vyrojilo se plno dalších malých scén, hlavně kabarety a divadla poezie. Doznívala ještě éra dixielandu, ale už se dral ke slovu rock’n’roll. Poezii jsme všichni měli v malíku, na študáky techniky až dost. Taky jsme z velkého přetlaku poezii psali. Chodil jsem velmi vzpřímeně, když mi dvě básničky otiskli v renomovaném časopise. Školní četba, Vrchlický a Hálek mizeli v propadlišti, my byli prostě beatnická generace. Recitoval se Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, četli jsme Jacka Kerouacka. Vyvrcholilo to tím, že do Prahy přijel Allen Ginsberg a v roce šedesát pět byl zvolen králem studentského majálesu. Všichni zírali, jak je to vůbec možný, ale ono to moc možný nebylo, soudruzi majáles zakázali a Ginsberga vyhostili. Jedním z důvodů, kterým je popuzoval, bylo, že byl gay.

K tomu Máchovi se chodilo na prvního května snad od nepaměti. Nejdřív to byl hold Karlu Hynkovi, recitovala se klasika. Ale jak šel vývoj, víc se prosazovaly verše amerických beatniků a proplétaly se do toho i slova o svobodě a všelicos.

Toho večera jsme s kamarádem přicházeli později. Už to běželo a byl tam velikánský houf lidi. Zastavili jsme se na cestě a najednou jsem za námi slyšel nějaký dusot. Ohlédnu se, za námi pochodoval tam dvojstup příslušníků Veřejné bezpečnosti. Dupot kanad a řízné povely. Jak jsme stáli na té cestě, dvojstup se rozdělil a pochodoval oboustranně kolem nás. Asi šedesát pendreků. To ve mně byla dušička menší než malá. Naštěstí nás minuli a pochodovali směrem k epicentru. Tak jsme potlačili zvědavost i heroismus a nenápadně jsme se dekovali dolů svahem na Újezd. Tam už jich bylo taky plno a antony, ale nechali nás projít. Nastoupili jsme do tramvaje a jezdili jednu stanici sem a tam, aby nám nic neuniklo. Nakonec jsme dojeli na Malou Stranu do hospody U trojek.

Ti, co byli tam u Máchy zadrženi, už pak nestudovali.

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách