Archiv pro měsíc: Prosinec 2016
Prosinec
Je tu prosinec. Západní křesťané postupně zapalují svíčky na adventních věncích a chystají se dvoutisícíšestnáctý příchod Krista. Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5776. výročí vzniku světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.) Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha popravovat novináře nebo střílet do křesťanů, Jezídů, Kurdů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí na voru cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se zase střílí místo aby se kutalo uhlí.
Hlavně aby nebyl troska.
A potřebujeme vůbec nějakého prezidenta? Není ta funkce v naší zemi jaksi navíc? Jasně, budou hlasitosti, že už Masaryk a tak. Jenže kromě Masaryka a Havla jsme si dobrých prezidentů moc neužili. Já vím, vnější vlivy a vůbec, ostatně i těm dvěma úspěšným to hlavně vnější vlivy naladily do pozitivna.
Jenže když se rozhlédnete po krajině, tak nikde nic. Pithart nechce, Eben nechce. A pár skutečných osobností je fakt už v kmetském věku, jiní se snad rozmýšlejí.
Představme si, že bychom žádného prezidenta prostě neměli. Ostatní nevyšší ústavní činitelé – předsedové vlády, sněmovny a senátu by si ty práce rozdělili. Jeden by vítal zahraniční návštěvy, druhý jmenoval profesory a generály, třetí rozdával metály, a kdyby nebylo zbytí, tak i milosti. I tihle pánové by ovšem museli dosahovat určitých kvalit. Na hradě by seděl nějaký kastelán. Ještě nevím, co s hradní stráží, ale kladení věnců je vždycky dost.
Neprojde to. Když to tak bylo sto let, tak to musí být nafurt, řeknou tradicionalisté. Roajalisté budou chtít nějakého monarchu, ale budou překřičeni.
A tak budeme hledat, špendlíčky hrabat, i kdybychom Říp i Blaník měli rozhrabat.
V první řadě je tu stávající prezident, který by určitě i se svými nejvěrnějšími chtěl repete. Voličů má zřejmě dost, vždyť je nachytal na odpor k Pražákům a inteligentům. Ale nic nevíme jistě, od jeho elektorátu se za ty roky odlouplo jistě hodně zklamaných vulgaritou a buranstvím prezidenta i tím jako stál na Albertově vedle Konvičky. Pak taky těch, co už se nebojí, že jim sudeťáci budou zabírat chalupy. A taky ti migranti mu to kazí, že se k nám nehrnou, aby proti nim mohl ostřeji vystoupit.
Zásadnější problémy pro další nominaci má Miloš Zeman dva. Dnes můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se den ze dne zhoršuje jeho zdraví a jak je unavenější. Dokáže si to někdo představit o sedm let později násobené přirozenými příznaky duševního stáří? Druhým problémem může být očekávaná zahraniční podpora. Z pohledu městského voliče nás Zeman táhne na Východ, ale z pohledu Vladimíra Putina nedělá (a nemůže) dost pro zmírnění evropských restrikcí vůči Rusku. Řečnit na Rhodu je trochu nic. Ještě dál na východ jsme si to teď tak Dalajlámou trochu polepili, klidně může dojít k zastavení mnohého, nejen příspěvků na volební podporu.
Většina zatím raději vyčkává. Sólisté kromě těch tradičně nesoudných už vědí, že strkat prachy, energii a jméno do předem ztracené války je nemoudré. A čekat zviditelnění, když skončíte na konci pelotonu, moc nemůžete. Podobně je na tom většina stran a hnutí, z vlastních řad nemají co prodat. Nabízet Škromacha už asi napadne málokoho. Možná se hledá mimo stranické barvy, plichtí koalice, ale na všechno je zatím brzo.
Občas někdo něco plácne nebo něco uklouzne. Babiš zmínil jméno Stropnický. Logicky asi můžeme věřit, že jde o otce, Matěj, doufejme, ještě nedosáhl věku. Nevíme, co na to Stropnický senior. Je mi sympatický, hrával kdysi jako písničkář na mých festivalech. Jsou tu ale i nějaká ale. Prezidenta potřebujeme nadstranického a už vůbec ne vzešlého z ANO.
Dá se čekat, že tentokrát půjde ještě o větší peníze než minule. Domácí zdroje jsou, ale když ještě dvakrát pozveme Dalajlámu, ty cizí asi definitivně vyschnou.
Michal Horáček je hrdinným průkopníkem, který strká hlavu na špalek. Ze začátku to vypadalo cekem přítulně, no mezi Zemany a Škromachy je každý jednooký králem. Trollové zaplavují diskuse, ať už je vede putinovsko-zemanovský tah na urnu nebo taková ta kouzelná česká libůstka být zásadně proti čemukoliv. Už je třeba vytočilo, že má Michal Horáček doma hodně knih. Na druhé straně do novin pouští dost nepřijatelné názory. A „přivlastnit“ si protestní večírek na Staromáku, byl opravdu lapsus.
Zatím je ještě brzy. Uvidíme, co nás ještě před volbami čeká za zajímavosti i za hrůzy. A tak opět na začátek: Potřebujeme vůbec prezidenta?
Máme občany vodit za ručičku?
Máme občany vodit za ručičku?
Tak nám poslanci darovali k Vánocům další zákon. Nevím kolikátý letos už, ale dá se to zjistit, protože zákony jsou číslované.
Volíme své zastupitele s pocitem, že budou hájit naše zájmy. Myslím, že i v našem zákonodárném sboru existuje několik lidí, kteří při nástupu sami věří, že to budou dělat. Postupem času ve funkci se to ale mění. V politicích se nějak převrátí jejich duševní metabolismus nebo co. Dál hájí zájmy voličů. Ale přestává je zajímat, co by ti voliči chtěli. Sami teď vědí nejlépe, co je zájem jejich voličů. A aby to prosadili, upletou na to zákon. To pro případ, že by si jejich voliči mysleli, že jejich zájem je něco jiného. Zákonem se to a to zakáže a to a to povolí. Volič si nemá co myslet, volič má jednou za čtyři roky volit.
Zákonů máme tolik, že se v nich ani prase nevyzná. Když se nevyzná, taky nedodržuje. Většinou to nedodržování nikomu nevadí. Leda až do chvíle, kdy je někomu stoupnuto na kuří oko.
O většině letos přijatých zákonů možná nemáte tušení. Ale o zákonu, který plošně zakazuje kouření v restauracích, jste asi slyšeli. Zákon ale přichází v čase, kdy ve většině restaurací už se dávno nekouří, v těch, co se jí, určitě. Společnost mohla v poměrně brzké době dospět ke konsenzu: je dobré a rozumné v restauracích nekouřit. Nikoliv, my potřebujeme i na tohle zákon.
Lidé chodí do lesa a minimálně během posledních tří dekád si uvědomili, že v lese se nehuláká, nelámou se větve a nekope se do muchomůrek. A nenosí se do lesa odpady. Funguje to a naštěstí žádného poslance nenapadlo, že by na to mohl být zákon. Stejně tak mladí a zdraví pouštějí v tramvaji sednout staré, nemocné a těhotné (v Praze zažívám na vlastní šediny). A také se to obejde bez zákonného předpisu.
Obecně by se ve společnosti dalo domluvit plno věcí zcela přirozeně a bez paragrafů. Občané by měli k dohodnutým věcem bližší vztah než k těm, které jim úřad nařizuje.
Jenže si uvědomme, co je náplní dvoukomorového parlamentu a za co berou poslanci své hodně nemalé platy. Zákonodárci – jak už název napovídá – vymýšlejí, připravují, mění a schvalují zákony. Aby si zasloužili ty mimořádné platy, chrlí zákony na běžícím pásu. A zejména v poslední době se zdá, že s jídlem roste chuť a zákony postupně slouží k utahování šroubů, buzeraci, byrokracii, prostě k omezování naši svobody. A říká se tomu elegantněji regulace.
Chtělo by to zabrzdit, zařadit zpátečku a podívat se na všechny zákony, jestli je společnost opravdu nutně potřebuje. Těsně po Listopadu jsme zrušili 2000 komunistických zákonů, a co se stalo? Nic, společnost se nadechla. Časem ale „vstali noví politici“ a začali naši legislativu opět zaplavovat legislativním smogem. Měli bychom se zajímat, kdo z politiků vymýšlí, navrhuje a schvaluje některé zákony proti rozumu a proti svobodě a regulaci. A tyhle politiky bychom si měli dobře pamatovat při volbách.