Škodovka stojí.
Fotbal taky stojí.
Protože na hřištích stojí auta.
Nejsou čipy.
Proč nejsou čipy, nevíme.
Antivaxeři to vědí, ale dělají s tím tajnosti.
Já to vím od nich.
Nejsou čipy do aut, protože se přidávají do vakcín.
Mám nápad, jak to řešit.
Ta auta na hřištích si mohou koupit jen očkovaní.
Mají čip.
Ten se přes bluetooth propojí s tím autem.
Jeden čip pro auto i pro řidiče.  
Dostanu Nobelovu cenu spíš za fyziku nebo za ekonomii?  

Spirituál kvintet

Byl říjnový pátek, a protože se zrovna volilo, byl v Lucerně volný termín a toho okamžitě využil Spirituál kvintet. Ke svým dvanácti (nebo kolika) posledním beznadějně vyprodaným koncertům přidal ještě jeden. (Těch dvanáct nebo kolik bylo kovidárně zahlušeno loni na jaře a pak posouváno z termínu na termín jak vagóny na zapomenutém nádraží; kapelu milující posluchači přes všechny ty ústrky dorazili všichni.)

Ten poslední pátek byl taky příležitostí pro nás dva. Hanka s berlemi a elegancí sobě vlastní slezla ta strašná tři patra (a nakonec vylezla nahoru; Lucerna už od dob, co jsme tam pořádali asi tak stovku koncertů, nemá výtah!). Já se svou hlasivkou jsem měl ovšem daleko větší hendikep: publikum se hromadně přidalo k většině písní, já jediný mlčel.

Tahle poslední sestava patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela za šedesát let existence může chlubit. A představeni byli alespoň obrazem a úryvkem i byvší členové formace. O její stálosti a vytrvalosti svědčí i to, že jich nebyly zástupy. Všichni byli odměněni bouřlivými ovacemi, nejvíc se smutnilo za Dušanem Vančurou.

Sílu té šedesátileté kontinuity jsem si uvědomoval při přemýšlení o některých jen o pár let mladších kapelách, které se rozštěpily do několika pohrobků a praly se o název…

Pak už se rozběhl vlastní koncert, u mě nastoupil pocit, jaký jsem už léta nezažil. Snad na lochotínských koncertech Porty 1989, na nichž měl Spirituál kvintet také svůj významný podíl. A za krátký čas se jeho repertoár přenesl až na Národní třídu.

Nechtějte po mně nějaký report z koncertu. Natolik kdysi protřelým dramaturgem v té chvíli probíhaly emoce a vzpomínky na všechno, co jsme se Spirituál kvintetem za ta léta společně prožili (k prvnímu skutečnému setkání došlo v roce 1970 na Portě v Ústí nad Labem, kde měly naše kapely společnou šatnu), jak jsme se společně (a úspěšně) snažili nenechat zahynout v normalizačních vřavách tu krásnou muziku, co se jí začalo říkat folk, a kličkovali před důstojníky StB a předposranými postavami okresních kultur.

Samozřejmě se do tříhodinového koncertu vešel jen zlomek – snad všechno to nejlepší z dlouhatánského seznamu písní z rozmanitých stylových oblastí, kterým nás všechny skupina po šedesát let radovala. Byl prostor představit jednotlivé členy v sólových písních, křehkých i důrazných. Zdena Tichotová, Veronika Součková, Jirka Cerha, Jirka Holoubek, Pavel Peroutka. Ale ty sbory! K jemnému humoru Jirky Tichoty se úspěšně přidává Jirka Holoubek, i s trochou toho vančurovského kočkování. A nezbytná součástka kapely, textař František Novotný, který jako už stokrát předtím zplodil přímo na jevišti báseň na co nejvíc exotická slova z publika. Lucernu, postrach všech zvukařů, skvěle ozvučil Milan Aichingr. A pak už písně Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál proměnily Lucernu v bouřlivou demonstraci rezonující s tím, co nahoře probíhalo společností.

Přemítal jsem, kdo další v české kultuře vydržel tak dlouho a zachoval tak hlubokou stopu. Určitě Divadlo Semafor, s přimhouřením víčka Cimrmani. Dál už nevím. Spirituál kvintet nejen hudebně ovlivňoval obrovskou sílu posluchačů. Navzdory protivenství doby dokázal spojovat nás všechny a rozdávat naději. To propojení s Václavem Havlem a s Národní třídou bylo jasné.

Odcházeli jsme z Lucerny a měli jsme pocit, že vůbec nic nekončí. Krásné zůstane s námi napořád a třeba už se k nám právo zase vrátí.

Pravdy, polopravdy, nepravdy a lži.

Dá se říct, že se máme skvěle. Tak, jak jsme se ještě nikdy neměli. Žijeme v rozumném podnebním pásmu a možná to tak bude i dál, i když někteří pesimisté tvrdí, že se u nás zanedlouho budou pěstovat pomeranče. Ekonomicky jsme na tom docela dobře a jsme si toho vědomi, i když leckdo kouká přes Šumavu, že jiní se mají líp. A pesimisté tvrdí, že to dobře už nebude dlouho trvat, protože následky Covidu, rozhazování současné vlády a Green Deal Evropské unie. Zřejmě se moc nemýlí. Nejsou tu zástupy migrantů a taky není terorismus. Extremistické směry jsou slabé, tak nám akutně nehrozí přesun k fašismu nebo komunismu. Ano, někteří politici – hlavně ti, co hlásají boj proti korupci – kradou. Ale zvolila je v dobrém úmyslu většina voličů, takže je vlastně všechno v pořádku.

Ne že bychom neměli žádné problémy. Ale abychom před nimi mohli zavírat oči, vymýšlíme problémy jiné. Před časem tu vznikla strana na protest proti Ochrannému svazu autorskému a vůbec autorským mafiím. Že vznikne politická strana proti očkování, by nás před dvěma lety nenapadlo ani ve snu. Máme strany, které nás chrání před migranty. Protože ti by brali Čechům práci, kterou Češi nechtějí dělat.

Ke každému problému se společnost rozdělí na dvě skupiny, které na sebe nevraží a útočí. Internet a sociální sítě jsou pro to ideálním prostorem. Nevyřeší se tam vůbec nic, ale máme pocit, že jsme to těm druhým nandali. Očkování a neočkování. Elektroauta a spalovací motory. Cyklisté a automobilisté. Dálnice a cyklostezky. Železnice a silniční doprava, Venkov a město. Morava a Praha. Mladí a staří. Další témata stačí vytáhnout kdykoliv je potřeba. Pravdy, polopravdy, nepravdy a lži.

Do toho ještě volby a předvolební kampaň. A těch lží je najednou tisíckrát víc. Všehoschopní politici a píáristé je šíří po sítích a věřící lživých náboženství je s radostí posílají dál.

Mějte se před nimi na pozoru.