Pes v peřiňáku.


Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2019 23:59:59 a najednou je 01.01.2020 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové.
Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji. Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, které jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2019 24:15:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2019 jsou Hromnice a že bude o hodinu více

Proč!

Pročpak máme nižší mzdy než v Německu? Protože máme čtyřicet let zpoždění za západní Evropou. Protože si dál tři destiletí svobodně libujeme v celkové nevzdělanosti. Protože se nám líbí nechávat se zaměstnávat v montovnách a ve skladech Amazonu, kde se nemusí myslet. Protože naše školy nikoho myslet neučí.Protože jsme hrdě zrušili maturitní matematiku, protože je moc náročná a nikoho nezajímají technické obory, protože jsou těžké a odpovědné. Protože se hrneme na studia kulturní antropologie a podobných oborů, které jsou lehké, ale žádnou přidanou hodnotu nepřinášejí. Protože se bojíme, aby nám lopatiči z Ukrajiny nebrali práci. Protože jsme se otevřeli světu, ale většina z nás zůstává doma sedět na prdeli. Protože máme odpor, ke všemu novému, co bychom se museli na stará kolena učit.

Přáníčka

Drtivá většina přání k Vánocům a k Novému roku, je obvyklá, konvenční, nenápaditá, opisovaná a nepřekvapivá. „Šťastné Vánoce, bohatého Ježíška a úspěšný Nový rok.“

Tak za prvé: nevím proč mi lidé přejí úspěšného prvního ledna následujícího roku. Tedy den, kdy odpočívám po Silvestru, probírám se z lehké kocoviny a nanejvýš zajdu odpoledne s rodinou na krátkou procházku.

Já lidem přeju úspěšný celý nový rok včetně druhého ledna a třicátého prvního prosince. Klidně bych jim přál i úspěšné všechny další roky. Ale to nedělám kvůli riziku, že spadne kometa, přijdou povodně a nějaká horší nemoc než AIDS, nebo padne vláda, kterou jsme si tak oblíbili.

„Šťastné Vánoce“ je celkem legitimní přání, které se těžko může zvrtnout. Dotyčným stačí nezhroutit se pod náporem nákupů, balení dárků (za svůj dlouhý život jsem zjistil, že balit holky je mnohem příjemnější než balit dárky). Pečení něčeho, co se stejně na konci ledna vyhodí, sehnání jehličnanu, kaprovražda a shromáždění všech příbuzných (i těch neoblíbených) k jednomu stolu a pod jeden strom. Alternativu „veselé Vánoce“ zavrhuji už proto, že to všechno, co jsem právě popsal, zase tak moc velká sranda není.

Ze všech těch přáníček je nejproblematičtější přání „bohatého Ježíška“. Ježíšek – ten, kterému podsouváme, že nosí dárky – byl na slámě v Betlémě tak chudý, že proti němu kostelní myš byla palestinským Kellnerem. Ježíš byl chudý i po zbytek svého poměrně krátkého života, protože nic nepotřeboval. A pokud just něco potřeboval, tak si to opatřil zázrakem.

Ale znáte to: není důležité, jak to ve skutečnosti je, ale jak to bulvár podá a lidé slyší. Prostě měli Ježíška za bohatce. Nejvíc samozřejmě vadil levičákům. Tak ho odsoudili a v pátek popravili. Teprve později se přišlo na to, že Ježíš byl chud, což byl dobrý startovací moment k tomu, aby ti, co to hlásali, přitom bohatli a bohatli.

Nepište proto, prosím, „bohatého Ježíška“, aby se toho někdo zase nechytil a Ježíška nám nepopravili ještě jednou.

Takže bych to přání napříště radši zprůměroval: „Příjemné Vánoce a dobrý celý příští rok“.

Harddisk ve vaší hlavě

Nikdy nebylo tolik informací. Jsme jimi postupně zavalováni. Představuji si to tak, jako když sedíte na louce, která byla určena ke svozu odpadu. Přijíždějí kukavozy a chrlí na vás svůj náklad a postupně vás zasypávají, až se v tom sajrajtu udusíte.

V záplavě informací nemáme informace žádné. Natož abychom je dokázali analyzovat a něco z nich vyvodit.

Pusťte si televizi. Co vám zůstane po poslechu čtyřiceti minut zpráv? Že se někde srazila dvě auta? Nějaká celebrita se opila na večírku? Narodila se koťátka? Tohle všechno naštěstí zapomenete ještě dřív, než dozní dotyčný příspěvek. Ztratili jste čtyřicet minut života a nedozvěděli jste se vůbec nic, co by stálo za uložení na váš harddisk v hlavě.

Máte šedesát televizních programů. Nevyberete si; jeden je blbější než druhý. Přepínáte, a vlastně už vůbec nevíte, co sledujete. Vlastně už vůbec nic nesledujete.
Nepotřebujete TV sledovat. Ale potřebujete ji mít puštěnou. Pro pocit, že by vám něco uniklo. Stalo se z vás multitaskingové zařízení: můžete při puštěné televizi studovat, jíst, žehlit, bavit se po telefonu s kamarádkou. Možná i číst knížku nebo se při televizi milovat.   

Přepněte na internet. Co dnes uvařila k obědu kamarádka z Facebooku. Jak se přátelé někde včera krásně opili. Přidáte smajlíka, ani nevíte proč. Snad aby se o vás vědělo.  Třicet let staré vtipy viděné pořád dokola, protože všichni je sdílejí. Co všechno škodí našemu organismu. Jak nás zabíjejí potraviny a vlnění z mobilů. Zaručené návody na hubnutí a na růst vlasů. A zase ta koťátka…

SMS od kamarádky, že zrovna peče bábovku. Rozumíte: nezve nikoho na bábovku, jen potřebuje do světa pustit informaci, že peče bábovku.

Škola vás zasypává nekonečným množstvím informací, o kterém my starší už víme, že je nikdy v životě nebudete potřebovat. Taky se je většinou naučíte jen do zkoušky a pak okamžitě nastává proces vymazávání. Váš harddisk v hlavě není nafukovací, a hlavně nedá se vyměnit za větší.

Málokdo se dá pro záchranu svého duševního zdraví tou cestou, že by prodal televizor, počítač, telefon a odstěhoval se někam k lesu. Tak nezbývá než apelovat na vědce: Vymysleli jste už atomovou bombu, lék na rakovinu i 3D tiskárny. Tak rychle vymyslete třídičku informací. Člověk si ji zapne a bude dostávat jen ty důležité zprávy. Vše ostatní se bude okamžitě mazat. Jenže: zvládneme ještě milování bez puštěné telky?

Celebrity nejsou elity.

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Někdo to zaplatí

Někdo to zaplatí

Je možné, že se lidé nechají přesvědčit, že elektromobil je lepší než auto se spalovacím motorem, a začnou si elektroauta houfně kupovat.

Je velmi nepravděpodobné, že by se tak rozhodovali na základě výzev ekonadšenců nebo hesel na transparentech ekologických demonstrací. Bez zásahu státu to asi nepůjde.

Stát může občanům nabízet výhodné bezúročné půjčky nebo rovnou dotace na nákup elektrovozidel. Čím vyšší bude cena vozů, tím vyššími částkami bude nutno mířit na tuto podporu, aby byla účinná.
Stát může elektroautům odpustit dálniční známky nebo (města) poplatky za parkování. Dojde k výpadku příjmů.
Stát bude budovat rozsáhlou síť dobíjecích stanic, což si v řadě případů vyžádá stavební úpravy v podobě posilování kabelové sítě. Rozkopané chodníky a náklady v astronomické výši.
Stát bude muset zajistit zdroje elektřiny pro dobíjení. Jaderné bloky se za krátkou dobu nepostaví, bude asi nutné odložit odstavení uhelných elektráren se všemi ekologickými důsledky a náklady.
Stát bude nucen řešit ekologickou likvidaci starých baterií. Možná ne hned, ale něco ho to bude stát.
Stát bude postaven před skutečnost, že automobilky budou v rámci přechodu na elektromobilitu propouštět větší množství zaměstnanců (AUDI plánuje v nejbližších letech propustit 9500 lidí, nových zaměstnanců prý přijme maximálně 2000). Pro stát se tím otevírá povinnost vyplácet podpory v nezaměstnanosti, hradit rekvalifikační kursy a další programy.
Stát bude muset udržovat v pohotovosti vysoké stavy hasičů. Elektromobily velmi dobře hoří.  
Významnou příjmovou položku státu tvoří spotřební daň na paliva. S poklesem prodaných paliv bude klesat i výnos této daně.

Stát žádné peníze navíc nemá (ba ani téměř žádné rezervy) a je na místě se ptát, kde na to všechno vezme. Vezme to daňovým poplatníkům, zvýší daně. Zaplatí to obyvatelé, třeba nebude ani na zvyšování důchodů. Stát si také může na to všechno půjčit a nechá to zaplatit ty, v jejichž jménu se tohle všechno prý děje: budoucí generace.

Advent

Od neděle do neděle se smrskává Advent, takže už brzo budou Vánoce. Někteří z nás zapalují svíčky na věnci, tiše si přemýšlejí o věcech a o svých blízkých. Děti se těší na Merkura nebo na tablet. Ostatní bojují o místo k zaparkování před hypermarkety a ty pak berou útokem. Obchodníci hlásí tržby o deset procent vyšší než před rokem. Ale o tom, jak se Češi mají mizerně, dnes psát nechci.

Je tu ještě jedna rovina svátků, ta politická. Nebo chcete-li Vánoce na náměstích.  Ve velkých i středních městech i v kdejakém Prdelákově stojí na náměstí ověnčený smrk. A když se smrkne, rozežhne se za hlaholu pištců nebo pozounérů. Ale to není vše. Strom je obsypán boudami a budkami plnými pochutin, sladkostí, pyrotechniky a dále zboží zcela zbytečného, nevkusného a nepotřebného, jenže roztomilého.

Aby občané přišli a v budkách utratili peníze (a netvařme se, že někteří radní nemají prstík na vánočním penězotoku), způsobí se pod smrkem hudba. A ne nějaká reprodukovaná nebo dětičky s koledami. Naopak kapely věhlasných jmen. Ty nejsou nejlevnější, ale byznysu se to vyplatí. Na pódiu mrznou muzikanti, zkřehlými prstíky drndají do strun a vydají ze sebe tak 30% umění a energie, kterou by vám předali na koncertě v klubu.

Pod pódiem se přitom lidé procházejí, baví se, nakukují ke stánkům a popíjejí. Většinou ani nezatleskají, protože kelímek se svařákem není kam odložit. Ale když dojdou domů, pochlubí se sousedce, jak bylo hvězdně a že jsme viděli, představte si….

Protože jsem z branže a vím, co co stojí, zírám, co v každém městě proteče vánočně peněz do kanalizace. Z rozpočtu za ten jeden nebo dva vánoční týdny by mohly v onom městě slušně žít dva tři dobré kluby. Tam by mohly být pro návštěvníky nachystány skutečné kulturní zážitky. Nachystány nejsou; nejsou peníze. Ty jsou na přemrzlá vystoupení většinou už dávno odtroubených hvězdiček, opentlená vůní skořice, purpury a falešného dojímání.

Trocha nepohody.

Když je pohoda, máte se fajn. Když je nepohoda, ať už meteorologická nebo nějaká jiná, je to horší. Je po fajnu. Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě.

Ještě jednou: Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě. A logicky firmy, instituce a media se taky snaží, abyste byli co nejvíc v pohodě, protože na vaší pohodě se dá vydělat.

A jsme u toho, jak vypadá pohoda v Česku (stejně asi jako v dalších lokalitách EU). Pohoda po Česku je když… Ležíte na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore, vaše partnerka na vás nyvě zírá, slunce svítí tak akorát a vlastně se vůbec nic neděje.

To poslední je vůbec nejdůležitější: nic se neděje. Klídek a pohoda. Žádné starosti, žádné informace, žádné myšlenky. Leda tak zprávy, co Andrea Verešová.

Je to tady. Klídek a pohoda je české zahnívání. Nemusíme se rovnou starat o nejchudší v Bangladéši nebo o překotné tání ledovců, To zas tak tak moc neovlivníme, protože nevíme přesně, co a kdo za to může, ovšem hádáme se o tom dnem i nocí. Ale co se odehrává u nás doma, by vás mělo zajímat aspoň trochu. Oni ti politici, úředníci, policajti a miliardáři tady dělají spousty divných věcí, o kterých je dobře vědět a o kterých bychom měli přinejmenším přemýšlet. Jenže ti politici etc., tuší, že mohou ledacos, protože my ležíme na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore….

Zkuste se probrat, odložte ten lahváč Kozla, o kterém sníte, že je to Tulamore, odložte klídek a pohodu a začněte přemýšlet. Úplně vlastní hlavou, ne tím, co vám do ní nalhala media. Jde o nás a taky o to, jak se budou mít naše děti. Teda pokud vám na nich záleží.

Cizí slovo fanatismus.

Strach! Srážka Země s meteoritem, pandemie zatím neznámé smrtelné choroby, jaderné rakety v rukou šílenců, mizení rostlin i živočichů z povrchu planety, neschopnost lidské smečky rodit potomky… Nebo ztráta zaměstnání, střechy nad hlavou, rozchod s milovaným člověkem, smrt v rodině, neléčitelná nemoc…                        

Z toho všeho a z desítek dalších věcí můžeme mít strach. Každý člověk může mít žebříček svých strachů sestaven jinak. Já například se ze všeho nejvíc bojím fanatiků.

Asi si pod slovem fanatik představíte náboženského blouznivce, člena nějaké sekty. Někdo mu vymyl mozek. Jenže pak jsou i případy, kdy si ho vymyl sám.

Moderní fanatici jsou různí. Třeba ti s holou hlavou a v bombrech, řvaním oznamující, že nic než národ. Zdá se ale, že od předchozích dekád jejich záruční lhůta vypršela a policie je už honí jen kvůli nášivkám na rukávech.
Skutečný strach mám ale z těch z opačného konce, kteří chtějí změnit svět. A s tím máme my starší bohužel ty nejhorší zkušenosti.

Ti fanatici by si nikdy nepřipustili, že jejich fanatismus je zlý vůči lidem. Zásadně chtějí zařizovat věci tak, aby se lidem provádělo dobro. Ovšem dobro, jaké si představují oni. Vždyť třeba poručit větru a dešti a horku je vůči lidstvu přece láskyplné! Kdo to nepřijme, je nepřítel. Takový člověk se musí zesměšnit, odsoudit. Vyhostit ze „slušné“ společnosti. Do slovníku přistál nový pojem: dobroserové.

Po rozpadu totalit jsme zadoufali, že svět se poučil a žádný fanatismus už nepotkáme. Mýlili jsme se. Fanatismus je zpátky, ideologicky organizovaný jako žádné náboženství před ním.

Diskuse s fanatikem nemá smysl. Věří jenom své jedné naučené pravdě. Co se do ní nevejde, je nepravda, hoax, tvrzení někoho bezvýznamného nebo blbost. Jak mohou být odpůrci tak hloupí, když je všechno křišťálově jasné! Člověk s jiným názorem je [nevhodný výraz!].

Vidíme to v západní společnosti i v našich internetových diskusích. Dnes už se v demokratické společnosti nedá popravovat nebo věznit za jiné názory. Ale zesměšňovat, denunciovat, vypískat či arogantně ponižovat lze. Stejně jako pořádat štvanice nebo připravit někoho o zaměstnání. A přitom hlásat svobodu. Nový levicový světový názor. I k tomu osvobození pracujícího lidu se třeba taky dopracujeme.