Archiv pro rubriku: Společnost

V tomhle žijeme. Někdy rádi, někdy musíme.

Barevné skvrny v Sudetech.

Ten dědeček byl chudý bezzemek. Pro ty, co to čtou prvně v životě, byl to venkovan, co neměl ani kus půdy. Ani statek, jen chalupu a kopec dětí. Někdy nebylo co do huby, zvlášť za války, té druhé světové.

Válka skončila, poměry v republice se začas ustálily, dědeček volil komunisty a těšil se na lepší život. Ten jakoby spadl s nebe. Tři miliony sudetských Němců jsme odlifrovali do Reichu, kam původně chtěli. Najednou byly volné tisíce statků a chalup, tisíce kilometrů volné půdy. Dílny, továrničky a tak.

Majitelé gruntů třeba u Čáslavi se nikam nehrnuli. Zato dědeček a tisíce jemu podobných nacpali rodinu do vlaku a vyrazili. Ti, co šli první, si mohli vybrat nejlepší. Akorát museli být občas nápomocni vykopávat Skopčáky z nových koutů vlasti. V chalupách zůstalo skoro vše včetně nádobí a peřin. Stačilo utřít prach a bydlet. Pro všechno, co ještě chybělo, si došli do ještě neobydlených chalup. Taky na topení ty chalupy v sousedství byly. Ulámat z nich pár prken a trámů a připravit se na zimu. Stát věnoval dědečkově rodině pozemky, statek a lacino i pár kusů dobytka.

V horských pásmech bylo hospodaření drsnější, ale pořád lepší než v Bezzemkově. Do školy pět kilometrů pěšky, a když se zhoršilo počasí, škola se vynechala. Na co taky.

Pak se něco zadrhlo. Přijeli soudruzi z okresu, a že do družstva. Ty co protestovali, odstěhovali někam na třetí konec republiky. Ti ostatní se smutkem v očích odváděli nedávno nabyté krávy do společné stáje. Časem si zvykli.

Mladí zdrhli od zemědělství, jak jen mohli. Cokoliv, jenom pryč odtud. Chemička, lom na uhlí, stavba trati. Ráno odcházeli za tmy, večer se za tmy vraceli. Lidi v práci z celé země, co taky někam nebo od něčeho utíkali, většinou s nějakým škraloupem, sem tam bitka, všichni zase někam mizeli a noví se objevovali.

Tak svatba a aspoň byt. V paneláku, kde do horního patra teklo a kolem domu se už několik let v bahně válelo všechno, co stavbařům tenkrát upadlo. A děti. Jesle a za tmy domů. Co v neděli? Procházka kolem říčky jména Bílina, které je dost legrační, protože v ní od chemičky teče voda černá jako antracit? Nebo se projít historickým městem, které se celé bourá, protože pod ním leží uhlí? I třetí generace začala řízeně nasávat lhostejnost.

Pak se všechno změnilo, tady dost pomalu, ale nakonec taky. V nových obchodech byly nové věci, prokoukly fasády, v televizi několik programů, řeka už byla čistší a lidi k sobě měli nakrátko blíž. Potom někteří mizeli do Prahy a jiní do Kanady, někdo začal podnikat. Ale většina těch, co zůstali, na tom byla pořád stejně. Vlastně se u nich nic nezměnilo. Maximálně starost o práci. Nikdo jim nepomůže, protože kromě almužen od státu ani není jak. A oni si sami nepomohou, za ty tři generace se to dokonale odnaučili. K volbám nejdou, a když, tak tam hodí něco natruc.

A my pak rozumujeme nad těmi velkými jednobarevnými skvrnami na volebních mapách podél hranic v místech, kterým se dodnes říká pohraničí nebo Sudety.

A co kojenci?

Od EU jsme do dnešního dne dostali 700 miliard Kč. (Přesněji to je rozdíl toho, co jsme dostali a co jsme do EU vložili.) Po odchodu z unie jí to budeme muset vrátit. Je nás zaokrouhleně 10 milionů. Čili každý Čech pošle zpátky do EU 70 000 Kč. To, že pro sedmdesát litrů sáhnou do kapsy ti, co budou volit odchod, je v pořádku. Ale jak k tomu přijdou kojenci, kterých se to taky týká?

Dvěstě chytrých horákyň

Předchozí sněmovna nám – kromě mnoha dalších paskvilů – nadělila jeden nádherný. Zákaz obchodního prodeje o státních svátcích, a to jen některých. A v obchodech, taky jen některých, tedy s prodejní plochou nad dvě stě metrů čtverečních. Původně snad byli poslanci vedeni snahou dopřát zaměstnancům hypermarketů šťastné sváteční výlety s rodinou. Nakonec se ale dopracovali k výsledku, kdy se odbory nažraly a zákazník zůstal celý. Jen trochu se zapomnělo na ty zaměstnance, kteří si rádi přilepšovali příplatky za svátky. Obchodníci jsou trestáni výběrově. Ani zákazník celý nezůstal. Který ze svátků je zavřeno a který otevřeno, si nemůže zapamatovat ani computer s velkou operační pamětí. Zkoušel jsem najít v tom střídání zavřeno/otevřeno nějakou logiku. A nic. Předpoklad, že si nemůžete dojít pro rohlík ve svátcích důležitých pro tento stát, jako vznik Československa, rozpad Československa, konec druhé světové války v Evropě nebo zavraždění českého knížete vlastním bráchou, kazila uzavřenost o velikonočním pondělí a na svátek svatého Štěpána. Co bychom si namlouvali, právě ty byly přidány k hlavním svátkům náboženským navíc, aby se oslavenectvo mohlo po prožitých svátcích probrat z kocoviny.

Naopak svátky církevní byly shledány událostmi druhé kategorie, při nichž se prodávat může. Stejně jako První máj, v naší zemi považovaný všeobecně za svátek církve Komunistické.

A tak zmatený zákazník bloumá v prodejních areálech a zkoumá, jestli je svátek konzumu nebo naopak svátek duchovního usebrání.   Také – nevybaven svinovacím metrem – nemůže posoudit, jestli je příslušná prodejní plocha odsouzena k zavření nebo nikoliv. Takže to nakonec zkusí v jednom z menších krámků. A narazí na zavřené dveře. Protože správce nákupní galerie, když jsou ty velké prodejny zavřené, nebude pro ty mrňavé topit a svítit. Naštvaný zákazník, který nemohl nakoupit, jde domů a potkává naštvané obchodníky, kteří mu nemohli prodat. Už máme parlament i vládu (tu zatím jen trochu) nové. Je tedy na čase si lobnout.

Noví poslanci se jistě zamyslí a chyby napraví. A protože voliči při každých volbách zvolí parlament a vládu vždy horší, než byla ta předchozí, může nová spravedlivá úprava vypadat třeba takhle:

§ 1: Provedení opatření k uzavření o svátcích se u provozoven s prodejní plochou větší než 200 metrů čtverečních nemění. § 2. Prodejny s plochou menší než 200 metrů čtverečních budou mít zavřeno o svátcích, kdy mají velké prodejny otevřeno, a naopak otevřeno o svátcích, kdy mají velké obchody zavřeno.

Z domova.

Ty televizní duely jsou na ošklivé slovo. Politologové a mediální machři se budou předhánět, kdo měl navrch a kdo udělal chybu. Ale z milionu lidí, co si to zapnou, odejde od bedny milion přesvědčených, polovina na tu a polovina na druhou stranu. Těch nerozhodnutých je už minimum a ti se budou rozhodovat tak, že si hodí korunou nebo počkají, co Máňa. A nejspíš volit nepůjdou.

Po schodech Facebooku tečou kýble špíny a probíhá festival o největší lež.

Ti, co budou volit Ovčáčkova šéfa, věří, že nás Zeman vyvede z Evropské unie a tím náš národ obrovsky zbohatne a že se budou chodit dívat do ZO na pandu. Aspoň ten pán z Aeronetu to říkal. Většina z nich sice tuší, že na ně to bohatství nezbyde, ale bohatej Babiš se taky počítá. My druhá půlka si zas myslíme, že nám na Západě bude líp a bezpečněji. Ještě si všichni před spaním řekneme všechny pohádky o migrantech a půjdeme spát. Pak budou volby.

Co je ale fakt blbý, že národ je rozpolcenej. A že to tak zůstane i po volbách, ať vyhraje ten nebo ten druhý. Polovina lidu bude naprděná, že nevyhráli, ta druhá bude naprděná proto, že ta první je naprděná. Kde domov můj.

A jdeme do druhého kola. Teď se vyvalí vlny ze všech žump a budou bušit do Drahoše. Neexistuje tak zvrácená  absurdita, kterou by nebylo možno vymyslet a použít. Nevěřme. Vysvětlujme. Hledejme zdroje těch pomluv, ať už na Aeronetu nebo v Ovčáčkonetu a jinde. Vysvětlujme seniorům, sousedům i těm, co nevolí. Až to vypukne, všímejme si aut, která svážejí lidi bez práce a bez domova k volebním urnám s tím správným lístkem v ruce. Buďme pozorní k tomu, jak probíhají volby v domovech důchodců.  Dejme pozor na volební okrsky, kde v prvním kole volilo 101% voličů. A nejen na ně.
Abychom nad Hradem zase viděli něco jiného než trenky.státní znak čsr velký

Po prvním kole

Je vymalováno.
A celkem ne nejhůř.
Už se nemusíte v noci budit a hlásit na facebooku, jak jste ve snu volili.
A jediná diskuse napříště bude jen o tom, jestli jít volit za čtrnáct dní raději v pátek nebo v sobotu.
Vítězný únor bez Zemana!

17.11.

Dnes je státní svátek, kdy můžete nakupovat v hypermarketech. Tento svátek nepatří podle našich poslanců k významným.
Sedm významných svátků, kdy jsou velké obchody podle zákona zavřeny:
1.1. – Konec Československé republiky. A po Silvestru stejně nikdo moc nepije.
Velikonoční pondělí – Všichni už při mrskání nakoupili jinde.
8. 5. – Den, kdy jsme s pomocí Vlasovců vyhnali nacisty z Prahy a o den později přijela Rudá armáda.
28. 9. – Den, kdy jsme zabili svého vládce.
28.10. – Den, kdy jsme založili Československou republiku, která bude hned 1.1. zrušena.
25.12. – Všichni jsou přežraní a nikam do obchodu by nedošli.
26. 12. – Milá připomínka komunistického představitele Miroslava Štěpána.

Přestaňte už slzet nad výsledkem voleb. Čím začít? Nepochybně bychom si měli ujasňovat, kde se stala chyba. Co se udělalo špatně. Kteří demokratičtí politici udělali chyby. A hlavně jaké chyby jsme udělali MY! Nevím, jestli jsme toho schopni a jestli většina diskutujících nebude tvrdit, že chyby dělali nějací ONI. A jestli se nebudeme topit ve věčných diskusích a polemikách jen proto, aby měl každý navrch. A jestli nebudeme trvat na své neměnné pravdě a budeme odmítat poslouchat i jiné názory. Jinak se z toho nepoučíme a nebudeme si umět říct, co dál a jak z toho ven.

Volím Humpolec!

A to nejenom proto, že se tam nachází Hliník. Moje volba má důvody geografické, společenské, ekonomické i politické. To město má ze všech těchto hledisek ohromný potenciál.

Humpolec je prakticky ve středu naší země. Vede přes něj špičková dálnice D1. I plánovaná trasa vysokorychlostní železnice Berlín – Praha – Brno – Vídeň kolem města na Vysočině povede. Navíc nádherná krajina, pivovar, a tak dál.

Navrhuji: přesuňme do Humpolce všechny důležité celostátní instituce. Kancelář prezidenta republiky, všechna ministerstva, horní i dolní komoru Parlamentu. Dále Nevyšší státní zastupitelství, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, a jestli František dovolí, i obě arcibiskupství.

Konečně to bude spravedlivé pro všechny občany státu. Lidé z Uherského Brodu to budou mít do centra stejně jako lidé z Chebu. Město na pomezí Moravy a Čech nebude okopáváno obyvateli venkova, vždyť má jen 11 000 duší a je typickou obcí chudé Vysočiny. Moravané a ostatní lidé z venkova nebudou už muset spílat někomu do Pražáků.

Významné státy světa přišly už dávno na to, že není nutné mít největší město zároveň tím hlavním. Město, kde se důstojnost státních úřadů stýká s průmyslem, turisty, lodní dopravou, prostitucí, Matějskou poutí a náplavami. Příkladně Washington, Brasília, Ottava nebo Canberra. Chceme-li být také významným státem, zvolme za hlavní město Humpolec.

Namítnete, že to bude něco stát. Jistě. Bude se stavět. Sníží se nezaměstnanost, stavební firmy budou moci odvést zase o něco víc do daňových rájů a schvalujících úředníků bude také všimnuto. Vládní budovy, rezidence, hotely, ubytování úředníků, poslanců, ministrů a dalších. Zdravotnictví, školy, pošta a záchytka. Nějaký ten pomník v parku, kdyby vznikla potřeba klást věnce. A mezinárodní letiště. Markety, hospody, vinárny a pajzly na nejvyšší úrovni se rozumí samosebou.

Až to bude všechno hotovo, bude to příjemné místo. Poslanci se nebudou muset s nikým tahat o parkovací místa na Malostranském náměstí. Moravané i Češi to budou mít v průměru blíž a vyvyšovat se tu nad ně bude výhradně nadmořská výška 527 m.

Z Prahy se rázem odstěhují úředníci, poslanci, vrchní radové i vrchní radilové, prostě všichni, které má prostý venkovský lid za škodící Pražáky, ale oni jsou to náplavy, které tam prostý venkovský lid zvolil. V Praze bude najednou plno volných bytů, parkovacích míst i židlí v restauracích centra. Zlepší se logistika a zmizí lobbystika. Praha se konečně začne cítit milovaně.

 

Jak jsem nenakupoval hračky na fakturu.

Využil jsem cesty do Prahy a solidního počasí a vydal se dnes do města na nákupy. Nemusím hypermarkety a luxusní obchody v centru, i když je nezavrhuji. Ale rád se vydávám do malých krámků na předměstí. Ve vietnamském obchodě jsem dostal plnohodnotnou EET účtenku. Jediné, co mě mrzelo, že nebyla dvojjazyčná. Vedle v papírnictví ale nastal problém. Pokladna, kterou předevčírem obdrželi, dnes  nefunguje. Zítra prý přivezou novou. Podle telefonických instrukcí z finančního úřadu mi mají vypsat paragon.  Já si s ním druhý den k nim zajedu a oni mi ho vymění za účtenku. Nechtěl jsem ani paragon ani účtenku. Ale ty dvě propisky mi prodali.  Horší to bylo v hračkářství. Chtěl jsem vnukovi koupit stolní hru, po které prahne. Měli, ale neprodali. Nemají EET.  Dají mi fakturu, já dojedu domů k počítači, zaplatím jim na účet a za dva dny si tam pro hru zajedu. Tak chlapeček nic nedostane. Ať si zvyká. Bude hůř.

Udělal se mi z toho hlad. Zašel jsem do řeznictví a v jídelně jsem chtěl, jako kdykoliv předtím, jeden a půl misky polévky. To nejde, řekla vlídná prodavačka. To nemáme v systému. Dal jsem si jen jednu a vydal se na tramvaj. Mimochodem – polévka s EET účtenkou byla o deset procent dražší než dřív.

V tramvaji mi bylo všelijak. Představoval jsem si, kolik všichni tihle obchodníčci toho až do dnešních dnů nakradli. A byl jsem rád, že odteď už budou krást jenom ti velcí.

Kdy zanikne český národ?

Statistika je bestie, zvlášť když si hraje s demografickými údaji.

Prostá reprodukce obyvatelstva vyžaduje minimálně 2,1 dítěte na matku. Aktuálně je to v Česku 1,53 dítěte na matku. Při stejném poměru holčiček a chlapečků to znamená, že v další generaci bude už matek jen 76% dnešního stavu. Pokud se nic nezmění, budou mít tyto matky 58% holčiček dnešního stavu žen. Znamená to, že za dvě generace, tedy za padesát let, se počet Čechů sníží na polovinu.  A za století na méně než čtvrtinu.

Je třeba ale vzít v úvahu i to, že řada párů se bude marně pokoušet o přirozené oplodnění. Možná částečně pomůže oplodňování umělé. Ale jisté to není.

Je pravděpodobné, že řada žen nebo i párů se rozhodne zůstat bezdětná. Nad důvody nebádejme. Při nedávné hysterické debatě nad Žáčkovou básničkou jsem v diskusích mnohokrát četl tuto větu: Žena má právo se rozhodnout, jestli bude mít děti nebo ne. Lidskoprávní hledisko se tady střetává s pohledem demografickým. Svoboda jednotlivce je neoddiskutovatelnou prioritou. Je ovšem možné, že tím pádem český národ za oněch padesát až sto let přestane existovat nebo to bude už jen defilé nevrlých gerontů. Jasně, takhle už zmizelo ze světa mnoho národů. Etruskové, Féničané nebo Lužičtí Srbové. Svět se vyvíjí.

Prostor mezi Šumavou a Beskydem se i potom jistě nějak migračně vyplní. Jen zanikne jazyk, zanikne kultura, Čapka a Vančuru už nikdo nebude číst.

Prosinec

Je tu prosinec. Západní křesťané postupně zapalují svíčky na adventních věncích a chystají se dvoutisícíšestnáctý příchod Krista. Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5776. výročí vzniku světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.) Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha popravovat novináře nebo střílet do křesťanů, Jezídů, Kurdů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí na voru cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se zase střílí místo aby se  kutalo uhlí.