Archiv pro rubriku: Společnost

V tomhle žijeme. Někdy rádi, někdy musíme.

Z deníku střídopéčáka.

Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A nové škole se taky nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže to bych chodil do tří škol.

Je libo informace?

Cukrářské výrobkyPředstavte si, že dáte šestiletému špuntovi relativně neomezený obnos a pošlete ho do cukrárny. Zmrzlina, větrník, laskomka, a další za sklem se šklebící věci, co už člověk naší věkové kategorie neumí ani pojmenovat. A pak všechno ještě jednou dokola a k té oříškové taky pistáciovou. Cesta domů je trochu krušná a doma začne blinkat už mezi dveřmi.

My dospělí jsme na tom nějak podobně, akorát místo šlehačkových hodů žijeme orgiemi informačními.
Začne to úplně nenápadně informacemi věcnými a praktickými. Že to u postýlky není další tyčka, ale máma, a to větší je táta a máma je na jídlo a táta na srandu. A že je lepší padat na zadek než na nos, že písek se holčičkám do vlasů nesype, že ideální umístění pro klacek není ve vosím hnízdě, že paní Novákovou musíme hezky pozdravit a neříkat, že je kráva, i když doma to o ní máma tvrdí.

Přijde škola a s informacemi se roztrhne pytel a ještě člověka nutěj, aby si to všechno pamatoval. Aby toho nebylo málo, po mateřské přijde základka a potom gympl a nakonec vejška. A každý pracovní den, každou vyučovací hodinu do vás perou další a další info. Chtěli byste se vzbouřit, ale netroufáte si; nevíte totiž, že osmdesát procent toho všeho už nikdy v životě nebudete potřebovat.  Míříte do finále, už se tiskne vaše maturitní vysvědčení nebo diplom. Ale vy už jste tak popletení, že sháníte informace pořád dál.

Na rozdíl od vašeho pradědečka, který musel chodit do obecní knihovny, na rozdíl od vaší babičky, která už znala rádio, ale ještě ne televizi, se na vás informace sypou ze všech stran. Noviny, časopisy, magazíny, fanzíny, radia a televize všech barev a chutí, veřejnoprávní, bulvární i obyčejné, billboardy, letáky a názvy ulic, internet, mobily, tablety, Facebooky, Instagramy a Jůtůby, seriózní i lživé, emaily od kamarádů, od nepřátel i od těch, co vám chtějí něco prodat, nekonečné porady a nové zákony a vlády bez důvěry, telefonáty i SMS a někdy dokonce i hovory s živými lidmi.

Je toho na vás příliš, marně se snažíte utíkat, a když už konečně opravdu zdrhnete někam do lesa, druhý den se už před polednem sápete po mobilu, abyste si přečetli maily.

Vrství se to na vás i na všech okolo, každý má na jedno téma jinou směsku informací, a když ty směsky na sebe v hovoru narazí, je to třaskavé. Křičíte na sebe a někdo pod tou informační tíhou prostě rezignuje. A to jsme teprve na začátku, každý rok se množství informací v prostoru násobně zvětšuje.

Ten prcek, co stláskal všechny ty dobroty, se vyblinká a bude dobře. Vy se informací, co jste stláskali za celý život, už asi nezbavíte. A jednou se vám ta kebule dočista zaplní. Co pak?

Každý mejdan jednou skončí

<Kocourkov pod Řípem>
Každý mejdan jednou skončí

Na podzim dala vláda důchodcům krásný dárek: cestovné za čtvrtinu ceny odkudkoliv kamkoliv čímkoliv. No nekupte to! Mladí mají poznávat svět a staří nemají pořád sedět na zadku. Obsazenost dopravních prostředků a rázem zvýšila o 4%, už nevozíme tolik vzduchu. Stát to vyjde na šest miliard ročně.

Vláda nepřidala na důchodech 700 Kč měsíčně, jak velel zákon, ale rovnou 900 Kč. Důchodci jsou rádi, možná budou vládu volit. Stát to ale bude něco stát.

Vláda přidala učitelům. Bylo na čase. Prestiž učitelského povolání se limitně blíží k nule a vyššími platy to napravíme. A třeba se najde i nějaký Igor Hnízdo, který půjde učit, aby se nám školství trochu maskulinizovalo. Vláda přidala i dalším zaměstnancům státu. Proč ne, platí to stát.

Na obědy pro všechny školáky už nezbylo. Tak aspoň pro některé, prý o tom budou rozhodovat ředitelé škol. Nějak se nám to rozdávání rozběhlo. Premiér rozdává, ministři čerpají, koaliční strany se trumfují, preference rostou. Každý rok jsou nějaké volby.

Pesimisté začínají ovšem varovat. Ten mejdan jednou skončí. Mrcha krize má ten zvyk, že se dostavuje cyklicky. Opozice mluví o poklesu ekonomiky a ukazuje nějaká čísla. Prý je ještě brzy na závěry, tvrdí pozice. Tak jasně, počkáme si, až se nám tsunami přelije přes hlavu.

Stát začíná šetřit. To, co rozdal školákům a seniorům, jim zase jinudy sebere. Stát za ně přestane platit zdravotní pojištění. No nebojte se, nebudou umírat před bránou nemocnice. Prostě se zvýší zdravotní pojištění všem zaměstnancům a živnostníkům. A máme to doma.

Příjmy státu se dají najít i jinde. Zdaníme sektorově banky a telefonní operátory a dodavatele energií. Proč ne. Oni přece pak mohou zvýšit ceny všem spotřebitelům.

Zdroje jsou, jak pravil jeden náš dávný socialistický politik. No právě. Zdroje jsou v peněženkách pracujících, spotřebitelů, zkrátka daňových poplatníků.

Mrcha krize samozřejmě jednou pomine. Otřepeme se a začneme u nás pod Řípem zase rozdávat další a další předvolební dárečky.  

Hlučné velkoměsto

Tak jsme vyhnali kuřáky z hospod. Zákonem. Hospodští, co iniciativně provedli stavební úpravy, aby oddělili kuřáky od nekuřáků, zaplakali. Veškeré kompromisní návrhy byly tvrdě zameteny. Myšlenka, že o tom, zda v hospodě kouřit nebo nekouřit, by měl logicky rozhodnout majitel, byla povalena. 

A kuřáci vyšli do ulic. Ne, žádné transparenty a skandování na plných náměstích. Prostě jen vyšli před hospodu a tam si zapálili. V hospodě se nesmí kouřit, na ulici se nesmí požívat alkohol. Roztomile tenhle problém vyřešil jeden hostinec v Karlíně. Přímo ve vchodu stál malý stolek a na něm půllitry kuřáků. Kuřáci venku před vchodem kouřili na chodníku, ale tak, aby na své pivo „uvnitř restaurace“ dosáhli. Žádný předpis nebyl porušen.

Nastalo Ale. Po pár pivech jsou rozhovory kuřáků na ulici o pár decibelů hlasitější. A v bytech nad hospodou lidé nemohou spát. A kdyby jen to. Nelze otevřít okno, protože modravý dým se vine vzhůru. Ulice zhlučněly, v centru stověžaté zejména. Tam je hluk mnohojazykový. Kam mají turisté také jít jinam než do historického centra. A turistika přináší městu nemalé příjmy, zatímco probuzení spáči si stěžují a stěžují.

Jak je u nás obvyklé, následky nepovedeného zákona se neodstraní jeho zrušením, ale vydáním dalšího zákona.  Co takhle příkaz zavřít všechny nálevny krátce po Večerníčku? Ne, to by asi vyšel do ulic i veškerý zbytek obyvatelstva. Vymyslí se antikonfliktní tým, skupinka lidí, kteří jdou v pokročilé hodině přesvědčovat štamgasty v ulicích, aby nehlučeli. Nemají ale žádné pravomoci, a tak se to v tichosti zase zruší. Policisté v ulicích? A v noci? Aspoň kdyby opěšalí byli vidět. Jenže zas by chyběli ve dne na instalaci botiček a pokut za parkování.

Někdo vymyslel, že by se hospodští sami měli postarat o klid před hospodou. Najmout a zaplatit si člověka, který bude na hlasitější kuřáky dělat Pššt a hlučným zahraničním turistům bude domlouvat v jejich mateřštině!

Ještě toho pod Řípem hodně vymyslíme, přátelé. Nové pražské zastupitelstvo ustanovilo „nočního starostu“. Ten bude na to vše dohlížet.

 

O vstupování do stejné řeky.

Všechno se opakuje, ne že ne. Prvně drama, podruhé fraška.

Všichni si na ten obraz pamatujeme: Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník pražské KSČ mluví z balkonu na nádvoří ČKD. Kritizuje studenty, že se míchají do politiky. „O tom přece nemohou rozhodovat děti!“ Ozvěnou mu je skandování z nádvoří „Nejsme děti!“ a posléze jdou celé dělnické Vysočany společně se studenty na Václavák.

Miloš Zeman v Soukupově televizi tisícovkám demonstrantům totiž vzkázal, že jsou to chudáčci.  Tisícovky lidí v Praze a dalších městech, dávají najevo nesouhlas se snahou hlavy státu a premiéra v demisi zašlapávat svobodná média v čele s ČT.

Ta podobnost je strašná a mrazivá. Papaláš, obklopený svou kamarilou a svými Kojzary už není schopen vnímat realitu toho, že jeho vlak zajíždí na vedlejší kolej.

„U nás přece nemohou rozhodovat děti!“ To říká po Miroslavu Štěpánovi i náš prezident a nepřekvapivě to z různých koutů zní ozvěnou: Studenti ať mlčí a studují. Říkají to lidé vyššího věkového průměru a nemusí to být jen voliči komunistů. Oni i ti studenti na druhé straně cítí, že je osmičkový rok a že se věci opravdu asi dávají do pohybu. Ti první cítí, že na ty technické i společenské novoty už se jim nedostává sil a brzy v roli důchodců už toho moc neovlivní. Studenti a mladí vědí, že ten další život tady budou žít oni, a začínají se starat, aby o tom, jaké to tu bude, minimálně spolurozhodovali.

Nebude to snadné. Sedmnáctiletí ještě volební právo nemají a na druhé straně s přibývající délkou života roste armáda důchodců. Ve společnosti začíná být viditelná trhlina: polovina chce dopředu a polovina brzdit. Jak to uspořádat, aby ti mladí dali věci do pohybu a senioři mohli žít spokojený a plnohodnotný život?

Uvidíme, kterým směrem se budeme jako společnost posouvat. Obávám se, že někteří politici se z případu Miroslava Štěpána nepoučili. I když někteří tenkrát stáli na tribuně na Letné.

Barevné skvrny v Sudetech.

Ten dědeček byl chudý bezzemek. Pro ty, co to čtou prvně v životě, byl to venkovan, co neměl ani kus půdy. Ani statek, jen chalupu a kopec dětí. Někdy nebylo co do huby, zvlášť za války, té druhé světové.

Válka skončila, poměry v republice se začas ustálily, dědeček volil komunisty a těšil se na lepší život. Ten jakoby spadl s nebe. Tři miliony sudetských Němců jsme odlifrovali do Reichu, kam původně chtěli. Najednou byly volné tisíce statků a chalup, tisíce kilometrů volné půdy. Dílny, továrničky a tak.

Majitelé gruntů třeba u Čáslavi se nikam nehrnuli. Zato dědeček a tisíce jemu podobných nacpali rodinu do vlaku a vyrazili. Ti, co šli první, si mohli vybrat nejlepší. Akorát museli být občas nápomocni vykopávat Skopčáky z nových koutů vlasti. V chalupách zůstalo skoro vše včetně nádobí a peřin. Stačilo utřít prach a bydlet. Pro všechno, co ještě chybělo, si došli do ještě neobydlených chalup. Taky na topení ty chalupy v sousedství byly. Ulámat z nich pár prken a trámů a připravit se na zimu. Stát věnoval dědečkově rodině pozemky, statek a lacino i pár kusů dobytka.

V horských pásmech bylo hospodaření drsnější, ale pořád lepší než v Bezzemkově. Do školy pět kilometrů pěšky, a když se zhoršilo počasí, škola se vynechala. Na co taky.

Pak se něco zadrhlo. Přijeli soudruzi z okresu, a že do družstva. Ty co protestovali, odstěhovali někam na třetí konec republiky. Ti ostatní se smutkem v očích odváděli nedávno nabyté krávy do společné stáje. Časem si zvykli.

Mladí zdrhli od zemědělství, jak jen mohli. Cokoliv, jenom pryč odtud. Chemička, lom na uhlí, stavba trati. Ráno odcházeli za tmy, večer se za tmy vraceli. Lidi v práci z celé země, co taky někam nebo od něčeho utíkali, většinou s nějakým škraloupem, sem tam bitka, všichni zase někam mizeli a noví se objevovali.

Tak svatba a aspoň byt. V paneláku, kde do horního patra teklo a kolem domu se už několik let v bahně válelo všechno, co stavbařům tenkrát upadlo. A děti. Jesle a za tmy domů. Co v neděli? Procházka kolem říčky jména Bílina, které je dost legrační, protože v ní od chemičky teče voda černá jako antracit? Nebo se projít historickým městem, které se celé bourá, protože pod ním leží uhlí? I třetí generace začala řízeně nasávat lhostejnost.

Pak se všechno změnilo, tady dost pomalu, ale nakonec taky. V nových obchodech byly nové věci, prokoukly fasády, v televizi několik programů, řeka už byla čistší a lidi k sobě měli nakrátko blíž. Potom někteří mizeli do Prahy a jiní do Kanady, někdo začal podnikat. Ale většina těch, co zůstali, na tom byla pořád stejně. Vlastně se u nich nic nezměnilo. Maximálně starost o práci. Nikdo jim nepomůže, protože kromě almužen od státu ani není jak. A oni si sami nepomohou, za ty tři generace se to dokonale odnaučili. K volbám nejdou, a když, tak tam hodí něco natruc.

A my pak rozumujeme nad těmi velkými jednobarevnými skvrnami na volebních mapách podél hranic v místech, kterým se dodnes říká pohraničí nebo Sudety.

A co kojenci?

Od EU jsme do dnešního dne dostali 700 miliard Kč. (Přesněji to je rozdíl toho, co jsme dostali a co jsme do EU vložili.) Po odchodu z unie jí to budeme muset vrátit. Je nás zaokrouhleně 10 milionů. Čili každý Čech pošle zpátky do EU 70 000 Kč. To, že pro sedmdesát litrů sáhnou do kapsy ti, co budou volit odchod, je v pořádku. Ale jak k tomu přijdou kojenci, kterých se to taky týká?

Dvěstě chytrých horákyň

Předchozí sněmovna nám – kromě mnoha dalších paskvilů – nadělila jeden nádherný. Zákaz obchodního prodeje o státních svátcích, a to jen některých. A v obchodech, taky jen některých, tedy s prodejní plochou nad dvě stě metrů čtverečních. Původně snad byli poslanci vedeni snahou dopřát zaměstnancům hypermarketů šťastné sváteční výlety s rodinou. Nakonec se ale dopracovali k výsledku, kdy se odbory nažraly a zákazník zůstal celý. Jen trochu se zapomnělo na ty zaměstnance, kteří si rádi přilepšovali příplatky za svátky. Obchodníci jsou trestáni výběrově. Ani zákazník celý nezůstal. Který ze svátků je zavřeno a který otevřeno, si nemůže zapamatovat ani computer s velkou operační pamětí. Zkoušel jsem najít v tom střídání zavřeno/otevřeno nějakou logiku. A nic. Předpoklad, že si nemůžete dojít pro rohlík ve svátcích důležitých pro tento stát, jako vznik Československa, rozpad Československa, konec druhé světové války v Evropě nebo zavraždění českého knížete vlastním bráchou, kazila uzavřenost o velikonočním pondělí a na svátek svatého Štěpána. Co bychom si namlouvali, právě ty byly přidány k hlavním svátkům náboženským navíc, aby se oslavenectvo mohlo po prožitých svátcích probrat z kocoviny.

Naopak svátky církevní byly shledány událostmi druhé kategorie, při nichž se prodávat může. Stejně jako První máj, v naší zemi považovaný všeobecně za svátek církve Komunistické.

A tak zmatený zákazník bloumá v prodejních areálech a zkoumá, jestli je svátek konzumu nebo naopak svátek duchovního usebrání.   Také – nevybaven svinovacím metrem – nemůže posoudit, jestli je příslušná prodejní plocha odsouzena k zavření nebo nikoliv. Takže to nakonec zkusí v jednom z menších krámků. A narazí na zavřené dveře. Protože správce nákupní galerie, když jsou ty velké prodejny zavřené, nebude pro ty mrňavé topit a svítit. Naštvaný zákazník, který nemohl nakoupit, jde domů a potkává naštvané obchodníky, kteří mu nemohli prodat. Už máme parlament i vládu (tu zatím jen trochu) nové. Je tedy na čase si lobnout.

Noví poslanci se jistě zamyslí a chyby napraví. A protože voliči při každých volbách zvolí parlament a vládu vždy horší, než byla ta předchozí, může nová spravedlivá úprava vypadat třeba takhle:

§ 1: Provedení opatření k uzavření o svátcích se u provozoven s prodejní plochou větší než 200 metrů čtverečních nemění. § 2. Prodejny s plochou menší než 200 metrů čtverečních budou mít zavřeno o svátcích, kdy mají velké prodejny otevřeno, a naopak otevřeno o svátcích, kdy mají velké obchody zavřeno.

Z domova.

Ty televizní duely jsou na ošklivé slovo. Politologové a mediální machři se budou předhánět, kdo měl navrch a kdo udělal chybu. Ale z milionu lidí, co si to zapnou, odejde od bedny milion přesvědčených, polovina na tu a polovina na druhou stranu. Těch nerozhodnutých je už minimum a ti se budou rozhodovat tak, že si hodí korunou nebo počkají, co Máňa. A nejspíš volit nepůjdou.

Po schodech Facebooku tečou kýble špíny a probíhá festival o největší lež.

Ti, co budou volit Ovčáčkova šéfa, věří, že nás Zeman vyvede z Evropské unie a tím náš národ obrovsky zbohatne a že se budou chodit dívat do ZO na pandu. Aspoň ten pán z Aeronetu to říkal. Většina z nich sice tuší, že na ně to bohatství nezbyde, ale bohatej Babiš se taky počítá. My druhá půlka si zas myslíme, že nám na Západě bude líp a bezpečněji. Ještě si všichni před spaním řekneme všechny pohádky o migrantech a půjdeme spát. Pak budou volby.

Co je ale fakt blbý, že národ je rozpolcenej. A že to tak zůstane i po volbách, ať vyhraje ten nebo ten druhý. Polovina lidu bude naprděná, že nevyhráli, ta druhá bude naprděná proto, že ta první je naprděná. Kde domov můj.

A jdeme do druhého kola. Teď se vyvalí vlny ze všech žump a budou bušit do Drahoše. Neexistuje tak zvrácená  absurdita, kterou by nebylo možno vymyslet a použít. Nevěřme. Vysvětlujme. Hledejme zdroje těch pomluv, ať už na Aeronetu nebo v Ovčáčkonetu a jinde. Vysvětlujme seniorům, sousedům i těm, co nevolí. Až to vypukne, všímejme si aut, která svážejí lidi bez práce a bez domova k volebním urnám s tím správným lístkem v ruce. Buďme pozorní k tomu, jak probíhají volby v domovech důchodců.  Dejme pozor na volební okrsky, kde v prvním kole volilo 101% voličů. A nejen na ně.
Abychom nad Hradem zase viděli něco jiného než trenky.státní znak čsr velký

Po prvním kole

Je vymalováno.
A celkem ne nejhůř.
Už se nemusíte v noci budit a hlásit na facebooku, jak jste ve snu volili.
A jediná diskuse napříště bude jen o tom, jestli jít volit za čtrnáct dní raději v pátek nebo v sobotu.
Vítězný únor bez Zemana!

17.11.

Dnes je státní svátek, kdy můžete nakupovat v hypermarketech. Tento svátek nepatří podle našich poslanců k významným.
Sedm významných svátků, kdy jsou velké obchody podle zákona zavřeny:
1.1. – Konec Československé republiky. A po Silvestru stejně nikdo moc nepije.
Velikonoční pondělí – Všichni už při mrskání nakoupili jinde.
8. 5. – Den, kdy jsme s pomocí Vlasovců vyhnali nacisty z Prahy a o den později přijela Rudá armáda.
28. 9. – Den, kdy jsme zabili svého vládce.
28.10. – Den, kdy jsme založili Československou republiku, která bude hned 1.1. zrušena.
25.12. – Všichni jsou přežraní a nikam do obchodu by nedošli.
26. 12. – Milá připomínka komunistického představitele Miroslava Štěpána.

Přestaňte už slzet nad výsledkem voleb. Čím začít? Nepochybně bychom si měli ujasňovat, kde se stala chyba. Co se udělalo špatně. Kteří demokratičtí politici udělali chyby. A hlavně jaké chyby jsme udělali MY! Nevím, jestli jsme toho schopni a jestli většina diskutujících nebude tvrdit, že chyby dělali nějací ONI. A jestli se nebudeme topit ve věčných diskusích a polemikách jen proto, aby měl každý navrch. A jestli nebudeme trvat na své neměnné pravdě a budeme odmítat poslouchat i jiné názory. Jinak se z toho nepoučíme a nebudeme si umět říct, co dál a jak z toho ven.

Volím Humpolec!

A to nejenom proto, že se tam nachází Hliník. Moje volba má důvody geografické, společenské, ekonomické i politické. To město má ze všech těchto hledisek ohromný potenciál.

Humpolec je prakticky ve středu naší země. Vede přes něj špičková dálnice D1. I plánovaná trasa vysokorychlostní železnice Berlín – Praha – Brno – Vídeň kolem města na Vysočině povede. Navíc nádherná krajina, pivovar, a tak dál.

Navrhuji: přesuňme do Humpolce všechny důležité celostátní instituce. Kancelář prezidenta republiky, všechna ministerstva, horní i dolní komoru Parlamentu. Dále Nevyšší státní zastupitelství, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, a jestli František dovolí, i obě arcibiskupství.

Konečně to bude spravedlivé pro všechny občany státu. Lidé z Uherského Brodu to budou mít do centra stejně jako lidé z Chebu. Město na pomezí Moravy a Čech nebude okopáváno obyvateli venkova, vždyť má jen 11 000 duší a je typickou obcí chudé Vysočiny. Moravané a ostatní lidé z venkova nebudou už muset spílat někomu do Pražáků.

Významné státy světa přišly už dávno na to, že není nutné mít největší město zároveň tím hlavním. Město, kde se důstojnost státních úřadů stýká s průmyslem, turisty, lodní dopravou, prostitucí, Matějskou poutí a náplavami. Příkladně Washington, Brasília, Ottava nebo Canberra. Chceme-li být také významným státem, zvolme za hlavní město Humpolec.

Namítnete, že to bude něco stát. Jistě. Bude se stavět. Sníží se nezaměstnanost, stavební firmy budou moci odvést zase o něco víc do daňových rájů a schvalujících úředníků bude také všimnuto. Vládní budovy, rezidence, hotely, ubytování úředníků, poslanců, ministrů a dalších. Zdravotnictví, školy, pošta a záchytka. Nějaký ten pomník v parku, kdyby vznikla potřeba klást věnce. A mezinárodní letiště. Markety, hospody, vinárny a pajzly na nejvyšší úrovni se rozumí samosebou.

Až to bude všechno hotovo, bude to příjemné místo. Poslanci se nebudou muset s nikým tahat o parkovací místa na Malostranském náměstí. Moravané i Češi to budou mít v průměru blíž a vyvyšovat se tu nad ně bude výhradně nadmořská výška 527 m.

Z Prahy se rázem odstěhují úředníci, poslanci, vrchní radové i vrchní radilové, prostě všichni, které má prostý venkovský lid za škodící Pražáky, ale oni jsou to náplavy, které tam prostý venkovský lid zvolil. V Praze bude najednou plno volných bytů, parkovacích míst i židlí v restauracích centra. Zlepší se logistika a zmizí lobbystika. Praha se konečně začne cítit milovaně.