Pochvalný projev na vernisáži výstavy fotografů Svánovský a Müller

8.2.2014 * Milé dámy, vážení pánové, sešlí přítomní!

Možná jste si to zatím ani neuvědomili, ale stáváte se – tady na jižním cípu Nového města Pražského —  svědky něčeho mimořádného a přelomového.

Já osobně mám vždycky obrovskou radost, když se umělci z východu prosadí ve stolici. A jejich Pražané jim tím pádem rozumějí.

Kromě sady fotografií k nám dnes zavítali jejich autoři pánové Zdenek Svánovský a Vašek Műller. Jak můžete popatřit, jsou to muži ošlehaní životem na drsném severu Moravy a jihu Slezska. Dělat umění pod Pradědem je fakt řehole. Proto také vyjíždějí do vzdálených krajin, aby zkoumali, jestli tam pod jinými Pradědy nemají lepší víno. Za sedmerými řekami a sedmerými pohořími prý našli už nejednu krásnou horu.

Výstava obou umělců, kteří tu před vámi visí, už urazila velký kus cesty po slezských, moravských a českých městech.  Důkazem její hodnoty je to, že i přes to dlouhé putování se stále ještě nerozpadá.

Vedle mnoha dalších míst ji mohli shlížet diváci v Jindřichově Hradci nebo v Hradci nad Moravicí. Jistě kolekce zavítá i do Hradce Králové, na Levý Hradec nebo do Štýrského Hradce neboli Gratzu. Už dnes si naši dva milí hoši mohou říkat, že jsou Hradečáci. A do této sérky skvěle zapadá skutečnost, že se dnes výstava otevírá tady pod Vyšehradcem.

Přišli jste a zjistili jste, že tu stojíte uprostřed bé čtyři ká. Nebo chcete-li „bíforkej“.  Plným názvem Barvy čtyř kontinentů.

Už z názvu je znát skromnost obou umělců. Deklarováním čtyř světadílů nám sdělují 1. že ještě nikdy nebyli v Austrálii, 2. Že ještě nikdy nebyli v Antarktidě. Nu což; hodně věcí se dá ještě napravit. Dovedu si oba pány v Austrálii představit. Víno tam mají slušné. A fotoseriál „Jak jsme zabloudili v buši“ nebo pohotový záběr srážky fotografa s klokanem, by se jistě zapsaly do análů světové fotografie. A nakonec nemůže se fotograf stát slavnějším, než když zahyne při práci pod vodou chrupem žraloka u australských břehů.

Rozpačitý jsem ovšem z představy těch dvou pánů v nitru Antarktidy. Stojí na pólu, kolem teplota mínus 40°C. A protože jsou dva, je to hned mínus 80. Oba stojí a cucají kravinu. Vy co znáte jejich ušlechtilou zálibu v nápojích z hroznů, už asi tušíte. Všechny láhve vína, které donesli až na pól, jsou zmrzlé na led. Každá je kra vína. Opusťme tedy nehostinný kontinent a nenechme dva talenty z Česka zahynout na devadesáti stupních jižní šířky chladem a nedostatkem alkoholu. Klidně se spokojíme napříště s výstavou  „bífajfkej“ čili barvy pěti kontinentů.

Zatím se kochejme, tím, co tady máme. Nicméně já se na ty klokany fakt těším.

Užívejte si chvíle a za zvuků Martiny Trchové a jejího orchestru popíjejte v rozumné míře, i když vás autoři budou přemlouvat k opaku. Je hloupé, když krásné ostré fotky, o kterých ta výstava je, vidíte najednou rozmazaně. A ještě horší by bylo, kdybyste ty fotky po nadměrném požití neviděli vůbec.

Na snímku Zdenka Svánovského vidíte sestavu Orchestr Martiny Trchové, který měl premiru na této vernisáži. Zleva: Petr Linhart, Martina Trchová, Dušan Trličík. Jak vidíte, orchestr je nevelký a vzhledem k nízké hmotnosti Martiny a Dušana se všichni vejdou do jednoho auta.  Nejzajímavější na tomto orchestru je to, že jeho členové zásadně vystupují každý sám.

1.2.2014

Michal Jupp Konečný