Jak jsem nenakupoval hračky na fakturu.

Využil jsem cesty do Prahy a solidního počasí a vydal se dnes do města na nákupy. Nemusím hypermarkety a luxusní obchody v centru, i když je nezavrhuji. Ale rád se vydávám do malých krámků na předměstí. Ve vietnamském obchodě jsem dostal plnohodnotnou EET účtenku. Jediné, co mě mrzelo, že nebyla dvojjazyčná. Vedle v papírnictví ale nastal problém. Pokladna, kterou předevčírem obdrželi, dnes  nefunguje. Zítra prý přivezou novou. Podle telefonických instrukcí z finančního úřadu mi mají vypsat paragon.  Já si s ním druhý den k nim zajedu a oni mi ho vymění za účtenku. Nechtěl jsem ani paragon ani účtenku. Ale ty dvě propisky mi prodali.  Horší to bylo v hračkářství. Chtěl jsem vnukovi koupit stolní hru, po které prahne. Měli, ale neprodali. Nemají EET.  Dají mi fakturu, já dojedu domů k počítači, zaplatím jim na účet a za dva dny si tam pro hru zajedu. Tak chlapeček nic nedostane. Ať si zvyká. Bude hůř.

Udělal se mi z toho hlad. Zašel jsem do řeznictví a v jídelně jsem chtěl, jako kdykoliv předtím, jeden a půl misky polévky. To nejde, řekla vlídná prodavačka. To nemáme v systému. Dal jsem si jen jednu a vydal se na tramvaj. Mimochodem – polévka s EET účtenkou byla o deset procent dražší než dřív.

V tramvaji mi bylo všelijak. Představoval jsem si, kolik všichni tihle obchodníčci toho až do dnešních dnů nakradli. A byl jsem rád, že odteď už budou krást jenom ti velcí.