Hudební předvíkend

28.4.2016

Po pětačtyřiceti letech se pokouší o obnovu legendární česká folková kapela Perpetual Vagaboonds. Držíme pěsti. * Skupina Přelet MS Dává 17. května koncert se spoustou hostů v plzeňském HiFiklubu. * Ostravské duo Sova – Slamák se kromě Folkové růže účastní na jihu Čech i přehlídky Houpací kůň. * Žamboši se 20. května objeví v Malostranské besedě a o den později společně s duem Hořký kafe v Sázavě. * Skupina Bonsai č. 3 si „vystartovala“ album, které pokřtí na Folkové růži. * O víkendu 22.-24. 4. proběhlo několik oblastních kol Porty. V Brně nejvíc zaujala skupina The Honzíci. * Obnovila se skupina Forehand pod vedením Míši Leichta. Vychutnat si ji můžete 15. července na zámku v Jindřichově Hradci. * Matěj Ptaszek chystá knihu ze svého jihoamerického pobytu. Vydá Galén. * Liberecká kapela Větrno po létech ožila a dokonce si zasoutěžila na severočeském kole Porty. * Martina Trchová a Trio zve na křest 17. května do Malostranské Besedy. A na další křest 14. července na Folkové růži. * jupp@jupp.cz

Festival Folková růže, 23. ročník 14.-16.7.2016

15.4.2016

Vystoupí:

SPIRITUÁL KVINTET * IVAN HLAS TRIO * ŽAMBOŠI * EPY DE MYE * MARTINA TRCHOVÁ TRIO * DEVÍTKA * BEZEFŠEHO * MÍŠA LEICHT & FOREHAND * JIŘÍ SMRŽ A KAPELA * PETR LINHART * NAČAS * HOŘKÝ KAFE * SOVA – SLAMÁK * JEN TAK TAK * ZHASNI * SEKVOJ * BLUE GATE * TAMARAL * BONSAI č 3 * ŠVÉDOVA TROJKA * RENDEZ-FOU * ISARA * HLUBOKÉ NEDOROZUMĚNÍ * HONZA ŽAMBOCH * MONTY * SLÁVEK KLECANDR * SPOLEKTIV * PETR SEDLÁČEK * MIREK OŠANEC * a další

Akordy

5.2.2016

Za čtyřicet let zkušeností s muzikanty i publikem jsem zjistil, že u trampských a folkových písní je ideální počet akordů tři. Skladby jsou to líbezné a oblíbené. Publikum ví, co teď přijde, ale klidně muzikantům promine, když místo A7 se znovu vrátí G. Koncert plyne v naprosté pohodě, a pokud někdo nezapomene text, večer se doklimbá až k přídavkům. Malinko jiná situace je v bluegrassu, kde pod dramatickými eskapádami banjových sól nikdo stejně nepozná, jaký akord se hraje.  

Hodně dobří muzikanti znají i čtvrtý akord a dovedou ho nasadit v nejsprávnější chvíli. Publikum je ohromeno a přestává dutat.

Když zahraje kapela, co umí opět akordů, hlediště z té složitosti znejistí. Ale kritici a publicisté hýkají blahem.

Při šestém akordu jsou vyplesklí už i odborníci a hovoří o hudbě pro náročné posluchače. Prostě alternativa. Tento žánr pozná i laik podle toho, když se většina lidí zvedne z amfiteátru a jde na klobásu.

 

Potřebujete anděla?

8.1.2016

Nemyslím nějakého „můjstrážníčka“, takového kdybyste sháněli, obraťte se na ministra vnitra. Myslím situaci, kdy máte doma skříň, na skříni nic, ale kdyby se utřel prach, hodila by se tam nějaká pěkná soška. Takový Anděl. Je krásně rozpažen (vlastně rozkřídlen), těžiště má poměrně nízko a hraje na šalmaj. Nevím, jestli je šalmaj folkový nástroj, ale když už, tak co jiného. Správně by se to mělo psát šalmaj, ale to by zase žádný folkáč nezahrál.  

Stačí, že jste v roce 2015 vydali nějaké hudební album a dali mi o tom vědět. Což se týká hlavně odvážných kapel, co si vydávají desky samy, a taky vydavatelstvíček, které jsou menší než malé. Prostě jsme se někde mohli minout, vaše těžce vydělané prachy by spadly do kompostu a zasloužená sláva vás mine. Co je to 2015 ví každý, i ten co hraje na banjo. A album je to oficiální kulaté stříbrné, žádné demáče nebo to, co si stáhli vaši kamarádi z vašeho nejhoršího koncertu.  

Andělé se budou volit už za chvíli. Protože jsem předseda (nebo co vlastně jsem) komise, co uděluje žánrového Anděla v kategorii folk a country, musím se starat.
Takže milé kapely a písničkáři, pokud jste V ROCE 2015 vydali nějaké album, napište mi to! A pošlete vzorek.
Adresa: Michal Jupp Konečný, jupp@folkcountry.cz.
P.S.
  U slivovice není rok vzniku 2015 podmínkou.

Vašek Feštr

14.12.2015

Proč jenom ti nejlepší odcházejí jako první? Odešel člověk velký nejen postavou. Mimořádný organizátor, znalec folku, nápadů plné hrsti. Bezva parťák a spolehlivý partner. Dramaturg, novinář, dělník polozakázaných koncertů tenkrát a tahoun všeho kulturního na Turnovsku později. Tvůrce v úspěšném tandemu s jeho ženou Danou.
Vašek Feštr zemřel v sobotu 12. prosince 2015. Měli jsme ho rádi a budeme ho mít rádi.

Jak je na tom folk?

27.4.2015

V různých diskusích hospodských i internetových se objevují názory, že folk zkomírá. Proti tomu se oprávněně ohrazuje heslo Folk žije! (ovšem s nesrozumitelným dodatkem Já jsem folk).

Prožil jsem s touhle hudbou víc než čtyřicet let, což neuvádím jako zásluhu, ale jako právo do tohoto sporu mluvit. Každá věc se vyvíjí, roste, kulminuje a potom klesá, možná se vrací a prožívá další vlny. Pamatuji začátky, opatrné kopírování vzorů ze zámoří, hledání vlastních cest a hru o přežití s tehdejšími normalizátory. Potom vyzrávání, růst zájmu publika a „lochotínská“ éra Porty. Vrchol? Snad ještě ne. Nové festivaly, svobodné hledání, možnost vydávat desky a tu a tam se prosazovat v rádiích.

Rok 1989, jak možná někteří dodnes tvrdí a jak se nám možná tehdy zdálo, zřejmě nebyl jediným vrcholem folkového žití. Kvantitativně – zájem publika se rozlil z Porty a několika dalších festivalů na desítky ba stovky lokálních akcí. Takže lidí v hledištích celkově neubylo, spíš naopak. Kvalitativně – nové kapely umělecky rostly, získávaly zahraniční i studiové zkušenosti, byly prostě lepší.

Problém nastal v tom, že diváci i v novém století stále prahli po kapelách, které vyrostly v osmdesátkách. A většina pořadatelů ve snaze vyhovět diváckému vkusu zakonzervovala svou dramaturgii. Neuvědomili si v té chvíli, že jim tím publikum stárne.

Mladé kapely se rodily a rostly, ale byl o ně chabý zájem. Bylo nás málo dramaturgů, co se snažili vedle hvězd systematicky prosazovat nadějné nováčky a čerstvá jména, i když jsme tím jako pořadatelé možná tratili. Třeba jsme to dělali blbě a třeba to ani konzervativní publikum nechtělo.

Tak se ale hudební zájem mladších diváckých ročníků postupně přesunoval k jiné hudbě, která je dokázala víc oslovit.

Folk (a jeho komunita) rozhodně nezaniká, ale ani se moc nerozvíjí. Zestárl.

Když jsem nedávno sledoval program hojně navštíveného festivalu, bylo mi poněkud smutno. Nejmladší zúčastněná kapela vznikla před třiceti lety, většině ovšem bylo už o křížek víc. Třeba to vůbec není vizitka folku a vím o tom, že někde v klubech hrají mladé a zajímavé kapely. Jenže když se podíváte na hlavní tituly letních festivalů, je to pár jmen jako přes kopírák. Jak dlouho vydrží zájem lidí o festivaly, pokud tam budou stále stejné skupiny a budou hrát stále stejných šest až sedm skladeb?

Andělské úvahy

9.4.2015

Kritika v mediích i na internetu se snesla na rozdávací koncert žánrových Andělů za rok 2014. Zejména co se týče programu večera, vložených severomoravských kapel i organizace celé akce. Stranou většiny úvah ale zůstaly otázky jak a zda Andělé vůbec a jak a zda v tomto konceptu s žánrovými cenami.

Jako lídr folk a country porot jsem byl do děje vtažen už na samém počátku. Tuším v roce 1991 a to se to ještě jmenovalo velkohubě Gramy. Tenkrát bylo žánrových cen jen několik. Postupně jich přibývalo až na dnešních devět. Přitom některé přetékají svým obsahem i šířkou záběru, jiné mají obsazení velmi štíhlé. Další se těžko odlišují, například etno s folkem. A konečně některé – speciálně alternativa – nejsou žánrem hudebním a i náboj protestu už většinou vyprchal.

Především ale zařazení žánrových cen pod křídla „velkých“ popmuzikálních cen je stříháním křidélek všemu, co se vymyká centrálnímu hudebnímu byznysu. Podívejte se, jak se o vás „okrajové“ staráme, i andílka dostanete. Ale media a gramobyznys patří nám, tam moc nelezte a hrajte si v klubech.

A ještě je tu záležitost nevyhraněnosti hodnotitelů. Máme ocenit spíš to nejkvalitnější nebo radši progres, který to posouvá někam dál i s rizikem slepých cest?  

Hudební žánrová veřejnost je rozpolcená, část říká: pojďme od toho, druhá část je ráda, že máme aspoň něco. Osobně nejsem přítelem nějakých soutěží, v nich se sejde pět publicistů a fungují jako „my kluci, co spolu mluvíme“. A táhnou do boje proti viditelnému nebo virtuálnímu nepříteli. Střechová odborná soutěž, která je opozicí proti Českému zlatému slavíku, je určitě užitečná.

Je jen otázka, zda by se „menšinové“ žánry jako celek neměly osamostatnit a vytvářet Andělům nikoliv podvěsek nýbrž protiváhu. Při zachování vzájemně korektních přístupů.

Namítnete, zda by to veřejnost zajímalo. Myslím, že mnohem víc než teď, kdy normální konzument hudby ví nanejvýš to, že existují i nějaké „žánry“. A určitě na rozdíl od nynějška by se našli i diváci. Ovšem znamenalo by to nejen předání cen, ale celoroční aktivitu v mediích, v klubech, na festivalech. A soustavnou podporu veřejnoprávní televize. Od toho ji máme, ne?

Práce, no. A finance.

Posloužím vlastní zkušeností. V dobách, kdy folk ještě nežil, jsme s časopisem FOLK & COUNTRY pořádali anketu v příslušných žánrech. Závěrečným předávacím koncertem jsme v devadesátých letech několikrát po sobě naplnili holešovickou sportovní halu.  

Najděte na mapě: Luže.

16.3.2015

Vždycky potěší, když se brodíte bahnem negace, lhostejnosti a blbé nálady, a pak narazíte na šílence, co se snaží dělat něco pro lidi.

Východočeský městys Luže, okres Chrudim. Celému kraji dominuje poutní chrám panny Marie na Chlomku, nedaleký hrad Košumberk má nejen středověkou ale i folkovou historii. Zachovalý židovský hřbitov. A představte si obec, co má asi 1300 duší a přitom vlastní rozhlasovou stanici. Zajeďte se tam v létě mrknout. I okolní krajina je nádherná.

Je tady muzeum. No řekněme spíš zárodek muzea. Je to dílo soukromníka, žádné dotace z evropských fondů, jen množství lidské práce. Budova je pro muzeum jako stvořená. Jen tak trochu zchátralá. Ten barák i vlastní expozice potřebují pomoc. A tak tvůrci muzea na internetu prodávají čas. Koupíte si vteřinu a přispějete muzeu třiceti korunami. Když na to máte, můžete si koupit i půlhodinku.

Prozradím, že zatím je v muzeu expozice starodávných losů z loterií a taky všechno, co má nějakou souvislost s mlékem a mlékárenstvím.

Tady se dozvíte víc: http://www.onedayforsale.com/cs/

 

 


Kamarád Kobra

23.2.2015

V neděli 22. února ve věku 71 let zemřel po nemoci humorista, novinář, organizátor, sběratel a karikaturista Josef Kobra Kučera.

Narodil se 9. ledna 1944 ve středočeské Hostouni, ale mládí prožil v Teplicích, kde v polovině 60. let začal fungovat společně třeba s Karlem Krylem nebo Alexem Koenixmarkem v místním divadélku malých forem a také vystavovat svoje koláže.

Poznali jsme se v roce 1970 v Ústí nad Labem. Kobra brzy zjistil, že výraznou postavou se může stát jenom v Praze a stěhoval se. Žádný začátek není lehký. Pamatuji si jeho první pražský příbytek – řekněme spíš noru – na libeňské křižovatce U kříže. Ten dům byl už tehdy v asanačním pásmu a čerstvý pražský novinář se obával, že skončí na dlažbě. Ale jestli se nemýlím, ten barák tam stojí dodnes. 

Zhruba od poloviny šedesátých let začal publikovat v Mladém světě a pak i v dalších mediích.

Po srpnu 68 humoru v oficiálních mediích odzvonilo., Tak pracoval v různých profesích třeba jako propagační pracovník nebo vedoucí tiskárny. Humoristou a zakladatelem různých výtvarných, odborných, společenských i recesistických sdružení zůstal po celý život. Málokdo ví, že hned po Listopadu spoluzakládal novodobou podobu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale ukázalo se, že sranda a politika ani ve svobodné zemi nejdou moc dohromady. Ve všech jeho aktivitách i životních situacích ho podporovala a doplňovala jeho žena Růženka, která spolu s ním vychovala syna Lukáše a často zachraňovala rodinnou finanční krizi.

Poprvé jsme společně zapracovali na Folk & Country Festivalu v Lucerně  - vůbec největší hudební akci v té době u nás. A oba dva pořadatelští začátečníci. Ale festival dopadl úžasně a mohli jsme pokračovat.  Dařilo se při organizování různých hudebních festivalů po republice i koncertů v pražských sálech, hlavně v Malostranské besedě. A když nás normalizátoři někde zakázali, měli jsme už připravenu náhradní variantu někde jinde. 

V roce 1970 Kobra založil v rámci našeho Folk & Country Klubu tradici výstav Salony kresleného humoru, jichž připravil téměř 400. V letech 1969 až 1989 byl spoluorganizátorem Porty, téměř 20 let působil jako šéfredaktor a grafik v časopise Portýr. A jako probíhal boj s cenzory o každý písničkový text na jevišti, podobně probíhal i zápas o články v Portýru. Stejně pracoval i na řadě významných folkových a country festivalů a vytvářel jejich grafickou podobu. Je autorem například sluníčka s ručičkami – loga Svojšického slunovratu.

Po Listopadu založil a šéfoval inteligentní humoristický časopis Škrt. Bohužel česká společnost, vychovaná humorem Dikobrazu a normalizačních estrád, dávala přednost titulům jako Trnky brnky a Škrt tak po několika ročnících zanikl. Kobra má na kontě desítky samostatných i společných výstav, je autorem mezinárodního bienále kresleného humoru v Písku, ilustroval řadu knih, byl autorem mnoha sborníků karikatur, plakátů, kreseb a koláží.

Humor patřil nejen k jeho tužce ale i k celému jeho životu, který nebyl nijak jednoduchý  pracovně ani zdravotně. 

Spolupracoval jsem s Kobrou od našeho seznámení před pětačtyřiceti lety. Byla to krásná spolupráce, plná porozumění i hádek o věc a spousty vypitého rumu. Tvořili jsme společně hlavně v časech normalizace, zachraňovali spolu Portu a další festivaly. Bylo toromantické, velmi dobrodružné a krásné.

 

 

Oba s Hankou cítíme, že nám bude Kobra moc chybět.

***

Typickou postavičkou Kobrových fórů byl Fuseklík. Zejména jeho fuseklické novoročenky jsem si pečlivě schovával.  Akorát bohužel nevím kam. 

*

Vůbec první Salon kresleného humoru proběhl v prosinci 1970 v paláci Savarin na příkopech (Honza Vyčítal). V roce 1971 se Salony konaly v Divadle Atelier ve Spálené ulici a od roku 1972 je na několik desítek let hostila Malostranská beseda. Když se na Malé Straně začalo rekonstruovat, přesunuly se výstavy do Mánesu nebo do restaurace U pěti konšelů na Starém Městě. Po rekonstrukci se už na Malou Stranu nevrátily. 

*

Kvůli podobnosti mnoho lidí zaměňovalo Kobru s Janem Nerudou (dokonce si ho jednou zahrál ve filmu). Nešlo jen o podobu. Celým svým naturelem Kobra působil jako právě příchozí z devatenáctého století.

 

Co na to Piráti?

13.2.2015

Zrušení třicetikorunových poplatků u lékaře vyhrálo před časem Socanům volby. Přitom jsem přesvědčen, že ty poplatky měly možná nějaký význam pro zlepšení zdravotních služeb.

Všichni platí koncesionářské poplatky (řekněme spíše veřejnoprávní daň) za Český rozhlas a Českou televizi. Dohromady 2160 Kč za rok a rodinu. Takovou částku naše nemládnoucí rodina neutratila za zdravotnické poplatky ani omylem.

Otázka první zní: PROČ to vůbec musíme platit? Odpověď: protože máme rozhlasový a televizní přijímač. Nebo ho nemáme, ale odebíráme elektrický proud. Přičemž vůbec nemusíme mít přijímač v provozu, nemusíme ho zapnout, jak je rok dlouhý, a hlavně na něm nikdy neposloucháme žádné veřejnoprávní medium. Přesto platíme jako mourovatí.

Otázka druhá zní: CO JE TO veřejnoprávnost. Nejčastější argument těch, co profitují z našich peněz je, že kdyby bylo třeba zemětřesení nebo povodně či jiná katastrofa, media veřejné služby nás budou o tom informovat. Nezdá se vám dva litry moc za to, že budete přednostně informováni o tom, že v Chebu bylo zemětřesení třetího stupně Richterovy stupnice a že se tam třásly sklenice v kredenci? Ostatně dobře se pamatuji, že při povodních v Česku se nedalo rozlišit, jestli tu reportáž s moderátorkou v holínkách a pokraji záplavy vysílala Nova, Prima nebo ČT. Ostatně představa, že by komerční televize odmítly referovat o přírodní katastrofě je krajně komická. Další důvod pro zbytečnost veřejnoprávnosti.

Otázka třetí zní: CO ZA TO? Pochybnosti o korektnosti obou veřejnoprávních medií se ukázaly v případě ukrajinské krize, tak i dalších světových střetů. O domácí politické scéně ani nemluvě. Veřejnoprávní televize po vzoru komerčních sester produkuje plytké seriály, komerčky zase na svých paralelních kanálech nabízejí pořady přírodovědné nebo historické. Řekli bychom si, že je to normální soutěž, kdyby to nebyl o těch 2160 Kč každou rodinou vyhozených do kanálu.

 Připouštím, že by mohl existovat jeden zpravodajský rozhlasový kanál a jedna ČT 24, obojí placené státem. Nic víc. 

Že tohle nezajímá nezajímajíci se občany, chápu. Zdravotnictví bylo za komančů údajně zadarmo a za televizi se platilo už tenkrát.  Že to ale nezajímá aspoň Pirátskou stranu, o níž jsem si myslel, že právě tohle jsou její programové priority, mě udivuje. Dokud tohle nerozklíčují, můj hlas nedostanou.