Putinky

3.9.2014 * Opatřili jsme si putinky. Teda kamna na dřevo. S plynem to vypadá všelijak, les mám za plotem.

Kdysi, když jsme byli na Sovětském svazu závislí prakticky na všemkoliv, koloval vtip. Optimista přikládá ucho na plynovod, aby zjistil, že to teče, skeptik, aby se dozvěděl, kterým směrem.

Směrových turbulencí jsme si i před pár lety užili docela dost. Nejdřív to neteklo přes Ukrajinu dlouho vůbec, pak to teklo ze západu na východ a konečně z východu na západ. Mezitím se trochu globálně oteplilo. Ale i zima může být někdy dost dlouhá.

Moudré hlavy mluví o nutnosti rozšíření podzemních zásobníků. Jestli k tomu využijeme všechna raketová sila, která nám zbyla po Varšavské smlouvě, bude to možná stačit. Jiní experti mluví o rourách, které nevedou z Ruska.

Evropa jako celek myslí zeleně. A tak se budeme až do vypuknutí totální energetické krize ujišťovat, že nás zachrání solární články, větrníky a řepka. Ať to stojí, co chce a ať se na tom balíkuje, kdo chce. A víra v globální oteplení způsobí, že už nebudeme potřebovat ani plyn ani jádro.

Můj soused v zimě ozvláštňuje celé údolí kouřem z pneumatik. Je to poměrně neekologické. Ale nedivím se mu, plyn z Ruska může být sankcionován a embargován. ČEZ asi zase zdraží.  Roušky na ústa se prý už brzo začnou vyrábět z nanovláken.

V putinkách prý nejlíp hoří habrové dřevo. Habry se na naší zahradě nestydatě přemnožily a motorové pily krize zlevnila. Až Putin zavře kohoutek, sejde se celá naše početná rodina v jedné místnosti kolem kamen. Budeme čučet do plamenů, hrát člověče nezlob se, povídat si a na vrcholku kamen vařit čaj.

Nejsou mravenci.

 26.8.2014 * Ani v kredenci.

Je to divné. Na naší zahradě nejsou mravenci. Každý rok jsem sledoval jejich promyšlené trasy, po který pochodovali. Občas jsem je pozlobil. Do trasy, která původně vedla trávou a kamením, jsem položil hadici. Samozřejmě jsou dost chytří na to, aby se neplahočili terénem. Vylezli na hadici a to se jim to šlapalo. Jenže hadice se po deseti metrech otáčela zpátky a vedla přesně do míst, kde mravenci nastupovali. Nestačili se divit, hlupáčci.

Letos jsem zatím neviděl ani jednoho mravence. Ani na jejich vyšlapaných trasách ani na hadici. Odklopíte na zahradě kámen a nic. Žádné mravenčí sídliště jako kdysi. Mravenci zmizeli. Asi se odstěhovali.

Co mě taky diví, že nejsou u nás ani vosy. Dřív jsem napočítal každé léto tak tři čtyři vosí hnízda. Ne, že by mi vosy chyběly. Ale začíná mi chybět rovnováha.

Občas vylovím osamělou včelu z bazénu, aby nám ho celý nevypila a nemuseli jsme dopouštět vodu. Ale jinak mi letos připadá poněkud bezbroučno. Ani klíště jsem letos ještě nechytil.

Pravil Einstein – a tomu je co věřit – že až vyhynou včely, vyhynou za nějaký čas i lidé. Ta informace je docela vážná a vůbec není dobré ji brát jako relativní. I když to tvrdí Albert.

Doufám, že relativní je pouze momentální nedostatek hmyzu a že naši vnuci budou moci házet mravence holkám za výstřih, tak jako jsme to před lety dělali my.

Vy ještě nemáte titul u svého jména?

22.8.2014 * Přišla mi emailem nabídka. Za pouhých 999 Kč bych se mohl pyšnit titulem doctor honoris causa. Takový čestný doktorát obvykle dostávají prezidenti, když v cizí zemi přijdou na nějakou univerzitu a pronesou tam projev. Václav Klaus prý má titulů Dr.h.c. už šestačtyřicet.

Za pakatel by mi ho prodal Cambridge Learning Church& Institute. Ctihodná instituce sídlí na Floridě, ale nikdo se tam nevzdělává ani nikdo nevyučuje, protože ta instituce je dokonale virtuální. Jindy tak skvěle informovaný Google mlčí. Další zdroje se taky nechytají.

Jak pravila emailová nabídka, čestný doktorát za tu věhlasnou instituci mi udělí pan Karel Novák ihned poté, co obdrží onen baťovský poplatek na svůj účet. Pardon – na účet ctihodné Church& Institute.

Je úžasné, jak Češi dokáží kreativně rozvinout své podnikatelské schopnosti. Přes osmdesát českých občanů už tento titul získalo. Nedivte se, že tolik; tituly jsou nabízeny ve slevomatu. Už se těším, až někoho z nich potkám. Debila honoris causa jsem ještě nikdy neviděl.

Jezte české potraviny.

13.8.2014 * Jezte české potraviny. Oblíbené heslo v druhé půli devatenáctého století a za první republiky. A dobré heslo i v časech putinotoče. Ale které to jsou? Ačkoliv žiju na venkově, české zemědělce malopěstitele neznám. Teda znám dva. Jeden nabízí med, druhý prodává palivové dřevo. Tak teda české firmy: Penam, Kostelecké uzeniny, Hamé, Vitana,… První dvě patří Slovákovi. Hamé prý náleží Islanďanům a Vitanu koupili Norové.

Jezte české potraviny. Ať dělám, co dělám, vychází mi z toho, že podpořit české potraviny mohu jedině tak, že budu pít pivo Bernard. Na zdraví!

Zločin jménem korektnost.

18.7.2014 * 298 mrtvých. Někdo sestřelil letadlo. Celý svět tuší kdo. Autor rozkazu se dokonce přiznal. Akorát si spletl typ letadla.

Jen novináři trpí nadváhou korektnosti. –Nevíme. –Mohla to být i technická závada. –Počkáme si na vyšetřování.

Černé skříňky míří do Moskvy a vyšetřování se bude odehrávat tam. Proč? Takže se nic nevyšetří. Nikdy. Nebo až za třicet let.

Všichni vědí, že to udělala raketa systému BUK. Všichni vědí, že tohle separatisté mít nemohou. Je to mimořádně složitý systém a potřebuje mimořádně vyškolenou obsluhu.

-Možná se separatistům podařilo dát nějaký tým dohromady, tvrdí v televizi přivolaný znalec ukrajinského folklóru.

Všichni vědí (a satelitní snímky to potvrzují), že přes hranice na východní Ukrajinu prosakuje ruská armáda bez označení a veze sebou i těžkou techniku. Kde projedou tanky, projedou i BUKy.

-Nemůžeme přítomnost ruských vojáků potvrdit ani vyvrátit, říkají korektní novináři.

Na Krymu taky žádní ruští vojáci nebyli a pak za jeho obsazení dostali vyznamenání.

Když se kácí les, lítají třísky. Co je to 298 životů. Vladimír Vladimírovič buduje Euroasijské společenství. Milionům lidí v něm bude dobře. Řada jejich předků už poznala pohodlí gulagů.

Zeptejte se korektních novinářů (a korektních politiků), jestli tuší, co je to gulag. Možná nebudou ani vědět, co to byl holocaust. Důležitý je rozvoj hospodářských styků.

No co. Když byla železná opona, tak by se to tomu letadlu nestalo. Civilní letadla se tenkrát sestřelovala výhradně nad územím Sovětského svazu.

Včely

24.5.2014 * Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle odborníků jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.

To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.

Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.

„Zahynou-li včely, do čtyř let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než  E=mc².

Měření různým metrem

7.5.2014 * Ono se to v poslední době ujalo hlavně na posuzování justičních případů těch nebohatých a těch bohatých: máte-li peníze na dobré advokáty, neřku-li na něco dalšího, máte šanci opatřit si pro sebe nižší trest. Viz Janoušek.
Ale práce s různě dlouhými metry je v naší pospolitosti rozšířena do všech oborů. Poklesky našich dětí posuzujeme smírněji než poklesky cizích dětí. Když se víc napijeme, jsme roztomilí, kdežto ten opilec odnaproti se vždycky zřídí jak hovado. Jiné měřidlo pro náš skvělý klub a jiné pro fanoušky té hnusné Slavie. Jinak hodnocené masuprosté uzeniny domácí na rozdíl od těch z Polska. Vy trošinku překračujete rychlostní limity svižnou jízdou, ale támhleten debil jede jak šílenec. Mohl bych pokračovat, ale další příklady jistě vymyslíte sami.

Je tu ale ještě jedna věc. Abych předešel všem podezřením z podjatosti, oznamuji, že alkohol piji už hezkou řádku, let, kdežto jointa jsem měl v životě jen jednoho.

Můžete vypěstovat švestky a vypálit třeba milion litrů slivovice. Nejen, že vyděláte těžký prachy, ale budou vám klepat na rameno a stanete se možná podnikatelem roku. Ale zasaďte si pět rostlinek konopí, které možná ani nemáte chuť kouřit, ale je to dobré na mastičky. Když vás vyhmátnou, půjdete sedět.

Nevím, proč to tak je, když obojí řadíme mezi drogy a marihuana je evidentně ještě drogou mírnější.

Opakuji, že nekopu ani za to ani za ono. Jen se mi nezdá to měření dvojím metrem. Jsme absolutními přeborníky v konzumaci alkoholu nejen v Evropě. Možná je to strach, že kdyby část obyvatel přešla na jiná lákadla, tohle slavné prvenství bychom mohli ztratit. A protože v jiných oborech my Češi horní příčky neobsazujeme, musíme si tohle vůdčí postavení chránit jako oko v hlavě.

Stala se tragedie

30.4.2014 * Stala se tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam nádherně.

Pochvalný projev na vernisáži výstavy fotografů Svánovský a Müller

8.2.2014 * Milé dámy, vážení pánové, sešlí přítomní!

Možná jste si to zatím ani neuvědomili, ale stáváte se – tady na jižním cípu Nového města Pražského —  svědky něčeho mimořádného a přelomového.

Já osobně mám vždycky obrovskou radost, když se umělci z východu prosadí ve stolici. A jejich Pražané jim tím pádem rozumějí.

Kromě sady fotografií k nám dnes zavítali jejich autoři pánové Zdenek Svánovský a Vašek Műller. Jak můžete popatřit, jsou to muži ošlehaní životem na drsném severu Moravy a jihu Slezska. Dělat umění pod Pradědem je fakt řehole. Proto také vyjíždějí do vzdálených krajin, aby zkoumali, jestli tam pod jinými Pradědy nemají lepší víno. Za sedmerými řekami a sedmerými pohořími prý našli už nejednu krásnou horu.

Výstava obou umělců, kteří tu před vámi visí, už urazila velký kus cesty po slezských, moravských a českých městech.  Důkazem její hodnoty je to, že i přes to dlouhé putování se stále ještě nerozpadá.

Vedle mnoha dalších míst ji mohli shlížet diváci v Jindřichově Hradci nebo v Hradci nad Moravicí. Jistě kolekce zavítá i do Hradce Králové, na Levý Hradec nebo do Štýrského Hradce neboli Gratzu. Už dnes si naši dva milí hoši mohou říkat, že jsou Hradečáci. A do této sérky skvěle zapadá skutečnost, že se dnes výstava otevírá tady pod Vyšehradcem.

Přišli jste a zjistili jste, že tu stojíte uprostřed bé čtyři ká. Nebo chcete-li „bíforkej“.  Plným názvem Barvy čtyř kontinentů.

Už z názvu je znát skromnost obou umělců. Deklarováním čtyř světadílů nám sdělují 1. že ještě nikdy nebyli v Austrálii, 2. Že ještě nikdy nebyli v Antarktidě. Nu což; hodně věcí se dá ještě napravit. Dovedu si oba pány v Austrálii představit. Víno tam mají slušné. A fotoseriál „Jak jsme zabloudili v buši“ nebo pohotový záběr srážky fotografa s klokanem, by se jistě zapsaly do análů světové fotografie. A nakonec nemůže se fotograf stát slavnějším, než když zahyne při práci pod vodou chrupem žraloka u australských břehů.

Rozpačitý jsem ovšem z představy těch dvou pánů v nitru Antarktidy. Stojí na pólu, kolem teplota mínus 40°C. A protože jsou dva, je to hned mínus 80. Oba stojí a cucají kravinu. Vy co znáte jejich ušlechtilou zálibu v nápojích z hroznů, už asi tušíte. Všechny láhve vína, které donesli až na pól, jsou zmrzlé na led. Každá je kra vína. Opusťme tedy nehostinný kontinent a nenechme dva talenty z Česka zahynout na devadesáti stupních jižní šířky chladem a nedostatkem alkoholu. Klidně se spokojíme napříště s výstavou  „bífajfkej“ čili barvy pěti kontinentů.

Zatím se kochejme, tím, co tady máme. Nicméně já se na ty klokany fakt těším.

Užívejte si chvíle a za zvuků Martiny Trchové a jejího orchestru popíjejte v rozumné míře, i když vás autoři budou přemlouvat k opaku. Je hloupé, když krásné ostré fotky, o kterých ta výstava je, vidíte najednou rozmazaně. A ještě horší by bylo, kdybyste ty fotky po nadměrném požití neviděli vůbec.

Na snímku Zdenka Svánovského vidíte sestavu Orchestr Martiny Trchové, který měl premiru na této vernisáži. Zleva: Petr Linhart, Martina Trchová, Dušan Trličík. Jak vidíte, orchestr je nevelký a vzhledem k nízké hmotnosti Martiny a Dušana se všichni vejdou do jednoho auta.  Nejzajímavější na tomto orchestru je to, že jeho členové zásadně vystupují každý sám.

1.2.2014

Michal Jupp Konečný

16. leden

16.1.2014 * Není dnes náhodou 16. ledna? A není to 45 let, co se na Václavském náměstí upálil Jan Palach? Media to neřeší. Sem tam nějaký blog. V i-Dnes ani písmenko.  Přímo na Václaváku osamělý věnec. Lidé nepřišli. Asi řeší Ordinaci v růžové zahradě. Jen o pár kroků dál se vystavují hokejové dresy na olympiádu v Soči. Prý mají povzbudit národní hrdost. Nejsem na tenhle knedlíkový národ vůbec hrdý. A olympiáda v Soči mě nevýsostně sere.

Rýmička

14.1.2014 * Vyprávěnky v ženských časopisech a rubrikách o nemocech mužů mě vždycky znovu dokáží vytočit, i když už jsou skoro tak otřepané jako ponožky v sandálech. Pointa je v tom, že ochořelá žena dál dře jako kůň, stará se o všechno a o všechny a nikdy nepadne.

To muž po prvním kýchnutí uléhá s rýmičkou do duchen, a ženo starej se.

Skutečnost je jiná: kašlající a kýchající muž ještě odveze pár koleček hlíny, vyleze na strom očesat třešně a naloží ve stavebninách pár pytlů cementu, aby měli zedníci zítra s čím dělat. Vyřídí dvacet včerejších emailů, vymění žárovku na záchodě, opraví vnoučkovi traktor a pak odpadne do postele.

Žena zvážní. Ty řečičky o mužských rýmičkách se hodí tak pro kamarádky nebo do ženských rubrik. Doma žena třímá ve vražedné pozici teploměr, i když chlap samozřejmě tvrdí, že žádnou horečku nemá. Má devětatřicet. Stupňů Celsia.

Teplou peřinu, horký čaj, bylinkový čaj, mátový čaj, meduňkový čaj, čaj s medem. Horký obklad proti nachlazení, studený obklad proti horečce, Priesnitz obklad proti všemu.

Žena startuje auto a vyráží do lékárny, aby utratila půlku státního rozpočtu za léky proti rýmě. Prášky, kapky, sirupy, spreje. Léky ověřené i neověřené. Dokonce i léky, které s danou nemocí vůbec nijak nesouvisí. Co kdyby pomohly? A když nepomůžou, mohla je žena tady beztrestně vyzkoušet, jestli by se náhodou nehodily někdy na problémy dětí.

Když druhý den nenastává viditelná úleva, léčebný teror i dávkování se násobí. A když máte čtvrtý den nemoci pocit, že už byste na střechu vylezli a ty dvě tašky vyměnili, padne na vaši hlavu taková smršť, že byste si sami od sebe kůrku nevzali.

Každá sranda jednou skončí a najednou jste zdráv. Vaše žena je moc ráda, i když po tom, jak vás měla na čas coby domina, se jí bude trochu stýskat.

Vy si budete napříště dávat větší pozor, abyste se někde nenastydli nebo nepřetáhli své síly. Ostatně pánové, jestli své ženy milujete tak jako já, čas od času přežijete i tu rýmičku.

Josef Kobra Kučera sedmdesátiletý

7.1.2014 * 9. ledna se dožívá v plné svěžesti. Tedy, abychom mu nekřivdili, ve skoro plné svěžesti. Slušelo by se začít nějakým epitafem.  Ale lépe než vzletný verš, vykreslí Mistrovu osobnost dvě drobné historky z jeho života.

Kdysi jako tiskový mluvčí velmi významného festivalu dlouze popisoval jeho přednosti, atmosféru a poslání rozhlasovému reportéru. Mluvil květnatě velmi dlouho a teprve po hodině mu falešný reportér přiznal, že po celou dobu Mistr mluvil do holícího strojku.

Jako dobrý sportovec se účastnil významného dálkového pochodu zvíci 50 km s devatenácti kontrolními body v hostincích, kde kontrola znamenala jedno zkonzumované pivo. Vítězství mu uniklo o vlásek, když se těsně před cílem zastavil kvůli zvýšené konzumaci tekutin a ke své smůle k akci použil tu ruku, ve které držel zapálenou cigaretu. Naštěstí sanitní vůz byl nablízku.

Už víc než půl století se přou literární historici, divadelní historici, kunshistorici, a vůbec vědci, jestli je Josef K.K. zvláštní přírodní úkaz, nový Leonardo da Vinci, nebo úplný blbec. Nechme je ještě chvíli jejich sporům a podívejme se na tuto  zářivě potemnělou osobnost z poněkud jiného úhlu.

Na samém počátku Josef K – neboť tehdy ještě tajil své skutečné jméno Kobra – prožil své mládí v Teplicích. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že to bylo v Šanově, ke kterému byly Teplice již za Kobrova života připojeny. Ale i kdyby snad Mistr počal svůj život při silnici v kopci mezi Dubím a Cínovcem, nic by to na jeho významu neměnilo.

Byl to možná vytrvalý průvan v kolonádách těchto severočeských lázní, který se podepsal na jeho budoucím permanentně chatrném zdraví. Co však především muselo ovlivnit naturel budoucího představitele pražské bohémy sedmdesátých a devadesátých let, byla skutečnost, kterou okamžitě odhalí každý geograf amatér. Teplicemi prochází totiž trasa E55. Překročit tuto důležitou linii bylo pro mladého Kobru totéž jako pro Jarku Metelku překročit Rozdělovací ulici při výpravě do Stínadel.

Tvůrčí klima kolem významné mezinárodní silnice nemohlo neovlivnit další životní nasměrování Josefa K. či tehdy možná právě poprvé Josefa K.K. Střemhlav se vrhl do víru divadla, šantánů, koláží, asambláží a persifláží.

Tehdy také kdesi vyšmelil propálenou německou celtu a okamžitě v sobě objevil srdce trampa. A protože mezi trampy té doby bylo jen velmi málo osobností, které uměly číst a psát, vyšvihl se rychle do intelektuální špičky trampstva a do tehdejšího trampského časopisu Portýr kreslil vodorovné čáry a později i vlnovky. Opravdu trampovat se svou postavou ve skutečnosti nemohl, a tak si zásadně vybíral takové potlachy, které byly ještě před setměním surově rozehnány policií.

Je až neuvěřitelné, jak se k nadějným talentům z venkova chová stověžatá matička macešsky. Místo na bulvárech a v Malostranských palácích ho uvítala v polorozbořené Libni. Když jsem se s ním poprvé setkal, žil ve vlhkém  bytě 0+0 s hliněnou podlahou, pavouky a několika posledními doušky rumu v láhvi.

Praha ale dávala jeho talentu křídla, a dá se říci, že nebylo oblasti, ve které by to nezkusil – a nepokazil. Naplnil rčení, že pracovník pojišťovny neumí ani spravit pojistky.  Pracoval v reklamě, ale kdo by si ho – prosím vás – vybral za cílovou skupinu?

Proslul v oblastech jako literatura, divadlo, výtvarné umění, hudba, sběratelství umění, sběratelství blbostí a podobně. Důsledky některých jeho aktivit poznali někteří z nás přítomných na vlastní kůži a neseme je dodnes. Je sice pravda, že zatím nevytvořil nějakou monumentální skulpturu významu Stalinova pomníku. Ale co není, může být. A je-li tesání žuly vedle paličkování jedinou oblastí, kde Kobra zatím nevynikl, i tak jde o pozoruhodnou renesanční osobnost. Ostatně Leonardo da Vinci taky za celý svůj život nenatočil ani jediný film a na velikosti mu to vůbec neubírá.

Je tu ještě jedna oblast Kobrova vynikajícího života. Tou je mecenášství. Systematicky vyhledával hladovějící kreslíře a karikaturisty a vyzvedával je až na vrchol kreslířského společenského Olympu, k barovému pultu Malostranské besedy. I on v začátcích poznal, jak může být umělec chudý a hladový. A tak nepřekvapí, že dnešní společensky uznávaný multimilionář Kobra pomáhá dalším.

Připijme tedy na všechny ty Vyčítaly, Slívy a Bartáky, kterým Kobra držel pero v jejich nelehkých začátcích. Připijme na všechny staré trampy, kteří společně s Kobrou dostali obuškem po hlavě od pomocníků VB a proto trampy zůstali. A připijme na všechny ty dosud neobjevené patlaly, na jejichž výstavy za pár let budeme chodit s obdivnými výkřiky.

Bylo by pošetilé chtít Mistrovi odhalovat pomník za živa. On se totiž pomníkem stal už dávno.