Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Ahoj Dorotky

26. února 1932 se narodil Johnny Cash. Bez nadsázky v našich zeměpisných šířkách asi nejuznávanější country Američan. Alespoň v roce 1978 čtyřikrát vyprodaná sportovní hala a setkání s ním na ambasádě USA byl neskutečný zážitek. * Ráno jsem vás napínal číslicí XXII. Nebyl míněn slavný román Josepha Hellera, který beru do ruky po pár letech vždycky znovu. Je to prostší, ale radostné. Jaro bude za dvaadvacet dní. * Zatím ale nevycházím z pokoje. Jednak kvůli silným mrazům, které by měly být v zimě normální, ale nejsou. Teď už to zima nedožene a brzy jistě meteorologové ohlásí další nejteplejší zimu v dějinách. Druhak nevycházím, protože usilovně pracujeme s Hankou na korekturách mé budoucí knihy „Průlety folkovou pamětí“. Že to budou i průlety country a trampskou pamětí, je snad jasné, jenom by se to na obálku všechno nevešlo. * Takže máte nejvyšší čas opatřit si tu předchozí knihu „S kytarou na zádech“, aby toho pak na vás nebylo moc najednou. Prostě si napište na jupp@jupp.cz * A když už jsem v tom nabízení, tak ti, co se jim líbí moje hlášky na Facebooku, tak je mohou mít knižně v útlém svazku „Kde přistávají uši“. Název vysvětlí jeden z mých hlodů: Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.  Objednávky tamtéž. * Mějte se neúnorově, nevěřte lžím, pozor na omrzliny a pozdrav k svátku všem Dorotkám.

Hudba a kultura v prosinci 2017

Nic není tak staré jako včerejší noviny a kulturní události, které se už konaly. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal a vůbec nemáte čas to hledat v celém vesmíru. Takže už podruhé přehled uplynulého měsíce. Pošlete mi události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Pište mi na jupp@jupp.cz.

1.12. – Vyšlo nové album vybraných písní Jiřího Pavlici & Hradišťanu – Pozdraveno budiž světlo. (Indies Scope) * 2.12. – Prosincový magazín Mezi ploty na TV Noe. * 2.12. – 32. výročí úmrtí Járy Ježka z karlovarské skupiny Čp. 8. * 3.12. – V Galerii Tančící dům probíhá výstava díla Josefa Lady. * 4.12. – Demonstrace proti bourání budovy Transgasu na Vinohradech. * 5.12. – 46 let od smrti Jiřího Grossmana. * 5.12. – Skupina Klíč oslavila 35 let existence koncertem v Brně v klubu Musilka. *   7.12. – Koncert Jaroslava Hutky k padesáti letům na jevišti byl kvůli nemoci přeložen na květen příštího roku. * 7.12. – Skupina Dareband pokřtila ve Vsetíně album Pod peřinú. *  8.12. – Tony Ackerman koncertoval v pražské literární kavárně Řetězová. 10.12. – V rekonstruovaném třeboňského Divadle J. K. Tyla vstoupil soubor Třeboňští pištci. Existuje už 44 let. * 12.  12 – Proběhl Adventní koncert Textové dílny Slávka Janouška v brněnském Café práh. * 14.12. – Béďa Šedivka a Přeletky pokřtili nové CD v prostorách zrekonstruovaného nádraží Plzeň jih. * 16.12. – Bob a Bobci dávali v Duchcově Folkové vánoce. * 17.12. – Jauvajs a Mošny, tentokrát společný koncert v Brně. * 18.12. – Petr Rímský vystoupil společně s účastníky své školičky Kytarovka.cz v pražském Divadle za plotem. * 19.12. – Sekvoj a Načas a každoroční Břevnovské brnkání. No a kde jinde než v Nuslích, že? * 20.12. – Martina Trchová, Patrik Henel a Isara koncertovali v Mladé Boleslavi. * 24.12. – Uzávěrku měla další soutěž pro mladé muzikanty Honky tonk. * 25.12. – Vánoční koncert v Kobeřicích (Bokomara, Janoušek – Vondrák, Šany a další) *  26.12. – Nový film: Anděl páně 2.

Hudba a kultura v listopadu 2017

Znáte to: Často hledáte na internetu, co se kdy v nedávné minulosti událo a jste v koncích. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal nebo nemáte čas to hledat v celém vesmíru.
Zkusme si vytvářet takový seznam zajímavých událostí, které se uskutečnily za uplynulý měsíc. Pošlete události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Piště na jupp@jupp.cz.

1.11. Jiří Ovčáček: Pan prezident přivítal na Hradě folkového písničkáře Pavla Foltána. Zahrál a zazpíval oblíbenou píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. * 2.11. Patnáctý ročník Notování pokračoval třetím základním kolem. * 4.11. Ve Velké Bystřici u Olomouce se odehrál 19. ročník festival Bystřické banjo. * 4.11. Folkový oříšek, 20. ročník festivalu akustických folkových kapel proběhl v brněnském Café Práh. *  4.11. Ve Slatiňanech se konal 13. ročník festivalu Slatiňanský vrabčák. * 7.11. Zemřel Karel Štědrý. * 11.11. Tomáš Linka pokřtil své nové CD v chomutovském klubu U bizona. * 11.11. Mrakoplaš koncertoval v Balbínce. 14.11. Pětník poprvé vystoupil v pražském kubu Válec. * 16.11. Mošny oslavily 25 let existence koncertem v brněnském sále Břetislava Bakaly. * 16.11. – Emil Pinďa Makal (Sekvoj, exSmolaři, ex Grošáci) se oženil. Pokud jste nepředpokládali, že by si ho někdo vzal, tak to byla Adélka. * 16.11. – Po těžké nemoci zemřel Stanislav Wabi Daněk. * 19.11. Folková skupina Exfanta dávala v Kaplici koncert k dvaceti letům trvání. *  22.11. Sázavský divadelní soubor Jiřího Voskovce nastudoval hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. V hlavní roli Honza Rejhon (Hořký kafe). * 23.11. Rozloučili jsme se s Wabim. * 23.11. – Fešáci (kdysi Bluegrass Hoppers) oslavili v Lucerně 50 let existence. *  25.11. Proběhl festival Křižanovský vaťák. * 26.11. zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici.

Jaromír Komorous

Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“

<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:

 „Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.

Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení. 

Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své. 

Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“

Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>

Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.

23.11.2017 Praha Strašnice

Tak jsme se s Wabim rozloučili. Lidí zástupy. Přátelé, muzikanti, celé kapely, obdivovatelé, obdivovatelky, kolegové, osobnosti, divadelníci, děti co vyrůstaly na jeho písničkách. Fotografové i štáby televize. Ani se všichni nevešli, opozdilci už postávali na schodech do haly.

Nebylo plačno. Wabi by se určitě naštval, kdybychom truchlili. Bylo takové útulno v duši, souznění s jedním naplněným životem, který vydal své a potěšil. Každý takový odchod připomene, jaký silný proud muziky, přátelství a soudržnosti se nám všem dařilo vytvořit.

Nebyl to obřad, ale koncert. Všichni jsme naslouchali Wabiho písničkám pozorně jako nikdy předtím. Postupně jsme se přidávali svými hlasy, až nakonec zpívala celá hala. A potom bouřlivý a dlouhý potlesk.

Wabi…

S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou.

Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo. Nakonec se to podařilo – aspoň pro jeden ročník v Karviné. Mezitím jsme museli na koleně také zorganizovat předkola. Všechny bylo zpožděné, na konci srpna jsme ještě jeli do Kraslic na západočeské kolo. (Podrobněji o tom všem píšu v knize „S kytarou na zádech“.)

Tam jsem se poprvé setkal se sokolovskou kapelou Plížák a jejím protagonistou a autorem Stanislavem Wabi Daňkem (tu přezdívku měl z obdivu ke staršímu z Ryvolů). Plížáci přinášeli moderní trampský zvuk a díky Wabiho písničkám i nová témata. Finále Porty 71 zaslouženě vyhráli.

Brzy potom se Wabi vrátil domů do Gottwaldova (pro nepamětníky Zlín), oženil se a probíjel se životem jako řidič sanitky. Založil kapelu Rosa a ta pro změnu vyhrála Portu 1974 ve Svitavách. Ale kapela neměla dlouhé trvání a po autorovi Rosy na kolejích se slehla zem. Až v roce 1979, kdy už byla Porta rozrostlá do olomoucké sportovní haly a kdy už dávno nebyla jen soutěží kapel, jsem pozval jako dramaturg Wabiho coby sólistu. Dlouho se bránil a ošíval, ale nakonec přijel a vystoupil. A od té chvíle se rozjela jeho písničkářská kariéra, která trvala čtyřicet let. V některých obdobích ho provázel mimořádný kytarista Miloš Dvořáček.

Wabi jezdil po republice. Na Portě a na svojšickém Slunovratu a Letorostu (jako trampský i folkový písničkář) ve Svojšicích hrál pravidelně a často zajížděl k nám do vždy vyprodaného Klubu na Petynce. Byl to ze začátku dost masakr, publikum bojovalo o každý přídavek, a Wabi pak sedl do auta, jel nocí až do Zlína, kde ráno přesedl do sanitky. Na Petynce si také našel svou druhou ženu Evu, která v klubu pracovala.

A dál už to většinou znáte. Koncertní šňůry, ocenění a vítězství na Portách, průlomové první album a pak ještě řada dalších. Ale také přeryvy invence, choroby a potvora alkohol.

Vždycky jsem Wabiho obdivoval pro jeho mimořádně objevné texty, široký záběr, inteligentní rozhled a humor s nekonečnou zásobou vtipů. Nemám rád různá porovnávání, ale kdybych měl někoho označit za českého Kristoffersona, byl by to jednoznačně Stanislav Wabi Daněk.

…je to dobrý, ještě hoří.

Ročník 47

Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,
a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,
však sotva pátek odhoukaj’, to pomyšlení každýho z nás svádí:
svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.

Léta kráse nepřidaj‘ a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří …

30.1.1947 – 16.11.2017     Daněk

Folková růže

!studna

Milí příznivci folku a příbuzných žánrů, s lítostí vám oznamujeme, že festival Folková růže už nebude z důvodu měnících se vnějších podmínek dále pokračovat.

Děkujeme všem, kteří festivalv minulosti podpořili jako muzikanti nebo návštěvníci i jakoukoliv další formou pomoci. Byli jste to především vy, kteří jste vytvořili atmosféru „nejkrásnějšího festivalu na světě“ a byli jste dlouhou řadu let společně s námi jeho rodinou. Děkujeme i všem partnerům a sponzorům.  

Věříme, že to všechno stálo za to a že vzpomínky na uplynulých 24 let Folkové růže budou jen a jen příjemné.“

Pavel Jarčevský, ředitel festivalu
Michal Jupp Konečný, dramaturg
a celý organizační tým.

***

Moje poznámka:

Když jsme jako FOLK & COUNTRY v roce 2011 ukončili vydávání stejnojmenného časopisu, pořádání Zahrady a dalších aktivit, nabídl se spoluzakladatel Folkové růže Pavel Jarčevský, že jeho pořádání převezme na svá bedra. Domluvili jsme se na tom s tím, že mu budu pomáhat především s dramaturgií a také, že pokud nastanou nepříznivé ekonomické, organizační nebo osobní podmínky může festival kdykoliv ukončit.
Taková situace nyní nastala. Ekonomicky má festival problémy jak v příjmech, tak ve výdajích. Mění se i organizační možnosti. A Pavel – i když vypadá stále skvěle – je dnes o sedm let nemladší než na začátku. Za ty ročníky pod jeho velením (i za všechny předchozí) mu patří obrovský dík.
Zmenšovat Folkovou růži na okresní úroveň, by vzhledem k jeho historii, tradici a jménu bylo nesmyslné. Takže prostě končíme, bylo to nádherné.

Web http://folkruze.cz/ nekončí. Pokusíme se v budoucnu ho rozšiřovat hlavně v rubrice historie.

I vy nám můžete posílat své vzpomínky, zážitky, příběhy nebo fotografie. Rádi se o ně podělíme.

Folková růže

24. Folková růže

 

Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.

Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.

Jupp

Folková růže

Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.

Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.

Jupp

Pořadatelé nebo stěhováci?

Jakési moudro praví, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Moc tomu nerozumím, ale když se stěhujete, tak vám pojišťovna nic nedá. Zatímco po požáru jste najednou v balíku.

S Portou jsme za celá dvě desetiletí nikdy nevyhořeli, (pořádně vyplaveni jsme byli jen dvakrát – informujte se u Žalmana), ale stěhování festivalu jsme měli docela v malíku. MY znamená partu z Folk & Country Klubu, která byla základem organizačního týmu po ty dvě dekády.

Když Porta uhynula s postupující normalizací ve svém rodném Ústí nad Labem, převzali jsme pořádání s furiantským ‚tak to uděláme jinde‘. Stálo to fůru času a hezkých pár tisíc kilometrů, až to nakonec dopadlo pro rok 1971 v Karviné. Ale jen na jeden ročník, pro ty další to nějak nebylo ‚v kulturním plánu‘. Další ročník jsme díky tamnímu Jardovi Studenému prožili v Sokolově. Moc se to líbilo a politické složky napadlo, že by se tam dobře vyjímal Festival politické písně. A Porta zase na cesty. Ve třiasedmdesátém jsme měli dokonce tři finále Porty. Trampské v Litomyšli, country a bluegrass v Jablonci nad Nisou a folkové v Českém Krumlově (na ten Krumlov budu vzpomínat i v příštím životě). O rok později se zase všechno zdrclo do Svitav, v Krumlově zůstala autorská soutěž, ke které jsme si přidali další festival – Českokrumlovský folkový. V roce 1976 nešťastně stěhování do malého sálku v Třebíči (ve Svitavách se ‚rekonstruoval sál‘) a další rok se jubilující Porta vrátila do Ústí nad Labem. Naštěstí plánovaně jen na jeden rok, politická atmosféra tam byla dost nevlídná.

Tři šťastné ročníky pak proběhly v Olomouci už ve sportovní hale, a když jsme chtěli napočtvrté pokračovat v hale ještě větší, najednou to těsně před začátkem na Hané nešlo. Těžko si dovedete představit, jak se za čtrnáct dní přestěhuje už hodně velký festival? Ale zachránil nás zase Sokolov, jeho sportovní hala a Jarda Studený.

Odtud už byla jen krátká cesta na plzeňské výstaviště. Za dva roky rozlehlé výstaviště přestalo stačit, a tak jsme stěhovali už jen kousek – do amfiteátru Lochotín. Nikdo to nestačil spočítat, ale prý tam bylo v druhé polovině osmdesátek každoročně třicet tisíc lidí. Já to nepočítal, protože jsem tehdy měl jako dramaturg fůru jiných starostí.

Jupp