Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Všestranný umělec, co ráčkoval.

O průkopnictví se dost složitě píše s odstupem šedesáti let. Honza Vyčítal a Greenhorni jednoznačně průkopníky byli. V druhé půlce let šedesátých kulturně už uvolněnějších se dalo nahlížet až za oceán. A celé generace posluchačů odchovaných trampingem lačnily po hudbě, která přicházela ze Západu. V tomto případě šlo především o country a bluegrass. To už se objevuje pár formací zkoušejících to v našich podmínkách. Ale jen tahle parta dokázala nabídnout publiku přesně to, co zapadalo do trampského posluchačského zázemí. A taky byla cílevědomá a vytrvalá, zatímco ti ostatní se brzy přeskupovali nebo rozpadali. Greenhorni vedení Honzou Vyčítalem dokážou překonat bez ztráty květinky i mrtvolné politické časy sedmdesátek a osmdesátek. I kulturní ideologové pochopí, že tahle skupina se na Sokolovský festival politické písně prostě nehodí.

Začátky spadají až někam k trampské osadě Hejkalové. V roce 1965 vzniká skupina The Greenhorns. Country a hlavně bluegrass berou vážně. Tomu se přizpůsobuje nástrojové obsazení. Pepa Šimek mandolína, Petr Bryndač housle, Jiří Fallada basa. Marko Čermák si vyrobí vlastní pětistrunné banjo podle fotografie, která zaznamenala vystoupení Peete Seegera u nás. Honzovi Vyčítalovi zůstává kytara a kapelnictví. A hlavně textařská tvorba. Bylo tolik nádherných melodií k přejímání! Českým posluchačům je ale nemělo cenu zpívat v originále. A právě osobité Honzovy texty – samozřejmě zároveň s drajvem kapely – byly tím, co posluchače přitahovalo. Stal se z toho etalon, všechny další country skupiny zpívají česky. (A později za tuhé normalizace to ani jinak nešlo.) Přebíraného repertoáru využívají Greenhorni tvořivě s ohledem na domácí prostředí. Žádná otrocky přesná citace zámořských vzorů.

Honza je také – navzdory svému ráčkování – zpěvákem kapely. Teprve později, když přicházejí Michal Tučný, Mirek Hoffmann a Tomáš Linka, se pěvecké party prostřídají. Písně s Honzovými texty rychle zlidoví (ostatně ještě před nástupem normalizace stihnou vyjít v Pantonu alba „Písně amerického západu“, „Greenhorns“ a „Greenhorns 71“). Když přijíždí do Prahy v roce 1978 Johnny Cash a čtyřikrát vyprodá sportovní halu, publikum se přidává k jeho písním Honzovými texty. Zná je právě díky repertoáru Greenhornů.

Příznivců přibývá tak rychle, že už od začátku sedmdesátých let stihnou každých čtrnáct dní zaplnit Saloon Greenhornů ve velkém sále Domu kultury na Smíchově. Přijdou i horší časy. Greenhorni musí – stejně jako všechny ostatní kapely i kluby – opustit název v angličtině. Nový titul Zelenáči vydrží až do listopadu 89. Přicházejí rozmíšky v kapele i personální změny. Muzikantů, kteří kapelou procházejí, je velmi dlouhý seznam. Michal Tučný odchází ke skupině Fešáci (dříve Bluegrass Hoppers). V kapel samotné dochází k lidskému i hudebnímu rozkolu, který skončí po roce 1989 odtržením Nových Zelenáčů Mirka Hoffmanna, zatímco původní parta Honzy Vyčítala se vrací k názvu The Greenhorns.

Umělecká všestrannost Honzy Vyčítala – kytaristy, zpěváka, kapelníka a textaře – zdaleka nekončí jen v hudební sféře. Jako absolvent grafické školy (pracoval i v grafickém oddělení Československé televize) tvoří ilustrace nebo návrhy plakátů. Hlavně se ale vyprofiluje jako kreslíř humorista. Jeho nezaměnitelný rukopis oživuje postavy človíčků a zvířátek. Používáním bublin s tiskacím písmem se zcela odlišuje od hlavního proudu kreslířů. Šíře témat se pohybuje od trampských příběhů a lesních zvířátek až do nejvyšších pater politiky. Brzy na jeho vtipy čekají čtenáři Mladého světa i Dikobrazu a také dalších periodik, která ještě na konci šedesátých letech směla vycházet. V prosinci 1970 má velkou výstavu v rámci Folk & Country festivalu v Lucerně, na kterém samozřejmě vystupují i Greenhorni. Další výstavy následují na Salonech kresleného humoru v Malostranské besedě a dalších výstavních síních. Ve znormalizovaných redakcích už ale o jeho kresby ochabuje zájem. Do medií se pak vrací v devadesátých letech a jeho vtipy jsou později také shromážděny v řadě publikací.

Nepříliš známá je jeho politická angažovanost. Jeho názory jsou protikomunistické a proamerické vlastně odjakživa. Píše tematické písně, pravidelně s účastní každoročních oslav Plzně americkou armádou, angažuje se za zřízení amerického radaru u nás.

Všestranný, bohatý a bouřlivý život Honzy Vyčítala ukončí datum 1. března 2020, týden před jeho sedmdesátými osmými narozeninami.

Michal Jupp Konečný

Ostravský folkový kolotoč.

K pěti desetiletím života s folkovou a country hudbou patří festivaly. Zvlášť ty, které oslovily široký okruh publika, vytrvaly na hudební scéně dlouhou řadu ročníků a vždy se projevovaly hledáním nových kapel, osobností i hudebních proudů. Porta, Zahrada, Prázdniny v Telči, Folková růže, Mohelnický dostavník a ještě hodně dalších plnily kalendáře nadšenců pro FC muziku a trvaly navzdory tlaku bolševických cenzorů a v nové době navzdory tlakům ekonomickým.

Jednou z nejdůležitějších událostí folkové scény byl Ostravský folkový kolotoč, vydupaný partou nadšenců navzdory politicky nevlídné atmosféře Severomoravského kraje. Proběhlo sedm ročníků (1976-83) v Domě kultury v Ostravě-Porubě, než ho orgány státostrany zadupaly do země. Další pokus přenést festival do Břeclavi skončil už jen jediným ročníkem (1984).

Festival prezentoval i objevoval písničkáře a kapely ponejvíce z Moravy, i když to zdaleka nebylo pravidlem. Mnozí muzikanti právě tady dostávali svou první velkou příležitost mezi vystoupeními zkušených bardů. Byl jsem třeba u toho, když tu byl trochu partyzánsky poprvé uveden na scénu Jarek Nohavica.

Vůdčí osobnost Ostravského folkového kolotoče Milan Aurus Kaplan se po letech rozhodl shromáždit vzpomínky muzikantů, návštěvníků i „lidí kolem“ a sestavit knihu. Pomáhat mu bude hudební publicista Přemysl Houda. Milan prosí všechny, kdo jsou schopni se podělit o své zážitky, vzpomínky a příběhy na tomto festivalu. Psát mu je můžete na adresu kaplan@proebiz.com. Dost se na tu knížku těším.

14. dubna 2019: Vlasta Redl šedesát

Porta Plzeň, Lochotín,1985. Skupina Fleret. Mají nového zpěváka a kytaristu? Je skvělý. Náš názor potvrzuje pár ortodoxních trampů, kteří na něj pískají. Drží totiž elektrickou kytaru. Cenu z Porty má kdekdo. Ale být na Portě vypískán, to se stává jen těm vrcholům. Za mého portovního působení se to stalo jen virtuosovi Jirkovi Hoškovi, Marku Ebenovi a… Vlastovi Redlovi.

RedlZvláštní člověk. Skromný. Pako. Geniální. Báječný společník. Opilec. Naprosto spolehlivý, jak to vidím já. Člověk, který když vidí u silnice letiště, nedá pokoj, dokud se tím letadlem nesveze. Sestavitel mnoha hudebních sestav, z nichž všechny byly úžasné. Nežárlí na úspěchy jiných a z těch vlastních se nikdy nepo.

Historka: Zahrada v Náměšti na Hané, první večer vrcholí Vlastovým recitálem. Černočerné mraky. Blýská se. Asi nedohrajem. Vlasta si pozval jako hosta Jirku Zonygu, který právě vyhrál televizní soutěž s Vlastovou písničkou. Když spolu Husličky začnou, vypustí na nebi přehradu. Chlapci statečně vytrvávají a opakují verš písně: „A chčije, a chčije“. Konec, 220 je svině. Nabízím, že zařadím do dalšího večera repete. Tak jo. Oba proplují nocí. Zuřivě sejšnují až, co já vím, do oběda. Večer dají parádní výstup a náměšťský kotel je miluje. Už nechčije.

Historka dvě: Vydáváme (Folk & Country) Vlastovi zpěvník. Několikrát cestujeme z Prahy do Tramtárie. Vlasta vaří. Kuře, polévku nebo cokoliv. Pak nám ukazuje, co je v Tramtárii nově dovybudované. Ve chlívě má síň slávy, všechny ceny, co posbíral na Portách, Zahradách, anketách. Pochválíme mu zeleninu. A slepice. Pak jdeme řešit zpěvník. Při další návštěvě se to takhle opakuje, ale naše věc se pomalu posouvá. Konečně je všechno pohromadě, blíží se tiskárna. Je čas na korekturu. Nemůžeme tentokrát do Kobeřic, ale čas tlačí. Korektura po telefonu? Ujímá se toho Hanka. Brzy oba zjistí, že telefonem to nepůjde. Ale je tu fax. Z faxových strojů na obou stranách vyjíždějí nekonečné pásy papíru s písničkami. S krátkými přestávkami den a noc. Všechno zkorigováno, autorizováno a opraveno, ráno míříme do tiskárny. První Redlův zpěvník je na světě.

Byla to radost. Stejně jako všechna Vlastova vystoupení na Zahradě nebo na Folkové růži i potkávání s ním.
Jupp 

Historie folku časopisecky

Folkhistory-titulkaPrávě vyšlo první číslo obměsíčníku FOLK HISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rock History. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.

Časopis řízený publicistou Pavlem Víškem je velkorysým projektem s rozmanitým obsahem na 122 stranách a výtečnou grafikou. Něco mezi živými příběhy a hudební encyklopedií na přeskáčku. Svazek uvozuje můj přehled všeho důležitého na domácí scéně. Jen namátkou z domácí kuchyně: Merta, Nohavica, Janoušek, Bobek, Spirituál kvintet, Nerez, Nezmaři, Jablkoň. Z ciziny Bob Dylan, Van Morrison, Leonard Cohen, Joni Mitchell, The Pogues, Waylon Jennings, Ricky Skaggs a spousta dalšího. Vysoko nasazená laťka, ale s ohledem na seznam autorů se bude možné každý sudý měsíc na časopis těšit. Stojí 149 Kč a měl by být v běžné časopisecké distribuci.

Jubileum nakladatelství Galén.

Nakladatelství Galén vzniklo v roce 1993 se zaměřením na lékařskou literaturu. Za 25 let existence vydalo téměř 2000 publikací. Ještě zajímavější je ale péče, kterou vedle medicíny věnuje hudbě, hlavně folkové scéně, ať už jde o knihy nebo hudební nosiče.  

Pětadvacetiny nakladatelství oslaví dvěma událostmi. Výstava „Od ucha k uchu aneb Fenomén Šafrán“ přiblíží české písničkáře od 60. let až do současnosti a představí osobnosti našeho folku jako například Karla Kryla, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku, Vlastimila Třešňáka a další. Výstava se koná v Národní knihovně ČR od 15. 11. 2018 do 15. 1. 2019. Vernisáž proběhne 15. 11. 2018 v 16:00. Druhou událostí je narozeninový koncert v Divadle Semafor 25. října od 19:00. Vystoupí na něm písničkáři s Galénem po léta spojení: Vladimíři Merta a Mišík, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Jan Burian, Jiří Slíva, Petr Linhart a jako vzácní hosté Jiří Suchý a Mirek Kovářík.

Další událostí je, že u Galénů vyjde v tomto čase kniha Michala Juppa Konečného „Průlety folkovou pamětí.“

Tomáš

Proč všichni ti nejzajímavější, prošlapávači cest, nosiči luceren a rozdávači talentu odcházejí jako první? Po každém takovém odchodu svět zešedne a my zjišťujeme, co všechno jsme nestihli, neřekli si a neudělali.

Muzikant mnoha zájmů a umění, člověk se širokou duší. Odešel hrozně rychle, krátce po padesátých narozeninách. Bude tady hodně chybět.

TOMÁŠ BERKA.

Berka

Úlomky z kultury

(Jen tak, co se mi doneslo a co ke mně doputovalo). * Konečně je na světě dlouhé roky očekávaná kniha „Legenda COP“. Prodej bude zahájen na výročním koncertu kapely 10. listopadu v pražské Lucerně. * Dnes v sobotu ve 20:45 ještě stihnete na TV Noe pravidelný folkový pořad Cvrlikání, kde opuštěný moderátorský mikrofon po Jiřím moravském Brabci převzal Honza Žamboch. * Bude tam řeč i o novém albu brněnské skupiny Newermore & Kosmonaut. „Bleděmodré město“ je v první řadě věnováno Brnu. Vedle nápaditých aranží jsou na albu dominantní hlavně poetické texty převážně z dílny Michala Kosmonauta Šimíčka. * Milanu Aurisovi Kaplanovi, někdejšímu dramaturgovi legendárních ostravských Folkových kolotočů vyšla vzpomínková knížka „Trampsko“. Příjemné čtení a naprosto jiné uchopení trampské tématiky.   

 

Kamarád Gamba.

Vostřák2

Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků. Zajímavý člověk, vysoký, ramenatý s plnovousem stál na parketu uprostřed restaurace a v ruce měl dlouhý bič. Asi pět kroků od něj stála dívka. Stála klidně natočená trochu bokem a v ústech měla cigaretu. Ten muž se nějakou chvíli soustřeďoval a pak švihl. Bič přesně urazil cigaretu u dívčiných úst. Restaurací zaburácel potlesk a jásot. Jeho jsem viděl poprvé a zdál se mi nějak blízký. Tu dívku jsem viděl poprvé a zároveň naposled. Přijela na Portu z Liberce a večer toho dne jela s partou do ubytovny na okraji Ústí. Napěchovanou aerovku smetl kamion a nikdo nepřežil. Členové kapely Boot Hill, její sestra a ona. Mimochodem švagrová Kapitána Kida. Jmenoval se Petr Gamba Vostřák a tehdy ještě bydlel v Jablonci nad Nisou. Když jsme k němu pak skoro pravidelně zajížděli, bývaly to hektické tahy, ale taky nás často protáhl Jizerkami, kde znal každý kout. Na Sever ho vystřelila jeho dobrodružná povaha, vlastně jsem ani netušil, co všechno dělal, čím se živil a kde se toulal. Ale nejzajímavější byla jeho vyprávění z cirkusového života a zejména drezůry slonů. Brzy jsme se dostali ke společné práci. Byl to on, kdo v Jablonci a Liberci, dával věci dohromady, spojoval muzikanty – a že jich na Liberecku skvělých bylo – organizoval koncerty a další kulturní akce. A v čase počínající normalizace, která tady na severu zatuhla velice rychle, překonával překážky a kličkoval mezi průsery. Jedním z dětí té naší spolupráce byla národní Porta. V Ústí nad Labem zakázaná a námi vydupaná a vymršťovaná do míst, „kde to ještě šlo“. Náš společný projekt – country a bluegrassová část národního finále Porty 1972 se konala v Jabloneckém divadle a Petr byl garantem všeho, co bylo nutné připravit na místě. Pak to přišlo, vodní dělo normalizace šplouchlo na plné pecky. Tak jo, soudruzi muzikanti, když už na nás máváte nějakým dopisem z Prahy od SSM, tak si tu ten festival udělejte, ale bez diváků. A tak čtyřiadvacet kapel, které se sjely z celé republiky, prošly předkoly a pilovaly repertoár na finále, hrálo před prázdným hledištěm, jen před porotou a zvukařem. Ale nepokořili nás. Porta se odstěhovala zas jinam a ohníčky dalších koncertů i festivalů se rozhořívaly v celé republice, i na Severu a dokonce – především Gambovou zásluhou – i v samotném Liberci. V nové době se mu podařilo vydupat ze země klub, který mohla Liberci závidět mnohá další města. Experimentální studio, které vedl, bylo zaměřené na folk, rock i vážnou muziku a taky poezii, divadlo a výstavy a fungovalo v centru v Barvířské ulici. Později se přestěhovalo do krásně zrekonstruovaných prostor v přízemí Domu kultury „Lidové sady“. Jeho pořadatelský podpis nesou například festivaly Godyho memoriál nebo Jizerská nota. Zanedlouho se Gamba stal šéfem celého domu (vzniklého už v roce 1901 jako Volksgarten) a v Experimentálním studiu ho nahradil jeho souputník a muzikant Pavel Havlík. Petr Vostřák patřil mezi regionální osobnosti a světlonoše, kteří ve své oblasti rozšiřovali prostory pro moderní vnímání kultury i proti nevůli komunistické vrchnosti; podobně jako Vašek Feštr v Turnově nebo Milan Medvěd Kolář v Jihlavě. 26. dubna 2018 jeho zajímavá a pestrá cesta skončila. Zůstaly nám vzpomínky, neuskutečněné společné projekty, korespondence a bedna korálků, kterou Gamba věnoval mé ženě, když vzpomínala na své dětství kolem skláren v Jizerkách. Nabízí se otázka, proč většinou jako první odcházejí ti nejlepší.

Hudba a kultura v prosinci 2017

Nic není tak staré jako včerejší noviny a kulturní události, které se už konaly. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal a vůbec nemáte čas to hledat v celém vesmíru. Takže už podruhé přehled uplynulého měsíce. Pošlete mi události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Pište mi na jupp@jupp.cz.

1.12. – Vyšlo nové album vybraných písní Jiřího Pavlici & Hradišťanu – Pozdraveno budiž světlo. (Indies Scope) * 2.12. – Prosincový magazín Mezi ploty na TV Noe. * 2.12. – 32. výročí úmrtí Járy Ježka z karlovarské skupiny Čp. 8. * 3.12. – V Galerii Tančící dům probíhá výstava díla Josefa Lady. * 4.12. – Demonstrace proti bourání budovy Transgasu na Vinohradech. * 5.12. – 46 let od smrti Jiřího Grossmana. * 5.12. – Skupina Klíč oslavila 35 let existence koncertem v Brně v klubu Musilka. *   7.12. – Koncert Jaroslava Hutky k padesáti letům na jevišti byl kvůli nemoci přeložen na květen příštího roku. * 7.12. – Skupina Dareband pokřtila ve Vsetíně album Pod peřinú. *  8.12. – Tony Ackerman koncertoval v pražské literární kavárně Řetězová. 10.12. – V rekonstruovaném třeboňského Divadle J. K. Tyla vstoupil soubor Třeboňští pištci. Existuje už 44 let. * 12.  12 – Proběhl Adventní koncert Textové dílny Slávka Janouška v brněnském Café práh. * 14.12. – Béďa Šedivka a Přeletky pokřtili nové CD v prostorách zrekonstruovaného nádraží Plzeň jih. * 16.12. – Bob a Bobci dávali v Duchcově Folkové vánoce. * 17.12. – Jauvajs a Mošny, tentokrát společný koncert v Brně. * 18.12. – Petr Rímský vystoupil společně s účastníky své školičky Kytarovka.cz v pražském Divadle za plotem. * 19.12. – Sekvoj a Načas a každoroční Břevnovské brnkání. No a kde jinde než v Nuslích, že? * 20.12. – Martina Trchová, Patrik Henel a Isara koncertovali v Mladé Boleslavi. * 24.12. – Uzávěrku měla další soutěž pro mladé muzikanty Honky tonk. * 25.12. – Vánoční koncert v Kobeřicích (Bokomara, Janoušek – Vondrák, Šany a další) *  26.12. – Nový film: Anděl páně 2.

Hudba a kultura v listopadu 2017

Znáte to: Často hledáte na internetu, co se kdy v nedávné minulosti událo a jste v koncích. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal nebo nemáte čas to hledat v celém vesmíru.
Zkusme si vytvářet takový seznam zajímavých událostí, které se uskutečnily za uplynulý měsíc. Pošlete události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Piště na jupp@jupp.cz.

1.11. Jiří Ovčáček: Pan prezident přivítal na Hradě folkového písničkáře Pavla Foltána. Zahrál a zazpíval oblíbenou píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. * 2.11. Patnáctý ročník Notování pokračoval třetím základním kolem. * 4.11. Ve Velké Bystřici u Olomouce se odehrál 19. ročník festival Bystřické banjo. * 4.11. Folkový oříšek, 20. ročník festivalu akustických folkových kapel proběhl v brněnském Café Práh. *  4.11. Ve Slatiňanech se konal 13. ročník festivalu Slatiňanský vrabčák. * 7.11. Zemřel Karel Štědrý. * 11.11. Tomáš Linka pokřtil své nové CD v chomutovském klubu U bizona. * 11.11. Mrakoplaš koncertoval v Balbínce. 14.11. Pětník poprvé vystoupil v pražském kubu Válec. * 16.11. Mošny oslavily 25 let existence koncertem v brněnském sále Břetislava Bakaly. * 16.11. – Emil Pinďa Makal (Sekvoj, exSmolaři, ex Grošáci) se oženil. Pokud jste nepředpokládali, že by si ho někdo vzal, tak to byla Adélka. * 16.11. – Po těžké nemoci zemřel Stanislav Wabi Daněk. * 19.11. Folková skupina Exfanta dávala v Kaplici koncert k dvaceti letům trvání. *  22.11. Sázavský divadelní soubor Jiřího Voskovce nastudoval hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. V hlavní roli Honza Rejhon (Hořký kafe). * 23.11. Rozloučili jsme se s Wabim. * 23.11. – Fešáci (kdysi Bluegrass Hoppers) oslavili v Lucerně 50 let existence. *  25.11. Proběhl festival Křižanovský vaťák. * 26.11. zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici.

Jaromír Komorous

Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“

<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:

 „Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.

Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení. 

Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své. 

Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“

Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>

Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.

23.11.2017 Praha Strašnice

Tak jsme se s Wabim rozloučili. Lidí zástupy. Přátelé, muzikanti, celé kapely, obdivovatelé, obdivovatelky, kolegové, osobnosti, divadelníci, děti co vyrůstaly na jeho písničkách. Fotografové i štáby televize. Ani se všichni nevešli, opozdilci už postávali na schodech do haly.

Nebylo plačno. Wabi by se určitě naštval, kdybychom truchlili. Bylo takové útulno v duši, souznění s jedním naplněným životem, který vydal své a potěšil. Každý takový odchod připomene, jaký silný proud muziky, přátelství a soudržnosti se nám všem dařilo vytvořit.

Nebyl to obřad, ale koncert. Všichni jsme naslouchali Wabiho písničkám pozorně jako nikdy předtím. Postupně jsme se přidávali svými hlasy, až nakonec zpívala celá hala. A potom bouřlivý a dlouhý potlesk.

Wabi…

S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou.

Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo. Nakonec se to podařilo – aspoň pro jeden ročník v Karviné. Mezitím jsme museli na koleně také zorganizovat předkola. Všechny bylo zpožděné, na konci srpna jsme ještě jeli do Kraslic na západočeské kolo. (Podrobněji o tom všem píšu v knize „S kytarou na zádech“.)

Tam jsem se poprvé setkal se sokolovskou kapelou Plížák a jejím protagonistou a autorem Stanislavem Wabi Daňkem (tu přezdívku měl z obdivu ke staršímu z Ryvolů). Plížáci přinášeli moderní trampský zvuk a díky Wabiho písničkám i nová témata. Finále Porty 71 zaslouženě vyhráli.

Brzy potom se Wabi vrátil domů do Gottwaldova (pro nepamětníky Zlín), oženil se a probíjel se životem jako řidič sanitky. Založil kapelu Rosa a ta pro změnu vyhrála Portu 1974 ve Svitavách. Ale kapela neměla dlouhé trvání a po autorovi Rosy na kolejích se slehla zem. Až v roce 1979, kdy už byla Porta rozrostlá do olomoucké sportovní haly a kdy už dávno nebyla jen soutěží kapel, jsem pozval jako dramaturg Wabiho coby sólistu. Dlouho se bránil a ošíval, ale nakonec přijel a vystoupil. A od té chvíle se rozjela jeho písničkářská kariéra, která trvala čtyřicet let. V některých obdobích ho provázel mimořádný kytarista Miloš Dvořáček.

Wabi jezdil po republice. Na Portě a na svojšickém Slunovratu a Letorostu (jako trampský i folkový písničkář) ve Svojšicích hrál pravidelně a často zajížděl k nám do vždy vyprodaného Klubu na Petynce. Byl to ze začátku dost masakr, publikum bojovalo o každý přídavek, a Wabi pak sedl do auta, jel nocí až do Zlína, kde ráno přesedl do sanitky. Na Petynce si také našel svou druhou ženu Evu, která v klubu pracovala.

A dál už to většinou znáte. Koncertní šňůry, ocenění a vítězství na Portách, průlomové první album a pak ještě řada dalších. Ale také přeryvy invence, choroby a potvora alkohol.

Vždycky jsem Wabiho obdivoval pro jeho mimořádně objevné texty, široký záběr, inteligentní rozhled a humor s nekonečnou zásobou vtipů. Nemám rád různá porovnávání, ale kdybych měl někoho označit za českého Kristoffersona, byl by to jednoznačně Stanislav Wabi Daněk.