Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Slavík je ztracený

Slavík je ztracený

Je to poměrně laciný titulek, odkazující na letošního absolutního vítěze, ale přesně vystihuje situaci této obnovené „kulturní“ akce.

Před čtyřmi lety řada lidí uvítala – já mezi nimi – že tahle záležitost je u konce. Na rozdíl od Zlatého slavíka Mladého světa, který byl nesporným oživením hudební scény v totalitní době, obnovení akce v devadesátých letech pod názvem Český slavík bylo už jen byznysovou záležitostí, něčím, co se pokoušelo přitáhnout hlavně starší generace posluchaček. Ty mladší nemělo v nové otevřené době čím oslovit. Anketu proto dusila věčná neměnnost výsledků. A taky jí ubližovaly přehmaty a nešikovnosti stejně jako nedokonalý hlasovací systém, který dával velký prostor klanům a manipulacím. To vyvrcholilo – kromě dalšího – kauzami Řezník nebo Ortel, které kromě snižujícího se zájmu medií i samotných respondentů znamenaly i odchod sponzorů. Bez nich se nad celým podnikem zavřela voda.

Po čtyřech letech přišel miliardář Janeček. Spočítal si, že taková akce přenášená televizí a propíraná v mediích, by se dobře hodila k zamýšlené prezidentské kandidatuře, A že se vyplatí do ní ty prachy nalít.

Chtivost prosadit hlavně sebe pod heslem „Já to platím, já mohu cokoliv!“ se panu Janečkovi příliš nevyplatila. Jako první se distancovala televize Nova, která program vysílala. Pražská hygiena bude za účasti policie zkoumat, proč diváci v sále – včetně samotného Janečka – neměli roušky. Nadační fond Neuron se distancoval od svého zakladatele a mecenáše Karla Janečka, který při pátečním přímém přenosu z cen Český slavík varoval před očkováním dětí proti covidu. Ukončil s Janečkem spolupráci. A zdá se, že národ to celé poněkud odzíval.

Podpora v Janečkově „týmu“ koroduje. Nadační fond proti korupci, který založil v březnu 2011 postupně opustili podnikatel v dopravě Radim Jančura, herec Jan Kraus, pivovarník Stanislav Bernard nebo bezpečnostní expert Karel Randák.

Vypadá to, že začínat prezidentskou kampaň už dost provařenou anketou nebyl dobrý nápad. A že veřejnost budou tyhle věci zajímat víc, než že Marek Ztracený dostal nejvíc hlasů a komu všemu vynadal raper Řezník.

Spirituál kvintet

Byl říjnový pátek, a protože se zrovna volilo, byl v Lucerně volný termín a toho okamžitě využil Spirituál kvintet. Ke svým dvanácti (nebo kolika) posledním beznadějně vyprodaným koncertům přidal ještě jeden. (Těch dvanáct nebo kolik bylo kovidárně zahlušeno loni na jaře a pak posouváno z termínu na termín jak vagóny na zapomenutém nádraží; kapelu milující posluchači přes všechny ty ústrky dorazili všichni.)

Ten poslední pátek byl taky příležitostí pro nás dva. Hanka s berlemi a elegancí sobě vlastní slezla ta strašná tři patra (a nakonec vylezla nahoru; Lucerna už od dob, co jsme tam pořádali asi tak stovku koncertů, nemá výtah!). Já se svou hlasivkou jsem měl ovšem daleko větší hendikep: publikum se hromadně přidalo k většině písní, já jediný mlčel.

Tahle poslední sestava patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela za šedesát let existence může chlubit. A představeni byli alespoň obrazem a úryvkem i byvší členové formace. O její stálosti a vytrvalosti svědčí i to, že jich nebyly zástupy. Všichni byli odměněni bouřlivými ovacemi, nejvíc se smutnilo za Dušanem Vančurou.

Sílu té šedesátileté kontinuity jsem si uvědomoval při přemýšlení o některých jen o pár let mladších kapelách, které se rozštěpily do několika pohrobků a praly se o název…

Pak už se rozběhl vlastní koncert, u mě nastoupil pocit, jaký jsem už léta nezažil. Snad na lochotínských koncertech Porty 1989, na nichž měl Spirituál kvintet také svůj významný podíl. A za krátký čas se jeho repertoár přenesl až na Národní třídu.

Nechtějte po mně nějaký report z koncertu. Natolik kdysi protřelým dramaturgem v té chvíli probíhaly emoce a vzpomínky na všechno, co jsme se Spirituál kvintetem za ta léta společně prožili (k prvnímu skutečnému setkání došlo v roce 1970 na Portě v Ústí nad Labem, kde měly naše kapely společnou šatnu), jak jsme se společně (a úspěšně) snažili nenechat zahynout v normalizačních vřavách tu krásnou muziku, co se jí začalo říkat folk, a kličkovali před důstojníky StB a předposranými postavami okresních kultur.

Samozřejmě se do tříhodinového koncertu vešel jen zlomek – snad všechno to nejlepší z dlouhatánského seznamu písní z rozmanitých stylových oblastí, kterým nás všechny skupina po šedesát let radovala. Byl prostor představit jednotlivé členy v sólových písních, křehkých i důrazných. Zdena Tichotová, Veronika Součková, Jirka Cerha, Jirka Holoubek, Pavel Peroutka. Ale ty sbory! K jemnému humoru Jirky Tichoty se úspěšně přidává Jirka Holoubek, i s trochou toho vančurovského kočkování. A nezbytná součástka kapely, textař František Novotný, který jako už stokrát předtím zplodil přímo na jevišti báseň na co nejvíc exotická slova z publika. Lucernu, postrach všech zvukařů, skvěle ozvučil Milan Aichingr. A pak už písně Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál proměnily Lucernu v bouřlivou demonstraci rezonující s tím, co nahoře probíhalo společností.

Přemítal jsem, kdo další v české kultuře vydržel tak dlouho a zachoval tak hlubokou stopu. Určitě Divadlo Semafor, s přimhouřením víčka Cimrmani. Dál už nevím. Spirituál kvintet nejen hudebně ovlivňoval obrovskou sílu posluchačů. Navzdory protivenství doby dokázal spojovat nás všechny a rozdávat naději. To propojení s Václavem Havlem a s Národní třídou bylo jasné.

Odcházeli jsme z Lucerny a měli jsme pocit, že vůbec nic nekončí. Krásné zůstane s námi napořád a třeba už se k nám právo zase vrátí.

Tony

Konec šedesátých let nebo chcete-li začátek sedmdesátek. Trampská, country a folková scéna začínala nevídaně kypět, plnila hospůdky i malé sálky. Ta první setkání s Tonym jsem zažíval na koncertech Trail Songs na Staroměstském náměstí nebo v Riegrových sadech, kde naše dvě kapely závodily o přízeň publika. A samozřejmě na Portě, na jejích počátečních ročnících. Tony se tam objevoval s osadní kapelou Mantrap. Byla to bouřlivá léta politicky i muzikantsky, ale pořád šlo navzdory normalizaci něco dělat.

Portu v Ústí nad Labem zakázali, a zatím co já se vydal s Wabi Ryvolou a dalšími přáteli hledat, kde bychom ji mohli usídlit, Tony se objevil s novou kapelu Pacifik, kde se potkal s folkaři, jmenovitě s Helenou a Vaškem Maršálkovými. Hudebně si to sedlo, Tony se představil jako úspěšný autor a Pacifik zněl úplně jinak než trampské formace předchozích generací. Ten trend změny byl tenkrátvšeobecný a byl z toho slušný poprask, když na Portě 71 obsadily první příčky Pacifik, Plížák Wabiho Daňka a Krakatit Kapitána Kida, vše v moderním hávu. Klasické trampské sbory na protest opustily Portu.

A nové trampské zpívání sbližující se s folkem a country se vydalo na cestu a plnilo hlediště i kempy. Pacifik se stal stálicí. Nikdy moc netrpěl personálními změnami. Tony Linhart byl osobností mnoha vrstev a zajímavých příběhů. Autor, který nikdy neslevil ani z kvality ani ze zpěvnosti. Postupně se rozšiřoval jeho hudební i tematických záběr. Konferenciér, organizátor, tvůrce i host rozhlasových pořadů, sestavovatel mnoha tištěných i zvukových sborníků, sběratel a živoucí archiv všeho trampského.

Jo a trampské kuchařky! Rád a výborně vařil a dokázal propojovat exotické kuchyně s trampskou jednoduchostí. Pořádali jsme v Malostranské besedě tematické autorské večery, Tony přispíval literárními ptákovinami a když došlo na téma „jídlo“, uvařil během programu na jevišti menu pro celý sál.

Je nám smutno, že odešel tak mimořádný člověk a kamarád. Ale Tony toho za život dokázal tolik, že má splněno. I další generace se k němu budou vracet.

Tony Linhart 3. dubna 1940 – 8. ledna 2021.

Všestranný umělec, co ráčkoval.

O průkopnictví se dost složitě píše s odstupem šedesáti let. Honza Vyčítal a Greenhorni jednoznačně průkopníky byli. V druhé půlce let šedesátých kulturně už uvolněnějších se dalo nahlížet až za oceán. A celé generace posluchačů odchovaných trampingem lačnily po hudbě, která přicházela ze Západu. V tomto případě šlo především o country a bluegrass. To už se objevuje pár formací zkoušejících to v našich podmínkách. Ale jen tahle parta dokázala nabídnout publiku přesně to, co zapadalo do trampského posluchačského zázemí. A taky byla cílevědomá a vytrvalá, zatímco ti ostatní se brzy přeskupovali nebo rozpadali. Greenhorni vedení Honzou Vyčítalem dokážou překonat bez ztráty květinky i mrtvolné politické časy sedmdesátek a osmdesátek. I kulturní ideologové pochopí, že tahle skupina se na Sokolovský festival politické písně prostě nehodí.

Začátky spadají až někam k trampské osadě Hejkalové. V roce 1965 vzniká skupina The Greenhorns. Country a hlavně bluegrass berou vážně. Tomu se přizpůsobuje nástrojové obsazení. Pepa Šimek mandolína, Petr Bryndač housle, Jiří Fallada basa. Marko Čermák si vyrobí vlastní pětistrunné banjo podle fotografie, která zaznamenala vystoupení Peete Seegera u nás. Honzovi Vyčítalovi zůstává kytara a kapelnictví. A hlavně textařská tvorba. Bylo tolik nádherných melodií k přejímání! Českým posluchačům je ale nemělo cenu zpívat v originále. A právě osobité Honzovy texty – samozřejmě zároveň s drajvem kapely – byly tím, co posluchače přitahovalo. Stal se z toho etalon, všechny další country skupiny zpívají česky. (A později za tuhé normalizace to ani jinak nešlo.) Přebíraného repertoáru využívají Greenhorni tvořivě s ohledem na domácí prostředí. Žádná otrocky přesná citace zámořských vzorů.

Honza je také – navzdory svému ráčkování – zpěvákem kapely. Teprve později, když přicházejí Michal Tučný, Mirek Hoffmann a Tomáš Linka, se pěvecké party prostřídají. Písně s Honzovými texty rychle zlidoví (ostatně ještě před nástupem normalizace stihnou vyjít v Pantonu alba „Písně amerického západu“, „Greenhorns“ a „Greenhorns 71“). Když přijíždí do Prahy v roce 1978 Johnny Cash a čtyřikrát vyprodá sportovní halu, publikum se přidává k jeho písním Honzovými texty. Zná je právě díky repertoáru Greenhornů.

Příznivců přibývá tak rychle, že už od začátku sedmdesátých let stihnou každých čtrnáct dní zaplnit Saloon Greenhornů ve velkém sále Domu kultury na Smíchově. Přijdou i horší časy. Greenhorni musí – stejně jako všechny ostatní kapely i kluby – opustit název v angličtině. Nový titul Zelenáči vydrží až do listopadu 89. Přicházejí rozmíšky v kapele i personální změny. Muzikantů, kteří kapelou procházejí, je velmi dlouhý seznam. Michal Tučný odchází ke skupině Fešáci (dříve Bluegrass Hoppers). V kapel samotné dochází k lidskému i hudebnímu rozkolu, který skončí po roce 1989 odtržením Nových Zelenáčů Mirka Hoffmanna, zatímco původní parta Honzy Vyčítala se vrací k názvu The Greenhorns.

Umělecká všestrannost Honzy Vyčítala – kytaristy, zpěváka, kapelníka a textaře – zdaleka nekončí jen v hudební sféře. Jako absolvent grafické školy (pracoval i v grafickém oddělení Československé televize) tvoří ilustrace nebo návrhy plakátů. Hlavně se ale vyprofiluje jako kreslíř humorista. Jeho nezaměnitelný rukopis oživuje postavy človíčků a zvířátek. Používáním bublin s tiskacím písmem se zcela odlišuje od hlavního proudu kreslířů. Šíře témat se pohybuje od trampských příběhů a lesních zvířátek až do nejvyšších pater politiky. Brzy na jeho vtipy čekají čtenáři Mladého světa i Dikobrazu a také dalších periodik, která ještě na konci šedesátých letech směla vycházet. V prosinci 1970 má velkou výstavu v rámci Folk & Country festivalu v Lucerně, na kterém samozřejmě vystupují i Greenhorni. Další výstavy následují na Salonech kresleného humoru v Malostranské besedě a dalších výstavních síních. Ve znormalizovaných redakcích už ale o jeho kresby ochabuje zájem. Do medií se pak vrací v devadesátých letech a jeho vtipy jsou později také shromážděny v řadě publikací.

Nepříliš známá je jeho politická angažovanost. Jeho názory jsou protikomunistické a proamerické vlastně odjakživa. Píše tematické písně, pravidelně s účastní každoročních oslav Plzně americkou armádou, angažuje se za zřízení amerického radaru u nás.

Všestranný, bohatý a bouřlivý život Honzy Vyčítala ukončí datum 1. března 2020, týden před jeho sedmdesátými osmými narozeninami.

Michal Jupp Konečný

Ostravský folkový kolotoč.

K pěti desetiletím života s folkovou a country hudbou patří festivaly. Zvlášť ty, které oslovily široký okruh publika, vytrvaly na hudební scéně dlouhou řadu ročníků a vždy se projevovaly hledáním nových kapel, osobností i hudebních proudů. Porta, Zahrada, Prázdniny v Telči, Folková růže, Mohelnický dostavník a ještě hodně dalších plnily kalendáře nadšenců pro FC muziku a trvaly navzdory tlaku bolševických cenzorů a v nové době navzdory tlakům ekonomickým.

Jednou z nejdůležitějších událostí folkové scény byl Ostravský folkový kolotoč, vydupaný partou nadšenců navzdory politicky nevlídné atmosféře Severomoravského kraje. Proběhlo sedm ročníků (1976-83) v Domě kultury v Ostravě-Porubě, než ho orgány státostrany zadupaly do země. Další pokus přenést festival do Břeclavi skončil už jen jediným ročníkem (1984).

Festival prezentoval i objevoval písničkáře a kapely ponejvíce z Moravy, i když to zdaleka nebylo pravidlem. Mnozí muzikanti právě tady dostávali svou první velkou příležitost mezi vystoupeními zkušených bardů. Byl jsem třeba u toho, když tu byl trochu partyzánsky poprvé uveden na scénu Jarek Nohavica.

Vůdčí osobnost Ostravského folkového kolotoče Milan Aurus Kaplan se po letech rozhodl shromáždit vzpomínky muzikantů, návštěvníků i „lidí kolem“ a sestavit knihu. Pomáhat mu bude hudební publicista Přemysl Houda. Milan prosí všechny, kdo jsou schopni se podělit o své zážitky, vzpomínky a příběhy na tomto festivalu. Psát mu je můžete na adresu kaplan@proebiz.com. Dost se na tu knížku těším.

14. dubna 2019: Vlasta Redl šedesát

Porta Plzeň, Lochotín,1985. Skupina Fleret. Mají nového zpěváka a kytaristu? Je skvělý. Náš názor potvrzuje pár ortodoxních trampů, kteří na něj pískají. Drží totiž elektrickou kytaru. Cenu z Porty má kdekdo. Ale být na Portě vypískán, to se stává jen těm vrcholům. Za mého portovního působení se to stalo jen virtuosovi Jirkovi Hoškovi, Marku Ebenovi a… Vlastovi Redlovi.

RedlZvláštní člověk. Skromný. Pako. Geniální. Báječný společník. Opilec. Naprosto spolehlivý, jak to vidím já. Člověk, který když vidí u silnice letiště, nedá pokoj, dokud se tím letadlem nesveze. Sestavitel mnoha hudebních sestav, z nichž všechny byly úžasné. Nežárlí na úspěchy jiných a z těch vlastních se nikdy nepo.

Historka: Zahrada v Náměšti na Hané, první večer vrcholí Vlastovým recitálem. Černočerné mraky. Blýská se. Asi nedohrajem. Vlasta si pozval jako hosta Jirku Zonygu, který právě vyhrál televizní soutěž s Vlastovou písničkou. Když spolu Husličky začnou, vypustí na nebi přehradu. Chlapci statečně vytrvávají a opakují verš písně: „A chčije, a chčije“. Konec, 220 je svině. Nabízím, že zařadím do dalšího večera repete. Tak jo. Oba proplují nocí. Zuřivě sejšnují až, co já vím, do oběda. Večer dají parádní výstup a náměšťský kotel je miluje. Už nechčije.

Historka dvě: Vydáváme (Folk & Country) Vlastovi zpěvník. Několikrát cestujeme z Prahy do Tramtárie. Vlasta vaří. Kuře, polévku nebo cokoliv. Pak nám ukazuje, co je v Tramtárii nově dovybudované. Ve chlívě má síň slávy, všechny ceny, co posbíral na Portách, Zahradách, anketách. Pochválíme mu zeleninu. A slepice. Pak jdeme řešit zpěvník. Při další návštěvě se to takhle opakuje, ale naše věc se pomalu posouvá. Konečně je všechno pohromadě, blíží se tiskárna. Je čas na korekturu. Nemůžeme tentokrát do Kobeřic, ale čas tlačí. Korektura po telefonu? Ujímá se toho Hanka. Brzy oba zjistí, že telefonem to nepůjde. Ale je tu fax. Z faxových strojů na obou stranách vyjíždějí nekonečné pásy papíru s písničkami. S krátkými přestávkami den a noc. Všechno zkorigováno, autorizováno a opraveno, ráno míříme do tiskárny. První Redlův zpěvník je na světě.

Byla to radost. Stejně jako všechna Vlastova vystoupení na Zahradě nebo na Folkové růži i potkávání s ním.
Jupp 

Historie folku časopisecky

Folkhistory-titulkaPrávě vyšlo první číslo obměsíčníku FOLK HISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rock History. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.

Časopis řízený publicistou Pavlem Víškem je velkorysým projektem s rozmanitým obsahem na 122 stranách a výtečnou grafikou. Něco mezi živými příběhy a hudební encyklopedií na přeskáčku. Svazek uvozuje můj přehled všeho důležitého na domácí scéně. Jen namátkou z domácí kuchyně: Merta, Nohavica, Janoušek, Bobek, Spirituál kvintet, Nerez, Nezmaři, Jablkoň. Z ciziny Bob Dylan, Van Morrison, Leonard Cohen, Joni Mitchell, The Pogues, Waylon Jennings, Ricky Skaggs a spousta dalšího. Vysoko nasazená laťka, ale s ohledem na seznam autorů se bude možné každý sudý měsíc na časopis těšit. Stojí 149 Kč a měl by být v běžné časopisecké distribuci.

Jubileum nakladatelství Galén.

Nakladatelství Galén vzniklo v roce 1993 se zaměřením na lékařskou literaturu. Za 25 let existence vydalo téměř 2000 publikací. Ještě zajímavější je ale péče, kterou vedle medicíny věnuje hudbě, hlavně folkové scéně, ať už jde o knihy nebo hudební nosiče.  

Pětadvacetiny nakladatelství oslaví dvěma událostmi. Výstava „Od ucha k uchu aneb Fenomén Šafrán“ přiblíží české písničkáře od 60. let až do současnosti a představí osobnosti našeho folku jako například Karla Kryla, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku, Vlastimila Třešňáka a další. Výstava se koná v Národní knihovně ČR od 15. 11. 2018 do 15. 1. 2019. Vernisáž proběhne 15. 11. 2018 v 16:00. Druhou událostí je narozeninový koncert v Divadle Semafor 25. října od 19:00. Vystoupí na něm písničkáři s Galénem po léta spojení: Vladimíři Merta a Mišík, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Jan Burian, Jiří Slíva, Petr Linhart a jako vzácní hosté Jiří Suchý a Mirek Kovářík.

Další událostí je, že u Galénů vyjde v tomto čase kniha Michala Juppa Konečného „Průlety folkovou pamětí.“

Tomáš

Proč všichni ti nejzajímavější, prošlapávači cest, nosiči luceren a rozdávači talentu odcházejí jako první? Po každém takovém odchodu svět zešedne a my zjišťujeme, co všechno jsme nestihli, neřekli si a neudělali.

Muzikant mnoha zájmů a umění, člověk se širokou duší. Odešel hrozně rychle, krátce po padesátých narozeninách. Bude tady hodně chybět.

TOMÁŠ BERKA.

Berka

Úlomky z kultury

(Jen tak, co se mi doneslo a co ke mně doputovalo). * Konečně je na světě dlouhé roky očekávaná kniha „Legenda COP“. Prodej bude zahájen na výročním koncertu kapely 10. listopadu v pražské Lucerně. * Dnes v sobotu ve 20:45 ještě stihnete na TV Noe pravidelný folkový pořad Cvrlikání, kde opuštěný moderátorský mikrofon po Jiřím moravském Brabci převzal Honza Žamboch. * Bude tam řeč i o novém albu brněnské skupiny Newermore & Kosmonaut. „Bleděmodré město“ je v první řadě věnováno Brnu. Vedle nápaditých aranží jsou na albu dominantní hlavně poetické texty převážně z dílny Michala Kosmonauta Šimíčka. * Milanu Aurisovi Kaplanovi, někdejšímu dramaturgovi legendárních ostravských Folkových kolotočů vyšla vzpomínková knížka „Trampsko“. Příjemné čtení a naprosto jiné uchopení trampské tématiky.   

 

Kamarád Gamba.

Vostřák2

Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků. Zajímavý člověk, vysoký, ramenatý s plnovousem stál na parketu uprostřed restaurace a v ruce měl dlouhý bič. Asi pět kroků od něj stála dívka. Stála klidně natočená trochu bokem a v ústech měla cigaretu. Ten muž se nějakou chvíli soustřeďoval a pak švihl. Bič přesně urazil cigaretu u dívčiných úst. Restaurací zaburácel potlesk a jásot. Jeho jsem viděl poprvé a zdál se mi nějak blízký. Tu dívku jsem viděl poprvé a zároveň naposled. Přijela na Portu z Liberce a večer toho dne jela s partou do ubytovny na okraji Ústí. Napěchovanou aerovku smetl kamion a nikdo nepřežil. Členové kapely Boot Hill, její sestra a ona. Mimochodem švagrová Kapitána Kida. Jmenoval se Petr Gamba Vostřák a tehdy ještě bydlel v Jablonci nad Nisou. Když jsme k němu pak skoro pravidelně zajížděli, bývaly to hektické tahy, ale taky nás často protáhl Jizerkami, kde znal každý kout. Na Sever ho vystřelila jeho dobrodružná povaha, vlastně jsem ani netušil, co všechno dělal, čím se živil a kde se toulal. Ale nejzajímavější byla jeho vyprávění z cirkusového života a zejména drezůry slonů. Brzy jsme se dostali ke společné práci. Byl to on, kdo v Jablonci a Liberci, dával věci dohromady, spojoval muzikanty – a že jich na Liberecku skvělých bylo – organizoval koncerty a další kulturní akce. A v čase počínající normalizace, která tady na severu zatuhla velice rychle, překonával překážky a kličkoval mezi průsery. Jedním z dětí té naší spolupráce byla národní Porta. V Ústí nad Labem zakázaná a námi vydupaná a vymršťovaná do míst, „kde to ještě šlo“. Náš společný projekt – country a bluegrassová část národního finále Porty 1972 se konala v Jabloneckém divadle a Petr byl garantem všeho, co bylo nutné připravit na místě. Pak to přišlo, vodní dělo normalizace šplouchlo na plné pecky. Tak jo, soudruzi muzikanti, když už na nás máváte nějakým dopisem z Prahy od SSM, tak si tu ten festival udělejte, ale bez diváků. A tak čtyřiadvacet kapel, které se sjely z celé republiky, prošly předkoly a pilovaly repertoár na finále, hrálo před prázdným hledištěm, jen před porotou a zvukařem. Ale nepokořili nás. Porta se odstěhovala zas jinam a ohníčky dalších koncertů i festivalů se rozhořívaly v celé republice, i na Severu a dokonce – především Gambovou zásluhou – i v samotném Liberci. V nové době se mu podařilo vydupat ze země klub, který mohla Liberci závidět mnohá další města. Experimentální studio, které vedl, bylo zaměřené na folk, rock i vážnou muziku a taky poezii, divadlo a výstavy a fungovalo v centru v Barvířské ulici. Později se přestěhovalo do krásně zrekonstruovaných prostor v přízemí Domu kultury „Lidové sady“. Jeho pořadatelský podpis nesou například festivaly Godyho memoriál nebo Jizerská nota. Zanedlouho se Gamba stal šéfem celého domu (vzniklého už v roce 1901 jako Volksgarten) a v Experimentálním studiu ho nahradil jeho souputník a muzikant Pavel Havlík. Petr Vostřák patřil mezi regionální osobnosti a světlonoše, kteří ve své oblasti rozšiřovali prostory pro moderní vnímání kultury i proti nevůli komunistické vrchnosti; podobně jako Vašek Feštr v Turnově nebo Milan Medvěd Kolář v Jihlavě. 26. dubna 2018 jeho zajímavá a pestrá cesta skončila. Zůstaly nám vzpomínky, neuskutečněné společné projekty, korespondence a bedna korálků, kterou Gamba věnoval mé ženě, když vzpomínala na své dětství kolem skláren v Jizerkách. Nabízí se otázka, proč většinou jako první odcházejí ti nejlepší.

Hudba a kultura v prosinci 2017

Nic není tak staré jako včerejší noviny a kulturní události, které se už konaly. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal a vůbec nemáte čas to hledat v celém vesmíru. Takže už podruhé přehled uplynulého měsíce. Pošlete mi události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Pište mi na jupp@jupp.cz.

1.12. – Vyšlo nové album vybraných písní Jiřího Pavlici & Hradišťanu – Pozdraveno budiž světlo. (Indies Scope) * 2.12. – Prosincový magazín Mezi ploty na TV Noe. * 2.12. – 32. výročí úmrtí Járy Ježka z karlovarské skupiny Čp. 8. * 3.12. – V Galerii Tančící dům probíhá výstava díla Josefa Lady. * 4.12. – Demonstrace proti bourání budovy Transgasu na Vinohradech. * 5.12. – 46 let od smrti Jiřího Grossmana. * 5.12. – Skupina Klíč oslavila 35 let existence koncertem v Brně v klubu Musilka. *   7.12. – Koncert Jaroslava Hutky k padesáti letům na jevišti byl kvůli nemoci přeložen na květen příštího roku. * 7.12. – Skupina Dareband pokřtila ve Vsetíně album Pod peřinú. *  8.12. – Tony Ackerman koncertoval v pražské literární kavárně Řetězová. 10.12. – V rekonstruovaném třeboňského Divadle J. K. Tyla vstoupil soubor Třeboňští pištci. Existuje už 44 let. * 12.  12 – Proběhl Adventní koncert Textové dílny Slávka Janouška v brněnském Café práh. * 14.12. – Béďa Šedivka a Přeletky pokřtili nové CD v prostorách zrekonstruovaného nádraží Plzeň jih. * 16.12. – Bob a Bobci dávali v Duchcově Folkové vánoce. * 17.12. – Jauvajs a Mošny, tentokrát společný koncert v Brně. * 18.12. – Petr Rímský vystoupil společně s účastníky své školičky Kytarovka.cz v pražském Divadle za plotem. * 19.12. – Sekvoj a Načas a každoroční Břevnovské brnkání. No a kde jinde než v Nuslích, že? * 20.12. – Martina Trchová, Patrik Henel a Isara koncertovali v Mladé Boleslavi. * 24.12. – Uzávěrku měla další soutěž pro mladé muzikanty Honky tonk. * 25.12. – Vánoční koncert v Kobeřicích (Bokomara, Janoušek – Vondrák, Šany a další) *  26.12. – Nový film: Anděl páně 2.

Hudba a kultura v listopadu 2017

Znáte to: Často hledáte na internetu, co se kdy v nedávné minulosti událo a jste v koncích. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal nebo nemáte čas to hledat v celém vesmíru.
Zkusme si vytvářet takový seznam zajímavých událostí, které se uskutečnily za uplynulý měsíc. Pošlete události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Piště na jupp@jupp.cz.

1.11. Jiří Ovčáček: Pan prezident přivítal na Hradě folkového písničkáře Pavla Foltána. Zahrál a zazpíval oblíbenou píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. * 2.11. Patnáctý ročník Notování pokračoval třetím základním kolem. * 4.11. Ve Velké Bystřici u Olomouce se odehrál 19. ročník festival Bystřické banjo. * 4.11. Folkový oříšek, 20. ročník festivalu akustických folkových kapel proběhl v brněnském Café Práh. *  4.11. Ve Slatiňanech se konal 13. ročník festivalu Slatiňanský vrabčák. * 7.11. Zemřel Karel Štědrý. * 11.11. Tomáš Linka pokřtil své nové CD v chomutovském klubu U bizona. * 11.11. Mrakoplaš koncertoval v Balbínce. 14.11. Pětník poprvé vystoupil v pražském kubu Válec. * 16.11. Mošny oslavily 25 let existence koncertem v brněnském sále Břetislava Bakaly. * 16.11. – Emil Pinďa Makal (Sekvoj, exSmolaři, ex Grošáci) se oženil. Pokud jste nepředpokládali, že by si ho někdo vzal, tak to byla Adélka. * 16.11. – Po těžké nemoci zemřel Stanislav Wabi Daněk. * 19.11. Folková skupina Exfanta dávala v Kaplici koncert k dvaceti letům trvání. *  22.11. Sázavský divadelní soubor Jiřího Voskovce nastudoval hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. V hlavní roli Honza Rejhon (Hořký kafe). * 23.11. Rozloučili jsme se s Wabim. * 23.11. – Fešáci (kdysi Bluegrass Hoppers) oslavili v Lucerně 50 let existence. *  25.11. Proběhl festival Křižanovský vaťák. * 26.11. zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici.