Archiv pro rubriku: Názory

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

Záhada s póly.

magnetický polSeverní magnetický pól cestuje. Z místa v Kanadě, kde sídlil kolem roku 1900 se posouvá směrem vzhůru. Teď už minul geografický severní pól a stále rychleji se pohybuje směrem k Rusku. Vědci si naprosto nevědí rady, ale politiku v tom zatím nehledejme. * Takové věci se stávaly i v minulosti, dokonce si magnetické póly vyměnily místo. Problém je ale v tom, že jižní magnetický pól se pohybuje jen nepatrně, takže zemská magnetická osa je ohnutá a možná hrozí její zlomení s nedozírnými následky. Možná už brzy zapomeneme na globální oteplování a budeme se zabývat globálním přemagnetizováním. (Jedna z teorií globálního oteplování planety vychází právě ze slábnutí a posunu zemského – případně slunečního – magnetismu a vliv člověka je vedle toho velmi malý. Ovšem tato teorie není moc publikována, protože to by ohrozilo kšefty s emisními povolenkami a obnovitelným zdroji.) Jediný, kdo na vývoj může pohlížet s optimismem, jsou výrobci busol a kompasů.

AUTORSKÁ PŘETAHOVANÁ

(Senát v prosinci schválil návrh změny autorského zákona, podle kterého by za užití hudby už nemusely některé provozovny platit. Nyní návrh projednává sněmovna.)

Nastal senátní návrh na změnu autorských poplatků a vyvalily se vlny shora i zdola.

Rozumím oběma stranám, sám jsem v těchhle válkách kdysi přišel k různým zraněním.
Rozumím šéfíkovi malé hospody, který sotva vydělá na nájem, má platit dlouhé peníze za to, že pustí (nebo nepustí) ve výčepu radio. Stejně jako chápu kadeřnici, které se při muzice lépe onduluje. Akorát, nešika, neonduluje sádrovou hlavu, ale živou dámu, která je tam za veřejnost.

A rozumím těmto drobným podnikatelům, že nechápou, proč by měli za radio v regále platit další peníze soukromé firmě, když už zaplatili koncesionářský poplatek a taky z medií vědí, že OSE a Instagramu zaplatil už vydavatel, když vydal CD i rozhlasová stanice, která to teď z něho vysílá. A když jim druhá strana diktuje smluvní podmínky pod hrozbou trestních sankcí.

Rozumím i druhé straně. Tomu, kdo je příjemcem těch peněz, zase vůbec nevadí, že za vydání CD zaplatí OSE vydavatel, zaplatí i fotbalový stadion, co to z toho CD pustí, zaplatí i televize, co snímá fotbal, zaplatí OSE i hospodská, co má ve výčepu televizor. I muzikant má právo na odměnu za práci, a je mu šumák, kterými cestičkami.

Jak to nakonec dopadne, netuším. Osobně bych si přál, aby ta novela neprošla. Rozhodně ne z nějakých morálně právních důvodů. To, že jde o záchranu kultury, neberu. Jakápak kultura, milánkové. To, co se line z hospodských reproduktorů, je z devadesáti procent zvukový smog. Škodí to zdraví, hosté se nedomluví jinak než křikem, vázne společenská zábava.

Mám jiný důvod. Jak řekl hlavní žoldnéř OSY Petr Janda, sdružení by novelou přišlo asi o třetinu svých příjmů. Co by nastalo? OSA by přitvrdila v jiných segmentech svého podnikání. První na ráně by byli pořadatelé koncertů nebo festivalů. Kvůli zvýšeným autorským poplatkům by buď zabalili krám nebo by pozvali méně kapel. A kdyby muzikanti nehráli, neprodávali by na koncertech ani svoje nosiče. Bumerang by dopadl na jejich hlavy.

Šli hrát do lesa k ohni, a kromě strážců národních parků by je tam pronásledovali inspektoři ochranných hudebních svazů.

ŽLUTÉ VESTY A ZMĚNA POHLAVÍ

Jedni jim tleskají, druzí je odsuzují. Podle průzkumu jim fandí 80% Francouzů. Kolik s nimi sympatizuje Čechů nevíme, u nás jsou průzkumy zaměřené jen na to, aby potvrdily 30% pro ANO.

V západním světě je moc lidí neodsuzuje, i když to rozbíjení a zapalování by nějaké pokárání zasluhovalo. Ale Francouzi jsou poněkud vitální. To u nás to máme jinak. Jen to, že lidé vyšli na náměstí, se považuje skoro za zločin: „Volby dopadly, jak dopadly, tak to respektujte!“.

Frantíci (a už i jiní Západoevropané) se bouří, protestují, perou se s policií. Nelíbí se jim Macronův zelený socialismus. Dramatickým zvýšením spotřební daně na benzín a naftu to začalo. Prezident tím chtěl získat peníze na podporu vývoje elektromobilů a vůbec na boj proti globálnímu oteplování. A občané by to zaplatili. Přitom Francouzi mají nejvyšší daně z celé Evropy.

Během protestů se vynořily i další věci, proti kterým je třeba protestovat. Třeba nezvládnutá migrace. Bezpečnostní problémy země, kde od Charlie Hebdo se dlouhé měsíce vleklo stanné právo a ani po jeho odvolání není bezpečnostní situace o mnoho útěšnější. Skoro to vypadá, že občané už mají plné zuby progresivistických novosocialistických myšlenek, které Macronovi nejsou cizí.

My máme – zdá se – úplně jiné starosti. Třeba jestli se předseda vlády nakonec vykroutí z trestního stíhání a jestli dotace Agrofertu nakonec zaplatíme my všichni. Nebo jestli náš všemi tak oblíbený prezident prosadí, aby naše atomové elektrárny stavěli Rusové. A jak dlouho ještě vydrží hospodářská konjunktura, při které se tak snadno rozdává na všechny strany. Progresivistické nápady jsou u nás zatím vesměs pod poličkou. Jen občas vyskočí nějaká neuvěřitelnost z pera levicové ministryně, jako třeba návrh, že ke změně pohlaví už nebude potřebná chirurgická změna, ale bude stačit jen osobní prohlášení. Podobné pokusy vyvolávají zatím spíš smích, pakt o migraci naše republika odmítla a snad už nikdo nevyhlašuje, že prokazatelní ekonomičtí migranti mají právo na náš azyl. (Válečným uprchlíkům ovšem pomáhat budeme. Ani zelené myšlenky životní úroveň Čechů zatím moc neohrožují.

Žluté vesty ještě shánět nemusíme. A na problémy, které máme my tady – až se probereme a vydáme se do ulic – se bude hodit, kromě rudé, barva jakákoliv.

ŠŤOURÁTKA

Vy starší si možná vzpomenete: heslem dne i státu bylo „Šetřte naše lesy!“ Topit dřevem bylo zastaralé – vždyť naši horníci statečně překračovali normy a uhlí bylo dost. Hlavně to mostecké dělalo z rodinných domů kouřící zaoceánské parníky. Šetrné heslo ale hlavně cílilo na spotřebu papíru. Pionýři vozili starý papír do Sběrných surovin. V obchodech se nebalilo skoro nic. Papíru bylo málo na knížky i na sešity. Jen na noviny, hlavně na Rudé právo bylo papíru dost. Vyrábělo se pro něj v papírně ve Větřní. Po kolejích jezdily obrovské role k rotačkám a po Vltavě tekl černý a smradlavý odpad a zamořoval nejen Český Krumlov.

Čím byl ten strach komunistického režimu o smrky a borovice způsoben, se už asi nedozvíme. Lesů jsme měli stejně jak dnes habakuk, kůrovec ještě nežil (alespoň v novinových zprávách) a hurikány ještě neduly.

Nejspíš měla úspora dřeva porazit americký imperialismus. Na nárožích visely obrovské plakáty „Šetřte naše lesy!“ Bylo to všude. V učebnicích, v čekárně u doktora, v radiu. Snad druhé nejrozšířenější heslo hned za „Buduj vlast, posílíš mír!“. Bylo i na zápalkách – asi poučení pro nás mladé, abychom v lese moc neškrtali.

Přešla dlouhá řada zim a najednou koukáme: vše kolem nás, co bylo dřív ze dřeva je najednou z plastu. Plastové byly najednou bedýnky radiopřijímačů i na zeleninu, věšáky na utěrky, zobcové flétny nebo koše na prádlo. To už se ale šetřilo nejen dřevem, ale i kovy a sklem.

Tak lidstvo dospělo až k plastovým šťourátkům do uší. Většina světové populace najednou lépe slyšela.

Každé juchú má ovšem své ale. Šťourátka se sice malým podílem ale přesto podílela na oceánech plastu v oceánech. Lidstvo zjistilo, že má problém, a zamyslelo se. Zásadní rozhodnutí míří jako obvykle na ty nejmenší nepřátele. Hádáte správně – odnesla to šťourátka. A než se rozhoupal EUmoloch, italská vláda – jako první vláda na světě – plastová šťourátka zakázala. Přidáme se a budeme dělat šťourátka ze dřeva?

 

Náš rodný jazyk.

Podle údajů z Bruselu drtivá většina evropských úředníků ovládá minimálně dva až tři (cizí) evropské jazyky. Bylo by zajímavé zjistit, u kolika z nich je jedním z těch cizích jazyků čeština. Obávám se, že by se to limitně blížilo nule.

Byla by to jistě další voda na mlýn českých eurofobů: Když euouřadové neumí česky, máme tu další důvod proč vystoupit z Evropské unie.
Ale zajímejme se spíš, proč tomu tak je. Ta malá zemička uprostřed Evropy asi není tak atraktivní, aby to někoho nutilo učit se česky. Ostatně portugalština, chorvatština nebo slovenština na tom asi nebudou o moc lépe.

Ovšem hlavní důvod je zřejmě ten, že jazyk český je těžký.

Všeobecně je čeština považována za nejtěžší jazyk v Evropě (a zcela jistě i v Antarktidě). Národní buditelé nám prostě nadrobili. I když složitost našeho jazyka se vyvinula dávno před nimi a možná husité vítězili nad křižáky proto, že měli zvládnutou shodu podmětu s přísudkem, kondicionály a vyňatá slova.

Čeština je prostě složitá a my si navíc na její složitosti zakládáme. Vždycky, když někdo přijde s návrhem na sebemenší zjednodušení, zvedne se taková smršť odporu, že to autora odfoukne až někam do pohraničí.

Paradoxně minimálně polovina Čechů česky neumí. Sledujeme-li jejich písemné projevy (o těch mluvených raději nemluvě), je to utrpení. Příčiny (kromě oné složitosti jazyka) jsou rozmanité. Přibližně od poloviny minulého století se jazyk bortil a pošlapával. Za komunistů bylo ctí mluvit tak nějak lidově a boj za mír byl důležitější než nějaké to tvrdé y. Ani tehdy ani dnes to není s výukou mateřského jazyka valné. Učitelé by snad uměli učit, ale nedokáží žákům předat motivaci, proč by měli ten složitý jazyk zvládat. A protože počítač dnes mají i blbci, hemží se to v internetových diskusích jazykovými perlami. Když to zkusíte autorovi komentáře vytknout, odpoví vám, že než nějaký blbí pravopis je důležitější, že autor článku je debyl.

Ukazuje se, že naučit se anglicky je pro mladé lidi jednodušší než naučit se mateřštině. A naše literatura si libuje v nespisovnosti s pocitem, že jinak by to nikdo nečetl.

Myslím, že je na čase český jazyk v zájmu zachování jeho existence začít zjednodušovat. Začal bych zrušením tvrdého y. Přestaly by chyby ve shodě podmětu a přísudku, ve vyňatých slovech a hlavně v těch nevyňatých. Na odstřel je ů. K čemu jsou nám dvě dlouhá u, když se obě vyslovují stejně? Přechodníky bych zakázal, protože 90% Čechů je neumí použít. A nejsou ochotni se to naučit. Není těch sedm pádů moc? Většina jazyků si vystačí se třemi nebo čtyřmi.

Pokud chceme, aby čeština dál žila, je nutné s tím něco začít dělat. Jinak se pro svou složitost rozpustí v evropštině a skončí časem ve skanzenu jako jazyk Lužických Srbů.

Viděl někdo z vás Ježíška?

 

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

 

ISTANBULSKÉ NÁSILÍ

Začalo to jako obvykle. Veřejnost o výbušnosti problému vůbec neví. Veřejnost dokonce netuší, že problém existuje. Kdesi se cosi rodí a je to pravděpodobně významné. Intelektuálské vrstvy progresivistické i konzervativní se chystají na válku.

Tématem je návrh Istanbulské úmluvy. První, kdo zaútočí, je vyšehradský vikář a profesor Piťha (známý nám spíše jako v minulosti krátkodobý ministr kultury). Zvolí pro své kázání nejvýhodnější místo a čas: Chrám svatého Víta (Václava a Vojtěcha) v den státního svátku české krajiny. A pustí se do Istanbulské úmluvy s vervou hodnou dávných vymítačů ďábla. A ovšem střílí těžkými kalibry úplně jinam, než je těžiště i jen samotného textu Úmluvy.

Načež se ve zbroji dívčích válek zformuje „Ženská lobby“ (promiňte, ale ten název je tak pitoreskní, že jsem ho musel dát do uvozovek) a na profesora Piťhu podá trestní oznámení. Na justiční kotrmelce jsme si za posledních třicet let už trochu zvykli, ale trestní oznámení na kázání při mši tu asi ještě nebylo. A aby toho nebylo málo, mladá žena se v témže chrámu později svlékne (fotograf zajištěn).  Model mladých protestních ukrajinských prsatek Femen je převeden do malých českých poměrů: protest proběhne v podprsence.

Na internetu a na Facebooku zvláště se vyvalí vlny zdola a narážejí do sebe z obou břehů. O Istanbulskou úmluvu už zvolna přestává jít. Internet se uklidní, respektive přeladí se na novou kauzu, kterou je Nohavica, Puškin a Putin. A o té Istanbulské jsme se nedozvěděli vlastně nic.

Tak jsem si její text vygůglil a podrobně pročetl.

Z hlediska českých zákonů v ní není pro nás prakticky mnoho nového. Násilí na ženách, ponižování žen, nerovnost. Ženská obřízka a podobná zvěrstva. Některé věci jsou tam viditelně zakotveny proto, že do Evropy přicházejí migranti z jiných kulturních okruhů, tak aby věděli, jak se tady budou muset k ženám chovat. A to je dobře.

Na tom textu mě trápí dvě věci. Vše od prvního do posledního paragrafu se týká výhradně žen. Násilí na mužích tady nikoho nezajímá, o tom ani řádka. No to by se dalo – za skřípějících zubů militantních feministek – v textu snad doladit.

Druhá věc je o poznání závažnější. Už nějaký čas sledujeme momentálně módní hnutí  #MeToo. Vyznačuje se několika nedobrými rysy. Nějakého muže lze označit na sexuálního násilníka i po mnoha a mnoha letech. Ve společnosti – v té západní, progresivisticky správné – to vyvolá čarodějnický proces s výraznou dávkou presumpce viny. Zatímco po důkazech se nikdo neshání, obvinění rázem přicházejí o práci nebo jsou jejich díla odstraňována z galerií a vyškrtána z katalogů.

#MeToo je zatím soukromá aktivita jednotlivkyň podporovaných hysterickou atmosférou.  V případě Istanbulské úmluvy nás čeká už státně podporovaný systém řešení násilí na ženách. V textu dokumentu se na mnoha místech mluví o potírání (násilí), kdežto pojmy jako důkazy, obhajoba nebo dovolání tam nenajdete.

Nepíšu tohle jako muž, ale jako občan Evropy: V této podobě je Istanbulská úmluva nepřijatelná. Trestní oznámení na mě, prosím, doručujte na…

 

PRŮHLEDY DO VČERA

Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Zapomínáme i to z blízké minulosti. A přesto se i tomu říká historie.

Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Pamatujete na dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se ještě, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu? * A kampak asi zmizel milionář-dobroser Janeček?

STOVKA

Já to zkrátím: Otevřu ledničku a vykoukne na mě 100 let Československa. Máme k jubileu i stoletou pizzu (opravdu český pokrm) a třeba budou i nápisy na prezervativech. Když nejsou v říjnu Vánoce, Valentin, Velikonoce nebo Den něčeho, musí tohle výročí firmy náležitě využít. Odbrouzdám se na Facebook a zase to výročí, jenže z druhé strany. Kolik let prej z té stovky existovalo Československo? (No já myslím, že to nejlepší Československo je od devadesátých let do teď.) Masaryk byl taky pěknej lump, že zboural Rakousko-Uhersko. (Ono se náhodou nerozpadlo samo?) A střílel do dělníků, přidá se kovaný komunista. Neměli jsme to Rakousko rozbíjet, jak by nám bylo dobře! Někdo přihodí do debaty mnichovskou zradu nebo vyhnání sudetských Němců.
Prostě jako obvykle všechno špatně. My Češi jsme vždycky zásadně proti.

50 000 000 Kč

Tak padesát milionů bude Česko platit za Čapí hnízdo. Česko nebude platit nic. Padesát mega zaplatí daňoví poplatníci. Stačilo by ale vymyslet takovou sbírku. Každý Čech, ať kojenec, učitelka, popelář či starodůchodce dá pětikorunu. A je to doma. Nikdo nechyboval, nikdo nic neukradl, zapomeňte! Namítnete správně, proč byste zrovna vy na tohle Babišovo šméčko měli něco platit. Takže jinak.  ANO volilo  1 500 113 voličů. Takže kdyby na Andreje přispívali jen voliči ANO, zaplatil by každý z nich 33,40 Kč. Jste pro?

Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování. Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral. Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci. A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc. Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn. Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.

Metály

Státní vyznamenání jsou rozdělena, všichni se zásluhami o Miloše Zemana snad placku už mají. Mělo by nás to už dávno přestat zajímat, koho ten starý nemocný chudák zase ometáloval. Pro naši společnost a naše žití to má podobný význam jako to, když SK Kotěhůlky prohrají zápas s F-C Kozodírky. Jenže to by tu nesměl být Facebook. Desítky, ba stovky jinak normálních lidí, dokonce i ti, kterých si vážím, se hodiny a kilometry patlají v internetových diskusích, kdo a proč tu medaili dostat neměl. Tím přidávají té estrádě na váze a přihazují Zemanovi pod kotel. Jenže oni by nepřenesli přes srdce, kdyby si do někoho aspoň nekopli. To je jejich reakce na zoufalý stav naší společnosti. Na to, že třeba nedokázali volit lépe. Na to, že nedokázali přemluvit lidi kolem sebe, aby volili lépe. Že proti tomu, že se naše společnost  někam vrací, možná nedokázali ani pozvednout hlas.

Moderní mladý levicový člověk

Zabývá se studiem marxismu-leninismu. Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny. Věří v celosvětovou revoluci. Svět je a musí být multikulturní. Uvítá v Evropě všechny migranty. Islám je vlídné náboženství. Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci. Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael. Je feminista, i když má pindíka. Žádá ženské kvóty. Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde. Ale péči o děti by měl převzít stát. Majetek je zlo. Prázdný objekt má každý právo obsadit. Přírodu je nutné chránit před lidmi. Tam kde není pole, měl by být národní park. Je vegan nebo alespoň vegetarián. Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet. Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě. Chce zakázat přírodní kožešiny. Nejlepší elektřina je žádná elektřina. Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval. Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou. Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl. Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren. Protestuje proti stavbě dálnic. Všemi způsoby bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví. Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv. A když je potřeba, zapálí i nějaká auta.

 

Vzdělaná společnost?

 Všichni politici se ohánějí tím, že potřebujeme vzdělanou společnost. Společnost, která bude tvůrčí, bude přinášet novinky a inovace. S tím je v hlubokém rozporu fakt, že technické vzdělání v nejširším slova smyslu je popelkou, že máme na školách nedostatek inženýrů, konstruktérů, technologů, programátorů či biologů. Bez nich to budou jen prázdné řeči. Technické školy zejí prázdnotou, zatímco humanitní obory překypují v lavicích. Pomineme-li vzdělání pedagogické, díky vysokému počtu studentů humanitních oborů je na trhu práce přetlak v oborech filosofie, historie, sociologie, překladatelství, ale také třeba psychologie. Tyto profese se nacházejí na konci pomyslného žebříčku jako nejméně žádané. A připusťme si otázku: jsou tyto obory přínosem pro tvůrčí inovativní společnost? Nebo se nám tam kupí studenti, později nezaměstnatelní, jen proto, že humanitní studium je jednodušší méně pracné než to technické s matematikou? A že posléze nevyžaduje v práci tolik konkrétní a věcné výsledky, spojené s odpovědností? Možnost svobodné volby studia samozřejmě. Ale nemělo by se hledisko prospěšnosti pro společnost podporovat i v oceňování (nejen finančním) potřebných oborů?

Ta dnešní mladá generace je hrozná.

Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen.

Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí.   Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat.

Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…

Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence.

A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice.

Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují.

To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme.

Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.