Archiv pro rubriku: Názory

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

První prezident do každé rodiny.

Českem hýbe v posledních dnech Masaryk. Nikoliv ten, co se zasloužil o vznik státu, ale jeho obrázek na papírku vedle číslice 5000.

Fialova vláda zaznamenala, rostoucí ceny prakticky všeho – snad s výjimkou lokomotiv – a usoudila, že českým rodinám je třeba aspoň trochu pomoci. A že nejvíc podpory potřebují rodiny s dětmi. Takže (skoro) každé dítě dostane toho Masaryka.

Připadlo mi to docela správné. Zrovna ty děti zadlužila předchozí Babišova vláda dost drasticky, tak ať mají aspoň něco do začátku.

V tu ránu se ozvaly zástupy kritiků. Že je to populistické gesto. Že by se nemělo rozdávat plošně, protože některé rodiny to nepotřebují. Že by to mělo být plošné, proč z toho děti bohatších vylučovat. A pak už nastoupila úderka „Z“ jako závist z internetových diskusí. Diskriminace bezdětných rodin! A kdo přidá důchodcům? Koukejte zvýšit minimální mzdu! Staráme se o děti, zatímco staří lidé umírají hlady! V Chánově se bude oslavovat! A tak podobně.

Člověk seznámený aspoň rámcově se životem tuší, že provoz rodiny s dětmi je nákladnější než bez nich. Děti rostou, ať se nám to líbí nebo ne, a lednička pod jejich náporem úpí. Taky potřebují dvakrát za rok nové boty, protože kromě dětí roste i noha. O oblečení nemluvě. K dítěti logicky patří počítač, pokud myslíme na budoucnost národa. A když je lockdown, nemohou se tři ratolesti s tátou a mámou dělit o jeden notebook. Takové kolo taky něco stojí. A zkuste poslat dítě se školou na lyžařský kurs! Na školu v přírodě! Nebo zajít s celou rodinou do restaurace na oběd.

Děti jsou budoucností národa. Minimálně v tom smyslu, že nám budou vydělávat na důchod. Takže Masaryka dítěti považuji za dobrý krok. Zvlášť v situaci, kdy vláda může hospodařit jen s tím, co se neutratilo za pávy.

Adidas.

„Koukal jsem večer z balkonu na ulici“, povídá pan Puštík. „Šli tam tři mladí Ukrajinci, adidasky a dost drahé bundy. Producírují se tady, zatímco naši důchodci nemají na jídlo. Jak si to vůbec představují a co tu vůbec dělají!“

Zeptal jsem se pana Puštíka, jestli už večer byla tma. Nebo aspoň šero. A jak v tom šeru poznal, že to jsou Ukrajinci. Jestli si je jistý, že měli adidasky, a jestli na tu dálku poznal, že to byly originály nebo nějaké napodobeniny z černého trhu za pár šupů. A taky jak se dá potmě poznat drahá bunda, která je možná jediná zachráněná cennost po tom, co jejich byt přeuspořádala ruská raketa. Za každou mou otázkou pan Puštík chrlil hromady nadávek, mezi nimiž č*uráci byla nejslušnější. Jak se dostával do otáček, došlo na fašisty a banderovce, Fialu a pražskou kavárnu.

Když nabíral dech, zeptal jsem se, jestli zná nějakého důchodce, který nemá na chleba. A pokud jo, jestli se mu snažil nějak pomoci. Že by mu poradil, kam se obrátit nebo mu sám něco na zub přinesl. To už byl nafouklý jak duše od traktoru, slinu v koutku úst a já přemýšlel, jestli nemám volat rychlou. Tak jsem se raději rychle zdekoval.

Lidé jako pan Puštík si z počítačové gramotnosti si osvojili to slavné Ctrl-C a Ctrl-V. Se svými soukmenovci si Puštíci vyměňují řetězové emaily a články z Aeronetu a šíří je dál. Kolující příběh tří Ukrajinců v adidaskách je jedním z nich (Ukrajinky se zase vyznačují nalakovanými nehty a drahými telefony). Nikdo kolem jeho balkonu neprošel. Tře Jako vše podobné to vzniklo metodou copy/paste.

Nakonec jsem mu křivdil. Cestou jsem tři mladé muže potkal. Byli to studenti zdejšího gymplu a vraceli se z tréninku. Co měli na nohou a kolik stály jejich bundy, se mi nepodařilo zjistit.

Článek.

Přidali jsme s Hankou na zbraně. No nemyslete si, i když jsme zazobaní důchodci, na celý tank to nebylo. Spíš na jeden článek tankového pásu. Když si tank v bitvě přetrhne pás, je to trapas, protože se na jednom pásu začne točit dokolečka. Ale tím jedním článkem pás zase spojíte. Znáte to, článek k článku…

Když už jsme věděli, co pošleme, řešili jsme kudy. Neziskovky jsou fajn, ale nemáte jistotu, že za to opravdu koupí článek k tanku, a ne nějaký transparent proti dálnicím. Až jsme narazili na Velvyslanectví Ukrajiny. Trochu jsem se bál, aby se ty kousky tankových pásů nehromadily v pracovně ambasadora a nedělaly mu tam binec. Ale Hanka mi vysvětlila, že tam mají konto a z toho se ty zbraně pro Ukrajinu platí.

Když jsme měli vyřešeno, jak porazíme Putina, napadlo mě, že v téhle válečné době jiné charity asi trochu ostrouhávají. A jestli bychom některé nemohli taky něco. Jak jsme vymýšleli, vykoukla na mě ze schránky obálka. Píše mi „Hnutí pro život“.

Aha! To je ten spolek, co chtěl zakazovat, aby Ukrajinky znásilněné ruskými zachvatčiky dostaly tabletku Postinoru (pokud vám je víc než třináct, určitě víte, k čemu ta věc je). To teda túdle. Ani korunu!

A tak jsme ušetřili. Příště třeba na volant toho tanku. To jsem napsal blbost! Každý kluk přece ví, že tank žádný volant nemá.

Speciální vojenská operace.

Sovětsko-ruská armáda bránila spravedlivé zájmy své země vždy tak, že napadla, obsadila a připojila nějakého slabšího souseda. Většinou se jí to dařilo skvěle, když byl ten soused dostatečně malý a slabý. Jen třikrát se vylámala zuby: ve válce s Polskem 1920, po napadení Finska 1939 a nakonec při invazi do Afganistánu, která trvala deset let a byla tím posledním hřebíkem rozpadu Sovětského svazu.

V zemi, kde politici a media lidu lžou úplně ve všem a nejvíc jejich diktátor, je normální že diktátorovi rádcové lžou i jemu. Za léta vědí, co on chce slyšet, a informace upravují, ředí a filtrují.

A pak se stane, že ruský diktátor se rozhodne obsadit a asi připojit celou Ukrajinu. Přihrne na její hranice skoro všechna svoje vojska. Chvilku váhá, jestli to přece jen není příliš rozlehlá země, ale věrní rádcové ho ujistí, že Ukrajinci jsou přece taky jenom Rusové. Akorát se je pár fašistů a Banderovců snaží zavléct pod jho prohnilého Západu. Ukrajinci budou jeho vojáky vítat květinami. Tady je první chybička plánu, protože v únoru na Ukrajině moc kytek neroste. Mělo by se počkat do května, jenže vojska leží v poli už od listopadu a mrznou.

Tak se diktátor rozhodne, že za tři dny bude v Kyjevě vítězná ruská přehlídka. A hned tu akci spustí, čímž zaskočí i ministra obrany. Vojska vyrazí před svítáním a prvních pár kilometrů jedou bez problémů, jen některé tanky zůstaly stát před hranicí, protože někdo z nich ukradl součástky. Jak se začnou rozhlížet po kytkách, začne po nich ukrajinská armáda střílet.

Tak jo, bude boj, nas mnógo a uvidíte za pár dní. Jenže to mnógo je problém, po úzké silnici jedou stovky obrněnců. Když tomu prvnímu dojde palivo, najednou stojí všichni. Koloně je šedesát kilometrů. Na konci stojí cisterny, co by rády dovezly palivo těm tankům vpředu. Jenže když se to někdo pokusí objet přes pole, zapadne do toho pověstného ruského bahna, které už zlomilo vaz Napoleonovi i Hansi Guderianovi.

Ti Ukrajinci mají svoje Javeliny, Bayraktary a drony a rovnice válečného štěstí je jeden Javelin rovná se jeden hořící ruský tank.

Takže ani květiny ani boj v poli. Statečné ruské armádě zbývá už jen vraždit civilisty a děti, ničit jejich domovy a všechno kolem a pak se dát na ústup. To, co dokáže Putinova armáda, nedělali snad ani nacisté.

Co bude dál, zatím nevíme. Každý diktátor je megaloman a šílenec. Každý diktátor chce víc a víc vládnout světu a přitom se strašně bojí. A tenhle má ke všemu červené tlačítko.

Víčka.

Co když to bylo takhle? PET lahve jsou čistý materiál, z kterého se dá recyklovat něco nového, třeba PET lahve. Lidé toho hodně vypijí a také uloží do žlutých kontejnerů. Má to jeden háček: víčka jsou z jiného plastu. Ty musí před roztavením někdo odšroubovat. Chytré hlavy v recyklovně si lámaly hlavy, jak to zařídit. Přesvědčit spotřebitele, aby petky vyhazovali odšroubované, bylo nereálné. Zvažovaly se různé soutěže: třeba za tisíc víček dostanete karton nápojů. Málo motivující, lidi by to asi nebavilo. Nakonec někdo z firmy tiše vypustil fámu: když sesbíráte a odevzdáte nevím kolik tisíc víček, potřebný invalida dostane vozík.

A už to jelo. Sbíraly babičky i děti ve škole. Byla to charita a bylo to mnohem víc, než když rodiče těch dětí kdysi sbírali céčka. Taky plast.  V českém prostoru to vydrželo řadu let. Dnes už se o tom zmiňují jen humoristé. Vlastně ne, nedávno jsem na internetu zahlédl něco ve smyslu: Ukrajinci dostanou všechno, ale na naše děti musíme sbírat víčka. Neberme to těmhle lidem. I ti největší hlupáci mají právo dělat charitu.

To je k víčkům asi všechno. A nepište mi, prosím, do komentářů, že víčka se sbírají proto, aby nápojové firmy měly větší zisky. Myslím si to taky. Ale ta ptákovina, kterou jsem si vymyslel a kterou jste právě dočetli, má silnou ekologickou myšlenku.

Všichni jsme fašisté!

I já, i vy. Podle představy Putinova Ruska jsou fašisté všichni, kdo se Rusku nechtějí podrobit. I lidé, i národy, i státy. Teda kromě Venezuely a Eritrei. Číňani mají možná výjimku, ale co bychom si povídali – bude to nakonec Čína, který si jednou udělá z oslabeného Ruska svou kolonii.

Ve skutečnosti je to ale Rusko, kdo je fašistický nebo lépe nacistický stát. Má svého führera, ideologii a chuť neustále napadat a okupovat sousední státy. A když to v normálním vojenském boji prohrává, nasadí děla a rakety a zabíjí civilisty.

Ještě než s ruským imperialismem carským i Stalinovým je větší podobnost s Adolfem Hitlerem a jeho Třetí říší. Zatím nikoho nenapadlo filmově prostříhat Hitlerovy projevy na stadionech ve třicátých letech se záběry Putina v Lužnikách. A záběry jednotek SS likvidujících civilisty na Ukrajině 1941 a ruské armády na Ukrajině dnes.

Nejpřesnější obraz dnešního Ruska je ten záběr na černě oděného orangutana, co řve „Za rasíju“, „Za pútina“ a dav to za ním skanduje. Chuť obnovit sovětské impérium a zastavit se až na Šumavě z toho přímo tryská.

Těm Rusům, co nejsou nacisty, jejich budoucnost moc nezávidím.

Někdy se to prostě navrší.

Není to příliš dávno, co naši planetu začalo ohrožovat globální oteplování. Upřesňovala se měření, vědci publikovali své analýzy, začali se tím zabývat politici i veřejnost. Že se otepluje, vzali na vědomí snad úplně všichni. Lišili se v tom, jaký podíl viny na oteplování má lidská činnost. Ale vlády a další instituce se dohodly, že s tím se musí něco udělat a dospět k uhlíkové neutralitě. Některé návrhy byly věcné, jiné zas z oblasti zbožných přání. Konaly se summity politiků a vědců, probíhaly demonstrace za klima a Greta se plavila plachetnicí přes Atlantik.

Jenže než se lidstvo do toho mohlo reálně pustit, přišel Covid. Nic takového jsme od dob španělské chřipky nepoznali a dost nás to zdeptalo. Mutující virus zahltil hospodářství i zdravotnictví. A taky myšlení lidí i práci medií. Na klima už logicky nezbyly síly. Přestalo se o něm i mluvit.

Ještě jsme se z pandemie nevybabrali a už ji převálcovala další apokalyptická událost. Kremelský šílenec, jakého od časů Adolfa Hitlera nikdo v Evropě nepamatuje. Válka je mnohem blíž a mnohem větší než všechny vojenské střety za poslední tři čtvrtiny století. Nechce se tomu uvěřit. Sledujeme ruské zločiny v přímém přenosu. Snažíme se pomáhat jako státy i jako lidé. A tušíme, že to horší nás teprve čeká. Válka zcela vytěsnila Covid i klima.

Tiše doufáme, že pandemie už znovu nezaútočí. A pokud jde o klima, je nám jasné, že z těch velkých plánů nezbude skoro nic. Evropa se teď bude muset postarat o svoji energetickou bezpečnost a zbavit se závislosti na ruském plynu. A jenom stavěním solárů a větrníků se to nepodaří. Určitě teď nebudeme rušit uhelné elektrárny a napřeme větší pozornost jádru. (Vzhledem k šílenci v Moskvě se také budeme starat o vojenské posilování.)

Nejvíc nás teď zaměstnávají zprávy z bojiště a starost o to, kde ubydlíme ukrajinské děti a jejich mámy. Ještě že teď už máme vládu, která umí a nefotí se s pávy.

A do toho proskočí drobná zprávička: v Arktidě i v Antarktidě se letos pohybují teploty o 30 až 40 stupňů Celsia výš, než je dlouhodobý průměr.

Květiny došly.

O neschopnosti ruské armády se bude jednou psát v učebnicích válečné strategie. Má v tom tradici od Stalinových dob. Tenkrát, v druhé polovině války stále platilo „nas mnogo“, ruský život měl nulovou cenu. Rudá armáda prorazila německou obranu a postoupila o jednotky kilometrů, ale zahynulo při tom třičtvrtě milionu ruských vojáků.

Mnohakilometrový konvoj ruské techniky, který už druhý týden stojí mezi Kyjevem a běloruskou hranicí, je symbolem té neschopnosti. Došla nafta, nepojízdná vozidla překáží těm dalším, vybité baterie, nedostatek jídla, metr od ucpané silnice bahno s poetickým ruským názvem „rasputica“, z kterého nevybředne žádné vozidlo. A demoralizovaní mladí vojáci, kteří nevědí kam jeli, proč tam jeli, co tam dělají a kdy nebo zda se dostanou domů.

Nezvládnutá taktika, logistika, zásobování, technická podpora. Selhání zpravodajců, kteří Putinovi tvrdili, že Ukrajinci budou vojáky vítat květinami. Ostatně diktátor nic jiného nechtěl slyšet.

Ruská pěchota i tanky stojí, postoupit nedokáží. A tak jediné, co není přímo ohrožované Ukrajinci, je ruské dělostřelectvo. Dnem i nocí pálí na obytné čtvrti i občanskou infrastrukturu. Ve velkém zabíjí civilisty, ženy i děti. To je slavná ruská Putinova armáda.

Holubice.

Proti holubům vůbec nic nemám. Jen nesnáším holubice míru. Vždycky se totiž objevovaly společně s harašením zbraněmi.

Jedinci, kteří mají náboženské nebo kulturní povědomí, vědí. Když se praotec Noe už hodně dlouho plavil v arše po hladině potopy, pod kterou nebylo živého lautr nic, znejistěl. Tak vypustil ptáka. Holuba. Bible si myslí, že to byla spíš holubice, protože ta má méně testoteronu. Pták zmizel za obzorem a dlouho se nic nedělo. Nevěstilo to nic dobrého: holubice je neplavec! Noe ji už chtěl odepsat do ztrát, když v tom se holubička vrátila a v zobáku nesla snítku. Nebo chcete-li ratolest. Noe z toho usoudil, že voda začala klesat, když už se někde zazelenilo. Znamenalo to, že Bůh už se nezlobí. Že nastalo smíření, prostě mír.

Ponechme teď Noema jeho starostem, expedovat z archy všechnu tu havěť od komárů až po velbloudy musela být dřina a odpovědnost, když všude byly spousty bláta. Naše holubice se ale po tom ekologicko-politickém zásahu Boha stala symbolem míru. Čím víc lidi válčili, tím víc se k ní obraceli.

Malíři z celého světa ji kreslili. Pak přišel jeden, udělal pár čar a byla holubice míru. Jmenoval se Picasso. Všichni ji kopírovali; součástí příprav na válku byla i mírová hnutí. Ta měla v erbu ptáka se zeleninou v zobáku vždycky.

Jako školáci jsme ji furt museli malovat a vystřihávat a lepit na okna školy. Byli jsme pro mír. Vzpomněl jsem si na to až na vojně, kde jsem viděl plán, jak naše jednotka projede Německem zasaženým našimi atomovými zbraněmi jako nůž máslem. Za osm dní až na břeh Rýna.

Zanevřel jsem od té doby na všechny ty boje za mír a obránce míru a Not War. Výkřiky, že nechcete válku, podporujete agresora. Všimněte si, kdo dnes horuje pro mír na Ukrajině. Obvykle totiž dodávají, že obě strany by měly přestat válčit. Na Ukrajině ale válčí jenom jedna strana. Ta druhá se brání. Agresor potřebuje dostat přes hubu. Porazit, zašlapat, izolovat a zničit. Vytahovat holubici a halekat o míru agresorovi naopak pomůže.

Pacifismus škodí právu, lidem, národům a životům. A vlastně i tomu míru.

Hodina.

Všechny vlády a všechna ministerstva dopravy slibují budování superrychlé železniční dopravy a vysokorychlostních tratí. A pokaždé se dočtu, že z Prahy do Brna se bude jezdit za hodinu. To je moc pěkné. Jen nevím, jestli to potěší třeba obyvatele Sušice, Kraslic, Šumperka nebo Frenštátu. Plánovači a novináři zřejmě žijí představou, že u nás se jezdí hlavně z Brna do Prahy a z Prahy do Brna. I s přilehlým okolím těchto dvou měst se to bude týkat maximálně dvou milionů Čechů. Zbylých osm milionu utře. Přitom při korektně skrývané rivalitě těchto dvou měst nechápu, proč by měl nějaký Pražák jezdit do Brna. Když už na Moravu tak do Olomouce nebo do Stodolní. Stejně tak nechápu, proč by Brňané měli jezdit do Prahy. Maximálně jednou, až se tam budou stěhovat.

Možná namítnete, že ležíme v srdci Evropy, a právě přes nás povedou ty nejrychlejší tratě z východu na západ a ze severu na jih. Budete mít pravdu, taky jsme několik desetiletí budovali čtyři rychlostní železniční koridory. Možná už je za pár let dokončíme. Bylo by nezdvořilé se pídit, jakou nejvyšší rychlostí se dnes po nich jezdí. Víme ale, že křižovatku Evropy nikdo moc nevyhledává a rychlovlaky z Berlína do Vídně jezdí rychleji oklikou přes Norimberk.

Nejvyšší rychlost nově budované trati je vždycky v novinových titulcích. O něco pomalejší je rychlost v návrzích projektantů. Ještě pomaleji pojedou skutečné rychlovlaky. Možná to trochu zhorší i fakt, že nestihneme nakoupit ty správné lokomotivy. V některých úsecích nebude možné vyloučit ostatní vlakový provoz a taky bude nutné trať udržovat a občas i opravit.

Další komplikace budou v samotném Brně. Město už třicet let stěhuje nádraží a zatím s tím ještě nezačalo. Asi tak dalších třicet let se bude stavět a přemísťovat, což bude znamenat rozmanité výluky a zpoždění. A aby toho nebylo málo, rychlovlaky z Prahy do Bratislavy, Budapešti nebo Vídně nebudou zajíždět do města. Zastávka pro Brno bude někde v té slavné „zatáčce na Vídeň“.

Ale nechme sýčky sýčkovat a těšme se na to, jak na cestě do Brna ani nestihneme dopít kafe.

Právo na placatou Zemi.

Právem každého člověka je věřit v cokoliv.  Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.

Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.

K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty hygienických stanic nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.

Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.

Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže se pak můžete divit.

Stovka.

Na to, že se prodíráme vánočním časem, mi připadá, že tu nevoní jehličí, ale všelijaké hnusy.

Máme novou vládu. Je letitým a ušlechtilým zvykem, že nová vláda se ještě před příchodem do sálu neskopává se schodů. Do začátku se jí dává 100 dnů k rozkoukání, co je potřeba udělat hned, co za pár měsíců a co předevčírem. Zaslouží si to každá vláda, ale především tahle, co přebírá zem notně rozbombardovanou.

Že kritikou, podpásovkami, nepravdami i nadáváním začíná od prvního dne strana protivná (míněno poražená), nepřekvapí. Na zhoršující se politickou kulturu už jsme si minimálně za posledních osm let zvykli Ostatně opozice to má v popisu práce a rukavičky obléká málokdo.

Že jsou ale rozhorleni a nafrněni příslušníci našobubliny a začínají proti té „své“ vládě s nesmyslně kritickými pokřiky, ještě než ta vláda vůbec začala jednat, to je dost špatná zpráva o zdejším občanském klimatu. Jako bychom si za předchozí roky osvojili mínění, že být zásadně proti je cool, že všechno, co je nahoře, musí být špatné. Může, ale nemusí.

Zatím tedy „podporujme svého šerifa“ a bedlivě ho sledujme.

Po 27. dubnu roku 2022 už bude mít tu stovku zaběhnutou. To pak měřme, hodnoťme a buďme nesmlouvaví.

Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve na dalších místech se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápětí sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám vláda a EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten dnešní. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den má dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.  

Šestadvacátý summit

Do Glasgowa se sjeli politici, vědci, novináři, aktivisté, demonstranti a mnozí další v počtu několika tisíc. Konal se 26. mezinárodní summit OSN proti klimatickým změnám.

Jako na většině předchozích setkání se nevyřeší prakticky nic, ale do boje s klimatem vlády naslibují biliony. Pravděpodobně ani ty sliby nesplní. Třeba ano, ale ty prostředky budou investovány do něčeho, jehož účinnosti si zatím nejsme moc jisti. Teplota planety stoupá, důsledky začínají být místy i vidět. Ale stále nevíme, jaký podíl z toho způsobuje činnost člověka. Neboli nevíme přesně, co to udělá s teplotou, když budeme některé aktivity společnosti rušit nebo omezovat.

Nabízí se zamyšlení: Nebylo by lepší místo „války s CO2“ se smířit s tím, že se planeta prostě oteplí a začít bránit důsledkům, které to přinese? Třeba stavěním mořských hrází, stěhováním sídel do vyšších poloh, řešením problémů zemědělství, péčí o vodu, o stromy a o krajinu. Určitě by to mělo pro lidi větší smysl než zjištění na konci století, že se plán jednoho a půl stupně přes astronomické náklady nepodařilo splnit. Možná by se obyvatelstvo planety s podobným přístupem lépe souznělo a víc chápalo náklady, které to přinese. Zatím sleduje jen zchudnutí všech ve jménu ne zcela jasného cíle a politiky, kteří se každoročně slétají stovkami vládních i soukromých tryskáčů, aby konstatovali, že situace je vážná, ale že se zase nic nesplnilo.

Válečný deníček.

Sobota 10. července 2021: Prezident Miloš Zeman letos plánuje o dovolené opět navštívit Vysočinu. (Po celoroční úmorné práci na to má samozřejmě nárok i prezident a vrchní velitel České armády, součásti to NATO.)

Pondělí 12. července 2021: Prezident republiky Miloš Zeman přijal v na zámku v Lánech na jeho žádost ministra obrany Lubomíra Metnara. (Jednání bylo věnováno situaci v Afganistánu, postavení České armády jako součásti NATO a ohrožení afgánských tlumočníků a dalších pomocníků.)

Pondělí 26. července 2021: Prezident Zeman se o víkendu na Vysočině opět projel ve člunu. (Zvládlo to osm vyškolených pomocníků z ochranky.)

Čtvrtek 29. července 2021: Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček zveřejnil prohlášení prezidenta republiky s odvoláním na jednání s ministrem Metnarem (12. července 2021). Prezident doporučil „poskytnout pomoc těm, kdo v Afghánistánu pomáhali Armádě České republiky a kterým nyní hrozí zavraždění Talibánem.“ (Nepotřebujeme prezidenta, když máme Ovčáčka.)

Sobota 14. srpna 2021 22:00: Česká republika se rozhodla evakuovat z Afghánistánu kromě českých diplomatů i zaměstnance ambasády z řad místních sil a afghánské tlumočníky. O situaci v zemi, v níž vede ofenzivu islamistické hnutí Tálibán, jednala v sobotu večer Bezpečnostní rada státu. Schůzky se účastnil předseda vlády Andrej Babiš, ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek a ministr obrany Lubomír Metnar. (Že jde do tuhého, už se začíná tušit i v Praze.)

Neděle 15. srpna 2021 14:00: Talibán vstoupil do Kábulu a obsadil prezidentský palác. Na mezinárodním letišti je zmatek. Tlumočníci se o pomoci z Česka z větší části nedozvěděli. Pro většinu z nich už je možná pozdě. (Naděje umře až poslední, ale Talibán na obklíčené letiště nikoho z Afgánců nepouští.)

Středa 18. srpna 2021 prezident poskytuje rozhovor Parlamentním listům, ve kterém odmítá zvýšení příspěvků pro NATO. (Voda v rybníku už chladne.)

Co v této záležitosti podnikla prezidentská kancelář, Ministerstvo obrany a Bezpečnostní rada státu ve dnech 13.-28. července a ve dnech 30. července až 13. srpna není známo. Ví se jen, že Miloš Zeman pádloval na rybníku a Andrej Babiš rozdával v domovech důchodců novou knihu Marka Prchala. Co ale víme jistě, že za všechny ty problémy může Kalousek.