Archiv pro rubriku: Příběhy, básně a povídky

Co se stalo i nestalo a co mě napadlo.

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.

(Z chystané sbírky Slušné básně pro děti.)

Neděle večer

Konec víkendu. Zase padaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák. Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil. Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev  je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zřejmě snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho. Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova. „We Are The Champions!“, nese se údolím. Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku. Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji. Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.

 

 

Světluška

Opět jedna z „trampských“ povídek z knihy „Udělali mi něco s palcem“.

Světluška

Jdeme s Rumbou lesem. Abyste netápali, Rumba je on. Ne, nejsem na kluky, ale máme s Rumbou společný zájem. Já a Rumba jsme trampové. Trampové jsou, pro vaši informaci, lidé, kteří ve specifických uniformách a se specifickým vybavením pobytují v přírodě. Ty uniformy a vybavení nejsou zrovna moc praktické. Vymýšlely to nějaké armádní štáby pro nějakou dávno minulou válku. Specializované firmy vymýšlejí stále vhodnější, nepropustnější a pohodlnější věci do přírody. Ale my trampové lpíme na svém, abychom světu dokázali, že i s tak nepraktickými věcmi se dá v přírodě přežít.

Jdeme s Rumbou lesem a neprší. To je zvláštní, kdykoliv jdu s Rumbou na tramp, prší. Když jdu na tramp s jinými lidmi, někdy prší, někdy neprší. S Rumbou prší vždycky. Ráno koukám na internet, nad Evropou modro jak z reklamy, jen kdesi za Azorskými ostrovy se krčí tlaková níže. Ale odpoledne Rumba vystrčí nohu z vlaku, tlaková níže je tady a než stačíme doběhnout do nádražní hospody, jsme na kost. Jezdím s Rumbou rád. Je s ním sranda. I když vlhká. Napsal jsem další odstavec a pořád ještě nespadla ani kapka. Něco divného visí ve vzduchu. Něco se asi stane.

Přemýšlel jsem, jestli by se téhle Rumbovy vlastnosti nedalo nějak využít ke globálnímu klimatickému řešení. Třeba že bysme jezdili trampovat na Saharu. Šlapem si to s Rumbou dunami a nad Saharou chčije, beduíni čumí a hospodářství kontinentu začíná zkvétat. Rumba mé úvahy zavrhl s tím, že na Saharu nejede vlak. Letadlo Rumba nepovažuje za trampský dopravní prostředek. Rumba je konzervativní ortodox, černý kontinent má smůlu.

To by na úvod povídky stačilo. Dozvěděli jste se, co je to tramp, co je Rumba za člověka, z čeho vyplývají nečekané klimatické změny a my jsme s Rumbou mezitím došli na kemp.

Pokud tápete, kam jsme to došli, pak vězte, že trampský kemp je místo, kde trampové spočinou, spí, připravují pokrmy, konzumují a věnují se hudbě, sběru lesních plodin a výjimečně i sexu. Namítnete, že totéž se dělá v autokempu a máte pravdu. Ty rozdíly se ale dost obtížně popisují.

Sedíme s Rumbou na kempu. Oba máme velký hlad a obrovskou nechuť něco dělat. Ačkoliv příručky tvrdí opak, nejvýraznější vlastností trampa je lenost. Měl by tu být ještě někdo třetí, kdo by teď rozdělal oheň, hodil něco na pánev a nakrájel chleby, zatím co my dva bychom hleděli do kraje a přemýšleli o volnosti, dálkách a kamarádství. Zatím jsme si s Rumbou nikoho takového nepořídili, tak hladovíme.

*

Hladověli jsme tak ještě drahnou chvíli s pohledy zabořenými do modrých obzorů. Vtom se to stalo. Bylo to jako v té nejblbější trampské povídce: z lesa vyšla dívka.

Dívka nebyl úplně nejpřesnější výraz, kus by bylo přiléhavější. Vypadala, že ještě nemá volební právo, ale zato má všechno, co k pořádné ženské patří. Nejpodivnější bylo, jak byla oblečená: měla pohory a na zádech usárnu, ale jinak jen minisukni a blůzičku a nebýt toho, že obé bylo vyvedeno v trampských barvách, mohla klidně přicházet z nějaké diskotéky. Jinak už neměla nic. Dalo se předpokládat, že má pod tím oblečením ještě nějaké prádlo; ale to v této fázi povídky není pro děj zatím nijak podstatné. Jo, abych nekecal: ještě ponožky měla.

Rumba zíral jako blbec, ale protože nemáme na kempu zrcadla, nebylo mi zřetelné, jak se s nastalou zápletkou vizuálně vyrovnávám já. Už i jemu došlo, že mezi nás přišla bytost z trampského komiksu. Akorát nebyla namalovaná; ani v komiksu, ani na obličeji.

Rumba byl ze situace evidentně mnohem vyprděnější než já. To máš z toho, že čteš romantický trampský povídky z Avalonu, blbečku, myslel jsem si, ale mně samotnému taky nebylo moc do slov.

*

Pak to promluvilo.

-Ahoj. Můžu si přisednout?

Aby ti u toho ohniště nenastydla prdelka, pomyslel jsem si, protože já v naší osadě platím za největšího drsňáka, ale nahlas jsem co nejvlídněji řekl:

-Jasně, buď tu jako doma.

Ve skutečnosti jsem měl opravdu starost o její zdraví, protože z lesa už začal studeně táhnout večer. Já jsem fakt dost dobrej člověk!

-Tohle je Rumba a já jsem Majk, zakončil jsem uvítací projev.

-Já jsem Světluška.

To mě fakt porazilo. Nádherný jméno, dost mi to sedělo s představou toho komiksu, jak na jedné bublině já představuji nás a na druhé bublině ona roztomile vycení zuby a řekne: Já jsem Světluška. Chvíle je nadupaná budoucím dějem a vy šilháte o pár stránek dál, kam se ten příběh vydá. Jenže v komiksu by ti dva trampové líně nezírali a oheň by už dávno vesele plápolal.

Není to až tak nezábavné, sledovat, jak se krásná dlouhovlasá sedmnáctka pohodlně zabydluje ve vašem výsostném teritoriu. Dalo se vlastně očekávat, že budeme s Rumbou tento večer oba sbaleni, akorát se zatím nevědělo, kdo z nás dvou bude sbalen vydatněji. Ani já, ani Rumba jsme neměli s podobnou situací dost zkušeností. Po pravdě řečeno byl to můj první vandr, kdy z lesa vyšla krásná holka.

*

Vzal jsem situaci do svých rukou. Už jsme si všichni řekli, jak se jmenujem a taky se dost na sebe vynakoukali. Vstal jsem a významně pravil:

-Jdu pro dřevo.

Zvolil jsem ďábelskou strategii. Budu se chvíli toulat po lese a sbírat klacky a zatím ti dva se budou oťukávat a za chvíli si Rumba vytuneluje celou svou slovní zásobu. Pak se vrátím, převezmu štafetový kolík a začnu obsypávat prostor kempu svým charisma.

Když jsem se vracel, ti dva se skláněli nad ešusem. To, co se rodilo v nádobě, vypadalo slibně, jejich spontánní spolupráce mne už tolik nerozradostňovala. Rychle jsem rozdělal oheň, abych se blýskl nějakou trampskou dovedností. Rumba byl rozhodně lepší vařič, ale já měl v rukávu pro dlouhý letní večer ještě spoustu trumfů.

*

Případalo mi, že je nedostatečně oblečena. Ve smyslu očekávaných ranních teplot. Jinak samozřejmě naopak. Je mi ale už mnoho let známo, že ženy jsou ochotny fyzikálně trpět za účelem být krásná.  Za dvě hodiny bude drkotat a bude ráda, že jí třu kolena a okolí svou mužnou dlaní, abych jí předal trochu lidského tepla. Je ovšem taky možné, že její odhalené čéšky skončí v pařátech mého kamaráda Rumby.

-Není ti zima?, položil jsem otázku a hned jsem cítil, že byla poněkud neoriginální a eventuálně i předčasná.

-Mně většinou nebývá zima.

Jak spisovně řečeno! Zubí se na mně, ale já přesto cítím, že džentlmen se mladé lesní dámy na takové věci neptá. Gól do mé brány. No tak počkej, ty fyzikální exote, rána tady bývají hodně chladná.

Ale Rumba už nese na stůl, přesněji na placák, přiléháme k němu ze tří stran. Je to chutné, výživné a kalorické a při šmejdění lžic v nádobě moje ruka občas neúmyslně zavadí o jinou ruku.

Soumrak přišel dojíst zbytky, přidávám na oheň. Rumba si zapaluje cigáro. Sociologický miniprůzkum zjistí, že Světluška a já jsme nekuřáci.

-Hraješ na kytaru?, kladu otázku, aby se řeč pohybovala.

-Bohužel ne. Ale umím jiné věci.

-Co například?, pídí se Rumba.

Chvíli váhá, jako by nevěděla, jestli nám to má říct. Právem.

-Umím létat.

-To jako na rogalu?, chce upřesnění Rumba.

-Ne.

-Nebo eroplánem?, připojuji se k melodii Rumbových otázek.

-Ne. Jenom tak.

-Jak jenom tak?

-Normálně. Odrazíš se a letíš.

-Jak letíš!?! Jakože letíš, kam chceš?

Ten dialog začíná nabírat na obrátkách. Stávám se posluchačem a královsky se bavím.

-Kam chci.

-I když je silnej vítr?

-I když je silnej vítr.

Vypadá to, že na rozdíl ode mne jí to Rumba baští. Vymyslete lepší kombinaci, než že je holka krásná, přátelská a ještě je s ní sranda.

-Ty sis Rumbo nevšim, jak je Světluška aerodynamická.

Světluška mi odpoví úsměvem. Vypadá to, že je schopna přijímat i hodně nekonvenční poklony.

-Tak ukaž!, jde si za svým Rumba.

Světluška beze slova vstane, uhladí si sukni a stoupne si na placatý kámen. Pak několikrát zamává rukama jako křídly a – vznese se. Normálně se vznese a zůstane asi metr nad zemí. A visí tam furt, jak upoutaný balon!

-Ty vado!, ozve se ze strany, kde sedí Rumba.

Popis toho, jak jsme teď oba s Rumbou z toho pryč, by zabral asi čtyři stránky. Tak jen stručně: Já s Rumbou jsme z toho vyjevení, zmatení, vyplesklí, neschopní slova, zaskočení, bez dechu, jak Alenka v říši divů, popletení, vykulení, připitomělí a trochu udivení.

Ta holka se fakt vznáší. Před chvilkou tady s náma dlabala z jednoho ešusu a teď je metr nad námi. Tak jo: 1. Žádnej fígl nebo optickej klam to není. 2. Zhypnotizovat nás nemohla, hlavně já nejsem ten typ. Na základce jsem naopak já zhypnotizoval jednu holku a byl z toho průser, protože jsem ji nedokázal vzbudit. 3. Halucinogeny. Mohla nám dát houbičky do jídla, ale to bylo dobře zamíchaný, jedla by to taky. No možná tady někde teď sedí vedle mne a kouká sama na sebe nahoru, jak tam visí. To taky ne, střízlivějc a nezfetovanějc jsem se už léta necítil.

Můj světonázor se hroutí. Jsou věci mezi nebem a zemí… Například teď zrovna je tam Světluška. Máme kamarádku, která létá. Co tomu řeknou kluci? A lidi v práci. Mami, chodím s holkou, která umí létat. No to jsem přehnal; létá ano, ale ještě spolu nechodíme. Je to složitý chodit s holkou, která na rande přiletí?

Mezitím už to Světlušku přestalo nahoře bavit nebo usoudila, že kvóta naší vyplesklosti se naplnila. Elegantně se snese na zem a posadí se k ohni naproti nám.

Nemá smysl se ptát, jestli je v tom nějaká finta. Vím, že není. Tak se radši věcně zeptám:

-Jak dlouho tam vydržíš?

-Když mám hlad nebo žízeň, tak musím dolů. Nebo když se mi chce čurat.

-To tam nejde?

-Jednou jsem to zkusila a nedopadlo to dobře.

My kluci máme tohle ve vzduchu jednodušší. Jenže zase holt nelítáme.

Rumba se přece jenom zkusí zeptat:

-Hele, támhle tu šišku na tom nejvyšším smrku bys mi dokázala přinést?

Místo odpovědi si uhladí sukni, stoupne na balvan, zamává a začne stoupat.

-Hele, neměli bychom ji přijmout do osady?, vzdychne Rumba.

Ale než to stačí domyslet, Světluška se střemhlavým letem snáší přímo k němu a šišku mu vrazí do otevřené pusy. To přistání kvalifikuji v tomto těžkém terénu jako dost riskantní, ale Rumba zřejmě potřeboval dostat za vyučenou.

Byl to krásný klouzavý let. Myslel jsem, že by měla mít aspoň nějaké krovky a pod krovkami křídla, ale ona jen tak zamává rukama a vznáší se. Že by měla takhle krásná holka někde nějaký přídavný motor, je taky hovadina. Nad námi prostě plulo rogalo s krásnými dlouhými vlasy a dyzajnersky perfektně tvarovanými ňadry.

*

Dál můžu klidně několik odstavců vynechat. Seděli jsme u ohně a vedli řečičky, co se vedou, když je lidem fajn a přitom se nic moc zásadního neudělo. My s Rumbou jsme byli rádi, že máme takovou kamarádku. A ona byla evidentně šťastná, že neklademe blbé otázky, jako kde k tomu přišla, jak to má dlouho, jestli se dá doletět do Afriky, a tak.

Oheň už zestárnul a potichu se ochladilo. Rumba nám popřál noc a splynul se svou mumií. Seděli jsme se Světluškou opřeni o stejný strom. Abych tu situaci interpretoval správně, byla to její ruka, která mě nahmatala. Netoužil jsem zrychlovat běh dějin.

-Jaké to je tam nahoře?, zeptal jsem se.

-Nádherný.

Chvíli přemýšlela.

-Víš co, něco mne napadlo.

Postavila se přede mne:

-Chyť se mne kolem krku. A drž se hodně pevně.

Pak zamávala rukama o poznání víc a už jsme se vznášeli. Zastavili jsme asi dva metry nad zemí. Doufal jsem, že se Rumba nevzbudí.

-Vejš si s tebou netroufnu. Taky bych tě asi neunesla.

Přesto to bylo krásný. A jak jsme tam spolu pluli, najednou se přihodilo, že jsme se políbili. Ještě, že jsme byli jen dva metry nad zemí….

*

Zkontrolovali jsme, že jsme oba celí. Trošku šok to přeci jenom byl. Musel jsem si odskočit. Světluška se mezitím pokoušela probudit oheň. Když jsem se vracel z lesa už jasně zářil. Jenže to nebyl oheň. To zářila Světluška.

Viděla, že jsem se vrátil.

-No tak už to víš. To jste se museli učit v biologii. Zamilovaným světluškám svítí zadečky.

Objal jsem ji. Celý kemp přede mnou byl ozářen jasným světlem.

*

Rumba byl za svědka v tmavém obleku a Světluška tvrdila, že mu to moc sluší. Mně připadal legrační. Zato Světluška celá svítila.

*

Narodily se nám tři holčičky. V několikaminutových intervalech po sobě. Je s nimi dost fofr. Ale v sobotu dopoledne vyletí oknem na pískoviště a my se můžeme se Světluškou pomilovat. Pořád se se Světluškou moc milujeme. Taky naše tři holčičky svého tátu moc milují. Tím pádem doma dost ušetříme za elektriku a za žárovky.

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

Líza má lízátko. Spolkne ho zakrátko.

Helmut má helmu. Jde lovit šelmu.

Klára má klarinet. Vyloudí tóny hned.

Petr má sirky a petrolej. Péťo, tu láhev sem honem dej.

Laďka ladí piáno ještě nemá vyhráno.

Mirek zamířil na Jitku. Ihned volejte sanitku.

Kuba má krychli. Ve školce v Michli.

Boris má trochu pech. Táta je na Borech.

 

Můj odboj.

(Vzpomínka 71 let stará.)

20.6.2016 * Je duben 1945. Ofenzíva spojenců byla v plném proudu. Rudá armáda dobyla Budapešť a chystala se k ostravsko-opavské operaci. Američané překročili Rýn u Remaganu.
Bydlím v Benešově naproti pivovaru na rušné ulici. Je mi dva a půl. Naši poslouchají západní stanice. Doba je těhotná očekáváním. Cítím, že bych se také měl nějak zapojit. Bydlíme ve zvýšeném přízemí. Tak vylezu na parapet a volám do rušné ulice: „Němci to maj prohraný! Bolševici jsou v Budapešti! Američané na Rýně!“

Ano, to byl můj odboj.  Nikdo to neocenil. Lidé chodili kolem, nijak nereagovali, ale usmívali se. V sousedním vchodu bydlela německá rodina nějakého sturmbahnführera z benešovské tankové divize SS, ale ti už měli tak naděláno, že radši nic neslyšeli.
Táta mě sundal z okna, zavřel ho a dal mi na prdel. Nikdo mě neudal, ale naši poslouchali západní vysílače, až když jsem spal. A brzo tátu napadlo, odvézt mě i s mámou k babičce do Sázavy. Ovšem revoluce proběhla i tam.

Nikdo mě za můj odboj nikdy nevyznamenal. Třeba si ještě někdo vzpomene.

Rozhostilo se.

14.2.2016 * Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.

Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.

Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.

(Z mé připravované knihy „Tratoliště“).

I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

 

Podzim

21.10.2015 * Je podzim.
V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž.
Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice.
U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Ti srnci to tak mají zařízené. My ostatní můžeme s milováním v lese ještě počkat. Jaro už bude za 120 dní.

Můj Armagedon

29.9.2015 * Tak černý mrak nikdo z vás nikdy neviděl. Valil se od kopců na druhé straně řeky a za chvíli zakryl celou oblohu. Setmělo se. Asi bude pršet, řekl jsem si, čuče ven v dostatečné vzdálenosti od okna, kdyby se do naší chalupy na kopci a s plechovou střechou odvážil uhodit blesk. 

Přemýšlel jsem, co se v případě tak očividně se blížící katastrofy má dělat. Kdybych měl barák u řeky, tak začnu nosit nábytek do patra. Ale co na kopci? Nosit nábytek do sklepa? To je blbost. Tak jsem jen zkontroloval, jestli jsou všechna okna zavřená, nalil si panáka a očekával Armagedon.

Potom zahřmělo. Ale bylo to takové divné to hřmění. Takové… dřevěné. Jako když se kácí les a lítaj třísky. Ale les za naším oknem stál nehnutě a nekácel se. Přešel jsem k druhému oknu a viděl to. Na silnici těsně vedle auta spadl z oblohy trakař a rozmlátil se na tisíc kousků. Druhé auto už takové štěstí nemělo. Jiný trakař se mu kolečkem zabodl do střechy a oktávka ujížděla do dáli s obrovskýma oslíma ušima na střeše.

Další trakař spadl do sousedovy zahrady a zboural včelín. Včely se hystericky rozletěly do celého kraje. Podruhé jsem zkontroloval, že mám všechna okna zavřená.

Na železniční zastávce zastavil motorák. Řidič rozumně nepokračoval v další jízdě, protože trať před ním byla poseta troskami trakařů. Cestující se na řidiče zlobili, že stojí, protože nestihnou seriál. Strojvůdce opáčil, že nepojede a že mohou dojít tu jednu stanici pěšky. Tak jo. Jak otevřeli dveře vagonu, padající trakař je okamžitě urval. Na cestu pěšky nebylo pomyšlení. Zavládlo všeobecné zděšení a jeden cestující volal mobilem manželce, ať mu ten seriál nahraje.

Jeden trakař se zahákl za křížek na věži kostela a zůstal viset. Zdálky to vypadalo dost divně. Sady, zahrady i ostatní půda určená k obdělávání byly najednou plné trakařů. Na modré turistické trase do Českého Šternberka bylo trakařů jak naseto. Na náměstí jich několik napadalo do fontány. Řekou majestátně plula obrovská flotila trakařů. Nedalo se ale přesně určit, který trakař je vlajkový.

U radnice trakař zlomil stožár s vlajkou EU. Stejně by nám v této situaci Evropská unie moc nepomohla.

Pak to skončilo, jak to začalo. Černý mrak odplul kamsi k Benešovu a už zas prokukovalo sluníčko. Nebýt trosek i celých trakařů všude kolem, člověk by tomu neuvěřil. I to už za chvíli zmizelo. Všichni sousedé, co mají kotle na dřevo, vzápětí vyrazili se svými dvoukoláky, kolečky a přívěsnými vozíky. Za pár chvil bylo už v celém městečku zase čisto. Televizní štáb si mohl už jen natočit ten trakař na věži kostela a pak odjel po proudu hledat flotilu.

Jo, a za celou dobu ani nekáplo.

Popelnice

16.8.2015 * Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Plníme ji převážně přebytečnými obaly, plasty a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.

Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.

Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.

Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Sběhal jsem celé městečko, volal, nadával a – nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.

Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili.

Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.

Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

Z deníku střídopéčáka

22.4.2015 * Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A v nové škole se nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže bych chodil do tří škol.

Viděl někdo z vás Ježíška?

15.12.2013 * Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.