Archiv pro rubriku: Příběhy, básně a povídky

Co se stalo i nestalo a co mě napadlo.

Protinožci.

Dokud byla naše Země ještě placka, ten problém neexistoval. Ale jak se planeta zakulacovala a Slunce už kolem ní přestalo obíhat, vznikaly potíže a nejasnosti. Nejdřív to postihlo vědeckou frontu a postupně čím dál širší veřejnost. Vyjma politiků, neb ti jsou v každém dějinném období pozadu za širší veřejností.

Problém tkvěl v tom, že na opačné straně koule byli taky lidé. Dalo se domýšlet, že i oni stojí nohama na zemi, protože nohy jsou přece od toho. Varianta, že se tam stojí na hlavě byla rozumně odmítnuta. A protože těma nohama mířili proti nám, pojmenovali jsme je protinožci.

Stejně s tím byly starosti: Jak to, že když jsou na té spodní straně koule, nespadnou do vesmíru? Co by bylo s námi, kdybychom se na tu druhou polokouli vypravili? Zprotinožili bychom se? A jak tihle lidé na dolní půlce vnímají nás? Taky jako protinožce? To by pak na planetě žili jen samí protinožci a žádní lidé.

Časem jsme si na to zvykli. Vydáme se letecky z Prahy třeba do Buenos Aires a po vystoupení z letadla se zajímáme o to, o kolik si máme přetočit hodinky. A vůbec ne o to, že všichni ti lidé tam jsou vlastně vzhůru nohama.

Vím, že existují jedinci, kterým vadí lidé z jiných národů, jiné barvy pleti, jiné společenské třídy, jiné úrovně vzdělání nebo bez hudebního sluchu. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by vadili protinožci. Berme to jako určitý civilizační pokrok.

Konec víkendu.

Dnes ani nepadaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák.
Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil.
Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zjevně snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho.
Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova.
„We Are The Champions!“, nese se údolím.
Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. 
Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku.
Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji.  
Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den. 

MEZISVÁTČÍ

Pamatuji časy, kdy se na Štědrý den ještě pracovalo a za ním následovaly dva sváteční dny. Od těch dob se nám podstatně zvýšila životní úroveň především v tom smyslu, že stačí usyslit nějaký den dovolené a máte najednou až dvanáct svátečních dní v kuse. I letos se zadařilo. Školáci ani senioři žádnou dovolenou střádat nemusí. Ta prázdninová rozlehlost svádí k tomu, že si Štědrých dnů můžete naordinovat, kolik chcete. Dnes doma, pak u babičky v Podolí, další den se jede k tetě do Roudnice. Národ se tak rozdělí na společensky založené cestovatele od stromečku ke stromečku a na ty druhé, co sice cukroví pečou, ale jinak s nikým zvlášť nepečou, po slavnostní večeři se překulí k televizoru, a tak to zůstane beze změny až do druhého ledna, kdy (už konečně) jdou na šichtu.

Svátky zimy jsou nečekaným vybočením z kalendářního systému a velice brzy se v tom ztrácíte. Někdy v půlce toho volna se dva senioři pohádají, co je dnes za den. Jeden tvrdí, že pátek, a druhý, že je osmadvacátého. A jestli přece jen potřebujete zjistit, jestli má nějaký obchod otevřeno – což nepotřebujete, protože jste před svátky dovezli domů dva škodovkové kufry jídla – mrknete se na internet.

Ať cestujete nebo sedíte doma, jste po pár dnech upohádkovaní. Všichni dospělí mají své stálice a favority v čele s Popelkou a Mrazíkem a ještě tak jsou schopni připustit, že NaCl je nad zlato. Jaksi automaticky se předpokládá, že nové pohádky budou blbé, a ony to očekávání skutečně nezklamou. Stejně tak se dopředu ví, že trávit Silvestr u televizoru je vrchol masochismu. Ale je tu internet, ten mají už skoro všichni, takže jste včas informováni, že bouchla Etna, Trump staví plot a že v ZOO tam a tam se narodil bílý nosorožec. Ovšem sledujete-li nějaký korektní server, tak se dozvíte jen, že se narodil nosorožec.

Taky jste na síti v kontaktu s přáteli, rozesíláte pozdravy a péefka, věšíte se na YouTube, chlubíte se dárky a oznamujete, co budete dělat na Silvestra. Většina starších uživatelů se zasní, jaké to bývalo krásné, když ještě bylo na Vánoce bílo. Z některých těch bílých snů jako by vykukovalo, že komunisti uměli ten sníh líp.  Na internetu se strhne válka mezi prskavkáři a majiteli mazlíčků. Druzí se zlobí, že musí kvůli rámusníkům odjet s pejskem na chalupu do lesa, první jim to vracejí na téma posraných chodníků.

Po prvních kraválních devadesáti minutách dalšího roku nastane ticho. A je to takové ticho, že máte pocit, že se rozhostilo.  Zbývá dospat, dojíst, uklidit, donést stromeček ke kontejnerům a připravit si to nové oblečko na zítřek do práce. Tak jsme ty svátky přežili. Uf!

BOŽÍ HOD

Atletické výkony Nejvyššího jsou často diskutovány, hodnoceny a propírány, protože jsou opravdu boží. Zajímavé je, že mezi disciplíny, kterým se Bůh věnuje, nepatří ani běhy ani skoky. Je to nejspíš proto, že jedno ani druhé se neslučuje s důstojností božského úřadu. Zato božích hodů je plné nebe i Google.

Jak známo, jako každý jiný závodník má i Bůh tři hody:
1. Boží Hod vánoční, který se hází 25. prosince
2. Boží Hod velikonoční je házen o velikonoční neděli – pro křesťany den po Vzkříšení a pro nevěřící den před pomlázkou.

3. Třetí Boží Hod už většinou moc neprožíváme, protože Bůh podá nejlepší výkon obvykle na první dobrou a třetí hod už není ani zapotřebí. Hází se v červnu a je věnován Duchu Svatému, což je ten třetí z Boží trojice. Jemu většina z nás moc nerozumí, protože to není persona jako ti první dva. Ani na to datum si nevzpomeneme, i když v osmdesátých letech jsme ho vnímali. Němci ze Západu tehdy vždycky zaplavili naše silnice a hospody, protože u nich vypukly svatodušní prázdniny.

Každý Boží Hod slouží k fandění a jásání nad výkony, i když naše zlenivělé generace se věnují spíš hodování a následnému povalování. Šli bychom si možná také hodit, ale jen kdyby to něco hodilo.

Božské hody navíc v posledních letech budí trochu rozpaky. Je totiž potvrzeno, že Bůh k dosažení špičkových výsledků, používá zázraky. Ty patří mezi zakázané prostředky stejně jako jiná anabolika.

Jenže zkuste Všemohoucímu změřit množství zázrakoidů v krvi.

MINUTA

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.

Sčítání lidu

Další z mých adventních příběhů.

SČÍTÁNÍ
Sčítání lidu je strašně důležitá a potřebná věc. To si pořád myslíte, že je vás deset milionů, ale pak najednou pocítíte potřebu vědět, jestli to tak je doopravdy. Tak vznikne sčítání lidu a je z toho velký mumraj a pohyb a zmatek, a když se to všechno sečte, zjistíte, že je vás ve skutečnosti deset milionů, osumset dvacet šest a že jste s tou okrouhlou sumičkou už nějaký čas žili v bludu. No co, horší by bylo, kdybyste zjistili, že vás není ani těch deset melounů. Taky se přitom zjistí, kolik máte ledniček a dětí a televizorů a kolik vás užívá 4 plus jedna s bazénem a kolik vegetuje jen tak pod mostem. A jestli jste rozvedení nebo naopak svobodní a tudíž rozvod ani neplánujete.
Jedno takové sčítání lidu bylo hrozně důležité. Je to už, pravda, hrozně dávno, osobně to nepamatuji, ale znám to z vyprávění a z literatury. Na jaře roku mínus jedna začaly úřady občanům rozesílat obsílky, že na konci roku se bude sčítat. Občani brblali na vládu, proč si takovou kravinu vymýšlí zrovna na Vánoce. Tesař Pepa z malé vísky N. byl celý nervózní. Jeho Mařenka čekala rodinu a zrovna na konci roku. Pepa si nebyl tak docela jist, že to dítě je jeho, ale byl to v podstatě svatý člověk, prostě nad tím mávl rukou. Potíž byla v tom, že každý občan se musel sčítat i s rodinou tam, kde byl trvale hlášen. Pepík se odstěhoval na vesnici kvůli kšeftu. Zrovna se tam hodně stavělo a on, drobný podnikatel, stíhal navzdory vysokému daňovému zatížení docela slušně uživit rodinu. Ale trvale hlášen byl ve městě B. A to znamenalo vydat se na cestu zrovna na Vánoce kvůli takové kravině a ještě k tomu s těhulí.
Co vám mám povídat: vlaky přeplněné, na silnicích zácpy, meteorologové vyhrožovali náledím. No, nějak se tam dokodrcali. To nejhorší je ale čekalo. Zkuste ve městě B. sehnat místo v hotelu zrovna o Vánocích. Všude samí turisté a pro našince ani vlídný pohled. Pepa sběhal všechno a nakonec vzal zavděk ubytováním v areálu dostihového závodiště. Apartmá to nebylo, spíš opuštěná stáj. Ale aspoň to bylo laciný.
Uprostřed noci to na Marušku přišlo. Pepa si zapomněl dobíječku k mobilu a ani vlastně neznal číslo do místní porodnice, a tak se stalo, že mu žena porodila zdravého kluka, čtyři kila šedesát, přímo ve stáji. Když se vzpamatoval z prvního šoku, jen vyjekl Ježiškote, ten je krásnej, a mladý pán měl jméno.
Dopoledne došli oba čerství rodiče na úřad, aby se nasčítali, a iniciativně přihlásili i nového občánka, což byla, jak se později ukázalo, herodesální chyba.
Tahle noční událost ve stáji města B. měla tak dalekosáhlý politický, kulturní i ideologický dopad, že si už později žádná vláda nedovolila vyhlásit sčítání lidu právě o Vánocích.

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.

(Z chystané sbírky Slušné básně pro děti.)

Neděle večer

Konec víkendu. Zase padaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák. Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil. Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev  je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zřejmě snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho. Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova. „We Are The Champions!“, nese se údolím. Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku. Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji. Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.

 

 

Světluška

Opět jedna z „trampských“ povídek z knihy „Udělali mi něco s palcem“.

Světluška

Jdeme s Rumbou lesem. Abyste netápali, Rumba je on. Ne, nejsem na kluky, ale máme s Rumbou společný zájem. Já a Rumba jsme trampové. Trampové jsou, pro vaši informaci, lidé, kteří ve specifických uniformách a se specifickým vybavením pobytují v přírodě. Ty uniformy a vybavení nejsou zrovna moc praktické. Vymýšlely to nějaké armádní štáby pro nějakou dávno minulou válku. Specializované firmy vymýšlejí stále vhodnější, nepropustnější a pohodlnější věci do přírody. Ale my trampové lpíme na svém, abychom světu dokázali, že i s tak nepraktickými věcmi se dá v přírodě přežít.

Jdeme s Rumbou lesem a neprší. To je zvláštní, kdykoliv jdu s Rumbou na tramp, prší. Když jdu na tramp s jinými lidmi, někdy prší, někdy neprší. S Rumbou prší vždycky. Ráno koukám na internet, nad Evropou modro jak z reklamy, jen kdesi za Azorskými ostrovy se krčí tlaková níže. Ale odpoledne Rumba vystrčí nohu z vlaku, tlaková níže je tady a než stačíme doběhnout do nádražní hospody, jsme na kost. Jezdím s Rumbou rád. Je s ním sranda. I když vlhká. Napsal jsem další odstavec a pořád ještě nespadla ani kapka. Něco divného visí ve vzduchu. Něco se asi stane.

Přemýšlel jsem, jestli by se téhle Rumbovy vlastnosti nedalo nějak využít ke globálnímu klimatickému řešení. Třeba že bysme jezdili trampovat na Saharu. Šlapem si to s Rumbou dunami a nad Saharou chčije, beduíni čumí a hospodářství kontinentu začíná zkvétat. Rumba mé úvahy zavrhl s tím, že na Saharu nejede vlak. Letadlo Rumba nepovažuje za trampský dopravní prostředek. Rumba je konzervativní ortodox, černý kontinent má smůlu.

To by na úvod povídky stačilo. Dozvěděli jste se, co je to tramp, co je Rumba za člověka, z čeho vyplývají nečekané klimatické změny a my jsme s Rumbou mezitím došli na kemp.

Pokud tápete, kam jsme to došli, pak vězte, že trampský kemp je místo, kde trampové spočinou, spí, připravují pokrmy, konzumují a věnují se hudbě, sběru lesních plodin a výjimečně i sexu. Namítnete, že totéž se dělá v autokempu a máte pravdu. Ty rozdíly se ale dost obtížně popisují.

Sedíme s Rumbou na kempu. Oba máme velký hlad a obrovskou nechuť něco dělat. Ačkoliv příručky tvrdí opak, nejvýraznější vlastností trampa je lenost. Měl by tu být ještě někdo třetí, kdo by teď rozdělal oheň, hodil něco na pánev a nakrájel chleby, zatím co my dva bychom hleděli do kraje a přemýšleli o volnosti, dálkách a kamarádství. Zatím jsme si s Rumbou nikoho takového nepořídili, tak hladovíme.

*

Hladověli jsme tak ještě drahnou chvíli s pohledy zabořenými do modrých obzorů. Vtom se to stalo. Bylo to jako v té nejblbější trampské povídce: z lesa vyšla dívka.

Dívka nebyl úplně nejpřesnější výraz, kus by bylo přiléhavější. Vypadala, že ještě nemá volební právo, ale zato má všechno, co k pořádné ženské patří. Nejpodivnější bylo, jak byla oblečená: měla pohory a na zádech usárnu, ale jinak jen minisukni a blůzičku a nebýt toho, že obé bylo vyvedeno v trampských barvách, mohla klidně přicházet z nějaké diskotéky. Jinak už neměla nic. Dalo se předpokládat, že má pod tím oblečením ještě nějaké prádlo; ale to v této fázi povídky není pro děj zatím nijak podstatné. Jo, abych nekecal: ještě ponožky měla.

Rumba zíral jako blbec, ale protože nemáme na kempu zrcadla, nebylo mi zřetelné, jak se s nastalou zápletkou vizuálně vyrovnávám já. Už i jemu došlo, že mezi nás přišla bytost z trampského komiksu. Akorát nebyla namalovaná; ani v komiksu, ani na obličeji.

Rumba byl ze situace evidentně mnohem vyprděnější než já. To máš z toho, že čteš romantický trampský povídky z Avalonu, blbečku, myslel jsem si, ale mně samotnému taky nebylo moc do slov.

*

Pak to promluvilo.

-Ahoj. Můžu si přisednout?

Aby ti u toho ohniště nenastydla prdelka, pomyslel jsem si, protože já v naší osadě platím za největšího drsňáka, ale nahlas jsem co nejvlídněji řekl:

-Jasně, buď tu jako doma.

Ve skutečnosti jsem měl opravdu starost o její zdraví, protože z lesa už začal studeně táhnout večer. Já jsem fakt dost dobrej člověk!

-Tohle je Rumba a já jsem Majk, zakončil jsem uvítací projev.

-Já jsem Světluška.

To mě fakt porazilo. Nádherný jméno, dost mi to sedělo s představou toho komiksu, jak na jedné bublině já představuji nás a na druhé bublině ona roztomile vycení zuby a řekne: Já jsem Světluška. Chvíle je nadupaná budoucím dějem a vy šilháte o pár stránek dál, kam se ten příběh vydá. Jenže v komiksu by ti dva trampové líně nezírali a oheň by už dávno vesele plápolal.

Není to až tak nezábavné, sledovat, jak se krásná dlouhovlasá sedmnáctka pohodlně zabydluje ve vašem výsostném teritoriu. Dalo se vlastně očekávat, že budeme s Rumbou tento večer oba sbaleni, akorát se zatím nevědělo, kdo z nás dvou bude sbalen vydatněji. Ani já, ani Rumba jsme neměli s podobnou situací dost zkušeností. Po pravdě řečeno byl to můj první vandr, kdy z lesa vyšla krásná holka.

*

Vzal jsem situaci do svých rukou. Už jsme si všichni řekli, jak se jmenujem a taky se dost na sebe vynakoukali. Vstal jsem a významně pravil:

-Jdu pro dřevo.

Zvolil jsem ďábelskou strategii. Budu se chvíli toulat po lese a sbírat klacky a zatím ti dva se budou oťukávat a za chvíli si Rumba vytuneluje celou svou slovní zásobu. Pak se vrátím, převezmu štafetový kolík a začnu obsypávat prostor kempu svým charisma.

Když jsem se vracel, ti dva se skláněli nad ešusem. To, co se rodilo v nádobě, vypadalo slibně, jejich spontánní spolupráce mne už tolik nerozradostňovala. Rychle jsem rozdělal oheň, abych se blýskl nějakou trampskou dovedností. Rumba byl rozhodně lepší vařič, ale já měl v rukávu pro dlouhý letní večer ještě spoustu trumfů.

*

Případalo mi, že je nedostatečně oblečena. Ve smyslu očekávaných ranních teplot. Jinak samozřejmě naopak. Je mi ale už mnoho let známo, že ženy jsou ochotny fyzikálně trpět za účelem být krásná.  Za dvě hodiny bude drkotat a bude ráda, že jí třu kolena a okolí svou mužnou dlaní, abych jí předal trochu lidského tepla. Je ovšem taky možné, že její odhalené čéšky skončí v pařátech mého kamaráda Rumby.

-Není ti zima?, položil jsem otázku a hned jsem cítil, že byla poněkud neoriginální a eventuálně i předčasná.

-Mně většinou nebývá zima.

Jak spisovně řečeno! Zubí se na mně, ale já přesto cítím, že džentlmen se mladé lesní dámy na takové věci neptá. Gól do mé brány. No tak počkej, ty fyzikální exote, rána tady bývají hodně chladná.

Ale Rumba už nese na stůl, přesněji na placák, přiléháme k němu ze tří stran. Je to chutné, výživné a kalorické a při šmejdění lžic v nádobě moje ruka občas neúmyslně zavadí o jinou ruku.

Soumrak přišel dojíst zbytky, přidávám na oheň. Rumba si zapaluje cigáro. Sociologický miniprůzkum zjistí, že Světluška a já jsme nekuřáci.

-Hraješ na kytaru?, kladu otázku, aby se řeč pohybovala.

-Bohužel ne. Ale umím jiné věci.

-Co například?, pídí se Rumba.

Chvíli váhá, jako by nevěděla, jestli nám to má říct. Právem.

-Umím létat.

-To jako na rogalu?, chce upřesnění Rumba.

-Ne.

-Nebo eroplánem?, připojuji se k melodii Rumbových otázek.

-Ne. Jenom tak.

-Jak jenom tak?

-Normálně. Odrazíš se a letíš.

-Jak letíš!?! Jakože letíš, kam chceš?

Ten dialog začíná nabírat na obrátkách. Stávám se posluchačem a královsky se bavím.

-Kam chci.

-I když je silnej vítr?

-I když je silnej vítr.

Vypadá to, že na rozdíl ode mne jí to Rumba baští. Vymyslete lepší kombinaci, než že je holka krásná, přátelská a ještě je s ní sranda.

-Ty sis Rumbo nevšim, jak je Světluška aerodynamická.

Světluška mi odpoví úsměvem. Vypadá to, že je schopna přijímat i hodně nekonvenční poklony.

-Tak ukaž!, jde si za svým Rumba.

Světluška beze slova vstane, uhladí si sukni a stoupne si na placatý kámen. Pak několikrát zamává rukama jako křídly a – vznese se. Normálně se vznese a zůstane asi metr nad zemí. A visí tam furt, jak upoutaný balon!

-Ty vado!, ozve se ze strany, kde sedí Rumba.

Popis toho, jak jsme teď oba s Rumbou z toho pryč, by zabral asi čtyři stránky. Tak jen stručně: Já s Rumbou jsme z toho vyjevení, zmatení, vyplesklí, neschopní slova, zaskočení, bez dechu, jak Alenka v říši divů, popletení, vykulení, připitomělí a trochu udivení.

Ta holka se fakt vznáší. Před chvilkou tady s náma dlabala z jednoho ešusu a teď je metr nad námi. Tak jo: 1. Žádnej fígl nebo optickej klam to není. 2. Zhypnotizovat nás nemohla, hlavně já nejsem ten typ. Na základce jsem naopak já zhypnotizoval jednu holku a byl z toho průser, protože jsem ji nedokázal vzbudit. 3. Halucinogeny. Mohla nám dát houbičky do jídla, ale to bylo dobře zamíchaný, jedla by to taky. No možná tady někde teď sedí vedle mne a kouká sama na sebe nahoru, jak tam visí. To taky ne, střízlivějc a nezfetovanějc jsem se už léta necítil.

Můj světonázor se hroutí. Jsou věci mezi nebem a zemí… Například teď zrovna je tam Světluška. Máme kamarádku, která létá. Co tomu řeknou kluci? A lidi v práci. Mami, chodím s holkou, která umí létat. No to jsem přehnal; létá ano, ale ještě spolu nechodíme. Je to složitý chodit s holkou, která na rande přiletí?

Mezitím už to Světlušku přestalo nahoře bavit nebo usoudila, že kvóta naší vyplesklosti se naplnila. Elegantně se snese na zem a posadí se k ohni naproti nám.

Nemá smysl se ptát, jestli je v tom nějaká finta. Vím, že není. Tak se radši věcně zeptám:

-Jak dlouho tam vydržíš?

-Když mám hlad nebo žízeň, tak musím dolů. Nebo když se mi chce čurat.

-To tam nejde?

-Jednou jsem to zkusila a nedopadlo to dobře.

My kluci máme tohle ve vzduchu jednodušší. Jenže zase holt nelítáme.

Rumba se přece jenom zkusí zeptat:

-Hele, támhle tu šišku na tom nejvyšším smrku bys mi dokázala přinést?

Místo odpovědi si uhladí sukni, stoupne na balvan, zamává a začne stoupat.

-Hele, neměli bychom ji přijmout do osady?, vzdychne Rumba.

Ale než to stačí domyslet, Světluška se střemhlavým letem snáší přímo k němu a šišku mu vrazí do otevřené pusy. To přistání kvalifikuji v tomto těžkém terénu jako dost riskantní, ale Rumba zřejmě potřeboval dostat za vyučenou.

Byl to krásný klouzavý let. Myslel jsem, že by měla mít aspoň nějaké krovky a pod krovkami křídla, ale ona jen tak zamává rukama a vznáší se. Že by měla takhle krásná holka někde nějaký přídavný motor, je taky hovadina. Nad námi prostě plulo rogalo s krásnými dlouhými vlasy a dyzajnersky perfektně tvarovanými ňadry.

*

Dál můžu klidně několik odstavců vynechat. Seděli jsme u ohně a vedli řečičky, co se vedou, když je lidem fajn a přitom se nic moc zásadního neudělo. My s Rumbou jsme byli rádi, že máme takovou kamarádku. A ona byla evidentně šťastná, že neklademe blbé otázky, jako kde k tomu přišla, jak to má dlouho, jestli se dá doletět do Afriky, a tak.

Oheň už zestárnul a potichu se ochladilo. Rumba nám popřál noc a splynul se svou mumií. Seděli jsme se Světluškou opřeni o stejný strom. Abych tu situaci interpretoval správně, byla to její ruka, která mě nahmatala. Netoužil jsem zrychlovat běh dějin.

-Jaké to je tam nahoře?, zeptal jsem se.

-Nádherný.

Chvíli přemýšlela.

-Víš co, něco mne napadlo.

Postavila se přede mne:

-Chyť se mne kolem krku. A drž se hodně pevně.

Pak zamávala rukama o poznání víc a už jsme se vznášeli. Zastavili jsme asi dva metry nad zemí. Doufal jsem, že se Rumba nevzbudí.

-Vejš si s tebou netroufnu. Taky bych tě asi neunesla.

Přesto to bylo krásný. A jak jsme tam spolu pluli, najednou se přihodilo, že jsme se políbili. Ještě, že jsme byli jen dva metry nad zemí….

*

Zkontrolovali jsme, že jsme oba celí. Trošku šok to přeci jenom byl. Musel jsem si odskočit. Světluška se mezitím pokoušela probudit oheň. Když jsem se vracel z lesa už jasně zářil. Jenže to nebyl oheň. To zářila Světluška.

Viděla, že jsem se vrátil.

-No tak už to víš. To jste se museli učit v biologii. Zamilovaným světluškám svítí zadečky.

Objal jsem ji. Celý kemp přede mnou byl ozářen jasným světlem.

*

Rumba byl za svědka v tmavém obleku a Světluška tvrdila, že mu to moc sluší. Mně připadal legrační. Zato Světluška celá svítila.

*

Narodily se nám tři holčičky. V několikaminutových intervalech po sobě. Je s nimi dost fofr. Ale v sobotu dopoledne vyletí oknem na pískoviště a my se můžeme se Světluškou pomilovat. Pořád se se Světluškou moc milujeme. Taky naše tři holčičky svého tátu moc milují. Tím pádem doma dost ušetříme za elektriku a za žárovky.

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

Líza má lízátko. Spolkne ho zakrátko.

Helmut má helmu. Jde lovit šelmu.

Klára má klarinet. Vyloudí tóny hned.

Petr má sirky a petrolej. Péťo, tu láhev sem honem dej.

Laďka ladí piáno ještě nemá vyhráno.

Mirek zamířil na Jitku. Ihned volejte sanitku.

Kuba má krychli. Ve školce v Michli.

Boris má trochu pech. Táta je na Borech.

 

Můj odboj.

(Vzpomínka 71 let stará.)

20.6.2016 * Je duben 1945. Ofenzíva spojenců byla v plném proudu. Rudá armáda dobyla Budapešť a chystala se k ostravsko-opavské operaci. Američané překročili Rýn u Remaganu.
Bydlím v Benešově naproti pivovaru na rušné ulici. Je mi dva a půl. Naši poslouchají západní stanice. Doba je těhotná očekáváním. Cítím, že bych se také měl nějak zapojit. Bydlíme ve zvýšeném přízemí. Tak vylezu na parapet a volám do rušné ulice: „Němci to maj prohraný! Bolševici jsou v Budapešti! Američané na Rýně!“

Ano, to byl můj odboj.  Nikdo to neocenil. Lidé chodili kolem, nijak nereagovali, ale usmívali se. V sousedním vchodu bydlela německá rodina nějakého sturmbahnführera z benešovské tankové divize SS, ale ti už měli tak naděláno, že radši nic neslyšeli.
Táta mě sundal z okna, zavřel ho a dal mi na prdel. Nikdo mě neudal, ale naši poslouchali západní vysílače, až když jsem spal. A brzo tátu napadlo, odvézt mě i s mámou k babičce do Sázavy. Ovšem revoluce proběhla i tam.

Nikdo mě za můj odboj nikdy nevyznamenal. Třeba si ještě někdo vzpomene.

Rozhostilo se.

14.2.2016 * Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.

Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.

Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.

(Z mé připravované knihy „Tratoliště“).

I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

 

Podzim

21.10.2015 * Je podzim.
V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž.
Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice.
U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Ti srnci to tak mají zařízené. My ostatní můžeme s milováním v lese ještě počkat. Jaro už bude za 120 dní.