Archiv pro rubriku: Moje knihy a o mně

Čtyři knihy už jsem vydal. Nechci vás strašit, ale několik dalších mám rozepsaných.

V sobotu 1.12. v 19:15 bude na Radiu Proglas představena knížka „Průlety folkovou pamětí“ v pořadu Hudební knihovnička. A 8.12. v 15:15 bude hostem Milana Tesaře autor knihy Jupp. A ve středu 5.12. v 17:00 proběhne AUTOGRAMIÁDA spojená s křtem v Knihkupectví KOSMAS -  Letná v ulici Milady Horákové. Kmotry budou Michal Němec z Jablkoně a publicista Miloš Keller.

AUTOGRAMIÁDA aneb Půjčte mi píšící propisku.

PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍPrulety-titul
2018 – Galén, Praha.

 Michal Jupp Konečný: „Právě mi vyšla knížka. To je vždycky radostný den, jako když se vám narodí dítě. A tahle kniha je už moje pátá. Jmenuje se PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ a je to takový běh čtyřmi desetiletími příběhů a událostí, kdy jsem s muzikou žil a pro folk, country a trampské songy usilovně pracoval. Vydalo nakladatelství Galén, které se věnuje folkové scéně už dlouho a docela systematicky.

Kniha je připomenutím skoro všeho, co jsem prožil s folkovou, country a trampskou hudbou přibližně v letech 1968 – 2011. Významné i zapomenuté kapely, Porta, Zahrada, Svojšice a další festivaly, Malostranská beseda, Klub na Petynce, Lucerna a vůbec „kde se hrálo“. Desky a radia. Pořadatelé, organizátoři, publicisté, zvukaři, lidi, které jsem měl a mám rád. Příběhy, zážitky, zákazy, smutky a naděje i společenský kontext a události doby, kterou jsme prožívali.  A úžas, kolik jsme toho za čtyřicet let stihli.“

Křest a autogramiáda proběhne ve středu 5. prosince od 17:00 v knihkupectví KOSMAS Letná, na ulici Milady Horákové u stanice tramvaje kousek nad Strossmayerovým náměstím (roh ulic Milady Horákové a Veverkovy, tram  1, 6, 8, 12, 17, 25a 26).

Knihu si můžete objednat na objednavky@galen.cz , u distributorů například www.dobre-knihy.cz nebo www.kosmas.cz  nebo se ptejte v nejbližším knihkupectví. Podrobnější informace o knize najdete na www.jupp.cz nebo na Facebooku (Michal.JuppKonečný).

 

 

 

PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ

Prulety-titulMoje pátá kniha právě vyšla v nakladatelství Galén.
Stojí 350 Kč, ale vy ji dostanete za 280 Kč pokud si ji objednáte na objednavky@galen.cz ovšem nejpozději do 15 listopadu 2018.
Telefonické informace: 602 139 914, 257 326 178.Také ji můžete osobně koupit v prodejně Zdravotnické nakladatelství, Lípová 6, Praha 2.
Na internetu si ji můžete koupit na řadě dalších adres a jistě i v knihkupectví ve vašem městě.
Příjemné čtení.

MICHAL JUPP KONEČNÝ A JEHO KNÍŽKY.

Všechny-běží

 

 

 

 

 

 

 

PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ

2018 – Galén, Praha.

Nečekejte hudební encyklopedii ani přehlednou historii folkové a country scény u nás. Ale autor – Michal Jupp Konečný – po čtyři desetiletí s touto hudbou žil, tvořil a pracoval a řídil a ovlivňoval nejvýznamnější kluby a největší festivaly. Pomohl dlouhé řadě skupin i písničkářů na jejich cestě. Jde o vzpomínky, založené na autorových archivech a prokládané pohledy na společnost tehdejších dob a její vliv na možnosti i tvář hudební oblasti.
„Ta knížka vznikala jednadvacet let, mezitím jsem napsal čtyři jiné. Berte to jako můj subjektivní pohled na to, co se na konci šedesátých let zrodilo z ničeho, snad jen z ozvuků ze zámoří, a rozlilo se do velké řeky folku, písničkářů, country, bluegrassu a trampského zpívání.  Zapsal jsem, co jsem prožil, čeho jsem se zúčastnil a pokoušel se tomu dávat směr a hlavně, co jsem si pamatoval“.

Ukázka: 
 Na podzim roku 1971 za mnou přicházejí kluci z divadla Dostavník. Nestíhají nacvičit novou hru a hrozí, že když nebudou delší dobu vystupovat, do jejich termínů v Malostranské besedě se nacpe někdo jiný. No dobře, vyplníme to několika koncerty našeho FOLK & COUNTRY KLUBU. 
Klubová premiéra v Malostranské besedě se koná 9. listopadu 1971. Nechci, aby to bylo fiasko, tak nenasazuji naši Andromedu, která se zatím v bolestech zdokonaluje. Na devátý listopad zveme čtyři kapely (mimo jiné začínající holčičí skupinu Schovanky), po čtyřech jsou sestaveny i další dva listopadové koncerty. Jako spíkry domlouvám Wabiho Ryvolu a Kapitána Kida. Pořad dostává název Písně dlouhejch cest. Považujeme to za jakési pokračování zakázaných pořadů Trail Songs na Staroměstském náměstí. 
Beseda je toho dne vyprodaná stejně jako další dva večery. Plánujeme jen tři, ale zájem diváků nás zaskočí a už se hlásí další pražské i mimopražské kapely. Navíc Dostavník se po krizi na delší dobu rozpadá, a tak je rozhodnuto: od ledna jedeme Písně dlouhejch cest v Malostranské besedě pravidelně. Vydrží nám to (nejdřív v Besedě a potom v Klubu na Petynce) necelých devatenáct let.
I Malostranská beseda je od samého začátku dost sledována. Drobných a středních průserů je v následujících letech celá řada. To jak si zveme čím dál víc „problematických“ zpěváků a kapel. Definitivní zákaz pořadů v Besedě přichází až po deseti letech, kdy už tam vystupují kromě Šafránů taky Vodňanský se Skoumalem, Jirka Černý se svými Antidiskotékami či režisér pan Vladimír Svitáček se svým slavným „nashledanou, bude-li nějaké, příště…“. 
Od ledna 1972 jedeme už pravidelně dvakrát týdně, ve středu Písně dlouhejch cest a čtvrtky Folk Party pro Hutku, Třešňáka, další písničkáře a vůbec folk. Ty uvádí Mirek Kovářík. A navíc se v pondělí střídají ještě jazzové kapely, hlavně ty tradiční dixielandové, na které se dá i tančit. Prostě slavné jazzové pondělky, na kterých vyrostla celá jedna beseďácká generace. 
FOLK & COUNTRY KLUB nevznikl s Malostranskou besedou, ale asi o dva roky dřív. Sdružoval písničkáře a muzikanty, jmenoval se původně Folk Music Club. Scházeli jsme se na Staroměstském náměstí a debatovali o tom, co by se mohlo dělat, kdyby se... Za ty dva roky se odehrály dva folkové programy a Festival Folk Songu v sále Kotva vedle stejnojmenného obchodního domu. Klubový rozjezd v Malostranské besedě většinu členů zaskočil. Už se nevymýšlelo, ale víc pracovalo.  S překvapením jsem zíral, že jsem v tom zůstal jen s malou skupinkou přátel. Tak jsme klub nejdřív přejmenovali a pustili se do práce.   

*

S KYTAROU NA ZÁDECH

2016 – RegionAll, Plzeň.

Dominantou knihy je Porta v letech 1971 – 1989, především slavné období Porty v Plzni na Lochotíně včetně autorových osobních zážitků v roli dlouholetého dramaturga festivalu. V knize s nezanedbatelnou historickou hodnotou jsou zmapovány další festivaly, přehlídky a soutěže v západních Čechách, hudební kluby a vydavatelství, osobnosti a události.
Ve výpravné verzi s vloženým CD s nahrávkami západočeských kapel od vydavatelství AVIK – Jiří Sláma najdete také příběhy 105 západočeských kapel, dvojic a písničkářů z historie i současnosti.

Úryvek: „…PORTA 83 Opět tu máme jedno „poprvé“: Porta se poprvé konala nejen na Výstavišti, ale také na Lochotíně. A počet diváků opět neuvěřitelně vzrostl. Je to tak, Plzeň Portě prostě svědčí...
Porta se koná od 6. do 9. července v Plzni a míří na Lochotín. Z roku na rok zase zmohutněla. Zatímco před osmi lety musel národnímu finále festivalu stačit malý sálek pro 500 lidí, teď už nestačí celé plzeňské Výstaviště, kde rok před tím bylo podle odhadů celkem deset tisíc lidí. Plzeňáci se původně trochu strachovali, že ten obrovský Lochotín se nepodaří naplnit. Navrhovali finálové koncerty udělat na Zimním stadionu, což se zase nelíbilo nám organizátorům, protože akustika i atmosféra by zmizela. Když už jsme Portu dostali pod širé nebe, nebyl důvod se vracet pod střechu. Úvahy byly nejrůznější, dokonce i takové, že Porta by se mohla přestěhovat, opustit Plzeň. Padaly návrhy na brněnské výstaviště nebo na Mariánské, tehdy Gottwaldovo údolí tamtéž. 
Hlavní koncerty Porty se nakonec opravdu začaly chystat na Lochotíně. Zdaleka se nenaplnily obavy skeptiků, že hlediště bude poloprázdné. Už v tomto prvním „lochotínském“ ročníku se zaplnila všechna místa k sezení. Lidé zatím ještě neseděli na trávě a nezaplnili schody, zábradlí a cestičky v hledišti jako v pozdějších letech, ale i tak byla návštěva úžasná. 
Už první den odpoledne byl tamní amfiteátr zcela zaplněn na recitálu Brontosaurů. Lochotín neodebral nic na důležitosti Výstavišti a ostatním scénám v Plzni. Hrálo se jako v předchozích letech, tedy v Peklu, v pavilonu „P“, u Sudu a navíc přibyl amfiteátr Výstaviště, kde se dřív soutěžilo. Dnes se tam mohly přes den odehrávat recitály kapel a písničkářů, kteří díky Portě vyrostli a také zajímavě komponované programy. Kolem 17. hodiny vše na Výstavišti utichlo a dav se vydal po cestě „Kilometrovce“ mezi loukami směrem k Lochotínu, kde zaujal své pozice v hledišti. Novinkou také bylo, že kromě táboření na hřišti Potraviny vedle Výstaviště se tábořilo také na loukách u Lochotína. Jejich kapacita byla prakticky neomezená a stanů každoročně přibývalo. 
Stovky fotografujících diváků mapovaly festival, a tak byla výstava toho roku věnována právě amatérskému fotografickému obrazu Porty. Z redakce Portýra se postupně stával celonoční diskusní klub. Obrovskému nákladu Portýra už nestačily maloofsetové stroje a poprvé se tisklo na rotačce. 
Dramaturgicky se v hlavních soutěžních koncertech již podařilo spojit soutěž kapel s písničkami z autorské soutěže. V doprovodu Zdeňka Rytíře přijela na Portu i Američanka Annie „Rattlesnake“  McGowenová, později známá ze spolupráce s Michalem Tučným jako Anka Chřestýš. Je zde taky řada hostů, například Žalman, Brontosauři, Spirituál kvintet, Wabi Daněk, Minnesengři, Jarek Nohavica, Paleček – Janík….“

*

LEGENDA LOCHOTÍN

2014 – Media a.s., Karlovy Vary. Rozebráno.

Legenda předcházela západočeské „encyklopedii“ S kytarou na zádech. Mapuje vše, co se odehrálo v žánrech folk, country a trampské písně od jejich začátků v Plzni a jejím okolí.

Kniha se věnuje desetileté historii legendárních ročníků Porty na plzeňském výstavišti a Lochotíně, jejímž byl autor dramaturgem a dalším festivalům, přehlídkám a významným koncertům, které se tu odehrávaly, zdejším klubům, mediím, vydavatelům i osobnostem, které se této hudbě věnovaly. Největší prostor je v  knize věnován plzeňským hudebním skupinám a písničkářům. A že jich za těch skoro pět desetiletí bylo!

Úryvek: COP
 Ve městě plném bluegrassu se tahle kapela sešla k první zkoušce na jaře roku 1978 v sestavě Chaloupek – Zýka – Braun – Leicht. Už brzy se objevují na různých potlaších, hrají v Mariánských lázních, hlásí se na Portu, vystupují na Sokolovském dostavníku a na Banjo Jamboree v Kopidlně.  V následujícím roce získávají přehrávky, což byla tehdy podmínka k veřejnému vystupování. Pod křídla si je bere tehdejší nejdůležitější plzeňský klub Dominik. Na krajské Portě už jsou druzí a z celostátního finále v Olomouci si jako objev roku odvážejí Zelenou portu. To vše v sestavě Chaloupek, Braun, Zýka, Ptáček, Zapletal a Leicht. Z Dominiku jsou vzápětí vyhozeni, a tak zase zbývá hraní na potlaších. 
Ani další zřizovatel jim dlouho nevydrží, chlapci se nechovají moc socialisticky, stýkají se se závadnými osobami, jezdí v jeepech a dokonce hrají na americké ambasádě. Co chvíli jsou u výslechu. Ale na druhé straně vyhrávají Portu v Sokolově a jako zřizovatele získávají KD Centrum v Doubravce, kde také zakotví s pravidelnými pořady. Vítěznou sestavu teď tvoří Chaloupek, Braun, Ptáček, Zapletal, Hanko, Němejc, Leicht a Sláma.
V roce 1981 odchází Míša Leicht na vojnu, místo něj do kapely přichází Slávek Hanzlík. Do klína jim padá další vyhraná porta, teď už doma v Plzni. Ale koncem roku Honza Hanko emigruje do Kanady. Po Leichtově návratu z armády se zformuje špičková sestava (Bohouš Chaloupek, Petr Pangejt Braun, Míša Leicht, Vláďa Ptáček, Slávek Hanzlík, Frigo Zapletal, Luboš Němejc, Petr Sláma). Další úspěchy na festivalech, pravidelné pořady v Centrumu a hraní po celé republice. 
Pak je ale najednou všechno jinak.  Vláďa Ptáček a Slávek Hanzlík odcházejí do nové formace Habr. Sláma mizí přes Jugoslávii do Rakouska a vzápětí emigrují i Bohouš Chaloupek do USA a Frigo Zapletal do Kanady. Bylo to období, kdy na západě zmizela skoro dvacítka našich špičkových bluegrassových muzikantů. Braun se chytá v kapele Petrus a Míša Leicht zůstává sám.  Protlouká se v bigbítu a teprve po dvou letech v roce 1985 se odváží znovu sestavit COP, ze začátku pod krycím názvem COPaje.   V sestavě Leicht, Ptáček, Němejc, Hora a Fík hostuje na Portě. O rok později už zase Portu vyhrává, obnovují se pořady na Doubravce a nový COP opět brázdí republiku. V roce 1988 do sestavy přibývá Jarda Štěrba a o rok později další housle – Jirka Vopava. Po revoluci začíná zlatý věk COPu: zájezdy do zahraničí (Německo, Anglie, Rakousko, Švýcarsko), festivaly, šňůry koncertů, první deska.
 Desek se zatím urodí devět, jedna (COP Lucerna Live!) se živě natáčí při jubileu kapely v pražské Lucerně. Na festivalech už nesoutěží, ale když jedinkrát vyhlásí Akademie populární hudby kategorii country, COP Anděla vyhraje.   V letech 1995 – 2014 dochází k několika personálním obměnám i návratům. Především se z Ameriky vrací dobrista Petr Sláma. Jarda Štěrba opouští kapelu z osobních důvodů, aby se po čase vrátil jako stálý host. A banjo Petra Nováka a baskytaru Míši Röhricha, kteří odcházejí k Semtexu, vystřídají Martin Frydrych a Zdeněk Fík. A to už je současnost plzeňské kapely COP, která přes všechna úskalí nedávno oslavila úspěšné pětatřicátiny.  
Diskografie: 
 COP 1 (1991)
 COP (1993)
 Tradition (1993 - s Arthurem Robinsonem)
 COP Lucerna Live! (1994)
 Pár minut (1997)
 Bič (2000)
 His Master's COP (2002)
 Jedním tahem (2003)
 COP XXX (2009)
 Padlej anděl (2011)
Obsazení: Míša Leicht – kytara, Jirka Vopava – mandolina, housle, Zdeněk Fík – baskytara, Martin Frydrych – banjo, Jarda Štěrba – housle, Petr Sláma – dobro.

*

KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI

2013 – Nová forma, České Budějovice.

„Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.“

Humor postřehů o životě, laskavých i sžíravých, neočekávaných manipulací s češtinou i úniků do zcela prazvláštní logiky.

V knize se můžete (ale nemusíte) dozvědět, jak se nejlépe vybavit na chození kanálama, proč má i žirafa někdy vysoko do žlabu, jak se máte pohybovat v tratolišti, jak si v kotli na tuhá paliva uchovat chladnou hlavu, jestli můžete odeslat vaši partnerku prostřednictvím České pošty nebo proč je nevhodné vydat se na návštěvu hlavy státu s detektorem kovů.   Pokud patříte ke generaci, jejíž narození trčí v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století, můžete s pomocí DNA zjistit, je-li nebo není vaším otcem Gustáv Husák a proč.

Ke knize samotný autor:  „Po celý život mě napadají samé hovadiny. Když to cestou ze sprchy nebo od psychiatra nezapomenu, už je to v počítači. Za deset let toho devadesát procent vyškrtáte a máte knihu.
Po přečtení už prvních několika stran zjistíte, že nic není tak, jak jste si mysleli nebo jak vám vtloukali ve škole. Čtěte s otevřenou hlavou a pokud možno i s otevřenou knihou.“

Úryvek: Kapitola Bůh & spol.
 Jestlipak mají andělé taky odbory? 
 Myslíte, že papež věří v Boha? Že jo? A ptal se ho na to někdo? 
 Přeme se o to, zda svět stvořil Bůh nebo ne. Ale měli bychom si už konečně položit zásadnější otázku: Kdo stvořil Boha? 
 Některé světce uznává jak pravoslaví tak i levoslaví. 
 To stará firma už tak dobře nefungovala, že se musela založit společnost Bůh a syn? 
 To je řečí a záhad kolem neposkvrněného početí. Nebyl ten Ježíšek nakonec dítětem ze zkumavky? 
 Modlí-li se k něčemu učitelé jazyků, pak je to Babylonská věž. 
 Zase mi včera zvonili u dveří nějací dealeři Boha. 
 Představte si, jaké všechny hrůzy by nás bývaly minuly, kdyby Marie brala antikoncepci.
 Největší problém mají křesťané s tím, že Ježíš Kristus byl vlastně Žid.  
 Koukám na obraz Poslední večeře Páně. Kristus a dvanáct apoštolů sedí a hodují. Ale pročpak těch třináct Židů nemá jarmulky? 
 Proč bylo křesťanství úspěšné: Myslíte, že kdyby dneska někdo dokázal měnit vodu na víno, že by za ním nešly zástupy?  
 Byl to křesťanský liberál. Věřil, že po smrti se dostane do republiky nebeské. 
 Víte, kdo jí v sobotu syrový vepřový? Židi, protože je šábes a nesměj si ho uvařit. 
 Ne každá stolice je svatá. 
 Sehnali jsme byt na faře. Z kohoutku nám teče svěcená voda. 
 Jsme my Češi vyvolený národ? No, kdo může dokázat, že kamenné desky s deseti božími přikázáními nepřinesl praotec Čech z Řípu? 
 Tak to na tomhle mediálním světě chodí: nejdřív stvoříte celý svět a zajímá to jen pár Židů. Potom necháte zabít vlastního syna a hned o vás ví třetina lidstva. 
 Na tom, že Židi jsou Bohem vyvolený národ, by nebylo nic špatného. Mnohem horší je, že Židi tomu věřej. 
 Bible by se měla číst nejdříve po dvaadvacáté hodině.  
 To by mě zajímalo, jak by to Bůh otec řešil, kdyby se panně Marii narodila dvojčata. 
 Co by mohli mít křesťani proti Židům? Vždyť ti jim půjčili Boha a půlku Bible. 
 Hypermarkety jsou chrámy konzumu. Ale nejsou nakonec kostely supermarkety víry? 
 Kristus uzdravoval malomocné. Dnes by měl přijít uzdravovat velkomocné. 
 Čechové jsou potomci Jana Husa. Všichni pěkně vypečení.
 Je opakem bohorovnosti bohokřivost? 
 Byl nám zapotřebí Nový zákon? Nestačilo Starý zákon novelizovat? 
 Kdyby si Bůh udělal webové stránky, ušetřil by náklady na provoz církve. 
 Jak poznám, že všechny rasové a náboženské problémy z tohoto světa zmizely? Až na papežský stolec usedne první Žid. ...
 
 *

UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM
2007 – Avalon, Praha.
Trampské povídky jsou zvláštní literární útvar. Některé nedočtete do konce, jiné se vám zaryjí hluboko do paměti. Pokud se stanete porotcem trampské literární soutěže, tiše úpíte pod záplavou kamarádství, slavnostních ohňů, veselých příhod a originálních usáren.  Jednoho dne sednete a napíšete sérii povídek – laskavých a humorných parodií toho zvláštního, lesem a kouřem vonícího literárního stylu. No nic – každý někudy do literatury vstupoval.

Úryvek z povídky: Prší
Nebyl to dobrej nápad vydat se na ten vandr. Noviny i televize hýřily varovnými hláškami. Meteorologický server tvrdil, že v oblasti Přimdy se srazí tři fronty najednou. Naštěstí ani já, ani Wakin jsme neměli tušení, kdo je to Přimda. 
Na Smíchovském nádraží krápalo. Což se dá – když jste pod střechou nástupiště – poměrně pohodlně ustát. Při přestupu v Berouně už lilo. Statečně jsme přeběhli do lokálky. Při výstupu na zastávce ve Žloukovicích byla průtrž mračen jemným eufemismem toho, co nám padalo za krk. 
Ideu výstupu do kopců povětrnost nezvratně zhatila. I hospoda byla za těchto klimatických okolností nekonečně daleko. A nocovat v nádražním přístřešku se nám zdálo nedůstojné. 
Našemu oku zalahodila dřevěná bouda nedaleko řeky. Když budeme mít trochu kliku, nebude zamčená. 
-Teď, zavelel jsem a po kluzkém terénu jsme se vrhli k dřevěnému objektu. Zamčeno nebylo a vnitřek budovy se tvářil relativně útulně  a nevlhce. Rozbalili jsme spacáky a každému z nás vyklouzla z usárny útěšná půllitrovka rumu. Seno tu žádné nebylo, tak se dalo i kouřit. 
Hukot řeky  a laskavý nápoj nás příjemně uspaly. Ráno zabalíme a vydáme se do kopců. 
*
Probudil jsem se první s pocitem, že se se mnou všechno houpe. Ale to už mi Wakin sděloval, že se s ním všechno houpe. No nic, chlastal stejně jako já. 
Zpozorněl jsem. K pocitu houpání se přidal zvuk šplouchání. 
Něco nebylo v pořádku. Nejlepší bude rychle se sbalit a přesunout se do té hospody. Možná už tam vaří držkovku. Vysoukal jsem se ze spacáku a otevřel dveře boudy. 
Do prdele! O držkové polévce si musíme nechat jen zdát!! Plujeme po řece!!!!
Zase jsem ty dveře rychle zavřel, aby nám nenavlhly spacáky.
No ty vado! Přimda to asi s přídělem vody přehnal, nás nenapadla větší blbost, než se ubytovat v těsném sousedství řeky, a teď to máme. 
*
Sledovali jsme naši plavbu malým okénkem. Pluli jsem středem řeky. Slovo pluli bylo ovšem hodně nepatřičné. Řítili jsme se závratnou rychlostí. Policejní motorový člun by byl vedle nás totální hlemýžď. Aspoň jedna výhoda: nemohli by nás zastavit a pokutovat za rychlou jízdu. Neměl jsem tušení, jakou nejvyšší rychlostí se smí jezdit po rozbouřené řece. A při průjezdu obcí je to určitě ještě o hodně míň. 
Jeli jsme takovou rychlostí, že bychom klidně mohli táhnout vodního lyžaře. To by byl panečku hrkot! Jenže my teď měli úplně jiné starosti, než někde shánět nějakého vodního lyžaře, co by se s námi rád svezl. 
-Jez!, procedil Wakin. 
-No v týhle situaci vůbec nemám hlad. 
Ale okamžitě jsem spatřil příčinu mého myšlenkového překlepu. 
Pár set metrů před námi se rýsovala linka hladiny a chlubila se rozkošnými krajkami vlnek. Za nimi to padalo dolů. 
Za pár vteřin se naše chýšoloď roztříská o šlajsnu a v září najdou naše mužná trampská těla v zábalu pod vracákem. 
Chtěl jsem říct Wakinovi něco v tom smyslu, že byl můj nejlepší kamarád, ale nakonec jsem jen zavřel oči. 
Silně to zhouplo a pluli jsme dál. Ten včera vychlastaný rum mi teď docela chyběl. 
-Vypadá to na to, že je hodně zvýšený stav vody. Proto jsme to tak snadno překonali. 
Byl jsem mu za to moudro vděčen. Není nad to, když máte ve složité situaci po ruce společníka, který má dokonalý přehled o situaci. 
-Nevíš, kolik jich cestou ještě je?, zeptal se. 
-No… nevím to přesně, ale za Hamburgem už žádný nejsou. 
Nevím, proč mě napadl zrovna Hamburg a proč jsem si v té chvíli uvědomil, že nemáme pasy. 
-Víš, snažil jsem se ho uklidnit, z jezů teď už nemám strach. Mnohem horší to bude s mosty. 
Vsoukával si do hlavy myšlenku, že přes řeku občas vedou mosty. 
-A myslíš, že ty ještě nejsou pod vodou? 
-No některý už možná jo. Ty překonáme hladce. Pak jsou vysoký mosty jako Most inteligence nebo Barrandovskej most a ty podplujeme s prstem v nose. A pak jsou ty prostřední. Do těch to našijeme v plný rychlosti a zbydou z nás dva mastný mokrý fleky. 
-Hele… a nebylo by lepší počkat chvíli u břehu, až přijde ještě větší voda a pak ty prostřední nadplujeme? 
-Dobrej nápad, ucedil jsem u vědomí neovladatelnosti našeho plavidla (proč se u nás proboha nestavějí chatrče s kormidlem) a pokračoval jsem: 
-…ale když přijde ještě větší voda, odplaví nás to někam do polí, a pak už se nedostaneme do hlavního proudu. 
Než jsem to dořekl, střední most už byl na obzoru. Mostní oblouk už se těšil, jak bude dělat třísky. 
Ven! Do vody!, zavelel jsem. 
Ale dveře nějak nešly otevřít. Asi zvlhly nebo co. 
Byl to romantickej výlet, pomyslel jsem si. Je to príma, když člověk z posledního vandru odchází rovnou na Poslední vandr. 
A už to začalo narážet, skrápat a tříštit. Most čistě odstřihl naši střechu. Asi nebyla pořádně přidělaná. Ještě jsme se tam chvíli vrzali mezi oblouky, ale pak nás to vyplivlo na další cestu. 
Střecha se ještě chvíli plavila za námi, jako by chtěla deklarovat, že k nám patří, ale pak začala ztrácet rychlost. Střecha, která se za vámi loudá po hladině, je vám stejně k ničemu. 
Chvíli jsme testovali svůj nový prostor. Neměli jsme už střechu nad hlavou, ale pořád jsme měli svoje čtyři stěny. Co by za to bezdomovci dali!
Momentálně nepršelo, ale přesto jsem si připravil pláštěnku do pohotovostní polohy. Jak já nesnáším vlhko!
Wakin mínil, že bychom měli sbalit svoje usárny. Byl to rozumný nápad a zlobil jsem se sám na sebe, že jsme to neudělali hned při vyplutí. Jak jsme se blížili ku Praze, mohl nás teď kdekdo pozorovat z okolních kopců a taky mohl přiletět vrtulník s televizí. Co by si pomysleli naši kamarádi, kdyby v hlavních televizních zprávách viděli ten náš neustlaný bordel na palubě. 
Berounka vyplivla naše čtyři stěny do Vltavy a hodilo nás to víc k pravému břehu. Ale o nějaké možnosti zaparkování nemohla být ani řeč. Zato jsme mohli zblízka pozorovat obyvatele Modřan, jak se spořádaně evakuují….

 

PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ

Dnes – 25. října 2018 mi vyšla knížka. To je vždycky radostný den, jako když se vám narodí dítě. A tahle kniha je už moje pátá.

Jmenuje se !!!!!Plrůlety obálkaPRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ a je to takový běh čtyřmi desetiletími příběhů a událostí, kdy jsem s muzikou žil a pro folk, country a trampské songy usilovně pracoval. Vydává nakladatelství Galén, které se – ač firma lékařská – věnuje folku už dávno a docela systematicky (shodou okolností také dnes oslavuje 25 let své existence).

Další podrobnosti o knize ze sebe vysypu v příštích dnech. Teď jen technicky: vázaná, 297 stran. Můžete si ji objednat například u distributorů www.dobre-knihy.cz nebo www.kosmas.cz .

Aby se vám moje knížky nepletly, tady je seznam:

1. UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM. Nakladatelství Avalon. Sbírka humorných povídek.
2. KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI. Nakladatelství Nová forma. Aforismy, myšlenky, nápady (dá se objednat na jupp@folkcountry.cz).
3. LEGENDA LOCHOTÍN. Nakladatelství Media. Historie legendárního festivalu Porta (rozebráno).
4. S KYTAROU NA ZÁDECH. Nakladatelství RegionAll. Muzikanti, festivaly, kluby, desky, koncerty folkové a country hudby na západě Čech (dá se objednat na jupp@folkcountry.cz).
5. PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ. Nakladatelství Galén. 40 let mého života s muzikou a lidmi kolem ní. Vychází 25. října 2018.                                                                                                                                                                   

 

 

S KYTAROU NA ZÁDECH

S KYTAROU NA ZÁDECH

obalka-final

Podzim 2018: Zpráva pro ty, kdo ještě nemají knihu Michala Juppa Konečného „S kytarou na zádech“. Taky by se vám mohla hodit jako dárek pro někoho, kdo to tenkrát zažil nebo se o historii české folkové, trampské a country scény zajímá.

S KYTAROU NA ZÁDECH

Podzim 2018: Zpráva pro ty, kdo ještě nemají knihu Michala Juppa Konečného „S kytarou na zádech“. Taky by se vám mohla hodit jako dárek pro někoho, kdo to tenkrát zažil nebo se o historii české folkové, trampské a country scény zajímá.

Hlavním tématem knihy je Porta v letech 1980 – 1989, legendární období festivalu v Plzni na Lochotíně a Výstavišti,  včetně autorových osobních zážitků v roli dlouholetého dramaturga festivalu.

Další festivaly, přehlídky a soutěže v západních Čechách, hudební kluby a vydavatelství, osobnosti, události a zajímavosti. A hlavně příběhy všech západočeských kapel, dvojic a písničkářů. Pohledy do naplněných a někdy i přeplněných amfiteátrů i dávno zapomenuté fotky, plakáty nebo zpěvníky.

cd-s-kytarou-na-zadechVydavatelství Avik připravilo z nahrávek západočeských muzikantů vložené CD. Knihu vydalo plzeňské vydavatelství RegionAll, dostanete ji v knihkupectvích v celé republice.

Nejvýhodněji (a hlavně nejlevněji – 240+60 poštovné) si ji můžete objednat i s podpisem autora poštou na jupp@folkcountry.cz.

Více v rubrice Moje knihy a o mně.

A ještě poznámka: V nejbližší době se objeví na pultech další Juppova kniha „Průlety folkovou pamětí“, tak si pospěšte, abyste pak neměli mnoho vydání najednou.

Ahoj Dorotky

26. února 1932 se narodil Johnny Cash. Bez nadsázky v našich zeměpisných šířkách asi nejuznávanější country Američan. Alespoň v roce 1978 čtyřikrát vyprodaná sportovní hala a setkání s ním na ambasádě USA byl neskutečný zážitek. * Ráno jsem vás napínal číslicí XXII. Nebyl míněn slavný román Josepha Hellera, který beru do ruky po pár letech vždycky znovu. Je to prostší, ale radostné. Jaro bude za dvaadvacet dní. * Zatím ale nevycházím z pokoje. Jednak kvůli silným mrazům, které by měly být v zimě normální, ale nejsou. Teď už to zima nedožene a brzy jistě meteorologové ohlásí další nejteplejší zimu v dějinách. Druhak nevycházím, protože usilovně pracujeme s Hankou na korekturách mé budoucí knihy „Průlety folkovou pamětí“. Že to budou i průlety country a trampskou pamětí, je snad jasné, jenom by se to na obálku všechno nevešlo. * Takže máte nejvyšší čas opatřit si tu předchozí knihu „S kytarou na zádech“, aby toho pak na vás nebylo moc najednou. Prostě si napište na jupp@jupp.cz * A když už jsem v tom nabízení, tak ti, co se jim líbí moje hlášky na Facebooku, tak je mohou mít knižně v útlém svazku „Kde přistávají uši“. Název vysvětlí jeden z mých hlodů: Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.  Objednávky tamtéž. * Mějte se neúnorově, nevěřte lžím, pozor na omrzliny a pozdrav k svátku všem Dorotkám.

„Průlety folkovou pamětí“ (Už jsem dopsal)

Uf! Právě jsem dopsal svoji (už pátou) knihu s pracovním názvem „Průlety folkovou pamětí“. Je připomenutím skoro všeho, co jsem prožil s folkovou, country a trampskou hudbou přibližně v letech 1968 – 2011.

Významné i zapomenuté kapely, Porta, Zahrada a další festivaly, Malostranská beseda, Klub na Petynce, Lucerna a vůbec „kde se hrálo“. Desky a radia. Pořadatelé, organizátoři, publicisté, zvukaři, lidi, které jsem měl a mám rád. Příběhy, zážitky, zákazy, smutky a naděje i společenský kontext a události doby, kterou jsme prožívali.  A úžas, kolik jsme toho za čtyřicet let stihli.

 

Tuhle zimu sněžilo nepřetržitě od konce října.

Tuhle zimu sněžilo nepřetržitě od konce října. Teď byla polovina ledna a nevypadalo to, že by chtělo přestat. I tady v nížinách už napadlo přes metr sněhu. Hory hlásily čtyři metry a v poslední době už nehlásily nic, protože se tam televizní štáby nedostaly. Denně zasedal krizový štáb vlády, školy měly sněhové prázdniny, jediným spolehlivým prostředkem bylo metro a pro rohlíky do sámošky mělo smysl chodit nejdřív tak po poledni. Lidé zachumlaně prohazovali úzké cestičky před svými domy, tak úzké, že kočárky s dvojčaty měly smůlu. I v hospodách se lidi bavili už jen o tom, kdy tohle skončí. Přípravy nového muzikálu ani hrátky ve sněmovně nikoho nezajímaly. Silničářům pomalu docházela nafta.

Nejhorší bylo, že v naší čtvrti skoro pravidelně vypadávala elektrika. Když máte doma všechno na elektřinu včetně topení, je to poměrně nepohodlné. Když jsem zas jednou držel černou hodinku a strachoval se o obsah mrazáku, napadla mě prudká myšlenka: Vždyť já se na to tady můžu vysrat! Ostatně po Brdech se mi už dost dlouho stýskalo.

*

Druhý den ráno jsem se zabalil a zamkl dům. Pak jsem se ještě vrátil pro sněžnice, které jsem zatím nikdy v životě doopravdy nepoužil.

Metro fungovalo a vyklopilo mne u nádraží. Na hlavní trati se jezdilo. Zamyšleně jsem se díval z okna. Některé větší hromady sněhu naznačovaly, že pod nimi stojí chaty. Průvodčí chrlil optimistické zprávy, že za Plzní už to nejezdí. Mne ovšem mnohem víc zajímala aktuální meteorologická situace na lokální trati ze Zadní Třebáně.

Na můj dotaz vyhlásil výpravčí nádražním rozhlasem, že musíme mít chvilku strpení, že trať právě čistí sněžný pluh. Rozhodl jsem se tu chvilku přečkat v nádražní restauraci. Práce pluhu trvala několik piv a sekanou s bramborovým salátem.

První pozitivní hlášení mě vyklopilo na nástupiště. Dokonce na pár minut vykouklo sluníčko (pamatoval jsem si tu věc ještě z loňského teplého září) a výpravčí si na perónu opaloval svoji červenou čepici.

Pak už to jelo. Spolucestující se tvářili nasraně, že asi nestihnou televizní seriál. Já se tvářil pokud možno nijak. Ve Vižině jsem vypadl z vlaku do závěje. Bylo mi to po prsa. Průvodčí seshora zkontroloval, že žiju, a odpískal.

*

Nebyl to moc standardní začátek vandru. Když jsem se ze závěje konečně vykutal, nasadil jsem ty sněžnice a šel. Fujavice si mne okamžitě vybrala za svou exemplární oběť. Nebylo vidět na krok. (No dobře, to je jen takové rčení, tak teda: nebylo vidět na šest kroků.)

No jestli si myslíš, Ty nahoře, že já v tomhle na Brdech zabloudím, tak to jsi na strašným omylu. A taky nepočítej s tím, že se vrátím, protože ta železnice už je stejně zase zapadaná.

Cesta na kemp, jindy slabá hodinka, se protáhla na čtyři hodiny. Asi pětkrát jsem odpočíval. Už to asi není to, co za mlada.

*

Ale už jsem u cíle, scházím pasekou dolů ke kempu. Ale… Jako by tam někdo byl! Nehledě na tu sibérii byl prostředek týdne, a to vylučovalo, že by některý z mých kamarádů pojal stejně šílený nápad jako já. Jenže kolem přístřešku byl vyházený sníh a nad ohništěm se skláněla jakási postavička.

Termín postavička jsem zavrhl hned, jak se ten chlap vztyčil. Měl nejmíň dva a půl metru, nekecám. Byl naprosto neoblečený a po celém těle významně ochlupený.

Má druhá signální soustava řekla MEDVĚD a začala zkoumat cesty k ústupu. Jenže kde by se na Brdech vzal medvěd?, řeklo mé rozumné já. Navíc medvěd nemá tělo jako gorila a výrazně lidskou tvář!

Udělal jsem těch několik důležitých kroků kupředu. Upřeně se na mě díval.

-Ahoj, řekl jsem a snažil se na své zmrzlé tváři vykouzlit ten nejpřátelštější úsměv.

-Ahoj, odpověděl a taky se zaksichtil.

Byl v tom jakýsi cizí přízvuk, ale byl to nefalšovaný trampský pozdrav. Něco tu ale nehrálo. Žádný tramp ani člověk by tu v této situaci a v tomto podnebí nepobíhal úplně nahý, ochlupení neochlupení.

Vynechal jsem kamarádský obřad zalomení palců. Netušil jsem, jak by zareagoval a kolik má vlastně prstů. Taky neměl žádnou domovenku na rukávě. Zkusil jsem to jinak:

-Co tady děláš?

-Jsem tady od tehdy, co jste opustili tenhle lidský příbytek.

Tenhle lidský příbytek jsme upustili čtvrtého listopadu. Jsme to ale mizerní trampové. Tak jinak:

-Odkud jsi sem přišel?

-Já z Himaláj. To je můj rodiště. Dlouhá cesta.

Snažil jsem se tu dlouhou cestu představit, ale mapa v hlavě nebyla k ničemu.

-Ty jsi Yeti!, zvolal jsem.

-Přřesně správně! Já jeti.

-No dobře. A jaktože umíš tak dobře česky?

-Já už u vás patnáct let. Dobrá zem. Dobře se tu schovat. Já pozoruje lidé a poslouchá jak mluvi.

No tak fajn. My tady už pár let kempujem a nějaký sněžný muž nás šmíruje a učí se tu odpornou trampskou hatmatilku. Jakoby sledoval moje myšlenky:

-Ty tady často říkat hovno. A já už věděl, co hovno je.

Přejděme to. Na naší osadě se mluví neslušně jen velmi zřídka.

-Jak ses sem dostal?

-Lidé v Himaláj mne pronásledovali. Já musel chodit po vršcích hor. Přes Irán, Turkmenstan, Kazachstan….

-Tos musel i přes Rusko. A tam žádné hory nejsou.

-Charašó. Éto bylo óčeň slóžno.

Do prdele! Ten nečlověk musí umět nejmíň devět jazyků. Cestou na Brdy pochytil jistě i slovenštinu. Zeptal jsem se.

-No iba nakratko. Teraz som už naozaj Čehún.

*

Teprve teď jsem si všiml, o co se u toho ohniště snažil. Chtěl dvěma oblázky rozkřesat oheň. Asi ani Yetimu není v těchhle klimatických podmínkách úplně teplo. Použil jsem zapalovač a byl jsem za hvězdu.

Oheň plápolal a byl čas na večeři. Doma v mrazáku jsem si mimo jiné nabalil tresku.

Víš co je treska?, ptal jsem se. To je ryba co plave v moři. Nevěděl, co je moře, ale treska mu chutnala. Po těch týdnech s kořínky to musely být lukulské hody.

Zalezli jsme do přístřešku. Já do zimního spacáku se vším, co jsem měl na sobě, a on jen tak nahý. Počítám, že nám bylo asi tak stejně.

*

Nespalo mi to. Musel jsem o něm přemýšlet. Česko je asi opravdu vlídná země. Za patnáct let ho nikdo nespatřil. Nebo se uměl dobře skrývat. A to se naše osada paradoxně jmenovala Stopaři.

Kdyby ho někdo zahlédl, nedopadlo by to pro něj dobře. Rojnice policajtů a myslivců. Vrtulník s termovizí. Uspávací střela. Palcový titulek v New York Herrald Tribune: Himaláský Yeti překvapivě objeven v českém pohoří Brdy. (Jak se vlastně řeknou Brdy anglicky?)

Nekonečné vědecké výzkumy. Operace tajných služeb. Nebývalé otravování novinářů. Zástupy fanynek. Kdyby to všechno přežil, skončil by asi s pasivní znalostí devíti jazyků v některé zoologické zahradě. V péči lékaře. Věnují se veterináři taky psychiatrii?

Ale co se nestalo, mohlo se stát v čase budoucím. Teď asi ne, nahoru na hřebeny se v tomhle nečase nikdo moc nehrnul a nepřetržité sněžení zametalo stopy. Ale na jaře, až přijde obleva…

Celý můj spacák ztěžkl pocitem odpovědnosti. Nechtěl jsem na to být sám. Vymyslel jsem plán. Ale to už jsem usnul.

*

Když jsem otevřel oči, byl už vzhůru. Rozdělal oheň pomocí zapalovače, který jsem nechal na trámu. Uvařili jsme společně snídani a společně pojedli. Pak jsem sbalenou usárnu nechal pod přístřeškem, vzal si jen nejnutnější věci a obul sněžnice.

-Jdeš na lov?

-Ne. Jdu pro svoje přátele. Musíme ti pomoct.

Podíval se na mě vděčně, ale taky trochu smutně, že jdu pryč. Asi jsem byl jeho první kamarád v životě.

Zrovna nesněžilo a vlak jezdil.

*

Doma jsem si dal panáka, a pak telefonem vztyčil všechny svoje kamarády. Musel jsem na ně opatrně:

-Byl jsem včera na kempu, a našel jsem tam něco úžasnýho, co musíte vidět. Hned teď. A potřebuju vaši pomoc. Ve tři na Smíchově.

Mrazák stále odolával výpadkům sítě. Našel jsem starý batoh a nacpal do něj všechno, co jsem mohl unést. Pak jsem se vydal na nádraží.

*

Byli tam všichni. Zřejmě i jim se už stýskalo po Brdech.

Když už jsme seděli v kupé, začal Waki:

-Hele, nemohl by ses trochu odtajnit?

Vlak už se rozjel, a tak jsem mohl začít. I když si budou myslet, že blábolím, v Radotíně stejně nevystoupěj.

-Když jsem přišel včera na kemp, našel jsem tam někoho, koho bych tam nečekal. Není to člověk a není to ani zvíře a potřebuje naši pomoc. Ostatní informace až na místě.

Šrotovalo jim to tak, že málem zapomněli přestoupit. Když jsme vystupovali ve Vižině, učinil jsem dlouhý skok. A pak jsem všem svým parťákům pomáhal ze závěje.

Nezapomněli na sněžnice, jak jsem jim do telefonu kladl na srdce. Takže cesta ubíhala. Mnohem líp než včera.

*

Když jsme scházeli ke kempu, stál nad ohněm a zubil se na mě.

-Ahoj Tome!, hulákal.

-Ahoj Yeti, odpověděl jsem.

Vypatlanost mých spoluosadníků zvolna stékala po úbočích do kraje.

Uvedl jsem to na pravou míru:

-Tohle je náš kamarád Yeti. Absolvoval dlouhou cestu z Himalájí až sem, tady žije už patnáct let a odposlouchal naši řeč, takže už umí trochu česky.

Šok pomalu odpadl. Yeti všem podal ruku, a jak to měl odpozorované, když nás šmíroval, všem svou tlapou zalomil.

-Já vás zná. Ty Waki. A ty jsi Bobr. A ty Žony. (Anglická výslovnost zřejmě nebyla jeho silnou stránkou.)

Všichni se radostně seznamovali s tím exotem. Po obědě se servírovala káva (Yeti tu tekutou věc ochutnal asi poprvé v životě), a já začal dlouhý monolog. V podstatě jsem svým kámošům vysypal všechny svoje obavy a všechna nebezpečí, která Yetimu hrozila.

-Přijmeme ho do osady, pravil Bobr.

Všichni cítili, že to vůbec nic neřeší.

-Naučíme ho trampským dovednostem, přidal se Johnny.

No co, rozdělat oheň už uměl a všechno ostatní zvládal mnohem líp než my dohromady. A učit ho, jak správně zabalit usárnu nemělo moc smysl.

-Obléknem ho do maskáčů, řekl Waki.

Konečně něco, co dávalo smysl. Oblékneme ho a bude mnohem nenápadnější. Světlušky! Spřátelená dívčí osada. Vzali jsme Yetimu míry a holky už to ušijí.

Jak řekli, tak udělali. A příští víkend už na kemp vyrážela koedukovaná sestava. Holky ze Světlušek si to samozřejmě nechtěly nechat ujít.

Yetimu to padlo a moc mu to slušelo. Bohužel nemáme na kempu žádná zrcadla. I tak byl Yeti u vytržení. Nejen z toho, jak mu to slušelo, ale i proto, že tady teď byly i samice lidského rodu.

Už vypadal jako jeden z nás, tak jsme ho přijali do osady.

Měl proslov, že neví, jak on v Iránu byl přežít, ale že je rád, že tady má kamarády.

*

To, že jsme ho vzali do osady, bylo z naší strany vstřícné a ušlechtilé, ale podstatu problémů to neřešilo. Nemohli jsme ho tu hlídat sedm dní v týdnu. A domů jsme si ho pochopitelně nemohli vzít už vůbec. Mohli jsme se utěšovat tím, že Yeti tu žije patnáct let a z deseti milionů Čechů jsem ho objevil akorát já. Ale náhoda je blbec a kontakt s orgánem státní moci by jednoznačně musel vyústit v tragedii.

Předně: Yeti neměl přidělené rodné číslo. Bez něj vás ani neožení (což Yetiho v jeho současné situaci evidentně netrápilo), ale ani se nemůžete stát poslancem nebo senátorem. S úspěchem se dalo pochybovat o tom, že by byl Yeti klientem Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Co bylo horší: on neměl ani jméno. Samozřejmě pojmenování Yeti jsme mohli vydávat za trampskou přezdívku, což ve skutečnosti byla. Ale na úřadech trampské přezdívky nikoho nezajímají, chtějí po vás příjmení, jméno, příjmení za svobodna a titul. To jediné, s čím Yeti neměl problém, bylo příjmení za svobodna. Nějaké jméno a příjmení jsme mu samozřejmě mohli vymyslet; jenže pak by nás mohl po zbytek života nenávidět, že od nás dostal něco tak strašného jako třeba Kamil Vondráček.

Další věc vzdělání: Kde jste absolvoval základní školu, pane Kamile Yeti Vondráčku? Přiznání, že v ZŠ Berounská v Radotíně, by s jeho českou gramatikou znamenalo pro tamní učitelku češtiny oběsit se s ostudou na půdě školy, zase by ale vedení ústavu mohlo být potěšeno, že vychovalo tak slavného žáka.

Problémy se vršily a všechny končily ve slepé uličce. Zavládla celoosadní deprese.

*

-Mám to, vykřikl Bobr. Zavěsili jsme se mu na rty.

-Yeti se narodil v Himalájích. Je tedy cizinec. Můžeme pro něj požádat na cizinecké policii o povolení k pobytu. Utekl odtamtud proto, že ho lidé pronásledovali. Může tedy v České republice požádat o politický azyl.

Yeti věděl, že je řeč o něm, akorát neměl tušení, co je to politický azyl.

-Ale jak to chceš udělat?, ptám se.

-Mám na té cizinecké policii známého. Něco to určitě bude stát, ale asi to vyjde. A s tím azylem se obrátíme nějakou organizaci pro lidská práva a ti už vědí, jak na to.

-Mohli bychom se taky obrátit na Greenpeace. Yetiové jsou určitě ohrožený druh, přidal se Waki.

-Tak na tohle rychle zapomeň!, spražil jsem ho. Žádného yetiho jsi nikdy v životě neviděl. Ten, kdo vedle tebe sedí, je občan Tibetu Wung Ming, který musel opustit svou vlast, kvůli pronásledování za své politické názory.

Waki sklapl. Situace se zamotávala a pro něj se stávala nepřehlednou.

-Plán je to docela dobrej, konstatovala Majka. Ale kde vezmete prachy na ten úplatek?

-Rozbijem prasátka a složíme se. V nehorším prodám kytaru a Bobr motorku. Ale za záchranu kámoše to stojí, ne?

-My vám, když tak, taky něco přisypem, doplnila Helena.

Jsou to bezva holky.

*

Bobrův známý žádal dvě fotografie pasového formátu, vyplněný dotazník, jeho překlad do češtiny a částku na zprůchodnění celého procesu. Ta nebyla kupodivu tak závratná. Má kytara zůstala i nadále mým vlastnictvím. Horší to bylo s českým překladem: vždycky, když něco překládáte z češtiny do češtiny, je to složité a náročné a musíte být velmi opatrní, abyste nezkomolili původní smysl.

Bobr taky kontaktoval občanské sdružení, zabývající se lidskými právy. Jeho činovníci se do problému zakousli se stiskem bullterriéra.

Na nás zbývalo už jen čekání. Všem zainteresovaným bylo nicméně jasno, že pokud to nevyjde, obrátíme se na Organizaci spojených národů, Miss World Taťánu Kuchařovou, velení NATO, onbudsmana Křečka, Joanne Rowlingovou, papeže, hejtmana středočeského kraje, Country Radio nebo dokonce na Občanské judo.

*

Ve stejný den, kdy Yeti získal v České republice politický azyl, bylo mu uděleno povolení k pobytu tamtéž. Navíc se ukázalo, že když v této zemi již strávil plných patnáct let, má Yeti nárok požádat o české občanství. Služebně nejmladší člen naší osady tak byl neoddiskutovatelně prvním sněžným mužem, který se stal občanem Evropské unie.

*

A bylo! Teď už nehrozilo, že by si nějaký řadový hajný troufl na chlupáče s kontakty až v Bruselu. Navíc politického azylanta. Pro případ, že by se na Brdech objevil nějaký hajný pomalejšího myšlení, vyvěsili jsme na kempu kromě naší osadní vlajky také vlajku Tibetu. Helena s Majkou ji moc krásně vyšily.