„Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“
Ale zkusil to s tím velbloudem už někdo?
Archiv autora: Michal Jupp Konečný
Šelmy psovité.
Až do nynějška jsme si mysleli, že největším predátorem českých hvozdů je kůrovec.V posledních letech se na Broumovsku (a prý i v jiných částech české krajiny) objevili vlci. Stalo se tak asi po sto letech od chvíle, kdy byl vlk na našem území vyhuben. Poslední vlk v Moravskoslezských Beskydech byl zastřelen ve čtvrtek 5. března 1914.
K vlkům mám nevyhraněný, českým slovem ambivalentní vztah. Jabloně na naší zahradě každý podzim zbavuji nevyžádaných výrůstků a před delšími pochody věnuji pozornost osobní hygieně. Jiné vlky jsem do teď vlastně neznal, a i na čtení Červené Karkulky jsou moji potomci už dost odrostlí.
Na Broumovsko prý vlci imigrovali z Polska. No nedivme se, je to u hranic a Polsku je možné kde co, když tam žijí i zubři. Nějaké hranice nebo cestovní doklady vlci ignorují, ostatně je to hranice uvnitř schengenského prostoru, tak co by vlci nešli za lepším.
S příchodem šelem se český národ rozdělil názorově ve dví. Přírodoochránci a vůbec lidi s multizoologickým nadšením navrácené vlky vítají v naší přírodě. Tyto predátory, jak jistě chápete, nelze vítat chlebem a solí. Takový vlk, zejména v kolektivu smečky, se o sebe umí postarat sám. Zmínění vítači uvádějí například to, že strhnou slabé kusy zvěře, což čistí zoologický profil krajiny. To se zas nelíbí myslivcům, protože na ně pak málo zbyde na odstřel.
Závažnější je, že dochází k politováníhodným událostem v ohradách živočišných zemědělců. Čas od času najdou ve výběhu roztrhanou ovci či tele. Český stát jim pokaždé vzniklou škodu uhradí. Když se to stane po několikáté, zemědělec si možná řekne, jestli se nemá na všechno vybodnout.
Vlk je u nás chráněný, přes to nejede vlak. Ale atmosféra v příhraničí houstne.
Příběh vlků a ovcí je skutečný. Zároveň je i metaforou pestrých myšlenkových přístupů celé naší společnosti. Jak jste na tom vy? Volíte vlky nebo ovce?
Plasty
První středa v měsíci je u nás kromě zkoušky sirén, také dnem tříděného odpadu. Bioodpad netřídím. Kompostuji. Vybité baterie a slepé zářivky nosím do elektroobchodu, ten mám za rohem. Třídím papír a plasty. Ty se celý měsíc pytlují modře a žlutě a první středu se odvážejí. S papírem jsem na tom dobře. Jednak jsem dost plodný autor a něco se mi i nepovede. Nemluvě o naprosto zbytečných letácích, co mi chodí do schránky. Nové laky na nehty nevyužiju a SPD nebudu volit. Nějaké papírové obaly. I když těch plastových hrozí daleko víc.
Na plasty je žlutý pytel. Taky vám připadá debilní, že si koupíte malý šroubovák a je zavařen v neproniknutelné plastové folii A4, kterou lze otevřít jedině nůžkami na plech? Přes internet objednávám dost často. Velká krabice (zpracovat do modrého pytle s papírem), plastové bublinky, plastové vločky, plastové lepící pásky. Lahve od oleje, octa, saponátu, ostřikovací směsi, motorového oleje. Stará CD a krabičky na ně. Plastové věci, co byly v domácnosti, a už jsou staré, špinavé, popraskané. Kelímky od jogurtů, které jedna moje známá třikrát vymyje horkou vodou a saponátem, než je odloží do tříděného odpadu.
Na konci měsíce máme plný žlutý pytel: Vinylové plasty; polyethylen (PE) polypropylen (PP) polyvinylchlorid (PVC) polystyren (PS) polymethylmethakrylát (PMMA); polyamidy (PA); polyestery (PES) polyethylentereftalát (PET); polyuretany; fenoplasty; aminoplasty; polysiloxany (silikony), fluoroplasty; Teflon a vše na co jsem zapomněl.
Nejsa organický chemik, nerozlišuji polyvinylchlorid od silikonu. Vlastně je mi to fuk: Třídím plasty! Jen mi trochu vrtá: když se všechny tyhle polykdeco smíchají dohromady a semelou, dá se z toho pak něco smysluplného vyrobit?
No já vím. Už jsem zticha. Furt lepší, než aby to končilo – jako ta ušní šťourátka – v proudu řeky Jang’c’Tiang.
Abych zvýraznil svůj pozitivní přístup k plastům, napsal jsem jim básničku:
Zeptal jsem se Vlasty
co mám dělat s plasty.
Mám s ní zůstat ve styku.
Potřebuje plastiku.
#Vy mně taky!
Nějaký publicista psal, že když pustíme ženu ve dveřích napřed, stvrzujeme její podřízenou roli. Protože jsem tuhle formulaci na internetu zahlédl už několikrát, začínám mít pocit, že jde o nějaký kánon, nějaké vymývání mozků, jaké známe u náboženských sekt.
Pouštím ženy do dveří celý život a v jeho finále to už nebudu měnit (Výjimka: do hospody nižší cenové skupiny vstupuje muž první, protože by mohl přiletět půllitr). Pouštím ženy do dveří a pomáhám jim do kabátu, tak nás to naučili v tanečních. A myslím, že se k nim chovám lidsky s úctou a láskou, i když pro některé může být můj způsob humoru náročné sousto. A nosím květinu. Zásadně ne na MDŽ nebo Valentina, ale když chci udělat radost. Feministkám nechci odporovat, když chtějí pro ženy stejná práva a ne větší. Nakonec proč hned muže hubit, že. Chlapi se dají uklidit na nějakou vedlejší kolej, třeba do hospody. Jako u včel. I život bez chlapa s nějakou spermabankou může být taky zajímavý.
#MeToo považuji za mimořádně velkou lumpárnu, kde si stárnoucí hvězdičky už bez rolí vzpomněly, že by za ten první krok ke slávě ochotně daly i tamto, a že si to příslušný producent bez skrupulí vzal. Rozhodně není v pořádku, když někdo z pozice šéfa nebo producenta zneužívá slabší pohlaví. Jenže když na ten hotelový pokoj šla a tu roli dostala, je likvidační hanobení dotyčného po dvacet letech dost chucpe.
A třeba se nic nestalo, ale kdo a hlavně jak bude zkoumat ty starodávné záležitosti, když dnes není žádný rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Všechno zahaleno třicetiletou mlhou, kde veřejné mínění klade měkký koberec presumpce viny bez řádného důkazu. V takové společnosti ovšem žít nechci a doufám, že v ní nebudou muset žít ani moji vnuci.
ČSSD láká voliče: Hlasujte pro férovou Evropu! Evropu bez dvojího metru, kde za stejnou práci dostaneme stejnou výplatu jako v Německu.
Já dodávám: Kdyby to nevyšlo, tak vám ČSSD ten rozdíl vyplatí.
Ach ta mládež!
V poslední době se to rozmohlo trochu víc, ale jinak je to v našich síťových debatách celkem trvalka. Ti mladí!
Nic neuměj. Jen se flákaj. Jen samé jůtůby a spofity. Samé hlouposti. A samozřejmě nejlepší mobily a značkové oblečení.
Zdvižená obočí a zdrcující úsudky o mládeži jsou staré stejně jako lidstvo. Nejvíc o tom, jak jsou neschopní, jak ještě nic nedokázali, ale do všeho by chtěli mluvit. Neváží si ničeho. A klidně si v pátek nejdou do školy.
Jenže nemáte pravdu, vážení dřívenarozenci. Vsadím se, že i o vás tvrdily starší generace totéž. Problém je v tom, že ti mladí se vždycky časem stali moudrými a převzali otěže společnosti (třebas občas dost blbým směrem), zatímco ti starší si úplně klidně umřeli. Prostě, co se svět kutálí, mladá generace vždycky posunula společenství o kus dál a přidala něco vědění, nápadů a technologických postupů. Na cestě opouštěla řadu starých představ a znalostí, protože už nebyly užitečné a taky se vedle těch nových informací do jedné hlavy nevejdou.
Vy starší si ze školy pamatujete všechna díla Elišky Krásnohorské a okoličnaté rostliny, i když jste to nikdy v životě nepotřebovali. Oni to taky nepotřebují, a pokud ano, tak si to vygůglí.
Přiznejte si, že to nevražení na mladé je tak trochu závist. Všude píšete, jak jste měli krásné dětství do večera na ulici s klíčem na krku, zatímco ti dnešní chudáčci u počítačů… Jsou dobří ve znalostech, jsou sebevědomí, prostě lépe připravení než s klíčem na krku.
Zkuste zahodit předsudky a porovnat, co jste v sedmnácti dokázali vy, a co ve všechno stejném věku umí oni. Vynechte přitom ty nalíčené pipky, kterých se televizní reportéři tak rádi ptají, co se stalo v roce 1945 nebo 1968.
Tak to je a tak to bude. Jen jsem zvědav, jestli i oni, až dosáhnou požehnaného věku, budou na generaci svých vnuků dštít síru. Myslím (a doufám), že ne.
Máme se skvěle.
Máme se skvěle.
Nezaměstnanost je historicky nejmenší
Nikdy v historii jsme se neměli tak dobře.
Už 73 let nebyla v našem teritoriu žádná válka.
To se nikdy v minulosti nepodařilo.
Umíme vyléčit většinu nemocí.
Nikdo nemusí hladovět. Pokud chceme, jíme zdravě.
Obchody jsou plné věcí, o kterých se nám dřív nesnilo.
Rozhodně nemusíme bydlet pod mostem, ale když chceme, nikdo nás odtamtud nevyhání
Vzduch i voda je čistší než dřív. Elektrárny ani auta už tolik nekouří.
Krajina je upravenější než dřív.
A co je nejdůležitější: Můžeme nadávat. Na všechno.
Hlavně na to, jak se máme blbě.
Měření různým metrem
Ono se to v poslední době ujalo hlavně na posuzování justičních případů těch nebohatých a těch bohatých: máte-li peníze na dobré advokáty, neřku-li na něco dalšího, máte šanci opatřit si pro sebe nižší trest. Třeba vůbec do lochu nenastoupíte, protože smrtelně onemocníte, nebo by se vám z krimu něco řídilo jako firmu dost nepohodlně.
Ale práce s různě dlouhými metry je v naší pospolitosti rozšířena do všech oborů. Poklesky našich dětí posuzujeme smírněji než poklesky cizích dětí. Když se víc napijeme, jsme roztomilí, kdežto ten opilec odnaproti se vždycky zřídí jak hovado. Jiné měřidlo pro náš skvělý klub a jiné pro fanoušky té hnusné Slavie. Jinak hodnocené masuprosté uzeniny domácí na rozdíl od těch z Polska. Vy trošinku překračujete rychlostní limity svižnou jízdou, ale támhleten debil jede jak šílenec. Mohl bych pokračovat, ale další příklady jistě vymyslíte sami.
Je tu ale ještě jedna věc. Abych předešel všem podezřením z podjatosti, oznamuji, že alkohol piji už hezkou řádku, let, kdežto jointa jsem měl v životě jen jednoho.
Můžete vypěstovat švestky a vypálit třeba milion litrů slivovice. Nejen, že vyděláte těžký prachy, ale budou vám klepat na rameno a stanete se možná podnikatelem roku. Ale zasaďte si pět rostlinek konopí, které možná ani nemáte chuť kouřit, ale je to dobré na mastičky. Když vás vyhmátnou, půjdete sedět.
Nevím, proč to tak je, když obojí řadíme mezi drogy a marihuana je evidentně ještě drogou mírnější.
Opakuji, že nekopu ani za to ani za ono. Jen se mi nezdá to měření dvojím metrem. Jsme absolutními přeborníky v konzumaci alkoholu nejen v Evropě. Možná je to strach, že kdyby část obyvatel přešla na jiná lákadla, tohle slavné prvenství bychom mohli ztratit. A protože v jiných oborech my Češi horní příčky neobsazujeme, musíme si tohle vůdčí postavení chránit jako oko v hlavě.
Je libo informace?
Představte si, že dáte šestiletému špuntovi relativně neomezený obnos a pošlete ho do cukrárny. Zmrzlina, větrník, laskomka, a další za sklem se šklebící věci, co už člověk naší věkové kategorie neumí ani pojmenovat. A pak všechno ještě jednou dokola a k té oříškové taky pistáciovou. Cesta domů je trochu krušná a doma začne blinkat už mezi dveřmi.
My dospělí jsme na tom nějak podobně, akorát místo šlehačkových hodů žijeme orgiemi informačními.
Začne to úplně nenápadně informacemi věcnými a praktickými. Že to u postýlky není další tyčka, ale máma, a to větší je táta a máma je na jídlo a táta na srandu. A že je lepší padat na zadek než na nos, že písek se holčičkám do vlasů nesype, že ideální umístění pro klacek není ve vosím hnízdě, že paní Novákovou musíme hezky pozdravit a neříkat, že je kráva, i když doma to o ní máma tvrdí.
Přijde škola a s informacemi se roztrhne pytel a ještě člověka nutěj, aby si to všechno pamatoval. Aby toho nebylo málo, po mateřské přijde základka a potom gympl a nakonec vejška. A každý pracovní den, každou vyučovací hodinu do vás perou další a další info. Chtěli byste se vzbouřit, ale netroufáte si; nevíte totiž, že osmdesát procent toho všeho už nikdy v životě nebudete potřebovat. Míříte do finále, už se tiskne vaše maturitní vysvědčení nebo diplom. Ale vy už jste tak popletení, že sháníte informace pořád dál.
Na rozdíl od vašeho pradědečka, který musel chodit do obecní knihovny, na rozdíl od vaší babičky, která už znala rádio, ale ještě ne televizi, se na vás informace sypou ze všech stran. Noviny, časopisy, magazíny, fanzíny, radia a televize všech barev a chutí, veřejnoprávní, bulvární i obyčejné, billboardy, letáky a názvy ulic, internet, mobily, tablety, Facebooky, Instagramy a Jůtůby, seriózní i lživé, emaily od kamarádů, od nepřátel i od těch, co vám chtějí něco prodat, nekonečné porady a nové zákony a vlády bez důvěry, telefonáty i SMS a někdy dokonce i hovory s živými lidmi.
Je toho na vás příliš, marně se snažíte utíkat, a když už konečně opravdu zdrhnete někam do lesa, druhý den se už před polednem sápete po mobilu, abyste si přečetli maily.
Vrství se to na vás i na všech okolo, každý má na jedno téma jinou směsku informací, a když ty směsky na sebe v hovoru narazí, je to třaskavé. Křičíte na sebe a někdo pod tou informační tíhou prostě rezignuje. A to jsme teprve na začátku, každý rok se množství informací v prostoru násobně zvětšuje.
Ten prcek, co stláskal všechny ty dobroty, se vyblinká a bude dobře. Vy se informací, co jste stláskali za celý život, už asi nezbavíte. A jednou se vám ta kebule dočista zaplní. Co pak?
Ekochilialisté.
Byli to chilialisté (z řeckého χίλιοι chilioi, tisíc), kdo tvrdil, že království boží tu bude jen tisíc let od narození Krista. A že na konci roku 1000 nastane konec světa. Lid se strachoval a už dlouho před Silvestrem zmíněného roku odcházel na vysoké hory v bláhové představě, že se zachrání. Nezachránil se, protože se nestalo vůbec nic. Tiskoví mluvčí království božího si dál mohli připravovat další a další konce světa. Pokaždé nic. Dalo by se čekat, že po tolika neúspěších tomu lidi přestanou věřit. Jenže lidé se bojí rádi, a tak na všechny tyhle hrozby moc dají. Myslel jsem, že aspoň staří Mayové to mají správně spočítané, když jejich kalendář najednou skončil 21. prosinci 2012. Zas žádná katastrofa.
Svět se změnil, dvacáté století, dvě války a několikery izmy ho rozdupaly na prach. Ale stejně nebyl konec. Žijeme v novém světě už tři čtvrtě století, nic moc nás netrápí a v Evropě se prý máme nejlíp, jak jsme se kdy měli.
Taky jsme se začali globálně oteplovat a proti teplu bojovat. Zjistit, že v posledních letech je víc tepla než dřív, nedalo moc práce. A vědci tvrdili. Někteří, že na vině je člověk s jeho CO2, druzí, že to je přirozený cyklus přírody, a třetí, že se zatím neví. Přišli aktivisté s tvrzením, že drtivá většina vědců tvrdí to s CO2. A že když s tím okamžitě nezačneme něco dělat, oteplí se planeta o víc než 1,5 °C a nastane konec.
Našinec je zmaten. Prakticky nemůže zjistit, jaké je procento té většiny, a co ti vědci vlastně vybádali. Našinec ví, že nám chybí voda, kterou naši rudí předchůdci co nejrychleji odvedli do moře. Našinec zoufá z rozlehlých žlutých lánů, co ničí půdu, přírodu i krajinu a život v ní. Našinec opláče každý padlý strom, neboť si ze školy pamatuje, že stromy vyrábějí z CO2 kyslík. Ale aby sázel a zachraňoval stromy ho nikdo moc nevyzývá.
Spíš slyší, jak do roku 2030 zakážeme všechny zdroje elektřiny kromě obnovitelných. A auta budou jen elektrická. Našinec tuší – protože už jeden socialismus zažil – že takové ideologicky ukvapené kroky mohou znamenat velký průšvih. A taky tuší – protože už zažil i jeden kapitalismus – že ta ekochiliastická volání se mohou snadno překlopit do astronomických zisků různých oligarchů a magnátů. Ke škodě našince, jak to zažíváme se solárními barony, s řepkou, a jak by to mohlo dopadnout třeba s elektroauty.
Chraňme si přírodu a pomáhejme jí, ale buďme opatrní ke všem hlasatelům nových náboženství.
Protičeši.
Když o nějaké nacionální pospolitosti napíšete, že je to pronárod, je to hodně negativní označení. Když naopak čtete o jiném společenství, že to je protinárod, nemusí to být nutně pochvala.
Nevím, kolik je na světě protinárodů, ale jeden znám dobře. Češi jsou protinárod. Jsou proti všemu. Přesněji řečeno proti čemukoliv. Dávno předtím, než někdo otevře ústa, vykřikují jeho oponenti: Jsem proti!
Nemá smysl vypočítávat, proti všemu Češi jsou. Stačí pár priorit. Vláda, radnice, nestavět dálnice, pomalé stavění dálnic, očkování, kouření, zákaz kouření, Evropská unie,… Je možné být proti dobru i proti zlu, hůl si našinec vždycky najde. Možná jsou některé národy družné a veselé. Optimistické. Češi jsou vytrvale otrávení a nas-píp-aní. A když si nestěžujete a informujete je, že se máte dobře, je to pro ně další příležitost k naštvanosti.
Nehledají se výhody a nevýhody určitého názoru, na místě je jen ztopořený odpor.
Takový facebook. Nástroj pro radostné poplkání s přáteli i s lidmi, které jste nikdy neviděli. Pro Čechy prostor ke sdělení, jak je všechno špatně. A možnost vyjádřit se PROTI čemukoliv.
Chcete důkaz? Napište do vyhledávacího řádku slovo „proti“. Mně vyskočilo 127 facebookových stránek, které jsou proti něčemu.
Proti multikulturnímu fanatismu. Proti projevům nenávisti. Proti ztrátě paměti. Blok proti islámu. Proti Konvičkovi. Protiproud. Proti ČT. Proti proudu! Proti totalitě. Proti přesunu nádraží kdesi na Moravě. Proti globálnímu oteplování. Proti církvím. Proti Židům a proti antisemitům. Proti manželství homosexuálů. Proti estébákům. Proti pražské kavárně. Proti komunistům. Proti pomníku v Letech. Proti potratům. Proti psím hovínkům. Proti střílení petard. Proti prolomení limitů. Proti tabáku. Proti hazardu. Proti vměšování Ruska. Proti EU. Protiskluzová podložka do vany.
Další občané už jsou proti zajímavěji: Proti Heleně Vondráčkové. Proti průtahu Roudnou. Proti módní šedi v českých ulicích. Proti sjezdovce. Proti OSA. Proti zákazu fotografování. Proti amnestii, týrání zvířat, Miloši Zemanovi, Kebabem proti debilitě.
Ovšem zcela nejvýš ze všech těch proti se tyčí facebookové stránky města Protivín.
Bylo nebylo.
Většina pohádek začíná takhle:
Bylo Nebylo.
Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne. Možná jsem ještě nebyl, když Nebylo bylo.
Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.
Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo?
Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)
Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?
Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo?
Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?
Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.
Jak se jeví přírodní jevy.
Konečně. Je to tady! Dýl jak měsíc nepršelo, a teď to přijde. Rosničky nekecaly. Na lokální počasní mapě našeho města mělo začít pršet v 19:00. Teď je 18:56 a nic. Není třeba spěchat. Nikdo přece netvrdil, že to začne čtyři minuty před sedmou. Koukal jsem tuhle na lokální počasní mapu vesnice, která je dva kilometry od nás. A věřili byste, že měla úplně stejné počasí jako my?
Naší zahradou teď vede hluboká brázda nízkého tlaku. Kardiaci, bacha! Slunce se schovalo za mraky. Nebo že by mraky zakryly Slunce? Nevím, já to v té chvíli přesně nesledoval. Ale setmělo se, jak se na tuto denní dobu nesluší. Na čele frontálního systému sedí bouřkový kumulus velký jako prase. Tak do toho, kamaráde!
Všechno je, jak má být. Výška, tlak, teplota, rosný bod… Ohře v Lounech, Labe Litoměřice, doplní mě starší posluchači rozhlasu. Meteorologické observatoře, povodňové hlásiče, opraváři elektrických rozvodů a všechny pojišťovny mají pohotovost třetího stupně.
Rosný bod, … kde zůstal rosný bod? Co to je, ví snad každý. Rosný bod musí být extrémně ostrý. Představuji si ho jako pletací jehlici potřenou chilli papričkami. Nastane-li ta výška, tlak a teplota, rosný bod v tom místě propíchne mrak a už to teče. Je to velká odpovědnost, aby nepíchl moc a nebyla průtrž. Ty obrázky, jak plavou auta po ulici, znáte z TV. A nesmí to být pich tak malý, aby z toho nebylo jen takové uňamňané mrholeníčko.
Někdy se přihodí, že se rosný bod z té odpovědnosti orosí a přestane píchat. To pak nastane sucho, hlad, dotace zemědělcům a někdy i migrace a války.
Ve velké dálce hřmí. Podle intenzity a směru – blesky nevidět – to bude až někde v Benešově. Ale přibližuje se to. Nakonec mi pod okny projede kamion, co vozí auta ze škodovky a když je prázdný, dělá větší kravál než hejno Gripenů.
V ulici za rohem něco modře bliká. Bouřka to nebude, ta si potrpí na přírodní barvy blesků. Když se vykloním víc z okna, vidím, jak dva saniťáci nakládají infarkt myokardu.
Je 19:35 a prd. Tak zase nic. Jdu si nalít panáka. Zalévání zahrady nechám na ráno.
Řepka jako řepka
Nemusíte myslet na pravopis. Ať napíšete slovo řepka s velkým Ř nebo s malým ř, pokaždé na vás vypadne průšvih. Pokud jde o fotbalistu, policie ho hledá, aby ho dopravila do výkonu trestu.
Tomáše jistě brzy dostanou za katr, ale s řepkou je problém mnohem rozsáhlejší. Co třeba začít od konce: nejsou brambory a pokud jsou, tak jsou nestydatě drahé. Když postupně vyloučíte všechny obvyklé viníky jako jsou sucho, deště, holomrazy, přívaly sněhu, neúroda, americký brouk, EU, Soros, Kalousek, Trump a Marťani, zbyde vám překvapivé odhalení: málo se jich zasadilo.
V roce 1990 se brambory pěstovaly na 109 664 hektarech a řepka na 105 102 ha. V roce 2018 brambory ustoupily řepce, která se žlutí na 411 802 ha, zatímco brambory se krčí na 22 888 ha. Nu co, hlady asi neumřeme, nějaké brambory dovezeme. Akorát se to malinko prodraží.
No a ta řepka se pěstuje na obrovských lánech, monokultura unavuje půdu, která pak rodí míň nebo se musí hojně sypat syntetickým hnojivy. Řepka je citlivá rostlina, musí se postřikovat několikrát za sezónu, protože plevel, choroby a paraziti. Na to máme skvělý přípravek Roundop, ve většině zemí EU už zakázaný, ale u nás naopak, protože podle ministra zemědělství za něj nemáme náhradu. A tohle svinstvo hubí hmyz, tím pádem ubývá i ptáků a existence ve žlutých polích není komfortní ani pro zvěř, snad s výjimkou divokých prasat. Ale tohle všechno už jste několikrát četli v odborných článcích i v rozhovorech s lidmi z venkova a slyšeli v televizi. Přírodu si systematicky ničíme ve velkém.
Ovšem přírodu ničíme, protože tím chráníme přírodu. Řepka se po zpracování (na to je třeba velké množství vody, která nám ze známých důvodů chybí) přimíchává do benzínu. A teď pozor: bylo ověřeno, že přimícháváním se vůbec nesnižuje uhlíková stopa automobilových výfuků. Ale předpis je předpis a úřad je úřad, a především byznys je byznys a dotace jsou dotace. A pro zemědělské firmy je to mnohem pohodlnější než se patlat s bramborami.
Čerstvé poslanecké návrhy směřovaly k tomu, aby se tenhle kolotoč zrušil nebo aspoň zmírnil. Vládnoucí koalice to ale vždycky zamázne. Netušíte proč?
Malováním po zdech přírodu nezachráníme.
| Kdo systematicky sleduje dění na sociálních sítích, zřejmě v poslední době došel k závěru, že dominují dvě zásadní témata: domácí politika a ekologie. Tím prvním si dnes nebudeme kazit odpoledne. Ono to druhé je vážnější, ale v podstatě je to taky druh politiky. Protože všechno souvisí se vším.Začnu aktuálně. Skupina levicových aktivistů přemalovala slavnou Lennonovu zeď. S výzvou, aby vláda vyhlásila stav klimatické nouze. Chtějí do roku 2025 zavřít všechny naše uhelné elektrárny (a jistě i atomové a plynové). Z výzvy ale není patrná povinnost vlády každému občanovi dodat liščí ohon a krabici svíček.Strašidlo globálního oteplování obchází nejen Evropu. O tom, že se v posledních dekádách otepluje není sporu. Možná to způsobují sluneční cykly, možná k tomu přispívá i člověk. Ale o tom, jaký vliv má na to činnost lidstva, se vedou spory a nikdo to přesně neví. A nikdo nemůže popřít, že v dějinách Země vždycky nějaké cykly byly. Což nebrání apoštolům hlásat, že musíme zrušit všechny uhelky a vyrábět elektřinu z obnovitelných zdrojů. A zakázat všechna auta na benzín a na naftu a jezdit jen na elektriku.Naše planetomilné Evropany nezajímají miliardy komínů a v Asii a v Africe, tamní vodní toky, kterými plynou do oceánů tuny plastů. To je něco, na co těžko dosáhneme, stejně jako na kácení deštných pralesů. Starost o planetu se proto promítá do ideologických formátů. A řeší se to hlavně malováním na zdi, happeningy a demonstracemi.My obyčejní, co žijeme tady, v Česku a v Evropě, máme o přírodu taky starost. Ale uvědomujeme si – bez všech výzev a ideologických obezliček – že to můžeme řešit tam, kde se to dá napravit. Tedy doma. Zastavit ničení půdy na obrovských lánech bez mezí a remízků. Zastavit pěstování monokultur na obrovských plochách. Zastavit nezřízené používání jedů typu glyfosát, které už ve většině zemí zakázali, ale naše ministerstvo zemědělství trvá na výjimce. Zastavit velkoplošné pěstování řepky, které škodí polím, živočichům, hmyzu, a nakonec i motorům. Obnovit rybníky a mokřady, zrušit komunistické meliorace, opečovávat prameny a studny, přestat rovnat koryta řek, vysazovat stromy, spousty stromů, přestat v lesích pěstovat monokuturně smrky, pečovat o ohrožené i obyčejné živočichy a jejich prostředí, a ještě hodně dalších věcí.Prostě přestat vnímat péči o přírodu planetárně, když naše jednotlivé síly na to většinou nestačí, ale starat se o to, co můžeme a dokážeme ve svém okolí. Zasadit jeden strom má mnohem větší váhu než účast na deseti ekologických demonstracích.A ještě jednu věc: nesmíme volit ty, kteří nám jako pokračovatelé komunistů svou touhou po zisku naši přírodu a krajinu ničí. |
Co všechno způsobuje váš stres.
Ráno vás budí budík.
Snídáte ve spěchu.
Něco vlhkého padá shora.
Tlačíte se v dopravním prostředku.
Stíháte příchod do práce jen tak tak.
V práci jsou pořád stejný ksichty.
Úplně zbytečná porada u šéfa.
Pro samou práci nemáte čas něco udělat.
Místo oběda hamburger.
Odpoledne se strašně táhne.
Šestý kafe dneska.
Tlačíte se v dopravním prostředku.
Fronta na košíky v samošce.
Z poštovní schránky vypadne otep složenek.
Konflikt s partnerem hned po příchodu domů.
Na děti leze puberta.
Ta kráva češtinářka jim dává úkoly každý den.
Dnes studená večeře.
Zprávy v televizi.
Program v televizi.
Uléháte s tím, že dnes bylo všechno špatně.
Absence sexu.
V noci špatně spíte.
Ráno vás budí budík.
Snídáte ve spěchu….
14. dubna 2019: Vlasta Redl šedesát
Porta Plzeň, Lochotín,1985. Skupina Fleret. Mají nového zpěváka a kytaristu? Je skvělý. Náš názor potvrzuje pár ortodoxních trampů, kteří na něj pískají. Drží totiž elektrickou kytaru. Cenu z Porty má kdekdo. Ale být na Portě vypískán, to se stává jen těm vrcholům. Za mého portovního působení se to stalo jen virtuosovi Jirkovi Hoškovi, Marku Ebenovi a… Vlastovi Redlovi.
Zvláštní člověk. Skromný. Pako. Geniální. Báječný společník. Opilec. Naprosto spolehlivý, jak to vidím já. Člověk, který když vidí u silnice letiště, nedá pokoj, dokud se tím letadlem nesveze. Sestavitel mnoha hudebních sestav, z nichž všechny byly úžasné. Nežárlí na úspěchy jiných a z těch vlastních se nikdy nepo.
Historka: Zahrada v Náměšti na Hané, první večer vrcholí Vlastovým recitálem. Černočerné mraky. Blýská se. Asi nedohrajem. Vlasta si pozval jako hosta Jirku Zonygu, který právě vyhrál televizní soutěž s Vlastovou písničkou. Když spolu Husličky začnou, vypustí na nebi přehradu. Chlapci statečně vytrvávají a opakují verš písně: „A chčije, a chčije“. Konec, 220 je svině. Nabízím, že zařadím do dalšího večera repete. Tak jo. Oba proplují nocí. Zuřivě sejšnují až, co já vím, do oběda. Večer dají parádní výstup a náměšťský kotel je miluje. Už nechčije.
Historka dvě: Vydáváme (Folk & Country) Vlastovi zpěvník. Několikrát cestujeme z Prahy do Tramtárie. Vlasta vaří. Kuře, polévku nebo cokoliv. Pak nám ukazuje, co je v Tramtárii nově dovybudované. Ve chlívě má síň slávy, všechny ceny, co posbíral na Portách, Zahradách, anketách. Pochválíme mu zeleninu. A slepice. Pak jdeme řešit zpěvník. Při další návštěvě se to takhle opakuje, ale naše věc se pomalu posouvá. Konečně je všechno pohromadě, blíží se tiskárna. Je čas na korekturu. Nemůžeme tentokrát do Kobeřic, ale čas tlačí. Korektura po telefonu? Ujímá se toho Hanka. Brzy oba zjistí, že telefonem to nepůjde. Ale je tu fax. Z faxových strojů na obou stranách vyjíždějí nekonečné pásy papíru s písničkami. S krátkými přestávkami den a noc. Všechno zkorigováno, autorizováno a opraveno, ráno míříme do tiskárny. První Redlův zpěvník je na světě.
Byla to radost. Stejně jako všechna Vlastova vystoupení na Zahradě nebo na Folkové růži i potkávání s ním.
Jupp
Nemusíte hned v každém jinak vypadajícím člověku vidět migranta. Může to být čerstvě vyfáraný horník.
Autíčka na baterky.
Do roku 2030 prý na silnicích začnou převládat elektrická auta. A v polovině století už budou na benzín nebo naftu jezdit jen opravdu historické kousky. Připadá nám to jako fantazie, ale třeba nákupní pidiškodovka Citigo se má od příštího roku vyrábět jen v elektrické verzi. A na elektropohonech pracují všechny značky, co jich v Evropě je. EU nařizuje drastické minimalizace emisí a konstruktéři aut sdělují, že takové stroje nedokáží postavit. Ovšem EU započítává celkovou produkci automobilky, takže souběžná výroba elektroaut s nulou zplodin fabriku zachrání.
Přechod na elektrickou silniční trakci má mnoho výhod i nevýhod. V městských ulicích přestaneme dýchat zplodiny. Výrazně ubyde v ovzduší spalováním vzniklý CO2, který – jak tvrdí klimatologové – se podílí na oteplování planety. Nebude třeba těžit tolik ropy, zůstane ušetřena pro chemickou a další výrobu. Přestane se i s pěstováním a přimícháváním řepky do benzínu, čímž se zlepší stav půdy a krajiny. Nové motory budou také mnohem méně hlučné a rozjezdy aut plynulé.
Ale. Hlavní součástí elektroaut jsou baterie. Těžba vzácných kovů do nich, například kobaltu a lithia i výroba baterií jsou ekologicky velmi náročné. Navíc zrovna těchto kovů je na světě poměrně málo a mohou znamenat i lokální konflikty podobně jako ropa. Na výzkumu dalších materiálů pro výrobu baterií se samozřejmě usilovně pracuje, ale nové objevy nemůžeme čekat příští týden. Baterie mají navíc omezenou životnost pro x nabití a otevřenou otázkou zůstává i jejich ekologická likvidace.
Teď provoz. Dojezd na jedno nabití je zatím přibližně 300 kilometrů, pak musíte zaparkovat u dobíjecí stanice a nějaké čtyři hodiny civět na rafičku voltmetru. Takže na otočku se můžete z Prahy vydat nanejvýš do Hradce Králové, na jednu jízdu možná do Vídně. Do Splitu s několika čtyřhodinovými přestávkami. To v ideálním případě, když u dobíječky nebude fronta.
V Česku je zatím asi 400 dobíjecích stanic, část z toho ve firmách a tedy nepřístupných. Experti odhadují, že už v roce 2030 by jich u nás mělo být 20 000. (Někde u Kadaně na to bude muset být vychystána další uhelná elektrárna.) Nemusíte být ani elektroinženýrem, abyste si dokázali představit tloušťku toho kabelu, který povede od elektrárny ke každé jednotlivé dobíjecí stanici. Aby se investorům vyplatilo postavit takové množství dobíjecích stanic, musí být v té době už potřebné množství elektroaut v provozu. Ale kdo by si kupoval elektrické autíčko, když nebude dostatečně hustá síť dobíjecích stanic a vy uvíznete někde v pustině s vybitou baterií.
A bude se stavitelům dobíječek do toho vůbec chtít investovat, když na světě už také jezdí auta na vodíkový článek a nikdo netuší, který z pohonů budoucnosti se nakonec prosadí?
Ceny elektroaut se zatím pohybují kolem milionu korun. Časem půjdou možná dolů, ale asi dost pomalu. Vozidla, která stojí dvoj- až trojnásobek benzínového sourozence, si asi příslušník střední třídy nepořídí. Leda tak nějaký mnohamilionář pro manželku.
Ti ostatní možná zůstanou u spalovacích motorů, i když s nimi už brzy nebudou vpouštěni do center měst. A to i přesto, že ta jejich auta budou vymazlená na nejnižší možné množství emisí a bezolovnatý benzín. Ale abych nekončil pesimisticky: věřím, že konstruktéři v příštích dekádách vymyslí skvělá vylepšení a že podnikatelům se podaří zlevnit výrobu elektroaut. Hlavně aby jim politici do toho moc nekecali.
„Toto je ta zem zaslíbená, mlékem a strdím oplývající.“ Nenechte si namluvit, že přesně tohle pravil na Řípu Praotec Čech. Znělo to jinak: „Nikam dál se nejde, já už sotva lezu.“
Co potřebujeme k životu?
Kyslík.
Kdo produkuje kyslík?
Rostliny.
Zastavte vegetariány, než nám všechno sežerou!
Křižovatky dějin.
Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Přečasté téma hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií.
Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet.
Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí.
Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. To Karel IV. byl jiný švihák.
První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde.
Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let.
1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci, a těch odbytišť!
2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel, a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové.
3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky…
4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou, a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť poražení – nezačnou zase znovu.
5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu.
6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů.
7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: Komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. Nebo přidejte i jiné pohledy.
Mejdan skončil, vláda začíná šetřit.
V kuloárech se šušká, že Babiš na nás chystá daň z ubrané hodnoty.
Jarní
Taky to na vás leze?
JARNÍ
Jaro nám vyhlásilo válku.
Z puškvorců se dělají pušky.
Z mečíků budou meče.
Děla se množí dělením.
Slunce samopálí.
Rezoluce OSN tomu nezabrání.
Nastalo globální ojaření.
Kocourkov pod Řípem – Milion žlutých kachniček
Ten příběh je možná skutečný. A třeba je to jen hoax, co poslal nějaký vtipálek na síť. Kdysi kdesi v oceánu ztroskotala velká nákladní loď, která mimo jiné vezla miliony malých žlutých plastových kachniček. Plastovým se plave ještě líp než živým. V průběhu let se tak dostaly do všech moří světa. V zásadě veselá historka. Na druhé straně i ty roztomilé kachničky se přidávají k obrovskému množství plastového odpadu v mořích. Ale o tom třeba příště.
Vraťme se k obřím nákladním lodím, co vozí kachničky a počítače z Číny, banány z Kostariky, hovězí z Argentiny, ropu ze Zálivu, odněkud hnojiva a z Afriky kobalt, který tolik potřebujeme na baterie do elektrických aut.
Asi znáte fotky lodních gigantů, co mají i na horních palubách poskládané kontejnery do závratných výšek. Bojím se i jen naklonit tu fotografii, aby se loď nepřevrátila.
Tyhle megalodě znečišťují životní prostředí víc, než si dokážete představit. Jezdí na mazut a z výfuků nad hladinou chrlí emise sazí, oxidů síry a dusíku. Jedna taková loď vyprodukuje za jeden den množství zplodin srovnatelné s jedním milionem aut. Ani v přístavu nevypíná motory, protože nahodit takový motor trvá mnoho hodin. To si nevymýšlím. Pokud to chcete i cizojazyčně, tak tady: https://www.euractiv.com/section/air-pollution/news/daily-emissions-of-cruise-ships-same-as-one-million-cars/.
Kolik takových lodí vyprodukuje víc emisí než všechna auta na světě.
Ještě perlička: Měřili množství zplodin na palubách velkých výletních lodí a výsledky byly srovnatelné s centry průmyslových měst.
Co s tím?
Kocourkov pod Řípem – Prarodič číslo dvě.
Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný.
Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že? Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé.
Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2.
A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit – pro případ, že se zrovna vyskytnou u Prarodičů jedna a dvě – zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel.
Budu DVOJKA!
Kocourkov pod Řípem – Patníky, návěstidla a jezy.
Doprava zaujímá vůdčí místo v mediálním životě České republiky. Ještě víc než dohromady lev sežraný chovatelem (nebo jak to bylo) a předseda Sněmovny koncertující na stole tamtéž.
Letité dopravní strkanice a stížnosti jako by s příchodem letoška kulminovaly. Už v druhé půli prosince napadl – k úžasu ministra dopravy – sníh na opravovanou dé jedničku. Vina je samozřejmě na kamionech, prý jich jezdí mnoho. Na jiných trasách se už prý začalo s výkupem pozemků, ale znáte to: na Havránkové si nepřijde ani ministr a ani ekoteroristé neřekli své poslední slovo. Tak zas čekejme nějaké čtyři nové kilometry za rok 2019.
Nestavíme, ale řešíme. Zvýšení počtu trestných bodů řidičům i za prkotiny nebo zákaz jízdy kamionů v levém pruhu a větší počet botiček za nesprávné parkování. Na silnicích se zatím nebourá tolik, jak by se na roční dobu a počasí slušelo, tak obraťme pozornost na koleje. V poslední době se stále častěji srážejí vlaky. Ne vlak s autem na přejezdu, ale dva vlaky! České dráhy, jimž se to děje hlavně, tvrdí, že mašinfýrové rozhodně nejsou přetíženi. A nějaký úřednický ťulul vymýšlí, že by strojvůdci měli bodový systém jako řidiči. Strojvůdci by asi v tom pádu odešli jinam. Ti zbylí by byli přetíženi.
Alespoň, že české lanovky fungují tak, jak se očekává. Když totiž fouká vítr, lanovky nejezdí. Takže zbývají vodní toky. Většina z nich stejně v dalších letech vyschne kvůli napřimování a betonování toků, melioracím, kůrovci i dvounohým škůdcům lesa, lánům řepky a tak. Kanál Labe – Odra – Dunaj zatím nestojí ani nehrozí a většina odborníků i laická veřejnost považuje nápad za rozmar senilního staříka. Poslanci – na rozdíl od něj – mají teď starost o plavbu na českých tocích. Tedy o flotily kanoí, kajaků, pramic a raftů. Není to tak dávno, co byli vodáci pronásledovaným druhem. Policisté je honili na motorových člunech a dávali jim dýchnout. Nejúžasnějším punktem zákonodárné cimrmanovštiny byly jezy. Každý, kdo je chtěl sjet, musel si dopředu sehnat souhlas majitele jezu. Po posměchu všeho lidu, poslanci tuhle perlu mezi paragrafy zrušili.
A teď šli ještě dál. Nový zákon stanoví že kapitán lodi – tedy kormidelník, též zadák – se musí na lodi vejít do 0,5 promile. Zbytek posádky se může plavit našrot. Těšme se na léto.
Necítíte se každý den od rána do večera šťastní?
Váš psychiatr je totální břídil!
Březen patnáctého.
Nástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky u hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika.
15. březen 1939 * A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše.
Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato stále někde čtu sebemrskačské tirády o tom, jak ti Češi byli na Němce krátce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.
Instaloval jsem doma nová windows. Zdařilo se, ale kolem rámů to ještě trochu profukuje.
Moje knihy
Po knize „S kytarou na zádech“ vyšla před Vánoci kniha Michala Juppa Konečného „Průlety folkovou pamětí“.
Festivaly… Porta, Zahrada, Slunovrat, Letorost, Českokrumlovský folkový festival, Banjo Jamboree, Setkání Týnec, Setkání Konopiště, Pikovice, Dvorana Folk & Country, Folková růže,…
Kluby, události, koncerty, Lucerny, Radioporta,…
Muzikanti, kapely, písničkáři, osobnosti,…
Mapuje čtyřicet let českého folku, country a trampské písně. Nečekejte nějakou encyklopedii, ale příběhy, zážitky, události, festivaly, kluby a osobnosti, vše v historických souvislostech. Navazuje na předchozí autorovu knihu „S kytarou na zádech“, která nás mimo jiné zavede do nejvýznamnějších časů festivalu Porta v Plzni na Lochotíně. Více zjistíte na http://jupp.cz/michal-jupp-konecny-a-jeho-knizky/ Knížky: Průlety folkovou pamětí a S kytarou na zádech můžete objednat (i s podpisem autora) na jupp@folkcountry.cz , každou za 240 Kč+70 Kč poštovné.
Za volné pátky
<Kocourkov pod Řípem> Za volné pátky
Začala to šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová. Před švédským parlamentem stávkuje několik měsíců. Za záchranu planety.Podle zpřesněných vědeckých výzkumů máme přesně dvanáct let na to začít s oteplováním něco dělat. Jinak – jak zpívá klasik – nezůstane na kameni kámen.
Postupem času media, aktivisté a hlavně sociální sítě, udělaly své. Dnes v rámci studentské stávky za klima „Fridays for Future“ pátek co pátek nechodí mladí do školy, ale na demonstraci. Nejen ve Švédsku, ale i v jiných zemích Evropy. A v pátek 15. března se mají poprvé také přidat středoškoláci z Česka.
Zajímalo by mě, jaký to bude mít v české krajině průběh a jak se k tomu jednotliví studenti postaví. Někteří určitě uvítají šanci vyhnout se škole. Vzhledem k vyhrocené ideologičnosti si učitelé nedovolí jim to rozmlouvat. Ti další studenti už o věci něco slyšeli a přidávají se k aktivistům, kteří vědí. Budou transparenty, pokřik, hesla, plamenné projevy. Určitě žádné střety s policií ani demonstrace opačného ražení. Ale obávám se, že taky žádné závěry krom „zastavte to!“ a „příští pátek zase“. A každý další pátek až do doby, kdy se ve prospěch matky Země něco neuděje.
Jenže ono se neuděje nic. Co se dá proti globálnímu oteplování dělat? Nemusíme chtít přesné postupy od těch stávkujících. Ví vůbec někdo, co by se mělo? Jaké kroky zvolit, aby se na konci století nezvýšila teplota o dva stupně, ale jen o jeden o půl, jak jsme si naplánovali? A víme, jak se na oteplování podílejí aktivity člověka? Kdo z nás na konci století ověří, že jeden a půl stupně se podařilo, když už i těm stávkujícím bude sto let? Zakážeme uhelné elektrárny, jaderné elektrárny, dieselové motory, benzinové motory? Budeme omezovat výrobu? Poručíme větru dešti, „kdy má pršet a kdy vát“? To všechno my tady v Evropě. Ale bude tohle řešit Čína, Indie, Afrika a další části světa? Budou se chtít o tom vůbec bavit?
Vraťme se k těm, co půjdou stávkovat. Ptejme se jich, co oni chtějí pro matku planetu udělat. Sázet stromy? Čistit koryta řek? Pomáhat zadržovat vodu v krajině? Třídit odpady? Šetřit, nenakupovat nové a nové věci a nehonit se za módními trendy? Obejít se bez zboží, co se vozí na lodích spalujících mazut z daleké Číny nebo Brazílie? Zřeknout se mobilů a tabletů vyrobených v energeticky náročných procesech? Necestovat tolik, protože uhlíková stopa letadel a dalších dopravních prostředků? Na všechno mají už jen těch dvanáct let. Anebo nic z toho a jen malovat transparenty a křičet na náměstích.
Napadá mě, že boj proti oteplování je vlastně takové šidítko. Ti, co budou bojovat proti zvyšování teplot, nestihnou protestovat proti omezování svobod, demontáži demokracie, proti oligarchům, mafiánům a politickým podvodníkům.
Ve kterém období má dospělá žena sluníčka?
Divadlo bylo plné horolezců.
Dávali Čertovu stěnu.
Každý mejdan jednou skončí
<Kocourkov pod Řípem>
Každý mejdan jednou skončí
Na podzim dala vláda důchodcům krásný dárek: cestovné za čtvrtinu ceny odkudkoliv kamkoliv čímkoliv. No nekupte to! Mladí mají poznávat svět a staří nemají pořád sedět na zadku. Obsazenost dopravních prostředků a rázem zvýšila o 4%, už nevozíme tolik vzduchu. Stát to vyjde na šest miliard ročně.
Vláda nepřidala na důchodech 700 Kč měsíčně, jak velel zákon, ale rovnou 900 Kč. Důchodci jsou rádi, možná budou vládu volit. Stát to ale bude něco stát.
Vláda přidala učitelům. Bylo na čase. Prestiž učitelského povolání se limitně blíží k nule a vyššími platy to napravíme. A třeba se najde i nějaký Igor Hnízdo, který půjde učit, aby se nám školství trochu maskulinizovalo. Vláda přidala i dalším zaměstnancům státu. Proč ne, platí to stát.
Na obědy pro všechny školáky už nezbylo. Tak aspoň pro některé, prý o tom budou rozhodovat ředitelé škol. Nějak se nám to rozdávání rozběhlo. Premiér rozdává, ministři čerpají, koaliční strany se trumfují, preference rostou. Každý rok jsou nějaké volby.
Pesimisté začínají ovšem varovat. Ten mejdan jednou skončí. Mrcha krize má ten zvyk, že se dostavuje cyklicky. Opozice mluví o poklesu ekonomiky a ukazuje nějaká čísla. Prý je ještě brzy na závěry, tvrdí pozice. Tak jasně, počkáme si, až se nám tsunami přelije přes hlavu.
Stát začíná šetřit. To, co rozdal školákům a seniorům, jim zase jinudy sebere. Stát za ně přestane platit zdravotní pojištění. No nebojte se, nebudou umírat před bránou nemocnice. Prostě se zvýší zdravotní pojištění všem zaměstnancům a živnostníkům. A máme to doma.
Příjmy státu se dají najít i jinde. Zdaníme sektorově banky a telefonní operátory a dodavatele energií. Proč ne. Oni přece pak mohou zvýšit ceny všem spotřebitelům.
Zdroje jsou, jak pravil jeden náš dávný socialistický politik. No právě. Zdroje jsou v peněženkách pracujících, spotřebitelů, zkrátka daňových poplatníků.
Mrcha krize samozřejmě jednou pomine. Otřepeme se a začneme u nás pod Řípem zase rozdávat další a další předvolební dárečky.
Strana zelených by 600 miliard, které chce Miloš Zeman použít na stavbu kanálu Labe – Odra – Dunaj, by chtěla utratit raději za ekologická opatření proti globálnímu oteplování.
Nemělo by se Zeleným sdělit, že žádných 600 miliard neexistuje?
POKROK VE ZDRAVOTNICTVÍ
Už si nemusíte odříkat alkohol. Dnešní počítače dokážou vytvořit nová játra na 3D tiskárně.
Hlučné velkoměsto
Tak jsme vyhnali kuřáky z hospod. Zákonem. Hospodští, co iniciativně provedli stavební úpravy, aby oddělili kuřáky od nekuřáků, zaplakali. Veškeré kompromisní návrhy byly tvrdě zameteny. Myšlenka, že o tom, zda v hospodě kouřit nebo nekouřit, by měl logicky rozhodnout majitel, byla povalena.
A kuřáci vyšli do ulic. Ne, žádné transparenty a skandování na plných náměstích. Prostě jen vyšli před hospodu a tam si zapálili. V hospodě se nesmí kouřit, na ulici se nesmí požívat alkohol. Roztomile tenhle problém vyřešil jeden hostinec v Karlíně. Přímo ve vchodu stál malý stolek a na něm půllitry kuřáků. Kuřáci venku před vchodem kouřili na chodníku, ale tak, aby na své pivo „uvnitř restaurace“ dosáhli. Žádný předpis nebyl porušen.
Nastalo Ale. Po pár pivech jsou rozhovory kuřáků na ulici o pár decibelů hlasitější. A v bytech nad hospodou lidé nemohou spát. A kdyby jen to. Nelze otevřít okno, protože modravý dým se vine vzhůru. Ulice zhlučněly, v centru stověžaté zejména. Tam je hluk mnohojazykový. Kam mají turisté také jít jinam než do historického centra. A turistika přináší městu nemalé příjmy, zatímco probuzení spáči si stěžují a stěžují.
Jak je u nás obvyklé, následky nepovedeného zákona se neodstraní jeho zrušením, ale vydáním dalšího zákona. Co takhle příkaz zavřít všechny nálevny krátce po Večerníčku? Ne, to by asi vyšel do ulic i veškerý zbytek obyvatelstva. Vymyslí se antikonfliktní tým, skupinka lidí, kteří jdou v pokročilé hodině přesvědčovat štamgasty v ulicích, aby nehlučeli. Nemají ale žádné pravomoci, a tak se to v tichosti zase zruší. Policisté v ulicích? A v noci? Aspoň kdyby opěšalí byli vidět. Jenže zas by chyběli ve dne na instalaci botiček a pokut za parkování.
Někdo vymyslel, že by se hospodští sami měli postarat o klid před hospodou. Najmout a zaplatit si člověka, který bude na hlasitější kuřáky dělat Pššt a hlučným zahraničním turistům bude domlouvat v jejich mateřštině!
Ještě toho pod Řípem hodně vymyslíme, přátelé. Nové pražské zastupitelstvo ustanovilo „nočního starostu“. Ten bude na to vše dohlížet.
Kolik musíte sehnat platných hlasů, abyste přehlasovali ö ?
Historie folku časopisecky
Právě vyšlo první číslo obměsíčníku FOLK HISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rock History. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.
Časopis řízený publicistou Pavlem Víškem je velkorysým projektem s rozmanitým obsahem na 122 stranách a výtečnou grafikou. Něco mezi živými příběhy a hudební encyklopedií na přeskáčku. Svazek uvozuje můj přehled všeho důležitého na domácí scéně. Jen namátkou z domácí kuchyně: Merta, Nohavica, Janoušek, Bobek, Spirituál kvintet, Nerez, Nezmaři, Jablkoň. Z ciziny Bob Dylan, Van Morrison, Leonard Cohen, Joni Mitchell, The Pogues, Waylon Jennings, Ricky Skaggs a spousta dalšího. Vysoko nasazená laťka, ale s ohledem na seznam autorů se bude možné každý sudý měsíc na časopis těšit. Stojí 149 Kč a měl by být v běžné časopisecké distribuci.
Záhada s póly.
Severní magnetický pól cestuje. Z místa v Kanadě, kde sídlil kolem roku 1900 se posouvá směrem vzhůru. Teď už minul geografický severní pól a stále rychleji se pohybuje směrem k Rusku. Vědci si naprosto nevědí rady, ale politiku v tom zatím nehledejme. * Takové věci se stávaly i v minulosti, dokonce si magnetické póly vyměnily místo. Problém je ale v tom, že jižní magnetický pól se pohybuje jen nepatrně, takže zemská magnetická osa je ohnutá a možná hrozí její zlomení s nedozírnými následky. Možná už brzy zapomeneme na globální oteplování a budeme se zabývat globálním přemagnetizováním. (Jedna z teorií globálního oteplování planety vychází právě ze slábnutí a posunu zemského – případně slunečního – magnetismu a vliv člověka je vedle toho velmi malý. Ovšem tato teorie není moc publikována, protože to by ohrozilo kšefty s emisními povolenkami a obnovitelným zdroji.) Jediný, kdo na vývoj může pohlížet s optimismem, jsou výrobci busol a kompasů.
Blbejch 220 V.
Jako obvykle přehánějí, říkal jsem si, když media zdůrazňovala, že v neděli napadne dvacet centimetrů sněhu. Pravdu jsme měli všichni. U nás napadlo deset. Na horách jistě o hodně víc, aby průměr udělal těch dvacet. Padalo, padalo už od temné noci. Beru to stoicky. Prohrábnou nebo neprohrábnou mi cestu až k vratům podle toho, jestli za traktorem bude sedět Ivan nebo Karel. Vrstva na dvoře buď roztaje nebo neroztaje. V červnu u nás už sníh nikdy neleží. Nakoupeno mám všeho dostatek: potraviny, nápoje – hlavně vybrané, sůl, náboje, petrolej… S posledními dvěma položkami samozřejmě kecám, koukal jsem včera na nějaký western. Zato syreček dle pejska a kočičky nechybí. Prostě zazimování Juppa proběhlo podle zvyklostí.
Naše polosamota dokonale zasypaná. Něco mi vykládejte o globálním oteplování! Stromy na zahradě, koukám z okna, trpí pod závaly těžkého mokrého sněhu. Z takového materiálu ani sněhuláka nedáte. Větve se ohýbají, některé až k tendenci prasknout.
A teď dejte pozor, autor přechází k celospolečenským souvislostem: Větve se lámou, stromy se vyvracejí pod tíhou. A padají na dráty elektrického napětí. Nebo chcete-li proudu, mně je to fuk. Dvacet tisíc domácností je najednou bez elektřiny. Na Benešovsku jako na Šumavě nebo na Plzeňsku. Jak správně tušíte, já jsem Benešovsko. Ta čísla mi hlásí Hanka z Prahy mobilem. Stručně, aby mi ho nevybila. Já už jsem se od světa odpojil.
Na lince poruch milá operátorka přijme moje hlášení. Bodejť by nebyla milá, když sedí někde v teple. Já jsem taky milý, ale za chvíli už mi nepůjde topení a nebude splachovat splachovač. No není to pakárna, když dělají plynová topení na elektriku?
Neříkám, že to bylo hned. Dokonce několik hodin, třikrát to problikalo a zhaslo, až to nakonec začalo svítit, topit, splachovat, vařit i wifiovat. Zázrak! A já si uvědomil, že za to vděčím človíčkům, co jezdí od sloupu ke sloupu, vylezou nahoru v tomhle bordelu, který se ani nedá nazvat počasím, něco tam zmrzlými prsty propojí a já už zase svítím.
Zkuste taky občas – před tím, než na všechno naštvaní a od celého světa odpojení – svítit.
Studená válka probíhala tak, že Spojené státy se vměšovaly do našich vnitřních záležitostí, kdežto Sovětský svaz se do nich vyměšoval.
Radostný a spokojený život v blázinci by si měl každý zaměstnaný člověk na čas dopřát, aby se mohl rozhodnout, jestli je blázinec tam uvnitř nebo venku.
Taky máte pocit, že se naše republika nepohybuje dopředu?
Co byste chtěli. Slovo stát je odvozeno od slova stát.
Máte představu, jací byste byli,
kdyby to vyhrála jiná spermie?
AUTORSKÁ PŘETAHOVANÁ
(Senát v prosinci schválil návrh změny autorského zákona, podle kterého by za užití hudby už nemusely některé provozovny platit. Nyní návrh projednává sněmovna.)
Nastal senátní návrh na změnu autorských poplatků a vyvalily se vlny shora i zdola.
Rozumím oběma stranám, sám jsem v těchhle válkách kdysi přišel k různým zraněním.
Rozumím šéfíkovi malé hospody, který sotva vydělá na nájem, má platit dlouhé peníze za to, že pustí (nebo nepustí) ve výčepu radio. Stejně jako chápu kadeřnici, které se při muzice lépe onduluje. Akorát, nešika, neonduluje sádrovou hlavu, ale živou dámu, která je tam za veřejnost.
A rozumím těmto drobným podnikatelům, že nechápou, proč by měli za radio v regále platit další peníze soukromé firmě, když už zaplatili koncesionářský poplatek a taky z medií vědí, že OSE a Instagramu zaplatil už vydavatel, když vydal CD i rozhlasová stanice, která to teď z něho vysílá. A když jim druhá strana diktuje smluvní podmínky pod hrozbou trestních sankcí.
Rozumím i druhé straně. Tomu, kdo je příjemcem těch peněz, zase vůbec nevadí, že za vydání CD zaplatí OSE vydavatel, zaplatí i fotbalový stadion, co to z toho CD pustí, zaplatí i televize, co snímá fotbal, zaplatí OSE i hospodská, co má ve výčepu televizor. I muzikant má právo na odměnu za práci, a je mu šumák, kterými cestičkami.
Jak to nakonec dopadne, netuším. Osobně bych si přál, aby ta novela neprošla. Rozhodně ne z nějakých morálně právních důvodů. To, že jde o záchranu kultury, neberu. Jakápak kultura, milánkové. To, co se line z hospodských reproduktorů, je z devadesáti procent zvukový smog. Škodí to zdraví, hosté se nedomluví jinak než křikem, vázne společenská zábava.
Mám jiný důvod. Jak řekl hlavní žoldnéř OSY Petr Janda, sdružení by novelou přišlo asi o třetinu svých příjmů. Co by nastalo? OSA by přitvrdila v jiných segmentech svého podnikání. První na ráně by byli pořadatelé koncertů nebo festivalů. Kvůli zvýšeným autorským poplatkům by buď zabalili krám nebo by pozvali méně kapel. A kdyby muzikanti nehráli, neprodávali by na koncertech ani svoje nosiče. Bumerang by dopadl na jejich hlavy.
Šli hrát do lesa k ohni, a kromě strážců národních parků by je tam pronásledovali inspektoři ochranných hudebních svazů.
Lhát se nemá.
Ale co když lžete pravdu?
Když je někdo pasován na rytíře, může být později repasován?
ŽLUTÉ VESTY A ZMĚNA POHLAVÍ
Jedni jim tleskají, druzí je odsuzují. Podle průzkumu jim fandí 80% Francouzů. Kolik s nimi sympatizuje Čechů nevíme, u nás jsou průzkumy zaměřené jen na to, aby potvrdily 30% pro ANO.
V západním světě je moc lidí neodsuzuje, i když to rozbíjení a zapalování by nějaké pokárání zasluhovalo. Ale Francouzi jsou poněkud vitální. To u nás to máme jinak. Jen to, že lidé vyšli na náměstí, se považuje skoro za zločin: „Volby dopadly, jak dopadly, tak to respektujte!“.
Frantíci (a už i jiní Západoevropané) se bouří, protestují, perou se s policií. Nelíbí se jim Macronův zelený socialismus. Dramatickým zvýšením spotřební daně na benzín a naftu to začalo. Prezident tím chtěl získat peníze na podporu vývoje elektromobilů a vůbec na boj proti globálnímu oteplování. A občané by to zaplatili. Přitom Francouzi mají nejvyšší daně z celé Evropy.
Během protestů se vynořily i další věci, proti kterým je třeba protestovat. Třeba nezvládnutá migrace. Bezpečnostní problémy země, kde od Charlie Hebdo se dlouhé měsíce vleklo stanné právo a ani po jeho odvolání není bezpečnostní situace o mnoho útěšnější. Skoro to vypadá, že občané už mají plné zuby progresivistických novosocialistických myšlenek, které Macronovi nejsou cizí.
My máme – zdá se – úplně jiné starosti. Třeba jestli se předseda vlády nakonec vykroutí z trestního stíhání a jestli dotace Agrofertu nakonec zaplatíme my všichni. Nebo jestli náš všemi tak oblíbený prezident prosadí, aby naše atomové elektrárny stavěli Rusové. A jak dlouho ještě vydrží hospodářská konjunktura, při které se tak snadno rozdává na všechny strany. Progresivistické nápady jsou u nás zatím vesměs pod poličkou. Jen občas vyskočí nějaká neuvěřitelnost z pera levicové ministryně, jako třeba návrh, že ke změně pohlaví už nebude potřebná chirurgická změna, ale bude stačit jen osobní prohlášení. Podobné pokusy vyvolávají zatím spíš smích, pakt o migraci naše republika odmítla a snad už nikdo nevyhlašuje, že prokazatelní ekonomičtí migranti mají právo na náš azyl. (Válečným uprchlíkům ovšem pomáhat budeme. Ani zelené myšlenky životní úroveň Čechů zatím moc neohrožují.
Žluté vesty ještě shánět nemusíme. A na problémy, které máme my tady – až se probereme a vydáme se do ulic – se bude hodit, kromě rudé, barva jakákoliv.
1
Draci
V pohádkách se to draky jen hemží. Zato vědecká fronta se fenoménu draků ostentativně vyhýbá, i když jinak zkoumá kdejakou kravinu.
Draci jsou tu s námi od nepaměti, zřejmě tu byli dřív než lidé. Čím se draci živili, když tu ještě nebyli lidé, je záhadou. Snad kořínky a drobnými hlodavci. S příchodem homo sapiens se jejich stravovací návyky radikálně změnily. Nejdřív asi žrali všechno: starce, nemluvňata, rolníky, vojevůdce, preláty i velmože.
Když jejich chuťové buňky vyspěly, uvědomili si draci, že některé maso je chutnější. A vyžadovali panny. Mohlo to být i naopak: vojevůdci, preláti a velmožové si uvědomili, že aby sami nebyli sežráni, je vhodné drakovi něco podstrčit. Taková panna je navíc slabá, neumí se moc bránit, stačí ji chytit, hodit na ni síť a transportovat do dračí sluje. Drak si pochutnal, poděkoval a chtěl další. Zjistil totiž, že některé maso je opravdu lahodnější.
Tak bylo potentátstvo i dělný lid zachráněni. Ale na panny padl děs. Drak žádal potravu v pravidelných intervalech vždycky, když mu vytrávilo. Lokální instituce na to už měly vlastní kalendář, a tak vždy odlovena jedna panna a vedena na popravu. Ženy plakaly, muži zatínali pěsti, ale ve skrytu duše byli rádi, že se to netýká jich.
Všechny panny se hrozně bály, a tak se snažily udělat vše, aby o panenství přišly. Což většinou nebylo zas tak neřešitelné. Při následné inventuře se zjistilo, že stát je panen prost a že jedinou pannou v celém království je princezna. (Tady v pohádce drama začíná vrcholit.) Panovník, který do té doby bezskurpulózně dodával příšeře zboží, aby si ji nerozházel, teď velmi znejistěl a smutnil. Změnil politickou taktiku a vyhlásil, že kdo draka zabije, dostane princeznu za ženu a půl království.
Hlásili se rytíři, mágové, tovaryši i Honzové. Scénář byl prostý. Dotyčný hrdina, doprovázen suitou až pod kopec k dračí sluji, stoupal už s princeznou sám. Pro další sled událostí existují tři verze. První: drak slupl hrdinu a princeznu sežral jako moučník. Verze druhá: drak sežral hrdinu, měl přeplněný žaludek a princezna byla zachráněna. (Aspoň do dalšího kola.) Verze třetí: rek usekal všechny dračí hlavy, pojal princeznu za choť a užíval si renty z půlky království. Třetí verze je v pohádkách nejčastější. Ty dvě první, mnohem reálnější, se v pohádkách nevyskytují, protože děti by neusnuly.
I k vítězství nad drakem muselo v reálu docházet. A i to je jednou z příčin, proč je dnes draků tak málo. Pravděpodobnější ovšem je, že draci hynuli hladem, protože nebyly panny.
Opusťme nyní říši pohádek a podívejme se na problém z jiné strany. Dinosauři vyhynuli, hlásá vědecká teorie a po léta si láme hlavu proč a jak. Kosmická katastrofa? Změna klimatu? Radioaktivní událost? Jenže co když dinosauři nevyhynuli všichni? Někteří přežili, plodili další potomstvo. Jenže už nebyli na vrcholu potravního řetězce, spíše někde v suterénu. A začali se o sebe bát a skrývali se – třeba do slují. Někteří mohli – když tu mluvíme o možné radioaktivní katastrofě – i zmutovat. Odtud ty tři hlavy. Ostatně je zajímavé, že v pověstech se objevují draci zásadně lichohlaví. Slyšeli jste někdy o čtyřhlavém draku? Ani omylem. Mutace tedy musely probíhat nějakým narušením dračího genomu, který pak generoval lichý počet hlav. Dračí DNA prakticky ještě vůbec nebyla prozkoumána. A tak jsou otázky, jaké děti se rodily tříhlavému samci a jednohlavé samici, pouze akademické.
Naše děti dnes nevidí draka ani v ZOO. Je to velká škoda. Kdyby se ekologické organizace věnovaly víc problematice druhu před vyhynutím, bylo by to užitečnější, než se přivazovat k elektrárnám. Naše děti nemají o těchto živočiších ani páru a většinou si je představují jako trochu deformovaný obrázek menšího bagru. A draci naši pomoc opravdu potřebují. Nevíte ve svém okolí o nějaké panně?
ŠŤOURÁTKA
Vy starší si možná vzpomenete: heslem dne i státu bylo „Šetřte naše lesy!“ Topit dřevem bylo zastaralé – vždyť naši horníci statečně překračovali normy a uhlí bylo dost. Hlavně to mostecké dělalo z rodinných domů kouřící zaoceánské parníky. Šetrné heslo ale hlavně cílilo na spotřebu papíru. Pionýři vozili starý papír do Sběrných surovin. V obchodech se nebalilo skoro nic. Papíru bylo málo na knížky i na sešity. Jen na noviny, hlavně na Rudé právo bylo papíru dost. Vyrábělo se pro něj v papírně ve Větřní. Po kolejích jezdily obrovské role k rotačkám a po Vltavě tekl černý a smradlavý odpad a zamořoval nejen Český Krumlov.
Čím byl ten strach komunistického režimu o smrky a borovice způsoben, se už asi nedozvíme. Lesů jsme měli stejně jak dnes habakuk, kůrovec ještě nežil (alespoň v novinových zprávách) a hurikány ještě neduly.
Nejspíš měla úspora dřeva porazit americký imperialismus. Na nárožích visely obrovské plakáty „Šetřte naše lesy!“ Bylo to všude. V učebnicích, v čekárně u doktora, v radiu. Snad druhé nejrozšířenější heslo hned za „Buduj vlast, posílíš mír!“. Bylo i na zápalkách – asi poučení pro nás mladé, abychom v lese moc neškrtali.
Přešla dlouhá řada zim a najednou koukáme: vše kolem nás, co bylo dřív ze dřeva je najednou z plastu. Plastové byly najednou bedýnky radiopřijímačů i na zeleninu, věšáky na utěrky, zobcové flétny nebo koše na prádlo. To už se ale šetřilo nejen dřevem, ale i kovy a sklem.
Tak lidstvo dospělo až k plastovým šťourátkům do uší. Většina světové populace najednou lépe slyšela.
Každé juchú má ovšem své ale. Šťourátka se sice malým podílem ale přesto podílela na oceánech plastu v oceánech. Lidstvo zjistilo, že má problém, a zamyslelo se. Zásadní rozhodnutí míří jako obvykle na ty nejmenší nepřátele. Hádáte správně – odnesla to šťourátka. A než se rozhoupal EUmoloch, italská vláda – jako první vláda na světě – plastová šťourátka zakázala. Přidáme se a budeme dělat šťourátka ze dřeva?
Buďte struční.
Někteří moudří lidé, například já, mají hodně co říct. Píší dlouhé a podrobné články a dávají je na internet. Lidi to nečtou, protože je to dlouhé.
A to je všechno. Mohl jsem o tom napsat dlouhý článek se spoustou argumentů. Ale lidi by ho nečetli.
Byl tak hrozně soustředěný na svou práci, že se nedokázal rozptýlit ani na rozptylové loučce.
Jak chcete dostat naši zemi na úroveň Norska, když nemáme žádné fjordy?
Náš rodný jazyk.
Podle údajů z Bruselu drtivá většina evropských úředníků ovládá minimálně dva až tři (cizí) evropské jazyky. Bylo by zajímavé zjistit, u kolika z nich je jedním z těch cizích jazyků čeština. Obávám se, že by se to limitně blížilo nule.
Byla by to jistě další voda na mlýn českých eurofobů: Když euouřadové neumí česky, máme tu další důvod proč vystoupit z Evropské unie.
Ale zajímejme se spíš, proč tomu tak je. Ta malá zemička uprostřed Evropy asi není tak atraktivní, aby to někoho nutilo učit se česky. Ostatně portugalština, chorvatština nebo slovenština na tom asi nebudou o moc lépe.
Ovšem hlavní důvod je zřejmě ten, že jazyk český je těžký.
Všeobecně je čeština považována za nejtěžší jazyk v Evropě (a zcela jistě i v Antarktidě). Národní buditelé nám prostě nadrobili. I když složitost našeho jazyka se vyvinula dávno před nimi a možná husité vítězili nad křižáky proto, že měli zvládnutou shodu podmětu s přísudkem, kondicionály a vyňatá slova.
Čeština je prostě složitá a my si navíc na její složitosti zakládáme. Vždycky, když někdo přijde s návrhem na sebemenší zjednodušení, zvedne se taková smršť odporu, že to autora odfoukne až někam do pohraničí.
Paradoxně minimálně polovina Čechů česky neumí. Sledujeme-li jejich písemné projevy (o těch mluvených raději nemluvě), je to utrpení. Příčiny (kromě oné složitosti jazyka) jsou rozmanité. Přibližně od poloviny minulého století se jazyk bortil a pošlapával. Za komunistů bylo ctí mluvit tak nějak lidově a boj za mír byl důležitější než nějaké to tvrdé y. Ani tehdy ani dnes to není s výukou mateřského jazyka valné. Učitelé by snad uměli učit, ale nedokáží žákům předat motivaci, proč by měli ten složitý jazyk zvládat. A protože počítač dnes mají i blbci, hemží se to v internetových diskusích jazykovými perlami. Když to zkusíte autorovi komentáře vytknout, odpoví vám, že než nějaký blbí pravopis je důležitější, že autor článku je debyl.
Ukazuje se, že naučit se anglicky je pro mladé lidi jednodušší než naučit se mateřštině. A naše literatura si libuje v nespisovnosti s pocitem, že jinak by to nikdo nečetl.
Myslím, že je na čase český jazyk v zájmu zachování jeho existence začít zjednodušovat. Začal bych zrušením tvrdého y. Přestaly by chyby ve shodě podmětu a přísudku, ve vyňatých slovech a hlavně v těch nevyňatých. Na odstřel je ů. K čemu jsou nám dvě dlouhá u, když se obě vyslovují stejně? Přechodníky bych zakázal, protože 90% Čechů je neumí použít. A nejsou ochotni se to naučit. Není těch sedm pádů moc? Většina jazyků si vystačí se třemi nebo čtyřmi.
Pokud chceme, aby čeština dál žila, je nutné s tím něco začít dělat. Jinak se pro svou složitost rozpustí v evropštině a skončí časem ve skanzenu jako jazyk Lužických Srbů.
MEZISVÁTČÍ
Pamatuji časy, kdy se na Štědrý den ještě pracovalo a za ním následovaly dva sváteční dny. Od těch dob se nám podstatně zvýšila životní úroveň především v tom smyslu, že stačí usyslit nějaký den dovolené a máte najednou až dvanáct svátečních dní v kuse. I letos se zadařilo. Školáci ani senioři žádnou dovolenou střádat nemusí. Ta prázdninová rozlehlost svádí k tomu, že si Štědrých dnů můžete naordinovat, kolik chcete. Dnes doma, pak u babičky v Podolí, další den se jede k tetě do Roudnice. Národ se tak rozdělí na společensky založené cestovatele od stromečku ke stromečku a na ty druhé, co sice cukroví pečou, ale jinak s nikým zvlášť nepečou, po slavnostní večeři se překulí k televizoru, a tak to zůstane beze změny až do druhého ledna, kdy (už konečně) jdou na šichtu.
Svátky zimy jsou nečekaným vybočením z kalendářního systému a velice brzy se v tom ztrácíte. Někdy v půlce toho volna se dva senioři pohádají, co je dnes za den. Jeden tvrdí, že pátek, a druhý, že je osmadvacátého. A jestli přece jen potřebujete zjistit, jestli má nějaký obchod otevřeno – což nepotřebujete, protože jste před svátky dovezli domů dva škodovkové kufry jídla – mrknete se na internet.
Ať cestujete nebo sedíte doma, jste po pár dnech upohádkovaní. Všichni dospělí mají své stálice a favority v čele s Popelkou a Mrazíkem a ještě tak jsou schopni připustit, že NaCl je nad zlato. Jaksi automaticky se předpokládá, že nové pohádky budou blbé, a ony to očekávání skutečně nezklamou. Stejně tak se dopředu ví, že trávit Silvestr u televizoru je vrchol masochismu. Ale je tu internet, ten mají už skoro všichni, takže jste včas informováni, že bouchla Etna, Trump staví plot a že v ZOO tam a tam se narodil bílý nosorožec. Ovšem sledujete-li nějaký korektní server, tak se dozvíte jen, že se narodil nosorožec.
Taky jste na síti v kontaktu s přáteli, rozesíláte pozdravy a péefka, věšíte se na YouTube, chlubíte se dárky a oznamujete, co budete dělat na Silvestra. Většina starších uživatelů se zasní, jaké to bývalo krásné, když ještě bylo na Vánoce bílo. Z některých těch bílých snů jako by vykukovalo, že komunisti uměli ten sníh líp. Na internetu se strhne válka mezi prskavkáři a majiteli mazlíčků. Druzí se zlobí, že musí kvůli rámusníkům odjet s pejskem na chalupu do lesa, první jim to vracejí na téma posraných chodníků.
Po prvních kraválních devadesáti minutách dalšího roku nastane ticho. A je to takové ticho, že máte pocit, že se rozhostilo. Zbývá dospat, dojíst, uklidit, donést stromeček ke kontejnerům a připravit si to nové oblečko na zítřek do práce. Tak jsme ty svátky přežili. Uf!
BOŽÍ HOD
Atletické výkony Nejvyššího jsou často diskutovány, hodnoceny a propírány, protože jsou opravdu boží. Zajímavé je, že mezi disciplíny, kterým se Bůh věnuje, nepatří ani běhy ani skoky. Je to nejspíš proto, že jedno ani druhé se neslučuje s důstojností božského úřadu. Zato božích hodů je plné nebe i Google.
Jak známo, jako každý jiný závodník má i Bůh tři hody:
1. Boží Hod vánoční, který se hází 25. prosince
2. Boží Hod velikonoční je házen o velikonoční neděli – pro křesťany den po Vzkříšení a pro nevěřící den před pomlázkou.
3. Třetí Boží Hod už většinou moc neprožíváme, protože Bůh podá nejlepší výkon obvykle na první dobrou a třetí hod už není ani zapotřebí. Hází se v červnu a je věnován Duchu Svatému, což je ten třetí z Boží trojice. Jemu většina z nás moc nerozumí, protože to není persona jako ti první dva. Ani na to datum si nevzpomeneme, i když v osmdesátých letech jsme ho vnímali. Němci ze Západu tehdy vždycky zaplavili naše silnice a hospody, protože u nich vypukly svatodušní prázdniny.
Každý Boží Hod slouží k fandění a jásání nad výkony, i když naše zlenivělé generace se věnují spíš hodování a následnému povalování. Šli bychom si možná také hodit, ale jen kdyby to něco hodilo.
Božské hody navíc v posledních letech budí trochu rozpaky. Je totiž potvrzeno, že Bůh k dosažení špičkových výsledků, používá zázraky. Ty patří mezi zakázané prostředky stejně jako jiná anabolika.
Jenže zkuste Všemohoucímu změřit množství zázrakoidů v krvi.
MINUTA
Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.
Co máte proti porodům doma? Je to bezpečnější než porody ve chlévě a nemá to následky na 2000 let dopředu.
Panna Maria porodila dítě systémem neposkvrněného početí. Dalo by se zjistit, jak to hodnotil její gynekolog?
Viděl někdo z vás Ježíška?
Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.
Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.
S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.
Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.
Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.
Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.
Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.
Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)
A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.
Pořád: Obnovitelno. Přírodní zdroje energie. Třiďte plasty. Barevné kontejnery na všechno…
Ale jak to, že ještě nikoho nenapadlo, že by se mohly recyklovat nepoužité spermie?
Sčítání lidu
Další z mých adventních příběhů.
SČÍTÁNÍ
Sčítání lidu je strašně důležitá a potřebná věc. To si pořád myslíte, že je vás deset milionů, ale pak najednou pocítíte potřebu vědět, jestli to tak je doopravdy. Tak vznikne sčítání lidu a je z toho velký mumraj a pohyb a zmatek, a když se to všechno sečte, zjistíte, že je vás ve skutečnosti deset milionů, osumset dvacet šest a že jste s tou okrouhlou sumičkou už nějaký čas žili v bludu. No co, horší by bylo, kdybyste zjistili, že vás není ani těch deset melounů. Taky se přitom zjistí, kolik máte ledniček a dětí a televizorů a kolik vás užívá 4 plus jedna s bazénem a kolik vegetuje jen tak pod mostem. A jestli jste rozvedení nebo naopak svobodní a tudíž rozvod ani neplánujete.
Jedno takové sčítání lidu bylo hrozně důležité. Je to už, pravda, hrozně dávno, osobně to nepamatuji, ale znám to z vyprávění a z literatury. Na jaře roku mínus jedna začaly úřady občanům rozesílat obsílky, že na konci roku se bude sčítat. Občani brblali na vládu, proč si takovou kravinu vymýšlí zrovna na Vánoce. Tesař Pepa z malé vísky N. byl celý nervózní. Jeho Mařenka čekala rodinu a zrovna na konci roku. Pepa si nebyl tak docela jist, že to dítě je jeho, ale byl to v podstatě svatý člověk, prostě nad tím mávl rukou. Potíž byla v tom, že každý občan se musel sčítat i s rodinou tam, kde byl trvale hlášen. Pepík se odstěhoval na vesnici kvůli kšeftu. Zrovna se tam hodně stavělo a on, drobný podnikatel, stíhal navzdory vysokému daňovému zatížení docela slušně uživit rodinu. Ale trvale hlášen byl ve městě B. A to znamenalo vydat se na cestu zrovna na Vánoce kvůli takové kravině a ještě k tomu s těhulí.
Co vám mám povídat: vlaky přeplněné, na silnicích zácpy, meteorologové vyhrožovali náledím. No, nějak se tam dokodrcali. To nejhorší je ale čekalo. Zkuste ve městě B. sehnat místo v hotelu zrovna o Vánocích. Všude samí turisté a pro našince ani vlídný pohled. Pepa sběhal všechno a nakonec vzal zavděk ubytováním v areálu dostihového závodiště. Apartmá to nebylo, spíš opuštěná stáj. Ale aspoň to bylo laciný.
Uprostřed noci to na Marušku přišlo. Pepa si zapomněl dobíječku k mobilu a ani vlastně neznal číslo do místní porodnice, a tak se stalo, že mu žena porodila zdravého kluka, čtyři kila šedesát, přímo ve stáji. Když se vzpamatoval z prvního šoku, jen vyjekl Ježiškote, ten je krásnej, a mladý pán měl jméno.
Dopoledne došli oba čerství rodiče na úřad, aby se nasčítali, a iniciativně přihlásili i nového občánka, což byla, jak se později ukázalo, herodesální chyba.
Tahle noční událost ve stáji města B. měla tak dalekosáhlý politický, kulturní i ideologický dopad, že si už později žádná vláda nedovolila vyhlásit sčítání lidu právě o Vánocích.
Kdyby se řekla pravda, že Bůh je taky jenom člověk a občas chybuje, možná by u nás ubylo ateistů.
Jak se vyhlašovala v osmatřicátém mobilizace, když ještě nebyly mobily?
Ano přátelé.
Česko je levná montovna!
Švédského nábytku.
ISTANBULSKÉ NÁSILÍ
Začalo to jako obvykle. Veřejnost o výbušnosti problému vůbec neví. Veřejnost dokonce netuší, že problém existuje. Kdesi se cosi rodí a je to pravděpodobně významné. Intelektuálské vrstvy progresivistické i konzervativní se chystají na válku.
Tématem je návrh Istanbulské úmluvy. První, kdo zaútočí, je vyšehradský vikář a profesor Piťha (známý nám spíše jako v minulosti krátkodobý ministr kultury). Zvolí pro své kázání nejvýhodnější místo a čas: Chrám svatého Víta (Václava a Vojtěcha) v den státního svátku české krajiny. A pustí se do Istanbulské úmluvy s vervou hodnou dávných vymítačů ďábla. A ovšem střílí těžkými kalibry úplně jinam, než je těžiště i jen samotného textu Úmluvy.
Načež se ve zbroji dívčích válek zformuje „Ženská lobby“ (promiňte, ale ten název je tak pitoreskní, že jsem ho musel dát do uvozovek) a na profesora Piťhu podá trestní oznámení. Na justiční kotrmelce jsme si za posledních třicet let už trochu zvykli, ale trestní oznámení na kázání při mši tu asi ještě nebylo. A aby toho nebylo málo, mladá žena se v témže chrámu později svlékne (fotograf zajištěn). Model mladých protestních ukrajinských prsatek Femen je převeden do malých českých poměrů: protest proběhne v podprsence.
Na internetu a na Facebooku zvláště se vyvalí vlny zdola a narážejí do sebe z obou břehů. O Istanbulskou úmluvu už zvolna přestává jít. Internet se uklidní, respektive přeladí se na novou kauzu, kterou je Nohavica, Puškin a Putin. A o té Istanbulské jsme se nedozvěděli vlastně nic.
Tak jsem si její text vygůglil a podrobně pročetl.
Z hlediska českých zákonů v ní není pro nás prakticky mnoho nového. Násilí na ženách, ponižování žen, nerovnost. Ženská obřízka a podobná zvěrstva. Některé věci jsou tam viditelně zakotveny proto, že do Evropy přicházejí migranti z jiných kulturních okruhů, tak aby věděli, jak se tady budou muset k ženám chovat. A to je dobře.
Na tom textu mě trápí dvě věci. Vše od prvního do posledního paragrafu se týká výhradně žen. Násilí na mužích tady nikoho nezajímá, o tom ani řádka. No to by se dalo – za skřípějících zubů militantních feministek – v textu snad doladit.
Druhá věc je o poznání závažnější. Už nějaký čas sledujeme momentálně módní hnutí #MeToo. Vyznačuje se několika nedobrými rysy. Nějakého muže lze označit na sexuálního násilníka i po mnoha a mnoha letech. Ve společnosti – v té západní, progresivisticky správné – to vyvolá čarodějnický proces s výraznou dávkou presumpce viny. Zatímco po důkazech se nikdo neshání, obvinění rázem přicházejí o práci nebo jsou jejich díla odstraňována z galerií a vyškrtána z katalogů.
#MeToo je zatím soukromá aktivita jednotlivkyň podporovaných hysterickou atmosférou. V případě Istanbulské úmluvy nás čeká už státně podporovaný systém řešení násilí na ženách. V textu dokumentu se na mnoha místech mluví o potírání (násilí), kdežto pojmy jako důkazy, obhajoba nebo dovolání tam nenajdete.
Nepíšu tohle jako muž, ale jako občan Evropy: V této podobě je Istanbulská úmluva nepřijatelná. Trestní oznámení na mě, prosím, doručujte na…
V mnoha našich lepších restauracích nabízejí švédské stoly.
To musí být IKEA v balíku!
ATEISMUS
Vymazali jsme Boha z přátel na Facebooku.
A najednou se divíme, že cílem života je smrt.
PRŮHLEDY DO VČERA
Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Zapomínáme i to z blízké minulosti. A přesto se i tomu říká historie.
Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Pamatujete na dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se ještě, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu? * A kampak asi zmizel milionář-dobroser Janeček?
MF DNES A SPOL.
V éře plynových kotlů a dostatku toaletního papíru ztratily tištěné deníky svou poslední funkci.
Na dobré křesťany se Bůh přece nemůže zlobit. Tak proč jsou na kostelích hromosvody?
MICHAL JUPP KONEČNÝ A JEHO KNÍŽKY.
MOJE KNIHY
o hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách…
Knížky: Průlety folkovou pamětí * S kytarou na zádech * Kde přistávají uši * můžete objednat (nejlevněji a s podpisem autora) na jupp@folkcountry.cz * Více o nich v rubrice Moje knihy a o mně.
♣
PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ
2018 – Galén, Praha.
Nečekejte hudební encyklopedii ani přehlednou historii folkové a country scény u nás. Ale autor – Michal Jupp Konečný – po čtyři desetiletí s touto hudbou žil, tvořil a pracoval a řídil a ovlivňoval nejvýznamnější kluby a největší festivaly. Pomohl dlouhé řadě skupin i písničkářů na jejich cestě. Jde o vzpomínky, založené na autorových archivech a prokládané pohledy na společnost tehdejších dob a její vliv na možnosti i tvář hudební oblasti.
„Ta knížka vznikala jednadvacet let, mezitím jsem napsal čtyři jiné. Berte to jako můj subjektivní pohled na to, co se na konci šedesátých let zrodilo z ničeho, snad jen z ozvuků ze zámoří, a rozlilo se do velké řeky folku, písničkářů, country, bluegrassu a trampského zpívání. Zapsal jsem, co jsem prožil, čeho jsem se zúčastnil a pokoušel se tomu dávat směr a hlavně, co jsem si pamatoval“.
Ukázka: Na podzim roku 1971 za mnou přicházejí kluci z divadla Dostavník. Nestíhají nacvičit novou hru a hrozí, že když nebudou delší dobu vystupovat, do jejich termínů v Malostranské besedě se nacpe někdo jiný. No dobře, vyplníme to několika koncerty našeho FOLK & COUNTRY KLUBU. Klubová premiéra v Malostranské besedě se koná 9. listopadu 1971. Nechci, aby to bylo fiasko, tak nenasazuji naši Andromedu, která se zatím v bolestech zdokonaluje. Na devátý listopad zveme čtyři kapely (mimo jiné začínající holčičí skupinu Schovanky), po čtyřech jsou sestaveny i další dva listopadové koncerty. Jako spíkry domlouvám Wabiho Ryvolu a Kapitána Kida. Pořad dostává název Písně dlouhejch cest. Považujeme to za jakési pokračování zakázaných pořadů Trail Songs na Staroměstském náměstí. Beseda je toho dne vyprodaná stejně jako další dva večery. Plánujeme jen tři, ale zájem diváků nás zaskočí a už se hlásí další pražské i mimopražské kapely. Navíc Dostavník se po krizi na delší dobu rozpadá, a tak je rozhodnuto: od ledna jedeme Písně dlouhejch cest v Malostranské besedě pravidelně. Vydrží nám to (nejdřív v Besedě a potom v Klubu na Petynce) necelých devatenáct let. I Malostranská beseda je od samého začátku dost sledována. Drobných a středních průserů je v následujících letech celá řada. To jak si zveme čím dál víc „problematických“ zpěváků a kapel. Definitivní zákaz pořadů v Besedě přichází až po deseti letech, kdy už tam vystupují kromě Šafránů taky Vodňanský se Skoumalem, Jirka Černý se svými Antidiskotékami či režisér pan Vladimír Svitáček se svým slavným „nashledanou, bude-li nějaké, příště…“. Od ledna 1972 jedeme už pravidelně dvakrát týdně, ve středu Písně dlouhejch cest a čtvrtky Folk Party pro Hutku, Třešňáka, další písničkáře a vůbec folk. Ty uvádí Mirek Kovářík. A navíc se v pondělí střídají ještě jazzové kapely, hlavně ty tradiční dixielandové, na které se dá i tančit. Prostě slavné jazzové pondělky, na kterých vyrostla celá jedna beseďácká generace. FOLK & COUNTRY KLUB nevznikl s Malostranskou besedou, ale asi o dva roky dřív. Sdružoval písničkáře a muzikanty, jmenoval se původně Folk Music Club. Scházeli jsme se na Staroměstském náměstí a debatovali o tom, co by se mohlo dělat, kdyby se... Za ty dva roky se odehrály dva folkové programy a Festival Folk Songu v sále Kotva vedle stejnojmenného obchodního domu. Klubový rozjezd v Malostranské besedě většinu členů zaskočil. Už se nevymýšlelo, ale víc pracovalo. S překvapením jsem zíral, že jsem v tom zůstal jen s malou skupinkou přátel. Tak jsme klub nejdřív přejmenovali a pustili se do práce.
*
S KYTAROU NA ZÁDECH
2016 – RegionAll, Plzeň.
Je možné objednat na jupp@folkcountry.cz, cena 240 Kč + 70 Kč poštovné.
Dominantou knihy je Porta v letech 1971 – 1989, především slavné období Porty v Plzni na Lochotíně včetně autorových osobních zážitků v roli dlouholetého dramaturga festivalu. V knize s nezanedbatelnou historickou hodnotou jsou zmapovány další festivaly, přehlídky a soutěže v západních Čechách, hudební kluby a vydavatelství, osobnosti a události.
Ve výpravné verzi s vloženým CD s nahrávkami západočeských kapel od vydavatelství AVIK – Jiří Sláma najdete také příběhy 105 západočeských kapel, dvojic a písničkářů z historie i současnosti.
Úryvek: „…PORTA 83 Opět tu máme jedno „poprvé“: Porta se poprvé konala nejen na Výstavišti, ale také na Lochotíně. A počet diváků opět neuvěřitelně vzrostl. Je to tak, Plzeň Portě prostě svědčí...
Porta se koná od 6. do 9. července v Plzni a míří na Lochotín. Z roku na rok zase zmohutněla. Zatímco před osmi lety musel národnímu finále festivalu stačit malý sálek pro 500 lidí, teď už nestačí celé plzeňské Výstaviště, kde rok před tím bylo podle odhadů celkem deset tisíc lidí. Plzeňáci se původně trochu strachovali, že ten obrovský Lochotín se nepodaří naplnit. Navrhovali finálové koncerty udělat na Zimním stadionu, což se zase nelíbilo nám organizátorům, protože akustika i atmosféra by zmizela. Když už jsme Portu dostali pod širé nebe, nebyl důvod se vracet pod střechu. Úvahy byly nejrůznější, dokonce i takové, že Porta by se mohla přestěhovat, opustit Plzeň. Padaly návrhy na brněnské výstaviště nebo na Mariánské, tehdy Gottwaldovo údolí tamtéž.
Hlavní koncerty Porty se nakonec opravdu začaly chystat na Lochotíně. Zdaleka se nenaplnily obavy skeptiků, že hlediště bude poloprázdné. Už v tomto prvním „lochotínském“ ročníku se zaplnila všechna místa k sezení. Lidé zatím ještě neseděli na trávě a nezaplnili schody, zábradlí a cestičky v hledišti jako v pozdějších letech, ale i tak byla návštěva úžasná.
Už první den odpoledne byl tamní amfiteátr zcela zaplněn na recitálu Brontosaurů. Lochotín neodebral nic na důležitosti Výstavišti a ostatním scénám v Plzni. Hrálo se jako v předchozích letech, tedy v Peklu, v pavilonu „P“, u Sudu a navíc přibyl amfiteátr Výstaviště, kde se dřív soutěžilo. Dnes se tam mohly přes den odehrávat recitály kapel a písničkářů, kteří díky Portě vyrostli a také zajímavě komponované programy. Kolem 17. hodiny vše na Výstavišti utichlo a dav se vydal po cestě „Kilometrovce“ mezi loukami směrem k Lochotínu, kde zaujal své pozice v hledišti. Novinkou také bylo, že kromě táboření na hřišti Potraviny vedle Výstaviště se tábořilo také na loukách u Lochotína. Jejich kapacita byla prakticky neomezená a stanů každoročně přibývalo.
Stovky fotografujících diváků mapovaly festival, a tak byla výstava toho roku věnována právě amatérskému fotografickému obrazu Porty. Z redakce Portýra se postupně stával celonoční diskusní klub. Obrovskému nákladu Portýra už nestačily maloofsetové stroje a poprvé se tisklo na rotačce.
Dramaturgicky se v hlavních soutěžních koncertech již podařilo spojit soutěž kapel s písničkami z autorské soutěže. V doprovodu Zdeňka Rytíře přijela na Portu i Američanka Annie „Rattlesnake“ McGowenová, později známá ze spolupráce s Michalem Tučným jako Anka Chřestýš. Je zde taky řada hostů, například Žalman, Brontosauři, Spirituál kvintet, Wabi Daněk, Minnesengři, Jarek Nohavica, Paleček – Janík….“
♣
LEGENDA LOCHOTÍN
2014 – Media a.s., Karlovy Vary. Rozebráno.
Legenda předcházela západočeské „encyklopedii“ S kytarou na zádech. Mapuje vše, co se odehrálo v žánrech folk, country a trampské písně od jejich začátků v Plzni a jejím okolí.
Kniha se věnuje desetileté historii legendárních ročníků Porty na plzeňském výstavišti a Lochotíně, jejímž byl autor dramaturgem a dalším festivalům, přehlídkám a významným koncertům, které se tu odehrávaly, zdejším klubům, mediím, vydavatelům i osobnostem, které se této hudbě věnovaly. Největší prostor je v knize věnován plzeňským hudebním skupinám a písničkářům. A že jich za těch skoro pět desetiletí bylo!
Úryvek: COP Ve městě plném bluegrassu se tahle kapela sešla k první zkoušce na jaře roku 1978 v sestavě Chaloupek – Zýka – Braun – Leicht. Už brzy se objevují na různých potlaších, hrají v Mariánských lázních, hlásí se na Portu, vystupují na Sokolovském dostavníku a na Banjo Jamboree v Kopidlně. V následujícím roce získávají přehrávky, což byla tehdy podmínka k veřejnému vystupování. Pod křídla si je bere tehdejší nejdůležitější plzeňský klub Dominik. Na krajské Portě už jsou druzí a z celostátního finále v Olomouci si jako objev roku odvážejí Zelenou portu. To vše v sestavě Chaloupek, Braun, Zýka, Ptáček, Zapletal a Leicht. Z Dominiku jsou vzápětí vyhozeni, a tak zase zbývá hraní na potlaších.
Ani další zřizovatel jim dlouho nevydrží, chlapci se nechovají moc socialisticky, stýkají se se závadnými osobami, jezdí v jeepech a dokonce hrají na americké ambasádě. Co chvíli jsou u výslechu. Ale na druhé straně vyhrávají Portu v Sokolově a jako zřizovatele získávají KD Centrum v Doubravce, kde také zakotví s pravidelnými pořady. Vítěznou sestavu teď tvoří Chaloupek, Braun, Ptáček, Zapletal, Hanko, Němejc, Leicht a Sláma.
V roce 1981 odchází Míša Leicht na vojnu, místo něj do kapely přichází Slávek Hanzlík. Do klína jim padá další vyhraná porta, teď už doma v Plzni. Ale koncem roku Honza Hanko emigruje do Kanady. Po Leichtově návratu z armády se zformuje špičková sestava (Bohouš Chaloupek, Petr Pangejt Braun, Míša Leicht, Vláďa Ptáček, Slávek Hanzlík, Frigo Zapletal, Luboš Němejc, Petr Sláma). Další úspěchy na festivalech, pravidelné pořady v Centrumu a hraní po celé republice.
Pak je ale najednou všechno jinak. Vláďa Ptáček a Slávek Hanzlík odcházejí do nové formace Habr. Sláma mizí přes Jugoslávii do Rakouska a vzápětí emigrují i Bohouš Chaloupek do USA a Frigo Zapletal do Kanady. Bylo to období, kdy na západě zmizela skoro dvacítka našich špičkových bluegrassových muzikantů. Braun se chytá v kapele Petrus a Míša Leicht zůstává sám. Protlouká se v bigbítu a teprve po dvou letech v roce 1985 se odváží znovu sestavit COP, ze začátku pod krycím názvem COPaje. V sestavě Leicht, Ptáček, Němejc, Hora a Fík hostuje na Portě. O rok později už zase Portu vyhrává, obnovují se pořady na Doubravce a nový COP opět brázdí republiku. V roce 1988 do sestavy přibývá Jarda Štěrba a o rok později další housle – Jirka Vopava. Po revoluci začíná zlatý věk COPu: zájezdy do zahraničí (Německo, Anglie, Rakousko, Švýcarsko), festivaly, šňůry koncertů, první deska.
Desek se zatím urodí devět, jedna (COP Lucerna Live!) se živě natáčí při jubileu kapely v pražské Lucerně. Na festivalech už nesoutěží, ale když jedinkrát vyhlásí Akademie populární hudby kategorii country, COP Anděla vyhraje. V letech 1995 – 2014 dochází k několika personálním obměnám i návratům. Především se z Ameriky vrací dobrista Petr Sláma. Jarda Štěrba opouští kapelu z osobních důvodů, aby se po čase vrátil jako stálý host. A banjo Petra Nováka a baskytaru Míši Röhricha, kteří odcházejí k Semtexu, vystřídají Martin Frydrych a Zdeněk Fík. A to už je současnost plzeňské kapely COP, která přes všechna úskalí nedávno oslavila úspěšné pětatřicátiny.
Diskografie: COP 1 (1991) COP (1993) Tradition (1993 - s Arthurem Robinsonem) COP Lucerna Live! (1994) Pár minut (1997) Bič (2000) His Master's COP (2002) Jedním tahem (2003) COP XXX (2009) Padlej anděl (2011)
Obsazení: Míša Leicht – kytara, Jirka Vopava – mandolina, housle, Zdeněk Fík – baskytara, Martin Frydrych – banjo, Jarda Štěrba – housle, Petr Sláma – dobro.
♣
KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI
2013 – Nová forma, České Budějovice.
„Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.“
Humor postřehů o životě, laskavých i sžíravých, neočekávaných manipulací s češtinou i úniků do zcela prazvláštní logiky.
V knize se můžete (ale nemusíte) dozvědět, jak se nejlépe vybavit na chození kanálama, proč má i žirafa někdy vysoko do žlabu, jak se máte pohybovat v tratolišti, jak si v kotli na tuhá paliva uchovat chladnou hlavu, jestli můžete odeslat vaši partnerku prostřednictvím České pošty nebo proč je nevhodné vydat se na návštěvu hlavy státu s detektorem kovů. Pokud patříte ke generaci, jejíž narození trčí v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století, můžete s pomocí DNA zjistit, je-li nebo není vaším otcem Gustáv Husák a proč.
Ke knize samotný autor: „Po celý život mě napadají samé hovadiny. Když to cestou ze sprchy nebo od psychiatra nezapomenu, už je to v počítači. Za deset let toho devadesát procent vyškrtáte a máte knihu.
Po přečtení už prvních několika stran zjistíte, že nic není tak, jak jste si mysleli nebo jak vám vtloukali ve škole. Čtěte s otevřenou hlavou a pokud možno i s otevřenou knihou.“
Úryvek: Kapitola Bůh & spol.
Jestlipak mají andělé taky odbory?
Myslíte, že papež věří v Boha? Že jo? A ptal se ho na to někdo?
Přeme se o to, zda svět stvořil Bůh nebo ne. Ale měli bychom si už konečně položit zásadnější otázku: Kdo stvořil Boha?
Některé světce uznává jak pravoslaví tak i levoslaví.
To stará firma už tak dobře nefungovala, že se musela založit společnost Bůh a syn?
To je řečí a záhad kolem neposkvrněného početí. Nebyl ten Ježíšek nakonec dítětem ze zkumavky?
Modlí-li se k něčemu učitelé jazyků, pak je to Babylonská věž.
Zase mi včera zvonili u dveří nějací dealeři Boha.
Představte si, jaké všechny hrůzy by nás bývaly minuly, kdyby Marie brala antikoncepci.
Největší problém mají křesťané s tím, že Ježíš Kristus byl vlastně Žid.
Koukám na obraz Poslední večeře Páně. Kristus a dvanáct apoštolů sedí a hodují. Ale pročpak těch třináct Židů nemá jarmulky?
Proč bylo křesťanství úspěšné: Myslíte, že kdyby dneska někdo dokázal měnit vodu na víno, že by za ním nešly zástupy?
Byl to křesťanský liberál. Věřil, že po smrti se dostane do republiky nebeské.
Víte, kdo jí v sobotu syrový vepřový? Židi, protože je šábes a nesměj si ho uvařit.
Ne každá stolice je svatá.
Sehnali jsme byt na faře. Z kohoutku nám teče svěcená voda.
Jsme my Češi vyvolený národ? No, kdo může dokázat, že kamenné desky s deseti božími přikázáními nepřinesl praotec Čech z Řípu?
Tak to na tomhle mediálním světě chodí: nejdřív stvoříte celý svět a zajímá to jen pár Židů. Potom necháte zabít vlastního syna a hned o vás ví třetina lidstva.
Na tom, že Židi jsou Bohem vyvolený národ, by nebylo nic špatného. Mnohem horší je, že Židi tomu věřej.
Bible by se měla číst nejdříve po dvaadvacáté hodině.
To by mě zajímalo, jak by to Bůh otec řešil, kdyby se panně Marii narodila dvojčata.
Co by mohli mít křesťani proti Židům? Vždyť ti jim půjčili Boha a půlku Bible.
Hypermarkety jsou chrámy konzumu. Ale nejsou nakonec kostely supermarkety víry?
Kristus uzdravoval malomocné. Dnes by měl přijít uzdravovat velkomocné.
Čechové jsou potomci Jana Husa. Všichni pěkně vypečení.
Je opakem bohorovnosti bohokřivost?
Byl nám zapotřebí Nový zákon? Nestačilo Starý zákon novelizovat?
Kdyby si Bůh udělal webové stránky, ušetřil by náklady na provoz církve.
Jak poznám, že všechny rasové a náboženské problémy z tohoto světa zmizely? Až na papežský stolec usedne první Žid. ...
♣
UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM
2007 – Avalon, Praha. Rozebráno.
Trampské povídky jsou zvláštní literární útvar. Některé nedočtete do konce, jiné se vám zaryjí hluboko do paměti. Pokud se stanete porotcem trampské literární soutěže, tiše úpíte pod záplavou kamarádství, slavnostních ohňů, veselých příhod a originálních usáren. Jednoho dne sednete a napíšete sérii povídek – laskavých a humorných parodií toho zvláštního, lesem a kouřem vonícího literárního stylu. No nic – každý někudy do literatury vstupoval.
Úryvek z povídky: Prší
Nebyl to dobrej nápad vydat se na ten vandr. Noviny i televize hýřily varovnými hláškami. Meteorologický server tvrdil, že v oblasti Přimdy se srazí tři fronty najednou. Naštěstí ani já, ani Wakin jsme neměli tušení, kdo je to Přimda.
Na Smíchovském nádraží krápalo. Což se dá – když jste pod střechou nástupiště – poměrně pohodlně ustát. Při přestupu v Berouně už lilo. Statečně jsme přeběhli do lokálky. Při výstupu na zastávce ve Žloukovicích byla průtrž mračen jemným eufemismem toho, co nám padalo za krk.
Ideu výstupu do kopců povětrnost nezvratně zhatila. I hospoda byla za těchto klimatických okolností nekonečně daleko. A nocovat v nádražním přístřešku se nám zdálo nedůstojné.
Našemu oku zalahodila dřevěná bouda nedaleko řeky. Když budeme mít trochu kliku, nebude zamčená.
-Teď, zavelel jsem a po kluzkém terénu jsme se vrhli k dřevěnému objektu. Zamčeno nebylo a vnitřek budovy se tvářil relativně útulně a nevlhce. Rozbalili jsme spacáky a každému z nás vyklouzla z usárny útěšná půllitrovka rumu. Seno tu žádné nebylo, tak se dalo i kouřit.
Hukot řeky a laskavý nápoj nás příjemně uspaly. Ráno zabalíme a vydáme se do kopců.
*
Probudil jsem se první s pocitem, že se se mnou všechno houpe. Ale to už mi Wakin sděloval, že se s ním všechno houpe. No nic, chlastal stejně jako já.
Zpozorněl jsem. K pocitu houpání se přidal zvuk šplouchání.
Něco nebylo v pořádku. Nejlepší bude rychle se sbalit a přesunout se do té hospody. Možná už tam vaří držkovku. Vysoukal jsem se ze spacáku a otevřel dveře boudy.
Do prdele! O držkové polévce si musíme nechat jen zdát!! Plujeme po řece!!!!
Zase jsem ty dveře rychle zavřel, aby nám nenavlhly spacáky.
No ty vado! Přimda to asi s přídělem vody přehnal, nás nenapadla větší blbost, než se ubytovat v těsném sousedství řeky, a teď to máme.
*
Sledovali jsme naši plavbu malým okénkem. Pluli jsem středem řeky. Slovo pluli bylo ovšem hodně nepatřičné. Řítili jsme se závratnou rychlostí. Policejní motorový člun by byl vedle nás totální hlemýžď. Aspoň jedna výhoda: nemohli by nás zastavit a pokutovat za rychlou jízdu. Neměl jsem tušení, jakou nejvyšší rychlostí se smí jezdit po rozbouřené řece. A při průjezdu obcí je to určitě ještě o hodně míň.
Jeli jsme takovou rychlostí, že bychom klidně mohli táhnout vodního lyžaře. To by byl panečku hrkot! Jenže my teď měli úplně jiné starosti, než někde shánět nějakého vodního lyžaře, co by se s námi rád svezl.
-Jez!, procedil Wakin.
-No v týhle situaci vůbec nemám hlad.
Ale okamžitě jsem spatřil příčinu mého myšlenkového překlepu.
Pár set metrů před námi se rýsovala linka hladiny a chlubila se rozkošnými krajkami vlnek. Za nimi to padalo dolů.
Za pár vteřin se naše chýšoloď roztříská o šlajsnu a v září najdou naše mužná trampská těla v zábalu pod vracákem.
Chtěl jsem říct Wakinovi něco v tom smyslu, že byl můj nejlepší kamarád, ale nakonec jsem jen zavřel oči.
Silně to zhouplo a pluli jsme dál. Ten včera vychlastaný rum mi teď docela chyběl.
-Vypadá to na to, že je hodně zvýšený stav vody. Proto jsme to tak snadno překonali.
Byl jsem mu za to moudro vděčen. Není nad to, když máte ve složité situaci po ruce společníka, který má dokonalý přehled o situaci.
-Nevíš, kolik jich cestou ještě je?, zeptal se.
-No… nevím to přesně, ale za Hamburgem už žádný nejsou.
Nevím, proč mě napadl zrovna Hamburg a proč jsem si v té chvíli uvědomil, že nemáme pasy.
-Víš, snažil jsem se ho uklidnit, z jezů teď už nemám strach. Mnohem horší to bude s mosty.
Vsoukával si do hlavy myšlenku, že přes řeku občas vedou mosty.
-A myslíš, že ty ještě nejsou pod vodou?
-No některý už možná jo. Ty překonáme hladce. Pak jsou vysoký mosty jako Most inteligence nebo Barrandovskej most a ty podplujeme s prstem v nose. A pak jsou ty prostřední. Do těch to našijeme v plný rychlosti a zbydou z nás dva mastný mokrý fleky.
-Hele… a nebylo by lepší počkat chvíli u břehu, až přijde ještě větší voda a pak ty prostřední nadplujeme?
-Dobrej nápad, ucedil jsem u vědomí neovladatelnosti našeho plavidla (proč se u nás proboha nestavějí chatrče s kormidlem) a pokračoval jsem:
-…ale když přijde ještě větší voda, odplaví nás to někam do polí, a pak už se nedostaneme do hlavního proudu.
Než jsem to dořekl, střední most už byl na obzoru. Mostní oblouk už se těšil, jak bude dělat třísky.
Ven! Do vody!, zavelel jsem.
Ale dveře nějak nešly otevřít. Asi zvlhly nebo co.
Byl to romantickej výlet, pomyslel jsem si. Je to príma, když člověk z posledního vandru odchází rovnou na Poslední vandr.
A už to začalo narážet, skrápat a tříštit. Most čistě odstřihl naši střechu. Asi nebyla pořádně přidělaná. Ještě jsme se tam chvíli vrzali mezi oblouky, ale pak nás to vyplivlo na další cestu.
Střecha se ještě chvíli plavila za námi, jako by chtěla deklarovat, že k nám patří, ale pak začala ztrácet rychlost. Střecha, která se za vámi loudá po hladině, je vám stejně k ničemu.
Chvíli jsme testovali svůj nový prostor. Neměli jsme už střechu nad hlavou, ale pořád jsme měli svoje čtyři stěny. Co by za to bezdomovci dali!
Momentálně nepršelo, ale přesto jsem si připravil pláštěnku do pohotovostní polohy. Jak já nesnáším vlhko!
Wakin mínil, že bychom měli sbalit svoje usárny. Byl to rozumný nápad a zlobil jsem se sám na sebe, že jsme to neudělali hned při vyplutí. Jak jsme se blížili ku Praze, mohl nás teď kdekdo pozorovat z okolních kopců a taky mohl přiletět vrtulník s televizí. Co by si pomysleli naši kamarádi, kdyby v hlavních televizních zprávách viděli ten náš neustlaný bordel na palubě.
Berounka vyplivla naše čtyři stěny do Vltavy a hodilo nás to víc k pravému břehu. Ale o nějaké možnosti zaparkování nemohla být ani řeč. Zato jsme mohli zblízka pozorovat obyvatele Modřan, jak se spořádaně evakuují….
* * *
Svobodu dnes hájí hodně lidí. Jen nepatrné množství z nich hájí i odpovědnost.
ČEŠTINA NEDNEŠNÍ
Možná vám uniklo, že v češtině se zápor pojí s genitivem, čili druhým pádem koho čeho. Nikdo to nepoužívá, ale taky to nikdo nezrušil. Takže podle gramatického práva kotvíme někde v devatenáctém století. Použili jste snad někdy větu: „Máme doma citrony, avšak nemáme pomerančů.“ Nebo „Mám samé dobré známky, trojek jsem nedostal žádných.“ Spíše jste se s podobnými výrazivy nikdy nesetkali, protože, jak vás znám, povinnou školní četbu jste nehltali z per Karolíny Světlé nebo Vítězslava Hálka. Když ano, považovali jste ji za starožitnost podobnou jako infinitiv končící na –ti.
Pokud tedy podobných jazykových archaismů neužíváte, nemějte z toho smutku.
MOJE KNÍŽKY
CO BYCHOM MĚLI?
V Česku se momentálně rodí matkám 1,57 dětí na matku. Tedy 100 matkám se narodí 157 dětí. Předpokládejme, že kluků a holek se rodí přibližně stejně. To znamená, že 100 matkám se narodilo 78 dcer. Těmto dcerám se při stejném trendu narodí 78×1,58 = 122 dětí. To je 61 dcer. Těm se narodí při stejném trendu 61×1,57 = 96 dětí, z toho 48 dcer. Těm se narodí při stejném trendu 48×1,57 = 75 dětí, z toho 38 dcer.
Z toho vyplývá, že po 75 letech, tedy v roce 2093 bude Čechů z dnešních 10 milionů už jen 7,6 milionů.
Neměli bychom víc souložit?
GRAMATIKA
To nejkrásnější, co můžete se ženou udělat, je přechýlit ji.
PŘIPRCHLÍK
Patřím k těm, pro které je český jazyk nejen „chrám a tvrz“, ale taky pískoviště. Hrát si se slovy a vymýšlet nová nebo jim dávat jiný význam, mně baví. Doufám, že vás taky. Pokud ano, mohu vám doporučit web http://cestina20.cz, který podobné věci sbírá a schraňuje. Pravidelně do tohoto slovníku nových, převratných i legračním jmen přispívám. Můj poslední přírůstek z vlastní dílny je slovo připrchlík.
MOJE KNÍŽKY
- Tak tady je všech pět knížek, které jsem napsal. První dvě jsou humorné, další tři jsou o muzice.
PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ
Radostná událost – kniha už je na pultech i ve skladech internetových obchodů.
Můžete si o ni napsat třeba na
https://www.kosmas.cz/knihy/252373/prulety-folkovou-pameti/
https://www.e-kompas.cz/z6567-prulety-folkovou-pameti
https://knihy.abz.cz/prodej/prulety-folkovou-pameti
https://luxor.cz/popularne…/prulety-folkovou-pameti–393475/.
POKROK
Jak definovat pokrok? Kanibaly už jsme naučili jíst vidličkou a nožem.
STOVKA
Já to zkrátím: Otevřu ledničku a vykoukne na mě 100 let Československa. Máme k jubileu i stoletou pizzu (opravdu český pokrm) a třeba budou i nápisy na prezervativech. Když nejsou v říjnu Vánoce, Valentin, Velikonoce nebo Den něčeho, musí tohle výročí firmy náležitě využít. Odbrouzdám se na Facebook a zase to výročí, jenže z druhé strany. Kolik let prej z té stovky existovalo Československo? (No já myslím, že to nejlepší Československo je od devadesátých let do teď.) Masaryk byl taky pěknej lump, že zboural Rakousko-Uhersko. (Ono se náhodou nerozpadlo samo?) A střílel do dělníků, přidá se kovaný komunista. Neměli jsme to Rakousko rozbíjet, jak by nám bylo dobře! Někdo přihodí do debaty mnichovskou zradu nebo vyhnání sudetských Němců.
Prostě jako obvykle všechno špatně. My Češi jsme vždycky zásadně proti.
Jubileum nakladatelství Galén.
Nakladatelství Galén vzniklo v roce 1993 se zaměřením na lékařskou literaturu. Za 25 let existence vydalo téměř 2000 publikací. Ještě zajímavější je ale péče, kterou vedle medicíny věnuje hudbě, hlavně folkové scéně, ať už jde o knihy nebo hudební nosiče.
Pětadvacetiny nakladatelství oslaví dvěma událostmi. Výstava „Od ucha k uchu aneb Fenomén Šafrán“ přiblíží české písničkáře od 60. let až do současnosti a představí osobnosti našeho folku jako například Karla Kryla, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku, Vlastimila Třešňáka a další. Výstava se koná v Národní knihovně ČR od 15. 11. 2018 do 15. 1. 2019. Vernisáž proběhne 15. 11. 2018 v 16:00. Druhou událostí je narozeninový koncert v Divadle Semafor 25. října od 19:00. Vystoupí na něm písničkáři s Galénem po léta spojení: Vladimíři Merta a Mišík, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Jan Burian, Jiří Slíva, Petr Linhart a jako vzácní hosté Jiří Suchý a Mirek Kovářík.
Další událostí je, že u Galénů vyjde v tomto čase kniha Michala Juppa Konečného „Průlety folkovou pamětí.“ 
VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.
(Z chystané sbírky Slušné básně pro děti.)
Tomáš
Proč všichni ti nejzajímavější, prošlapávači cest, nosiči luceren a rozdávači talentu odcházejí jako první? Po každém takovém odchodu svět zešedne a my zjišťujeme, co všechno jsme nestihli, neřekli si a neudělali.
Muzikant mnoha zájmů a umění, člověk se širokou duší. Odešel hrozně rychle, krátce po padesátých narozeninách. Bude tady hodně chybět.
TOMÁŠ BERKA.
PROSTOŘEKY 06 – Jupp developerem.
Je tady ještě někdo, kdo se pamatuje na pražskou skupinu Smolaři?
Nedej se opít vzduchem léta.
Když s větrem vůni roznáší,
Obláček v oblak slunce vplétá.
Zprávu nám listí přináší…
Jasně, za plotem spadl první žlutý list. Úředně je podzim už pár dní, prakticky se mu do toho zatím moc nechce. Ani mně. A bylo by ode mne neslušné, myslet si, že vy si přejete, aby to teplé počasí skončilo. Navzdory tomu, že před pár týdny jste křičeli: dost bylo veder.
To, že bylo léto mimořádně teplé, způsobili naši milí klimatologové. Bodejť ne, když jim na to dáváme granty. Kdybychom jim nedávali peníze, nastala by od příštího roku malá doba ledová. A víte, kolik by stálo lyžovybavení pro průměrnou rodinu? Tak buďme rádi, že příští rok bude léto ještě mimořádnější. Bude takové vedro, až bude smalt odprýskávat z domácích spotřebičů.
Všichni chalupáři teď zazimovávají svoje nemovitosti, vypouštějí vodu, přehazují kompost, preventivně porážejí stromy, které by vichřice mohla převrátit na střechu, odvážejí kompoty a cennosti. První kvůli konzumaci, druhé před zloději.
Když vidím ten kopec starostí, jsem rád, že jsem tu chalupu tenkrát nekoupil. To bylo tak:
Bylo pár let po válce, mně bylo osm, bydleli jsme od pětačtyřicátého v Sudetech a po tamních kopcích a stráních jsme brouzdali s rodiči a kochali se krajinou. Od Ještědu až po Kraslice. Opuštěných chalup tam byly stovky. Vše zanecháno, tak jak si ti, co tu po generace žili, rychle balili svých třicet kilo. Někde už vylámáno a rozkradeno, a kde už nebylo nic, krovy se hodily na topení.
Aby se aspoň něco zachránilo, stát nabízel libovolnou chalupu za tisíc korun plus nějaké peníze z vázaných vkladů. To byly předválečné a válečné peníze na vkladních knížkách, úplně bezcenné a už několikrát sežrané inflací. Takovou knížku jsem dostal ke křtu a v prasátku mi už do té tisícovky moc nechybělo. Uvědomte si, že to bylo před měnovou reformou.
Už jsem měl konkrétní chalupu vybranou a spěchalo to, aby mi ji někdo nevyfoukl. Měla prosklenou verandu, a bylo to někde za Nejdkem, Nové Hamry nebo Vysoká Pec, kraj Karlovarský.
Rodiče na tom nápadu trestuhodně nespolupracovali. A co zmůže osmiletý člověk s úřady, zvláště v té divoké době. Obrečel jsem to.
K chalupě jsem se dobral až po mnoha letech, když jsme si s naším klubem opatřili na jihu Čech starou hospodu i se sálem a tam se odehrávaly věci! Leckterý muzikant by mohl vyprávět. Trochu o tom píšu ve své knize „Průlety folkovou pamětí“, která teď na podzim vychází. Byla to dlouhá a docela radostná řádka let překonávání bezčasí sedmdesátek a osmdesátek. Ale i to čas odvál a teď už léta žijeme s Hankou na Sázavě v sídle naší rodiny, co není chalupa, ale je to chalupa.
A tady se opíjíme vzduchem léta a doufáme, že to tak klimaticky vydrží až do Vánoc.
S KYTAROU NA ZÁDECH
S KYTAROU NA ZÁDECH
Podzim 2018: Zpráva pro ty, kdo ještě nemají knihu Michala Juppa Konečného „S kytarou na zádech“. Taky by se vám mohla hodit jako dárek pro někoho, kdo to tenkrát zažil nebo se o historii české folkové, trampské a country scény zajímá.
S KYTAROU NA ZÁDECH
Podzim 2018: Zpráva pro ty, kdo ještě nemají knihu Michala Juppa Konečného „S kytarou na zádech“. Taky by se vám mohla hodit jako dárek pro někoho, kdo to tenkrát zažil nebo se o historii české folkové, trampské a country scény zajímá.
Hlavním tématem knihy je Porta v letech 1980 – 1989, legendární období festivalu v Plzni na Lochotíně a Výstavišti, včetně autorových osobních zážitků v roli dlouholetého dramaturga festivalu.
Další festivaly, přehlídky a soutěže v západních Čechách, hudební kluby a vydavatelství, osobnosti, události a zajímavosti. A hlavně příběhy všech západočeských kapel, dvojic a písničkářů. Pohledy do naplněných a někdy i přeplněných amfiteátrů i dávno zapomenuté fotky, plakáty nebo zpěvníky.
Vydavatelství Avik připravilo z nahrávek západočeských muzikantů vložené CD. Knihu vydalo plzeňské vydavatelství RegionAll, dostanete ji v knihkupectvích v celé republice.
Nejvýhodněji (a hlavně nejlevněji – 240+70 poštovné) si ji můžete objednat i s podpisem autora poštou na jupp@folkcountry.cz.
Více v rubrice Moje knihy a o mně.
A ještě poznámka: V nejbližší době se objeví na pultech další Juppova kniha „Průlety folkovou pamětí“, tak si pospěšte, abyste pak neměli mnoho vydání najednou.
PROSTOŘEKY 05 – O houbách a mém podílu na porážce Třetí říše.
Tak, a máme volby za sebou. Ani to nebolelo. Vyhráli jsme. Tedy nepředpokládám, že by někdo z naší bubliny volil komunisty, Okamuru nebo ČSSD. A i když Babiš na poslední chvíli nasadil místo lithia Mambu zelenou, taky nevyhrál.
V sobotu večer jsme odbíhali od čtení poesie nebo lepení modelu vesmírné lodi ke stránkám volebních výsledků, ale teď už jsme odstresovaní. A děsíme se, s kým že se to naše mužstvo, které jsme si tak láskyplně piplali, koaličně spustí.
Takže pryč od politiky, nejlíp někam do lesa na houby. To je ale teď už záležitost spíš pro mykology, my obyčejní, co rozeznáme tak maximálně muchomůrku červenou od choroše, máme nejmíň na dvě třetiny roku s klobouky a jinými výtrusnicemi utrum.
Jinak s houbami letos asi vůbec nic moc, ani ty pravdoláskové houby, co rostou 29. září na Den české státnosti, se nepovedly. Ale může to být taky můj subjektivní problém, protože Hanka má pořád ještě berle, a ačkoliv jsem gůglil jak jsem gůglil, na speciální berle do lesa jsem nenarazil.
My, co máme do lesa čtyři metry (fakt nekecám, les se vine kolem našeho plotu), chodíme už sedmdesát let buď k obrázku, nebo aspoň ke křížku. Chodili jsme tam na houby i dřív, ale to jsme ještě neměli mě. Obrázek byl až na kopci, kde se jedna neinformovaná stařenka ukryla před bouřkou pod nejvyšší strom. Křížek byl mnohem blíž a měl dramatickou historii. To jsme 6. května 1945 v Sázavě vyhlásili revoluci. Najednou vytáhl flintu z půdy za trámem každý druhý, přestože Němci za to slibovali trest smrti. Na všech příjezdových komunikacích jsme postavili barikády. Protože náš dům je na konci u lesa, stála barikáda z poražených stromů kousek za ním. Mně bylo dva a půl a pušku jsem neměl, tak jsem dostal funkci spojky mezi kuchyní a sklepem. Obrana byla dokonalá, revolucionáři za barikádou a na svazích hlubokého kaňonu, jestli to tam znáte, tak byste příslušníky wehrmachtu v tu chvíli být nechtěli. Ale befel je befel, i když už bylo skoro po válce. Dva náklaďáky Němčourů se o ten zásek zarazili, kolem našeho domu to začalo lítat a babička mě hnala, že mám službu ve sklepě.
Němci se snažili otočit náklaďáky zpátky k Benešovu, a ti, co nevolantovali, stříleli kolem sebe jako zběsilí. Mladý Vláďa Ptáček se špatně kryl za stromem, a proto je tam ten křížek. Němci zbaběle prchli a my jsme s babičkou každý rok v květnu nosili k tomu křížku kytky.
Úlomky z kultury
(Jen tak, co se mi doneslo a co ke mně doputovalo). * Konečně je na světě dlouhé roky očekávaná kniha „Legenda COP“. Prodej bude zahájen na výročním koncertu kapely 10. listopadu v pražské Lucerně. * Dnes v sobotu ve 20:45 ještě stihnete na TV Noe pravidelný folkový pořad Cvrlikání, kde opuštěný moderátorský mikrofon po Jiřím moravském Brabci převzal Honza Žamboch. * Bude tam řeč i o novém albu brněnské skupiny Newermore & Kosmonaut. „Bleděmodré město“ je v první řadě věnováno Brnu. Vedle nápaditých aranží jsou na albu dominantní hlavně poetické texty převážně z dílny Michala Kosmonauta Šimíčka. * Milanu Aurisovi Kaplanovi, někdejšímu dramaturgovi legendárních ostravských Folkových kolotočů vyšla vzpomínková knížka „Trampsko“. Příjemné čtení a naprosto jiné uchopení trampské tématiky.
PROSTOŘEKY 3
VOLBY, HADI A VČELY
Kdybych v tomhle plkacím sloupku napsal, že budou volby, tak si mě vymažete z přátel. Na volbách jsou ale nejzajímavější bilboardní nápady jednotlivých stran a jejich image makerů. Doufám, že to někdo sbírá a příští týden to na Facebooku vydá komplet. Takovou sbírku zhovadilostí nejsem schopen zplodit ani já, když mě políbí múza mých literárních ptákovin. Někdy pomůže i tvořivost lidu. A tak sociální demokraté plní slipy.
Zajeli jsme v týdnu s Hankou do matky měst, neb tam volíme a cestou po magistrále jsme se kochali. A hned jsem si přidal další stranu na hromádku nevolitelných: Praha sobě. Na nejrušnější křižovatce Prahy 7, kde už čtyři roky Praha sobě vládne, zrovna malovali asfalt. Ze čtyř pruhů udělali tři, čtvrtý padl na dva cyklosteziální proužky. Pryč s Čižinským!
Z bytu v pražských Hlubočepích uprchla mamba zelená. Prudce jedovatý had nebyl přihlášený, sousedi evakuovaní, specialisté zatím neúspěšně prohledávají všechny škvíry, majitelka byla uštknuta, a pokud se probere v nemocnici z umělého spánku, poputuje jistě do vězení. Její domácí miláček naopak do ZOO. Nebo někam do rodiny dětem na hraní. Do Hlubočep zatím nejezděte, počkejte si na nový most, který tam povede z podolské strany. Schválený projekt je ve stylu kubismu. Mohu se zeptat, proč ne ve stylu secese?
Taky vám v posledních letech připadá, že zmiz hmyz? Že nepotkáváte tolik včel, vos, sršňů, muchniček, motýlů, čmeláků nebo chroustů jako dřív? Nebo že je za celé léto nepotkáte vůbec? Jak je to s žížalami nevím. Jednak žížaly nejsou hmyz, jednak jsou po teplém létě zahloubeny co nejblíž Austrálii. Možných vysvětlení je celá řada. Že za našich mladých let bylo všeho prostě víc. Že globální oteplování, pročež kaluže s komářími larvami vysychají. Pro grilování na zahradě je to příjemná zpráva. Pro rozmanitost přírody už méně. Třetí možnost je, že na vině jsou krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, do několika let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².
Jaro bude za 168 dní.
PROSTOŘEKY 2
Když bylo jedno z vnoučat ještě nevelké, zeptalo se: „Juppe, šnek se narodí už s boudičkou?“
A lítáte v tom! Nejdřív si uvědomíte, že jste o tom v pokročilém věku nikdy nepřemýšleli. Takže nemáte tušení. Zbabělec oddálí minutu pravdy poukazem na fakt, že se neříká šnek ale hlemýžď. A že šnek je vlastně ta boudička ve tvaru … no šneka.
Těkavý intelekt mi připomene, že jsme se na strojní fakultě učili o šnekových převodovkách. Taková převodovka se skládá z ozubeného kola a šneka. Žádný hlemýžď ale ozubené kolo nemá, alespoň ne viditelně. Takže zpátky do zoologie.
Má nebo nemá hlemýžď boudičku už při narození? That is the Question! Třeba se narodí jen s takovými základy budoucí boudičky, trocha cementu na zádech. A když je pak jako kojenec živen mlékem, má dost vápníku na stavební materiál pro obydlí. Takže předpokládejme, že kolaudace probíhá někdy v hlemýždí pubertě. To už taky umí rychle zatáhnout všechna tykadla a hbitě se zasunout do ulity před deštěm nebo před vámi. Zasouvá se mu snadno, nemá totiž kosti. Na ně nezbylo, všechno vápno padlo na boudičku. Proto také nikdy nenajdete zemřelého hlemýždího kostlivce.
Z hlediska našeho pojetí architektury je hlemýžďův dům – přestaňme už konečně tomu stavebnímu objektu říkat boudička – poměrně avantgardní. Podobné stavby si občas nechají zpovykanými architekty realizovat zpovykaní milionáři. Proč si tito plži staví dům ve tvaru spirály, nikdo neví. Snad proto, že rádi bydlí stočení.
Dotazující se vnouče trpělivě vyčkávalo, až si to všechno přerovnám v hlavě. Tak jsem mu všechno, co jsem měl k problému, odpřednášel. Měl jsem nepříjemný pocit, že v tom má mnohem větší jasno než já.
Doplnil jsem, že existují i homeless plži, kteří nemají boudičku. Pardon, domeček. Sdělil mi, že ví. A že proto, že nemají domeček, lezou celý den na slunci a opálí se. Takže jsou ve výsledku buď červení, nebo černí. A že babička všechny ty černé a rudé na záhonu topí ve sklenici s pivem.
Jestli ta babička není náhodou rasistka.
NACTIUTRHAČ
NACTIUTRHAČ
Čeština má množství krásných slov dnes už neprávem zapomínaných. Jedním z takových slov je nactiutrhač. V minulosti slovo velmi vážené a uctívané, už pro odpornost, kterou přinášelo. Provázely ho soudní žaloby s příkazem omluv, finančních náhrad a dalších postihů. Ale taky souboje pěstní, kordové nebo pistolové, podle toho, jaké zbraně byly tehdy v módě. Tak se to řešilo mezi muži, neboť šlo o čest mužnou. Pokud někdo na cti utrhl dámě, předpokládalo se, že si ji zastane nějaký čestný muž a nactiutrhačného lumpa ztrestá. Problém nastával ve chvíli, kdy dámě na cti utrhla jiná dáma. To si holt musela dáma vyřídit sama. Třeba tak že na cti utrhla nactiutrhatelce.
PROSTOŘEKY 1
1 – 22.9.2018
Léto včera došlapalo ke svému kalendářnímu konci. Aby nám nebylo líto studených prázdnin, ukázalo se poslední den třicítkami. Ještě ráno jsme se s Hankou povalovali v bazénu. Pravda v termálním, ledové horské bystřiny byly daleko. Potom jsme nastoupili cestu zpět do vlasti.
Nastoupili cestu je archaismus přímo ukázkový. Nastoupit se dá do vlaku, do letadla nebo do zaměstnání. Ale jak nastoupíte cestu, když jdete někam pěšky. I když mezi námi chodit někam pěšky je už dnes taky archaismus. Nastoupit cestu pro mne znamenalo naložit do auta kufr, notebook a objemnou Hančinu tašku s přibližně šesti láhvemi čerstvé vody, kdybych měl náhodou žízeň.
Abych vás lokalizoval, upřesním, že jsme se vraceli z centra Žitného ostrova. Ten je největším říčním ostrovem v Evropě a troufnu si tvrdit, že v celé galaxii. Je obtékán Dunajem, Malým Dunajem a částečně Váhem. Nejjižnější část Slovenska. Ale když se na ostrově zeptáte na cestu, je vám odpovězeno – pokud vůbec – rozvinutým souvětím v jazyce, ze kterého já znám jenom slovo három = 3, nebo éterem, což je hospoda a sör, to je pro změnu pivo. Ale je pravda, že se domorodci nevyhýbají používání některých českých slov, jako je káva nebo guláš.
Kdyby se na celém Žitném ostrově pěstovalo žito, byl by ho přebytek i v Brazílii a v Laponsku. Ale bylo už sklizeno, jen onde se krčila nedomrlá kukuřice. Ječmen se tam také určitě nepěstuje, protože všechna piva, co jsme tam pili, byla česká. Prazdroj, Staropramen, Krušovice, Gambrinus, (Starobrno jsme pro jistotu vynechali) – jejich loga se blyštěla na multipípách u každého stánku. Pravda je, že ve zbytku Slovenska se točí Zlatý bažant z pivovaru ve Zlatých Moravcích, ale to je vlastně také odrůda plzeňského.
Seznamem českých piv bych se tolik nezaobíral. Ale drtivou většinu v ostrovních termálareálech tvoří čeští turisté. Vyznačují se převážně důchodovým věkem, hlasitostí a neuvěřitelnou hmotností. Polehávají přes den v horkých bazénech. Tam, kde se plave, nebo jsou nějaká vodní dobrodružství, se nevyskytují. Takže to šlo.
Přefrčíte ostrov k západu, ani si nevšimnete, že už jste na pevnině a v Bratislavě. Jste a nejste. Město se rozmáchlo do šířky a roste těmi několika směry, kde mu nebrání Karpaty, Dunaj nebo hranice státu. Roste a kvete. Zřejmě nemá na magistrátu Zelené. Najedete na dálnici Žilina – Vídeň, fascinují vás šestipruhy na estakádách, a za chvilku přejíždíte na dálnici Budapešť – Praha. Tedy když nezakecáte odbočku, jak se to stalo nám. A pak už stará dobrá Dé dvojka, dobře se jede, ale na české straně už se kope, ve středovém pásu pokládají do země nějakou hadici. Že by to bylo to rychlostní spojení, které nedávno slibovali oba premiéři?
Doma si otevřeme láhev dobrého vína z Malých Karpat, když už jsme celý týden pili česká piva. A za oknem se ozve poslední letní bouřka s vichrem a deštěm. Zanedlouho začnou plískat plískanice.
PIŠTE KOREKTNĚ:
Nebožtík nemá žádné informace.
(Mrtvý prd ví.)
ATEISMUS
Vymazali jsme Boha z přátel na Facebooku.
A najednou se divíme, že cílem života je smrt.
Menšiny
MENŠINY A JEŠTĚMENŠINY
V civilizované společnosti se musí dbát na práva menšin.
Menšiny nesmí být menšiny vytlačovány na okraj.
Čím menší menšina, tím větší pozornost si zaslouží.
Nejmenší menšina je jednotlivec.
Této menšině je nutné věnovat mimořádnou pozornost.
Jsem jednotlivec…
STÁRNUTÍ
STÁRNUTÍ
Neklamnou známkou senility je to, že paměť opouštějí události vašeho života a o to výrazněji si vybavujete v radostných obrazech příběhy z vašeho dětství. Tím se změní celý váš pohled na svět, na všechny ty složitosti, které vás potkaly. Odtud už je jen krůček k tomu, že dřív to bylo lepší.
Ale existují jedinci, kteří se téhle chorobě dokážou ubránit.
Zkouška sirén.
První středa v měsíci je zkouškou sirén. U nás se v pravé poledne rozezní tři. Ty dvě normální ve fabrice a na hasičárně, ta třetí nově v městském rozhlase. Ta je divná, protože nekolísá. Správná siréna musí kolísat, aby budila hrůzu. Vzpomínám si na ustaranou tvář mé mámy, když začali houkat, strhla z věšáku něco teplého na mě, popadla mě a šup se mnou přes ulici naproti do pivovaru. Táta někdy za námi doběhl z náměstí, kde pracoval, Benešov není velký a hlavně pivovar je kousek od centra. Většinou ale byl táta skoro pravidelně doma na oběd, protože US Air Force bombardovali v poledne. Jejich zájmem ale byla převážně válečná výroba v říši, rozhodně ne benešovský pivovar. Po doznění sirén se vždycky čekalo u vchodu do pivovarských sklepů, kdyby něco. Nás dvouletou omladinu nechali pobíhat po pivovarském dvoře, vždycky měli připraveny nějaké špunty do sudů, za kterými jsme se honili. Válka byla docela zábavná. Pak odhoukali, což z pohledu z vesmíru znamenalo, že Amíci, ti nesestřelení a přeživši, otočili Landcastery s vidinou, že večer budou kolem piana popíjet whisky. Z našeho pohledu to znamenalo návrat domů na vystydlý oběd. Do večera už byla nuda; Britové bombardovali až o půlnoci, ale ti by Benešov nenašli ani s baterkou.
Dalších pět desetiletí, když někde hořelo, vždycky uváděly moji mámu kolísavé zvuky sirén do stavu podivného strachu. Zatímco já jsem vždycky čekal, jestli se odněkud nepřikutálí pivovarský špunt.
TRAMP
TRAMP
Tramp je člověk znuděný sterilitou pětihvězdičkových hotelů.Slovo dálka vyslovuje s posvátnou úctou a nemyslí tím let do Singapuru.
Zánovní mercedes by klidně vyměnil za ještě pohromadě držící orig US tornu.
Bez problému dokáže rozdělat oheň i bez pevného podpalovače.
Umí zalomit palec i náměstkovi ministra vnitra.
Čas od času vstane brzo ráno a jde na nádraží, dokud se dá z kolejí stírat.
Jděte už někam s těmi nekonečnými debatami, jestli letní nebo zimní čas, jestli střídat nebo nestřídat. Vymyslel jsem variantu, která by měla vyhovovat všem.
Světlo bude každý den od šesti ráno do dvaadvaceti večer. V zimě i v létě. Po zbytek dne bude tma.
Posílám svůj návrh do Bruselu. A jestli nám EU nevyhoví, tak z ní po víkendu vystoupím.
*Jako mladí kluci jsme všichni chtěli být kovboji. Nikdo nechtěl být honákem krav.
*Stomatolog mu objevil kazy. Tetu a Libuši naštěstí nenašel.
*Britští vědci zjistili: Nejčastější příčinou rozvodů je manželství.
*Trpíte trvale vedrem? Začněte chodit k jinému klimatologovi.
Zajímavá matematika. Pár tvoří sudý a lichý. Pokud je pár rozdělen, přemění se na dva liché. Pokud by rozdělením páru vznikli dva sudí, museli by mít právnické vzdělání.
České kriminály jsou přeplněné a EU se na nás za to zlobí. Takže alternativní tresty. Budeme zametat ulice. A kdo se proviní víc, bude zametat náměstí.
ŠÍŘE ROZHLEDU
Někteří lidé mají za to, že Země je placatá.
Ona de facto v okruhu do dvou kilometrů od jejich bydliště víceméně placatá je.
POLITICKÁ KULTURA V ČESKU:
Už jsme se odrazili ode dna
nebo stále ještě klesáme?
Ahoj Pankráci, Serváci a Bonifáci!
Ahoj Pankráci, Serváci a Bonifáci! * 12.-14.5. * Dovolil jsem si vás pozdravit všechny tři najednou, protože svátkově jdete po sobě, docela hezky se rýmujete a škodolibý kaledářolog vás – škodiče jarní pohody – tak hezky srovnal za sebou. Podle pranostik jste muži chladní, studení, ledoví. Možná i frigidní, jestli se to o chlapech smí říkat. Takže asi se i málo množíte; kromě kalendáře jinak nejste moc k vidění. Pankráců žije v celé republice 7. Zřejmě je na vině nelibá asociace s jednou pražskou lokalitou. Serváců jen pět a ani perfidní rodiče se do toho pojmenování nehrnou. Zřejmě kvůli té první slabice. A taky, že to znamená otrok. To Bonifáců je 65. Z uvedených statistik jasně plyne, že žádného Pankráce ani Serváce neznám. Bonifáce jsme znali jednoho, říkali jsme mu Bony a časem přidali i přezdívku Aklid. Ale po letech jsme zjistili, že i Bonifáce je přezdívka. Jak se skutečně jmenoval, už si nepamatuji. * Lid si vaši trojku spojil s meteorologickou anomálií, které se děsí sadaři a vinaři a dokonce i my – malopěstitelé ředkviček. Ale nevzpomínám si, že by za vaší kalendářové vlády uhodila chladna a přízemní mrazíky. Kdyby vás v diáři hodili někam po Vánocích, nikdo by si vás ani nevšiml. Maximálně by si vás lidé pletli s další trojicí Kašpar, Melichar a Baltazar. Která ovšem přináší dary, zatímco vy přinášíte zimu. Takhle jste ovšem takovým mezníkem jara: po vás se zase oteplí a to už můžete partnerku klidně na mezi položit. Ovšem i to má své meze, #Me Too. * 12.5. Roku 1902 byl v Mariánských Lázních zahájen provoz elektrické tramvaje a o tři roky později byl v Praze ukončen provoz Koňky. * 13.5. 1911 Jan Kašpar přeletěl letadlem z Pardubic do Velké Chuchle. 1836 USA vyhlásily válku Mexiku. 1948 Narodila se Dagmar Andrtová. 14.5. 1855 poprvé vyšla Babička Boženy Němcové. 1945 vznikl stát Izrael. 1316 se narodil český král a římský císař Karel IV.
9. květen… Patřím ke generaci, pro kterou je podstatný 21. srpen 1968 a nikoliv květnový den v pětačtyřicátém. Dokonce ten srpen onen předchozí den vymazal.
Odpor, který přechází v nenávist k východní zemi. Je to podobné, jako moje máma nenáviděla Němce. Je na tom něco k divení?
Summer, Akkad, Asyrie, Babylon,… Po čtyři tisíciletí existovala na Blízkém východě nejvyspělejší civilizace na planetě. Než někoho tenkrát napadlo ji multikulturně obohatit.
Vítr v Česku může foukat, vát, vanout, dout, fičet nebo burácet. Složité, což? Kdybych nebyl Podřípec, nepochopím to do konce života. A těch zbytečných pádů! A to daje, dajíc, dajíce! Děvčata neseděly, ale seděla! Z cizinců se může dobrovolně učit česky jen debil, ťululum, blbec, trouba, kretén, trubka, pitomec, pošetilec, nerozuma, tupec, přitroublík, omezenec, blázen, naivka nebo hlupák.
Ahoj Zikmunde!
2. květen * Odolal jsem pokušení přát včera k svátku Svátku práce, protože bych byl asi mnohými z vás oprávněně vymazán z přátel. Zas je blbý, že na Zikmundův svátek musíme být už v práci. Osobně bych nejraději zavedl princip, že když má někdo svátek, tak bude Svátek a nebudeme pracovat. * Významné Zikmundy znám dva: 1. Český král, poslední Lucemburk a tedy taky s trochou přemyslovské krve. Tatíček Karel IV. ho poslal vládnout do Uher, zatímco starší bráška se zvolna uchlastával na pražském hradě, a když mu husité vyházeli konšely z oken radnice na náměstí, klepla ho z toho pepka. To byl čas pro Zikmunda, aby se ujal vlády i nad Vltavou. Ale v Čechách zuřila revoluce, bojovalo se, vraždilo, pálilo a rozkrádalo po celé zemi, a když už tady nebylo co ukrást, jelo se spanile loupit za hranice. Proto se husitské revoluční hnutí tak líbilo komunistům. Zikmundovi nepomohly ani křižácké výpravy a ještě mu ti kacíři nadávali do šelmy ryšavé. Teprve, když se roku 1434 poprali mezi sebou, nastala konečně jeho vláda. * 2. Ten Zikmund od Hanzelky, co spolu sjezdili celý svět, a já, malý kluk, byl každý podvečer přilepen k rádiu a na velké mapě světa, co jsem měl nad postelí, jsem kontroloval, kam právě dorazili. Hanzelka a Zikmund byli asi poslední cestovatelé, než se z cestovatelství stala turistika. * Ještě si vzpomínám na sociologa Zygmunta Baumana, jehož knihy mě trápily při zkouškách ze sociologie, ale toho vy jste neznali. * 2. května 1926 se narodil Hurvínek. Zanedlouho bude kluk slavit stovku. * 1945: Zatímco Rudá armáda dobyla Berlín, v terezínské pevnosti nacisté popravili 56 členů českého odboje. * 1955: Pro změnu na Pankráci popravili komunisté příbuzné a známé bratří Mašínů. * 2005: Začalo vysílání zpravodajského kanálu ČT24. * 2011: V Pakistánu byl zabit Usáma bin Ládin. * Svátek má kromě Zikmunda ještě Anastázie a Rita a hlavně – dnes je Mezinárodní den ptačího zpěvu. Tak se zaposlouchejte.
Právě jsem vymyslel digitální hodiny s římskými čislicemi.
No není to bomba?
X:X = deset deset
XI:XXX = půl dvanácté
III:L = za deset minut čtyři
IX:XXXXV = tři čtvrtě na deset
Úroda jablek na naší zahradě každý rok několikanásobně převyšuje spotřebu naší rodiny i přátel. Myslíte, že by pomohlo, kdybych v části květů natáhl na blizny miniaturní prezervativy?
Kamarád Gamba.
Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků. Zajímavý člověk, vysoký, ramenatý s plnovousem stál na parketu uprostřed restaurace a v ruce měl dlouhý bič. Asi pět kroků od něj stála dívka. Stála klidně natočená trochu bokem a v ústech měla cigaretu. Ten muž se nějakou chvíli soustřeďoval a pak švihl. Bič přesně urazil cigaretu u dívčiných úst. Restaurací zaburácel potlesk a jásot. Jeho jsem viděl poprvé a zdál se mi nějak blízký. Tu dívku jsem viděl poprvé a zároveň naposled. Přijela na Portu z Liberce a večer toho dne jela s partou do ubytovny na okraji Ústí. Napěchovanou aerovku smetl kamion a nikdo nepřežil. Členové kapely Boot Hill, její sestra a ona. Mimochodem švagrová Kapitána Kida. Jmenoval se Petr Gamba Vostřák a tehdy ještě bydlel v Jablonci nad Nisou. Když jsme k němu pak skoro pravidelně zajížděli, bývaly to hektické tahy, ale taky nás často protáhl Jizerkami, kde znal každý kout. Na Sever ho vystřelila jeho dobrodružná povaha, vlastně jsem ani netušil, co všechno dělal, čím se živil a kde se toulal. Ale nejzajímavější byla jeho vyprávění z cirkusového života a zejména drezůry slonů. Brzy jsme se dostali ke společné práci. Byl to on, kdo v Jablonci a Liberci, dával věci dohromady, spojoval muzikanty – a že jich na Liberecku skvělých bylo – organizoval koncerty a další kulturní akce. A v čase počínající normalizace, která tady na severu zatuhla velice rychle, překonával překážky a kličkoval mezi průsery. Jedním z dětí té naší spolupráce byla národní Porta. V Ústí nad Labem zakázaná a námi vydupaná a vymršťovaná do míst, „kde to ještě šlo“. Náš společný projekt – country a bluegrassová část národního finále Porty 1972 se konala v Jabloneckém divadle a Petr byl garantem všeho, co bylo nutné připravit na místě. Pak to přišlo, vodní dělo normalizace šplouchlo na plné pecky. Tak jo, soudruzi muzikanti, když už na nás máváte nějakým dopisem z Prahy od SSM, tak si tu ten festival udělejte, ale bez diváků. A tak čtyřiadvacet kapel, které se sjely z celé republiky, prošly předkoly a pilovaly repertoár na finále, hrálo před prázdným hledištěm, jen před porotou a zvukařem. Ale nepokořili nás. Porta se odstěhovala zas jinam a ohníčky dalších koncertů i festivalů se rozhořívaly v celé republice, i na Severu a dokonce – především Gambovou zásluhou – i v samotném Liberci. V nové době se mu podařilo vydupat ze země klub, který mohla Liberci závidět mnohá další města. Experimentální studio, které vedl, bylo zaměřené na folk, rock i vážnou muziku a taky poezii, divadlo a výstavy a fungovalo v centru v Barvířské ulici. Později se přestěhovalo do krásně zrekonstruovaných prostor v přízemí Domu kultury „Lidové sady“. Jeho pořadatelský podpis nesou například festivaly Godyho memoriál nebo Jizerská nota. Zanedlouho se Gamba stal šéfem celého domu (vzniklého už v roce 1901 jako Volksgarten) a v Experimentálním studiu ho nahradil jeho souputník a muzikant Pavel Havlík. Petr Vostřák patřil mezi regionální osobnosti a světlonoše, kteří ve své oblasti rozšiřovali prostory pro moderní vnímání kultury i proti nevůli komunistické vrchnosti; podobně jako Vašek Feštr v Turnově nebo Milan Medvěd Kolář v Jihlavě. 26. dubna 2018 jeho zajímavá a pestrá cesta skončila. Zůstaly nám vzpomínky, neuskutečněné společné projekty, korespondence a bedna korálků, kterou Gamba věnoval mé ženě, když vzpomínala na své dětství kolem skláren v Jizerkách. Nabízí se otázka, proč většinou jako první odcházejí ti nejlepší.
Ahoj Jiří!
24. duben * Ahoj Jiří! Konečně někdo, komu mohu přát k svátku naplno, protože Jiřího znám. Dokonce ho znám v mnoha exemplářích a taky si myslím, že nějakého Jiřího zná úplně každý. V časech, kdy naše generace si začala se školní docházkou, bylo Jirků nejvíc. Jiná jména byla mnohem vzácnější, já jako Michal jsem byl na škole jediný. Zatímco každá třetí holka se jmenovala Jana. * Na svatého Jiří vylézají ze země hadi a štíři. No nevím. U nás na zahradě narazím z hadů jedině na slepýše, což žádný had není. A zmiji jsem v našem lese viděl naposled tak před čtyřiceti lety. A chtěl bych vidět někoho, kdo viděl vylézat nějakého štíra. Na štěstí u nás se štíři moc nešíří. Leda jako znamení zvěrokruhu. I tak jsem radši Lev než Štír. * Hodně blízko to máme na Konopiště, které má Jirků sbírku. Tedy svatých Jiří, kteří všichni bojují s draky. Z hlediska vyššího principu přírodního si myslím, že kdyby bylo bývalo méně svatých Jiří, nemuseli draci vyhynout. Sběratel Ferdinand d Este si to myslel naopak a kdoví, kolik Jiříků mohl ještě nashromáždit, kdyby ho v Sarajevu nepicli. * Jinak má den 24. dubna pověst dost nevalnou: V roce 1731 umírá Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoe. * 1938 – V Karlových Varech vyhlásila Sudetoněmecká strana tzv. karlovarský program, nepřijatelný pro československou vládu. * 1949– V Československu vzniká mládežnická organizace Pionýr, která měla nahradit komunisty zakázané skauty, kterých je svatý Jirka patron.
* 1974 – Při důlním neštěstí na Dole Doubrava v Orlové zahynuli 4 horníci. * V roce 1967 Kosmonaut Vladimír Komarov umírá v přistávacím pouzdře rakety Sojuz 1, protože se mu neotevírá jeho padák. * Zachraňuje to královna Alžběta druhá, která v roce 1953 Winstona Churchilla pasuje na rytíře. * A ještě přísloví: Na svatého Jiří když prší, nejsou na stromech žádné vlky. (Jestli chcete, tak si to opravte: …žádni vlci.)
Situace českých komunistů je poněkud zvláštní. Vše, co po léta na kapitalismu kritizovali a bojovali proti tomu, Babiš ve všech oblastech provádí. Od vykořisťování zaměstnanců až po ničení přírody. Zřejmě proto se rozhodli, že ho ve vládnutí podpoří.
Neděle večer
Konec víkendu. Zase padaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák. Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil. Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zřejmě snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho. Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova. „We Are The Champions!“, nese se údolím. Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku. Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji. Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.
Ahoj Valérie!
18. duben * Ahoj Valérie! * Dnes je mezinárodní den památek, ale to ty určitě nejsi. Prostě si to nějací Unesčané popletli s tvým svátkem. * Ono se toho osmnáctého udělo hodně. Například v roce 1389 na Starém Městě pražském se odehrál židovský pogrom. Lůza vtrhla do ghetta, vydrancovala a vypálila obchody i domy a bylo povražděno na 3000 mužů, žen i dětí. Roku 1906 bylo zničeno zemětřesením San Francisko. Je to tam hodně tektonické, protože americký kontinent se každoročně posune o 47 centimetrů na západ a občas tam nastane pnutí. 1912 – Parník Carpathia připlouvá do New Yorku se 706 trosečníky z Titanicu na palubě. 1937 – narodili se dva významní Češi: Jan Kaplický a Jiří Tichota. Knihovna na Letné ještě nestojí, ale Spirituál kvintet rozdává radost už přes půl století. 1945 – Do prostoru Ašského výběžku vstoupili první američtí vojáci – z americké armády vedené generálem Pattonem. 1966 – Československý film režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze získal Oskara jako nejlepší neanglicky mluvený film. * Vítězslav Nezval v roce 1935 napsal povídku a Jaromil Jireš o 35 let později natočil film Valérie a týden divů. * Valerií je v Česku momentálně 1871, nejznámější je asi herečka a dabérka Zawadská. Svátek má taky Valerián, ale to je nepodstatné.