Křižovatky dějin.

Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Přečasté téma hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií.
Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet.
Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí.Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. To Karel IV. byl jiný švihák.
První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde.
Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let.
1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci, a těch odbytišť!
2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel, a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové.
3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky…
4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť poražení – nezačnou zase znovu.
5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu.
6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů.
7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: Komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. Nebo přidejte i úplně jiné pohledy.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Covid má nejen Václav Klaus starší, ale také gorilí samec Richard z pražské ZOO. * Organizace Amnesty Internacional odebrala Navalnému titul vězeň svědomí, který mu před nedávnem udělila. Učinila tak na základě množství protestů, které dostala z celého světa. Ruští internetoví švábové pracují bezchybně. * Samice hrabáče kapského porodila ve Dvoře Králové.  * V automobilkách Škody jsou stovky nakažených, uvedly odbory. V jiných továrnách to nebude jiné. Zaměstnavatele tají počty před hygienou, aby jim nezavřela provozy. Tak vláda zavře školky. * Poslanec Václav Klaus mladší z Trikolóry ve Sněmovně zaútočil na předsedu SPD Tomia Okamuru slovy, že asijské kultury mají specifický vztah k ženám. * Pražská čtvrť Koloděje se rozhodla přejmenovat ulici Zemanova na ulici Karla Zemana, aby si lidé nemysleli, že je to ulice jiného Zemana. Totiž Bořivoje Zemana.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Jen 7 % Čechů si myslí, že boj s pandemií by měl řídit Andrej Babiš. * Ministryně Venezuela Maláčová chce kratší pracovní týden a pět týdnů dovolené. Tak jí to dejte, ať je od ní pokoj. * České aerolinie oznámily úřadu práce, že hodlají propustit všech svých 430 zaměstnanců. * Aby toho Covidu nebylo málo, zdravotníci za loňský rok zaznamenali 870 nových případů onemocnění syfilidou. * V Itálii se zřítil pobřežní útes, na kterém byl hřbitov. Asi dvě stovky rakví unášel mořský proud. * Obyvatelé Texasu se zlobí na Billa Gatese, že sněhovou kalamitu, která stát v minulých týdnech zaplavila uměle způsobil. Někteří se prý dokonce pokoušeli ten sníh spálit. To Evropanům Bill zase přidává do vakcíny sledovací čipy. * Evropu opět zasypal písek ze Sahary. Ale v Africe ho stále je dostatek. * Titulek na Novinkách: Skot vyrazil na procházku Pardubicemi. Nejednalo se ale o britského občana okouzleného Polabím. To jen jeden býček a dvě krávy utekly z ohrady a procházely se ulicemi krajského města.

 

Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.

Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Existuje! Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc se toulají na Brněnsku.

Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.

Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?

Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.

Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, ale nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a hlavně podle Berounky. 

Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847.  Bidlo je příjmením 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. A Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Další vítězství zdravého rozumu nad Babišem: Ústavní soud zrušil část usnesení vlády zakazující maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách podle velikosti. Vláda v napadených usneseních ani při jejich přijímání nevysvětlila, proč přikročila k zákazu u některých provozoven a proč jiné mají ze zákazu výjimku. * Zaměstnanec knihovny v USA byl vyhozen z práce, protože ve volných chvílích pálil knihy Donalda Trumpa. * Rýsuje se další vesmírná velmoc. V Nikaragui vzniklo ministerstvo pro „mimozemské vesmírné záležitosti, Měsíc a další vesmírná tělesa“. Smějí se všichni doma i v zahraničí. * Němečtí Zelení prosazují zákaz stavění rodinných domů a chtějí vrátit obyvatele do paneláků. V některých okresech, kde vládnou, už se jim to daří. * Až tisícovku těl měsíčně zvládne spálit nové krematorium, které právě zahájilo provoz v Novinách pod Ralskem. Jeho dvě pece mohou pracovat až 24 hodin denně. * Saúdové chystají nejvyšší a nejdelší horskou dráhu pro rychlost až 250 kilometrů v hodině. * Vítěz Hamáčkova tendru na testy do škol prý vozil i koňské sperma do Dubaje, na jeho telefonu teď zní ruský záznamník. * Konec dechovky v Čechách. Začala demolice legendární hospody Na Vlachovce.

Čudlík

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví, kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Na výletě.

Udeří takový krásný den jako včera. Vydáme se s Hankou na výlet. Jak jinak – autem, jsme přece ohrožená skupina. Z Libně na Vinohrady je to kousek. Ulice mezi hřbitovy je rozkopaná. Zřejmě už dávají nebožtíky i za zeď. Míříme k centrále Svobodné Evropy, protože přímo naproti má Hanka svého optika. Potřebuje nové brýle. Normální ženské potřebují novou kabelku. Ta je proti novým brýlím za pakatel, jak mi jistě potvrdí dioptričtí lidé. Zastavuji na chodníku, kolem frčí dva proudy aut. Hanka vyběhne řešit barvu, tvar, náklon a příklon, nánosnost a příušnost nových okulár. Já jako řidič v dopravním přestupku čekám v autě na chodníku. Chvíli čtu a chvíli poslouchám radio. Pak je mi zima. Nezatopím, protože nenastartuji. Po otočení klíčkem auto nevydá ani zvuk. Nezatopím a neodjedeme. Vzpomínám si, jak v časech „před“ v podobné situaci (mínus dvacet, okreska někde u Pelhřimova) mi nezbývalo než lomit rukama, abych se trochu zahřál. Zavolám číslo servisu, s milou slečnou se chvíli dohaduji, kde to jsem (Svobodná Evropa přece byla vedle Národního muzea), ale už mi posílá technika. Jenže problém: Kolem auta jde policistka (pardon, asi je to jenom strážnice), otočí se, vyfotí naší espézet a jde dál. Vystartuji a ječím na ni. Jestli ví něco o ochraně osobních údajů, že si nemůže jen tak fotit cizí značky. Vysvětluji, že jsem přivezl ženu s berlemi (fakt) pro brýle (fakt) a že mi auto nestartuje (fakt) a za chvíli přijede servisčlověk (fakt) a opraví to. A že nevím, co bych pak ještě v téhle blbé čtvrti dělal. V sebeobraně ustupuje a nastoupí do vozidla Městské policie, které ji přijelo zachránit.
Ale to už je tu anděl. Můj podíl na akci je otevřít víko motorového prostoru, on tam strčí hlavu a nějaký přístroj, udělá to bžunch a on řekne: Můžete to nastartovat.
Mám kapitalismus rád.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Nouzový stav skončil o půlnoci 14. února. Nouzový stav začal o půlnoci 14. února. Další nouzový stav nepochybně začne o půlnoci 28. února a další potom o půlnoci 14. března. * Babiš bude koronavirovou krizi řešit s Danielem Landou. * Budeme zase o něco světovější. Česká zbrojovka koupila licenci na americký Colt. * Současná vláda Andreje Babiše vyplatila svým zaměstnancům na odměnách za půl roku existence kabinetu rekordních 463 milionů korun. * Dva členové Zemanovy ochranky byli zatčeni. Nejbohatším mužem na planetě je už zase Bezos. Vláda schválila zvýšení schodku státního rozpočtu na půl bilionu korun. Čínská sonda poslala pohlednice z Marsu. Ministr Blatný chce zavřít další okresy. V pražské botanické zahradě se rozmnožila masožravá rostlina. Tak tam radši nechoďte.

Trochu Orwell.

Staré lidové moudro praví: Kdo pil, umřel. Kdo nepil taky. Jak z pohledu dneška?  Jsme národ šikovných lidí, ale řídí nás nemehla. Do třetice: Mohli jsme si vybrat mezi nízkým počtem obětí za cenu drastických restrikcí a vysokým počtem obětí za cenu pokračování normálního života. Ve výsledku máme díky vládě vysoký počet obětí při drastických restrikcích.

Můžete se tisíckrát zaklínat, že i jiné země mají problémy. Jistě. Ale jen my jsme na neslavném vrcholu pyramidy, nejhorší v Evropě a nejhorší asi i na světě. Na to, abychom dosáhli takových „úspěchů“, nepotřebujeme zvláštní geografické nebo klimatické podmínky. Záleží to na dvou faktorech. Těmi jsou lidé a vláda.

Vláda je sbor složený z osob bez odborných schopností, jejichž jedinou devízou je loajalita k premiérovi a oligarchovi v jedné osobě. Příklady kopanců, opomenutí či nesmyslných rozhodnutí, najdete na každém kroku. Některé hlasy je berou v ochranu s tím, že jsou to jen vykonavatelé nesmyslných příkazů premiéra, které se kříží mezi zmateným zachraňováním potápějící se lodi a populistickým snažením o voličské hlasy.

Lidé na začátku jarního poločasu ještě vládě jakž takž s rezervou věřili, ale s narůstajícím množstvím chyb, nekomunikace a lží ta důvěra klesala k nule. Opatření se zpřísňují, vláda se nedrží ani vlastních pravidel a posílá policii na ty, co někde na kopci staví s dětmi sněhuláka. Pravidla nemají žádnou logiku a nikdo je ani nevysvětluje. Vyrůstá kolem toho pocit, že kluzká pravidla mohou být v případě potřeby použita proti někomu, kdo bude „zlobit“. Trochu Orwell.
Pro část občanů je to zatím stále ještě převážně nepohodlí, omezování a ústrky. Ale pro jiné je to už záležitost přežití. Úspory zmizely, nezaměstnanost roste. Pomoc státu je nedostatečná, pomalá a příšerně byrokratická (ministryním a úředníkům jde víc než o pomoc potřebným o ostražitost, aby neproklouzl někdo bez nároku). Napětí narůstá. Češi nepůjdou na barikády. Ale může se stát, že jednoho dne se na vládu a na všechny ty zákazy a příkazy prostě vykašlou. Všichni nebo většina. Zvlášť když sledují, jak na pravidla dlabou Hnilička, Šlégr, Havlíček nebo Monika, a nic se neděje. Takový zákaz cest z kraje do kraje nebo hermetické uzavírání některých okresů je už hodně za, a cokoliv podobného může být tou rozbuškou.

Pak už nebudou pomáhat vládní výzvy a prosby, ani represe. Bude to vláda, která už nebude vládnout. Zatím to ještě předstírá. 

Hlavně nebydlet v nesprávném okrese.

Kdosi si všiml – pravděpodobně v letadle při návratu ze Srbska – že některé okresy České republiky mají výrazně tmavší barvu. Že tam je víc nakažených. A učinil rozhodnutí, hojně užívané ve středověku, když nějaká oblast byla zasažena morem. Dotyčné okresy hermeticky uzavřít, nepustit nikoho ani dovnitř ani ven. Stovky policistů obsadily na hranicích okresů checkpointy jako za intifády a osobitým způsobem tak naplňují slogan Pomáhat a chránit. Samozřejmě už nestřílí po nikom, kdo by chtěl tu hranici ilegálně překročit. Lidi jen vracejí zpátky – buď tam nebo ven – pokud nemají zásadní důvod k opuštění okresu, například cestu do zaměstnání. Práce tvoří výjimku, protože přináší státu daně. A tak je nutné přimhouřit oko, když jedete do sousedního okresu makat a přitom radostně roznášet Covida po pracovišti. Ke cti promrzlých policistů na stanovištích doufejme, že vás pustí s akutní manželkou na cestě do porodnice a nebudou na to chtít papír.

Kromě hermetické uzávěry se život v regionu koná jako před tím. Co bylo zavřeno, je zavřeno, lidé se nemají hloučkovat a trousit se po ulicích. Ale do regionu nenajedou týmy zdravotníků a nebudou ošetřovat, kontrolovat, testovat, trasovat nebo očkovat. Vakcíny nejsou a ta troška, co zbyla, vystačí sotva na druhé očkování. Občas startuje vrtulník a veze maroda z Chebu do nemocnice v Kyjově. Nabídnutou pomoc německých sousedů nepotřebujeme, protože – jak pravil jeden ministerský úředník – pak bychom museli pomáhat zase my jim.

Tak v klidu počkáme týden dva, než číslo R a číslo Pes tady klesnou, zrušíme opatření a policii přesuneme do okresů, kde to mezitím vyskákalo a kde bude zřízeno nové covidové ghetto.  Postupně se tak vystřídáme a promoříme všichni a nastane spokojenost, jak jsme to úspěšně zvládli.

Myslíte, že mezi plasty patří i plastelína?

První středa v měsíci je u nás kromě zkoušky sirén, také dnem tříděného odpadu. Bioodpad netřídím. Kompostuji. Vybité baterie a slepé zářivky nosím do elektroobchodu, ten mám za rohem. Třídím papír a plasty. Ty se celý měsíc pytlují modře a žlutě a první středu se odvážejí. S papírem jsem na tom dobře. Jednak jsem dost plodný autor a něco se mi i nepovede. Nemluvě o naprosto zbytečných letácích, co mi chodí do schránky. Nové laky na nehty nevyužiju a SPD nebudu volit. Nějaké papírové obaly. I když těch plastových hrozí daleko víc.

Na plasty je žlutý pytel. Taky vám připadá debilní, že si koupíte malý šroubovák a je zavařen v neproniknutelné plastové folii A4, kterou lze otevřít jedině nůžkami na plech? Přes internet objednávám dost často. Velká krabice (zpracovat do modrého pytle s papírem), plastové bublinky, plastové vločky, plastové lepící pásky. Lahve od oleje, octa, saponátu, ostřikovací směsi, motorového oleje. Stará CD a krabičky na ně. Plastové věci, co byly v domácnosti, a už jsou staré, špinavé, popraskané. Kelímky od jogurtů, které jedna moje známá třikrát vymyje horkou vodou a saponátem, než je odloží do tříděného odpadu.

Na konci měsíce máme plný žlutý pytel: Vinylové plasty;  polyethylen (PE) polypropylen (PP) polyvinylchlorid (PVC) polystyren (PS) polymethylmethakrylát (PMMA); polyamidy (PA); polyestery (PES) polyethylentereftalát (PET); polyuretany; fenoplasty; aminoplasty; polysiloxany (silikony), fluoroplasty; Teflon a vše na co jsem zapomněl.

Nejsa organický chemik, nerozlišuji polyvinylchlorid od silikonu. Vlastně je mi to fuk: Třídím plasty! Jen mi trochu vrtá: když všechny tyhle polykdeco smíchají dohromady a semelou, dá se z toho pak něco smysluplného vyrobit?

No já vím. Už jsem zticha. Furt lepší, než aby to končilo – jako ta ušní šťourátka – v proudu řeky Jang’c’Tiang.

Vzpomněl jsem si na jednu svou starší básničku:

EKOLOGICKÁ
Zeptal jsem se Vlasty
Co mám dělat s plasty
Mám s ní zůstat ve styku
Potřebuje plastiku

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Nouzový stav v neděli skončí. * Vládní očkovací kampaň na TikToku skončila. Polní nemocnice v Letňanech taky. Zbytečné ztráty – půl milionu a sto milionů. * Česká měna možná pokoří hranici 25 korun za euro. Je nejsilnější za 11 měsíců. * České školství má tolik zásadních problémů, že by se o tom daly psát romány. Teď ale Ministerstvo školství spustilo čtyřletý program genderové rovnosti. Projevit se to má v první řadě v textech učebnic. Těšme se tedy na věty: „Maminka řídila letadlovou loď a tatínek zatím připravil večeři“. * Náměstci ministra zdravotnictví dostali za podzimní boj s covidem i čtvrtmilionové odměny. Lékaři a zdravotníci z první linie zatím nic. * Podnikání v lednu přerušilo víc jak 25 tisíc živnostníků, nejvíc v historii Česka. * Policie obvinila prezidentova kancléře Vratislava Mynáře z trestného činu poškozování finančních zájmů EU. Případ se zřejmě týká dotace na penzion v Osvětimanech.

Moje problémy

Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.

Z šestého kontinentu záhadně zmizela druhá největší kolonie tučňáků. No řekněte mi, kam se dá z Antarktidy emigrovat?    

Možná přijde i průvodčí.

Vracím se do svého pražského dětství. Po městě tenkrát jezdily opravdové tramvaje. Měly většinou tři vozy a žádné dveře. Nastupovalo se předem i zadem, my mladí pasažéři jsme z otevřených vozů vyskakovali, kdykoliv se nám zachtělo, třeba když tramvaj zpomalila v zatáčce nebo když se blížil revizor.

V každém vlaku jeli čtyři: řidič a tři průvodčí (od toho jsme neměli upouštět a nebyla by dnes v Česku nezaměstnanost). Průvodčí měl koženou brašnu na lístky a na drobné a kožený řemínek pod střechou celého vozu, za který zvonil, že se jako už může jet dál. Průvodčí zezadu cinkl jednou, ten prostřední dvakrát a průvodčí v motorovém voze cinkal, jak se mu to hodilo.

Úkolem průvodčího bylo prodávat lístky a vracet drobné, prodané lístky čtyřikrát proštípnout (linka, datum, hodina, pásmo na trase), cinkat na řemínek, přibržďovat takovým masívním kolem na plošině, když se jelo z kopce a vůbec dbát na bezpečnost a plynulost provozu. Průvodčí prvního vozu ještě tágem přehazoval vexly a pravidelně chodil nasazovat kladku, přes kterou tekl do tramvaje proud a která ustavičně vypadávala.

Trasy všech tramvají znali i všichni venkované, protože se měnily tak jednou za padesát let, a nikdo se po nich nemusel ropídit.

To byla minulost. Dnes máme moderní městskou dopravu, jízdní řády v mobilu. Celá souprava má jen řidiče, o provoz v zadním voze se starají bezdomovci. A nikdo nám do naší open karty nedělá díry kleštičkami. Díry do ní už dávno nadělali podnikatelé, co si v klidu hoví v Monaku nebo v Dubaji.   

Dnes už si zavřenými dveřmi z tramvaje jen tak nevyskočíte. Ale občas mě ten atavistický pocit ovládne a skočil bych si. Dodnes si pamatuji ta místa, kde tramvaj vhodně zvolňovala. Moje léty zmoudřelé končetiny už by se ale bránily. Stejně je mi líto všech mladších generací, které tenhle adrenalinový pocit nemohly zažít.

Myslím, že ti průvodčí s kleštičkami by i dnes docela bodli. V tramvaji by byla pohoda, veselo, občas by pomohli mamině s kočárem, poradili venkovanům, kde přestoupit nebo zklidnili hormony puberťákům, co škrábou po sklech. Jen jsem zatím nevymyslel, jak by ti průvodčí dnes pracovali v home office.