Archiv pro rubriku: Názory

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

Stovka.

Na to, že se prodíráme vánočním časem, mi připadá, že tu nevoní jehličí, ale všelijaké hnusy.

Máme novou vládu. Je letitým a ušlechtilým zvykem, že nová vláda se ještě před příchodem do sálu neskopává se schodů. Do začátku se jí dává 100 dnů k rozkoukání, co je potřeba udělat hned, co za pár měsíců a co předevčírem. Zaslouží si to každá vláda, ale především tahle, co přebírá zem notně rozbombardovanou.

Že kritikou, podpásovkami, nepravdami i nadáváním začíná od prvního dne strana protivná (míněno poražená), nepřekvapí. Na zhoršující se politickou kulturu už jsme si minimálně za posledních osm let zvykli Ostatně opozice to má v popisu práce a rukavičky obléká málokdo.

Že jsou ale rozhorleni a nafrněni příslušníci našobubliny a začínají proti té „své“ vládě s nesmyslně kritickými pokřiky, ještě než ta vláda vůbec začala jednat, to je dost špatná zpráva o zdejším občanském klimatu. Jako bychom si za předchozí roky osvojili mínění, že být zásadně proti je cool, že všechno, co je nahoře, musí být špatné. Může, ale nemusí.

Zatím tedy „podporujme svého šerifa“ a bedlivě ho sledujme.

Po 27. dubnu roku 2022 už bude mít tu stovku zaběhnutou. To pak měřme, hodnoťme a buďme nesmlouvaví.

Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve na dalších místech se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápětí sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám vláda a EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten dnešní. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den má dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.  

Šestadvacátý summit

Do Glasgowa se sjeli politici, vědci, novináři, aktivisté, demonstranti a mnozí další v počtu několika tisíc. Konal se 26. mezinárodní summit OSN proti klimatickým změnám.

Jako na většině předchozích setkání se nevyřeší prakticky nic, ale do boje s klimatem vlády naslibují biliony. Pravděpodobně ani ty sliby nesplní. Třeba ano, ale ty prostředky budou investovány do něčeho, jehož účinnosti si zatím nejsme moc jisti. Teplota planety stoupá, důsledky začínají být místy i vidět. Ale stále nevíme, jaký podíl z toho způsobuje činnost člověka. Neboli nevíme přesně, co to udělá s teplotou, když budeme některé aktivity společnosti rušit nebo omezovat.

Nabízí se zamyšlení: Nebylo by lepší místo „války s CO2“ se smířit s tím, že se planeta prostě oteplí a začít bránit důsledkům, které to přinese? Třeba stavěním mořských hrází, stěhováním sídel do vyšších poloh, řešením problémů zemědělství, péčí o vodu, o stromy a o krajinu. Určitě by to mělo pro lidi větší smysl než zjištění na konci století, že se plán jednoho a půl stupně přes astronomické náklady nepodařilo splnit. Možná by se obyvatelstvo planety s podobným přístupem lépe souznělo a víc chápalo náklady, které to přinese. Zatím sleduje jen zchudnutí všech ve jménu ne zcela jasného cíle a politiky, kteří se každoročně slétají stovkami vládních i soukromých tryskáčů, aby konstatovali, že situace je vážná, ale že se zase nic nesplnilo.

Válečný deníček.

Sobota 10. července 2021: Prezident Miloš Zeman letos plánuje o dovolené opět navštívit Vysočinu. (Po celoroční úmorné práci na to má samozřejmě nárok i prezident a vrchní velitel České armády, součásti to NATO.)

Pondělí 12. července 2021: Prezident republiky Miloš Zeman přijal v na zámku v Lánech na jeho žádost ministra obrany Lubomíra Metnara. (Jednání bylo věnováno situaci v Afganistánu, postavení České armády jako součásti NATO a ohrožení afgánských tlumočníků a dalších pomocníků.)

Pondělí 26. července 2021: Prezident Zeman se o víkendu na Vysočině opět projel ve člunu. (Zvládlo to osm vyškolených pomocníků z ochranky.)

Čtvrtek 29. července 2021: Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček zveřejnil prohlášení prezidenta republiky s odvoláním na jednání s ministrem Metnarem (12. července 2021). Prezident doporučil „poskytnout pomoc těm, kdo v Afghánistánu pomáhali Armádě České republiky a kterým nyní hrozí zavraždění Talibánem.“ (Nepotřebujeme prezidenta, když máme Ovčáčka.)

Sobota 14. srpna 2021 22:00: Česká republika se rozhodla evakuovat z Afghánistánu kromě českých diplomatů i zaměstnance ambasády z řad místních sil a afghánské tlumočníky. O situaci v zemi, v níž vede ofenzivu islamistické hnutí Tálibán, jednala v sobotu večer Bezpečnostní rada státu. Schůzky se účastnil předseda vlády Andrej Babiš, ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek a ministr obrany Lubomír Metnar. (Že jde do tuhého, už se začíná tušit i v Praze.)

Neděle 15. srpna 2021 14:00: Talibán vstoupil do Kábulu a obsadil prezidentský palác. Na mezinárodním letišti je zmatek. Tlumočníci se o pomoci z Česka z větší části nedozvěděli. Pro většinu z nich už je možná pozdě. (Naděje umře až poslední, ale Talibán na obklíčené letiště nikoho z Afgánců nepouští.)

Středa 18. srpna 2021 prezident poskytuje rozhovor Parlamentním listům, ve kterém odmítá zvýšení příspěvků pro NATO. (Voda v rybníku už chladne.)

Co v této záležitosti podnikla prezidentská kancelář, Ministerstvo obrany a Bezpečnostní rada státu ve dnech 13.-28. července a ve dnech 30. července až 13. srpna není známo. Ví se jen, že Miloš Zeman pádloval na rybníku a Andrej Babiš rozdával v domovech důchodců novou knihu Marka Prchala. Co ale víme jistě, že za všechny ty problémy může Kalousek.

Konstantin, Jan a Metoděj.

Konstantin, Jan a Metoděj.

Ty dva svátky na začátku prázdnin…

Někdy se to sejde, kalendář nám nadělí čtyři volné dny, jako letos.

Málo nás zajímá, o čem ty dva svátky jsou. Nejsou zatíženy – jako několik našich svátků dalších – úvahami o české státnosti, kterou slavíme, když jsme ji získali, a moc se nepamatujeme, jak jsme o ni přicházeli. To v červenci se nejvíc ateistický národ v Evropě zabývá svými problémy náboženskými.

Konstantin a Metoděj je svátek moravský, neboť příchod věrozvěstů do říše Velkomoravské, je asi největší kulturněpolitickou událostí země mezi Čechami a Slovenskem. Hrozilo tenkrát, že – když teda nechceme na Západ – od těch dobrých mužů ze Soluně dostaneme něco jako azbuku, což nás mohlo ještě více přimknout k Východu a k Slovanstvu. Naštěstí se to nepovedlo.

Jan Hus ve druhém dni je zase svébytný protest v Čechách, kde jsou lidé dodnes tak nějak podobojní protestanti proti… no prostě proti všem. Byl to slavný čas vítězství vozových hradeb, ale pouze do chvíle, kdy už se jen ničilo a loupilo a jedni Husité museli rozprášit ty druhé, aby to skončilo.

A tak dodnes nevíme, jestli máme mariánské sloupy bourat nebo stavět kopie. Ale každý, koho to zajímá, si může vybrat svátek podle své chuti.

Ta dnešní mladá generace je hrozná.

Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen. Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí. Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat. Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence. A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice. Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují. To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme. Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.

Zapomněli jsme, že částí života je i smrt.

Až do března jsme žili v Evropě sedmdesát let poměrně dobrý život. A posledních třicet i plný, bohatý a svobodný. Tedy kdo chtěl. Prakticky žádná válka. Postupné zvyšování úrovně života. Lékařská péče na úrovni. Zmizelo mnoho nebezpečných nemocí, hlavně těch infekčních. Zlepšilo se životní prostředí. V Evropě se plynule zvyšoval věk obyvatel a my jsme po roce 1989 začali dohánět západ.

Časem jsme si zvykli na činorodé devadesátníky, některé na štíru s chůzí, ale většinou dobře myslící. Věděli jsme, že zatím nikdo nevynalezl elixír života a že přes všechna vylepšení život někde končí. Ale skrývali nám to, na rozdíl od předchozích generací, které viděly své blízké umírat doma, většinou v přímém přenosu. Pýchou všech režimů byly televizní šoty spokojených stařečků v kolektivních zařízeních. Dnes starý člověk zemře v nemocnici nebo v ústavu a blízcí si to odbydou v přísálí krematoria. V obřadní síni už nejde o tu smrt, ale o zásluhy, o to, kolik květin, a kdo všechno dorazil.

Se smrtí se prostě míjíme. Neprožíváme ji, leda u těch hodně blízkých, jinak je to pro většinu životaběh, jako když na podzim padá listí. V našich myslích se usadil ateismus, nebádáme, kam je to dál a jestli se tam potkáme. Někteří lidé o to víc chamtí po smrti na obrazovkách – vraždy, havárie, utopenci, pády z mostu… Na pády letadel je už množstevní sleva, tam je smrt anonymní.

A teď přijde něco, co neznáme, nechápeme, na co nejsme připraveni. Smrt kosí v našem okolí, mrtvých ve statistikách přibývá denně po stovkách, a my se s tím musíme smiřovat. Jasně, mnohokrát se tomu dalo zabránit, kdyby bylo v každý čas dost prostředků na ochranu, kdyby se uklízečka z domova důchodců neodskočila nakazit se na diskotéku, kdyby se vláda nechovala jako hejno zmatenců…

Ale je to tak. Lidé umírají. Můžeme to brát jako boží záměr nebo běh světa v souladu s Darvinem. Nebo to jen vzít na vědomí. Všechno neumíme, a ještě dlouho umět nebudeme. Možná nikdy. Tak se s tím smiřme a obrňme se trochou pokory.

Čudlík

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví, kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Moderní člověk.

Zabývá se studiem marxismu-leninismu.
Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny.
Věří v celosvětovou revoluci.
Svět je a musí být multikulturní.
Uvítá v Evropě všechny migranty.
Islám je vlídné náboženství.
Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci.
Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael.
Je feminista, i když má pindíka.
Žádá ženské kvóty.
Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde.
Ale péči o děti by měl převzít stát.
Majetek je zlo.
Prázdný objekt má každý právo obsadit.
Přírodu je nutné chránit před lidmi.
Tam kde není pole, měl by být národní park.
Je vegan nebo alespoň vegetarián.
Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet.
Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě.
Nejlepší elektřina je žádná elektřina.
Nakupuje zásadně se síťovkou, žádný igelit
Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval.
Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou.
Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl.
Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren.
Protestuje proti stavbě dálnic.
Bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví.
Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv.
A když je potřeba, zapálí i nějaká auta. 

Celebrity nejsou elity.

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Proč!

Pročpak máme nižší mzdy než v Německu? Protože máme čtyřicet let zpoždění za západní Evropou. Protože si dál tři destiletí svobodně libujeme v celkové nevzdělanosti. Protože se nám líbí nechávat se zaměstnávat v montovnách a ve skladech Amazonu, kde se nemusí myslet. Protože naše školy nikoho myslet neučí.Protože jsme hrdě zrušili maturitní matematiku, protože je moc náročná a nikoho nezajímají technické obory, protože jsou těžké a odpovědné. Protože se hrneme na studia kulturní antropologie a podobných oborů, které jsou lehké, ale žádnou přidanou hodnotu nepřinášejí. Protože se bojíme, aby nám lopatiči z Ukrajiny nebrali práci. Protože jsme se otevřeli světu, ale většina z nás zůstává doma sedět na prdeli. Protože máme odpor, ke všemu novému, co bychom se museli na stará kolena učit.

Přáníčka

Drtivá většina přání k Vánocům a k Novému roku, je obvyklá, konvenční, nenápaditá, opisovaná a nepřekvapivá. „Šťastné Vánoce, bohatého Ježíška a úspěšný Nový rok.“

Tak za prvé: nevím proč mi lidé přejí úspěšného prvního ledna následujícího roku. Tedy den, kdy odpočívám po Silvestru, probírám se z lehké kocoviny a nanejvýš zajdu odpoledne s rodinou na krátkou procházku.

Já lidem přeju úspěšný celý nový rok včetně druhého ledna a třicátého prvního prosince. Klidně bych jim přál i úspěšné všechny další roky. Ale to nedělám kvůli riziku, že spadne kometa, přijdou povodně a nějaká horší nemoc než AIDS, nebo padne vláda, kterou jsme si tak oblíbili.

„Šťastné Vánoce“ je celkem legitimní přání, které se těžko může zvrtnout. Dotyčným stačí nezhroutit se pod náporem nákupů, balení dárků (za svůj dlouhý život jsem zjistil, že balit holky je mnohem příjemnější než balit dárky). Pečení něčeho, co se stejně na konci ledna vyhodí, sehnání jehličnanu, kaprovražda a shromáždění všech příbuzných (i těch neoblíbených) k jednomu stolu a pod jeden strom. Alternativu „veselé Vánoce“ zavrhuji už proto, že to všechno, co jsem právě popsal, zase tak moc velká sranda není.

Ze všech těch přáníček je nejproblematičtější přání „bohatého Ježíška“. Ježíšek – ten, kterému podsouváme, že nosí dárky – byl na slámě v Betlémě tak chudý, že proti němu kostelní myš byla palestinským Kellnerem. Ježíš byl chudý i po zbytek svého poměrně krátkého života, protože nic nepotřeboval. A pokud just něco potřeboval, tak si to opatřil zázrakem.

Ale znáte to: není důležité, jak to ve skutečnosti je, ale jak to bulvár podá a lidé slyší. Prostě měli Ježíška za bohatce. Nejvíc samozřejmě vadil levičákům. Tak ho odsoudili a v pátek popravili. Teprve později se přišlo na to, že Ježíš byl chud, což byl dobrý startovací moment k tomu, aby ti, co to hlásali, přitom bohatli a bohatli.

Nepište proto, prosím, „bohatého Ježíška“, aby se toho někdo zase nechytil a Ježíška nám nepopravili ještě jednou.

Takže bych to přání napříště radši zprůměroval: „Příjemné Vánoce a dobrý celý příští rok“.

Trocha nepohody.

Když je pohoda, máte se fajn. Když je nepohoda, ať už meteorologická nebo nějaká jiná, je to horší. Je po fajnu. Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě.

Ještě jednou: Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě. A logicky firmy, instituce a media se taky snaží, abyste byli co nejvíc v pohodě, protože na vaší pohodě se dá vydělat.

A jsme u toho, jak vypadá pohoda v Česku (stejně asi jako v dalších lokalitách EU). Pohoda po Česku je když… Ležíte na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore, vaše partnerka na vás nyvě zírá, slunce svítí tak akorát a vlastně se vůbec nic neděje.

To poslední je vůbec nejdůležitější: nic se neděje. Klídek a pohoda. Žádné starosti, žádné informace, žádné myšlenky. Leda tak zprávy, co Andrea Verešová.

Je to tady. Klídek a pohoda je české zahnívání. Nemusíme se rovnou starat o nejchudší v Bangladéši nebo o překotné tání ledovců, To zas tak tak moc neovlivníme, protože nevíme přesně, co a kdo za to může, ovšem hádáme se o tom dnem i nocí. Ale co se odehrává u nás doma, by vás mělo zajímat aspoň trochu. Oni ti politici, úředníci, policajti a miliardáři tady dělají spousty divných věcí, o kterých je dobře vědět a o kterých bychom měli přinejmenším přemýšlet. Jenže ti politici etc., tuší, že mohou ledacos, protože my ležíme na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore….

Zkuste se probrat, odložte ten lahváč Kozla, o kterém sníte, že je to Tulamore, odložte klídek a pohodu a začněte přemýšlet. Úplně vlastní hlavou, ne tím, co vám do ní nalhala media. Jde o nás a taky o to, jak se budou mít naše děti. Teda pokud vám na nich záleží.

Hongkong a Barcelona.

Koukáme na obrázky a čteme kusé zprávy, hledíme na obrovské davy protestujících a taky brutalitu policie. Podobné scény se přelévají po zeměkouli z místa na místo, před nedávnem Moskva a Venezuela, čerstvě teď Chile, taky nezapomeňme na Žluté vesty nebo nedávné africké jaro. Jako by planeta kroužila kolem sudu prachu, stačí jen někde neopatrně škrtnout.

Důvody těch vznětů mohou být různé. Ty ekonomické snad převládají. V Chile prý zdražili jízdenky na hromadnou dopravu a pohár přetekl. Nesrovnatelně je to horší ve Venezuele, kterou komunistická vláda hospodářsky rozvrátila, v jedné z nejvýznačnější ropných destinací se netěží ani neprodává. Inflace v zemi už dávno převýšila tu slavnou německou po první světové. Žluté vesty reagovaly na krok prezidenta Macrona zvýšit daně na pohonné hmoty, protože tím se zachrání příroda. Neprošlo to a na Champs Elysées bylo hezkých pár týdnů horko. K zajímavým názorovým rozdílům by mohlo dojít, kdyby se protestující „žlutí“ setkali na stejné pařížské ulici se školáky demonstrujícími v akci „Friday for Future“.

Z jiného těsta je dvojice Hongkong a Barcelona, kde je to hodně podobné. V jednom případě proti snahám centrálního státu zavést i v této zatím svobodné části Číny svoje pravidla. V Barceloně jde o svobodu rozhodovat o sobě. O právu na sebeurčení a o případný samostatný stát. Ani jedno se nelíbí. Kdyby se ústřednímu výboru KS Číny nepodařilo dostat Hongkong do latě, mohly by se odtud šířit myšlenky o svobodě a liberalismu do všech koutů kontinentální Číny. A vládě v Madridu se zase vůbec nelíbí, že by se Katalánie, nejvíc prosperující část Španělska, začala chovat autonomně nebo se dokonce stala samostatným státem. A tak Madrid odsoudil katalánské představitele k vysokým trestům za zorganizování referenda. Prý je Španělsko podle ústavy nedělitelné. Kdyby madridský soud rozhodoval i o československých záležitostech, asi by Klaus s Mečiarem dodnes nevylezli z kriminálu.

Názory na ten dvojproblém jsou mezi lidmi, medii i politiky různé. Snahám Honkonžanů asi většinou fandíme, protože Čína, protože totalita, protože náměstí Nebeského klidu. Rozhodně nikdo nemluví o terorismu lidu bývalé britské zámořské osady. Pražský hrad to možná vidí jinak, ale to už je takový český kolorit.

S Barcelonou je to trochu jiné. Významná část Evropanů fandí. Ale jsou i hlášky, že ta ústava se přece nesmí porušit. A jak si může prosperující Katalánsko dovolit sobecky přemýšlet o opuštění chudšího zbytku Španělska! Obě města přiznávají, že se vzájemně inspirují ve formách protestů. Ale v čem je na Hongkong nahlíženo se sympatiemi, u téhož se u Barcelony minimálně zvedá obočí.

A tak si Evropan musí položit otázku, na čí straně je pravda a komu teda fandíme.

Vyvěsit kurdskou vlajku?

Mnohé radnice v Česku každoročně vyvěšují vlajku Tibetu. Je to správný krok, vysvětlovat ho asi netřeba. Ale pokud bychom byli důslední, museli bychom mít všude stožárů na vlajky jak před budovou OSN v New Yorku. A na nich vlajky všech okupovaných, utlačovaných národů, států a území.  Sestava vlajek by se asi lišila radnici od radnice podle výsledků místních voleb.

Často jsem se ptal sám sebe a občas i veřejně, třeba na Facebooku, proč taky nevyvěsíme vlajku Kurdů. Národa, který je utlačován či trpěn dokonce ve čtyřech státech Blízkého východu (Kurdistán). 

Po porážce Turecka na konci I. WW si Británie a Francie rozdělily kolonie na Blízkém východě většinou podle pravítka na mapě bez ohledu na národy, které tam žily. A tak přes 30 milionů Kurdů žije ve čtyřech zemích, nehledě na ty v diaspoře. Myšlenka vlastního státu je oprávněná.

Důsledky sklízíme i o sto let později. Kurdové o sobě dávají vědět a také bojují. Turecko své Kurdy utlačuje a má z nich strach. Ostatně, že Turci jiné národy likvidovat umí, ukázal jak středověk, tak genocida Arménů v minulém století.

Ale: Turecko je členem NATO. Bylo z dobrých důvodů přijato do spolku v době studené války a vypadá to, že dobré důvody trvají. Nelze vyslat vojáky NATO proti státu NATO, když se nám něco nelíbí. Jediné, co by Česká republika mohla ve dvou krocích udělat je vystoupit z NATO a následně vyhlásit válku Turecku. V té chvíli by ale všichni členové NATO měli povinnost přidat se do války proti Česku. A vyloučit Turecko s druhou největší armádou z NATO a vehnat ho tak do spojenectví s Ruskem, by nikdo rozumný neudělal.

Z toho, že OSN – možná – schválí nějakou rezoluci, si nikdo nic dělat nebude. Zatím ani tohle neprošlo v Radě bezpečnosti OSN, vetovalo to Rusko. To, co se děje, je to smutné a odporné. Ale řešení aktuálně neznáme. Můžeme vyvěsit vlajku Kurdistánu. Radnice v Okříškách už to udělala.