Archiv pro rubriku: Názory a nápady

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

Dvojsvátčí.

To se nám to tak semlelo, že na začátku prázdnin máme dva státní svátky. Obávám se většina Čechů je vnímá spíš jako dva nepracovní dny. Zvlášť letos: stačí vzít si den dovolené a máte souvislý pás pětidenního volna. To jsme oceňovali i jako pořadatelé Zahrady, snažili jsme se termín festivalu zařadit tak, aby si nikdo z diváků moc nemusel svátek hudby napracovávat.

U těch dvou svátků aspoň víme, proč se slaví: Cyril a Metoděj a Jan Hus. Určitě je navrhl nějaký křesťansky založený poslanec. Ten první k větší slávě katolické církve, která si oba věrozvěsty neprávem přivlastnila. A druhý, aby i ti nekatolíci aspoň něco dostali. Cyril neboli Konstantin a Metod pocházeli ze Soluně, ale vyslala je centrála v Konstantinopoli, což bylo hlavní město Východní římské říše v době, kdy ta Západní v Římě už byla od základu vyvrácena barbary. Konstantinopol, kdybyste nevěděli, se později jmenoval Cařihrad a dnes Istanbul.

Asi nepřekvapí, proč kníže Svatopluk, Moravák jak poleno, poslal pro kazatele až od Bosporu. Byl totiž orientován východně. Se západními Evropany si moc nerozuměl. Moc se mu to nepovedlo. Zápaďáky akorát naštval a Bosporáky zas tak moc nezajímal. Tak se stalo, že východní víru jsme nepřijali, vůdce naší církve se jmenuje František a ne Kyril a azbukou nepíšeme. A ve věci druhého svátku taky nejsme moc protestanti jako celá bystřejší půlka Evropy, ačkoliv Jan Hus to evropské protestanství vlastně začal.

A tohle všechno slaví v červenci národ s největším procentem ateistů.

Zastavíme spolu inflaci?

Přešla – možná – pandemie, svět hladoví a do toho čerstvě válka, vypadá to, že hned tak neskončí. Její ekonomické a energetické hrozby se sčítají se zeleným nerealismem evropských byrokratů. A nad tím vším ční liknavost našich předchozích vlád, které na všechny už tehdy známé hrozby kašlaly.

Evropou obchází strašidlo inflace a Česko je mezi premianty. Květen meziročně udělal už krásných 16 % a statistici se strachují, jestli se jim inflace červnová vůbec vejde do tabulek.

Na začátku se z výše uvedeného prudce zdražily energie. Firmy na to zareagovaly a zvýšily ceny zboží. Velkoobchodníci i maloobchody se přidali. A lidé v tom čase konečně po pandemii vyráželi nakupovat (na internetu si nekoupíte úplně vše a ne úplně každý) a rozpouštěli peníze, které před tím nestačili utratit. Firmy i obchodníci si všimli zájmu a zase zdražili. A milí spotřebitelé se děsili rostoucích cen čím dál víc a vrhli se na nákupy, protože tušili, že další měsíc to bude ještě dražší. Ostatně experti i media je v tom utvrzovali.

Co by se tak asi stalo, kdyby občané, spotřebitelé a konzumenti se na tuhle hru vybodli? Kdyby všichni začali na nějaký čas nakupovat jen to, co opravdu nutně potřebují. Nechci tady psát nějaké návody, co kupovat, co oželet nebo co odložit na pozdější dobu. On má každý trochu jiné potřeby a taky trochu jinak velkou peněženku. Určitě by se nezapojili všichni – někteří už tak fungují kvůli nízkým příjmům, jiní by zase řekli, že na kraviny nemají čas a nepůjdou s davem. Stačila by většina.

Výrobcům a obchodníkům by se začaly plnit sklady. Aby vyprázdnili, museli by zlevnit. Ceny by asi neklesly na předválečnou a předkovidovou úroveň, ale neměly by stoupat.

Za pokus by to stálo, a když nás bude hodně, bude to i sranda.

Stížníci

Stěžují si. Furt. Na ulici a v hospodě. Telefonem a na internetu. Vlastně nevím, co si myslí, když zrovna nemají s kým komunikovat. Ve sprše si asi stěžují sami sobě.  Možná si ve sprše stěžují, že nemají peníze na to, aby se mohli sprchovat.

Čas jim kvůli věku přisoudil důchod. O trochu menší než průměrný. Před tím čtyřicet let seděli na jedné židli. Vyplňovali nějaké kolonky a psali hlášení. Měli pocit, že vytvářejí hodnoty. Dnes už netuší jaké. Ale jsou přesvědčeni, že když je celý život vytvářeli, měli by mít teď slušnou penzi.

Cinkly klíče a zjistilo se, že tu jejich práci nikdo nepotřebuje. Nic jiného neuměli. Novou dobu nechápali. S počítači se nerozuměli. K čemu jim je ta svoboda cestovat, žádné jazyky neumí, ani tu ruštinu se ve škole se pořádně nenaučili. Nikdy je nepotkala odpovědnost. Zvykli si nikam se nehrnout a neriskovat. Využívat sociální polštáře se naučili rychle. Postavit se na vlastní nohy? Na starý kolena – ale jděte!

Začali nenávidět ty, kterým se dařilo a kteří se měli o kousek líp než oni. A začali nenávidět taky systém, co to umožnil, jen jim nenastavil laskavou tvář.  Ve většině tak vychovávali i svoje děti.

Dnes sedí už čtyřicet let ve svém 2+1 na panelovém sídlišti na okraji města. Čtyřicet let stejný nábytek, stejné pohledy do prázdna stejná naštvanost. Celý den čučí na bednu nebo na internet. K tomu dvacka cigaret a pár lahváčů. Notují si se stejně postiženými a hlásí, na co všechno nemají.

Brzy přijdou na to, kdo za tuhle jejich bídu může. Za jejich zpackaný život. Stáří cíleně likviduje buňky v mozku, a tak věří čemukoliv. Svět je jejich nepřítel. Bílé je černé, úspěšný je lump a lež je pravda. Tak tuhle pravdu rádi a usilovně šíří dál. Internet je pro šíření mnohem výkonnější než zastavení na rohu se sousedkou. S dalším otevřeným lahváčem přeposílají, že díky vládě nemají na chleba a že Putin je príma chlap.

Jedenáct nul za osmičkou.

Inflace v Česku stoupá do závratné dvoucifernosti. Česká pošta zatím nevydává milionové známky na dopis jako tenkrát v Německu, ale do lodi už nám trochu teče.

Každý příčetný ekonom vám vysvětlí, že inflace nevzniká tím, co se děje v hospodářství právě teď, ale co se dělo před rokem nebo dvěma. Vláda AB zadlužila stát za ty dva „kovidové“ roky cifrou 800 miliard, což je víc než tři čtvrtě bilionu, osmička a jedenáct nul. Statistici a investigativci zjistili, že na důsledky kovidu šlo jen dvacet procent této částky. Bylo před volbami a většina těch peněz šla na dárečky voličům. Voliči byli tím pádem ve vatě, ale kvůli vytrvalým lockdownům nemohli utrácet. Hospody zavřené, obchody nic moc, maximálně přes internet, dovolené žádné. Teď došlo k uvolnění, spustila se stavidla a lidé začali utrácet ve velkém.

Někteří z těch, co tohle všechno nabízejí, a kteří dostávali lockdownovou pomoc zanedbatelnou nebo žádnou, úspěšně zkrachovali. Ti další vidí příležitost, jak se aspoň trochu zahojit, a strmě zvyšují ceny. Lidé hrozně nadávají, ale klidně to zaplatí, protože mají z toho minula peněz zatím dost. Teda jen někteří, ale nákupní stavidla to otevřelo. A podnikatelé to vidí a zvýší ceny znova. Inflace roste. Konzumenti to vidí a zmocní se jich „inflační očekávání“. Rychle jdou utrácet, protože za měsíc bude nejspíš dráž.

Jiné země EU i NeEU na tom tak dramaticky nejsou. Inflace mírná navzdory válce, kovidu i energetice. Některé se dopředu jistily proti závislosti na východních zdrojích. Babišova vláda se na všechno vykašlala, měla jiné priority, navíc v Bruselu s dotačním podvodníkem se nikdo moc nebavil.

Perspektiva není příliš růžová. Vláda pětikoalice se snaží, ale bude to stát hodně nervů a sil ji i nás všechny. Peníze byly rozfofrovány a žádná rozumná vláda si nedovolí tisknout hromady dalších. To by inflace dokázala divy a všechny úspory lidí by odtekly do kanálu. Ale filatelisté by byli nadšeni z té milionové známky na dopis.

Jenže tohle všechno lidem, co obléhají obytňák a perou se o selfie s jejich idolem, prostě nevysvětlíte.

Kruháč.

Jestli něco zpomaluje dopravu ve městech i jinde, jsou to semafory. Pokud něco dopravu zrychluje, jsou to kruhové objezdy.

Kruháče miluju. V dobách, kdy u nás ještě žádné nebyly anebo jich bylo jen pár (a nikdo na nich neuměl), jsem obdivoval dopravu v Londýně. Každou – i tu nejmenší křižovatku třeba i ve vilové čtvrti – jste tam plynule prokroužili. Na vyznačení objezdu stačil třeba větší květináč. Jediné, co mi tam kazilo radost, bylo jejich objíždění zleva. Časem se silniční kolotoče začaly množit i u nás. Když si na ně řidiči zvykli, provoz to významně zplynulilo.

Nedávno jeden přibyl v pražském centru. Mezi Obecním domem řečeným Repré a Českou národní bankou, co teď má spoustu starostí s inflací a zvyšováním úrokových sazeb. Sympatické bylo, že jenom namalovali čáry na vozovku, takové mezikruží. Žádný střed z betonových panelů nebo květinové kolo.

Hned, jak bylo namalováno, ozvaly se houfce kritiků. Někteří, co nemají rádi jakékoliv změny a novoty. Další, co by chtěli hlavní město zbavit motorizace, nejbližší auto nejraději viděli až u Kolína a v celé Praze by nakreslili cyklostezky. A konečně – blíží se komunální volby – nápad odsoudí a rozcupuje třetí skupina sympatizantů politických stran jiných než té, která je pod namalovaným dopravním opatřením podepsána. Odsuzující články, komentáře a povzdechy se uvelebily v lokálních mediích i na sociálních sítích.

Prostě se něco změnilo. Pro dopravu i kolemjdoucí to bude možná zlepšení a pokud ne, tak se kruhy na asfaltu zase vygumují. A nespokojení si rychle najdou jiné téma. Hádat se o věci nepodstatné my Češi umíme. 

První prezident do každé rodiny.

Českem hýbe v posledních dnech Masaryk. Nikoliv ten, co se zasloužil o vznik státu, ale jeho obrázek na papírku vedle číslice 5000.

Fialova vláda zaznamenala, rostoucí ceny prakticky všeho – snad s výjimkou lokomotiv – a usoudila, že českým rodinám je třeba aspoň trochu pomoci. A že nejvíc podpory potřebují rodiny s dětmi. Takže (skoro) každé dítě dostane toho Masaryka.

Připadlo mi to docela správné. Zrovna ty děti zadlužila předchozí Babišova vláda dost drasticky, tak ať mají aspoň něco do začátku.

V tu ránu se ozvaly zástupy kritiků. Že je to populistické gesto. Že by se nemělo rozdávat plošně, protože některé rodiny to nepotřebují. Že by to mělo být plošné, proč z toho děti bohatších vylučovat. A pak už nastoupila úderka „Z“ jako závist z internetových diskusí. Diskriminace bezdětných rodin! A kdo přidá důchodcům? Koukejte zvýšit minimální mzdu! Staráme se o děti, zatímco staří lidé umírají hlady! V Chánově se bude oslavovat! A tak podobně.

Člověk seznámený aspoň rámcově se životem tuší, že provoz rodiny s dětmi je nákladnější než bez nich. Děti rostou, ať se nám to líbí nebo ne, a lednička pod jejich náporem úpí. Taky potřebují dvakrát za rok nové boty, protože kromě dětí roste i noha. O oblečení nemluvě. K dítěti logicky patří počítač, pokud myslíme na budoucnost národa. A když je lockdown, nemohou se tři ratolesti s tátou a mámou dělit o jeden notebook. Takové kolo taky něco stojí. A zkuste poslat dítě se školou na lyžařský kurs! Na školu v přírodě! Nebo zajít s celou rodinou do restaurace na oběd.

Děti jsou budoucností národa. Minimálně v tom smyslu, že nám budou vydělávat na důchod. Takže Masaryka dítěti považuji za dobrý krok. Zvlášť v situaci, kdy vláda může hospodařit jen s tím, co se neutratilo za pávy.

Adidas.

„Koukal jsem večer z balkonu na ulici“, povídá pan Puštík. „Šli tam tři mladí Ukrajinci, adidasky a dost drahé bundy. Producírují se tady, zatímco naši důchodci nemají na jídlo. Jak si to vůbec představují a co tu vůbec dělají!“

Zeptal jsem se pana Puštíka, jestli už večer byla tma. Nebo aspoň šero. A jak v tom šeru poznal, že to jsou Ukrajinci. Jestli si je jistý, že měli adidasky, a jestli na tu dálku poznal, že to byly originály nebo nějaké napodobeniny z černého trhu za pár šupů. A taky jak se dá potmě poznat drahá bunda, která je možná jediná zachráněná cennost po tom, co jejich byt přeuspořádala ruská raketa. Za každou mou otázkou pan Puštík chrlil hromady nadávek, mezi nimiž č*uráci byla nejslušnější. Jak se dostával do otáček, došlo na fašisty a banderovce, Fialu a pražskou kavárnu.

Když nabíral dech, zeptal jsem se, jestli zná nějakého důchodce, který nemá na chleba. A pokud jo, jestli se mu snažil nějak pomoci. Že by mu poradil, kam se obrátit nebo mu sám něco na zub přinesl. To už byl nafouklý jak duše od traktoru, slinu v koutku úst a já přemýšlel, jestli nemám volat rychlou. Tak jsem se raději rychle zdekoval.

Lidé jako pan Puštík si z počítačové gramotnosti si osvojili to slavné Ctrl-C a Ctrl-V. Se svými soukmenovci si Puštíci vyměňují řetězové emaily a články z Aeronetu a šíří je dál. Kolující příběh tří Ukrajinců v adidaskách je jedním z nich (Ukrajinky se zase vyznačují nalakovanými nehty a drahými telefony). Nikdo kolem jeho balkonu neprošel. Tře Jako vše podobné to vzniklo metodou copy/paste.

Nakonec jsem mu křivdil. Cestou jsem tři mladé muže potkal. Byli to studenti zdejšího gymplu a vraceli se z tréninku. Co měli na nohou a kolik stály jejich bundy, se mi nepodařilo zjistit.

Článek.

Přidali jsme s Hankou na zbraně. No nemyslete si, i když jsme zazobaní důchodci, na celý tank to nebylo. Spíš na jeden článek tankového pásu. Když si tank v bitvě přetrhne pás, je to trapas, protože se na jednom pásu začne točit dokolečka. Ale tím jedním článkem pás zase spojíte. Znáte to, článek k článku…

Když už jsme věděli, co pošleme, řešili jsme kudy. Neziskovky jsou fajn, ale nemáte jistotu, že za to opravdu koupí článek k tanku, a ne nějaký transparent proti dálnicím. Až jsme narazili na Velvyslanectví Ukrajiny. Trochu jsem se bál, aby se ty kousky tankových pásů nehromadily v pracovně ambasadora a nedělaly mu tam binec. Ale Hanka mi vysvětlila, že tam mají konto a z toho se ty zbraně pro Ukrajinu platí.

Když jsme měli vyřešeno, jak porazíme Putina, napadlo mě, že v téhle válečné době jiné charity asi trochu ostrouhávají. A jestli bychom některé nemohli taky něco. Jak jsme vymýšleli, vykoukla na mě ze schránky obálka. Píše mi „Hnutí pro život“.

Aha! To je ten spolek, co chtěl zakazovat, aby Ukrajinky znásilněné ruskými zachvatčiky dostaly tabletku Postinoru (pokud vám je víc než třináct, určitě víte, k čemu ta věc je). To teda túdle. Ani korunu!

A tak jsme ušetřili. Příště třeba na volant toho tanku. To jsem napsal blbost! Každý kluk přece ví, že tank žádný volant nemá.

Speciální vojenská operace.

Sovětsko-ruská armáda bránila spravedlivé zájmy své země vždy tak, že napadla, obsadila a připojila nějakého slabšího souseda. Většinou se jí to dařilo skvěle, když byl ten soused dostatečně malý a slabý. Jen třikrát se vylámala zuby: ve válce s Polskem 1920, po napadení Finska 1939 a nakonec při invazi do Afganistánu, která trvala deset let a byla tím posledním hřebíkem rozpadu Sovětského svazu.

V zemi, kde politici a media lidu lžou úplně ve všem a nejvíc jejich diktátor, je normální že diktátorovi rádcové lžou i jemu. Za léta vědí, co on chce slyšet, a informace upravují, ředí a filtrují.

A pak se stane, že ruský diktátor se rozhodne obsadit a asi připojit celou Ukrajinu. Přihrne na její hranice skoro všechna svoje vojska. Chvilku váhá, jestli to přece jen není příliš rozlehlá země, ale věrní rádcové ho ujistí, že Ukrajinci jsou přece taky jenom Rusové. Akorát se je pár fašistů a Banderovců snaží zavléct pod jho prohnilého Západu. Ukrajinci budou jeho vojáky vítat květinami. Tady je první chybička plánu, protože v únoru na Ukrajině moc kytek neroste. Mělo by se počkat do května, jenže vojska leží v poli už od listopadu a mrznou.

Tak se diktátor rozhodne, že za tři dny bude v Kyjevě vítězná ruská přehlídka. A hned tu akci spustí, čímž zaskočí i ministra obrany. Vojska vyrazí před svítáním a prvních pár kilometrů jedou bez problémů, jen některé tanky zůstaly stát před hranicí, protože někdo z nich ukradl součástky. Jak se začnou rozhlížet po kytkách, začne po nich ukrajinská armáda střílet.

Tak jo, bude boj, nas mnógo a uvidíte za pár dní. Jenže to mnógo je problém, po úzké silnici jedou stovky obrněnců. Když tomu prvnímu dojde palivo, najednou stojí všichni. Koloně je šedesát kilometrů. Na konci stojí cisterny, co by rády dovezly palivo těm tankům vpředu. Jenže když se to někdo pokusí objet přes pole, zapadne do toho pověstného ruského bahna, které už zlomilo vaz Napoleonovi i Hansi Guderianovi.

Ti Ukrajinci mají svoje Javeliny, Bayraktary a drony a rovnice válečného štěstí je jeden Javelin rovná se jeden hořící ruský tank.

Takže ani květiny ani boj v poli. Statečné ruské armádě zbývá už jen vraždit civilisty a děti, ničit jejich domovy a všechno kolem a pak se dát na ústup. To, co dokáže Putinova armáda, nedělali snad ani nacisté.

Co bude dál, zatím nevíme. Každý diktátor je megaloman a šílenec. Každý diktátor chce víc a víc vládnout světu a přitom se strašně bojí. A tenhle má ke všemu červené tlačítko.

Víčka.

Co když to bylo takhle? PET lahve jsou čistý materiál, z kterého se dá recyklovat něco nového, třeba PET lahve. Lidé toho hodně vypijí a také uloží do žlutých kontejnerů. Má to jeden háček: víčka jsou z jiného plastu. Ty musí před roztavením někdo odšroubovat. Chytré hlavy v recyklovně si lámaly hlavy, jak to zařídit. Přesvědčit spotřebitele, aby petky vyhazovali odšroubované, bylo nereálné. Zvažovaly se různé soutěže: třeba za tisíc víček dostanete karton nápojů. Málo motivující, lidi by to asi nebavilo. Nakonec někdo z firmy tiše vypustil fámu: když sesbíráte a odevzdáte nevím kolik tisíc víček, potřebný invalida dostane vozík.

A už to jelo. Sbíraly babičky i děti ve škole. Byla to charita a bylo to mnohem víc, než když rodiče těch dětí kdysi sbírali céčka. Taky plast.  V českém prostoru to vydrželo řadu let. Dnes už se o tom zmiňují jen humoristé. Vlastně ne, nedávno jsem na internetu zahlédl něco ve smyslu: Ukrajinci dostanou všechno, ale na naše děti musíme sbírat víčka. Neberme to těmhle lidem. I ti největší hlupáci mají právo dělat charitu.

To je k víčkům asi všechno. A nepište mi, prosím, do komentářů, že víčka se sbírají proto, aby nápojové firmy měly větší zisky. Myslím si to taky. Ale ta ptákovina, kterou jsem si vymyslel a kterou jste právě dočetli, má silnou ekologickou myšlenku.

Všichni jsme fašisté!

I já, i vy. Podle představy Putinova Ruska jsou fašisté všichni, kdo se Rusku nechtějí podrobit. I lidé, i národy, i státy. Teda kromě Venezuely a Eritrei. Číňani mají možná výjimku, ale co bychom si povídali – bude to nakonec Čína, který si jednou udělá z oslabeného Ruska svou kolonii.

Ve skutečnosti je to ale Rusko, kdo je fašistický nebo lépe nacistický stát. Má svého führera, ideologii a chuť neustále napadat a okupovat sousední státy. A když to v normálním vojenském boji prohrává, nasadí děla a rakety a zabíjí civilisty.

Ještě než s ruským imperialismem carským i Stalinovým je větší podobnost s Adolfem Hitlerem a jeho Třetí říší. Zatím nikoho nenapadlo filmově prostříhat Hitlerovy projevy na stadionech ve třicátých letech se záběry Putina v Lužnikách. A záběry jednotek SS likvidujících civilisty na Ukrajině 1941 a ruské armády na Ukrajině dnes.

Nejpřesnější obraz dnešního Ruska je ten záběr na černě oděného orangutana, co řve „Za rasíju“, „Za pútina“ a dav to za ním skanduje. Chuť obnovit sovětské impérium a zastavit se až na Šumavě z toho přímo tryská.

Těm Rusům, co nejsou nacisty, jejich budoucnost moc nezávidím.

Někdy se to prostě navrší.

Není to příliš dávno, co naši planetu začalo ohrožovat globální oteplování. Upřesňovala se měření, vědci publikovali své analýzy, začali se tím zabývat politici i veřejnost. Že se otepluje, vzali na vědomí snad úplně všichni. Lišili se v tom, jaký podíl viny na oteplování má lidská činnost. Ale vlády a další instituce se dohodly, že s tím se musí něco udělat a dospět k uhlíkové neutralitě. Některé návrhy byly věcné, jiné zas z oblasti zbožných přání. Konaly se summity politiků a vědců, probíhaly demonstrace za klima a Greta se plavila plachetnicí přes Atlantik.

Jenže než se lidstvo do toho mohlo reálně pustit, přišel Covid. Nic takového jsme od dob španělské chřipky nepoznali a dost nás to zdeptalo. Mutující virus zahltil hospodářství i zdravotnictví. A taky myšlení lidí i práci medií. Na klima už logicky nezbyly síly. Přestalo se o něm i mluvit.

Ještě jsme se z pandemie nevybabrali a už ji převálcovala další apokalyptická událost. Kremelský šílenec, jakého od časů Adolfa Hitlera nikdo v Evropě nepamatuje. Válka je mnohem blíž a mnohem větší než všechny vojenské střety za poslední tři čtvrtiny století. Nechce se tomu uvěřit. Sledujeme ruské zločiny v přímém přenosu. Snažíme se pomáhat jako státy i jako lidé. A tušíme, že to horší nás teprve čeká. Válka zcela vytěsnila Covid i klima.

Tiše doufáme, že pandemie už znovu nezaútočí. A pokud jde o klima, je nám jasné, že z těch velkých plánů nezbude skoro nic. Evropa se teď bude muset postarat o svoji energetickou bezpečnost a zbavit se závislosti na ruském plynu. A jenom stavěním solárů a větrníků se to nepodaří. Určitě teď nebudeme rušit uhelné elektrárny a napřeme větší pozornost jádru. (Vzhledem k šílenci v Moskvě se také budeme starat o vojenské posilování.)

Nejvíc nás teď zaměstnávají zprávy z bojiště a starost o to, kde ubydlíme ukrajinské děti a jejich mámy. Ještě že teď už máme vládu, která umí a nefotí se s pávy.

A do toho proskočí drobná zprávička: v Arktidě i v Antarktidě se letos pohybují teploty o 30 až 40 stupňů Celsia výš, než je dlouhodobý průměr.

Květiny došly.

O neschopnosti ruské armády se bude jednou psát v učebnicích válečné strategie. Má v tom tradici od Stalinových dob. Tenkrát, v druhé polovině války stále platilo „nas mnogo“, ruský život měl nulovou cenu. Rudá armáda prorazila německou obranu a postoupila o jednotky kilometrů, ale zahynulo při tom třičtvrtě milionu ruských vojáků.

Mnohakilometrový konvoj ruské techniky, který už druhý týden stojí mezi Kyjevem a běloruskou hranicí, je symbolem té neschopnosti. Došla nafta, nepojízdná vozidla překáží těm dalším, vybité baterie, nedostatek jídla, metr od ucpané silnice bahno s poetickým ruským názvem „rasputica“, z kterého nevybředne žádné vozidlo. A demoralizovaní mladí vojáci, kteří nevědí kam jeli, proč tam jeli, co tam dělají a kdy nebo zda se dostanou domů.

Nezvládnutá taktika, logistika, zásobování, technická podpora. Selhání zpravodajců, kteří Putinovi tvrdili, že Ukrajinci budou vojáky vítat květinami. Ostatně diktátor nic jiného nechtěl slyšet.

Ruská pěchota i tanky stojí, postoupit nedokáží. A tak jediné, co není přímo ohrožované Ukrajinci, je ruské dělostřelectvo. Dnem i nocí pálí na obytné čtvrti i občanskou infrastrukturu. Ve velkém zabíjí civilisty, ženy i děti. To je slavná ruská Putinova armáda.

Holubice.

Proti holubům vůbec nic nemám. Jen nesnáším holubice míru. Vždycky se totiž objevovaly společně s harašením zbraněmi.

Jedinci, kteří mají náboženské nebo kulturní povědomí, vědí. Když se praotec Noe už hodně dlouho plavil v arše po hladině potopy, pod kterou nebylo živého lautr nic, znejistěl. Tak vypustil ptáka. Holuba. Bible si myslí, že to byla spíš holubice, protože ta má méně testoteronu. Pták zmizel za obzorem a dlouho se nic nedělo. Nevěstilo to nic dobrého: holubice je neplavec! Noe ji už chtěl odepsat do ztrát, když v tom se holubička vrátila a v zobáku nesla snítku. Nebo chcete-li ratolest. Noe z toho usoudil, že voda začala klesat, když už se někde zazelenilo. Znamenalo to, že Bůh už se nezlobí. Že nastalo smíření, prostě mír.

Ponechme teď Noema jeho starostem, expedovat z archy všechnu tu havěť od komárů až po velbloudy musela být dřina a odpovědnost, když všude byly spousty bláta. Naše holubice se ale po tom ekologicko-politickém zásahu Boha stala symbolem míru. Čím víc lidi válčili, tím víc se k ní obraceli.

Malíři z celého světa ji kreslili. Pak přišel jeden, udělal pár čar a byla holubice míru. Jmenoval se Picasso. Všichni ji kopírovali; součástí příprav na válku byla i mírová hnutí. Ta měla v erbu ptáka se zeleninou v zobáku vždycky.

Jako školáci jsme ji furt museli malovat a vystřihávat a lepit na okna školy. Byli jsme pro mír. Vzpomněl jsem si na to až na vojně, kde jsem viděl plán, jak naše jednotka projede Německem zasaženým našimi atomovými zbraněmi jako nůž máslem. Za osm dní až na břeh Rýna.

Zanevřel jsem od té doby na všechny ty boje za mír a obránce míru a Not War. Výkřiky, že nechcete válku, podporujete agresora. Všimněte si, kdo dnes horuje pro mír na Ukrajině. Obvykle totiž dodávají, že obě strany by měly přestat válčit. Na Ukrajině ale válčí jenom jedna strana. Ta druhá se brání. Agresor potřebuje dostat přes hubu. Porazit, zašlapat, izolovat a zničit. Vytahovat holubici a halekat o míru agresorovi naopak pomůže.

Pacifismus škodí právu, lidem, národům a životům. A vlastně i tomu míru.

Hodina.

Všechny vlády a všechna ministerstva dopravy slibují budování superrychlé železniční dopravy a vysokorychlostních tratí. A pokaždé se dočtu, že z Prahy do Brna se bude jezdit za hodinu. To je moc pěkné. Jen nevím, jestli to potěší třeba obyvatele Sušice, Kraslic, Šumperka nebo Frenštátu. Plánovači a novináři zřejmě žijí představou, že u nás se jezdí hlavně z Brna do Prahy a z Prahy do Brna. I s přilehlým okolím těchto dvou měst se to bude týkat maximálně dvou milionů Čechů. Zbylých osm milionu utře. Přitom při korektně skrývané rivalitě těchto dvou měst nechápu, proč by měl nějaký Pražák jezdit do Brna. Když už na Moravu tak do Olomouce nebo do Stodolní. Stejně tak nechápu, proč by Brňané měli jezdit do Prahy. Maximálně jednou, až se tam budou stěhovat.

Možná namítnete, že ležíme v srdci Evropy, a právě přes nás povedou ty nejrychlejší tratě z východu na západ a ze severu na jih. Budete mít pravdu, taky jsme několik desetiletí budovali čtyři rychlostní železniční koridory. Možná už je za pár let dokončíme. Bylo by nezdvořilé se pídit, jakou nejvyšší rychlostí se dnes po nich jezdí. Víme ale, že křižovatku Evropy nikdo moc nevyhledává a rychlovlaky z Berlína do Vídně jezdí rychleji oklikou přes Norimberk.

Nejvyšší rychlost nově budované trati je vždycky v novinových titulcích. O něco pomalejší je rychlost v návrzích projektantů. Ještě pomaleji pojedou skutečné rychlovlaky. Možná to trochu zhorší i fakt, že nestihneme nakoupit ty správné lokomotivy. V některých úsecích nebude možné vyloučit ostatní vlakový provoz a taky bude nutné trať udržovat a občas i opravit.

Další komplikace budou v samotném Brně. Město už třicet let stěhuje nádraží a zatím s tím ještě nezačalo. Asi tak dalších třicet let se bude stavět a přemísťovat, což bude znamenat rozmanité výluky a zpoždění. A aby toho nebylo málo, rychlovlaky z Prahy do Bratislavy, Budapešti nebo Vídně nebudou zajíždět do města. Zastávka pro Brno bude někde v té slavné „zatáčce na Vídeň“.

Ale nechme sýčky sýčkovat a těšme se na to, jak na cestě do Brna ani nestihneme dopít kafe.

Právo na placatou Zemi.

Právem každého člověka je věřit v cokoliv.  Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.

Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.

K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty hygienických stanic nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.

Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.

Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže se pak můžete divit.

Stovka.

Na to, že se prodíráme vánočním časem, mi připadá, že tu nevoní jehličí, ale všelijaké hnusy.

Máme novou vládu. Je letitým a ušlechtilým zvykem, že nová vláda se ještě před příchodem do sálu neskopává se schodů. Do začátku se jí dává 100 dnů k rozkoukání, co je potřeba udělat hned, co za pár měsíců a co předevčírem. Zaslouží si to každá vláda, ale především tahle, co přebírá zem notně rozbombardovanou.

Že kritikou, podpásovkami, nepravdami i nadáváním začíná od prvního dne strana protivná (míněno poražená), nepřekvapí. Na zhoršující se politickou kulturu už jsme si minimálně za posledních osm let zvykli Ostatně opozice to má v popisu práce a rukavičky obléká málokdo.

Že jsou ale rozhorleni a nafrněni příslušníci našobubliny a začínají proti té „své“ vládě s nesmyslně kritickými pokřiky, ještě než ta vláda vůbec začala jednat, to je dost špatná zpráva o zdejším občanském klimatu. Jako bychom si za předchozí roky osvojili mínění, že být zásadně proti je cool, že všechno, co je nahoře, musí být špatné. Může, ale nemusí.

Zatím tedy „podporujme svého šerifa“ a bedlivě ho sledujme.

Po 27. dubnu roku 2022 už bude mít tu stovku zaběhnutou. To pak měřme, hodnoťme a buďme nesmlouvaví.

Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve na dalších místech se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápětí sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám vláda a EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten dnešní. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den má dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.  

Šestadvacátý summit

Do Glasgowa se sjeli politici, vědci, novináři, aktivisté, demonstranti a mnozí další v počtu několika tisíc. Konal se 26. mezinárodní summit OSN proti klimatickým změnám.

Jako na většině předchozích setkání se nevyřeší prakticky nic, ale do boje s klimatem vlády naslibují biliony. Pravděpodobně ani ty sliby nesplní. Třeba ano, ale ty prostředky budou investovány do něčeho, jehož účinnosti si zatím nejsme moc jisti. Teplota planety stoupá, důsledky začínají být místy i vidět. Ale stále nevíme, jaký podíl z toho způsobuje činnost člověka. Neboli nevíme přesně, co to udělá s teplotou, když budeme některé aktivity společnosti rušit nebo omezovat.

Nabízí se zamyšlení: Nebylo by lepší místo „války s CO2“ se smířit s tím, že se planeta prostě oteplí a začít bránit důsledkům, které to přinese? Třeba stavěním mořských hrází, stěhováním sídel do vyšších poloh, řešením problémů zemědělství, péčí o vodu, o stromy a o krajinu. Určitě by to mělo pro lidi větší smysl než zjištění na konci století, že se plán jednoho a půl stupně přes astronomické náklady nepodařilo splnit. Možná by se obyvatelstvo planety s podobným přístupem lépe souznělo a víc chápalo náklady, které to přinese. Zatím sleduje jen zchudnutí všech ve jménu ne zcela jasného cíle a politiky, kteří se každoročně slétají stovkami vládních i soukromých tryskáčů, aby konstatovali, že situace je vážná, ale že se zase nic nesplnilo.

Válečný deníček.

Sobota 10. července 2021: Prezident Miloš Zeman letos plánuje o dovolené opět navštívit Vysočinu. (Po celoroční úmorné práci na to má samozřejmě nárok i prezident a vrchní velitel České armády, součásti to NATO.)

Pondělí 12. července 2021: Prezident republiky Miloš Zeman přijal v na zámku v Lánech na jeho žádost ministra obrany Lubomíra Metnara. (Jednání bylo věnováno situaci v Afganistánu, postavení České armády jako součásti NATO a ohrožení afgánských tlumočníků a dalších pomocníků.)

Pondělí 26. července 2021: Prezident Zeman se o víkendu na Vysočině opět projel ve člunu. (Zvládlo to osm vyškolených pomocníků z ochranky.)

Čtvrtek 29. července 2021: Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček zveřejnil prohlášení prezidenta republiky s odvoláním na jednání s ministrem Metnarem (12. července 2021). Prezident doporučil „poskytnout pomoc těm, kdo v Afghánistánu pomáhali Armádě České republiky a kterým nyní hrozí zavraždění Talibánem.“ (Nepotřebujeme prezidenta, když máme Ovčáčka.)

Sobota 14. srpna 2021 22:00: Česká republika se rozhodla evakuovat z Afghánistánu kromě českých diplomatů i zaměstnance ambasády z řad místních sil a afghánské tlumočníky. O situaci v zemi, v níž vede ofenzivu islamistické hnutí Tálibán, jednala v sobotu večer Bezpečnostní rada státu. Schůzky se účastnil předseda vlády Andrej Babiš, ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek a ministr obrany Lubomír Metnar. (Že jde do tuhého, už se začíná tušit i v Praze.)

Neděle 15. srpna 2021 14:00: Talibán vstoupil do Kábulu a obsadil prezidentský palác. Na mezinárodním letišti je zmatek. Tlumočníci se o pomoci z Česka z větší části nedozvěděli. Pro většinu z nich už je možná pozdě. (Naděje umře až poslední, ale Talibán na obklíčené letiště nikoho z Afgánců nepouští.)

Středa 18. srpna 2021 prezident poskytuje rozhovor Parlamentním listům, ve kterém odmítá zvýšení příspěvků pro NATO. (Voda v rybníku už chladne.)

Co v této záležitosti podnikla prezidentská kancelář, Ministerstvo obrany a Bezpečnostní rada státu ve dnech 13.-28. července a ve dnech 30. července až 13. srpna není známo. Ví se jen, že Miloš Zeman pádloval na rybníku a Andrej Babiš rozdával v domovech důchodců novou knihu Marka Prchala. Co ale víme jistě, že za všechny ty problémy může Kalousek.

Konstantin, Jan a Metoděj.

Konstantin, Jan a Metoděj.

Ty dva svátky na začátku prázdnin…

Někdy se to sejde, kalendář nám nadělí čtyři volné dny, jako letos.

Málo nás zajímá, o čem ty dva svátky jsou. Nejsou zatíženy – jako několik našich svátků dalších – úvahami o české státnosti, kterou slavíme, když jsme ji získali, a moc se nepamatujeme, jak jsme o ni přicházeli. To v červenci se nejvíc ateistický národ v Evropě zabývá svými problémy náboženskými.

Konstantin a Metoděj je svátek moravský, neboť příchod věrozvěstů do říše Velkomoravské, je asi největší kulturněpolitickou událostí země mezi Čechami a Slovenskem. Hrozilo tenkrát, že – když teda nechceme na Západ – od těch dobrých mužů ze Soluně dostaneme něco jako azbuku, což nás mohlo ještě více přimknout k Východu a k Slovanstvu. Naštěstí se to nepovedlo.

Jan Hus ve druhém dni je zase svébytný protest v Čechách, kde jsou lidé dodnes tak nějak podobojní protestanti proti… no prostě proti všem. Byl to slavný čas vítězství vozových hradeb, ale pouze do chvíle, kdy už se jen ničilo a loupilo a jedni Husité museli rozprášit ty druhé, aby to skončilo.

A tak dodnes nevíme, jestli máme mariánské sloupy bourat nebo stavět kopie. Ale každý, koho to zajímá, si může vybrat svátek podle své chuti.

Ta dnešní mladá generace je hrozná.

Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen. Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí. Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat. Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence. A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice. Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují. To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme. Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.

Zapomněli jsme, že částí života je i smrt.

Až do března jsme žili v Evropě sedmdesát let poměrně dobrý život. A posledních třicet i plný, bohatý a svobodný. Tedy kdo chtěl. Prakticky žádná válka. Postupné zvyšování úrovně života. Lékařská péče na úrovni. Zmizelo mnoho nebezpečných nemocí, hlavně těch infekčních. Zlepšilo se životní prostředí. V Evropě se plynule zvyšoval věk obyvatel a my jsme po roce 1989 začali dohánět západ.

Časem jsme si zvykli na činorodé devadesátníky, některé na štíru s chůzí, ale většinou dobře myslící. Věděli jsme, že zatím nikdo nevynalezl elixír života a že přes všechna vylepšení život někde končí. Ale skrývali nám to, na rozdíl od předchozích generací, které viděly své blízké umírat doma, většinou v přímém přenosu. Pýchou všech režimů byly televizní šoty spokojených stařečků v kolektivních zařízeních. Dnes starý člověk zemře v nemocnici nebo v ústavu a blízcí si to odbydou v přísálí krematoria. V obřadní síni už nejde o tu smrt, ale o zásluhy, o to, kolik květin, a kdo všechno dorazil.

Se smrtí se prostě míjíme. Neprožíváme ji, leda u těch hodně blízkých, jinak je to pro většinu životaběh, jako když na podzim padá listí. V našich myslích se usadil ateismus, nebádáme, kam je to dál a jestli se tam potkáme. Někteří lidé o to víc chamtí po smrti na obrazovkách – vraždy, havárie, utopenci, pády z mostu… Na pády letadel je už množstevní sleva, tam je smrt anonymní.

A teď přijde něco, co neznáme, nechápeme, na co nejsme připraveni. Smrt kosí v našem okolí, mrtvých ve statistikách přibývá denně po stovkách, a my se s tím musíme smiřovat. Jasně, mnohokrát se tomu dalo zabránit, kdyby bylo v každý čas dost prostředků na ochranu, kdyby se uklízečka z domova důchodců neodskočila nakazit se na diskotéku, kdyby se vláda nechovala jako hejno zmatenců…

Ale je to tak. Lidé umírají. Můžeme to brát jako boží záměr nebo běh světa v souladu s Darvinem. Nebo to jen vzít na vědomí. Všechno neumíme, a ještě dlouho umět nebudeme. Možná nikdy. Tak se s tím smiřme a obrňme se trochou pokory.

Čudlík

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví, kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Moderní člověk.

Zabývá se studiem marxismu-leninismu.
Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny.
Věří v celosvětovou revoluci.
Svět je a musí být multikulturní.
Uvítá v Evropě všechny migranty.
Islám je vlídné náboženství.
Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci.
Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael.
Je feminista, i když má pindíka.
Žádá ženské kvóty.
Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde.
Ale péči o děti by měl převzít stát.
Majetek je zlo.
Prázdný objekt má každý právo obsadit.
Přírodu je nutné chránit před lidmi.
Tam kde není pole, měl by být národní park.
Je vegan nebo alespoň vegetarián.
Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet.
Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě.
Nejlepší elektřina je žádná elektřina.
Nakupuje zásadně se síťovkou, žádný igelit
Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval.
Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou.
Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl.
Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren.
Protestuje proti stavbě dálnic.
Bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví.
Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv.
A když je potřeba, zapálí i nějaká auta. 

Celebrity nejsou elity.

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Proč!

Pročpak máme nižší mzdy než v Německu? Protože máme čtyřicet let zpoždění za západní Evropou. Protože si dál tři destiletí svobodně libujeme v celkové nevzdělanosti. Protože se nám líbí nechávat se zaměstnávat v montovnách a ve skladech Amazonu, kde se nemusí myslet. Protože naše školy nikoho myslet neučí.Protože jsme hrdě zrušili maturitní matematiku, protože je moc náročná a nikoho nezajímají technické obory, protože jsou těžké a odpovědné. Protože se hrneme na studia kulturní antropologie a podobných oborů, které jsou lehké, ale žádnou přidanou hodnotu nepřinášejí. Protože se bojíme, aby nám lopatiči z Ukrajiny nebrali práci. Protože jsme se otevřeli světu, ale většina z nás zůstává doma sedět na prdeli. Protože máme odpor, ke všemu novému, co bychom se museli na stará kolena učit.

Přáníčka

Drtivá většina přání k Vánocům a k Novému roku, je obvyklá, konvenční, nenápaditá, opisovaná a nepřekvapivá. „Šťastné Vánoce, bohatého Ježíška a úspěšný Nový rok.“

Tak za prvé: nevím proč mi lidé přejí úspěšného prvního ledna následujícího roku. Tedy den, kdy odpočívám po Silvestru, probírám se z lehké kocoviny a nanejvýš zajdu odpoledne s rodinou na krátkou procházku.

Já lidem přeju úspěšný celý nový rok včetně druhého ledna a třicátého prvního prosince. Klidně bych jim přál i úspěšné všechny další roky. Ale to nedělám kvůli riziku, že spadne kometa, přijdou povodně a nějaká horší nemoc než AIDS, nebo padne vláda, kterou jsme si tak oblíbili.

„Šťastné Vánoce“ je celkem legitimní přání, které se těžko může zvrtnout. Dotyčným stačí nezhroutit se pod náporem nákupů, balení dárků (za svůj dlouhý život jsem zjistil, že balit holky je mnohem příjemnější než balit dárky). Pečení něčeho, co se stejně na konci ledna vyhodí, sehnání jehličnanu, kaprovražda a shromáždění všech příbuzných (i těch neoblíbených) k jednomu stolu a pod jeden strom. Alternativu „veselé Vánoce“ zavrhuji už proto, že to všechno, co jsem právě popsal, zase tak moc velká sranda není.

Ze všech těch přáníček je nejproblematičtější přání „bohatého Ježíška“. Ježíšek – ten, kterému podsouváme, že nosí dárky – byl na slámě v Betlémě tak chudý, že proti němu kostelní myš byla palestinským Kellnerem. Ježíš byl chudý i po zbytek svého poměrně krátkého života, protože nic nepotřeboval. A pokud just něco potřeboval, tak si to opatřil zázrakem.

Ale znáte to: není důležité, jak to ve skutečnosti je, ale jak to bulvár podá a lidé slyší. Prostě měli Ježíška za bohatce. Nejvíc samozřejmě vadil levičákům. Tak ho odsoudili a v pátek popravili. Teprve později se přišlo na to, že Ježíš byl chud, což byl dobrý startovací moment k tomu, aby ti, co to hlásali, přitom bohatli a bohatli.

Nepište proto, prosím, „bohatého Ježíška“, aby se toho někdo zase nechytil a Ježíška nám nepopravili ještě jednou.

Takže bych to přání napříště radši zprůměroval: „Příjemné Vánoce a dobrý celý příští rok“.

Trocha nepohody.

Když je pohoda, máte se fajn. Když je nepohoda, ať už meteorologická nebo nějaká jiná, je to horší. Je po fajnu. Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě.

Ještě jednou: Takže se snažíte, abyste byli co nejvíc v pohodě. A logicky firmy, instituce a media se taky snaží, abyste byli co nejvíc v pohodě, protože na vaší pohodě se dá vydělat.

A jsme u toho, jak vypadá pohoda v Česku (stejně asi jako v dalších lokalitách EU). Pohoda po Česku je když… Ležíte na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore, vaše partnerka na vás nyvě zírá, slunce svítí tak akorát a vlastně se vůbec nic neděje.

To poslední je vůbec nejdůležitější: nic se neděje. Klídek a pohoda. Žádné starosti, žádné informace, žádné myšlenky. Leda tak zprávy, co Andrea Verešová.

Je to tady. Klídek a pohoda je české zahnívání. Nemusíme se rovnou starat o nejchudší v Bangladéši nebo o překotné tání ledovců, To zas tak tak moc neovlivníme, protože nevíme přesně, co a kdo za to může, ovšem hádáme se o tom dnem i nocí. Ale co se odehrává u nás doma, by vás mělo zajímat aspoň trochu. Oni ti politici, úředníci, policajti a miliardáři tady dělají spousty divných věcí, o kterých je dobře vědět a o kterých bychom měli přinejmenším přemýšlet. Jenže ti politici etc., tuší, že mohou ledacos, protože my ležíme na lehátku vedle bazénu, v ruce sklenici Tulamore….

Zkuste se probrat, odložte ten lahváč Kozla, o kterém sníte, že je to Tulamore, odložte klídek a pohodu a začněte přemýšlet. Úplně vlastní hlavou, ne tím, co vám do ní nalhala media. Jde o nás a taky o to, jak se budou mít naše děti. Teda pokud vám na nich záleží.

Hongkong a Barcelona.

Koukáme na obrázky a čteme kusé zprávy, hledíme na obrovské davy protestujících a taky brutalitu policie. Podobné scény se přelévají po zeměkouli z místa na místo, před nedávnem Moskva a Venezuela, čerstvě teď Chile, taky nezapomeňme na Žluté vesty nebo nedávné africké jaro. Jako by planeta kroužila kolem sudu prachu, stačí jen někde neopatrně škrtnout.

Důvody těch vznětů mohou být různé. Ty ekonomické snad převládají. V Chile prý zdražili jízdenky na hromadnou dopravu a pohár přetekl. Nesrovnatelně je to horší ve Venezuele, kterou komunistická vláda hospodářsky rozvrátila, v jedné z nejvýznačnější ropných destinací se netěží ani neprodává. Inflace v zemi už dávno převýšila tu slavnou německou po první světové. Žluté vesty reagovaly na krok prezidenta Macrona zvýšit daně na pohonné hmoty, protože tím se zachrání příroda. Neprošlo to a na Champs Elysées bylo hezkých pár týdnů horko. K zajímavým názorovým rozdílům by mohlo dojít, kdyby se protestující „žlutí“ setkali na stejné pařížské ulici se školáky demonstrujícími v akci „Friday for Future“.

Z jiného těsta je dvojice Hongkong a Barcelona, kde je to hodně podobné. V jednom případě proti snahám centrálního státu zavést i v této zatím svobodné části Číny svoje pravidla. V Barceloně jde o svobodu rozhodovat o sobě. O právu na sebeurčení a o případný samostatný stát. Ani jedno se nelíbí. Kdyby se ústřednímu výboru KS Číny nepodařilo dostat Hongkong do latě, mohly by se odtud šířit myšlenky o svobodě a liberalismu do všech koutů kontinentální Číny. A vládě v Madridu se zase vůbec nelíbí, že by se Katalánie, nejvíc prosperující část Španělska, začala chovat autonomně nebo se dokonce stala samostatným státem. A tak Madrid odsoudil katalánské představitele k vysokým trestům za zorganizování referenda. Prý je Španělsko podle ústavy nedělitelné. Kdyby madridský soud rozhodoval i o československých záležitostech, asi by Klaus s Mečiarem dodnes nevylezli z kriminálu.

Názory na ten dvojproblém jsou mezi lidmi, medii i politiky různé. Snahám Honkonžanů asi většinou fandíme, protože Čína, protože totalita, protože náměstí Nebeského klidu. Rozhodně nikdo nemluví o terorismu lidu bývalé britské zámořské osady. Pražský hrad to možná vidí jinak, ale to už je takový český kolorit.

S Barcelonou je to trochu jiné. Významná část Evropanů fandí. Ale jsou i hlášky, že ta ústava se přece nesmí porušit. A jak si může prosperující Katalánsko dovolit sobecky přemýšlet o opuštění chudšího zbytku Španělska! Obě města přiznávají, že se vzájemně inspirují ve formách protestů. Ale v čem je na Hongkong nahlíženo se sympatiemi, u téhož se u Barcelony minimálně zvedá obočí.

A tak si Evropan musí položit otázku, na čí straně je pravda a komu teda fandíme.

Vyvěsit kurdskou vlajku?

Mnohé radnice v Česku každoročně vyvěšují vlajku Tibetu. Je to správný krok, vysvětlovat ho asi netřeba. Ale pokud bychom byli důslední, museli bychom mít všude stožárů na vlajky jak před budovou OSN v New Yorku. A na nich vlajky všech okupovaných, utlačovaných národů, států a území.  Sestava vlajek by se asi lišila radnici od radnice podle výsledků místních voleb.

Často jsem se ptal sám sebe a občas i veřejně, třeba na Facebooku, proč taky nevyvěsíme vlajku Kurdů. Národa, který je utlačován či trpěn dokonce ve čtyřech státech Blízkého východu (Kurdistán). 

Po porážce Turecka na konci I. WW si Británie a Francie rozdělily kolonie na Blízkém východě většinou podle pravítka na mapě bez ohledu na národy, které tam žily. A tak přes 30 milionů Kurdů žije ve čtyřech zemích, nehledě na ty v diaspoře. Myšlenka vlastního státu je oprávněná.

Důsledky sklízíme i o sto let později. Kurdové o sobě dávají vědět a také bojují. Turecko své Kurdy utlačuje a má z nich strach. Ostatně, že Turci jiné národy likvidovat umí, ukázal jak středověk, tak genocida Arménů v minulém století.

Ale: Turecko je členem NATO. Bylo z dobrých důvodů přijato do spolku v době studené války a vypadá to, že dobré důvody trvají. Nelze vyslat vojáky NATO proti státu NATO, když se nám něco nelíbí. Jediné, co by Česká republika mohla ve dvou krocích udělat je vystoupit z NATO a následně vyhlásit válku Turecku. V té chvíli by ale všichni členové NATO měli povinnost přidat se do války proti Česku. A vyloučit Turecko s druhou největší armádou z NATO a vehnat ho tak do spojenectví s Ruskem, by nikdo rozumný neudělal.

Z toho, že OSN – možná – schválí nějakou rezoluci, si nikdo nic dělat nebude. Zatím ani tohle neprošlo v Radě bezpečnosti OSN, vetovalo to Rusko. To, co se děje, je to smutné a odporné. Ale řešení aktuálně neznáme. Můžeme vyvěsit vlajku Kurdistánu. Radnice v Okříškách už to udělala.

Chcete vyhynout?

Je to katastrofa! A neptejte se co. Když si otevřete nějaká media, tak všechno. Tají ledovce. Sobotní přílohy novin vykreslují mapky, kdy bude celý Manhatan pod vodou a kdy dorazí Severní moře až k Děčínu. Jestli něco neuděláme, tak v roce 2030 už nebude návratu, říkala Greta. My tušíme, že neuděláme. V roce dva tisíce iks už nás bude 10 miliard. Planeta nás neuživí. Lidstvo vyhyne.

A najednou zahlédnete článek o tom, jak v arabských zemích, které byly proslulé vysokým množstvím dětí najednou klesá porodnost. Kde se to vzalo? Asi někdo protrhl mlhu mediální korektnosti, která nás nepřetržitě přesvědčuje o vážnosti situace. A další zpráva: Každý čtvrtý mladý Američan neměl za celý minulý rok pohlavní styk. Ani zbylé tři čtvrtiny to moc nehrnou. Zřejmě už došly květinové děti. A o Evropu vůbec nemusíme mít strach. Počet dětí na jednu matku činí 1,60 dítěte, což spolehlivě stačí k pozvolnému vymírání. Překvapivě Česko není nejhorší, jak byste jistě čekali. Mírný nadprůměr – 1,63 včetně dětí v babyboxech.  Jsme dokonce lepší než Lichnštejnci. A je tvrzeno – to jsem nikde nenašel – že i imigranti v Evropě se nejpozději v druhé generaci přizpůsobí trendu nízké natality. Myslel jsem si, že temperamentní národy na jihu kontinentu mají dětí víc. Je tomu přesně naopak. Nejrychleji vymírají Španělé, Portugalci, Italové a Řekové. Francii a Švédsku na nejvyšších příčkách asi přece jen pomáhá vydatná imigrace.  Vypadá to, že homo sapiens sapiens vynalezlo zajímavější kratochvíle, než je vlastní reprodukce. No počkáme si.     

Nakonec tedy dvě zprávy. Lidstvo vyhyne kvůli přemnožení a nedostatku potravy. Nebo lidstvo vyhyne nedostatečně rozmnožováno. Račte si vybrat.

Protičeši.

Když o nějaké nacionální pospolitosti napíšete, že je to pronárod, je to hodně negativní označení.  Když naopak čtete o jiném společenství, že to je protinárod, nemusí to být nutně pochvala.

Nevím, kolik je na světě protinárodů, ale jeden znám dobře. Češi jsou protinárod. Jsou proti všemu. Přesněji řečeno proti čemukoliv. Dávno předtím, než někdo otevře ústa, vykřikují jeho oponenti: Jsem proti!

Nemá smysl vypočítávat, proti všemu Češi jsou. Stačí pár priorit. Vláda, radnice, nestavět dálnice, pomalé stavění dálnic, očkování, kouření, zákaz kouření, Evropská unie,… Je možné být proti dobru i proti zlu, hůl si našinec vždycky najde. Možná jsou některé národy družné a veselé. Optimistické. Češi jsou vytrvale otrávení a nas-píp-aní. A když si nestěžujete a informujete je, že se máte dobře, je to pro ně další příležitost k naštvanosti.

Nehledají se výhody a nevýhody určitého názoru, na místě je jen ztopořený odpor.

Takový facebook. Nástroj pro radostné poplkání s přáteli i s lidmi, které jste nikdy neviděli. Pro Čechy prostor ke sdělení, jak je všechno špatně. A možnost vyjádřit se PROTI čemukoliv.

Chcete důkaz? Napište do vyhledávacího řádku slovo „proti“. Mně vyskočilo 127 facebookových stránek, které jsou proti něčemu.

Proti multikulturnímu fanatismu. Proti projevům nenávisti. Proti ztrátě paměti. Blok proti islámu. Proti Konvičkovi. Protiproud. Proti ČT. Proti proudu! Proti totalitě. Proti přesunu nádraží kdesi na Moravě. Proti globálnímu oteplování. Proti církvím. Proti Židům a proti antisemitům. Proti manželství homosexuálů. Proti estébákům. Proti pražské kavárně. Proti komunistům. Proti pomníku v Letech. Proti potratům. Proti psím hovínkům. Proti střílení petard. Proti prolomení limitů. Proti tabáku. Proti hazardu. Proti vměšování Ruska. Proti EU. Protiskluzová podložka do vany.
Další občané už jsou proti zajímavěji: Proti Heleně Vondráčkové. Proti průtahu Roudnou.  Proti módní šedi v českých ulicích. Proti sjezdovce. Proti OSA. Proti zákazu fotografování. Proti amnestii, týrání zvířat, Miloši Zemanovi, Kebabem proti debilitě.

Ovšem zcela nejvýš ze všech těch proti se tyčí facebookové stránky města Protivín.  

Kocourkov pod Řípem – Patníky, návěstidla a jezy.

Doprava zaujímá vůdčí místo v mediálním životě České republiky. Ještě víc než dohromady lev sežraný chovatelem (nebo jak to bylo) a předseda Sněmovny koncertující na stole tamtéž.

Letité dopravní strkanice a stížnosti jako by s příchodem letoška kulminovaly. Už v druhé půli prosince napadl – k úžasu ministra dopravy – sníh na opravovanou dé jedničku. Vina je samozřejmě na kamionech, prý jich jezdí mnoho. Na jiných trasách se už prý začalo s výkupem pozemků, ale znáte to: na Havránkové si nepřijde ani ministr a ani ekoteroristé neřekli své poslední slovo. Tak zas čekejme nějaké čtyři nové kilometry za rok 2019.

Nestavíme, ale řešíme. Zvýšení počtu trestných bodů řidičům i za prkotiny nebo zákaz jízdy kamionů v levém pruhu a větší počet botiček za nesprávné parkování. Na silnicích se zatím nebourá tolik, jak by se na roční dobu a počasí slušelo, tak obraťme pozornost na koleje. V poslední době se stále častěji srážejí vlaky. Ne vlak s autem na přejezdu, ale dva vlaky! České dráhy, jimž se to děje hlavně, tvrdí, že mašinfýrové rozhodně nejsou přetíženi. A nějaký úřednický ťulul vymýšlí, že by strojvůdci měli bodový systém jako řidiči. Strojvůdci by asi v tom pádu odešli jinam. Ti zbylí by byli přetíženi.

Alespoň, že české lanovky fungují tak, jak se očekává. Když totiž fouká vítr, lanovky nejezdí. Takže zbývají vodní toky. Většina z nich stejně v dalších letech vyschne kvůli napřimování a betonování toků, melioracím, kůrovci i dvounohým škůdcům lesa, lánům řepky a tak. Kanál Labe – Odra – Dunaj zatím nestojí ani nehrozí a většina odborníků i laická veřejnost považuje nápad za rozmar senilního staříka. Poslanci – na rozdíl od něj – mají teď starost o plavbu na českých tocích. Tedy o flotily kanoí, kajaků, pramic a raftů. Není to tak dávno, co byli vodáci pronásledovaným druhem. Policisté je honili na motorových člunech a dávali jim dýchnout. Nejúžasnějším punktem zákonodárné cimrmanovštiny byly jezy. Každý, kdo je chtěl sjet, musel si dopředu sehnat souhlas majitele jezu. Po posměchu všeho lidu, poslanci tuhle perlu mezi paragrafy zrušili.

A teď šli ještě dál. Nový zákon stanoví že kapitán lodi – tedy kormidelník, též zadák – se musí na lodi vejít do 0,5 promile. Zbytek posádky se může plavit našrot. Těšme se na léto.

 

Březen patnáctého.

SudetyNástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky u hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika.
15. březen 1939 * A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše.
Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato stále někde čtu sebemrskačské tirády o tom, jak ti Češi byli na Němce krátce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.

Za volné pátky

<Kocourkov pod Řípem> Za volné pátky

Začala to šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová. Před švédským parlamentem stávkuje několik měsíců. Za záchranu planety.Podle zpřesněných vědeckých výzkumů máme přesně dvanáct let na to začít s oteplováním něco dělat. Jinak – jak zpívá klasik – nezůstane na kameni kámen.

Postupem času media, aktivisté a hlavně sociální sítě, udělaly své. Dnes v rámci studentské stávky za klima „Fridays for Future“ pátek co pátek nechodí mladí do školy, ale na demonstraci. Nejen ve Švédsku, ale i v jiných zemích Evropy. A v pátek 15. března se mají poprvé také přidat středoškoláci z Česka.

Zajímalo by mě, jaký to bude mít v české krajině průběh a jak se k tomu jednotliví studenti postaví. Někteří určitě uvítají šanci vyhnout se škole. Vzhledem k vyhrocené ideologičnosti si učitelé nedovolí jim to rozmlouvat. Ti další studenti už o věci něco slyšeli a přidávají se k aktivistům, kteří vědí. Budou transparenty, pokřik, hesla, plamenné projevy. Určitě žádné střety s policií ani demonstrace opačného ražení. Ale obávám se, že taky žádné závěry krom „zastavte to!“ a „příští pátek zase“. A každý další pátek až do doby, kdy se ve prospěch matky Země něco neuděje.

Jenže ono se neuděje nic. Co se dá proti globálnímu oteplování dělat? Nemusíme chtít přesné postupy od těch stávkujících. Ví vůbec někdo, co by se mělo? Jaké kroky zvolit, aby se na konci století nezvýšila teplota o dva stupně, ale jen o jeden o půl, jak jsme si naplánovali? A víme, jak se na oteplování podílejí aktivity člověka? Kdo z nás na konci století ověří, že jeden a půl stupně se podařilo, když už i těm stávkujícím bude sto let? Zakážeme uhelné elektrárny, jaderné elektrárny, dieselové motory, benzinové motory? Budeme omezovat výrobu? Poručíme větru dešti, „kdy má pršet a kdy vát“? To všechno my tady v Evropě. Ale bude tohle řešit Čína, Indie, Afrika a další části světa? Budou se chtít o tom vůbec bavit?

Vraťme se k těm, co půjdou stávkovat. Ptejme se jich, co oni chtějí pro matku planetu udělat. Sázet stromy? Čistit koryta řek? Pomáhat zadržovat vodu v krajině? Třídit odpady? Šetřit, nenakupovat nové a nové věci a nehonit se za módními trendy? Obejít se bez zboží, co se vozí na lodích spalujících mazut z daleké Číny nebo Brazílie? Zřeknout se mobilů a tabletů vyrobených v energeticky náročných procesech? Necestovat tolik, protože uhlíková stopa letadel a dalších dopravních prostředků? Na všechno mají už jen těch dvanáct let. Anebo nic z toho a jen malovat transparenty a křičet na náměstích.

Napadá mě, že boj proti oteplování je vlastně takové šidítko. Ti, co budou bojovat proti zvyšování teplot, nestihnou protestovat proti omezování svobod, demontáži demokracie, proti oligarchům, mafiánům a politickým podvodníkům.

 

Záhada s póly.

magnetický polSeverní magnetický pól cestuje. Z místa v Kanadě, kde sídlil kolem roku 1900 se posouvá směrem vzhůru. Teď už minul geografický severní pól a stále rychleji se pohybuje směrem k Rusku. Vědci si naprosto nevědí rady, ale politiku v tom zatím nehledejme. * Takové věci se stávaly i v minulosti, dokonce si magnetické póly vyměnily místo. Problém je ale v tom, že jižní magnetický pól se pohybuje jen nepatrně, takže zemská magnetická osa je ohnutá a možná hrozí její zlomení s nedozírnými následky. Možná už brzy zapomeneme na globální oteplování a budeme se zabývat globálním přemagnetizováním. (Jedna z teorií globálního oteplování planety vychází právě ze slábnutí a posunu zemského – případně slunečního – magnetismu a vliv člověka je vedle toho velmi malý. Ovšem tato teorie není moc publikována, protože to by ohrozilo kšefty s emisními povolenkami a obnovitelným zdroji.) Jediný, kdo na vývoj může pohlížet s optimismem, jsou výrobci busol a kompasů.

AUTORSKÁ PŘETAHOVANÁ

(Senát v prosinci schválil návrh změny autorského zákona, podle kterého by za užití hudby už nemusely některé provozovny platit. Nyní návrh projednává sněmovna.)

Nastal senátní návrh na změnu autorských poplatků a vyvalily se vlny shora i zdola.

Rozumím oběma stranám, sám jsem v těchhle válkách kdysi přišel k různým zraněním.
Rozumím šéfíkovi malé hospody, který sotva vydělá na nájem, má platit dlouhé peníze za to, že pustí (nebo nepustí) ve výčepu radio. Stejně jako chápu kadeřnici, které se při muzice lépe onduluje. Akorát, nešika, neonduluje sádrovou hlavu, ale živou dámu, která je tam za veřejnost.

A rozumím těmto drobným podnikatelům, že nechápou, proč by měli za radio v regále platit další peníze soukromé firmě, když už zaplatili koncesionářský poplatek a taky z medií vědí, že OSE a Instagramu zaplatil už vydavatel, když vydal CD i rozhlasová stanice, která to teď z něho vysílá. A když jim druhá strana diktuje smluvní podmínky pod hrozbou trestních sankcí.

Rozumím i druhé straně. Tomu, kdo je příjemcem těch peněz, zase vůbec nevadí, že za vydání CD zaplatí OSE vydavatel, zaplatí i fotbalový stadion, co to z toho CD pustí, zaplatí i televize, co snímá fotbal, zaplatí OSE i hospodská, co má ve výčepu televizor. I muzikant má právo na odměnu za práci, a je mu šumák, kterými cestičkami.

Jak to nakonec dopadne, netuším. Osobně bych si přál, aby ta novela neprošla. Rozhodně ne z nějakých morálně právních důvodů. To, že jde o záchranu kultury, neberu. Jakápak kultura, milánkové. To, co se line z hospodských reproduktorů, je z devadesáti procent zvukový smog. Škodí to zdraví, hosté se nedomluví jinak než křikem, vázne společenská zábava.

Mám jiný důvod. Jak řekl hlavní žoldnéř OSY Petr Janda, sdružení by novelou přišlo asi o třetinu svých příjmů. Co by nastalo? OSA by přitvrdila v jiných segmentech svého podnikání. První na ráně by byli pořadatelé koncertů nebo festivalů. Kvůli zvýšeným autorským poplatkům by buď zabalili krám nebo by pozvali méně kapel. A kdyby muzikanti nehráli, neprodávali by na koncertech ani svoje nosiče. Bumerang by dopadl na jejich hlavy.

Šli hrát do lesa k ohni, a kromě strážců národních parků by je tam pronásledovali inspektoři ochranných hudebních svazů.

ŽLUTÉ VESTY A ZMĚNA POHLAVÍ

Jedni jim tleskají, druzí je odsuzují. Podle průzkumu jim fandí 80% Francouzů. Kolik s nimi sympatizuje Čechů nevíme, u nás jsou průzkumy zaměřené jen na to, aby potvrdily 30% pro ANO.

V západním světě je moc lidí neodsuzuje, i když to rozbíjení a zapalování by nějaké pokárání zasluhovalo. Ale Francouzi jsou poněkud vitální. To u nás to máme jinak. Jen to, že lidé vyšli na náměstí, se považuje skoro za zločin: „Volby dopadly, jak dopadly, tak to respektujte!“.

Frantíci (a už i jiní Západoevropané) se bouří, protestují, perou se s policií. Nelíbí se jim Macronův zelený socialismus. Dramatickým zvýšením spotřební daně na benzín a naftu to začalo. Prezident tím chtěl získat peníze na podporu vývoje elektromobilů a vůbec na boj proti globálnímu oteplování. A občané by to zaplatili. Přitom Francouzi mají nejvyšší daně z celé Evropy.

Během protestů se vynořily i další věci, proti kterým je třeba protestovat. Třeba nezvládnutá migrace. Bezpečnostní problémy země, kde od Charlie Hebdo se dlouhé měsíce vleklo stanné právo a ani po jeho odvolání není bezpečnostní situace o mnoho útěšnější. Skoro to vypadá, že občané už mají plné zuby progresivistických novosocialistických myšlenek, které Macronovi nejsou cizí.

My máme – zdá se – úplně jiné starosti. Třeba jestli se předseda vlády nakonec vykroutí z trestního stíhání a jestli dotace Agrofertu nakonec zaplatíme my všichni. Nebo jestli náš všemi tak oblíbený prezident prosadí, aby naše atomové elektrárny stavěli Rusové. A jak dlouho ještě vydrží hospodářská konjunktura, při které se tak snadno rozdává na všechny strany. Progresivistické nápady jsou u nás zatím vesměs pod poličkou. Jen občas vyskočí nějaká neuvěřitelnost z pera levicové ministryně, jako třeba návrh, že ke změně pohlaví už nebude potřebná chirurgická změna, ale bude stačit jen osobní prohlášení. Podobné pokusy vyvolávají zatím spíš smích, pakt o migraci naše republika odmítla a snad už nikdo nevyhlašuje, že prokazatelní ekonomičtí migranti mají právo na náš azyl. (Válečným uprchlíkům ovšem pomáhat budeme. Ani zelené myšlenky životní úroveň Čechů zatím moc neohrožují.

Žluté vesty ještě shánět nemusíme. A na problémy, které máme my tady – až se probereme a vydáme se do ulic – se bude hodit, kromě rudé, barva jakákoliv.

ŠŤOURÁTKA

Vy starší si možná vzpomenete: heslem dne i státu bylo „Šetřte naše lesy!“ Topit dřevem bylo zastaralé – vždyť naši horníci statečně překračovali normy a uhlí bylo dost. Hlavně to mostecké dělalo z rodinných domů kouřící zaoceánské parníky. Šetrné heslo ale hlavně cílilo na spotřebu papíru. Pionýři vozili starý papír do Sběrných surovin. V obchodech se nebalilo skoro nic. Papíru bylo málo na knížky i na sešity. Jen na noviny, hlavně na Rudé právo bylo papíru dost. Vyrábělo se pro něj v papírně ve Větřní. Po kolejích jezdily obrovské role k rotačkám a po Vltavě tekl černý a smradlavý odpad a zamořoval nejen Český Krumlov.

Čím byl ten strach komunistického režimu o smrky a borovice způsoben, se už asi nedozvíme. Lesů jsme měli stejně jak dnes habakuk, kůrovec ještě nežil (alespoň v novinových zprávách) a hurikány ještě neduly.

Nejspíš měla úspora dřeva porazit americký imperialismus. Na nárožích visely obrovské plakáty „Šetřte naše lesy!“ Bylo to všude. V učebnicích, v čekárně u doktora, v radiu. Snad druhé nejrozšířenější heslo hned za „Buduj vlast, posílíš mír!“. Bylo i na zápalkách – asi poučení pro nás mladé, abychom v lese moc neškrtali.

Přešla dlouhá řada zim a najednou koukáme: vše kolem nás, co bylo dřív ze dřeva je najednou z plastu. Plastové byly najednou bedýnky radiopřijímačů i na zeleninu, věšáky na utěrky, zobcové flétny nebo koše na prádlo. To už se ale šetřilo nejen dřevem, ale i kovy a sklem.

Tak lidstvo dospělo až k plastovým šťourátkům do uší. Většina světové populace najednou lépe slyšela.

Každé juchú má ovšem své ale. Šťourátka se sice malým podílem ale přesto podílela na oceánech plastu v oceánech. Lidstvo zjistilo, že má problém, a zamyslelo se. Zásadní rozhodnutí míří jako obvykle na ty nejmenší nepřátele. Hádáte správně – odnesla to šťourátka. A než se rozhoupal EUmoloch, italská vláda – jako první vláda na světě – plastová šťourátka zakázala. Přidáme se a budeme dělat šťourátka ze dřeva?

 

Náš rodný jazyk.

Podle údajů z Bruselu drtivá většina evropských úředníků ovládá minimálně dva až tři (cizí) evropské jazyky. Bylo by zajímavé zjistit, u kolika z nich je jedním z těch cizích jazyků čeština. Obávám se, že by se to limitně blížilo nule.

Byla by to jistě další voda na mlýn českých eurofobů: Když euouřadové neumí česky, máme tu další důvod proč vystoupit z Evropské unie.
Ale zajímejme se spíš, proč tomu tak je. Ta malá zemička uprostřed Evropy asi není tak atraktivní, aby to někoho nutilo učit se česky. Ostatně portugalština, chorvatština nebo slovenština na tom asi nebudou o moc lépe.

Ovšem hlavní důvod je zřejmě ten, že jazyk český je těžký.

Všeobecně je čeština považována za nejtěžší jazyk v Evropě (a zcela jistě i v Antarktidě). Národní buditelé nám prostě nadrobili. I když složitost našeho jazyka se vyvinula dávno před nimi a možná husité vítězili nad křižáky proto, že měli zvládnutou shodu podmětu s přísudkem, kondicionály a vyňatá slova.

Čeština je prostě složitá a my si navíc na její složitosti zakládáme. Vždycky, když někdo přijde s návrhem na sebemenší zjednodušení, zvedne se taková smršť odporu, že to autora odfoukne až někam do pohraničí.

Paradoxně minimálně polovina Čechů česky neumí. Sledujeme-li jejich písemné projevy (o těch mluvených raději nemluvě), je to utrpení. Příčiny (kromě oné složitosti jazyka) jsou rozmanité. Přibližně od poloviny minulého století se jazyk bortil a pošlapával. Za komunistů bylo ctí mluvit tak nějak lidově a boj za mír byl důležitější než nějaké to tvrdé y. Ani tehdy ani dnes to není s výukou mateřského jazyka valné. Učitelé by snad uměli učit, ale nedokáží žákům předat motivaci, proč by měli ten složitý jazyk zvládat. A protože počítač dnes mají i blbci, hemží se to v internetových diskusích jazykovými perlami. Když to zkusíte autorovi komentáře vytknout, odpoví vám, že než nějaký blbí pravopis je důležitější, že autor článku je debyl.

Ukazuje se, že naučit se anglicky je pro mladé lidi jednodušší než naučit se mateřštině. A naše literatura si libuje v nespisovnosti s pocitem, že jinak by to nikdo nečetl.

Myslím, že je na čase český jazyk v zájmu zachování jeho existence začít zjednodušovat. Začal bych zrušením tvrdého y. Přestaly by chyby ve shodě podmětu a přísudku, ve vyňatých slovech a hlavně v těch nevyňatých. Na odstřel je ů. K čemu jsou nám dvě dlouhá u, když se obě vyslovují stejně? Přechodníky bych zakázal, protože 90% Čechů je neumí použít. A nejsou ochotni se to naučit. Není těch sedm pádů moc? Většina jazyků si vystačí se třemi nebo čtyřmi.

Pokud chceme, aby čeština dál žila, je nutné s tím něco začít dělat. Jinak se pro svou složitost rozpustí v evropštině a skončí časem ve skanzenu jako jazyk Lužických Srbů.

Viděl někdo z vás Ježíška?

 

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

 

ISTANBULSKÉ NÁSILÍ

Začalo to jako obvykle. Veřejnost o výbušnosti problému vůbec neví. Veřejnost dokonce netuší, že problém existuje. Kdesi se cosi rodí a je to pravděpodobně významné. Intelektuálské vrstvy progresivistické i konzervativní se chystají na válku.

Tématem je návrh Istanbulské úmluvy. První, kdo zaútočí, je vyšehradský vikář a profesor Piťha (známý nám spíše jako v minulosti krátkodobý ministr kultury). Zvolí pro své kázání nejvýhodnější místo a čas: Chrám svatého Víta (Václava a Vojtěcha) v den státního svátku české krajiny. A pustí se do Istanbulské úmluvy s vervou hodnou dávných vymítačů ďábla. A ovšem střílí těžkými kalibry úplně jinam, než je těžiště i jen samotného textu Úmluvy.

Načež se ve zbroji dívčích válek zformuje „Ženská lobby“ (promiňte, ale ten název je tak pitoreskní, že jsem ho musel dát do uvozovek) a na profesora Piťhu podá trestní oznámení. Na justiční kotrmelce jsme si za posledních třicet let už trochu zvykli, ale trestní oznámení na kázání při mši tu asi ještě nebylo. A aby toho nebylo málo, mladá žena se v témže chrámu později svlékne (fotograf zajištěn).  Model mladých protestních ukrajinských prsatek Femen je převeden do malých českých poměrů: protest proběhne v podprsence.

Na internetu a na Facebooku zvláště se vyvalí vlny zdola a narážejí do sebe z obou břehů. O Istanbulskou úmluvu už zvolna přestává jít. Internet se uklidní, respektive přeladí se na novou kauzu, kterou je Nohavica, Puškin a Putin. A o té Istanbulské jsme se nedozvěděli vlastně nic.

Tak jsem si její text vygůglil a podrobně pročetl.

Z hlediska českých zákonů v ní není pro nás prakticky mnoho nového. Násilí na ženách, ponižování žen, nerovnost. Ženská obřízka a podobná zvěrstva. Některé věci jsou tam viditelně zakotveny proto, že do Evropy přicházejí migranti z jiných kulturních okruhů, tak aby věděli, jak se tady budou muset k ženám chovat. A to je dobře.

Na tom textu mě trápí dvě věci. Vše od prvního do posledního paragrafu se týká výhradně žen. Násilí na mužích tady nikoho nezajímá, o tom ani řádka. No to by se dalo – za skřípějících zubů militantních feministek – v textu snad doladit.

Druhá věc je o poznání závažnější. Už nějaký čas sledujeme momentálně módní hnutí  #MeToo. Vyznačuje se několika nedobrými rysy. Nějakého muže lze označit na sexuálního násilníka i po mnoha a mnoha letech. Ve společnosti – v té západní, progresivisticky správné – to vyvolá čarodějnický proces s výraznou dávkou presumpce viny. Zatímco po důkazech se nikdo neshání, obvinění rázem přicházejí o práci nebo jsou jejich díla odstraňována z galerií a vyškrtána z katalogů.

#MeToo je zatím soukromá aktivita jednotlivkyň podporovaných hysterickou atmosférou.  V případě Istanbulské úmluvy nás čeká už státně podporovaný systém řešení násilí na ženách. V textu dokumentu se na mnoha místech mluví o potírání (násilí), kdežto pojmy jako důkazy, obhajoba nebo dovolání tam nenajdete.

Nepíšu tohle jako muž, ale jako občan Evropy: V této podobě je Istanbulská úmluva nepřijatelná. Trestní oznámení na mě, prosím, doručujte na…

 

PRŮHLEDY DO VČERA

Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Zapomínáme i to z blízké minulosti. A přesto se i tomu říká historie.

Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Pamatujete na dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se ještě, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu? * A kampak asi zmizel milionář-dobroser Janeček?

STOVKA

Já to zkrátím: Otevřu ledničku a vykoukne na mě 100 let Československa. Máme k jubileu i stoletou pizzu (opravdu český pokrm) a třeba budou i nápisy na prezervativech. Když nejsou v říjnu Vánoce, Valentin, Velikonoce nebo Den něčeho, musí tohle výročí firmy náležitě využít. Odbrouzdám se na Facebook a zase to výročí, jenže z druhé strany. Kolik let prej z té stovky existovalo Československo? (No já myslím, že to nejlepší Československo je od devadesátých let do teď.) Masaryk byl taky pěknej lump, že zboural Rakousko-Uhersko. (Ono se náhodou nerozpadlo samo?) A střílel do dělníků, přidá se kovaný komunista. Neměli jsme to Rakousko rozbíjet, jak by nám bylo dobře! Někdo přihodí do debaty mnichovskou zradu nebo vyhnání sudetských Němců.
Prostě jako obvykle všechno špatně. My Češi jsme vždycky zásadně proti.

50 000 000 Kč

Tak padesát milionů bude Česko platit za Čapí hnízdo. Česko nebude platit nic. Padesát mega zaplatí daňoví poplatníci. Stačilo by ale vymyslet takovou sbírku. Každý Čech, ať kojenec, učitelka, popelář či starodůchodce dá pětikorunu. A je to doma. Nikdo nechyboval, nikdo nic neukradl, zapomeňte! Namítnete správně, proč byste zrovna vy na tohle Babišovo šméčko měli něco platit. Takže jinak.  ANO volilo  1 500 113 voličů. Takže kdyby na Andreje přispívali jen voliči ANO, zaplatil by každý z nich 33,40 Kč. Jste pro?

Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování. Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral. Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci. A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc. Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn. Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.

Metály

Státní vyznamenání jsou rozdělena, všichni se zásluhami o Miloše Zemana snad placku už mají. Mělo by nás to už dávno přestat zajímat, koho ten starý nemocný chudák zase ometáloval. Pro naši společnost a naše žití to má podobný význam jako to, když SK Kotěhůlky prohrají zápas s F-C Kozodírky. Jenže to by tu nesměl být Facebook. Desítky, ba stovky jinak normálních lidí, dokonce i ti, kterých si vážím, se hodiny a kilometry patlají v internetových diskusích, kdo a proč tu medaili dostat neměl. Tím přidávají té estrádě na váze a přihazují Zemanovi pod kotel. Jenže oni by nepřenesli přes srdce, kdyby si do někoho aspoň nekopli. To je jejich reakce na zoufalý stav naší společnosti. Na to, že třeba nedokázali volit lépe. Na to, že nedokázali přemluvit lidi kolem sebe, aby volili lépe. Že proti tomu, že se naše společnost  někam vrací, možná nedokázali ani pozvednout hlas.

Moderní mladý levicový člověk

Zabývá se studiem marxismu-leninismu. Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny. Věří v celosvětovou revoluci. Svět je a musí být multikulturní. Uvítá v Evropě všechny migranty. Islám je vlídné náboženství. Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci. Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael. Je feminista, i když má pindíka. Žádá ženské kvóty. Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde. Ale péči o děti by měl převzít stát. Majetek je zlo. Prázdný objekt má každý právo obsadit. Přírodu je nutné chránit před lidmi. Tam kde není pole, měl by být národní park. Je vegan nebo alespoň vegetarián. Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet. Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě. Chce zakázat přírodní kožešiny. Nejlepší elektřina je žádná elektřina. Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval. Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou. Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl. Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren. Protestuje proti stavbě dálnic. Všemi způsoby bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví. Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv. A když je potřeba, zapálí i nějaká auta.

 

Vzdělaná společnost?

 Všichni politici se ohánějí tím, že potřebujeme vzdělanou společnost. Společnost, která bude tvůrčí, bude přinášet novinky a inovace. S tím je v hlubokém rozporu fakt, že technické vzdělání v nejširším slova smyslu je popelkou, že máme na školách nedostatek inženýrů, konstruktérů, technologů, programátorů či biologů. Bez nich to budou jen prázdné řeči. Technické školy zejí prázdnotou, zatímco humanitní obory překypují v lavicích. Pomineme-li vzdělání pedagogické, díky vysokému počtu studentů humanitních oborů je na trhu práce přetlak v oborech filosofie, historie, sociologie, překladatelství, ale také třeba psychologie. Tyto profese se nacházejí na konci pomyslného žebříčku jako nejméně žádané. A připusťme si otázku: jsou tyto obory přínosem pro tvůrčí inovativní společnost? Nebo se nám tam kupí studenti, později nezaměstnatelní, jen proto, že humanitní studium je jednodušší méně pracné než to technické s matematikou? A že posléze nevyžaduje v práci tolik konkrétní a věcné výsledky, spojené s odpovědností? Možnost svobodné volby studia samozřejmě. Ale nemělo by se hledisko prospěšnosti pro společnost podporovat i v oceňování (nejen finančním) potřebných oborů?

Ta dnešní mladá generace je hrozná.

Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen.

Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí.   Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat.

Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…

Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence.

A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice.

Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují.

To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme.

Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.

Pátý rozměr.

Vy v tom asi nemáte příliš jasno. A přitom je to poměrně jednoduché, žádné diferenciální rovnice a podobné složitosti. Představme si to na bytostech, kterým budeme říkat človíčci.

1. Bod Bod je nulorozměrný. Človíček sedí v bodě a nemůže nic. Opravdu sedí jako ve vězení. Vlastně ani netuší, že by mohl sedět někde jinde. Smutná existence.

2. Přímka Přímka je jednorozměrná. Človíček na ní může sedět, ale může také jít nebo couvat. Na přímce může být človíčků hodně. Když jdou človíčci spořádaně v zástupu, je to O.K. Horší je to, když jdou dva človíčci proti sobě. To se pak jeden musí vrátit. Nebo se musí vrátit, když ten druhý na přímce sedí a nechce se zvednout. Víc možností nemají. Extrémní situace nastane, když je na přímce nekonečně mnoho človíčků. To se pak se přímka podobně jako bod pro ně stane vězením. Přímkoví človíčci samozřejmě netuší, že by mohli jít jinam nebo se třeba obejít.

3. Rovina. Rovina má dva rozměry. V rovině je nekonečné množství přímek a ještě nekonečnější množství křivek. Človíčci se v rovině mohou pohybovat po přímkách, po křivkách nebo jen tak cestou necestou. Stali se relativně svobodnými pasažéry v rovině a chodí si, kam chtějí, dokud je to baví. Ti nejchytřejší stejně brzy přijdou na to, že nejpraktičtější je chodit po přímých trasách a že tu svobodu zas tolik nepotřebují. Jsou v rovině šťastní a netuší, že by mohli taky nahoru nebo dolů. Proč by taky, že?

4. Prostor. Prostor je trojrozměrný. V prostoru je nekonečné množství rovin a ještě nekonečnější množství křivoploch, po kterých človíčci nadšeně cestují, až se jim z toho točí hlava. Samozřejmě ti opatrnější, vědomi si té úžasné prostorovitosti prostoru, se pohybují spíše v rovinách nebo dokonce po přímkách, protože je to bezpečnější a nemusí se u toho přemýšlet. Človíčci prostě radostně ťapkají prostorem a nemají tušení, že by mohli ťapkat nejen teď, ale i předtím nebo potom, včera nebo pozítří, být u toho, když vraždili Césara, nebo u toho, až se naše galaxie začne měnit v černou díru.

5. Čas. Čas je čtyřrozměrný. V čase je nekonečné množství prostorů, jeden vedle druhého. Ten náš prostor se jmenuje TEĎ a v něm jsou nacpáni všichni človíčci. Jenže hned vedle je prostor PŘED VTEŘINOU, kde jsou vlastně ti samí človíčci, kteří tam před tou vteřinou něco dělali. A tak dál před dvěma vteřinami, před třemi, před milionem let, před dinosaury, před velkým třeskem. Na druhou stranu je to podobné: o vteřinu později, o dvě, o třetí tisíciletí, o faktické demokracii, o úžasném technickém rozvoji lidstva, o prvocích, o láčkovcích, o rybách, co lezou na břeh, o opolidech co slézají se stromů…. Jenže ti človíčci v prostoru TEĎ nemají nejmenší tušení o tom, že existují vedlejší časoprostory, ve kterých žili a ve kterých budou žít. A nemohou se (naštěstí) podívat, jak se jim bude dařit za dvacet let, jaký budou mít důchod a kdy vlastně umřou.

Tohle všechno rozklíčujeme tehdy, až pochopíme funkci pátého rozměru.

Ale o tom +někdy příště, až to proberu v časoprostoru 1915 s kolegou nadějným houslistou Albertem E., který vymyslel první část této mojí teorie.

Peníze pro důchodce

Dotace firmě Agrofert činily v loňském roce asi 3 miliardy korun. Vesměs posloužily Agrofertu jen k dalšímu zvýšení zisku. Za tuto částku by každý z dvou milionů českých důchodců mohl dostat 1500 Kč ročně navíc. Taky si myslíte, že ti důchodci budou stejně volit Babiše?

Globální onohle.

Rok 2016 byl o něco chladnější než předchozí dva roky. Tak to v přírodě chodí. Ten sedmnáctý bude zase o něco teplejší nebo o něco chladnější.

Obyvatelstvo to nechává v klidu. Ne tak všelijaké vědce a bulvární novináře. Řadu let nás vědci trápili globálním oteplováním. Media palcovými titulky s třemi vykřičníky na konci upozorňovala, že tenhle měsíc byl zas o chlup teplejší než ten předchozí.

Proslýchalo se, že někteří vědci straší, aby získali další granty na výzkum. Osmdesát pět procent vědeckých pracovníků hlásilo, že se globálně otepluje a bude oteplovat a že za to výrazně může lidstvo se svou průmyslovou neukojitelností. Politici se sjížděli stovkami neekologických letadel do různých koutů zeměkoule. Pořádali o tom všem konference a vymýšleli všelijaké Kjótské protokoly, které někteří z nich nepodepsali a skoro nikdo je nedodržoval. Tak maximálně ti blbci z Evropy.

Obyvatelstvo si postupně zvyklo. Trocha tepla navíc je příjemná, v Severním ledovém oceánu se otevřela cesta pro lodě a možná by u Kolína mohly růst banány.

Obyvatelstvo se prostě globálního oteplování přestalo bát. A vědci – tentokrát z jakéhosi kalifornského institutu – přitvrdili. Už nám nehrozí globální oteplování, hrozí nám globální ochlazování. Vysvětlení pro laiky je dost náročné, ale stručně: vlivem globálního oteplování budou tát ledovce na severu, studená voda bude někam odtékat a bude se mísit s teplou vodou v mořích a ta chladnější poteče zas na sever. Prý bude v Evropě v zimě o šest stupňů míň.

Obyvatelstvo by se mělo opět začít bát a lidstvo by s tím určitě mělo něco dělat. Vypracovat projekty a uvolnit rozsáhlé finanční prostředky. Bohužel lidé na severní polokouli začnou víc topit a asi i vypouštět nějaké to CO.

A ta ochlazená voda začne téct zase na sever, ledovce zmrznou a začnou přibývat na váze. Začne na ně svítit sluníčko. A bude nutné varovat lidstvo před globálním oteplováním.

Sympatické na celém tom kalifornském výzkumu je, že ke zmíněné katastrofě má dojít kolem roku 2330. Na jednu stranu si řeknete, že nás to nemusí tolik bolet. Na stranu druhou si ale uvědomte, že kdyby někdo předpovídal takovou katastrofu na rok 2030 a ono to nevyšlo, tak už mu nikdo žádné prachy na výzkum nedá. Projektů, jak by se dala celá ta nepříjemnost s oním globálním čímkoli vyřešit, je celá řada. Nejúčinnějším ze všech mi připadá soustavné ochlazování povrchu Slunce hadicemi s ledovou vodou.

Život škodí.

Při čtení nejrůznějších medií a webů mě napadá otázka, jak je možné, že už nejsme všichni dávno mrtví. Nemám na mysli žádnou nukleární katastrofu, i když i tou jsme občas strašeni, ale protože jde o vážnou věc, tak s tím novináři zase tak moc neprudí.  Ale věcí, které údajně ohrožují náš život, mají obrovské koše.

Internet nabízí pestrou škálu toho, co nám škodí. Ať už je to fakt, nebo se někdo potřebuje zviditelnit, někdo vydělat, či na to ohrožení upozorňuje konkurence. Nebo nějaký psychopat. Nemáme šanci v té záplavě varování zjistit, co je opravdu nebezpečí, co blábol a co výmysl, hoaxů.

Můžete si vlastně vymyslet cokoliv, zavěsit, a už to jede. Ženy jsou na tyhle informace citlivější, zvláště když jsou čerstvými maminami. A v řadě případů se tou houštinou vražedných upozornění začnou řídit.

Nejezte cukr. Zdravým lidem škodí i malé dávky. Nejezte sůl. Škodí ještě menší dávky. Nepoužívejte mobily. A když už, tak je nedržte u ucha. Nekoukejte na monitory počítačů a televizorů. Jestli vám naměří radon, okamžitě se odstěhujte. Zřejmě umřete, protože polystyren je životu nebezpečný a vám zateplili panelák. Nekonzumujte živočišné tuky. Nekonzumujte rostlinné tuky. Důrazně omezte vejce. Vyhněte se saponátům. Ať vás ani nenapadne vařit v hliníkovém nádobí. Kafe si dát můžete, ale nikdy ho nepijte s mlékem! Nejezte ovoce, které bylo chemicky ošetřeno. Vodu z vodovodu jen převařenou. Nesbírejte houby, jsou od Černobylu stále radioaktivní. Nekupujte miminům kousací hračky. Jsou v nich ftaláty. Vyhýbejte se slunečnímu záření.  Způsobuje rakovinu.

A takhle můžete pokračovat do nekonečna. Každý den najdete na internetu nějakou novou hrozbu. Za nějaký čas rezignujete, protože si uvědomíte, že celý život je nesmírně nebezpečný, a pokud ho žijete, hrozí vám smrt. A to byste přece nechtěli. Ale ovšem – zhruba tak za půl roku – najdete přesně opačné instrukce. Dopřejte si vejce. Balená voda může být ta nejhorší. Kousací hračky rozvíjejí dětský chrup.

Prožil jsem už velkou část života, z toho značný díl v časech kdy v severočeských řekách tekla spíš nafta než voda, vzduch se nedal dýchat a vitamíny byly jen o Vánocích. Poslední čtvrtstoletí jsme na tom mnohem líp. Záleží na tom, jak si život uspořádáme, jak ho budeme žít a taky čemu budeme a nebudeme věřit. A zdaleka to neplatí jen o zdraví a životním stylu, ale i o společnosti, politice nebo úrovni života.

Jak je na Sumatře?

24.9.2013 * Měl jsem to po většinu života u řady lidí dost špatný. Mám takovou blbou vlastnost: nestěžuju si.

Pro většinu Čechů je důležité stěžovat si a naříkat. Když je trochu proklepnete, zjistíte, že na tom nejsou zase až tak špatně. Netvrdím, že taková samoživitelka z okolí Bruntálu nemá důvod ke stížnostem. Ale i v relativně bohatém regionu potkávám lidi se slušným platem, bytem v paneláku a oktávií před domem. A zbude jim i na krabičku cigaret a pět lahváčů každý den. Na dovolenou na Sumatře to ovšem není. Není ani na nákup knížky, ale to je otázka priorit. Tihle lidé naříkají na potkání. Na ulici, v hospodě, na internetových diskusích. Ve volbách to hodí těm, co jim slíbí tu Sumatru. A po volbách budou mít zas na koho nadávat a litovat se.

Člověk, který si nestěžuje, je podezřelý. Nikdo si nepřipustí jeho optimistický pohled na svět a radost ze života, které ho k tomu vedou. Určitě si nakradl nebo co. Opatrně s ním a po straně ho pomluvit.

Většina Čechů se odsoudila k celoživotnímu stěžování si a nasranosti. Tak cestují životem směrem k důchodu, kde to bude se stěžováním ještě mnohem horší. Ta optimistická menšina si žije mnohem radostněji, i když má třeba menší plat než zapšklý soused.

Tak se na mě nezlobte, že si nestěžuju. A kdyby vám to moc vadilo, tak já na něco přijdu. Třeba to zkurvený letošní počasí! (…no jo vlastně, ono bylo letos celý léto hezký.)

Celebrity a celebritečky

29.8.2013 * Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident…

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad osudem mladé normalizační hvězdičky Ivety Bartošové. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Třetí míza (aneb o mužích, kteří mění ponožky častěji než partnerky).

5.8.2013 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to povětšinou tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku října budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Globální co?

11.6.2013 * Golfský proud je určitě starší než já. Už dávno před mým příchodem na svět omýval břehy Evropy. A právě když jsem se narodil, pluly po něm spojenecké konvoje s náklady zbraní do Murmanska, neboť tento ruský přístav díky Golfskému proudu nezamrzal.

Severní pól taje. Točna je na vodě. Už neplatí to slavné: „Jdu na sever. A už jdu na jih!“ Teď už chvilku na sever a potom na jih plavete. Ale být vámi bych to nezkoušel. Ve vodě na pólu se prý dá přežít maximálně čtyři minuty.

Ale netaje jenom severní pól, tají i ledovce. Dají se vygůglit nebo vyjůtubit fantastické videoklipy, na kterých se z obrovitánské kry odloupne kus velký jako okres Brno-venkov a šplouchne do moře. Voda v ledovcích je jak známo nesolená, a tak každý kus ledu, který v moři roztaje, sníží koncentraci mořské soli. Když to tak půjde furt, nebude nakonec voda v moři vůbec slaná. V důsledku toho vyhynou slanečci a rybářům na moři nebude pomoci, i kdyby se do moře vysypaly všechny zásoby pozemské soli a naházely se tam všechny solitéry.

Může se ovšem taky stát, že Golfskému proudu nebude neslaná voda chutnat a vydá se ji hledat třeba někam ke Kapskému městu. A my budeme mít nejen po slanečcích, ale i po žížalkách.

Prakticky všichni meteorologové a klimatologové se shodnou na jedné věci: V blízké budoucnosti se buď globálně oteplí, nebo globálně ochladí anebo se nestane vůbec nic. To je dobrý výstup z jejich bádání, konečně za to si je platíme.

Fangle na hradě aneb Češi vždy proti.

1.4.2013 * Nevím, jestli se na tohle téma dělal nějaký průzkum, ale myslím že Češi jsou nejvíc protestujícím národem. Neprotestují ovšem proti něčemu konkrétnímu. Protestují proti všemu. Zajímavé ale je, že pokud jde o zásadní věci, jsou protesty většinou nenápadné. Ale když jde o kraviny, zvednou se čeští protestéři jako jeden šik a zaplní internet nebo náměstí.

Za deset let  klausovládnutí jsem obden někde četl, proč na Pražském hradě nevlaje vlajka Unie a co že jsme to tím pádem za zaprděné nacionalisty. Teď, když se schyluje ke vztyčení dvanáctihvězdičkové fangle u Matyášovy brány, čtu zase, že na naši vlajku si sahat nedáme a žádnou jinou na hradě nechceme. A vytáhneme s vuvuzelami vytroubit všechny cizáky.

Vlajka na Hradčanech je pro ty jednodušší zástupný problém, protože do složitějších úvah o příčinách a důsledcích našeho členství v EU ( případně NATO) se nejsou schopni pouštět.

Pro tyhle echtČechy by bylo nejlepší kdyby nás chránilo NATO, ve kterém bychom ovšem nebyli. A že by bylo fajn, kdyby nám Evropská unie dotovala ledacos, ale jinak bychom s ní neměli nic společného.

Možná byste se od nich dozvěděli, že bychom měli z EU vystoupit. (Ne že by nebylo na Evropské unii dost ke kritice.) To by byl – na rozdíl od vyvěšování vlajek – sice naivní, ale zásadní názor. Jenže co dál, co potom, co s malým ostrůvkem uprostřed sjednocené Evropy, to už vám tihle protestéři neřeknou. To není jejich práce; jejich parketou je být proti. Takže se jenom vyskotačíme kolem vlajky na Hradčanech a hned půjdeme hledat dál, proti čemu máme zase protestovat.

Meteority v tajze a moře pod Řípem.

28.3.2013 * Všimli jste si, že nejvíc meteoritů dopadá na Sibiři? Já vím, řeknete si, je to tak spočítané s ohledem na rotaci Země a magnetické anomálie, žádné velehory v cestě, měkký dopad do tajgy. Takže je logické, že přistávací dráhy meteoritů jsou zakresleny právě tam. Navíc na Sibiři je nízká hustota obyvatelstva, na jeden dopad meteoritu dva až tři mrtví lovci kožešin, to se ve velké zemi ustojí. Je to v pořádku, všechny meteority dopadnou na Sibiř. Ty menší si místní obyvatelstvo rozebere na součástky dřív, než se o tom dozví ústřední vláda. Ty velké způsobí rozruch, navzdory miliardám komárů tam vědci jedou zkoumat, novináři z letadla fotografují to, jak hezky jsou všechny vzrostlé stromy srovnány patami k výbuchu. Senzibilové bilují senzace a záhadologové vymýšlejí Marťany a tajné zbraně.

Dá se říci, že meteority jsou populačně ohleduplné, protože v době před vznikem lidstva si dopadaly, kam chtěly. Jeden prý vyhloubil kráter v Mexiku a do věčných lovišť poslal všechny dinosaury. Je od meteoritů slušné, že se vyhýbají dopadům na mořskou hladinu, aby nečeřily vodu vlnkami tsunami a nerušily klienty cestovních kanceláří. Zdá se ale, že jedno to nezvládlo a spadlo do Atlantiku právě ve chvíli, kdy na Atlantidě dojídali večeři.

Ovšem stejně jako se dá říci, že za mého mládí byly holky hezčí a tráva zelenější, v časech úplného mládí Země sem dopadaly meteority o hodně mohutnější. Stačí si vzít mapu Čech a kouknout se jak je ta pánvička hezky dokulata olemována horami. To musel být macek!

Kruhovou souměrnost těch hor kol Čech narušuje prakticky jen sopečné České středohoří, které se vymagmatovalo daleko později. Jinak tu všude bylo moře, ze kterého vykukoval jen Říp s kapličkou. A na Brdy tenkrát trampové jezdili lodí.

 

Klub neblbé nálady.

 21.1.2013 * Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. Všechno je na výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani. Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.

Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je to horší než dřív.

Mám nápad. Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.

Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Já vím, je to těžký: Hrozně mě štve, že musím platit těžký prachy „veřejnoprávní“ televizi. Ale zase skvělá zpráva je, že se na ni vůbec nemusím dívat.

Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.

Volební válka v přímém přenosu.

13.1.2013 * Vypadá to, že v nejbližších čtrnácti dnech nás čeká inferno. Žijeme sice v kapitalismu, ale bude volit buď feudála, nebo komunistu.

První kolo voleb bylo proti tomu procházkou růžovou zahradou;  vlastně spíš hrou na úplně novém písečku. Nemuseli jsme poprvé volit kandidáty, které nám předepsaly stranické sekretariáty, ale mohli jsme vybírat ze svobodné nabídky. Media, agentury, sociální sítě a stranické sekretariáty ovšem pracovaly na plné obrátky. A takhle to dopadlo.

Češi jsou i v té nové situaci, stejně jako ve všech předchozích volebních událostech rozděleni. Pravice a levice. Města a venkov. Západ a východ. A jako obvykle fifty fifty. Prozatímní rozdíl půl procenta. Co s tím? Jiné už to v této zemi asi nebude. Naším osudem jsou nestabilní stojedničkové vlády, které vlastně nic moc nemohou. Naším osudem je mediokracie, která té hloupější části národa naservíruje pár jednoduchých polopravd a je vymalováno.

Nikdy se nám nedařilo líp. A nikdy nekvetla nasranost  tak silně, jako dnes.  Pokusme se z těch příštích čtrnácti dní nezbláznit a pokusme se vybudovat si lepší společnost s moudřejšími lidmi tam na kopečku nad Malou Stranou. Volím Karla.

Moje těžké volby

5.1.2013 * Zastavily mě dvě slečny a ptaly se mě, koho budu volit. Chtěl jsem se na ně obořit, že co je jim do toho, ale jednak byly pěkné a jednak se tvářily, že jsou agentura. To člověka potěší, že existují agentury na zjišťování toho, co si Jupp myslí. Odpověděl jsem, že budu volit Losnu. A v žádném případě Mažňáka. Trochu je to rozhodilo, zřejmě nebyly ústředím včas informovány, že místo Dlouhého a Okamury nastoupili dva noví kandidáti. Ale zapsaly si to.

Když jsem došel domů, položila mi stejnou otázku moje žena. Ta by volbu Losny považovala za otřepaný vtip. Ptala se mne v množném čísle: Koho budeme volit? Tak je to u nás odjakživa: důležité otázky jako volbu prezidenta rozhoduji já, banality jako kdy si koupíme ledničku a kam pojedeme na dovolenou, řeší ona. Nezbylo mi, než se zadumat.

Nerad bych volil někoho, kdo je spojen s nějakou provařenou stranou. Škrtám Dientsbiera, Sobotku, bohužel knížete a Roithovou, protože lidovci mi taky pijou krev. Vylučuji všechny, co šli žebrat o podporu komunistů: znovu Dientsbier, Bobošíková a hlavně Zeman. Je to přeci jen architekt opoziční smlouvy a nepomůže mu ani, že vlastenecky přešel z becherovky na slivovici. Táňu jen přes moji mrtvolu. Podle volební kalkulačky má skoro na všechno opačný názor než já. A dokáže to hystericky prosazovat.

Proti Vladimíru Franzovi nic nemám. Je přece jen o něco barevnější a možná i vzdělanější  než ostatní šediví kandidáti. Navíc by dobře vyjednával spolupráci s ostrovany z Nauru, Tahiti nebo Šalamounových ostrovů. Jenže co zbytek světa? Udělá si představu, že Češi jsou pomalovanci. A jakmile vyjedu někam za hranice, budou na mě čučet, jakto, že nevypadám jako kraslice.

Tak nám zbyl Fischer. Bohužel žádnej ranař, ale zato největší shoda s mými názory. Asi mě musel někde u vedlejšího stolu v hospodě poslouchat, a tak se mi chce zavděčit. Některým lidem na něm vadí jedna věc, ale to není dnes slušné říkat nahlas, tak vytáhli kartu červené pracovní knížky z osmdesátých let. Musím říct, že ti, co lezou komunistům do zadku dnes nebo je vytahují k vládnutí, mi vadí stokrát víc.

Takže když není Losna, bude Fischer.

O hubených múzách

27.12.2012 * Léta to všem připadalo samozřejmé. Po přehlídkových molech se procházely postavy (jak praví klasik) hubené až hrůza. Velikost 34, jak jsem byl poučen, i když většina ženské populace je tak spíš 48.

Modelky se procházely, celebrity se nechaly vidět v křesílkách pod molem a módní časopisy hbitě referovaly. Ženy jsou zotročené chudinky, říkal jsem si vždycky, když jsem se dočetl, že barvou této sezóny je růžová a všechno, co je hnědé nebo zelené, se musí okamžitě odnést do charity. Zatímco chlapi oblékali už šest let jedny džíny.

Aby se modelka vešla do nejmenších velikostí, musí pro to něco dělat. Nejlépe vůbec nejíst. Nebo se najíst a hned to vyzvracet. Tak nastává nemoc zvaná anorexie. Jenže pár holek na to umřelo a svět si konečně všimnul.

Nezdá se vám to zvláštní? V módních časopisech samé vychrtlice. Kdežto v časopisech pro pány holky víceméně oplácané, s přednostmi alespoň velikosti čtyři. Kdepak se bere ten rozpor?

Většina renomovaných módních návrhářů jsou prý homosexuálové. Nějaké ženské tvary je nezajímají. Ty úplné hubeňourky připomínají spíš kluky a navíc se na ně nejlíp navrhuje a šije.

Ovšem většina něžnější poloviny populace, zejména v Česku, má blíž než ke Tviggy k Věstonické Venuši.  A máme to. Drastické diety. Deprese. Marné hledání v normálních obchodech. Kolik modelek bude muset ještě umřít hlady, aby se to všechno změnilo?

Proč o tom píšu tady? Připadá mi, že hodně posluchačů (a co víc, některých porotců na některých festivalech) preferuje spíš anorektickou hudbu. Všechno, co má trochu plnější hudební tvary striktně odmítnou. No nic, tak si poslechneme na přání posluchačů Pampelišky. Dneska už po třetí.

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách