Blíží se víkend a s ním nás navštíví i prosinec.
Západní křesťané budou postupně zapalovat svíčky na adventních věncích a budou se chystat na dvoutisícídevatenáctý příchod Krista. (Nebo dvoutisící dvacátý? Nevím, já se v tom roce nula tenkrát do Betléma nedostal, všechny lety byly dlouho dopředu vyprodané.)
Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5780. výročí stvoření světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.)
Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha vraždit novináře nebo střílet do křesťanů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí v člunu cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Nepřátelé islámu to samozřejmě detailně properou na sociálních sítích.
Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se tolik nestřílí, ale víc se kutá uhlí.
Archiv pro měsíc: Listopad 2019
Kocourkovské exhalace
Občas se mi zdá, že někde uprostřed Belgie je město Kocourkov, kde jeho radní, nebo chcete-li komisaři, vymýšlejí kraviny a z nějakého neznámého důvodu je vnucují širokému okolí.
Já vím, v krajině je plno malých Kocourkovů, které vymýšlejí kraviny rovněž, a když se obyvatelstvo bouří, tvrdí, že to je příkaz shora, z toho velkého Kocourkova.
Ovšem i ten velký Kocourkov má pomazánkové máslo na hlavě. Před časem tam vymysleli už asi patnáctou směrnici, kolik takové osobní auto smí ze svého výfuku vyfoukat zplodin, česky exhalací. Nad tou poslední směrnicí vrtěli hlavou všichni, co spalovacím motorům rozumějí. Vypadlo z nich, že to se nedá splnit v žádném případě, že to odporuje fyzikálním zákonům. Ale v tom městě uprostřed Belgie vědí, že politické zákony a směrnice jsou nad těmi fyzikálními a přes to nejede vlak. Ale aby ukázali vlídnou tvář, nabídli výrobcům automobilů návrh: elektromobily neprodukují exhalace žádné (pro nezasvěcené elektromobily jsou poháněny třením liščího ohonu o ebonitovou tyč), takže když budete vyrábět elektromobily, tak můžete dělat i ta vaše špinavá auta. Pak se to zprůměruje, ty exhalace, abyste se vešli do té naší směrnice.
Ona ta ekologie už dávno vědeckým oborem, není starostí o planetu, o životní prostředí, dobrý život ve vzduchu, u země i na vodě. Ona ta ekologie už je jen a jen politikum, mocenský nástroj. A nedivme se, že taky něčí skvělý byznys. Ale ta Evropská unie je pořád dobrá myšlenka. Jen by to asi chtělo jiné radní.
Natírání Karla Marxe na zeleno.
Neslavnější tuzemská akce ekologického hnutí je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.
Za poměrně krátké období ve srovnání s existencí planety Země, se tato planeta oteplila. Zatím to nevypadá nijak dramaticky, ale stihli jsme si všimnout, že jsme v nedávné minulosti udělali spoustu chyb. Rozorali jsme meze, meliorovali vlhko, narovnali koryta řek, betonovali nádvoří, pěstujeme plantáže řepky a necháváme lesní monokultury sežrat broukem. Teď začínáme ty chyby klopotně napravovat. Tolik praktická stránka problému.
Dá se to ovšem i zpolitizovat. Valí se na nás jeden klimatický summit za druhým v exotických koutech světa. Kjótský protokol střídá dohoda z Paříže. Greta Thurnbergová nás kárá naštvaným hlasem. A školáci v pátek vyrážejí místo do školy na náměstí protestovat proti klimatu.
Možná to všechno stále nestačí nebo nejsou ty hlasy dost hlasité. Tak se vynořilo hnutí Extinction Rebellion (XR). To už na nás nebude tak mírné, protože za klima bude bojovat. Kusé zprávy hovoří o řadě tvrdých protestů v mnohých zemích. Z médií nám zatím probleskují snímky červenofialových maškar v pohřebním průvodu. Hnutí se už propracovalo do Česka, ale tady to zatím místo rozsévání strachu vypadá zábavně. Neslavnější tuzemská akce je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu před Národním muzeem. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.
Víc než jejich sporadické akce ovšem zaujmou jejich proklamované cíle. Hnutí předkládá vládám tři požadavky – vyhlásit stav klimatické nouze, dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2025 a sestavit komisi pro demokratickou kontrolu vládních kroků v otázce klimatické krize z občanů losovaných nebo jaksi jinak náhodně vybíraných. Klimatické nouze už jsme dosáhli v Praze 7. Bezuhlíkatý rok 2025 je technologicky nesmyslný a nedá se stihnout. A ta komise…
Hnutí vyhlašuje boj za radikální změnu systému. Staví se proti parlamentní demokracii a kapitalismu, proti majetkové nerovnosti. Zelení a rudí zároveň. V zemi, kde jsme čtyřicet let prožívali reálný socialismus, ale asi moc úrodné půdy pro své záměry nenajdou.
Fauly se pískat musí.
Z jubilejního víkendu jsem si odnášel – tak jako zřejmě většina zúčastněných – skvělé pocity. Sdílená radost, souznění i probouzení občanské společnosti. Podobné reakce vládly i internetem. Pak zazněl na síti podivný tón a začal to nadšení a odhodlání zamlžovat. Pískalo se na Václava Klause mladšího! Přišel s kytkou, dítětem, kamerou a houfcem příznivců, kteří mu rozráželi cestu. Pískot byl opravdu silný, mnohohlasý.
Že se taková věc nelíbí fanouškům Trikolory a jim podobným, neudivuje a je to vlastně v pořádku. A oni by jistě naopak hvízdali kdykoliv na kohokoliv, na koho jim vůdce ukáže.
Zvláštní bylo, že se hvízdání nelíbilo některým lidem z opačného břehu. Nikoliv ta zřetelná provokace VKml, s kytkou k oné myšlence Listopadu, na kterou jinak útočí a znevažuje, kudy chodí. Ale to, že lidé nesouhlasně pískali. Byly to jednotlivé hlasy „kritiků“, ale následné diskuse na Facebooku přetékaly.
Cítil jsem v těch hlasech přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti. Nikdo z nich vůdce Trikolory nehájil, ale vyjádřený nesouhlas jim vadí. Přítomní lidé v epicentru dění podle nich zřejmě měli mlčet. Jenže kdo mlčí, souhlasí. A s tím máme v české historii s českými povahami poměrně dost zkušeností.
Neděle na Národní třídě rozhodně nebyla pietním aktem, jak naznačovali tihle morální nadřazenci. Byla to oslava i demonstrace. A hvízdat a skandovat na demonstraci na něco, co se mi nelíbí, je velmi na místě. Na rozdíl od většiny světa nerozbíjíme výlohy, nezapalujeme auta. Ale není důvod chovat se jako slečny z penzionátu.
Politika má mnohem blíž k fotbalu než ke koncertu komorního kvarteta. A stejně jako v kopané se fauly pískat musí. Tahle akce VKml nebyla jeho faulem prvním ani posledním. A je dobře, že ten faul byl na místě odpískán.
Wabi
„S Wabi Ryvolou jsme se znali, věděli o sobě a trochu se míjeli. Až jednou jsem se přišel zeptat za naši kapelu, jak to bude s Portou v roce 1971, že se chcem přihlásit (Wabi jako tehdejší funkcionář Tábornický unie měl podobný věci na starosti). Portu v Ústí zakázali, sdělil mi tónem, jako kdyby říkal, že vlak ve 13:30 kvůli výluce na trati nepřijede. Trochu mi trvalo, než jsem si to přehrabal; mně do tý doby ještě nic nezakázali (později dost jo). Tak tu Portu uděláme někde jinde, řekl jsem barvou hlasu, jakože když ten vlak nejede, půjdeme na stop. Ty seš pořádnej cvok, nominoval mě na pozdější Zlatou Portu. A přidal se. Dokonce tak, že se mnou objížděl ve starým autě všechny štace, kde by se ta Porta mohla konat. Tiše trpěl mým řidičským neumětelstvím – já měl to auto měsíc a předtím jsem jezdil akorát v tanku.“
Knihu Průlety folkovou pamětí, strana 187. Vydalo nakladatelství Galén. Pokud byste ji chtěli někomu darovat nebo vám samotným chybí v knihovně, napište na jupp@folkcountry.cz, stojí 240 Kč+70 Kč poštovné.
Na volebních průzkumech je nejzajímavější statistická chyba.
Fascinuje mě pokaždé, jakou vážnou pozornost politici, novináři i lidé kolem věnují zveřejněným volebním průzkumům. Výsledky se k nám dostávají několikrát měsíčně podle toho, jak roste počet výzkumných agentur.
Jejich výzkumy se liší použitými statistickými metodami, velikostí vzorku dotazovaných a jeho strukturou. A samozřejmě také tím, kdo výzkum zadává a co chce vědět.
I výsledky se liší. Někdy přiměřeně, jindy značně. Ze všeho nejspolehlivější je fakt, že všechny ty prognózy a žebříčky se dramaticky míjí s tím, jak potom skutečně dopadnou volby. Přesto jsou všichni zainteresovaní přilepeni k obrazovkám, hodnotí a rozebírají ta čísla. Příznivci se radují, když jejich strana dosáhne 5,5 %, nebo smutní, když má čtyři a půl. Horší ovšem je, když si volič přečte těch 4,5 % a rozhodne se stranu nevolit, protože by jeho hlas mohl spadnout do kanálu. A pak si drbe hlavu, když ve skutečných volbách strana sáhne na procent jedenáct.
Kromě této tzv. náhodné, výběrové nebo také statistické chyby ale existuje i nenáhodná chyba, která odráží zejména skutečnost, že respondenti dotazníkového šetření nejsou vybráni zcela náhodně, ne všichni potenciální respondenti jsou tazateli zastiženi, jsou ochotni odpovědět, a také ne všichni odpoví pravdivě. A že by se snaživí průzkumníci někdy pokoušeli přiblížit výsledky přání zadavatele průzkumu?
V součtu chyb se může 30 % výsledek pohybovat v rozmezí 22-38 %. Podobně v sumě těch chyb se může pětiprocentní výsledek pohybovat v rozmezí 2-8 %. To si raději udělejte průzkum mezi známými. Ale ti vám to nejspíš neřeknou. Nebudou riskovat, že byste si je pak vymazali z přátel.
Různé pohledy
Můžeme mít různé náhledy na ekologické problémy.
Můžeme mít elektroauta za spásný projekt nebo je považovat technicky a ekonomicky za slepou uličku.
Můžeme trvat na tom, že spolehneme jen na obnovitelné zdroje energie jako slunce, vítr či biomasu druhé generace. Ale můžeme se také domnívat, že potřebujeme další zdroje pro případ. když nesvítí a nefouká.
Můžeme se přít o to, jestli rušit meliorace a chránit mokřady nebo budovat vodní nádrže.
Můžeme se dohadovat co a jak s plasty.
O mnoha dalších věcech můžeme diskutovat a hledat řešení.
Ale na jedné věci se dnes už asi shodneme všichni:
Pěstování a zpracování řepky v množstvím větším, než velkém škodí.
Škodí přírodě, půdě, krajině, hmyzu, zvířatům, ptákům, alergikům a úplně nakonec i motorům.
Prospívá vlastně jediné věci – vysokým ziskům. Kohosi.
Pan Novák má elektromobil.
Pan Novák bydlí (už mnoho let) na sídlišti Jižní Město v Praze 4. Spousta jiných panů Nováků bydlí na mnoha jiných panelových sídlištích v celé republice, ale žádné z nich není tak velké jako Jižní Město v Praze 4.
Příběh pana Nováka se odehrává zhruba deset let poté, co ho teď píšu. V té době už jsme zažehnali hrozbu globálního oteplení, elektřinu vyrábíme výhradně z obnovitelných zdrojů. A drtivá většina občanů už vlastní elektromobil.
Pan Novák se navečer vrací z práce. Zaparkuje.
Vyjede výtahem do osmého patra.
Polovinu obýváku zabírá kabelová cívka.
Otevře okno a pomalu spouští kabel.
Musí dát pozor, aby ho nezamotal do kabelů sousedů, které visí z většiny oken.
Pak sjede výtahem dolů, vezme kabel a táhne ho k autu.
Má kliku, podařilo se mu dnes zaparkovat blízko, stometrový kabel vystačí.
Do půlnoci bude z okna hlídat, aby kabel někdo neukradl.
Pak sjede výtahem dolů, kabel odpojí a vrací se do obýváku kabel stočit.
Auto je dobité. Do práce a zpátky domů se zítra dostane bez problémů.
Obyvatelé sídliště jsou divní. Všichni se navečer vrací
z práce a všichni chtějí dobít auto. Kabely visí z oken jako liány.
Elektrická síť to někdy nezvládne. Nastane celosídlišťní blackout. Studená
večeře, večer bez televize a ráno do práce sockou.
Před časem měl jeden primátor nápad dobíjet auta ze sloupů elektrického
osvětlení. Tma v ulicích trvala čtyři dny a výpadek proudu pocítili až na
Moravě.
Občas se dobíjený automobil vznítí. Požár přivolá několik hasičských sborů, které rozpačitě postávají v uctivé vzdálenosti před žárem. Od požáru se zpravidla zažehnou i blízko zaparkovaná vozidla. Hašení požáru trvá několik hodin a po jeho zdolání se vrak musí ještě dlouho ochlazovat. Majitelé shořelých automobilů jedou ráno do práce sockou. Po často opakované úhradě škod pojišťovny dramaticky zvýší pojistné.
V poslední době se konají pokusy s kamionem, na kterém je obrovský dieselagregát. Dá se k němu připojit až padesát aut, která se celou noc dobíjejí. Nevýhodou jsou výfukové plyny a to, že se nikdo na sídlišti nevyspí. Ale zase se chrání životní prostředí.
Ty s křidélky.
Taky kolem vás ta informace určitě prosvištěla. Jedná se o dámské vložky Allways. Nehodlám poučovat pány, k čemu to je, ostatně pamětníci televize v devadesátých letech to mají spojeno s nástupem nové televizní reklamy. Reklamy i na věci, o kterých se dřív cudně pomlčovalo. Ženy poučovat nemusím, jim je to určeno. Tedy donedávna jsem si myslel, že je to určeno výhradně jim.
Omyl. Výrobce vymazal na obalu takové to kolečko s křížkem dole. Což je v naší sluneční soustavě znamení nejen pro planetu Venuši, ale také pro ženu. Nač vypisovat v mnoha jazycích, že to je jen pro holky, když se to dá vysvětlit všem jediným piktogramem.
Výrobce vymazal obrázek na návrh aktivistů, protože ne všichni, co vložky používají, jsou ženy. Někteří jsou muži – tedy jako muži se cítí – bohužel ale v ženském těle. Proto tito muži menstruují a užívají vložky.
Chápu osobu, která se narodí jako žena a vnímá se jako muž, že podnikne příslušné kroky, nechá se přeoperovat, a dál pak vede spokojený život v žádoucí pohlavní identitě. Naopak nerozumím mužům, kteří menstruují. Ten stav jim zřejmě vyhovuje, nechtějí ho dál nijak měnit, ale hlasitě požadují svá práva jakožto menšina menstruujících mužů.
Chlap používající vložky je bezva fór, ale představa, že tihle muži se rozhodnou rodit děti není zábavná ani trochu.
Je to součást trendu, který na západ od nás už zapustil kořeny. Zeptejte se třeba na nějaké věhlasné západní univerzitě. Ale neptejte se moc hlasitě, aby si vás progresivisté nedali jako moučník. Myslet si, že to k nám nedojde, je naivní. Už před časem jedna česká ministryně nabízela, že by ke komplexní změně pohlaví mělo stačit prohlášení dotyčného.
Můžeme to nechat být a čekat, co všechno z toho vzejde. Ale některé minulé civilizace podobné věci nepřežily.
Ekosloupek 24
V Česku skončí obří lány. Farmáři buď rozdělí pole, nebo se vrátí ke staré praxi předků.Ministerstvo zemědělství proto přichystalo přelomovou změnu: nikde nebude moci být s jednou plodinou víc než 30 hektarů.
Původně mělo omezení platit jen pro pozemky, kde je půda ohrožená erozí, revoluční novinka spočívá v tom, že přísný metr dopadne na celou republiku, tedy i těch zhruba 46 procent výměry ornice, které spláchnutí či odvanutí úrodné vrstvy nehrozí.
Na každém pozemku si hospodář musí vybrat mezi dvěma možnostmi, jimiž se dopracuje ke kýženým maximálně třiceti hektarům. Buď pole rozdělí takzvaným ochranným pásmem, což je tráva nebo pícnina – například jetel, přičemž takový pruh musí být alespoň 22 metrů široký. Anebo se farmář vrátí ke staré dobré praxi předků a na svém poli plodiny prostřídá.
Nařízení upravující hospodaření se uvede v činnost od roku 2021, aby zemědělci měli dostatek času přizpůsobit své dosavadní praxe. Největší monokulturní hrozby představují širá pole řepky, kukuřice a obilí, přičemž nejproblematičtější z tria je kukuřice: její mělké kořeny zemině nepomáhají vsakovat vláhu.
Ztráta paměti (národa).
Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.
Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“.
Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své zadky, máme k tomu zopakování nakročeno.
První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně
zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle
nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez
hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat
žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si
stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou
vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o
politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku:
Tati, a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové
zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít,
nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a
sex.
Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.
Důležitá otázka: Kdo radí Marku Prchalovi?
Zvíci.
Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.
Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.
Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.
Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“ Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.
Hlavně moc nevyčnívej, Praho!
„Na panelovém sídlišti v pražských Butovicích představila developerská firma návrh dominanty o výšce 135 metrů. Jen o pár týdnů později napsali odborníci z UNESCO a centrály Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) dopis pražským radním. Varují v něm, že česká metropole se může dostat na seznam památek v ohrožení. A to mimo jiné i proto, že se na pankrácké pláni staví příliš do výšky. Obě zprávy v Praze po čase rozproudily debatu o tom, zda by město mělo ve větší míře začít stavět výškové budovy, nebo se spíš držet při zemi.“ Tolik server HN.
Přiznám se, že rozum mi to moc nebere. Chápu, že historické jádro města nesmí být nijak narušováno. Že se mají starobylé budovy ošetřovat a stylově opravovat. Že v tomto téměř posvátném prostoru není možné bourat, jak koho napadne a stavět do proluk nevzhledné výdobytky pseudomoderny. Tedy ani mrakodrapy a jiné hmotově nevyvážené výstřelky.
Naopak mé oko umístěné na rampu pražského hradu rádo spočine na tom kotli vnitřního města, které bude v dáli obkrouženo soupravami výškových staveb na Pankráci i jinde, co budou to město opticky uzavírat.
Vždycky mě překvapí postoje památkářů okresních, národních i planetárních, kteří tak pečlivě dbají o to, co nám zachovali předci a je jim v nejlepším případě šumák, co připravujeme my pro své potomky. Vždyť i tady by měli památkoví estéti dbát, aby to, co po nás zbyde, bylo hezké stylové a patřilo sem.
Ono je to těžké, když mají třeba dva odborníci různé názory, co jak postavit, opravit, zachovat nebo nechat zmizet, ale jeden z těch dvou má na ten svůj názor razítko.
Ve skutečnosti by neznamenalo zařazení Prahy na seznam památek v ohrožení, nic děsivého. Na tom seznamu jsou například Drážďany, Vídeň, Liverpool, Jeruzalém (!) nebo Damašek. Věřím, že se s UNESCO nakonec dohodneme na nějakém kompromisu. Já bych se asi tolik nezabýval vzdálenými horizonty, ale zaměřil bych se na množství reklam a billboardů, odpudivých kiosků v centru nebo na obchody s matrjoškami a ruskými čepicemi na Královské cestě.
Držte se ve správném pruhu.
Dálnice D1 den před Silvestrem. Znáte ten kopec, co se svažuje k mirošovické křižovatce. Jedu vlevo, v pravém pruhu souvislá stužka pomalejších. Těsně za mnou taky auta. Všichni spěchají, budou na chalupě od rána slavit.
V tom se ze tmy vsune do reflektorů něco přede mnou a blíží se to. Je to pes. Běží přímo proti mně. Představte si součet rychlostí auta pár kilometrů nad povoleným limitem a loveckého psa, který běží v protisměru. Uhnout není kam, brzdit taky moc nemůžu kvůli těm za mnou.
Rána jako…, no ani se neptejte. Skoncoval se psím životem na levém reflektoru škodovky.
Nemohu zastavit, ani přibrzdit, řinčí to a skřípe, ale jede. Teprve za chvíli se mi podaří zařadit doprava. Měl bych jet k policajtům, tady mají dálniční hnízdo, ale to bych musel přetančit další dva pruhy. Navíc se začíná stmívat a s autem bez světel na dálnici velkou slávu neuděláte. Tak opatrně dojedu až k naší odbočce, před chalupou vypnu motor a jdu obhlédnout náš polovrak. Vymačkám na mobilu ženu a sdělím ji, že žiju. Pak si jdu nalít poměrně velkého panáka, i když Silvestr je až zítra.
Přemýšlím u toho, co se vlastně stalo. A mám to! Někde tam musel být hon. Pak vrazili myslivci do hospody a… no poslední leč. Pes byl za celý den ulítaný, možná si před hospodou i zdříml. Nikde neviděl svého pána, tak zazmatkoval a šel ho hledat. Pamatoval si, kudy přijeli. Tak se vydal hledat páníčka domů do Prahy. Akorát, chudák, cestoval v nesprávném pruhu.
Ten příběh jsem později mnohokrát vypravoval. Zajímavé bylo, jak si lišily reakce posluchačů. Muži: „Ty vole, tos měl kliku, že jsi to přežil!“ Ženy: „Chudinka pejsek…“
Ekosloupek 20
Změny krajiny způsobené kolektivizací zemědělství po roce 1949.
Rozoráno:
45 000 ha luk
240 000 ha mezí
50 000 remízků
dvě třetiny polních cest
Zlikvidováno:
45 000 km liniové zeleně (stromy a keřové porosty)
Průměrná velikost pozemku:Zvětšena průměrná plocha pozemku z 23 arů v roce 1948 na 20 hektarů v roce 1990.
Vysušena převážná část mokřadů.Napřímena a technicky upravena většina potoků a horních toků řek.
Plošně odvodněno:
přes 1 500 000 ha.
S korektností je někdy potíž. Pokud bychom převzali korektní pojmenování z Ameriky, kde se tamějším černochům říká Afroameričané, museli bychom svým cikánským spoluobčanům začít říkat Indoevropané.