Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu, tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.
2026
SRPEN
3108
Obdivuji lidi (a snažím se mezi ně zařazovat), kteří za něčím jdou, mají vizi nebo možná jen neurčitý nápad. Neodradí je první překážka a po pádu vždycky znova vstanou.
Jenže taky kolem sebe vídám lidi vytrvale a jednosměrně negativně založené?
„To nemá smysl!“ „Koho bych asi já zajímal?“ „My to neovlivníme.“ „Nezkoušej to, to nemůže vyjít!“ „I kdyby nás bylo sto tisíc, tak to nezměníme.“ „K volbám nejdu, můj hlas stejně nic neovlivní.“ „Ty karty už jsou dávno rozdaný.“
O sobě tvrdí, že se jim nikdy nic nepodařilo. Když projdete jejich životní příběhy, zjistíte, že je to pravda. Skoro nic jim nevyšlo. Ovšem ne kvůli nepřízni bohů, ale proto, že pro to sami nic neudělali. Přesvědčeni, že to stejně nedopadne, tiše čekají, až se to opravdu nepovede.
Když řeší nějakou situaci nebo úkol, hledají důvody, proč by to nešlo a rozhodně ne cestu, jak to zkusit dovést k úspěchu.
Jsou naučeni, že všichni lidé kolem nich i ve vnějším světě jim škodí a kladou překážky, prostě soustavně pracují na jejich nezdaru. Pokud přece jen mají někoho blízkého, je dobrý k tomu, aby odkývával jejich životní bídu. Když dotyčný polemizuje s jejich negativy , je zařazen do zástupu nepřátel.
Pokud si takhle ničí svůj život, můžete je nanejvýš politovat. Horší je, když jsou částicí nějakého týmu, společnosti nebo dokonce národa. To se stávají škodnou, když svým negativismem a přizdisráčstvím rozleptávají vůli celého kolektivu. A vůdci i nositelé myšlenky často ztrácejí energii jejich přesvědčováním.
2908
Možná si myslíte, že mám ve znaku folk a country. Jenže já vyrůstal na tuzemském folklóru. Tenkrát jediná hudební kultura, kterou si mladý člověk mohl dopřávat bylo rádio. To vysílalo mezi závazky pracovních kolektivů sovětské melodie, dechovku – zejména budovatelské pochody – a pak už jen ten folklór. Rozhlasový pořad „Hrají vám Plzeňáci“ se vysílal každý všední den. To vydržely jen nejsilnější nátury. Slovenský folklór byl nejmíň o koňskou délku lepší. Vlastně všechen zařekoMoravský. Cimbál mi zněl nějak podobně jako později banjo. Asi nejslavnější píseň těch časů se jmenovala „Okolo Suče voděnka teče“. Vsadil bych se, že ji nazpívala Jarmila Šuláková, s kterou jsem o půl století později v zákulisí našich festivalů vypil nejednu skleničku. Ale jistý si nejsem (dnes jsem sice našel, jak to zpívá na You Tube, ale to asi za mého rozhlasového dětství ještě neexistovalo). Neodvážil jsem se jí na to zeptat. Ona se mě taky neptala, kdy mě přijali do Pionýra. Ale to už jsme my nadšení obdivovatelé muziky dávno věděli, že folklór se cizím slovem řekne folk, a že všechny ty krásné songy z daleké země, které jsme zpívali u ohňů a potom i na pódiích, jsou vlastně taky folklór.
2808
Hlavním motorem pokroku je lidská lenost.
Předpředchozí generace, když potřebovala zjistit, jestli je venku teplo nebo zima, musela vyjít před dům a tam se tepelně vciťovat.
Předchozí generace vstala od stolu a šla k oknu podívat se na venkovní teploměr.
Naše generace už nevstává, má na stole meteorologický displej, který zobrazuje mimo jiné i teplotu čidla za oknem.
Případně nevylézá z postele a mrkne se do mobilu, jak je venku internetu teplo nebo zima.
2608
Nápady, postřehy, příběhy, … a úplné kraviny.
*Středa je středa, protože je uprostřed týdne. Blbost, co? Uprostřed týdne je přece čtvrtek! Čtvrtý den ze sedmi. To snad umí spočítat i ti, co nematurovali z matematiky.
Ono je to ale jinak. Sedmidenní týden začínal ve starozákonních společenstvech logicky první pracovní den. A to byla neděle. První den po svátku, tedy po šábesu. Křesťani se chtěli odjinačit, a tak spolu s Novým zákonem udělali svátek v neděli. A začátkem týdne v pondělí hupky do práce. Nastaly ovšem zmatky. Židi dál začínali týden v neděli a neobřezaný zbytek západního světa u toho zůstal taky, i když v neděli musel vysedávat v kostele. Ve dvacátém ateistickém století byl týden věcí pracovního nasazení, svátky nesvátky. Tak se začalo začínat od pondělí. Východní národy jako Rusové a Číňani to mají úplně jinak, takže jim nepřijde divné, že třeba Velká říjnová revoluce byla v listopadu. A klidně mohla proběhnout v úterý.
Moderní elektronické diáře vám nabídnou tlačítko, jestli chcete začátek týdne v neděli nebo v pondělí. Takže všechno demokraticky v pohodě. Ovšem stačí, když kliknete na to vedlejší tlačítko, a uletí vám letadlo.
2508
Navigace podruhé.
Když se řekne slovo navigace, je to taky něco podél řeky. Tak jako navigace v telefonu vede řidiče po správné cestě, tak se lidé rozhodli přikazovat správnou cestu řekám. Řeky se dřív klikatily a vylévaly se z břehů, zvlášť když u nás existoval ještě sníh. Ten musel na jaře rychle roztát a odtéct, protože příští zimu už by nebylo kam ho dávat. Řeky se všelijak zatáčely a meandrovaly, rozlévaly se po kraji, lidé přicházeli o majetek a někdy i o životy.
Tak se narovnala koryta a podél řek se stavěla navigace, taková šikmá zeď s pěšinkou nahoře a s bíle vyznačenými kilometrovníky, aby ta voda věděla, jak daleko to má ještě do Hamburgu. Bohatá města si místo navigace stavěla nábřeží, vybavené na kraji chodníkem, abyste se na tu prudkou vodu mohli podívat a zábradlí, abyste tam nespadli. Menší města měla dostatek pytlů, hromady písku, lopaty a občany na pytlování. Čím víc bylo protipovodňových opatření zbudováno, tím začaly ty povodně být větší a větší. Třeba u nás ve městě po těch tisíciletých – moravské 1997 a české 2002 – povodních se postavila dvoutisíciletá zeď. Když se toky srovnaly a Česko vybetonovalo, zjistilo se, že se voda rychle řítí do Němec, případně do Rumunska a do Baltu, nám jí tu zbývá málo a trpíme suchem a vedrem.
Za naši blbost trpí vždycky další generace. Naše děti a vnuci budou ty zdi a navigace bourat a řeky znovu zatáčkovat, aby nám tu nějaká voda zůstávala. Tomu se říká koloběh člověka v přírodě.
2108
Některé vzpomínky nikdy nevyblednou: Jdete ráno do práce, čekáte na autobus, a místo něj ze zatáčky vyjede tank. Ruský tank!
21/08/1968.
Bylo mi dvacet šest.
Chtěli jsme se tenkrát v roce 1968 aspoň trochu svobodně nadechnout, ale Rusko (vlastně politbyro v SSSR) nám to nepovolilo. Proto ty tanky. Přijely přes noc po stovkách do spojenecké(!) země. V Praze a v celé zemi jich bylo 6500. Lidé protestovali, střílelo se, byli první mrtví. Po čase se Rusáci stáhli do kasáren a úkolu zadupat naši svobodu se ujali čeští kolaboranti. Nastalo dvacetiletí temna. Lidé, co předtím mluvili o svobodě, byli vyhazováni z práce, jejich děti se nedostaly na školu. Nesmělo se nikam jezdit, plotem na hranicích už zase proudila elektřina. Zakazovaly se časopisy, pálily knihy.
Po listopadu 89 jsme si mysleli, že už se to nemůže vrátit. A přesto někteří z těch, co nám dnes vládnou, to pomalu otáčí a ty Rusáky by k nám klidně zase pozvali.
2008
Protiklady.
Protikladem maskulina je femininum. I neutrum má svůj opak: utrum.
Ve světě i v životě je lepší utralita než neutralita. Když jste neutrální, nemůžete se moc bránit a ostatní si vás rozporcují. Pokud jste utrální, můžete se s někým spojit a agresorovi nabít hubu.
Namítnete: Švýcaři jsou neutrální, přesto si na ně nikdo netroufne. Tak za prvé: Každý Švýcar má v baráku kulomet a v garáži tank. Za druhé: Každá armáda, která by lezla do těch kopců, by tam zkolabovala dřív, než by padl první výstřel.
V naší středoevropské krajině nemá utrum příjemný zvuk.
„Pokud si nezlepšíš známku z matiky, máš utrum s lítáním za holkama“.
Jedinec v pubertě to klidně pochopí tak, že může lítat za klukama.
Ať tak nebo tak, jednou ve značně zralém věku dospěje do stavu, kdy už nemá proč lítat.
Má utrum!
1908
Jako dítě jsem byl strašný nemehlo. Dětské choroby na mě stály frontu. A taky rodičům jedno dítě umřelo, tak jsem byl vypiplávanej jedináček. Nesmělo mě nic ofouknout, a bránilo se mi v lezení na stromy, protože riziko úrazu. A válečný dítě se muselo hodně vykrmovat, takže jsem byl na svůj věk dost zaoblenej.
Tělocviky mi nešly, a i v pobíhání po parku s kluky jsem byl v nejlepším případě předposlední. Ve sportu jsem byl kamarády posmíván, a tak jsem na veškeré sportování zanevřel.
O pár let později jsem ale pochopil, že stát se jedničkou v partě můžete i jinak, než poskakováním kolem mičudy (stejně jsem byl vždycky v brance). A balit holky mi šlo, aniž bych byl nejlepší ve skoku přes kozu.
Jsem tedy doživotní nesportovec. Ne že bych se vůbec nehýbal: Vylezl jsem na kdejaký kopec, Labe jsem přeplaval, hodně jsem toho navandroval. Ale víc mě bavily knížky, filmy, muzika…
Někteří mí spolužáci z gymplu takové štěstí neměli. Například: v Litoměřicích existoval významný veslařský oddíl. Hlásili se tam někteří, asi ta chlapská touha být u vesla. Koukával jsem na to ze břehu. Osm chlapů potí krev a zády ke směru plavby máchá ve vodě dlouhatánskou tyčí, devátý na ně rytmicky řve a vydává otrokářské povely. V tu chvíli jsem byl vždycky rád, že jsem nemehlo, ale intelektuál.
1808
Sociální sítě byly vymyšleny proto, abychom si mohli postěžovat a zaplakat nad stavem světa, společnosti, státu, mladých nebo důchodců, umělců a sportovců, politiky, počasí a klimatu, některých určitých lidí a naší peněženky. Nehodící se škrtněte.
Pisateli se tím uleví a síťoví čtenáři se propadnou do ještě větší chándry. Někteří to podpoří a operlí dalšími stížnostmi na zlý svět. Ale v reálu se nestane vůbec nic. Nanejvýš kdekdo vysvětlí, proč to nejde, a taky kdo může za to, že to nejde.
A nikdo nevstane a neřekne: tak, milí síťáci, seberme se všichni teď hned a pojďme s tím něco udělat.
1408
JEŠTĚ JEDNOU O SUDOSTI A LICHOSTI
Jednou o Vánocích se Bohu narodil syn.
To bylo radosti!
Mladý Bůh rostl, dospíval a moudřel.
V boží rodině začalo docházet ke generačním střetům.
Ukazovalo se, že mladej má na spoustu věcí jiný názor než jeho táta.
Když potom ve třiatřiceti nastoupil v nebi do rodinné firmy, zhoršovalo se to.
Tak zaměstnali Ducha svatého.
Byli tři a mohli hlasovat!
(Poznámka: Generační střety mohl způsobovat mimo jiné velký věkový rozdíl. Když se mladý Bůh narodil, byl tady jeho otec už odjakživa.
1208
Měli jste ve škole větry? Nemám na mysli následky nevhodně strukturované stravy. Jistě vás neminul nějaký předmět typu přírodověda, kde se probíralo vše o počasí a o povětrnosti zejména. U větru je nejdůležitější za á odkud a za bé jak moc. Zjistíte tak, že vítr duje třeba od západu nebo od severu. Ale taky může vanout od severozápadu, případně od severoseverozápadu či od západoseverozápadu. A teď to zabé: Větry jsou různé, zvláště pak některé. Lidé vždycky potřebovali vědět, jestli jim vítr načechrá vlasy nebo odnese střechu chalupy. Nejvíc to asi trápilo nějakého pana Beauforta, ten dokonce vymyslel stupnici větrů.Škála začíná nulou, což je bezvětří. Končí dvanáctkou – to je uragán, do nedávna si lidi mysleli, že větší vítr už být nemůže. Mezitím jsou větrna: vánek, slabý vítr, mírný vítr, dosti čerstvý vítr, čerstvý vítr, pak silný, prudký a bouřlivý vítr. Vichřice, silná vichřice a bouřlivá vichřice, a nakonec ten už zmíněný orkán.
Nesnažte se to zapamatovat, stejně nepoznáte, kterej je kterej. A to není všechno. Když poslouchám předpověď počasí, často se dozvím, že „v nárazech zesílí“. To pak asi může povyrůst o kategorii výš. A týká se to větrů všech stupňů.
No všech…Zatím jsem nikdy neslyšel, že bezvětří v nárazech zesílilo.
1108
Přes čtyřicet let se to hromadilo. Tolik festivalů, tolik koncertů, tolik knížek a čísel časopisů. Z každé události zbyla hromádka: plakát, zpravodaj, pozvánky, fotky, produkční poznámky, zajímavé dopisy. Putovalo to s námi z místa na místo. Konečná byla u nás na chalupě, protože je veliká.
-Už bychom to měli vyhodit. Nebo aspoň protřídit. -Počkej, já s tím něco udělám, až bude trochu času.
Čas nebyl nikdy, vzpomínky byly s námi pořád.
-Třeba se o to budou zajímat historici. Nebo aspoň muzikanti. Možná o tom napíšou a vydají knihu. -Tak aspoň ty plakáty, co zabírají nejvíc místa. -Dobře, nabídneme je Popmuzeu.
Muzeum to uvítalo. Pytlovali jsme role plakátů podle žánrů a podle roků.
-A není ti to líto? -Trochu jo. Tak si to aspoň vyfotíme. Kde mám ten stativ? -Vono se to kroutí. -Tak to podrž. -Já tam nechci mít ruku. -Tak tam něco polož!
Tak se stalo, že vpravo nahoře je na všech fotkách té právě dokončené knihy svinovací metr. Ocelový, pět metrů. Až ta knížka o Portě vyjde, měřte to opatrně a příjemné čtení.
1008
Jaké máte IQ?
To je otázka? Já třeba mám IQ modré. Trochu zakulacené a po ránu někdy zvadlé. Na to se obvykle nikdo neptá. Když se zeptám já, často se dozvím číslovku někde kolem 150, která už je dost vysoká a ve společnosti se hodí. Někteří si mohou stoupat na špičky, když se chtějí svému IQ podívat zpříma do očí. Jiní se zas musí trochu přikrčit. Někdo má větší í, jiný zase větší kvé.
Přesně na tohle najdete všude na internetu testy. Projedete třicet otázek a víte na čem jste. Pro ty slabší z toho vždycky vyjde nějaká útěcha „dobrý, ale zlepšit se to ještě dá“. Pro nás ostatní okamžité potvrzení, že jsme fakt nejlepší. Někde vám o tom za mírný obolus pošlou certifikát. Další vykukové po vás chtějí peníz už jen za to, že vám sdělí výsledek testu. Ale protože máte vysoké IQ, nenecháte se na takový podvůdek nachytat.
Když podobných testíků absolvujete vícero, zjistíte, že jsou vlastně na jedno brdo. Autoři si myslí, že IQ je hlavně o logickém uvažování… a mají pravdu. Ve většině otázek testu porovnáváte nějaké různě zbarvené čtverečky a odhadujete, jak bude vypadat ten další. Zajímavé je, že s tím, co vás naučili ve škole, se v textu inteligence vůbec neuplatníte.
S vědomostmi ze školy se totiž inteligentem rozhodně nestanete. Ale mohli byste se stát milionářem. V té známé televizní soutěži.
0608
Trojská válka (III.)
Po deseti letech války, která stále nikam nevedla, začínali být bojovníci poněkud skleslí. Ani jedna strana neměla navrch a kolem města se kupily hromady mrtvol z obou táborů. Řekové neměli dost mužů, aby Troju oblehli a už vůbec nepřipadala v úvahu možnost, že by stekli hradby (nebo ztekli, nevím jaké měli tenkrát dobývací techniky). Začali tedy vymýšlet nějaké schůdné, a hlavně vítězné řešení, aby nakonec nemuseli odtáhnout s prázdnou. Odyseus, který byl prý ze všech Řeků nejchytřejší, vymyslel plán: Postavíme velikánského dřevěného koně. Dřeva bylo dost a nemuselo ho být ani příliš, protože uvnitř byl dutý. Vypadalo to jako úplná blbost a taky bylo velké riziko, jestli to Trojané zbaští. Když byl obrkůň dohotoven, vlezli si Odyseus a jeho ozbrojené komando dovnitř. A Řekové za svítání nastoupili do lodí, napnuli plachty a před zraky udivených ale jásajících Trojanů odpluli. Ovšem jen za nejbližší ostrov.
Trojští bojovníci a obyvatelstvo koumali, co s koněm. Kněz Laokoon tvrdil, že je to určitě nějaká podrazárna a ať se k dřevěnému lichokopytníku nikdo ani nepřibližuje. Jenže když vzápětí Laokoona i jeho dva syny sežral obrovský had (zase vtipný kousek některého boha), vzali to pověrčiví Trojané jako znamení, že se kněz mýlil. A s vítězným hulákáním táhli a tlačili koně do města (podle jedné verze prý museli kus hradeb ubourat, aby zvíře prošlo).
Obraz bitvy míří do finále: Lid trojský je zpit vítězstvím i vínem, na město padne tma, Odyseus a jeho kumpáni se vysoukají z koně, pobijí stráže, otevřou bránu a za ní už čeká celé řecké vojsko. Odehraje se vše, co k takové bitvě patří – vraždí se, loupí a znásilňuje, pálí, bourá a devastuje. Po více než dvou tisíciletích si archeolog Schliemann (který si už jako dítě umanul, že Troju objeví), stěžuje, že tam nezůstal kámen na kameni.
Vítězové naloží kořist a vracejí se do svých státečků. Helena je vrácena zákonnému manželi králi Sparty. A doma se všichni radují, že to tak dopadlo a vrátili se živí. Jen chudák Odyseus, pronásledován nepřízní bohů, ještě řadu let bloudí na moři a zažívá strašlivé příběhy, až konečně dorazí na rodný ostrov Ithaku a najde tam svou věrnou a čekající manželku Penelopu.
0508
Trojská válka II.
Opustili jsme Řecko ve chvíli, kdy byla s boží pomocí (vlastně bohyně) spartskému králi Menelaovi ukradena manželka Helena a přemístěna jejím nápadníkem Parisem do Troje, což bylo za mořem. Panovníkovi Sparťanů tak vznikla jednak věcná škoda a jednak ostuda. Jedni Řekové navrhovali trestnou výpravu, druzí chtěli spíš mír a diplomatická jednání. Ti Menelaa přesvědčili, tak se přeplavil do Malé Asie, kde se nalézala (jak jsme byli o pár tisíc let později informováni německým archeologem Schliemanem) Troja. Vznesl tam oprávněný požadavek na navrácení choti, ale bylo se mu vysmáto. Prostě důvod k válce. Tak Menelaos obeslal představitele všech řeckých států, aby v rámci spojeneckých závazků společně Trojany ztrestali. Bylo dohromady bojovníků jak písku na pobřeží, na dvanáct set lodí (!) vyplulo do války. Homér asi přeháněl, jak bylo jeho zvykem. Taky nevím, jak to spočítal, když číslice vymysleli až později Římané. Do akce se jim motali bohové na obou stranách. Třeba Afrodita na straně Parida (když jí teda zvolil za nejkrásnější) způsobila totální bezvětří a Řekové nemohli a nemohli vyplout. Potom jejich nejlepšího lučištníka kousl had, museli s ním mezipřistát a svěřit ho do ošetřovatelské péče.
On si ten Paris svým rozhodováním strašně nadrobil. Kromě kolektivního hněvu Řeků měl na krku ještě ty dvě zneuznané bohyně a ty byly na něj tak moc, že mě slušné slovo prostě nenapadá. Kdyby třeba volil Pallas Athénu, měl by za sebou božské ozbrojené síly a válka mohla dopadnout úplně jinak.
Pak už Řeci konečně dopluli ku Troji a způsobili tam tábor. To byl začátek války, která trvala celých deset let. Nevím, jak přesně popsat aspoň její nedůležitější události. Homér si s tím dal strašnou práci, co se dozvěděl, podrobně popsal, a co nevěděl, si vymyslel. Nechci, aby můj stručný popis připomínal námět na tuctový velkofilm nebo výtah ze školní četby.
Starověká válka vypadala mnohem civilizovaněji než ty dnešní. Hrdinové se bili statečně, převážně osobně nebo aspoň v čele svých vojů. My občas podléháme představě, že tenkrát bojovali i čestně, ale to jsme na omylu. Homér je často přistihuje při léčkách, falších a podrazech a někdy dokonce i srabáctví. Většinou nešlo o férový zápas, protože skoro do všeho se montovali bohové a měnili výsledek i skóre. Často i strany. Většinou stačilo si je získat pro svou věc zápalnou obětí, případně i rozsáhlejšími sliby a závazky. Tohle se týkalo Řeků na obou stranách válčiště. Neboť i Trojané byli vlastně Řekové, jejich azijskost se tenkrát nijak rasově nevnímala.
Ale po deseti letech války, která stále nikam nevedla, začínali být bojovníci poněkud skleslí.
(pokračování)
0308
Trojská válka. (I.)
Je to obtížné, zabývat se nějakou historickou událostí, která se buď stala (nevíme přesně kdy a kdo všechno) nebo se vůbec nestala, případně všechno bylo jinak. Seriózní historici nejsou k dispozici a my jsme při bádání odkázáni na básníka, který ten příběh popsal. A poeta nemusí koukat na fakta, může si vymýšlet, přibarvovat, stranit svým oblíbencům a nesympatické hrdiny klidně z děje vyškrtnout, případně zabít.
Ten básník se jmenoval Homér a nežije už hezkých pár let. Pravděpodobně nežijí ani hrdinové ani pamětníci popisovaných událostí, kterých bychom se mohli zeptat, jak to teda fakt bylo!
Homér – pokud my tušíme – napsal dvě poměrně rozlehlé epické básně: Ilias a Odysea. Napsal je řecky, přesněji ve staré řečtině, protože věděl, že to je jazyk vzdělanců, že se vyučuje na klasických gymnáziích a že to budou číst studenti jako povinnou četbu.
Nás bude zajímat především Iliada, spis o válce, což je dost aktuální. Protože od Trojské války až po dnešní dny prý nebyl na světě ani jeden rok, kdy se neválčilo. Příčinou Trojské války byla taková malichernost. Byly dvě mocnosti Helada a Iliada, po našem Řecko a Troja. Jedna v Evropě, druhá v Asii, ale koukaly na sebe přes moře, které bylo relativně klidné a zároveň středozemní. A teď: Paris následník trojského trůnu, nebo co vlastně byl, pase ovce. To bylo nádherné časy: starověký aristokrat nemá zrovna co státnického na práci, pase ovce. A jak tak pase, přijdou k němu tři rozhádané ženské. No ženské – tři bohyně: Hera, Palas Athéna a Afrodita. A protože platí, že bohyně může být taky jenom blbá ženská, hádaly se o to, která z nich je nejkrásnější. Na pastvině kolkolem nebylo jiného živáčka, tak požádaly Parida, aby je rozsoudil. A začaly se předhánět, co mu která slíbí za to, že ukáže na ni. Nedalo mu moc práce vybrat Afroditu. Jednak byla fakt kus, a hlavně mu slíbila nejkrásnější člověčí ženu na světě, čili Helenu. Paris od malička chodil na náboženství a věděl, že bohyně, když něco slíbí, tak to může taky zázrakem splnit.
K té Heleně, o které se jednalo „o ní bez ní“: byla to manželka spartského krále Meneláa, s tím si ale nikdo vrásky nedělal. Paris Helenu unesl. Do Troje. Afrodita všechno organizovala, včetně toho, že Helenu do něj zamilovala. Meneláos se spravedlivě nasral, svolal všechny ostatní řecké náčelníky, kterých bylo asi třicet, neboť tam co údolí to jeden řecký stát. Všichni povolali brannou hotovost, naskákali do lodí a pluli k Malé Asii potrestat tu trojskou lumpárnu. Tak začala Trojská válka.
0108
Zhruba polovina křesťanů věří, že Bůh stvořil lidi. Druhá půlka si nechává otevřená vrátka, kdyby se ukázalo, že to není pravda.
Polovina ateistů si myslí, že lidi stvořili Boha. Zbytek si nechává otevřená vrátka, kdyby to bylo jinak.
Převážná většina lidí z našeho kulturního okruhu si nemyslí ani jedno ani druhé. Je jim to úplně šumák.
Vlastně netušíme, jestli si ta převážná většina myslí vůbec něco.
ČERVENEC
3007
I ti, kterým připadal český jazyk vtipný a zajímavý, trpěli v okamžicích, kdy to jejich češtináře popadlo, a začali řešit problém i/y. Co naší intelektuální energie se vyplýtvalo na memorování vyňatých slov nebo na i/y-zákeřnosti v gramatice, způsobené různými gendery (a to jsme tenkrát znali jen dva!). Nebo třeba že ve slově brzy se po z píše tvrdé y (jako by se v tom slově mohlo psát jinde než po z), ale brzičko je měkké. Neustálé upozorňování na ptáka, co měl na nějakém bidle dobré bydlo. Nebo slovesa bít a být, přičemž anglický překlad k tomu být se čte bí.
Nebo si myslíte, že slovo ližina (pokud jste o něm vůbec někdy slyšeli) je odvozeno od slova lyže, protože ližina je část zahrádky na střeše auta a na té zahrádce se přece lyže vozí. Není tomu tak. Neboť ližina je od líha, což už vůbec nevíte, co to je. Pravěké školní generace, kterým veškerá věda o fyzice končila kladkou, pákou a kolem na hřídeli, si možná vzpomene na obrázek nakloněné roviny, po které se kutálí z vozu na chodník sud s pivem a sud bez piva zase nahoru. Tak to je líha a ta se skládá Ze dvou ližin, samá měkká i!
Napadá mě, že bychom aspoň jedno z těch i/y mohli zrušit. Dětem ve škole by se ulevilo a na fejzbúk by mohli bez ostudy psát i nedoukové. Bylo by to krásné, najednou tolik času na zajímavější věci. Ale tuším, že to neprojde. Rozhodovali by o tom starší lidé, protože skoro o všem ve společnosti rozhodují starší lidé. A ti se to, pochopte, na stará kolena nebudou přeučovat!
2907
Sběratelství je vášeň.
Jako kluci jsme sbírali cokoliv. Známky, odznaky, pivní tácky, víčka od lahví, etikety, nálepky… Většinou samé neužitečné věci. Dnešní sběratelé tak rozsáhlé možností sbírání kravin už nemají. Třeba obaly od žiletek. Těm se správně říkalo holící čepelky, ale protože první se v oboru sebebradýřštví prosadil pan Gillette, byly to prostě žiletky. Stejně jako se všem vysavačům tenkrát říkalo lux. Žiletky byly takové plechové obdélníčky zabalené do krásných barevných obalů. Každý čekal, až si tatínek vybalí nové ostří, a šup, vzácný obal už putoval do sbírky. Z tátů se stávali sympatizanti, ostatně i oni byli v mládí sběrateli. Něčehokoliv. Můj táta měl v práci samé bezsynné kolegy, tak mi zorganizoval pravidelný přísun obalů. Zajímavé byly rozdíly mezi žiletkami. Lišily se tloušťkou plechu, nejtenčí samozřejmě nejlepší. 0,10 milimetrů byly šunty pro ty nejchudší. Vybíravější holenci (to čumíte, kde se to slovo vzalo) se zásobovali onačejšími 0,08 mm plechy a nula nula šestky byly podpultovky pro nejvzácnější klienty. Ty měly taky nejhezčí obaly ve svítivých barvách, pocházející z Liverpoolu nebo z Baltimoru, zatímco obaly na nula desítky se tiskly někde v Mníšku pod Brdy.
V životě se ale někdy stane takové neštěstí, že mladému muži začnou růst vousy. To jde zájem o žiletkové obaly najednou stranou. Ale nám se to stalo naštěstí v době, kdy už se v obchodech začaly objevovat elektrické strojky. Nad tloušťkou plechu jsme už nemuseli tolik přemýšlet. Jo a jednou jsem se děsivě pořezal dědovou břitvou, ale to už je úplně jiná historka.
P.S. Docela by měl zajímalo, co sbírají kluci dnes. Ale ještě víc bych chtěl vědět, co sbírají holky.
2807
Před 112 lety, 28. července 1914 začala Světová válka. Neříkalo se jí tehdy První světová, protože se ještě nevědělo, že bude i Druhá světová.
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku kvůli Sarajevskému atentátu. Nesrovnatelně slabší soupeř se statečně bránil a rakousko-uherské armády na konci roku 1914 byly na srbské frontě stále ve výchozí pozici a jinde prohrávaly.
Světová válka způsobila miliony mrtvých, pád monarchií a zánik států, Hitlera, Lenina, hospodářský a kulturní kolaps a totální změnu evropského myšlení. A další, ještě mnohem horší válku.
2707
Porta sedmdesátá a osmdesátá léta:
Po každém ročníku Porty (který se povedl, ale stejně jsme museli hledat nové místo pro další ročník) jsme organizovali v Lucerně přehlídku vítězů. Pořádajícím byl náš FOLK & COUNTRY KLUB. Od roku 1974 FCK existoval pod krycím názvem Klub mladé tvorby. V té době už se totiž nesměla používat anglická slova jako country nebo folk (i všechny kapely musely být přejmenované, pokud chtěly hrát), soudruhům normalizátorům bylo podezřelé i to písmeno &.
Možná vás pobaví to uchycení plakátu. To bylo tak: Rozhodli jsme se uvolnit trochu místa na půdě a plakáty festivalů a koncertů jsme věnovali Popmuzeu. Ještě před tím jsme si je narychlo zdokumentovali. To jsem ještě netušil, že se fotky budou hodit do mé knihy, kterou jsem právě v těchto dnech dopsal.
2607
Měli jsme od sedmdesátých letech dobrou tradicí, že po každém ročníku Porty pořádal náš FOLK & COUNTRY KLUB v Lucerně přehlídku vítězů. Od roku 1974 FCK existoval pod krycím názvem Klub mladé tvorby. V té době už se totiž nesměla používat anglická slova jako country nebo folk (i všechny kapely musely být přejmenované, pokud chtěly hrát), soudruhům normalizátorům bylo podezřelé i to písmeno &.
Možná vás pobaví to uchycení plakátu. To bylo tak: Rozhodli jsme se uvolnit trochu místa na půdě a plakáty festivalů a koncertů jsme věnovali Popmuzeu. Ještě před tím jsme si je narychlo zdokumentovali. To jsem ještě netušil, že se fotky budou hodit do mé knihy, kterou jsem právě v těchto dnech dopsal.
2407
Nikdo z mého okolí asi nepochybuje, že AI je holka. Pravděpodobně štíhlá, dlouhovlasá a vůbec pohledná. Teda virtuálně pohledná. Myslím, že ona tím nadšená moc není, radši by byla nebinární. Když ji oslovím a požádám, jestli by mi vyhledala odpověď na ono nebo tamto, po třech vteřinách, řekne „našel jsem vám tohle“. Snad se tak brání, před tím, že bych to zkoušel s nějakými důvěrnostmi.
Na její IQ a rozhled se názory už liší. Jedni ji považují za moudřejší, vzdělanější a znalejší – žádná živá bytost z bílkovin a kostí toho tolik neví. Věřící křesťané k tomu dodávají, že víc toho ví jenom Bůh. Ale jistí s tím úplně nejsou, jeden i druhá oplývají vševědoucností. Ale rozhodnout se to nedá, protože Bůh si nedělá na internetu IQ testy. Ti druzí zase míní, že je vlastně blbá, jenom děsivě našprtaná jako ta blonďatá slepice z druhé lavice, kterou nikdo neměl rád.
Na podporu těch druhých: Schválně se jí zeptejte na něco, co bezpečně víte. Řekne vám o tom plno nesmyslů a nepravd jak politik v Česku. Napište jí, že se mýlí a je to tak a tak. Okamžitě obrátí a to, co jste jí namluvil, začne šířit jako celosvětovou pravdu.
2307
Většina lidí zná provazochodce jen z filmu Rozmarné léto. My kluci už postarší jsme chození po provaze viděli naživo dokonce několikrát. Provazolezci přijížděli do Litoměřic každý rok a obsadili náměstí. Vytáhli své nádobíčko, a to bylo něco! Vztyčili dva obrovské ocelové sloupy a jistili je lany ukotvenými do všech směrů. Pak přidali to hlavní lano, co po něm lezli, a pod něj síť, do které padali, když ztratili rovnováhu.
Místo propagace v médiích se to rozkecalo, sousedka sousedce a ta další, tenkrát chodili všichni do města na procházky nebo aspoň nakupovat, do hypermarketů za městem se nejezdilo, auto měl maximálně pan doktor, po válce nebyl benzín, a dokonce ani ty hypermarkety neexistovaly.
V podvečer dne D se shromáždilo město dokola náměstí, krky vyvrácené nahoru a když muži a ženy činu vylezli nahoru, přestalo se dutat. Od sloupu ke sloupu přešel táta provazorodiny, přešla máma, přešly všechny děti. Pak vzal táta kluka na záda a přešel s ním. Někdo to celé přejel na kole bez pneumatik a zvonil při tom na zvonek. Onačejší byl přejezd na jednokolce, kde se nemáte čeho držet. Nakonec si někdo nechal zavázat oči a překráčel tak.
Náměstí obcházela vypěkněná provazochodkyně s pokladničkou a skoro všichni tam vhazovali mince i papírové. Jen někteří přecházeli rychle na druhý chodník. Netušili chudáci, že právě ušetřili peníze, které jim už za pár měsíců sežere měnová reforma. Na druhý večer natáhli umělci lano z kostelní věže doprostřed náměstí a vrchní borec to sjel na kladce, kterou držel ve stisknutých zubech.
Bylo to doopravdické a taky jediné hrdinství, co se dalo vidět naživo. V kině dávali jen „Daleko od Moskvy“ nebo „Odvážná školačka“.
Provazochodci, cirkus a pouť byla taková triáda, která občas protrhla ospalost města. Chození po provaze z těch atrakcí pro lid se z náměstí vytratilo jako první. Cirkusy ještě odolávaly nějaké roky, než si je našli ochránci zvířat. A jak vypadají pouti dnes? Škoda slov…
2207
Já to neumím napsat jinak než v otevřené řeči, ale některé reklamy mě opravdu strašně serrrrou. Když čtete, že se někomu věhlasnému stala strašná tragédie a na konci je doporučení, co si musíte určitě koupit, kliknete na takovou věc jen jednou, ti pomalejší maximálně dvakrát nebo třikrát. Je to odporné, cynické a blbé. A taky kontraproduktivní, i reklamní tvůrci jdou do kopru, když ztratí důvěru svých adresátů. Dokážu si představit důchodkyni, co utratí kus skromné penze za blbost, kterou nepotřebuje, protože se nechala napálit.
Ale zase – když nám lžou politici a vláda od rána do večera a někdy i v noci, proč by to reklamní kreativci nemohli dělat taky, že.
2107
Gratulace. Včera měl narozeniny Franta Heřman. Fotograf folku, country i trampské muziky. Povahou živý a společenský člověk, když jsme společně vyrazili do hospody (a že jich bylo), přepovídal úplně všechny.
A těch nádherných hudebních fotek. Pro nás píšící o muzice studnice všeho, co si pamatujete nebo co si pamatovat nemůžete, neboť jste ještě nebyli na světě. Je jen o trochu mladší než já, prostě takový vitální stařík.
Teď má výstavu na Malé Straně – foto malostranských domovních klik. Vyfotil jich prý asi devadesát, jednu krásnější než druhou. Prostě klikař.
Já jsem právě dopsal knihu o životě s muzikou; Franta (a nejen on) ji vyšperkoval svými obrázky. Tahle je z našeho festivalu v Českém Krumlově, koncert byl v maškarním sále krumlovského zámku, kapelu asi nevytušíte, ale toho nalevo byste poznat měli.
2007
Andrej Babiš je jediným politikem na světě, který neovládá plynule ani jeden jazyk.
1707
Pádění.
Každý někde bydlí. Někdo nahoře, jiný dole a většina vždycky uprostřed.
Řeka nahoře pádí po kamenech a někdy i padá volným pádem, uprostřed už tolik nepádí, spíš plyne a tam dole se líně převaluje na cestě do delty nebo jiného řeckého písmena.
Po cestě řeka protéká, míjí, zživotodárňuje nebo i zaplavuje městyse a města menší i velikánská. Vždycky jsem záviděl spolužáku Milanovi, že se po něm jmenuje velkoměsto, kdežto po mně jen Michalovce.
Lidé tam nahoře často pádí, střed si taky trochu popádí, dole už se moc nepádí. Tam u té italské řeky je krásná krajina: Horní Popádí, Střední Popádí a taky Dolní Popádí.
1607
*Když někde napíšu, že Češi kdysi platili tříkorunami a pětadvacetikorunami, budou si všichni pozdě narození myslet, že kecám. Ale moji vrstevníci, pokud si ještě vůbec něco pamatují, tak si to pamatují.
To bylo tak: V padesátých letech, když komunisti zabavili fabriky, co patřily Němcům, kteří je předtím zabavili Židům, naší společnosti se nedařilo. Hospodářství bylo vykotláno předchozí válkou, přesuny obyvatelstva a několika lety babráckého komunistického hospodaření. Lidi měli spoustu inflačních peněz, za které se skoro nic nedalo koupit. Musela se udělat měnová reforma. A muselo se to utajit, proto prezident Zápotocký v její předvečer do rádia říkal, že jsou to lži a žádná reforma nebude. A ráno byla! (Ráno 1. června 1953). Aby to neprozradil ani nikdo ze státní tiskárny cenin, tiskly se nové peníze v Moskvě.
Tenkrát jsme od SSSR kopírovali kdejakou blbost, převzali jsme i jejich peněžní systém.
Ej Aj píše: V padesátých letech 20. století (období tzv. pátého sovětského rublu z let 1947–1960) obíhaly v Sovětském svazu bankovky v hodnotách 1, 3, 5, 10, 25, 50 a 100 rublů a mince v hodnotách 1, 2, 3, 5, 10, 15 a 20 kopějek.
A tak jsme od toho června měli tříkoruny a pětadvacetikoruny a taky tříhaléře a pětadvacetníky. No nezvykli jsme si. Už v roce 1972 tříkoruny a pětadvacetikoruny skončily a vrátili jsme se k systému 1, 2, 5, 10, 20, 50, 100. A později, jak se socialistická měna znehodnocovala, přibyly 200, 500, 1000, 2000 a 5000 koruny. Ale tříhaléř na mě nedávno vykoukl na chalupě ze škvíry mezi dlaždicemi.
1507
Myslíte, že lidé potřebují svobodu k tomu, aby mohli útočit na jiné, škodit jim, pomlouvat, psát o nich lži, prostě páchat zlo?
Mnoho z toho dnes lidé dělají na sítích každý den.
Vlastně k tomu asi nepotřebují svobodu. Mají anonymitu.
Byly kdysi doby, kdy anonymy se považovaly za svinstvo a anonymní dopisy nebo udání se házely do koše. Pak přišly sítě…
Myslíte, že svinstvo na sítích by zůstalo na stejné úrovni, kdyby se každý musel pod své výplody podepsat?
První povstanou obránci svobody vždy a za všech okolností. Chcete nás o svobodu – o tu nejdůležitější věc v našem životě – obrat!
Nechceme!
Člověk přece může říkat a psát na sítích cokoliv (kromě pár věcí, na které myslí zákony země toho pisatele). Ale měl by se vždy pod ně podepsat svým jménem, svou identitou. Napíše všechno stejně, když za to svým podpisem ponese odpovědnost?
Troufnu si říct, že nenapíše. A podepsaný svět by možná bez vulgarit a lží začal být o kousek lepší.
Jak by se ta skutečná a nezfalšovatelná identifikace zařídila, nechme expertům. Ono kolem nás už to vševědění o každém dávno existuje a rostoucí kapacitou harddisků centrálních počítačů se stále zvyšuje. Proč bychom si nemohli uspořádat lepší vztahy mezi lidmi na síti právě teď, ještě dlouho předtím, než nám to zařídí Velký bratr. Ten už se nikoho ptát nebude.
1407
Čtrnáctý červenec je jeden z nejsympatičtějších dnů v roce. Je léto, a když s ním budeme šetřit, ještě nám dlouho vydrží.
U nás v rodině slavíme dobytí Bastily a moji ženu Hanku. Francouzské revoluci je 237 let. Hanka je o dost mladší. I když teď bude asi tři týdny stejně stará jako já (to si na mě vždycky dovoluje), ale potom bude zase furt mladá.
Miluju ji, a to mám pocit, že to už taky trvá někdy od paleolitu. Miluju ji i přes to, že nemá vlastní Facebook a používá tlačítkovou Nokii.
1307
Země v Karpatech.
Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust, Jasiňa, Koločava… První čtyři jsou jména nejvýznamnějších měst v tom regionu. Koločavu známe všichni z Olbrachtova a Uhdeho příběhu o Nikolovi Šuhaji Loupežníkovi. A Jasiňa je nejvýchodnější bod kraje i někdejšího Československa, spíš kopec než město, ale konečná legendární Baťovy dálnice, která sem měla vést až z Aše, celým tím nesmyslně protáhlým státem, slepeným ze střepů rozkotaného Rakouska-Uherska. Jasiňa jako symbol největší představitelné dálky, něco na způsob Kamčatky. Ještě nedávno jsme byli takhle malí pod Vídní a teď na konec ani nedohlédnem.
Podkarpatská Rus po našem nebo Zakarpatská Ukrajina po sovětsky. Země stejně nádherná jako chudá a zanedbaná. Sdílela osud podobných krajin na konci světa, ovládaných vzdálenými mocenskými centry. Velká Morava, Kyjevská Rus, Maďaři, čeští králové, a tak pořád dokola, podle toho, jak dopadla která bitva nebo co se získalo královskou manželskou smlouvou. Postupem času až do konce 1. světové války tu převládala moc Budapešti. Převažující obyvatelstvo slovanské – Rusíni. Ale taky Židé, Maďaři, Němci, Poláci i Rumuni. Prostě křižovatka. Nebo spíš hraniční kámen. Za té války tu hodně přecházely fronty tam a zase zpátky, ruské a rakousko-uherské, ale nemělo to velký vojenský ani politický význam. Uhry potom, jako část poraženého Rakouska-Uherska, řešily vítězné mocnosti roku 1920 Trianonskou smlouvou a z rozlehlého Uherska bylo najednou docela malé Maďarsko. „Horní země“ od Prešpurku (maďarsky Poszóny) až po Košice byla najednou v Československu. Transylvanie se stala součástí Rumunska a jižní kraje připadly novému Království SHS (Srbové, Hrvati, Slovinci). Zbývalo nějak dořešit ten kousek pod Karpaty, a protože nikdo lepší nebyl po ruce, vyfasovala ho nakonec Praha. Češi se ale snažili a za dvě desetiletí nějaké výsledky tu měli, hlavně ve školství, lékařství a věcech správních. Role nového státu zůstávala v rovině osvěty. Hospodářsky nula. Jen les a dřevo, jenže jak ho přivezete z té hrozné dálky? V hodině Mnichovské dohody a rozkrajování Československa tady Češi ještě chvíli něco vojensky bránili. Pak vznikl stát Rusínů – Karpatská Rus. Vydržel pět dní, načež přišli a zabrali všechno Maďaři. Vládli až do příchodu Rudé armády. Pak že se to vrátí zase Československu, dokonce se vylepšovaly hranice, aby byla nějaká železniční síť. Jenže to už se šuškalo, o daru Prahy Sovětskému svazu, taky jo, a Podkarpatská Rus se stala Zakarpatskou Ukrajinou. Nějaké mizení do gulagů a ekonomicky další mínus, zase kraj na konci světa, daleko od mocenských center.
Když v devadesátkách přijížděli lidé z Chustu a Mukačeva do Česka za prací, vyprávěli nám vzpomínky svých rodičů: V čase Československa se jim žilo nejlíp.
Dnes do země darované Čechy Stalinovi posílá rakety jeho následník Putin.
1207
Najde se se v SPD někdo s IQ aspoň přes 80? Třeba noční vlk nebo ten s právnickým vzděláním?
Hrnou to do propasti. Jejich voliči jim přestávají coby vládě věřit. Možná ta vládá dovládne celé období, možná skončí dřív, ale rozhodně po nich pak už neštěkne pes. Přitom v opozičních lavicích by jim to při chytré politice vydrželo až do důchodu. A poslanec bere stejně, ať je vládní nebo opoziční. U vlády jsou vlastně jen pro to, že chrání beztrestnost svého japonského předsedy a hlavně beztrestnost premiéra.
1007
Dětské sny mohou být různé. Někdo by chtěl elektrický vláček, jiný, aby se jeho rodiče nerozváděli. Vláček jsem měl jen na klíček a rodiče se mi rozvedli, až když mi bylo dvaadvacet, ale udělali by líp, kdyby to stihli dřív.
Můj dětský sen se rodil asi takhle: Můj dědeček hrál při mších a podobných příležitostech na varhany v kostele toho slavného sázavského kláštera. Střídal se tam s kolegou panem Wachsmannem, který se do Sázavy přestěhoval z Ruska, kde měl nějakou kapelu, a taky měl syna Jiřího Voskovce, který se kamarádil s mým tátou, ale to jsem ještě nebyl na světě. Když jsem na svět vylezl, to už byl Voskovec i s Werichem a Ježkem v Americe a tátovi bylo líto, že mi nemůžou jít za kmotra, protože to Hitler nedovolil. Tak jsem se s Jiřím Voskovcem celej život nesešel, ale aspoň jsem se potkával s Janem Werichem v sázavský sámošce, co je teď vietnamskej obchod.
Dědeček mě občas vzal do kostela na kůr. Lezl jsem za ním po úzkých schůdkách a postavil se tak, abych nepřekážel šlapačům měchů. Tenkrát ještě nebyla náboženská hudba na elektriku. Vždycky jsem celou mši prozíral na tu nádheru. Když je vám tak šest, nemáte vůbec jasno, jestli jste křesťan nebo ateista, a můžete se soustředit jen na tu nádheru. A ta dědečkova hudba! Tenkrát jsem pojal rozhodnutí, že můj největší dětský sen je zahrát si někdy na varhany.
Byla to dlouhá cesta. Asi rok po Únoru nám zrušili náboženství. Do kostelů už se moc nechodilo a když už, mohli jste si je prohlížet jenom zezdola. Ale při výběru nástroje v hudební škole, mi bylo jasné, že jediná cesta k varhanům vede přes klavír. A tak mám sedm ročníků piána. Ale hrnout etudy mě moc nebralo a logicky nastal úkrok k jazzu, rock‘n’rollu, Osvobozenému divadlu a Semaforu. V trampské osadě jsem se s piánem moc nechytal, jenže hudba folková a country mě směrovala usilovně, až jsem se stal šéfem pražského hudebního klubu. Ten naplno folkový klub v ulici Na Petynce měl tu zvláštnost, že kdysi byl kaplí kláštera a jako takový měl funkční varhany. Skoro každé odpoledne byla taková chvíle neprovozu, ještě dřív, než přišli před večerem barmani a pořadatelé. Vylezl jsem po schůdcích na balkon nebo chcete-li na kůr, zapnul jsem motory a spustil. Co hudebních žánrů znělo z těch píšťal! Můj největší dětský sen se splnil a deset let mi to vydrželo. Doba se pak změnila a já odešel zakládat hudební časopis a jiné zajímavosti. Dobře jsem udělal. Klášter i s kaplí byl vrácen řádu jeptišek a nevím, co by ctihodné sestry říkaly na rock‘n’roll, který by se linul z kůru jejich staronového svatostánku.
0807
Všichni si pamatujeme premiérovo a Macinkovo bojové nasazení, s jakým bránili Prezidentovi v účasti na neformální večeři v Ankaře (protože tam se projednávají ty nejdůležitější věci). Nezabránili.
Na středeční tiskovce sdělil Babiš novinářům, že seděl u stolu se Zelenským a manželkami, a protože to byla NEFORMÁLNÍ večeře, bavili se o jídle, o fotbale a tak.
Možná náhoda, možná kus jízlivosti od organizátorů summitu, posadit Zelenského s jediným představitelem státu, který odmítá Ukrajině jakkoliv vojensky pomáhat.
0607
Josef Vlček podrobně referoval o šedesátinách Porty na jejím webu: (GLOSA: O protestu, básnících a vítězích Porty. Šedesátku slavila s Robertem Křesťanem | Headliner)
Přidávám jen jedno upřesnění.
ad:“Historici Porty totiž z řady důvodů považují rok 1966 jen za rok založení v Ústí nad Labem a tím pádem za nultý ročník. Portu v roce 1967 pak chápou jako první oficiální ročník.“
V roce 1966 se v Ústí nad Labem ani nikde jinde nekonala.
Nápad vznikl v hlavě zakladatele Jirky Šosvalda někdy na jaře 1967, když se s kapelou účastnil jakési přehlídky country & western hudby v PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště Praha. („Když to jde v Praze, můžeme to v Ústí zkusit taky.“) A v červnu už se v Ústí konal festival Porta bohemica podle známé labské soutěsky. V dalších ročnících se to zkrátilo na Porta. Ročníky se konaly až do roku 1970. V roce 1971 nastoupil v ústeckém Kulturním domě normalizační ředitel a navrhl organizátorům, že Porta se může konat dál, pokud country a trampské skupiny budou vystupovat společně s hudebními soubory sovětských vojsk, dočasně umístěnými na našem území.
Organizátoři usoudili, že to by se trampskému a country publiku příliš nelíbilo a s použitím několika neslušných slov budovu i Ústí nad Labem opustili.
Tak jsme se vydali po českých městech hledat pro Portu nové místo. Podařilo se, ale museli jsme každý rok hledat znovu. Třeba ve Svitavách v roce 1974 a o rok později v Třebíči. A další cestu na Lochotín už znáte.
Letos mi oslavy zdraví nedopřálo. Ale oslav šedesáti let od prvního ročníku Porty v roce 2027 se určitě zúčastním.
0307
Porta minulý týden oslavila v Řevnicích 60 ročníků své pouti.
Před 45 lety jsme Portu, trmácející se po českých a moravských městech, skoro každý rok někde jinde, dotlačili až do Plzně (2.-5. července 2081). Moc hezky tam bylo…
Vykouklo to na mě z archivu, když teď dopisuji další knihu o muzice.
0207
Donald je na světě úplně nová figura jiného politického druhu a metod. Mate tělem, odpoledne říká něco úplně jiného než ráno a zítra už to bude zase jinak. Protivníci jsou zmateni a rozhozeni, nestíhají reagovat, ani si připravit protinávrh. Je to velké divadlo, americkým dezolátům se to líbí, ti netuší, že právě oni po tom výbuchu zůstanou pod sutinami. Donalda to nakonec sejme taky, ale může to ještě nějaký čas plynout dál.
Mnozí se ho snaží jinde napodobit, evropanské zbytky smyslu pro právo to zatím zpomalují.
Andrej Donalda strašně obdivuje, jenže nevyrostl v byznysu nýbrž v komunismu, je už starý a neví jak a co. Na domácím písečku je to Macinka, kdo se snaží Donalda napodobovat, ale v našich podmínkách to není drama, nýbrž parodie. Donalda volilo přes půl Ameriky, Macinku umrněných šest procent, a za necelý půl rok to ještě spadlo na polovinu. Strážnici fakt nezvládl, i když tam šel s pocitem, že je domácí. Korunu tomu navršil moto Boris, když navrhoval sebrat Strážnickým ministerské peníze. Asi si fakt, blbečkové, neuvědomují, že to by se pak celý národ na ten fesťák složil, včetně těch, co by si jinak o folklór neopřeli ani kolo.
Tak jděte napodobovat Trumpa třeba do Patagonie, nic vzdálenějšího mě teď nenapadá. Z tuzemského písku se vyházej vaše lopatičky, soupeření o bábovky skončí. Vznikne tím další problém, co s Andrejem bez stoosmičky. Ale to už je úplně jiné téma.
0107
k*Někdy je vám AI dobrá k tomu, když potřebujete nutně zjistit, co to je poplužní dvůr.
Plužit je starobylé české slovo. Znamená zpomalit, brzdit, šlajfovat. Šlajfovat se dá v různých dopravních prostředcích, dobře to jde v tanku. Posadili mě dovnitř a všechno vysvětlili. Tank má totiž dvě šlajfky, levou a pravou. Když přitáhnete levou, zabrzdí se levý pás a tank vyrazí prudce doleva. A tak naopak. Když chcete zastavit, nemusíte tahat za obě šlajfky, je tam ještě brzda. A ke všemu šaltpáka. A taky plyn, ale na ten opatrně! My měli tenkrát vozidla veterány T34. Provlál jsem s tou starožitností asi na dvojku (vyšší rychlosti se vlamovaly kladivem) celý tankodrom. Měli jsme ho v Plzni moc krásný, tím malinkatým okýnkem před řidičem byl výhled do přírody. Kolega, co se posadil po mně, Takovou kliku neměl zabodl tank do velkého kráteru se shnilou vodou. Tak jsme šli pěšky do kasáren na oběd, a za ním jsme poslali tank vyprošťovací s navijákem.
A teď to plužení. To bude asi mít něco společného s pluhem, říkáte si. Ale kdosi namítne, že pluh je spíš k orání. Vlastně na co ten pluh je, vysvětlíte dnes městskému člověku dost obtížně. Můžete na to jít historicky od Přemysla, překvapeném při orbě delegací z Prahy, že ta ženská z Vyšehradu ho chce za muže a půl budoucího království k tomu. Přemysla, co poslal volky od pluhu na svobodu, a naopak zatkl Otku. Dál přes bratrance vynálezce Veverkovy až k Masarykově oblíbené Ach synku, synku. Tak to je orba. Ale k pluhu patří taky popluží. Není to nějaký nástavec nebo náhradní díl, jak by se vám myslelo. Popluži je – a to byste nevěřili – plošná míra. Je to taková plocha pozemků, které se daly jedním pluhem obhospodařit. Je to dost velký plac, abyste si ho mohli pořídit, musíte na to mít. Takže v dobách před průmyslovou revolucí musíte být vrchnost. Panstvo.
A když máte to popluží, musíte ten pluh a další agrotechnické vercajky někam uklízet. A taky, koně, chomouty, biče a postraňky. A ovšem zaměstnance, děvečky, všelijaké náčiní, sklep, pár lahví slivovice, psa s boudou nebo dva psy, jabloňovej sad a výhled do krajiny. To všechno je poplužní dvůr, pořídili jste si ho, protože jste panstvo.
Žádnej bezzemek nemůže mít ani poplužní dvoreček, protože je bezzemek a je chud. Ale ani dnes neznám žádného nechuda, který by vlastnil poplužní dvůr. Leda tak poplužní agrofert. Kdežto s drzým čelem můžete klidně dělat ministra.
DUBEN
3007
3006
Krátce z kultury.
*Přední fotograf hudby nejen folkové Franta Heřman bude mít celé prázdniny i září výstavu na Malé Straně v sídle Spolku přátel Malé Strany a Hradčan (Malostranské nám. 27 – nespleťte to s Besedou). Vernisáž 30.6.2006 v 18:00 ještě stihnete. Hlavním obsahem kromě hudebních a dalších témat jsou domovní kliky malostranských domů. Franta je prostě klikař!
*Pavel Major Vorel, dvacet let manažer časopisu FOLK&COUNTRY a následně totéž v Radiu Samson, je v první řadě veselá kopa, kreslíř a humorista. Svými kresbami se postupně zařadil mezi hlavní kreslené humoristy. Vystavoval v Malostranské besedě a na řadě dalších míst; i nějaké ceny posbíral.
K životnímu jubileu se mu teď přihodila knížka kreseb a textíků „A múzy žasnou“.
* Na šedesátém ročníku Porty v Řevnicích dostal Jirka Tichota Zlatou portu. Za celoživotní… no prostě za všechno!
Konečně, řekl by pamětník. V osmdesátých letech minulého století plzeňští soudruzi Spirituál kvintet ještě zakazovali.
DUBEN
3007
2906
Televizní (a rozhlasová) stávka.
Pamatuji na jinou televizní stávku z roku 2000/2001. Na Kavčích horách to vřelo, šlo o hodně. Nově jmenovaný ředitel ČT Jiří Hodač raději nevycházel ze své kanceláře. Pracovníci redakce zpravodajství zase hlídali a neopouštěli své pracoviště. Nově jmenovaná šéfka programu Jana Bobošíková se jim všem snaží předat okamžité výpovědi. Všichni odmítnou. Nakonec je Bobošíková v křídle budovy zamkne. Pro stávkující problém: V uzamčené části nejsou toalety. Vypadá to, že stávka dlouho nevydrží.
Sledujeme to s Hankou na obrazovce. Je Silvestr asi tři odpoledne. Do toho telefon. Kamarádka Jana, produkční z televize, volá festivalové produkční Hance o pomoc. Něco si ty dvě vzrušeně vykládají. Ano, Hanka má samozřejmě kontakt na firmu TOI TOI – mobilní toalety. Určitě to zkusí, ale je Silvestr podvečer.
Ředitel TOI TOI rád televizákům pomůže, ale ve firmě už není ani noha střízlivá. Nakonec Hanka domluví, že televize pošle auto a ředitel jim věci k potřebě vydá osobně. Asi za dvě hodiny sledujeme na obrazovce, jak ty „pokojové“ tojtojky míří na provaze do okna zpravodajského velína. Z Bobošíkové se už nikdo neposere, Hodač rezignoval, Václav Klaus ostrouhal, stávka pokračuje a za chvíli začne večerní zpravodajství.
Dopadlo to, a já jdu konečně hledat vývrtku, když je ten Silvestr.
Stávka trvala ještě řadu dní, všechny význačné tváře tvořily v pozadí za hlasatelem mlčenlivý chór. Národ stál za televizí, naplnil Václavák, za věc se vzali i zástupci politické opozice, například Vladimír Špidla, Jan Ruml a jiní. Nějak mimořádné vítězství to nebylo, ale nadlouho se oslabil vliv politických stran na veřejnoprávní media.
I dnes jde o hodně. Může posun začátku zpravodajství o šedesát sekund stačit?
2506
Ve středověku neexistovala pošta. Dokonce ani poštovní směrovací čísla. Čím se bavili tenkrát filatelisté, fakt netuším.
I přes tyto skutečnosti se muselo někam něco posílat. Vzkaz, milostný list, vyhlášení války. Posílal řemeslník, když něco vyrobil. Aby to nosil někam do horoucích pekel a práce mu doma stála, to opravdu nešlo. Posílat jste mohli málo kvalifikovanou sílu, chuďase, nezaměstnaného, obecního blba nebo kluka od vedle. Ve městech na to byla úřední osoba s titulem obecní slouha.
Posílaná osoba se jmenovala poslanec. (To jsem si nevymyslel, jak se mi podobné věci občas stávají, ale vyčetl v historických análech.) Takového poslance jste mohli poslat úplně kamkoliv. Kromě Ameriky, ta ve středověku ještě neexistovala. Za svůj úkol dostával poslanec drobný peníz. Obvykle ještě menší než nádeník.
2406
Lorňon.
Naši předkové a předkyně si pěstovali úplně jiné choroby než my. Zatímco dnes trpíme kardiovaskulárními příhodami nebo novotvary a hýčkáme si deprese či bipolární poruchy, u nich převažovaly úbytě, psotník nebo horečka omladnic. Pokud byl jejich život rozmarnější, mohli si opatřit i příjici nebo tu nemoc s kapáním.
Co provázelo předky stejně jako nás, byly vady zraku. Muselo to být tenkrát nepříjemné žít v mihotavém světle svící. Od jeskynních dob až do konce devatenáctého věku žili tak trochu potmě, do které plamínky světla pronikaly jen s ručením omezeným. Tomáš Alva Edison se ještě nenarodil a o úsporných žárovkách a náležitém osvětlení pracoviště se ještě nemělo tušení. Páni v úřadě studovali málo čitelná lejstra a doma v matném svitu četli noviny. Jejich choti ve chvílích volna sáhly po vyšívání, háčkování a paličkování. Představte si, že máte třeba tři dcery, každá už má textilní výbavu ve veletuctech a na každý kousek musíte vyšít monogram majitelky. Je jasné, že mladé ženy sleply ještě před svatbou.
Žádné kontaktní čočky ani oční kliniky. A nosit „skla“ se hlavně dámy styděly. Pan přednosta si na nos nasadil skřipec (jako kluk jsem to s dědečkovým zkusil a vůbec nic příjemného). Jiní úřadové dokázali udržet záhadným způsobem dioptrické sklíčko namáčklé na oko. Brýle nikdo neznal. Dámy, které nepotřebovaly ruce na práci, měly lorňon.
(Lorňon (francouzsky lorgnette) jsou mono nebo binokulární brýle s delší šikmou rukojetí, určené především pro příležitostné prohlížení nebo krátké čtení a také jako módní doplněk oděvu nošený na řetízku.)
Používaly ho spíš jako lupu, když potřebovaly prozkoumat nějaký detail nebo přečíst kousek textu. Lorňon jako miniaturní dalekohled nosily do divadla. Dáma s lorňonem, patřila do vyšší společnosti. Později lorňony vystřídala divadelní kukátka nošená míň na parádu a víc na koukání. Ta už nosily v kabelce i ženy ze střední třídy.
2306
Pošmourno
Takové poměrně nejednoznačné vyjádření stavu povětrnosti. Asi to není úřední termín meteorologické komunikace, alespoň paní Zárybnickou jsem to říkat neslyšel. Počasí, které už není „začíná se nám to kabonit“ nebo „dneska v noci určitě něco přijde“; ale zdaleka ještě ne „tam se snad honěj čerti“ nebo dokonce „psa by nevyhnal“. Informace o nevyhnaných psovitých šelmách se často doplňuje dalším zhoršením: „ale člověk musí“. Což může být o elektrikáři, který má po vichřici jen v tomhle lese hlášeno šedesát dva poruch na vedení. Nebo člověka z paneláku, který si z nerozvážnosti pořídil psa, a teď každé ráno musí. Pošmourno je však označení stavu, že to teda mohlo být lepší, ale zatím se nám nic strašného neděje. Tedy v českých zeměpisných šířkách. Za polárním kruhem může pošmourno vypadat úplně jinak.
Ostatně napadá mě, že v těchto prosluněných dnech by malá chvilka pošmourna docela bodla.
2206
Padesátá léta dvacátého století. Osmiletý Michal jde s mámou meziměstsky telefonovat tátovi, co je služebně v Karlových Varech. Telefonní centrála je ve vedlejším vchodu pošty v druhém patře. Vlezete do neútulné čekárny o něco horší než u zubaře. V osm večer několik naštvaně čekajících lidí. Sdělíte svůj požadavek slečně za okénkem a naladíte se na věčnost. Slečna má před sebou velikou dřevěnou stěnu s množstvím zdířek, do kterých se dají strkat čudlíky s drátem. I když za přepážkou nikdo další není, slečna si pořád s někým povídá. Občas i křičí, protože je špatně rozumět. Už po čtvrté se ptá nějaké Janičky, jestli jí dá ten Děčín. Napopáté se Děčín povede. Slečna strčí čudlík do zdířky a zvolá silným hlasem: „Děčín do dvojky!“ V čekárně se zvedne starší paní, co vůbec nevypadá jako Děčín, a jde do dvojky. Jenže, jak blbě vidí, vlezla do jedničky. Hlasitě křičí Haló! a Já nic neslyším, slečna křičí Jděte do dvojky! A z dvojky se ozývá Děčín, že neslyší tu paní. Chvíli je v té telefonní centrále docela veselé hlučno, než paní uzná svůj omyl a přesune se do dvojky. Spojení se mezitím přeruší. Tak znova, jenže mezitím se spojil Nový Bor, Děčín počká.
V půl desáté se s mámou vrací domů, s tátou se pozdravil, ale skoro ho neslyšel. Cestou sní o tom, že jednou bude mít svou parádní velkou desku se zdířkami a čudlíky a dovolá se třeba až do Brna.
Prdlajs. Dnes má v kapse u košile malou krabičku, dovolá se s ní v libovolnou denní dobu i na Srí Lanku (a hlavně musí dávat pozor, aby z té Srí Lanky nezvedl nějaký podvodný telefonát), může si objednat pizzu, zjistit, jaké počasí bude zítra a jestli už nezačala třetí světová, dozvědět se, kdy byla objevena Amerika, nakoupit pár akcií nebo vychlazené pivo.
Z těch snů o zdířkách a čudlících už asi nebude nic.
1906
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.
1806
Moje babička měla jako každá hospodyně na venkově pestré portfolio hospodářských zvířat: kachny, kozu a pašíka. A samozřejmě slepice. Kachny byly zajímavé tím, že se každé ráno seřadily u vrat do zástupu, babička jim otevřela a ony kachním krokem ušly nějakých tři sta metrů k řece. Cestou musely překonat nechráněný železniční přejezd. V řece se celý den rochnily, blátily a něco lovily a večer pak zase v zástupu dorazily k vratům. Jiná doba, no.
Slepice se u babičky měly docela královsky, jak na stravu, tak na byt. Vybílený kurník a elegantní – i když poněkud posraný – hřad. Vy možná netušíte, co je to hřad. Taková vodorovná tyč přes metr vysoko, na které slepice spí. Od slepic to je podle mě docela výstřelek, ale bylo mi vysvětleno, že slepice je pták. To mi moc neštymovalo. Už jsem tehdy věděl, že pták za á létá a za bé si staví hnízdo. Slípka popolétla tak maximálně dva metry, když ji někdo honil. A hnízdo nestavěla, protože hřadovala. Fakt je, že taková umělá hnízda jsme v našem hospodářství taky měli. Říkalo se tomu kukaň a jednotlivá slepice se tam uchýlila, když se rozhodla snášet. Nechápu proč se říká snášet. (Statistici také používají termín snůška.) V praxi jsem viděl, jak se slepice navzájem nesnášejí. Zejména když vpodvečer nastal boj o zrno, měl jsem misku a házel plnými hrstmi a slípky se rvaly o každé zrníčko. I vejce jsem vlastně snášel já. S ošatkou v ruce jsem obešel všechny kukaně a vejce vybral. Jedno vejce v kukani muselo zůstat, aby blbá slepice viděla, že je to snesitelné místo. Říkalo se mu podkladek a bylo ze sádry. To jsem si poměrně brzo osvojil a gypsová vejce do kuchyně nenosil.
Měli jsme samozřejmě i kohouta. Na kokrhání. Chodil spát se slepicemi, ale ráno prudil už za prvního rozbřesku. V kurníku byla naprostá tma a nechápal jsem, jak pozná, že už je ráno. Zřejmě byl digitální. Taky několikrát za den kokrhal za světla. Asi odkokrhovával celé hodiny. A byl agresivní. I na mě, ale na slepice nejvíc. Občas některé skočil na záda, a to pak lítalo peří. Ptal jsem se, nač takového surovce máme a babička neurčitě řekla, že kohout je potřeba. Myslel jsem si to. Na slepice musí být přísnost. Ale stejně jsme měli dvůr celej posranej.
1706
Obyčejné české slovo prdel.
Jeho hutnost se postupem času a generací vyvíjí.
Naši předkové ho tehdá neměli za vulgární. Možná ho ještě ani neznali. Když chtěli vyřknout něco opravdu sprostého, napadaly je výrazy odposlechnuté na mši a řešící věci svaté: Sakra!; Proboha!; Panenkomaria skákavá.; Prokristapána! Krucifix! Bylo to to nejvíc, jak jste mohli někoho nejvyššího urazit. Když jste šli s nadáváním o schod níž a urazili jste třeba císaře, už vás vedli za katr. A urážet třeba nejnižší úřední osobu – místního policajta, si nedovolil vůbec nikdo.
Jak se národ ateizoval, ježíškem už jste nemohli nikoho urazit. Ani šmarjájosefem.
Na čelné místo nastoupila prdel. Ale nastal problém. Vyslovená s nádechem, zahrčením a zaobleným koncem slova to byla paráda. Ale napsaná kdekoliv – v krásné literatuře, vyrytá do školní lavice, zřetelně umístěná nad žlábkem pro pány či v diplomatické odpovědi znepřáteleného státníka znepřátelenému státníkovi – jaksi to nevypadalo dobře. Jazykovědci si zoufali, tvůrci slovníků jako by zapomínali a korektoři v novinách si nevěděli rady. Zakázat nejnabušenější nadávku taky nešlo.
Zkoušelo se to vyiksovat. Jenže zkuste pak to slovo vyřknout před plnou posluchárnou: pxdel! Přečíst se to bez koktání nedalo. A to x někomu připomínalo přejmenovaný Twitter, kde by vám s nějakou vulgaritou neotiskli ani to x.
Pak kdosi vymyslel hvězdičku. To jsme uvítali my pamětníci, protože hvězdičkou se odjakživa označovaly mládeži nepřístupné filmy a později vůbec všechno nepřístupné. Slovo p*del už je čitelné skoro mezinárodně. A chcete-li se zabezpečit vůči cenzorům ještě neprolomitelněji, můžete v kryptografii přidat: p**el.
A napíšete-li *****, bude už úplně všem jasné, o co kráčí.
1606
V ráji bylo příjemně.
Bylo teplo, na stromech rostly všechny druhy ovoce, tráva byla vhodná k povalování, všude byla pítka, mýtka i brodítka. Ať šel Adam kterýmkoliv směrem, nikdy nedošel na konec. Žádné ploty nevidět, vypadalo to, že ráj je celý svět a celý svět je ráj.
Chvíli se Adam pošťuchoval s tygrem, potom se svezl na hřbetu žirafy nebo chytal hady a zkoušel na nich dělat uzly. Ale celkově nuda. Když nemáte vůbec nic na práci, začnete se nudit ukázkově. Adam bezcílně bloumal po ráji a koukal kolem sebe. A pozoroval, jak levharti a levhartice spolu dovádějí, jeleni vydávají toužebné zvuky, slon leze slonici na záda, a ptáci spolu v hnízdě cosi kutí, a pak se po čase z vajec vyklovou další ptáci. A všiml si, že všichni živočiši mají dvě pohlaví. Ne jenom jedno, ale ani ne víc.
„Jsem taky živočich a mám jen jedno!“, zformuloval tu strašnou nespravedlnost. A rozhodl se, že to tak nenechá a bude se u Boha reklamovat. Věřil, že je pořád ještě v záruce.
Vševědoucí stvořitel věděl, že ho Adam shání (a taky, co po něm bude chtít), tak se nechal Adamem potkat pod nejvyšším stromem ráje. Napřed si vyměnili několik zdvořilostních frází, jak se mají, jak ten druhý dobře vypadá a jestli Adamovi není v ráji moc teplo. A šli na věc. Adam, že všichni tady někoho mají, jen já jsem tady sám samojediný, nikoho tu nemám, s kým bych si pokecal, potřebuji kamaráda nebo spíš partnerku. Bůh chtěl namítnout, že on je taky jenom jeden, protože je představitel monoteistického kultu. Ale rozhodl se, že Adamovi tu radost udělá.
Zeptal se ho, jestli snáší narkózu. Adam nevěděl co to je, tak řekl, že snáší. Ale to už ležel v trávě, oči zavřené a byl v narkóze. Pohodlně se do ní vešel. Bůh mohl okamžitě přistoupit k operaci, protože v celém ráji byla tráva aseptická. Adam byl stvořen (je mi žinantní napsat uplácán) z hlíny, tak se Bůh rozhodl, že mu partnerku udělá z kosti. Teď už šlo jen o to, kterou kost mohl Adam postrádat, aby zůstal funkční. Taky nechtěl, aby v Adamově ženě byl nějaký morek. Tak zvolil žebro. Za chvíli byl hotov. Zalátal Adamovi otvor v žebroví a probudil ho. Před ním stála žena. Byla úplně nahá a úplně krásná. Dali jí jméno Eva. Mohli být originálnější. S tímhle jménem dnes pobíhá po světě spousta holek.
Adam ji vzal za ruku a šel jí ukázat cestu rájem.
Stvořitel jim požehnal. To bohové v takových situacích dělají.
Vlastně jenom řekl: „Milujte se a množte se!“
1306
Pošmourno
Takové poměrně jednoznačné vyjádření stavu povětrnosti. Asi to není úřední termín meteorologické komunikace, alespoň paní Zárybnickou jsem to říkat neslyšel. Počasí, které už není „začíná se nám to kabonit“ nebo „dneska v noci určitě něco přijde“; ale zdaleka ještě ne „tam se snad honěj čerti“ nebo dokonce „psa by nevyhnal“. Informace o nevyhnaných psovitých šelmách se často doplňuje dalším zhoršením: „ale člověk musí“. Což může být o elektrikáři, který má po vichřici jen v tomhle lese hlášeno šedesát dva poruch na vedení. Nebo člověka z paneláku, který si z nerozvážnosti pořídil psa, a teď každé ráno musí. Pošmourno je však označení stavu, že to teda mohlo být lepší, ale zatím se nám nic strašného neděje. Tedy v českých zeměpisných šířkách. Za polárním kruhem může pošmourno vypadat úplně jinak.
1106
1567 dní trvala I. Světová válka. Od slavného Švejkova zvolání „Na Bělehrad!“ až do 11. listopadu 1918, kdy v 11:00 vstoupilo v platnost příměří podepsané ve vagonu u francouzského Compiègne.
Dnes, 11. června 2026, je stejně dlouhá Putinova „speciální vojenská operace“, která byla v Kremlu původně naplánovaná na tři dny.
A celá ta Velká vlastenecká válka (22. června 1941 – 9.5.1945) je se svými 1418 dny proti Putinově eskapádě vlastně nepříliš dlouhou epizodou.
1006
Vlastně by nebylo tak moc důležité, jestli by veřejnoprávní média byla placena poplatky od lidí nebo ze státního rozpočtu. Nebylo by to důležité v zemi, kde premiér každý den na tiskovkách nesrší nenávistí vůči médiím a vůči novinářům. „Vy jste nás zvolili, my vládneme, tak teď čtyři roky mlčte!“
Jenže náš premiér už se ani nedokáže demokraticky přetvařovat, podporován Okamurovými lidskými rozpady a křivoslizskými Výfukáři.
Takže důležité to je!
Námitka, že lidé ušetří, je lež. Lidé to nezaplatí v poplatcích, ale ve vybraných daních.
Námitka, že ušetří důchodci, je lež. Financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu bude na penze ještě méně.
Tedy žádné úspory, ale postupně umlčovat kritiky z oněch teď už státních médií. Nepřestanou-li zlobit, kapitola rozpočtu se zmenší. Za rok nebo za dva. Stát do médií dosadí své úředníky, a ti už se postarají. (Stane se to už proto, že ti, co to chystají, se teď dušují, že se to nikdy nestane.)
Odjakživa přece platilo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“¨
0906
RÁNO V PŮL ČTVRTÉ
Nebojte se, neměním titulek a čas svého skoro pravidelného sloupku.
Ale napadlo mě, že časy se mění. Teď nevím, jestli někdo neměl ten nápad už přede mnou, snad nějaký muzikant Bob v Americe. A ještě nějaký debilní ouřad, kvůli kterému přetáčíme hodinky dvakrát ročně.
Ale napadlo mě prolistovat se mým životem, a možná i vaším. Takže „V PŮL ČTVRTÉ“. To byla hodina, do které jsme dokázali prozpívat noc. Možná trochu míň nebo dýl. Výjimky byly. Třeba když si moje žena Hanka vymyslela Vítání slunce a já to ochotně zařadil do programu Zahrady ještě ve Strážnici, táhli jsme to s elitou českého folku na pódiu scény Zámek klidně do půl desáté dopoledne. A lidi se ne a ne zvednout. Když už se zvedli, nahodili bágl a odešli na vlak. To byly teda konce!
Ale ta půl čtvrtá: To naše zpívání bylo navečer takový ušlechtilý, k půlnoci už spíš řvavý, mládeži nepřístupný a trochu protistátní. Ke třetí hodině ranní už se všechno ztišilo a hledali jsme vymazlený trojhlasy. Půl hodiny po třetí šmytec.
Teď už je to naopak. V půl čtvrtý se budím. Budí mě ptáci. Taky hledají vymazlený trojhlasy. Byli jsme tehdy lepší, ale dobrý jsou! Jen kdyby ty kreténi opeřený začali tak o dvě hodiny později, abych mohl ještě trochu dospat!!
0806
DOCHECHTAL!
Neomlouvám se za kvalitu snímku. Byl pořízen za bouřky a docela dokresluje atmosféru příběhu.
Naše krásné město, které mělo od padesátých let kulturní dům (předtím se biograf, plesy, taneční, výstava králíků a divadlo odehrávaly v Sokolovně a něco o tom vím, protože šéfem biografu byl můj děda, já mu chodil pomáhat a trhal jsem lístky, pročež jsem ze všech kluků z naší třídy viděl mládeži nepřístupné filmy jako první). V kulturáku se prováděla kultura, kino a divadlo, ale Sázava neměla kde tančit, vystavovat králíky, nakupovat „vše za třicet“ a dělat veřejné schůze zastupitelstva. Tak se město rozhodlo postavit společenský dům. Bylo minulé století, léta osmdesátá, muselo se to sfouknout levně. Vzniklo takové monstrum ze skla a plechu, hodně asbestu a polystyrenu. Ošklivé to bylo dostatečně, ale bylo kde tančit, schůzovat a radovat se. Pro obyvatelstvo byla nejpodstatnější část s názvem Diskoklub Chechták, kde nasávalo společenskou atmosféru několik generací Sázaváků. Jenže nešťastná konstrukce, vznik na konci socialistické epochy a odsloužená léta učinila společenský dům v zásadě neopravitelným. Takže bagry a k zemi. Naše město už je vytancované. Možná pro další generace Sázaváků nějaké obchodní centrum…
0506
Stačila chvilka nepozornosti a způsobil jsem si genderově-gramatický průšvih. Do jednoho příspěvku jsem vložil větu: „Milé děti, jestli do dvou minut usnete, tak jste vyhráli.“ Ještě teď se stydím. Ačkoliv to četlo značné množství lidí, nikdo se nepozastavil. Buď to shovívavě přešli mlčením („on to má od školy už docela dlouho“), nebo si prostě nevšimli. Pokud někteří z vás doteď nezjistili, v čem je jádro toho průšvihu, tak „děti vyhrály“. Všimla si ale moje žena Hanka. Abyste pochopili, ona všechno, co napíšu na Facebook, a nejen, čte. Navzdory tomu je náš vztah stále prosluněný, i když nad některými formulacemi se hádáme jako koně.
Tak už jsou ty děti opravené a moje ostuda byla jen krátká. Jen ve mně začal hlodat červík pochybností. Já vím, že děti mají v pravidlech natvrdlý přísudek. Ale když jsem napsal „Milé děti“, musel tam být aspoň jeden kluk. Být tam samé holky, mohl bych psát třeba „Milá děvčátka“. V případě samých kluků „Tak co, vy rošťáci?“ Ale ten jeden kluk, chudák mezi tolika holkama, když už nic jiného, by si aspoň to jedno „i“ zasloužil.
0406
Vědci z univerzity v Curychu přišli s novým řešením v boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním. Podle jejich výzkumu by bylo potřeba vysadit bilion nových stromů. Někdo si bude myslet, že bilion je moc vysoké číslo, že se možná ti vědci při výpočtu sekli o jeden až dva řády.
Ale nápad je to smysluplný a logický, proveditelný a bez zjevných vedlejších negativních důsledků. A také téma, na němž se většina populace shodne. Znamená to, že by každý člověk na planetě zasadil 148 stromů. Samozřejmě ne za týden, ale za život. Vzhledem k tomu, že umělá inteligence asi zruší mnoho pracovních míst, hlavně těch málo kvalifikovaných, mohla by vzniknout skupina milionů sazečů, aby celý proces probíhal rychleji a brzy byl funkční. A céódvě by byl takhle malinkej.
O Švýcarsku víme, že tamní vědci nejsou blbci, když dokázali postavit metro pro částice atomů. Těžko vymyslej nějakou kravinu.
Má to háček: Ten bilion dřevin by zabral plochu velikosti USA a Číny dohromady. Někdo z vás si teď možná říká, kdyby se sázelo zrovna tam, aspoň by přestaly mocenské tahanice a světový mír by byl o kousek blíž. Ale to by se asi moc nelíbilo nejen oligarchům a diktátorům, ale ani běžnému čínskému liodu nebo obyčejným amíkům. Autor takového nápadu by asi těžko přežil. Vám by se taky nelíbilo, kdyby vám rozkopali vjezd do garáže a před vrata vysadili několik ztepilých jasanů. Tam, kde mají lidé obytno, pracovno, zábavno nebo místo k demonstracím, nezasadíte nic.
Ale napadlo mě, jak by to přece jen šlo. Tropické deštné pralesy nejsou jen v Amazonii, ale taky v Africe, na Celebesu a na Nové Guinei (jak je to ve Staré Guinei, netuším). Kdyby se všechny ty tropické i ty deštné pralesy důsledně vykácely, bylo by dost místa pro ten bilionek stromů. Pro záchranu přírody to udělejme!
0306
Jedna z věcí, které mě v českém jazyce fascinují, jsou slova pomnožná. Jsou trochu exotická a mají zvláštní postavení. Všechna ostatní slova jsou pojedná. Mít i jednotné číslo není žádná velká zásluha, takových slov jsou veletucty.
Pomnožná slova se určitě nenarodila v množném čísle. Vyvinula se, nějaký singulárek tam na začátku jistě musel být. Ale nikdo si už nepamatuje, kdy se to zmnožilo a proč.
Možná některým věcem bylo samotným smutno, a tak začaly vystupovat v kolektivu, aby se nebály. Taková housle: Jedna housle symfonii neudělá. Tak se začaly housle spojovat, v orchestru začaly být první housle a druhé housle. Ty housle! Podobně varhany. Jeden varhan s jednou píšťalou je nic; kdyby zahudl, vypadalo by to spíš jako zkouška sirén než křesťanský obřad. Tam, kde se nástroj skládá ze dvou stejných věcí a smysl má jen jejich celek, nastupuje taky pomnožnost. Jak byste chtěli pracovat s jednotlivou kleští nebo nůžkou?
Na lidském těle je hodně věcí v páru: oči, ruce, ledviny a tak dál. Jak se to hromadně pojmenovávalo, připletly se i věci, které jsou na člověku jen jednou: játra, záda, ústa. Nemůže se říct ústo, protože by okamžitě vytanula otázka, jestli ústo horní nebo dolní.
Nikde vám neprodají jednu kalhotu. Plavky tvoří dohromady horní plavka a dolní plavka. Když je plavecký úbor jednodílný, případně pánský, je výhradně pomnožný. Také některé události zmnožňujeme, asi že si přejeme, aby trvaly dlouho: Vánoce (mimochodem Ježíšek se narodil v jesličkách), Velikonoce, prázdniny nebo narozeniny.
Když nemáte žádnou financi, nekoupili byste si ani tištěnou novinu v trafice.
Pojednání o pomnožných slovech je u konce. Snad se nám příliš nepomnoží.
0206
Před pár lety jsem narazil na článek o vědci, který předpovídal, že místo dnešních osmi miliard lidí, zůstanou na konci jednadvacátého století na planetě jenom čtyři miliardy. Vypadalo to jako scifi vymačkané z tuby. Čtenář si řekl, že nic takového se stát nemůže, ledaže by vypukla třetí světová válka se zbraněmi hromadného ničení nebo celosvětová pandemie. Jenže potom svět zaskočil Covid a na dohled máme Kreml se zásobami starých, ale stále asi funkčních jaderných raket. Takže možné je všechno.
Teorie o zmenšování populace za tři čtvrtě století vedla jinudy. Málo souložíme. Průzkumy mezi mladými Američany (jinde podobně) zjistily, že vysoké procento z nich v posledním roce nemělo pohlavní styk. Řada dívek dává přednost sblížení s kamarádkou před randěním s klukem. A kluci si zase užívají pohodlí při sledování porna na počítači. A když už normální sex, tak i přístupná a spolehlivá antikoncepce.
Roste počet žen a rodin, které nechtějí mít děti. Důvody jsou vzdělání, kariéra, u méně zajištěných i ekonomická situace.
V lépe situovaných a vzdělaných společnostech se oproti minulosti počet dětí v rodině snižuje. Evropané v tomhle s přehledem vedou. Ale dá se čekat, že i na odlehlejších kontinentech v závislosti na národních důchodech, růstu životní úrovně a rozšíření informovanosti to půjde podobnou cestou. Ví se, že jakmile se migranti v Evropě usídlí, jejich natalita postupně klesá na úroveň starých Evropanů.
Neberme toho vědce s jeho extrémními teoriemi za slovo. Těch vlivů může být mnoho a o některých z nich zatím třeba vůbec nevíme. Nemusí to být na konci století přesně ty čtyři miliardy. Možná bude stačit, když populace na planetě proti dnešku jen trochu poklesne.
Nebo aspoň nebude stoupat…
DUBEN
3007
2905
Před 126 lety byl spuštěn na vodu ruský křižník Aurora. Nedlouho poté se zúčastnil námořní bitvy u Cušimy (1905). Tam Japonci uštědřili Rusům takový výprask, že Aurora byla jedinou ruskou lodí, která se zachránila. Vrátila se do Petrohradu a v roce 1917 dala (prý) výstřelem signál k útoku na Zimní palác. Později byla přeměněna na muzeum.
O co lépe mohl vypadat svět, kdyby ti Japonci lépe mířili!
2705
V poslední době kráčí světem nový fenomén. Státy, města i jednotlivé školy vyhlašují zákazy užívání mobilních telefonů ve škole. Masivnost kampaně naznačuje, že mobily v rukou žactva jsou vážný problém. Mobily žáky rozptylují, ruší při výkladu, dají se použít k napovídání.
Někde se to řeší tak, že se přístroje vypnou a odevzdají na začátku hodiny. Jinde jsou studenti bez mobilů po celý pobyt ve školní budově. Důsledky opatření se projevila hned. Zvýšila se soustředěnost při hodinách a během přestávek se studenti opět baví mezi sebou místo dosavadního čučení na malou obrazovku. Kantoři situaci chválí.
Na druhé straně se už ozývají ochránci lidských práv, poukazující na právo mít u sebe a používat svůj majetek. A taky nikdo nezpochybňuje, že k potřebným informacím a ke spolupráci s AI v učebním procesu jsou ty mobily důležité.
Takže uvidíme, jak se tahle válka vyvine.
2605
Někdy neškodí zavzpomínat.
Český Krumlov sedmdesátá léta (strašně to tam smrdělo, když jsme tam dělali folkový festival) a Český Krumlov dnes.
2505
A máme to za sebou.
Hormony zloby zvolna vychládají. V pondělí do práce. Ráno se to probere u kafe. Novinářům to téma ještě týden vydrží. Politici už se snad všichni vyjádřili, teď se řeší, co se vyjádřili. Setkání, přijetí, potřásání, na to, jaké obavy měli i normálně myslící, žádný drama. Demonstrace, protesty, vyjádření, transparenty, vlajky, někdy i se srpem a kladivem. Nikdo se nepral, všichni tušili, že to by bylo paragrafově mastný. Velký pochod Pohořelice – Brno, ve stopě smutné historie. Klidná jarní pohoda – na rozdíl od tenkrát spíš procházka. Podél cesty ostrůvky nenávisti s lidmi věřícími tomu, že ti, co přijeli, chtějí zpátky chalupu své prababičky. Tak jim to vysvětlují politici, které zvolili. Dokonce o tom ti politici schválili parlamentní prohlášení. Ale ne všichni, premiér neměl zrovna čas i celá vláda z toho vyklouzla. Jen ostuda zůstala na státu. Taky byla příležitost pro politické mrtvoly, aby si na tom přihřály. Klaus, Zeman, Paroubek, Konečná…
Vlastně klídek, nic mimořádného se nestalo. Pozitivní potomci Čechů a Moravanů si potřásali s pozitivními potomky Němců ze Sudet. Lidé vystrašení z Němců, Ukrajinců nebo vůbec Nečechů se báli, zlobili se a demonstrovali. Vlastně všichni mohli být s tím prosluněným květnovým víkendem spokojeni.
2205
Když vás pomlouvají, je to dobré.
Když vám nadávají, ještě to jde.
Nejhorší je, když se o vás mlčí.
2105
Když jsem si před lety koupil Škodu 105 a hodně s ní jezdil pracovně po festivalech, musel jsem ji za čtyři roky prodat, protože byla zcela prorezlá a se spoustou vad. Dnes vydrží Oktávie klidně 16 let bez ztráty květinky.
V devadesátkách jsme kupovali nový počítač každé dva roky, protože ten starý už nestačil vývoji softwaru. Teď máme notebook tak dlouho, dokud nám ho neukradnou.
Trh se prostě ustálil, většina lidí se už tolik nepachtí za novinkami. Některé věci si nekupujeme; většinou ne proto, že bychom na ně neměli, ale protože je nepotřebujeme. Ubývá lidí, co musí mít každý rok nejnovější mobil.
Máme nakoupeno, kdyby přišla krize přežijeme, na základní potřeby mít budeme. Některé nezákladní věci se možná nebudou kupovat, možná se přestanou vyrábět. Ne úplně, ale pojedou v malých sériích. Budeme se možná míň věnovat věcem a víc lidem. Blízkým (rodině, vnoučatům, stárnoucím rodičům) a třeba i těm vzdálenějším z jiných měst a koutů planety.
2005
Rozum do čepice.
Někdy se v debatě dostanete do situace, kdy ten druhý něco průzračného nechápe. Případně vy to vykládáte tak neučesaně, že to snad ani pochopit nemůže. „To dá rozum do čepice,“ vyklouzlo ze mě během našeho dialogu. Nevím, kde se to vzalo, normálně lidová moudra v podobných situacích nepoužívám. Hanka si všimla, chvíli to v sobě promlčovala, a pak se zeptala: „Jak se dává rozum do čepice?“ Vypadala dost rozhodně, bylo jasné, že si nenechá věšet bulíky na nos a bude vyžadovat podrobný technologický postup. Začalo jít do tuhého. Věděl jsem, že jsem to nevěděl. Sám jsem si rozum do čepice nikdy nedával z jednoduchého důvodu, že čepici nevlastním. Na ulici ani v metru nikoho s čepicí nevídám, i když podle inteligentního vzezření dotyčných dost často vidím, že mají pod čepicí. Jak to tam dostali, nikdo neví.
I čepičářské řemeslo postupně zaniká. Nehubí ho umělá inteligence, mizí kvůli globálnímu oteplení. Možná se vrátí, až nastane nová doba ledová. Poraďte mi, prosím, kdo s tím máte zkušenosti, jak se do čepice dává rozum.
1905
Abrahám byl praotec všech Izraelitů. A nejen. Píše se o něm v Bibli v knize Genesis, ale taky v Koránu a v hromadě dalších tiskovin. V židovské genealogii se jmenuje Avram, Arabové si to zase upravili na Ibrahim.
Abrahám žil původně ve městě Ur, někde v Mezopotámii. (Město Ur bylo staré jako svět. Prostě praměsto. Dlouho nikdo netušil, kde mohlo ležet. Co byste taky chtěli po tolika tisíciletích. Archegolové ho nakonec vykopali, takže my už víme. V Mezopotamii u řeky Eufrat. Ale taky ho našli v Malé Asii u pramenů řeky Tigrid. Leželo tehdy asi 2000 kilometrů od sebe, můžete si vybrat.) Když bylo Abrahámovi pouhých 75 let, ozval se mu Bůh a přikázal, ať odcestuje do země Kanaan, kterou Bůh věnuje jemu a všem jeho potomkům. Abrahám poslechl, hned se na cestu vydal a v Kanaan se usadil v městě Hebronu. Původně prý Bůh nasliboval celé teritorium od Nilu až po Eufrat, ale ten pruh země ve východním Středomoří je taky moc pěkný. Navíc se Bůh postaral, aby Abrahám přišel k majetku, postavení a stykům, jak se na budoucího otce národa slušelo. Zatím ovšem se Sárou neměli žádné dětičky. I o to se Bůh postaral. Když bylo Sáře 90 (Abrahámovi 99) narodil se jim syn Izák. Kluk rostl jako z vody a když už byl dospělý, ozval se Bůh a chtěl po Abrahámovi, aby s Izákem vylezli na kopec. Na hodně vysokej kopec, aby to Bůh neměl moc daleko.Když se tam bystře vydrápali (Abrahámovi ještě nebylo ani sto let), přál si Bůh, aby tam Izáka zabil a obětoval. Abrahámovi to přišlo trochu blbý, když se se synem takový roky piplal, ale slovo boží je slovo boží. Abrahám neměl tušení, že to je jenom zkouška. Už se napřahoval s nožem, když ho všemohoucí zadržel. Izák přežil a jeho národ taky (i když se v každé době našlo dost hajzlů, co se snažili o opak). Co bylo dál, už se přesně nepamatuji, ale nejspíš něco pojedli – prý pekli berana – dali tomu nahoře Sbohem a šli domů.
Když byli doma, vzal si Izák za ženu Rebeku a ta mu porodila dvojčata. Ezau byl asi o patnáct minut starší, tedy prvorozený a hrozně chlupatý. Bráška Jákob byl hrozně nechlupatý a takovej mámin mazel. Ezau měl rád čočku a Jákob byl takovej všude „já první!“. Nakonec se mu podařilo hladovému Ezauovi prodat talíř čočky za prvorozenství. Táta Izák už měl v té době tolik dioptrií, že kluky rozeznával jen po hmatu. Stačila finta odít se do zvířecích kožek a Izák požehnal „prvorozenému“ Jákobovi. Jákob byl tedy třetí v řadě praotců. Bylo to poněkud šméčko, ale Bůh to zkousnul, alespoň v celém textu Genesis nic nenamítá.
1605
Festival FOLKOVÁ RŮŽE jsme organizovali v průběhu let nejen na mnoha místech v Jindřichově Hradci, ale také jsme vyjížděli do okolí. Hrálo se třeba na hradě Landštejn, na zámku Červená Lhota, na zámku v Žirovnici nebo na nádraží Hůrky na úzkokolejné železnici.
1505
Jak se zakazovala a stěhovala Porta (rok 1979).
Věci pokaždé končily tak nějak do neurčita. Ono se vlastně nic nezakazovalo. Vždycky se objevily nějaké zástupné důvody, proč to nejde, nemůže být nadále v tomhle městě. Třeba že se v příštím roce bude rekonstruovat kulturák. Ve skutečnosti se to nelíbilo soudruhům na OV KSČ, nějaká soudružka se pohoršila, divně vypadaj ti diváci, a muzikanti maj emérický názvy, následoval krátký telefonát na národní výbor nebo do kulturního domu: Soudruzi, zastavte to! Normálním úředníkům to bylo trapné, když to sdělovali portovním organizátorům, přitom nesměli říkat, že strana zakázala. Tak vymýšleli často pitoreskní důvody. A ještě hůř na tom byli Svazáci, ti přímo pod knutou stranických výborů. A to i ti nejvyšší, jako předseda českého výboru SSM Miroslav Šlouf, když musel na příkaz z KSČ zařídit, aby Jarek Nohavica nevystoupil v Plzni na Portě, a osobně ho naložit do zpátečního vlaku.
Konec Porty na Hané nám byl zdůvodněn tak, že olomoucký výbor SSM má po prázdninách okresní svazáckou konferenci a musí na přípravu vrhnout všechny své síly. Místní části štábu svazáci ovšem jen předsedali, všechnu „domácí“ práci odvedli muzikanti a příznivci. Funkcionář SSM pak přišel zkontrolovat, jestli znak SSM visí na jevišti na správně důležitém místě.1405
Panton, Porta a Nohavica.
Edici Cesty v Pantonu jsme vymysleli společně redaktor Ivan Rössler, zvukař Petr Benesch a já jako dramaturg a produkční těch desek. Byla to řada EP desek s 4-5 skladbami natočenými živě na koncertech v našem Klubu na Petynce. Byla to možnost pro kapely a písničkáře, kteří už na přelomu sedmdesátek a osmdesátek vyrostli, vyprodávali kluby a zval jsem je pravidelně na Portu, ale desku ještě neměli žádnou. Vystupovali u nás v Klubu na Petynce pravidelně a Petr natáčel všechny koncerty, takže jsme měli z čeho vybírat. Začali jsme v roce 1984, odevzdávali jsme dvě EP tak za šest neděl (celkem jich bylo 18) a z Pantonu to šlo obratem do výroby. Žádné schvalovací zdržení jako v Supraphonu.
V roce 1985 jsme dostali nápad, natočit na koncert na Portě LP, odvézt pásek do Gramofonových závodů Loděnice a za čtyřiadvacet hodin prodávat hotová alba nastrkaná do univerzálního obalu edice Cesty. Povedlo se.
Na albu měl vystoupit i Jarek Nohavica (v návrhu koncertu a záznamu mám napsáno Krajina po bitvě), ale v čase natáčení už nejspíš seděl zakázán a vyhoštěn v rychlíku zpátky do Těšína.
Když Panton na Portě prodával toto album, přivezl k prodeji i další folkové a country tituly včetně edice Cesty. Mezi nimi i číslo 5 – Jarek Nohavica, který vyšel jako první v roce 1985 (Kejklíři / Bláznivá Markéta / Zatím, co se koupeš / Divoké koně). Takže si lidé na Portě mohli koupit aspoň tuto desku.
1105
Fotografie nalezená za skříní… Část naší party, Samopše na Sázavě asi tak 1961. Kytara otvírala všechny dveře i zipy do dívčích stanů. Zvládal jsem hodně trampáren ale i písničky Semaforu a Osvobozeného divadla.
0805
Předevčírem jsem se tady zmiňoval, jak jsme s mým přítelem Vladimírem rozebírali konec Druhé světové v Evropě. Já jsem osobně při povstání v Praze nebyl, byly mi tři. Bydleli jsme v Benešově, tam byl zatím klid, ale byla tam umístěna tanková divize SS, rodiče usoudili, že se mám držet dál od okna, kdyby se něco šustlo. Byl jsem tedy i s mámou převezen do bezpečí do Sázavy k babičce a dědečkovi. Celé bezpečí se ovšem ukázalo jako dost relativní. Tenkrát už měl rádio každý, Praha volala o pomoc a celé Čechy byly na nohou. Sázava taky. Kdekdo v městečku měl na půdě za trámem utajenou flintu, lidé se domlouvali a organizovali, prostě normální povstalecký ruch. Na všech případovkách (případovka je totéž co výpadovka, jen vede obráceným směrem) se stavěly barikády. Jedna kousek za naším domem, bydlíme až na konci u lesa. Chtěl jsem to samozřejmě vidět, naši mi to samozřejmě zakázali a hnali mě do sklepa. Že se bude střílet. Prý jsem měl strach o včely, aby je Němci nezastřelili. Ti se objevili od Benešova hned druhý den ráno ve dvou náklaďácích. Barikáda je zaskočila. Začali střílet, naši odpovídali, nejen ti za barikádou, ale i střelci rozmístění v lese. Mladý Ptáček, bylo mu patnáct, se za stromem špatně kryl a koupil to. Občas v květnu zajdeme k tomu stromu dát tam kytku. Esesáci vyhodnotili svou situaci jako strategicky nevýhodnou, naskákali do aut a prchli k Benešovu. Ten den revoluce v Sázavě vyhrála.
Druhý den přijeli s obrněnou vozbou, proti té už nešlo nic, kde byste v Sázavě sehnali panzerfaust. Zastavili na náměstí, vyhnali lidi z domů a ze sklepů, a chystali nějaké trestné střílení. Tohle znám jen z vyprávění, k nám se jim tu dálku až k lesu nechtělo. Ze střílení sešlo, starosta jim zalhal, že Rudá armáda je už v Uhlířských Janovicích, ti předposranci tomu uvěřili a rychle odtáhli. Ale bylo to o fous.
Další den – to bylo osmého května – už jsme i s tátou, který prokličkoval pěšky z Benešova, koukali z okna na silnici na nekončící ústup wehrmachtu, SS i německých civilů. Zranění na slámě v koňských povozech, v pangejtu auta, kterým došel benzín, všude poházené militárie, za které by vám dnes sběratelé utrhali ruce, a ploužící se pěšáci, které čekala ještě dlouhá cesta do americké zóny.
Prostě konec Tisícileté říše, jak má být. A babička na oslavu udělala lívance s jahodovou zavařeninou.
0605
S mým přítelem Vladimírem občas zajdem na pivo, a to pak probíráme historické události, nejvíc ty, co maj zrovna nějaký výročí. Teď na začátku pátého měsíce to zrovna spadlo na konec války druhé světové v Evropě a na Pražské povstání. Co kdo zavinil, komu se co povedlo, nebo co se dalo dělat jinak. S tím datem eurokonce lidi dost chybujou, ví se, že ta II.WW začala prvního září a skončila druhého září. Plno lidí se diví, jak se dala tak velká a strašná válka stihnout za dva dni. To si proberte s kamarády, třeba z Polska nebo z Japonska. Ale my s Vladimírem víme, že evropský konec nebyl 7. května v Remeši, kde vítězové s Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Ani 8. května v Berlíně, kde byla kapitulace ještě bezpodmínější, na tu první to totiž Rusové nestihli dojet. A ani 9. května v Praze, jak se nám čtyřicet let snažili namluvit komunisté. To už v naší metropoli žádní ozbrojení Němci nebyli, protože zdrhali k západu.
Vladimír to osvobození Prahy shrnul do jedné myšlenky. Není to úplně přesné, ale mě se to docela líbí: Pražané to vybojovali, Vlasovci Prahu zachránili a Rudá armáda ji obsadila. Fanatičtí Němci vraždili až do posledního náboje a nefanatičtí prokličkovali 8. května směr Plzeň nebo Strakonice. A poslední evropská bitva se na jejich útěku se odehrála byla bitva u Slivice (u Milína na Příbramsku) se odehrála 11.–12. května 1945. To byl fakt už konec a každý rok se tam sjíždějí spousty diváků i stateční ochotníci v rozličných uniformách a střílí se z kulometů a děl.
Pokud se vám něco z vyprávění nelíbí, pište, prosím, Vladimírovi. Já mám podobný příběh. Zítra to taky napíšu.
0505
Lot.
Staročeská váhová míra: 1 lot = 1/32 libry. Asi tak 16,06 gramu.
Máme doma Magdalenu Dobromilu Retigovou. Ano, tu slavnou kuchařku a spisovatelku. Nebydlí u nás, vařit v panelákové kuchyni by asi odmítla. Máme její knihu. Aby se na ni jen neprášilo, rozhodl jsem se podle ní něco uvařit. Dospěl jsem až k pokynu: „Vraž do toho jeden lot …“
Lot? Ten, co bydlel v Sodomě, pelechu neřesti? Četl jsem o Lotově ženě. Když se tenkrát připravoval ten blízkovýchodní Černobyl, přišli po tu rodinku dva. Vydávali se za anděly, protože, co skutečně jsou, samozřejmě nesměli říct. Vedli je nad ránem za město na kopec, vše v nejpřísnějším utajení. Nikdo se nesměl ani otočit. Jenže vy byste taky neodolali, ta podívaná za jeden lidskej život stojí. (=když se na to můžete za život podívat jen jednou.) Průvodci zaveleli „K zemi!“, všichni poslušně ukázali té podívané paty. Až na Lotovu ženu, ta se otočila a čučela. Krásnej hříbek. A velikej! Fyzikální procesy ji vytrestaly. Jak tam tak stála, změnila se najednou v NaCl. Stala se sloupem soli. Dokonalá sochařská práce.
Zbytek výpravy pokračoval v další cestě. Šli velmi dlouho a daleko, a teprve když jejich průvodcům přestaly pípat dozimetry, zastavili a usadili se.
Poutníci a karavanisté procházeli tou končinou a vždycky si uždíbli kousek Lotovy ženy, až už tam z ní nezbyl ani lot soli.
0405
Navzdory svému věku dokážu obstojně komunikovat se světem technickými prostředky. Používám internet, chytrý telefon, e-mail, SMS, Messenger, Facebook, WhatsUpp, datovku, identitu i bankovní aplikaci. Nakupuji internetem, služby zrovna tak. Vozí nám to PPL, DHL a další nestátní firmy. Do lékárny chodím s elektronickými recepty.
Se státem je to složitější. Stát pomalý a retardovaný, většinou opožděný za světem. Stát mi posílá třeba doporučený dopis Českou poštou. Poštovní doručovatel přijde k mojí schránce na domě, a vhodí do ní připravený lístek, že mě nezastihl doma a že mám dopis uložený na poště tam a tam. Tvrzení, že mě nezastihl, se zakládá na pravdě, protože se mě ani zastihnout nepokusil. I když jsem byl celý den doma a nešel jsem ani k popelnici. Dřív jsme měli poštu tady a tady, tak tři minuty chůze. Teď máme poštu tam a tam, sedm stanic tramvají a pak čtyři sta metrů pěšky a zpátky taky tak. Kdybych se tam vydal, se stáním ve frontě by to bylo celé dopoledne. A práce, které máme my důchodci ze všech nejvíc, by stála. Mohla by tam dojet Hanka, ale jednak by jí to nedali, když je to pro mě, a taky by se s berlema špatně drápala do tramvaje. Ale nic se neděje: za čtrnáct dní mi pošta ten doporučený dopis hodí do schránky jako nedoporučený.
K největšímu rušení poboček České pošty v novodobé historii došlo v roce 2023. Jen v Praze bylo zrušeno 35 poboček. Hlavním důvodem byl klesající zájem o tradiční poštovní služby. Česká pošta vykázala za rok 2024 ztrátu ve výši 1,246 miliardy Kč. Za rok 2025 snad bude ztráta nižší než 400 milionů korun. Díky tomu bylo rozhodnuto o mimořádné odměně pro zaměstnance, kteří se na tomto výsledku významně podíleli.
0105
Milá Práce!
K Tvému svátku ti přeji všechno nejlepší. Aby se ti dobře dařilo, měla jsi příjemné pracovní prostředí, aby tě nikdo nebuzeroval nesmyslnými příkazy a zákazy a vůbec byrokracií. Aby ti sloužilo zdraví, hlavně žádné nemoci z povolání. Nám ostatním přeju, abys nám dělala radost, protože radost z práce je úžasná věc.
Vůbec se neboj, že ti budu nevěrný s Penzí, ta není ani krásná, ani moc chytrá, a hlavně s ní není tolik srandy jako s tebou.
Tak se hezky pusť do díla. Já se dnes budu válet, protože prý je nějaký státní svátek.
DUBEN
DUBEN
3007
3004
Český Krumlov asi tak 1973 nebo o rok později. Českokrumlovský folkový festival – měli jsme pocit, že připravujeme nejkrásnější festival na světě a možná to tak bylo. Spojit krásné, i když tenkrát strašně zanedbané město s muzikou, která právě sem patřila. Žánr folk teprve zvedal křídla. Jednou z už významných sestav byl Marsyas. Tenkrát už na svých recitálech pravidelně vyprodával Malostranskou besedu. První legendární sestava, která se nejvíc zapsala do vzpomínek: Zuzana Michnová – Petr Kalandra – Oskar Petr.
Léta protékala mezi prsty, Oskar na dlouho odešel až do Kalifornie, víc než muzice se tam věnoval výtvarnu a fotografování. Skupina Marsyas měla další sestavy. Po Listopadu se z té dálky vrátil a stal se vyhledávaným textařem nejznámějších kapel.
Petr Kalandra nás všechny opustil po tragické nehodě v roce 1995. Teď se loučíme s Oskarem. Ale folková skupina Marsyas z paměti nevymizí.
Oskar Petr 16.5.1952 – 29.4.2026.
2904
NA DEVADESÁTÉ ROVNOBĚŽCE SEVERNÍ ŠÍŘKY
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.
Křižovatky dějin.
Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Tohle je přečastá věta hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií.
Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet.
Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí. A kdyby vedro brzdilo chuť k práci, pronajímání prázdninových rezortů je taky dobrej kšeft.
Takže co tam máme dál?
Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. Karel IV. nám aspoň přemostil Vltavu.
První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj s nadějí Prahy jako centra reformace nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde.
Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji, a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let.
1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci. A těch odbytišť!
2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové.
3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky…
4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou, a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť zas poražení – nezačnou zase znovu.
5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu.
6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů.
7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. (Pro přehlednost napište číslo tématu.)
Nebo přidejte i úplně jiné pohledy.
2804
Potopa světa. (pokračování)
Pohled z malého okna archy vyvolává smutek. Kam pohlédneš, voda. Kam se podíváš, moře. Stojaté bez pohybu. Tam kde dřív moře burácelo a vlny se tříštily o břeh, jen mrtvé ticho. A dole pod námi ticho ještě mrtvější. Bývali tam lidé, žili, radovali se a hřešili. Teď už jen občas vykoukne na hladinu mrtvola. Poslední rozloučení s těmi tam dole.
Když čtyřicet dní pršelo a voda stoupala, bylo to zlé. Čím dál vyšší hory mizely pod hladinou. Teď už dlouho neprší, na klidnou hladinu svítí slunce a nic se neděje. Pro duši nejistota ještě daleko horší. Noemova rodina za to všechno snažení, hoblování prken a krmení zvířat získala život. Ale bude ho možné žít? Odteče všechna ta voda vůbec někdy? A bude to v tom blátě dole vůbec k životu?
Žádné zprávy nejsou. Nemá je kdo vysílat a vlastně ani přijímat. Noema něco napadne. Přinese černého ptáka a vypustí ho oknem ven. Zamávání křídly, pak už jen tečka a potom nic. Nekonečné zdlouhavé nic. Pták se nevrací už několik dní. Neměl kde spočinout, aby si oddechl a vrátil se. Deprese si zgustnou na všech přítomných. Noe se rozhodne k pokusu číslo dvě. Mění i barvu nosiče. Teď letí bílá holubice. A druhý den se vrátí a má něco v hubě. Jo! Snítka, krásně zelená! Holubice objevila pevnozem. Archou se rozlehne jásot a přítomná fauna odpovídá.
Teprve za nějaký čas archa troskotá na úpatí Araratu. Všechna zvířata sestupují do nížin, kde se hned začnou množit. Noemova rodina sejde taky do údolí, někde se usalaší a založí nové lidstvo. Noe – na oslavu toho, že všichni přežili – zasadí větévku vinné révy. Té se v půdě zúrodněné tragédií velmi daří. Za čas Noe ochutná první víno, a to je tak dobré, že se Noe zpije, jak pánbůh káže. A to je ten nejlepší konec povídání o potopě.
2704
Potopa světa.
Když už něco stvořím, a ono se mi to moc nepovede, v tichosti ten projekt utlumím, aby se na něj postupně zapomnělo. Nebudu to demonstrativně hubit, ničit a likvidovat jen proto, že se mi to nepovedlo. Zvlášť když to žije, leze, mluví, chodí, bydlí, kopuluje a občas dělá neplechu. To si jeden zahrává s paragrafy o genocidě a tak.
Zvlášť odporné mi připadne rozhodnutí, všechny ty nepovedené tvorečky, celou tu jejich populaci utopit jako koťata. Pak si vyhlédnete další oběť, nějakého Noema, který většinu té špinavé práce udělá za vás. Postaví obrovitánskou loď. Archu. Loď bude mít střechu, protože Dagmar Honsová něco vykládá o silných a vytrvalých dešťových přeháňkách. Chudák Noe se pachtí na stavbě velkolodi. Usmyslel jste si, že zvířata neutopíte, protože se vám nechce znovu tvořit žirafy, hlemýždě a tapíry a vůbec celou faunu. Protože fauna se vám celkem povedla. Jen ty lidi moc ne.
Systémem „staví celá rodina“ zapojí Noe všechny příbuzné. Neobejde se to doma bez brblání, protože kamarádi se Noemovým synům posmívají, že staví loď na suchém kopci. Ale stavba jede, hypermarkety pro kutily se předhánějí. aby získaly tuhle boží zakázku. Konečně je dostavěno a zkolaudováno, před vstupem do lodi se řadí fauna ve dvojstupu spárovaných tehdy známých dvou pohlaví. Kapacita archy ale nebyla správně propočítaná, dinosauři smutně odcházejí, není pro ně místo. Sousedé se posměšně baví o plovoucí zoologické zahradě, ale to už jim na hlavy padají první velké kapky.
Prší a nepřestává. Chlapi před deštěm zalezli do hospody. Hospodyně se zlobí, že jim neschne prádlo. Děti staví na stružkách hráze. Katastrofisti vykřikují, že je konec světa. Lidé se jim smějí. Ti níže položení už se tolik nesmějí.
Pryč z toho deštivého pekla. Jenže kudy? Všechny cesty už jsou zaplaveny. Cestovní kanceláře neberou objednávky. Takhle prší všude na světě.
(pokračování)
2304
„Stardance by měl by zůstat, i Peče celá země, sport. Lidé jsou zvyklí, na StarDance, je to skvělá věc, lidi to zajímá a není důvod, proč by to tam nemělo být.“ Andrej Babiš se takto podivil návrhu svého ministra Klempíře, že zábava na veřejnoprávní media nepatří.
To je krásná ukázka toho, jak je nám vládnuto. Andrej nechá udělat špinavou práci ministry z druhých dvou stran. Pak vyšle své rádce do zapadlých vesniček. Ti zjistí, co se na tom lidu nelíbí. A Andrej se potom bije za to, že Stardance a pečení zůstane. Může se zrušit nějaká publicistika nebo regionální zpravodajství. To lidi nezajímá a jeho voličkám to vadit nebude.
2104
RÁNO V DESET
Kepokrak (taky Velryba hrbatá nebo plejtvák dlouhoploutvý – kam lidi na ta jména choděj?) Timmy se konečně dal do pohybu. Zvedla se totiž hladina Baltského moře (to je úžasný, co dneska ti záchranáři dokážou!). Velryba majestátně plula Baltem celé dvě hodiny. Pak se zastavila. Možná si jen potřebovala odpočinout, možná zase uvízla. Další plán je vystrkat ji úžinou do Severního moře a pak až do Atlantiku. Zřejmě ji doprovodí skupina lodí, aby se v hejnu cítila příjemněji. Poznámka: Některé informace tvrdily, že to není velryba, ale zbloudilá ruská ponorka. To je nepravdivá lež hoaxového typu – Rusko už žádné ponorky nemá.
2004
Tak prý 7,8 miliardy dá stát z rozpočtu na ta dvě zestátněná media? (Příhodnější by bylo „znárodněná“, jenže jaképak národnění, když zestátňovat budou Slovák s Japoncem?)
Jen nikdo neví, kde chudák Hranolek Alenka ty prachy v rozpočtu vezme, když státní rozpočet je i beztoho napjatý. Určitě se dozvíme, že hnusní Fialova vláda tam ty peníze nenechala, i když tušila, že nová vláda je na rádio a TV bude potřebovat. Inu, co se dá dělat: stát sebere ty peníze důchodcům, třeba nebude důchody valorizovat, nezvýší životní minimum ani nezvýší rodičovský příspěvek. Ministr kultury Klempíř prý nezná nikoho, kdo poslouchá Český rozhlas. (V Německu prý kdysi žil politik, který říkal: Když slyším slovo kultura, sahám po pistoli.) Na ČT přece taky nikdo nekouká. Maximálně ta pražská kavárna. Tak aspoň zrušíme televizní studia v Brně a v Ostravě, aby si Moraváci nemysleli.
1804
Na jaře roku 1954 se konala v Ženevě velká mezinárodní konference. Nikdo se ještě neoklepal ze vzpomínek na Druhou světovou válku a celý svět se děsil možnosti, že by se něco podobného mohlo opakovat. Z Německa už nic nehrozilo a taky Stalin byl po smrti. Ale už spadla železná opona mezi východem a západem, byla tu studená válka. A USA a SSSR už měly atomovou bombu a zkoušely vodíkovou. V této situaci Indie a Čína na konferenci vyhlásili „Pět zásad mírového soužití“. Líbilo se, a další státy se přidávaly a prohlášení se stalo všeobecně uznávaným principem mezinárodních vztahů. 1. vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti
2. neútočení
3. vzájemné nevměšování do vnitřních záležitostí
4. rovnoprávnost a vzájemné výhody
5. mírové soužití
Po dvaasedmdesáti letech se můžeme podívat, jak se diktátoři, agresoři a velmoci k napsaným výzvám postavili, kolikrát se v oněch sedmdesáti dvou letech chovali přesně opačně. A jak si vedou státy světa dnes.
1604
Čeština má u, ů a ú. Netušíme, proč jich máme tolik. Ale když se někdo odváží navrhnout, že by se aspoň ty dlouhé tvary mohly sjednotit, vyskočí jazykovědci jak čertík z krabičky. Celý jejich ústav nám vysvětluje, že to vzniklo historicky, to ů se někdy dávno vyvinulo ze staročeského ó přechodem uo. A protože se lidem špatně modlilo k Buohovi a nepohodlně jezdilo kuoni, změnilo se to uo na dlouhé u. (Té změně se česky říká monoftongizace a probíhala v patnáctém století.) Ale to dlouhé u se muselo v tisku taky nějak vyznačit. A protože všechno prodlužování samohlásek zaplevelil Jan Hus čárkami, napsalo se nad u to o, jenže menší. Ale jiná dlouhá u, která se nevyvinula z uo, ale z ou se transformovala na čárkované ú, ale jen na začátku slova (oud -> úd). Jinde ve slově se na to kašlalo, protože to už by bylo na studenty příliš.
Ve slovenštině ty hláskové přemety taky proběhly, ale dospělo se jen k tomu uo, které se píše ô.
O rozvernosti češtiny se můžete přesvědčit v Roudnici nad Labem. Jedna ulice se tam jmenuje „U úlů“ (a ještě jedna je na kraji Prahy).
1504
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. (3) Například taje permafrost. To je cizí název pro nikdy nerozmrzající půdu. Nejčastěji se o tom mluví se Sibiří, protože tam už to někdy rozmrzá. Má to i pozitivní stránky, že z té krusty vykoukne celý neporušený mamut. Ale mínusem je, že průzkumníci, co jdou mamuta vyfotit a zdokumentovat, se propadnou do bažiny a uvidíte je až při dalším tání permafrostu za miliony let. Ale co průzkumníci – už se tam propadly celé fabriky. Ropná potrubí se lámou jak špagety před vařením a znamená to velké národohospodářské škody. Nevím, jestli ten permanentní frost taje i v Kanadě, o tom se nepíše, nám hlavně dělá radost, když škodu maj Rusáci.
Výhodou toho, že jsou kolem nás války, je to, že se o těch katastrofách a neštěstích píše míň. Občas vykoukne důležitá informace, jako že se lední medvědi stěhují na kanadskou pevninu, tam kopulují s místními medvědy grizzly a výsledkem jsou tak strašný šelmy, že i ozbrojení lovci se třesou hrůzou. Ve zbytku amerického kontinentu je celkem pohoda, Donald už má stavební povolení na přestavbu Bílého domu, a až anektuje ještě Kubu, v novém tanečním sále uspořádá velký mejdan za všechna jeho kolosální vítězství.
1404
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. (2.) Třeba tohle: s přestávkou půl století se vydala vesmírná loď kolem Měsíce, prý až do vzdálenosti, kam ještě žádný člověk necestoval. Přihodit se tahle událost jen před pár lety, sledovali bychom to většinově u svých televizorů a internetů, i ten nejmenší milionek kilometrů trasy vzduchoprázdnem. Z informací víme, že astronauti na palubě spravili záchod, ale zatím nespravili Outlook. Teď je ta záležitost ve stínu všelidského zájmu. Je to dobrá věc, ale mediálně májí přednost špatné zprávy, protože „jinak by ty noviny nikdo nekupoval“. A špatné zprávy se teď dají přehazovat vidlemi. Války, agrese, terorismus, genocidy, lži, nehoráznosti, výsměchy politiků a krádeže za bílého dne se do jedněch zpráv ani nevejdou.
Ale nebojte se, není to na furt. Žádné stromy nerostou do nebe.
Neslibujme si, že zase bude líp, tenhle slogan si zprivatizovali lidé, co tím myslí, že bude líp jim. Což v praxi znamená, že všem ostatním bude hůř. Pokud s tím ti ostatní něco neudělají. Příroda i dějiny se pohybují v sinusoidách, „jednou jsi dole, jednou nahoře“ a záleží na nás, abychom byli spíš na vzestupu.
Nikdy svět nemůže jít jen směrem dolů, protože by to odporovalo zákonu a zachování hmoty, božím příkazům a teorii relativity. Ani to „v prdeli“ neznamená konec, protože odtamtud vede směr zpětně zažívacím traktem až zase k hlavě, a tam už je to dobrý.
Mějme se skvěle a něco pro to dělejme.
1304
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. Už ne po dekádách, spíš po dnech. Nemocní mocní světa, když se cítí ohroženi, předběhnou možného nemocného agresora a sami se stanou agresorem. Nemocní místní mocní z toho mají jen trable, chtěli vládnout v poklidu, a najednou koukají, nějaký neprůplavný průliv zdražuje benzín, když ještě včera slibovali, že bude líp. Všichni by teď nejraději schovali červené čepice, co si nedávno s nadšením nasazovali, malí mocní se vždycky opičí po velkých mocných, aby se na slávě trochu přihřáli.
Dozvídáme se, že za naše ochuzení mohou pumpaři na dálnicích, ale stačí jim omezit marži a už zas všichni bohatneme. Když bude hůř, okoukneme ve světě, co se dá ještě zadministrovat, třeba povolíme modrá auta jen v pondělí a černá ve čtvrtek a na dálnici se bude jezdit nejvýš padesát. Cizinci můžou platit víc než tuzemci, jenže naše malá země je tak malá, že ji cizinec klidně přejede bez tankování.
Válčí se teď skoro všude a mír už je sprosté slovo, protože řadu let si ho sprosťáci přivlastňovali. Naši slovenští sousedé si už všimli, že ruské rakety dopadají klidně už deset kilometrů od jejich hranic, Slováky to dost děsí, ale vláda v Prešpurku řeší, že rourou Družba neteče do Slovnaftu ropa, a když se do něj Rusové strefili, tak ho mají Ukrajinci fofrem opravit.
Když jsou kolem nás ty války, ne že bychom se bavili o skutečných problémech. Přestáváme však řešit kokotiny. Už se tolik nemluví o třetích záchodech pro nebinární osoby a debata o vystoupení z EU a NATO je vyhrazena jen největším trumpetům.
Ale vypadá to, že se některé věci mění k lepšímu. Maďaři drtivě vyhráli a naše vláda přišla o spojence. Macinka i Rajchl úpí, Babiš radši ještě nevylezl z moře. Trump se chystá blokovat zablokovaný průliv, Amíkům už se jejich prezident přestává líbit a Putinovi viditelně docházejí lidi i technika.
1204
Folkový příběh
Paul Simon poprvé v Praze někdy na začátku devadesátek. Nějaká velká událost v politice, jiné tenkrát nebyly. Václav Havel Paula poprosil, jestli by něco nezahrál. Ten to nečekal, neměl ani kytaru. Půjčila mu ji přítomná Dagmar Voňková. Na kytaře byl kapodstr, Paul ho sundal strčil do kapsy a začal hrát.
Po pětatřiceti letech přijel do Prahy, na koncertě pozval Dášu na jeviště a kapodastr jí vrátil.
Slušní Američané věci vracejí.
1104
S houbami má člověk začít brzy. Někteří to zvládnou ještě před narozením. Jsou prostě na houbách. Nebylo mi to přáno. Probíhala Druhá světová a naši se mi snažili namluvit, že za války houby nerostou.
Když je malý má dobré oči, nemusí se tolik shýbat a taky proleze každé houští, které by moudrý dospělec samozřejmě minul. Nejlepší je, když můžete jako školou nepovinný trávit léto na chalupě s babičkou a dědečkem. S babičkou je to na houby nejlepší. Dědeček vás naučí hrát šachy, můžete se s ním starat o včely nebo opravovat zahradní pumpu. Ale s babičkou (sedmdesát plus) vyrazíte do lesa, co je dva metry za chalupou. Lezete do takového krpálu, vy i babička, že by tam měla být značka „Nebezpečné stoupání“. Sem tam nějaký osamělý houba, ale to už jste vylezli na kopec, rovinka, mech, šumění modřínů a smrků. Z minula a předminula máte uložena v paměti místa, a vstupujete na ně rychle, ale opatrně. Jeden, čtyři, támhle ti dva, devět, jedenáct, a ještě támhleten malinkatej. Mýtinka, vysoký les vedle mlází, tam se cesta stáčí ke stromu s obrázkem. Vracíte se s naducanými koši, dědeček je u vytržení a říká, že teď po válce rostou hodně, za okupace se jim tolik nechtělo. (Léto asi tak 1947.)
1004
Je to rozšířená představa všech tuzemských politiků, prognostiků, futurologů a projektantů, že Češi cestují výhradně z Prahy do Brna a z Brna do Prahy. Kdykoliv se zjeví jakákoliv idea skvělé, pohodlné a velmi rychlé dopravy, vždycky je její trasa umisťována mezi Brno a Prahu. Teď je v plánech vysokorychlostní trať, a že povede mezi jmenovanými městy, je už dávno na stole. Zakresluje se do plánů, vytyčuje, budou se vykupovat pozemky a někde už se houfuje k protestům obyvatelstvo kolem té pomyslné čáry.
Novináři jako obvykle píšou nadšené články a nejvíc je oslavována ta půlhodina (možná i 40 minut), o kterou to zkrátí cestování z Prahy do Brna. Stejně jsme kdysi četli oslavy železničních koridorů, které se u nás budovaly v minulých dekádách a leckde ještě dobudovávají. Také se čekalo významné zrychlení železnice, ale skutečnost se nakonec pohybovala jen mírně nad nulou. Teď se jako děti těšíme na nové vláčkoviště, když jsme roky slýchali o francouzské TGV nebo o japonském šikanzenu. Rychlé a pohodlné, kde pražce už nedrncaj.
Nalejme si ale čistého vína v některém z jídelních vozů: Ta ušetřená půlhodina bude mít citelný dopad pro toho, kdo bude (obrazně řečeno) bydlet v Praze na hlaváku a bude dojíždět do zaměstnání na brněnském nádraží. Pro toho, kdo se vydá z bohnického sídliště autobusem a metrem na rychlovlak a po výstupu se bude drkat šalinou někam na Krpole nebo ještě dál, už ta ušetřená půlhodina bude mít pranepatrný význam. A to nemluvím o těch, co se vydají s použitím „českomoravského šikanzenu“ třeba z Rakovníku do Vyškova.
Přesto věřím, že naši vnuci budou s tou rychlotratí spokojeni. Ovšem futurologové mezi nimi už budou vymýšlet nový projekt ještě lepší, pohodlnější a hlavně o hodně rychlejší dopravy, v první řadě z Prahy do Brna.
0904
Člověk se ani nemusí příliš orientovat v politice a bezpečnosti světa, aby měl jasno, jestli na schůzi NATO má za nás jednat člověk s přehledem a voják se zkušenostmi z nejvyšší pozice NATO nebo někdo s pubertálními móresy, zkušenostmi s řízením kolotoče a s úmysly s naší i evropskou bezpečností vyjebat.
0804
Zní to skoro jako urážka, ale je to tak. Pokud se považujete za Evropany, jste černí pasažéři. Toho nájemníka Bílého domu rád nemám vůbec a doufám, že ho někdo odtamtud vystěhuje, aby už neohrožoval modrou planetu. Ale v jedné věci má bohužel pravdu. Evropa se nestará o své bezpečí. Neinvestuje do něj.
Po Druhé světové si to bývalí spojenci rozdali v té studené a všichni zbrojili o sto šest. My teda na blbé straně. Vlastně všichni na blbých stranách. Pak se podařilo Východ ekonomicky uzbrojit, SSSR se rozpadl na součástky, a všichni si mysleli, že už se válčit nebude. Hlavně Evropané začali na zbraních a armádách šetřit ve prospěch životní úrovně i prostředí. Byly tu USA, sice nás Amíci trochu iritovali, ale věděli jsme, že nás když tak zachrání stejně jako v obou světových válkách. Pak jeden Američan řekl dost, a Evropa zjistila, že stojí nahá v trní. A kvůli pěti procentům na obranu se ofrňuje. Že nechtějí zbrojit španělští skorokomunisté, se nedivím. K nim možná ani ty ruské rakety nedoletí. Ale Češi jsou nejčernější z černých pasažérů. Dlabou na to zvysoka, přestože mají s agresory dlouholeté zkušenosti. Můžeme si jen představovat, jak naši „představitelé“ (ti správně vybraní, ne prezident, ten ví o NATO prd) budou v srpnu na schůzi NATO vykládat, že my na zbrojení nemáme, a ať se o nás ostatní postarají. Možná jim budou tvrdit, že na ty dvě procenta dosáhnem, když do toho započteme opravu silnice na Karlštejn, jak říkal Andrej. Jenže asi není moudré ze svých spojenců, hlavně z těch větších a silnějších, dělat blbce. Jestli nakonec Češi dopadnou jako ti slavní sedláci u Chlumce, sami si za to můžou, protože volili, jak volili.
0704
Stvoření světa.
Nevím, jak vy, ale já bych měl velký problém vytvořit celý svět. A za pouhý týden už vůbec ne. Takovou akci si může dovolit někdo s nadpřirozenými schopnostmi, a i tak je to hodně velký risk. Ani nevíme, jaké měl náš stvořitel školy a jestli vůbec, jakou praxi, technický rozhled a zkušenosti.
Na úplný začátek Bůh stvořil zemi a nebe. To první, aby měl kde pracovat, vymýšlet, povedené věci kreativně rozvíjet, zatímco nepodarky okamžitě dylítovat. A nebe na to, aby mohl někde bydlet, spočinout a odpočívat, protože pro žádného boha není příjemné jen tak viset v prostoru. Když s prací skončil, kouknul se na to a viděl prd, protože všude kolem byla tma. A to že je bůh vševědoucí, vůbec nemusí znamenat, že je i vševidoucí.
I pravil Bůh: „Budiž světlo!“ A světlo budiželo.
Nevím, jestli to opravdu pravil nebo to řekl, pronesl či dokonce zvolal. Já mám jenom ekumenický překlad bible, tam se to překládalo, jak si která církev řekla.
Tím skončil první den tvoření světa a udřený Bůh si šel zdřímnout do nebe.
Moc dobře se mu nespalo, tam nahoře se to houpalo, foukalo a mlžilo. Vstal tedy a ráno začal konstruovat nebeskou klenbu. Zatím bez dekorací. I tak to byla děsná rachota. Po druhém dni už se mu v nebesích na klenbě nebo pod klenbou – já přesně nevím – spalo lépe.
Taky se mu nelíbilo, že země je celá pod vodou a bez šnorchlu by se tam nedalo tvořit. Tak celou zemi zhrbolkovatěl. Někde nastaly kopce a jinde prolákliny a do těch všechna voda odtekla. Když ta takzvaná souš trochu oschla, mohl se Bůh pustit do rostlinné výroby. Tvořil lesy a pralesy a prapralesy, louky a savany, palmy a kleč, mechy a lišejníky, kytky a ovoce a mrkev i petržel. To všechno stihl za třetí den.
Další ráno ho probudilo světlo, co bylo furt. Vyděsil se, že se za ty energie nedoplatí. Tak udělal část dne světlo a druhou půlku tmu, a to byla noc. Na obloze rozsvěcel a zhasínal slunce, měsíc, planety a hvězdy. A protože to byl ješita, udělal ještě duhu, aby všichni čuměli. Jo a málem jsem zapomněl na polární záři, komety a kulové blesky.
Celý pátý den tvořil živočišstvo. Podvodní a hladinové, letecké a přískokové a taky lezoucí a chodící. Dravé a prchavé, s choboty, s kapsami na potomky i s bodlinami.
Tenkrát se ještě pracovalo šest dní v týdnu, což platilo i pro bohy. Nebudu vás roztěkávat informací, co tvořil ten šestý den, protože to byl asi jeho největší omyl, který se už nedal vzít zpátky. O tom snad až jindy.
Pak ještě všechno zkontroloval, zdokumentoval a vyzkoušel v chodu. Běhalo to perfektně, a tak si mohl sedmý den dáchnout. Židi si myslí, že ten sedmý den byla sobota, křesťané že neděle. Ale já si myslím, že všemohoucí Bůh mohl odpočívat, který den se mu zachtělo. Třeba v úterý.
0204
Do reklamy jsem zatím ještě nedělal. Ale zkusit se má všechno.
DUBEN
3007
DUBEN
3007
3103
Dnes měříme délky laserovým světýlkem, a když ho nemáme po ruce, tak pravítkem nebo ocelovým svinovadlem. A všechno v metrech, centimetrech nebo milimetrech, což je asi to jediné, co nám na periferii Evropy z modernizací Velké francouzské revoluce zbylo.
Naši předci takové vymoženosti neměli a museli jim na poměřování stačit věci, které měli po ruce. Nebo na ruce. Třeba píď. To jste roztáhli palec a ukazováček, dělali jste s nimi kroky jako píďalka, počítali jste je a pak to sečetli. Na paži jste zase měli loket. Jenže u tělesných rozměrů to nebylo jednoduché. Zkuste si s partnerkou zjistit, zač je toho loket, a rychle na ten rozdíl délky zapomeňte, loket není druhotný pohlavní znak. Ovšem na trzích (kde se trhalo plátno naměřené v loktech a zaplacené v groších) se musela míra normalizovat, aby nedocházelo k třenicím. Každé město i trhový městys měly svůj loketní etalon připevněn někde na sloupu radnice, aby byla kontrola. Etalon byl kovový, jeho délka závisela na tom, jaký kus železa vzal kovář do ruky. Takže každé náměstí jiný loket. Muselo se to sjednotit aspoň pro jednotlivé země, tedy pro království, markrabství a vévodství. Což se překvapivě povedlo, a tak máme loket pražský = 0,503 m, loket moravský = 0,594 m a loket slezský = 0,579 m. Od té doby na Moravě vědí, že Pražáci mají ostré lokty, a ti si zase o Moravácích myslí, že mají všechno na dlouhé lokty.
3003
Jak tak projíždím večer před spaním různá media a sociální sítě, setkal jsem se s jedním zajímavým, možná až zvláštním názorem. Třeba vám to přijde jako velikánská kravina. Ale než to vyslovíte, pojďme o tom chvíli přemýšlet.
Shrnu to do jediné věty: Jestliže se chválíme za to, že máme všeobecné hlasovací právo, měly by svůj hlas ve volbách mít i děti. A nejen nějaké ty nad šestnáct, jak se o tom teď debatuje na sítích a v pozdněvečerních televizních pořadech. Nýbrž VŠECHNY DĚTI!
Tuším, že v některých částech internetu bychom si přečetli, že je to fakt velká pí*ovina a mluvit o tom může jedině debil. Ale to se říkalo (ne tak moderními slovy) i když někdo navrhoval, že volební právo by měly mít i ženy. A ještě předtím nemajetní. Neměšťané a tak dál.
Proč tedy ty děti? Volby existují kvůli tomu, že všichni lidé mají právo rozhodnout nastavení společnosti, aby se jim činilo dobro a správno. Všichni: Muži, ženy, nezaměstnaní, učitelé, potápěči, lesby a ovšem i DĚTI. Ty potřebují někde bydlet, mít bezpečné okolí a stát, mít dostatečné množství kostek Lega, dívat se na krásno a nedýchat hnusy, mít pěknou školu a jejich dějepisář nesmí být blbec.
To všechno děti potřebují, a jako každý by měly mít možnost prosadit si to ve volbách. Jenže politici-populisté vědí, že to jsou složité věci a taky přesahují jedno volební období. Tak se zaměřují na důchodce. Těch je dnes víc než dětí (víc hlasů), vzdálená budoucnost je tolik nezajímá, a stačí jim zvednout důchod. Občas se pravdivě dočtu, že penzisti se nemají až tak zle, ale co taková matka samoživitelka. Jenže o dětech té matky samoživitelky se nepíše nikde a nic.
Takže kdybychom dětem dali volební právo (vykonávaly by ho prostřednictvím svých rodičů a zákonných zástupců), svět by už možná nebyl jen „tady a teď“, ale mířil by víc do budoucnosti, ve které budou ty děti žít. Naše děti!
Když s tím nepohneme, může se stát, že ty děti se na nás vykašlou a přestanou se rodit.
2903
Často nás udivuje, když si listujeme dějinami, že rozsáhlé a mocné starověké říše se v krátké době sesypaly jako domeček z karet a zanikly. Hledáme vysvětlení ve vyčerpání zdrojů, prudké klimatické změně, pandemii, dopadu meteoritu, vpádu barbarů nebo sociálním otřesům. A přitom příčina může být třeba jen v tom, že na vrcholu té říše se najednou ocitl nějaký Trump.
2803
Andrej Babiš jezdí po republice a kontroluje ceny benzínu a nafty na jednotlivých pumpách. Rozčílilo ho, že na dálnicích jsou ceny o dost vyšší. Kdo jezdí autem, ví, že to tak bylo vždycky. Někde v Uhrách za totáče třeba ne. Kdo se zajímá, ví taky, že polovinu ceny paliv tvoří spotřební daň plus DPH. Tedy věci, co odklánějí peníze do chřtánu státu. Stát by je mohl dočasně snížit, když už chce pro našilidi něco udělat. Marže pumpařů jsou proti tomu drobné.
Snížení daní si ale podle ministryně financí stát nemůže dovolit. V roce 1922, když Putin napadl Ukrajinu, ceny paliv taky vyskočily do výšin. Tenkrát ANO radilo Fialovi, co by s tím měl udělat. Tak teď uvidíme.
2703
Hastroš je dnes už historická a literární postava. My starší jsme ještě vidívali smutné figury chránící malá políčka, záhumenky nebo vinice před nenažranými ptáky. Velké družstevní lány chráněny nebyly, tam naopak kradli všichni. Hastroš musel vypadat jako pobuda, matlák a šášula, jinak by se ptáci nebáli. Později ale měli ptáci pro strach uděláno, na hastroše klidně sedali a s*ali. Společně s polednicemi a hejkaly se postava přesunula do oblasti strašení malých dětí.
Hlavní zbraní hastroše byla vedle povlávání ve větru jeho odpudlivost. Tenkrát nebyly sekáče, kam byste s hastrošem zašli a oblékli ho. V minulu bylo chudo, záhumenkový hlídač musel vzít zavděk codůmdalem.
Vypadáš jak hastroš, zhrozila se babička, když jsem přijel na prázdniny v teplákách a vytahaném svetru. Bylo po válce a my nebyli movitá rodina. Časem už to přestala být urážka. Strašáctví jsme brali jako přednost a styl. Vrcholem byla později možnost nosit modré pracovní kalhoty amerických zemědělců od firmy Levi Strauss. I do divadla. Neformální oblečení bylo součástí protestu proti režimu a do revolucí jsme jinak oblečeni nechodili. A když naši revoluční předáci sundali džíny a začali nosit saka a kravaty, vnímali jsme je jako odrodilce a jako… hastroše. Na saka v TV jsme si zvykli. Ale ti současní jsou pro nás většinově hastroši myšlenkoví, případně charakteroví.
2603
K Evropě patří 313 ostrovů větších než 50 km2. To už jsou docela slušní mackové, které hned tak nepřejdete. Menších je nespočítatelně. Většina větších, než jsou ty úplně nejmenší, má samozřejmě i své jméno. Jméno má i největší ostrov Evropy – Velká Británie.
Je zajímavé, jak se v evropských jazycích pojmenovává území, které je od ostatní pevniny odděleno vodou. Jazyky ovlivněné latinou zdůrazňují izolaci těchto prostor od pevniny Euroasie: island anglicky, die Insel německy, ile francouzsky, isola italsky, isla španělsky, insulă rumunsky. Slovanské kmeny doputovaly do Evropy z východních plání, kde nebyla žádná voda, natož moře. Většinou to i dnes mají k mořím daleko. Všimli si ale souší uprostřed řek a toho, že bývají na obou koncích špičaté, protože proud je tvaruje. Takže ostrov máme my i Rusové, ostriv Ukrajinci a ostrvo Srbové. Chorvati zvolili takový kompromis: otoků mají docela hodně. Jen Poláci tomu říkají wyspa, což už zní trochu námořnicky. Dánsky se ostrov řekne ø (pozor na výslovnost) a Maďaři říkají ostrovům sziged po svém slavném hudebním festivalu, který začínal původně na ostrově v Dunaji.
2503
Petr Harry Benesch
(10.8.1945 – 16.3.2026)
Patří mezi těch několik postav, které měly zásluhu na tom, že folková a country muzika, trampy nevyjímaje, navzdory normalizaci rozkvetla v báječný strom. Petr nestál moc často v záři reflektorů, spíš jste ho našli skloněného za zvukařským pultem nebo nad magnetofonem. Poprvé jsme se setkali na Portě, já jako muzikant a následně dramaturgický dělník toho festivalu, on jako pečlivý dokumentátor všeho, co ve folku a country vydávalo nějaké zvuky. Věděli jsme o sobě, já ho občas protlačil s magneťákem na nějaký koncert, on mi zas hledal v nahrávkách faktografii do mých článků.
Pak se situace na začátku osmdesátek změnila. Normalizace nám zavřela Malostranskou besedu a já byl vyhozen kvůli režimu nemilým pořadům. Ale vzápětí mi přistála nabídka vedení nově zrozeného Klubu na Petynce, což znamenalo ještě lepší možnost prezentace F&C muziky.
Potřeboval jsem zvukaře. Věděl jsem, že Petr se zvučením už dávno zabývá, tak jsem ho oslovil. Souhlasil a společně s Tomášem Zajíčkem vytvořili silnou zvukařskou dvojku, obklopenou rostoucí tlupou dalších techniků, nahrávačů a nadšenců. Klub „skoro na konci Prahy“ se rozjel velice brzy a za nějaký čas jsme hráli až třicet převážně vyprodaných pořadů měsíčně.
[Obrázek 1] Sál Petynky dřív sloužil Československé televizi. Když ta s dostavěním Kavčích hor konečně opustila různé prostory v Praze, vypadal ten náš prostor jako po boji. Společnou prací pořadatelů, zvukařů a kamarádů jsme to dávali do kupy. Zvukaři například do stěny sálu zabudovali zvukařský kabel, řečený párák od jeviště až dozadu k pultu. Včetně omítek. Pochválili jsme si to, už jsme dráty nepřekračovali, ale fyzikální zákony byly mocnější. Petynka byla v ďolíku pod Strahovem, kde stál vysílač rozhlasové stanice „Československo“. Stačila malá klimatická změna a kabel ve zdi se stal přijímací anténou a vyhrával do sálu k nelibosti koncertujících muzikantů a samozřejmě zvukařů.
Ani při zvučení Petr nezapomínal na nahrávky. Tenkrát oficiálně z F&C muziky nevycházelo prakticky nic. Supraphon byl opatrný a nepružný, ale v Pantonu jsme našli pochopení. Nahrávky z Petynky se měnily v EP desky (to bylo něco mezi singly a elpíčky). Edice se jmenovala „Cesty – živě na Petynce“ a v krátkém čase se podařilo vytvořit pětadvacet titulů kapel a písničkářů, co ještě neměli vlastní desku, ale díky úspěchům na Portě (a taky na Petynce) se už o nich hodně vědělo.
A to nebylo všechno. Ivan Rössler, s nímž jsme pro Panton spolupracovali, vymyslel zběsilost. Album, které se natočí na Portě se tam druhý den bude prodávat. Supraphon v té době už od roku 1981 vydával LP desku – živý sampler z Porty. Ten jsme s Petrem pro firmu každý rok taky připravovali. Jenže následné cenzurní schvalování, výroba a pohodlnost úředníků trvala od námi odevzdaného masterpásku dvanáct měsíců. Tak se tenkrát vydávalo. A teď jsme na Portě v Plzni natočili, odvezli nahrávku do továrny v Loděnicích a druhý den už se hotová alba na Portě prodávala.
[Obrázek 2] Jednou v roce 1989 Petr s Tomášem oslovili všechny známé, kdo by půjčil magneťák. Sešla se jich v klubu spousta, kazetové, kotoučové a všelijaké. Chlapci je propojili a celé dny se tam kopíroval legendární projev Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. Pro přátele, známé, přátele přátel, tenkrát už se s tím nikdo netajil.
23. října 1983 tragicky zahynul na cestě z koncertu hlavní zvukař Porty Karel Šafránek. Petr s Tomášem nastoupili místo něj za zvukové pulty v amfiteátru Lochotín. Bylo to náročné, kolektiv pomocníků z Petynky se dost zapotil, ale zdařilo se. V červenci 1989 už se svobodně zpívalo v ještě nesvobodné krajině a po zkušenostech s estébáckým vypínáním mikrofonu na nedávném bratislavském koncertu Joan Baez jsme před podobným nebezpečím chránili přístup do zvukařského pracoviště. [Obrázek 3] Mezi muzikanty, pořadateli a zvukaři panovala velmi kamarádská atmosféra. Například kapela Hop trop a zvukaři si dělali vzájemné vtípky, což se někdy přeneslo i do představení. Třeba když Hoptropáci začali zpívat „Tři kříže“, po neviditelných vlascích sjížděla na jeviště až z balkonu od varhan (Petynka byla původně kaple) trojice obrovských křížů.
Zahrada ve Strážnici, obnovený Českokrumlovský folkový festival, Svojšický slunovrat a Svojšický písničkářský letorost, Banjo Jamboree v Kopidlně, Country rumpál ve Strakonicích, Lucerny, a další naše akce pod hlavičkou FOLK & COUNTRY KLUBU, na těch Petr s Tomášem většinově spolupracovali. A byla tu Radioporta. Rozhlasový týdeníkvzniklý zásluhou a odvahou hudebního redaktora Jaroslava Daniela Navrátila. Vysílaný na VKV vlnách (dnes FM); od 5. ledna 1985 každou sobotu dopoledne si to ladilo neuvěřitelných čtvrt milionu posluchačů. S Petrem jsme u toho byli od začátku. S námi třeba Vašek Souček, Honza Plachetka, Ivan Doležal a taky zvukové záznamy z Porty a z Petynky. [Obrázek 4] Točili jsme Radioportu v karlínském studiu rozhlasu jako každou středu. Ale tohle byla středa 22. listopadu 1989, pátý den po Národní třídě. Společnost už byla na nohou, studenti a všechny kulturní scény ve stávce. Ale media byla zticha. Byli jsme vlastně taky v oficiálním mediu, nic jiného tehdy neexistovalo. Měli jsme s Petrem vybrané a připravené nahrávky největší síly. Ale kdybychom to vypustili, mohl to ještě před vysíláním nějaký schvalovač zarazit. Nakonec jsme se rozhodli. Petr skočil do auta přivezl z domova ty nahrávky, všechno jsme tam nacpali i s komentáři. Ať nás třeba zrušej. Nezakázali a nezrušili. Vysílalo se to.
A pak už přišel podíl na zvučení demonstrací na Václaváku a na Letné. Radioporta pokračovala nějaký čas dál po Listopadu, jenže už to přestávalo být to mnohaleté a každotýdenní souznění a vášeň. A taky se před každým z nás otevřel vějíř dalších možností ve svobodné společnosti.
I Klub na Petynce po čase skončil církevní restitucí, ale to já už byl ve víru jiných událostí a jiných projektů. Petr s Tomášem a svým týmem dál zvučili naše festivaly, Zahradu, Svojšice a další, jinak jsme měli všichni hodně co dělat a už se to tolik neprotínalo. Ale zůstal mezi námi takový pramen trvalého přátelství.
Petr opustil nás a svůj úžasný archiv a hudební svět v neděli 16. března 2026. Bez něho by toho na kmeni stromu folku a country vyrostlo o dost míň.
2403
Článek o tom, že na zdravotním pojištění se od Ukrajinců vybralo o několik miliard víc než, kolik stálo jejich léčení.
Asi tři sta diskusních příspěvků. Rozhořčení, hysterie a nenávist. Proti Ukrajincům. Někteří diskutující dokonce nadávají u nás bydlícím občanům Úkáčka (UK, United Kingdom).
Za všechnu naši bídu a naši výšku do žlabu můžou Ukrajinci.
Nejkrásnější sdělení:
„A na léčení našich lidí nejsou peníze!“
„Na nemocné děti v ČR se skládají naši lidi, na to VZP nemá, ale na UA má, že je není hanba!!!“
Není to úplně přesné. Na děti čeští občané sbírali plastová víčka, ale ta jsou teď pevně přidělaná k lahvím, takže děti mají utrum.
Co horšího. Andrej Babiš představil plán hospodářského rozvoje, který počítá s dovozem dalšího množství kvalifikovaných imigrantů. Převažovat budou asi zase Ukrajinci, možná nějaký Moldavec, Kazach, Armén nebo Severní Makedonec. To budou krásné debaty na Novinkách.cz.
2303
Jsem jedináček! V mém věku už to tolik nevadí, ale dřív, hlavně v dětství, to bylo dost nepříjemné. Tak za prvé: musíte si hrát sám. Když stavíte něco z kostek, ještě to jde. Když právě dostavěnou věž, někdo shodil, víte, že jste to mohl být jenom vy, a je nesmysl, zlobit se sám na sebe. S kolektivními hrami je to složitější. To musíte být minimálně vy a ten druhý. Což jste zase vy. Je potřeba si věci navzájem vyříkat, občas se o ně pohádat. A když se něco nepovede, máte to na koho svést. Takový kolektivismus vám může vydržet do vyššího věku, ale to už si lidi začnou myslet, že jste mešuge.
Zažil jsem dobu (na začátku budování socialismu), kdy jedináčci nebyli oblíbeni. Společnost potřebovala víc pracovních sil a perspektivně také víc lidí do armády. Bylo to takové podprahové, ale cítili jste to. No jo, jedináček, myslela si soudružka učitelka poté, co absolvovala stranické školení.
Chtěli jste křičet, že vy za to přece nemůžete, ale nikdo vás neslyšel. Do toho všeho jste byli nemocní a neduživí (válečné dítě), zakázali vám všechny sporty a vykrmovali vás vším, co bylo po ruce (doba poválečná), čímž jste se stali nepřehlédnutelně tlustými.
Nakonec jste rezignovali. Postupně jste zjišťovali, že ta věc má i nějaké výhody. Nemuseli jste se doma s nikým hádat, po nikom nosit odložené svršky, ani nikoho vodit do školky. A když ještě přešla doba „být nejlepší v běhu“ a nastalo období „být nejlepší s holkama“, uvědomili jste si, že je fajn mít jako jedináček vlastní pokojík, kam si můžete ty holky tajně vodit.
2203
Je vám pětašedesát a víc. Procházíte bytem, něco hledáte, až dojdete do obýváku a marně vzpomínáte, co jste tam přišli hledat. Nemůžete si za nic na světě vzpomenout, jak se jmenoval váš oblíbený herec, co hrál Fanfána Tulipána. Někdy si vzpomenete za čtvrt hodiny, jindy vůbec. Odcházíte z bytu a vrátíte se přesvědčit, jestli jste zamkli. Pak si ve výtahu vzpomenete, že nemáte mobil a vracíte se pro něj. Chodíte stále ještě sám, nebo už s vámi chodí váš přítel Alzheimer?
Nic takového. To jen věk si říká o pozornost. Pokud si uvědomujete, že jste něco zapomněli nebo mohli zapomenout, se vás tohle netýká. Skuteční vlastníci Alzheimera často netuší, kde jsou, proč tam jsou, odkud přišli a kam by se měli vrátit.
Patříte k šťastným osmi procentům lidstva, těch, co jsou po pětašedesáti ještě na světě. Dvaadevadesát procent lidské populace mělo smůlu a vašeho věku se nedožilo. Nějakou chorobu určitě máte, co by ne, ale většinou se s tím dá žít. Už nemusíte pracovat, ale dost často ještě můžete. Máte nevelký důchod i to málo, co jste stihli našetřit, ale zase toho tak moc nepotřebujete. Konečně máte čas na všechny svoje záliby a nápady, a je jich tolik, že už to do konce života všechno nestihnete. Pár blízkých lidí, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Chmury světa vás tolik nerozhodí, tušíte, že než začne nějaký skutečný průšvih, už tu nebudete. Asi vás straší, co by mohlo potkat vaše děti a vnuky. Ale vy jste je dobře vychovali, a ještě v tom pokračujete. Tak si nalejte skleničku a buďte rádi, že patříte k těm osmi vyvoleným procentům.
2103
Zastavil jsem se v okamžiku sobotního rána, uprostřed mezi „druhými Vrběticemi“ včera v Pardubicích a dnešním odpolednem na Letné.
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy přijely sovětské tanky v roce osmašedesát a zaparkovaly, kde se dalo i nedalo. Nepřijeli nás rozstřílet, to by pro ně nebylo praktické, přijeli nás zotročit. To se jim nedařilo. Ale podařilo se to našim kolaborantům. Ti rušili spolky, rušili svobodné časopisy, na důležitých pozicích vyměňovali svobodně myslící našilidmi. Likvidovali svobodné knihy, zakazovali jejich autory, mnoho filmů šlo do trezoru, obnovili cenzuru. Hodně lidí muselo podepsat souhlas se vstupem vojsk. Já vím, nemuseli… Hodně lidí skončilo v kotelnách a při mytí výloh. Hospodářství makalo pro Sovětsko, pro ruské válečné plány. V obchodech toho dost chybělo, ale měli jsme být hrdí na nejvyšší výrobu oceli, tanky potřebovaly vylepšit. Nebyl cement, protože se budovaly šachty pro ruské rakety s atomovými hlavicemi. Volilo se lístky s jedním jediným kandidátem. Lidi už nikam nesměli, o cestě do Jugošky a studiu na vejšce rozhodoval uliční stranický důvěrník. Ale Rudé právo bylo plné keců o svobodě, demokracii a míru.
Jak to dopadlo, víme.
Hlásili jsme, že nejsme jako oni. Ale oni byli jako oni. Demokraticky jsme jim předali majetek, peníze i moc. A teď se divíme, jak ta NORMALIZACE postupuje mnohem rychleji a bezohledněji než tenkrát v sedmdesátkách.
Jděte dnes na tu Letnou. A nejen to. Doba toho po nás bude chtít ještě mnohem víc.
2003
V časech, kdy Radě vzájemné hospodářské pomoci už nebyla ani rada ani pomoc a vojenská aliance Varšavská smlouva byla v troskách, bylo Československo premiantem mezi pohrobky sovětského bloku. Kam se na nás ostatní hrabali! My jsme se teda nikam nehnali, na náměstí jsme došli skoro poslední, zacinkali klíči, ujistili se, že nejsme jako oni, a potom čekali, že nám to ti noví oni všechno zaříděj. To Poláci z historie věděli, že jim nikdo nic nedá a že si to musí vydřít a vybojovat. Později jsme se hrdě a slušně rozpojili se Slováky a byli jsme ještě víc nejlepší.
EU pak všechny Středoevropany přijala najednou (NATO taky) a začala nám posílat peníze na rozvoj. Polsko si za to pořídilo dálnice po celé zemi. Česko má za ty prachy rozhledny v údolích a Agrofert.
V době blížící se války Polsko získává dotace z EU na zbrojení, Češi na Agrofert.
Poláci pokaždé proti nepřátelům bojovali, my se vždycky hrdinně vzdali.
Polsko má největší armádu v EU. ČR má Agrofert a ten nám vládne.
Už nejsme premiantem středovýchodní Evropy. Zatím máme štěstí, že nejsme poslední, protože Maďarsko a Slovensko mají ještě horší vlády. Ale nebojte se – my je už brzy doženeme a předhoníme.
Ale stejně je fajn, že máme na sever od nás tak šikovného souseda.
1903
*Nastupující klimatický fenomén El Niño (Chlapeček) – jak jsme viděli v nedávné historii – dokáže ve většině případů přinést mimořádně horké a divoké počasí. A právě takový bude zřejmě i rok 2026, zejména jeho druhá polovina, předvídají meteorologové. Těšíme se na teplé léto.
* Chytrý telefon používá 86 % Čechů. Ve věkové skupině 16+ až 55 je to 97 %. To se pak nedivte, že je na internetu tolik debilů.
*Ze Spojených států amerických se v loňském roce vystěhovalo víc lidí, než se přistěhovalo. Netušíte, čím by to mohlo být?
*Kreml vypíná sociální síť Telegram nejen občanům v Rusku, ale i vojákům na frontě. Pro ty je to ovšem jediný spoj mezi veliteli a lidmi v první linii. Na ruských vojácích tolik nezáleží. Ani Putinovi, ani Evropanům.
*Největší a nejnovější letadlová loď na světě USS Gerald R. Ford byla nasazena do aktuálních bo´jů na Blízkém východě. Aniž by se jakkoliv zapojila do bojů, přihodilo se, že v lodní prádelně vypukl požár. Posádka s ním bojovala několik hodin. Teď loď odplula na základnu na Krétě, protože námořníci a letci nemohli bojovat ve špinavých uniformách a neumytí.
1803
Vyšehradský tunel v Praze byl slavnostně otevřen 11. prosince 1904. Je dlouhý 35 metrů, je to nejkratší tunel v Praze, ale také dokonalý špunt a brzda dopravy. Přitom by neměl být problém prorazit ve skále ještě jeden tubus nebo (pokud by ražba ohrožovala historické stavby) postavit estakádu nad řekou kolem skály. Řadu lidí to za těch 120 let od otevření první roury napadlo. Projekty byly různé, ale většinu z nich se dařilo torpedovat památkářům. Neprošla přes ně ani lávka pro pěší kolem skály. Na obrázku je návrh z roku 1930.
Zajímavé je, že vůbec první tunel pod Vyšehradem měl být železniční. Měl odbočovat od hlavní (plzeňské) trati na nádraží Vyšehrad a ústit v Podolí. Jednalo se o trať Posázavského pacifiku do Čerčan s odbočkou na Dobříš. Nakonec pro ni zvolili na konci devatenáctého století trasu přes Michli a krčským údolím.
1703
Česká republika má na prestižním Reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO zapsáno několik unikátních tradic. Mezi hlavní patří Slovácký verbuňk, masopustní obchůzky, jízda králů, loutkářství, modrotisk, ruční výroba skleněných ozdob, vorařství, sokolnictví a nově amatérské divadlo. Nyní máme naději na zapsání další nemovité památky. Zasedání poslanců sněmovny v krojích asi jiný stát nemá. Samotné jednání parlamentu se dá považovat za nehmotnou památku. Jsou i sněmy v některých státech, kde se zastupitelé občas servou.
Jednání parlamentu v krojích je ale znásobený zážitek. Je chvályhodné, když se představitelé země přibližují k lidu a jeho tradicím. Trochu blbé je provozovat to v den, kdy se schvaluje rozpočet. Kapitola kultury byla seškrtána natolik, že podobných akcí pro obyčejný lid bude asi velice málo. Na frak dostane nejen český folklór, ale i divadelnictví, koncerty, loutky, výtvarná sféra i festivalová nabídka.
Ale třeba začnou krojovaní poslanci chodit mezi lid a možná poslanec Vondráček zas někde na festivalu vyleze na (zvukařův) pult.
1403
§YAK TO VŠECHNO NENÍ
Rys nic nerýsuje.
Žádný pták se neptá.
Kde nic není, ani beran nebere.
S potkany se nepotkávám.
Lišky se od sebe neliší.
Kůrovec nezpívá na kůru.
Mýval se míval, ale už se nemá.
Jelen nikam nejel.
Puma nikam nespadne.
Lasička ztratila laso.
Zebru nezebe.
Lama se neláme.
Žádný pták se neptá.
Med Věd není akademický titul.
1303
Docela jsme si oddechli, když nám oznámili, že řadu let trvající rekonstrukce dálnice D1 byla ukončena. (Na severní trase D11 taky poměrně rychle přibývají otevřené úseky a automobiloví pokusníci zjistili, že z Prahy do Ostravy dojedete za stejně dlouho přes Hradec Králové jako přes Brno.)
Ale na dé jedničku se bagry vrátily a pustily se do rekonstrukce nejstaršího dálničního mostu u nás.
A všichni zase nadáváme.
Začal se stavět v roce 1939 jako součást úžasného dopravního projektu.
Pak se doba se zvrtla.
V roce 1949 se horko těžko dokončil a zakonzervoval.
Dlouho stál ladem.
Začalo se po něm jezdit v roce 1977 a jezdí se dodnes.
Dnes se po částech opravuje a rozšiřuje, a ještě se opravovat bude.
První hotový český dálniční most Šmejkalka nad údolím Hrusického potoka u Senohrab.
1203
České obdivovatele divokého západu jistě potěší informace, že naše země uzavírá smlouvu o spolupráci se státem Texas. Desperátů máme i my poměrně dost. USA má ovšem dalších 49 států, takže podobné smlouvy budou jistě následovat. Lze předpokládat, že největší zájem Čechů by byl o spolupráci se státem Havaj. Další by zase dali přednost Aljašce, protože doufají, že by se na Klondajku dalo ještě něco vyrejžovat.
Ale je dobře, že pánové Havlíček a Macinka vybrali Texas: Je to po Kalifornii druhý největší stát s více než 30 miliony obyvatel. Národností tam žije tolik, že ani nemají státní jazyk a dorozumívají se američtinou. Texas má nejbouřlivěji rostoucí ekonomiku, vyspělý průmysl a zemědělství s tradicí už od dob Rodokapsů. Převažuje tam hovězí dobytek a republikáni. Největší města jsou Houston (Co by tomu řekl…) a Dallas (pamatujete ještě na Džejár Ewinga ze stejnojmenného seriálu?). Hlavní město Austin je mnohem menší, ale zase je víc uprostřed.
Život v Texasu se vyznačuje dobrodružností. Jednak proto že má hranici s Mexikem, jednak v Americkém (dříve Mexickém) zálivu to občas spláchne nějakou ropnou plošinu, a taky obyvatelstvo je značně nad průměrem USA vybaveno střelnými zbraněmi. Těšíme na spolupráci.
1103
Je to šílenec, je to válečnej štváč, píší v diskusích o DT někteří Češi a jistě nejen oni. Zajímavé je, že ti samí někteří Češi totéž nepíší o VP.
O Donaldovi se nedá napsat moc dobrého. Ale Írán fakt chystá atomovou zbraň. Když mu v tom nikdo nebude bránit, nakonec ji bude mít. Írán je náboženský fanatický stát. Byl by asi jediný z atomových majitelů, kdo by ji proti nepřátelům skutečně použil. V první řadě proti Izraeli, proti USA a Evropě. Jiní by to snad neudělali. Atomová Indie i Pákistán by byli blbí, kdyby zamořili radiací zemi v těsném sousedství. Kim ví, že zničený poloostrov by nebyl jen na jihu. Írán zatím tu věc taky nemá. Zabili jsme jim sice předsedu, ale o obohaceném prvku s číslem 92 nevíme nic. Ani Rusko by se do podobných aktivit asi nepouštělo, leda by VP byl úplně na konci. Přitom má ve skladech 5 459 (!) jaderných hlavic (možná to číslo ani samo Rusko neví přesně). A teď si představte, že by se to zaokrouhlilo na 5 450, aby se to lépe počítalo. Co s těmi devíti? Mohly by se půjčit Íránu. Ten už by si s nimi věděl rady. Jedna by bouchla ve Washingtonu D.C. Ale Rusko by bylo z obliga.
A vůbec by tu zápůjčku nemusel řešit VP, třeba nějaký zneuznaný generál nebo úředník z gubernie, co potřebuje peníze. Vy snad víte, jak mají Rusové ty hlavice uskladněný a evidovaný?
Ale třeba je to všechno úplně jinak a Donald spustil tu válku jen proto, že tak moc touží po Nobelově ceně míru…
1003
Mladí lidé dnes vyspívají mnohem dřív a mnohem rychleji.
Mají spoustu možností, lepší vzdělání, práci s technikou a informacemi, cestování…
Všechny věci, co ti nejstarší stihnout nemohli, a někteří pak už nedokázali nebo nechtěli.
Bez ohledu na to, co jim je schopná nabídnout škola, toho vědí o světě mnohem víc než starší.
Hlavně o hodně víc než ti nejstarší.
Fakt si to přiznejme.
(I když velkou část nedostatečnosti starší generace zavinil režim, v kterém vyrůstala.)
Nevypadá to, že by si politici toho všímali.
Vlastně ano…
Mezi politiky se šíří názor, že by se měla snížit trestní odpovědnost mladých.
Třeba z patnácti na čtrnáct.
Kdežto sociální sítě jim naopak zakážeme až do patnácti.
Povinnosti a zákazy by nám šly.
Ale k povinnostem přidejme mladým taky práva.
Když trestní odpovědnost od čtrnácti, tak volební právo od šestnácti.
To se ovšem politici – populisté osypou. Jejich volební základnou jsou důchodci a šestnáctiletí by jim mohli kazit výsledek.
A když chcete mladým zakazovat sociální sítě, zakažte také (v první řadě) starým rozesílání řetězových e-mailů.
(Už slyším: ten mladej je ňákej moc chytrej! Letos v létě oslavím osmdesáté čtvrté narozeniny.)
0903
*Za jedenáct dní bude jaro už astronomicky a úředně. Za dvanáct Letná.
*V Rusku začal 1. března platit zákon na ochranu ruského jazyka. Tvrdě zakazuje cizojazyčné, hlavně anglické výrazy. Třeba na vývěsních štítech, jídelních lístcích nebo cenících. A samozřejmě i v časopisech, cedulích nebo billboardech. Není to jednoduché, když víte, že ruština doplňovala už od doby Petra Velikého, tedy několik století výrazy z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Nahradit ruská slova šosé, těátr nebo muzej něčím ještě víc ruským bude asi dost obtížné. Taky málokdo si pamatuje, jak nám školákům byla v padesátých letech vnucována anglická slova pionýr nebo kombajn, protože naši soudruzi věřili, že jsou to slova ruská. Druhá linie zákona zakazuje používání latinky a její důsledné nahrazování azbukou.
Pamětníkům české normalizace to připomene sedmdesátá léta zakázaných názvů kapel nebo klubů a festivalu, o textech písní ani nemluvě. Akorát nám tenkrát nikdo nezakázal písmena, kterými psal celý kulturní svět.
* Soud v americkém státě Severní Dakota v pátek vynesl konečný rozsudek v případu žaloby na ekologickou organizaci Greenpeace, která musí za blokování stavby ropovodu zaplatit odškodné ve výši 345 milionů dolarů (7,2 miliardy korun). Zatímco firma Energy Transfer verdikt přivítala, Greenpeace se proti němu hodlají odvolat, píší světové tiskové agentury.
*V Česku loňský rok klesla rozloha vinohradů a snížil se počet pěstitelů révy, vyplývá z tiskové zprávy Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Někteří vinaři teď prodávají maďarské a moldavské víno, a to je taky lahodné.
*Zírala posádka ruského vrtulníku. Ukrajinský dron ho těsně minul, ale z něj vystartoval menší dron, který let vrtulníku rychle ukončil. Tak tohle teď ti Ukrajinci mají: dron, v něm je menší dron, v něm je ještě menší dron, v něm… a tak pořád. Není to moc originální, Rusové už něco takového dávno mají a říkají tomu matrjošky. Seženete je v obchodech kolem Staroměstského náměstí v Praze.
0703
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku svléknu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.
0603
Na světě žije přibližně 45 milionů Kurdů. Jsou považováni za největší etnickou skupinu na světě, která nemá vlastní stát. Stalo se to tak: Kurdistán, země, kde Kurdové žili a dosud žijí, byl po staletí okupován Osmanskou říší, stejně jako třeba Palestina, Balkán nebo sever Afriky. Ale Turci se v první světové válce přidali na blbou stranu (k Němcům a Rakušákům-Uherákům), prohráli a přišli o spoustu území. Vyhraná teritoria na Blízkém východě si vítězná Británie a Francie rozdělily na kolonie tak, že na mapě namalovaly hranice podle pravítka. Tím se přihodilo, že Kurdistán byl rozdělen na čtyři kusy. Po Druhé světové válce se kolonie osamostatnily, ale hranice zůstaly ty pravítkové. Tak dnes Kurdové žijí v Turecku (20 milionů, Íránu (12 milionů), Iráku (8 milionů), Sýrii (4 miliony). Taky dost v Evropě.
Přesná čísla nejsou k dispozici, protože v zemích, kde Kurdové žijí, často neprobíhá sčítání lidu založené na etnicitě nebo jsou data z politických důvodů zkreslována. O problémy Kurdů se velmoci ani OSN nestarají, ale když mocní potřebují podkopnout nějaký režim, jsou tamní Kurdové vyzýváni k odboji a tajně vyzbrojováni. Jakmile pomohou, jsou zas rychle zapomenuti. To probíhalo v Sýrii i v Iráku. A právě teď DT vyzývá k odboji Kurdy v Íránu.
Ulicemi evropských a amerických měst zase potečou ovlajkované průvody obránců Hamásu nebo obránců ajatoláhů, ale na Kurdy si ani tentokrát nikdo nevzpomene. Ale třeba tentokrát vyjde.
0503
*Pesimisté při nástupu nového Babišova kabinetu prohlašovali, že po vládních zkušenostech s Covidem by nás raději neměla s touto vládou potkat nějaká další katastrofa. Uplynulo jen pár týdnů. ANO, bude ještě hůř?
*Donald Trump se naštval na Španěly. Nepodporují americký útok na Írán a co horšího – peníze na obranu mají nejnižší z celé EU. Donald se rozhodl, že USA nebude se Španělskem vůbec obchodovat. EU se vůbec začíná rozdělovat na tři skupiny. Jižní budou dál bojovat proti globálnímu oteplování (na jihu Španělska bývá až 40 °C ve stínu), východní budou posilovat obranu proti Rusku a ti třetí dotace, hlavně do zemědělství. Do třetí kategorie jste si jistě dosadili Slovensko, Maďarsko a Česko.
K tomu vtípek: Španělsko Donalda fakt vytočilo. Ptá se ministra:
-Co pro nás vlastně ti Španělé udělali?
-No… objevili nás.
*Poprvé po osmdesáti letech byla potopena loď torpédem. Vypustila ho poblíž Srí Lanky americká ponorka a poslední íránská válečná fregata šla ke dnu. I zkušenosti z dávných válek se hodí.
*Někde v Evropě, snad v Itálii, stíhala policie auto se zločincem. Už ho dojela, už byli bok na bok, když policejnímu elektrovozidlu došel proud. Lump pláchl.
*No není v Česku taky nádherně? Zejména v Posázaví… (foto Ruben)
0403
Kolik jazyků neumíš, tolikrát jsi člověkem.
Tak jako se mí vnuci od útlého věku učili angličtinu, která jim otevřela cestu do světa, mojí generaci se přihodila v podobném věku ruština. Trvala osm školních let a drhlo to. Jednak příliš vnucovaný krajíc nechutná a ruský jazyk žádnou cestu do světa neotvíral. Leda do pionýrského tábora Artěk na Krymu, kamž se mi nechtělo. Moje spolužačky si dopisovaly s děvočkami z nějakého města za Uralem, i toho jsem zůstal ušetřen. Můj prospěch osciloval mezi trojkou a čtyřkou, až u maturity mi dali za dva, aby mi nekazili vyznamenání. V praktickém životě jsem ruštinu použil jen jednou; na Václavském náměstí stály sovětské tanky a na nich seděli zmatení vojáci. Vysvětloval jsem s dalšími Čechy mladému poručíkovi, že tady žádná kontrarevoluce není. Ale on měl svoje informace.
Další řeč, s kterou jsem měl nechráněný styk, byla němčina. Gymnázium přinášelo druhý světový jazyk. Němčina byla bohužel jedinou volbou. Generace mých rodičů uměla protektorátně německy, navíc ten můj gympl byl v Sudetech. K míře odporu přispěl plešatý profesor, který si při zkoušení sedl vedle spolužačky s největšími kozami a přitom, víte co! Ani němčina neotvírala cestu do světa; soudruzi z NDR byli sice kamarádi, ale vycestovat se tenkrát nemohlo ani tam…
0303
Došla nám vejce. Nám dochází vejce dost pravidelně. Tak jako někomu dochází trpělivost a k někomu učitelka na klavír. Museli jsme si nákupem opatřit vejce nová. Slepičí. Jiná jsme nezkoušeli. Pštrosí vejce je pro nás moc, jsme jen dva a jíme střídmě. Naopak křepelčí jsme bez brýlí špatně hledali.
Když byla nová vajíčka doma, všiml jsem si úhledné krabičky s nápisem PODESTÝLKOVÁ. Lekl jsem se. To bylo v rozporu s původním plánem vejce konzumovat. Ještě tak malovat kraslice by se daly, ale podestýlat pod sebe čerstvými vejci… Jsem nadváhovec, a žádná pode mě podestlaná vejce by nevydržela. Ani představa, že bych se pak celou noc válel ve žloutcích, mě příliš nelákala.
Pro jednou jsme to zkousli a snědli. Příště budu kupovat jen vejce, co budou mít na krabičce „Vejce k jídlu.“
0203
(rok 1971) Občas si vzpomenu na beznaděj a ty stovky zbytečně najetých kilometrů při hledání nového místa pro Portu. V Ústí ad Labem být už nemohla a když ano, tak jedině s hudebními soubory sovětských vojsk, umístěných na našem území. (Děsím se, až někdo zcela mladý vysloví otázku: A proč vlastně nemohla?) Mohli jsme si ušetřit to kodrcání po českých a moravských vlastech a nastěhovat Portu do Prahy. Měli jsme tam zázemí v Malostranské besedě, zkušenosti s pořádáním FOLK & COUNTRY FESTIVALU, který byl mnohem větší než Porta. A měli jsme i na pražských úřadech a institucích stále ještě pár nenormalizovaných přátel a příznivců. Zákazy by v Praze nepřicházely nebo až v pozdějších letech. A media i gramofirmy to tu měly přes ulici.
Ale to cestování od zákazu k zákazu (mnohdy ani nevyslovovanému) vedlo k otužilosti i zatvrzelosti pořadatelů muzikantů i diváků, schopných to nevzdávat ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A taky bychom nepoznali tolik krásných míst a tolik báječných lidí, kteří se pro tu myšlenku zapálili a šířili ji dál na svých dalších festivalech a ve svých klubech.
(Z webu https://porta-lochotin.cz PORTA-LOCHOTÍN. * Ročníky festivalu 1971–1989. * Od záchrany festivalu po jeho konci v Ústí nad Labem přes cestu po českých a moravských městech až na amfiteátr Lochotín v Plzni.)
ÚNOR
2802
28.února 1933 – Po požáru říšského sněmu v Německu bylo vydáno Nařízení říšského prezidenta na ochranu národa a státu (Reichstagsbrandverordnung), které „rušilo právo na osobní svobodu a nedotknutelnost, jakož i svobodné vyjadřování vlastního názoru včetně svobody tisku a listovního, poštovního, telefonního i telegrafního tajemství“.
Zažili jsme v menším něco podobného v dubnu 1969. Na protest s okupací pěti armádami Varšavské smlouvy nikdo Národní shromáždění v Praze nezapálil. Stačilo, že jsme nad „sbornou komandou“ okupantů vyhráli 4:3 a 2:0. Národ vyšel od televizorů na Václavák a normalizační vláda, která zatím utahovala šrouby drobnými kroky, hned sepsala podobný zákon. Začaly čistky a my zažili dvacet let normalizace.
Mysleme na to, když i teď probíhají čistky a vládní politici útočí na svobodná media.
2602
Draci.
V pohádkách se to draky jen hemží. Zato vědecká fronta se fenoménu draků ostentativně vyhýbá, i když jinak zkoumá kdejakou kravinu. Draci jsou tu s námi od nepaměti, zřejmě tu byli dřív než lidé. Čím se draci živili, když tu ještě nebyli lidé, je záhadou. Snad kořínky a drobnými hlodavci. S příchodem homo sapiens se jejich stravovací návyky radikálně změnily. Nejdřív asi žrali všechno: starce, nemluvňata, rolníky, vojevůdce, preláty i velmože. Když jejich chuťové buňky vyspěly, uvědomili si draci, že některé maso je chutnější. A vyžadovali panny. Mohlo to být i naopak: vojevůdci, preláti a velmožové si uvědomili, že aby sami nebyli sežráni, je vhodné drakovi něco podstrčit. Taková panna je navíc slabá, neumí se moc bránit, stačí ji chytit, hodit na ni síť a transportovat do dračí sluje. Drak si pochutnal, poděkoval a chtěl další. Zjistil totiž, že některé maso je opravdu lahodnější. Tak bylo potentátstvo i dělný lid zachráněni. Ale na panny padl děs. Drak žádal potravu v pravidelných intervalech vždycky, když mu vytrávilo. Lokální instituce na to už měly vlastní kalendář, a tak vždy odlovena jedna panna a vedena na popravu. Ženy plakaly, muži zatínali pěsti, ale ve skrytu duše byli rádi, že se to netýká jich. Všechny panny se hrozně bály, a tak se snažily udělat vše, aby o panenství přišly. Což většinou nebylo zas tak neřešitelné. Při následné inventuře se zjistilo, že stát je panen prost a že jedinou pannou v celém království je princezna. (Tady v pohádce drama začíná vrcholit.) Panovník, který do té doby bezskurpulózně dodával příšeře zboží, aby si ji nerozházel, teď velmi znejistěl a smutnil. Změnil politickou taktiku a vyhlásil, že kdo draka zabije, dostane princeznu za ženu a půl království. Hlásili se rytíři, mágové, tovaryši i Honzové. Scénář byl prostý. Dotyčný hrdina, doprovázen suitou až pod kopec, k dračí sluji, stoupal už s princeznou sám. Pro další sled událostí existují tři verze. První: drak slupl hrdinu a princeznu sežral jako moučník. Verze druhá: drak sežral hrdinu, měl přeplněný žaludek a princezna byla zachráněna. (Aspoň do dalšího kola.) Verze třetí: rek usekal všechny dračí hlavy, pojal princeznu za choť a užíval si renty z půlky království. Třetí verze je v pohádkách nejčastější. Ty dvě první, mnohem reálnější, se v pohádkách nevyskytují, protože děti by neusnuly. Ale i k vítězství nad drakem muselo v reálu docházet. A i to je jednou z příčin, proč je dnes draků tak málo. Pravděpodobnější ovšem je, že draci vyhynuli hladem, protože došly panny.
2502
Sociální sítě jsou nejvíc od toho, aby se tam lidi pohádali. Jedni experti o sosí (sociálních sítích) tvrdí, že je místo které zpraselilo společnost, že by se měly zrušit nebo aspoň omezit. Druzí oponují, že je to fajn, když se tam lidi vyvztekají, lepší, než kdyby se mlátili klacky v ulicích. On každý spor za pár dní vytěká, než si zas národ najde nějaké nové téma. Ono neva, když na síti někdo nabízí své názory do diskuse a dělá to slušně a věcně. Pro debaty ty sítě jsou (třeba to pan Zuckerberg, tak původně nemyslel, ale my si to tak udělali), jen nám většinou chybí to slušně a věcně. Vypadá to, že někteří lidé se to nikde nenaučili, asi chodili do blbé školy. A ti, když spustěj, ti druzí se taky neudržej, a přestane to být hezké.
Navíc je to celé komplikované tím, že někteří z těch diskutujících neexistují. Představujete si, že se hádáte s mužem středního věku, tmavovlasým, fandou Slavie trochu při těle. A prd! On je to krátkej kousek programu tak na dva řádky. Někdo ho vyrobil, žije někde ve východním sklepě na harddiscích počítačů a chrlí lži, nadávky a digitální hnusno. S těmi se nediskutuje, ti se mažou, blokují a zaklekávají, protože pokud je nebudeme ničit, tak nám zaplněj celé internetno. A nejen to – i ostatní svět.
2402
Zakázat přístup na sociální sítě mladým lidem pod patnáct let, o kterém se v řadě zemí mluví nebo se připravuje (u nás taky, Babiš je pro), asi není dobrý nápad. Myslí si to řada odborníků. Co je zakázané, o to bývá největší zájem. Jeden z prvních problémů je, jak blokaci přístupu řešit a kontrolovat. Čestné prohlášení někoho, že patnáct už mi bylo, to asi nezajistí. A ledacos dalšího se dá taky obejít. Mladí cesty najdou. Různé firmy budou falešné vstupy na sítě za prachy vyrábět ve velkém. Nebo: Naskenujte svou občanku! Vezmu průkaz staršího kamaráda, do skenu vmontuji svou fotografii a pošlu. Ale skenovat a posílat budou muset všichni, i devadesátiletá babička, které se zachtělo brouzdat Facebookem. Někde se tak budou hromadit osobní doklady milionů – ráj pro hackery a podvodníky všeho druhu. O možném zneužití státem ani nemluvě. A to jsou jen otázky ještě před tím, než někdo na síť vůbec vstoupí.
Nebylo by lepší nezakazovat a probírat od dětství všechna rizika a nebezpečenství, které jim se vstupem na síť hrozí? Ostatně nebylo by vhodné tohle diskutovat s mnohými dospělými? Například se seniory, kteří kráčejí internetem od jednoho řetězového e-mailu k druhému…
2302
Ptala se na internetu paní Magda Holá, co se děje tomu prezidentovi, že ho musí tolik lidí chránit a stát za ním. Nemusí a nechrání ho. Ale on chrání pravidla a slušnost, když už se nám do vysokých kruhů dostaly kolotočářské manýry. Spíš než chránění hlavy státu je to radost z toho, že máme zase prezidenta, což nám čtyři pětiletky chybělo. Ta náměstí byla a budou nikoliv k oslavě prezidenta, ale jako odpor k očesávání svobod, které se tutlavě na nás řinou a chystají z akademie pana Straky. Nenechte se mýlit, paní Magdo.
Smršť humoru teď spustil Štěpán Kozub: parodii, satiru, karikaturu a grotesku, nebo co to je. Dokonalé a přesvědčivé, čímž zcela zaskočil veřejnost. Umělci a vůbec kavárna ho teď hromadně mažou z přátel, dezoláti to radostně sdílejí na svých stránkách. Stínem je zjištění, jak moc ve zdejším kraji zteřel smysl pro humor, ale on to s přesvědčivostí chlapec přece jen asi přehnal. Vy si to poslechněte, nebudete nic riskovat, když už víte, že to je legrace.
Možná taky nemáte rádi, když se na internetu musíte potýkat s diskusemi plnými hulvátování a vulgarit, zvlášť pokud tušíte, že to píše neživý počítač. A když nějaký jiný stroj v jihovýchodní Asii k tomu okamžitě přilepí dvě stě padesát lajků. Pokud nechcete takové hnusotiny číst pod vašimi sděleními, existuje rychlá odpomoc. Napravo od vašeho příspěvku klepněte na tři tečky. A hned si můžete vybrat, kdo vás nebude komentovat. Jsou to jen dva kliky, ale velmi to zlepší atmosféru na sociálních sítích.2102
V Radě míru je zatím 28 států, z toho 16 muslimských. Stálých členů (pravděpodobně s právem veta) je zatím kromě USA nula. Ale Rusko o stálé členství usiluje, to pak bude mír jak víno. Každopádně doživotní prezident Rady míru Donald Trump může rozhodovat i vetovat cokoliv.
První zasedání bylo zahájeno typickým, dlouhým a nepřehledným projevem DT, ve kterém vypočítal, kde všude už zařídil mír. Bylo by to dost zábavné, kdyby se tu nehrála ruleta o miliony lidí.
Zajímavým zpestřením byl pohled kamery na českého pozorovatele Petra Macinku (mimochodem Trumpem pochváleným za vystoupení v Mnichově) s červenou Maga čepicí. Někteří lidé by Trumpovi nejraději vlezli.
2002
Tak mě napadlo… Nemělo by se zapomenout na Karla. A na jeho ženu.
Karel je náš známý. Je mu třiaosmdesát. Ale je velmi vitální, zajímá se, diskutuje. A píše. O lidech, o věcech o společnosti.
Karel by šel na to náměstí. Sotva by tam došel. Funí už do malého kopečka a musí odpočívat. Jeho žena je o rok mladší. Ta by s berlemi ani do em há dé nevyšplhala. Tak jsou doma a sledují všechno na monitoru. Radují se, že se lidi dali dohromady proti neslušnosti. Karel a jeho žena jsou s nimi. Děti a známí jim posílají momentky přímo z místa.
Obecně se říká, že většina důchodců myslí a volí, víte jak. Karel a jeho žena ne. Jsou rádi, že si ten poslední kus života užili dobře a mohli dělat věci, které chtěli, které je bavily a které mají smysl.
Neměli bychom zapomenout na Karla. A držme těm dvěma místa na stání i příště na Letné.
1902
Čestná stráž.
Ve čtvrté třídě se přijímalo do Pionýra. Bralo se to šmahem, ale mě nevzali. I když jsem samozřejmě chtěl, abych mohl na tu „pionýrskou“ překážkovou dráhu u nás v parku. Nevím, jestli jsem měl nějaký politický škraloup. To, že byl děda živnostník, nemohlo hrát roli, a já jsem si nějakých vlastních protirežimních aktivit taky nebyl vědom. Vždyť i na náboženství, kam jsem chodil jen v první třídě, jsem hájil vědecký světový názor. Každopádně jsem se jako jedničkář začal cítit školákem druhé kategorie.
Nakonec mě asi po roce do toho Pionýra vzali. Škoda. Dneska bych z toho mohl vytřískat slušný politický kapitál – „ani do Pionýra ho nevzali“.
5. března 1953 zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám.
Najednou jsem zjistil, že být v pionýru neskýtá jen výhodu blbnutí na opičí dráze v parku, ale také povinnosti. Na náměstí do výklenku, kam před pár lety spadla americká bomba (ona nebyla americká, ale sovětská a dopadla tam překvapivě až desátého května 1945, ale to se nesmělo říkat), postavili lešení, na lešení pódium, na podium katafalk, nanosili tam plno věnců a kytek a obrazů a ohňových mís. Od té doby vím, co je to flór a že flór může být jedině černý. U katafalku stála čestná stráž. Po každé straně jedna sada: pionýr, svazák, milicionář, voják a ještě někdo. Pionýr stál samozřejmě úplně vepředu a nejvíc na něj foukalo. Máma mi pod pionýrskou košili nabalila tričko a svetr, ale nic moc. Bylo tak mínus osm, náměstím se proháněl čerstvý vítr a já hodinu drkotal za Stalina.
Druhý den jsem měl čtyřicítky a horký čaj (citrony nebyly) a celé tři týdny jsem nemusel do školy. Nemusel jsem ani na tryznu za Gottwalda, který umřel týden potom. Ani jsem se nedozvěděl, jestli to podium zbourali a zase postavili, nebo tam zůstalo a jestli použili stejné věnce a stejné pionýry a kdo to ze spolužáků vzal po mně. Vždycky, když jsem daleko později četl o mrazu v Solženicynově knížce Jeden den Ivana Denisoviče, jsem si na tu hodinu na náměstí vzpomněl. Mohl jsem zmrznout za soudruha Stalina. Co by za to mnoho soudruhů rudoarmějců tenkrát za Velké vlastenecké války dalo!
1802
Rozhodně netrpím klaustrofobií. Jako kluci jsme v Litoměřicích lezli do podzemní nacistické továrny Richard. Tam se za války vyráběly součástky k raketám V2 (faul cvaj) – aspoň se to tenkrát říkalo. Lezli jsme tam větrací šachtou, nebo co to bylo. Kluci se báli že na nás odněkud vyskočí nějaký esesák, já jsem se spíš bál (protože jsem byl z celé třídy nejvíc nadvyživený), že se na tom žebříku někde zašprajcuju a nepůjde to ani tam, ani jinam. Ve skutečnosti jsme se měli bát, že nám spadne na hlavu v tom bývalém vápencovém lomu kus stropu, pohřbí nás a nikdo už se o nás nedozví.
Jindy jsme prolezli velký kus kasemat v hradbách Terezínské pevnosti. A i odtamtud jsme vylezli živí, zdraví a špinaví.
Ale do jeskyní bych nevlezl ani za čtyři bitcoiny. Myslím takové ty krasové systémy s propastmi, sešupy a sifóny. Mívám propocené sny, jak podplouvám do dalšího podzemního sálu, z kterého se nedá dostat zpátky a kyslíku valem ubývá. Případně nahoře v krajině pořádně zaprší. Takže na celém Moravském krasu se mi nic krásného nejeví.
To o mně všichni známí vědí. V rodině nastalo zděšení, když jsem napsal Ježíškovi o pořádnou lampu čelovku. Představu, že se budu plazit mezi stalagtity a stalagnáty a pak vykouknu na dně Macochy, odmítali podporovat. Naštěstí se vše vysvětlilo. Úměrně svému věku vidím prd. Teď v zimě vidím dvakrát tolik. Když jsem nedávno potřeboval něco zašroubovat, držel jsem v jedné ruce šroubek, v druhé šroubovák a musel jsem potupně požádat příslušníka rodiny, aby mi posvítil.
1702
Populisté jsou proto populisté, že mohou oslovovat jednoduché občany jednoduchými a nesplnitelnými sliby. (Jak tvrdil jeden předchozí prezident, celé dvě třetiny obyvatel Česka jsou hlupáci.) Jednodušší občané se nezabývají tím, že populisté sliby neplní. Chystají se uvěřit dalším slibům, které populisté budou nabízet znovu a nebude se to moc lišit od těch předchozích. A jednodušší voliči jim to znovu hodí.
Kudy z toho ven? Vzdělávat národ. Vést ty jednoduché voliče k přemýšlení. A za nějakých 50 až 100 let to bude určitě lepší.
1602
Mají svoji modlitbu. Ráno, než zapnou počítač, si ji zopakují a pak už píšou.
„Bitcoiny.
Dozimetr.
Kampelička.
Respektujte výsledky voleb!“
Modlí se tak všichni, od sympatizantů v zapadlých vískách až po ty nejvyšší.
V televizi jsem tu modlitbu zaslechl v rozmezí jedné hodiny od Aleny a pak od Andreje…
1502
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.
1302
Naši předci si mysleli, že počasí dělá bůh. Mělo to logiku. Něco tak překotného a nepřehledného jako povětrnost, přece nemůže dělat někdo obyčejný a normální. Lidé napříč náboženstvími přinášeli bohům obětiny a otravovali je modlitbičkami, aby si vyprosili počasí podle svých představ. Mělo to pádný důvod, při blbém počasí se neurodilo a byl hladomor. Dneska je to fuk, potraviny když tak dovezeme třeba z jižní Ameriky a modlíme se nanejvýš za slunečnou dovolenou.
Jsme ateisté a víme, že počasí dělají dámy a pánové z meteorologického ústavu. Modlit se k nim je zbytečné, protože jsou neúplatní a počasí plánují s velkým předstihem.
Jenže v posledních letech proklouzlo na veřejnost, že ani to není pravda a že počasí vzniká úplně jinak. Existují totiž dva tvorečkové, bydlí prý někde u rovníku, nikdo neví, co jsou zač, a lid si je představuje jako miminka: el Ňiňo a la Ňiňa. Ten klučina nějakým způsobem dělá teplo a oteplování, to hned klimaalarmisté musí vyrazit do ulic s transparenty. Jeho sestra Ňiňa zase způsobuje chladno. A přichází kalamity jako třeba teď: sníh napadal i v Praze a drží se v ulicích, město je ochromeno. Ale to brzy přejde, Ňiňa právě předává vládu bráškovi a bude zas teplo, krásné léto.
Těšme se, bude hezky.
1202
Čudlík
Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu.
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu. A jste bez vody. Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, nebo ještě lépe zeptat se Ajky, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, našroubujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Arménii. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech krize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.
1102
Česko jako velmoc. Za Karla IV na vrcholu. Do té doby sice s přestávkami, ale převážně posilovalo a Karel to dovedl k dokonalosti. Později už nic moc, upadání, a nakonec pobělohorská poroba.
Za Karla IV k nám patřilo:
Čechy
Morava
Slezsko (To velké od řeky Odry až po Těšín)
Horní Lužice
Dolní Lužice
Braniborsko (dokonce i s Berlínem)
Svídnicko
Chebsko
Horní Falc
Donínsko (území u Drážďan)
samozřejmě Lucembursko
a řada území vazalů českého krále hlavně v německých oblastech.
Takový stát bylo třeba do budoucna zajistit před nepřáteli, povznést ekonomicky a organizačně uspořádat. Dát do latě šlechtu a církevní kruhy. A hlavně sjednocovat obyvatelstvo a vytvářet národ především jednotným českým jazykem a společnou kulturou. To se dalo naučit třeba od Francouzů.
Karel IV tohle všechno nemohl sám stihnout a bohužel neměl následovníky. Václav byl slaboch a opilec, Zikmund nešika. A do toho všeho ta patálie s Husem a lidovou revolucí.
Mohl to být velký stát. Možná by šlo postupně připojit třeba Polsko nebo Sasko. Případně Horní a Dolní Rakousko. A podržet si vliv v Uhrách.
Jak by se to všechno mohlo vyvíjet, si můžete vymýšlet. Mohl to být nejsilnější stát v Evropě. Nebo se mohli všichni spojit proti němu: Francie, Anglie, Španělsko i Rusko. Kdo ví, kde a co bychom asi byli dnes…
1002
Když se člověk narodí, není to pro něj vlastně nic příjemného. Pro ty okolo určitě jo. Pan primář si pyšně spočítá, že jste jeho tři sta dvacátý sedmý úspěšný porod, maminka odrozená, vyčerpaná a šťastná, tatínek nepřestává kolem poskakovat v jedné ruce kameru a v druhé foťák a na chodbě zdravotnického zařízení houf příbuzných, čekajících až jim vás ukážou a budou na vás moct dělat ťuťuňuňu.
Vás už odstřihli, vykoupali a zabalili, což jsou na dlouho jediné příjemné věci. Ne že by se vám do života nechtělo. Tušíte, že se tam budou odehrávat věci méně příjemné, jako chození do školy, nebo báječné, třeba chození za holkama. Jenže to je všechno strašně daleko a než nastanou ty časy, budete se muset spoustu věcí naučit. Je divný, že většina jiných lidí to všechno umí, tak proč ne vy? Čučíte do stropu, protože vás položili na záda, zatím se neumíte ani otočit na břicho a zvednout hlavu, abyste viděli svět kolem. Někdy potom začnete plížení plazením, časem se posadíte, to už budete velkej malej king.
Naučit se jíst a pít nebude tak velkej problém, postup prso – flaška – plastovej hrníček, kadit a čůrat budete umět bez problémů a hned.
Ovšem největší problém je v komunikaci. Zvládnout ten jejich jazyk, nevíte, proč se tomu říká rodná řeč, když to nemáte od narození. Nějaké přechodníky, vyňatá slova a odborné termíny byste se doučili později, ale aspoň základní komunikaci by chtělo mít zvládnutou od vstoupení do světa. Zatím si všechno, co potřebujete, musíte vyřvat. Je to strašně namáhavé a depresívní a štve vás, že ti vaši blízcí, nedokážou rozeznat, že řvete kvůli hladu, žízni, že vás něco bolí, jste posraní, je vám vedro, zima, nebo jen máte depresi z toho, že jste se narodili do tohohle blbýho světa. Případně máte prostě jen potřebu takový lidský komunikace.
Řvete pokaždý úplně jinak a oni vůbec nepoznaj, co potřebujete. Jako by byl tak velkej problém, aby se všichni naučili aspoň základy kojeneckého jazyka!
0902
Před dvaceti nebo třiceti lety jsme byli strašeni, že obyvatel planety přibývá geometrickou řadou, počítaly se miliardy a hrozilo to přelidněním. Teď jsme se dostali na opačný pól: lidí začalo nepřibývat. A to jak na celé planetě, tak i v Česku.
To máte tak: aby se společnost nevylidňovala, musí se každé ženě narodit 2,1 dítěte. Spousta z nich to neuskuteční, takže ty ostatní musí přidat. Jenže to skoro žádný národ (snad kromě Indů a Nigerijců) neplní. Například Češky mají v průměru 1,25 dítěte.
V předminulém roce se v Česku narodilo vůbec nejmíň dětí od doby, kdy to na konci osmnáctého století nařídil počítat císař Josef II. A dál to klesá. Řekli byste – tak nás bude míň. Jenže lidský věk se prodlužuje, seniorů přibývá a někdo jim musí vydělat na důchody. A vydělávajících bude ubývat. Při současném trendu bude ze stovky dnešních rodičů jen šedesát dětí a dál už jen čtyřicet vnoučat.
Proč to tak je? Na životní úroveň si asi moc stěžovat nemůžeme. Máme se nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nedostatek bydlení? Ano. Ale nejsilněji asi působí omezená chuť mít děti. Vzdělání, kariéra, zájmy, cestování… Možná začíná být i problém na tu rodinu a děti najít odpovídajícího partnera. Děti jsou velká radost, ale taky nepohodlí. A ještě jeden důvod: někomu se při pohledu na svět válek, okrádání a lží nechce plodit děti do něčeho tak neradostného.
Jak s tím, nevím. Ale skoro vždycky, když už to nevypadá, třeba se věci nějak obrátí k lepšímu.0802
Optimistické zprávy z politických sfér se na nás zrovna nevalí, tak vás zkusím potěšit aspoň pranostikou.
V pondělí jsme si připomněli, že „Na Hromnice o hodinu více“. Ti popletení si už posouvali hodinky, ale jde jen o kratší tmu. Trvalo to 43 dní ta hodina. Ale další „O hodinu více“ bude už 19. února. To zíráte! A pak už to pofičí. Klidně hodina světla navíc za tři neděle.
Astronomické zimy nás čeká ještě několik týdnů, kdežto meteorologické zimy už máme za sebou víc než dvě třetiny. Jaro už bude za 44 dní. Určitě nás čeká aspoň jednou dva centimetry sněhu u Národního muzea, ale metro bude jezdit bez problémů.
0702
Slovo týden se prý do češtiny dostalo proto, že každý nový sedmidenní cyklus začínal „týmž dnem“. Sedmidenní proto, že sedm dní je přibližně čtvrtinou měsíčního cyklu od úplňku do úplňku. Tak to používali už staří Babyloňané. Židé to zřejmě od nich přejali a tu sedmičku podpořili informací, že Bůh stvořil svět za sedm dní – šest dní pracoval a sedmý odpočíval a slavil. Mohlo to být samozřejmě i obráceně: Židé nejdřív vymysleli sedmidenní týden a Bůh se pak musel s celým světotvořením do něj vejít. Každopádně židovský týden končí sobotou čili šábesem, kdy je ze všeho nejdůležitější nepracovat. Následuje první pracovní den jménem neděle. Křesťani od Židů okopčili, co se dalo, i ten týden. Taky jim týden začínal nedělí, kterou ale protestně určili za sváteční den. Snad teprve komunisté zahajovali týden pondělím jako prvním pracovním dnem, protože práce je matka pokroku.
Postupně si lidstvo nadělalo v časomírách strašlivý binec. Sedmidenní týden, měsíce od 28 do 31 dní, roky 365 nebo 366. Akorát Francouzi si to po dobytí Bastily troufli změnit. Vymysleli desetidenní týden. Nevím, kolik v něm bylo volných dní a jestli vůbec. Taky vymysleli úplně nové názvy měsíců v kalendáři. Ale po Waterloo s tím byl konec.
Ze všech jejich revolučních vymožeností nám zbyl snad jen metr. Aspoň už nemusíme měřit na dlouhé lokte.
0602
Určitě máte v počítači Mapy.cz nebo něco podobného. Napište si do vyhledávání jméno Bouvet.
Objeví se maličký ostrůvek uprostřed širé modré pláně. Ostrůvek se jmenuje Bouvetøya. Na politických mapách je zmiňováno, že ostrov patří Norsku. To jméno je samozřejmě v norštině. Bouvet je francouzský kapitán Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier. Ten ho nějakým omylem objevil už 1. ledna 1739. Přijeli další mořeplavci, ale nikdo o to místo nestál, pak tam přistáli drsní Norové, na pár dní zakotvili, a tím pádem se podle nějakého starého předpisu stal ostrov norskou državou.
Ostrov se norsky řekne ø (nechtějte vědět, jak se to čte) a ya je logicky sdělením že to je ostrov toho pana Bouveta. Začnete kroužit myší po mapě a logicky hledáte pobřeží Norska, tam je ostrovů spousta. Ale nic!
Tak v zoufalství propátráte zbytek planety, a pokud nepůjdete dělat něco rozumnějšího, najdete ho nakonec na jižní polokouli, po zemanovsku vpravo dole. Je pozoruhodný tím, že je to místo nejvzdálenější od nějaké pevniny. Nejblíž to je do Antarktidy – 1700 km, k lidskému obydlí u Stolové hory a Kapského města na jihu Afriky 2500 km. Jinak tam není zhola nic, jen nejvyšší hora, co se jmenuje taky norsky.
Rozhodně bych vám nepřál, abyste odtamtud museli dopádlovat do civilizace. Když už, tak v lednu nebo v únoru, to tam nebývá tak velká zima. A vlastně moc nevím, proč by vás tohle vůbec mělo zajímat.
0402
Macinkovo trvání na ministerské židli pro Turka, prezidentova zásadovost a Babišův strach o beztrestnost z událostí vytvořily poměrně legrační koktejl. Premiérovi to vůbec radost nedělá, zvlášť když lidé začali plnit náměstí. Ale na druhou stranu jsou Macinka a Turek výbornou kouřovou clonou pro zrychlené změny zákonů, peníze pro Agrofert, personální čistky na úřadech a přípravu na zrušení veřejnoprávních poplatků jakožto prvního kroku k likvidaci svobody medií. Nepřehlédněme to, všímejme si a jednejme včas.
0302
Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R. Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!
LEDEN
3001
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční, a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?2901
Baví mě psát.
Cokoliv. Ze života, o historii, o lidské blbosti, o obyčejných věcech, o tom, co jsem zažil a co ještě určitě zažiju.
Nejdřív jsem psal ve škole perem. Obyčejným, s násadkou, inkoustem z kalamáře.
Příšerný rukopis zdobila občas kaňka.
Uvítal jsem, když jsem dostal plnicí pero.
Rukopis se nezměnil, ale přestaly kaňky v sešitě. Jenže levné plnicí pero mělo nedostatky. Občas se samo vyprázdnilo v tašce. Nebo doma na koberec.
Uvítal jsem, když jsem s kamarádem vyšmelil za tři žvýkačky první propisku.
Rukopis se spíš zhoršil, přestal být pro většinu lidí čitelný, ale už jsem nebyl pořád jako prase.
Uvítal jsem, když mi bylo umožněno psát konečně podle svého.
Na gymplu jsem zrušil psací písmo, které jsem už nepřečetl ani já, a začal psát tiskace. Bylo to dokonce rychlejší.
Uvítal jsem, když jsem si z první výplaty koupil kufříkový psací stroj.
Věděl jsem, že budu spisovatelem a psací stroj byla nezbytnost.
Ťukal jsem sice jako datel po večeři, ale už jsem neměl starost, jestli to po mně někdo přečte.
Ale dělal jsem překlepy a často mi příběh uprostřed psaní odběhl někam jinam, já musel založit papír i kopíráky a začít znova.
Uvítal jsem, když jsem dostal první počítač.
Všechno, co jsem napsal jsem mohl hned opravit nebo přepsat. Nebo smazat. Případně uložit.
První počítače měly spoustu nedostatků v nemotorném hardvéru, primitivním softvéru a velmi nešikovné periferii v podobě člověka. Přinášelo to mnoho nepříjemností, nejčastěji neuložené dílko, nebo uložené, ale nevědoucí kam, a tucet jiných zábav třeba s klapkou Del.
Uvítal jsem, když špičkové produkty Billa Gatese vystřídaly textový editor T602 (skoro nic z jejich výbavy jste na psaní povídky nepotřebovali), softvéry se vylepšovaly, i když čas od času jste měli chuť prohodit je okny. I harddisky nabízely nekonečně velký prostor, dokonce asi jen milionkrát menší než ty dnešní.
Uvítal jsem, když nastal internet. Začal jsem snít o tom, jak budu komunikovat s nějakým člověkem z Nového Zélandu, budeme si vyměňovat názory a potom i fotky z digitálu, a ve dnech, kdy bude pod mrakem to budeme moci ukládat do cloudu. Ovšem pro samé psaní a jinou práci nebyl na Zéland čas, ale zase jsem nemusel osobně běhat s potištěnými papíry do redakcí nebo na poštu.
Ale už jsem zase musel mít hesla a antivir a nepsat si s kdekým a neotvírat neznámé odesílatele. A taky jsem musel furt něco hledat ve slovníku. Encyklopedie mám v knihovně až u stropu, a Hanka tvrdí, že v mém věku bych už po štaflích neměl.
Uvítal jsem Google, který přenesl lezení po žebříku na oba ukazováčky (osm dalších prstů si celý život šetřím).
Google je docela fajn parťák, říkal jsem si, že s ním to dojedu, až budu mít všechno dopsáno, uložím ho do rakve a bude.
Jenže pak se začala blížit Inteligence Umělá (pro nás Ajka) a svět přestal být jako dřív.
Dokud jenom pro mě hledala informace ještě rychleji než kolega Google, bylo to fajn. Ovšem i tady se dopouštěla zásadních chyb. Nebyl na ni spoleh, ale vysvětlovalo se to tím, že je ještě mladá a časem se zlepší.
Horší bylo, když se rozhodla, že článek napíše místo mě. Měla ho hotový za pár vteřin, zatímco já jsem mohl mezitím myslet na daleko příjemnější věci. Když to bylo hotovo a napsala tam nesmysly, byl jsem po odevzdání práce za blbce. Nebo to bylo v pořádku a já si v tu chvíli uvědomil, že do konce života už nemusím nic psát, vymýšlet či pracovat. A ovšem že tak to budou mít všichni lidí, kteří se na ni obrátí. Bude jedno, jestli jste talentovaný a pracovitý autor, nebo totální lempl a neumětel, všichni to budou mít stejně. Takový textový komunismus. A protože to budou mít všichni od AI napsané na jedno brdo, nebude už vůbec žádný důvod, aby to někdo četl.
2801
Bylo jaro 1965. Mladý muž se vydal na velkou pěší túru. Šel po trase nedostavěné dálnice. Torza z nápadu podnikatele Bati, který dobře věděl, že bohatý stát znamená průmysl a obchod a ty zas rychlou a pohodlnou dopravu. Říkalo se jí Baťova dálnice, nebo taky Hitlerova, protože za protektorátu se dokončovaly některé stavby, než všechno utlumila válka. (Hitlerova dálnice byla ale jiná, měla spojit německá města Vídeň a Vratislav (Breslau) a vedla přes tenkrát českoněmecké město Brno.)
Mladý muž šlapal statečně, od pražského Spořilova až k Říčanům byla betonová vozovka, dál už jen shrnutá ornice a sem tam vybetonovaný propustek. Ale potkal dva muže, jeden měl dlouhý bíločervený klacek, druhý teodolit. Ti mu prozradili, že se právě začíná stavět dálnice znovu. V létě 1971 už vlastním autem projel slavných 18 kilometrů do Mirošovic přejmenovaných na dost dlouho na „Dál nic“. Cesta Praha – Brno se ze šesti hodin skrze náměstí v Kolíně a HavlBrod se přes Vlašim zkrátila na čtyři. Pak po té trase najezdil hlavně za muzikou desetitisíce kilometrů a už si nepamatuje, kdy a kde přibyl nějaký další kousek. V prosinci roku 2025 se přestalo dálničně projíždět uličkami Přerova, Přerov je obchvácen, a celá Dé jednička je úplně hotová. Šedesát let je úctyhodný rekord.
Dnes už by ten mladý muž celou trasu od Prahy až k břehu Sázavy asi neušel.
Jsem rád, když tam někdo z mých vnuků se mnou vyjede.
2701
Alena Schillerová nám oznámila, že už třináct let bojuje proti mainstreamu. To je statečné a náročné. Nejtěžší je bojovat proti mainstreamu, když sedíte ve vládě. Ovšem pořádně to můžete tomu mainstreamovi nandat, když se fotíte s pávy nebo když jdete po Malé Straně za hranolek.
Možná, že jí nikdo nevysvětlil, co to ten mainstream je. Třeba u nich v Malhostovicích (to je kousek za Brnem) žádný mainstream nebydlí.
Teď chodí Alena zamračená. Na kongresu ANO byly volby a ona získala ze všech anopapalášů nejmíň hlasů. Možná už v ANO není tak oblíbená.
2601
Když mě to popadne, a začnu vyprávět své zážitky z Druhé světové války, jsou všichni přesvědčeni, že kecám, že ta válka ani nikdy nebyla. V květnu pětačtyřicet jsme si mysleli, že válka už nebude. Pak se to nějak zvrtlo a byla studená. Jako školáci jsme byli informováni, že válku chtějí jen zločinci z Volstrýtu. Zatímco my chtěli mír a v hodinách kreslení jsme malovali holubice se zelenou přílohou. Když mě vzali na vojnu, zjistil jsem, že za mír musíme nejen kreslit, ale i bojovat. V místnosti štábu pluku jsme měli mapu, jak naše předsunutá divize vyrazí z Plzně a za osm dní vítězně doválčí až na břehy Rýna a vyhlásí tam mír. (Ve skutečnosti se počítalo s tím, že čeští vojáci budou po cestě zcela rozmašírováni a vyhlášení míru zbude na druhosledová vojska sovětská.)
Tehdy jsem si uvědomil, že volání po míru je největší lež politiky. Byly i další momenty: Budapešť 1956, Berlínská krize, Kubánská krize a sovětské rakety mířící na USA na Kubě, 21. srpen 1968… Vždycky se mír vytvářel útokem, agresí a podrobením národů všude kolem. Bylo jedno, jestli v čele stojí Stalin, Chruščov nebo Brežněv, carské uvažování tu bylo pořád.
Když se SSSR rozpadl, všichni mysleli, že je konec i válkám. Ale agresor je tu znovu a s ním i válka. Už jedenáctý rok. A zas všichni mluví o míru, jednají o míru, tváří se, že mír snad i chtějí. I agresor chce mír. Jeho představa míru ovšem znamená, že se mu všichni vzdají, že zase všechny ovládne a bude vykořisťovat. Jako tenkrát v tom pětačtyřicátém, když Rus vyhrál válku.
Lidé, kteří milují Putina a chtěli by to dnes taky tak, pořád mluví o míru. Mír podle nich bude, až se Ukrajina vzdá. Jenže Vladimír mír nechce. Aby mu zabránil, klidně si ve Photoshopu poškodí svou megadaču (česky rozsáhlé rekreační zařízení). Ještě jsme jeho demoliční grafiku neviděli, ale určitě to bude velmi působivý obrázek.
2501
Omlouvám se za svou delší nepřítomnost zde. Takový zdravotní problém. Někdy dost zásadní, jindy naopak. Podle toho, jak je svět na jednoho hodnej nebo naštvanej.
Před vánočními svátky na našich boocích rotovaly informace, názory, a nakonec i péef. Do toho všeho jsem pokračoval do finále na práci na webu https://porta-lochotin.cz. Prostě mela. Na první svátek vánoční jsme zahodovali a potom otevřeli náš byt svátečnímu reji naší celorodinné skrumáže. Skvělá událost, konec až nad ránem. Přišli všichni.
Druhý den jsem se probudil nevyndatelný z postele. Svaly, cévy, hlava a morek v kostech, všechno se přestalo pohybovat. Kdybych nebyl živý, mohl bych si myslet, že jsem neživý. Frčelo se se mnou do nemocnice. Tam mě prohlíželi, měřili, odebírali tekutiny, kapačkovali, nasazovali antibiotika a nutili dotýkat se prstem nosu.
Teď už je devátý den a jsem doma. Chodím, dýchám, i trochu myslím. Jen ta písmenka na klávesnici mi pořád někam uskakují. Ale lepší se to a bude čím dál líp. Ostatně jaro bude už za 54 dní.
1001
Praha se oděla do bílého.
Děti a romantici se radují.
Kalamita!
Občané jsou nešťastní.
Klouže to všem.
Autům to klouže dvakrát víc než lidem.
Mají čtyři kola.
Klouže to i pejskům, co se nevejdou do kabelky.
Nemyslete si, že ve vzduch je to lepší.
Na Ruzyni to klouže i letadlům.
Důchodci opatrně vykukují z okna.
Dcera volá, ať proboha nikam nechoděj.
Leda až odpoledne a jen do předsíně.
Nejhorší jsou na tom cyklisti.
Nevědí kudy.
Sníh jim zasypal vyznačené cyklopruhy.
0901
Některé lidi rozhodí informace, že Jan Hus byl katolický kněz. A ještě těžší je pro ně zkousnout fakt, že Ježíš Kristus byl Žid.
0601
Vědecko-ajťácká scéna nás skoro denně stíhá překvapovat novými vymyšlenostmi. Očekávám, že budeme už brzy zaskočeni novou umělou inteligencí, která bude nejen chytřejší než celé lidstvo, ale bude toho umět mnohem víc než ona sama.
Ke konci roku nám redaktoři zábavných týdeníků vždycky předestřou, co úžasného bylo vymyšleno v tom odcházejícím a co všechno nás čeká napřesrok. Vzpomínám si na jejich hlášky tak před pětadvaceti lety: „Do nových PC už se budou běžně montovat harddisky s kapacitou ohromných 20 Megabajtů!!“ Zkuste dnes někoho ohromit harddisky, co mají dvacet Terabajtů a přitom se vůbec nijak netočí.
Teď mají rubriky IT nový hit. Na obzoru je zařízení pro počítačově řízené mezilidské vztahy. Přišlo se na to, že láska mezi dvěma lidmi se dá naprogramovat. Nevím, jak to bude fungovat, jestli dvěma jedincům se voperují čipy, nebo něco spolknou a zafunguje chemie, ale láska bude na světě. Nebo si třeba vyhlédnete nejlepší holku z vašeho kolektivu, a nasměrujete na ni wi-fi, ona se do vás zblázní a nebude to nijak schopna odstranit. To by ovšem bylo téma pro lidskoprávní neziskovky. Ale i s tím si celkem snadno poradíte. Nasměrujete to na předsedkyni té lidskoprávky, a ona…
Bude to skvělý svět, který postupně vyplní láska všech se všemi. Ovšem jak znám ajťáky, vynoří se čertovo kopýtko. Drobná chybka v programu, a máte softvér, co zajistí, že se budou dva lidé (nebo dva národy, nehodící se škrtněte) mimořádně nenávidět. To by mohl být největší obchodní hit příští sezóny.
0501
Jak nejlépe odlákat pozornost od toxických dokumentů „Epstein“:
Pošlete největší letadlovou loď světa, aby zatkla diktátora v daleké zemi.
Je to trochu chucpe, ale velmi statečné. Mudrci celé planety se budou hádat, jestli to je podle práva a proč nebylo žádáno o souhlas Radu bezpečnosti OSN.
Epstein zapomenut, a kdyby se přece jen někdo další ozval, vyrazíme na Grónsko.
Tam bych ale doporučoval pro námořní pěchotu teplejší oblečení.
0201
Nikdy přesně nevím, jestli je důležitější, že ten starý rok skončil nebo že nový přichází. Ale stejně jako věk, je kalendář jenom číslo, a pokaždé nás přečíslí, ať se nám to líbí nebo ne. Konzervativci budou psát ještě do května, zatímco my roztěkaní, co si pleteme úterý s listopadem, máme na dotaz, co je teď za rok, umělou inteligenci.
Bouchalo se tentokrát (mluvím za Prahu) o velké poznání míň. Za pejsky a kočičky se postavil stát, omezil střelnicová místa a také povolenou decibelnost. Bylo to příjemné, celý den nic, a takový roztomilý občanský ohňostrojík začal poslední minutou předchozího roku. A ve 00:04 letos už jste mohli vyndávat pejska z peřiňáku. My nemáme ani peřiňák, ani psa, takže se do posilvestrovských debat na téma „voni zas neuklízejí hovna z chodníku“ nemusím zapouštět.
Zdá se, že lidi začínají ve složitějších časech mít k sobě nějak blíž (teda kromě některých) a problém postupně vysublimuje, stejně jako už nikdo nehltá informace o počtu poslaných SMS blahopřání.
Na TV taky moc nečučíme (ale film Vlny byl včera skvělý). Ale stejně mě vždycky dostane zpráva, že na Vánočním ostrově v Pacifiku, co je kousek za 180° poledníkem, kde zítra znamená včera, se slaví Nový rok dřív než u nás. Možná už o Vánocích.
Ale Velikonoční ostrov si na Nový rok bude muset počkat až do dubna.
DUBEN
DUBEN
3007
DUBEN
3007