RÁNO V DESET 2026

Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu, tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.

2026

1405
Panton, Porta a Nohavica.
Edici Cesty v Pantonu jsme vymysleli společně redaktor Ivan Rössler, zvukař Petr Benesch a já jako dramaturg a produkční těch desek. Byla to řada EP desek s 4-5 skladbami natočenými živě na koncertech v našem Klubu na Petynce. Byla to možnost pro kapely a písničkáře, kteří už na přelomu sedmdesátek a osmdesátek vyrostli, vyprodávali kluby a zval jsem je pravidelně na Portu, ale desku ještě neměli žádnou. Vystupovali u nás v Klubu na Petynce pravidelně a Petr natáčel všechny koncerty, takže jsme měli z čeho vybírat. Začali jsme v roce 1984, odevzdávali jsme dvě EP tak za šest neděl (celkem jich bylo 18) a z Pantonu to šlo obratem do výroby. Žádné schvalovací zdržení jako v Supraphonu.
V roce 1985 jsme dostali nápad, natočit na koncert na Portě LP, odvézt pásek do Gramofonových závodů Loděnice a za čtyřiadvacet hodin prodávat hotová alba nastrkaná do univerzálního obalu edice Cesty. Povedlo se.
Na albu měl vystoupit i Jarek Nohavica (v návrhu koncertu a záznamu mám napsáno Krajina po bitvě), ale v čase natáčení už nejspíš seděl zakázán a vyhoštěn v rychlíku zpátky do Těšína.
Když Panton na Portě prodával toto album, přivezl k prodeji i další folkové a country tituly včetně edice Cesty. Mezi nimi i číslo 5 – Jarek Nohavica, který vyšel jako první v roce 1985 (Kejklíři / Bláznivá Markéta / Zatím, co se koupeš / Divoké koně). Takže si lidé na Portě mohli koupit aspoň tuto desku.  

1105
Fotografie nalezená za skříní… Část naší party, Samopše na Sázavě asi tak 1961. Kytara otvírala všechny dveře i zipy do dívčích stanů. Zvládal jsem hodně trampáren ale i písničky Semaforu a Osvobozeného divadla.

0805
Předevčírem jsem se tady zmiňoval, jak jsme s mým přítelem Vladimírem rozebírali konec Druhé světové v Evropě. Já jsem osobně při povstání v Praze nebyl, byly mi tři. Bydleli jsme v Benešově, tam byl zatím klid, ale byla tam umístěna tanková divize SS, rodiče usoudili, že se mám držet dál od okna, kdyby se něco šustlo. Byl jsem tedy i s mámou převezen do bezpečí do Sázavy k babičce a dědečkovi. Celé bezpečí se ovšem ukázalo jako dost relativní. Tenkrát už měl rádio každý, Praha volala o pomoc a celé Čechy byly na nohou. Sázava taky. Kdekdo v městečku měl na půdě za trámem utajenou flintu, lidé se domlouvali a organizovali, prostě normální povstalecký ruch. Na všech případovkách (případovka je totéž co výpadovka, jen vede obráceným směrem) se stavěly barikády. Jedna kousek za naším domem, bydlíme až na konci u lesa. Chtěl jsem to samozřejmě vidět, naši mi to samozřejmě zakázali a hnali mě do sklepa. Že se bude střílet. Prý jsem měl strach o včely, aby je Němci nezastřelili. Ti se objevili od Benešova hned druhý den ráno ve dvou náklaďácích. Barikáda je zaskočila. Začali střílet, naši odpovídali, nejen ti za barikádou, ale i střelci rozmístění v lese. Mladý Ptáček, bylo mu patnáct, se za stromem špatně kryl a koupil to. Občas v květnu zajdeme k tomu stromu dát tam kytku. Esesáci vyhodnotili svou situaci jako strategicky nevýhodnou, naskákali do aut a prchli k Benešovu. Ten den revoluce v Sázavě vyhrála.
Druhý den přijeli s obrněnou vozbou, proti té už nešlo nic, kde byste v Sázavě sehnali panzerfaust. Zastavili na náměstí, vyhnali lidi z domů a ze sklepů, a chystali nějaké trestné střílení. Tohle znám jen z vyprávění, k nám se jim tu dálku až k lesu nechtělo. Ze střílení sešlo, starosta jim zalhal, že Rudá armáda je už v Uhlířských Janovicích, ti předposranci tomu uvěřili a rychle odtáhli. Ale bylo to o fous.
Další den – to bylo osmého května – už jsme i s tátou, který prokličkoval pěšky z Benešova, koukali z okna na silnici na nekončící ústup wehrmachtu, SS i německých civilů. Zranění na slámě v koňských povozech, v pangejtu auta, kterým došel benzín, všude poházené militárie, za které by vám dnes sběratelé utrhali ruce, a ploužící se pěšáci, které čekala ještě dlouhá cesta do americké zóny.
Prostě konec Tisícileté říše, jak má být. A babička na oslavu udělala lívance s jahodovou zavařeninou.

0605
S mým přítelem Vladimírem občas zajdem na pivo, a to pak probíráme historické události, nejvíc ty, co maj zrovna nějaký výročí. Teď na začátku pátého měsíce to zrovna spadlo na konec války druhé světové v Evropě a na Pražské povstání. Co kdo zavinil, komu se co povedlo, nebo co se dalo dělat jinak. S tím datem eurokonce lidi dost chybujou, ví se, že ta II.WW začala prvního září a skončila druhého září. Plno lidí se diví, jak se dala tak velká a strašná válka stihnout za dva dni. To si proberte s kamarády, třeba z Polska nebo z Japonska. Ale my s Vladimírem víme, že evropský konec nebyl 7. května v Remeši, kde vítězové s Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Ani 8. května v Berlíně, kde byla kapitulace ještě bezpodmínější, na tu první to totiž Rusové nestihli dojet. A ani 9. května v Praze, jak se nám čtyřicet let snažili namluvit komunisté. To už v naší metropoli žádní ozbrojení Němci nebyli, protože zdrhali k západu.
Vladimír to osvobození Prahy shrnul do jedné myšlenky. Není to úplně přesné, ale mě se to docela líbí: Pražané to vybojovali, Vlasovci Prahu zachránili a Rudá armáda ji obsadila. Fanatičtí Němci vraždili až do posledního náboje a nefanatičtí prokličkovali 8. května směr Plzeň nebo Strakonice. A poslední evropská bitva se na jejich útěku se odehrála byla bitva u Slivice (u Milína na Příbramsku) se odehrála 11.–12. května 1945. To byl fakt už konec a každý rok se tam sjíždějí spousty diváků i stateční ochotníci v rozličných uniformách a střílí se z kulometů a děl.
Pokud se vám něco z vyprávění nelíbí, pište, prosím, Vladimírovi. Já mám podobný příběh. Zítra to taky napíšu.

0505
Lot.
Staročeská váhová míra: 1 lot = 1/32 libry. Asi tak 16,06 gramu.
Máme doma Magdalenu Dobromilu Retigovou. Ano, tu slavnou kuchařku a spisovatelku. Nebydlí u nás, vařit v panelákové kuchyni by asi odmítla. Máme její knihu. Aby se na ni jen neprášilo, rozhodl jsem se podle ní něco uvařit. Dospěl jsem až k pokynu: „Vraž do toho jeden lot …“
Lot? Ten, co bydlel v Sodomě, pelechu neřesti? Četl jsem o Lotově ženě. Když se tenkrát připravoval ten blízkovýchodní Černobyl, přišli po tu rodinku dva. Vydávali se za anděly, protože, co skutečně jsou, samozřejmě nesměli říct. Vedli je nad ránem za město na kopec, vše v nejpřísnějším utajení. Nikdo se nesměl ani otočit. Jenže vy byste taky neodolali, ta podívaná za jeden lidskej život stojí. (=když se na to můžete za život podívat jen jednou.) Průvodci zaveleli „K zemi!“, všichni poslušně ukázali té podívané paty. Až na Lotovu ženu, ta se otočila a čučela. Krásnej hříbek. A velikej! Fyzikální procesy ji vytrestaly. Jak tam tak stála, změnila se najednou v NaCl. Stala se sloupem soli. Dokonalá sochařská práce.
Zbytek výpravy pokračoval v další cestě. Šli velmi dlouho a daleko, a teprve když jejich průvodcům přestaly pípat dozimetry, zastavili a usadili se.
Poutníci a karavanisté procházeli tou končinou a vždycky si uždíbli kousek Lotovy ženy, až už tam z ní nezbyl ani lot soli. 

0405
Navzdory svému věku dokážu obstojně komunikovat se světem technickými prostředky. Používám internet, chytrý telefon, e-mail, SMS, Messenger, Facebook, WhatsUpp, datovku, identitu i bankovní aplikaci. Nakupuji internetem, služby zrovna tak. Vozí nám to PPL, DHL a další nestátní firmy. Do lékárny chodím s elektronickými recepty.
Se státem je to složitější. Stát pomalý a retardovaný, většinou opožděný za světem. Stát mi posílá třeba doporučený dopis Českou poštou. Poštovní doručovatel přijde k mojí schránce na domě, a vhodí do ní připravený lístek, že mě nezastihl doma a že mám dopis uložený na poště tam a tam. Tvrzení, že mě nezastihl, se zakládá na pravdě, protože se mě ani zastihnout nepokusil. I když jsem byl celý den doma a nešel jsem ani k popelnici. Dřív jsme měli poštu tady a tady, tak tři minuty chůze. Teď máme poštu tam a tam, sedm stanic tramvají a pak čtyři sta metrů pěšky a zpátky taky tak. Kdybych se tam vydal, se stáním ve frontě by to bylo celé dopoledne. A práce, které máme my důchodci ze všech nejvíc, by stála. Mohla by tam dojet Hanka, ale jednak by jí to nedali, když je to pro mě, a taky by se s berlema špatně drápala do tramvaje. Ale nic se neděje: za čtrnáct dní mi pošta ten doporučený dopis hodí do schránky jako nedoporučený.
K největšímu rušení poboček České pošty v novodobé historii došlo v roce 2023. Jen v Praze bylo zrušeno 35 poboček. Hlavním důvodem byl klesající zájem o tradiční poštovní služby. Česká pošta vykázala za rok 2024 ztrátu ve výši 1,246 miliardy Kč. Za rok 2025 snad bude ztráta nižší než 400 milionů korun. Díky tomu bylo rozhodnuto o mimořádné odměně pro zaměstnance, kteří se na tomto výsledku významně podíleli.

0105
Milá Práce!
K Tvému svátku ti přeji všechno nejlepší. Aby se ti dobře dařilo, měla jsi příjemné pracovní prostředí, aby tě nikdo nebuzeroval nesmyslnými příkazy a zákazy a vůbec byrokracií. Aby ti sloužilo zdraví, hlavně žádné nemoci z povolání. Nám ostatním přeju, abys nám dělala radost, protože radost z práce je úžasná věc.
Vůbec se neboj, že ti budu nevěrný s Penzí, ta není ani krásná, ani moc chytrá, a hlavně s ní není tolik srandy jako s tebou.
Tak se hezky pusť do díla. Já se dnes budu válet, protože prý je nějaký státní svátek.

DUBEN

3004
Český Krumlov asi tak 1973 nebo o rok později. Českokrumlovský folkový festival – měli jsme pocit, že připravujeme nejkrásnější festival na světě a možná to tak bylo. Spojit krásné, i když tenkrát strašně zanedbané město s muzikou, která právě sem patřila. Žánr folk teprve zvedal křídla. Jednou z už významných sestav byl Marsyas. Tenkrát už na svých recitálech pravidelně vyprodával Malostranskou besedu. První legendární sestava, která se nejvíc zapsala do vzpomínek: Zuzana Michnová – Petr Kalandra – Oskar Petr.
Léta protékala mezi prsty, Oskar na dlouho odešel až do Kalifornie, víc než muzice se tam věnoval výtvarnu a fotografování. Skupina Marsyas měla další sestavy. Po Listopadu se z té dálky vrátil a stal se vyhledávaným textařem nejznámějších kapel.
Petr Kalandra nás všechny opustil po tragické nehodě v roce 1995. Teď se loučíme s Oskarem. Ale folková skupina Marsyas z paměti nevymizí.

Oskar Petr 16.5.1952 – 29.4.2026.

2904
NA DEVADESÁTÉ ROVNOBĚŽCE SEVERNÍ ŠÍŘKY
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.

Křižovatky dějin.
Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Tohle je přečastá věta hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií.
Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet.
Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí. A kdyby vedro brzdilo chuť k práci, pronajímání prázdninových rezortů je taky dobrej kšeft.
Takže co tam máme dál?
Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. Karel IV. nám aspoň přemostil Vltavu.
První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj s nadějí Prahy jako centra reformace nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde.
Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji, a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let.
1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci. A těch odbytišť!
2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové.
3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky…
4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou, a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť zas poražení – nezačnou zase znovu.
5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu.
6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů.
7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. (Pro přehlednost napište číslo tématu.)
Nebo přidejte i úplně jiné pohledy.

2804
Potopa světa. (pokračování)
Pohled z malého okna archy vyvolává smutek. Kam pohlédneš, voda. Kam se podíváš, moře. Stojaté bez pohybu. Tam kde dřív moře burácelo a vlny se tříštily o břeh, jen mrtvé ticho. A dole pod námi ticho ještě mrtvější. Bývali tam lidé, žili, radovali se a hřešili. Teď už jen občas vykoukne na hladinu mrtvola. Poslední rozloučení s těmi tam dole.
Když čtyřicet dní pršelo a voda stoupala, bylo to zlé. Čím dál vyšší hory mizely pod hladinou. Teď už dlouho neprší, na klidnou hladinu svítí slunce a nic se neděje. Pro duši nejistota ještě daleko horší. Noemova rodina za to všechno snažení, hoblování prken a krmení zvířat získala život. Ale bude ho možné žít? Odteče všechna ta voda vůbec někdy? A bude to v tom blátě dole vůbec k životu?
Žádné zprávy nejsou. Nemá je kdo vysílat a vlastně ani přijímat. Noema něco napadne. Přinese černého ptáka a vypustí ho oknem ven. Zamávání křídly, pak už jen tečka a potom nic. Nekonečné zdlouhavé nic. Pták se nevrací už několik dní. Neměl kde spočinout, aby si oddechl a vrátil se. Deprese si zgustnou na všech přítomných.  Noe se rozhodne k pokusu číslo dvě. Mění i barvu nosiče. Teď letí bílá holubice. A druhý den se vrátí a má něco v hubě. Jo! Snítka, krásně zelená! Holubice objevila pevnozem. Archou se rozlehne jásot a přítomná fauna odpovídá.
Teprve za nějaký čas archa troskotá na úpatí Araratu. Všechna zvířata sestupují do nížin, kde se hned začnou množit. Noemova rodina sejde taky do údolí, někde se usalaší a založí nové lidstvo. Noe – na oslavu toho, že všichni přežili – zasadí větévku vinné révy. Té se v půdě zúrodněné tragédií velmi daří. Za čas Noe ochutná první víno, a to je tak dobré, že se Noe zpije, jak pánbůh káže. A to je ten nejlepší konec povídání o potopě.

2704
Potopa světa.
Když už něco stvořím, a ono se mi to moc nepovede, v tichosti ten projekt utlumím, aby se na něj postupně zapomnělo. Nebudu to demonstrativně hubit, ničit a likvidovat jen proto, že se mi to nepovedlo. Zvlášť když to žije, leze, mluví, chodí, bydlí, kopuluje a občas dělá neplechu. To si jeden zahrává s paragrafy o genocidě a tak.
Zvlášť odporné mi připadne rozhodnutí, všechny ty nepovedené tvorečky, celou tu jejich populaci utopit jako koťata. Pak si vyhlédnete další oběť, nějakého Noema, který většinu té špinavé práce udělá za vás. Postaví obrovitánskou loď. Archu. Loď bude mít střechu, protože Dagmar Honsová něco vykládá o silných a vytrvalých dešťových přeháňkách. Chudák Noe se pachtí na stavbě velkolodi. Usmyslel jste si, že zvířata neutopíte, protože se vám nechce znovu tvořit žirafy, hlemýždě a tapíry a vůbec celou faunu. Protože fauna se vám celkem povedla. Jen ty lidi moc ne.
Systémem „staví celá rodina“ zapojí Noe všechny příbuzné. Neobejde se to doma bez brblání, protože kamarádi se Noemovým synům posmívají, že staví loď na suchém kopci. Ale stavba jede, hypermarkety pro kutily se předhánějí. aby získaly tuhle boží zakázku. Konečně je dostavěno a zkolaudováno, před vstupem do lodi se řadí fauna ve dvojstupu spárovaných tehdy známých dvou pohlaví. Kapacita archy ale nebyla správně propočítaná, dinosauři smutně odcházejí, není pro ně místo. Sousedé se posměšně baví o plovoucí zoologické zahradě, ale to už jim na hlavy padají první velké kapky.
Prší a nepřestává. Chlapi před deštěm zalezli do hospody. Hospodyně se zlobí, že jim neschne prádlo. Děti staví na stružkách hráze. Katastrofisti vykřikují, že je konec světa. Lidé se jim smějí. Ti níže položení už se tolik nesmějí.
Pryč z toho deštivého pekla. Jenže kudy? Všechny cesty už jsou zaplaveny. Cestovní kanceláře neberou objednávky. Takhle prší všude na světě.
(pokračování)
2304
„Stardance by měl by zůstat, i Peče celá země, sport. Lidé jsou zvyklí, na StarDance, je to skvělá věc, lidi to zajímá a není důvod, proč by to tam nemělo být.“ Andrej Babiš se takto podivil návrhu svého ministra Klempíře, že zábava na veřejnoprávní media nepatří.
To je krásná ukázka toho, jak je nám vládnuto. Andrej nechá udělat špinavou práci ministry z druhých dvou stran. Pak vyšle své rádce do zapadlých vesniček. Ti zjistí, co se na tom lidu nelíbí. A Andrej se potom bije za to, že Stardance a pečení zůstane. Může se zrušit nějaká publicistika nebo regionální zpravodajství. To lidi nezajímá a jeho voličkám to vadit nebude.

2104
RÁNO V DESET
Kepokrak (taky Velryba hrbatá nebo plejtvák dlouhoploutvý – kam lidi na ta jména choděj?) Timmy se konečně dal do pohybu. Zvedla se totiž hladina Baltského moře (to je úžasný, co dneska ti záchranáři dokážou!). Velryba majestátně plula Baltem celé dvě hodiny. Pak se zastavila. Možná si jen potřebovala odpočinout, možná zase uvízla. Další plán je vystrkat ji úžinou do Severního moře a pak až do Atlantiku. Zřejmě ji doprovodí skupina lodí, aby se v hejnu cítila příjemněji. Poznámka: Některé informace tvrdily, že to není velryba, ale zbloudilá ruská ponorka. To je nepravdivá lež hoaxového typu – Rusko už žádné ponorky nemá.

2004
Tak prý 7,8 miliardy dá stát z rozpočtu na ta dvě zestátněná media? (Příhodnější by bylo „znárodněná“, jenže jaképak národnění, když zestátňovat budou Slovák s Japoncem?)
Jen nikdo neví, kde chudák Hranolek Alenka ty prachy v rozpočtu vezme, když státní rozpočet je i beztoho napjatý. Určitě se dozvíme, že hnusní Fialova vláda tam ty peníze nenechala, i když tušila, že nová vláda je na rádio a TV bude potřebovat. Inu, co se dá dělat: stát sebere ty peníze důchodcům, třeba nebude důchody valorizovat, nezvýší životní minimum ani nezvýší rodičovský příspěvek. Ministr kultury Klempíř prý nezná nikoho, kdo poslouchá Český rozhlas. (V Německu prý kdysi žil politik, který říkal: Když slyším slovo kultura, sahám po pistoli.) Na ČT přece taky nikdo nekouká. Maximálně ta pražská kavárna. Tak aspoň zrušíme televizní studia v Brně a v Ostravě, aby si Moraváci nemysleli.

1804
Na jaře roku 1954 se konala v Ženevě velká mezinárodní konference. Nikdo se ještě neoklepal ze vzpomínek na Druhou světovou válku a celý svět se děsil možnosti, že by se něco podobného mohlo opakovat. Z Německa už nic nehrozilo a taky Stalin byl po smrti. Ale už spadla železná opona mezi východem a západem, byla tu studená válka. A USA a SSSR už měly atomovou bombu a zkoušely vodíkovou. V této situaci Indie a Čína na konferenci vyhlásili „Pět zásad mírového soužití“. Líbilo se, a další státy se přidávaly a prohlášení se stalo všeobecně uznávaným principem mezinárodních vztahů. 1. vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti
2. neútočení
3. vzájemné nevměšování do vnitřních záležitostí
4. rovnoprávnost a vzájemné výhody
5. mírové soužití
Po dvaasedmdesáti letech se můžeme podívat, jak se diktátoři, agresoři a velmoci k napsaným výzvám postavili, kolikrát se v oněch sedmdesáti dvou letech chovali přesně opačně. A jak si vedou státy světa dnes.

1604
Čeština má u, ů a ú. Netušíme, proč jich máme tolik. Ale když se někdo odváží navrhnout, že by se aspoň ty dlouhé tvary mohly sjednotit, vyskočí jazykovědci jak čertík z krabičky. Celý jejich ústav nám vysvětluje, že to vzniklo historicky, to ů se někdy dávno vyvinulo ze staročeského ó přechodem uo. A protože se lidem špatně modlilo k Buohovi a nepohodlně jezdilo kuoni, změnilo se to uo na dlouhé u. (Té změně se česky říká monoftongizace a probíhala v patnáctém století.) Ale to dlouhé u se muselo v tisku taky nějak vyznačit. A protože všechno prodlužování samohlásek zaplevelil Jan Hus čárkami, napsalo se nad u to o, jenže menší. Ale jiná dlouhá u, která se nevyvinula z uo, ale z ou se transformovala na čárkované ú, ale jen na začátku slova (oud -> úd). Jinde ve slově se na to kašlalo, protože to už by bylo na studenty příliš.
Ve slovenštině ty hláskové přemety taky proběhly, ale dospělo se jen k tomu uo, které se píše ô.
O rozvernosti češtiny se můžete přesvědčit v Roudnici nad Labem. Jedna ulice se tam jmenuje „U úlů“ (a ještě jedna je na kraji Prahy).

1504
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. (3) Například taje permafrost. To je cizí název pro nikdy nerozmrzající půdu. Nejčastěji se o tom mluví se Sibiří, protože tam už to někdy rozmrzá. Má to i pozitivní stránky, že z té krusty vykoukne celý neporušený mamut. Ale mínusem je, že průzkumníci, co jdou mamuta vyfotit a zdokumentovat, se propadnou do bažiny a uvidíte je až při dalším tání permafrostu za miliony let. Ale co průzkumníci – už se tam propadly celé fabriky. Ropná potrubí se lámou jak špagety před vařením a znamená to velké národohospodářské škody. Nevím, jestli ten permanentní frost taje i v Kanadě, o tom se nepíše, nám hlavně dělá radost, když škodu maj Rusáci.
Výhodou toho, že jsou kolem nás války, je to, že se o těch katastrofách a neštěstích píše míň. Občas vykoukne důležitá informace, jako že se lední medvědi stěhují na kanadskou pevninu, tam kopulují s místními medvědy grizzly a výsledkem jsou tak strašný šelmy, že i ozbrojení lovci se třesou hrůzou. Ve zbytku amerického kontinentu je celkem pohoda, Donald už má stavební povolení na přestavbu Bílého domu, a až anektuje ještě Kubu, v novém tanečním sále uspořádá velký mejdan za všechna jeho kolosální vítězství.

1404
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. (2.) Třeba tohle: s přestávkou půl století se vydala vesmírná loď kolem Měsíce, prý až do vzdálenosti, kam ještě žádný člověk necestoval. Přihodit se tahle událost jen před pár lety, sledovali bychom to většinově u svých televizorů a internetů, i ten nejmenší milionek kilometrů trasy vzduchoprázdnem. Z informací víme, že astronauti na palubě spravili záchod, ale zatím nespravili Outlook. Teď je ta záležitost ve stínu všelidského zájmu. Je to dobrá věc, ale mediálně májí přednost špatné zprávy, protože „jinak by ty noviny nikdo nekupoval“. A špatné zprávy se teď dají přehazovat vidlemi. Války, agrese, terorismus, genocidy, lži, nehoráznosti, výsměchy politiků a krádeže za bílého dne se do jedněch zpráv ani nevejdou.
Ale nebojte se, není to na furt. Žádné stromy nerostou do nebe. 
Neslibujme si, že zase bude líp, tenhle slogan si zprivatizovali lidé, co tím myslí, že bude líp jim. Což v praxi znamená, že všem ostatním bude hůř. Pokud s tím ti ostatní něco neudělají. Příroda i dějiny se pohybují v sinusoidách, „jednou jsi dole, jednou nahoře“ a záleží na nás, abychom byli spíš na vzestupu.
Nikdy svět nemůže jít jen směrem dolů, protože by to odporovalo zákonu a zachování hmoty, božím příkazům a teorii relativity. Ani to „v prdeli“ neznamená konec, protože odtamtud vede směr zpětně zažívacím traktem až zase k hlavě, a tam už je to dobrý.  
Mějme se skvěle a něco pro to dělejme.

1304
SVĚT KOLEM NÁS SE V POSLEDNÍ DOBĚ MĚNÍ AŽ NEUVĚŘITELNĚ. Už ne po dekádách, spíš po dnech. Nemocní mocní světa, když se cítí ohroženi, předběhnou možného nemocného agresora a sami se stanou agresorem. Nemocní místní mocní z toho mají jen trable, chtěli vládnout v poklidu, a najednou koukají, nějaký neprůplavný průliv zdražuje benzín, když ještě včera slibovali, že bude líp. Všichni by teď nejraději schovali červené čepice, co si nedávno s nadšením nasazovali, malí mocní se vždycky opičí po velkých mocných, aby se na slávě trochu přihřáli.
Dozvídáme se, že za naše ochuzení mohou pumpaři na dálnicích, ale stačí jim omezit marži a už zas všichni bohatneme. Když bude hůř, okoukneme ve světě, co se dá ještě zadministrovat, třeba povolíme modrá auta jen v pondělí a černá ve čtvrtek a na dálnici se bude jezdit nejvýš padesát. Cizinci můžou platit víc než tuzemci, jenže naše malá země je tak malá, že ji cizinec klidně přejede bez tankování.
Válčí se teď skoro všude a mír už je sprosté slovo, protože řadu let si ho sprosťáci přivlastňovali. Naši slovenští sousedé si už všimli, že ruské rakety dopadají klidně už deset kilometrů od jejich hranic, Slováky to dost děsí, ale vláda v Prešpurku řeší, že rourou Družba neteče do Slovnaftu ropa, a když se do něj Rusové strefili, tak ho mají Ukrajinci fofrem opravit.
Když jsou kolem nás ty války, ne že bychom se bavili o skutečných problémech. Přestáváme však řešit kokotiny. Už se tolik nemluví o třetích záchodech pro nebinární osoby a debata o vystoupení z EU a NATO je vyhrazena jen největším trumpetům.
Ale vypadá to, že se některé věci mění k lepšímu. Maďaři drtivě vyhráli a naše vláda přišla o spojence. Macinka i Rajchl úpí, Babiš radši ještě nevylezl z moře. Trump se chystá blokovat zablokovaný průliv, Amíkům už se jejich prezident přestává líbit a Putinovi viditelně docházejí lidi i technika.

1204
Folkový příběh
Paul Simon poprvé v Praze někdy na začátku devadesátek. Nějaká velká událost v politice, jiné tenkrát nebyly. Václav Havel Paula poprosil, jestli by něco nezahrál. Ten to nečekal, neměl ani kytaru. Půjčila mu ji přítomná Dagmar Voňková. Na kytaře byl kapodstr, Paul ho sundal strčil do kapsy a začal hrát.
Po pětatřiceti letech přijel do Prahy, na koncertě pozval Dášu na jeviště a kapodastr jí vrátil.
Slušní Američané věci vracejí.

1104
S houbami má člověk začít brzy. Někteří to zvládnou ještě před narozením. Jsou prostě na houbách. Nebylo mi to přáno. Probíhala Druhá světová a naši se mi snažili namluvit, že za války houby nerostou.
Když je malý má dobré oči, nemusí se tolik shýbat a taky proleze každé houští, které by moudrý dospělec samozřejmě minul. Nejlepší je, když můžete jako školou nepovinný trávit léto na chalupě s babičkou a dědečkem. S babičkou je to na houby nejlepší. Dědeček vás naučí hrát šachy, můžete se s ním starat o včely nebo opravovat zahradní pumpu. Ale s babičkou (sedmdesát plus) vyrazíte do lesa, co je dva metry za chalupou. Lezete do takového krpálu, vy i babička, že by tam měla být značka „Nebezpečné stoupání“. Sem tam nějaký osamělý houba, ale to už jste vylezli na kopec, rovinka, mech, šumění modřínů a smrků. Z minula a předminula máte uložena v paměti místa, a vstupujete na ně rychle, ale opatrně. Jeden, čtyři, támhle ti dva, devět, jedenáct, a ještě támhleten malinkatej. Mýtinka, vysoký les vedle mlází, tam se cesta stáčí ke stromu s obrázkem. Vracíte se s naducanými koši, dědeček je u vytržení a říká, že teď po válce rostou hodně, za okupace se jim tolik nechtělo. (Léto asi tak 1947.)

1004
Je to rozšířená představa všech tuzemských politiků, prognostiků, futurologů a projektantů, že Češi cestují výhradně z Prahy do Brna a z Brna do Prahy. Kdykoliv se zjeví jakákoliv idea skvělé, pohodlné a velmi rychlé dopravy, vždycky je její trasa umisťována mezi Brno a Prahu. Teď je v plánech vysokorychlostní trať, a že povede mezi jmenovanými městy, je už dávno na stole. Zakresluje se do plánů, vytyčuje, budou se vykupovat pozemky a někde už se houfuje k protestům obyvatelstvo kolem té pomyslné čáry.
Novináři jako obvykle píšou nadšené články a nejvíc je oslavována ta půlhodina (možná i 40 minut), o kterou to zkrátí cestování z Prahy do Brna. Stejně jsme kdysi četli oslavy železničních koridorů, které se u nás budovaly v minulých dekádách a leckde ještě dobudovávají. Také se čekalo významné zrychlení železnice, ale skutečnost se nakonec pohybovala jen mírně nad nulou. Teď se jako děti těšíme na nové vláčkoviště, když jsme roky slýchali o francouzské TGV nebo o japonském šikanzenu. Rychlé a pohodlné, kde pražce už nedrncaj.
Nalejme si ale čistého vína v některém z jídelních vozů: Ta ušetřená půlhodina bude mít citelný dopad pro toho, kdo bude (obrazně řečeno) bydlet v Praze na hlaváku a bude dojíždět do zaměstnání na brněnském nádraží. Pro toho, kdo se vydá z bohnického sídliště autobusem a metrem na rychlovlak a po výstupu se bude drkat šalinou někam na Krpole nebo ještě dál, už ta ušetřená půlhodina bude mít pranepatrný význam. A to nemluvím o těch, co se vydají s použitím „českomoravského šikanzenu“ třeba z Rakovníku do Vyškova.
Přesto věřím, že naši vnuci budou s tou rychlotratí spokojeni. Ovšem futurologové mezi nimi už budou vymýšlet nový projekt ještě lepší, pohodlnější a hlavně o hodně rychlejší dopravy, v první řadě z Prahy do Brna.

0904
Člověk se ani nemusí příliš orientovat v politice a bezpečnosti světa, aby měl jasno, jestli na schůzi NATO má za nás jednat člověk s přehledem a voják se zkušenostmi z nejvyšší pozice NATO nebo někdo s pubertálními móresy, zkušenostmi s řízením kolotoče a s úmysly s naší i evropskou bezpečností vyjebat.

0804
Zní to skoro jako urážka, ale je to tak. Pokud se považujete za Evropany, jste černí pasažéři. Toho nájemníka Bílého domu rád nemám vůbec a doufám, že ho někdo odtamtud vystěhuje, aby už neohrožoval modrou planetu. Ale v jedné věci má bohužel pravdu. Evropa se nestará o své bezpečí. Neinvestuje do něj.
Po Druhé světové si to bývalí spojenci rozdali v té studené a všichni zbrojili o sto šest. My teda na blbé straně. Vlastně všichni na blbých stranách. Pak se podařilo Východ ekonomicky uzbrojit, SSSR se rozpadl na součástky, a všichni si mysleli, že už se válčit nebude. Hlavně Evropané začali na zbraních a armádách šetřit ve prospěch životní úrovně i prostředí. Byly tu USA, sice nás Amíci trochu iritovali, ale věděli jsme, že nás když tak zachrání stejně jako v obou světových válkách. Pak jeden Američan řekl dost, a Evropa zjistila, že stojí nahá v trní. A kvůli pěti procentům na obranu se ofrňuje. Že nechtějí zbrojit španělští skorokomunisté, se nedivím. K nim možná ani ty ruské rakety nedoletí. Ale Češi jsou nejčernější z černých pasažérů. Dlabou na to zvysoka, přestože mají s agresory dlouholeté zkušenosti. Můžeme si jen představovat, jak naši „představitelé“ (ti správně vybraní, ne prezident, ten ví o NATO prd) budou v srpnu na schůzi NATO vykládat, že my na zbrojení nemáme, a ať se o nás ostatní postarají. Možná jim budou tvrdit, že na ty dvě procenta dosáhnem, když do toho započteme opravu silnice na Karlštejn, jak říkal Andrej. Jenže asi není moudré ze svých spojenců, hlavně z těch větších a silnějších, dělat blbce. Jestli nakonec Češi dopadnou jako ti slavní sedláci u Chlumce, sami si za to můžou, protože volili, jak volili.

0704
Stvoření světa.
Nevím, jak vy, ale já bych měl velký problém vytvořit celý svět. A za pouhý týden už vůbec ne. Takovou akci si může dovolit někdo s nadpřirozenými schopnostmi, a i tak je to hodně velký risk. Ani nevíme, jaké měl náš stvořitel školy a jestli vůbec, jakou praxi, technický rozhled a zkušenosti.
Na úplný začátek Bůh stvořil zemi a nebe. To první, aby měl kde pracovat, vymýšlet, povedené věci kreativně rozvíjet, zatímco nepodarky okamžitě dylítovat. A nebe na to, aby mohl někde bydlet, spočinout a odpočívat, protože pro žádného boha není příjemné jen tak viset v prostoru. Když s prací skončil, kouknul se na to a viděl prd, protože všude kolem byla tma. A to že je bůh vševědoucí, vůbec nemusí znamenat, že je i vševidoucí.
I pravil Bůh: „Budiž světlo!“ A světlo budiželo.
Nevím, jestli to opravdu pravil nebo to řekl, pronesl či dokonce zvolal. Já mám jenom ekumenický překlad bible, tam se to překládalo, jak si která církev řekla.
Tím skončil první den tvoření světa a udřený Bůh si šel zdřímnout do nebe.
Moc dobře se mu nespalo, tam nahoře se to houpalo, foukalo a mlžilo. Vstal tedy a ráno začal konstruovat nebeskou klenbu. Zatím bez dekorací. I tak to byla děsná rachota. Po druhém dni už se mu v nebesích na klenbě nebo pod klenbou – já přesně nevím – spalo lépe.
Taky se mu nelíbilo, že země je celá pod vodou a bez šnorchlu by se tam nedalo tvořit. Tak celou zemi zhrbolkovatěl. Někde nastaly kopce a jinde prolákliny a do těch všechna voda odtekla. Když ta takzvaná souš trochu oschla, mohl se Bůh pustit do rostlinné výroby. Tvořil lesy a pralesy a prapralesy, louky a savany, palmy a kleč, mechy a lišejníky, kytky a ovoce a mrkev i petržel. To všechno stihl za třetí den.
Další ráno ho probudilo světlo, co bylo furt. Vyděsil se, že se za ty energie nedoplatí. Tak udělal část dne světlo a druhou půlku tmu, a to byla noc. Na obloze rozsvěcel a zhasínal slunce, měsíc, planety a hvězdy. A protože to byl ješita, udělal ještě duhu, aby všichni čuměli. Jo a málem jsem zapomněl na polární záři, komety a kulové blesky.
Celý pátý den tvořil živočišstvo. Podvodní a hladinové, letecké a přískokové a taky lezoucí a chodící. Dravé a prchavé, s choboty, s kapsami na potomky i s bodlinami.
Tenkrát se ještě pracovalo šest dní v týdnu, což platilo i pro bohy. Nebudu vás roztěkávat informací, co tvořil ten šestý den, protože to byl asi jeho největší omyl, který se už nedal vzít zpátky. O tom snad až jindy.
Pak ještě všechno zkontroloval, zdokumentoval a vyzkoušel v chodu. Běhalo to perfektně, a tak si mohl sedmý den dáchnout. Židi si myslí, že ten sedmý den byla sobota, křesťané že neděle. Ale já si myslím, že všemohoucí Bůh mohl odpočívat, který den se mu zachtělo. Třeba v úterý.

0204
Do reklamy jsem zatím ještě nedělal. Ale zkusit se má všechno.

BŘEZEN

BŘEZEN

3103
Dnes měříme délky laserovým světýlkem, a když ho nemáme po ruce, tak pravítkem nebo ocelovým svinovadlem. A všechno v metrech, centimetrech nebo milimetrech, což je asi to jediné, co nám na periferii Evropy z modernizací Velké francouzské revoluce zbylo.
Naši předci takové vymoženosti neměli a museli jim na poměřování stačit věci, které měli po ruce. Nebo na ruce. Třeba píď. To jste roztáhli palec a ukazováček, dělali jste s nimi kroky jako píďalka, počítali jste je a pak to sečetli. Na paži jste zase měli loket. Jenže u tělesných rozměrů to nebylo jednoduché. Zkuste si s partnerkou zjistit, zač je toho loket, a rychle na ten rozdíl délky zapomeňte, loket není druhotný pohlavní znak. Ovšem na trzích (kde se trhalo plátno naměřené v loktech a zaplacené v groších) se musela míra normalizovat, aby nedocházelo k třenicím. Každé město i trhový městys měly svůj loketní etalon připevněn někde na sloupu radnice, aby byla kontrola. Etalon byl kovový, jeho délka závisela na tom, jaký kus železa vzal kovář do ruky. Takže každé náměstí jiný loket. Muselo se to sjednotit aspoň pro jednotlivé země, tedy pro království, markrabství a vévodství. Což se překvapivě povedlo, a tak máme loket pražský = 0,503 m, loket moravský = 0,594 m a loket slezský = 0,579 m. Od té doby na Moravě vědí, že Pražáci mají ostré lokty, a ti si zase o Moravácích myslí, že mají všechno na dlouhé lokty.

3003
Jak tak projíždím večer před spaním různá media a sociální sítě, setkal jsem se s jedním zajímavým, možná až zvláštním názorem. Třeba vám to přijde jako velikánská kravina. Ale než to vyslovíte, pojďme o tom chvíli přemýšlet.
Shrnu to do jediné věty: Jestliže se chválíme za to, že máme všeobecné hlasovací právo, měly by svůj hlas ve volbách mít i děti. A nejen nějaké ty nad šestnáct, jak se o tom teď debatuje na sítích a v pozdněvečerních televizních pořadech. Nýbrž VŠECHNY DĚTI!
Tuším, že v některých částech internetu bychom si přečetli, že je to fakt velká pí*ovina a mluvit o tom může jedině debil. Ale to se říkalo (ne tak moderními slovy) i když někdo navrhoval, že volební právo by měly mít i ženy. A ještě předtím nemajetní. Neměšťané a tak dál.
Proč tedy ty děti? Volby existují kvůli tomu, že všichni lidé mají právo rozhodnout nastavení společnosti, aby se jim činilo dobro a správno. Všichni: Muži, ženy, nezaměstnaní, učitelé, potápěči, lesby a ovšem i DĚTI. Ty potřebují někde bydlet, mít bezpečné okolí a stát, mít dostatečné množství kostek Lega, dívat se na krásno a nedýchat hnusy, mít pěknou školu a jejich dějepisář nesmí být blbec.
To všechno děti potřebují, a jako každý by měly mít možnost prosadit si to ve volbách. Jenže politici-populisté vědí, že to jsou složité věci a taky přesahují jedno volební období. Tak se zaměřují na důchodce. Těch je dnes víc než dětí (víc hlasů), vzdálená budoucnost je tolik nezajímá, a stačí jim zvednout důchod. Občas se pravdivě dočtu, že penzisti se nemají až tak zle, ale co taková matka samoživitelka. Jenže o dětech té matky samoživitelky se nepíše nikde a nic.
Takže kdybychom dětem dali volební právo (vykonávaly by ho prostřednictvím svých rodičů a zákonných zástupců), svět by už možná nebyl jen „tady a teď“, ale mířil by víc do budoucnosti, ve které budou ty děti žít. Naše děti!
Když s tím nepohneme, může se stát, že ty děti se na nás vykašlou a přestanou se rodit.

2903
Často nás udivuje, když si listujeme dějinami, že rozsáhlé a mocné starověké říše se v krátké době sesypaly jako domeček z karet a zanikly. Hledáme vysvětlení ve vyčerpání zdrojů, prudké klimatické změně, pandemii, dopadu meteoritu, vpádu barbarů nebo sociálním otřesům. A přitom příčina může být třeba jen v tom, že na vrcholu té říše se najednou ocitl nějaký Trump.

2803
Andrej Babiš jezdí po republice a kontroluje ceny benzínu a nafty na jednotlivých pumpách. Rozčílilo ho, že na dálnicích jsou ceny o dost vyšší. Kdo jezdí autem, ví, že to tak bylo vždycky. Někde v Uhrách za totáče třeba ne. Kdo se zajímá, ví taky, že polovinu ceny paliv tvoří spotřební daň plus DPH. Tedy věci, co odklánějí peníze do chřtánu státu. Stát by je mohl dočasně snížit, když už chce pro našilidi něco udělat. Marže pumpařů jsou proti tomu drobné.
Snížení daní si ale podle ministryně financí stát nemůže dovolit. V roce 1922, když Putin napadl Ukrajinu, ceny paliv taky vyskočily do výšin. Tenkrát ANO radilo Fialovi, co by s tím měl udělat. Tak teď uvidíme.

2703
Hastroš je dnes už historická a literární postava. My starší jsme ještě vidívali smutné figury chránící malá políčka, záhumenky nebo vinice před nenažranými ptáky. Velké družstevní lány chráněny nebyly, tam naopak kradli všichni. Hastroš musel vypadat jako pobuda, matlák a šášula, jinak by se ptáci nebáli. Později ale měli ptáci pro strach uděláno, na hastroše klidně sedali a s*ali. Společně s polednicemi a hejkaly se postava přesunula do oblasti strašení malých dětí.
Hlavní zbraní hastroše byla vedle povlávání ve větru jeho odpudlivost. Tenkrát nebyly sekáče, kam byste s hastrošem zašli a oblékli ho. V minulu bylo chudo, záhumenkový hlídač musel vzít zavděk codůmdalem.
Vypadáš jak hastroš, zhrozila se babička, když jsem přijel na prázdniny v teplákách a vytahaném svetru. Bylo po válce a my nebyli movitá rodina. Časem už to přestala být urážka. Strašáctví jsme brali jako přednost a styl. Vrcholem byla později možnost nosit modré pracovní kalhoty amerických zemědělců od firmy Levi Strauss. I do divadla. Neformální oblečení bylo součástí protestu proti režimu a do revolucí jsme jinak oblečeni nechodili. A když naši revoluční předáci sundali džíny a začali nosit saka a kravaty, vnímali jsme je jako odrodilce a jako… hastroše. Na saka v TV jsme si zvykli. Ale ti současní jsou pro nás většinově hastroši myšlenkoví, případně charakteroví.

2603
K Evropě patří 313 ostrovů větších než 50 km². To už jsou docela slušní mackové, které hned tak nepřejdete. Menších je nespočítatelně. Většina větších, než jsou ty úplně nejmenší, má samozřejmě i své jméno. Jméno má i největší ostrov Evropy – Velká Británie.
Je zajímavé, jak se v evropských jazycích pojmenovává území, které je od ostatní pevniny odděleno vodou. Jazyky ovlivněné latinou zdůrazňují izolaci těchto prostor od pevniny Euroasie: island anglicky, die Insel německy, ile francouzsky, isola italsky, isla španělsky, insulă rumunsky.  Slovanské kmeny doputovaly do Evropy z východních plání, kde nebyla žádná voda, natož moře. Většinou to i dnes mají k mořím daleko. Všimli si ale souší uprostřed řek a toho, že bývají na obou koncích špičaté, protože proud je tvaruje. Takže ostrov máme my i Rusové, ostriv Ukrajinci a ostrvo Srbové. Chorvati zvolili takový kompromis: otoků mají docela hodně. Jen Poláci tomu říkají wyspa, což už zní trochu námořnicky. Dánsky se ostrov řekne ø (pozor na výslovnost) a Maďaři říkají ostrovům sziged po svém slavném hudebním festivalu, který začínal původně na ostrově v Dunaji.

2503
Petr Harry Benesch
(10.8.1945 – 16.3.2026)
Patří mezi těch několik postav, které měly zásluhu na tom, že folková a country muzika, trampy nevyjímaje, navzdory normalizaci rozkvetla v báječný strom. Petr nestál moc často v záři reflektorů, spíš jste ho našli skloněného za zvukařským pultem nebo nad magnetofonem. Poprvé jsme se setkali na Portě, já jako muzikant a následně dramaturgický dělník toho festivalu, on jako pečlivý dokumentátor všeho, co ve folku a country vydávalo nějaké zvuky. Věděli jsme o sobě, já ho občas protlačil s magneťákem na nějaký koncert, on mi zas hledal v nahrávkách faktografii do mých článků.
Pak se situace na začátku osmdesátek změnila. Normalizace nám zavřela Malostranskou besedu a já byl vyhozen kvůli režimu nemilým pořadům. Ale vzápětí mi přistála nabídka vedení nově zrozeného Klubu na Petynce, což znamenalo ještě lepší možnost prezentace F&C muziky.
Potřeboval jsem zvukaře. Věděl jsem, že Petr se zvučením už dávno zabývá, tak jsem ho oslovil. Souhlasil a společně s Tomášem Zajíčkem vytvořili silnou zvukařskou dvojku, obklopenou rostoucí tlupou dalších techniků, nahrávačů a nadšenců. Klub „skoro na konci Prahy“ se rozjel velice brzy a za nějaký čas jsme hráli až třicet převážně vyprodaných pořadů měsíčně.
[Obrázek 1] Sál Petynky dřív sloužil Československé televizi. Když ta s dostavěním Kavčích hor konečně opustila různé prostory v Praze, vypadal ten náš prostor jako po boji. Společnou prací pořadatelů, zvukařů a kamarádů jsme to dávali do kupy. Zvukaři například do stěny sálu zabudovali zvukařský kabel, řečený párák od jeviště až dozadu k pultu. Včetně omítek. Pochválili jsme si to, už jsme dráty nepřekračovali, ale fyzikální zákony byly mocnější. Petynka byla v ďolíku pod Strahovem, kde stál vysílač rozhlasové stanice „Československo“. Stačila malá klimatická změna a kabel ve zdi se stal přijímací anténou a vyhrával do sálu k nelibosti koncertujících muzikantů a samozřejmě zvukařů.
Ani při zvučení Petr nezapomínal na nahrávky. Tenkrát oficiálně z F&C muziky nevycházelo prakticky nic. Supraphon byl opatrný a nepružný, ale v Pantonu jsme našli pochopení. Nahrávky z Petynky se měnily v EP desky (to bylo něco mezi singly a elpíčky). Edice se jmenovala „Cesty – živě na Petynce“ a v krátkém čase se podařilo vytvořit pětadvacet titulů kapel a písničkářů, co ještě neměli vlastní desku, ale díky úspěchům na Portě (a taky na Petynce) se už o nich hodně vědělo.
A to nebylo všechno. Ivan Rössler, s nímž jsme pro Panton spolupracovali, vymyslel zběsilost. Album, které se natočí na Portě se tam druhý den bude prodávat. Supraphon v té době už od roku 1981 vydával LP desku – živý sampler z Porty. Ten jsme s Petrem pro firmu každý rok taky připravovali. Jenže následné cenzurní schvalování, výroba a pohodlnost úředníků trvala od námi odevzdaného masterpásku dvanáct měsíců. Tak se tenkrát vydávalo. A teď jsme na Portě v Plzni natočili, odvezli nahrávku do továrny v Loděnicích a druhý den už se hotová alba na Portě prodávala.
[Obrázek 2] Jednou v roce 1989 Petr s Tomášem oslovili všechny známé, kdo by půjčil magneťák. Sešla se jich v klubu spousta, kazetové, kotoučové a všelijaké. Chlapci je propojili a celé dny se tam kopíroval legendární projev Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. Pro přátele, známé, přátele přátel, tenkrát už se s tím nikdo netajil.
23. října 1983 tragicky zahynul na cestě z koncertu hlavní zvukař Porty Karel Šafránek. Petr s Tomášem nastoupili místo něj za zvukové pulty v amfiteátru Lochotín. Bylo to náročné, kolektiv pomocníků z Petynky se dost zapotil, ale zdařilo se. V červenci 1989 už se svobodně zpívalo v ještě nesvobodné krajině a po zkušenostech s estébáckým vypínáním mikrofonu na nedávném bratislavském koncertu Joan Baez jsme před podobným nebezpečím chránili přístup do zvukařského pracoviště. [Obrázek 3] Mezi muzikanty, pořadateli a zvukaři panovala velmi kamarádská atmosféra. Například kapela Hop trop a zvukaři si dělali vzájemné vtípky, což se někdy přeneslo i do představení. Třeba když Hoptropáci začali zpívat „Tři kříže“, po neviditelných vlascích sjížděla na jeviště až z balkonu od varhan (Petynka byla původně kaple) trojice obrovských křížů.
Zahrada ve Strážnici, obnovený Českokrumlovský folkový festival, Svojšický slunovrat a Svojšický písničkářský letorost, Banjo Jamboree v Kopidlně, Country rumpál ve Strakonicích, Lucerny, a další naše akce pod hlavičkou FOLK & COUNTRY KLUBU, na těch Petr s Tomášem většinově spolupracovali. A byla tu Radioporta. Rozhlasový týdeníkvzniklý zásluhou a odvahou hudebního redaktora Jaroslava Daniela Navrátila. Vysílaný na VKV vlnách (dnes FM); od 5. ledna 1985 každou sobotu dopoledne si to ladilo neuvěřitelných čtvrt milionu posluchačů. S Petrem jsme u toho byli od začátku. S námi třeba Vašek Souček, Honza Plachetka, Ivan Doležal a taky zvukové záznamy z Porty a z Petynky. [Obrázek 4] Točili jsme Radioportu v karlínském studiu rozhlasu jako každou středu. Ale tohle byla středa 22. listopadu 1989, pátý den po Národní třídě. Společnost už byla na nohou, studenti a všechny kulturní scény ve stávce. Ale media byla zticha. Byli jsme vlastně taky v oficiálním mediu, nic jiného tehdy neexistovalo. Měli jsme s Petrem vybrané a připravené nahrávky největší síly. Ale kdybychom to vypustili, mohl to ještě před vysíláním nějaký schvalovač zarazit. Nakonec jsme se rozhodli. Petr skočil do auta přivezl z domova ty nahrávky, všechno jsme tam nacpali i s komentáři. Ať nás třeba zrušej. Nezakázali a nezrušili. Vysílalo se to.
A pak už přišel podíl na zvučení demonstrací na Václaváku a na Letné. Radioporta pokračovala nějaký čas dál po Listopadu, jenže už to přestávalo být to mnohaleté a každotýdenní souznění a vášeň. A taky se před každým z nás otevřel vějíř dalších možností ve svobodné společnosti.
I Klub na Petynce po čase skončil církevní restitucí, ale to já už byl ve víru jiných událostí a jiných projektů. Petr s Tomášem a svým týmem dál zvučili naše festivaly, Zahradu, Svojšice a další, jinak jsme měli všichni hodně co dělat a už se to tolik neprotínalo. Ale zůstal mezi námi takový pramen trvalého přátelství.
Petr opustil nás a svůj úžasný archiv a hudební svět v neděli 16. března 2026.  Bez něho by toho na kmeni stromu folku a country vyrostlo o dost míň.

2403
Článek o tom, že na zdravotním pojištění se od Ukrajinců vybralo o několik miliard víc než, kolik stálo jejich léčení.
Asi tři sta diskusních příspěvků. Rozhořčení, hysterie a nenávist. Proti Ukrajincům. Někteří diskutující dokonce nadávají u nás bydlícím občanům Úkáčka (UK, United Kingdom).
Za všechnu naši bídu a naši výšku do žlabu můžou Ukrajinci.
Nejkrásnější sdělení:
„A na léčení našich lidí nejsou peníze!“
„Na nemocné děti v ČR se skládají naši lidi, na to VZP nemá, ale na UA má, že je není hanba!!!“
Není to úplně přesné. Na děti čeští občané sbírali plastová víčka, ale ta jsou teď pevně přidělaná k lahvím, takže děti mají utrum.
Co horšího. Andrej Babiš představil plán hospodářského rozvoje, který počítá s dovozem dalšího množství kvalifikovaných imigrantů. Převažovat budou asi zase Ukrajinci, možná nějaký Moldavec, Kazach, Armén nebo Severní Makedonec. To budou krásné debaty na Novinkách.cz.

2303
Jsem jedináček! V mém věku už to tolik nevadí, ale dřív, hlavně v dětství, to bylo dost nepříjemné. Tak za prvé: musíte si hrát sám. Když stavíte něco z kostek, ještě to jde. Když právě dostavěnou věž, někdo shodil, víte, že jste to mohl být jenom vy, a je nesmysl, zlobit se sám na sebe. S kolektivními hrami je to složitější. To musíte být minimálně vy a ten druhý. Což jste zase vy. Je potřeba si věci navzájem vyříkat, občas se o ně pohádat. A když se něco nepovede, máte to na koho svést. Takový kolektivismus vám může vydržet do vyššího věku, ale to už si lidi začnou myslet, že jste mešuge.
Zažil jsem dobu (na začátku budování socialismu), kdy jedináčci nebyli oblíbeni. Společnost potřebovala víc pracovních sil a perspektivně také víc lidí do armády. Bylo to takové podprahové, ale cítili jste to. No jo, jedináček, myslela si soudružka učitelka poté, co absolvovala stranické školení.
Chtěli jste křičet, že vy za to přece nemůžete, ale nikdo vás neslyšel. Do toho všeho jste byli nemocní a neduživí (válečné dítě), zakázali vám všechny sporty a vykrmovali vás vším, co bylo po ruce (doba poválečná), čímž jste se stali nepřehlédnutelně tlustými.
Nakonec jste rezignovali. Postupně jste zjišťovali, že ta věc má i nějaké výhody. Nemuseli jste se doma s nikým hádat, po nikom nosit odložené svršky, ani nikoho vodit do školky. A když ještě přešla doba „být nejlepší v běhu“ a nastalo období „být nejlepší s holkama“, uvědomili jste si, že je fajn mít jako jedináček vlastní pokojík, kam si můžete ty holky tajně vodit.

2203
Je vám pětašedesát a víc. Procházíte bytem, něco hledáte, až dojdete do obýváku a marně vzpomínáte, co jste tam přišli hledat. Nemůžete si za nic na světě vzpomenout, jak se jmenoval váš oblíbený herec, co hrál Fanfána Tulipána. Někdy si vzpomenete za čtvrt hodiny, jindy vůbec. Odcházíte z bytu a vrátíte se přesvědčit, jestli jste zamkli. Pak si ve výtahu vzpomenete, že nemáte mobil a vracíte se pro něj. Chodíte stále ještě sám, nebo už s vámi chodí váš přítel Alzheimer?
Nic takového. To jen věk si říká o pozornost. Pokud si uvědomujete, že jste něco zapomněli nebo mohli zapomenout, se vás tohle netýká. Skuteční vlastníci Alzheimera často netuší, kde jsou, proč tam jsou, odkud přišli a kam by se měli vrátit.
Patříte k šťastným osmi procentům lidstva, těch, co jsou po pětašedesáti ještě na světě. Dvaadevadesát procent lidské populace mělo smůlu a vašeho věku se nedožilo. Nějakou chorobu určitě máte, co by ne, ale většinou se s tím dá žít. Už nemusíte pracovat, ale dost často ještě můžete. Máte nevelký důchod i to málo, co jste stihli našetřit, ale zase toho tak moc nepotřebujete. Konečně máte čas na všechny svoje záliby a nápady, a je jich tolik, že už to do konce života všechno nestihnete. Pár blízkých lidí, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Chmury světa vás tolik nerozhodí, tušíte, že než začne nějaký skutečný průšvih, už tu nebudete. Asi vás straší, co by mohlo potkat vaše děti a vnuky. Ale vy jste je dobře vychovali, a ještě v tom pokračujete. Tak si nalejte skleničku a buďte rádi, že patříte k těm osmi vyvoleným procentům.

2103
Zastavil jsem se v okamžiku sobotního rána, uprostřed mezi „druhými Vrběticemi“ včera v Pardubicích a dnešním odpolednem na Letné.
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy přijely sovětské tanky v roce osmašedesát a zaparkovaly, kde se dalo i nedalo. Nepřijeli nás rozstřílet, to by pro ně nebylo praktické, přijeli nás zotročit. To se jim nedařilo. Ale podařilo se to našim kolaborantům. Ti rušili spolky, rušili svobodné časopisy, na důležitých pozicích vyměňovali svobodně myslící našilidmi. Likvidovali svobodné knihy, zakazovali jejich autory, mnoho filmů šlo do trezoru, obnovili cenzuru. Hodně lidí muselo podepsat souhlas se vstupem vojsk. Já vím, nemuseli… Hodně lidí skončilo v kotelnách a při mytí výloh. Hospodářství makalo pro Sovětsko, pro ruské válečné plány. V obchodech toho dost chybělo, ale měli jsme být hrdí na nejvyšší výrobu oceli, tanky potřebovaly vylepšit. Nebyl cement, protože se budovaly šachty pro ruské rakety s atomovými hlavicemi. Volilo se lístky s jedním jediným kandidátem. Lidi už nikam nesměli, o cestě do Jugošky a studiu na vejšce rozhodoval uliční stranický důvěrník. Ale Rudé právo bylo plné keců o svobodě, demokracii a míru. 
Jak to dopadlo, víme.
Hlásili jsme, že nejsme jako oni. Ale oni byli jako oni. Demokraticky jsme jim předali majetek, peníze i moc. A teď se divíme, jak ta NORMALIZACE postupuje mnohem rychleji a bezohledněji než tenkrát v sedmdesátkách.
Jděte dnes na tu Letnou. A nejen to. Doba toho po nás bude chtít ještě mnohem víc.

2003
V časech, kdy Radě vzájemné hospodářské pomoci už nebyla ani rada ani pomoc a vojenská aliance Varšavská smlouva byla v troskách, bylo Československo premiantem mezi pohrobky sovětského bloku. Kam se na nás ostatní hrabali! My jsme se teda nikam nehnali, na náměstí jsme došli skoro poslední, zacinkali klíči, ujistili se, že nejsme jako oni, a potom čekali, že nám to ti noví oni všechno zaříděj. To Poláci z historie věděli, že jim nikdo nic nedá a že si to musí vydřít a vybojovat. Později jsme se hrdě a slušně rozpojili se Slováky a byli jsme ještě víc nejlepší.
EU pak všechny Středoevropany přijala najednou (NATO taky) a začala nám posílat peníze na rozvoj. Polsko si za to pořídilo dálnice po celé zemi. Česko má za ty prachy rozhledny v údolích a Agrofert.
V době blížící se války Polsko získává dotace z EU na zbrojení, Češi na Agrofert.
Poláci pokaždé proti nepřátelům bojovali, my se vždycky hrdinně vzdali.
Polsko má největší armádu v EU. ČR má Agrofert a ten nám vládne.
Už nejsme premiantem středovýchodní Evropy. Zatím máme štěstí, že nejsme poslední, protože Maďarsko a Slovensko mají ještě horší vlády. Ale nebojte se – my je už brzy doženeme a předhoníme.
Ale stejně je fajn, že máme na sever od nás  tak šikovného souseda.

1903
*Nastupující klimatický fenomén El Niño (Chlapeček) – jak jsme viděli v nedávné historii – dokáže ve většině případů přinést mimořádně horké a divoké počasí. A právě takový bude zřejmě i rok 2026, zejména jeho druhá polovina, předvídají meteorologové. Těšíme se na teplé léto.
* Chytrý telefon používá 86 % Čechů. Ve věkové skupině 16+ až 55 je to 97 %. To se pak nedivte, že je na internetu tolik debilů.
*Ze Spojených států amerických se v loňském roce vystěhovalo víc lidí, než se přistěhovalo. Netušíte, čím by to mohlo být?
*Kreml vypíná sociální síť Telegram nejen občanům v Rusku, ale i vojákům na frontě. Pro ty je to ovšem jediný spoj mezi veliteli a lidmi v první linii. Na ruských vojácích tolik nezáleží. Ani Putinovi, ani Evropanům. 
*Největší a nejnovější letadlová loď na světě USS Gerald R. Ford byla nasazena do aktuálních bo´jů na Blízkém východě. Aniž by se jakkoliv zapojila do bojů, přihodilo se, že v lodní prádelně vypukl požár. Posádka s ním bojovala několik hodin. Teď loď odplula na základnu na Krétě, protože námořníci a letci nemohli bojovat ve špinavých uniformách a neumytí.

1803
Vyšehradský tunel v Praze byl slavnostně otevřen 11. prosince 1904. Je dlouhý 35 metrů, je to nejkratší tunel v Praze, ale také dokonalý špunt a brzda dopravy. Přitom by neměl být problém prorazit ve skále ještě jeden tubus nebo (pokud by ražba ohrožovala historické stavby) postavit estakádu nad řekou kolem skály. Řadu lidí to za těch 120 let od otevření první roury napadlo. Projekty byly různé, ale většinu z nich se dařilo torpedovat památkářům. Neprošla přes ně ani lávka pro pěší kolem skály. Na obrázku je návrh z roku 1930.
Zajímavé je, že vůbec první tunel pod Vyšehradem měl být železniční. Měl odbočovat od hlavní (plzeňské) trati na nádraží Vyšehrad a ústit v Podolí. Jednalo se o trať Posázavského pacifiku do Čerčan s odbočkou na Dobříš. Nakonec pro ni zvolili na konci devatenáctého století trasu přes Michli a krčským údolím.
  

1703
Česká republika má na prestižním Reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO zapsáno několik unikátních tradic. Mezi hlavní patří Slovácký verbuňk, masopustní obchůzky, jízda králů, loutkářství, modrotisk, ruční výroba skleněných ozdob, vorařství, sokolnictví a nově amatérské divadlo. Nyní máme naději na zapsání další nemovité památky. Zasedání poslanců sněmovny v krojích asi jiný stát nemá. Samotné jednání parlamentu se dá považovat za nehmotnou památku. Jsou i sněmy v některých státech, kde se zastupitelé občas servou.
Jednání parlamentu v krojích je ale znásobený zážitek. Je chvályhodné, když se představitelé země přibližují k lidu a jeho tradicím. Trochu blbé je provozovat to v den, kdy se schvaluje rozpočet. Kapitola kultury byla seškrtána natolik, že podobných akcí pro obyčejný lid bude asi velice málo. Na frak dostane nejen český folklór, ale i divadelnictví, koncerty, loutky, výtvarná sféra i festivalová nabídka.
Ale třeba začnou krojovaní poslanci chodit mezi lid a možná poslanec Vondráček zas někde na festivalu vyleze na (zvukařův) pult.

1403
§YAK TO VŠECHNO NENÍ
Rys nic nerýsuje.
Žádný pták se neptá.
Kde nic není, ani beran nebere.
S potkany se nepotkávám.
Lišky se od sebe neliší.
Kůrovec nezpívá na kůru.
Mýval se míval, ale už se nemá.
Jelen nikam nejel.
Puma nikam nespadne.
Lasička ztratila laso.
Zebru nezebe.
Lama se neláme.
Žádný pták se neptá.
Med Věd není akademický titul.

1303
Docela jsme si oddechli, když nám oznámili, že řadu let trvající rekonstrukce dálnice D1 byla ukončena. (Na severní trase D11 taky poměrně rychle přibývají otevřené úseky a automobiloví pokusníci zjistili, že z Prahy do Ostravy dojedete za stejně dlouho přes Hradec Králové jako přes Brno.)
Ale na dé jedničku se bagry vrátily a pustily se do rekonstrukce nejstaršího dálničního mostu u nás.
A všichni zase nadáváme.
Začal se stavět v roce 1939 jako součást úžasného dopravního projektu.
Pak se doba se zvrtla.
V roce 1949 se horko těžko dokončil a zakonzervoval.
Dlouho stál ladem.
Začalo se po něm jezdit v roce 1977 a jezdí se dodnes.
Dnes se po částech opravuje a rozšiřuje, a ještě se opravovat bude.
První hotový český dálniční most Šmejkalka nad údolím Hrusického potoka u Senohrab.

1203
České obdivovatele divokého západu jistě potěší informace, že naše země uzavírá smlouvu o spolupráci se státem Texas. Desperátů máme i my poměrně dost. USA má ovšem dalších 49 států, takže podobné smlouvy budou jistě následovat. Lze předpokládat, že největší zájem Čechů by byl o spolupráci se státem Havaj. Další by zase dali přednost Aljašce, protože doufají, že by se na Klondajku dalo ještě něco vyrejžovat.
Ale je dobře, že pánové Havlíček a Macinka vybrali Texas: Je to po Kalifornii druhý největší stát s více než 30 miliony obyvatel. Národností tam žije tolik, že ani nemají státní jazyk a dorozumívají se američtinou. Texas má nejbouřlivěji rostoucí ekonomiku, vyspělý průmysl a zemědělství s tradicí už od dob Rodokapsů. Převažuje tam hovězí dobytek a republikáni. Největší města jsou Houston (Co by tomu řekl…) a Dallas (pamatujete ještě na Džejár Ewinga ze stejnojmenného seriálu?). Hlavní město Austin je mnohem menší, ale zase je víc uprostřed.
Život v Texasu se vyznačuje dobrodružností. Jednak proto že má hranici s Mexikem, jednak v Americkém (dříve Mexickém) zálivu to občas spláchne nějakou ropnou plošinu, a taky obyvatelstvo je značně nad průměrem USA vybaveno střelnými zbraněmi. Těšíme na spolupráci.

1103
Je to šílenec, je to válečnej štváč, píší v diskusích o DT někteří Češi a jistě nejen oni. Zajímavé je, že ti samí někteří Češi totéž nepíší o VP.
O Donaldovi se nedá napsat moc dobrého. Ale Írán fakt chystá atomovou zbraň. Když mu v tom nikdo nebude bránit, nakonec ji bude mít. Írán je náboženský fanatický stát. Byl by asi jediný z atomových majitelů, kdo by ji proti nepřátelům skutečně použil. V první řadě proti Izraeli, proti USA a Evropě. Jiní by to snad neudělali. Atomová Indie i Pákistán by byli blbí, kdyby zamořili radiací zemi v těsném sousedství. Kim ví, že zničený poloostrov by nebyl jen na jihu. Írán zatím tu věc taky nemá. Zabili jsme jim sice předsedu, ale o obohaceném prvku s číslem 92 nevíme nic. Ani Rusko by se do podobných aktivit asi nepouštělo, leda by VP byl úplně na konci. Přitom má ve skladech 5 459 (!) jaderných hlavic (možná to číslo ani samo Rusko neví přesně). A teď si představte, že by se to zaokrouhlilo na 5 450, aby se to lépe počítalo. Co s těmi devíti? Mohly by se půjčit Íránu. Ten už by si s nimi věděl rady. Jedna by bouchla ve Washingtonu D.C. Ale Rusko by bylo z obliga.
A vůbec by tu zápůjčku nemusel řešit VP, třeba nějaký zneuznaný generál nebo úředník z gubernie, co potřebuje peníze. Vy snad víte, jak mají Rusové ty hlavice uskladněný a evidovaný?
Ale třeba je to všechno úplně jinak a Donald spustil tu válku jen proto, že tak moc touží po Nobelově ceně míru…

1003
Mladí lidé dnes vyspívají mnohem dřív a mnohem rychleji.
Mají spoustu možností, lepší vzdělání, práci s technikou a informacemi, cestování…
Všechny věci, co ti nejstarší stihnout nemohli, a někteří pak už nedokázali nebo nechtěli.
Bez ohledu na to, co jim je schopná nabídnout škola, toho vědí o světě mnohem víc než starší.
Hlavně o hodně víc než ti nejstarší.
Fakt si to přiznejme.
(I když velkou část nedostatečnosti starší generace zavinil režim, v kterém vyrůstala.)
Nevypadá to, že by si politici toho všímali.
Vlastně ano…
Mezi politiky se šíří názor, že by se měla snížit trestní odpovědnost mladých.
Třeba z patnácti na čtrnáct.
Kdežto sociální sítě jim naopak zakážeme až do patnácti.
Povinnosti a zákazy by nám šly.
Ale k povinnostem přidejme mladým taky práva.
Když trestní odpovědnost od čtrnácti, tak volební právo od šestnácti.
To se ovšem politici – populisté osypou. Jejich volební základnou jsou důchodci a šestnáctiletí by jim mohli kazit výsledek.
A když chcete mladým zakazovat sociální sítě, zakažte také (v první řadě) starým rozesílání řetězových e-mailů.
(Už slyším: ten mladej je ňákej moc chytrej! Letos v létě oslavím osmdesáté čtvrté narozeniny.)

0903
*Za jedenáct dní bude jaro už astronomicky a úředně. Za dvanáct Letná.
*V Rusku začal 1. března platit zákon na ochranu ruského jazyka. Tvrdě zakazuje cizojazyčné, hlavně anglické výrazy. Třeba na vývěsních štítech, jídelních lístcích nebo cenících. A samozřejmě i v časopisech, cedulích nebo billboardech. Není to jednoduché, když víte, že ruština doplňovala už od doby Petra Velikého, tedy několik století výrazy z angličtiny, francouzštiny a němčiny. Nahradit ruská slova šosé, těátr nebo muzej něčím ještě víc ruským bude asi dost obtížné. Taky málokdo si pamatuje, jak nám školákům byla v padesátých letech vnucována anglická slova pionýr nebo kombajn, protože naši soudruzi věřili, že jsou to slova ruská. Druhá linie zákona zakazuje používání latinky a její důsledné nahrazování azbukou.
Pamětníkům české normalizace to připomene sedmdesátá léta zakázaných názvů kapel nebo klubů a festivalu, o textech písní ani nemluvě. Akorát nám tenkrát nikdo nezakázal písmena, kterými psal celý kulturní svět.
* Soud v americkém státě Severní Dakota v pátek vynesl konečný rozsudek v případu žaloby na ekologickou organizaci Greenpeace, která musí za blokování stavby ropovodu zaplatit odškodné ve výši 345 milionů dolarů (7,2 miliardy korun). Zatímco firma Energy Transfer verdikt přivítala, Greenpeace se proti němu hodlají odvolat, píší světové tiskové agentury.
*V Česku loňský rok klesla rozloha vinohradů a snížil se počet pěstitelů révy, vyplývá z tiskové zprávy Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Někteří vinaři teď prodávají maďarské a moldavské víno, a to je taky lahodné.
*Zírala posádka ruského vrtulníku. Ukrajinský dron ho těsně minul, ale z něj vystartoval menší dron, který let vrtulníku rychle ukončil. Tak tohle teď ti Ukrajinci mají: dron, v něm je menší dron, v něm je ještě menší dron, v něm… a tak pořád. Není to moc originální, Rusové už něco takového dávno mají a říkají tomu matrjošky. Seženete je v obchodech kolem Staroměstského náměstí v Praze. 

0703
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku svléknu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.

0603
Na světě žije přibližně 45 milionů Kurdů. Jsou považováni za největší etnickou skupinu na světě, která nemá vlastní stát. Stalo se to tak: Kurdistán, země, kde Kurdové žili a dosud žijí, byl po staletí okupován Osmanskou říší, stejně jako třeba Palestina, Balkán nebo sever Afriky. Ale Turci se v první světové válce přidali na blbou stranu (k Němcům a Rakušákům-Uherákům), prohráli a přišli o spoustu území. Vyhraná teritoria na Blízkém východě si vítězná Británie a Francie rozdělily na kolonie tak, že na mapě namalovaly hranice podle pravítka. Tím se přihodilo, že Kurdistán byl rozdělen na čtyři kusy. Po Druhé světové válce se kolonie osamostatnily, ale hranice zůstaly ty pravítkové. Tak dnes Kurdové žijí v Turecku (20 milionů, Íránu (12 milionů), Iráku (8 milionů), Sýrii (4 miliony). Taky dost v Evropě.
Přesná čísla nejsou k dispozici, protože v zemích, kde Kurdové žijí, často neprobíhá sčítání lidu založené na etnicitě nebo jsou data z politických důvodů zkreslována. O problémy Kurdů se velmoci ani OSN nestarají, ale když mocní potřebují podkopnout nějaký režim, jsou tamní Kurdové vyzýváni k odboji a tajně vyzbrojováni. Jakmile pomohou, jsou zas rychle zapomenuti. To probíhalo v Sýrii i v Iráku. A právě teď DT vyzývá k odboji Kurdy v Íránu.
Ulicemi evropských a amerických měst zase potečou ovlajkované průvody obránců Hamásu nebo obránců ajatoláhů, ale na Kurdy si ani tentokrát nikdo nevzpomene. Ale třeba tentokrát vyjde.

0503
*Pesimisté při nástupu nového Babišova kabinetu prohlašovali, že po vládních zkušenostech s Covidem by nás raději neměla s touto vládou potkat nějaká další katastrofa. Uplynulo jen pár týdnů. ANO, bude ještě hůř?
*Donald Trump se naštval na Španěly. Nepodporují americký útok na Írán a co horšího – peníze na obranu mají nejnižší z celé EU. Donald se rozhodl, že USA nebude se Španělskem vůbec obchodovat. EU se vůbec začíná rozdělovat na tři skupiny. Jižní budou dál bojovat proti globálnímu oteplování (na jihu Španělska bývá až 40 °C ve stínu), východní budou posilovat obranu proti Rusku a ti třetí dotace, hlavně do zemědělství. Do třetí kategorie jste si jistě dosadili Slovensko, Maďarsko a Česko.
K tomu vtípek: Španělsko Donalda fakt vytočilo. Ptá se ministra:
-Co pro nás vlastně ti Španělé udělali?
-No… objevili nás.
*Poprvé po osmdesáti letech byla potopena loď torpédem. Vypustila ho poblíž Srí Lanky americká ponorka a poslední íránská válečná fregata šla ke dnu. I zkušenosti z dávných válek se hodí.
*Někde v Evropě, snad v Itálii, stíhala policie auto se zločincem. Už ho dojela, už byli bok na bok, když policejnímu elektrovozidlu došel proud. Lump pláchl.
*No není v Česku taky nádherně? Zejména v Posázaví… (foto Ruben)

0403
Kolik jazyků neumíš, tolikrát jsi člověkem.
Tak jako se mí vnuci od útlého věku učili angličtinu, která jim otevřela cestu do světa, mojí generaci se přihodila v podobném věku ruština. Trvala osm školních let a drhlo to. Jednak příliš vnucovaný krajíc nechutná a ruský jazyk žádnou cestu do světa neotvíral. Leda do pionýrského tábora Artěk na Krymu, kamž se mi nechtělo. Moje spolužačky si dopisovaly s děvočkami z nějakého města za Uralem, i toho jsem zůstal ušetřen. Můj prospěch osciloval mezi trojkou a čtyřkou, až u maturity mi dali za dva, aby mi nekazili vyznamenání. V praktickém životě jsem ruštinu použil jen jednou; na Václavském náměstí stály sovětské tanky a na nich seděli zmatení vojáci. Vysvětloval jsem s dalšími Čechy mladému poručíkovi, že tady žádná kontrarevoluce není. Ale on měl svoje informace.
Další řeč, s kterou jsem měl nechráněný styk, byla němčina. Gymnázium přinášelo druhý světový jazyk. Němčina byla bohužel jedinou volbou. Generace mých rodičů uměla protektorátně německy, navíc ten můj gympl byl v Sudetech. K míře odporu přispěl plešatý profesor, který si při zkoušení sedl vedle spolužačky s největšími kozami a přitom, víte co! Ani němčina neotvírala cestu do světa; soudruzi z NDR byli sice kamarádi, ale vycestovat se tenkrát nemohlo ani tam…

0303
Došla nám vejce. Nám dochází vejce dost pravidelně. Tak jako někomu dochází trpělivost a k někomu učitelka na klavír. Museli jsme si nákupem opatřit vejce nová. Slepičí. Jiná jsme nezkoušeli. Pštrosí vejce je pro nás moc, jsme jen dva a jíme střídmě. Naopak křepelčí jsme bez brýlí špatně hledali.
Když byla nová vajíčka doma, všiml jsem si úhledné krabičky s nápisem PODESTÝLKOVÁ. Lekl jsem se. To bylo v rozporu s původním plánem vejce konzumovat. Ještě tak malovat kraslice by se daly, ale podestýlat pod sebe čerstvými vejci… Jsem nadváhovec, a žádná pode mě podestlaná vejce by nevydržela. Ani představa, že bych se pak celou noc válel ve žloutcích, mě příliš nelákala.
Pro jednou jsme to zkousli a snědli. Příště budu kupovat jen vejce, co budou mít na krabičce „Vejce k jídlu.“

0203
(rok 1971) Občas si vzpomenu na beznaděj a ty stovky zbytečně najetých kilometrů při hledání nového místa pro Portu. V Ústí ad Labem být už nemohla a když ano, tak jedině s hudebními soubory sovětských vojsk, umístěných na našem území. (Děsím se, až někdo zcela mladý vysloví otázku: A proč vlastně nemohla?) Mohli jsme si ušetřit to kodrcání po českých a moravských vlastech a nastěhovat Portu do Prahy. Měli jsme tam zázemí v Malostranské besedě, zkušenosti s pořádáním FOLK & COUNTRY FESTIVALU, který byl mnohem větší než Porta. A měli jsme i na pražských úřadech a institucích stále ještě pár nenormalizovaných přátel a příznivců. Zákazy by v Praze nepřicházely nebo až v pozdějších letech. A media i gramofirmy to tu měly přes ulici.
Ale to cestování od zákazu k zákazu (mnohdy ani nevyslovovanému) vedlo k otužilosti i zatvrzelosti pořadatelů muzikantů i diváků, schopných to nevzdávat ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A taky bychom nepoznali tolik krásných míst a tolik báječných lidí, kteří se pro tu myšlenku zapálili a šířili ji dál na svých dalších festivalech a ve svých klubech.
(Z webu https://porta-lochotin.cz  PORTA-LOCHOTÍN. * Ročníky festivalu 1971–1989. * Od záchrany festivalu po jeho konci v Ústí nad Labem přes cestu po českých a moravských městech až na amfiteátr Lochotín v Plzni.)

ÚNOR

2802
28.února 1933 – Po požáru říšského sněmu v Německu bylo vydáno Nařízení říšského prezidenta na ochranu národa a státu (Reichstagsbrandverordnung), které „rušilo právo na osobní svobodu a nedotknutelnost, jakož i svobodné vyjadřování vlastního názoru včetně svobody tisku a listovního, poštovního, telefonního i telegrafního tajemství“.
Zažili jsme v menším něco podobného v dubnu 1969. Na protest s okupací pěti armádami Varšavské smlouvy nikdo Národní shromáždění v Praze nezapálil. Stačilo, že jsme nad „sbornou komandou“ okupantů vyhráli 4:3 a 2:0. Národ vyšel od televizorů na Václavák a normalizační vláda, která zatím utahovala šrouby drobnými kroky, hned sepsala podobný zákon. Začaly čistky a my zažili dvacet let normalizace.
Mysleme na to, když i teď probíhají čistky a vládní politici útočí na svobodná media.

2602
Draci.
V pohádkách se to draky jen hemží. Zato vědecká fronta se fenoménu draků ostentativně vyhýbá, i když jinak zkoumá kdejakou kravinu. Draci jsou tu s námi od nepaměti, zřejmě tu byli dřív než lidé. Čím se draci živili, když tu ještě nebyli lidé, je záhadou. Snad kořínky a drobnými hlodavci. S příchodem homo sapiens se jejich stravovací návyky radikálně změnily. Nejdřív asi žrali všechno: starce, nemluvňata, rolníky, vojevůdce, preláty i velmože. Když jejich chuťové buňky vyspěly, uvědomili si draci, že některé maso je chutnější. A vyžadovali panny. Mohlo to být i naopak: vojevůdci, preláti a velmožové si uvědomili, že aby sami nebyli sežráni, je vhodné drakovi něco podstrčit. Taková panna je navíc slabá, neumí se moc bránit, stačí ji chytit, hodit na ni síť a transportovat do dračí sluje. Drak si pochutnal, poděkoval a chtěl další. Zjistil totiž, že některé maso je opravdu lahodnější. Tak bylo potentátstvo i dělný lid zachráněni. Ale na panny padl děs. Drak žádal potravu v pravidelných intervalech vždycky, když mu vytrávilo. Lokální instituce na to už měly vlastní kalendář, a tak vždy odlovena jedna panna a vedena na popravu. Ženy plakaly, muži zatínali pěsti, ale ve skrytu duše byli rádi, že se to netýká jich. Všechny panny se hrozně bály, a tak se snažily udělat vše, aby o panenství přišly. Což většinou nebylo zas tak neřešitelné. Při následné inventuře se zjistilo, že stát je panen prost a že jedinou pannou v celém království je princezna. (Tady v pohádce drama začíná vrcholit.) Panovník, který do té doby bezskurpulózně dodával příšeře zboží, aby si ji nerozházel, teď velmi znejistěl a smutnil. Změnil politickou taktiku a vyhlásil, že kdo draka zabije, dostane princeznu za ženu a půl království. Hlásili se rytíři, mágové, tovaryši i Honzové. Scénář byl prostý. Dotyčný hrdina, doprovázen suitou až pod kopec, k dračí sluji, stoupal už s princeznou sám. Pro další sled událostí existují tři verze. První: drak slupl hrdinu a princeznu sežral jako moučník. Verze druhá: drak sežral hrdinu, měl přeplněný žaludek a princezna byla zachráněna. (Aspoň do dalšího kola.) Verze třetí: rek usekal všechny dračí hlavy, pojal princeznu za choť a užíval si renty z půlky království. Třetí verze je v pohádkách nejčastější. Ty dvě první, mnohem reálnější, se v pohádkách nevyskytují, protože děti by neusnuly. Ale i k vítězství nad drakem muselo v reálu docházet. A i to je jednou z příčin, proč je dnes draků tak málo. Pravděpodobnější ovšem je, že draci vyhynuli hladem, protože došly panny.

2502
Sociální sítě jsou nejvíc od toho, aby se tam lidi pohádali. Jedni experti o sosí (sociálních sítích) tvrdí, že je místo které zpraselilo společnost, že by se měly zrušit nebo aspoň omezit. Druzí oponují, že je to fajn, když se tam lidi vyvztekají, lepší, než kdyby se mlátili klacky v ulicích. On každý spor za pár dní vytěká, než si zas národ najde nějaké nové téma. Ono neva, když na síti někdo nabízí své názory do diskuse a dělá to slušně a věcně. Pro debaty ty sítě jsou (třeba to pan Zuckerberg, tak původně nemyslel, ale my si to tak udělali), jen nám většinou chybí to slušně a věcně. Vypadá to, že někteří lidé se to nikde nenaučili, asi chodili do blbé školy. A ti, když spustěj, ti druzí se taky neudržej, a přestane to být hezké.
Navíc je to celé komplikované tím, že někteří z těch diskutujících neexistují. Představujete si, že se hádáte s mužem středního věku, tmavovlasým, fandou Slavie trochu při těle. A prd! On je to krátkej kousek programu tak na dva řádky. Někdo ho vyrobil, žije někde ve východním sklepě na harddiscích počítačů a chrlí lži, nadávky a digitální hnusno. S těmi se nediskutuje, ti se mažou, blokují a zaklekávají, protože pokud je nebudeme ničit, tak nám zaplněj celé internetno. A nejen to – i ostatní svět.

2402
Zakázat přístup na sociální sítě mladým lidem pod patnáct let, o kterém se v řadě zemí mluví nebo se připravuje (u nás taky, Babiš je pro), asi není dobrý nápad. Myslí si to řada odborníků. Co je zakázané, o to bývá největší zájem. Jeden z prvních problémů je, jak blokaci přístupu řešit a kontrolovat. Čestné prohlášení někoho, že patnáct už mi bylo, to asi nezajistí. A ledacos dalšího se dá taky obejít. Mladí cesty najdou. Různé firmy budou falešné vstupy na sítě za prachy vyrábět ve velkém. Nebo: Naskenujte svou občanku! Vezmu průkaz staršího kamaráda, do skenu vmontuji svou fotografii a pošlu. Ale skenovat a posílat budou muset všichni, i devadesátiletá babička, které se zachtělo brouzdat Facebookem. Někde se tak budou hromadit osobní doklady milionů – ráj pro hackery a podvodníky všeho druhu. O možném zneužití státem ani nemluvě.  A to jsou jen otázky ještě před tím, než někdo na síť vůbec vstoupí.
Nebylo by lepší nezakazovat a probírat od dětství všechna rizika a nebezpečenství, které jim se vstupem na síť hrozí? Ostatně nebylo by vhodné tohle diskutovat s mnohými dospělými? Například se seniory, kteří kráčejí internetem od jednoho řetězového e-mailu k druhému…

2302
Ptala se na internetu paní Magda Holá, co se děje tomu prezidentovi, že ho musí tolik lidí chránit a stát za ním. Nemusí a nechrání ho. Ale on chrání pravidla a slušnost, když už se nám do vysokých kruhů dostaly kolotočářské manýry. Spíš než chránění hlavy státu je to radost z toho, že máme zase prezidenta, což nám čtyři pětiletky chybělo. Ta náměstí byla a budou nikoliv k oslavě prezidenta, ale jako odpor k očesávání svobod, které se tutlavě na nás řinou a chystají z akademie pana Straky. Nenechte se mýlit, paní Magdo.
Smršť humoru teď spustil Štěpán Kozub: parodii, satiru, karikaturu a grotesku, nebo co to je. Dokonalé a přesvědčivé, čímž zcela zaskočil veřejnost. Umělci a vůbec kavárna ho teď hromadně mažou z přátel, dezoláti to radostně sdílejí na svých stránkách. Stínem je zjištění, jak moc ve zdejším kraji zteřel smysl pro humor, ale on to s přesvědčivostí chlapec přece jen asi přehnal. Vy si to poslechněte, nebudete nic riskovat, když už víte, že to je legrace.
Možná taky nemáte rádi, když se na internetu musíte potýkat s diskusemi plnými hulvátování a vulgarit, zvlášť pokud tušíte, že to píše neživý počítač. A když nějaký jiný stroj v jihovýchodní Asii k tomu okamžitě přilepí dvě stě padesát lajků. Pokud nechcete takové hnusotiny číst pod vašimi sděleními, existuje rychlá odpomoc. Napravo od vašeho příspěvku klepněte na tři tečky. A hned si můžete vybrat, kdo vás nebude komentovat. Jsou to jen dva kliky, ale velmi to zlepší atmosféru na sociálních sítích.2102
V Radě míru je zatím 28 států, z toho 16 muslimských. Stálých členů (pravděpodobně s právem veta) je zatím kromě USA nula. Ale Rusko o stálé členství usiluje, to pak bude mír jak víno. Každopádně doživotní prezident Rady míru Donald Trump může rozhodovat i vetovat cokoliv.
První zasedání bylo zahájeno typickým, dlouhým a nepřehledným projevem DT, ve kterém vypočítal, kde všude už zařídil mír. Bylo by to dost zábavné, kdyby se tu nehrála ruleta o miliony lidí.
Zajímavým zpestřením byl pohled kamery na českého pozorovatele Petra Macinku (mimochodem Trumpem pochváleným za vystoupení v Mnichově) s červenou Maga čepicí. Někteří lidé by Trumpovi nejraději vlezli.

2002
Tak mě napadlo… Nemělo by se zapomenout na Karla. A na jeho ženu.
Karel je náš známý. Je mu třiaosmdesát. Ale je velmi vitální, zajímá se, diskutuje. A píše. O lidech, o věcech o společnosti. 
Karel by šel na to náměstí. Sotva by tam došel. Funí už do malého kopečka a musí odpočívat. Jeho žena je o rok mladší. Ta by s berlemi ani do em há dé nevyšplhala. Tak jsou doma a sledují všechno na monitoru. Radují se, že se lidi dali dohromady proti neslušnosti. Karel a jeho žena jsou s nimi. Děti a známí jim posílají momentky přímo z místa.
Obecně se říká, že většina důchodců myslí a volí, víte jak. Karel a jeho žena ne. Jsou rádi, že si ten poslední kus života užili dobře a mohli dělat věci, které chtěli, které je bavily a které mají smysl.
Neměli bychom zapomenout na Karla. A držme těm dvěma  místa na stání i příště na Letné.

1902
Čestná stráž.
Ve čtvrté třídě se přijímalo do Pionýra. Bralo se to šmahem, ale mě nevzali. I když jsem samozřejmě chtěl, abych mohl na tu „pionýrskou“ překážkovou dráhu u nás v parku. Nevím, jestli jsem měl nějaký politický škraloup. To, že byl děda živnostník, nemohlo hrát roli, a já jsem si nějakých vlastních protirežimních aktivit taky nebyl vědom. Vždyť i na náboženství, kam jsem chodil jen v první třídě, jsem hájil vědecký světový názor. Každopádně jsem se jako jedničkář začal cítit školákem druhé kategorie. 
Nakonec mě asi po roce do toho Pionýra vzali. Škoda. Dneska bych z toho mohl vytřískat slušný politický kapitál – „ani do Pionýra ho nevzali“.
5. března 1953 zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám.
Najednou jsem zjistil, že být v pionýru neskýtá jen výhodu blbnutí na opičí dráze v parku, ale také povinnosti. Na náměstí do výklenku, kam před pár lety spadla americká bomba (ona nebyla americká, ale sovětská a dopadla tam překvapivě až desátého května 1945, ale to se nesmělo říkat), postavili lešení, na lešení pódium, na podium katafalk, nanosili tam plno věnců a kytek a obrazů a ohňových mís. Od té doby vím, co je to flór a že flór může být jedině černý. U katafalku stála čestná stráž. Po každé straně jedna sada: pionýr, svazák, milicionář, voják a ještě někdo. Pionýr stál samozřejmě úplně vepředu a nejvíc na něj foukalo. Máma mi pod pionýrskou košili nabalila tričko a svetr, ale nic moc. Bylo tak mínus osm, náměstím se proháněl čerstvý vítr a já hodinu drkotal za Stalina.
Druhý den jsem měl čtyřicítky a horký čaj (citrony nebyly) a celé tři týdny jsem nemusel do školy. Nemusel jsem ani na tryznu za Gottwalda, který umřel týden potom. Ani jsem se nedozvěděl, jestli to podium zbourali a zase postavili, nebo tam zůstalo a jestli použili stejné věnce a stejné pionýry a kdo to ze spolužáků vzal po mně. Vždycky, když jsem daleko později četl o mrazu v Solženicynově knížce Jeden den Ivana Denisoviče, jsem si na tu hodinu na náměstí vzpomněl.  Mohl jsem zmrznout za soudruha Stalina. Co by za to mnoho soudruhů rudoarmějců tenkrát za Velké vlastenecké války dalo!

1802
Rozhodně netrpím klaustrofobií. Jako kluci jsme v Litoměřicích lezli do podzemní nacistické továrny Richard. Tam se za války vyráběly součástky k raketám V2 (faul cvaj) – aspoň se to tenkrát říkalo. Lezli jsme tam větrací šachtou, nebo co to bylo. Kluci se báli že na nás odněkud vyskočí nějaký esesák, já jsem se spíš bál (protože jsem byl z celé třídy nejvíc nadvyživený), že se na tom žebříku někde zašprajcuju a nepůjde to ani tam, ani jinam. Ve skutečnosti jsme se měli bát, že nám spadne na hlavu v tom bývalém vápencovém lomu kus stropu, pohřbí nás a nikdo už se o nás nedozví.
Jindy jsme prolezli velký kus kasemat v hradbách Terezínské pevnosti. A i odtamtud jsme vylezli živí, zdraví a špinaví.
Ale do jeskyní bych nevlezl ani za čtyři bitcoiny. Myslím takové ty krasové systémy s propastmi, sešupy a sifóny. Mívám propocené sny, jak podplouvám do dalšího podzemního sálu, z kterého se nedá dostat zpátky a kyslíku valem ubývá. Případně nahoře v krajině pořádně zaprší. Takže na celém Moravském krasu se mi nic krásného nejeví.
To o mně všichni známí vědí. V rodině nastalo zděšení, když jsem napsal Ježíškovi o pořádnou lampu čelovku. Představu, že se budu plazit mezi stalagtity a stalagnáty a pak vykouknu na dně Macochy, odmítali podporovat. Naštěstí se vše vysvětlilo. Úměrně svému věku vidím prd. Teď v zimě vidím dvakrát tolik. Když jsem nedávno potřeboval něco zašroubovat, držel jsem v jedné ruce šroubek, v druhé šroubovák a musel jsem potupně požádat příslušníka rodiny, aby mi posvítil.

1702
Populisté jsou proto populisté, že mohou oslovovat jednoduché občany jednoduchými a nesplnitelnými sliby. (Jak tvrdil jeden předchozí prezident, celé dvě třetiny obyvatel Česka jsou hlupáci.) Jednodušší občané se nezabývají tím, že populisté sliby neplní. Chystají se uvěřit dalším slibům, které populisté budou nabízet znovu a nebude se to moc lišit od těch předchozích. A jednodušší voliči jim to znovu hodí.
Kudy z toho ven? Vzdělávat národ. Vést ty jednoduché voliče k přemýšlení. A za nějakých 50 až 100 let to bude určitě lepší.

1602
Mají svoji modlitbu. Ráno, než zapnou počítač, si ji zopakují a pak už píšou.
„Bitcoiny.
Dozimetr.
Kampelička.
Respektujte výsledky voleb!“
Modlí se tak všichni, od sympatizantů v zapadlých vískách až po ty nejvyšší.
V televizi jsem tu modlitbu zaslechl v rozmezí jedné hodiny od Aleny a pak od Andreje…

1502
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.

1302
Naši předci si mysleli, že počasí dělá bůh. Mělo to logiku. Něco tak překotného a nepřehledného jako povětrnost, přece nemůže dělat někdo obyčejný a normální. Lidé napříč náboženstvími přinášeli bohům obětiny a otravovali je modlitbičkami, aby si vyprosili počasí podle svých představ. Mělo to pádný důvod, při blbém počasí se neurodilo a byl hladomor. Dneska je to fuk, potraviny když tak dovezeme třeba z jižní Ameriky a modlíme se nanejvýš za slunečnou dovolenou.
Jsme ateisté a víme, že počasí dělají dámy a pánové z meteorologického ústavu. Modlit se k nim je zbytečné, protože jsou neúplatní a počasí plánují s velkým předstihem.
Jenže v posledních letech proklouzlo na veřejnost, že ani to není pravda a že počasí vzniká úplně jinak. Existují totiž dva tvorečkové, bydlí prý někde u rovníku, nikdo neví, co jsou zač, a lid si je představuje jako miminka: el Ňiňo a la Ňiňa. Ten klučina nějakým způsobem dělá teplo a oteplování, to hned klimaalarmisté musí vyrazit do ulic s transparenty. Jeho sestra Ňiňa zase způsobuje chladno. A přichází kalamity jako třeba teď: sníh napadal i v Praze a drží se v ulicích, město je ochromeno. Ale to brzy přejde, Ňiňa právě předává vládu bráškovi a bude zas teplo, krásné léto.
Těšme se, bude hezky.

1202
Čudlík
Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, nebo ještě lépe zeptat se Ajky, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, našroubujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Arménii. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech krize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

1102
Česko jako velmoc. Za Karla IV na vrcholu. Do té doby sice s přestávkami, ale převážně posilovalo a Karel to dovedl k dokonalosti. Později už nic moc, upadání, a nakonec pobělohorská poroba.
Za Karla IV k nám patřilo:
Čechy
Morava
Slezsko (To velké od řeky Odry až po Těšín)
Horní Lužice
Dolní Lužice
Braniborsko (dokonce i s Berlínem)
Svídnicko
Chebsko
Horní Falc
Donínsko (území u Drážďan)
samozřejmě Lucembursko
a řada území vazalů českého krále hlavně v německých oblastech.
Takový stát bylo třeba do budoucna zajistit před nepřáteli, povznést ekonomicky a organizačně uspořádat. Dát do latě šlechtu a církevní kruhy. A hlavně sjednocovat obyvatelstvo a vytvářet národ především jednotným českým jazykem a společnou kulturou. To se dalo naučit třeba od Francouzů.
Karel IV tohle všechno nemohl sám stihnout a bohužel neměl následovníky. Václav byl slaboch a opilec, Zikmund nešika. A do toho všeho ta patálie s Husem a lidovou revolucí.
Mohl to být velký stát. Možná by šlo postupně připojit třeba Polsko nebo Sasko. Případně Horní a Dolní Rakousko. A podržet si vliv v Uhrách.
Jak by se to všechno mohlo vyvíjet, si můžete vymýšlet. Mohl to být nejsilnější stát v Evropě. Nebo se mohli všichni spojit proti němu: Francie, Anglie, Španělsko i Rusko. Kdo ví, kde a co bychom asi byli dnes…

1002
Když se člověk narodí, není to pro něj vlastně nic příjemného. Pro ty okolo určitě jo. Pan primář si pyšně spočítá, že jste jeho tři sta dvacátý sedmý úspěšný porod, maminka odrozená, vyčerpaná a šťastná, tatínek nepřestává kolem poskakovat v jedné ruce kameru a v druhé foťák a na chodbě zdravotnického zařízení houf příbuzných, čekajících až jim vás ukážou a budou na vás moct dělat ťuťuňuňu.
Vás už odstřihli, vykoupali a zabalili, což jsou na dlouho jediné příjemné věci. Ne že by se vám do života nechtělo. Tušíte, že se tam budou odehrávat věci méně příjemné, jako chození do školy, nebo báječné, třeba chození za holkama. Jenže to je všechno strašně daleko a než nastanou ty časy, budete se muset spoustu věcí naučit. Je divný, že většina jiných lidí to všechno umí, tak proč ne vy? Čučíte do stropu, protože vás položili na záda, zatím se neumíte ani otočit na břicho a zvednout hlavu, abyste viděli svět kolem. Někdy potom začnete plížení plazením, časem se posadíte, to už budete velkej malej king.
Naučit se jíst a pít nebude tak velkej problém, postup prso – flaška – plastovej hrníček, kadit a čůrat budete umět bez problémů a hned.
Ovšem největší problém je v komunikaci. Zvládnout ten jejich jazyk, nevíte, proč se tomu říká rodná řeč, když to nemáte od narození. Nějaké přechodníky, vyňatá slova a odborné termíny byste se doučili později, ale aspoň základní komunikaci by chtělo mít zvládnutou od vstoupení do světa. Zatím si všechno, co potřebujete, musíte vyřvat. Je to strašně namáhavé a depresívní a štve vás, že ti vaši blízcí, nedokážou rozeznat, že řvete kvůli hladu, žízni, že vás něco bolí, jste posraní, je vám vedro, zima, nebo jen máte depresi z toho, že jste se narodili do tohohle blbýho světa. Případně máte prostě jen potřebu takový lidský komunikace.
Řvete pokaždý úplně jinak a oni vůbec nepoznaj, co potřebujete. Jako by byl tak velkej problém, aby se všichni naučili aspoň základy kojeneckého jazyka!

0902
Před dvaceti nebo třiceti lety jsme byli strašeni, že obyvatel planety přibývá geometrickou řadou, počítaly se miliardy a hrozilo to přelidněním. Teď jsme se dostali na opačný pól: lidí začalo nepřibývat. A to jak na celé planetě, tak i v Česku.
To máte tak: aby se společnost nevylidňovala, musí se každé ženě narodit 2,1 dítěte. Spousta z nich to neuskuteční, takže ty ostatní musí přidat. Jenže to skoro žádný národ (snad kromě Indů a Nigerijců) neplní. Například Češky mají v průměru 1,25 dítěte.
V předminulém roce se v Česku narodilo vůbec nejmíň dětí od doby, kdy to na konci osmnáctého století nařídil počítat císař Josef II. A dál to klesá. Řekli byste – tak nás bude míň. Jenže lidský věk se prodlužuje, seniorů přibývá a někdo jim musí vydělat na důchody. A vydělávajících bude ubývat. Při současném trendu bude ze stovky dnešních rodičů jen šedesát dětí a dál už jen čtyřicet vnoučat.
Proč to tak je? Na životní úroveň si asi moc stěžovat nemůžeme. Máme se nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nedostatek bydlení? Ano. Ale nejsilněji asi působí omezená chuť mít děti. Vzdělání, kariéra, zájmy, cestování… Možná začíná být i problém na tu rodinu a děti najít odpovídajícího partnera. Děti jsou velká radost, ale taky nepohodlí. A ještě jeden důvod: někomu se při pohledu na svět válek, okrádání a lží nechce plodit děti do něčeho tak neradostného.
Jak s tím, nevím. Ale skoro vždycky, když už to nevypadá, třeba se věci nějak obrátí k lepšímu.0802
Optimistické zprávy z politických sfér se na nás zrovna nevalí, tak vás zkusím potěšit aspoň pranostikou.
V pondělí jsme si připomněli, že „Na Hromnice o hodinu více“. Ti popletení si už posouvali hodinky, ale jde jen o kratší tmu. Trvalo to 43 dní ta hodina. Ale další „O hodinu více“ bude už 19. února. To zíráte! A pak už to pofičí. Klidně hodina světla navíc za tři neděle.
Astronomické zimy nás čeká ještě několik týdnů, kdežto meteorologické zimy už máme za sebou víc než dvě třetiny. Jaro už bude za 44 dní. Určitě nás čeká aspoň jednou dva centimetry sněhu u Národního muzea, ale metro bude jezdit bez problémů.

0702
Slovo týden se prý do češtiny dostalo proto, že každý nový sedmidenní cyklus začínal „týmž dnem“. Sedmidenní proto, že sedm dní je přibližně čtvrtinou měsíčního cyklu od úplňku do úplňku. Tak to používali už staří Babyloňané. Židé to zřejmě od nich přejali a tu sedmičku podpořili informací, že Bůh stvořil svět za sedm dní – šest dní pracoval a sedmý odpočíval a slavil. Mohlo to být samozřejmě i obráceně: Židé nejdřív vymysleli sedmidenní týden a Bůh se pak musel s celým světotvořením do něj vejít. Každopádně židovský týden končí sobotou čili šábesem, kdy je ze všeho nejdůležitější nepracovat. Následuje první pracovní den jménem neděle. Křesťani od Židů okopčili, co se dalo, i ten týden. Taky jim týden začínal nedělí, kterou ale protestně určili za sváteční den. Snad teprve komunisté zahajovali týden pondělím jako prvním pracovním dnem, protože práce je matka pokroku.
Postupně si lidstvo nadělalo v časomírách strašlivý binec. Sedmidenní týden, měsíce od 28 do 31 dní, roky 365 nebo 366. Akorát Francouzi si to po dobytí Bastily troufli změnit. Vymysleli desetidenní týden. Nevím, kolik v něm bylo volných dní a jestli vůbec. Taky vymysleli úplně nové názvy měsíců v kalendáři. Ale po Waterloo s tím byl konec.
Ze všech jejich revolučních vymožeností nám zbyl snad jen metr. Aspoň už nemusíme měřit na dlouhé lokte.

0602
Určitě máte v počítači Mapy.cz nebo něco podobného. Napište si do vyhledávání jméno Bouvet.
Objeví se maličký ostrůvek uprostřed širé modré pláně. Ostrůvek se jmenuje Bouvetøya. Na politických mapách je zmiňováno, že ostrov patří Norsku. To jméno je samozřejmě v norštině. Bouvet je francouzský kapitán Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier. Ten ho nějakým omylem objevil už 1. ledna 1739. Přijeli další mořeplavci, ale nikdo o to místo nestál, pak tam přistáli drsní Norové, na pár dní zakotvili, a tím pádem se podle nějakého starého předpisu stal ostrov norskou državou.
Ostrov se norsky řekne ø (nechtějte vědět, jak se to čte) a ya je logicky sdělením že to je ostrov toho pana Bouveta. Začnete kroužit myší po mapě a logicky hledáte pobřeží Norska, tam je ostrovů spousta. Ale nic!
Tak v zoufalství propátráte zbytek planety, a pokud nepůjdete dělat něco rozumnějšího, najdete ho nakonec na jižní polokouli, po zemanovsku vpravo dole. Je pozoruhodný tím, že je to místo nejvzdálenější od nějaké pevniny. Nejblíž to je do Antarktidy – 1700 km, k lidskému obydlí u Stolové hory a Kapského města na jihu Afriky 2500 km. Jinak tam není zhola nic, jen nejvyšší hora, co se jmenuje taky norsky.
Rozhodně bych vám nepřál, abyste odtamtud museli dopádlovat do civilizace. Když už, tak v lednu nebo v únoru, to tam nebývá tak velká zima. A vlastně moc nevím, proč by vás tohle vůbec mělo zajímat.

0402
Macinkovo trvání na ministerské židli pro Turka, prezidentova zásadovost a Babišův strach o beztrestnost z událostí vytvořily poměrně legrační koktejl. Premiérovi to vůbec radost nedělá, zvlášť když lidé začali plnit náměstí. Ale na druhou stranu jsou Macinka a Turek výbornou kouřovou clonou pro zrychlené změny zákonů, peníze pro Agrofert, personální čistky na úřadech a přípravu na zrušení veřejnoprávních poplatků jakožto prvního kroku k likvidaci svobody medií. Nepřehlédněme to, všímejme si a jednejme včas.

0302
Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R. Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!

LEDEN

3001
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční, a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?2901
Baví mě psát.
Cokoliv. Ze života, o historii, o lidské blbosti, o obyčejných věcech, o tom, co jsem zažil a co ještě určitě zažiju.
Nejdřív jsem psal ve škole perem. Obyčejným, s násadkou, inkoustem z kalamáře.
Příšerný rukopis zdobila občas kaňka.
Uvítal jsem, když jsem dostal plnicí pero.
Rukopis se nezměnil, ale přestaly kaňky v sešitě. Jenže levné plnicí pero mělo nedostatky. Občas se samo vyprázdnilo v tašce. Nebo doma na koberec.
Uvítal jsem, když jsem s kamarádem vyšmelil za tři žvýkačky první propisku.
Rukopis se spíš zhoršil, přestal být pro většinu lidí čitelný, ale už jsem nebyl pořád jako prase.
Uvítal jsem, když mi bylo umožněno psát konečně podle svého.
Na gymplu jsem zrušil psací písmo, které jsem už nepřečetl ani já, a začal psát tiskace.  Bylo to dokonce rychlejší.
Uvítal jsem, když jsem si z první výplaty koupil kufříkový psací stroj. 
Věděl jsem, že budu spisovatelem a psací stroj byla nezbytnost.
Ťukal jsem sice jako datel po večeři, ale už jsem neměl starost, jestli to po mně někdo přečte.
Ale dělal jsem překlepy a často mi příběh uprostřed psaní odběhl někam jinam, já musel založit papír i kopíráky a začít znova.
Uvítal jsem, když jsem dostal první počítač.
Všechno, co jsem napsal jsem mohl hned opravit nebo přepsat. Nebo smazat. Případně uložit.
První počítače měly spoustu nedostatků v nemotorném hardvéru, primitivním softvéru a velmi nešikovné periferii v podobě člověka. Přinášelo to mnoho nepříjemností, nejčastěji neuložené dílko, nebo uložené, ale nevědoucí kam, a tucet jiných zábav třeba s klapkou Del.
Uvítal jsem, když špičkové produkty Billa Gatese vystřídaly textový editor T602 (skoro nic z jejich výbavy jste na psaní povídky nepotřebovali), softvéry se vylepšovaly, i když čas od času jste měli chuť prohodit je okny. I harddisky nabízely nekonečně velký prostor, dokonce asi jen milionkrát menší než ty dnešní.
Uvítal jsem, když nastal internet. Začal jsem snít o tom, jak budu komunikovat s nějakým člověkem z Nového Zélandu, budeme si vyměňovat názory a potom i fotky z digitálu, a ve dnech, kdy bude pod mrakem to budeme moci ukládat do cloudu. Ovšem pro samé psaní a jinou práci nebyl na Zéland čas, ale zase jsem nemusel osobně běhat s potištěnými papíry do redakcí nebo na poštu.
Ale už jsem zase musel mít hesla a antivir a nepsat si s kdekým a neotvírat neznámé odesílatele. A taky jsem musel furt něco hledat ve slovníku. Encyklopedie mám v knihovně až u stropu, a Hanka tvrdí, že v mém věku bych už po štaflích neměl.    
Uvítal jsem Google, který přenesl lezení po žebříku na oba ukazováčky (osm dalších prstů si celý život šetřím).
Google je docela fajn parťák, říkal jsem si, že s ním to dojedu, až budu mít všechno dopsáno, uložím ho do rakve a bude.
Jenže pak se začala blížit Inteligence Umělá (pro nás Ajka) a svět přestal být jako dřív.  
Dokud jenom pro mě hledala informace ještě rychleji než kolega Google, bylo to fajn. Ovšem i tady se dopouštěla zásadních chyb. Nebyl na ni spoleh, ale vysvětlovalo se to tím, že je ještě mladá a časem se zlepší.
Horší bylo, když se rozhodla, že článek napíše místo mě. Měla ho hotový za pár vteřin, zatímco já jsem mohl mezitím myslet na daleko příjemnější věci. Když to bylo hotovo a napsala tam nesmysly, byl jsem po odevzdání práce za blbce. Nebo to bylo v pořádku a já si v tu chvíli uvědomil, že do konce života už nemusím nic psát, vymýšlet či pracovat. A ovšem že tak to budou mít všichni lidí, kteří se na ni obrátí. Bude jedno, jestli jste talentovaný a pracovitý autor, nebo totální lempl a neumětel, všichni to budou mít stejně. Takový textový komunismus. A protože to budou mít všichni od AI napsané na jedno brdo, nebude už vůbec žádný důvod, aby to někdo četl.

2801
Bylo jaro 1965. Mladý muž se vydal na velkou pěší túru. Šel po trase nedostavěné dálnice. Torza z nápadu podnikatele Bati, který dobře věděl, že bohatý stát znamená průmysl a obchod a ty zas rychlou a pohodlnou dopravu. Říkalo se jí Baťova dálnice, nebo taky Hitlerova, protože za protektorátu se dokončovaly některé stavby, než všechno utlumila válka. (Hitlerova dálnice byla ale jiná, měla spojit německá města Vídeň a Vratislav (Breslau) a vedla přes tenkrát českoněmecké město Brno.)
Mladý muž šlapal statečně, od pražského Spořilova až k Říčanům byla betonová vozovka, dál už jen shrnutá ornice a sem tam vybetonovaný propustek. Ale potkal dva muže, jeden měl dlouhý bíločervený klacek, druhý teodolit. Ti mu prozradili, že se právě začíná stavět dálnice znovu. V létě 1971 už vlastním autem projel slavných 18 kilometrů do Mirošovic přejmenovaných na dost dlouho na „Dál nic“. Cesta Praha – Brno se ze šesti hodin skrze náměstí v Kolíně a HavlBrod se přes Vlašim zkrátila na čtyři. Pak po té trase najezdil hlavně za muzikou desetitisíce kilometrů a už si nepamatuje, kdy a kde přibyl nějaký další kousek. V prosinci roku 2025 se přestalo dálničně projíždět uličkami Přerova, Přerov je obchvácen, a celá Dé jednička je úplně hotová. Šedesát let je úctyhodný rekord.
Dnes už by ten mladý muž celou trasu od Prahy až k břehu Sázavy asi neušel.
Jsem rád, když tam někdo z mých vnuků se mnou vyjede.

2701
Alena Schillerová nám oznámila, že už třináct let bojuje proti mainstreamu. To je statečné a náročné. Nejtěžší je bojovat proti mainstreamu, když sedíte ve vládě. Ovšem pořádně to můžete tomu mainstreamovi nandat, když se fotíte s pávy nebo když jdete po Malé Straně za hranolek.
Možná, že jí nikdo nevysvětlil, co to ten mainstream je. Třeba u nich v Malhostovicích (to je kousek za Brnem) žádný mainstream nebydlí.
Teď chodí Alena zamračená. Na kongresu ANO byly volby a ona získala ze všech anopapalášů nejmíň hlasů. Možná už v ANO není tak oblíbená.

2601
Když mě to popadne, a začnu vyprávět své zážitky z Druhé světové války, jsou všichni přesvědčeni, že kecám, že ta válka ani nikdy nebyla. V květnu pětačtyřicet jsme si mysleli, že válka už nebude. Pak se to nějak zvrtlo a byla studená. Jako školáci jsme byli informováni, že válku chtějí jen zločinci z Volstrýtu. Zatímco my chtěli mír a v hodinách kreslení jsme malovali holubice se zelenou přílohou. Když mě vzali na vojnu, zjistil jsem, že za mír musíme nejen kreslit, ale i bojovat. V místnosti štábu pluku jsme měli mapu, jak naše předsunutá divize vyrazí z Plzně a za osm dní vítězně doválčí až na břehy Rýna a vyhlásí tam mír. (Ve skutečnosti se počítalo s tím, že čeští vojáci budou po cestě zcela rozmašírováni a vyhlášení míru zbude na druhosledová vojska sovětská.)
Tehdy jsem si uvědomil, že volání po míru je největší lež politiky. Byly i další momenty: Budapešť 1956, Berlínská krize, Kubánská krize a sovětské rakety mířící na USA na Kubě, 21. srpen 1968… Vždycky se mír vytvářel útokem, agresí a podrobením národů všude kolem. Bylo jedno, jestli v čele stojí Stalin, Chruščov nebo Brežněv, carské uvažování tu bylo pořád.
Když se SSSR rozpadl, všichni mysleli, že je konec i válkám. Ale agresor je tu znovu a s ním i válka. Už jedenáctý rok. A zas všichni mluví o míru, jednají o míru, tváří se, že mír snad i chtějí. I agresor chce mír. Jeho představa míru ovšem znamená, že se mu všichni vzdají, že zase všechny ovládne a bude vykořisťovat. Jako tenkrát v tom pětačtyřicátém, když Rus vyhrál válku.
Lidé, kteří milují Putina a chtěli by to dnes taky tak, pořád mluví o míru. Mír podle nich bude, až se Ukrajina vzdá. Jenže Vladimír mír nechce. Aby mu zabránil, klidně si ve Photoshopu poškodí svou megadaču (česky rozsáhlé rekreační zařízení). Ještě jsme jeho demoliční grafiku neviděli, ale určitě to bude velmi působivý obrázek.

2501
Omlouvám se za svou delší nepřítomnost zde. Takový zdravotní problém. Někdy dost zásadní, jindy naopak. Podle toho, jak je svět na jednoho hodnej nebo naštvanej.
Před vánočními svátky na našich boocích rotovaly informace, názory, a nakonec i péef. Do toho všeho jsem pokračoval do finále na práci na webu https://porta-lochotin.cz. Prostě mela. Na první svátek vánoční jsme zahodovali a potom otevřeli náš byt svátečnímu reji naší celorodinné skrumáže. Skvělá událost, konec až nad ránem. Přišli všichni.
Druhý den jsem se probudil nevyndatelný z postele. Svaly, cévy, hlava a morek v kostech, všechno se přestalo pohybovat. Kdybych nebyl živý, mohl bych si myslet, že jsem neživý. Frčelo se se mnou do nemocnice. Tam mě prohlíželi, měřili, odebírali tekutiny, kapačkovali, nasazovali antibiotika a nutili dotýkat se prstem nosu.
Teď už je devátý den a jsem doma. Chodím, dýchám, i trochu myslím. Jen ta písmenka na klávesnici mi pořád někam uskakují. Ale lepší se to a bude čím dál líp. Ostatně jaro bude už za 54 dní.

1001
Praha se oděla do bílého.
Děti a romantici se radují.
Kalamita!
Občané jsou nešťastní.
Klouže to všem.
Autům to klouže dvakrát víc než lidem.
Mají čtyři kola.
Klouže to i pejskům, co se nevejdou do kabelky.
Nemyslete si, že ve vzduch je to lepší.
Na Ruzyni to klouže i letadlům.
Důchodci opatrně vykukují z okna.
Dcera volá, ať proboha nikam nechoděj.
Leda až odpoledne a jen do předsíně.
Nejhorší jsou na tom cyklisti.
Nevědí kudy.
Sníh jim zasypal vyznačené cyklopruhy.

0901
Některé lidi rozhodí informace, že Jan Hus byl katolický kněz. A ještě těžší je pro ně zkousnout fakt, že Ježíš Kristus byl Žid.

0801
Z celého svého rozsáhlého příbuzenstva byli pro mě nejdůležitější (kromě mého fantastického dědy, co se živil starožitným uměním a zajímal se o všechno moderní) byli mí dva bratranci Mirek a Honza. Oni to defacto nebyli bratranci, jen jejich táta byl bratrancem mé mámy. Nevím, jestli se může říkat prabratranci nebo psedobratranci, ale byli to skvělí kluci, jakých jsem já jako jedináček měl zoufalý nedostatek. Ten jejich táta byl hodně šikovný, něco mezi multiřemeslníkem, trampem, sportovcem a cestovatelem. Kluky k tomu taky vedl a já jim ho záviděl, můj táta se zranil pokaždé, když měl uhodit hřebík na hlavičku. Ten jejich táta postavil trampskou boudu na Krkance. Krkanka je (vlastně bylo) nádherné údolí na východě Čech, řeka zurčela přes balvany, všude plno krásně barevných brouků, srnky vykukovaly z lesa a když jste stoupli na kámen, málem jste zašlápli žábu. Jezdil jsem tam za bratranci, to byli ještě prcci, já byl teda taky prcek, ale o půl hlavy starší.
Pak kohosi napadlo, že země potřebuje další volty, kus proti proudu postavili na Chrudimce přehradu a celou řeku vedli potrubím někam do pryč. Krkanka vyschla, a koryto řeky se stalo zádumčivým.
Strejda to nevzdal, postavil teď už větší chatu na kopci nad novým jezerem. Kluci mu při tom asistovali, já za nimi v létě někdy zajel a něco se přiučil. Krásné úryvky prázdnin.
Potom čas stárnul kolem nás, zaneslo nás to k jiným řekám. Ale věděli jsme o sobě. Až v posledních letech jsme se párkrát viděli a bylo to krásné vzpomínání.
Teď mě zaskočila zpráva, že Mirek už odešel. Zhruba tak po osmdesáti letech, co jsme spolu honili tu první žábu na Krkance. No zaskočila, … to je život, a ten někdy skončí. Hlavní jsou ty příběhy, a ty neskončí nikdy.

0601
Vědecko-ajťácká scéna nás skoro denně stíhá překvapovat novými vymyšlenostmi. Očekávám, že budeme už brzy zaskočeni novou umělou inteligencí, která bude nejen chytřejší než celé lidstvo, ale bude toho umět mnohem víc než ona sama.
Ke konci roku nám redaktoři zábavných týdeníků vždycky předestřou, co úžasného bylo vymyšleno v tom odcházejícím a co všechno nás čeká napřesrok. Vzpomínám si na jejich hlášky tak před pětadvaceti lety: „Do nových PC už se budou běžně montovat harddisky s kapacitou ohromných 20 Megabajtů!!“ Zkuste dnes někoho ohromit harddisky, co mají dvacet Terabajtů a přitom se vůbec nijak netočí.
Teď mají rubriky IT nový hit. Na obzoru je zařízení pro počítačově řízené mezilidské vztahy. Přišlo se na to, že láska mezi dvěma lidmi se dá naprogramovat. Nevím, jak to bude fungovat, jestli dvěma jedincům se voperují čipy, nebo něco spolknou a zafunguje chemie, ale láska bude na světě. Nebo si třeba vyhlédnete nejlepší holku z vašeho kolektivu, a nasměrujete na ni wi-fi, ona se do vás zblázní a nebude to nijak schopna odstranit. To by ovšem bylo téma pro lidskoprávní neziskovky. Ale i s tím si celkem snadno poradíte. Nasměrujete to na předsedkyni té lidskoprávky, a ona…
Bude to skvělý svět, který postupně vyplní láska všech se všemi.  Ovšem jak znám ajťáky, vynoří se čertovo kopýtko. Drobná chybka v programu, a máte softvér, co zajistí, že se budou dva lidé (nebo dva národy, nehodící se škrtněte) mimořádně nenávidět. To by mohl být největší obchodní hit příští sezóny.

0501
Jak nejlépe odlákat pozornost od toxických dokumentů „Epstein“:
Pošlete největší letadlovou loď světa, aby zatkla diktátora v daleké zemi.
Je to trochu chucpe, ale velmi statečné. Mudrci celé planety se budou hádat, jestli to je podle práva a proč nebylo žádáno o souhlas Radu bezpečnosti OSN.
Epstein zapomenut, a kdyby se přece jen někdo další ozval, vyrazíme na Grónsko.
Tam bych ale doporučoval pro námořní pěchotu teplejší oblečení.

0201
Nikdy přesně nevím, jestli je důležitější, že ten starý rok skončil nebo že nový přichází. Ale stejně jako věk, je kalendář jenom číslo, a pokaždé nás přečíslí, ať se nám to líbí nebo ne. Konzervativci budou psát ještě do května, zatímco my roztěkaní, co si pleteme úterý s listopadem, máme na dotaz, co je teď za rok, umělou inteligenci.
Bouchalo se tentokrát (mluvím za Prahu) o velké poznání míň. Za pejsky a kočičky se postavil stát, omezil střelnicová místa a také povolenou decibelnost. Bylo to příjemné, celý den nic, a takový roztomilý občanský ohňostrojík začal poslední minutou předchozího roku. A ve 00:04 letos už jste mohli vyndávat pejska z peřiňáku. My nemáme ani peřiňák, ani psa, takže se do posilvestrovských debat na téma „voni zas neuklízejí hovna z chodníku“ nemusím zapouštět.
Zdá se, že lidi začínají ve složitějších časech mít k sobě nějak blíž (teda kromě některých) a problém postupně vysublimuje, stejně jako už nikdo nehltá informace o počtu poslaných SMS blahopřání.
Na TV taky moc nečučíme (ale film Vlny byl včera skvělý). Ale stejně mě vždycky dostane zpráva, že na Vánočním ostrově v Pacifiku, co je kousek za 180° poledníkem, kde zítra znamená včera, se slaví Nový rok dřív než u nás. Možná už o Vánocích.
Ale Velikonoční ostrov si na Nový rok bude muset počkat až do dubna.

DUBEN

BŘEZEN