Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu, tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.
2024
ÚNOR
2102
V Radě míru je zatím 28 států, z toho 16 muslimských. Stálých členů (pravděpodobně s právem veta) je zatím kromě USA nula. Ale Rusko o stálé členství usiluje, to pak bude mír jak víno. Každopádně doživotní prezident Rady míru Donald Trump může rozhodovat i vetovat cokoliv.
První zasedání bylo zahájeno typickým, dlouhým a nepřehledným projevem DT, ve kterém vypočítal, kde všude už zařídil mír. Bylo by to dost zábavné, kdyby se tu nehrála ruleta o miliony lidí.
Zajímavým zpestřením byl pohled kamery na českého pozorovatele Petra Macinku (mimochodem Trumpem pochváleným za vystoupení v Mnichově) s červenou Maga čepicí. Někteří lidé by Trumpovi nejraději vlezli.
2002
Tak mě napadlo… Nemělo by se zapomenout na Karla. A na jeho ženu.
Karel je náš známý. Je mu třiaosmdesát. Ale je velmi vitální, zajímá se, diskutuje. A píše. O lidech, o věcech o společnosti.
Karel by šel na to náměstí. Sotva by tam došel. Funí už do malého kopečka a musí odpočívat. Jeho žena je o rok mladší. Ta by s berlemi ani do em há dé nevyšplhala. Tak jsou doma a sledují všechno na monitoru. Radují se, že se lidi dali dohromady proti neslušnosti. Karel a jeho žena jsou s nimi. Děti a známí jim posílají momentky přímo z místa.
Obecně se říká, že většina důchodců myslí a volí, víte jak. Karel a jeho žena ne. Jsou rádi, že si ten poslední kus života užili dobře a mohli dělat věci, které chtěli, které je bavily a které mají smysl.
Neměli bychom zapomenout na Karla. A držme těm dvěma místa na stání i příště na Letné.
1902
Čestná stráž.
Ve čtvrté třídě se přijímalo do Pionýra. Bralo se to šmahem, ale mě nevzali. I když jsem samozřejmě chtěl, abych mohl na tu „pionýrskou“ překážkovou dráhu u nás v parku. Nevím, jestli jsem měl nějaký politický škraloup. To, že byl děda živnostník, nemohlo hrát roli, a já jsem si nějakých vlastních protirežimních aktivit taky nebyl vědom. Vždyť i na náboženství, kam jsem chodil jen v první třídě, jsem hájil vědecký světový názor. Každopádně jsem se jako jedničkář začal cítit školákem druhé kategorie.
Nakonec mě asi po roce do toho Pionýra vzali. Škoda. Dneska bych z toho mohl vytřískat slušný politický kapitál – „ani do Pionýra ho nevzali“.
5. března 1953 zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám.
Najednou jsem zjistil, že být v pionýru neskýtá jen výhodu blbnutí na opičí dráze v parku, ale také povinnosti. Na náměstí do výklenku, kam před pár lety spadla americká bomba (ona nebyla americká, ale sovětská a dopadla tam překvapivě až desátého května 1945, ale to se nesmělo říkat), postavili lešení, na lešení pódium, na podium katafalk, nanosili tam plno věnců a kytek a obrazů a ohňových mís. Od té doby vím, co je to flór a že flór může být jedině černý. U katafalku stála čestná stráž. Po každé straně jedna sada: pionýr, svazák, milicionář, voják a ještě někdo. Pionýr stál samozřejmě úplně vepředu a nejvíc na něj foukalo. Máma mi pod pionýrskou košili nabalila tričko a svetr, ale nic moc. Bylo tak mínus osm, náměstím se proháněl čerstvý vítr a já hodinu drkotal za Stalina.
Druhý den jsem měl čtyřicítky a horký čaj (citrony nebyly) a celé tři týdny jsem nemusel do školy. Nemusel jsem ani na tryznu za Gottwalda, který umřel týden potom. Ani jsem se nedozvěděl, jestli to podium zbourali a zase postavili, nebo tam zůstalo a jestli použili stejné věnce a stejné pionýry a kdo to ze spolužáků vzal po mně. Vždycky, když jsem daleko později četl o mrazu v Solženicynově knížce Jeden den Ivana Denisoviče, jsem si na tu hodinu na náměstí vzpomněl. Mohl jsem zmrznout za soudruha Stalina. Co by za to mnoho soudruhů rudoarmějců tenkrát za Velké vlastenecké války dalo!
1802
Rozhodně netrpím klaustrofobií. Jako kluci jsme v Litoměřicích lezli do podzemní nacistické továrny Richard. Tam se za války vyráběly součástky k raketám V2 (faul cvaj) – aspoň se to tenkrát říkalo. Lezli jsme tam větrací šachtou, nebo co to bylo. Kluci se báli že na nás odněkud vyskočí nějaký esesák, já jsem se spíš bál (protože jsem byl z celé třídy nejvíc nadvyživený), že se na tom žebříku někde zašprajcuju a nepůjde to ani tam, ani jinam. Ve skutečnosti jsme se měli bát, že nám spadne na hlavu v tom bývalém vápencovém lomu kus stropu, pohřbí nás a nikdo už se o nás nedozví.
Jindy jsme prolezli velký kus kasemat v hradbách Terezínské pevnosti. A i odtamtud jsme vylezli živí, zdraví a špinaví.
Ale do jeskyní bych nevlezl ani za čtyři bitcoiny. Myslím takové ty krasové systémy s propastmi, sešupy a sifóny. Mívám propocené sny, jak podplouvám do dalšího podzemního sálu, z kterého se nedá dostat zpátky a kyslíku valem ubývá. Případně nahoře v krajině pořádně zaprší. Takže na celém Moravském krasu se mi nic krásného nejeví.
To o mně všichni známí vědí. V rodině nastalo zděšení, když jsem napsal Ježíškovi o pořádnou lampu čelovku. Představu, že se budu plazit mezi stalagtity a stalagnáty a pak vykouknu na dně Macochy, odmítali podporovat. Naštěstí se vše vysvětlilo. Úměrně svému věku vidím prd. Teď v zimě vidím dvakrát tolik. Když jsem nedávno potřeboval něco zašroubovat, držel jsem v jedné ruce šroubek, v druhé šroubovák a musel jsem potupně požádat příslušníka rodiny, aby mi posvítil.
1702
Populisté jsou proto populisté, že mohou oslovovat jednoduché občany jednoduchými a nesplnitelnými sliby. (Jak tvrdil jeden předchozí prezident, celé dvě třetiny obyvatel Česka jsou hlupáci.) Jednodušší občané se nezabývají tím, že populisté sliby neplní. Chystají se uvěřit dalším slibům, které populisté budou nabízet znovu a nebude se to moc lišit od těch předchozích. A jednodušší voliči jim to znovu hodí.
Kudy z toho ven? Vzdělávat národ. Vést ty jednoduché voliče k přemýšlení. A za nějakých 50 až 100 let to bude určitě lepší.
1602
Mají svoji modlitbu. Ráno, než zapnou počítač, si ji zopakují a pak už píšou.
„Bitcoiny.
Dozimetr.
Kampelička.
Respektujte výsledky voleb!“
Modlí se tak všichni, od sympatizantů v zapadlých vískách až po ty nejvyšší.
V televizi jsem tu modlitbu zaslechl v rozmezí jedné hodiny od Aleny a pak od Andreje…
1502
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.
1302
Naši předci si mysleli, že počasí dělá bůh. Mělo to logiku. Něco tak překotného a nepřehledného jako povětrnost, přece nemůže dělat někdo obyčejný a normální. Lidé napříč náboženstvími přinášeli bohům obětiny a otravovali je modlitbičkami, aby si vyprosili počasí podle svých představ. Mělo to pádný důvod, při blbém počasí se neurodilo a byl hladomor. Dneska je to fuk, potraviny když tak dovezeme třeba z jižní Ameriky a modlíme se nanejvýš za slunečnou dovolenou.
Jsme ateisté a víme, že počasí dělají dámy a pánové z meteorologického ústavu. Modlit se k nim je zbytečné, protože jsou neúplatní a počasí plánují s velkým předstihem.
Jenže v posledních letech proklouzlo na veřejnost, že ani to není pravda a že počasí vzniká úplně jinak. Existují totiž dva tvorečkové, bydlí prý někde u rovníku, nikdo neví, co jsou zač, a lid si je představuje jako miminka: el Ňiňo a la Ňiňa. Ten klučina nějakým způsobem dělá teplo a oteplování, to hned klimaalarmisté musí vyrazit do ulic s transparenty. Jeho sestra Ňiňa zase způsobuje chladno. A přichází kalamity jako třeba teď: sníh napadal i v Praze a drží se v ulicích, město je ochromeno. Ale to brzy přejde, Ňiňa právě předává vládu bráškovi a bude zas teplo, krásné léto.
Těšme se, bude hezky.
1202
Čudlík
Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu.
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu. A jste bez vody. Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, nebo ještě lépe zeptat se Ajky, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, našroubujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Arménii. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech krize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.
1102
Česko jako velmoc. Za Karla IV na vrcholu. Do té doby sice s přestávkami, ale převážně posilovalo a Karel to dovedl k dokonalosti. Později už nic moc, upadání, a nakonec pobělohorská poroba.
Za Karla IV k nám patřilo:
Čechy
Morava
Slezsko (To velké od řeky Odry až po Těšín)
Horní Lužice
Dolní Lužice
Braniborsko (dokonce i s Berlínem)
Svídnicko
Chebsko
Horní Falc
Donínsko (území u Drážďan)
samozřejmě Lucembursko
a řada území vazalů českého krále hlavně v německých oblastech.
Takový stát bylo třeba do budoucna zajistit před nepřáteli, povznést ekonomicky a organizačně uspořádat. Dát do latě šlechtu a církevní kruhy. A hlavně sjednocovat obyvatelstvo a vytvářet národ především jednotným českým jazykem a společnou kulturou. To se dalo naučit třeba od Francouzů.
Karel IV tohle všechno nemohl sám stihnout a bohužel neměl následovníky. Václav byl slaboch a opilec, Zikmund nešika. A do toho všeho ta patálie s Husem a lidovou revolucí.
Mohl to být velký stát. Možná by šlo postupně připojit třeba Polsko nebo Sasko. Případně Horní a Dolní Rakousko. A podržet si vliv v Uhrách.
Jak by se to všechno mohlo vyvíjet, si můžete vymýšlet. Mohl to být nejsilnější stát v Evropě. Nebo se mohli všichni spojit proti němu: Francie, Anglie, Španělsko i Rusko. Kdo ví, kde a co bychom asi byli dnes…
1002
Když se člověk narodí, není to pro něj vlastně nic příjemného. Pro ty okolo určitě jo. Pan primář si pyšně spočítá, že jste jeho tři sta dvacátý sedmý úspěšný porod, maminka odrozená, vyčerpaná a šťastná, tatínek nepřestává kolem poskakovat v jedné ruce kameru a v druhé foťák a na chodbě zdravotnického zařízení houf příbuzných, čekajících až jim vás ukážou a budou na vás moct dělat ťuťuňuňu.
Vás už odstřihli, vykoupali a zabalili, což jsou na dlouho jediné příjemné věci. Ne že by se vám do života nechtělo. Tušíte, že se tam budou odehrávat věci méně příjemné, jako chození do školy, nebo báječné, třeba chození za holkama. Jenže to je všechno strašně daleko a než nastanou ty časy, budete se muset spoustu věcí naučit. Je divný, že většina jiných lidí to všechno umí, tak proč ne vy? Čučíte do stropu, protože vás položili na záda, zatím se neumíte ani otočit na břicho a zvednout hlavu, abyste viděli svět kolem. Někdy potom začnete plížení plazením, časem se posadíte, to už budete velkej malej king.
Naučit se jíst a pít nebude tak velkej problém, postup prso – flaška – plastovej hrníček, kadit a čůrat budete umět bez problémů a hned.
Ovšem největší problém je v komunikaci. Zvládnout ten jejich jazyk, nevíte, proč se tomu říká rodná řeč, když to nemáte od narození. Nějaké přechodníky, vyňatá slova a odborné termíny byste se doučili později, ale aspoň základní komunikaci by chtělo mít zvládnutou od vstoupení do světa. Zatím si všechno, co potřebujete, musíte vyřvat. Je to strašně namáhavé a depresívní a štve vás, že ti vaši blízcí, nedokážou rozeznat, že řvete kvůli hladu, žízni, že vás něco bolí, jste posraní, je vám vedro, zima, nebo jen máte depresi z toho, že jste se narodili do tohohle blbýho světa. Případně máte prostě jen potřebu takový lidský komunikace.
Řvete pokaždý úplně jinak a oni vůbec nepoznaj, co potřebujete. Jako by byl tak velkej problém, aby se všichni naučili aspoň základy kojeneckého jazyka!
0902
Před dvaceti nebo třiceti lety jsme byli strašeni, že obyvatel planety přibývá geometrickou řadou, počítaly se miliardy a hrozilo to přelidněním. Teď jsme se dostali na opačný pól: lidí začalo nepřibývat. A to jak na celé planetě, tak i v Česku.
To máte tak: aby se společnost nevylidňovala, musí se každé ženě narodit 2,1 dítěte. Spousta z nich to neuskuteční, takže ty ostatní musí přidat. Jenže to skoro žádný národ (snad kromě Indů a Nigerijců) neplní. Například Češky mají v průměru 1,25 dítěte.
V předminulém roce se v Česku narodilo vůbec nejmíň dětí od doby, kdy to na konci osmnáctého století nařídil počítat císař Josef II. A dál to klesá. Řekli byste – tak nás bude míň. Jenže lidský věk se prodlužuje, seniorů přibývá a někdo jim musí vydělat na důchody. A vydělávajících bude ubývat. Při současném trendu bude ze stovky dnešních rodičů jen šedesát dětí a dál už jen čtyřicet vnoučat.
Proč to tak je? Na životní úroveň si asi moc stěžovat nemůžeme. Máme se nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nedostatek bydlení? Ano. Ale nejsilněji asi působí omezená chuť mít děti. Vzdělání, kariéra, zájmy, cestování… Možná začíná být i problém na tu rodinu a děti najít odpovídajícího partnera. Děti jsou velká radost, ale taky nepohodlí. A ještě jeden důvod: někomu se při pohledu na svět válek, okrádání a lží nechce plodit děti do něčeho tak neradostného.
Jak s tím, nevím. Ale skoro vždycky, když už to nevypadá, třeba se věci nějak obrátí k lepšímu.0802
Optimistické zprávy z politických sfér se na nás zrovna nevalí, tak vás zkusím potěšit aspoň pranostikou.
V pondělí jsme si připomněli, že „Na Hromnice o hodinu více“. Ti popletení si už posouvali hodinky, ale jde jen o kratší tmu. Trvalo to 43 dní ta hodina. Ale další „O hodinu více“ bude už 19. února. To zíráte! A pak už to pofičí. Klidně hodina světla navíc za tři neděle.
Astronomické zimy nás čeká ještě několik týdnů, kdežto meteorologické zimy už máme za sebou víc než dvě třetiny. Jaro už bude za 44 dní. Určitě nás čeká aspoň jednou dva centimetry sněhu u Národního muzea, ale metro bude jezdit bez problémů.
0702
Slovo týden se prý do češtiny dostalo proto, že každý nový sedmidenní cyklus začínal „týmž dnem“. Sedmidenní proto, že sedm dní je přibližně čtvrtinou měsíčního cyklu od úplňku do úplňku. Tak to používali už staří Babyloňané. Židé to zřejmě od nich přejali a tu sedmičku podpořili informací, že Bůh stvořil svět za sedm dní – šest dní pracoval a sedmý odpočíval a slavil. Mohlo to být samozřejmě i obráceně: Židé nejdřív vymysleli sedmidenní týden a Bůh se pak musel s celým světotvořením do něj vejít. Každopádně židovský týden končí sobotou čili šábesem, kdy je ze všeho nejdůležitější nepracovat. Následuje první pracovní den jménem neděle. Křesťani od Židů okopčili, co se dalo, i ten týden. Taky jim týden začínal nedělí, kterou ale protestně určili za sváteční den. Snad teprve komunisté zahajovali týden pondělím jako prvním pracovním dnem, protože práce je matka pokroku.
Postupně si lidstvo nadělalo v časomírách strašlivý binec. Sedmidenní týden, měsíce od 28 do 31 dní, roky 365 nebo 366. Akorát Francouzi si to po dobytí Bastily troufli změnit. Vymysleli desetidenní týden. Nevím, kolik v něm bylo volných dní a jestli vůbec. Taky vymysleli úplně nové názvy měsíců v kalendáři. Ale po Waterloo s tím byl konec.
Ze všech jejich revolučních vymožeností nám zbyl snad jen metr. Aspoň už nemusíme měřit na dlouhé lokte.
0602
Určitě máte v počítači Mapy.cz nebo něco podobného. Napište si do vyhledávání jméno Bouvet.
Objeví se maličký ostrůvek uprostřed širé modré pláně. Ostrůvek se jmenuje Bouvetøya. Na politických mapách je zmiňováno, že ostrov patří Norsku. To jméno je samozřejmě v norštině. Bouvet je francouzský kapitán Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier. Ten ho nějakým omylem objevil už 1. ledna 1739. Přijeli další mořeplavci, ale nikdo o to místo nestál, pak tam přistáli drsní Norové, na pár dní zakotvili, a tím pádem se podle nějakého starého předpisu stal ostrov norskou državou.
Ostrov se norsky řekne ø (nechtějte vědět, jak se to čte) a ya je logicky sdělením že to je ostrov toho pana Bouveta. Začnete kroužit myší po mapě a logicky hledáte pobřeží Norska, tam je ostrovů spousta. Ale nic!
Tak v zoufalství propátráte zbytek planety, a pokud nepůjdete dělat něco rozumnějšího, najdete ho nakonec na jižní polokouli, po zemanovsku vpravo dole. Je pozoruhodný tím, že je to místo nejvzdálenější od nějaké pevniny. Nejblíž to je do Antarktidy – 1700 km, k lidskému obydlí u Stolové hory a Kapského města na jihu Afriky 2500 km. Jinak tam není zhola nic, jen nejvyšší hora, co se jmenuje taky norsky.
Rozhodně bych vám nepřál, abyste odtamtud museli dopádlovat do civilizace. Když už, tak v lednu nebo v únoru, to tam nebývá tak velká zima. A vlastně moc nevím, proč by vás tohle vůbec mělo zajímat.
0402
Macinkovo trvání na ministerské židli pro Turka, prezidentova zásadovost a Babišův strach o beztrestnost z událostí vytvořily poměrně legrační koktejl. Premiérovi to vůbec radost nedělá, zvlášť když lidé začali plnit náměstí. Ale na druhou stranu jsou Macinka a Turek výbornou kouřovou clonou pro zrychlené změny zákonů, peníze pro Agrofert, personální čistky na úřadech a přípravu na zrušení veřejnoprávních poplatků jakožto prvního kroku k likvidaci svobody medií. Nepřehlédněme to, všímejme si a jednejme včas.
0302
Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R. Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!
LEDEN
3001
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční, a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?2901
Baví mě psát.
Cokoliv. Ze života, o historii, o lidské blbosti, o obyčejných věcech, o tom, co jsem zažil a co ještě určitě zažiju.
Nejdřív jsem psal ve škole perem. Obyčejným, s násadkou, inkoustem z kalamáře.
Příšerný rukopis zdobila občas kaňka.
Uvítal jsem, když jsem dostal plnicí pero.
Rukopis se nezměnil, ale přestaly kaňky v sešitě. Jenže levné plnicí pero mělo nedostatky. Občas se samo vyprázdnilo v tašce. Nebo doma na koberec.
Uvítal jsem, když jsem s kamarádem vyšmelil za tři žvýkačky první propisku.
Rukopis se spíš zhoršil, přestal být pro většinu lidí čitelný, ale už jsem nebyl pořád jako prase.
Uvítal jsem, když mi bylo umožněno psát konečně podle svého.
Na gymplu jsem zrušil psací písmo, které jsem už nepřečetl ani já, a začal psát tiskace. Bylo to dokonce rychlejší.
Uvítal jsem, když jsem si z první výplaty koupil kufříkový psací stroj.
Věděl jsem, že budu spisovatelem a psací stroj byla nezbytnost.
Ťukal jsem sice jako datel po večeři, ale už jsem neměl starost, jestli to po mně někdo přečte.
Ale dělal jsem překlepy a často mi příběh uprostřed psaní odběhl někam jinam, já musel založit papír i kopíráky a začít znova.
Uvítal jsem, když jsem dostal první počítač.
Všechno, co jsem napsal jsem mohl hned opravit nebo přepsat. Nebo smazat. Případně uložit.
První počítače měly spoustu nedostatků v nemotorném hardvéru, primitivním softvéru a velmi nešikovné periferii v podobě člověka. Přinášelo to mnoho nepříjemností, nejčastěji neuložené dílko, nebo uložené, ale nevědoucí kam, a tucet jiných zábav třeba s klapkou Del.
Uvítal jsem, když špičkové produkty Billa Gatese vystřídaly textový editor T602 (skoro nic z jejich výbavy jste na psaní povídky nepotřebovali), softvéry se vylepšovaly, i když čas od času jste měli chuť prohodit je okny. I harddisky nabízely nekonečně velký prostor, dokonce asi jen milionkrát menší než ty dnešní.
Uvítal jsem, když nastal internet. Začal jsem snít o tom, jak budu komunikovat s nějakým člověkem z Nového Zélandu, budeme si vyměňovat názory a potom i fotky z digitálu, a ve dnech, kdy bude pod mrakem to budeme moci ukládat do cloudu. Ovšem pro samé psaní a jinou práci nebyl na Zéland čas, ale zase jsem nemusel osobně běhat s potištěnými papíry do redakcí nebo na poštu.
Ale už jsem zase musel mít hesla a antivir a nepsat si s kdekým a neotvírat neznámé odesílatele. A taky jsem musel furt něco hledat ve slovníku. Encyklopedie mám v knihovně až u stropu, a Hanka tvrdí, že v mém věku bych už po štaflích neměl.
Uvítal jsem Google, který přenesl lezení po žebříku na oba ukazováčky (osm dalších prstů si celý život šetřím).
Google je docela fajn parťák, říkal jsem si, že s ním to dojedu, až budu mít všechno dopsáno, uložím ho do rakve a bude.
Jenže pak se začala blížit Inteligence Umělá (pro nás Ajka) a svět přestal být jako dřív.
Dokud jenom pro mě hledala informace ještě rychleji než kolega Google, bylo to fajn. Ovšem i tady se dopouštěla zásadních chyb. Nebyl na ni spoleh, ale vysvětlovalo se to tím, že je ještě mladá a časem se zlepší.
Horší bylo, když se rozhodla, že článek napíše místo mě. Měla ho hotový za pár vteřin, zatímco já jsem mohl mezitím myslet na daleko příjemnější věci. Když to bylo hotovo a napsala tam nesmysly, byl jsem po odevzdání práce za blbce. Nebo to bylo v pořádku a já si v tu chvíli uvědomil, že do konce života už nemusím nic psát, vymýšlet či pracovat. A ovšem že tak to budou mít všichni lidí, kteří se na ni obrátí. Bude jedno, jestli jste talentovaný a pracovitý autor, nebo totální lempl a neumětel, všichni to budou mít stejně. Takový textový komunismus. A protože to budou mít všichni od AI napsané na jedno brdo, nebude už vůbec žádný důvod, aby to někdo četl.
2801
Bylo jaro 1965. Mladý muž se vydal na velkou pěší túru. Šel po trase nedostavěné dálnice. Torza z nápadu podnikatele Bati, který dobře věděl, že bohatý stát znamená průmysl a obchod a ty zas rychlou a pohodlnou dopravu. Říkalo se jí Baťova dálnice, nebo taky Hitlerova, protože za protektorátu se dokončovaly některé stavby, než všechno utlumila válka. (Hitlerova dálnice byla ale jiná, měla spojit německá města Vídeň a Vratislav (Breslau) a vedla přes tenkrát českoněmecké město Brno.)
Mladý muž šlapal statečně, od pražského Spořilova až k Říčanům byla betonová vozovka, dál už jen shrnutá ornice a sem tam vybetonovaný propustek. Ale potkal dva muže, jeden měl dlouhý bíločervený klacek, druhý teodolit. Ti mu prozradili, že se právě začíná stavět dálnice znovu. V létě 1971 už vlastním autem projel slavných 18 kilometrů do Mirošovic přejmenovaných na dost dlouho na „Dál nic“. Cesta Praha – Brno se ze šesti hodin skrze náměstí v Kolíně a HavlBrod se přes Vlašim zkrátila na čtyři. Pak po té trase najezdil hlavně za muzikou desetitisíce kilometrů a už si nepamatuje, kdy a kde přibyl nějaký další kousek. V prosinci roku 2025 se přestalo dálničně projíždět uličkami Přerova, Přerov je obchvácen, a celá Dé jednička je úplně hotová. Šedesát let je úctyhodný rekord.
Dnes už by ten mladý muž celou trasu od Prahy až k břehu Sázavy asi neušel.
Jsem rád, když tam někdo z mých vnuků se mnou vyjede.
2701
Alena Schillerová nám oznámila, že už třináct let bojuje proti mainstreamu. To je statečné a náročné. Nejtěžší je bojovat proti mainstreamu, když sedíte ve vládě. Ovšem pořádně to můžete tomu mainstreamovi nandat, když se fotíte s pávy nebo když jdete po Malé Straně za hranolek.
Možná, že jí nikdo nevysvětlil, co to ten mainstream je. Třeba u nich v Malhostovicích (to je kousek za Brnem) žádný mainstream nebydlí.
Teď chodí Alena zamračená. Na kongresu ANO byly volby a ona získala ze všech anopapalášů nejmíň hlasů. Možná už v ANO není tak oblíbená.
2601
Když mě to popadne, a začnu vyprávět své zážitky z Druhé světové války, jsou všichni přesvědčeni, že kecám, že ta válka ani nikdy nebyla. V květnu pětačtyřicet jsme si mysleli, že válka už nebude. Pak se to nějak zvrtlo a byla studená. Jako školáci jsme byli informováni, že válku chtějí jen zločinci z Volstrýtu. Zatímco my chtěli mír a v hodinách kreslení jsme malovali holubice se zelenou přílohou. Když mě vzali na vojnu, zjistil jsem, že za mír musíme nejen kreslit, ale i bojovat. V místnosti štábu pluku jsme měli mapu, jak naše předsunutá divize vyrazí z Plzně a za osm dní vítězně doválčí až na břehy Rýna a vyhlásí tam mír. (Ve skutečnosti se počítalo s tím, že čeští vojáci budou po cestě zcela rozmašírováni a vyhlášení míru zbude na druhosledová vojska sovětská.)
Tehdy jsem si uvědomil, že volání po míru je největší lež politiky. Byly i další momenty: Budapešť 1956, Berlínská krize, Kubánská krize a sovětské rakety mířící na USA na Kubě, 21. srpen 1968… Vždycky se mír vytvářel útokem, agresí a podrobením národů všude kolem. Bylo jedno, jestli v čele stojí Stalin, Chruščov nebo Brežněv, carské uvažování tu bylo pořád.
Když se SSSR rozpadl, všichni mysleli, že je konec i válkám. Ale agresor je tu znovu a s ním i válka. Už jedenáctý rok. A zas všichni mluví o míru, jednají o míru, tváří se, že mír snad i chtějí. I agresor chce mír. Jeho představa míru ovšem znamená, že se mu všichni vzdají, že zase všechny ovládne a bude vykořisťovat. Jako tenkrát v tom pětačtyřicátém, když Rus vyhrál válku.
Lidé, kteří milují Putina a chtěli by to dnes taky tak, pořád mluví o míru. Mír podle nich bude, až se Ukrajina vzdá. Jenže Vladimír mír nechce. Aby mu zabránil, klidně si ve Photoshopu poškodí svou megadaču (česky rozsáhlé rekreační zařízení). Ještě jsme jeho demoliční grafiku neviděli, ale určitě to bude velmi působivý obrázek.
2501
Omlouvám se za svou delší nepřítomnost zde. Takový zdravotní problém. Někdy dost zásadní, jindy naopak. Podle toho, jak je svět na jednoho hodnej nebo naštvanej.
Před vánočními svátky na našich boocích rotovaly informace, názory, a nakonec i péef. Do toho všeho jsem pokračoval do finále na práci na webu https://porta-lochotin.cz. Prostě mela. Na první svátek vánoční jsme zahodovali a potom otevřeli náš byt svátečnímu reji naší celorodinné skrumáže. Skvělá událost, konec až nad ránem. Přišli všichni.
Druhý den jsem se probudil nevyndatelný z postele. Svaly, cévy, hlava a morek v kostech, všechno se přestalo pohybovat. Kdybych nebyl živý, mohl bych si myslet, že jsem neživý. Frčelo se se mnou do nemocnice. Tam mě prohlíželi, měřili, odebírali tekutiny, kapačkovali, nasazovali antibiotika a nutili dotýkat se prstem nosu.
Teď už je devátý den a jsem doma. Chodím, dýchám, i trochu myslím. Jen ta písmenka na klávesnici mi pořád někam uskakují. Ale lepší se to a bude čím dál líp. Ostatně jaro bude už za 54 dní.
1001
Praha se oděla do bílého.
Děti a romantici se radují.
Kalamita!
Občané jsou nešťastní.
Klouže to všem.
Autům to klouže dvakrát víc než lidem.
Mají čtyři kola.
Klouže to i pejskům, co se nevejdou do kabelky.
Nemyslete si, že ve vzduch je to lepší.
Na Ruzyni to klouže i letadlům.
Důchodci opatrně vykukují z okna.
Dcera volá, ať proboha nikam nechoděj.
Leda až odpoledne a jen do předsíně.
Nejhorší jsou na tom cyklisti.
Nevědí kudy.
Sníh jim zasypal vyznačené cyklopruhy.
0901
Některé lidi rozhodí informace, že Jan Hus byl katolický kněz. A ještě těžší je pro ně zkousnout fakt, že Ježíš Kristus byl Žid.
0601
Vědecko-ajťácká scéna nás skoro denně stíhá překvapovat novými vymyšlenostmi. Očekávám, že budeme už brzy zaskočeni novou umělou inteligencí, která bude nejen chytřejší než celé lidstvo, ale bude toho umět mnohem víc než ona sama.
Ke konci roku nám redaktoři zábavných týdeníků vždycky předestřou, co úžasného bylo vymyšleno v tom odcházejícím a co všechno nás čeká napřesrok. Vzpomínám si na jejich hlášky tak před pětadvaceti lety: „Do nových PC už se budou běžně montovat harddisky s kapacitou ohromných 20 Megabajtů!!“ Zkuste dnes někoho ohromit harddisky, co mají dvacet Terabajtů a přitom se vůbec nijak netočí.
Teď mají rubriky IT nový hit. Na obzoru je zařízení pro počítačově řízené mezilidské vztahy. Přišlo se na to, že láska mezi dvěma lidmi se dá naprogramovat. Nevím, jak to bude fungovat, jestli dvěma jedincům se voperují čipy, nebo něco spolknou a zafunguje chemie, ale láska bude na světě. Nebo si třeba vyhlédnete nejlepší holku z vašeho kolektivu, a nasměrujete na ni wi-fi, ona se do vás zblázní a nebude to nijak schopna odstranit. To by ovšem bylo téma pro lidskoprávní neziskovky. Ale i s tím si celkem snadno poradíte. Nasměrujete to na předsedkyni té lidskoprávky, a ona…
Bude to skvělý svět, který postupně vyplní láska všech se všemi. Ovšem jak znám ajťáky, vynoří se čertovo kopýtko. Drobná chybka v programu, a máte softvér, co zajistí, že se budou dva lidé (nebo dva národy, nehodící se škrtněte) mimořádně nenávidět. To by mohl být největší obchodní hit příští sezóny.
0501
Jak nejlépe odlákat pozornost od toxických dokumentů „Epstein“:
Pošlete největší letadlovou loď světa, aby zatkla diktátora v daleké zemi.
Je to trochu chucpe, ale velmi statečné. Mudrci celé planety se budou hádat, jestli to je podle práva a proč nebylo žádáno o souhlas Radu bezpečnosti OSN.
Epstein zapomenut, a kdyby se přece jen někdo další ozval, vyrazíme na Grónsko.
Tam bych ale doporučoval pro námořní pěchotu teplejší oblečení.
0201
Nikdy přesně nevím, jestli je důležitější, že ten starý rok skončil nebo že nový přichází. Ale stejně jako věk, je kalendář jenom číslo, a pokaždé nás přečíslí, ať se nám to líbí nebo ne. Konzervativci budou psát ještě do května, zatímco my roztěkaní, co si pleteme úterý s listopadem, máme na dotaz, co je teď za rok, umělou inteligenci.
Bouchalo se tentokrát (mluvím za Prahu) o velké poznání míň. Za pejsky a kočičky se postavil stát, omezil střelnicová místa a také povolenou decibelnost. Bylo to příjemné, celý den nic, a takový roztomilý občanský ohňostrojík začal poslední minutou předchozího roku. A ve 00:04 letos už jste mohli vyndávat pejska z peřiňáku. My nemáme ani peřiňák, ani psa, takže se do posilvestrovských debat na téma „voni zas neuklízejí hovna z chodníku“ nemusím zapouštět.
Zdá se, že lidi začínají ve složitějších časech mít k sobě nějak blíž (teda kromě některých) a problém postupně vysublimuje, stejně jako už nikdo nehltá informace o počtu poslaných SMS blahopřání.
Na TV taky moc nečučíme (ale film Vlny byl včera skvělý). Ale stejně mě vždycky dostane zpráva, že na Vánočním ostrově v Pacifiku, co je kousek za 180° poledníkem, kde zítra znamená včera, se slaví Nový rok dřív než u nás. Možná už o Vánocích.
Ale Velikonoční ostrov si na Nový rok bude muset počkat až do dubna.