Prachovka

Jeden z nejvíc zbytečných předmětů je prachovka.
Nemám na mysli zvláštní nádobku naplněnou střelným prachem, kterou nosili žoldnéři u pasu a po které dnes prahnou všichni starožitníci a militantní sběratelé. Prach jste nasypali na pánvičku pušky předovky poté, co jste do toho „předu“ natlačili kouli. Opravdickou kouli, ne ty pozdější aerodynamické napodobeniny, kterým se už neříkalo koule, ale radši jen kulka. Prostě ty moderní střelné zbraně už přestaly mít koule. Střílelo se tenkrát tak jedna rána za tři minuty, v mezidobí probíhaly všechny ty přípravné práce včetně sypání na pánvičku. To byla panečku válka! Kdyby se všichni strojní inženýři nezbláznili a nevymýšleli pořád něco nového, nemuseli jsme mít miliony mrtvých a dvakrát rozflákanou Evropu.
Jo a k té prachovce, pánvičce a kouli jste potřebovali ještě lunt. Já netuším, co a k čemu to bylo, jen vím, že to vypadalo jako hodně hladový, vyběhaný a štíhlý člověk. Převážně muž, protože holky se tolik nevyběhaly, tedy pokud nebyly běhny, ale to se nepatří.
Prachovka, o které byla řeč na začátku, je něco, bez čeho si nedovedete představit žádnou služku, služtičku a dívčinu pro všechno v domácnosti. Já vím, vy si vždy vybavíte děvče krev a mlíko (byly dodávány hlavně z venkova) s kratičkou sukénkou a malinkatou zástěrkou. Ale jejím nejdůležitějším pracovním nástrojem byla prachovka. Kratší tyčka, nejčastěji z rákosu nebo z bambusu, na konci opatřená větším chuchvalcem ptačího peří. Čím bohatší rodina, tím peří ze vzácnějšího ptáka. Nebylo-li zrovna nic jiného na práci, služka uklízela. Uklízení sestavovalo hlavně z oprašování. Nábytkové plochy, zrcadla, obrazy, komody, truhly i sesle, to vše se muselo oprášit. Prach se tak rozvířil po celém salonu, jídelně nebo budoáru, aby za nějakou chvíli dosedl, přesně na ta místa, odkud byl předtím odprášen.
V zimě se muselo topit. Uhlím nebo dřevem. Ani ty nejvznešenější aristokratické rody netopily elektřinou nebo plynem. A to bylo teprve prachu! Chudák služka, jen vynesla uhlí ze sklepa a přiložila, hned se chápala prachovky. Dnes mladé slečny nechápou.  

Slavík je ztracený

Slavík je ztracený

Je to poměrně laciný titulek, odkazující na letošního absolutního vítěze, ale přesně vystihuje situaci této obnovené „kulturní“ akce.

Před čtyřmi lety řada lidí uvítala – já mezi nimi – že tahle záležitost je u konce. Na rozdíl od Zlatého slavíka Mladého světa, který byl nesporným oživením hudební scény v totalitní době, obnovení akce v devadesátých letech pod názvem Český slavík bylo už jen byznysovou záležitostí, něčím, co se pokoušelo přitáhnout hlavně starší generace posluchaček. Ty mladší nemělo v nové otevřené době čím oslovit. Anketu proto dusila věčná neměnnost výsledků. A taky jí ubližovaly přehmaty a nešikovnosti stejně jako nedokonalý hlasovací systém, který dával velký prostor klanům a manipulacím. To vyvrcholilo – kromě dalšího – kauzami Řezník nebo Ortel, které kromě snižujícího se zájmu medií i samotných respondentů znamenaly i odchod sponzorů. Bez nich se nad celým podnikem zavřela voda.

Po čtyřech letech přišel miliardář Janeček. Spočítal si, že taková akce přenášená televizí a propíraná v mediích, by se dobře hodila k zamýšlené prezidentské kandidatuře, A že se vyplatí do ní ty prachy nalít.

Chtivost prosadit hlavně sebe pod heslem „Já to platím, já mohu cokoliv!“ se panu Janečkovi příliš nevyplatila. Jako první se distancovala televize Nova, která program vysílala. Pražská hygiena bude za účasti policie zkoumat, proč diváci v sále – včetně samotného Janečka – neměli roušky. Nadační fond Neuron se distancoval od svého zakladatele a mecenáše Karla Janečka, který při pátečním přímém přenosu z cen Český slavík varoval před očkováním dětí proti covidu. Ukončil s Janečkem spolupráci. A zdá se, že národ to celé poněkud odzíval.

Podpora v Janečkově „týmu“ koroduje. Nadační fond proti korupci, který založil v březnu 2011 postupně opustili podnikatel v dopravě Radim Jančura, herec Jan Kraus, pivovarník Stanislav Bernard nebo bezpečnostní expert Karel Randák.

Vypadá to, že začínat prezidentskou kampaň už dost provařenou anketou nebyl dobrý nápad. A že veřejnost budou tyhle věci zajímat víc, než že Marek Ztracený dostal nejvíc hlasů a komu všemu vynadal raper Řezník.

Sedmnáctého jedenáctý…

Tak už máme za sebou svátek, co ho komunisti chtěli přejmenovat zpátky na mezinárodní den studenstva, ale nepovedlo se jim to. Teď už se jim bude dařit jen máloco, sami jsme se o to u voleb postarali.

Slaví se všelijak. Někdo slaví svátek, někdo slaví proti tomu svátku a další slaví proti čemukoliv.

Z titulu mé profese mě zajímá, jak to má ten svátek s hudbou. My, co jsme v tom tenkrát jeli až po uši, si trochu nostalgie ke vzpomínkám dopřejeme, ale když jsem za ten den slyšel devětkrát hymnu a jedenáctkrát Modlitbu pro Martu, bylo to trochu příliš. Jinak na většině všech demonstrací, manifestací, případně průvodů zněl ze všeho nejvíc Karel Kryl nebo Spirituál kvintet. To bylo fajn, ale zaznívalo to i na shromážděních, kde by se autoři proti tomu měli bránit soudně.

Ze všeho nejvíc řečníci nabízeli slovo svoboda. Takové zaklínadlo. „Svoboda je to, co chci já a svoboda, co chcete vy, je cenzura a diktatura.“

Milion chvilek přišel s myšlenkou jediného demokratického kandidáta na prezidenta. Skvělý nápad a věřím Milionům, že to dotáhnou. Jen bacha na ty nejméně dvě desítky osobností i neosobností, které jsou přesvědčeny, že jediným správným kandidátem jsou právě oni. A jistě znovu zažijeme, že u každého návrhu budou Češi vědět proč ne, ale nebudou tušit koho jo.

Někomu chcípl pes a to je smutné. Rozumím chcíplákům i jejich protestům, mnohé podnikatele přivedla zmatená protikovidární politika Babišovy vlády na buben. Zdaleka nejde jen o restaurace. A kvůli zločinnému vládnímu zadlužování už nebude zachraňovat z čeho. A zatímco na Staromáku se protestovalo a máchalo vlajkami proti očkování (a proti EU), na Hlavním nádraží (a leckde jinde) se na očkování stály i čtyřhodinové fronty.

Náš největší disident z Průhonic položil květinu na Národní ráno ještě za tmy. Ochranka to tak vyhodnotila. Moudří mužové. Budoucí vláda bude klást klidně v poledne. I když nevím. Tolik stížností a nářků, co ta budoucí vláda ještě neudělala a nezařídila, jsem ještě neslyšel.

NAPŘESROK


Používá to slovo kdekdo od řadových mluvilů až po zastrkávače výrazů do slovníků spisovného jazyka. A všichni si myslí, že se jedná o příští rok, tedy ten nejbližší po tom, co prožíváme teď. Letos. A že napřesrok je vlastně poletos.
Nemyslím si to. Jedná se podle mě o ten rok, co bude potom, který bude potom, co je teď. Čili přespříští rok. Ten rok mezi tím normálně přeskočíme, ale nemůžeme ho vynechat, protože to by ten napřesrok byl zase rok příští.
Mohli bychom použít i slovo obrok. Ale to by se pletlo s potravinou pro koně, což nevím, co přesně je, a vy určitě taky ne, ale vím určitě, že to není seno. Dáte koním obroku a hned je jim do skoku až do napřesroku.Všimněte si ještě, slova dnes a letos jsou vždy uprostřed číselné osy a mají kolem sebe zrcadlově svoje příbuzné. Včera a zítra. Předevčírem a pozítří. Loni a příští rok. Předloni a napřesrok.
Kdykoliv v průběhu roku můžeme tvrdit, že se těšíme na Nový rok, po kterém (až pomine kocovina) bude celý rok nový rok. Nejméně do dubna si budeme plést tu novou roční číslovku. A kdyby se ten nový rok nepovedl, můžeme se těšit na napřesrok.

Šestadvacátý summit

Do Glasgowa se sjeli politici, vědci, novináři, aktivisté, demonstranti a mnozí další v počtu několika tisíc. Konal se 26. mezinárodní summit OSN proti klimatickým změnám.

Jako na většině předchozích setkání se nevyřeší prakticky nic, ale do boje s klimatem vlády naslibují biliony. Pravděpodobně ani ty sliby nesplní. Třeba ano, ale ty prostředky budou investovány do něčeho, jehož účinnosti si zatím nejsme moc jisti. Teplota planety stoupá, důsledky začínají být místy i vidět. Ale stále nevíme, jaký podíl z toho způsobuje činnost člověka. Neboli nevíme přesně, co to udělá s teplotou, když budeme některé aktivity společnosti rušit nebo omezovat.

Nabízí se zamyšlení: Nebylo by lepší místo „války s CO2“ se smířit s tím, že se planeta prostě oteplí a začít bránit důsledkům, které to přinese? Třeba stavěním mořských hrází, stěhováním sídel do vyšších poloh, řešením problémů zemědělství, péčí o vodu, o stromy a o krajinu. Určitě by to mělo pro lidi větší smysl než zjištění na konci století, že se plán jednoho a půl stupně přes astronomické náklady nepodařilo splnit. Možná by se obyvatelstvo planety s podobným přístupem lépe souznělo a víc chápalo náklady, které to přinese. Zatím sleduje jen zchudnutí všech ve jménu ne zcela jasného cíle a politiky, kteří se každoročně slétají stovkami vládních i soukromých tryskáčů, aby konstatovali, že situace je vážná, ale že se zase nic nesplnilo.