Archiv pro rubriku: Z mého života

Kdy jste naposledy spali v koruně stromu, kolik váží žlučník a po které dálnici je to nejblíž do nebe. A jak vysoké IQ jsem měl jako prenatál. Až to napíšu, bude to všechno v téhle rubrice.

Máchův květen.

Básník lásky Karel Hynek Mácha zemřel ve věku pouhých 25 let | Vysočina

Na prvního máje jsme chodili na Petřín k soše Karla Hynka, kde se vedly protirežimní projevy. Jednou jsme jen těsně unikli vyhození ze školy.

Mohl být tak rok třiašedesát. Už se leccos uvolňovalo, my kluci přišlí na vejšku z venkova jsme nasávali jak diví. Študácké kluby v Praze, to bylo něco úplně jiného než svazácké hrátky na okrese. Už byl Semafor a vyrojilo se plno dalších malých scén, hlavně kabarety a divadla poezie. Doznívala ještě éra dixielandu, ale už se dral ke slovu rock’n’roll. Poezii jsme všichni měli v malíku, na študáky techniky až dost. Taky jsme z velkého přetlaku poezii psali. Chodil jsem velmi vzpřímeně, když mi dvě básničky otiskli v renomovaném časopise. Školní četba, Vrchlický a Hálek mizeli v propadlišti, my byli prostě beatnická generace. Recitoval se Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, četli jsme Jacka Kerouacka. Vyvrcholilo to tím, že do Prahy přijel Allen Ginsberg a v roce šedesát pět byl zvolen králem studentského majálesu. Všichni zírali, jak je to vůbec možný, ale ono to moc možný nebylo, soudruzi majáles zakázali a Ginsberga vyhostili. Jedním z důvodů, kterým je popuzoval, bylo, že byl gay.

K tomu Máchovi se chodilo na prvního května snad od nepaměti. Nejdřív to byl hold Karlu Hynkovi, recitovala se klasika. Ale jak šel vývoj, víc se prosazovaly verše amerických beatniků a proplétaly se do toho i slova o svobodě a všelicos.

Toho večera jsme s kamarádem přicházeli později. Už to běželo a byl tam velikánský houf lidi. Zastavili jsme se na cestě a najednou jsem za námi slyšel nějaký dusot. Ohlédnu se, za námi pochodoval tam dvojstup příslušníků Veřejné bezpečnosti. Dupot kanad a řízné povely. Jak jsme stáli na té cestě, dvojstup se rozdělil a pochodoval oboustranně kolem nás. Asi šedesát pendreků. To ve mně byla dušička menší než malá. Naštěstí nás minuli a pochodovali směrem k epicentru. Tak jsme potlačili zvědavost i heroismus a nenápadně jsme se dekovali dolů svahem na Újezd. Tam už jich bylo taky plno a antony, ale nechali nás projít. Nastoupili jsme do tramvaje a jezdili jednu stanici sem a tam, aby nám nic neuniklo. Nakonec jsme dojeli na Malou Stranu do hospody U trojek.

Ti, co byli tam u Máchy zadrženi, už pak nestudovali.

Já, čtenář.

Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali.  Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.

Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.

Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelovou Farmou zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií.  Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.

Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.

Azimut.

Je tvrdíváno, že když se postarší muži sejdou v hospodě, nakonec se vždycky debata stočí na vojnu. Jaká to byla gumárna a zároveň prdel, největší průsery a taky, kdo a jak dosáhl na vytouženou modrou knížku.

Vysoká škola technického směru umožňovala svým zákazníkům trávit povinnou vojnu trochu jiným způsobem než obvyklou dvouletou blbárnou.  I soudruzi museli totiž uznat, že inženýr je užitečnější ve výrobním procesu než na rajonech. Čtyři roky jsme chodili každé úterý na vojenskou přípravku, plus dvě prázdninová soustředění. A pak na skutečnou vojnu na půl roku, což byla už s nějakou frčkou víceméně zašívárna.

Vojenskou katedru jsme měli v Konviktské ulici na Perštýně. Byla to trochu exotika, učebny i vybavení rakousko-uherské, do kamen se přikládalo z chodby jako někde na zámku. Jen jste v tom teplíčku nesměli usnout, což bylo obtížné, protože pondělní večery hrála v Malostranské besedě kapela Jazz Fiddlers až do půlnoci.

Jinak ale tento způsob vojny byl lábuž a my to přiměřeně oceňovali. Ovšem mám pocit, že ještě víc si to užívali naši vojenští pedagogové. Nejmíň major nebo podplukovník. V úterý nás učili a snad ještě jeden den v týdnu chystali přípravy, měli politické školení a taky hodinu tělocviku důstojníků, na to se dbalo.

I oni byli celý podzim a zimu s námi v teple. Ale hrát si na válku na učebně nejde. Pořadové cviky, kopání zákopů nebo orientace v terénu. Tak jsme na jaře vyráželi na cvičák do Motola, myslím, že dnes je tam golfové hřiště. Pořadové cvičení nešlo, protože tam byl velmi svažitý terén. Hloubení zákopů nás bavilo, byla to práce vleže, kdyby jako po nás někdo střílel. Dostali jsme polní lopatky, a za dvě hodiny, než jsme šli domů, už měli všichni sejmuté drny. A orientace v terénu. To znáte ze skautských táborů, ti starší ještě z branné výchovy: třista kroků směr osamělý strom, azimut 50°, a pak ještě dvacet změn směru až do cíle.

Abychom prokázali azimutální zdatnost, vymysleli naši milí lampasáci totéž za bezměsíčné noci. To už bylo dost drsné prodírat se křovím do svahu tam, kde dnes stojí Motolská nemocnice a stanice metra. Naštěstí kolegové z jiné třídy měli tohle cvičení už o měsíc dřív. Sdělili nám cennou informaci, že cíl bloudění je zcela konkrétní boží muko na pláni na Vypichu. Naše zášivná skupina nejdřív předstírala, že hledáme ten osamělý strom, ale pak už jsme to vzali přímo do kopce na Vypich.

Už jsme měli boží muko na dohled, ale vyskytla se nečekaná překážka: plot, který tam být neměl. On byl totiž začátek května, a to se vždycky na Letné provozovala vojenská přehlídka. Pěchota, tanky, děla, ženisti, taky koně a nad tím tryskáče. Prostě mraky vojáků z celé země a ti museli taky někde spát a mít polní kuchyně. Tak si na Vypichu rozbili tábor (rozbili tábor je prastarý vojenský termín, nejedná se o žádný vandalismus, právě naopak; vlastně nevím, jestli by se nemělo psát rozbyli) a oplotili, protože nikdo se nesměl dozvědět, že tam jsou, to bylo samozřejmě vojenské tajemství. Ovšem naše vojenské tajemství bylo dojít k tomu muku a to se nesměli dozvědět ani ti ubytovaní vojáci. Co teď?

Jak jsme dumali u toho plotu, všimli jsme si, že na nás míří samopal. V takové situaci se zvolá: “Stůj nebo střelím!“, ale ten strážný byl mazák. Okamžitě mu bylo jasné, že jsme úplně jiná armáda, a jen řekl: „Co tady blbnete, kluci?“ Vysvětlili jsme mu podrobně náš bojový úkol, aniž bychom mu prozradili nějaké vojenské tajemství. Pobavilo ho to a za nabídnutou cigaretu nám ukázal díru v plotě, kterou vojsko chodilo do Břevnova na pivo. Vstoupili jsme a provedli dokončení své mise rozsazením kolem muka a kolováním placatky rumu.

Dlouho, dlouho jsme si užívali své azimutální prvenství. Asi za hodinu se k plotu přiklátila velmi znavená skupina. Za ní funěl uřícený major a pokřikoval, ať se k plotu nepřibližují. Když spatřil náš hlouček uvnitř, pochopil, že má obrovský průser, a hlasem lišky, která tiše mluví ke kůzlátkům, nás lákal ven.

Rozloučili jsme se se strážným, vylezli dírou ven, ohlásili splnění úkolu jako první a šli na tramvaj. Bylo nám jasné, že břevnovské hospody budou plné vojska, a tak jsme na pivo dojeli až na Špejchar.

František.

Můj dědeček byl dílem umělec a dílem kapitalista. Narodil se, když devatenácté století právě začínalo poslední čtvrtinu. Byl to šikovný klučina, učitelé obdivovali jeho výtvarný talent. Jeho táta byl truhlář a řezbář, a očekávalo se, že František půjde v jeho stopě. Do učení ho rodiče vyslali do Vídně. Tam mohl nasbírat nejlepší zkušenosti uměleckého truhlářství z celého Rakouska i z celého Uherska. Nevím, jak na tom byl s jazyky, ale problém to asi nebyl; odborné názvosloví všech oborů bylo tehdy výhradně německé.

Po vyučení se vrátil do rodných Slatiňan u Chrudimě a pracoval v otcově firmě, kterou později převzal. Začátek dvacátého století byla laskavá doba, ta slavná belle epoque zavála okrajem až do podunajské monarchie. Svět už byl dost dlouho bez válek, páru pomalu začala střídat elektřina i výbušné motory, a lidstvo se začínalo cpát mezi ptáky. Movitější lidé si mohli dopřávat umění včetně užitého. Evropou prolétla secese, ale české země zatím stále ovlivňovaly retrostyly jako pseudorenesance nebo pseudobaroko. Nejen v architektuře, ale samozřejmě i v tvorbě nábytku a vybavení. Dědeček to měl dobré, ta doba – která měla už zanedlouho skončit – jeho podnikání přála. Šlechta v celém Rakousku-Uhersku přestavovala svá sídla a podobně se zařizovali noví kapitáni průmyslu nebo bankéři. Typickými produkty té doby byly třeba zámky Hluboká nebo Žleby přestavované do historizujícího hávu. A k tomu bylo potřeba i „historické“ vybavení. Řada zámeckých sálů i měšťanských salonů se pyšnila nábytkem, který měl na zadní straně nenápadnou cedulku: „František Jirouš, Slatiňany“. Dědeček si dopisoval s významnými magnáty z celého státu, tu s bankéři, tu s baronety. Objednávky chodily od Rothschildů, Schichtů nebo Larischů, někdo chtěl ložnici ve stylu Ludvíka XVI, jiný zas salon v anglickém slohu chippendale. Nabídky psal František německy, většina zákazníků byli Němci či Židé, Čechů poskrovnu.

Rodinný dům stál u mostu přes řeku Chrudimku (stojí tam dodnes). Největší prostor zabírala dílna. Nějaké stroje tehdejší truhláři neznali. Dílně vévodily tři velikánské truhlářské ponky (mrňousovi, co tam jezdil o prázdninách, se opravdu zdály obrovské). U nich truhláři připravovali díly budoucích skříní, stolů, ložnic, taburetů, knihoven a prádelníků. Poctivé dubové fošny, žádná dřevotříska, abyste si nemysleli. Vše většinou v rozměrech, které by do paneláku ani neprošly dveřmi.

Čtvrtý ponk byl menší, tam dědeček tvořil řezbářskou práci – květy, rostliny i postavy. Ty se pak staly hlavní výzdobou hotových nábytků. Na stěně nad ponkem měl dědeček asi tak sedmdesát různých dlát, do kterých jemně bušil dřevěnou paličkou. Tehdy mi bylo jasné, že až vyrostu, budu taky řezbářem. Doba mi to ale neumožnila, dalších čtyřicet let jsem si mohl vyřezávat tak maximálně po večerech na půdě. Několik dlát, dědictví po dědečkovi, pořád mám. Ale dnes už bych je neuměl ani nabrousit.

Hotové nábytky se pečlivě zabalily, naložily na vůz s koňským potahem a odjely do místa určení. Později už se to dalo svěřit nějaké zasilatelské firmě, která vlastnila sentinel, jestli teda víte, co to bylo.

Jako později narozený jsem z toho zas tak moc nestihl zažít. Z vyprávění vím, že dědeček byl veselý a společenský člověk. Před obědem pravidelně odcházel do hospůdky na čtvrtku vína. A taky prý hrál výborně na citeru. (To jsem nezažil, ale skoro osmdesátiletý mě bral sebou na dlouhé výlety po krajině Železných hor.)

Dědečkův život i podnikání časem krabatilo dvacáté století. Krajinou se přehnaly dvě války, šlechta zchudla, boháči přišli o fabriky, obyčejný lid postihla měnová reforma. Dědeček už neměl zakázky, sem tam restauroval nějakou sochu z kostelů. Přišli soudruzi, aby vstoupil do truhlářského družstva, že budou vyrábět kuchyňský nábytek. Dědeček nevstoupil. Sedával v létě v altánku na malé zahrádce a v zimě v kumbálku za opuštěnou dílnou. Když jsem tam v létě dorazil, trávil jsem většinu času s ním. Ač vyhlášený nemluva, spolu jsme toho napovídali strašně moc. On mezitím vlastně pořád bafal z fajfky s dlouhatánskou troubelí. Dozvídal jsem se o těch dávných nespěchavých časech. Byl hodně sečtělý, zajímal se o všechny obory, nejvíc o techniku a pokrok. Fascinoval mě časopis, co měl v altánku, list Epocha z roku tak 1911 o objevech a vynálezech. Skoro v každém čísle se psalo o nových vzducholodích, hlavně Zeppelinech.

Vždy, když se ocitnu v nějakém zámku nebo kostele, zírám na tu starodávnou krásu a říkám si, tohle klidně mohl vytvořit můj dědeček: František Jirouš, Slatiňany.

Pejprbek.

Bývávaly doby, kdy v každém i menším městě byl knihvazač. Bylo to úctyhodné povolání, tradovalo se, že vazač každou knihu, kterou vázal, taky hned přečetl. Knihvazačská dílna bývala v kůlně někde na dvoře, vonělo to tam lepidlem, vzácnými papíry a kouřem z fajfky, regály okázale nabízely všeliké barvy čerstvě svázaných svazků. Na malém městě bylo knihvazačství takovým shromažďovadlem místního intelektuálstva; stačilo zajít s něčím ke svázání, nebo jen vdechnout tu vůni a zjistit, co kde vyšlo nového. Mladí literáti tenkrát vydávali své knihy vlastním nákladem, přinesli si z tiskárny pár potištěných archů papíru a knihař jim to tady úhledně svázal. Pak už stačilo věnování a dívka dostala básnickou prvotinu z pera ctitele. Vázaly se samozřejmě i jiné publikace například diplomky nebo celé ročníky časopisů, zatímco vkladní knížky vydávaly peněžní ústavy už svázané.

Můj táta si chodil nechat svázat nějakou knížku poměrně často a bral mě sebou, takže tu vůni mám v nose dodnes. Tenkrát existovaly knihy vázané a knihy brožované. Ty první odcházely už z tiskárny kvalitně vypravené a krásné na pohled i na omak. Něco pro movitější lidi, středoškolské profesory a ještě dříve šlechtu. Klidně se propapučte nějakým zámkem a uvidíte obrovské knihovny s nádhernými svazky v regálech až do stropu. A netvrďte mi, že tohle všechno komtesa skutečně přečetla.

Těm druhým se říkalo brožované, a nikdo mi nevysvětil proč. Vždyť brož byla taková ozdoba, šperk, co dámy krášlil na místě, kde páni nosí vyznamenání. Taky se tam zapichoval. Brožované se už dnes knihám neříká, spíš vám bude bližší slovo pejprbek. Tyhle knížky pro chudší vrstvy byly laciné. Byly to vlastně velké archy z tiskárny naněkolikrát poskládané a strčené do nebarevné papírové obálky. Když jste si je chtěli přečíst, vzali jste kuchyňský nůž a stránku po stránce jste tu brožku rozřezali. Po přečtení záleželo na tom, zda šlo o brak či krásnou literaturu. V prvním případě titul končil na toaletě. Mohli jste si tam dobře počíst až do chvíle, kdy jste zjistili, že stránky 31 až 44 už byly upotřebeny a dějová linka je v hajzlu.

Ty hodnotné brožované jste odnesli ke knihvazačovi, ten je srovnal a očistil, obalil předsádkou z krásně potištěného papíru, vše prošil, zalepil, slisoval a seřezal okraje. Vrcholem byla tvrdá obálka, když ne z kůže tak aspoň plátěná, na hřbetu s vyraženým názvem. Zasunuli jste na vhodné místo do knihovny a začali přemýšlet, koho pozvete, aby obdivoval vaši úhlednou knihovnu.

Já například mám na viditelném místě v plátěné vazbě jednadvacet ročníků časopisu o folku a o country. Vždycky, když některý otevřu, překvapí mě, co všechno jsme stihli napáchat.

Normálně si zařvat…

Převážnou část své dosavadní existence jsem byl živ a zdráv. Choroby se mi oklikou vyhýbaly. Pravda, byl jsem trochu slepý a trochu na hlavu. Průměr tři dioptrie a psychiatrická diagnóza ale nebyly na překážku mého společenského růstu. Abych nezapomněl: v mládí mi vyoperovali slepé střevo. To bylo ještě předtím, než vám v rámci zdravotního nadstandardu na to střevo nabídli kontaktní čočky. Ani ve sportech jsem nebyl příliš motorný, což mě uchránilo od případných úrazů.

Všechno má své plusy a mínusy. Když se můžete chlubit tím, že jste zažili Protektorát Böhmen und Mähren, znamená to, že v dnešní době už nepatříte k nejmladší generaci. Dozvíte se, co všechno strašné jste v průběhu věků zavinili, ale zase už vám nikdo nemůže nadávat do svazáků.

A taky se s věkem objeví drobné potíže. Začal jsem trochu chraptit a hlas přestával být zvonivým. Naše milá orlékařka nahlédla do krku a se zvážněnou tváří mě odeslala na kliniku. Na klinice se kolem mého krku sešlo několik orlkapacit a tvářily se ještě vážněji. Něco ošklivého prý roste na levé hlasivce. Příliš mě neuklidnilo, že to není na pravé; horší byla informace, že to říznou. Ujistili mě, že mluvit budu a pak už jsem usnul skrze narkózu. Řízli to. Zřejmě i s hlasivkou. To bylo před rokem.

Tři týdny v nemocnici nebyly nic moc. Jenže jsem si nemohl stěžovat, protože jsem – nemluvil. Propustili mě s tím, že se to zlepší. Na kontrolách každý měsíc se to nelepšilo nýbrž stejnilo. Nemluvil jsem. Jen šeptal. Což mi zakazovali, aby šepotem hlasivka netrpěla. Stal jsem se mlčenlivým. Já, který, když ho pozvali do rádia, mluvil hodinu a moderátor už se nedostal ke slovu!

Rodina si postupně zvykla na má gesta a grimasy. Ale zkuste zajít s přáteli na pivo, a být mlčícím zábavným společníkem.

Zůstali mi nejbližší a plno přátel, se kterými si dopisuji, a taky mnoho přátel na Facebooku. Nejsem žádný honič lajků, ale když někoho svými ptákovinami pobavím nebo když někdo s mými myšlenkami souzní, mlčenlivě přichází radost.

Zvykl jsem si na myšlenku, že už mluvit asi nebudu. Při kontrolách mi většinou řekli „buďte rád, že se nádor nevrací“. Rád jsem, až mi bude sto deset, stejně už toho moc nenamluvím.

Ale stalo se. Vlastně omylem, při masáži krčních obratlů. V určité poloze jsem začal – chraplavě – ale mluvit. Po třech větách se sice unavím a končím, ale věřím, že se to bude zlepšovat. Třeba někdy dáme pivo a pokecáme.

Čtenář.

Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.

Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.

Naše trampská základna.

Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.

Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.

Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.

S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.

Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!

Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.

Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.

Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.

Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.

Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí! 

Vápno.

V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.
Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).
Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nikdo nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky následuje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.
Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke sklepu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.
Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. Tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.
Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!
Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.

Nikdy se nechlubím. Nikdy!

Ví se o mně, že jsem si pořídil šest vnoučat, konkrétně dvě vnučky a čtyři vnuky. Následně jsem se rozhodl, že už to stačí, a začal jsem si dávat pozor. I tak se všichni dost povedli.

Nejstarší zrovna teď odmaturoval. Nechci zdržovat informací, že s vyznamenáním. Prý žádný problém, i když se komise chovala přespřísně, jako by studenti nestudovali víc než rok na vzdáleném konci wifiny.

Během toho podivného předmaturitního roku si stihl udělat řidičák a státnici z angličtiny. Jo a taky ho ještě před maturitou přijali na dvě vysoké školy. Tak má problém, pro kterou se rozhodne. Možná pro tu třetí, kde prý přijímačky udělal, ale zatím ještě nedostal vyrozumění.

Za rok se tu zase pochlubím, co dvojčata.

No fakt jsem asi dobrej. A taky mají hodně šikovnou babičku. Víte, co nám to dalo práce vychovat jim vhodné rodiče?

O houbách a mém podílu na porážce Třetí říše.

Výsledky voleb do Senátu se mi moc líbí, zatímco ten, komu neprospěly, je prý vůbec nesleduje. Mezitím denní přírůstky nakažených rostou každý den, ale tisícovku ještě nepokořily (možná, než tohle dopíšu, už tam čtyřciferno bude).

Takže pryč od politiky i od covidu, nejlíp někam do lesa na houby. To je ale teď už záležitost spíš pro mykology, my obyčejní, co rozeznáme tak maximálně muchomůrku červenou od choroše, máme nejmíň na dvě třetiny roku s klobouky a jinými výtrusnicemi utrum.

Jinak s houbami letos asi vůbec nic moc, ani ty pravdoláskové houby, co rostou 29. září na Den české státnosti, se nepovedly. Ale může to být taky můj subjektivní problém, protože Hanka má pořád ještě berle, a ačkoliv jsem gůglil jak jsem gůglil, na speciální berle do lesa jsem nenarazil.

My, co máme do lesa čtyři metry (fakt nekecám, les se vine kolem našeho plotu), chodíme už sedmdesát let buď k obrázku, nebo aspoň ke křížku. Chodili jsme tam na houby i dřív, ale to jsme ještě neměli mě. Obrázek byl až na kopci, kde se jedna neinformovaná stařenka ukryla před bouřkou pod nejvyšší strom. Křížek byl mnohem blíž a měl dramatickou historii. To jsme 6. května 1945 v Sázavě vyhlásili revoluci. Najednou vytáhl flintu z půdy za trámem každý druhý, přestože Němci za to slibovali trest smrti. Na všech příjezdových komunikacích jsme postavili barikády. Protože náš dům je na konci u lesa, stála barikáda z poražených stromů kousek za ním. Mně bylo dva a půl a pušku jsem neměl, tak jsem dostal funkci spojky mezi kuchyní a sklepem. Obrana byla dokonalá, revolucionáři za barikádou a na svazích hlubokého kaňonu, jestli to tam znáte, tak byste příslušníky wehrmachtu v tu chvíli být nechtěli. Ale befel je befel, i když už bylo skoro po válce. Dva náklaďáky Němčourů se o ten zásek zarazili, kolem našeho domu to začalo lítat a babička mě hnala, že mám službu ve sklepě.

Němci se snažili otočit náklaďáky zpátky k Benešovu, a ti, co nevolantovali, stříleli kolem sebe jako zběsilí. Mladý Vláďa Ptáček se špatně kryl za stromem, a proto je tam ten křížek. Němci zbaběle prchli a my jsme s babičkou každý rok v květnu nosili k tomu křížku kytky.

A ty houby – jak známo – v květnu ještě moc nerostou.

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Koutkem oka přejedu ulici: Ni živáčka! Dokonce ani pejskové nemají potřebu konat potřebu. Ani ptáčkové neševelí, ani popeláři neřachtají. A nad tím vším svítí Slunce taky úplně tiše. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Prosinec

Blíží se víkend a s ním nás navštíví i prosinec.
Západní křesťané budou postupně zapalovat svíčky na adventních věncích a budou se chystat na dvoutisícídevatenáctý příchod Krista. (Nebo dvoutisící dvacátý? Nevím, já se v tom roce nula tenkrát do Betléma nedostal, všechny lety byly dlouho dopředu vyprodané.)
Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5780. výročí stvoření světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.)
Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha vraždit novináře nebo střílet do křesťanů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí v člunu cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Nepřátelé islámu to samozřejmě detailně properou na sociálních sítích.
Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se tolik nestřílí, ale víc se kutá uhlí.

Vždyť létat je tak snadné.

V mládí jsem nalétal spoustu vzduchokilometrů. Dokonce pamatuji ještě letadla Iljušin-14, co držela pohromadě silou vůle a s drncavou ladností dosedala na travnaté letiště v Holešově. A pak taky pařížské Orly a pár dalších evropských velkoletišť, v krátkém čase šedesátých let, kdy se to na chvíli mohlo. Pak jsem absolvoval jednu cestu z Kyjeva s Aeroflotem, a od té doby jsem do letadla už nikdy nevkročil. Ale to je jiná historka, nebudu vám kazit dopoledne vyprávěním, jak mi šlo o život. Na nic se mě neptejte.

Tak jsem se stal uzemněným pozorovatelem létání a život mne vysadil do místa, nad kterým jako by se sbíhaly všechny vzdušné trajektorie. Nad naší chalupou plují cestující do Athén a Istanbulu, přes Emiráty až po Ceylon a Sydney. Nezávidím. Jednak nesnáším organizované zájezdy ani to, že musíte vstát za svítání, abyste obsadili dobré místo na pláži. Dlouhodobé válení na písku už vůbec ne. Někdy se ve mně probere i docela normální lidský soucit, když si představuji, jak jim během dovolené zkrachovala cestovka a oni trčí v nějaké přímořské špeluňce bez naděje na návrat.

Ale to není typická situace. Za letních nedělí se nad naší chalupou prohýbají břicha Boeingů a Airbusů s vracejícími se turisty. Co dvě minuty jeden průlet. Když uvidí ten náš barák, jdou na klesání, protože Letiště Václava Havla už není daleko.

Samý civilní provoz. To za minulého času bylo jinak. Z letiště v Čáslavi nám těsně nad komínem obden burácely Migy 21 a chránily tak náš ničím nerušený spánek. To Gripeny si nad námi dovolí přeletět jednou za maďarský rok.

I jinak je na obloze živo. Když letí vrtulník směr jihovýchod, bude nabírat zraněné z nějaké havárky na dálnici D1. Z východu na západ vozí vojenskou poštu z Čáslavi do Tábora. A když zakrouží a dosedne, přiletěl multimiliardář, který má u nás taky chalupu. Malá letadélka z civilního letiště ve Vlašimi, ještě menší motorová rogala, a pak jednou na konci léta kolem nás majestátně propluje skupina horkovzdušných balonů. A tím se vracíme zpátky v letu času až někam k Ikarovi.

Olovo

Nedlouho po listopadu 89 jsme začali vydávat FOLK & COUNTRY. Náš časopis. Byla to událost, každý krůček jsme prožívali s velkou vážností. Nést rukopisy do tiskárny mohl samozřejmě jen šéfredaktor, kdyby bylo potřeba něco vysvětlit. Tak jsem vzal celou tu otep papírů a šel.

Netušil jsem, že na tisk našeho skromného časopisu musí být tiskárna tak obrovská, ale byla. V přízemí byly obrovské papírové role. Jako když kombajn rozhází po poli dokulata sbalenou slámu. Vedle stál stroj, velký asi jako válcovací stolice. Chroustal ty obrovské role a něco na ně s klapotem a rachotem tiskl. O patro výš byly kanceláře a v jedné z nich jsem odevzdal svůj náklad rukopisů a fotografií. Byli rádi a ukázali mi, kde bude probíhat sazba našeho časopisu. V té místnosti to probíhalo tak, že kdyby tam metalová kapela otočila volume napravo, nebyla by slyšet. Stálo tam několik strojů, které řinčely, klapaly, hvízdaly a funěly. Možná nehvízdaly, jen funěly, ale já byl zvukově oslněn. Stroj byl kombinací malé vysoké pece a psací stroje. U každého seděl seriózně vypadající pán, zřejmě vzdělanec, protože bušil do kláves jako zkušená písařka.

A teď to přijde: Zmáčkl třeba klapku A a do nějaké štěrbiny v tom stroji stříklo žhavé olovo. Když to vystydlo, byl to nenápadný hranolek, na jehož vršku vystupovalo to A. Horká sazba se tomu říkalo. Hranolek se posunul a na jeho místo stříklo další písmeno. Za chvíli byl z olova celý řádek a za ním třetí a desátý a nakonec byl hotový sloupec s kompletním článkem.
Co s ním bylo dál, vám možná napíšu jindy. Teď jen tolik, že takhle z olova vznikala jen asi čtyři čísla našeho měsíčníku. Mezitím se odstranily ostnaté dráty na hranicích a do tiskárny přivezla zahraniční firma počítače, na kterých se sázelo už všechno kromě ředkviček. A za pár měsíců jsme na počítači připravovali sazbu celého časopisu v redakci. Stroje i olovo zmizely ve sběrně kovů.
Možná jsem mohl ještě nějakých dalších deset let obdivovat tu předpotopní olověnou sazbu, kdyby nepřišel Listopad. Jenže kdyby nepřišel Listopad, tak by ten náš ani žádný podobný časopis vůbec nemohl vyjít.

Blbejch 220 V.

Jako obvykle přehánějí, říkal jsem si, když media zdůrazňovala, že v neděli napadne dvacet centimetrů sněhu.  Pravdu jsme měli všichni. U nás napadlo deset. Na horách jistě o hodně víc, aby průměr udělal těch dvacet. Padalo, padalo už od temné noci. Beru to stoicky. Prohrábnou nebo neprohrábnou mi cestu až k vratům podle toho, jestli za traktorem bude sedět Ivan nebo Karel. Vrstva na dvoře buď roztaje nebo neroztaje.  V červnu u nás už sníh nikdy neleží. Nakoupeno mám všeho dostatek: potraviny, nápoje – hlavně vybrané, sůl, náboje, petrolej… S posledními dvěma položkami samozřejmě kecám, koukal jsem včera na nějaký western. Zato syreček dle pejska a kočičky nechybí. Prostě zazimování Juppa proběhlo podle zvyklostí.

Naše polosamota dokonale zasypaná. Něco mi vykládejte o globálním oteplování! Stromy na zahradě, koukám z okna, trpí pod závaly těžkého mokrého sněhu. Z takového materiálu ani sněhuláka nedáte. Větve se ohýbají, některé až k tendenci prasknout.

A teď dejte pozor, autor přechází k celospolečenským souvislostem: Větve se lámou, stromy se vyvracejí pod tíhou. A padají na dráty elektrického napětí. Nebo chcete-li proudu, mně je to fuk. Dvacet tisíc domácností je najednou bez elektřiny. Na Benešovsku jako na Šumavě nebo na Plzeňsku. Jak správně tušíte, já jsem Benešovsko. Ta čísla mi hlásí Hanka z Prahy mobilem. Stručně, aby mi ho nevybila. Já už jsem se od světa odpojil.

Na lince poruch milá operátorka přijme moje hlášení. Bodejť by nebyla milá, když sedí někde v teple. Já jsem taky milý, ale za chvíli už mi nepůjde topení a nebude splachovat splachovač. No není to pakárna, když dělají plynová topení na elektriku?

Neříkám, že to bylo hned. Dokonce několik hodin, třikrát to problikalo a zhaslo, až to nakonec začalo svítit, topit, splachovat, vařit i wifiovat. Zázrak! A já si uvědomil, že za to vděčím človíčkům, co jezdí od sloupu ke sloupu, vylezou nahoru v tomhle bordelu, který se ani nedá nazvat počasím, něco tam zmrzlými prsty propojí a já už zase svítím.

Zkuste taky občas – před tím, než na všechno naštvaní a od celého světa odpojení – svítit.

 

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Budou Vánoce.

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

Budou Vánoce.

Smysl uklízení je podle mého názoru v tom, že je potřeba udělat místo pro nový nepořádek. A správný čas pro úklid je tehdy, když se nedá projít nebo když už nemůžete vůbec nic najít. To si ovšem myslíme my muži.

Ženy to mají jinak. Mají v sobě nějaké hodiny (tím nemyslím ty zprofanované biologické), které jim řeknou, že je čas uklidit. A jedním z těch uzlových bodů je čas předvánoční. O Adventu, kdy se lidé mají usebrat a roztoužit. Ale naše milé polovičky vyrážejí s vysavači, mopy a úklidovými prostředky z televizních reklam na turné kolem bytu. My maskulíni se při tom držíme zkrátka. Ze slušnosti si aspoň uklidíme zásuvky svého psacího stolu a dojde-li na nejhorší, asistujeme při věšení vypraných záclon. Jinak nepřekážíme a pod záminkou nutného dokupu dárků odcházíme za stejně postiženými kamarády do restauračních zařízení.

Stejně jsem ale nepochopil význam úklidu před svátky míru a pokoje. Ovšem děje se tak od nepaměti, takže asi nějaký prastarý obyčej. Jestlipak by se takhle horečně šůrovalo, kdyby se žádný Ježíšek nenarodil?

Když je uklizeno, mohou Vánoce začít. Po nich jsou na kobercích zbytky bramborového salátu a všudypřítomné jehličí, v bedně s hračkami úlomky vanilkových rohlíčků, v rohu místnosti zbyla hromádka roztrhaných vánočních papírů a skříně se nedají dovřít pod náporem nových přebytečností, které vám letos nanosil Ježíšek

Sluneční zapadákov

Taky vás to štve, ne že ne. V půlce odpoledne už je tma jak v tlustém střevě. Zítra – o první adventní neděli slunce zapadá v 16:03. Počítáte s tím, že tenhle sluneční zapadákov se bude zhoršovat až do zimního slunovrat. Není tomu tak. V Prosinci Slunce zapadá prakticky stejně. O Vánocích bude den končit stejně jako dneska. A potom se dny začnou prodlužovat. Na Hromnice – o hodinu více. Nekecaj, 2. února zapadá slunce 16:55. A určitě vás bude zajímat, jakou velikost má Slepičí krok. Přibližně pět minut. To je ovšem pohled nočňátka, jako jsem já. Ti, co ráno vstávají do práce, budou zase vědět, že v těchto dnech vychází slunce v 7:30, kdežto o zimním slunovratu až v 7:56. Aby se vám lépe vstávalo, dodám, že jaro bude už za 115 dní.

Tak to přišlo (zima).

Tak to přišlo. My optimisté jsme doufali, že i letošní zimou prokličkujeme v sandálech a tričku až do dubna. Utěšujeme se představou, že v půlce listopadu napadne hafo sněhu a bude to poslední sníh letošní zimy. Nemám nic proti lyžařům, ale jsem rád, když jsou všichni až v Alpách. Že je zima, se pozná podle toho, že celé naše údolí je zahaleno hustým dýmem. Náš soused zase sehnal nějaké nové staré pneumatiky a topí. Sousedi souseda se střídají v trpění podle směru větru. Bulvár v čele s televizí Nova nás přesvědčuje, že letošní zima bude opravdu krutá. Jen jak slunce zasvítí na zbylé zmrzlé listy, spouštějí se s rachotem se stromů dolů. Štěkot psů ochraptěl. Mechuji škvíry mezi okny a umístím syreček na střechu pro případ, že by nás to přece jen zachumelilo. Snad by nás našli. Funguje vůbec u Kolína Horská služba? Tak takhle vypadá to slavné globální ochlazování? Nařizuji budíka na 20. březen a jdu spát.

Moje problémy

2.5.2016 * Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam nádherně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

100 let

24.4.2016

Koluje spousta fórů o tchýních a plno lidí má určitě důvod své tchýně nesnášet. Měl jsem kliku. Měl jsem tu nejlepší tchýni na světě. Moudrou, tolerantní, chápavou a zábavnou. Moje žena není daleko od pravdy, když říká, že jsem se oženil kvůli tchýni.
Dnes by se Marta dožila 100 let.

Sněháňka.

Sněháňka.

5.1.2015 * V noci přišla zase sněháňka. Napadlo skoro 2 cm. Ti, co předpovídali, že tahle zima bude krutá, měli pravdu.

Hned jak se probudím (budím se tak dvě hodiny po probuzení), půjdu uklízet dvůr.

Distancuji se od práce s lopatou nebo hrablem. Mám na to fukar. Ano přesně ten fukar na spadané listí. Napadne-li méně než pět centimetrů, fukar to bere. Práce kvapná velmi platná. Za pět minut jsem hotov s celým dvorem.

Je to adrenalinová záležitost a vyžaduje to zkušenost a mistrovství. Proud vzduchu víří sníh do spirál a do tornád a hlavně všemi směry. Stačí malá nepozornost, nastavit fukar proti zdi. V tu ránu máte oči sněhem zaváté.

Vypínám fukar a zapínám pocit uspokojení. Už ani nemám chuť stavět sněhuláka. Stačí se podívat do zrcadla.

Ticho.

 2.1.2015 * Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Víte, co je to ladybird, ladybug nebo ladybeetle?

27.12.2014 * No přece beruška. A viděli jste někdy ožralou berušku? Samozřejmě se nechci dotknout členek významného hudebního tělesa; mám na mysli sluníčka vícetečná.

Globální oteplování probouzí drobné živočichy uprostřed zimy. Najednou koukám, na mém pracovním stole přistála beruška. No chvíli to je zpestření. Pak už tolik ne. Beruška je hrozně vlezlá. A protože má značný počet nohou, je násobně vlezlejší než lidé. (Když si ji prohlédnete pozorně a zblízka, zjistíte, že počet nohou je překvapivě sudý.)

Beruška leze po stole, zdolává moje poznámky na papírcích, vydrápe se na tužku a několikrát provádí turistiku z konce na konec, trajdá po odložených brýlích. Nechávám ji, ona se jednou musí unavit. Teprve když se drápe nahoru po mojí vinné sklence, nevlídně ji setřesu. O alkohol se s nikým dělit nebudu! Sám mám málo.

Nezapírám, že na svém stole mám i bez brouků dělný nepořádek. Tak tam takhle leží i otevřený lihový zvýrazňovač (česky fixka). Beruška doleze ke hrotu popisovače, obchází ho ze všech stran, zkoumá a evidentně fetuje. Trvá to jen pár chvil, než se dá na ústup. Ale ouha! Zmatenými pohyby typu chci tam, nevím kam, zůstává na místě a potom se dlouho točí v malém kolečku a nakonec začne dělat mrtvého brouka. Zítra ji čeká beruščí kocovina a ta musí být strašná.

Cesta na blízký východ 2.

18.5.2014 * Flákáte se na koupališti navzdory tomu, že počasí se vůbec nechová jako na jaře. Spíš se chová hnusně. Ale to je podobojími Tatrami normální. Slovenské radio hlasí, že na Chopoku sněží, což si můžete ověřovat v přímém přenosu. Sledujete to se skrývaným úžasem, protože jediné, co si dovolíte vystrčit z termálního bazénu (38°C, hodnota ve Farenheitu neudána) jsou oči, nos a šošolka. Zíráte na velehory, které jste se učili ještě jako Československo, vdechujete zhluboka tatranský vzduch, protože konzervy s ním se ještě neprodávají, a na hlavu vám kape něco hrozně studeného. Tady prší, i když neprší.

Dny jsou tady sice skoro jeden jako druhý, ale sportovně velmi náročné.

Ráno vstát (to je ze všeho nejtěžší). Procházka na vydatnou snídani. Zpátky na pokoj a trochu dospat. Do bazénu nebo do vířivky nebo do obojího. Ale nepřehnat. Oběd se vynechává, ze snídaně jsme naducaní až až. Po neobědě káva a knížka. Knížka, pokud není od Redla, uondá ke spánku. Prozkoušení dalších bazénů a atrakcí. Náročná cesta do restaurace. (300 m.) Vydatná večeře a pár piv. Náročná cesta z restaurace (345 m.) Na pokoji. Postel, panák, knížka, druhý panák, plán na zítra a spát.
Po týdnu, co jsme se znovu narodili (ve skutečnosti jen čtyři dny) je čas myslet na návrat. Ale co to fouká?

Tlaková níže hloubky Mariánského příkopu řádí nad šesti státy Evropské unie a řadou zemí ještě nezačleněných. Asi tak od Istanbulu po Hradec Králové. Nacházet se v epicentru klimatického masakru není záviděníhodné, ale nám se to podařilo.

Fouká. Nikdo se nezabývá tím, že létají větve. To jsme ještě v bazénu. Létají reklamní cedule. Odpadkové koše. Potom létají plastová lehátka, kus 20 kg. To už pozorujeme radši za oknem. Nějaká ta lavička nebo bilboard. Květináče s umělými palmami. (Nevím, proč tyhle blbosti jsou v každém akvaparku.) Létali by i lidé, kdyby nebyli zalezlí.

Zítra jedeme domů. Pojedeme třetím povodňovým stupněm. Blízký východ fakt není žádná sranda.

Myslel jsem, že hloupé Česko má nejvíc billboardů navíc. Není tomu tak. Slovensko jich má víc. (Teď – stejně jako doma – na nás shlížely podobné xichtíky politiků. A podobně hovadská hesla.) Po tom uragánu jich – aspoň na severu – už víc nemá. Žádná škoda, škoda je stromů, které v Tatrách popadaly.

Jo a když jsme přijeli domů, řidičák, techničák, občanka a další důležité dokumenty ležely na stole.

Cesta na blízký východ.

15.5.2014 * Vydali jsme se s Hankou do ciziny. Většina lidí se na zahraniční turné vydává o těch velkých svátcích, my jsme nebyli většina, ale jen dva, tak jsme vyrazili až po nich.

Na D1 to šlo, protože byla neděle. Ale navzdory všem skeptikům a brblalům se tam pracovalo. Hlavně nasazení techniky teď připomíná pláž Omaha v Den D. Výhled na oranžové stavebníky byl sympatický, výhled na totálně žluté Česko už míň. I Haná svítí žlutě, tak nám ta nepříjemná barva nechala zapomenout na stesk po Zahradě.

Dálnice až do Zlína, ve Zlíně pumpa a u pumpy okamžik podobný tomu, když vám anakonda nabízí pohled na své vnitřnosti. Prostě nemám řidičák, techničák, občanku a další důležité dokumenty, bez nichž neexistuji. A taky české peníze. Někam se to podělo, ztratilo, vypadlo, ukradlo se, rozmočilo, zaniklo. Ale máme €€ a pasy, tak se hrdě vydáváme dál, do Eurozóny už je to jenom kousek. Už od Humpolce je naštěstí počasí, že by psa nevyhnal, natož policistu. Stejně je ale neuvěřitelné, jak se taková cesta protáhne přesným dodržováním dopravních předpisů.

Konečně jsme na místě v Tatransku a provazy vody crčí furt. Lezeme do horkého bazénu a na hlavu nám šplouchá ledový déšť. Takže statisticky vzato je to příjemný průměr. A ovšem taky hlad, ale všichni rekreanti odjeli (i ve slovenském kalendáři jsou na následující dni svatí Pankrác, Servác a Bonifác), všechny restaurace dnes už zavřely, takže je to celé na pizzu.
V pondělí se počasí trochu umoudří, i slunce se na chvíli ukáže. Ale kousek od nás vyhlásili druhý povodňový stupeň a v Doněcku probíhá to referendum. Ale zase je tu pohoda. Slováci jsou milí, vstřícní (po české vlajce jsme nikoho šlapat neviděli) a hlavně nejsou na všechno permanentně nasraní jako Češi. Možná tu mají míň Japonců.

(možná pokračování)

Ležatá osmička

14.4.2014 * Ležím si takhle v posteli a najednou koukám, že tam neležím sám. To by vůbec nemuselo být nezajímavé.

Ale nečekejte žádné erotické vlhno. Co do příjemnosti má ta situace spíš opačné znaménko. Raší mi zub. Namítnete, že v mém věku už je na rašení trochu pozdě, že by to mohly být tak maximálně třetí zuby. Ale sami víte, že třetí zuby je taková básnivá metafora, třeba o tom, že jste v mládí dělali všelijaké hovadiny, pak jste zmoudřeli, usadili se, ale ke stáru jste se k těm hovadinám vrátili. A třetí zuby je také shovívavé pojmenování všech zubů, které jste dostali, podědili, vyženili, byly vám přiděleny… Prostě zuby nevlastní.

Tenhle, co rašil, byl vlastní až až. Jenže se asi trochu styděl, že raší zrovna mně. Tak vyrašil v mé ústní dutině tak daleko a hluboko, že už to snad ani není ústní dutina moje. A jak tam v tom koutě byla tma, spletl si směr a vyrostl ne nahoru, ale naležato. Jak říkám: Ležím si v posteli a najednou koukám, že neležím sám.

Lidem se promine, že nikoho nemají, že jsou single. Ale zubu se to prominout nedá, protože zub singl je kravina. Je zbytečný, protože nemá proti komu kousat. Je tam pro parádu. Jenže na co paráda, když v tom koutě je tma a navíc vyrostl naležato.

Největší problém je ta dálka od centra mých úst. Úsměv mám kompletní a široký, akorát všechny čtyři osmičky jsem ve dvaceti odevzdal na zubní klinice. Nikomu jsem to nikdy neřekl, a tak mne všichni vždy považovali za velmi moudrého. Takže: to, co mi vyrašilo, je devítka, zub supermoudrosti.

Šel jsem konzultovat devítku se svým zubním lékařem. Vzal pidizrcátko, chvilku pozíral a pravil, že je to osmička. Tedy ležatá osmička. No nepřel jsem se, i když mám jiný názor. Názor proti názoru, každej víme svý. On má na ten svůj diplom a roky praxe, já si tam zase dosáhnu špičkou jazyka.

Šel jsem domů a přemýšlel, jak se se svou supermoudrostí porovnám. Pokud vím, tak nekonečno v puse neměl ani Albert Einstein.

Třetí míza

4.1.2014 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku srpna budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Rekonvalescence 2

28.11.2013 * Děkuji všem, co mi od včerejška poslali své soucity, svá povzbuzení a přání hojení. Udělal jsem zajímavou zkušenost: když rozbijete auto o strom, shoří vám barák nebo se vám doktoři porýpou nožem v břiše, jste lidem o hodně sympatičtější, než když vyhrajete milion.

Chovám se vzorně, jak se na rekonvalescenta sluší a jak jsem slíbil. Vlastně jsem panu doktorovi slíbil, že nevezmu do ruky krumpáč.  Jinak jsem toho snad víc nenasliboval, o tom, že nevezmu do ruky myš, tam nic nebylo. V takovémhle odpočinkovém čase si uvědomíte, jak velký bordel máte v počítači z plodnějších měsíců a let, a že by se tím mělo něco udělat. Začnete pravidelným střídáním slov prdel a Bill Gates a pomalu se rozhoupete k akci. Zálohuje Juppův tenhle počítač vůbec někdo? Já vím, lidí je málo. Poslední záloha 13.8. Tak honem!

E-mail. Denně mi chodí tak patnáct mailů, dvě stě oznámení, že na mě někdo reagoval na Facebooku a čtyři stovky spamů. Tak tedy rychle do nevyžádané pošty doplňovat nevyžádané odesilatele. Stále dostávám nabídky na zázračný živý plot. Jednou jsem si objednal dvacet sazeniček a všechny do týdne uschly. U každé e-mailové adresy by měl být nějaký kód, který by značil, že jste muž. Nechodilo by vám tolik nabídek na podprsenky. Je s podivem, kolik lidí má potřebu mě školit a nabízí nějaké semináře. Díky, jsem chytrý až až.  Lyžovačka v Alpách se mi teď moc nehodí a koupání na Špicberkách teď v zimě žádná cestovka nenabízí. Co se Okamura dal na politiku, tak se portfolio dost smrsklo.

Jo, nějak se mi špatně zobrazují videa. Teda zobrazují se dobře, ale zobrazuje se jenom zvuk. Obraz se nezobrazuje. Tak jsem to video poslal Hance na jiný počítač, ať to skoukne. Obraz se jí zobrazoval, ale nešel zvuk. Prostě skrz wokno buď nevidíte nebo neslyšíte.

Rekonvalescence

27.11.2013 * Absolvuji pooperační rekonvalescenci a je mi fajn. Za poslední čtyři týdny jsem zhubl o 7 kilo (fakt jsem netušil, že žlučník váží tolik). Vede do mne daleko víc otvorů, než je zvykem. Zatím nesmím běhat a skákat. Mohu ležet, sedět, stát, procházet se a létat. S dodatkem, že mám létat pomalu a nízko. Všichni se o mě starají, nemusím plno věcí dělat sám. Třeba zavazovat si tkaničky nebo nosit nákupy lahvového piva. Nemohu zatím nosit kalhoty s páskem a jiné škrtící věci. Ale můžu řídit automobil. Kniha o folku nepočká, tak jsem se vydal ke svým archivům. Je to trochu zvláštní, když si v pyžamu u pumpy na D1 natankujete plnou nádrž. Ale personál to nerozhodilo. Hlavně když jsem naťukal správný PIN. Kdybych tankoval v burce, tak by to možná neskousli. Na Sázavě krásně, stromy šumí. Sníh ještě netaje, protože zatím žádný nenapadal. Knížka o folku pomalu bobtná. Tedy hlavně pomalu. A Folková růže bude už za 256 dní.