Archiv pro rubriku: Z mého života

Kdy jste naposledy spali v koruně stromu, kolik váží žlučník a po které dálnici je to nejblíž do nebe. A jak vysoké IQ jsem měl jako prenatál. Až to napíšu, bude to všechno v téhle rubrice.

Vápno.

V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.
Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).
Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nikdo nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky následuje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.
Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke sklepu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.
Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. Tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.
Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!
Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.

Naše trampská základna.

Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.

Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.

Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.

S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.

Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!

Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.

Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.

Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.

Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.

Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí! 

Nikdy se nechlubím. Nikdy!

Ví se o mně, že jsem si pořídil šest vnoučat, konkrétně dvě vnučky a čtyři vnuky. Následně jsem se rozhodl, že už to stačí, a začal jsem si dávat pozor. I tak se všichni dost povedli.

Nejstarší zrovna teď odmaturoval. Nechci zdržovat informací, že s vyznamenáním. Prý žádný problém, i když se komise chovala přespřísně, jako by studenti nestudovali víc než rok na vzdáleném konci wifiny.

Během toho podivného předmaturitního roku si stihl udělat řidičák a státnici z angličtiny. Jo a taky ho ještě před maturitou přijali na dvě vysoké školy. Tak má problém, pro kterou se rozhodne. Možná pro tu třetí, kde prý přijímačky udělal, ale zatím ještě nedostal vyrozumění.

Za rok se tu zase pochlubím, co dvojčata.

No fakt jsem asi dobrej. A taky mají hodně šikovnou babičku. Víte, co nám to dalo práce vychovat jim vhodné rodiče?

O houbách a mém podílu na porážce Třetí říše.

Výsledky voleb do Senátu se mi moc líbí, zatímco ten, komu neprospěly, je prý vůbec nesleduje. Mezitím denní přírůstky nakažených rostou každý den, ale tisícovku ještě nepokořily (možná, než tohle dopíšu, už tam čtyřciferno bude).

Takže pryč od politiky i od covidu, nejlíp někam do lesa na houby. To je ale teď už záležitost spíš pro mykology, my obyčejní, co rozeznáme tak maximálně muchomůrku červenou od choroše, máme nejmíň na dvě třetiny roku s klobouky a jinými výtrusnicemi utrum.

Jinak s houbami letos asi vůbec nic moc, ani ty pravdoláskové houby, co rostou 29. září na Den české státnosti, se nepovedly. Ale může to být taky můj subjektivní problém, protože Hanka má pořád ještě berle, a ačkoliv jsem gůglil jak jsem gůglil, na speciální berle do lesa jsem nenarazil.

My, co máme do lesa čtyři metry (fakt nekecám, les se vine kolem našeho plotu), chodíme už sedmdesát let buď k obrázku, nebo aspoň ke křížku. Chodili jsme tam na houby i dřív, ale to jsme ještě neměli mě. Obrázek byl až na kopci, kde se jedna neinformovaná stařenka ukryla před bouřkou pod nejvyšší strom. Křížek byl mnohem blíž a měl dramatickou historii. To jsme 6. května 1945 v Sázavě vyhlásili revoluci. Najednou vytáhl flintu z půdy za trámem každý druhý, přestože Němci za to slibovali trest smrti. Na všech příjezdových komunikacích jsme postavili barikády. Protože náš dům je na konci u lesa, stála barikáda z poražených stromů kousek za ním. Mně bylo dva a půl a pušku jsem neměl, tak jsem dostal funkci spojky mezi kuchyní a sklepem. Obrana byla dokonalá, revolucionáři za barikádou a na svazích hlubokého kaňonu, jestli to tam znáte, tak byste příslušníky wehrmachtu v tu chvíli být nechtěli. Ale befel je befel, i když už bylo skoro po válce. Dva náklaďáky Němčourů se o ten zásek zarazili, kolem našeho domu to začalo lítat a babička mě hnala, že mám službu ve sklepě.

Němci se snažili otočit náklaďáky zpátky k Benešovu, a ti, co nevolantovali, stříleli kolem sebe jako zběsilí. Mladý Vláďa Ptáček se špatně kryl za stromem, a proto je tam ten křížek. Němci zbaběle prchli a my jsme s babičkou každý rok v květnu nosili k tomu křížku kytky.

A ty houby – jak známo – v květnu ještě moc nerostou.

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Koutkem oka přejedu ulici: Ni živáčka! Dokonce ani pejskové nemají potřebu konat potřebu. Ani ptáčkové neševelí, ani popeláři neřachtají. A nad tím vším svítí Slunce taky úplně tiše. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Prosinec

Blíží se víkend a s ním nás navštíví i prosinec.
Západní křesťané budou postupně zapalovat svíčky na adventních věncích a budou se chystat na dvoutisícídevatenáctý příchod Krista. (Nebo dvoutisící dvacátý? Nevím, já se v tom roce nula tenkrát do Betléma nedostal, všechny lety byly dlouho dopředu vyprodané.)
Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5780. výročí stvoření světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.)
Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha vraždit novináře nebo střílet do křesťanů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí v člunu cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Nepřátelé islámu to samozřejmě detailně properou na sociálních sítích.
Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se tolik nestřílí, ale víc se kutá uhlí.

Vždyť létat je tak snadné.

V mládí jsem nalétal spoustu vzduchokilometrů. Dokonce pamatuji ještě letadla Iljušin-14, co držela pohromadě silou vůle a s drncavou ladností dosedala na travnaté letiště v Holešově. A pak taky pařížské Orly a pár dalších evropských velkoletišť, v krátkém čase šedesátých let, kdy se to na chvíli mohlo. Pak jsem absolvoval jednu cestu z Kyjeva s Aeroflotem, a od té doby jsem do letadla už nikdy nevkročil. Ale to je jiná historka, nebudu vám kazit dopoledne vyprávěním, jak mi šlo o život. Na nic se mě neptejte.

Tak jsem se stal uzemněným pozorovatelem létání a život mne vysadil do místa, nad kterým jako by se sbíhaly všechny vzdušné trajektorie. Nad naší chalupou plují cestující do Athén a Istanbulu, přes Emiráty až po Ceylon a Sydney. Nezávidím. Jednak nesnáším organizované zájezdy ani to, že musíte vstát za svítání, abyste obsadili dobré místo na pláži. Dlouhodobé válení na písku už vůbec ne. Někdy se ve mně probere i docela normální lidský soucit, když si představuji, jak jim během dovolené zkrachovala cestovka a oni trčí v nějaké přímořské špeluňce bez naděje na návrat.

Ale to není typická situace. Za letních nedělí se nad naší chalupou prohýbají břicha Boeingů a Airbusů s vracejícími se turisty. Co dvě minuty jeden průlet. Když uvidí ten náš barák, jdou na klesání, protože Letiště Václava Havla už není daleko.

Samý civilní provoz. To za minulého času bylo jinak. Z letiště v Čáslavi nám těsně nad komínem obden burácely Migy 21 a chránily tak náš ničím nerušený spánek. To Gripeny si nad námi dovolí přeletět jednou za maďarský rok.

I jinak je na obloze živo. Když letí vrtulník směr jihovýchod, bude nabírat zraněné z nějaké havárky na dálnici D1. Z východu na západ vozí vojenskou poštu z Čáslavi do Tábora. A když zakrouží a dosedne, přiletěl multimiliardář, který má u nás taky chalupu. Malá letadélka z civilního letiště ve Vlašimi, ještě menší motorová rogala, a pak jednou na konci léta kolem nás majestátně propluje skupina horkovzdušných balonů. A tím se vracíme zpátky v letu času až někam k Ikarovi.

Olovo

Nedlouho po listopadu 89 jsme začali vydávat FOLK & COUNTRY. Náš časopis. Byla to událost, každý krůček jsme prožívali s velkou vážností. Nést rukopisy do tiskárny mohl samozřejmě jen šéfredaktor, kdyby bylo potřeba něco vysvětlit. Tak jsem vzal celou tu otep papírů a šel.

Netušil jsem, že na tisk našeho skromného časopisu musí být tiskárna tak obrovská, ale byla. V přízemí byly obrovské papírové role. Jako když kombajn rozhází po poli dokulata sbalenou slámu. Vedle stál stroj, velký asi jako válcovací stolice. Chroustal ty obrovské role a něco na ně s klapotem a rachotem tiskl. O patro výš byly kanceláře a v jedné z nich jsem odevzdal svůj náklad rukopisů a fotografií. Byli rádi a ukázali mi, kde bude probíhat sazba našeho časopisu. V té místnosti to probíhalo tak, že kdyby tam metalová kapela otočila volume napravo, nebyla by slyšet. Stálo tam několik strojů, které řinčely, klapaly, hvízdaly a funěly. Možná nehvízdaly, jen funěly, ale já byl zvukově oslněn. Stroj byl kombinací malé vysoké pece a psací stroje. U každého seděl seriózně vypadající pán, zřejmě vzdělanec, protože bušil do kláves jako zkušená písařka.

A teď to přijde: Zmáčkl třeba klapku A a do nějaké štěrbiny v tom stroji stříklo žhavé olovo. Když to vystydlo, byl to nenápadný hranolek, na jehož vršku vystupovalo to A. Horká sazba se tomu říkalo. Hranolek se posunul a na jeho místo stříklo další písmeno. Za chvíli byl z olova celý řádek a za ním třetí a desátý a nakonec byl hotový sloupec s kompletním článkem.
Co s ním bylo dál, vám možná napíšu jindy. Teď jen tolik, že takhle z olova vznikala jen asi čtyři čísla našeho měsíčníku. Mezitím se odstranily ostnaté dráty na hranicích a do tiskárny přivezla zahraniční firma počítače, na kterých se sázelo už všechno kromě ředkviček. A za pár měsíců jsme na počítači připravovali sazbu celého časopisu v redakci. Stroje i olovo zmizely ve sběrně kovů.
Možná jsem mohl ještě nějakých dalších deset let obdivovat tu předpotopní olověnou sazbu, kdyby nepřišel Listopad. Jenže kdyby nepřišel Listopad, tak by ten náš ani žádný podobný časopis vůbec nemohl vyjít.

Blbejch 220 V.

Jako obvykle přehánějí, říkal jsem si, když media zdůrazňovala, že v neděli napadne dvacet centimetrů sněhu.  Pravdu jsme měli všichni. U nás napadlo deset. Na horách jistě o hodně víc, aby průměr udělal těch dvacet. Padalo, padalo už od temné noci. Beru to stoicky. Prohrábnou nebo neprohrábnou mi cestu až k vratům podle toho, jestli za traktorem bude sedět Ivan nebo Karel. Vrstva na dvoře buď roztaje nebo neroztaje.  V červnu u nás už sníh nikdy neleží. Nakoupeno mám všeho dostatek: potraviny, nápoje – hlavně vybrané, sůl, náboje, petrolej… S posledními dvěma položkami samozřejmě kecám, koukal jsem včera na nějaký western. Zato syreček dle pejska a kočičky nechybí. Prostě zazimování Juppa proběhlo podle zvyklostí.

Naše polosamota dokonale zasypaná. Něco mi vykládejte o globálním oteplování! Stromy na zahradě, koukám z okna, trpí pod závaly těžkého mokrého sněhu. Z takového materiálu ani sněhuláka nedáte. Větve se ohýbají, některé až k tendenci prasknout.

A teď dejte pozor, autor přechází k celospolečenským souvislostem: Větve se lámou, stromy se vyvracejí pod tíhou. A padají na dráty elektrického napětí. Nebo chcete-li proudu, mně je to fuk. Dvacet tisíc domácností je najednou bez elektřiny. Na Benešovsku jako na Šumavě nebo na Plzeňsku. Jak správně tušíte, já jsem Benešovsko. Ta čísla mi hlásí Hanka z Prahy mobilem. Stručně, aby mi ho nevybila. Já už jsem se od světa odpojil.

Na lince poruch milá operátorka přijme moje hlášení. Bodejť by nebyla milá, když sedí někde v teple. Já jsem taky milý, ale za chvíli už mi nepůjde topení a nebude splachovat splachovač. No není to pakárna, když dělají plynová topení na elektriku?

Neříkám, že to bylo hned. Dokonce několik hodin, třikrát to problikalo a zhaslo, až to nakonec začalo svítit, topit, splachovat, vařit i wifiovat. Zázrak! A já si uvědomil, že za to vděčím človíčkům, co jezdí od sloupu ke sloupu, vylezou nahoru v tomhle bordelu, který se ani nedá nazvat počasím, něco tam zmrzlými prsty propojí a já už zase svítím.

Zkuste taky občas – před tím, než na všechno naštvaní a od celého světa odpojení – svítit.

 

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Budou Vánoce.

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

Budou Vánoce.

Smysl uklízení je podle mého názoru v tom, že je potřeba udělat místo pro nový nepořádek. A správný čas pro úklid je tehdy, když se nedá projít nebo když už nemůžete vůbec nic najít. To si ovšem myslíme my muži.

Ženy to mají jinak. Mají v sobě nějaké hodiny (tím nemyslím ty zprofanované biologické), které jim řeknou, že je čas uklidit. A jedním z těch uzlových bodů je čas předvánoční. O Adventu, kdy se lidé mají usebrat a roztoužit. Ale naše milé polovičky vyrážejí s vysavači, mopy a úklidovými prostředky z televizních reklam na turné kolem bytu. My maskulíni se při tom držíme zkrátka. Ze slušnosti si aspoň uklidíme zásuvky svého psacího stolu a dojde-li na nejhorší, asistujeme při věšení vypraných záclon. Jinak nepřekážíme a pod záminkou nutného dokupu dárků odcházíme za stejně postiženými kamarády do restauračních zařízení.

Stejně jsem ale nepochopil význam úklidu před svátky míru a pokoje. Ovšem děje se tak od nepaměti, takže asi nějaký prastarý obyčej. Jestlipak by se takhle horečně šůrovalo, kdyby se žádný Ježíšek nenarodil?

Když je uklizeno, mohou Vánoce začít. Po nich jsou na kobercích zbytky bramborového salátu a všudypřítomné jehličí, v bedně s hračkami úlomky vanilkových rohlíčků, v rohu místnosti zbyla hromádka roztrhaných vánočních papírů a skříně se nedají dovřít pod náporem nových přebytečností, které vám letos nanosil Ježíšek

Sluneční zapadákov

Taky vás to štve, ne že ne. V půlce odpoledne už je tma jak v tlustém střevě. Zítra – o první adventní neděli slunce zapadá v 16:03. Počítáte s tím, že tenhle sluneční zapadákov se bude zhoršovat až do zimního slunovrat. Není tomu tak. V Prosinci Slunce zapadá prakticky stejně. O Vánocích bude den končit stejně jako dneska. A potom se dny začnou prodlužovat. Na Hromnice – o hodinu více. Nekecaj, 2. února zapadá slunce 16:55. A určitě vás bude zajímat, jakou velikost má Slepičí krok. Přibližně pět minut. To je ovšem pohled nočňátka, jako jsem já. Ti, co ráno vstávají do práce, budou zase vědět, že v těchto dnech vychází slunce v 7:30, kdežto o zimním slunovratu až v 7:56. Aby se vám lépe vstávalo, dodám, že jaro bude už za 115 dní.

Tak to přišlo (zima).

Tak to přišlo. My optimisté jsme doufali, že i letošní zimou prokličkujeme v sandálech a tričku až do dubna. Utěšujeme se představou, že v půlce listopadu napadne hafo sněhu a bude to poslední sníh letošní zimy. Nemám nic proti lyžařům, ale jsem rád, když jsou všichni až v Alpách. Že je zima, se pozná podle toho, že celé naše údolí je zahaleno hustým dýmem. Náš soused zase sehnal nějaké nové staré pneumatiky a topí. Sousedi souseda se střídají v trpění podle směru větru. Bulvár v čele s televizí Nova nás přesvědčuje, že letošní zima bude opravdu krutá. Jen jak slunce zasvítí na zbylé zmrzlé listy, spouštějí se s rachotem se stromů dolů. Štěkot psů ochraptěl. Mechuji škvíry mezi okny a umístím syreček na střechu pro případ, že by nás to přece jen zachumelilo. Snad by nás našli. Funguje vůbec u Kolína Horská služba? Tak takhle vypadá to slavné globální ochlazování? Nařizuji budíka na 20. březen a jdu spát.

Moje problémy

2.5.2016 * Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam nádherně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

100 let

24.4.2016

Koluje spousta fórů o tchýních a plno lidí má určitě důvod své tchýně nesnášet. Měl jsem kliku. Měl jsem tu nejlepší tchýni na světě. Moudrou, tolerantní, chápavou a zábavnou. Moje žena není daleko od pravdy, když říká, že jsem se oženil kvůli tchýni.
Dnes by se Marta dožila 100 let.

Sněháňka.

Sněháňka.

5.1.2015 * V noci přišla zase sněháňka. Napadlo skoro 2 cm. Ti, co předpovídali, že tahle zima bude krutá, měli pravdu.

Hned jak se probudím (budím se tak dvě hodiny po probuzení), půjdu uklízet dvůr.

Distancuji se od práce s lopatou nebo hrablem. Mám na to fukar. Ano přesně ten fukar na spadané listí. Napadne-li méně než pět centimetrů, fukar to bere. Práce kvapná velmi platná. Za pět minut jsem hotov s celým dvorem.

Je to adrenalinová záležitost a vyžaduje to zkušenost a mistrovství. Proud vzduchu víří sníh do spirál a do tornád a hlavně všemi směry. Stačí malá nepozornost, nastavit fukar proti zdi. V tu ránu máte oči sněhem zaváté.

Vypínám fukar a zapínám pocit uspokojení. Už ani nemám chuť stavět sněhuláka. Stačí se podívat do zrcadla.

Ticho.

 2.1.2015 * Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Víte, co je to ladybird, ladybug nebo ladybeetle?

27.12.2014 * No přece beruška. A viděli jste někdy ožralou berušku? Samozřejmě se nechci dotknout členek významného hudebního tělesa; mám na mysli sluníčka vícetečná.

Globální oteplování probouzí drobné živočichy uprostřed zimy. Najednou koukám, na mém pracovním stole přistála beruška. No chvíli to je zpestření. Pak už tolik ne. Beruška je hrozně vlezlá. A protože má značný počet nohou, je násobně vlezlejší než lidé. (Když si ji prohlédnete pozorně a zblízka, zjistíte, že počet nohou je překvapivě sudý.)

Beruška leze po stole, zdolává moje poznámky na papírcích, vydrápe se na tužku a několikrát provádí turistiku z konce na konec, trajdá po odložených brýlích. Nechávám ji, ona se jednou musí unavit. Teprve když se drápe nahoru po mojí vinné sklence, nevlídně ji setřesu. O alkohol se s nikým dělit nebudu! Sám mám málo.

Nezapírám, že na svém stole mám i bez brouků dělný nepořádek. Tak tam takhle leží i otevřený lihový zvýrazňovač (česky fixka). Beruška doleze ke hrotu popisovače, obchází ho ze všech stran, zkoumá a evidentně fetuje. Trvá to jen pár chvil, než se dá na ústup. Ale ouha! Zmatenými pohyby typu chci tam, nevím kam, zůstává na místě a potom se dlouho točí v malém kolečku a nakonec začne dělat mrtvého brouka. Zítra ji čeká beruščí kocovina a ta musí být strašná.

Cesta na blízký východ 2.

18.5.2014 * Flákáte se na koupališti navzdory tomu, že počasí se vůbec nechová jako na jaře. Spíš se chová hnusně. Ale to je podobojími Tatrami normální. Slovenské radio hlasí, že na Chopoku sněží, což si můžete ověřovat v přímém přenosu. Sledujete to se skrývaným úžasem, protože jediné, co si dovolíte vystrčit z termálního bazénu (38°C, hodnota ve Farenheitu neudána) jsou oči, nos a šošolka. Zíráte na velehory, které jste se učili ještě jako Československo, vdechujete zhluboka tatranský vzduch, protože konzervy s ním se ještě neprodávají, a na hlavu vám kape něco hrozně studeného. Tady prší, i když neprší.

Dny jsou tady sice skoro jeden jako druhý, ale sportovně velmi náročné.

Ráno vstát (to je ze všeho nejtěžší). Procházka na vydatnou snídani. Zpátky na pokoj a trochu dospat. Do bazénu nebo do vířivky nebo do obojího. Ale nepřehnat. Oběd se vynechává, ze snídaně jsme naducaní až až. Po neobědě káva a knížka. Knížka, pokud není od Redla, uondá ke spánku. Prozkoušení dalších bazénů a atrakcí. Náročná cesta do restaurace. (300 m.) Vydatná večeře a pár piv. Náročná cesta z restaurace (345 m.) Na pokoji. Postel, panák, knížka, druhý panák, plán na zítra a spát.
Po týdnu, co jsme se znovu narodili (ve skutečnosti jen čtyři dny) je čas myslet na návrat. Ale co to fouká?

Tlaková níže hloubky Mariánského příkopu řádí nad šesti státy Evropské unie a řadou zemí ještě nezačleněných. Asi tak od Istanbulu po Hradec Králové. Nacházet se v epicentru klimatického masakru není záviděníhodné, ale nám se to podařilo.

Fouká. Nikdo se nezabývá tím, že létají větve. To jsme ještě v bazénu. Létají reklamní cedule. Odpadkové koše. Potom létají plastová lehátka, kus 20 kg. To už pozorujeme radši za oknem. Nějaká ta lavička nebo bilboard. Květináče s umělými palmami. (Nevím, proč tyhle blbosti jsou v každém akvaparku.) Létali by i lidé, kdyby nebyli zalezlí.

Zítra jedeme domů. Pojedeme třetím povodňovým stupněm. Blízký východ fakt není žádná sranda.

Myslel jsem, že hloupé Česko má nejvíc billboardů navíc. Není tomu tak. Slovensko jich má víc. (Teď – stejně jako doma – na nás shlížely podobné xichtíky politiků. A podobně hovadská hesla.) Po tom uragánu jich – aspoň na severu – už víc nemá. Žádná škoda, škoda je stromů, které v Tatrách popadaly.

Jo a když jsme přijeli domů, řidičák, techničák, občanka a další důležité dokumenty ležely na stole.

Cesta na blízký východ.

15.5.2014 * Vydali jsme se s Hankou do ciziny. Většina lidí se na zahraniční turné vydává o těch velkých svátcích, my jsme nebyli většina, ale jen dva, tak jsme vyrazili až po nich.

Na D1 to šlo, protože byla neděle. Ale navzdory všem skeptikům a brblalům se tam pracovalo. Hlavně nasazení techniky teď připomíná pláž Omaha v Den D. Výhled na oranžové stavebníky byl sympatický, výhled na totálně žluté Česko už míň. I Haná svítí žlutě, tak nám ta nepříjemná barva nechala zapomenout na stesk po Zahradě.

Dálnice až do Zlína, ve Zlíně pumpa a u pumpy okamžik podobný tomu, když vám anakonda nabízí pohled na své vnitřnosti. Prostě nemám řidičák, techničák, občanku a další důležité dokumenty, bez nichž neexistuji. A taky české peníze. Někam se to podělo, ztratilo, vypadlo, ukradlo se, rozmočilo, zaniklo. Ale máme €€ a pasy, tak se hrdě vydáváme dál, do Eurozóny už je to jenom kousek. Už od Humpolce je naštěstí počasí, že by psa nevyhnal, natož policistu. Stejně je ale neuvěřitelné, jak se taková cesta protáhne přesným dodržováním dopravních předpisů.

Konečně jsme na místě v Tatransku a provazy vody crčí furt. Lezeme do horkého bazénu a na hlavu nám šplouchá ledový déšť. Takže statisticky vzato je to příjemný průměr. A ovšem taky hlad, ale všichni rekreanti odjeli (i ve slovenském kalendáři jsou na následující dni svatí Pankrác, Servác a Bonifác), všechny restaurace dnes už zavřely, takže je to celé na pizzu.
V pondělí se počasí trochu umoudří, i slunce se na chvíli ukáže. Ale kousek od nás vyhlásili druhý povodňový stupeň a v Doněcku probíhá to referendum. Ale zase je tu pohoda. Slováci jsou milí, vstřícní (po české vlajce jsme nikoho šlapat neviděli) a hlavně nejsou na všechno permanentně nasraní jako Češi. Možná tu mají míň Japonců.

(možná pokračování)

Ležatá osmička

14.4.2014 * Ležím si takhle v posteli a najednou koukám, že tam neležím sám. To by vůbec nemuselo být nezajímavé.

Ale nečekejte žádné erotické vlhno. Co do příjemnosti má ta situace spíš opačné znaménko. Raší mi zub. Namítnete, že v mém věku už je na rašení trochu pozdě, že by to mohly být tak maximálně třetí zuby. Ale sami víte, že třetí zuby je taková básnivá metafora, třeba o tom, že jste v mládí dělali všelijaké hovadiny, pak jste zmoudřeli, usadili se, ale ke stáru jste se k těm hovadinám vrátili. A třetí zuby je také shovívavé pojmenování všech zubů, které jste dostali, podědili, vyženili, byly vám přiděleny… Prostě zuby nevlastní.

Tenhle, co rašil, byl vlastní až až. Jenže se asi trochu styděl, že raší zrovna mně. Tak vyrašil v mé ústní dutině tak daleko a hluboko, že už to snad ani není ústní dutina moje. A jak tam v tom koutě byla tma, spletl si směr a vyrostl ne nahoru, ale naležato. Jak říkám: Ležím si v posteli a najednou koukám, že neležím sám.

Lidem se promine, že nikoho nemají, že jsou single. Ale zubu se to prominout nedá, protože zub singl je kravina. Je zbytečný, protože nemá proti komu kousat. Je tam pro parádu. Jenže na co paráda, když v tom koutě je tma a navíc vyrostl naležato.

Největší problém je ta dálka od centra mých úst. Úsměv mám kompletní a široký, akorát všechny čtyři osmičky jsem ve dvaceti odevzdal na zubní klinice. Nikomu jsem to nikdy neřekl, a tak mne všichni vždy považovali za velmi moudrého. Takže: to, co mi vyrašilo, je devítka, zub supermoudrosti.

Šel jsem konzultovat devítku se svým zubním lékařem. Vzal pidizrcátko, chvilku pozíral a pravil, že je to osmička. Tedy ležatá osmička. No nepřel jsem se, i když mám jiný názor. Názor proti názoru, každej víme svý. On má na ten svůj diplom a roky praxe, já si tam zase dosáhnu špičkou jazyka.

Šel jsem domů a přemýšlel, jak se se svou supermoudrostí porovnám. Pokud vím, tak nekonečno v puse neměl ani Albert Einstein.

Třetí míza

4.1.2014 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku srpna budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Rekonvalescence 2

28.11.2013 * Děkuji všem, co mi od včerejška poslali své soucity, svá povzbuzení a přání hojení. Udělal jsem zajímavou zkušenost: když rozbijete auto o strom, shoří vám barák nebo se vám doktoři porýpou nožem v břiše, jste lidem o hodně sympatičtější, než když vyhrajete milion.

Chovám se vzorně, jak se na rekonvalescenta sluší a jak jsem slíbil. Vlastně jsem panu doktorovi slíbil, že nevezmu do ruky krumpáč.  Jinak jsem toho snad víc nenasliboval, o tom, že nevezmu do ruky myš, tam nic nebylo. V takovémhle odpočinkovém čase si uvědomíte, jak velký bordel máte v počítači z plodnějších měsíců a let, a že by se tím mělo něco udělat. Začnete pravidelným střídáním slov prdel a Bill Gates a pomalu se rozhoupete k akci. Zálohuje Juppův tenhle počítač vůbec někdo? Já vím, lidí je málo. Poslední záloha 13.8. Tak honem!

E-mail. Denně mi chodí tak patnáct mailů, dvě stě oznámení, že na mě někdo reagoval na Facebooku a čtyři stovky spamů. Tak tedy rychle do nevyžádané pošty doplňovat nevyžádané odesilatele. Stále dostávám nabídky na zázračný živý plot. Jednou jsem si objednal dvacet sazeniček a všechny do týdne uschly. U každé e-mailové adresy by měl být nějaký kód, který by značil, že jste muž. Nechodilo by vám tolik nabídek na podprsenky. Je s podivem, kolik lidí má potřebu mě školit a nabízí nějaké semináře. Díky, jsem chytrý až až.  Lyžovačka v Alpách se mi teď moc nehodí a koupání na Špicberkách teď v zimě žádná cestovka nenabízí. Co se Okamura dal na politiku, tak se portfolio dost smrsklo.

Jo, nějak se mi špatně zobrazují videa. Teda zobrazují se dobře, ale zobrazuje se jenom zvuk. Obraz se nezobrazuje. Tak jsem to video poslal Hance na jiný počítač, ať to skoukne. Obraz se jí zobrazoval, ale nešel zvuk. Prostě skrz wokno buď nevidíte nebo neslyšíte.

Rekonvalescence

27.11.2013 * Absolvuji pooperační rekonvalescenci a je mi fajn. Za poslední čtyři týdny jsem zhubl o 7 kilo (fakt jsem netušil, že žlučník váží tolik). Vede do mne daleko víc otvorů, než je zvykem. Zatím nesmím běhat a skákat. Mohu ležet, sedět, stát, procházet se a létat. S dodatkem, že mám létat pomalu a nízko. Všichni se o mě starají, nemusím plno věcí dělat sám. Třeba zavazovat si tkaničky nebo nosit nákupy lahvového piva. Nemohu zatím nosit kalhoty s páskem a jiné škrtící věci. Ale můžu řídit automobil. Kniha o folku nepočká, tak jsem se vydal ke svým archivům. Je to trochu zvláštní, když si v pyžamu u pumpy na D1 natankujete plnou nádrž. Ale personál to nerozhodilo. Hlavně když jsem naťukal správný PIN. Kdybych tankoval v burce, tak by to možná neskousli. Na Sázavě krásně, stromy šumí. Sníh ještě netaje, protože zatím žádný nenapadal. Knížka o folku pomalu bobtná. Tedy hlavně pomalu. A Folková růže bude už za 256 dní.