ČT dvacet let poté

20. prosince 2000 vypukla krize v České televizi. Bylo to v době opoziční smlouvy mezi vládnoucí ČSSD a opoziční ODS. Miloš Zeman a Václav Klaus měli tehdy zájem ovládnout i veřejnoprávní televizi. Po odvolání vedení ČT byli do vedoucích funkcí jmenováni Jiří Hodač a Jana Bobošíková, kteří měli vyházet neposlušné redaktory a další pracovníky. Zaměstnanci se vzbouřili, zabarikádovali se v newsroomu a po řadu dní odtud vysílali. Vzbouřence podporovala veřejnost například na zaplněném Václavském náměstí. Nakonec to nejdřív Hodač a po něm i Bobošíková vzdali a činnost České televize pokračovala dál. Přesně po dvaceti letech sledujeme aktivity Hany Lipovské (dnes nejbližší spolupracovnice Jany Bobošíkové) a dalších nových členů Rady ČT, které opět míří k likvidaci některých novinářů, jejichž svobodné a kritické pořady jsou trnem v oku někdejším tvůrcům oposmlouvy – Zemanovi a Klausovi staršímu. P

Budou Vánoce.

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž. 

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme taky na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

HAF-HAF

V kelímku

Vláda zakázala odnášení nápojů v kelímcích od restauračních okének.
Premiér Andrej Babiš, který tento zákaz podepsal, se podivil, kdo na tuhle pitomost přišel.
Vláda na základě toho pitomost zrušila ke všeobecné spokojenosti.
Můžete si tedy nakoupit v okénku a odnést nápoj v kelímku.
Mezitím ovšem zákaz vyšel ve Sbírce zákonů, čímž nabyl právní moci.
Nakoupíte-li si v okénku nápoj v kelímku, můžete si ho klidně odnést kamkoliv, ale můžete být za to pokutováni.

** **

Základní nepotřeby.

Vláda přesunula občany ze třetího do čtvrtého stupně PES.
Ovšem s řadou změn.
Občané mají právo pohybovat se v prostoru takto: V noci (23-05) vůbec, přes den jen za účelem cesty do zaměstnání, za zdravotními a úředními účely, za péčí o jiné osoby a k nákupu potravin, léků a základních potřeb.
Jiné cesty nejsou povoleny.
Vláda změnila PES 4 tak, že ostatní prodejny a služby zůstávají otevřeny.
Z výše uvedeného vyplývá, že občané nesmějí do těchto prodejen a služeb vstupovat, protože se v nich neprodávají základní potřeby.
Je od vlády záslužné, že povolila otevření prodejen nezákladních potřeb a služeb bez zákazníků. Stát  jim totiž nebude muset kompenzovat ušlé výdělky.

(Vycházení obyvatelstva bylo zakázáno pouze za Heydrichiády.)

** **

Dva psi.

Pětistupňový pes – od čivavy po bernardýna – je něco, co nám může cizina závidět. Ale vypadá to, že nesplnil svůj účel především mlžit. Tak jako většina lidí pochopila princip tajemného čísla R, jeď už se zase začínají objevovat jedinci, kteří pochopili i toho pětipsa. Navzdory pravidelným ministerským změnám a úpravám. Ale snad aby těm pejsánkům nebylo stupních smutno, rozhodlo se ministerstvo, že v každém stupni budou psi dva. Jeden bude započítávat i nové antigenní testy, druhý bude počítat jen klasické PCR testy. Pak vláda použije toho z obou psů, který se jí bude lépe vyhovovat příštím omezením.
Že budou při použití zadarmových antigenních testů přísnější omezení potřeba je, jasné. Větší množství testů samozřejmě zvýší i počty nakažených.

Program likvidace drobných a středních podnikatelů.

Nestranný pozorovatel, který neprožil mládí a dospělý věk ve městě Kocourkově, netuší, co se to tu děje. Pravda je, že i pozdní normalizační socík měl směrem k obyčejným nějaké mantinely, dokonce i náznak jakéhosi (perverzního) řádu. Po letech relativní svobody se nám to najednou vrací v mnohem zběsilejší formě.

Zdaleka nejen poslední kovidový rok, ale sedmileté vládnutí nastolené Ištvánem a Šlachtou, cíleně likviduje podnikání těch malých a středně podnikajících občanů. Tato vláda velkokapitalistů podporovaných komunisty a za spoluúčasti sociálně demokratických snaživců vymýšlí daňová nastavení, vyrábí EET, zaklekává na poctivé podnikatele. Naopak podporuje ekonomickými nástroji velký kapitál a prchaloidní propagandou nabízí šidítka těm nejchudším výměnou za hlas ve volbách.

To vše je stále nedostatečné. A tu přichází Covid jako skvělý nástroj totálního omezení. Zavřou se restaurace, provozovny služeb, malé obchody, drobní řemeslníci. Zatímco hypermarkety mohou mít otevřeno a mohou prodávat úplně všechno včetně bot a knížek. A zisk z předvánočních nákupů vesele odtéká na Kajmanské ostrovy. Co za to a komu?

Část společnosti uznává, že s Covidem musíme zápasit, ale kritizuje vládu za její každodenní příkazové kotrmelce, zatímco druhá část je spokojena s tím, jak těm „podnikavcům“ ve vybraných sektorech vláda zasolila.  

Podnikatelům malým českým a domácím, včetně hospod, se podstrčí vějička. Otevřeme Pes-tři. A oni nakupují, aby mohli prodávat. Ale za tři dny jim to zase zavřeme, aby si nemysleli. Náhrady proti jiným státům v Evropě zoufale minimální, a hlavně s vydatnou papírovou buzerací. A nějaká malá náhrada za to, že jste celý duben měli zavřeno, vám přijde na účet v půli prosince. K úředníkům s vyššími platy než jsou v produktivních sektorech a s definitivou, vzhlíží všemi okopávaný podnikatel prosebným pohledem.

Samozřejmě dál vyplácíme evropské dotace Agrofertu, třebaže nám na to Evropa nic nedá, když tak švindlujeme. Zvyšujeme platy úředníků státu. Půlbilionová sekyra v rozpočtu státu taje jako globálně oteplovaný sníh a brzo už z ní nic nebude. Jen ještě pár dárečků, napřesrok budou zase volby. S novým rozpočtem si střihneme další půlbilion. A to ještě komunisté ve vládě by rádi připravili NATO o našich deset miliard.

Vláda tak krok za krokem realizuje vlhký sen pseudoodboráře Dufka, že všichni ti kavárníci, hospodští, divadelníci, koncertní umělci, průvodci z hradů a muzeí, klempíři a zahradníci, zvukaři, sládci a výtvarníci, redaktoři a půjčovatelé lodiček budou od příštího podzimu zaměstnáni někde ve fabrice u pásu.  Mnohem spíš však v evidenci úřadu práce.

PROGRAM NA VÍKEND PRO CELOU RODINU.

Pojedeme do Billy, dobijem tam mobily.
Pojedeme do Teska, dnes tam běží groteska.
Pojedeme do Globusu, prý tam dneska pečou husu.Pojedeme do Lídlu, hlavně kvůli povidlu.
Pojedeme do OBI, kdo si hraje nezlobí.
Zastavíme u Makra, koupit slipy pro švagra.
Potom v Penny Marketu, koupíme si raketu.
Stavíme se v Kauflandu, to už jenom pro srandu.
Využijem všechny slevy. Ať tam jede, kdo to neví.

Taky někdy sípete?

České zdravotnictví se na mně dopustilo léčebného zákroku inhalace. Příliš se nemýlíte, když se domníváte, že inhalace je opak exhalace. Ale nemá to nic společného například s odhalováním.

To je tak: občas se mi stane – zcela nezávisle na roční době nebo zeměpisné šířce – že přestanu mluvit. Jenom sípu. Následně přestanu i sípat. Mám potom tichou domácnost, zvláště když jsem v zimě na chalupě sám.

Což je pro člověka, který celý život pobíhal z radia do radia a třímal občas mikrofon i na pódiích, poněkud blbé. Tak mi naordinovali inhalace. Ptal jsem se, jestli v té trubičce, co mi strčili do pusy, je čistý kyslík. Zabrblali několik odborných výrazů, takže kromě kyslíku tam přidávají ještě nějaké sajrajty.

Potom jsem – personálem opuštěn – půl hodiny snaživě vdechoval a vydechoval. Je jedna z mála věcí, co si ze školy pamatujete i vy. Vdechujete kyslík a vydechujete… – no! – céódvě.

Prostě jsem tam za sebou zanechal obrovitou uhlíkovou stopu. Snad už to personál uklidil. Možná – kdybych inhaloval každý den a furt, stal by se ze mě uhlobaron. Ale spíš jsem si po akci připadal vydýchán jako zasedačka po delší poradě.

Devět dalších inhalovacích dní ve mně vzbuzuje obavy. Zřejmě inhalací spolupášu klimatickou krizi. Možná už na Silvestra skončí mou vinou některý z tichomořských ostrovů pod hladinou oceánu.