Ahoj Lumíři!

Vlastně si nejsem jist, jestli vůbec nějakého Lumíra znám, abych mu mohl pogratulovat k dnešnímu svátku.  Mezi zástupy mých facebookových přátel se krčí jen jeden, kromě přátelství se mnou se ještě přátelí s Míšou Leichtem, takže to bude dozajista dobrý člověk. Jinak Lumírů žije v Česku přesně 3500, nejvíc v Moravskoslezském kraji. Naopak v Nepomuku, Milevsku a Soběslavi nežije žádný. * 26. Února roku 1815 po útěku z Elby se vylodil bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte na pevninu u Cannes. Za sto dní došel až do Waterloo. * Z východu přišly mrazy, jak jinak. Provoz země se nezastavil, kdyby spadlo pár vloček na D1, bylo by to mnohem horší. Stejně mi volali dva lidé, jestli nemám dobíječku autobaterií. Jo mám, skočte do auta a odvezte si ji (zmrzlý smajlík). A zítra už se má oteplovat. * Mrazy nám daly nakouknout na to, jací jsme Češi. Uvítání dvojzlaté Ester zaplnilo v pondělí Staromák, o den dřív, 25. Února se na demonstraci pod Koněm sešlo pár set lidí.  No já bych se k Václavovi taky nehnal, když tu demošku svolával majitel Parlamentních listů. * Jedna smutná vzpomínka patří ke včerejšku. 27. února 1995 nás opustil člověk, který dal trampské písni tolik, co Albert Einstein fyzice. A člověk, se kterým mě spojovalo skutečné přátelství. Chybí tu. Wabi Ryvola. * Zítra není 29. únor, jak jste si mysleli, protože letošek není dělitelný čtyřmi. A možná nevíte, že přestupné nejsou ani roky s dvěma nulami na konci. Tak na to dejte v roce 2100 pozor. * Obvyklá informace: € za 25,39, jaro za 20. A radujte se, zítra už je březen.

Ahoj Dorotky

26. února 1932 se narodil Johnny Cash. Bez nadsázky v našich zeměpisných šířkách asi nejuznávanější country Američan. Alespoň v roce 1978 čtyřikrát vyprodaná sportovní hala a setkání s ním na ambasádě USA byl neskutečný zážitek. * Ráno jsem vás napínal číslicí XXII. Nebyl míněn slavný román Josepha Hellera, který beru do ruky po pár letech vždycky znovu. Je to prostší, ale radostné. Jaro bude za dvaadvacet dní. * Zatím ale nevycházím z pokoje. Jednak kvůli silným mrazům, které by měly být v zimě normální, ale nejsou. Teď už to zima nedožene a brzy jistě meteorologové ohlásí další nejteplejší zimu v dějinách. Druhak nevycházím, protože usilovně pracujeme s Hankou na korekturách mé budoucí knihy „Průlety folkovou pamětí“. Že to budou i průlety country a trampskou pamětí, je snad jasné, jenom by se to na obálku všechno nevešlo. * Takže máte nejvyšší čas opatřit si tu předchozí knihu „S kytarou na zádech“, aby toho pak na vás nebylo moc najednou. Prostě si napište na jupp@jupp.cz * A když už jsem v tom nabízení, tak ti, co se jim líbí moje hlášky na Facebooku, tak je mohou mít knižně v útlém svazku „Kde přistávají uši“. Název vysvětlí jeden z mých hlodů: Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.  Objednávky tamtéž. * Mějte se neúnorově, nevěřte lžím, pozor na omrzliny a pozdrav k svátku všem Dorotkám.

ZOH

Rusové neměli své dresy a přesto vyhráli. To už si nacvičili na Krymu. Bojím se, že v Mezinárodním olympijském výboru se teď bude konat referendum pod jejich dohledem.

Barevné skvrny v Sudetech.

Ten dědeček byl chudý bezzemek. Pro ty, co to čtou prvně v životě, byl to venkovan, co neměl ani kus půdy. Ani statek, jen chalupu a kopec dětí. Někdy nebylo co do huby, zvlášť za války, té druhé světové.

Válka skončila, poměry v republice se začas ustálily, dědeček volil komunisty a těšil se na lepší život. Ten jakoby spadl s nebe. Tři miliony sudetských Němců jsme odlifrovali do Reichu, kam původně chtěli. Najednou byly volné tisíce statků a chalup, tisíce kilometrů volné půdy. Dílny, továrničky a tak.

Majitelé gruntů třeba u Čáslavi se nikam nehrnuli. Zato dědeček a tisíce jemu podobných nacpali rodinu do vlaku a vyrazili. Ti, co šli první, si mohli vybrat nejlepší. Akorát museli být občas nápomocni vykopávat Skopčáky z nových koutů vlasti. V chalupách zůstalo skoro vše včetně nádobí a peřin. Stačilo utřít prach a bydlet. Pro všechno, co ještě chybělo, si došli do ještě neobydlených chalup. Taky na topení ty chalupy v sousedství byly. Ulámat z nich pár prken a trámů a připravit se na zimu. Stát věnoval dědečkově rodině pozemky, statek a lacino i pár kusů dobytka.

V horských pásmech bylo hospodaření drsnější, ale pořád lepší než v Bezzemkově. Do školy pět kilometrů pěšky, a když se zhoršilo počasí, škola se vynechala. Na co taky.

Pak se něco zadrhlo. Přijeli soudruzi z okresu, a že do družstva. Ty co protestovali, odstěhovali někam na třetí konec republiky. Ti ostatní se smutkem v očích odváděli nedávno nabyté krávy do společné stáje. Časem si zvykli.

Mladí zdrhli od zemědělství, jak jen mohli. Cokoliv, jenom pryč odtud. Chemička, lom na uhlí, stavba trati. Ráno odcházeli za tmy, večer se za tmy vraceli. Lidi v práci z celé země, co taky někam nebo od něčeho utíkali, většinou s nějakým škraloupem, sem tam bitka, všichni zase někam mizeli a noví se objevovali.

Tak svatba a aspoň byt. V paneláku, kde do horního patra teklo a kolem domu se už několik let v bahně válelo všechno, co stavbařům tenkrát upadlo. A děti. Jesle a za tmy domů. Co v neděli? Procházka kolem říčky jména Bílina, které je dost legrační, protože v ní od chemičky teče voda černá jako antracit? Nebo se projít historickým městem, které se celé bourá, protože pod ním leží uhlí? I třetí generace začala řízeně nasávat lhostejnost.

Pak se všechno změnilo, tady dost pomalu, ale nakonec taky. V nových obchodech byly nové věci, prokoukly fasády, v televizi několik programů, řeka už byla čistší a lidi k sobě měli nakrátko blíž. Potom někteří mizeli do Prahy a jiní do Kanady, někdo začal podnikat. Ale většina těch, co zůstali, na tom byla pořád stejně. Vlastně se u nich nic nezměnilo. Maximálně starost o práci. Nikdo jim nepomůže, protože kromě almužen od státu ani není jak. A oni si sami nepomohou, za ty tři generace se to dokonale odnaučili. K volbám nejdou, a když, tak tam hodí něco natruc.

A my pak rozumujeme nad těmi velkými jednobarevnými skvrnami na volebních mapách podél hranic v místech, kterým se dodnes říká pohraničí nebo Sudety.

Estetika našeho života se postupně mění. První cigareta, kterou jsem v životě kouřil, měla na obrázku velblouda. Poslední, cigareta, kterou jsem kouřil nedávno, měla na obrázku vnitřnosti.

 Camel

A co kojenci?

Od EU jsme do dnešního dne dostali 700 miliard Kč. (Přesněji to je rozdíl toho, co jsme dostali a co jsme do EU vložili.) Po odchodu z unie jí to budeme muset vrátit. Je nás zaokrouhleně 10 milionů. Čili každý Čech pošle zpátky do EU 70 000 Kč. To, že pro sedmdesát litrů sáhnou do kapsy ti, co budou volit odchod, je v pořádku. Ale jak k tomu přijdou kojenci, kterých se to taky týká?

Volební

V prvním kole voleb získal Miloš Zeman v obci Chobot na Strakonicku přes 83 procent hlasů – nejvíc v Česku. Ve druhém kole tu takový náskok neměl – přijelo sem totiž několik trampů z Prahy a podpořili Jiřího Drahoše…

Chobot se z toho ještě nevzpamatoval.