Hongkong a Barcelona.

Koukáme na obrázky a čteme kusé zprávy, hledíme na obrovské davy protestujících a taky brutalitu policie. Podobné scény se přelévají po zeměkouli z místa na místo, před nedávnem Moskva a Venezuela, čerstvě teď Chile, taky nezapomeňme na Žluté vesty nebo nedávné africké jaro. Jako by planeta kroužila kolem sudu prachu, stačí jen někde neopatrně škrtnout.

Důvody těch vznětů mohou být různé. Ty ekonomické snad převládají. V Chile prý zdražili jízdenky na hromadnou dopravu a pohár přetekl. Nesrovnatelně je to horší ve Venezuele, kterou komunistická vláda hospodářsky rozvrátila, v jedné z nejvýznačnější ropných destinací se netěží ani neprodává. Inflace v zemi už dávno převýšila tu slavnou německou po první světové. Žluté vesty reagovaly na krok prezidenta Macrona zvýšit daně na pohonné hmoty, protože tím se zachrání příroda. Neprošlo to a na Champs Elysées bylo hezkých pár týdnů horko. K zajímavým názorovým rozdílům by mohlo dojít, kdyby se protestující „žlutí“ setkali na stejné pařížské ulici se školáky demonstrujícími v akci „Friday for Future“.

Z jiného těsta je dvojice Hongkong a Barcelona, kde je to hodně podobné. V jednom případě proti snahám centrálního státu zavést i v této zatím svobodné části Číny svoje pravidla. V Barceloně jde o svobodu rozhodovat o sobě. O právu na sebeurčení a o případný samostatný stát. Ani jedno se nelíbí. Kdyby se ústřednímu výboru KS Číny nepodařilo dostat Hongkong do latě, mohly by se odtud šířit myšlenky o svobodě a liberalismu do všech koutů kontinentální Číny. A vládě v Madridu se zase vůbec nelíbí, že by se Katalánie, nejvíc prosperující část Španělska, začala chovat autonomně nebo se dokonce stala samostatným státem. A tak Madrid odsoudil katalánské představitele k vysokým trestům za zorganizování referenda. Prý je Španělsko podle ústavy nedělitelné. Kdyby madridský soud rozhodoval i o československých záležitostech, asi by Klaus s Mečiarem dodnes nevylezli z kriminálu.

Názory na ten dvojproblém jsou mezi lidmi, medii i politiky různé. Snahám Honkonžanů asi většinou fandíme, protože Čína, protože totalita, protože náměstí Nebeského klidu. Rozhodně nikdo nemluví o terorismu lidu bývalé britské zámořské osady. Pražský hrad to možná vidí jinak, ale to už je takový český kolorit.

S Barcelonou je to trochu jiné. Významná část Evropanů fandí. Ale jsou i hlášky, že ta ústava se přece nesmí porušit. A jak si může prosperující Katalánsko dovolit sobecky přemýšlet o opuštění chudšího zbytku Španělska! Obě města přiznávají, že se vzájemně inspirují ve formách protestů. Ale v čem je na Hongkong nahlíženo se sympatiemi, u téhož se u Barcelony minimálně zvedá obočí.

A tak si Evropan musí položit otázku, na čí straně je pravda a komu teda fandíme.

Vždyť létat je tak snadné.

V mládí jsem nalétal spoustu vzduchokilometrů. Dokonce pamatuji ještě letadla Iljušin-14, co držela pohromadě silou vůle a s drncavou ladností dosedala na travnaté letiště v Holešově. A pak taky pařížské Orly a pár dalších evropských velkoletišť, v krátkém čase šedesátých let, kdy se to na chvíli mohlo. Pak jsem absolvoval jednu cestu z Kyjeva s Aeroflotem, a od té doby jsem do letadla už nikdy nevkročil. Ale to je jiná historka, nebudu vám kazit dopoledne vyprávěním, jak mi šlo o život. Na nic se mě neptejte.

Tak jsem se stal uzemněným pozorovatelem létání a život mne vysadil do místa, nad kterým jako by se sbíhaly všechny vzdušné trajektorie. Nad naší chalupou plují cestující do Athén a Istanbulu, přes Emiráty až po Ceylon a Sydney. Nezávidím. Jednak nesnáším organizované zájezdy ani to, že musíte vstát za svítání, abyste obsadili dobré místo na pláži. Dlouhodobé válení na písku už vůbec ne. Někdy se ve mně probere i docela normální lidský soucit, když si představuji, jak jim během dovolené zkrachovala cestovka a oni trčí v nějaké přímořské špeluňce bez naděje na návrat.

Ale to není typická situace. Za letních nedělí se nad naší chalupou prohýbají břicha Boeingů a Airbusů s vracejícími se turisty. Co dvě minuty jeden průlet. Když uvidí ten náš barák, jdou na klesání, protože Letiště Václava Havla už není daleko.

Samý civilní provoz. To za minulého času bylo jinak. Z letiště v Čáslavi nám těsně nad komínem obden burácely Migy 21 a chránily tak náš ničím nerušený spánek. To Gripeny si nad námi dovolí přeletět jednou za maďarský rok.

I jinak je na obloze živo. Když letí vrtulník směr jihovýchod, bude nabírat zraněné z nějaké havárky na dálnici D1. Z východu na západ vozí vojenskou poštu z Čáslavi do Tábora. A když zakrouží a dosedne, přiletěl multimiliardář, který má u nás taky chalupu. Malá letadélka z civilního letiště ve Vlašimi, ještě menší motorová rogala, a pak jednou na konci léta kolem nás majestátně propluje skupina horkovzdušných balonů. A tím se vracíme zpátky v letu času až někam k Ikarovi.

Jsme rekordmani Evropy.

Máme nejnižší nezaměstnanost z celé EU.

Proč? Naše ekonomika montoven potřebuje mnohem víc pracovních sil než vyspělejší ekonomiky, kde už jsou věci víc zracionalizovány a zautomatizovány. O tom my zatím jen mluvíme, píšeme články a sestavujeme studie. Krom toho stát zaměstnává další a další úředníky i jiné zaměstnance a ubírá tím pracovní síly těm oborům, které vytvářejí hodnoty. Podnikatelé z produktivních firem zoufale shánějí lidi. Musí je přeplácet. A tak rostou mzdy. A největšími hrstmi rozdává peníze svým zaměstnancům stát.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst mezd z celé EU.

Lidem se daří. Toho si všimli výrobci i obchodníci a začali zdražovat. Vlastně i oni musí vydělat na vyšší mzdy svých zaměstnanců. Potraviny, základní potřeby, elektřinu, plyn, vodu, léky. A bydlení! Inflační spirála začíná připomínat horskou dráhu.

Patříme mezi státy s nejrychlejším růstem cen zboží a služeb v celé EU.

S tím bydlením je to různé. Lidé zjistili, že nejvíc se dá vydělat v Praze, Brně a vůbec velkých městech. Tak se tam stěhují za prací. No stěhují… Byty tam nejsou. Nejsou, protože se už dlouho nestaví. Nestaví se proto, že stát už mnoho let není schopen zjednodušit stavební řízení a další byrokratické náležitosti. Ceny bytů rostou do astronomických výšek. A hvězdné jsou i ceny pronájmů. Jo, Pražákům je hej – zvláště těm novým – když vydělávají nejvíc, jistě také daleko víc utratí za bydlení a za služby. Politici mají hlavy zaryté do písku a než aby uvolnili cestu bytové výstavbě prosekáním džungle předpisů, vymýšlejí levicové nápady. Jedněm přispívají na bydlení, jiným by nejraději ty byty znárodnili.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst cen bydlení z celé EU.

Zatím to ještě všechno jde. Konjunktura dosud trvá. Ale nebude to tak vždycky. Nevíme, jestli pád z výšky přijde za čtyři roky nebo příští týden. Ale víme, že to bude bolet. Nějaké náznaky tu a tam zašumí. I v ekonomice se může spustit lavina po zamávání motýlích křídel kdesi v dáli.

Pak se může ale stát, že nám z těch všech evropských rekordů zbydou jen ty nejvyšší ceny.

Opěšalá nostalgie v centru Prahy.

Od té chvíle, kdy od Muzea na Můstek projel poslední vůz elektrické dráhy (stalo se to 13. prosince 1980), se vedou diskuse a spory mezi zastánci znovuobnovení podélné trasy a jejího provozu a odpůrci podobného kroku. Vypadá to, že v poslední době debata znovu přitvrdila a že navrch mají zatím ti, co tam chtějí tramvaje zpět. Argumentují s tím, že když odtud zmizely, život na Václaváku se prakticky zastavil. Ti druzí naopak míní, že naše centrální náměstí zmrtvělo ze zcela jiných důvodů. Stěží se vrátíme někam do šedesátých let minulého století. A v tramvajích to není. „Když nám v parku hynou stromy, upravíme cestičky, aby se lidem kolem nich hezky chodilo?“

I já nostalgicky vzpomínám na něco, čím Václavák byl: levné obchody, Koruna a další automaty, nonstop kina nebo ta střelnice v pasáži Luxor, co se ještě nejmenovala Luxor. Ale to je něco, co se vrátit nemůže. A tramvaje to absolutně neovlivní.

Dnes luxusní drahé obchody a restaurace. Tak to mají hlavní třídy všech velkoměst. Českou specialitou jsou tu dealeři drog a nevěstince, které zatím žádné zastupitelstvo odstranit neumí nebo nechce. Nic ze jmenovaného nemůže našince na Václavák přilákat. Dnes není proč se tam hrnout, vše potřebné lidé nakoupí v nákupních centrech na okrajích metropole.

Tramvaje se předhodily nostalgikům jako atribut jejich mládí, ale důvod je podobný jako u velocipedů a koloběžek: pseudoekologické snažení. Nikdo nepřesedne z auta do tramvaje kvůli tomu, že koleje povedou na Zlatý kříž. Ale zásadně se přetne magistrála, kterou nechceme, ale potřebujeme, protože Pražský okruh a městský okruh dostavíme až v roce Nikdy!

To zlikvidujeme pěší zóny na Příkopech a na Národní jen proto, aby měly tramvaje z Václaváku kudy odjet? To budou lidé jezdit z centra náměstí na Můstek, místo toho, aby se prošli? Těm, kteří nutně potřebují tramvaj k tomu, aby se tam dostali, připomínám, že na Václavák jezdí celkem 8 (!) tramvajových linek. Argument, že tam dřív jezdila elektrická dráha i podélně, neberu. Pamatuji doby, kdy tramvaje jezdily i Celetnou ulicí a na Staroměstském náměstí. Taky je tam budeme vracet? Tramvaj na Karlově mostě sice nepamatuji, ale muselo by být velmi romantické, kdyby se tam znovu zatoulala.

Jak to po sobě čtu, napadá mě, že jsem na ty nostalgické duše moc tvrdý. Mám nápad. Takový menší bus, samozřejmě na elektriku, jděme s dobou, ale na pneumatikách, by měl dyzajn jako ta stařičká tramvaj, dokonce s kladkou na tyči, vpředu košťata a otvor, kam se strkalo tágo na výhybky. Jezdilo by to po Václaváku dolů a zase zpátky, zastavovalo by na znamení a vůbec by to bylo takové veselé retro. A ušetřené kolejnice by se mohly položit někde na okraji města, kde by byly užitečné, protože by to zmenšilo automobilové zácpy.  

Ekosloupek 16

= Asi by to chtělo víc skutečné ochrany přírody a méně ideologie z obou břehů. =

Změna klimatu je výzva, lidé se musí adaptovat, třeba pěstovat jiné plodiny, říká publicista a autor webu Klimaskeptik Vítězslav Kremlík. Globální oteplování je podle něj podvod, protože se lže o jeho rozsahu a manipuluje se daty.

Za jiný názor na změnu klimatu už se vyhazuje z práce, tvrdí Kremlík. Environmentalismus se chová stejně jako nacismus nebo komunismus, snaží se převychovat děti tak, aby věřily ideologii vládnoucí vrstvy. Tedy tomu, že lidem hrozí apokalypsa. Srovnání s totalitními režimy podle Kremlíka není přehnané, vidí tu novou normalizaci. Mluví o snaze utahovat lidem opasky, aby se měli hůř, spojené se zdražováním. Specifické plány, které naznačuje, ale nepojmenovává.

Kremlík uznává, že se klima otepluje, otázka ale podle něj je, do jaké míry za to může člověk. Politici podle něj podléhají dobové módě a boj se změnou klimatu tak, jak se tu prosadil, byl otřesný debakl. Souhlasí, že ekologie byla zneužita, ale není to prý náhoda, nýbrž strukturální problém. Koncentrace skleníkových plynů rostou, CO2 prý nejsme schopni ovlivnit a obnovitelné zdroje nejsou dost efektivní. Odpověď tak možná přinesou technologie, o kterých zatím ani netušíme.

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/97429/kremlik-globalni-oteplovani-je-podvod-ekofasismus-navazuje-na-hitlera-a-vychovava-si-verici-deti.html

Typicky české matrjošky.

Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Miluji své hlavní město. Paříž je nádherná, ale Praha je mnohem nádhernější. Skoro všechny stavební slohy. Každá stavba má svou historii i legendu. Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. Muzea a galerie, kostely a synagogy, koncerty a opera. Česká kuchyně a české pivo. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Pokud budete někomu vysvětlovat, co je to entropie a chaos, začněte turisty v centrální Praze. Onehdá jsem se – v čase velikonočních svátků – potřeboval dostat z půlky Václaváku na koncert na Ovocném trhu. Krokoměr by řekl tak 400 metrů. Leč turisté byli na každém čtverečním decimetru naší stověžatky. A byli v pohybu! Ploužili se. Někteří se ploužili jinou rychlostí a jiným směrem. Zastavovali se, obraceli, odbočovali, hleděli a okouněli, hledali se, doháněli a svolávali se a občas vyráběli selfíčka s Koňským trhem v pozadí. A nakonec uondáni zapadli do podniku, kam by našinec nevstoupil, protože pivo za šedesát. Prodíral jsem se tou mnohojazyčnou masou, musel jsem kličkovat zastavovat se a někdy i couvat. První půlku koncertu jsem funěl psychicky zdeptán.

Každý turista má po takové procházce nutkavou potřebu přivézt si domů něco typicky českého. Čepice důstojníků sovětské armády, které mnoho let zdobily okolí Karlova mostu, jsou už snad vyprodány. Ale soupravičky matrjošek najdete v každém druhém obchodě na Královské cestě. Vedle se prodává český broušený křišťál, dnes vyráběný v Číně. Turistovi cestou vyhládne. pochutná, si na „staročeském trdelníku“, který je národním pokrmem v zemi hraběte Drákuly. Nebo si dá „tradiční český“ párek v rohlíku, co má jako hot dog původ možná v Chicagu nebo možná ve Frankfurtu nad Mohanem. Posílen nastupuje do pivního šlapadla nebo se projede napodobeninou historického auta, která jezdí s turisty centrem, zapsaná v technickém průkazu jako zemědělský stroj. Jen obří pandy, králíky a Mikymause teď už na Staromáku neuvidíte.

I když neskáču, jsem rád, že jsem Čech a že nemusím do Prahy jezdit jako zahraniční turista.

V Piheli

Vážený městský úřade!

Ne, nemýlíte se, jsem vlastníkem vozidla SPZ A1D-36-51. Jedná se o oktávii modré barvy, což není z vašeho černobílého snímku patrné.

Toto vozidlo se skutečně vydalo – řízené, jak uvádíte, neidentifikovaným řidičem – na výpravu do Šluknovského výběžku.

Píšete, že se toto vozidlo dopustilo přestupku, když v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., jelo rychlostí 61 km/hod. (Já si spíš myslím, že to bylo 67 km/hod., ale na tom nezáleží.) Podstatné ovšem je, že se to nemohlo stát v katastru vašeho města, protože – jak uvedl neidentifikovaný řidič – vozidlo Nový Bor obchvátilo.

Domníval jsem se tudíž, že došlo z vaší strany k omylu. Že mne neoslovujete za město Nový Bor, ale za Bor u Tachova. Pohled do mapy mne ovšem ujistil, že přes Bor u Tachova do Šluknovského výběžku by mohl jet – promiňte mi ten výraz – jen idiot.

Po detailním přečtení vašeho listu jsem zjistil, že nemilá událost se přihodila v obci Pihel. A že do gesce vašeho úřadu může spadat i veškerý provoz v Piheli.

Nemíním celou záležitost zlehčovat. Ale nevím, co to moji jinak spořádanou Škodovku v Piheli napadlo. Ani auto si nemůže myslet, že v Piheli se předpisy nedodržují.  Jako majitel vozidla částku 1000 Kč samozřejmě obratem uhrazuji poštovní poukázkou.

Z případu se poučím a budu též přesvědčovat ostatní majitele vozidel a řidiče, že i když jsou v Piheli, musí dodržovat předpisy.

Přeji vašemu městu další rozkvět, a už si, kurva, dejte do pořádku ty vaše silnice.

Se srdečnými pozdravy

Vladimír Kulich
neidentifikovaný řidič

Ekosloupek 15

=Čas od času na nás vyskočí další látka, kterou nás otravují zemědělci. Evropský úřad pro bezpečnost potravin určitě není spolkem nějakých ekošílenců, tak bychom měli jeho varování brát vážně. Ovšem Evropská komise musí dbát na to, aby neohrozila zisky podnikatelů. Takže s tím ještě počkáme.=

Po glyfosátech hrozí v Evropské unii zákaz další látky, hojně aplikované zemědělci. Na indexu hlídačů bezpečnosti potravin se ocitl insekticid chlorpyrifos. Toxická látka, aplikovaná na jablka, obilí i zeleninu, může ohrozit vývoj mozku.

Zatímco herbicid glyfosát, reprezentovaný přípravkem roundup, na sebe strhl pozornost jako potenciální karcinogen, chlorpyrifos je méně známá látka. Její plošný zákaz v EU však hrozí dřív, už v příštím roce.

„Chlorpyrifos je symbol toxických látek, které se aplikují. Čas od času ho najdeme v potravinách, jablkách, cereáliích a tak podobně,“ řekla iDNES.cz Jana Hajšlová, profesorka z Vysoké školy chemicko-technologické. Dlouhodobá expozice podle ní může vést k řadě poruch, souvisejících s rozvojem intelektu.

Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) vydal v srpnu doporučení neprodloužit povolení k užívání chlorpyrifosu, které končí v lednu 2020. Rozhodující slovo však bude mít Evropská komise, která zatím sdělila, že k okamžitému zákazu se nechystá. https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/chlorpyrifos-pesticidy-zakaz-glyfosat-roundup.A190913_135154_ekonomika_fih

Vyvěsit kurdskou vlajku?

Mnohé radnice v Česku každoročně vyvěšují vlajku Tibetu. Je to správný krok, vysvětlovat ho asi netřeba. Ale pokud bychom byli důslední, museli bychom mít všude stožárů na vlajky jak před budovou OSN v New Yorku. A na nich vlajky všech okupovaných, utlačovaných národů, států a území.  Sestava vlajek by se asi lišila radnici od radnice podle výsledků místních voleb.

Často jsem se ptal sám sebe a občas i veřejně, třeba na Facebooku, proč taky nevyvěsíme vlajku Kurdů. Národa, který je utlačován či trpěn dokonce ve čtyřech státech Blízkého východu (Kurdistán). 

Po porážce Turecka na konci I. WW si Británie a Francie rozdělily kolonie na Blízkém východě většinou podle pravítka na mapě bez ohledu na národy, které tam žily. A tak přes 30 milionů Kurdů žije ve čtyřech zemích, nehledě na ty v diaspoře. Myšlenka vlastního státu je oprávněná.

Důsledky sklízíme i o sto let později. Kurdové o sobě dávají vědět a také bojují. Turecko své Kurdy utlačuje a má z nich strach. Ostatně, že Turci jiné národy likvidovat umí, ukázal jak středověk, tak genocida Arménů v minulém století.

Ale: Turecko je členem NATO. Bylo z dobrých důvodů přijato do spolku v době studené války a vypadá to, že dobré důvody trvají. Nelze vyslat vojáky NATO proti státu NATO, když se nám něco nelíbí. Jediné, co by Česká republika mohla ve dvou krocích udělat je vystoupit z NATO a následně vyhlásit válku Turecku. V té chvíli by ale všichni členové NATO měli povinnost přidat se do války proti Česku. A vyloučit Turecko s druhou největší armádou z NATO a vehnat ho tak do spojenectví s Ruskem, by nikdo rozumný neudělal.

Z toho, že OSN – možná – schválí nějakou rezoluci, si nikdo nic dělat nebude. Zatím ani tohle neprošlo v Radě bezpečnosti OSN, vetovalo to Rusko. To, co se děje, je to smutné a odporné. Ale řešení aktuálně neznáme. Můžeme vyvěsit vlajku Kurdistánu. Radnice v Okříškách už to udělala.

Týden v informačním včelíně.

Mezi dvěma víkendy se toho spousta uděje, to byste nevěřili. A taky byste se v té záplavě nemuseli vyznat. Teď je to všude samej hoax, sputnik nebo fake news. Tak vám to s dovolením předžvýkám. * Turecko zahájilo útok na Sýrii. Íránská armáda zahájila neohlášené manévry u turecké hranice. Po střelbě u synagogy v německém Halle zemřeli muž a žena. Zadrženi byli dva pachatelé. Syřan bez povolení pobytu v Německu tam v Limburgu najížděl v pondělí ukradeným kamionem do aut. Devět lidí bylo zraněno. * Tak raději domů. V době, kdy se v Praze sjede možná až 300 000 lidí na tryznu za Karla Gotta a další na souběžně probíhající Signál festival na různých místech pražského centra a náš fotbalový tým nastoupí na Slavii v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy proti Anglii, chystá ekoteroristické hnutí Rebelie proti vyhynutí na sobotu 12. října velkou dopravní blokádu v centru Prahy. Maso. * Co nového v politice? Agrofert chystá žalobu na Českou televizi. Komunistický poslanec Ondráček opisoval v disertační práci. Zástupci dvou ostravských firem prolomili systém EET. Jaromír Soukup hraje na Televizi Barrandov Jaromíra Soukupa jako předsedu vlády. Prý to překonalo i talkshow Jiřího Ovčáčka tamtéž. * Věda a příroda? Kanál Dunaj–Odra–Labe: Komise zjistila, že projekt je finančně ztrátový. Astronomové objevili dvacet nových měsíců Saturnu. V Austrálii hoří. A mezitím se udělovaly někde ve Švédsku nějaké Nobelovy ceny. * No uznejte, že aspoň ta zpráva o nových Saturnových měsíčkách je optimistická!
Stačilo? Jestli ne, tak vám přidám ještě básničku:
NÁRODNÍ SMUTEK
Národ si zateskní po Gottovi
Pak si čte titulky v bulváru
Stavíme památník Palachovi
A zem je zas plná Kojzarů.

Zapomněli na mě.

Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Největší ostrov

Léto už došlapalo ke svému kalendářnímu konci. Aby nám nebylo líto konce prázdnin, ukázalo se poslední den třicítkami. Ještě ráno jsme se s Hankou povalovali v bazénu. Pravda v termálním, ledové horské bystřiny byly daleko. Potom jsme nastoupili cestu zpět do vlasti.
Nastoupili cestu je archaismus přímo ukázkový. Nastoupit se dá do vlaku, do letadla nebo do zaměstnání. Ale jak nastoupíte cestu, když jdete někam pěšky? I když mezi námi chodit někam pěšky je už dnes taky archaismus. Nastoupit cestu pro mne znamenalo naložit do auta kufr, notebook a objemnou Hančinu tašku s přibližně šesti láhvemi čerstvé vody, kdybych měl náhodou žízeň.
Abych vás lokalizoval, upřesním, že jsme se vraceli z centra Velkého Žitného ostrova. Ten je největším říčním ostrovem v Evropě a troufnu si tvrdit, že v celé galaxii. Je obtékán Dunajem, Malým Dunajem a částečně Váhem. Nejjižnější část Slovenska. Ale když se tady na ostrově zeptáte na cestu, je vám odpovězeno – pokud vůbec – rozvinutým souvětím v jazyce, ze kterého já znám jenom slovo három = 3, nebo éterem, což je hospoda a sör, to je pro změnu pivo. Ale je pravda, že se domorodci nevyhýbají používání některých českých slov, jako je káva nebo guláš.
Kdyby se na celém Žitném ostrově pěstovalo žito, byl by ho přebytek i v Brazílii a v Laponsku. Ale bylo už sklizeno, jen onde se krčila nedomrlá kukuřice. Ječmen se tam také určitě nepěstuje, protože všechna piva, co jsme tam pili, byla česká. Prazdroj, Staropramen, Krušovice, Gambrinus, (Starobrno jsme pro jistotu vynechali) – jejich loga se blyštěla na multipípách u každého stánku. Pravda je, že ve zbytku Slovenska se točí Zlatý bažant z pivovaru ve Zlatých Moravcích, ale to je vlastně také odrůda plzeňského.
Seznamem českých piv bych se tolik nezaobíral. Ale drtivou většinu v ostrovních termálareálech tvoří čeští turisté. Vyznačují se převážně důchodovým věkem, hlasitostí a neuvěřitelnou hmotností. Polehávají přes den v horkých bazénech. Tam, kde se plave, nebo jsou nějaká vodní dobrodružství, se nevyskytují. Takže to šlo.
Přefrčíte ostrov k západu, ani si nevšimnete, že už jste na pevnině a v Bratislavě. Jste a nejste. Město se rozmáchlo do šířky a roste těmi několika směry, kde mu nebrání Karpaty, Dunaj nebo hranice státu. Roste a kvete. Zřejmě nemá na magistrátu Zelené. Najedete na dálnici Žilina – Vídeň, fascinují vás šestipruhy na estakádách, a za chvilku přejíždíte na dálnici Budapešť – Praha. Tedy když nezakecáte odbočku, jak se to stalo nám. A pak už stará dobrá Dé dvojka, dobře se jede, ale na české straně už se kope, ve středovém pásu pokládají do země nějakou hadici. Že by to bylo to rychlostní spojení, které kdysi slibovali oba premiéři?
Doma si otevřeme láhev dobrého vína z Malých Karpat, když už jsme celý týden pili česká piva. A za oknem se ozve poslední letní bouřka s vichrem a deštěm. Zanedlouho začnou plískat plískanice.

Blbec podzim.

To byl teda zas víkend za všechny prachy. Nevlídno, deštivo, mrzuto, vichřično a hnusno. Létem zpovykaný jedinec, co si čtyři měsíce vůbec neobul ponožky do sandálů je najednou téměř ojíněn. No co, je nakoupeno, vína ve sklepě taky dost. Tak si vyhlásíte zákaz vycházení. Trocha výčitek vás neodradí: ta prkna za barákem srovnáte někdy jindy. Výčitkám vysvětlíte, že u počítače máte taky plno práce, což je nakonec fakt. Nedopsané články vystrkují nedokončené ocásky ze souborů, fotky z dovolené nikdo nesrovnal a samy se taky nikomu neposlaly. A tak si uděláte kafe – ne pardon, venku je celých sedm Celsiů, to chce svařit víno – a sednete na to.

Ale nejdřív se podíváme, co doma a ve světě. Václav Havel má dnes narozeniny, půlka národa slaví a vzpomíná. Někteří připomenou, jak mu přesně před třiceti lety gratulovalo k narozeninám Rudé právo.

Šílenec v Lenoře vyhodil do povětří dům, Praha vypoví partnerskou smlouvu s Pekingem, klienti H-systému, kteří zaplatili své domy, pak si je za svoje peníze dostavěli, mají naději, že si je budou moci koupit potřetí. Na Táborsku muže uštkl chřestýš, tak tam radši teď nechoďte do lesa.

Mistr zesnul, to už předevčírem. Dokázal toho hodně, v osmdesáti je normální umřít po tak krásném a naplněném životě. Ať si holky popláčou. Sociální sítě nám přeoraly i tyhle věci. Vyjádřit se k tomu musí úplně každý, ti, co ho baštili, i ti, co ho nebaštili. Vláda mu odsouhlasí státní pohřeb. A pak zase ne. Odkdy zpěváci jezděj na lafetě? Někteří vytahují na internet podpis anticharty, jako by ji nikdo jiný tenkrát nepodepsal. Ještě větší blbci chtějí po něm pojmenovat letiště Václava Havla. Jak tohle všechno asi vnímá ten, kterého se to týká? Nebo myslíte, že v nebi nemají wi-fi?

Ekosloupek 12

Kolik energie solární elektrárna vyrobí se logicky odvíjí od intenzity slunečního záření. Pokud je obloha bez mraků, výkon slunečního záření je kolem 1 kW/m2. Když se však obloha zatáhne, sluneční záření je až 10krát méně intenzivní. V České republice je průměrná intenzita slunečního záření odhadována na přibližně 300 W/m2 a úhrn energie 800–1250 kWh na m2 za rok.

Z <https://cs.wikipedia.org/wiki/Slune%C4%8Dn%C3%AD_elektr%C3%A1rna>

Temelín 2110 MW = 2 110 000 kW

Solár 0,3 kW na m2, čili 3,4 m2 vyrobí průměrně 1 kW.                   

Stejný výkon jako Temelín:

2 110 000 x 3,4 = 7 174 000 m2.

Panely jsou skloněné, takže zabírají o něco menší půdorysnou plochu, ale další plochu musíme připočítat na odstupy a manipulační prostory. Odhadem tedy vychází plocha 9 000 000 m2.

Temelínu odpovídá solární plocha 9 km2 .

Z deníku střídopéčáka.

Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A nové škole se taky nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže to bych chodil do tří škol.