Archiv pro rubriku: Příběhy, básně a povídky

Co se stalo i nestalo a co mě napadlo.

Pejprbek.

Bývávaly doby, kdy v každém i menším městě byl knihvazač. Bylo to úctyhodné povolání, tradovalo se, že vazač každou knihu, kterou vázal, taky hned přečetl. Knihvazačská dílna bývala v kůlně někde na dvoře, vonělo to tam lepidlem, vzácnými papíry a kouřem z fajfky, regály okázale nabízely všeliké barvy čerstvě svázaných svazků. Na malém městě bylo knihvazačství takovým shromažďovadlem místního intelektuálstva; stačilo zajít s něčím ke svázání, nebo jen vdechnout tu vůni a zjistit, co kde vyšlo nového. Mladí literáti tenkrát vydávali své knihy vlastním nákladem, přinesli si z tiskárny pár potištěných archů papíru a knihař jim to tady úhledně svázal. Pak už stačilo věnování a dívka dostala básnickou prvotinu z pera ctitele. Vázaly se samozřejmě i jiné publikace například diplomky nebo celé ročníky časopisů, zatímco vkladní knížky vydávaly peněžní ústavy už svázané.

Můj táta si chodil nechat svázat nějakou knížku poměrně často a bral mě sebou, takže tu vůni mám v nose dodnes. Tenkrát existovaly knihy vázané a knihy brožované. Ty první odcházely už z tiskárny kvalitně vypravené a krásné na pohled i na omak. Něco pro movitější lidi, středoškolské profesory a ještě dříve šlechtu. Klidně se propapučte nějakým zámkem a uvidíte obrovské knihovny s nádhernými svazky v regálech až do stropu. A netvrďte mi, že tohle všechno komtesa skutečně přečetla.

Těm druhým se říkalo brožované, a nikdo mi nevysvětil proč. Vždyť brož byla taková ozdoba, šperk, co dámy krášlil na místě, kde páni nosí vyznamenání. Taky se tam zapichoval. Brožované se už dnes knihám neříká, spíš vám bude bližší slovo pejprbek. Tyhle knížky pro chudší vrstvy byly laciné. Byly to vlastně velké archy z tiskárny naněkolikrát poskládané a strčené do nebarevné papírové obálky. Když jste si je chtěli přečíst, vzali jste kuchyňský nůž a stránku po stránce jste tu brožku rozřezali. Po přečtení záleželo na tom, zda šlo o brak či krásnou literaturu. V prvním případě titul končil na toaletě. Mohli jste si tam dobře počíst až do chvíle, kdy jste zjistili, že stránky 31 až 44 už byly upotřebeny a dějová linka je v hajzlu.

Ty hodnotné brožované jste odnesli ke knihvazačovi, ten je srovnal a očistil, obalil předsádkou z krásně potištěného papíru, vše prošil, zalepil, slisoval a seřezal okraje. Vrcholem byla tvrdá obálka, když ne z kůže tak aspoň plátěná, na hřbetu s vyraženým názvem. Zasunuli jste na vhodné místo do knihovny a začali přemýšlet, koho pozvete, aby obdivoval vaši úhlednou knihovnu.

Já například mám na viditelném místě v plátěné vazbě jednadvacet ročníků časopisu o folku a o country. Vždycky, když některý otevřu, překvapí mě, co všechno jsme stihli napáchat.

Čtenář.

Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.

Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.

Nesvítí.

Týden dovolené. Niki (6), Míša (3), jejich rodiče. Bratranec Filip (3). Útulná chata. Výhled do kraje. Za chatou les. Před chatou rozlehlá louka. Za ní skály. Pískovcové. Protože jsme v Českém ráji. A je tu nádherně.

Sestra maluje, čte, hraje s rodiči hry, vydává se do lesa, občas přinese houbu. Bratranci vydrží chvíli, když jim někdo čte. Malou. Chodí kousek do lesa a když vidí houbu, tak ji rozšlápnou. Objevili v zemi vosí hnízdo. Už mají přichystané klacíky. Přísný zákaz! Oba respektují poučení. Kdyby je štípla vosa, tak to hrozně bolí. Kdyby je štíplo pět vos najednou, tak to bolí pětkrát hrozně. Oba umějí počítat do deseti. Takže ještě bych mohl vosí hrozbu dál eskalovat. Ale nechám toho.

Jdu do chaty řešit s Hankou technický problém. V kuchyni nelze otevřít okno a chata je předobědně zapařená. Pokouším se okno vylomcovat. Nejde to. Používám různé nástroje: šroubovák, dláto, kladivo. Hanka chrání hrnce na plotně, aby do oběda nepadaly střepy. Nakonec okno otevřu. Chatou prostupuje příjemný průvan. Ale kvůli údržbě jsem zanedbal dozor. Jsem na to úplně sám. Hanka vaří a Niki čte. Předškolně už umí i malá písmena. Ještě ji musím naučit kvé.

Vyjdu ven. Bratranci mají přichystané klacíky. Když mě vidí, jsou nápadně nenápadní. Klacíky mizí v trávě. „Víte co?“, měním jejich program, „na louce jsou kobylky. Zkuste nějakou chytit“. Síťku na motýly nemáme, tak dostanou kelímky od jogurtů.

Zdálky jsou hrozně fajn. Takoví průzkumníci. Zavoláni k obědu se vracejí. Kelímky nemají, nesou hada. Poznávám slepýše. Hanka šílí. A ti dva se přetahují o slepýše. Asi ho přetrhnou. Vyřeším situaci tak, že najdu krabici od bot a nabídnu jim ji jako dům pro slepýše. Schváleno. Jdeme si všichni umýt ruce.

Zatím, co jsme obědvali, šel slepýš na procházku. Neměli by krabici přemísťovat, aby trefil domů. Chvíli krabici zpovzdálí pozorují. Slepýš se nevrací. Budu muset něco vymyslet.

Mám to! Auto. Škoda 105L, trochu v letech, takže všechny chyby z výroby už vychytané. Bratranci řidičáky ještě nemají, ale po sezení za volantem jsou žízniví. Ještě víc přitáhnu ruční brzdu a strčím klíč do zapalování. Já jsem teda fakt skvělej táta a strejda.

Slibují, že se budou střídat, a dodržují to. Jeden točí volantem a zapíná všechny páčky a čudlíky, co najde. Druhý pobíhá kolem auta a hlásí, co svítí a že stěrače stírají. To museli vidět v nějakém filmu. Když už mám pocit, že baterie by mohla protestovat, technickou kontrolu ukončím. A tu práci provádějí i další den. To už samozřejmě vědí, kde je plyn a kde brzdový pedál. Přidávám se do hry: „Sešlápni brzdu!“ Nesvítí. „Pořádně!“ Nic. To už stojí celá rodina za autem a čeká, až se brzdová světla rozsvítí. Zas nic.

Trochu mě obleje. Nevím, jestli mám být naštvaný na ně nebo na sebe. Zkouším všechno. Žárovky, objímky, konektory, pedály. Všechno na autě od zahrádky až po nápravy. Pojistky. Ha! Jedna je vypálená. Ještě, že mám rezervní. Zmáčknu brzdový pedál, pojistka udělá prsk a zezadu hlásí, že to bliklo a přestalo. To je konec nadějím. Jedeme potupně až do Prahy bez brzdových světel, pomalou rychlostí se zapnutými blikači.

Před domem soused, co dělá do aut. Zběžně to okoukne. Pak to okoukne podrobně a nic nenajde. Další den blikám do servisu. Nechají si to tam a třetí den mi volají, že nic nenašli. Auto stojí na dvoře. I pro pivo do sámošky chodím raději pěšky. Je vedro, tak si ze zoufalství lehnu pod auto. To musíte pravidelně. Zkontrolovat a ošetřovat celý spodek a taky všechny dutiny. Aby se vám to po cestě nerozpadlo rezem. Jak tak ležím, koukám, že odpředu dozadu vede nějaký drát. A v jednom místě chybí izolace a dotýká se karoserie.

Opravil jsem to za slabou půlhodinku. Ten drát měl samozřejmě vést vnitřkem, ale v továrně na něj asi zapomněli. A protože by to museli rozebírat, tak to takhle vyřešili. Bratrancům jsem se v duchu omluvil. A firmě Volkswagen se dost divím, že tuhle fabriku později koupila.

Jak jsme vrtali.

Přihodí se. Zdědíte chalupu, docela pěknou a rozlehlou, s výhledem do kraje. Můžete tam pobývat s celou rozvětvenou rodinou i s přáteli, nebo se někam zašít do samoty. Skvělé, ovšem s jednou zásadní vadou: měla vodovod, ale neměla vodu. Abych nepřeháněl – voda byla shromažďována ve vzdálené studánce v lese a potrubím přiváděna do domu. Studánka byla však málo vydatná, a tak pravidelně i při úzkostlivém šetření voda došla v srpnu a začala zase přitékat až v listopadu. Pro pitnou vodu se chodilo k obecní pumpě, ostatní se řešilo nádržemi s vodou ze střechy.

Moji předkové to nějak přečkávali, pralo se tenkrát jednou za šest neděl a koupelnu nepotřebovali. Ale když tam vtrhla moje zpovykaná rodina, která se každý den myla, a dokonce si čistila zuby, bylo zle. Vymysleli jsme, že vyvrtáme vrt. Samozřejmě ne my, ale firma. Našli jsme inzerát na podnik, co určí, kde by se vrtat mělo. Čekali jsme nejmíň dodávku s hromadou geologických udělátek. V otřískané škodovce přijel pán v odřených manšestrákách a na odbornou instituci moc nevypadal. Z křoví ulomil klacek, udělal si z něj takové ypsilon a začal legračními krůčky chodit po trávníku, až se mu ten ypsilon ztopořil směrem dolů. Zapíchl tam kolík a pokračoval zase jiným směrem. To udělal dvacetkrát, až byla na trávě skrumáž kolíků. Přesně tady se bude vrtat! Zahodil ypsilon, zinkasoval honorář, dal nám vizitku na vrtací firmu a odjel.

Vrtací expert přijel, okouknul a pravil, že budeme muset požádat o souhlas báňský úřad. Že se to musí, při hlubších vrtech, nemůžeme se přece provrtat někde horníkům do štoly. Báňský úřad souhlasil obratem a za týden najela vrtná souprava. Samotné vrtadlo bylo velké monstrum a s ním přijel i kompresor skoro větší než chalupa. A ještě náklaďák, kde měli ty tyče, co se na sebe nastavují, aby to vrtalo hloubš a hloubš. Vrtali v úterý. Vrtali ve středu. Ve čtvrtek dovrtali. Prý 52 metrů. Já byl rád, že nebudeme rušit nikoho v Austrálii, Hanka kladla dotazy, jestli tam je nějaká voda. To přesně nevíme, mladá paní, řekli vrtáci. Pak vytáhli tu dlouhatánskou tyč a z nové díry se vyvalilo trochu mokrého bláta. Je tam dole nějaká voda? Popadla mě potřeba Hanku utěšovat. Oni mezitím vytroubili tu díru až do dna. Ocelovými troubami. Ještě spustili dolů čerpadlo a byli hotovi. V pátek přišel instalatér a propojil čerpadlo s darlingem ve sklepě. A byla voda!

Ve vrtu, co měl v průměru třicet centimetrů, byl sloupec vody vysoký 32 metrů. Jistě to snadno přepočítáte na kubíky. Bylo to rozhodně lepší než studánka v lese. Nechali jsme si udělat rozbor vody a zjistilo se, že je vhodná pro kojence. Kojence jsme si kvůli tomu nepořizovali, ale pro naše dva vysokoškoláky byla ta voda taky dostačující.

Prostředníček.

Když zdědíte chalupu, stane se z vás řemeslník. A ten potřebuje hrozně moc vercajku. Při každé činnosti zjišťujete, že vám něco chybí. A protože jste dědil v dodýchavajícím socialismu, v obchodech to chybí taky. Časem zjistíte, že venkovská železářství jsou vybavena o dost lépe než ta v Praze a začnete po nich šmejdit. A v jednom takovém jsem koupil, představte si, „přídavnou hoblovku k okružní pile“. Taková cirkulárka na dvoře je samozřejmost. Ale když k máte hoblovku, jste pan někdo.

Hobloval jsem o sto sedm. Taky plaňky na plot. Bylo jich čtyřista; podědil jsem velkou zahradu a rozpadající se ploty. Asi tak při tři sta dvacáté šesté se to stalo. Ruka, moje pracovní – jsem levák, se sesmekla a kontaktovala se s rotujícím nožem. Konec prostředníčku i s nehtem visel na kousku kůže. Ještě dřív, než se objevila krev, napadlo mě, že na kytaru už si asi nezahraju (později jsem zjistil, že ani s pianem to nebude velká sláva). Zděšení v rodině, rychlé obvazy a Michal už mě nakládal do auta. Jel zkušeně a rychle. Na dálnici bylo na tachometru číslo 195. Pokud se nenabouráme, tak nevykrvácím. Byla sobota poledne a Prahou se dalo projet dobře. Na Bulovce to okoukli, vyčistili, zašili, zafačovali, ujistili, že to sroste, a jeli jsme zpátky. Už pomaleji.

Končil květen a já začínal tušit, že léto je v hajzlu. Co tři dny na převaz, práce na chalupě nic, houby jen pravou rukou, žádné koupání. Hlavně ne moře, kam jsme chtěli vyrazit, protože vlny a slaná voda. Hanka vymyslela náhradní řešení: Balaton! V Česku to nemůžete nikomu říct, to byste nebyli ani za socku. Ale zase tam nebudou žádní Češi, což se cení. Naše maďarská sestřenice nám zajistila bydlení a my se vydali. Balaton je taková tekutost, že když jste deset metrů od břehu, ještě máte kotníky suché. A po sto metrech je vám maďarské moře ke kolenům. Hanka šla statečně ještě dál a tvářila se, že plave. Stejně si musela omlátit kolena o dno. Já jsem zatím důstojně pochodoval jezerem se vztyčeným zafačovaným prostředníčkem. Vypadalo to, že jsme na celém Balatonu úplně sami a hulákali jsme na sebe.

Pak už jsme v tom širém jezeru sami nebyli, na břehu motorka a posádka se vydala do vody. Když mě míjeli, ozvalo se:
– Promiňte, nejste vy pan Jupp?
– My si vás pamatujeme z Malostranské besedy, naše kapela tam hrála.
Ti dva se vraceli z motovýletu až z Indie, a zajeli se trochu smočit.

Asi jsem slavný a lidé by mě poznali i na Špicberkách nebo v Kongu. A to i navzdory té ovázané levačce.

Jeden Nový rok.

Tenkrát se ještě globálně neoteplovalo. Během silvestrovské noci 1978 za pouhých šest hodin klesla teplota v Československu o dvacet stupňů, během šestnácti pak dokonce o třicet.

Silvestra jsme každoročně slavili ve Žďáru na chalupě Folk & Country Klubu. Odpoledne bylo skoro jarně. Zaslechli jsme zprávy, že se má ochladit, ale v chalupě bylo teplo a pivo teklo proudem.

Následující část příběhu vynechám, protože by ho mohli číst i nezletilí. Zmíním jen, že po celou dobu naší konzumace venku teplota klesala a klesala.

Teploměr přestal klesat na Nový rok někdy ve tři odpoledne a ustálil se na mínus jednadvaceti. Dalo se ale čekat, že v noci se ještě trošičku ochladí. Ale taky byl čas k odjezdu. 130 kiláků vesměs po okreskách, dálnice tenkrát končila i začínala až v Mirošovicích. Vozový park naší party tvořily opotřebované starožitnosti. Jen já jsem měl škodovku vonící novotou, protože ta starší se nedávno rozpadla kdesi v polích. Velkoryse jsem navrhl, že pojedu poslední, kdyby někdo zůstal v tom mrazu viset. Některé šunky jsme museli roztahovat, jiné startovaly samy. Když všichni odjeli, naše škodovka chytla na první otočení klíčkem. A jela perfektně. Topení ve voze žhnulo na plné obrátky, přesto nám bylo i v bundách zima. Zvláště těm, co přijeli na Silvestra v teniskách. A za okny byla taková zima, že se ven raději nikdo nedíval.

Konečně jsme projeli Benešovem a za chvíli jsme už v Mirošovicích najížděli na dálnici. A vtom se to přihodilo. Motor zaškytal a zmlkl. Coby řidič jsem nezpanikařil a nezačal zvažovat, jestli se nerozpadla převodovka (to jsem taky zažil). Taky nebylo zrovna počasí na to, abych auto obíhal, koukal do motoru nebo si pod něj lehal. Mrzlo.

První zásada znalého řidiče zní postupuj od jednoduchého ke složitějšímu. 1. Je v nádrži benzín? Něco mi odpovědělo, že není, přestože ukazatel ukazoval, že půlka nádrže. K tomu vysvětlení, co znamenalo kupovat si auto v socialistické Mototechně. Bezprostředně po nákupu člověk musel zkontrolovat vše, co se na autě dalo, opravit to vlastními silami nebo silami zkušenějších kamarádů a doufat, že co se zkontrolovat nedá, se nerozsype na nejbližší cestě.

Věděl jsem co, ale nevěděl jsem jak. Milí mladí přátelé, tenkrát nebyly mobily, dokonce i dálniční hlásky se teprve budovaly. Vystoupil jsem z auta a mával na projíždějící vozidla. Jenže žádná neprojížděla. Až první řidič zastavil a způsobil, že žiju včetně mé posádky a mohu vám tenhle příběh dovyprávět. Měl kanystr, daroval mi dva litry benzínu, sám mi je nalil a zmizel. Dodneška si myslím, že nebyl skutečný. S dvěma litry v nádrži jsme dojeli až k pumpě v Průhonicích a dokud jsem udržel v ruce hadici, tankoval jsem, pak jsme dovezli domů naše kamarády a nakonec nás.

Konečně jsem si dokázal představit, jak muselo být Němcům u Stalingradu.

Další katastrofický příběh mé rodiny.

Často se chlubím, že mám poměrně rozvětvenou rodinu. Tak vás asi nepřekvapí, že vlastním švagrovou a zetě. Nemají vlastně tolik společného, s výjimkou toho, že oba jsou mými příbuznými a oba bydlí v Praze. Švagrová u zříceniny a zeť u krematoria.

Dopoledne toho pošmourného dne cestovala švagrová tramvají číslo 10. Telefonovala a potom nepozorně vložila mobil do kapsy. Přístroj následně vypadl, což švagrová nepostřehla. Na Floře se chystala přestoupit na jedenáctku. Teprve vystoupená na refýž si povšimla, že je bez telefonu. Ten bezpochyby musel zůstat ve voze číslo deset a švagrová posmutněle sledovala, jak její mobil zatáčí směrem ke Korunní třídě.

Nepropadla panice. Oslovila vedle stojící ženu a poprosila ji, zda by jí (švagrové) nemohla zavolat. Ona dáma byla z toho požadavku dost zmatená, ovšem to už švagrová začala diktovat číslo. Spolupráce probíhala poměrně klopotně, ale nakonec se podařilo ztracenému telefonu dovolat, nikdo ho nebral. Ochotná paní odjela a švagrová osaměla. Nikoliv na dlouho. Z další tramvaje vystoupil můj zeť. Švagrová později vyprávěla o muži, co vypadal jako rabín (měl roušku, klobouk a tmavý kabát).  Když si vyjasnili, že jsou moji příbuzní, začali jednat. Tentokrát ten mobil v tramvaji někdo zvedl. Muž, co ho měl v ruce, jel desítkou až na konečnou do Řep. Uvolil se, že tam s mobilem počká. Švagrová skočila do přijíždějící desítky a mobilní příběh vrcholil cestou přes Náměstí Míru, Karlovo náměstí, Smíchov, Košíře a Motol až na konečnou. Tam se setkali, mobil předali, dobří lidé ještě nevymřeli a moje švagrová už je zase v síti. A možná si nějakou chvíli bude pamatovat, jak vypadá můj zeť.

ZVÍCI.

Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Jsem panáček!

Někdo mi nedávno vykládal, že neumřeme na nemoci ani na oteplenou planetu. Že prý nás zahubí přemíra informací. Media, sociální sítě, jednapanípovídala, a tak. Množství informací, které se na nás valí, násobně převyšuje jakýkoliv dřívější počet zpráv, komentářů, hoaxů či obrázků. Nově je tu internet a jiné vymoženosti. Ve většině zemí je svoboda šířit informace. A ve většině zemí je svoboda šířit lži.

Mezi informacemi zaujímají důležité místo zprávy o počasí. Zpravodajská radia a televize ho nabízejí co půl hodinu. Najdete ho v počítači, na mobilu nebo na světelných tabulích. Předpovědi jsou nejpodrobnější a nejpřesnější, meteorologové na to mají největší počítač ve státě (někteří jedinci věří spíše norské předpovědi, protože Noři mají počítač ještě větší). Navzdory obrovitosti kompjůtru prognózy většinou nevycházejí. Je omyl si myslet, že povětrnost si dělá, co chce. Počasí se chová přesně tak, jak meteorologové řeknou. Problém je v tom, že Česko je příliš rozlehlá země. Nejen že v Karlových Varech je jinak než v Jablunkově. Ale často je u pražského krematoria v Motole úplně jiné počasí než u krematoria ve Strašnicích. (A nebožtíkům to dopředu nikdo neřekne.)

Dá se říct, že v současných možnostech předvídačů počasí je poskytovat přesné předpovědi pro Andorru, San Marino nebo Vatikán. Počasí na Uhlířskojanovicku se dá už jen přibližně odhadovat.

Dost často slyším lidi vzdychat – jak jsme mohli žít bez… Ano jako děti jsme žili bez. Šli jsme ven a někdy jsme zmohli. Nebo jsme postavili sněhuláka a do rána někam odešel. Přesto lidé měli i různá prognostická zařízení. Na venkově rosničku v láhvi se žebříčkem. Když lezla po žebříku nahoru, bylo hezky. (Doufám, že tohle už ochránci zvířat zakázali.)

My měli doma mezi okny domeček. Když bylo hezky, vylezla panenka. Když se chystal déšť, sníh, blesky a krupobití, panenka zalezla, aby jí nezmokl účes. A protože tak to chodí i v životě, do nepohody vylezl panáček.

Domeček nepřežil zvídavost mladého člověka, který nutně potřeboval zjistit, jak to funguje. Myslím, že jsem to tenkrát svedl na nějakého svého sourozence. Ačkoliv jsem odjakživa jedináček. Ale myšlenka a kouzlo zůstalo. Kdykoliv vylezu z domu na zahradu s nadšenou představou, že tam budu pracovat, rozprší se.

Chybička se vloudí.

Každý má právo si příběhy z pohádek přetvářet podle své mentality a svých potřeb. Nebo podle zrovna nastolených společenských rozhodnutí. V tom druhém případě si postupně zvykáme, že tři mušketýři byli čtyři, ale jeden z nich byl černoch. Víme, že princ nemohl spící Sněhurku probudit polibkem bez jejího písemného souhlasu. I z trojice dlouhý, široký a bystrozraký by měl být alespoň jeden žena. Jenže která?

Ale ani nám nemusí všechny pohádkářovy postupy líbit. Proč musí být trpaslíků ausgerechtnet sedm? Že to je prvočíslo? Z praktických důvodů je také užitečné, když si král-otec ponechá kontrolní balík akcií a vítěz nad drakem dostane kromě princezny jen 49 % království.

Nebo třeba Karkulka. Jde lesem a potká vlka. Karkulkami se to v českých lesích jen hemží. Zato vlk v lese, prosvětleném kůrovcem, bagry, vysokou, zloději dřeva a velkozloději dřeva, je bohapustá pitomost. Takový vlk potřebuje pro svou literární existenci aspoň malý a úhledný les. Tam se může přikrčit za strom u cesty mezi Karkulčiným panelákem a babiččinou chaloupkou a může v příhodný okamžik na Karkulku udělat juk. Ve vybrakovaném lese se ani při nejlepší vůli na Karkulku juk udělat nedá.

Navíc ta slečna se vlka nebojí nic, protože to setkání proběhlo už milionkrát, tak moc bylo v akustickém proudu vysíláno do večerních dětských postýlek. Ani ti posluchači se vlka nebojí, je to kámoš, a možná jen některá blonďatá, před spaním vyčůraná holčička si v postýlce spřádá sen, že jednou na toho vlka hodí MeToo.

Takže v tomto okamžiku k žádnému ponurému ani jinému vyvrcholení nespěje, spějí možná jen někteří v postýlkách, které ten příběh už spíš nudí. 

Ti dva se tedy potkali a vedou rozhovor.

Kam jdeš? A kde ty ses tu vzal? Co to neseš?  Proč se ptáš? Zajímá mě to. Košík? Komu ho neseš?

Debata začíná vypadat jako dotazy pracovníka celní zprávy. Ale karkulka je dneska v dobré náladě.

Babičce! Má dneska narozeniny a chaloupku za kopcem.

Poslední verze džípíes by nedokázala popsat trasu a cíl přesněji.

A co máš v tom košíku? Bábovku a víno přece! To se bude babička mít, bude jíst bábovku a zapíjet to Vlašským ryzlinkem.

Karkulka zpozorní: Co je tohle… vlašský… Celý les i široké daleké okolí ví, že babička nepije nic jiného než Modrý portugal. Ten vlk je divný.

Nenápadně nadzvedne loktušku na košíku a pomalu z něj vytahuje Colt Smith & Wesson ráže 45. Ozve se šest výstřelů a vlk padá k zemi. Úplně mrtev. Z mordy, nebo co to ten vlk vlastně má, čouhá kus červené látky. Babičinna halenka!!

Zrekapitulujme to: Vlk sežral babičku. Karkulka zastřelila vlka a s ním v jeho břiše i babičku.

Posmutněle si sedne na pařez, na druhý položí košík. Odšroubuje uzávěr a dlouhatánským douškem ochutná portugal.

Chybička se prostě někdy vloudí.

Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.

Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Existuje! Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc se toulají na Brněnsku.

Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.

Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?

Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.

Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, ale nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a hlavně podle Berounky. 

Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847.  Bidlo je příjmením 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. A Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.

Čudlík

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví, kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Na výletě.

Udeří takový krásný den jako včera. Vydáme se s Hankou na výlet. Jak jinak – autem, jsme přece ohrožená skupina. Z Libně na Vinohrady je to kousek. Ulice mezi hřbitovy je rozkopaná. Zřejmě už dávají nebožtíky i za zeď. Míříme k centrále Svobodné Evropy, protože přímo naproti má Hanka svého optika. Potřebuje nové brýle. Normální ženské potřebují novou kabelku. Ta je proti novým brýlím za pakatel, jak mi jistě potvrdí dioptričtí lidé. Zastavuji na chodníku, kolem frčí dva proudy aut. Hanka vyběhne řešit barvu, tvar, náklon a příklon, nánosnost a příušnost nových okulár. Já jako řidič v dopravním přestupku čekám v autě na chodníku. Chvíli čtu a chvíli poslouchám radio. Pak je mi zima. Nezatopím, protože nenastartuji. Po otočení klíčkem auto nevydá ani zvuk. Nezatopím a neodjedeme. Vzpomínám si, jak v časech „před“ v podobné situaci (mínus dvacet, okreska někde u Pelhřimova) mi nezbývalo než lomit rukama, abych se trochu zahřál. Zavolám číslo servisu, s milou slečnou se chvíli dohaduji, kde to jsem (Svobodná Evropa přece byla vedle Národního muzea), ale už mi posílá technika. Jenže problém: Kolem auta jde policistka (pardon, asi je to jenom strážnice), otočí se, vyfotí naší espézet a jde dál. Vystartuji a ječím na ni. Jestli ví něco o ochraně osobních údajů, že si nemůže jen tak fotit cizí značky. Vysvětluji, že jsem přivezl ženu s berlemi (fakt) pro brýle (fakt) a že mi auto nestartuje (fakt) a za chvíli přijede servisčlověk (fakt) a opraví to. A že nevím, co bych pak ještě v téhle blbé čtvrti dělal. V sebeobraně ustupuje a nastoupí do vozidla Městské policie, které ji přijelo zachránit.
Ale to už je tu anděl. Můj podíl na akci je otevřít víko motorového prostoru, on tam strčí hlavu a nějaký přístroj, udělá to bžunch a on řekne: Můžete to nastartovat.
Mám kapitalismus rád.

Moje problémy

Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.

Z šestého kontinentu záhadně zmizela druhá největší kolonie tučňáků. No řekněte mi, kam se dá z Antarktidy emigrovat?    

Blbejch 220 V.

Jako obvykle přehánějí, říkal jsem si, když media zdůrazňovala, že v neděli napadne dvacet centimetrů sněhu. Pravdu jsme měli všichni. U nás napadlo deset. Na horách jistě o hodně víc, aby průměr udělal těch dvacet. Padalo, padalo už od temné noci. Beru to stoicky. Prohrábnou nebo neprohrábnou mi cestu až k vratům podle toho, jestli za traktorem bude sedět Ivan nebo Karel. Vrstva na dvoře buď roztaje nebo neroztaje. V červnu u nás už sníh nikdy neleží. Nakoupeno mám všeho dostatek: potraviny, nápoje – hlavně vybrané, sůl, náboje, petrolej… S posledními dvěma položkami samozřejmě kecám, koukal jsem včera na nějaký western. Zato syreček dle pejska a kočičky nechybí. Prostě zazimování Juppa proběhlo podle zvyklostí.

Naše polosamota dokonale zasypaná. Něco mi vykládejte o globálním oteplování! Stromy na zahradě, koukám z okna, trpí pod závaly těžkého mokrého sněhu. Z takového materiálu ani sněhuláka nedáte. Větve se ohýbají, některé až k tendenci prasknout.

A teď dejte pozor, autor přechází k celospolečenským souvislostem: Větve se lámou, stromy se vyvracejí pod tíhou. A padají na dráty elektrického napětí. Nebo chcete-li proudu, mně je to fuk. Dvacet tisíc domácností je najednou bez elektřiny. Na Benešovsku jako na Šumavě nebo na Plzeňsku. Jak správně tušíte, já jsem Benešovsko. Ta čísla mi hlásí Hanka z Prahy mobilem. Stručně, aby mi ho nevybila. Já už jsem se od světa odpojil.

Na lince poruch milá operátorka přijme moje hlášení. Bodejť by nebyla milá, když sedí někde v teple. Já jsem taky milý, ale za chvíli už mi nepůjde topení a nebude splachovat splachovač. No není to pakárna, když dělají plynová topení na elektriku?

Neříkám, že to bylo hned. Dokonce několik hodin, třikrát to problikalo a zhaslo, až to nakonec začalo svítit, topit, splachovat, vařit i wifiovat. Zázrak! A já si uvědomil, že za to vděčím človíčkům, co jezdí od sloupu ke sloupu, vylezou nahoru v tomhle bordelu, který se ani nedá nazvat počasím, něco tam zmrzlými prsty propojí a já už zase svítím.

Zkuste taky občas – před tím, než na všechno naštvaní a od celého světa odpojení – svítit.

Taky někdy sípete?

České zdravotnictví se na mně dopustilo léčebného zákroku inhalace. Příliš se nemýlíte, když se domníváte, že inhalace je opak exhalace. Ale nemá to nic společného například s odhalováním.

To je tak: občas se mi stane – zcela nezávisle na roční době nebo zeměpisné šířce – že přestanu mluvit. Jenom sípu. Následně přestanu i sípat. Mám potom tichou domácnost, zvláště když jsem v zimě na chalupě sám.

Což je pro člověka, který celý život pobíhal z radia do radia a třímal občas mikrofon i na pódiích, poněkud blbé. Tak mi naordinovali inhalace. Ptal jsem se, jestli v té trubičce, co mi strčili do pusy, je čistý kyslík. Zabrblali několik odborných výrazů, takže kromě kyslíku tam přidávají ještě nějaké sajrajty.

Potom jsem – personálem opuštěn – půl hodiny snaživě vdechoval a vydechoval. Je jedna z mála věcí, co si ze školy pamatujete i vy. Vdechujete kyslík a vydechujete… – no! – céódvě.

Prostě jsem tam za sebou zanechal obrovitou uhlíkovou stopu. Snad už to personál uklidil. Možná – kdybych inhaloval každý den a furt, stal by se ze mě uhlobaron. Ale spíš jsem si po akci připadal vydýchán jako zasedačka po delší poradě.

Devět dalších inhalovacích dní ve mně vzbuzuje obavy. Zřejmě inhalací spolupášu klimatickou krizi. Možná už na Silvestra skončí mou vinou některý z tichomořských ostrovů pod hladinou oceánu.

Ledoví muži

Často na mě vypadne něco, co jsem napáchal kdesi v minulém čase. Tohle byly denní poznámky k svátku, který se zrovna vynořil v kalendáři. Něco ke jménu oslavence, pranostiky, profláklá i zapomenutá výročí. Uznáte, že tyhle tři jsem musel spláchnout najednou.

Ahoj Pankráci, Serváci a Bonifáci!
* 12.-14.5. * Dovolil jsem si vás pozdravit všechny tři najednou, protože svátkově jdete po sobě, docela hezky se rýmujete a škodolibý kaledářolog vás – škodiče jarní pohody – tak hezky srovnal za sebou. Podle pranostik jste muži chladní, studení, ledoví. Možná i frigidní, jestli se to o chlapech smí říkat. Takže asi se i málo množíte; kromě kalendáře jinak nejste moc k vidění. Pankráců žije v celé republice 7. Zřejmě je na vině nelibá asociace s jednou pražskou lokalitou. Serváců jen pět a ani perfidní rodiče se do toho pojmenování nehrnou. Zřejmě kvůli té první slabice. A taky, že to znamená otrok. To Bonifáců je 65. Z uvedených statistik jasně plyne, že žádného Pankráce ani Serváce neznám. Bonifáce jsme znali jednoho, říkali jsme mu Bony a časem přidali i přezdívku Aklid. Ale po letech jsme zjistili, že i Bonifác je přezdívka. Jak se skutečně jmenoval, už si nepamatuji. * Lid si vaši trojku spojil s meteorologickou anomálií, které se děsí sadaři a vinaři a dokonce i my – malopěstitelé ředkviček. Vašimi atributy jsou chlad, studivost a přízemní mrazíky. Kdyby vás v diáři hodili někam po Vánocích, nikdo by si vás ani nevšiml. Maximálně by si vás lidé pletli s další trojicí Kašpar, Melichar a Baltazar. Která ovšem přináší dary, zatímco vy přinášíte zimu. Takhle jste ovšem takovým mezníkem jara: po vás se zase oteplí, a to už můžete partnerku klidně na mezi položit. Ovšem i to má své meze, #Me Too. * 12.5. Roku 1902 byl v Mariánských Lázních zahájen provoz elektrické tramvaje a o tři roky později byl v Praze ukončen provoz Koňky. * 13.5. 1911 Jan Kašpar přeletěl letadlem z Pardubic do Velké Chuchle. 1836 USA vyhlásily válku Mexiku. 1948 Narodila se Dagmar Andrtová. 14.5. 1855 poprvé vyšla Babička Boženy Němcové. 1945 vznikl stát Izrael. 1316 se narodil český král a římský císař Karel IV.

Pes v peřiňáku.


Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2019 23:59:59 a najednou je 01.01.2020 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové.
Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji. Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, které jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2019 24:15:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2019 jsou Hromnice a že bude o hodinu více

Držte se ve správném pruhu.

Dálnice D1 den před Silvestrem. Znáte ten kopec, co se svažuje k mirošovické křižovatce. Jedu vlevo, v pravém pruhu souvislá stužka pomalejších. Těsně za mnou taky auta. Všichni spěchají, budou na chalupě od rána slavit.

V tom se ze tmy vsune do reflektorů něco přede mnou a blíží se to. Je to pes. Běží přímo proti mně. Představte si součet rychlostí auta pár kilometrů nad povoleným limitem a loveckého psa, který běží v protisměru. Uhnout není kam, brzdit taky moc nemůžu kvůli těm za mnou.

Rána jako…, no ani se neptejte. Skoncoval se psím životem na levém reflektoru škodovky.

Nemohu zastavit, ani přibrzdit, řinčí to a skřípe, ale jede. Teprve za chvíli se mi podaří zařadit doprava. Měl bych jet k policajtům, tady mají dálniční hnízdo, ale to bych musel přetančit další dva pruhy. Navíc se začíná stmívat a s autem bez světel na dálnici velkou slávu neuděláte. Tak opatrně dojedu až k naší odbočce, před chalupou vypnu motor a jdu obhlédnout náš polovrak. Vymačkám na mobilu ženu a sdělím ji, že žiju. Pak si jdu nalít poměrně velkého panáka, i když Silvestr je až zítra.

Přemýšlím u toho, co se vlastně stalo. A mám to! Někde tam musel být hon. Pak vrazili myslivci do hospody a… no poslední leč. Pes byl za celý den ulítaný, možná si před hospodou i zdříml. Nikde neviděl svého pána, tak zazmatkoval a šel ho hledat. Pamatoval si, kudy přijeli. Tak se vydal hledat páníčka domů do Prahy. Akorát, chudák, cestoval v nesprávném pruhu.

Ten příběh jsem později mnohokrát vypravoval. Zajímavé bylo, jak si lišily reakce posluchačů. Muži: „Ty vole, tos měl kliku, že jsi to přežil!“ Ženy: „Chudinka pejsek…“

Protinožci.

Dokud byla naše Země ještě placka, ten problém neexistoval. Ale jak se planeta zakulacovala a Slunce už kolem ní přestalo obíhat, vznikaly potíže a nejasnosti. Nejdřív to postihlo vědeckou frontu a postupně čím dál širší veřejnost. Vyjma politiků, neb ti jsou v každém dějinném období pozadu za širší veřejností.

Problém tkvěl v tom, že na opačné straně koule byli taky lidé. Dalo se domýšlet, že i oni stojí nohama na zemi, protože nohy jsou přece od toho. Varianta, že se tam stojí na hlavě byla rozumně odmítnuta. A protože těma nohama mířili proti nám, pojmenovali jsme je protinožci.

Stejně s tím byly starosti: Jak to, že když jsou na té spodní straně koule, nespadnou do vesmíru? Co by bylo s námi, kdybychom se na tu druhou polokouli vypravili? Zprotinožili bychom se? A jak tihle lidé na dolní půlce vnímají nás? Taky jako protinožce? To by pak na planetě žili jen samí protinožci a žádní lidé.

Časem jsme si na to zvykli. Vydáme se letecky z Prahy třeba do Buenos Aires a po vystoupení z letadla se zajímáme o to, o kolik si máme přetočit hodinky. A vůbec ne o to, že všichni ti lidé tam jsou vlastně vzhůru nohama.

Vím, že existují jedinci, kterým vadí lidé z jiných národů, jiné barvy pleti, jiné společenské třídy, jiné úrovně vzdělání nebo bez hudebního sluchu. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by vadili protinožci. Berme to jako určitý civilizační pokrok.

Konec víkendu.

Dnes ani nepadaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák.
Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil.
Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zjevně snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho.
Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova.
„We Are The Champions!“, nese se údolím.
Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. 
Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku.
Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji.  
Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den. 

MEZISVÁTČÍ

Pamatuji časy, kdy se na Štědrý den ještě pracovalo a za ním následovaly dva sváteční dny. Od těch dob se nám podstatně zvýšila životní úroveň především v tom smyslu, že stačí usyslit nějaký den dovolené a máte najednou až dvanáct svátečních dní v kuse. I letos se zadařilo. Školáci ani senioři žádnou dovolenou střádat nemusí. Ta prázdninová rozlehlost svádí k tomu, že si Štědrých dnů můžete naordinovat, kolik chcete. Dnes doma, pak u babičky v Podolí, další den se jede k tetě do Roudnice. Národ se tak rozdělí na společensky založené cestovatele od stromečku ke stromečku a na ty druhé, co sice cukroví pečou, ale jinak s nikým zvlášť nepečou, po slavnostní večeři se překulí k televizoru, a tak to zůstane beze změny až do druhého ledna, kdy (už konečně) jdou na šichtu.

Svátky zimy jsou nečekaným vybočením z kalendářního systému a velice brzy se v tom ztrácíte. Někdy v půlce toho volna se dva senioři pohádají, co je dnes za den. Jeden tvrdí, že pátek, a druhý, že je osmadvacátého. A jestli přece jen potřebujete zjistit, jestli má nějaký obchod otevřeno – což nepotřebujete, protože jste před svátky dovezli domů dva škodovkové kufry jídla – mrknete se na internet.

Ať cestujete nebo sedíte doma, jste po pár dnech upohádkovaní. Všichni dospělí mají své stálice a favority v čele s Popelkou a Mrazíkem a ještě tak jsou schopni připustit, že NaCl je nad zlato. Jaksi automaticky se předpokládá, že nové pohádky budou blbé, a ony to očekávání skutečně nezklamou. Stejně tak se dopředu ví, že trávit Silvestr u televizoru je vrchol masochismu. Ale je tu internet, ten mají už skoro všichni, takže jste včas informováni, že bouchla Etna, Trump staví plot a že v ZOO tam a tam se narodil bílý nosorožec. Ovšem sledujete-li nějaký korektní server, tak se dozvíte jen, že se narodil nosorožec.

Taky jste na síti v kontaktu s přáteli, rozesíláte pozdravy a péefka, věšíte se na YouTube, chlubíte se dárky a oznamujete, co budete dělat na Silvestra. Většina starších uživatelů se zasní, jaké to bývalo krásné, když ještě bylo na Vánoce bílo. Z některých těch bílých snů jako by vykukovalo, že komunisti uměli ten sníh líp.  Na internetu se strhne válka mezi prskavkáři a majiteli mazlíčků. Druzí se zlobí, že musí kvůli rámusníkům odjet s pejskem na chalupu do lesa, první jim to vracejí na téma posraných chodníků.

Po prvních kraválních devadesáti minutách dalšího roku nastane ticho. A je to takové ticho, že máte pocit, že se rozhostilo.  Zbývá dospat, dojíst, uklidit, donést stromeček ke kontejnerům a připravit si to nové oblečko na zítřek do práce. Tak jsme ty svátky přežili. Uf!

BOŽÍ HOD

Atletické výkony Nejvyššího jsou často diskutovány, hodnoceny a propírány, protože jsou opravdu boží. Zajímavé je, že mezi disciplíny, kterým se Bůh věnuje, nepatří ani běhy ani skoky. Je to nejspíš proto, že jedno ani druhé se neslučuje s důstojností božského úřadu. Zato božích hodů je plné nebe i Google.

Jak známo, jako každý jiný závodník má i Bůh tři hody:
1. Boží Hod vánoční, který se hází 25. prosince
2. Boží Hod velikonoční je házen o velikonoční neděli – pro křesťany den po Vzkříšení a pro nevěřící den před pomlázkou.

3. Třetí Boží Hod už většinou moc neprožíváme, protože Bůh podá nejlepší výkon obvykle na první dobrou a třetí hod už není ani zapotřebí. Hází se v červnu a je věnován Duchu Svatému, což je ten třetí z Boží trojice. Jemu většina z nás moc nerozumí, protože to není persona jako ti první dva. Ani na to datum si nevzpomeneme, i když v osmdesátých letech jsme ho vnímali. Němci ze Západu tehdy vždycky zaplavili naše silnice a hospody, protože u nich vypukly svatodušní prázdniny.

Každý Boží Hod slouží k fandění a jásání nad výkony, i když naše zlenivělé generace se věnují spíš hodování a následnému povalování. Šli bychom si možná také hodit, ale jen kdyby to něco hodilo.

Božské hody navíc v posledních letech budí trochu rozpaky. Je totiž potvrzeno, že Bůh k dosažení špičkových výsledků, používá zázraky. Ty patří mezi zakázané prostředky stejně jako jiná anabolika.

Jenže zkuste Všemohoucímu změřit množství zázrakoidů v krvi.

MINUTA

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.

Sčítání lidu

Další z mých adventních příběhů.

SČÍTÁNÍ
Sčítání lidu je strašně důležitá a potřebná věc. To si pořád myslíte, že je vás deset milionů, ale pak najednou pocítíte potřebu vědět, jestli to tak je doopravdy. Tak vznikne sčítání lidu a je z toho velký mumraj a pohyb a zmatek, a když se to všechno sečte, zjistíte, že je vás ve skutečnosti deset milionů, osumset dvacet šest a že jste s tou okrouhlou sumičkou už nějaký čas žili v bludu. No co, horší by bylo, kdybyste zjistili, že vás není ani těch deset melounů. Taky se přitom zjistí, kolik máte ledniček a dětí a televizorů a kolik vás užívá 4 plus jedna s bazénem a kolik vegetuje jen tak pod mostem. A jestli jste rozvedení nebo naopak svobodní a tudíž rozvod ani neplánujete.
Jedno takové sčítání lidu bylo hrozně důležité. Je to už, pravda, hrozně dávno, osobně to nepamatuji, ale znám to z vyprávění a z literatury. Na jaře roku mínus jedna začaly úřady občanům rozesílat obsílky, že na konci roku se bude sčítat. Občani brblali na vládu, proč si takovou kravinu vymýšlí zrovna na Vánoce. Tesař Pepa z malé vísky N. byl celý nervózní. Jeho Mařenka čekala rodinu a zrovna na konci roku. Pepa si nebyl tak docela jist, že to dítě je jeho, ale byl to v podstatě svatý člověk, prostě nad tím mávl rukou. Potíž byla v tom, že každý občan se musel sčítat i s rodinou tam, kde byl trvale hlášen. Pepík se odstěhoval na vesnici kvůli kšeftu. Zrovna se tam hodně stavělo a on, drobný podnikatel, stíhal navzdory vysokému daňovému zatížení docela slušně uživit rodinu. Ale trvale hlášen byl ve městě B. A to znamenalo vydat se na cestu zrovna na Vánoce kvůli takové kravině a ještě k tomu s těhulí.
Co vám mám povídat: vlaky přeplněné, na silnicích zácpy, meteorologové vyhrožovali náledím. No, nějak se tam dokodrcali. To nejhorší je ale čekalo. Zkuste ve městě B. sehnat místo v hotelu zrovna o Vánocích. Všude samí turisté a pro našince ani vlídný pohled. Pepa sběhal všechno a nakonec vzal zavděk ubytováním v areálu dostihového závodiště. Apartmá to nebylo, spíš opuštěná stáj. Ale aspoň to bylo laciný.
Uprostřed noci to na Marušku přišlo. Pepa si zapomněl dobíječku k mobilu a ani vlastně neznal číslo do místní porodnice, a tak se stalo, že mu žena porodila zdravého kluka, čtyři kila šedesát, přímo ve stáji. Když se vzpamatoval z prvního šoku, jen vyjekl Ježiškote, ten je krásnej, a mladý pán měl jméno.
Dopoledne došli oba čerství rodiče na úřad, aby se nasčítali, a iniciativně přihlásili i nového občánka, což byla, jak se později ukázalo, herodesální chyba.
Tahle noční událost ve stáji města B. měla tak dalekosáhlý politický, kulturní i ideologický dopad, že si už později žádná vláda nedovolila vyhlásit sčítání lidu právě o Vánocích.

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.

(Z chystané sbírky Slušné básně pro děti.)

Neděle večer

Konec víkendu. Zase padaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák. Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil. Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev  je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zřejmě snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho. Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova. „We Are The Champions!“, nese se údolím. Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku. Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji. Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.

 

 

Světluška

Opět jedna z „trampských“ povídek z knihy „Udělali mi něco s palcem“.

Světluška

Jdeme s Rumbou lesem. Abyste netápali, Rumba je on. Ne, nejsem na kluky, ale máme s Rumbou společný zájem. Já a Rumba jsme trampové. Trampové jsou, pro vaši informaci, lidé, kteří ve specifických uniformách a se specifickým vybavením pobytují v přírodě. Ty uniformy a vybavení nejsou zrovna moc praktické. Vymýšlely to nějaké armádní štáby pro nějakou dávno minulou válku. Specializované firmy vymýšlejí stále vhodnější, nepropustnější a pohodlnější věci do přírody. Ale my trampové lpíme na svém, abychom světu dokázali, že i s tak nepraktickými věcmi se dá v přírodě přežít.

Jdeme s Rumbou lesem a neprší. To je zvláštní, kdykoliv jdu s Rumbou na tramp, prší. Když jdu na tramp s jinými lidmi, někdy prší, někdy neprší. S Rumbou prší vždycky. Ráno koukám na internet, nad Evropou modro jak z reklamy, jen kdesi za Azorskými ostrovy se krčí tlaková níže. Ale odpoledne Rumba vystrčí nohu z vlaku, tlaková níže je tady a než stačíme doběhnout do nádražní hospody, jsme na kost. Jezdím s Rumbou rád. Je s ním sranda. I když vlhká. Napsal jsem další odstavec a pořád ještě nespadla ani kapka. Něco divného visí ve vzduchu. Něco se asi stane.

Přemýšlel jsem, jestli by se téhle Rumbovy vlastnosti nedalo nějak využít ke globálnímu klimatickému řešení. Třeba že bysme jezdili trampovat na Saharu. Šlapem si to s Rumbou dunami a nad Saharou chčije, beduíni čumí a hospodářství kontinentu začíná zkvétat. Rumba mé úvahy zavrhl s tím, že na Saharu nejede vlak. Letadlo Rumba nepovažuje za trampský dopravní prostředek. Rumba je konzervativní ortodox, černý kontinent má smůlu.

To by na úvod povídky stačilo. Dozvěděli jste se, co je to tramp, co je Rumba za člověka, z čeho vyplývají nečekané klimatické změny a my jsme s Rumbou mezitím došli na kemp.

Pokud tápete, kam jsme to došli, pak vězte, že trampský kemp je místo, kde trampové spočinou, spí, připravují pokrmy, konzumují a věnují se hudbě, sběru lesních plodin a výjimečně i sexu. Namítnete, že totéž se dělá v autokempu a máte pravdu. Ty rozdíly se ale dost obtížně popisují.

Sedíme s Rumbou na kempu. Oba máme velký hlad a obrovskou nechuť něco dělat. Ačkoliv příručky tvrdí opak, nejvýraznější vlastností trampa je lenost. Měl by tu být ještě někdo třetí, kdo by teď rozdělal oheň, hodil něco na pánev a nakrájel chleby, zatím co my dva bychom hleděli do kraje a přemýšleli o volnosti, dálkách a kamarádství. Zatím jsme si s Rumbou nikoho takového nepořídili, tak hladovíme.

*

Hladověli jsme tak ještě drahnou chvíli s pohledy zabořenými do modrých obzorů. Vtom se to stalo. Bylo to jako v té nejblbější trampské povídce: z lesa vyšla dívka.

Dívka nebyl úplně nejpřesnější výraz, kus by bylo přiléhavější. Vypadala, že ještě nemá volební právo, ale zato má všechno, co k pořádné ženské patří. Nejpodivnější bylo, jak byla oblečená: měla pohory a na zádech usárnu, ale jinak jen minisukni a blůzičku a nebýt toho, že obé bylo vyvedeno v trampských barvách, mohla klidně přicházet z nějaké diskotéky. Jinak už neměla nic. Dalo se předpokládat, že má pod tím oblečením ještě nějaké prádlo; ale to v této fázi povídky není pro děj zatím nijak podstatné. Jo, abych nekecal: ještě ponožky měla.

Rumba zíral jako blbec, ale protože nemáme na kempu zrcadla, nebylo mi zřetelné, jak se s nastalou zápletkou vizuálně vyrovnávám já. Už i jemu došlo, že mezi nás přišla bytost z trampského komiksu. Akorát nebyla namalovaná; ani v komiksu, ani na obličeji.

Rumba byl ze situace evidentně mnohem vyprděnější než já. To máš z toho, že čteš romantický trampský povídky z Avalonu, blbečku, myslel jsem si, ale mně samotnému taky nebylo moc do slov.

*

Pak to promluvilo.

-Ahoj. Můžu si přisednout?

Aby ti u toho ohniště nenastydla prdelka, pomyslel jsem si, protože já v naší osadě platím za největšího drsňáka, ale nahlas jsem co nejvlídněji řekl:

-Jasně, buď tu jako doma.

Ve skutečnosti jsem měl opravdu starost o její zdraví, protože z lesa už začal studeně táhnout večer. Já jsem fakt dost dobrej člověk!

-Tohle je Rumba a já jsem Majk, zakončil jsem uvítací projev.

-Já jsem Světluška.

To mě fakt porazilo. Nádherný jméno, dost mi to sedělo s představou toho komiksu, jak na jedné bublině já představuji nás a na druhé bublině ona roztomile vycení zuby a řekne: Já jsem Světluška. Chvíle je nadupaná budoucím dějem a vy šilháte o pár stránek dál, kam se ten příběh vydá. Jenže v komiksu by ti dva trampové líně nezírali a oheň by už dávno vesele plápolal.

Není to až tak nezábavné, sledovat, jak se krásná dlouhovlasá sedmnáctka pohodlně zabydluje ve vašem výsostném teritoriu. Dalo se vlastně očekávat, že budeme s Rumbou tento večer oba sbaleni, akorát se zatím nevědělo, kdo z nás dvou bude sbalen vydatněji. Ani já, ani Rumba jsme neměli s podobnou situací dost zkušeností. Po pravdě řečeno byl to můj první vandr, kdy z lesa vyšla krásná holka.

*

Vzal jsem situaci do svých rukou. Už jsme si všichni řekli, jak se jmenujem a taky se dost na sebe vynakoukali. Vstal jsem a významně pravil:

-Jdu pro dřevo.

Zvolil jsem ďábelskou strategii. Budu se chvíli toulat po lese a sbírat klacky a zatím ti dva se budou oťukávat a za chvíli si Rumba vytuneluje celou svou slovní zásobu. Pak se vrátím, převezmu štafetový kolík a začnu obsypávat prostor kempu svým charisma.

Když jsem se vracel, ti dva se skláněli nad ešusem. To, co se rodilo v nádobě, vypadalo slibně, jejich spontánní spolupráce mne už tolik nerozradostňovala. Rychle jsem rozdělal oheň, abych se blýskl nějakou trampskou dovedností. Rumba byl rozhodně lepší vařič, ale já měl v rukávu pro dlouhý letní večer ještě spoustu trumfů.

*

Případalo mi, že je nedostatečně oblečena. Ve smyslu očekávaných ranních teplot. Jinak samozřejmě naopak. Je mi ale už mnoho let známo, že ženy jsou ochotny fyzikálně trpět za účelem být krásná.  Za dvě hodiny bude drkotat a bude ráda, že jí třu kolena a okolí svou mužnou dlaní, abych jí předal trochu lidského tepla. Je ovšem taky možné, že její odhalené čéšky skončí v pařátech mého kamaráda Rumby.

-Není ti zima?, položil jsem otázku a hned jsem cítil, že byla poněkud neoriginální a eventuálně i předčasná.

-Mně většinou nebývá zima.

Jak spisovně řečeno! Zubí se na mně, ale já přesto cítím, že džentlmen se mladé lesní dámy na takové věci neptá. Gól do mé brány. No tak počkej, ty fyzikální exote, rána tady bývají hodně chladná.

Ale Rumba už nese na stůl, přesněji na placák, přiléháme k němu ze tří stran. Je to chutné, výživné a kalorické a při šmejdění lžic v nádobě moje ruka občas neúmyslně zavadí o jinou ruku.

Soumrak přišel dojíst zbytky, přidávám na oheň. Rumba si zapaluje cigáro. Sociologický miniprůzkum zjistí, že Světluška a já jsme nekuřáci.

-Hraješ na kytaru?, kladu otázku, aby se řeč pohybovala.

-Bohužel ne. Ale umím jiné věci.

-Co například?, pídí se Rumba.

Chvíli váhá, jako by nevěděla, jestli nám to má říct. Právem.

-Umím létat.

-To jako na rogalu?, chce upřesnění Rumba.

-Ne.

-Nebo eroplánem?, připojuji se k melodii Rumbových otázek.

-Ne. Jenom tak.

-Jak jenom tak?

-Normálně. Odrazíš se a letíš.

-Jak letíš!?! Jakože letíš, kam chceš?

Ten dialog začíná nabírat na obrátkách. Stávám se posluchačem a královsky se bavím.

-Kam chci.

-I když je silnej vítr?

-I když je silnej vítr.

Vypadá to, že na rozdíl ode mne jí to Rumba baští. Vymyslete lepší kombinaci, než že je holka krásná, přátelská a ještě je s ní sranda.

-Ty sis Rumbo nevšim, jak je Světluška aerodynamická.

Světluška mi odpoví úsměvem. Vypadá to, že je schopna přijímat i hodně nekonvenční poklony.

-Tak ukaž!, jde si za svým Rumba.

Světluška beze slova vstane, uhladí si sukni a stoupne si na placatý kámen. Pak několikrát zamává rukama jako křídly a – vznese se. Normálně se vznese a zůstane asi metr nad zemí. A visí tam furt, jak upoutaný balon!

-Ty vado!, ozve se ze strany, kde sedí Rumba.

Popis toho, jak jsme teď oba s Rumbou z toho pryč, by zabral asi čtyři stránky. Tak jen stručně: Já s Rumbou jsme z toho vyjevení, zmatení, vyplesklí, neschopní slova, zaskočení, bez dechu, jak Alenka v říši divů, popletení, vykulení, připitomělí a trochu udivení.

Ta holka se fakt vznáší. Před chvilkou tady s náma dlabala z jednoho ešusu a teď je metr nad námi. Tak jo: 1. Žádnej fígl nebo optickej klam to není. 2. Zhypnotizovat nás nemohla, hlavně já nejsem ten typ. Na základce jsem naopak já zhypnotizoval jednu holku a byl z toho průser, protože jsem ji nedokázal vzbudit. 3. Halucinogeny. Mohla nám dát houbičky do jídla, ale to bylo dobře zamíchaný, jedla by to taky. No možná tady někde teď sedí vedle mne a kouká sama na sebe nahoru, jak tam visí. To taky ne, střízlivějc a nezfetovanějc jsem se už léta necítil.

Můj světonázor se hroutí. Jsou věci mezi nebem a zemí… Například teď zrovna je tam Světluška. Máme kamarádku, která létá. Co tomu řeknou kluci? A lidi v práci. Mami, chodím s holkou, která umí létat. No to jsem přehnal; létá ano, ale ještě spolu nechodíme. Je to složitý chodit s holkou, která na rande přiletí?

Mezitím už to Světlušku přestalo nahoře bavit nebo usoudila, že kvóta naší vyplesklosti se naplnila. Elegantně se snese na zem a posadí se k ohni naproti nám.

Nemá smysl se ptát, jestli je v tom nějaká finta. Vím, že není. Tak se radši věcně zeptám:

-Jak dlouho tam vydržíš?

-Když mám hlad nebo žízeň, tak musím dolů. Nebo když se mi chce čurat.

-To tam nejde?

-Jednou jsem to zkusila a nedopadlo to dobře.

My kluci máme tohle ve vzduchu jednodušší. Jenže zase holt nelítáme.

Rumba se přece jenom zkusí zeptat:

-Hele, támhle tu šišku na tom nejvyšším smrku bys mi dokázala přinést?

Místo odpovědi si uhladí sukni, stoupne na balvan, zamává a začne stoupat.

-Hele, neměli bychom ji přijmout do osady?, vzdychne Rumba.

Ale než to stačí domyslet, Světluška se střemhlavým letem snáší přímo k němu a šišku mu vrazí do otevřené pusy. To přistání kvalifikuji v tomto těžkém terénu jako dost riskantní, ale Rumba zřejmě potřeboval dostat za vyučenou.

Byl to krásný klouzavý let. Myslel jsem, že by měla mít aspoň nějaké krovky a pod krovkami křídla, ale ona jen tak zamává rukama a vznáší se. Že by měla takhle krásná holka někde nějaký přídavný motor, je taky hovadina. Nad námi prostě plulo rogalo s krásnými dlouhými vlasy a dyzajnersky perfektně tvarovanými ňadry.

*

Dál můžu klidně několik odstavců vynechat. Seděli jsme u ohně a vedli řečičky, co se vedou, když je lidem fajn a přitom se nic moc zásadního neudělo. My s Rumbou jsme byli rádi, že máme takovou kamarádku. A ona byla evidentně šťastná, že neklademe blbé otázky, jako kde k tomu přišla, jak to má dlouho, jestli se dá doletět do Afriky, a tak.

Oheň už zestárnul a potichu se ochladilo. Rumba nám popřál noc a splynul se svou mumií. Seděli jsme se Světluškou opřeni o stejný strom. Abych tu situaci interpretoval správně, byla to její ruka, která mě nahmatala. Netoužil jsem zrychlovat běh dějin.

-Jaké to je tam nahoře?, zeptal jsem se.

-Nádherný.

Chvíli přemýšlela.

-Víš co, něco mne napadlo.

Postavila se přede mne:

-Chyť se mne kolem krku. A drž se hodně pevně.

Pak zamávala rukama o poznání víc a už jsme se vznášeli. Zastavili jsme asi dva metry nad zemí. Doufal jsem, že se Rumba nevzbudí.

-Vejš si s tebou netroufnu. Taky bych tě asi neunesla.

Přesto to bylo krásný. A jak jsme tam spolu pluli, najednou se přihodilo, že jsme se políbili. Ještě, že jsme byli jen dva metry nad zemí….

*

Zkontrolovali jsme, že jsme oba celí. Trošku šok to přeci jenom byl. Musel jsem si odskočit. Světluška se mezitím pokoušela probudit oheň. Když jsem se vracel z lesa už jasně zářil. Jenže to nebyl oheň. To zářila Světluška.

Viděla, že jsem se vrátil.

-No tak už to víš. To jste se museli učit v biologii. Zamilovaným světluškám svítí zadečky.

Objal jsem ji. Celý kemp přede mnou byl ozářen jasným světlem.

*

Rumba byl za svědka v tmavém obleku a Světluška tvrdila, že mu to moc sluší. Mně připadal legrační. Zato Světluška celá svítila.

*

Narodily se nám tři holčičky. V několikaminutových intervalech po sobě. Je s nimi dost fofr. Ale v sobotu dopoledne vyletí oknem na pískoviště a my se můžeme se Světluškou pomilovat. Pořád se se Světluškou moc milujeme. Taky naše tři holčičky svého tátu moc milují. Tím pádem doma dost ušetříme za elektriku a za žárovky.

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4

Líza má lízátko. Spolkne ho zakrátko.

Helmut má helmu. Jde lovit šelmu.

Klára má klarinet. Vyloudí tóny hned.

Petr má sirky a petrolej. Péťo, tu láhev sem honem dej.

Laďka ladí piáno ještě nemá vyhráno.

Mirek zamířil na Jitku. Ihned volejte sanitku.

Kuba má krychli. Ve školce v Michli.

Boris má trochu pech. Táta je na Borech.

 

Můj odboj.

(Vzpomínka 71 let stará.)

20.6.2016 * Je duben 1945. Ofenzíva spojenců byla v plném proudu. Rudá armáda dobyla Budapešť a chystala se k ostravsko-opavské operaci. Američané překročili Rýn u Remaganu.
Bydlím v Benešově naproti pivovaru na rušné ulici. Je mi dva a půl. Naši poslouchají západní stanice. Doba je těhotná očekáváním. Cítím, že bych se také měl nějak zapojit. Bydlíme ve zvýšeném přízemí. Tak vylezu na parapet a volám do rušné ulice: „Němci to maj prohraný! Bolševici jsou v Budapešti! Američané na Rýně!“

Ano, to byl můj odboj.  Nikdo to neocenil. Lidé chodili kolem, nijak nereagovali, ale usmívali se. V sousedním vchodu bydlela německá rodina nějakého sturmbahnführera z benešovské tankové divize SS, ale ti už měli tak naděláno, že radši nic neslyšeli.
Táta mě sundal z okna, zavřel ho a dal mi na prdel. Nikdo mě neudal, ale naši poslouchali západní vysílače, až když jsem spal. A brzo tátu napadlo, odvézt mě i s mámou k babičce do Sázavy. Ovšem revoluce proběhla i tam.

Nikdo mě za můj odboj nikdy nevyznamenal. Třeba si ještě někdo vzpomene.

Rozhostilo se.

14.2.2016 * Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.

Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.

Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.

(Z mé připravované knihy „Tratoliště“).

I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

 

Podzim

21.10.2015 * Je podzim.
V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž.
Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice.
U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Ti srnci to tak mají zařízené. My ostatní můžeme s milováním v lese ještě počkat. Jaro už bude za 120 dní.

Můj Armagedon

29.9.2015 * Tak černý mrak nikdo z vás nikdy neviděl. Valil se od kopců na druhé straně řeky a za chvíli zakryl celou oblohu. Setmělo se. Asi bude pršet, řekl jsem si, čuče ven v dostatečné vzdálenosti od okna, kdyby se do naší chalupy na kopci a s plechovou střechou odvážil uhodit blesk. 

Přemýšlel jsem, co se v případě tak očividně se blížící katastrofy má dělat. Kdybych měl barák u řeky, tak začnu nosit nábytek do patra. Ale co na kopci? Nosit nábytek do sklepa? To je blbost. Tak jsem jen zkontroloval, jestli jsou všechna okna zavřená, nalil si panáka a očekával Armagedon.

Potom zahřmělo. Ale bylo to takové divné to hřmění. Takové… dřevěné. Jako když se kácí les a lítaj třísky. Ale les za naším oknem stál nehnutě a nekácel se. Přešel jsem k druhému oknu a viděl to. Na silnici těsně vedle auta spadl z oblohy trakař a rozmlátil se na tisíc kousků. Druhé auto už takové štěstí nemělo. Jiný trakař se mu kolečkem zabodl do střechy a oktávka ujížděla do dáli s obrovskýma oslíma ušima na střeše.

Další trakař spadl do sousedovy zahrady a zboural včelín. Včely se hystericky rozletěly do celého kraje. Podruhé jsem zkontroloval, že mám všechna okna zavřená.

Na železniční zastávce zastavil motorák. Řidič rozumně nepokračoval v další jízdě, protože trať před ním byla poseta troskami trakařů. Cestující se na řidiče zlobili, že stojí, protože nestihnou seriál. Strojvůdce opáčil, že nepojede a že mohou dojít tu jednu stanici pěšky. Tak jo. Jak otevřeli dveře vagonu, padající trakař je okamžitě urval. Na cestu pěšky nebylo pomyšlení. Zavládlo všeobecné zděšení a jeden cestující volal mobilem manželce, ať mu ten seriál nahraje.

Jeden trakař se zahákl za křížek na věži kostela a zůstal viset. Zdálky to vypadalo dost divně. Sady, zahrady i ostatní půda určená k obdělávání byly najednou plné trakařů. Na modré turistické trase do Českého Šternberka bylo trakařů jak naseto. Na náměstí jich několik napadalo do fontány. Řekou majestátně plula obrovská flotila trakařů. Nedalo se ale přesně určit, který trakař je vlajkový.

U radnice trakař zlomil stožár s vlajkou EU. Stejně by nám v této situaci Evropská unie moc nepomohla.

Pak to skončilo, jak to začalo. Černý mrak odplul kamsi k Benešovu a už zas prokukovalo sluníčko. Nebýt trosek i celých trakařů všude kolem, člověk by tomu neuvěřil. I to už za chvíli zmizelo. Všichni sousedé, co mají kotle na dřevo, vzápětí vyrazili se svými dvoukoláky, kolečky a přívěsnými vozíky. Za pár chvil bylo už v celém městečku zase čisto. Televizní štáb si mohl už jen natočit ten trakař na věži kostela a pak odjel po proudu hledat flotilu.

Jo, a za celou dobu ani nekáplo.

Popelnice

16.8.2015 * Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Plníme ji převážně přebytečnými obaly, plasty a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.

Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.

Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.

Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Sběhal jsem celé městečko, volal, nadával a – nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.

Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili.

Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.

Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

Z deníku střídopéčáka

22.4.2015 * Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A v nové škole se nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže bych chodil do tří škol.

Viděl někdo z vás Ježíška?

15.12.2013 * Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

Moje nejhezčí trampský Vánoce.

 

Povídka Moje nejhezčí trampský Vánoce 
vyšla v roce 2007 v mojí povídkové knize Udělali mi 
něco s palcem. *** 

6.12.2013 * Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13:00. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče. Wakin před obědem vyhrožoval, že bude slavnostní oběd servírovat ve stříbrných ešusech, ale nakonec jsme kotlety jedli zase z hliníku.

Prostě taková normální pravá kamarádská sváteční nálada, nebejt toho vetřelce.

Objevil se na svahu nad kempem a ze začátku jsem ho viděl jenom já. Byl bloňďák, byl drobný s roztomilým kukučem a bylo mu tak devět.

Kamarádi si všimli, že jsem zahleděn, a otočili se.

-Ahoj, řekl s přirozeností zkušeného lovce bizonů. Vypadal nadrzle,  ale něčím, nedalo se přesně říct čím, byl sympatický.

-Ahoj, odpověděl jsem jménem naší osady. Já jsem Rony. Tohle je Wakin a tohle Bivoj.

Seskákal se svahu do kempoviště a každému z nás obřadně zalomil palec. Jeho dětská ručka tuhle operaci bez potíží zmákla i s Bivojovou tlapou sněžného muže.

-Já jsem Ježíšek, řekl.

To je ale blbá přezdívka, myslel jsem si. I když na Štědrý den je to docela stylové. Pak mi došlo, že si z nás dělá srandu.

-Hele, kluku, kde ses tu vzal? Esisisi nevšim, je zimní odpoledne a za hodinu bude v celým tom obrovským lese tma jako v….

Zvědavě mě pozoroval asi na způsob, jako když překrojíte žížalu a pak sledujete, co ty dvě půlky začnou dělat. Pak vystartoval:

-No řekni to slovo, řekni… Jestli to řekneš, tak dostaneš hovno a né dárky.

Dobrák Wakin si naštěstí všiml, že začínám bobtnat a převzal debatu do svých rukou. Přesněji řečeno podal Ježíškovi hrníček.

-Hele, mladej, máš před sebou dlouhou cestu. Napij se čaje a pak upaluj, ať jsi do tmy doma.

-Tos vystih naprosto přesně, kamaráde, povídá kluk, ještě musím na Blizzard, Netopýry, Zlámanou podkovu, Konvoj, ……….

Pak vyjmenoval prakticky všech sedmnáct osad, jejichž kempy se tyčily tady v Horách na dvaceti čtverečních kilometrech. Bez překlepu.

Nabízelo se jediný rozumný vysvětlení: je to synek hajnýho a o víkendech místo psaní úkolů obíhá les a šmíruje trampský osady. Ta teorie měla jednu vadu na kráse: široko daleko tu byla jediná hájovna Na Babě, a tam měli jen dvě dcery.

Zkusil jsem ještě jednu kontrolní otázku, jedno jméno vynechal:

-A na Dawson půjdeš taky?

Chvíli se zamyslel, dvakrát se podrbal na hlavě.

-Ne, řekl nakonec.

-Proč?

-Tam jde kolega Děda Mráz.

-Cože?!?, zaznělo trojhlasně.

-No jejich šerif Bouda volil komunisty.

A je to tady! O Boudovi se mezi trampy povídalo ledacos, dokonce že je na ňákým česnekovým seznamu. Prej taky dřív na trampy donášel. Ale jak to ten kluk může vědět?!

Hlas lidu potvrzen hlasem božím…Kruci, mně z toho snad jebne! Já nakonec začnu věřit, že on je opravdu Ježíšek.

-Hele, politiku na vandr netahej!

-A náboženství můžu?, odpověděl ten fracek drze.

-Jaký náboženství? Co je to náboženství?, zeptal jsem se ve vyšší tónině.

-Že v něco věříš. Že třeba věříš, že JSEM Ježíšek.

No to je mi paráda! Štědrý den, za chvíli bude tma, ještě jsme ani nepostavili na grog a já tady vedu filozofický debaty s devítiletým klukem, kterýho budeme muset nakonec dovést domů, aby nezabloudil.

-Hele chci nějakej důkaz, že jsi Ježíšek. Nějakej zázrak nebo něco podobnýho.

Udělal rukou kruh nad svojí hlavou a nastala mu tam svatozář. Naše čelisti popadaly do ohniště.

-Stačí?, zeptal se. Z naší strany se nedočkal odpovědi.

Tak zatočil nad hlavou opačným směrem a tím to vypnul.

-Na vandru to normálně nikdy nepoužívám. Lesní zvěř to irituje, přidal vysvětlení.

Bylo to věcné, naprosto přirozené a ekologické, ale přesto se nikdo z nás do diskuse nepřidal.

*

-Už musím. Fakt bych to nestihl. Užijte si to. A děkuju za čaj.

Znova nám obřadně zalomil a začal stoupat do svahu. Ještě dvakrát zablikal svatozáří na pozdrav a zmizel. Už se šeřilo, a tak nebylo jasný, jestli zmizel v lese nebo se stal neviditelným.

Dlouze jsme si to užívali, ten šok i okouzlení a povídali si nesmysly.

-To bude zápis do osadní kroniky! To teda nikdo nemá…

-Nebo to budou mít po dnešku všichni.

-Hele, a jak to moh vědět s tím Boudou?

-To voni si s tím Santa Klausem a Dědou Mrázem všechno řeknou.

*

Najednou jsme měli pocit, že se rozednívá. Když jsme se otočili na pasece zářil třímetrový smrk. Byly na něm krásné ozdoby a hlavně spousta světel, žádná elektrika, samé svíčky a prskavky.

Rozdali jsme si dárky, které jsme pod ním našli. Byly krásné a trampsky užitečné. Byly jednoznačně od něj. My jsme si svoje drobnosti předali už v poledne. Ale nůž, kvůli kterému jsem už půl roku oslintával výkladní skříň prodejny Lesalov pod stromečkem nebyl. To mám za to, jak jsem byl na něj ostrý.

Smrk zářil, stáli jsme tam, čučeli na tu nádheru a nebyli schopni slova.  Teď ještě vyleze z lesa srnka a postaví se vedle toho stromu a kýč bude dokonalý. Ani jsem tu myšlenku nestačil dovést do konce a srnka tam byla.

-Tohle nemá cenu někomu vyprávět. Nikdo by tomu nevěřil, řekl Bivoj.

-Co budem dělat teď?, ptal se Wakin.

-Jde se na půlnoční, řekl jsem. -Poděkovat.

*

Cesta do Černic, kde byl kostel, trvala slabou hodinku. Mlčeli jsme. Já, tramp a od narození zapřísáhlý ateista jsem šel poprvé v životě do kostela. (Tedy nepočítaje nějakou tu prohlídku baroka v rámci vandru.) Myslím, že oba moji spoluohňovníci na tom byli podobně.

Kostel byl plný, mše už začala. Napadlo mě, že Černice snad ani nemohou mít tolik obyvatel, a pak jsem si všiml, že zhruba dvě třetiny přítomných jsou trampové. Hodně známých tváří, zdravili jsme se pohledem. Takže v tom zázrakování nejedeme sami.

Zatímco kněz mluvil o Betlému a o božím narození, napadaly mne samé blbosti. Není papež taky tramp? A jak je to vlastně s vandrováním tam nahoře? Takový anděl, ať dělá co dělá, přes křídlo usárnu nepřehodí. Proč trampové hrají na kytary a ne na varhany? To poslední mě napadlo, když z kůru vytryskla fakt hustá a krásná hudba. Ohlédnu se a co nevidím: Stojí nahoře na zábradlí, šaškuje tam, ruce rozpažené jako že drží balanc, a přebíhá z jednoho konce zábradlí na druhý. Pod ním tak dvanáct metrů. Spadneš frajírku, pomyslím si, ale hned se opravím: proč by to dělal, když je Ježíšek?

Varhany dozněly a mše skončila. Lidé se tiše rozpouštěli do štědrovečerní tmy. Kněz zmizel ve dveřích vedle oltáře. Šel jsem nesměle za ním.

-Pane faráři, můžu se vás na něco zeptat?

-Já vím, na co se chceš ptát. Zase dělal  při mši pitominky, že jo. Měl bych mu vynadat. Ale zase jsem rád, že ze statisíců kostelů na celém světě si na Vánoce vybere vždycky mě.

-Ahoj, ozvalo se za mými zády.

Tvářil se jakoby provinile, ale kněz se jen usmíval.

-Tak co, zeptal se mě Ježíšek, srnka se stavila?

-Přišla!, potvrdil jsem.

-Hele, zeptal  se napůl nesměle a napůl drze, mohl bych teď jít s váma na kemp?

Ty můžeš jako Bůh všechno pomyslel jsem si. Ale navenek jsem se přísně zeptal:

-A co Bůh otec, povolí ti to?

-Ten má teď spousty starostí. To víš, Vánoce….

Neptal jsem se ho, jestli má teplý spacák. Protože Bůh za á) spacák nepotřebuje a za bé) když ho potřebuje, tak si ho zázrakem opatří.

*

Šli jsme ve čtyřech lesem a sněhem zase nahoru. Wakin a Bivoj si to pořád ve svých myslích přehrabovali. Jsme ztracená generace. Nás učili v první třídě z těchhle věcí akorát, že Lenin leží na Rudým náměstí.

Když jsme došli až na kemp, zeptal se:

-Hele, a mohl bych zapálit oheň jednou sirkou?

-Mohl bys, řekl jsem. Ale fakt jednou sirkou. Žádný zázraky.

Přistoupil k připravené hraničce a škrtl. Sirka se rozhořela, postupně zkomírala, ale pak se oheň rozhořel jasným plamenem.

Stejně švindloval. Ale do osady jsme ho nakonec vzali.

Zapomněli mě

12.11.2013 * Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Zachraňte pildušku

12.3.2013 * Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách. Ani ostatní zvířata v tamní ZOO nemají podmínky dobré. Ale pilduška kamerunská je vzácný živočišný druh, kterému hrozí ve volné přírodě vyhynutí. Aktivisté z ekologického hnutí Platan už bezvýsledně žádali o pomoc místní úřady i policii, dopis středočeskému hejtmanovi zůstal také bez odpovědi. Pomozte zachránit pildušku!

Tohle jsme s mým přítelem Vladimírem jednoho večera napsali a rozeslali na všechny adresy ve svých outlůcích. Zvolili jsme údernou výzvu a nezabíhali do podrobností. Hlavním problémem je, že pilduška kamerunská je hmyzožravec (ne nepodobná našemu krtkovi, ale žije na povrchu), a jako taková se ve své pravlasti živí hlavně termity. Českými mravenci v zajetí nepohrdne, ale jejich těla jsou vytvořena odlišnými druhy bílkovin, které nevyhovují zažívání pildušky a ta viditelně chřadne. A dovážet živé termity ze zámoří do Rožmitálu je pro malou zoologickou zahradu finančně neúnosné. Nehledě na celní a hygienické předpisy, které dovoz termitů do ČR prakticky vylučují.

Rozeslali jsme e-maily a čekali, jestli nás veřejnost podpoří. Dost velkým zklamáním pro nás bylo, že nám nikdo neodpověděl. Nikdo se ani nezeptal, co pildušku vlastně trápí a v čem by mohl pomoci. Nikdo nás nepochválil, že se o pildušku staráme, což pro nás ovšem vůbec nebylo důležité.

Konečně čtvrtý den do mé e-mailové schránky spadla výzva Zachraňte pildušku. Ano ta, kterou jsme s Vladimírem sepsali. Šlo to lavinovitě, a protože všichni korespondenti vložili celý svůj adresář do pole Komu, mohli jsme sledovat, kudy se ta lavina od nás a zase k nám valila. A představovat si, jak každý klepl na tlačítko poslat dál a večer usínal s dobrým pocitem, že přispěl k záchraně pildušky kamerunské.

V dalších dnech nám to chodilo ze všech stran a do dvou týdnů už jsme dvaaosmdesátkrát věděli, že máme pomoci se záchranou pildušky kamerunské. A dozvídali jsme se, že to došlo i našim spolužákům z gymplu, vzdáleným příbuzným na Moravě i českému velvyslanci v Bangladéši.

Podařilo se. Už to věděl celý svět, kdežto pilduška se pořád cpala nestravitelnými českými mravenci. Vlastně necpala…

Pildušku jsme si s Vladimírem vymysleli. Žádná pilduška neexistuje, neexistovala a pravděpodobně ani existovat nebude, natož kamerunská. A už vůbec není podobná krtkovi. V Rožmitále pod Třemšínem není žádná ZOO. Také žádné ekologické hnutí Platan neexistuje, pokud ovšem nevzniklo jako odezva na tenhle náš hoax.

Vy nevíte, co je hoax? To je poplašná, nebezpečná, lživá nebo zbytečná řetězová zpráva, která se šíří e-mailovou sítí. Potkáváte se s nimi hodně často. Nejslavnější je asi ta, co už sedm let shání krev pro holčičku v bratislavské nemocnici, která když ji nedostane, do několika dnů zemře. Nebo jak v sedadlech pařížských (pražských, berounských) kin jsou v sedadlech jehly, infikované HIV. A tak. A statisíce hlupáčků to posílají dál.

Teď se možná na nás s Vladimírem zlobíte, že jsme takovou zprávu vyslali do světa a přiživili se na utrpení pildušky kamerunské. Mohu vás ujistit, že žádná taková zpráva napsána nebyla. A konec konců neexistuje ani můj přítel Vladimír.

Velbloud a mandelinka

28.2.2013 *  Koupil jsem si cigarety Camel. Ne snad kvůli své kuřácké vášni, ale kvůli svým vnoučatům. Ta umějí anglicky pojmenovat všechna možná zvířata od žirafy až po křečka, ale velbloud jim pořád dělá potíže.

Oklikou mě to ale vrátilo do vlastního dětství. Kamelka byla první cigareta v mém životě. Bylo mi osm – a nebudu vás napínat – přežil jsem.

Krabička cigaret Camel byla ve voskované papírové krabici od UNRA. Původně to bylo určeno bojujícím americkým jednotkám, ale válka s Hitlerem skončila dřív, než se předpokládalo, a tak toho hodně zbylo. Přebytky se velmi levně prodávaly občanům poražených i osvobozených státu. Naše rodina byla na vítězné straně a táta toho nakoupil, že jsme měli nakonec plnou skříň. Samý dobrý věci. V oné papírové krabici byla masová konzerva, nějaká pomazánka, sladký krém v konzervě, sušenky, čokoláda, ubrousek, otvírák na konzervy, ty Camelky  a ploché sirky. Hotový poklad. Ale existovaly i samostatné konzervy s kde čím a hlavně se pamatuju na třílitrové pixly s pomerančovým džusem. (Ty pixly měly vlastně asi jeden galon, ale my už jsme se po Vítězném únoru yardy, stopy, inche a galony ve škole neučili.)

V rámci UNRY se dal taky levně koupit džíp nebo náklaďák, ale k tomu se mi rodiče přemluvit nepodařilo.

Ten Vítězný únor se moc nelíbil imperialistům a tak nám za trest poslali amerického brouka – mandelinku bramborovou. S tím moc nenaděláte, mandelinka logicky pocházela z Ameriky, protože brambory taky pocházejí z Ameriky. Mandelince bylo nutné vyhlásit boj. Do přední linie postavili nás školáky, protože jednak jsme byli nejuvědomělejší a za druhé jsme se nemuseli při sběru brouků tak ohýbat. Zítra ráno si všichni přinesli skleničky s víčkem a vyrazili jsme na pole. Jen já jsem doma skleničku s víčkem nenašel, tak jsem popadl konzervičku od džusu. Emerickou. Měla dvě dírky. Jednou se brouci házeli dovnitř a tou druhou se ti šikovnější zase mohli dostat ven. Soudružka učitelka se nejdřív kabonila nad anglickými nápisy na mé nádobě, ale pak řekla, že je to vlastně stylové.

Na poli jsme každý dostali řádek a lezlo se. Byl jsem zklamaný; na mém řádku žádný americký brouk nebyl. Ani na sousedních nebyl. Chyba byla možná v instruktáži. Netušili jsme, jak ten brouk vypadá. Dobový tisk, zejména časopis Dikobraz ho zobrazoval s pruhy a hvězdami na krovkách. V modré a bílé. Tak jsme sbírali kde co, kluci si dávali do skleniček i žížaly a mravence. Jen slunéčka sedmitečná nám paní učitelka lovit zakázala. Ta jsou, děti, přece červená, to je takový sovětský brouček. Tak jsme pro jistotu nechávali na poli i brouky žluté. Z úcty k Mao Ce Tungovi a velkému čínskému lidu.

Došli jsme s klukama na konec řádku a plácli se do trávy. Prej se to dá kouřit, když se to usuší. Co jako? Ta bramborová nať.  Můžem to někdy vyzkoušet. Ale dokud máme lepší, tak asi ne. A vytáhl jsem z kapsy krabičku s velbloudem.

Chleba a ryby

16.2.2013 * Na jedné masové demonstraci – no řekněme spíš shromáždění – Ježíš kázal a kázal a lidi poslouchali a poslouchali. Trvalo to už dlouho. Jeden z apoštolů, který měl na starosti produkci toho setkání, se přitočil k Ježíšovi a šeptá: Kristepane, ty tady mluvíš už mnoho hodin a lidi mají hlad.

I vyzval Ježíš své publikum, jestli tu někdo má nějaké potraviny, ať je přinese k řečnickému pultu. Velmi zdráhavě přinesli někteří (ideje jsou ideje, ale žrádlo je žrádlo), co měli u sebe. Na pódiu se tak sešly dva chleby a pět ryb. Tady se ale inventarizace rozchází. Některé prameny tvrdí naopak, že to bylo pět chlebů a dvě ryby.

Jak se dobrat pravdy? Prameny ani neuvádějí, kde přesně se ta demonstrace konala. Pokud by to bylo ve vnitrozemí, bylo by pravděpodobnější více chlebů a málo ryb. Více na pobřeží moře zas mohly ryby převládat. Leda že by… se to konalo ve vnitrozemí a ty ryby byly uloveny v Mrtvém moři.

Ať tak či tak, Ježíš začal lámat a krájet a sytit davy. Není jisté, jestli všichni dostali kus chleba i kus ryby. Ale protože Ježíš byl jako Bůh navýsost spravedlivý, řešil to jistě tak, že tomu, na koho zbyl rybí ocas se spoustou kostiček, dal o to větší kus chleba. Zástupy se nasytily a mohlo se pokračovat  v přednášce.

Tak tam všichni seděli a poslouchali, ale v neděli ráno (což byl první pracovní den po šábesu) museli do práce, tak se v klidu rozešli do svých domovů.

Ptal jsem se mnoha církevních autorit, jak to bylo s počtem těch chlebů a ryb. Žádný z nich mi nebyl schopen dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. (Co je na těch theofakultách vlastně učí?) Asi se budu muset pro odpověď vydat za rabínem. Jenže toho žádné Nové zákony nezajímají a už vůbec ne nestandardní ekonomické postupy v oblasti zásobování obyvatelstva potravinami.

Andělé

27.12.2012 * Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.

Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.

To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.

Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“

Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

Černý kocour

9.12.2012 * Uvědomuji si, že jsem velmi málo psal o naší zahradě s malým z, protože bylo aktuální psát o té s velkým Z. Dělal jsem to proto, aby se vám to nepletlo. Teď když má to velké Z pauzu, můžu se klidně rozepsat o té s malým. Ta zahrada kromě toho z vůbec není malá, řekl bych, že je větší než velká. Což o to, projít se, spočinout v chladivém stínu staletých smrků, zapálit si pod rozložitým habrem… Ale sekat trávu, hrabat listí, natírat plot…

Ono je to vlastně podobné, festival nebo pozemek. Oba srdeční záležitost, spousta starostí po celý rok a pár chvil velké radosti.

Teď zrovna likvidujeme pampelišky. Ne že by to vedlo k nějakému cíli, ale vychovali mě tak, že trávník má být zelený a ne žlutý. Hanka zase vybírá hlemýždě ze záhonů a nosí je do kopřiv, aby zabila dvě mouchy jednou ranou. Nejsem sice šnekolog, ale myslím, že hlemýžďům kopřivy nechutnají, protože jsou druhý den zase všichni v záhonech.

Jednoho dne se na naší zahradě objevil černý kocour. Nepleťte si jeho přítomnost s knížkou Zahrada Jiřího Trnky, i když není tajemstvím, že po téhle knize Hanka náš festival pojmenovala. (Ale už zase matu pojmy.)

Černé kočky já můžu. Rozhodně si nevzpomínám, že by v seznamu mých dávných lásek byla nějaká blondýna.  Dokonce i moje žena Hanka – abych si ji vzal – se za svobodna jmenovala Černá.

Takže zpět ke kocourovi. Je o hodně mladší než já, přesto si tykáme. Přišel ze sousedství. Doma se nažere a po naší zahradě trajdá. Nejenom trajdá,  číhá. A někdy i uloví. Občas najdu před vchodem do domu zakousnutou myš. Ctí princip vlastnictví: je to myš z mojí zahrady, tak si jí mám sníst sám. Tajně ji odnesu do popelnice a druhý den poděkuji a pochválím, že byla na česneku skvělá. Jeho ješitnost povyroste a jde zas lovit.

Naše zahrada je krtkuprostá (i když jsem si léta koledoval), chybí myši, krysy, potkani, hadi. Radost tu přebývat.

Hřeje se na slunci, oči přivřené, dnes už má po šichtě. Minu ho a zapnu sekačku. Zle se na mě podívá a jeho oči řeknou: Je neděle, vole! Vypnu sekačku a nechám ho v klidu dokonzumovat víkend.

Máme se rádi tak nějak na dálku. Nekorumpuji ho mlékem, ale mám pro něj vždycky dobré slovo. Na řadu věcí máme podobné názory. Ale ještě nikdy mi neřekl, koho bude volit.