Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Na vernisáži.

Je to asi dva roky, psala mi paní Lucie za Západočeského muzea. Že by chtěli udělat výstavu o Portě v Plzni. A co já na to. To se odmítnout nedalo, protože těch deset plzeňských ročníků bylo z celé Porty nejúžasnějších, a já k tomu mám docela dost co říct. Pak se dlouho nic nedělo, protože Covid a protože nějaká rekonstrukce prostor. A nakonec že teda jo. Vylezl jsem na půdu, kde máme archiviště, a sestupoval s náručemi fotek a Portýrů a letáčků. Pak jsem se dal do skenování, mailování a posílání. Vypadalo to, že na takovou malou výstavičku to bude. Ale pak se to nějak rozkřiklo v Plzni a ve zbytku světa. Fandové a pamětníci z řad muzikantů a diváků nosili další hromádky, fotky, videa i artefakty, až z toho nakonec je výstava obrovská. Vernisáž byla sedmnáctého března, já do poslední chvíle nevěděl, jestli dorazíme. Nakonec nás naše Veronika naložila s Hankou do auta a bylo. Muzeum má krásný dům, jaký si Porta zaslouží. Sešlo se tolik lidí, že bylo narváno. Promluvil ředitel muzea, zahrála skupina Grácie, promluvila paní Lucie a promluvil ministr kultury Martin Baxa, neboť je Plzeňák a naši muziku má rád. A nakonec jsem mluvil já, coby aktivní pamětník. Teda mluvil – možná tušíte, že mi byly odcizeny hlasivky a ty davy bych neušeptal. Tak moji napsanou promluvu přečetla Veronika. Výstava, jak už jsem zmiňoval, je úžasná, té partě z muzea patří velký obdiv. Pokud nejste z Jablunkova nebo ještě oddál, tak si ji nenechte utéct. My jsme to stihli tak tak, ale když ono tam přišlo tolik přátel a známých, s kterými jsme se museli pozdravit a popovídat, no znáte to. S některými jsme se viděli naposled před třiceti lety a já je obtížně identifikoval. Ale s jinými Plzeňáky jsme ve styku pořád a rádi. Ono se to dneska docela hodí mít známé na západě.
* S Martinem Baxou a Ilon a Míšou Leichtovými.** Momentka z výstavy.

Sandy.

Nádherný člověk. Přítel. Kamarád. Blázen do muziky v barvách folku a country. Organizátor festivalů a koncertů už od časů dávných Port. Vlídný hostitel u rozhlasového mikrofonu. Autor a průvodce nekonečné řady hudebních pořadů v olomouckém Českém rozhlase. Taky nezkopírovatelná postava, jak kdyby se svým vousem vyskočil z plakátu skupiny ZZtop.

Jeho podpis je i na všech ročnících Zahrady v Náměšti na Hané; propagátor, rádce i archivátor. Většinu toho dělal společně se svou ženou Jarmilou. Vždycky, když vedle pódia hlavní náměšťské scény vyrostl rozhlasový stan, v něm ti dva a další rozhlasoví přátelé, věděl jsem, že Zahrada může začít. Přisedl jsem, magnetofony se točily, my poslouchali tu skvělou muziku z pódia, něco povídali (Sandy toho nikdy moc nenamluvil), i slivovička se zaleskla, a bylo to úžasné, jak na Zahradě všechno. A byla z toho fůra nahrávek do Sandyho pořadů na celý rok a propagace pro všechny ty kapely a písničkáře. A řada z nich se vystřídala v jeho živých rozhlasových koncertech.

Josef Sandy Nosek odešel 18. března 2022. Muzika osiřela a my všichni s ní.

Může jít o obrázek 1 osobě a beard

Slavík je ztracený

Slavík je ztracený

Je to poměrně laciný titulek, odkazující na letošního absolutního vítěze, ale přesně vystihuje situaci této obnovené „kulturní“ akce.

Před čtyřmi lety řada lidí uvítala – já mezi nimi – že tahle záležitost je u konce. Na rozdíl od Zlatého slavíka Mladého světa, který byl nesporným oživením hudební scény v totalitní době, obnovení akce v devadesátých letech pod názvem Český slavík bylo už jen byznysovou záležitostí, něčím, co se pokoušelo přitáhnout hlavně starší generace posluchaček. Ty mladší nemělo v nové otevřené době čím oslovit. Anketu proto dusila věčná neměnnost výsledků. A taky jí ubližovaly přehmaty a nešikovnosti stejně jako nedokonalý hlasovací systém, který dával velký prostor klanům a manipulacím. To vyvrcholilo – kromě dalšího – kauzami Řezník nebo Ortel, které kromě snižujícího se zájmu medií i samotných respondentů znamenaly i odchod sponzorů. Bez nich se nad celým podnikem zavřela voda.

Po čtyřech letech přišel miliardář Janeček. Spočítal si, že taková akce přenášená televizí a propíraná v mediích, by se dobře hodila k zamýšlené prezidentské kandidatuře, A že se vyplatí do ní ty prachy nalít.

Chtivost prosadit hlavně sebe pod heslem „Já to platím, já mohu cokoliv!“ se panu Janečkovi příliš nevyplatila. Jako první se distancovala televize Nova, která program vysílala. Pražská hygiena bude za účasti policie zkoumat, proč diváci v sále – včetně samotného Janečka – neměli roušky. Nadační fond Neuron se distancoval od svého zakladatele a mecenáše Karla Janečka, který při pátečním přímém přenosu z cen Český slavík varoval před očkováním dětí proti covidu. Ukončil s Janečkem spolupráci. A zdá se, že národ to celé poněkud odzíval.

Podpora v Janečkově „týmu“ koroduje. Nadační fond proti korupci, který založil v březnu 2011 postupně opustili podnikatel v dopravě Radim Jančura, herec Jan Kraus, pivovarník Stanislav Bernard nebo bezpečnostní expert Karel Randák.

Vypadá to, že začínat prezidentskou kampaň už dost provařenou anketou nebyl dobrý nápad. A že veřejnost budou tyhle věci zajímat víc, než že Marek Ztracený dostal nejvíc hlasů a komu všemu vynadal raper Řezník.

Spirituál kvintet

Byl říjnový pátek, a protože se zrovna volilo, byl v Lucerně volný termín a toho okamžitě využil Spirituál kvintet. Ke svým dvanácti (nebo kolika) posledním beznadějně vyprodaným koncertům přidal ještě jeden. (Těch dvanáct nebo kolik bylo kovidárně zahlušeno loni na jaře a pak posouváno z termínu na termín jak vagóny na zapomenutém nádraží; kapelu milující posluchači přes všechny ty ústrky dorazili všichni.)

Ten poslední pátek byl taky příležitostí pro nás dva. Hanka s berlemi a elegancí sobě vlastní slezla ta strašná tři patra (a nakonec vylezla nahoru; Lucerna už od dob, co jsme tam pořádali asi tak stovku koncertů, nemá výtah!). Já se svou hlasivkou jsem měl ovšem daleko větší hendikep: publikum se hromadně přidalo k většině písní, já jediný mlčel.

Tahle poslední sestava patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela za šedesát let existence může chlubit. A představeni byli alespoň obrazem a úryvkem i byvší členové formace. O její stálosti a vytrvalosti svědčí i to, že jich nebyly zástupy. Všichni byli odměněni bouřlivými ovacemi, nejvíc se smutnilo za Dušanem Vančurou.

Sílu té šedesátileté kontinuity jsem si uvědomoval při přemýšlení o některých jen o pár let mladších kapelách, které se rozštěpily do několika pohrobků a praly se o název…

Pak už se rozběhl vlastní koncert, u mě nastoupil pocit, jaký jsem už léta nezažil. Snad na lochotínských koncertech Porty 1989, na nichž měl Spirituál kvintet také svůj významný podíl. A za krátký čas se jeho repertoár přenesl až na Národní třídu.

Nechtějte po mně nějaký report z koncertu. Natolik kdysi protřelým dramaturgem v té chvíli probíhaly emoce a vzpomínky na všechno, co jsme se Spirituál kvintetem za ta léta společně prožili (k prvnímu skutečnému setkání došlo v roce 1970 na Portě v Ústí nad Labem, kde měly naše kapely společnou šatnu), jak jsme se společně (a úspěšně) snažili nenechat zahynout v normalizačních vřavách tu krásnou muziku, co se jí začalo říkat folk, a kličkovali před důstojníky StB a předposranými postavami okresních kultur.

Samozřejmě se do tříhodinového koncertu vešel jen zlomek – snad všechno to nejlepší z dlouhatánského seznamu písní z rozmanitých stylových oblastí, kterým nás všechny skupina po šedesát let radovala. Byl prostor představit jednotlivé členy v sólových písních, křehkých i důrazných. Zdena Tichotová, Veronika Součková, Jirka Cerha, Jirka Holoubek, Pavel Peroutka. Ale ty sbory! K jemnému humoru Jirky Tichoty se úspěšně přidává Jirka Holoubek, i s trochou toho vančurovského kočkování. A nezbytná součástka kapely, textař František Novotný, který jako už stokrát předtím zplodil přímo na jevišti báseň na co nejvíc exotická slova z publika. Lucernu, postrach všech zvukařů, skvěle ozvučil Milan Aichingr. A pak už písně Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál proměnily Lucernu v bouřlivou demonstraci rezonující s tím, co nahoře probíhalo společností.

Přemítal jsem, kdo další v české kultuře vydržel tak dlouho a zachoval tak hlubokou stopu. Určitě Divadlo Semafor, s přimhouřením víčka Cimrmani. Dál už nevím. Spirituál kvintet nejen hudebně ovlivňoval obrovskou sílu posluchačů. Navzdory protivenství doby dokázal spojovat nás všechny a rozdávat naději. To propojení s Václavem Havlem a s Národní třídou bylo jasné.

Odcházeli jsme z Lucerny a měli jsme pocit, že vůbec nic nekončí. Krásné zůstane s námi napořád a třeba už se k nám právo zase vrátí.

Tony

Konec šedesátých let nebo chcete-li začátek sedmdesátek. Trampská, country a folková scéna začínala nevídaně kypět, plnila hospůdky i malé sálky. Ta první setkání s Tonym jsem zažíval na koncertech Trail Songs na Staroměstském náměstí nebo v Riegrových sadech, kde naše dvě kapely závodily o přízeň publika. A samozřejmě na Portě, na jejích počátečních ročnících. Tony se tam objevoval s osadní kapelou Mantrap. Byla to bouřlivá léta politicky i muzikantsky, ale pořád šlo navzdory normalizaci něco dělat.

Portu v Ústí nad Labem zakázali, a zatím co já se vydal s Wabi Ryvolou a dalšími přáteli hledat, kde bychom ji mohli usídlit, Tony se objevil s novou kapelu Pacifik, kde se potkal s folkaři, jmenovitě s Helenou a Vaškem Maršálkovými. Hudebně si to sedlo, Tony se představil jako úspěšný autor a Pacifik zněl úplně jinak než trampské formace předchozích generací. Ten trend změny byl tenkrátvšeobecný a byl z toho slušný poprask, když na Portě 71 obsadily první příčky Pacifik, Plížák Wabiho Daňka a Krakatit Kapitána Kida, vše v moderním hávu. Klasické trampské sbory na protest opustily Portu.

A nové trampské zpívání sbližující se s folkem a country se vydalo na cestu a plnilo hlediště i kempy. Pacifik se stal stálicí. Nikdy moc netrpěl personálními změnami. Tony Linhart byl osobností mnoha vrstev a zajímavých příběhů. Autor, který nikdy neslevil ani z kvality ani ze zpěvnosti. Postupně se rozšiřoval jeho hudební i tematických záběr. Konferenciér, organizátor, tvůrce i host rozhlasových pořadů, sestavovatel mnoha tištěných i zvukových sborníků, sběratel a živoucí archiv všeho trampského.

Jo a trampské kuchařky! Rád a výborně vařil a dokázal propojovat exotické kuchyně s trampskou jednoduchostí. Pořádali jsme v Malostranské besedě tematické autorské večery, Tony přispíval literárními ptákovinami a když došlo na téma „jídlo“, uvařil během programu na jevišti menu pro celý sál.

Je nám smutno, že odešel tak mimořádný člověk a kamarád. Ale Tony toho za život dokázal tolik, že má splněno. I další generace se k němu budou vracet.

Tony Linhart 3. dubna 1940 – 8. ledna 2021.

Všestranný umělec, co ráčkoval.

O průkopnictví se dost složitě píše s odstupem šedesáti let. Honza Vyčítal a Greenhorni jednoznačně průkopníky byli. V druhé půlce let šedesátých kulturně už uvolněnějších se dalo nahlížet až za oceán. A celé generace posluchačů odchovaných trampingem lačnily po hudbě, která přicházela ze Západu. V tomto případě šlo především o country a bluegrass. To už se objevuje pár formací zkoušejících to v našich podmínkách. Ale jen tahle parta dokázala nabídnout publiku přesně to, co zapadalo do trampského posluchačského zázemí. A taky byla cílevědomá a vytrvalá, zatímco ti ostatní se brzy přeskupovali nebo rozpadali. Greenhorni vedení Honzou Vyčítalem dokážou překonat bez ztráty květinky i mrtvolné politické časy sedmdesátek a osmdesátek. I kulturní ideologové pochopí, že tahle skupina se na Sokolovský festival politické písně prostě nehodí.

Začátky spadají až někam k trampské osadě Hejkalové. V roce 1965 vzniká skupina The Greenhorns. Country a hlavně bluegrass berou vážně. Tomu se přizpůsobuje nástrojové obsazení. Pepa Šimek mandolína, Petr Bryndač housle, Jiří Fallada basa. Marko Čermák si vyrobí vlastní pětistrunné banjo podle fotografie, která zaznamenala vystoupení Peete Seegera u nás. Honzovi Vyčítalovi zůstává kytara a kapelnictví. A hlavně textařská tvorba. Bylo tolik nádherných melodií k přejímání! Českým posluchačům je ale nemělo cenu zpívat v originále. A právě osobité Honzovy texty – samozřejmě zároveň s drajvem kapely – byly tím, co posluchače přitahovalo. Stal se z toho etalon, všechny další country skupiny zpívají česky. (A později za tuhé normalizace to ani jinak nešlo.) Přebíraného repertoáru využívají Greenhorni tvořivě s ohledem na domácí prostředí. Žádná otrocky přesná citace zámořských vzorů.

Honza je také – navzdory svému ráčkování – zpěvákem kapely. Teprve později, když přicházejí Michal Tučný, Mirek Hoffmann a Tomáš Linka, se pěvecké party prostřídají. Písně s Honzovými texty rychle zlidoví (ostatně ještě před nástupem normalizace stihnou vyjít v Pantonu alba „Písně amerického západu“, „Greenhorns“ a „Greenhorns 71“). Když přijíždí do Prahy v roce 1978 Johnny Cash a čtyřikrát vyprodá sportovní halu, publikum se přidává k jeho písním Honzovými texty. Zná je právě díky repertoáru Greenhornů.

Příznivců přibývá tak rychle, že už od začátku sedmdesátých let stihnou každých čtrnáct dní zaplnit Saloon Greenhornů ve velkém sále Domu kultury na Smíchově. Přijdou i horší časy. Greenhorni musí – stejně jako všechny ostatní kapely i kluby – opustit název v angličtině. Nový titul Zelenáči vydrží až do listopadu 89. Přicházejí rozmíšky v kapele i personální změny. Muzikantů, kteří kapelou procházejí, je velmi dlouhý seznam. Michal Tučný odchází ke skupině Fešáci (dříve Bluegrass Hoppers). V kapel samotné dochází k lidskému i hudebnímu rozkolu, který skončí po roce 1989 odtržením Nových Zelenáčů Mirka Hoffmanna, zatímco původní parta Honzy Vyčítala se vrací k názvu The Greenhorns.

Umělecká všestrannost Honzy Vyčítala – kytaristy, zpěváka, kapelníka a textaře – zdaleka nekončí jen v hudební sféře. Jako absolvent grafické školy (pracoval i v grafickém oddělení Československé televize) tvoří ilustrace nebo návrhy plakátů. Hlavně se ale vyprofiluje jako kreslíř humorista. Jeho nezaměnitelný rukopis oživuje postavy človíčků a zvířátek. Používáním bublin s tiskacím písmem se zcela odlišuje od hlavního proudu kreslířů. Šíře témat se pohybuje od trampských příběhů a lesních zvířátek až do nejvyšších pater politiky. Brzy na jeho vtipy čekají čtenáři Mladého světa i Dikobrazu a také dalších periodik, která ještě na konci šedesátých letech směla vycházet. V prosinci 1970 má velkou výstavu v rámci Folk & Country festivalu v Lucerně, na kterém samozřejmě vystupují i Greenhorni. Další výstavy následují na Salonech kresleného humoru v Malostranské besedě a dalších výstavních síních. Ve znormalizovaných redakcích už ale o jeho kresby ochabuje zájem. Do medií se pak vrací v devadesátých letech a jeho vtipy jsou později také shromážděny v řadě publikací.

Nepříliš známá je jeho politická angažovanost. Jeho názory jsou protikomunistické a proamerické vlastně odjakživa. Píše tematické písně, pravidelně s účastní každoročních oslav Plzně americkou armádou, angažuje se za zřízení amerického radaru u nás.

Všestranný, bohatý a bouřlivý život Honzy Vyčítala ukončí datum 1. března 2020, týden před jeho sedmdesátými osmými narozeninami.

Michal Jupp Konečný

Ostravský folkový kolotoč.

K pěti desetiletím života s folkovou a country hudbou patří festivaly. Zvlášť ty, které oslovily široký okruh publika, vytrvaly na hudební scéně dlouhou řadu ročníků a vždy se projevovaly hledáním nových kapel, osobností i hudebních proudů. Porta, Zahrada, Prázdniny v Telči, Folková růže, Mohelnický dostavník a ještě hodně dalších plnily kalendáře nadšenců pro FC muziku a trvaly navzdory tlaku bolševických cenzorů a v nové době navzdory tlakům ekonomickým.

Jednou z nejdůležitějších událostí folkové scény byl Ostravský folkový kolotoč, vydupaný partou nadšenců navzdory politicky nevlídné atmosféře Severomoravského kraje. Proběhlo sedm ročníků (1976-83) v Domě kultury v Ostravě-Porubě, než ho orgány státostrany zadupaly do země. Další pokus přenést festival do Břeclavi skončil už jen jediným ročníkem (1984).

Festival prezentoval i objevoval písničkáře a kapely ponejvíce z Moravy, i když to zdaleka nebylo pravidlem. Mnozí muzikanti právě tady dostávali svou první velkou příležitost mezi vystoupeními zkušených bardů. Byl jsem třeba u toho, když tu byl trochu partyzánsky poprvé uveden na scénu Jarek Nohavica.

Vůdčí osobnost Ostravského folkového kolotoče Milan Aurus Kaplan se po letech rozhodl shromáždit vzpomínky muzikantů, návštěvníků i „lidí kolem“ a sestavit knihu. Pomáhat mu bude hudební publicista Přemysl Houda. Milan prosí všechny, kdo jsou schopni se podělit o své zážitky, vzpomínky a příběhy na tomto festivalu. Psát mu je můžete na adresu kaplan@proebiz.com. Dost se na tu knížku těším.

14. dubna 2019: Vlasta Redl šedesát

Porta Plzeň, Lochotín,1985. Skupina Fleret. Mají nového zpěváka a kytaristu? Je skvělý. Náš názor potvrzuje pár ortodoxních trampů, kteří na něj pískají. Drží totiž elektrickou kytaru. Cenu z Porty má kdekdo. Ale být na Portě vypískán, to se stává jen těm vrcholům. Za mého portovního působení se to stalo jen virtuosovi Jirkovi Hoškovi, Marku Ebenovi a… Vlastovi Redlovi.

RedlZvláštní člověk. Skromný. Pako. Geniální. Báječný společník. Opilec. Naprosto spolehlivý, jak to vidím já. Člověk, který když vidí u silnice letiště, nedá pokoj, dokud se tím letadlem nesveze. Sestavitel mnoha hudebních sestav, z nichž všechny byly úžasné. Nežárlí na úspěchy jiných a z těch vlastních se nikdy nepo.

Historka: Zahrada v Náměšti na Hané, první večer vrcholí Vlastovým recitálem. Černočerné mraky. Blýská se. Asi nedohrajem. Vlasta si pozval jako hosta Jirku Zonygu, který právě vyhrál televizní soutěž s Vlastovou písničkou. Když spolu Husličky začnou, vypustí na nebi přehradu. Chlapci statečně vytrvávají a opakují verš písně: „A chčije, a chčije“. Konec, 220 je svině. Nabízím, že zařadím do dalšího večera repete. Tak jo. Oba proplují nocí. Zuřivě sejšnují až, co já vím, do oběda. Večer dají parádní výstup a náměšťský kotel je miluje. Už nechčije.

Historka dvě: Vydáváme (Folk & Country) Vlastovi zpěvník. Několikrát cestujeme z Prahy do Tramtárie. Vlasta vaří. Kuře, polévku nebo cokoliv. Pak nám ukazuje, co je v Tramtárii nově dovybudované. Ve chlívě má síň slávy, všechny ceny, co posbíral na Portách, Zahradách, anketách. Pochválíme mu zeleninu. A slepice. Pak jdeme řešit zpěvník. Při další návštěvě se to takhle opakuje, ale naše věc se pomalu posouvá. Konečně je všechno pohromadě, blíží se tiskárna. Je čas na korekturu. Nemůžeme tentokrát do Kobeřic, ale čas tlačí. Korektura po telefonu? Ujímá se toho Hanka. Brzy oba zjistí, že telefonem to nepůjde. Ale je tu fax. Z faxových strojů na obou stranách vyjíždějí nekonečné pásy papíru s písničkami. S krátkými přestávkami den a noc. Všechno zkorigováno, autorizováno a opraveno, ráno míříme do tiskárny. První Redlův zpěvník je na světě.

Byla to radost. Stejně jako všechna Vlastova vystoupení na Zahradě nebo na Folkové růži i potkávání s ním.
Jupp 

Historie folku časopisecky

Folkhistory-titulkaPrávě vyšlo první číslo obměsíčníku FOLK HISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rock History. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.

Časopis řízený publicistou Pavlem Víškem je velkorysým projektem s rozmanitým obsahem na 122 stranách a výtečnou grafikou. Něco mezi živými příběhy a hudební encyklopedií na přeskáčku. Svazek uvozuje můj přehled všeho důležitého na domácí scéně. Jen namátkou z domácí kuchyně: Merta, Nohavica, Janoušek, Bobek, Spirituál kvintet, Nerez, Nezmaři, Jablkoň. Z ciziny Bob Dylan, Van Morrison, Leonard Cohen, Joni Mitchell, The Pogues, Waylon Jennings, Ricky Skaggs a spousta dalšího. Vysoko nasazená laťka, ale s ohledem na seznam autorů se bude možné každý sudý měsíc na časopis těšit. Stojí 149 Kč a měl by být v běžné časopisecké distribuci.

Jubileum nakladatelství Galén.

Nakladatelství Galén vzniklo v roce 1993 se zaměřením na lékařskou literaturu. Za 25 let existence vydalo téměř 2000 publikací. Ještě zajímavější je ale péče, kterou vedle medicíny věnuje hudbě, hlavně folkové scéně, ať už jde o knihy nebo hudební nosiče.  

Pětadvacetiny nakladatelství oslaví dvěma událostmi. Výstava „Od ucha k uchu aneb Fenomén Šafrán“ přiblíží české písničkáře od 60. let až do současnosti a představí osobnosti našeho folku jako například Karla Kryla, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku, Vlastimila Třešňáka a další. Výstava se koná v Národní knihovně ČR od 15. 11. 2018 do 15. 1. 2019. Vernisáž proběhne 15. 11. 2018 v 16:00. Druhou událostí je narozeninový koncert v Divadle Semafor 25. října od 19:00. Vystoupí na něm písničkáři s Galénem po léta spojení: Vladimíři Merta a Mišík, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Jan Burian, Jiří Slíva, Petr Linhart a jako vzácní hosté Jiří Suchý a Mirek Kovářík.

Další událostí je, že u Galénů vyjde v tomto čase kniha Michala Juppa Konečného „Průlety folkovou pamětí.“

Tomáš

Proč všichni ti nejzajímavější, prošlapávači cest, nosiči luceren a rozdávači talentu odcházejí jako první? Po každém takovém odchodu svět zešedne a my zjišťujeme, co všechno jsme nestihli, neřekli si a neudělali.

Muzikant mnoha zájmů a umění, člověk se širokou duší. Odešel hrozně rychle, krátce po padesátých narozeninách. Bude tady hodně chybět.

TOMÁŠ BERKA.

Berka

Úlomky z kultury

(Jen tak, co se mi doneslo a co ke mně doputovalo). * Konečně je na světě dlouhé roky očekávaná kniha „Legenda COP“. Prodej bude zahájen na výročním koncertu kapely 10. listopadu v pražské Lucerně. * Dnes v sobotu ve 20:45 ještě stihnete na TV Noe pravidelný folkový pořad Cvrlikání, kde opuštěný moderátorský mikrofon po Jiřím moravském Brabci převzal Honza Žamboch. * Bude tam řeč i o novém albu brněnské skupiny Newermore & Kosmonaut. „Bleděmodré město“ je v první řadě věnováno Brnu. Vedle nápaditých aranží jsou na albu dominantní hlavně poetické texty převážně z dílny Michala Kosmonauta Šimíčka. * Milanu Aurisovi Kaplanovi, někdejšímu dramaturgovi legendárních ostravských Folkových kolotočů vyšla vzpomínková knížka „Trampsko“. Příjemné čtení a naprosto jiné uchopení trampské tématiky.   

 

Kamarád Gamba.

Vostřák2

Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků. Zajímavý člověk, vysoký, ramenatý s plnovousem stál na parketu uprostřed restaurace a v ruce měl dlouhý bič. Asi pět kroků od něj stála dívka. Stála klidně natočená trochu bokem a v ústech měla cigaretu. Ten muž se nějakou chvíli soustřeďoval a pak švihl. Bič přesně urazil cigaretu u dívčiných úst. Restaurací zaburácel potlesk a jásot. Jeho jsem viděl poprvé a zdál se mi nějak blízký. Tu dívku jsem viděl poprvé a zároveň naposled. Přijela na Portu z Liberce a večer toho dne jela s partou do ubytovny na okraji Ústí. Napěchovanou aerovku smetl kamion a nikdo nepřežil. Členové kapely Boot Hill, její sestra a ona. Mimochodem švagrová Kapitána Kida. Jmenoval se Petr Gamba Vostřák a tehdy ještě bydlel v Jablonci nad Nisou. Když jsme k němu pak skoro pravidelně zajížděli, bývaly to hektické tahy, ale taky nás často protáhl Jizerkami, kde znal každý kout. Na Sever ho vystřelila jeho dobrodružná povaha, vlastně jsem ani netušil, co všechno dělal, čím se živil a kde se toulal. Ale nejzajímavější byla jeho vyprávění z cirkusového života a zejména drezůry slonů. Brzy jsme se dostali ke společné práci. Byl to on, kdo v Jablonci a Liberci, dával věci dohromady, spojoval muzikanty – a že jich na Liberecku skvělých bylo – organizoval koncerty a další kulturní akce. A v čase počínající normalizace, která tady na severu zatuhla velice rychle, překonával překážky a kličkoval mezi průsery. Jedním z dětí té naší spolupráce byla národní Porta. V Ústí nad Labem zakázaná a námi vydupaná a vymršťovaná do míst, „kde to ještě šlo“. Náš společný projekt – country a bluegrassová část národního finále Porty 1972 se konala v Jabloneckém divadle a Petr byl garantem všeho, co bylo nutné připravit na místě. Pak to přišlo, vodní dělo normalizace šplouchlo na plné pecky. Tak jo, soudruzi muzikanti, když už na nás máváte nějakým dopisem z Prahy od SSM, tak si tu ten festival udělejte, ale bez diváků. A tak čtyřiadvacet kapel, které se sjely z celé republiky, prošly předkoly a pilovaly repertoár na finále, hrálo před prázdným hledištěm, jen před porotou a zvukařem. Ale nepokořili nás. Porta se odstěhovala zas jinam a ohníčky dalších koncertů i festivalů se rozhořívaly v celé republice, i na Severu a dokonce – především Gambovou zásluhou – i v samotném Liberci. V nové době se mu podařilo vydupat ze země klub, který mohla Liberci závidět mnohá další města. Experimentální studio, které vedl, bylo zaměřené na folk, rock i vážnou muziku a taky poezii, divadlo a výstavy a fungovalo v centru v Barvířské ulici. Později se přestěhovalo do krásně zrekonstruovaných prostor v přízemí Domu kultury „Lidové sady“. Jeho pořadatelský podpis nesou například festivaly Godyho memoriál nebo Jizerská nota. Zanedlouho se Gamba stal šéfem celého domu (vzniklého už v roce 1901 jako Volksgarten) a v Experimentálním studiu ho nahradil jeho souputník a muzikant Pavel Havlík. Petr Vostřák patřil mezi regionální osobnosti a světlonoše, kteří ve své oblasti rozšiřovali prostory pro moderní vnímání kultury i proti nevůli komunistické vrchnosti; podobně jako Vašek Feštr v Turnově nebo Milan Medvěd Kolář v Jihlavě. 26. dubna 2018 jeho zajímavá a pestrá cesta skončila. Zůstaly nám vzpomínky, neuskutečněné společné projekty, korespondence a bedna korálků, kterou Gamba věnoval mé ženě, když vzpomínala na své dětství kolem skláren v Jizerkách. Nabízí se otázka, proč většinou jako první odcházejí ti nejlepší.

Hudba a kultura v prosinci 2017

Nic není tak staré jako včerejší noviny a kulturní události, které se už konaly. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal a vůbec nemáte čas to hledat v celém vesmíru. Takže už podruhé přehled uplynulého měsíce. Pošlete mi události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Pište mi na jupp@jupp.cz.

1.12. – Vyšlo nové album vybraných písní Jiřího Pavlici & Hradišťanu – Pozdraveno budiž světlo. (Indies Scope) * 2.12. – Prosincový magazín Mezi ploty na TV Noe. * 2.12. – 32. výročí úmrtí Járy Ježka z karlovarské skupiny Čp. 8. * 3.12. – V Galerii Tančící dům probíhá výstava díla Josefa Lady. * 4.12. – Demonstrace proti bourání budovy Transgasu na Vinohradech. * 5.12. – 46 let od smrti Jiřího Grossmana. * 5.12. – Skupina Klíč oslavila 35 let existence koncertem v Brně v klubu Musilka. *   7.12. – Koncert Jaroslava Hutky k padesáti letům na jevišti byl kvůli nemoci přeložen na květen příštího roku. * 7.12. – Skupina Dareband pokřtila ve Vsetíně album Pod peřinú. *  8.12. – Tony Ackerman koncertoval v pražské literární kavárně Řetězová. 10.12. – V rekonstruovaném třeboňského Divadle J. K. Tyla vstoupil soubor Třeboňští pištci. Existuje už 44 let. * 12.  12 – Proběhl Adventní koncert Textové dílny Slávka Janouška v brněnském Café práh. * 14.12. – Béďa Šedivka a Přeletky pokřtili nové CD v prostorách zrekonstruovaného nádraží Plzeň jih. * 16.12. – Bob a Bobci dávali v Duchcově Folkové vánoce. * 17.12. – Jauvajs a Mošny, tentokrát společný koncert v Brně. * 18.12. – Petr Rímský vystoupil společně s účastníky své školičky Kytarovka.cz v pražském Divadle za plotem. * 19.12. – Sekvoj a Načas a každoroční Břevnovské brnkání. No a kde jinde než v Nuslích, že? * 20.12. – Martina Trchová, Patrik Henel a Isara koncertovali v Mladé Boleslavi. * 24.12. – Uzávěrku měla další soutěž pro mladé muzikanty Honky tonk. * 25.12. – Vánoční koncert v Kobeřicích (Bokomara, Janoušek – Vondrák, Šany a další) *  26.12. – Nový film: Anděl páně 2.

Hudba a kultura v listopadu 2017

Znáte to: Často hledáte na internetu, co se kdy v nedávné minulosti událo a jste v koncích. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal nebo nemáte čas to hledat v celém vesmíru.
Zkusme si vytvářet takový seznam zajímavých událostí, které se uskutečnily za uplynulý měsíc. Pošlete události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Piště na jupp@jupp.cz.

1.11. Jiří Ovčáček: Pan prezident přivítal na Hradě folkového písničkáře Pavla Foltána. Zahrál a zazpíval oblíbenou píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. * 2.11. Patnáctý ročník Notování pokračoval třetím základním kolem. * 4.11. Ve Velké Bystřici u Olomouce se odehrál 19. ročník festival Bystřické banjo. * 4.11. Folkový oříšek, 20. ročník festivalu akustických folkových kapel proběhl v brněnském Café Práh. *  4.11. Ve Slatiňanech se konal 13. ročník festivalu Slatiňanský vrabčák. * 7.11. Zemřel Karel Štědrý. * 11.11. Tomáš Linka pokřtil své nové CD v chomutovském klubu U bizona. * 11.11. Mrakoplaš koncertoval v Balbínce. 14.11. Pětník poprvé vystoupil v pražském kubu Válec. * 16.11. Mošny oslavily 25 let existence koncertem v brněnském sále Břetislava Bakaly. * 16.11. – Emil Pinďa Makal (Sekvoj, exSmolaři, ex Grošáci) se oženil. Pokud jste nepředpokládali, že by si ho někdo vzal, tak to byla Adélka. * 16.11. – Po těžké nemoci zemřel Stanislav Wabi Daněk. * 19.11. Folková skupina Exfanta dávala v Kaplici koncert k dvaceti letům trvání. *  22.11. Sázavský divadelní soubor Jiřího Voskovce nastudoval hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. V hlavní roli Honza Rejhon (Hořký kafe). * 23.11. Rozloučili jsme se s Wabim. * 23.11. – Fešáci (kdysi Bluegrass Hoppers) oslavili v Lucerně 50 let existence. *  25.11. Proběhl festival Křižanovský vaťák. * 26.11. zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici.

Jaromír Komorous

Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“

<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:

 „Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.

Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení. 

Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své. 

Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“

Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>

Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.

23.11.2017 Praha Strašnice

Tak jsme se s Wabim rozloučili. Lidí zástupy. Přátelé, muzikanti, celé kapely, obdivovatelé, obdivovatelky, kolegové, osobnosti, divadelníci, děti co vyrůstaly na jeho písničkách. Fotografové i štáby televize. Ani se všichni nevešli, opozdilci už postávali na schodech do haly.

Nebylo plačno. Wabi by se určitě naštval, kdybychom truchlili. Bylo takové útulno v duši, souznění s jedním naplněným životem, který vydal své a potěšil. Každý takový odchod připomene, jaký silný proud muziky, přátelství a soudržnosti se nám všem dařilo vytvořit.

Nebyl to obřad, ale koncert. Všichni jsme naslouchali Wabiho písničkám pozorně jako nikdy předtím. Postupně jsme se přidávali svými hlasy, až nakonec zpívala celá hala. A potom bouřlivý a dlouhý potlesk.

Wabi…

S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou.

Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo. Nakonec se to podařilo – aspoň pro jeden ročník v Karviné. Mezitím jsme museli na koleně také zorganizovat předkola. Všechny bylo zpožděné, na konci srpna jsme ještě jeli do Kraslic na západočeské kolo. (Podrobněji o tom všem píšu v knize „S kytarou na zádech“.)

Tam jsem se poprvé setkal se sokolovskou kapelou Plížák a jejím protagonistou a autorem Stanislavem Wabi Daňkem (tu přezdívku měl z obdivu ke staršímu z Ryvolů). Plížáci přinášeli moderní trampský zvuk a díky Wabiho písničkám i nová témata. Finále Porty 71 zaslouženě vyhráli.

Brzy potom se Wabi vrátil domů do Gottwaldova (pro nepamětníky Zlín), oženil se a probíjel se životem jako řidič sanitky. Založil kapelu Rosa a ta pro změnu vyhrála Portu 1974 ve Svitavách. Ale kapela neměla dlouhé trvání a po autorovi Rosy na kolejích se slehla zem. Až v roce 1979, kdy už byla Porta rozrostlá do olomoucké sportovní haly a kdy už dávno nebyla jen soutěží kapel, jsem pozval jako dramaturg Wabiho coby sólistu. Dlouho se bránil a ošíval, ale nakonec přijel a vystoupil. A od té chvíle se rozjela jeho písničkářská kariéra, která trvala čtyřicet let. V některých obdobích ho provázel mimořádný kytarista Miloš Dvořáček.

Wabi jezdil po republice. Na Portě a na svojšickém Slunovratu a Letorostu (jako trampský i folkový písničkář) ve Svojšicích hrál pravidelně a často zajížděl k nám do vždy vyprodaného Klubu na Petynce. Byl to ze začátku dost masakr, publikum bojovalo o každý přídavek, a Wabi pak sedl do auta, jel nocí až do Zlína, kde ráno přesedl do sanitky. Na Petynce si také našel svou druhou ženu Evu, která v klubu pracovala.

A dál už to většinou znáte. Koncertní šňůry, ocenění a vítězství na Portách, průlomové první album a pak ještě řada dalších. Ale také přeryvy invence, choroby a potvora alkohol.

Vždycky jsem Wabiho obdivoval pro jeho mimořádně objevné texty, široký záběr, inteligentní rozhled a humor s nekonečnou zásobou vtipů. Nemám rád různá porovnávání, ale kdybych měl někoho označit za českého Kristoffersona, byl by to jednoznačně Stanislav Wabi Daněk.

…je to dobrý, ještě hoří.

Ročník 47

Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,
a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,
však sotva pátek odhoukaj‘, to pomyšlení každýho z nás svádí:
svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.

Léta kráse nepřidaj‘ a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří …

30.1.1947 – 16.11.2017     Daněk

Folková růže

!studna

Milí příznivci folku a příbuzných žánrů, s lítostí vám oznamujeme, že festival Folková růže už nebude z důvodu měnících se vnějších podmínek dále pokračovat.

Děkujeme všem, kteří festivalv minulosti podpořili jako muzikanti nebo návštěvníci i jakoukoliv další formou pomoci. Byli jste to především vy, kteří jste vytvořili atmosféru „nejkrásnějšího festivalu na světě“ a byli jste dlouhou řadu let společně s námi jeho rodinou. Děkujeme i všem partnerům a sponzorům.  

Věříme, že to všechno stálo za to a že vzpomínky na uplynulých 24 let Folkové růže budou jen a jen příjemné.“

Pavel Jarčevský, ředitel festivalu
Michal Jupp Konečný, dramaturg
a celý organizační tým.

***

Moje poznámka:

Když jsme jako FOLK & COUNTRY v roce 2011 ukončili vydávání stejnojmenného časopisu, pořádání Zahrady a dalších aktivit, nabídl se spoluzakladatel Folkové růže Pavel Jarčevský, že jeho pořádání převezme na svá bedra. Domluvili jsme se na tom s tím, že mu budu pomáhat především s dramaturgií a také, že pokud nastanou nepříznivé ekonomické, organizační nebo osobní podmínky může festival kdykoliv ukončit.
Taková situace nyní nastala. Ekonomicky má festival problémy jak v příjmech, tak ve výdajích. Mění se i organizační možnosti. A Pavel – i když vypadá stále skvěle – je dnes o sedm let nemladší než na začátku. Za ty ročníky pod jeho velením (i za všechny předchozí) mu patří obrovský dík.
Zmenšovat Folkovou růži na okresní úroveň, by vzhledem k jeho historii, tradici a jménu bylo nesmyslné. Takže prostě končíme, bylo to nádherné.

Web http://folkruze.cz/ nekončí. Pokusíme se v budoucnu ho rozšiřovat hlavně v rubrice historie.

I vy nám můžete posílat své vzpomínky, zážitky, příběhy nebo fotografie. Rádi se o ně podělíme.

Folková růže

24. Folková růže

 

Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.

Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.

Jupp

Folková růže

Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.

Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.

Jupp

Pořadatelé nebo stěhováci?

Jakési moudro praví, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Moc tomu nerozumím, ale když se stěhujete, tak vám pojišťovna nic nedá. Zatímco po požáru jste najednou v balíku.

S Portou jsme za celá dvě desetiletí nikdy nevyhořeli, (pořádně vyplaveni jsme byli jen dvakrát – informujte se u Žalmana), ale stěhování festivalu jsme měli docela v malíku. MY znamená partu z Folk & Country Klubu, která byla základem organizačního týmu po ty dvě dekády.

Když Porta uhynula s postupující normalizací ve svém rodném Ústí nad Labem, převzali jsme pořádání s furiantským ‚tak to uděláme jinde‘. Stálo to fůru času a hezkých pár tisíc kilometrů, až to nakonec dopadlo pro rok 1971 v Karviné. Ale jen na jeden ročník, pro ty další to nějak nebylo ‚v kulturním plánu‘. Další ročník jsme díky tamnímu Jardovi Studenému prožili v Sokolově. Moc se to líbilo a politické složky napadlo, že by se tam dobře vyjímal Festival politické písně. A Porta zase na cesty. Ve třiasedmdesátém jsme měli dokonce tři finále Porty. Trampské v Litomyšli, country a bluegrass v Jablonci nad Nisou a folkové v Českém Krumlově (na ten Krumlov budu vzpomínat i v příštím životě). O rok později se zase všechno zdrclo do Svitav, v Krumlově zůstala autorská soutěž, ke které jsme si přidali další festival – Českokrumlovský folkový. V roce 1976 nešťastně stěhování do malého sálku v Třebíči (ve Svitavách se ‚rekonstruoval sál‘) a další rok se jubilující Porta vrátila do Ústí nad Labem. Naštěstí plánovaně jen na jeden rok, politická atmosféra tam byla dost nevlídná.

Tři šťastné ročníky pak proběhly v Olomouci už ve sportovní hale, a když jsme chtěli napočtvrté pokračovat v hale ještě větší, najednou to těsně před začátkem na Hané nešlo. Těžko si dovedete představit, jak se za čtrnáct dní přestěhuje už hodně velký festival? Ale zachránil nás zase Sokolov, jeho sportovní hala a Jarda Studený.

Odtud už byla jen krátká cesta na plzeňské výstaviště. Za dva roky rozlehlé výstaviště přestalo stačit, a tak jsme stěhovali už jen kousek – do amfiteátru Lochotín. Nikdo to nestačil spočítat, ale prý tam bylo v druhé polovině osmdesátek každoročně třicet tisíc lidí. Já to nepočítal, protože jsem tehdy měl jako dramaturg fůru jiných starostí.

Jupp

 

JUPPINFO

Nováčci v sestavě Čechomoru jsou Adam Malík (kytary, klarinet a zpěv) a Lukáš Čunta (baskytary a klávesy). Budou se podílet i na natáčení nového alba. * 4. července proběhl v Mladé Boleslavi další ročník festivalu Isarafest. Pořádající Isara pojede také 15. července na Folkovou růži. * V pátek 23. června vystoupí Jaroslav Hutka v Kopřivnici před Kulturním domem. * Prostřednictvím Hithitu můžete ještě dnes přispět na projekt 2CD „Porta slaví 50“. V kolekci by se mělo objevit 31 písniček vítězů Porty. * Kapela Mrakoplaš si 17. června zahraje v Balbínce. * Folková kapela Meziměsto vydala své první CD „Pozvi ho dál“ a pokřtila ho na koncertě v Malostranské besedě. * Tuto sobotu se udělejte čas na Folkové chvojení. * V pondělí 26.6 ve 21:00 Na Country radiu s Milošem Kellerem o folkové růži. * V Dolní Lutyni se v sobotu 17. odehraje 8. ročník Silesian Bluegrass Festivalu. Vystoupí Poutnícu, Semtam, Fámy a další.

JUPPINFO

JUPPINFO – Hudební událost těchto dní.

Nakladatelství Galén vydalo už čtvrtý díl „sebraných spisů“ Jiřího Černého, věnovaný hudební publicistice z let 1990-94, tedy hlavně články z časopisů Rock&Pop a Folk&Country. * Další díl pořadu Mezi pražci vydá TV Noe 3. června. * Yellow Sisters a Indies Scope přišly s dalším albem pro děti – Zvěřinec 2. * Definitivně posledním přírůstkem na Folkové růži je mladoboleslavská keltská Isara. Více o festivalu na jeho nových stránkách www.folkruze.cz. * Na dvojCD Porta slaví 50 je 31 písní z loňského festivalu v Řevnicích. * Vernisáž výstavy grafik a obrazů Boba Dylana se uskuteční v prostorách Křížové chodby Staroměstské radnice v úterý 6. června v 18:00. * 14. ročník písničkové soutěže Notování (dříve Notování pod Vyšehradem) spěje do červnového finále. Odehraje se ve čtvrtek 1. června 2017 od 19:30. * Mezinárodní festival PORTA’17 proběhne v Ústí nad Labem na Severní terase 1.-4. června. Z hostů jmenujme Javory, Fešáky a Vojtu Kiďáka Tomáška. * Nové album skupiny Květy má název Komik do půl osmé. Vyšlo u Indies Scope. * Roudnický festival Michala Horáčka byl o rok odložen. Letos by se to tlouklo s jeho prezidentskou kampaní.

Louis

Dnes by se  dožil 64 let Pavel Louis Havlík, muzikant, pedagog, organizátor a novinář. Zemřel 19. dubna 2017 po krátké nemoci v Liberci.havlík kopie

Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.

Luis

havlík kopie

Dnes, 19. dubna 2017 zemřel po krátké nemoci v Liberci Pavel Luis Havlík. Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.

Folková růže

Folková růže

Dramaturgie 24. Folkové růže se blíží k hotové podobě. Jindřichův Hradec 13.-15.7.2017. Předprodej Ticketstream.cz

Miki Ryvola + PZ + PD * Cop * Asonance * Jarret * Půljablkoň * Devítka * Mošny * Stráníci * Zhasni * Jen tak tak * Lístek * Mrakoplaš * Sekvoj * Faux Pase Fonet * Strunovrat * Marin Rous * Pětník * Acoustic * Passage * Z hecu * Spolektiv * Mirek Ošanec * Petr Sedláček…. a další.

Zlatý, český, prohnilý

Jako externí spolupracovník Mladého světa jsem byl poměrně blízko Zlatému slavíkovi málem od začátku. Těch prvních pár ročníků na konci šedesátých let bylo příjemných už tím, že se taková věc v teritoriu socialistické kultury vůbec směla. Pak ale přišly divné řeči o regulérnosti soutěže a to nikoliv ze strany redakce. Povídalo se o manažerech různých zpěváků, kteří stáli v pět ráno u zadního vchodu do tiskárny a pár stokorun mohli směnit se zdejšími pracovníky za štos hlasovacích lístků. Ty štůsky vyplněné stejným rukopisem nemohly ovlivnit pořadí na čelných místech, kde šlo o statisíce hlasů (Mlaďák tenkrát vycházel v půlmilionovém nákladu). Pravidelně mi pak po sečtení hlasů volala tajemnice redakce Mirka, jestli neznám to a to jméno zpěváka, který dostal najednou desítky hlasů. Byla to spíš legrace.

Ale přišla normalizace a s ní horší věci. Ten či onen Mikolášek nebo Hutka bodovali celkem vysoko (i když folkové publikum se ke Slavíkům stavělo dost rezervovaně), stejně jako později Mišík, Plíhal nebo Nohavica. Nesměli se v seznamech objevit. A jako těžký mrak visel nad Slavíkem totální zákaz Marty Kubišové. Naši zuřivost jsme aspoň kompenzovali tím, že jsme tyto informace předávali tichou poštou dál.

Na konci osmdesátých let se už i Slavíkovi dýchalo trochu lépe. Po Listopadu jsme si mysleli, že i tady půjde všechno normálněji. Ale brzy jsem se v redakci dozvídal od úplně nových lidí, že ty muziky a trampové a příroda už nebude mít v Mlaďáku místo a že od teď to bude vyloženě stajlový časopis. Jenže hned na to přišly stajlovější týdeníky a MS začal zvolna umírat. Taky si nechal ukrást Zlatého slavíka. Nevím, jak se to přesně odehrálo, ale v té zlatokopecké době devadesátek si kdekdo nechal na patenťáku chránit lecjakou značku, protože to slibovalo těžký prachy. Ten někdo chtěl za značku Zlatý slavík miliony, Mladý svět už byl ze hry a ani nikdo jiný takové prachy neměl. Šlo se na to tedy s fintou a začal Český slavík.

Už to nikdy nebylo jako dřív, pomazáno teď otevřeně komerčními zájmy agentur, sponzorů a vydavatelů. Ale Slavík pořád žil a vlastně žije. Jen se to celé poněkud zapouzdřilo. Přestože už se hlasuje ve všech Chvilkách pro tebe, co jich u nás existuje, ubylo hlasujících. Tak se hlasy nahradily jakýmisi body a jede se dál. Držitelem Slavíka je ve skutečnosti ten kdo obsadí druhé místo. Karel Gott je pomník a babičky v domovech důchodců pro něj budou hlasovat i padesát let po své smrti. Stejně tak Lucka se chystá na dvacátého Slavíka a pozadu není ani Kabát.

Takhle by to mohlo v klidu fungovat ještě dlouhý čas.

Jenže mladé, co se tváří, že je to vůbec nezajímá, to vlastně štve. To starožitné monstrum ubírá na prostoru i na váze moderním hudební soutěžím, které by měly smysl. A tak bourají zevnitř: Hlasují. Extempore sadomasochistických fláků Řezníka už je skoro pozapomenuto, teď je druhý rok na scéně Ortel. Fakticky jako vítěz.

Trochu odporná příchuť. Hvízdalo se, odcházelo ze sálu. Protesty a šok plní webové stránky. A jiní zase tleskají. Ti, co před pár dny ječeli na Báru Štěpánovou, ať si hledí svého umění a neplete se do politiky, teď vysvětlují, že Ortel zpívá jménem lidí vystrašených z migrantů. Migrantů, co tu tak zoufale nejsou. Měří se lebky na košilích a připomíná se Ortelova fašistická hudební minulost. A nejfrekventovanější je spojení svoboda slova.

Nejlepší by bylo toho zahnívajícího ptáka normálně zrušit. Ale to jednak ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu, druhak dokud to bude láhev Mattoni považovat za špici české kulturnosti, není co řešit. Takže to jen prostě ignorujme. Nezajímejme se ani nekritizujme. To platí i o písničkářích, co se radují, že skončili sto šedesátí sedmí. Počkejte si raději na nějakou soutěž, která bude mít smysl.

Hudební předvíkend

Trampská kapela Sekvoj se už za pět let může stát prezidentem České republiky. Je jí totiž 35 let. Úředně to bude vyhlášeno v sobotu 3. prosince v 18:00 v pražském klubu Mlejn. Nesnažte se zjišťovat, kdo všechno tam bude gratulovat, stejně byste si to nepamatovali. Přijďte a uvidíte. * 15. ročník Vírského sumce pořádá 10. prosince kapela Falešná karta. No jistě že ve Víru, kromě dalších dojedou třeba Stráníci nebo Lístek. Po tolika ročnících už v přehradě asi žádný sumec není. * 20. listopadu se dožívá šedesáti osmi Jarda Čvančara, kapelník legendárních Taxmenů, dnes známý spíše jako spisovatel, publicista a odborník na český domácí odboj za druhé světové války. * Vydavatelství Galén vydává novou sbírku básní Jardy Hutky pod jménem „Agonda“. * Poštou přišlo potěšení od Indies Scope. Nové album Jarretu se jmenuje „Soulásky samolásky“. Po prvním poslechu jsem se zamiloval do zpěvu Hanky Skřivánkové a ujišťuji vás, že vás to čeká taky. * Ondra Fencl, kapelník Hromosvodu a zastupitel mnoha zvučných folkových a rockových jmen poprvé v životě koncertoval jako sólový písničkář. A pak že se nerodí noví folkaři. * 2. listopadu byla v Malostranské besedě – kde jinde – velká sláva. Skupina Mrakoplaš pokřtila nové album „Hlídač“. Za sudičky byli Olin Nejezchleba a Ivan Hlas. * Na světě je i třetí deska skupiny Zhasni. Křest bude 2. prosince v divadle v Novém Boru.  Jak sdělují stránky kapely, deska je právě v oblasti porodních bolestí. Album se dost překvapivě jmenuje „Zhasni.“ * Program Folkové růže 2017 (13. – 15. července) se mi hezky plní. Ale zatím vás nechám ještě chvilku tápat. * Nové studiové album „reSTART“ které vychází po pěti letech od vydání poslední „Trojky“. Petr Bende na něm makal průběžně několik let. * Skupina Careta oslaví 15 let existence novým CD. Zatím tedy na něj shání finance a nebude odporovat, když jí s tím pomůžete.

Dobroši a špatňoši.

 

Nedávno jsem zahlédl na jedné facebookové diskusi názor, že hudba je jenom dobrá nebo špatná. Připadlo mi, že i po čtyřiceti letech vstupujeme do stejné řeky. Déjà vu? Kdy jsem tohle slyšel poprvé? Snad na začátku sedmdesátých let, kdy se trampové, bluegrasisti i folkaři předháněli ve vykřikování, že jedině ta jejich hudba je nejlepší a jediná správná. Pak vylezl nějaký moudrý člověk a pravil, že hudba je jenom dobrá a špatná. A byl klid. Nedalo se proti tomu moc namítat. Situace se v dalších letech a dekádách opakovala ještě mnohokrát, kdykoliv se zjevil nějaký hudební imám s hlásáním, že právě to, co hraje nebo poslouchá, je to zaručeně nejlepší. I on se ale musel smířit s hláškou o dobré a špatné hudbě. Pochopitelně mu vyšlo, že ta jeho je dobrá.

Že se to objevuje i dnes, kdy už se cítíme poměrně hudebně civilizovaní, mě zaskočilo.

Tak dobře: dobrá a špatná. Ale jak se pozná, že je hudba dobrá? Platí ještě dnes v té nekonečné bezbřehosti nějaké kánony a pravidla, která to určují? Co člověk potřebuje k tomu, aby rozhodl: tohle je dobré a tohle ne. Vysokoškolské vzdělání v oboru, tisíce hodin poslechu, putování po zahraničních festivalech a koncertních halách? Jakápak jsou kriteria pro špatnost špatné hudby?

A kdo nebo co to rozhodne, když se dva lidé neshodnou na tom, co je dobré? Rada starších, lidový plebiscit, nějaký soudce nebo smiřovací komise? Nemůže to být náhodou tak, že posluchač označí hudbu, co se mu líbí, za dobrou? Nemůže přece přiznat, že se mu líbí špatná hudba. A tak je pro něj dobrá hudba ta, kterou poslouchá, kterou hraje, kterou organizuje a o které píše. Prostě se mu ta muzika líbí, tak to pro ni dělá. A myslí, že je to dobrá hudba, a že hudba, kterou dělá někdo jiný, není tak dobrá. Nebo je možná dokonce špatná.

A tak si lžeme. Třídíme muziku na ose špatná – dobrá, ale ve skutečnosti je to osa líbí – nelíbí. Zkusme odhodit povýšenost i žabomyšost a jako nejlepší klíč zvolme toleranci.

Hudební předvíkend

28.4.2016

Po pětačtyřiceti letech se pokouší o obnovu legendární česká folková kapela Perpetual Vagaboonds. Držíme pěsti. * Skupina Přelet MS Dává 17. května koncert se spoustou hostů v plzeňském HiFiklubu. * Ostravské duo Sova – Slamák se kromě Folkové růže účastní na jihu Čech i přehlídky Houpací kůň. * Žamboši se 20. května objeví v Malostranské besedě a o den později společně s duem Hořký kafe v Sázavě. * Skupina Bonsai č. 3 si „vystartovala“ album, které pokřtí na Folkové růži. * O víkendu 22.-24. 4. proběhlo několik oblastních kol Porty. V Brně nejvíc zaujala skupina The Honzíci. * Obnovila se skupina Forehand pod vedením Míši Leichta. Vychutnat si ji můžete 15. července na zámku v Jindřichově Hradci. * Matěj Ptaszek chystá knihu ze svého jihoamerického pobytu. Vydá Galén. * Liberecká kapela Větrno po létech ožila a dokonce si zasoutěžila na severočeském kole Porty. * Martina Trchová a Trio zve na křest 17. května do Malostranské Besedy. A na další křest 14. července na Folkové růži. * jupp@jupp.cz

Festival Folková růže, 23. ročník 14.-16.7.2016

15.4.2016

Vystoupí:

SPIRITUÁL KVINTET * IVAN HLAS TRIO * ŽAMBOŠI * EPY DE MYE * MARTINA TRCHOVÁ TRIO * DEVÍTKA * BEZEFŠEHO * MÍŠA LEICHT & FOREHAND * JIŘÍ SMRŽ A KAPELA * PETR LINHART * NAČAS * HOŘKÝ KAFE * SOVA – SLAMÁK * JEN TAK TAK * ZHASNI * SEKVOJ * BLUE GATE * TAMARAL * BONSAI č 3 * ŠVÉDOVA TROJKA * RENDEZ-FOU * ISARA * HLUBOKÉ NEDOROZUMĚNÍ * HONZA ŽAMBOCH * MONTY * SLÁVEK KLECANDR * SPOLEKTIV * PETR SEDLÁČEK * MIREK OŠANEC * a další

Akordy

5.2.2016

Za čtyřicet let zkušeností s muzikanty i publikem jsem zjistil, že u trampských a folkových písní je ideální počet akordů tři. Skladby jsou to líbezné a oblíbené. Publikum ví, co teď přijde, ale klidně muzikantům promine, když místo A7 se znovu vrátí G. Koncert plyne v naprosté pohodě, a pokud někdo nezapomene text, večer se doklimbá až k přídavkům. Malinko jiná situace je v bluegrassu, kde pod dramatickými eskapádami banjových sól nikdo stejně nepozná, jaký akord se hraje.  

Hodně dobří muzikanti znají i čtvrtý akord a dovedou ho nasadit v nejsprávnější chvíli. Publikum je ohromeno a přestává dutat.

Když zahraje kapela, co umí opět akordů, hlediště z té složitosti znejistí. Ale kritici a publicisté hýkají blahem.

Při šestém akordu jsou vyplesklí už i odborníci a hovoří o hudbě pro náročné posluchače. Prostě alternativa. Tento žánr pozná i laik podle toho, když se většina lidí zvedne z amfiteátru a jde na klobásu.

 

Potřebujete anděla?

8.1.2016

Nemyslím nějakého „můjstrážníčka“, takového kdybyste sháněli, obraťte se na ministra vnitra. Myslím situaci, kdy máte doma skříň, na skříni nic, ale kdyby se utřel prach, hodila by se tam nějaká pěkná soška. Takový Anděl. Je krásně rozpažen (vlastně rozkřídlen), těžiště má poměrně nízko a hraje na šalmaj. Nevím, jestli je šalmaj folkový nástroj, ale když už, tak co jiného. Správně by se to mělo psát šalmaj, ale to by zase žádný folkáč nezahrál.  

Stačí, že jste v roce 2015 vydali nějaké hudební album a dali mi o tom vědět. Což se týká hlavně odvážných kapel, co si vydávají desky samy, a taky vydavatelstvíček, které jsou menší než malé. Prostě jsme se někde mohli minout, vaše těžce vydělané prachy by spadly do kompostu a zasloužená sláva vás mine. Co je to 2015 ví každý, i ten co hraje na banjo. A album je to oficiální kulaté stříbrné, žádné demáče nebo to, co si stáhli vaši kamarádi z vašeho nejhoršího koncertu.  

Andělé se budou volit už za chvíli. Protože jsem předseda (nebo co vlastně jsem) komise, co uděluje žánrového Anděla v kategorii folk a country, musím se starat.
Takže milé kapely a písničkáři, pokud jste V ROCE 2015 vydali nějaké album, napište mi to! A pošlete vzorek.
Adresa: Michal Jupp Konečný, jupp@folkcountry.cz.
P.S.
  U slivovice není rok vzniku 2015 podmínkou.

Vašek Feštr

14.12.2015

Proč jenom ti nejlepší odcházejí jako první? Odešel člověk velký nejen postavou. Mimořádný organizátor, znalec folku, nápadů plné hrsti. Bezva parťák a spolehlivý partner. Dramaturg, novinář, dělník polozakázaných koncertů tenkrát a tahoun všeho kulturního na Turnovsku později. Tvůrce v úspěšném tandemu s jeho ženou Danou.
Vašek Feštr zemřel v sobotu 12. prosince 2015. Měli jsme ho rádi a budeme ho mít rádi.

Jak je na tom folk?

27.4.2015

V různých diskusích hospodských i internetových se objevují názory, že folk zkomírá. Proti tomu se oprávněně ohrazuje heslo Folk žije! (ovšem s nesrozumitelným dodatkem Já jsem folk).

Prožil jsem s touhle hudbou víc než čtyřicet let, což neuvádím jako zásluhu, ale jako právo do tohoto sporu mluvit. Každá věc se vyvíjí, roste, kulminuje a potom klesá, možná se vrací a prožívá další vlny. Pamatuji začátky, opatrné kopírování vzorů ze zámoří, hledání vlastních cest a hru o přežití s tehdejšími normalizátory. Potom vyzrávání, růst zájmu publika a „lochotínská“ éra Porty. Vrchol? Snad ještě ne. Nové festivaly, svobodné hledání, možnost vydávat desky a tu a tam se prosazovat v rádiích.

Rok 1989, jak možná někteří dodnes tvrdí a jak se nám možná tehdy zdálo, zřejmě nebyl jediným vrcholem folkového žití. Kvantitativně – zájem publika se rozlil z Porty a několika dalších festivalů na desítky ba stovky lokálních akcí. Takže lidí v hledištích celkově neubylo, spíš naopak. Kvalitativně – nové kapely umělecky rostly, získávaly zahraniční i studiové zkušenosti, byly prostě lepší.

Problém nastal v tom, že diváci i v novém století stále prahli po kapelách, které vyrostly v osmdesátkách. A většina pořadatelů ve snaze vyhovět diváckému vkusu zakonzervovala svou dramaturgii. Neuvědomili si v té chvíli, že jim tím publikum stárne.

Mladé kapely se rodily a rostly, ale byl o ně chabý zájem. Bylo nás málo dramaturgů, co se snažili vedle hvězd systematicky prosazovat nadějné nováčky a čerstvá jména, i když jsme tím jako pořadatelé možná tratili. Třeba jsme to dělali blbě a třeba to ani konzervativní publikum nechtělo.

Tak se ale hudební zájem mladších diváckých ročníků postupně přesunoval k jiné hudbě, která je dokázala víc oslovit.

Folk (a jeho komunita) rozhodně nezaniká, ale ani se moc nerozvíjí. Zestárl.

Když jsem nedávno sledoval program hojně navštíveného festivalu, bylo mi poněkud smutno. Nejmladší zúčastněná kapela vznikla před třiceti lety, většině ovšem bylo už o křížek víc. Třeba to vůbec není vizitka folku a vím o tom, že někde v klubech hrají mladé a zajímavé kapely. Jenže když se podíváte na hlavní tituly letních festivalů, je to pár jmen jako přes kopírák. Jak dlouho vydrží zájem lidí o festivaly, pokud tam budou stále stejné skupiny a budou hrát stále stejných šest až sedm skladeb?

Andělské úvahy

9.4.2015

Kritika v mediích i na internetu se snesla na rozdávací koncert žánrových Andělů za rok 2014. Zejména co se týče programu večera, vložených severomoravských kapel i organizace celé akce. Stranou většiny úvah ale zůstaly otázky jak a zda Andělé vůbec a jak a zda v tomto konceptu s žánrovými cenami.

Jako lídr folk a country porot jsem byl do děje vtažen už na samém počátku. Tuším v roce 1991 a to se to ještě jmenovalo velkohubě Gramy. Tenkrát bylo žánrových cen jen několik. Postupně jich přibývalo až na dnešních devět. Přitom některé přetékají svým obsahem i šířkou záběru, jiné mají obsazení velmi štíhlé. Další se těžko odlišují, například etno s folkem. A konečně některé – speciálně alternativa – nejsou žánrem hudebním a i náboj protestu už většinou vyprchal.

Především ale zařazení žánrových cen pod křídla „velkých“ popmuzikálních cen je stříháním křidélek všemu, co se vymyká centrálnímu hudebnímu byznysu. Podívejte se, jak se o vás „okrajové“ staráme, i andílka dostanete. Ale media a gramobyznys patří nám, tam moc nelezte a hrajte si v klubech.

A ještě je tu záležitost nevyhraněnosti hodnotitelů. Máme ocenit spíš to nejkvalitnější nebo radši progres, který to posouvá někam dál i s rizikem slepých cest?  

Hudební žánrová veřejnost je rozpolcená, část říká: pojďme od toho, druhá část je ráda, že máme aspoň něco. Osobně nejsem přítelem nějakých soutěží, v nich se sejde pět publicistů a fungují jako „my kluci, co spolu mluvíme“. A táhnou do boje proti viditelnému nebo virtuálnímu nepříteli. Střechová odborná soutěž, která je opozicí proti Českému zlatému slavíku, je určitě užitečná.

Je jen otázka, zda by se „menšinové“ žánry jako celek neměly osamostatnit a vytvářet Andělům nikoliv podvěsek nýbrž protiváhu. Při zachování vzájemně korektních přístupů.

Namítnete, zda by to veřejnost zajímalo. Myslím, že mnohem víc než teď, kdy normální konzument hudby ví nanejvýš to, že existují i nějaké „žánry“. A určitě na rozdíl od nynějška by se našli i diváci. Ovšem znamenalo by to nejen předání cen, ale celoroční aktivitu v mediích, v klubech, na festivalech. A soustavnou podporu veřejnoprávní televize. Od toho ji máme, ne?

Práce, no. A finance.

Posloužím vlastní zkušeností. V dobách, kdy folk ještě nežil, jsme s časopisem FOLK & COUNTRY pořádali anketu v příslušných žánrech. Závěrečným předávacím koncertem jsme v devadesátých letech několikrát po sobě naplnili holešovickou sportovní halu.  

Najděte na mapě: Luže.

16.3.2015

Vždycky potěší, když se brodíte bahnem negace, lhostejnosti a blbé nálady, a pak narazíte na šílence, co se snaží dělat něco pro lidi.

Východočeský městys Luže, okres Chrudim. Celému kraji dominuje poutní chrám panny Marie na Chlomku, nedaleký hrad Košumberk má nejen středověkou ale i folkovou historii. Zachovalý židovský hřbitov. A představte si obec, co má asi 1300 duší a přitom vlastní rozhlasovou stanici. Zajeďte se tam v létě mrknout. I okolní krajina je nádherná.

Je tady muzeum. No řekněme spíš zárodek muzea. Je to dílo soukromníka, žádné dotace z evropských fondů, jen množství lidské práce. Budova je pro muzeum jako stvořená. Jen tak trochu zchátralá. Ten barák i vlastní expozice potřebují pomoc. A tak tvůrci muzea na internetu prodávají čas. Koupíte si vteřinu a přispějete muzeu třiceti korunami. Když na to máte, můžete si koupit i půlhodinku.

Prozradím, že zatím je v muzeu expozice starodávných losů z loterií a taky všechno, co má nějakou souvislost s mlékem a mlékárenstvím.

Tady se dozvíte víc: http://www.onedayforsale.com/cs/

 

 


Kamarád Kobra

23.2.2015

V neděli 22. února ve věku 71 let zemřel po nemoci humorista, novinář, organizátor, sběratel a karikaturista Josef Kobra Kučera.

Narodil se 9. ledna 1944 ve středočeské Hostouni, ale mládí prožil v Teplicích, kde v polovině 60. let začal fungovat společně třeba s Karlem Krylem nebo Alexem Koenixmarkem v místním divadélku malých forem a také vystavovat svoje koláže.

Poznali jsme se v roce 1970 v Ústí nad Labem. Kobra brzy zjistil, že výraznou postavou se může stát jenom v Praze a stěhoval se. Žádný začátek není lehký. Pamatuji si jeho první pražský příbytek – řekněme spíš noru – na libeňské křižovatce U kříže. Ten dům byl už tehdy v asanačním pásmu a čerstvý pražský novinář se obával, že skončí na dlažbě. Ale jestli se nemýlím, ten barák tam stojí dodnes. 

Zhruba od poloviny šedesátých let začal publikovat v Mladém světě a pak i v dalších mediích.

Po srpnu 68 humoru v oficiálních mediích odzvonilo., Tak pracoval v různých profesích třeba jako propagační pracovník nebo vedoucí tiskárny. Humoristou a zakladatelem různých výtvarných, odborných, společenských i recesistických sdružení zůstal po celý život. Málokdo ví, že hned po Listopadu spoluzakládal novodobou podobu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale ukázalo se, že sranda a politika ani ve svobodné zemi nejdou moc dohromady. Ve všech jeho aktivitách i životních situacích ho podporovala a doplňovala jeho žena Růženka, která spolu s ním vychovala syna Lukáše a často zachraňovala rodinnou finanční krizi.

Poprvé jsme společně zapracovali na Folk & Country Festivalu v Lucerně  – vůbec největší hudební akci v té době u nás. A oba dva pořadatelští začátečníci. Ale festival dopadl úžasně a mohli jsme pokračovat.  Dařilo se při organizování různých hudebních festivalů po republice i koncertů v pražských sálech, hlavně v Malostranské besedě. A když nás normalizátoři někde zakázali, měli jsme už připravenu náhradní variantu někde jinde. 

V roce 1970 Kobra založil v rámci našeho Folk & Country Klubu tradici výstav Salony kresleného humoru, jichž připravil téměř 400. V letech 1969 až 1989 byl spoluorganizátorem Porty, téměř 20 let působil jako šéfredaktor a grafik v časopise Portýr. A jako probíhal boj s cenzory o každý písničkový text na jevišti, podobně probíhal i zápas o články v Portýru. Stejně pracoval i na řadě významných folkových a country festivalů a vytvářel jejich grafickou podobu. Je autorem například sluníčka s ručičkami – loga Svojšického slunovratu.

Po Listopadu založil a šéfoval inteligentní humoristický časopis Škrt. Bohužel česká společnost, vychovaná humorem Dikobrazu a normalizačních estrád, dávala přednost titulům jako Trnky brnky a Škrt tak po několika ročnících zanikl. Kobra má na kontě desítky samostatných i společných výstav, je autorem mezinárodního bienále kresleného humoru v Písku, ilustroval řadu knih, byl autorem mnoha sborníků karikatur, plakátů, kreseb a koláží.

Humor patřil nejen k jeho tužce ale i k celému jeho životu, který nebyl nijak jednoduchý  pracovně ani zdravotně. 

Spolupracoval jsem s Kobrou od našeho seznámení před pětačtyřiceti lety. Byla to krásná spolupráce, plná porozumění i hádek o věc a spousty vypitého rumu. Tvořili jsme společně hlavně v časech normalizace, zachraňovali spolu Portu a další festivaly. Bylo toromantické, velmi dobrodružné a krásné.

 

 

Oba s Hankou cítíme, že nám bude Kobra moc chybět.

***

Typickou postavičkou Kobrových fórů byl Fuseklík. Zejména jeho fuseklické novoročenky jsem si pečlivě schovával.  Akorát bohužel nevím kam. 

*

Vůbec první Salon kresleného humoru proběhl v prosinci 1970 v paláci Savarin na příkopech (Honza Vyčítal). V roce 1971 se Salony konaly v Divadle Atelier ve Spálené ulici a od roku 1972 je na několik desítek let hostila Malostranská beseda. Když se na Malé Straně začalo rekonstruovat, přesunuly se výstavy do Mánesu nebo do restaurace U pěti konšelů na Starém Městě. Po rekonstrukci se už na Malou Stranu nevrátily. 

*

Kvůli podobnosti mnoho lidí zaměňovalo Kobru s Janem Nerudou (dokonce si ho jednou zahrál ve filmu). Nešlo jen o podobu. Celým svým naturelem Kobra působil jako právě příchozí z devatenáctého století.

 

Co na to Piráti?

13.2.2015

Zrušení třicetikorunových poplatků u lékaře vyhrálo před časem Socanům volby. Přitom jsem přesvědčen, že ty poplatky měly možná nějaký význam pro zlepšení zdravotních služeb.

Všichni platí koncesionářské poplatky (řekněme spíše veřejnoprávní daň) za Český rozhlas a Českou televizi. Dohromady 2160 Kč za rok a rodinu. Takovou částku naše nemládnoucí rodina neutratila za zdravotnické poplatky ani omylem.

Otázka první zní: PROČ to vůbec musíme platit? Odpověď: protože máme rozhlasový a televizní přijímač. Nebo ho nemáme, ale odebíráme elektrický proud. Přičemž vůbec nemusíme mít přijímač v provozu, nemusíme ho zapnout, jak je rok dlouhý, a hlavně na něm nikdy neposloucháme žádné veřejnoprávní medium. Přesto platíme jako mourovatí.

Otázka druhá zní: CO JE TO veřejnoprávnost. Nejčastější argument těch, co profitují z našich peněz je, že kdyby bylo třeba zemětřesení nebo povodně či jiná katastrofa, media veřejné služby nás budou o tom informovat. Nezdá se vám dva litry moc za to, že budete přednostně informováni o tom, že v Chebu bylo zemětřesení třetího stupně Richterovy stupnice a že se tam třásly sklenice v kredenci? Ostatně dobře se pamatuji, že při povodních v Česku se nedalo rozlišit, jestli tu reportáž s moderátorkou v holínkách a pokraji záplavy vysílala Nova, Prima nebo ČT. Ostatně představa, že by komerční televize odmítly referovat o přírodní katastrofě je krajně komická. Další důvod pro zbytečnost veřejnoprávnosti.

Otázka třetí zní: CO ZA TO? Pochybnosti o korektnosti obou veřejnoprávních medií se ukázaly v případě ukrajinské krize, tak i dalších světových střetů. O domácí politické scéně ani nemluvě. Veřejnoprávní televize po vzoru komerčních sester produkuje plytké seriály, komerčky zase na svých paralelních kanálech nabízejí pořady přírodovědné nebo historické. Řekli bychom si, že je to normální soutěž, kdyby to nebyl o těch 2160 Kč každou rodinou vyhozených do kanálu.

 Připouštím, že by mohl existovat jeden zpravodajský rozhlasový kanál a jedna ČT 24, obojí placené státem. Nic víc. 

Že tohle nezajímá nezajímajíci se občany, chápu. Zdravotnictví bylo za komančů údajně zadarmo a za televizi se platilo už tenkrát.  Že to ale nezajímá aspoň Pirátskou stranu, o níž jsem si myslel, že právě tohle jsou její programové priority, mě udivuje. Dokud tohle nerozklíčují, můj hlas nedostanou.

Lochotín.

30.1.2015

Vypadá to jako tisková zpráva země Absurdistán.  (Třeba je.) V Plzni se rekonstruuje legendární amfiteátr Lochotín. Lepší zprávu jsme nemohli číst. Kultovní místo legendárních finále Porty v osmdesátých letech. Koncerty, filmové přehlídky, studentské Majálesy a v poslední době i turné Lucie nebo Kryštofa.

Rekonstrukce probíhá za podpory grantů EU. Jinak, jak všichni víme, by neprobíhala. A zřejmě tady zakopl pes. Zřejmě do žádosti pro EU někdo v Plzni napsal – aby splnil většinou složité a kostrbaté evropské podmínky – že to celé bude sloužit po rekonstrukci výhradně pro akce plzeňských a regionálních uměleckých těles. A EU na tom trvá. Žádné celostátní festivaly nebo dokonce mezinárodní koncerty. Nějaké krajské kolo soutěže bigbítu nebo roztančený místní folklór.

Po přestavbě prý bude mít 17 tisíc míst. To je snad ještě větší kapacita, než když jsme do kotle „vešli“ na Portě v roce 1989 třicet tisíc lidí.

Nešikovná situace. Zvláště, když je město momentálně dějiště Evropského města kultury 2015 a přitom jaksi pro všeliké cirkusy pozapomnělo, že v Plzni žije a tvoří úžasné množství domácích umělců všech barev.    

Co se stalo s hudbou

17.7.2014

Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.

Ale k věci. Bývaly doby, kdy hudba byla zážitkem. Tím „bývaly doby“ myslím jak časy, které si nemohu pamatovat, ale i ty, které si pamatuji docela zřetelně. Příklady. Šlechtic si zaplatí nějakého Mozarta nebo Vivaldiho a je z toho taková bomba, že všichni konkurenční šlechtici se na koncertu tetelí blahem a závistí. Mladá selka si zpívá na poli a je z toho radost pro ni i její okolí. Černoši v Novém Orleánsu udělají kapelu a všichni kolem jsou z toho na větvi tak, že to dojde až do Evropy. Jiří Suchý zpívá svoje písničky a divadlo je na sezónu naplněno až po strop. Partička v hospodě, co jí to z radosti zpívá, možná by uspěla i na nějakém malém festiválku. Bob Dylan a Simon a Garfunkel na koncertech… a tak dál. Hudba a její poslech je zážitek, který vás unáší na své vlně a který vám dává něco… no prostě mimořádného.

Nejen živou hudbou je ale živ člověk, a tak radia, televize, kotouče, empétrojky a internet přicházejí s přidanou hodnou vašich zážitků.

Něco se ale děje, hudba se nenápadně, ale jistě – a už dlouho – stává obchodním artiklem. Hudbu v rádiích si už nevychutnáte jako bloky nebo pořady o muzice, ale jako vata, která vyplňuje prostor mezi zprávami a reklamami tak, aby moc nerušila. Televize hrnou klipy (a kapely se zadání přizpůsobují), kde písnička je upozaděná za girlandami výtvarných eskapád v rytmu, který vám nedovolí prožít ani to jedno okénko. A je tu internet, stahujte, empétrojkujte a perte to do sluchátek pod tlakem, abyste se oddělili od okolního světa.

Hudba už přestává být radostí, stává se šumem. Hlukem, drogou. Znám lidi, kteří nemohou u počítače pracovat, aniž by si do sluchátek pustili „nějakou“ hudbu. Reproduktorům neuniknete v hospodách, na letištích, v hypermarketech, v čekárnách lékařů, na nádražích i v masérských salonech.

Hudba je všude. V podstatě ji přestáváme vnímat a už se z ní vůbec neradujeme jako kdysi, Je to spotřební materiál.

A když už v dobrém, tak hudbu jen posloucháme. Ale zpíváme si ji? A zpíváme ji se svými dětmi?

Zvykli jsme se obklopovat hlukem, ať už je to muzika, kecy z radia nebo auta na ulici. Hudba už je jen jeden druh hluku.

Z obchodního hlediska je to tak správně. Písnička zintenzivňuje pocit z reklamy, která zazní po ní, a půjdeme si to zboží koupit.

Sociální kutilové nám vnucují, co si máme koupit, kam máme jet na dovolenou a co máme dělat se svým zdravím. A taky jakou máme poslouchat hudbu. Zavání to nesvobodou. Být svobodný znamená taky moci poslouchat hudbu, jakou chci a kdy chci a neposlouchat tu, kterou slyšet nechci. Přemýšlejme, co by se s tím dalo dělat.

Prchající porotci.

2.6.2014

V jarním čase se na internetu množí diskuse a analýzy, které se věnují soutěžím (nejen) folkové hudby. Ty diskuse se objevují vlastně každé jaro, jen letos mi to připadá nějaké intenzívnější.

Nejčastěji se projevují soutěžící muzikanti. Ale většinou nejde o to, že by se někdo cítil poškozen nebo ve svém výkonu znevážen. Připomínky mnohem víc směřují k organizaci (krajských oblastních, okresních) soutěžních předkol a k porotám.

Pohled do minulosti: V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsme měli na Portě propracovaný systém krajských kol, do porot tam jezdili vždy minimálně dva členové ústřední poroty nebo ústředního štábu, zbytek byli odborníci a špičkoví muzikanti „z místa“.

Ale to důležitější: pohovory soutěžících muzikantů s porotou po koncertech byly povinností. Účastnili se všichni a muzikanti si mohli s porotci popovídat o svých přednostech i nedostatcích, oponovat, diskutovat nebo se ptát.  A myslím, že se nikdy nestalo, že by kapely za rok opakovaly stejné chyby.

Pravděpodobně to i dnes někde takhle funguje. Jenže to by ty muzikantské stížnosti nebyly tak časté. Kapela odehraje, její fanoušci jí poklepou na ramena, počká se na výsledek, ale muzikanti se nikdy nedozvědí, co dělají dobře a co špatně. Je to škoda, neprospívá to nejen kapelám, ale škodí to jménu festivalů a nakonec i vývoji celého žánru.

Na vině jsou zcela zřejmě pořadatelé předkol. Když je ani nenapadne, že by měli setkání muzikantů a poroty zorganizovat. Když připustí, že porotci se vytrousí ještě před vyhlášením výsledků. Když se nevěnují (dlouhodobě) výběru zkušených a odborně zdatných porotců. Co si má o soutěži pomyslet novinář, když se přijde na soutěž podívat a ve dveřích slyší otázku: Hele, nešel bys do poroty?

Plavci Rangers nebo Rangers Plavci?

3.10.2013

Dostal jsem dotaz, jak se to má se skupinou Rangers. Trochu jsem se zastyděl, že jako celebrita folku a country nemám odpověď hned po ruce. Ale ono je to dost složité a navíc se všechno rychle mění. Rád jsem tedy přijal pomocnou ruku pana Gůgla.

Existuje skupina Plavci. Přesněji Jan Vančura a Plavci. Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je tam právě Vančura. Krom něj tvoří Plavce Jakub Racek z Monogramu, Lukáš Pelc a Mário Bihári, co kdysi tvořil silnou dvojku se Zuzkou Navarovou.

Další kapela se jmenuje Rangers – Plavci (nebo Rangers (Plavci), nevím, píše se to různě). Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je Mirek Řihošek. S ním vystupují Karel Macálka od Redla, Max Presser, Iva Hajnová a František Drápal.

Další kapelou z této líhně je Jiří Veisser (Agentura Rangers) se skupinou Šance. Projekt se jmenu New Rangers. Jediným muzikantem z původních Rangers je Jirka Veisser.

Pak ovšem existuje ještě skupina Rangers Band vzniklá v roce 2005. Muzikanti, kteří prošli Rangers na přelomu století (Jirka Kaleš, Honza Podjukl a Luboš Řehák) vytvořili s dalšími zcela novou kapelu v tradici Rangers. Z původní sestavy Rangers v ní nehraje nikdo.

Všechny tyto formace se hlásí ke skupině Rangers, hrají její repertoár a všechny uvádějí na webových stránkách jako počátek své historie vznik Rangers v roce 1964.

Všechny se také hlásí k odkazu zemřelých členů Rangers Tondy Hájka a Milana Dufka. Věřím, že ti dva hrají usilovně v nebeských sférách. Ovšem každý ve své kapele.

Srpen v amfiteátrech.

27.7.2013

Globální oteplování letos pomohlo všem pořadatelům festivalů na konci června a v červenci. Bylo odměnou za meteorogické surovosti, které jsme zažili třeba na Folkovém kvítku. Ale dětské soutěži takové počasí svědčí, mladiství písničkáři se mají otužovat. Uvidíme, jak bude v srpnu. I v osmém měsíci je hafo festivalů, festiválků a festiválečků, které se málem nevejdou do kalendáře, ale jejich diváctvo se pohodlně vejde do několika předních řad.

Hlavní srpnovou hudební atrakcí jsou Prázdniny v Telči. Kdybych neseděl nad rozepsanou knihou, určitě bych se vydal na Condurango, trio písničkářek MDŽ nebo na kapelu Njorek. * 14. Muzikantské žně se budou konat  na velkém nádvoří frýdeckého zámku, ve dnech 16. a 17.8.2013. Support Lesbiens, Samson, Kajkery, René Souček a další. * Západočeské městečko Skoky žije díky písničkáři Petru Linhartovi velmi kulturně. 31.7. se tam představí Lenka Dusilová. * Kutnohorská kocábka bude 17. srpna po jednatřicáté a bude velmi podobná jako minulé ročníky. * Na 17. srpen je v kalendáři uvedeno ještě dalších 11 festivalů. Kdo to má stíhat? A musí to stíhat? * Martin Žák pozval americkou legendu Wayne Erbsena na 28. srpna do Horní Světlé v Lužických Horách. * 23. a 24.8. Festival nepopulární hudby – Eurotrialog Mikulov. Už jsme doma, Zrní, Fru Fru a ostatní. * Máte chuť na guláš? Ten Chlumecký (u Ústí nad Labem) je 31.8. a hlavními taháky jsou Poutníci a Cop. * A obvyklá tečka za prázdninami – Mohelnický dostavník. Třeba už budu mít dopsáno pár kapitol, tak tam s Hankou vyrazíme. Nebudeme-li tečkovat za prázdninami v nějakém jinojazyčném kraji.

Postřehy z dvacáté Folkové růže

14.7.2013

I.: 11.7. Všední dopoledne v Jindřichově Hradci.

Město je pořád stejně krásné, a přece se mění . Kolem zámecké věže profukuje vítr a čápi si s ním pohrávají  rozmachy křídel. Na otázku kolik jich tam je, odpovídám: viděl jsem dva. * Poutníkova  procházka za denním tiskem končí na náměstí u Střelnice návštěvou železářství ,  kde mají všechno. Po cestě zmizely dvě ze tří trafik, ubylo obchodů s krásnými hloupostmi, ale i s praktickými věcmi. Přibylo vietnamských obchodů a bank. Naštěstí nepřibylo heren.  *  Nepřibylo ani turistů. I když je dnes pojasněji (a v hluboké noci si to neodpustila bouřka), na zámek nemíří davy. Spíš polodavy. Všichni turisté mluví česky. Je záhada, jak se to ti cizí turisté tak rychle naučili. Odliv turistů je vidět i na  penzionech. Nemáte-li vlastní plátěný hotel, nocleh blízko festivalu najdete snadno. * Scény na zámku už stojí,  ve 13:00 začne pracovat štáb.  Nenechte se zmýlit  scénou postavenou vedle morové ho sloupu. Patří městu a s festivalem nemá nic společného. Visí na níi plakát, zvoucí na rockový festival v Přeštěnicích, který probíhá souběžně s Folkovou růží.

II.: 11.7. Předfestivalové odpoledne v Jindřichově Hradci

Letadla létají nad zámkem velmi nízko. Ale nevysvětlujte si to tak, že bude pršet. * Včerejší  Jihočeský deník byl zcela vyprodán. Prý je to tak vždy, když je tam rozhovor se slavnou osobností. Tak jsem si rozhovor Vaška Koblence se mnou o dvaceti letech Folkové růže zatím nepřečetl. Ale najdete to na http://jindrichohradecky.denik.cz/kultura_region/prvni-folkova-ruze-zacala-prutrzi-ktera-vyplavila-nadvori-vzpomina-konecny-20130.html  * Do Jindřichova Hradce už se letos z Prahy svezete po nově otevřené dálnici D3 v jihočeském kraji.  Zkusili jsme to i po D1 přes Humpolec, na opravovaných úsecích  žádné kolony nejsou. * Odtajňujeme páteční dopolední program před zámkem: Žamboši, Monty, Frauenberg a další. Začátek? Až se umělci, kteří mají před tím Nočníček, vyspí. * Hanka měří z okna bezkontaktním lékařským teploměrem teplotu Jindřichova Hradce: 19,5°C.  Slušná festivalová teplota.

III. 11.7. Jindřichův Hradec – Začátek dvacítky

Abych vás nenapínal: přijeli všichni a přijeli včas. Letos nemoderuji, tak jsem si to stihl mnohem víc vychutnat. Zahájením festivalu je vždycky vernisáž u Rondelu, tentokrát fotky Miloše Truhláře. Jeho snímky známe ze všech důležitých festivalů a taky je znáte z jednadvaceti ročníků časopisu FOLK & COUNTRY. Ze tří oborů svého fotografování  (folk, krásné holky, příroda) na nás vystartoval  se snímky zvířat. Nádhera!  Před vernisáží jsme měli ještě poradu s moderátory v Zámecké hospodě. Petr Sedláček se vrátil ze Švýcarska a nejí maso. Jirka Brabec přijel zpožděným vlakem z Kuřimi a maso jí velmi.  *  Popis večerního koncertu si odpustím. Jarret, který jsem slyšel po dlouhé době, je ve vynikající formě. Arnošt Frauenberg praštil firmou a stal se ředitelem kulturního domu v Žebráku. Přesto ho skvělý humor (zatím) neopouští.  Druhá tráva nepotřebuje komentář, dostala mě nová úprava Telegraf Roadu a Malinovo umění na všelijaké foukací nástroje. Tony Trischka je skutečně mistr nad mistry i jako sólista, ale vše vygradovalo, teprve když se v závěru k němu přidala znovu Druhá tráva.  * Ještě jsme s Michalem z Jarretu probrali neutěšenou politickou situaci. Nestíhali jsme ani Nočníček ani hospůdku pod hradem. * Jo a v sobotu dorazí štáb televize NOE.

IV. 12.7. Frauenmontyžambochiáda

Dopolední koncert na náměstíčku před zámkem pojali chlapci jako vzpomínku na legendární improvizované hraní na Zahradě před Infocentrem. Početné publiku m, které se tu po ránu sešlo, i když začátek koncertu jsem dopředu nevyhlašoval (až se chlapci vyspí), bylo počůrané smíchy už od momentu stavby zvukové aparatury.  Načež přišel nekonečný řetěz ptákovin.  Když si pospíšíte ještě to stihete,  stále ještě hrají a diváci je určitě hned na pivo nepustí.

V. Růže den druhý.

My organizátoři stíháme většinou jen ty hospody v epicentru dění. Zatím jsme navštívili Bílou paní, Zámeckou hospodu a čínskou restauraci na náměstí.  Obsluha vzorná, pokrmy dobré, o cenách už se to říct tolik nedá. Ale zase mají všude polední menu. Nejlepší pivo maj v číně (kdoví kde se ta Plzeň dneska vlastně vyrábí).  * Proud turistů k víkendu houstne, stále je to čeština, žádný Japonec se dosud neobjevil. Dokonce i Valach Žamboch tady mluví česky. Plno turistů má sebou psa, aby demonstrovali, že na Růži nepřijeli. Ale sympaticky mnohem víc je rodin s dětmi. Možná opravdu v Česku začala růst porodnost na úkor popesnosti. * Nerůžových povyražení je to v okolí taky dost. Děti můžete vyvézt do Kamenice nad Lipou, kde je na zámku pravidelná výstava Hračkobraní. Ke koupání nikoho nenavádím, jednak je 19°C ve stínu, jednak je přece jenom po povodních. Ale třeba starobylá zrekonstruovaná městská plovárna na Vajgaru…. Ostatně i tam byla kdysi jedna ze scén Růže. * Koncert  Žambocha, Montyho a Arnošty vypadal, že nikdy neskončí.  Ale v poledne přece. Ukázal, že na Folkové růži je pořád místo na nápady. Že na tomhle festivalu Folk žije už dvacet let a nikdy žít nepřestal . Uvidíme, co přinesou recitály na II. Nádvoří, které právě začínají.

VI.  To to letí – už je druhý večer.

Ve štábu panuje klid, že by se dal krájet. Vstoupíte po velmi strmých schodech, což vyžaduje určitou dávku střízlivosti, dostanete dobré kafe a můžete si vybrat mezi koláčky a perníkem. Pohoda panuje i na druhém nádvoří , kde lidé poslouchají a polehávají na trávě. (Teda doufám, že to nečte nikdo z protidrogové centrály.) Zvukař Libor Nalezinek a má pevně v ruce a vybroušené vokály Hlubokého nedorozumění  se linou až na náměstí. * Na Růži letos nezvou plakátovací plochy. Divácká rodina Růže se dohledá na internetu a Facebooku a i kdyby jim zrovna klekl počítač, v červencovém termínu festivalu se nemohou splést. Domácí taky vědí. Kdežto lidé, co jsou kempech hledí na leták s pro ně neznámými jmény. Na festival by možná šli, kdyby tu hráli Nedvědi  nebo Věra Martinová. Tak snad jindy. * Sestavu akreditovaných fotografů doplnil dnes Tonda Volf. * Zhasni začali druhý festivalový večer.  Kupodivu to zozsvítili. * Promiňte, ale za chvíli mám na jevišti autorské čtení ze své knihy „Kde přistávají uši.“

VII. Krtci

Světla  včerejšího večera: Monty, Jablkoň s novou zpěvačkou a nejvíc Žamboši. * Časná ranní hodina vyhnala písničkáře na nádvoří Muzea fotografie. Loni lilo, hrálo se pod střechou, letos slunce zahnalo nás porotce pod slunečník. Jirka moravský Brabec vybral deset finalistů z několika desítek přihlášených. Písničkářům svítilo slunce do očí, ale přesně dodržovali čas svého vystoupení. Je Josef Kralovič přetáhl svůj čas na dvojnásobek. * Na závěr zahrál loňský držitel Krtka Pavel Tabásek a porota mezitím rozhodovala. * A tady to máte: 4. -5. Místo Rendez-fou a Klára Vytisková /(50% dua Quaoar). 2. – 3. Místo: Mirka Miškechová (v duu) a Marek Vojtěch. Krtka vyhrála Jana Bauerová.

VIII. Ať žije jednadvacátá.

I když je Růže zase třídenní, strašně to pádí. Odpoledne proběhlo bez nás, byli jsme s Hankou služebně mimo Hradec. Dost mě mrzí, že jsem neslyšel Hořký kafe. * Večer s monumentálním začátkem rozšířených jubilujících Stráníků. Nádhera! Trampští příznivci kapely možná trochu zrozpačitěli, ale já si to užíval. * Rozdat diplomy písničkářům, kteří se zařadili až do páté příčky (příští rok by měli dostat certifikát všichni finalisté, protože dostat se do finále fakt něco znamená). Tím pádem jsem měl na dvacáté Růži po práci a do toho telefonát, že musíme na chalupě převzít péči o vnoučata. Co se dá dělat, když jsme si jich tolik pořídili. Ještě kousek Devítky a startujeme.  Před půlnocí jsme byli v Sázavě a miláčkové chrněli. Následující den střídavá péče (ten druhý vždycky upadl do postele). Teprve v neděli večer první debaty o tom, jaké to bylo (přísně kriticky vzato Krásné!) a co by se příští rok dalo udělat jinak a lépe.   Pavla J. necháme vyspat a budeme mu volat nejdřív ve středu. Co je ale už teď jasné: 21. Folková růže bude v druhém červencovém víkendu 2014.

Dobře zalitý Kvítek.

12.5.2013

Když jsme časně ráno vyjížděli s Hankou z domova, svítilo slunce. Když jsme se před západem slunce vraceli domu, dotyčné svítilo opět. Mezitím po celou dobu našeho pobytu na Konopišti vytrvale pršelo. Ostatně na to jsou na Folkovém kvítku všichni zvyklí. Pořádat open festival v termínu Ledových mužů je trochu kaskadérství, nechceme-li mluvit zrovna o sebevraždě. Ale to je daň za to, že Kvítek je první v řadě (dnes už nemnoha) velkých festivalů. A ještě jedno prvenství Kvítek má: je nejmaratonštější ze všech jednodeních akcí.

Když jsme před jedenáctou dopolední dorazili do amfiteátru, měli už dva hosté odehráno. Jarretu jsme ještě kousek zaslechli a začali se na něj těšit na Folkovou růži.

Nastala soutěž mladých finalistů soutěže a jako člen poroty jsem musel konstatovat, že nejmladších nadějí je docela dost, samozřejmě když se i to finále cedí přes přísné síto. Sólisté i kapely (Kvítek má pro nás nezvyklé členění, protože dvojice se počítá za kapelu) vzdorovali počasí a podávali úctyhodné výkony.

Po několikaleté holčičí hegemonii se tu objevilo pár zajímavých mladých pánů, například „klusovsky“ vyladěný Michal Horák, který si odnesl vítězství mezi sólisty.

Z kapel mě nejvíc zaujala mladičká Nautica z Jablonce nad Nisou s baskytarostkou Radkou Bělíkovou, které bylo před nedávnem deset. Nakonec skončili druzí za Duem na dálku (Brno – Žebrák, to je fakt štreka).

Předěl mezi dvěma polovinami soutěže vyplnila Petra Černocká. Byla živá a svěží a potěšila nejen nás pamětníky.

Po soutěži přišla bomba: Na scénu nastoupila původní sestava Kamelotu, zněla jako původní sestava Kamelotu a bylo to hrozně fajn. Víc než comeback, spíš návrat ke kořenům. Strhlo to nejmladší publikum, ale vidět na jevišti opět pohromadě Romana, Věru Horkou, Pupka, Kamila, to bylo na slzičku i pro otrlé. Jen Bůček chyběl.

Pak vystoupili moji souporotci Slávek Janoušek a Luboš Vondrák. Činorodý Janoušek vydal dětskou desku, dopisuje knihu, která bude zrcadlovou k té Redlově a láká na srpnovou Textovou dílnu (o té píšu někde jinde).

Pavlína Jíšová, její dcera Adélka (novým příjmením  Jonášová) a baskytaristka Romana Tomášková nasadily žensky sdílný, ale razantní folk, i když absentovala čtvrtá do sestavy Petra Šanclová, léčíc si v současnosti svoje plotýnky. Další program s odhadovanou délkou programu do tří do rána už jsme neobsáhli, ale mohu vás ujistit, že prakticky všechno, co má na folkové scéně důležité nohy, ruce, ba i hlavu, na programu bylo.

Diváci byli vřelí, ale bylo jich méně než v ročnících minulých, dokonce i v těch se stejně hnusným počasím jako letos. Ale třeba bude v květnu 2014 teplo a slunečno. Kvítku to moc přeji.

Květen z Juppova pohledu

2.5.2013

V květnu nás čekají tři důležité události.
11.5. Folkový kvítek. Jezdil jsem na něj nepravidelně, i když to mám z chalupy pár kilometrů. Letos jsem v porotě a docela se těším. (Já teda už hodně dlouho v porotách nezasedám, nebaví mě to.) Dětským muzikantům se má pomáhat už na začátku. Takže věřím, že vyhrají ti zajímaví a bez cen odjedou ti hudebně „vypráškované“ děti superctižádostivých rodičů.  Kvítek končí obvykle ve tři ráno (taky jsem býval na Slunovratu a Letorostu takhle posedlým dramaturgem), takže nad ránem už mě tam neuvidíte, od půlnoci budu v posteli. Na Kvítek přivezu taky svoji novou knížku „Kde přistávají uši“, kdyby vás to zajímalo.

17.5. Vít Sázavský v Sázavě. To je hodně zvláštní prostor. Na zahradě Sázavského kláštera jsou základy rotundy se čtyřmi konchami a dýchá tam na vás dávno. Vít Sázavský tam vstoupil nedávno a učinil si koncert ke svým padesátinám. Tenkrát tam byla Marie Rottrová a Jarek Nohavica. V každém dalším ročníku se tam střídali zajímaví hosté. Letos to bude AG Flek, Wabi Daněk a Vašek Neckář. Nedůležitější ovšem je, že tentokrát nemusím za muzikou nikam jezdit, přejdu most a jsem tam.

31.5. Liberec, Lidové sady. Pavel Havlík a Mirek Ošanec spolu oslaví 40 let společné činnosti. Míru Ošance si můžete užít se Stráníky nebo jako moderátora třeba na Folkové růži. Pavel se objevuje spíš zřídka. Ti dva toho mají za sebou strašně moc, nejen společné hraní v kapelách. Působili jako hudební pedagogové a všechny slavné liberecké kapely s Jarretem v čele se jim rodily pod rukama. Taky bych neměl zapomenout na práci v rozhlase, pro časopis FOLK & COUNTRY a řadu hudebních knížek, které spolu zplodili.

Mně to na květen docela stačí, ale vás třeba napadnou další hodně zajímavé koncerty.

Petr Zadina

10.4.2013

Beatles se rozpadli a spousta lidí na světě se po léta trápila otázkou, jestli se ještě někdy dají dohromady. Pak přišel černý den. Zabili Johna Lennona. Beatles už nikdy nezahrají.

I u nás si spousta lidí kladla otázku a doufala, že ještě někdy uvidí a uslyší Brontosaury. Po léta to nešlo. Prý nezrušitelná zaseklost hlavních protagonistů.  No nic, na náhražky a napodobeniny jsme nebyli ochotní si zvyknout. Přesto jsme v skrytu duše doufali, i když s časem a okolnostmi ta myšlenka odeznívala někam daleko pryč.

Teď už máme jistotu: Brontosauři už nikdy nezahrají. Petr Zadina, spoluzakladatel, dělník muziky, osobnost a skvělý kamarád odešel. Zase jedna jizva, na kterou si budeme muset zvyknout.

Trampské písně versus přírodní katastrofy.

30.1.2013

Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.

Píseň za tři koruny

28.12.2012

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Folková komunita

27.12.2012

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.

Malá setkání

9.12.2012

Malá setkání

Když jsem kdysi měl s kamarády a rodinnou příslušnicí kapelu, nebylo moc kde hrát. Obvykle jsme pozvali dvě tři spřátelené kapely někam na louku za chalupou a hrálo se. Zvuky přilákaly okolní chataře, potom i místní, a když se setkání za půl nebo za rok opakovalo, přijížděli kamarádi z Prahy i zdaleka. Někdo z diváků přitáhl basu piva, jiný doma uzené klobásky, sousedka napekla štrúdl, i slivovice tekla. Ne, nemylte se, nebyl to potlach, protože jsme nepředávali březové placky ani nesoutěžili v řezání dřeva. Bylo to muzikantské setkání.

Když už jsme se jako kapela dali poslouchat, přihlásil jsem nás na Portu. Je pravda, že abychom měli kde hrát, začal jsem organizovat koncerty v Malostranské besedě, z čehož se nám vylíhl super folkový klub. Není pravda, že abychom si mohli zahrát v Lucerně, zorganizoval jsem mega Folk & Country Festival. Ta Lucerna mi prostě přišla naproti.

Časem přibývalo nejen kapel, ale i festivalů. Některé skupiny neměly kde hrát, a tak pozvali dvě až čtyři spřátelené kapely… Už se tomu neříkalo setkání ani potlach, ale festival. Tiskly se na to plakáty a vybíralo vstupné. Některé akce časem zanikly, když se rozpadla pořádající parta nebo se organizátoři rozhádali. Ale protože trampové a folkaři jsou převážně konzervativní, tak většinou ony festivaly trvaly v čase, i kdyby na sůl nebylo.

Mezitím se skutečné festivaly rozkošatěly, Porta se přelila na třicetitisícový Lochotín a i další akce byly velkolepě navštívené. Stav „happy folk“ trval tři desetiletí.

Pak přišla hospodářská krize a ještě více strach z ní. Sponzoři vsunuli hlavy hluboko do písku. Návštěvníci festivalů, kteří stárli s muzikou, už nemohli kvůli ischiasu spát pod festivalovým širákem a oddali se vzpomínkám a poslechu Country radia. Zatímco jejich peněženky začaly trpět anorexií.

Některé festivaly ještě žijí, potýkají se s rozpočty a děsí se každé tlakové níže.  (A vůbec se to netýká jen folku.) Některé zanikly, některé značně omezily svůj rozsah a dramaturgii. Je otázka, co je horší. Osobně bych si připadal trapně, kdybych pokračoval v Zahradě s třetinovým rozsahem účinkujících.

Kam se to pohrne dál, netuším. Jenom vidím a slyším, jak se skoro všude na louce za chalupou znova setkávají dvě tři kapely a je z toho příjemné hudební setkání. Třeba se časem tyhle pramínky začnou zase slévat a možná, že z toho znova vznikne řeka. Bude to radost, zase pádlovat v proudu nebo  aspoň stát u té nové řeky.