V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.
Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).
Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nikdo nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky následuje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.
Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke sklepu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.
Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. Tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.
Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!
Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.
Archiv autora: Michal Jupp Konečný
Prostředníček.
Když zdědíte chalupu, stane se z vás řemeslník. A ten potřebuje hrozně moc vercajku. Při každé činnosti zjišťujete, že vám něco chybí. A protože jste dědil v dodýchavajícím socialismu, v obchodech to chybí taky. Časem zjistíte, že venkovská železářství jsou vybavena o dost lépe než ta v Praze a začnete po nich šmejdit. A v jednom takovém jsem koupil, představte si, „přídavnou hoblovku k okružní pile“. Taková cirkulárka na dvoře je samozřejmost. Ale když k máte hoblovku, jste pan někdo.
Hobloval jsem o sto sedm. Taky plaňky na plot. Bylo jich čtyřista; podědil jsem velkou zahradu a rozpadající se ploty. Asi tak při tři sta dvacáté šesté se to stalo. Ruka, moje pracovní – jsem levák, se sesmekla a kontaktovala se s rotujícím nožem. Konec prostředníčku i s nehtem visel na kousku kůže. Ještě dřív, než se objevila krev, napadlo mě, že na kytaru už si asi nezahraju (později jsem zjistil, že ani s pianem to nebude velká sláva). Zděšení v rodině, rychlé obvazy a Michal už mě nakládal do auta. Jel zkušeně a rychle. Na dálnici bylo na tachometru číslo 195. Pokud se nenabouráme, tak nevykrvácím. Byla sobota poledne a Prahou se dalo projet dobře. Na Bulovce to okoukli, vyčistili, zašili, zafačovali, ujistili, že to sroste, a jeli jsme zpátky. Už pomaleji.
Končil květen a já začínal tušit, že léto je v hajzlu. Co tři dny na převaz, práce na chalupě nic, houby jen pravou rukou, žádné koupání. Hlavně ne moře, kam jsme chtěli vyrazit, protože vlny a slaná voda. Hanka vymyslela náhradní řešení: Balaton! V Česku to nemůžete nikomu říct, to byste nebyli ani za socku. Ale zase tam nebudou žádní Češi, což se cení. Naše maďarská sestřenice nám zajistila bydlení a my se vydali. Balaton je taková tekutost, že když jste deset metrů od břehu, ještě máte kotníky suché. A po sto metrech je vám maďarské moře ke kolenům. Hanka šla statečně ještě dál a tvářila se, že plave. Stejně si musela omlátit kolena o dno. Já jsem zatím důstojně pochodoval jezerem se vztyčeným zafačovaným prostředníčkem. Vypadalo to, že jsme na celém Balatonu úplně sami a hulákali jsme na sebe.
Pak už jsme v tom širém jezeru sami nebyli, na břehu motorka a posádka se vydala do vody. Když mě míjeli, ozvalo se:
– Promiňte, nejste vy pan Jupp?
– My si vás pamatujeme z Malostranské besedy, naše kapela tam hrála.
Ti dva se vraceli z motovýletu až z Indie, a zajeli se trochu smočit.
Asi jsem slavný a lidé by mě poznali i na Špicberkách nebo v Kongu. A to i navzdory té ovázané levačce.
Další katastrofický příběh mé rodiny.
Často se chlubím, že mám poměrně rozvětvenou rodinu. Tak vás asi nepřekvapí, že vlastním švagrovou a zetě. Nemají vlastně tolik společného, s výjimkou toho, že oba jsou mými příbuznými a oba bydlí v Praze. Švagrová u zříceniny a zeť u krematoria.
Dopoledne toho pošmourného dne cestovala švagrová tramvají číslo 10. Telefonovala a potom nepozorně vložila mobil do kapsy. Přístroj následně vypadl, což švagrová nepostřehla. Na Floře se chystala přestoupit na jedenáctku. Teprve vystoupená na refýž si povšimla, že je bez telefonu. Ten bezpochyby musel zůstat ve voze číslo deset a švagrová posmutněle sledovala, jak její mobil zatáčí směrem ke Korunní třídě.
Nepropadla panice. Oslovila vedle stojící ženu a poprosila ji, zda by jí (švagrové) nemohla zavolat. Ona dáma byla z toho požadavku dost zmatená, ovšem to už švagrová začala diktovat číslo. Spolupráce probíhala poměrně klopotně, ale nakonec se podařilo ztracenému telefonu dovolat, nikdo ho nebral. Ochotná paní odjela a švagrová osaměla. Nikoliv na dlouho. Z další tramvaje vystoupil můj zeť. Švagrová později vyprávěla o muži, co vypadal jako rabín (měl roušku, klobouk a tmavý kabát). Když si vyjasnili, že jsou moji příbuzní, začali jednat. Tentokrát ten mobil v tramvaji někdo zvedl. Muž, co ho měl v ruce, jel desítkou až na konečnou do Řep. Uvolil se, že tam s mobilem počká. Švagrová skočila do přijíždějící desítky a mobilní příběh vrcholil cestou přes Náměstí Míru, Karlovo náměstí, Smíchov, Košíře a Motol až na konečnou. Tam se setkali, mobil předali, dobří lidé ještě nevymřeli a moje švagrová už je zase v síti. A možná si nějakou chvíli bude pamatovat, jak vypadá můj zeť.
Naše trampská základna.
Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.
Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.
Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.
S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.
Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!
Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.
Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.
Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.
Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.
Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí!
Jak jsme vrtali.
Přihodí se. Zdědíte chalupu, docela pěknou a rozlehlou, s výhledem do kraje. Můžete tam pobývat s celou rozvětvenou rodinou i s přáteli, nebo se někam zašít do samoty. Skvělé, ovšem s jednou zásadní vadou: měla vodovod, ale neměla vodu. Abych nepřeháněl – voda byla shromažďována ve vzdálené studánce v lese a potrubím přiváděna do domu. Studánka byla však málo vydatná, a tak pravidelně i při úzkostlivém šetření voda došla v srpnu a začala zase přitékat až v listopadu. Pro pitnou vodu se chodilo k obecní pumpě, ostatní se řešilo nádržemi s vodou ze střechy.
Moji předkové to nějak přečkávali, pralo se tenkrát jednou za šest neděl a koupelnu nepotřebovali. Ale když tam vtrhla moje zpovykaná rodina, která se každý den myla, a dokonce si čistila zuby, bylo zle. Vymysleli jsme, že vyvrtáme vrt. Samozřejmě ne my, ale firma. Našli jsme inzerát na podnik, co určí, kde by se vrtat mělo. Čekali jsme nejmíň dodávku s hromadou geologických udělátek. V otřískané škodovce přijel pán v odřených manšestrákách a na odbornou instituci moc nevypadal. Z křoví ulomil klacek, udělal si z něj takové ypsilon a začal legračními krůčky chodit po trávníku, až se mu ten ypsilon ztopořil směrem dolů. Zapíchl tam kolík a pokračoval zase jiným směrem. To udělal dvacetkrát, až byla na trávě skrumáž kolíků. Přesně tady se bude vrtat! Zahodil ypsilon, zinkasoval honorář, dal nám vizitku na vrtací firmu a odjel.
Vrtací expert přijel, okouknul a pravil, že budeme muset požádat o souhlas báňský úřad. Že se to musí, při hlubších vrtech, nemůžeme se přece provrtat někde horníkům do štoly. Báňský úřad souhlasil obratem a za týden najela vrtná souprava. Samotné vrtadlo bylo velké monstrum a s ním přijel i kompresor skoro větší než chalupa. A ještě náklaďák, kde měli ty tyče, co se na sebe nastavují, aby to vrtalo hloubš a hloubš. Vrtali v úterý. Vrtali ve středu. Ve čtvrtek dovrtali. Prý 52 metrů. Já byl rád, že nebudeme rušit nikoho v Austrálii, Hanka kladla dotazy, jestli tam je nějaká voda. To přesně nevíme, mladá paní, řekli vrtáci. Pak vytáhli tu dlouhatánskou tyč a z nové díry se vyvalilo trochu mokrého bláta. Je tam dole nějaká voda? Popadla mě potřeba Hanku utěšovat. Oni mezitím vytroubili tu díru až do dna. Ocelovými troubami. Ještě spustili dolů čerpadlo a byli hotovi. V pátek přišel instalatér a propojil čerpadlo s darlingem ve sklepě. A byla voda!
Ve vrtu, co měl v průměru třicet centimetrů, byl sloupec vody vysoký 32 metrů. Jistě to snadno přepočítáte na kubíky. Bylo to rozhodně lepší než studánka v lese. Nechali jsme si udělat rozbor vody a zjistilo se, že je vhodná pro kojence. Kojence jsme si kvůli tomu nepořizovali, ale pro naše dva vysokoškoláky byla ta voda taky dostačující.
Květiny došly.
O neschopnosti ruské armády se bude jednou psát v učebnicích válečné strategie. Má v tom tradici od Stalinových dob. Tenkrát, v druhé polovině války stále platilo „nas mnogo“, ruský život měl nulovou cenu. Rudá armáda prorazila německou obranu a postoupila o jednotky kilometrů, ale zahynulo při tom třičtvrtě milionu ruských vojáků.
Mnohakilometrový konvoj ruské techniky, který už druhý týden stojí mezi Kyjevem a běloruskou hranicí, je symbolem té neschopnosti. Došla nafta, nepojízdná vozidla překáží těm dalším, vybité baterie, nedostatek jídla, metr od ucpané silnice bahno s poetickým ruským názvem „rasputica“, z kterého nevybředne žádné vozidlo. A demoralizovaní mladí vojáci, kteří nevědí kam jeli, proč tam jeli, co tam dělají a kdy nebo zda se dostanou domů.
Nezvládnutá taktika, logistika, zásobování, technická podpora. Selhání zpravodajců, kteří Putinovi tvrdili, že Ukrajinci budou vojáky vítat květinami. Ostatně diktátor nic jiného nechtěl slyšet.
Ruská pěchota i tanky stojí, postoupit nedokáží. A tak jediné, co není přímo ohrožované Ukrajinci, je ruské dělostřelectvo. Dnem i nocí pálí na obytné čtvrti i občanskou infrastrukturu. Ve velkém zabíjí civilisty, ženy i děti. To je slavná ruská Putinova armáda.
Článek.
Přidali jsme s Hankou na zbraně. No nemyslete si, i když jsme zazobaní důchodci, na celý tank to nebylo. Spíš na jeden článek tankového pásu. Když si tank v bitvě přetrhne pás, je to trapas, protože se na jednom pásu začne točit dokolečka. Ale tím jedním článkem pás zase spojíte. Znáte to, článek k článku…
Když už jsme věděli, co pošleme, řešili jsme kudy. Neziskovky jsou fajn, ale nemáte jistotu, že za to opravdu koupí článek k tanku, a ne nějaký transparent proti dálnicím. Až jsme narazili na Velvyslanectví Ukrajiny. Trochu jsem se bál, aby se ty kousky tankových pásů nehromadily v pracovně ambasadora a nedělaly mu tam binec. Ale Hanka mi vysvětlila, že tam mají konto a z toho se ty zbraně pro Ukrajinu platí.
Když jsme měli vyřešeno, jak porazíme Putina, napadlo mě, že v téhle válečné době jiné charity asi trochu ostrouhávají. A jestli bychom některé nemohli taky něco. Jak jsme vymýšleli, vykoukla na mě ze schránky obálka. Píše mi „Hnutí pro život“.
Aha! To je ten spolek, co chtěl zakazovat, aby Ukrajinky znásilněné ruskými zachvatčiky dostaly tabletku Postinoru (pokud vám je víc než třináct, určitě víte, k čemu ta věc je). To teda túdle. Ani korunu!
A tak jsme ušetřili. Příště třeba na volant toho tanku. To jsem napsal blbost! Každý kluk přece ví, že tank žádný volant nemá.
Speciální vojenská operace.
Sovětsko-ruská armáda bránila spravedlivé zájmy své země vždy tak, že napadla, obsadila a připojila nějakého slabšího souseda. Většinou se jí to dařilo skvěle, když byl ten soused dostatečně malý a slabý. Jen třikrát se vylámala zuby: ve válce s Polskem 1920, po napadení Finska 1939 a nakonec při invazi do Afganistánu, která trvala deset let a byla tím posledním hřebíkem rozpadu Sovětského svazu.
V zemi, kde politici a media lidu lžou úplně ve všem a nejvíc jejich diktátor, je normální že diktátorovi rádcové lžou i jemu. Za léta vědí, co on chce slyšet, a informace upravují, ředí a filtrují.
A pak se stane, že ruský diktátor se rozhodne obsadit a asi připojit celou Ukrajinu. Přihrne na její hranice skoro všechna svoje vojska. Chvilku váhá, jestli to přece jen není příliš rozlehlá země, ale věrní rádcové ho ujistí, že Ukrajinci jsou přece taky jenom Rusové. Akorát se je pár fašistů a Banderovců snaží zavléct pod jho prohnilého Západu. Ukrajinci budou jeho vojáky vítat květinami. Tady je první chybička plánu, protože v únoru na Ukrajině moc kytek neroste. Mělo by se počkat do května, jenže vojska leží v poli už od listopadu a mrznou.
Tak se diktátor rozhodne, že za tři dny bude v Kyjevě vítězná ruská přehlídka. A hned tu akci spustí, čímž zaskočí i ministra obrany. Vojska vyrazí před svítáním a prvních pár kilometrů jedou bez problémů, jen některé tanky zůstaly stát před hranicí, protože někdo z nich ukradl součástky. Jak se začnou rozhlížet po kytkách, začne po nich ukrajinská armáda střílet.
Tak jo, bude boj, nas mnógo a uvidíte za pár dní. Jenže to mnógo je problém, po úzké silnici jedou stovky obrněnců. Když tomu prvnímu dojde palivo, najednou stojí všichni. Koloně je šedesát kilometrů. Na konci stojí cisterny, co by rády dovezly palivo těm tankům vpředu. Jenže když se to někdo pokusí objet přes pole, zapadne do toho pověstného ruského bahna, které už zlomilo vaz Napoleonovi i Hansi Guderianovi.
Ti Ukrajinci mají svoje Javeliny, Bayraktary a drony a rovnice válečného štěstí je jeden Javelin rovná se jeden hořící ruský tank.
Takže ani květiny ani boj v poli. Statečné ruské armádě zbývá už jen vraždit civilisty a děti, ničit jejich domovy a všechno kolem a pak se dát na ústup. To, co dokáže Putinova armáda, nedělali snad ani nacisté.
Co bude dál, zatím nevíme. Každý diktátor je megaloman a šílenec. Každý diktátor chce víc a víc vládnout světu a přitom se strašně bojí. A tenhle má ke všemu červené tlačítko.
Adidas.
„Koukal jsem večer z balkonu na ulici“, povídá pan Puštík. „Šli tam tři mladí Ukrajinci, adidasky a dost drahé bundy. Producírují se tady, zatímco naši důchodci nemají na jídlo. Jak si to vůbec představují a co tu vůbec dělají!“
Zeptal jsem se pana Puštíka, jestli už večer byla tma. Nebo aspoň šero. A jak v tom šeru poznal, že to jsou Ukrajinci. Jestli si je jistý, že měli adidasky, a jestli na tu dálku poznal, že to byly originály nebo nějaké napodobeniny z černého trhu za pár šupů. A taky jak se dá potmě poznat drahá bunda, která je možná jediná zachráněná cennost po tom, co jejich byt přeuspořádala ruská raketa. Za každou mou otázkou pan Puštík chrlil hromady nadávek, mezi nimiž č*uráci byla nejslušnější. Jak se dostával do otáček, došlo na fašisty a banderovce, Fialu a pražskou kavárnu.
Když nabíral dech, zeptal jsem se, jestli zná nějakého důchodce, který nemá na chleba. A pokud jo, jestli se mu snažil nějak pomoci. Že by mu poradil, kam se obrátit nebo mu sám něco na zub přinesl. To už byl nafouklý jak duše od traktoru, slinu v koutku úst a já přemýšlel, jestli nemám volat rychlou. Tak jsem se raději rychle zdekoval.
Lidé jako pan Puštík si z počítačové gramotnosti si osvojili to slavné Ctrl-C a Ctrl-V. Se svými soukmenovci si Puštíci vyměňují řetězové emaily a články z Aeronetu a šíří je dál. Kolující příběh tří Ukrajinců v adidaskách je jedním z nich (Ukrajinky se zase vyznačují nalakovanými nehty a drahými telefony). Nikdo kolem jeho balkonu neprošel. Tře Jako vše podobné to vzniklo metodou copy/paste.
Nakonec jsem mu křivdil. Cestou jsem tři mladé muže potkal. Byli to studenti zdejšího gymplu a vraceli se z tréninku. Co měli na nohou a kolik stály jejich bundy, se mi nepodařilo zjistit.
První prezident do každé rodiny.
Českem hýbe v posledních dnech Masaryk. Nikoliv ten, co se zasloužil o vznik státu, ale jeho obrázek na papírku vedle číslice 5000.
Fialova vláda zaznamenala, rostoucí ceny prakticky všeho – snad s výjimkou lokomotiv – a usoudila, že českým rodinám je třeba aspoň trochu pomoci. A že nejvíc podpory potřebují rodiny s dětmi. Takže (skoro) každé dítě dostane toho Masaryka.
Připadlo mi to docela správné. Zrovna ty děti zadlužila předchozí Babišova vláda dost drasticky, tak ať mají aspoň něco do začátku.
V tu ránu se ozvaly zástupy kritiků. Že je to populistické gesto. Že by se nemělo rozdávat plošně, protože některé rodiny to nepotřebují. Že by to mělo být plošné, proč z toho děti bohatších vylučovat. A pak už nastoupila úderka „Z“ jako závist z internetových diskusí. Diskriminace bezdětných rodin! A kdo přidá důchodcům? Koukejte zvýšit minimální mzdu! Staráme se o děti, zatímco staří lidé umírají hlady! V Chánově se bude oslavovat! A tak podobně.
Člověk seznámený aspoň rámcově se životem tuší, že provoz rodiny s dětmi je nákladnější než bez nich. Děti rostou, ať se nám to líbí nebo ne, a lednička pod jejich náporem úpí. Taky potřebují dvakrát za rok nové boty, protože kromě dětí roste i noha. O oblečení nemluvě. K dítěti logicky patří počítač, pokud myslíme na budoucnost národa. A když je lockdown, nemohou se tři ratolesti s tátou a mámou dělit o jeden notebook. Takové kolo taky něco stojí. A zkuste poslat dítě se školou na lyžařský kurs! Na školu v přírodě! Nebo zajít s celou rodinou do restaurace na oběd.
Děti jsou budoucností národa. Minimálně v tom smyslu, že nám budou vydělávat na důchod. Takže Masaryka dítěti považuji za dobrý krok. Zvlášť v situaci, kdy vláda může hospodařit jen s tím, co se neutratilo za pávy.
Mysleli to tenkrát v roce 1945 dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Taky nechápete, na co má svět Radu bezpečnosti OSN, když agresor může všechna její vyhlášení vetovat?
Cokoliv: Zjistěme si, co tvrdí Rusové, pak to otočme o 180° a výsledek je pravda.
Necítíte se každý den od rána do večera šťastní?
Váš psychiatr je totální břídil!
Lhát se nemá. Ale co když lžete pravdu?
Možná takové lidi taky potkáváte:
Myslí si, že je rebel.
A přitom je to jenom prudič
Obdivuji všechny politiky, co nám svým ostrozrakem popisují, jaké to bude v blízké i vzdálenější budoucnosti.
Prostě muže, kteří mají křišťálové koule.
Víčka.
Co když to bylo takhle? PET lahve jsou čistý materiál, z kterého se dá recyklovat něco nového, třeba PET lahve. Lidé toho hodně vypijí a také uloží do žlutých kontejnerů. Má to jeden háček: víčka jsou z jiného plastu. Ty musí před roztavením někdo odšroubovat. Chytré hlavy v recyklovně si lámaly hlavy, jak to zařídit. Přesvědčit spotřebitele, aby petky vyhazovali odšroubované, bylo nereálné. Zvažovaly se různé soutěže: třeba za tisíc víček dostanete karton nápojů. Málo motivující, lidi by to asi nebavilo. Nakonec někdo z firmy tiše vypustil fámu: když sesbíráte a odevzdáte nevím kolik tisíc víček, potřebný invalida dostane vozík.
A už to jelo. Sbíraly babičky i děti ve škole. Byla to charita a bylo to mnohem víc, než když rodiče těch dětí kdysi sbírali céčka. Taky plast. V českém prostoru to vydrželo řadu let. Dnes už se o tom zmiňují jen humoristé. Vlastně ne, nedávno jsem na internetu zahlédl něco ve smyslu: Ukrajinci dostanou všechno, ale na naše děti musíme sbírat víčka. Neberme to těmhle lidem. I ti největší hlupáci mají právo dělat charitu.
To je k víčkům asi všechno. A nepište mi, prosím, do komentářů, že víčka se sbírají proto, aby nápojové firmy měly větší zisky. Myslím si to taky. Ale ta ptákovina, kterou jsem si vymyslel a kterou jste právě dočetli, má silnou ekologickou myšlenku.
Lež není jiný názor!
Všichni jsme fašisté!
I já, i vy. Podle představy Putinova Ruska jsou fašisté všichni, kdo se Rusku nechtějí podrobit. I lidé, i národy, i státy. Teda kromě Venezuely a Eritrei. Číňani mají možná výjimku, ale co bychom si povídali – bude to nakonec Čína, který si jednou udělá z oslabeného Ruska svou kolonii.
Ve skutečnosti je to ale Rusko, kdo je fašistický nebo lépe nacistický stát. Má svého führera, ideologii a chuť neustále napadat a okupovat sousední státy. A když to v normálním vojenském boji prohrává, nasadí děla a rakety a zabíjí civilisty.
Ještě než s ruským imperialismem carským i Stalinovým je větší podobnost s Adolfem Hitlerem a jeho Třetí říší. Zatím nikoho nenapadlo filmově prostříhat Hitlerovy projevy na stadionech ve třicátých letech se záběry Putina v Lužnikách. A záběry jednotek SS likvidujících civilisty na Ukrajině 1941 a ruské armády na Ukrajině dnes.
Nejpřesnější obraz dnešního Ruska je ten záběr na černě oděného orangutana, co řve „Za rasíju“, „Za pútina“ a dav to za ním skanduje. Chuť obnovit sovětské impérium a zastavit se až na Šumavě z toho přímo tryská.
Těm Rusům, co nejsou nacisty, jejich budoucnost moc nezávidím.
Někdy se to prostě navrší.
Není to příliš dávno, co naši planetu začalo ohrožovat globální oteplování. Upřesňovala se měření, vědci publikovali své analýzy, začali se tím zabývat politici i veřejnost. Že se otepluje, vzali na vědomí snad úplně všichni. Lišili se v tom, jaký podíl viny na oteplování má lidská činnost. Ale vlády a další instituce se dohodly, že s tím se musí něco udělat a dospět k uhlíkové neutralitě. Některé návrhy byly věcné, jiné zas z oblasti zbožných přání. Konaly se summity politiků a vědců, probíhaly demonstrace za klima a Greta se plavila plachetnicí přes Atlantik.
Jenže než se lidstvo do toho mohlo reálně pustit, přišel Covid. Nic takového jsme od dob španělské chřipky nepoznali a dost nás to zdeptalo. Mutující virus zahltil hospodářství i zdravotnictví. A taky myšlení lidí i práci medií. Na klima už logicky nezbyly síly. Přestalo se o něm i mluvit.
Ještě jsme se z pandemie nevybabrali a už ji převálcovala další apokalyptická událost. Kremelský šílenec, jakého od časů Adolfa Hitlera nikdo v Evropě nepamatuje. Válka je mnohem blíž a mnohem větší než všechny vojenské střety za poslední tři čtvrtiny století. Nechce se tomu uvěřit. Sledujeme ruské zločiny v přímém přenosu. Snažíme se pomáhat jako státy i jako lidé. A tušíme, že to horší nás teprve čeká. Válka zcela vytěsnila Covid i klima.
Tiše doufáme, že pandemie už znovu nezaútočí. A pokud jde o klima, je nám jasné, že z těch velkých plánů nezbude skoro nic. Evropa se teď bude muset postarat o svoji energetickou bezpečnost a zbavit se závislosti na ruském plynu. A jenom stavěním solárů a větrníků se to nepodaří. Určitě teď nebudeme rušit uhelné elektrárny a napřeme větší pozornost jádru. (Vzhledem k šílenci v Moskvě se také budeme starat o vojenské posilování.)
Nejvíc nás teď zaměstnávají zprávy z bojiště a starost o to, kde ubydlíme ukrajinské děti a jejich mámy. Ještě že teď už máme vládu, která umí a nefotí se s pávy.
A do toho proskočí drobná zprávička: v Arktidě i v Antarktidě se letos pohybují teploty o 30 až 40 stupňů Celsia výš, než je dlouhodobý průměr.
Na vernisáži.
Je to asi dva roky, psala mi paní Lucie za Západočeského muzea. Že by chtěli udělat výstavu o Portě v Plzni. A co já na to. To se odmítnout nedalo, protože těch deset plzeňských ročníků bylo z celé Porty nejúžasnějších, a já k tomu mám docela dost co říct. Pak se dlouho nic nedělo, protože Covid a protože nějaká rekonstrukce prostor. A nakonec že teda jo. Vylezl jsem na půdu, kde máme archiviště, a sestupoval s náručemi fotek a Portýrů a letáčků. Pak jsem se dal do skenování, mailování a posílání. Vypadalo to, že na takovou malou výstavičku to bude. Ale pak se to nějak rozkřiklo v Plzni a ve zbytku světa. Fandové a pamětníci z řad muzikantů a diváků nosili další hromádky, fotky, videa i artefakty, až z toho nakonec je výstava obrovská. Vernisáž byla sedmnáctého března, já do poslední chvíle nevěděl, jestli dorazíme. Nakonec nás naše Veronika naložila s Hankou do auta a bylo. Muzeum má krásný dům, jaký si Porta zaslouží. Sešlo se tolik lidí, že bylo narváno. Promluvil ředitel muzea, zahrála skupina Grácie, promluvila paní Lucie a promluvil ministr kultury Martin Baxa, neboť je Plzeňák a naši muziku má rád. A nakonec jsem mluvil já, coby aktivní pamětník. Teda mluvil – možná tušíte, že mi byly odcizeny hlasivky a ty davy bych neušeptal. Tak moji napsanou promluvu přečetla Veronika. Výstava, jak už jsem zmiňoval, je úžasná, té partě z muzea patří velký obdiv. Pokud nejste z Jablunkova nebo ještě oddál, tak si ji nenechte utéct. My jsme to stihli tak tak, ale když ono tam přišlo tolik přátel a známých, s kterými jsme se museli pozdravit a popovídat, no znáte to. S některými jsme se viděli naposled před třiceti lety a já je obtížně identifikoval. Ale s jinými Plzeňáky jsme ve styku pořád a rádi. Ono se to dneska docela hodí mít známé na západě.
* S Martinem Baxou a Ilon a Míšou Leichtovými.** Momentka z výstavy.
Sandy.
Nádherný člověk. Přítel. Kamarád. Blázen do muziky v barvách folku a country. Organizátor festivalů a koncertů už od časů dávných Port. Vlídný hostitel u rozhlasového mikrofonu. Autor a průvodce nekonečné řady hudebních pořadů v olomouckém Českém rozhlase. Taky nezkopírovatelná postava, jak kdyby se svým vousem vyskočil z plakátu skupiny ZZtop.
Jeho podpis je i na všech ročnících Zahrady v Náměšti na Hané; propagátor, rádce i archivátor. Většinu toho dělal společně se svou ženou Jarmilou. Vždycky, když vedle pódia hlavní náměšťské scény vyrostl rozhlasový stan, v něm ti dva a další rozhlasoví přátelé, věděl jsem, že Zahrada může začít. Přisedl jsem, magnetofony se točily, my poslouchali tu skvělou muziku z pódia, něco povídali (Sandy toho nikdy moc nenamluvil), i slivovička se zaleskla, a bylo to úžasné, jak na Zahradě všechno. A byla z toho fůra nahrávek do Sandyho pořadů na celý rok a propagace pro všechny ty kapely a písničkáře. A řada z nich se vystřídala v jeho živých rozhlasových koncertech.
Josef Sandy Nosek odešel 18. března 2022. Muzika osiřela a my všichni s ní.
Západočeské muzeum v Plzni
zve na vernisáž výstavy
HUDBA JE LÉK
A PORTA (V PLZNI)
JE NEJLEPŠÍ APATYKA
ve čtvrtek 17. 3. 2022 v 17:00 hodin.
Holubice.
Proti holubům vůbec nic nemám. Jen nesnáším holubice míru. Vždycky se totiž objevovaly společně s harašením zbraněmi.
Jedinci, kteří mají náboženské nebo kulturní povědomí, vědí. Když se praotec Noe už hodně dlouho plavil v arše po hladině potopy, pod kterou nebylo živého lautr nic, znejistěl. Tak vypustil ptáka. Holuba. Bible si myslí, že to byla spíš holubice, protože ta má méně testoteronu. Pták zmizel za obzorem a dlouho se nic nedělo. Nevěstilo to nic dobrého: holubice je neplavec! Noe ji už chtěl odepsat do ztrát, když v tom se holubička vrátila a v zobáku nesla snítku. Nebo chcete-li ratolest. Noe z toho usoudil, že voda začala klesat, když už se někde zazelenilo. Znamenalo to, že Bůh už se nezlobí. Že nastalo smíření, prostě mír.
Ponechme teď Noema jeho starostem, expedovat z archy všechnu tu havěť od komárů až po velbloudy musela být dřina a odpovědnost, když všude byly spousty bláta. Naše holubice se ale po tom ekologicko-politickém zásahu Boha stala symbolem míru. Čím víc lidi válčili, tím víc se k ní obraceli.
Malíři z celého světa ji kreslili. Pak přišel jeden, udělal pár čar a byla holubice míru. Jmenoval se Picasso. Všichni ji kopírovali; součástí příprav na válku byla i mírová hnutí. Ta měla v erbu ptáka se zeleninou v zobáku vždycky.
Jako školáci jsme ji furt museli malovat a vystřihávat a lepit na okna školy. Byli jsme pro mír. Vzpomněl jsem si na to až na vojně, kde jsem viděl plán, jak naše jednotka projede Německem zasaženým našimi atomovými zbraněmi jako nůž máslem. Za osm dní až na břeh Rýna.
Zanevřel jsem od té doby na všechny ty boje za mír a obránce míru a Not War. Výkřiky, že nechcete válku, podporujete agresora. Všimněte si, kdo dnes horuje pro mír na Ukrajině. Obvykle totiž dodávají, že obě strany by měly přestat válčit. Na Ukrajině ale válčí jenom jedna strana. Ta druhá se brání. Agresor potřebuje dostat přes hubu. Porazit, zašlapat, izolovat a zničit. Vytahovat holubici a halekat o míru agresorovi naopak pomůže.
Pacifismus škodí právu, lidem, národům a životům. A vlastně i tomu míru.
Nesvítí.
Týden dovolené. Niki (6), Míša (3), jejich rodiče. Bratranec Filip (3). Útulná chata. Výhled do kraje. Za chatou les. Před chatou rozlehlá louka. Za ní skály. Pískovcové. Protože jsme v Českém ráji. A je tu nádherně.
Sestra maluje, čte, hraje s rodiči hry, vydává se do lesa, občas přinese houbu. Bratranci vydrží chvíli, když jim někdo čte. Malou. Chodí kousek do lesa a když vidí houbu, tak ji rozšlápnou. Objevili v zemi vosí hnízdo. Už mají přichystané klacíky. Přísný zákaz! Oba respektují poučení. Kdyby je štípla vosa, tak to hrozně bolí. Kdyby je štíplo pět vos najednou, tak to bolí pětkrát hrozně. Oba umějí počítat do deseti. Takže ještě bych mohl vosí hrozbu dál eskalovat. Ale nechám toho.
Jdu do chaty řešit s Hankou technický problém. V kuchyni nelze otevřít okno a chata je předobědně zapařená. Pokouším se okno vylomcovat. Nejde to. Používám různé nástroje: šroubovák, dláto, kladivo. Hanka chrání hrnce na plotně, aby do oběda nepadaly střepy. Nakonec okno otevřu. Chatou prostupuje příjemný průvan. Ale kvůli údržbě jsem zanedbal dozor. Jsem na to úplně sám. Hanka vaří a Niki čte. Předškolně už umí i malá písmena. Ještě ji musím naučit kvé.
Vyjdu ven. Bratranci mají přichystané klacíky. Když mě vidí, jsou nápadně nenápadní. Klacíky mizí v trávě. „Víte co?“, měním jejich program, „na louce jsou kobylky. Zkuste nějakou chytit“. Síťku na motýly nemáme, tak dostanou kelímky od jogurtů.
Zdálky jsou hrozně fajn. Takoví průzkumníci. Zavoláni k obědu se vracejí. Kelímky nemají, nesou hada. Poznávám slepýše. Hanka šílí. A ti dva se přetahují o slepýše. Asi ho přetrhnou. Vyřeším situaci tak, že najdu krabici od bot a nabídnu jim ji jako dům pro slepýše. Schváleno. Jdeme si všichni umýt ruce.
Zatím, co jsme obědvali, šel slepýš na procházku. Neměli by krabici přemísťovat, aby trefil domů. Chvíli krabici zpovzdálí pozorují. Slepýš se nevrací. Budu muset něco vymyslet.
Mám to! Auto. Škoda 105L, trochu v letech, takže všechny chyby z výroby už vychytané. Bratranci řidičáky ještě nemají, ale po sezení za volantem jsou žízniví. Ještě víc přitáhnu ruční brzdu a strčím klíč do zapalování. Já jsem teda fakt skvělej táta a strejda.
Slibují, že se budou střídat, a dodržují to. Jeden točí volantem a zapíná všechny páčky a čudlíky, co najde. Druhý pobíhá kolem auta a hlásí, co svítí a že stěrače stírají. To museli vidět v nějakém filmu. Když už mám pocit, že baterie by mohla protestovat, technickou kontrolu ukončím. A tu práci provádějí i další den. To už samozřejmě vědí, kde je plyn a kde brzdový pedál. Přidávám se do hry: „Sešlápni brzdu!“ Nesvítí. „Pořádně!“ Nic. To už stojí celá rodina za autem a čeká, až se brzdová světla rozsvítí. Zas nic.
Trochu mě obleje. Nevím, jestli mám být naštvaný na ně nebo na sebe. Zkouším všechno. Žárovky, objímky, konektory, pedály. Všechno na autě od zahrádky až po nápravy. Pojistky. Ha! Jedna je vypálená. Ještě, že mám rezervní. Zmáčknu brzdový pedál, pojistka udělá prsk a zezadu hlásí, že to bliklo a přestalo. To je konec nadějím. Jedeme potupně až do Prahy bez brzdových světel, pomalou rychlostí se zapnutými blikači.
Před domem soused, co dělá do aut. Zběžně to okoukne. Pak to okoukne podrobně a nic nenajde. Další den blikám do servisu. Nechají si to tam a třetí den mi volají, že nic nenašli. Auto stojí na dvoře. I pro pivo do sámošky chodím raději pěšky. Je vedro, tak si ze zoufalství lehnu pod auto. To musíte pravidelně. Zkontrolovat a ošetřovat celý spodek a taky všechny dutiny. Aby se vám to po cestě nerozpadlo rezem. Jak tak ležím, koukám, že odpředu dozadu vede nějaký drát. A v jednom místě chybí izolace a dotýká se karoserie.
Opravil jsem to za slabou půlhodinku. Ten drát měl samozřejmě vést vnitřkem, ale v továrně na něj asi zapomněli. A protože by to museli rozebírat, tak to takhle vyřešili. Bratrancům jsem se v duchu omluvil. A firmě Volkswagen se dost divím, že tuhle fabriku později koupila.
Hodina.
Všechny vlády a všechna ministerstva dopravy slibují budování superrychlé železniční dopravy a vysokorychlostních tratí. A pokaždé se dočtu, že z Prahy do Brna se bude jezdit za hodinu. To je moc pěkné. Jen nevím, jestli to potěší třeba obyvatele Sušice, Kraslic, Šumperka nebo Frenštátu. Plánovači a novináři zřejmě žijí představou, že u nás se jezdí hlavně z Brna do Prahy a z Prahy do Brna. I s přilehlým okolím těchto dvou měst se to bude týkat maximálně dvou milionů Čechů. Zbylých osm milionu utře. Přitom při korektně skrývané rivalitě těchto dvou měst nechápu, proč by měl nějaký Pražák jezdit do Brna. Když už na Moravu tak do Olomouce nebo do Stodolní. Stejně tak nechápu, proč by Brňané měli jezdit do Prahy. Maximálně jednou, až se tam budou stěhovat.
Možná namítnete, že ležíme v srdci Evropy, a právě přes nás povedou ty nejrychlejší tratě z východu na západ a ze severu na jih. Budete mít pravdu, taky jsme několik desetiletí budovali čtyři rychlostní železniční koridory. Možná už je za pár let dokončíme. Bylo by nezdvořilé se pídit, jakou nejvyšší rychlostí se dnes po nich jezdí. Víme ale, že křižovatku Evropy nikdo moc nevyhledává a rychlovlaky z Berlína do Vídně jezdí rychleji oklikou přes Norimberk.
Nejvyšší rychlost nově budované trati je vždycky v novinových titulcích. O něco pomalejší je rychlost v návrzích projektantů. Ještě pomaleji pojedou skutečné rychlovlaky. Možná to trochu zhorší i fakt, že nestihneme nakoupit ty správné lokomotivy. V některých úsecích nebude možné vyloučit ostatní vlakový provoz a taky bude nutné trať udržovat a občas i opravit.
Další komplikace budou v samotném Brně. Město už třicet let stěhuje nádraží a zatím s tím ještě nezačalo. Asi tak dalších třicet let se bude stavět a přemísťovat, což bude znamenat rozmanité výluky a zpoždění. A aby toho nebylo málo, rychlovlaky z Prahy do Bratislavy, Budapešti nebo Vídně nebudou zajíždět do města. Zastávka pro Brno bude někde v té slavné „zatáčce na Vídeň“.
Ale nechme sýčky sýčkovat a těšme se na to, jak na cestě do Brna ani nestihneme dopít kafe.
Právo na placatou Zemi.
Právem každého člověka je věřit v cokoliv. Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.
Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.
K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty hygienických stanic nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.
Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.
Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže se pak můžete divit.
Uvítali byste, kdyby na Hradě místo hradní stráže fungovaly mažoretky?
V Česku už vzniklo tolik protikorupčních stran a hnutí, že na nejbližší korupci můžeme narazit až na Saturnu.
Jeden Nový rok.
Tenkrát se ještě globálně neoteplovalo. Během silvestrovské noci 1978 za pouhých šest hodin klesla teplota v Československu o dvacet stupňů, během šestnácti pak dokonce o třicet.
Silvestra jsme každoročně slavili ve Žďáru na chalupě Folk & Country Klubu. Odpoledne bylo skoro jarně. Zaslechli jsme zprávy, že se má ochladit, ale v chalupě bylo teplo a pivo teklo proudem.
Následující část příběhu vynechám, protože by ho mohli číst i nezletilí. Zmíním jen, že po celou dobu naší konzumace venku teplota klesala a klesala.
Teploměr přestal klesat na Nový rok někdy ve tři odpoledne a ustálil se na mínus jednadvaceti. Dalo se ale čekat, že v noci se ještě trošičku ochladí. Ale taky byl čas k odjezdu. 130 kiláků vesměs po okreskách, dálnice tenkrát končila i začínala až v Mirošovicích. Vozový park naší party tvořily opotřebované starožitnosti. Jen já jsem měl škodovku vonící novotou, protože ta starší se nedávno rozpadla kdesi v polích. Velkoryse jsem navrhl, že pojedu poslední, kdyby někdo zůstal v tom mrazu viset. Některé šunky jsme museli roztahovat, jiné startovaly samy. Když všichni odjeli, naše škodovka chytla na první otočení klíčkem. A jela perfektně. Topení ve voze žhnulo na plné obrátky, přesto nám bylo i v bundách zima. Zvláště těm, co přijeli na Silvestra v teniskách. A za okny byla taková zima, že se ven raději nikdo nedíval.
Konečně jsme projeli Benešovem a za chvíli jsme už v Mirošovicích najížděli na dálnici. A vtom se to přihodilo. Motor zaškytal a zmlkl. Coby řidič jsem nezpanikařil a nezačal zvažovat, jestli se nerozpadla převodovka (to jsem taky zažil). Taky nebylo zrovna počasí na to, abych auto obíhal, koukal do motoru nebo si pod něj lehal. Mrzlo.
První zásada znalého řidiče zní postupuj od jednoduchého ke složitějšímu. 1. Je v nádrži benzín? Něco mi odpovědělo, že není, přestože ukazatel ukazoval, že půlka nádrže. K tomu vysvětlení, co znamenalo kupovat si auto v socialistické Mototechně. Bezprostředně po nákupu člověk musel zkontrolovat vše, co se na autě dalo, opravit to vlastními silami nebo silami zkušenějších kamarádů a doufat, že co se zkontrolovat nedá, se nerozsype na nejbližší cestě.
Věděl jsem co, ale nevěděl jsem jak. Milí mladí přátelé, tenkrát nebyly mobily, dokonce i dálniční hlásky se teprve budovaly. Vystoupil jsem z auta a mával na projíždějící vozidla. Jenže žádná neprojížděla. Až první řidič zastavil a způsobil, že žiju včetně mé posádky a mohu vám tenhle příběh dovyprávět. Měl kanystr, daroval mi dva litry benzínu, sám mi je nalil a zmizel. Dodneška si myslím, že nebyl skutečný. S dvěma litry v nádrži jsme dojeli až k pumpě v Průhonicích a dokud jsem udržel v ruce hadici, tankoval jsem, pak jsme dovezli domů naše kamarády a nakonec nás.
Konečně jsem si dokázal představit, jak muselo být Němcům u Stalingradu.
Co nás mimo jiné čeká v roce 2022.
Volné dny si užijeme letos málo, hodně svátků připadá na sobotu nebo neděli. Jen tři prodloužené víkendy – Velikonoce, 28. říjen a Vánoce. * Volby budou zřejmě zase v říjnu, budeme volit v obcích nové radnice a taky jednu třetinu senátorů. V obci Praha to bude asi docela husté. A možná nám parlament umožní volit i korespondenčně. * Důchodci budeme v balíku, kromě novoročního přidání se prý bude valorizovat ještě v červnu. Někteří senioři si před Vánoci opatřili vidle na peníze, ale inflace prý bude dvouciferná. Aspoň na začátku roku. * Omikron přes nás přelétne tryskem a pak už bude po kovidu. Tvrdí optimisté. Flégr s kocourem vidí mrtvé na ulicích. * Dva roky pandemie pročistí podnikání, mnoho restaurací asi padne a mezi zbylými vyhrají ty, co budou levné pro Čechy, protože turisté se zatím moc nepohrnou. Kasina a sázkové kanceláře budou v klidu, dostaly od Babišovy vlády desítky milionů jako kovidové bolestné. Nouze o zaměstnání zřejmě nebude, ale lákání na vysoké mzdy přestane. * Ceny nových bytů budou začínat osmičkou se šesti nulami a investory nenapadne stavět levnější bydlení. Lidé se budou stěhovat z Prahy a velkých měst na venkov a budou za prací dojíždět auty, zatímco radní těch měst budou nabízet další cyklostezky. * Vláda se bude obtížně zbavovat úředníků z Babišovy éry, zápolit s minulými rozpočtovými schodky a čelit nastaveným dlaním odborářů. * Justiční složky volněji vydechnou a začnou řešit hodně starých kauz, ale pohne-li se s Čapím hnízdem nebo s Bečvou, ví jenom hvězdáři. * Svět bude v pohybu víc než doteď. Putin bude dál na hranici chřestit zbraněmi a volat, že je obklíčen, Američané s ním budou jednat a Evropa na to dál bude koukat jako na tenis. V některém světovém městě se sejde ekologický summit a politici dohodnou ještě ambicióznější závazky, které nikoho nenapadne plnit. Čína každý týden uvede do provozu jednu uhelnou elektrárnu a v Brazílii lehnou další čtvereční kilometry pralesa. Po tlaku členských států Evropská komise pravděpodobně ubere plyn při prosazování Green Dealu. * Babiš bude objíždět Česko v obytňáku kvůli prezidentské kampani a druhá půlka národa bude hašteřivě vybírat prezidentského kandidáta z patnácti možných. * V Pekingu proběhne zimní olympiáda a jinak bude MS v hokeji a MS ve fotbale. Hudební festivaly po dvou letech zbrojí a taky přijede Metalica, Eric Clapton a mnoho dalších. * Čeká nás zatmění Slunce a konjunkce planet a jedna podmořská sopka už bouchla.
Souhlasíte s tím, že nevyužité spermie by se měly recyklovat?
Abyste se nemuseli stydět za svou bílou kůži, můžete si ji nechat celou potetovat.
To si tak pustíte televizi chvilku před silvestrovskou půlnocí, abyste věděli přesný čas. A vidíte Helenu Vondráčkovou a hned po ní Michala Davida. Zdá se vám, že jste se přepnuli do osmdesátých let na normalizační estrádu, ale hodiny za malou chvilku spustí rok 2022. To nám jen na veřejnoprávní televizi nějaká partička ukazuje, jak umí v nejsledovanějším televizním čase roku nabídnout svoji představu, co je v české kultuře nejlepší.
Minuta
Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve na dalších místech se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápětí sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám vláda a EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten dnešní. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den má dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.
„Vzal nohy na ramena.“
Je to příběh o zbabělci
nebo citát z Kámasútry?
Velký průlom v gynekologii a porodnictví nastane, až se pupeční šňůry podaří nahradit optickými kabely.
Život vám prodají jedině vcelku. Přitom by místo stoletého života bylo mnohem zajímavější žít dva padesátileté životy.
Prachovka
Jeden z nejvíc zbytečných předmětů je prachovka.
Nemám na mysli zvláštní nádobku naplněnou střelným prachem, kterou nosili žoldnéři u pasu a po které dnes prahnou všichni starožitníci a militantní sběratelé. Prach jste nasypali na pánvičku pušky předovky poté, co jste do toho „předu“ natlačili kouli. Opravdickou kouli, ne ty pozdější aerodynamické napodobeniny, kterým se už neříkalo koule, ale radši jen kulka. Prostě ty moderní střelné zbraně už přestaly mít koule. Střílelo se tenkrát tak jedna rána za tři minuty, v mezidobí probíhaly všechny ty přípravné práce včetně sypání na pánvičku. To byla panečku válka! Kdyby se všichni strojní inženýři nezbláznili a nevymýšleli pořád něco nového, nemuseli jsme mít miliony mrtvých a dvakrát rozflákanou Evropu.
Jo a k té prachovce, pánvičce a kouli jste potřebovali ještě lunt. Já netuším, co a k čemu to bylo, jen vím, že to vypadalo jako hodně hladový, vyběhaný a štíhlý člověk. Převážně muž, protože holky se tolik nevyběhaly, tedy pokud nebyly běhny, ale to se nepatří.
Prachovka, o které byla řeč na začátku, je něco, bez čeho si nedovedete představit žádnou služku, služtičku a dívčinu pro všechno v domácnosti. Já vím, vy si vždy vybavíte děvče krev a mlíko (byly dodávány hlavně z venkova) s kratičkou sukénkou a malinkatou zástěrkou. Ale jejím nejdůležitějším pracovním nástrojem byla prachovka. Kratší tyčka, nejčastěji z rákosu nebo z bambusu, na konci opatřená větším chuchvalcem ptačího peří. Čím bohatší rodina, tím peří ze vzácnějšího ptáka. Nebylo-li zrovna nic jiného na práci, služka uklízela. Uklízení sestavovalo hlavně z oprašování. Nábytkové plochy, zrcadla, obrazy, komody, truhly i sesle, to vše se muselo oprášit. Prach se tak rozvířil po celém salonu, jídelně nebo budoáru, aby za nějakou chvíli dosedl, přesně na ta místa, odkud byl předtím odprášen.
V zimě se muselo topit. Uhlím nebo dřevem. Ani ty nejvznešenější aristokratické rody netopily elektřinou nebo plynem. A to bylo teprve prachu! Chudák služka, jen vynesla uhlí ze sklepa a přiložila, hned se chápala prachovky. Dnes mladé slečny nechápou.
Slavík je ztracený
Slavík je ztracený
Je to poměrně laciný titulek, odkazující na letošního absolutního vítěze, ale přesně vystihuje situaci této obnovené „kulturní“ akce.
Před čtyřmi lety řada lidí uvítala – já mezi nimi – že tahle záležitost je u konce. Na rozdíl od Zlatého slavíka Mladého světa, který byl nesporným oživením hudební scény v totalitní době, obnovení akce v devadesátých letech pod názvem Český slavík bylo už jen byznysovou záležitostí, něčím, co se pokoušelo přitáhnout hlavně starší generace posluchaček. Ty mladší nemělo v nové otevřené době čím oslovit. Anketu proto dusila věčná neměnnost výsledků. A taky jí ubližovaly přehmaty a nešikovnosti stejně jako nedokonalý hlasovací systém, který dával velký prostor klanům a manipulacím. To vyvrcholilo – kromě dalšího – kauzami Řezník nebo Ortel, které kromě snižujícího se zájmu medií i samotných respondentů znamenaly i odchod sponzorů. Bez nich se nad celým podnikem zavřela voda.
Po čtyřech letech přišel miliardář Janeček. Spočítal si, že taková akce přenášená televizí a propíraná v mediích, by se dobře hodila k zamýšlené prezidentské kandidatuře, A že se vyplatí do ní ty prachy nalít.
Chtivost prosadit hlavně sebe pod heslem „Já to platím, já mohu cokoliv!“ se panu Janečkovi příliš nevyplatila. Jako první se distancovala televize Nova, která program vysílala. Pražská hygiena bude za účasti policie zkoumat, proč diváci v sále – včetně samotného Janečka – neměli roušky. Nadační fond Neuron se distancoval od svého zakladatele a mecenáše Karla Janečka, který při pátečním přímém přenosu z cen Český slavík varoval před očkováním dětí proti covidu. Ukončil s Janečkem spolupráci. A zdá se, že národ to celé poněkud odzíval.
Podpora v Janečkově „týmu“ koroduje. Nadační fond proti korupci, který založil v březnu 2011 postupně opustili podnikatel v dopravě Radim Jančura, herec Jan Kraus, pivovarník Stanislav Bernard nebo bezpečnostní expert Karel Randák.
Vypadá to, že začínat prezidentskou kampaň už dost provařenou anketou nebyl dobrý nápad. A že veřejnost budou tyhle věci zajímat víc, než že Marek Ztracený dostal nejvíc hlasů a komu všemu vynadal raper Řezník.
Sedmnáctého jedenáctý…
Tak už máme za sebou svátek, co ho komunisti chtěli přejmenovat zpátky na mezinárodní den studenstva, ale nepovedlo se jim to. Teď už se jim bude dařit jen máloco, sami jsme se o to u voleb postarali.
Slaví se všelijak. Někdo slaví svátek, někdo slaví proti tomu svátku a další slaví proti čemukoliv.
Z titulu mé profese mě zajímá, jak to má ten svátek s hudbou. My, co jsme v tom tenkrát jeli až po uši, si trochu nostalgie ke vzpomínkám dopřejeme, ale když jsem za ten den slyšel devětkrát hymnu a jedenáctkrát Modlitbu pro Martu, bylo to trochu příliš. Jinak na většině všech demonstrací, manifestací, případně průvodů zněl ze všeho nejvíc Karel Kryl nebo Spirituál kvintet. To bylo fajn, ale zaznívalo to i na shromážděních, kde by se autoři proti tomu měli bránit soudně.
Ze všeho nejvíc řečníci nabízeli slovo svoboda. Takové zaklínadlo. „Svoboda je to, co chci já a svoboda, co chcete vy, je cenzura a diktatura.“
Milion chvilek přišel s myšlenkou jediného demokratického kandidáta na prezidenta. Skvělý nápad a věřím Milionům, že to dotáhnou. Jen bacha na ty nejméně dvě desítky osobností i neosobností, které jsou přesvědčeny, že jediným správným kandidátem jsou právě oni. A jistě znovu zažijeme, že u každého návrhu budou Češi vědět proč ne, ale nebudou tušit koho jo.
Někomu chcípl pes a to je smutné. Rozumím chcíplákům i jejich protestům, mnohé podnikatele přivedla zmatená protikovidární politika Babišovy vlády na buben. Zdaleka nejde jen o restaurace. A kvůli zločinnému vládnímu zadlužování už nebude zachraňovat z čeho. A zatímco na Staromáku se protestovalo a máchalo vlajkami proti očkování (a proti EU), na Hlavním nádraží (a leckde jinde) se na očkování stály i čtyřhodinové fronty.
Náš největší disident z Průhonic položil květinu na Národní ráno ještě za tmy. Ochranka to tak vyhodnotila. Moudří mužové. Budoucí vláda bude klást klidně v poledne. I když nevím. Tolik stížností a nářků, co ta budoucí vláda ještě neudělala a nezařídila, jsem ještě neslyšel.
Nejhorší titul:
Královna krásy v demisi.
NAPŘESROK
Používá to slovo kdekdo od řadových mluvilů až po zastrkávače výrazů do slovníků spisovného jazyka. A všichni si myslí, že se jedná o příští rok, tedy ten nejbližší po tom, co prožíváme teď. Letos. A že napřesrok je vlastně poletos.
Nemyslím si to. Jedná se podle mě o ten rok, co bude potom, který bude potom, co je teď. Čili přespříští rok. Ten rok mezi tím normálně přeskočíme, ale nemůžeme ho vynechat, protože to by ten napřesrok byl zase rok příští.
Mohli bychom použít i slovo obrok. Ale to by se pletlo s potravinou pro koně, což nevím, co přesně je, a vy určitě taky ne, ale vím určitě, že to není seno. Dáte koním obroku a hned je jim do skoku až do napřesroku.Všimněte si ještě, slova dnes a letos jsou vždy uprostřed číselné osy a mají kolem sebe zrcadlově svoje příbuzné. Včera a zítra. Předevčírem a pozítří. Loni a příští rok. Předloni a napřesrok.
Kdykoliv v průběhu roku můžeme tvrdit, že se těšíme na Nový rok, po kterém (až pomine kocovina) bude celý rok nový rok. Nejméně do dubna si budeme plést tu novou roční číslovku. A kdyby se ten nový rok nepovedl, můžeme se těšit na napřesrok.
Jednou i Prchal vyprchá…
Musí být krevní obraz nutně namalovaný krví?
Šestadvacátý summit
Do Glasgowa se sjeli politici, vědci, novináři, aktivisté, demonstranti a mnozí další v počtu několika tisíc. Konal se 26. mezinárodní summit OSN proti klimatickým změnám.
Jako na většině předchozích setkání se nevyřeší prakticky nic, ale do boje s klimatem vlády naslibují biliony. Pravděpodobně ani ty sliby nesplní. Třeba ano, ale ty prostředky budou investovány do něčeho, jehož účinnosti si zatím nejsme moc jisti. Teplota planety stoupá, důsledky začínají být místy i vidět. Ale stále nevíme, jaký podíl z toho způsobuje činnost člověka. Neboli nevíme přesně, co to udělá s teplotou, když budeme některé aktivity společnosti rušit nebo omezovat.
Nabízí se zamyšlení: Nebylo by lepší místo „války s CO2“ se smířit s tím, že se planeta prostě oteplí a začít bránit důsledkům, které to přinese? Třeba stavěním mořských hrází, stěhováním sídel do vyšších poloh, řešením problémů zemědělství, péčí o vodu, o stromy a o krajinu. Určitě by to mělo pro lidi větší smysl než zjištění na konci století, že se plán jednoho a půl stupně přes astronomické náklady nepodařilo splnit. Možná by se obyvatelstvo planety s podobným přístupem lépe souznělo a víc chápalo náklady, které to přinese. Zatím sleduje jen zchudnutí všech ve jménu ne zcela jasného cíle a politiky, kteří se každoročně slétají stovkami vládních i soukromých tryskáčů, aby konstatovali, že situace je vážná, ale že se zase nic nesplnilo.
Škodovka stojí.
Fotbal taky stojí.
Protože na hřištích stojí auta.
Nejsou čipy.
Proč nejsou čipy, nevíme.
Antivaxeři to vědí, ale dělají s tím tajnosti.
Já to vím od nich.
Nejsou čipy do aut, protože se přidávají do vakcín.
Mám nápad, jak to řešit.
Ta auta na hřištích si mohou koupit jen očkovaní.
Mají čip.
Ten se přes bluetooth propojí s tím autem.
Jeden čip pro auto i pro řidiče.
Dostanu Nobelovu cenu spíš za fyziku nebo za ekonomii?
Spirituál kvintet
Byl říjnový pátek, a protože se zrovna volilo, byl v Lucerně volný termín a toho okamžitě využil Spirituál kvintet. Ke svým dvanácti (nebo kolika) posledním beznadějně vyprodaným koncertům přidal ještě jeden. (Těch dvanáct nebo kolik bylo kovidárně zahlušeno loni na jaře a pak posouváno z termínu na termín jak vagóny na zapomenutém nádraží; kapelu milující posluchači přes všechny ty ústrky dorazili všichni.)
Ten poslední pátek byl taky příležitostí pro nás dva. Hanka s berlemi a elegancí sobě vlastní slezla ta strašná tři patra (a nakonec vylezla nahoru; Lucerna už od dob, co jsme tam pořádali asi tak stovku koncertů, nemá výtah!). Já se svou hlasivkou jsem měl ovšem daleko větší hendikep: publikum se hromadně přidalo k většině písní, já jediný mlčel.
Tahle poslední sestava patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela za šedesát let existence může chlubit. A představeni byli alespoň obrazem a úryvkem i byvší členové formace. O její stálosti a vytrvalosti svědčí i to, že jich nebyly zástupy. Všichni byli odměněni bouřlivými ovacemi, nejvíc se smutnilo za Dušanem Vančurou.
Sílu té šedesátileté kontinuity jsem si uvědomoval při přemýšlení o některých jen o pár let mladších kapelách, které se rozštěpily do několika pohrobků a praly se o název…
Pak už se rozběhl vlastní koncert, u mě nastoupil pocit, jaký jsem už léta nezažil. Snad na lochotínských koncertech Porty 1989, na nichž měl Spirituál kvintet také svůj významný podíl. A za krátký čas se jeho repertoár přenesl až na Národní třídu.
Nechtějte po mně nějaký report z koncertu. Natolik kdysi protřelým dramaturgem v té chvíli probíhaly emoce a vzpomínky na všechno, co jsme se Spirituál kvintetem za ta léta společně prožili (k prvnímu skutečnému setkání došlo v roce 1970 na Portě v Ústí nad Labem, kde měly naše kapely společnou šatnu), jak jsme se společně (a úspěšně) snažili nenechat zahynout v normalizačních vřavách tu krásnou muziku, co se jí začalo říkat folk, a kličkovali před důstojníky StB a předposranými postavami okresních kultur.
Samozřejmě se do tříhodinového koncertu vešel jen zlomek – snad všechno to nejlepší z dlouhatánského seznamu písní z rozmanitých stylových oblastí, kterým nás všechny skupina po šedesát let radovala. Byl prostor představit jednotlivé členy v sólových písních, křehkých i důrazných. Zdena Tichotová, Veronika Součková, Jirka Cerha, Jirka Holoubek, Pavel Peroutka. Ale ty sbory! K jemnému humoru Jirky Tichoty se úspěšně přidává Jirka Holoubek, i s trochou toho vančurovského kočkování. A nezbytná součástka kapely, textař František Novotný, který jako už stokrát předtím zplodil přímo na jevišti báseň na co nejvíc exotická slova z publika. Lucernu, postrach všech zvukařů, skvěle ozvučil Milan Aichingr. A pak už písně Až se k nám právo vrátí, Za svou pravdou stát, Jednou budem dál proměnily Lucernu v bouřlivou demonstraci rezonující s tím, co nahoře probíhalo společností.
Přemítal jsem, kdo další v české kultuře vydržel tak dlouho a zachoval tak hlubokou stopu. Určitě Divadlo Semafor, s přimhouřením víčka Cimrmani. Dál už nevím. Spirituál kvintet nejen hudebně ovlivňoval obrovskou sílu posluchačů. Navzdory protivenství doby dokázal spojovat nás všechny a rozdávat naději. To propojení s Václavem Havlem a s Národní třídou bylo jasné.
Odcházeli jsme z Lucerny a měli jsme pocit, že vůbec nic nekončí. Krásné zůstane s námi napořád a třeba už se k nám právo zase vrátí.
Pravdy, polopravdy, nepravdy a lži.
Dá se říct, že se máme skvěle. Tak, jak jsme se ještě nikdy neměli. Žijeme v rozumném podnebním pásmu a možná to tak bude i dál, i když někteří pesimisté tvrdí, že se u nás zanedlouho budou pěstovat pomeranče. Ekonomicky jsme na tom docela dobře a jsme si toho vědomi, i když leckdo kouká přes Šumavu, že jiní se mají líp. A pesimisté tvrdí, že to dobře už nebude dlouho trvat, protože následky Covidu, rozhazování současné vlády a Green Deal Evropské unie. Zřejmě se moc nemýlí. Nejsou tu zástupy migrantů a taky není terorismus. Extremistické směry jsou slabé, tak nám akutně nehrozí přesun k fašismu nebo komunismu. Ano, někteří politici – hlavně ti, co hlásají boj proti korupci – kradou. Ale zvolila je v dobrém úmyslu většina voličů, takže je vlastně všechno v pořádku.
Ne že bychom neměli žádné problémy. Ale abychom před nimi mohli zavírat oči, vymýšlíme problémy jiné. Před časem tu vznikla strana na protest proti Ochrannému svazu autorskému a vůbec autorským mafiím. Že vznikne politická strana proti očkování, by nás před dvěma lety nenapadlo ani ve snu. Máme strany, které nás chrání před migranty. Protože ti by brali Čechům práci, kterou Češi nechtějí dělat.
Ke každému problému se společnost rozdělí na dvě skupiny, které na sebe nevraží a útočí. Internet a sociální sítě jsou pro to ideálním prostorem. Nevyřeší se tam vůbec nic, ale máme pocit, že jsme to těm druhým nandali. Očkování a neočkování. Elektroauta a spalovací motory. Cyklisté a automobilisté. Dálnice a cyklostezky. Železnice a silniční doprava, Venkov a město. Morava a Praha. Mladí a staří. Další témata stačí vytáhnout kdykoliv je potřeba. Pravdy, polopravdy, nepravdy a lži.
Do toho ještě volby a předvolební kampaň. A těch lží je najednou tisíckrát víc. Všehoschopní politici a píáristé je šíří po sítích a věřící lživých náboženství je s radostí posílají dál.
Mějte se před nimi na pozoru.
Škodovka stojí. Nejsou čipy.
Ale do menších aut by se snad mohly dávat čípky.
Tý vado, tohle nevymyslíš! Británie má málo oxidu uhličitého. Problémy s nedostatkem oxidu uhličitého, které zasáhly Británii, se šíří také do dalších částí Evropy. Uvedla to podle listu Financial Times společnost Nippon Gases, která patří mezi největší distributory tohoto plynu na světě. Nedostatek oxidu uhličitého v Británii ohrožuje různá odvětví od potravinářského po ocelářský průmysl. Takže žádný Green Deal a hlídat každou molekulu CO2 jako oko v hlavě.
Nenechte se zmást. Film Čelisti není romantický příběh
hráčů na violoncella v symfonickém orchestru.
ZVÍCI.
Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.
Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.
Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.
Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“ Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.
O DISKUSÍCH
Tomu, kdo nechce vidět, nenabízejte ani lampu ani brýle.
Britští vědci zjistili, že kvůli globálnímu oteplování ztrácejí jablka část své křupavosti.
Jsem panáček!
Někdo mi nedávno vykládal, že neumřeme na nemoci ani na oteplenou planetu. Že prý nás zahubí přemíra informací. Media, sociální sítě, jednapanípovídala, a tak. Množství informací, které se na nás valí, násobně převyšuje jakýkoliv dřívější počet zpráv, komentářů, hoaxů či obrázků. Nově je tu internet a jiné vymoženosti. Ve většině zemí je svoboda šířit informace. A ve většině zemí je svoboda šířit lži.
Mezi informacemi zaujímají důležité místo zprávy o počasí. Zpravodajská radia a televize ho nabízejí co půl hodinu. Najdete ho v počítači, na mobilu nebo na světelných tabulích. Předpovědi jsou nejpodrobnější a nejpřesnější, meteorologové na to mají největší počítač ve státě (někteří jedinci věří spíše norské předpovědi, protože Noři mají počítač ještě větší). Navzdory obrovitosti kompjůtru prognózy většinou nevycházejí. Je omyl si myslet, že povětrnost si dělá, co chce. Počasí se chová přesně tak, jak meteorologové řeknou. Problém je v tom, že Česko je příliš rozlehlá země. Nejen že v Karlových Varech je jinak než v Jablunkově. Ale často je u pražského krematoria v Motole úplně jiné počasí než u krematoria ve Strašnicích. (A nebožtíkům to dopředu nikdo neřekne.)
Dá se říct, že v současných možnostech předvídačů počasí je poskytovat přesné předpovědi pro Andorru, San Marino nebo Vatikán. Počasí na Uhlířskojanovicku se dá už jen přibližně odhadovat.
Dost často slyším lidi vzdychat – jak jsme mohli žít bez… Ano jako děti jsme žili bez. Šli jsme ven a někdy jsme zmohli. Nebo jsme postavili sněhuláka a do rána někam odešel. Přesto lidé měli i různá prognostická zařízení. Na venkově rosničku v láhvi se žebříčkem. Když lezla po žebříku nahoru, bylo hezky. (Doufám, že tohle už ochránci zvířat zakázali.)
My měli doma mezi okny domeček. Když bylo hezky, vylezla panenka. Když se chystal déšť, sníh, blesky a krupobití, panenka zalezla, aby jí nezmokl účes. A protože tak to chodí i v životě, do nepohody vylezl panáček.
Domeček nepřežil zvídavost mladého člověka, který nutně potřeboval zjistit, jak to funguje. Myslím, že jsem to tenkrát svedl na nějakého svého sourozence. Ačkoliv jsem odjakživa jedináček. Ale myšlenka a kouzlo zůstalo. Kdykoliv vylezu z domu na zahradu s nadšenou představou, že tam budu pracovat, rozprší se.
Válečný deníček.
Sobota 10. července 2021: Prezident Miloš Zeman letos plánuje o dovolené opět navštívit Vysočinu. (Po celoroční úmorné práci na to má samozřejmě nárok i prezident a vrchní velitel České armády, součásti to NATO.)
Pondělí 12. července 2021: Prezident republiky Miloš Zeman přijal v na zámku v Lánech na jeho žádost ministra obrany Lubomíra Metnara. (Jednání bylo věnováno situaci v Afganistánu, postavení České armády jako součásti NATO a ohrožení afgánských tlumočníků a dalších pomocníků.)
Pondělí 26. července 2021: Prezident Zeman se o víkendu na Vysočině opět projel ve člunu. (Zvládlo to osm vyškolených pomocníků z ochranky.)
Čtvrtek 29. července 2021: Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček zveřejnil prohlášení prezidenta republiky s odvoláním na jednání s ministrem Metnarem (12. července 2021). Prezident doporučil „poskytnout pomoc těm, kdo v Afghánistánu pomáhali Armádě České republiky a kterým nyní hrozí zavraždění Talibánem.“ (Nepotřebujeme prezidenta, když máme Ovčáčka.)
Sobota 14. srpna 2021 22:00: Česká republika se rozhodla evakuovat z Afghánistánu kromě českých diplomatů i zaměstnance ambasády z řad místních sil a afghánské tlumočníky. O situaci v zemi, v níž vede ofenzivu islamistické hnutí Tálibán, jednala v sobotu večer Bezpečnostní rada státu. Schůzky se účastnil předseda vlády Andrej Babiš, ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek a ministr obrany Lubomír Metnar. (Že jde do tuhého, už se začíná tušit i v Praze.)
Neděle 15. srpna 2021 14:00: Talibán vstoupil do Kábulu a obsadil prezidentský palác. Na mezinárodním letišti je zmatek. Tlumočníci se o pomoci z Česka z větší části nedozvěděli. Pro většinu z nich už je možná pozdě. (Naděje umře až poslední, ale Talibán na obklíčené letiště nikoho z Afgánců nepouští.)
Středa 18. srpna 2021 prezident poskytuje rozhovor Parlamentním listům, ve kterém odmítá zvýšení příspěvků pro NATO. (Voda v rybníku už chladne.)
Co v této záležitosti podnikla prezidentská kancelář, Ministerstvo obrany a Bezpečnostní rada státu ve dnech 13.-28. července a ve dnech 30. července až 13. srpna není známo. Ví se jen, že Miloš Zeman pádloval na rybníku a Andrej Babiš rozdával v domovech důchodců novou knihu Marka Prchala. Co ale víme jistě, že za všechny ty problémy může Kalousek.
Taky vám Hana Lipovská čím dál víc připomíná Aničku z Kuřimské kauzy?
Svatba prý rozpláče každou ženu.
Bodejť ne!
Vždyť je to předposlední krok před rozvodem.
V demokratických zemích, k nimž jsme vždycky vzhlíželi, se bourají sochy a vyhazují lidé ze škol a z redakcí.
Nejhorší ale je, že kdyby se něco zvrtlo u nás, není kam emigrovat.
NEW GREEN DEAL
Ekologickou změnu nelze naplánovat a nadiktovat lidem. V demokracii pro ni musíte získat i podporu. A zdražováním života lidí najdete podporu jen těžko
Od roku 2035 se v Evropské unii nebudou prodávat jiná auta než ta na baterie.
Elektromobilů bude tedy přibývat. Dá se očekávat, že to nebude skokový proces, ale dejme tomu, že někdy po onom roce 2035 bude polovina osobních aut elektrických.
V Česku bylo na přelomu let 2020 a 2021 registrováno zhruba 6,1 milionu osobních vozidel. Kdyby tu jezdily ony tři miliony průměrných elektromobilů, celkem by spotřebovaly za rok zhruba 11 TWh (terawatthodin).
(Temelín dnes vyrábí zhruba 16 TWh ročně.
Kde se těch 11 tera vezme? Uhlí už nebude. A je dost pitoreskní představa, že by tuto elektřinu vyrobily nově postavené soláry nebo větrníky. Takže jádro. Kdyby se dnes hned po ránu rozhodlo o výstavbě takové jaderné elektrárny, uvede se reálně do provozu kolem roku 2060. Ale od roku 2035 se už budou vyrábět jen elektromobily.
Konstantin, Jan a Metoděj.
Konstantin, Jan a Metoděj.
Ty dva svátky na začátku prázdnin…
Někdy se to sejde, kalendář nám nadělí čtyři volné dny, jako letos.
Málo nás zajímá, o čem ty dva svátky jsou. Nejsou zatíženy – jako několik našich svátků dalších – úvahami o české státnosti, kterou slavíme, když jsme ji získali, a moc se nepamatujeme, jak jsme o ni přicházeli. To v červenci se nejvíc ateistický národ v Evropě zabývá svými problémy náboženskými.
Konstantin a Metoděj je svátek moravský, neboť příchod věrozvěstů do říše Velkomoravské, je asi největší kulturněpolitickou událostí země mezi Čechami a Slovenskem. Hrozilo tenkrát, že – když teda nechceme na Západ – od těch dobrých mužů ze Soluně dostaneme něco jako azbuku, což nás mohlo ještě více přimknout k Východu a k Slovanstvu. Naštěstí se to nepovedlo.
Jan Hus ve druhém dni je zase svébytný protest v Čechách, kde jsou lidé dodnes tak nějak podobojní protestanti proti… no prostě proti všem. Byl to slavný čas vítězství vozových hradeb, ale pouze do chvíle, kdy už se jen ničilo a loupilo a jedni Husité museli rozprášit ty druhé, aby to skončilo.
A tak dodnes nevíme, jestli máme mariánské sloupy bourat nebo stavět kopie. Ale každý, koho to zajímá, si může vybrat svátek podle své chuti.
Chybička se vloudí.
Každý má právo si příběhy z pohádek přetvářet podle své mentality a svých potřeb. Nebo podle zrovna nastolených společenských rozhodnutí. V tom druhém případě si postupně zvykáme, že tři mušketýři byli čtyři, ale jeden z nich byl černoch. Víme, že princ nemohl spící Sněhurku probudit polibkem bez jejího písemného souhlasu. I z trojice dlouhý, široký a bystrozraký by měl být alespoň jeden žena. Jenže která?
Ale ani nám nemusí všechny pohádkářovy postupy líbit. Proč musí být trpaslíků ausgerechtnet sedm? Že to je prvočíslo? Z praktických důvodů je také užitečné, když si král-otec ponechá kontrolní balík akcií a vítěz nad drakem dostane kromě princezny jen 49 % království.
Nebo třeba Karkulka. Jde lesem a potká vlka. Karkulkami se to v českých lesích jen hemží. Zato vlk v lese, prosvětleném kůrovcem, bagry, vysokou, zloději dřeva a velkozloději dřeva, je bohapustá pitomost. Takový vlk potřebuje pro svou literární existenci aspoň malý a úhledný les. Tam se může přikrčit za strom u cesty mezi Karkulčiným panelákem a babiččinou chaloupkou a může v příhodný okamžik na Karkulku udělat juk. Ve vybrakovaném lese se ani při nejlepší vůli na Karkulku juk udělat nedá.
Navíc ta slečna se vlka nebojí nic, protože to setkání proběhlo už milionkrát, tak moc bylo v akustickém proudu vysíláno do večerních dětských postýlek. Ani ti posluchači se vlka nebojí, je to kámoš, a možná jen některá blonďatá, před spaním vyčůraná holčička si v postýlce spřádá sen, že jednou na toho vlka hodí MeToo.
Takže v tomto okamžiku k žádnému ponurému ani jinému vyvrcholení nespěje, spějí možná jen někteří v postýlkách, které ten příběh už spíš nudí.
Ti dva se tedy potkali a vedou rozhovor.
Kam jdeš? A kde ty ses tu vzal? Co to neseš? Proč se ptáš? Zajímá mě to. Košík? Komu ho neseš?
Debata začíná vypadat jako dotazy pracovníka celní zprávy. Ale karkulka je dneska v dobré náladě.
Babičce! Má dneska narozeniny a chaloupku za kopcem.
Poslední verze džípíes by nedokázala popsat trasu a cíl přesněji.
A co máš v tom košíku? Bábovku a víno přece! To se bude babička mít, bude jíst bábovku a zapíjet to Vlašským ryzlinkem.
Karkulka zpozorní: Co je tohle… vlašský… Celý les i široké daleké okolí ví, že babička nepije nic jiného než Modrý portugal. Ten vlk je divný.
Nenápadně nadzvedne loktušku na košíku a pomalu z něj vytahuje Colt Smith & Wesson ráže 45. Ozve se šest výstřelů a vlk padá k zemi. Úplně mrtev. Z mordy, nebo co to ten vlk vlastně má, čouhá kus červené látky. Babičinna halenka!!
Zrekapitulujme to: Vlk sežral babičku. Karkulka zastřelila vlka a s ním v jeho břiše i babičku.
Posmutněle si sedne na pařez, na druhý položí košík. Odšroubuje uzávěr a dlouhatánským douškem ochutná portugal.
Chybička se prostě někdy vloudí.
Nikdy se nechlubím. Nikdy!
Ví se o mně, že jsem si pořídil šest vnoučat, konkrétně dvě vnučky a čtyři vnuky. Následně jsem se rozhodl, že už to stačí, a začal jsem si dávat pozor. I tak se všichni dost povedli.
Nejstarší zrovna teď odmaturoval. Nechci zdržovat informací, že s vyznamenáním. Prý žádný problém, i když se komise chovala přespřísně, jako by studenti nestudovali víc než rok na vzdáleném konci wifiny.
Během toho podivného předmaturitního roku si stihl udělat řidičák a státnici z angličtiny. Jo a taky ho ještě před maturitou přijali na dvě vysoké školy. Tak má problém, pro kterou se rozhodne. Možná pro tu třetí, kde prý přijímačky udělal, ale zatím ještě nedostal vyrozumění.
Za rok se tu zase pochlubím, co dvojčata.
No fakt jsem asi dobrej. A taky mají hodně šikovnou babičku. Víte, co nám to dalo práce vychovat jim vhodné rodiče?
Každá revoluce v Čechách má dvě roviny – něžnou a drsnou. V té něžné máme na klopě trikoloru nebo placku Občanského fóra a na všechny se usmíváme, protože nejsme jako oni. V té drsné porazíme Mariánský sloup nebo natřeme tank na růžovo a pak o tom dlouho, dlouho diskutujeme.
Když pracovník postává u kopírky a dohlíží, aby nedošel papír nebo toner, nejedná se o asistovanou reprodukci.
Znám ve svém okolí několik věřitelů v Boha.
Ale obávám se, že zrovna jim Bůh nic nedluží.
Očipovaní jsme všichni a už dávno.
Je tu mezi vámi někdo, kdo nemá chytrý telefon?
Ta dnešní mladá generace je hrozná.
Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen. Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí. Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat. Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence. A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice. Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují. To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme. Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.
Zapomněli jsme, že částí života je i smrt.
Až do března jsme žili v Evropě sedmdesát let poměrně dobrý život. A posledních třicet i plný, bohatý a svobodný. Tedy kdo chtěl. Prakticky žádná válka. Postupné zvyšování úrovně života. Lékařská péče na úrovni. Zmizelo mnoho nebezpečných nemocí, hlavně těch infekčních. Zlepšilo se životní prostředí. V Evropě se plynule zvyšoval věk obyvatel a my jsme po roce 1989 začali dohánět západ.
Časem jsme si zvykli na činorodé devadesátníky, některé na štíru s chůzí, ale většinou dobře myslící. Věděli jsme, že zatím nikdo nevynalezl elixír života a že přes všechna vylepšení život někde končí. Ale skrývali nám to, na rozdíl od předchozích generací, které viděly své blízké umírat doma, většinou v přímém přenosu. Pýchou všech režimů byly televizní šoty spokojených stařečků v kolektivních zařízeních. Dnes starý člověk zemře v nemocnici nebo v ústavu a blízcí si to odbydou v přísálí krematoria. V obřadní síni už nejde o tu smrt, ale o zásluhy, o to, kolik květin, a kdo všechno dorazil.
Se smrtí se prostě míjíme. Neprožíváme ji, leda u těch hodně blízkých, jinak je to pro většinu životaběh, jako když na podzim padá listí. V našich myslích se usadil ateismus, nebádáme, kam je to dál a jestli se tam potkáme. Někteří lidé o to víc chamtí po smrti na obrazovkách – vraždy, havárie, utopenci, pády z mostu… Na pády letadel je už množstevní sleva, tam je smrt anonymní.
A teď přijde něco, co neznáme, nechápeme, na co nejsme připraveni. Smrt kosí v našem okolí, mrtvých ve statistikách přibývá denně po stovkách, a my se s tím musíme smiřovat. Jasně, mnohokrát se tomu dalo zabránit, kdyby bylo v každý čas dost prostředků na ochranu, kdyby se uklízečka z domova důchodců neodskočila nakazit se na diskotéku, kdyby se vláda nechovala jako hejno zmatenců…
Ale je to tak. Lidé umírají. Můžeme to brát jako boží záměr nebo běh světa v souladu s Darvinem. Nebo to jen vzít na vědomí. Všechno neumíme, a ještě dlouho umět nebudeme. Možná nikdy. Tak se s tím smiřme a obrňme se trochou pokory.
Před 34 lety v roce 1987 novinář Jiří Ruml založil samizdatové Lidové noviny. Možná by se dost divil, kdo je teď vlastní a co se v nich píše.
Informace, že Krizový štáb rozhodl, že všechny porody budou vzhledem k současné pandemické situaci odloženy na neurčito, se nezakládá na pravdě.
Výklad nových opatření vlády k 1. březnu 2021. – část druhá
+ Ptali se mě, co dělat, když musíte mít respirátor k tomu, abyste si mohli koupit respirátor. Trvalo mi, než jsem to vymyslel. Zavoláte od obchodu, kde je mají, zeptáte se, kolik stojí, položíte obnos na práh prodejny a vyčkáte, až tam prodavač položí žádané zboží. Nasadíte si respirátor, hrdě vstoupíte do obchodu a koupíte si deset dalších.
+ Složitější to bylo v pondělí ráno, když jste jeli poprvé po začátku pseudo-lockdownu do práce. Kontrolní orgán po vás mohl vyžadovat potvrzení o tom, že jedete do práce, kde pracujete. Které jste neměli, když to vláda vyhlásila teprve v soboty. Ale dá se předpokládat, že kterýkoliv policista nebo voják na čekpointu je inteligentnější než kterýkoliv člen vlády, takže jste se nakonec nějak domluvili. Ostatně na výlet nebo za kulturou by tak brzo ráno jel do jiného okresu asi jenom blbec.
+ Zvláštní postavení mezi službami mají autoservisy, které jsou nově uzavřeny, ale zároveň otevřeny. Převedeno z úředního jazyka fungují a pracují, ale zákazník do nich nesmí vstoupit. Předávání vozu se odehrává pod širým nebem (není uvedeno, zda to musí být v blízkost servisu nebo třeba na druhém konci města). Automobilisté si tak užijí trochu jara. Každopádně na předávání je vhodné vybavit se deštníkem.Tento postup by se mohl praktikovat i v jiných službách. Třeba potřebujete sepsat kupní smlouvu. Sejdete se s notářem v parku, dohodnete se na detailech, notář skočí do kanceláře, sepíše smlouvu a donese vám ji do parku k podpisu.
Výklad nových opatření vlády k 1. březnu 2021.
část první
+ Praha je kraj, okres i obec. Pokud nemáte psa, můžete se vydal až k hranicím Prahy, třeba do Klánovic nebo na Zbraslav. Pokud ale máte psa, můžete se s ním vzdálit maximálně pět set metrů od svého bydliště. Pokud jdete na procházku žádného psa nemaje, napište si čestné prohlášení pro kontrolní orgán, že psa nemáte. Jestliže psa máte, ale nebydlíte s ním ve svém trvalém bydlišti, musíte psa tajně přemístit do trvalého bydliště a tam s ním chodit 500 metrů kolem baráku. To ovšem neplatí, když má pes trvalé bydliště jinde než vy. Psa si můžete za účelem procházky i vypůjčit, ale v tom případě mějte u sebe souhlas majitele psa. Jestli můžete kroužit se psem jen kolem bydliště jeho majitele nebo i kolem vlastního bydliště, opatření neuvádí.
+ Lidé, kteří budou cestovat mimo okres na svou chatu nebo chalupu v jiném okrese, protože v ní bydlí. Podle doporučení vlády se mohou kontrole na cestě jako doklad ukázat složenku za plyn. Pro ty, co plyn nemají, to bude asi problém. Mohou ale tvrdit, že si chystají plyn zavést a prokázat se nabídkovým letákem od plynárny.
+ Máte-li děti ve střídavé péči, můžete si je střídat, jak potřebujete. Bez problémů si pro ně můžete dojet třeba z Aše do Jablůnkova. Mějte ale u sebe rozhodnutí soudu a střídavé péči a rodné listy dětí. Obdobně to platí, i pokud má někdo děti ve střídavé péči s několika partnerkami a sváží je z celé republiky.
+ Pokud jdete ven, v mezidomí samozřejmě s respirátorem FFP2. V lese nebo v poli už bez něj, ale musíte přesně vědět, kde jsou hranice katastru vaší obce. Jinak vás čekají problémy. Nepředstavujte si, že na hranici obce je cedule s jejím názvem – to u silnice. Ta je tam jen proto, abyste mohli zaplatit pokutu za nedodržení rychlosti. Ale hranice obce není označena ani v krajině ani na mapách. S jedinou výjimkou mapy katastrální. Ta je uložena na katastrálním úřadě v okresním městě. Tam si můžete zajet a mapu si nechat ofotit. Když vás zastaví policista, vysvětlíte mu důvod své cesty právě takhle: Jedu na katastr! Policista bude možná udiven, protože takový pohon auta nezná. Pohodlnější bude, když si tam zajede až skončí třítýdenní uzávěra. Jenže to už nebudete žádnou mapu potřebovat.
Co nás čeká v březnu.
1.-7. Vláda bude měnit a opravovat některé body ze schváleného opatření, ale bude tvrdě vyžadovat jejich dodržování.
7. Demonstrace na Václavském náměstí bude divočina. Policisté nezasáhnou, protože budou všichni na silnicích.
8.-14. Vláda bude opravovat opravené body ze schváleného opatření. Nezávisle na sobě je budou vysvětlovat ministr Blatný, ministr Hamáček a premiér Babiš. Každý jinak.
15. Nemocnice zastaví příjem pacientů, protože na parkovišti sanitek se bude hromadit špinavé prádlo. Vláda konečně otevře prádelny.
16. Ministr Plaga vydá konečně pokyn, jak se žáky mateřských škol, kteří jsou od 1.3. na distanční výuce, a podá žádost ministryni Schillerové na uvolnění prostředků pro nákup počítačů pro ně.
18. Ve Sněmovně proběhne pěstní souboj mezi ministryní Maláčovou a ministryní Schillerovou kvůli náhradám osob v karanténě.
19. Vláda požádá o prodloužení pseudo-lockdownu o další dva týdny.
20. Nastane první jarní den.
21. Na celodenním zasedání Sněmovny o prodloužení ukáže poslanec Volný na všechny, co mají krev na rukou.
23. Ministr Havlíček sdělí, že zákaz provozu lanovek a vleků se nevztahuje na lanovku na Petřín. Zároveň uvede, že od 15. dubna mohou být všechny lyžařské vleky v provozu.
27. Geodeti začínají zaměřovat hranice jednotlivých okresů tak, aby tam v budoucnu mohly být postaveny ploty.
Křižovatky dějin.
Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Přečasté téma hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií.
Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet.
Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí.Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. To Karel IV. byl jiný švihák.
První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde.
Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let.
1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci, a těch odbytišť!
2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel, a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové.
3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky…
4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť poražení – nezačnou zase znovu.
5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu.
6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů.
7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: Komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. Nebo přidejte i úplně jiné pohledy.
Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.
Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Existuje! Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc se toulají na Brněnsku.
Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.
Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?
Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.
Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, ale nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a hlavně podle Berounky.
Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847. Bidlo je příjmením 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. A Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.
Čudlík
Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví, kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu.
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu. A jste bez vody. Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.
Na výletě.
Udeří takový krásný den jako včera. Vydáme se s Hankou na výlet. Jak jinak – autem, jsme přece ohrožená skupina. Z Libně na Vinohrady je to kousek. Ulice mezi hřbitovy je rozkopaná. Zřejmě už dávají nebožtíky i za zeď. Míříme k centrále Svobodné Evropy, protože přímo naproti má Hanka svého optika. Potřebuje nové brýle. Normální ženské potřebují novou kabelku. Ta je proti novým brýlím za pakatel, jak mi jistě potvrdí dioptričtí lidé. Zastavuji na chodníku, kolem frčí dva proudy aut. Hanka vyběhne řešit barvu, tvar, náklon a příklon, nánosnost a příušnost nových okulár. Já jako řidič v dopravním přestupku čekám v autě na chodníku. Chvíli čtu a chvíli poslouchám radio. Pak je mi zima. Nezatopím, protože nenastartuji. Po otočení klíčkem auto nevydá ani zvuk. Nezatopím a neodjedeme. Vzpomínám si, jak v časech „před“ v podobné situaci (mínus dvacet, okreska někde u Pelhřimova) mi nezbývalo než lomit rukama, abych se trochu zahřál. Zavolám číslo servisu, s milou slečnou se chvíli dohaduji, kde to jsem (Svobodná Evropa přece byla vedle Národního muzea), ale už mi posílá technika. Jenže problém: Kolem auta jde policistka (pardon, asi je to jenom strážnice), otočí se, vyfotí naší espézet a jde dál. Vystartuji a ječím na ni. Jestli ví něco o ochraně osobních údajů, že si nemůže jen tak fotit cizí značky. Vysvětluji, že jsem přivezl ženu s berlemi (fakt) pro brýle (fakt) a že mi auto nestartuje (fakt) a za chvíli přijede servisčlověk (fakt) a opraví to. A že nevím, co bych pak ještě v téhle blbé čtvrti dělal. V sebeobraně ustupuje a nastoupí do vozidla Městské policie, které ji přijelo zachránit.
Ale to už je tu anděl. Můj podíl na akci je otevřít víko motorového prostoru, on tam strčí hlavu a nějaký přístroj, udělá to bžunch a on řekne: Můžete to nastartovat.
Mám kapitalismus rád.
Trochu Orwell.
Staré lidové moudro praví: Kdo pil, umřel. Kdo nepil taky. Jak z pohledu dneška? Jsme národ šikovných lidí, ale řídí nás nemehla. Do třetice: Mohli jsme si vybrat mezi nízkým počtem obětí za cenu drastických restrikcí a vysokým počtem obětí za cenu pokračování normálního života. Ve výsledku máme díky vládě vysoký počet obětí při drastických restrikcích.
Můžete se tisíckrát zaklínat, že i jiné země mají problémy. Jistě. Ale jen my jsme na neslavném vrcholu pyramidy, nejhorší v Evropě a nejhorší asi i na světě. Na to, abychom dosáhli takových „úspěchů“, nepotřebujeme zvláštní geografické nebo klimatické podmínky. Záleží to na dvou faktorech. Těmi jsou lidé a vláda.
Vláda je sbor složený z osob bez odborných schopností, jejichž jedinou devízou je loajalita k premiérovi a oligarchovi v jedné osobě. Příklady kopanců, opomenutí či nesmyslných rozhodnutí, najdete na každém kroku. Některé hlasy je berou v ochranu s tím, že jsou to jen vykonavatelé nesmyslných příkazů premiéra, které se kříží mezi zmateným zachraňováním potápějící se lodi a populistickým snažením o voličské hlasy.
Lidé na začátku jarního poločasu ještě vládě jakž takž s rezervou věřili, ale s narůstajícím množstvím chyb, nekomunikace a lží ta důvěra klesala k nule. Opatření se zpřísňují, vláda se nedrží ani vlastních pravidel a posílá policii na ty, co někde na kopci staví s dětmi sněhuláka. Pravidla nemají žádnou logiku a nikdo je ani nevysvětluje. Vyrůstá kolem toho pocit, že kluzká pravidla mohou být v případě potřeby použita proti někomu, kdo bude „zlobit“. Trochu Orwell.
Pro část občanů je to zatím stále ještě převážně nepohodlí, omezování a ústrky. Ale pro jiné je to už záležitost přežití. Úspory zmizely, nezaměstnanost roste. Pomoc státu je nedostatečná, pomalá a příšerně byrokratická (ministryním a úředníkům jde víc než o pomoc potřebným o ostražitost, aby neproklouzl někdo bez nároku). Napětí narůstá. Češi nepůjdou na barikády. Ale může se stát, že jednoho dne se na vládu a na všechny ty zákazy a příkazy prostě vykašlou. Všichni nebo většina. Zvlášť když sledují, jak na pravidla dlabou Hnilička, Šlégr, Havlíček nebo Monika, a nic se neděje. Takový zákaz cest z kraje do kraje nebo hermetické uzavírání některých okresů je už hodně za, a cokoliv podobného může být tou rozbuškou.
Pak už nebudou pomáhat vládní výzvy a prosby, ani represe. Bude to vláda, která už nebude vládnout. Zatím to ještě předstírá.
Hlavně nebydlet v nesprávném okrese.
Kdosi si všiml – pravděpodobně v letadle při návratu ze Srbska – že některé okresy České republiky mají výrazně tmavší barvu. Že tam je víc nakažených. A učinil rozhodnutí, hojně užívané ve středověku, když nějaká oblast byla zasažena morem. Dotyčné okresy hermeticky uzavřít, nepustit nikoho ani dovnitř ani ven. Stovky policistů obsadily na hranicích okresů checkpointy jako za intifády a osobitým způsobem tak naplňují slogan Pomáhat a chránit. Samozřejmě už nestřílí po nikom, kdo by chtěl tu hranici ilegálně překročit. Lidi jen vracejí zpátky – buď tam nebo ven – pokud nemají zásadní důvod k opuštění okresu, například cestu do zaměstnání. Práce tvoří výjimku, protože přináší státu daně. A tak je nutné přimhouřit oko, když jedete do sousedního okresu makat a přitom radostně roznášet Covida po pracovišti. Ke cti promrzlých policistů na stanovištích doufejme, že vás pustí s akutní manželkou na cestě do porodnice a nebudou na to chtít papír.
Kromě hermetické uzávěry se život v regionu koná jako před tím. Co bylo zavřeno, je zavřeno, lidé se nemají hloučkovat a trousit se po ulicích. Ale do regionu nenajedou týmy zdravotníků a nebudou ošetřovat, kontrolovat, testovat, trasovat nebo očkovat. Vakcíny nejsou a ta troška, co zbyla, vystačí sotva na druhé očkování. Občas startuje vrtulník a veze maroda z Chebu do nemocnice v Kyjově. Nabídnutou pomoc německých sousedů nepotřebujeme, protože – jak pravil jeden ministerský úředník – pak bychom museli pomáhat zase my jim.
Tak v klidu počkáme týden dva, než číslo R a číslo Pes tady klesnou, zrušíme opatření a policii přesuneme do okresů, kde to mezitím vyskákalo a kde bude zřízeno nové covidové ghetto. Postupně se tak vystřídáme a promoříme všichni a nastane spokojenost, jak jsme to úspěšně zvládli.
Myslíte, že mezi plasty patří i plastelína?
První středa v měsíci je u nás kromě zkoušky sirén, také dnem tříděného odpadu. Bioodpad netřídím. Kompostuji. Vybité baterie a slepé zářivky nosím do elektroobchodu, ten mám za rohem. Třídím papír a plasty. Ty se celý měsíc pytlují modře a žlutě a první středu se odvážejí. S papírem jsem na tom dobře. Jednak jsem dost plodný autor a něco se mi i nepovede. Nemluvě o naprosto zbytečných letácích, co mi chodí do schránky. Nové laky na nehty nevyužiju a SPD nebudu volit. Nějaké papírové obaly. I když těch plastových hrozí daleko víc.
Na plasty je žlutý pytel. Taky vám připadá debilní, že si koupíte malý šroubovák a je zavařen v neproniknutelné plastové folii A4, kterou lze otevřít jedině nůžkami na plech? Přes internet objednávám dost často. Velká krabice (zpracovat do modrého pytle s papírem), plastové bublinky, plastové vločky, plastové lepící pásky. Lahve od oleje, octa, saponátu, ostřikovací směsi, motorového oleje. Stará CD a krabičky na ně. Plastové věci, co byly v domácnosti, a už jsou staré, špinavé, popraskané. Kelímky od jogurtů, které jedna moje známá třikrát vymyje horkou vodou a saponátem, než je odloží do tříděného odpadu.
Na konci měsíce máme plný žlutý pytel: Vinylové plasty; polyethylen (PE) polypropylen (PP) polyvinylchlorid (PVC) polystyren (PS) polymethylmethakrylát (PMMA); polyamidy (PA); polyestery (PES) polyethylentereftalát (PET); polyuretany; fenoplasty; aminoplasty; polysiloxany (silikony), fluoroplasty; Teflon a vše na co jsem zapomněl.
Nejsa organický chemik, nerozlišuji polyvinylchlorid od silikonu. Vlastně je mi to fuk: Třídím plasty! Jen mi trochu vrtá: když všechny tyhle polykdeco smíchají dohromady a semelou, dá se z toho pak něco smysluplného vyrobit?
No já vím. Už jsem zticha. Furt lepší, než aby to končilo – jako ta ušní šťourátka – v proudu řeky Jang’c’Tiang.
Vzpomněl jsem si na jednu svou starší básničku:
EKOLOGICKÁ
Zeptal jsem se Vlasty
Co mám dělat s plasty
Mám s ní zůstat ve styku
Potřebuje plastiku
Věděli jste, že zatmění Slunce stojí mnohem víc, než největší ohňostroj?
Moje problémy
Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.
Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.
U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.
Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.
Možná přijde i průvodčí.
Vracím se do svého pražského dětství. Po městě tenkrát jezdily opravdové tramvaje. Měly většinou tři vozy a žádné dveře. Nastupovalo se předem i zadem, my mladí pasažéři jsme z otevřených vozů vyskakovali, kdykoliv se nám zachtělo, třeba když tramvaj zpomalila v zatáčce nebo když se blížil revizor.
V každém vlaku jeli čtyři: řidič a tři průvodčí (od toho jsme neměli upouštět a nebyla by dnes v Česku nezaměstnanost). Průvodčí měl koženou brašnu na lístky a na drobné a kožený řemínek pod střechou celého vozu, za který zvonil, že se jako už může jet dál. Průvodčí zezadu cinkl jednou, ten prostřední dvakrát a průvodčí v motorovém voze cinkal, jak se mu to hodilo.
Úkolem průvodčího bylo prodávat lístky a vracet drobné, prodané lístky čtyřikrát proštípnout (linka, datum, hodina, pásmo na trase), cinkat na řemínek, přibržďovat takovým masívním kolem na plošině, když se jelo z kopce a vůbec dbát na bezpečnost a plynulost provozu. Průvodčí prvního vozu ještě tágem přehazoval vexly a pravidelně chodil nasazovat kladku, přes kterou tekl do tramvaje proud a která ustavičně vypadávala.
Trasy všech tramvají znali i všichni venkované, protože se měnily tak jednou za padesát let, a nikdo se po nich nemusel ropídit.
To byla minulost. Dnes máme moderní městskou dopravu, jízdní řády v mobilu. Celá souprava má jen řidiče, o provoz v zadním voze se starají bezdomovci. A nikdo nám do naší open karty nedělá díry kleštičkami. Díry do ní už dávno nadělali podnikatelé, co si v klidu hoví v Monaku nebo v Dubaji.
Dnes už si zavřenými dveřmi z tramvaje jen tak nevyskočíte. Ale občas mě ten atavistický pocit ovládne a skočil bych si. Dodnes si pamatuji ta místa, kde tramvaj vhodně zvolňovala. Moje léty zmoudřelé končetiny už by se ale bránily. Stejně je mi líto všech mladších generací, které tenhle adrenalinový pocit nemohly zažít.
Myslím, že ti průvodčí s kleštičkami by i dnes docela bodli. V tramvaji by byla pohoda, veselo, občas by pomohli mamině s kočárem, poradili venkovanům, kde přestoupit nebo zklidnili hormony puberťákům, co škrábou po sklech. Jen jsem zatím nevymyslel, jak by ti průvodčí dnes pracovali v home office.
Co vidí covidí člověk:
Vláda
zvládá!
My Češi jsme neměli to štěstí, co Židé. Oni přešli Rudé moře suchou nohou. My jsme se v něm čtyřicet let plácali.A do dneška jsme neuschli.
Myslím, že slušnost naší mládeže se výrazně lepší. V tramvaji mě skoro každý pustí sednout. Když mi bylo pětadvacet, nikoho to ani nenapadlo.
Blbejch 220 V.
Jako obvykle přehánějí, říkal jsem si, když media zdůrazňovala, že v neděli napadne dvacet centimetrů sněhu. Pravdu jsme měli všichni. U nás napadlo deset. Na horách jistě o hodně víc, aby průměr udělal těch dvacet. Padalo, padalo už od temné noci. Beru to stoicky. Prohrábnou nebo neprohrábnou mi cestu až k vratům podle toho, jestli za traktorem bude sedět Ivan nebo Karel. Vrstva na dvoře buď roztaje nebo neroztaje. V červnu u nás už sníh nikdy neleží. Nakoupeno mám všeho dostatek: potraviny, nápoje – hlavně vybrané, sůl, náboje, petrolej… S posledními dvěma položkami samozřejmě kecám, koukal jsem včera na nějaký western. Zato syreček dle pejska a kočičky nechybí. Prostě zazimování Juppa proběhlo podle zvyklostí.
Naše polosamota dokonale zasypaná. Něco mi vykládejte o globálním oteplování! Stromy na zahradě, koukám z okna, trpí pod závaly těžkého mokrého sněhu. Z takového materiálu ani sněhuláka nedáte. Větve se ohýbají, některé až k tendenci prasknout.
A teď dejte pozor, autor přechází k celospolečenským souvislostem: Větve se lámou, stromy se vyvracejí pod tíhou. A padají na dráty elektrického napětí. Nebo chcete-li proudu, mně je to fuk. Dvacet tisíc domácností je najednou bez elektřiny. Na Benešovsku jako na Šumavě nebo na Plzeňsku. Jak správně tušíte, já jsem Benešovsko. Ta čísla mi hlásí Hanka z Prahy mobilem. Stručně, aby mi ho nevybila. Já už jsem se od světa odpojil.
Na lince poruch milá operátorka přijme moje hlášení. Bodejť by nebyla milá, když sedí někde v teple. Já jsem taky milý, ale za chvíli už mi nepůjde topení a nebude splachovat splachovač. No není to pakárna, když dělají plynová topení na elektriku?
Neříkám, že to bylo hned. Dokonce několik hodin, třikrát to problikalo a zhaslo, až to nakonec začalo svítit, topit, splachovat, vařit i wifiovat. Zázrak! A já si uvědomil, že za to vděčím človíčkům, co jezdí od sloupu ke sloupu, vylezou nahoru v tomhle bordelu, který se ani nedá nazvat počasím, něco tam zmrzlými prsty propojí a já už zase svítím.
Zkuste taky občas – před tím, než na všechno naštvaní a od celého světa odpojení – svítit.
Nic platný…
Blatný je na odpis. Možná nezaslouženě. Prý otázka nějakých dvou týdnů. Tvrdí to kuloáry, politologové a snad už i media. Zmatků za jeho období ve funkci bylo požehnaně, ale zas to nebylo víc než za předchozích ministrů. Do téhle vlády se hodí každý popleta. Ale to, co ministru Blatnému láme vaz, je jeho sdělení národu, že král je nahý. Jen třicet procent nebožtíků ze statistik zemřelo skutečně na Covid. Neslýchané! Národ se má bát. Vláda to potřebuje. Bez národního strachu se těžko prosadí třeba nouzový stav.
Ale najednou se zjišťuje, že není koho za něj. Lidi došli. Takoví, aby byli loajální k premiérovi, a přitom aspoň trochu organizačně schopní, už nejsou. A taky se po těch odehrávkách z minulého roku nedivme, že se do funkce ministra nikdo nehrne. Už se neozývají ani vtipálci, kteří by navrhovali Karla Havlíčka do čtvrté vládní funkce. Naopak se objevily myšlenky, že zdravotnictví by si mohl přibrat Andrej Babiš. Dobrá perspektiva. Aspoň by to všechno šlo do kytek rychleji, myslí si mnozí. A tak údajně jediným reálným kandidátem je Roman Prymula. Poté, co jsme zažili kolosální hniličkiády a největší rošťáci dál přežívají ve funkcích, je nějaká noční hospoda na Vyšehradě nebo soukromé podnikání ve zdravotnictví skoro banalita. A to už se nacházíme ve společnosti, kde v případě potřeby může být ministrem spravedlnosti Radovan Krejčíř nebo Jiří Kájínek
Je mi jasné, že pokušitel provádí pokusy.
Ale nevím, jestli vykupitel někoho vykoupí nebo vykoupe.
Dnes (15.1.2021) začíná přednostní očkování občanů starších 80 let. Výborná zpráva má jeden drobný zádrhel: ti senioři se musí online přihlásit. Přitom více než dvě třetiny z nich se ještě nikdy v životě s internetem nesetkal. V domovech seniorů se to snad nějak vyřeší, ale co ti ostatní, co žijí doma, většinou sami? Šili jsme místo státu roušky, tak mohou místo státu pomoci vnuci. Ale co když je mezi nimi vysoké procento odpůrců vakcinace? Úředníci Ministerstva zdravotnictví buď vůbec nemyslí nebo si usnadňují práci. Co na tom, že pár set starších spoluobčanů zbytečně zemře? Prostě máme hovadnou vládu a řídí nás nemehla.
Důležitá zpráva pro všechny katastrofiky: Otáčení Země kolem své osy se zrychluje! V roce 2020 naměřili vědci několik kratších dní než normálních čtyřiadvaceti. Vůbec nejkratší den v historii měření byl loni v létě, konkrétně 19. července, byl ten úplně nejkratší den v historii – byl o 1,4602 milisekundy kratší než standardní den. Citlivější osoby si toho mohly všimnout. Vědci zatím netuší, jestli je příčinou zrychlování Země globální oteplování nebo naopak je rychlejší rotace příčinou klimatických změn. Ale zatím můžeme zůstat v klidu. Zrychlování je nyní příliš malé na to, aby ohrozilo statiku budov nebo zapříčinilo například padání předmětů se stolu.
Je třináctého, možná klidně i pátek, ledová vichřice a já kráčím do nemocnice na poměrně zásadní vyšetření. Vystrašený mozkový podvěsek mi sotva plete nohama. Personál je vlídný, asi soucit s mým stavem. Uléhám k vyšetření a první zpráva je podle očekávání dobrá: nejsem těhotný. Dál už oskenují každý kousek mého organismu. Pak pan doktor píše zprávu. Ta je ve Wordu a v latinštině navzdory tomu, že pan doktor je polské národnosti.
Doma si to čtu se slovníkem. Všechny moje orgány pracují úplně normálně. Hurá!
Připadám si dost trapně. Umřu zcela zdráv.
Buďte struční!
Někteří moudří lidé mají hodně co říct. Píší dlouhé a podrobné články a dávají je na internet. Lidi to nečtou, protože je to dlouhé.
A to je všechno.
Mohl jsem o tom napsat dlouhý článek se spoustou argumentů.
Ale nikdo by ho nečetl.
Všude je něco.
Hlavní postavou událostí ve Washingtonu je člověk s volskými rohy, co ničí zařízení Kapitolu.
Hlavní postavou událostí v Praze je holka, která ukazuje kozy.
Dosluhující americký prezident se chová jako hovado.
Exprezident České republiky se chová jako hovado.
Duh
Jak si tady všichni zvykli, že si hraju se slovíčky a mrším češtinu, postupně se ze mě stává jazykový koutek. Napsal mi Pavel: Juppe když existuje neduh, existuje taky nějaký duh nebo anoduh? Zdravím. Duh existuje, aspoň mně jde dost věcí k duhu. Slivovice kupříkladu. Tedy k mému duhu. Co jde k vašemu duhu, musíte zjistit sami. Například mléko s okurkami nebo zprávy na Nově jdou spíše k neduhu. Duh je obsažen v řadě věcí, například v duhových kuličkách nebo v Prague Pride. Anoduh je to, co jde k duhu Andreji Babišovi. Duha je mimořádně velký billboard polokruhového tvaru, vytvořený netradiční technikou. Někteří ateisté tvrdí, že duha je projev boží ješitnosti. Opakem duhy je Neduha, což je folkový písničkář.
Tony
Konec šedesátých let nebo chcete-li začátek sedmdesátek. Trampská, country a folková scéna začínala nevídaně kypět, plnila hospůdky i malé sálky. Ta první setkání s Tonym jsem zažíval na koncertech Trail Songs na Staroměstském náměstí nebo v Riegrových sadech, kde naše dvě kapely závodily o přízeň publika. A samozřejmě na Portě, na jejích počátečních ročnících. Tony se tam objevoval s osadní kapelou Mantrap. Byla to bouřlivá léta politicky i muzikantsky, ale pořád šlo navzdory normalizaci něco dělat.
Portu v Ústí nad Labem zakázali, a zatím co já se vydal s Wabi Ryvolou a dalšími přáteli hledat, kde bychom ji mohli usídlit, Tony se objevil s novou kapelu Pacifik, kde se potkal s folkaři, jmenovitě s Helenou a Vaškem Maršálkovými. Hudebně si to sedlo, Tony se představil jako úspěšný autor a Pacifik zněl úplně jinak než trampské formace předchozích generací. Ten trend změny byl tenkrátvšeobecný a byl z toho slušný poprask, když na Portě 71 obsadily první příčky Pacifik, Plížák Wabiho Daňka a Krakatit Kapitána Kida, vše v moderním hávu. Klasické trampské sbory na protest opustily Portu.
A nové trampské zpívání sbližující se s folkem a country se vydalo na cestu a plnilo hlediště i kempy. Pacifik se stal stálicí. Nikdy moc netrpěl personálními změnami. Tony Linhart byl osobností mnoha vrstev a zajímavých příběhů. Autor, který nikdy neslevil ani z kvality ani ze zpěvnosti. Postupně se rozšiřoval jeho hudební i tematických záběr. Konferenciér, organizátor, tvůrce i host rozhlasových pořadů, sestavovatel mnoha tištěných i zvukových sborníků, sběratel a živoucí archiv všeho trampského.
Jo a trampské kuchařky! Rád a výborně vařil a dokázal propojovat exotické kuchyně s trampskou jednoduchostí. Pořádali jsme v Malostranské besedě tematické autorské večery, Tony přispíval literárními ptákovinami a když došlo na téma „jídlo“, uvařil během programu na jevišti menu pro celý sál.
Je nám smutno, že odešel tak mimořádný člověk a kamarád. Ale Tony toho za život dokázal tolik, že má splněno. I další generace se k němu budou vracet.
Tony Linhart 3. dubna 1940 – 8. ledna 2021.
ČT dvacet let poté
20. prosince 2000 vypukla krize v České televizi. Bylo to v době opoziční smlouvy mezi vládnoucí ČSSD a opoziční ODS. Miloš Zeman a Václav Klaus měli tehdy zájem ovládnout i veřejnoprávní televizi. Po odvolání vedení ČT byli do vedoucích funkcí jmenováni Jiří Hodač a Jana Bobošíková, kteří měli vyházet neposlušné redaktory a další pracovníky. Zaměstnanci se vzbouřili, zabarikádovali se v newsroomu a po řadu dní odtud vysílali. Vzbouřence podporovala veřejnost například na zaplněném Václavském náměstí. Nakonec to nejdřív Hodač a po něm i Bobošíková vzdali a činnost České televize pokračovala dál. Přesně po dvaceti letech sledujeme aktivity Hany Lipovské (dnes nejbližší spolupracovnice Jany Bobošíkové) a dalších nových členů Rady ČT, které opět míří k likvidaci některých novinářů, jejichž svobodné a kritické pořady jsou trnem v oku někdejším tvůrcům oposmlouvy – Zemanovi a Klausovi staršímu. P
Budou Vánoce.
Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.
Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.
S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.
Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.
Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.
Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.
Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.
Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)
A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme taky na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.
HAF-HAF
V kelímku
Vláda zakázala odnášení nápojů v kelímcích od restauračních okének.
Premiér Andrej Babiš, který tento zákaz podepsal, se podivil, kdo na tuhle pitomost přišel.
Vláda na základě toho pitomost zrušila ke všeobecné spokojenosti.
Můžete si tedy nakoupit v okénku a odnést nápoj v kelímku.
Mezitím ovšem zákaz vyšel ve Sbírce zákonů, čímž nabyl právní moci.
Nakoupíte-li si v okénku nápoj v kelímku, můžete si ho klidně odnést kamkoliv, ale můžete být za to pokutováni.
** **
Základní nepotřeby.
Vláda přesunula občany ze třetího do čtvrtého stupně PES.
Ovšem s řadou změn.
Občané mají právo pohybovat se v prostoru takto: V noci (23-05) vůbec, přes den jen za účelem cesty do zaměstnání, za zdravotními a úředními účely, za péčí o jiné osoby a k nákupu potravin, léků a základních potřeb.
Jiné cesty nejsou povoleny.
Vláda změnila PES 4 tak, že ostatní prodejny a služby zůstávají otevřeny.
Z výše uvedeného vyplývá, že občané nesmějí do těchto prodejen a služeb vstupovat, protože se v nich neprodávají základní potřeby.
Je od vlády záslužné, že povolila otevření prodejen nezákladních potřeb a služeb bez zákazníků. Stát jim totiž nebude muset kompenzovat ušlé výdělky.
(Vycházení obyvatelstva bylo zakázáno pouze za Heydrichiády.)
** **
Dva psi.
Pětistupňový pes – od čivavy po bernardýna – je něco, co nám může cizina závidět. Ale vypadá to, že nesplnil svůj účel především mlžit. Tak jako většina lidí pochopila princip tajemného čísla R, jeď už se zase začínají objevovat jedinci, kteří pochopili i toho pětipsa. Navzdory pravidelným ministerským změnám a úpravám. Ale snad aby těm pejsánkům nebylo stupních smutno, rozhodlo se ministerstvo, že v každém stupni budou psi dva. Jeden bude započítávat i nové antigenní testy, druhý bude počítat jen klasické PCR testy. Pak vláda použije toho z obou psů, který se jí bude lépe vyhovovat příštím omezením.
Že budou při použití zadarmových antigenních testů přísnější omezení potřeba je, jasné. Větší množství testů samozřejmě zvýší i počty nakažených.
Velká Británie se už brzy definitivně odpoutá od Evropské unie a její občané budou celeBrity.
Na tu chřipku z Wuchanu
si musíme nechat píchnout vakčínu.
Program likvidace drobných a středních podnikatelů.
Nestranný pozorovatel, který neprožil mládí a dospělý věk ve městě Kocourkově, netuší, co se to tu děje. Pravda je, že i pozdní normalizační socík měl směrem k obyčejným nějaké mantinely, dokonce i náznak jakéhosi (perverzního) řádu. Po letech relativní svobody se nám to najednou vrací v mnohem zběsilejší formě.
Zdaleka nejen poslední kovidový rok, ale sedmileté vládnutí nastolené Ištvánem a Šlachtou, cíleně likviduje podnikání těch malých a středně podnikajících občanů. Tato vláda velkokapitalistů podporovaných komunisty a za spoluúčasti sociálně demokratických snaživců vymýšlí daňová nastavení, vyrábí EET, zaklekává na poctivé podnikatele. Naopak podporuje ekonomickými nástroji velký kapitál a prchaloidní propagandou nabízí šidítka těm nejchudším výměnou za hlas ve volbách.
To vše je stále nedostatečné. A tu přichází Covid jako skvělý nástroj totálního omezení. Zavřou se restaurace, provozovny služeb, malé obchody, drobní řemeslníci. Zatímco hypermarkety mohou mít otevřeno a mohou prodávat úplně všechno včetně bot a knížek. A zisk z předvánočních nákupů vesele odtéká na Kajmanské ostrovy. Co za to a komu?
Část společnosti uznává, že s Covidem musíme zápasit, ale kritizuje vládu za její každodenní příkazové kotrmelce, zatímco druhá část je spokojena s tím, jak těm „podnikavcům“ ve vybraných sektorech vláda zasolila.
Podnikatelům malým českým a domácím, včetně hospod, se podstrčí vějička. Otevřeme Pes-tři. A oni nakupují, aby mohli prodávat. Ale za tři dny jim to zase zavřeme, aby si nemysleli. Náhrady proti jiným státům v Evropě zoufale minimální, a hlavně s vydatnou papírovou buzerací. A nějaká malá náhrada za to, že jste celý duben měli zavřeno, vám přijde na účet v půli prosince. K úředníkům s vyššími platy než jsou v produktivních sektorech a s definitivou, vzhlíží všemi okopávaný podnikatel prosebným pohledem.
Samozřejmě dál vyplácíme evropské dotace Agrofertu, třebaže nám na to Evropa nic nedá, když tak švindlujeme. Zvyšujeme platy úředníků státu. Půlbilionová sekyra v rozpočtu státu taje jako globálně oteplovaný sníh a brzo už z ní nic nebude. Jen ještě pár dárečků, napřesrok budou zase volby. S novým rozpočtem si střihneme další půlbilion. A to ještě komunisté ve vládě by rádi připravili NATO o našich deset miliard.
Vláda tak krok za krokem realizuje vlhký sen pseudoodboráře Dufka, že všichni ti kavárníci, hospodští, divadelníci, koncertní umělci, průvodci z hradů a muzeí, klempíři a zahradníci, zvukaři, sládci a výtvarníci, redaktoři a půjčovatelé lodiček budou od příštího podzimu zaměstnáni někde ve fabrice u pásu. Mnohem spíš však v evidenci úřadu práce.
PROGRAM NA VÍKEND PRO CELOU RODINU.
Pojedeme do Billy, dobijem tam mobily.
Pojedeme do Teska, dnes tam běží groteska.
Pojedeme do Globusu, prý tam dneska pečou husu.Pojedeme do Lídlu, hlavně kvůli povidlu.
Pojedeme do OBI, kdo si hraje nezlobí.
Zastavíme u Makra, koupit slipy pro švagra.
Potom v Penny Marketu, koupíme si raketu.
Stavíme se v Kauflandu, to už jenom pro srandu.
Využijem všechny slevy. Ať tam jede, kdo to neví.
Taky někdy sípete?
České zdravotnictví se na mně dopustilo léčebného zákroku inhalace. Příliš se nemýlíte, když se domníváte, že inhalace je opak exhalace. Ale nemá to nic společného například s odhalováním.
To je tak: občas se mi stane – zcela nezávisle na roční době nebo zeměpisné šířce – že přestanu mluvit. Jenom sípu. Následně přestanu i sípat. Mám potom tichou domácnost, zvláště když jsem v zimě na chalupě sám.
Což je pro člověka, který celý život pobíhal z radia do radia a třímal občas mikrofon i na pódiích, poněkud blbé. Tak mi naordinovali inhalace. Ptal jsem se, jestli v té trubičce, co mi strčili do pusy, je čistý kyslík. Zabrblali několik odborných výrazů, takže kromě kyslíku tam přidávají ještě nějaké sajrajty.
Potom jsem – personálem opuštěn – půl hodiny snaživě vdechoval a vydechoval. Je jedna z mála věcí, co si ze školy pamatujete i vy. Vdechujete kyslík a vydechujete… – no! – céódvě.
Prostě jsem tam za sebou zanechal obrovitou uhlíkovou stopu. Snad už to personál uklidil. Možná – kdybych inhaloval každý den a furt, stal by se ze mě uhlobaron. Ale spíš jsem si po akci připadal vydýchán jako zasedačka po delší poradě.
Devět dalších inhalovacích dní ve mně vzbuzuje obavy. Zřejmě inhalací spolupášu klimatickou krizi. Možná už na Silvestra skončí mou vinou některý z tichomořských ostrovů pod hladinou oceánu.
V KOVIDÁRIU (12)
Ministerstvo zdravotnictví ústy ministra Blatného nám sdělilo, že se v pondělí začne rozvolňovat. Ústřední krizový štáb nám ústy předsedy Hamáčka sdělil, že rozvolňovat se buď bude nebo nebude. Věděl jsem, že nás vláda nenechá bez informací. * Nemocnice omezují odběrová místa, o testování na covid-19 klesá zájem. Buď klesá počet nakažených nebo lidem docvaklo, že čím méně se bude testovat, tím bude méně pozitivních a tím se dřív posuneme do lepšího stupně PES. * Podle statistik údajně jen třetina obětí u nás zemřela pouze na Covid-19.
Meteorologové připouštějí, že pětisetleté sucho letos nenastalo. Pole jsou podmáčená a další vodu už nepřijímají. Ale je možné, že pětisetleté sucho za dalších pět set let zase přijde. * Sněmovní rozpočtový výbor nepřijal vládní návrh rozpočtu na rok 2021. Pro hlasovali jen poslanci ANO. * ČR propadla v oblasti genderové rovnosti o devět příček na současnou 23. pozici z 28 členských států. Rovnost pohlaví u nás dosahuje 56,2 bodů ze 100. Hůře jsou na tom jen Polsko, Slovensko, Rumunsko, Maďarsko a Řecko.
Propojení Jana Bobošíková – Hana Lipovská (+ Jiří Ovčáček) nám zřetelně ukazuje, jak významná byla televizní stávka z přelomu let 2000/2001 právě proti postnormalizačnímu jmenování Bobošíkové programovou ředitelkou ČT. (Sháněli jsme tenkrát s Hankou na Silvestra odpoledne telefonem z chalupy suché záchody pro zamčené stávkující zpravodajce. Povedlo se.) Vypadá to, že bude možná zapotřebí televizní protest znovu opakovat. Je nepřekvapivé, jak představitelé komunistů společně se špičkami katolické církve vysílají do boje za zničení ČT svoji loutku Hanu Lipovskou. Česká biskupská konference, která Lipovskou do rady nominovala, prý s ní ale nemá nic společného.
V KOVIDÁRIU (11)
PES – OSA – EET – PENAM – Ozbrojený jelen!
Dvakrát ze svěřenských. EU neproplatí stomilionovou dotaci na toustovou linku pro Penam, součást Agrofertu. Stát ji ale už proplatil, tak se čeští daňoví poplatníci prohnou. * Do Bečvy opět unikla neznámá látka.
Zpráva z tisku: „Prymula se vymezil proti Blatnému. Nelíbí se mu tabulka PES a zpochybňuje vládní nařízení“. Perou se mezi sebou imunologové i ministři. Tak si vyberte někoho z nich, komu budete věřit. Protože důvěra ve vládu je důležitá pro to, abychom se z toho vyhrabali.
Ochranný svaz autorský (OSA), který vybírá od restaurací autorské poplatky, oznámil, že i během druhé vlny pandemie nebude od uzavřených provozoven tyto poplatky vyžadovat. To je opravdu velkorysé.
Ze zavřených restaurací stále proudí údaje do centra EET, i když je systém dočasně (a možná úplně) zastaven. Trochu to připomíná zcela prázdný rychlík mezi dvěma městy, kde nikdo nebydlí. Taky by vás zajímalo, co teď dělají úředníci, kteří byli pro zpracování EET před časem státem přijati?
Hromadné propouštění v září a říjnu oznámilo 41 zaměstnavatelů. O místo přijde 3100 zaměstnanců. Zhruba 40 procent rušených míst se nachází v Moravskoslezském kraji. Vyplývá to z údajů generálního ředitelství Úřadu práce ČR. Ano, bude líp.
Lov na Šumavě. Vyplašený jelen těsně minul střelce, nabral jeho kulovnici na parohy a zmizel. Myslivci z oblasti kolem Lipna se teď bojí do lesa, když je tam ozbrojený jelen.
V KOVIDÁRIU (10)
Milion chvilek nabídl umění možného v dnešní pandemicky pošahané době. Samozřejmě videoudálost v žádném případě nemůže nahradit naplněnou Letnou. V rámci možností i prvopokusu se toho Milionáři zhostili víceméně úspěšně. Hosté byli špičkoví (méně by stačilo, a to i písničkářů), ale i na nich bylo znát, že mluvit k třem stům tisícům je daleko víc nabíjí. Dramaturgicky je rozhodně nutné zkrátit stopáž. I když počty připojených se nedaly s Letnou srovnávat, experiment ukázal cestu pro případ, že třeba budeme s epidemiemi žít roky. A dalším pozitivem události byl fakt, že Milion chvilek pokračuje i bez Mináře v dobré kondici. A že prorůstá svými filiálkami i do těch nejmenších měst.
Naši nejmenší byli nadšeni z nástupu do školy. Ani se jim nedivím. Když se během školního roku vyučuje tak dva měsíce a zbylých deset jsou prázdniny, je jít do školy radost. Do dalšího zavření škol se prvňáčci mohou naučit páté a šesté písmenko.
Větší zábava je v obchodních centrech. Už jsem (včera) napsal návod, jak kolem sebe vytvořit nenarušitelnou plochu 15 metrů čtverečních (nalistujte si, ať jste řádně proškoleni). Uvnitř obchodů se to dodržuje, před vchodem se ale tvoří nekonečné fronty s hustotou 15 lidí na metr čtvereční. Matka i dítě musí mít každý svůj košík, stejně tak vozíčkář a jeho doprovod. Jak se v té frontě vede maminkám s kojenci, lidem o berlích nebo slepcům, nikdo netuší. Ovšem všichni mají teď možnost nakoupit si večer až před devátou a pak úprkem domů, aby to stihli do policejní hodiny. Prodavači možná budou v obchodech i přespávat. Jednadvacátá hodina se týká všech obchodů a služeb, včetně psích salónů.
A Bečva! Navrhuji takový adventní smír mezi veřejností a Andrejem Babišem, Richardem Brabcem a hnutím ANO: My budeme vědět, že ryby otrávila DEZA a oni si budou myslet, že my to nevíme. Závěry vyšetřování budou prý oznámeny 20. prosince (zajímavé, že to je také konec nouzového stavu). Budeme mít předvánoční starosti, po Silvestru to vytěká, a když ne, překryje to Mára nějakou jinou kauzou.
Sevřeni Covidem
i podzimní nepohodou, znuděni televizí, Netflixem i knížkami upadáme postupně do letargie. Informační stoky jsou přeplněny aktuálním číslem R, dnešními počty nakažených a zemřelých i trvalou diskusní řežbou mezi odmítači a apokalyptiky. Někdo po očku sleduje i řady tiskovek, kde vláda, strany, hnutí a mnozí další nám sdělují své postoje k situaci i k tomu, co nového teď zas nesmíme.
I z toho, co je vidět nad čarou ponoru, je zřejmé, že vláda jedná chaoticky, vždy pár kroků za situací. Ministři látají vzniklé díry a jejich ospalé úřednictvo se nepřetrhne a vymýšlí, jak to nejde. Tři ministři zdravotnictví za jediný měsíc mluví za vše. Což ale neznamená, že by ostatní členové vlády nebyli také na výměnu. Premiér má zásadní problém: Došli lidi! Tedy takoví, kteří by byli zároveň stoprocentně loajální vůči svému šéfovi a majiteli ANO a zároveň by byli schopní. Že v sociálně demokratické části kabinetu je to stejné v oranžovém, si nemusíme vykládat. Premiérova pozice je tristní. Jestliže před sedmi lety při nástupu do vlády měl Babiš na všechny něco, teď mají všichni něco na Babiše. Jede to ze všech stran: trestní stíhání, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, střet zájmů, závěry Evropské komise, zaklekávání státu na konkurenty Agrofertu, odvlečení syna na Krym, prohrané volby, Bečva, nezvládnutí druhé vlny, půlbilionový schodek utrácený za předvolební dárečky ANO, návrh rozpočtu na příští rok jako cár papíru…
V kuloárech a mezi analytiky se šíří spekulace. Vypadá to, že do věci se vloží prezident. Babišova vláda se odporoučí a Zeman si sestaví úřednickou vládu podle svého vkusu. Vyústění má zatím dvě verze. 1. Umožnit Babišovi odpočinek a zametání všech jeho neduhů pod koberec, aby k parlamentním volbám se vrátil silný a ANO se pokusilo je vyhrát. 2. S Babišem už prezident nepočítá, s úřednickou vládou sám obsadí všechny důležité posty a hlavně stvrdí dukovanskou smlouvu s Rosatomem. Čímž dovleče Česko do závislosti na Rusku a Číně a dál se ani nedívejme. Demostrace těžko, budeme mít prodloužený nouzový stav. Demokratické volby pak mohou dopadnout jakkoliv skvěle, vše podstatné už bude upečeno nesestřelitelnými smlouvami.
Pravda, je to zatím jen spekulace…
Situace je vážná.
Měli bychom mluvit o tom,
že bychom měli začít něco dělat.
V KOVIDÁRIU (9)
Šéf americké automobilky Tesla Elon Musk ve čtvrtek zpochybnil spolehlivost antigenních testů na koronavirus. Tvrdí, že si nechal ve stejný den udělat čtyři testy, přičemž dvakrát byl výsledek negativní a dvakrát pozitivní.
V Madridu rychle klesají počty nakažených navzdory intenzívnímu nočnímu životu. To u nás můžete večer udělat 1984 kroků se psem, ale zato jsme covidovými premianty.
Vývoj epidemie vykazuje zejména v posledním týdnu známky brždění, poklesy jsou ve významných procentech, prohlásil v pátek šéf zdravotních statistiků Ladislav Dušek. Reprodukční číslo se pohybuje mezi 0,7 a 0,8. Nicméně ministr zdravotnictví požádá vládu o prodloužení nouzového stavu o dalších třicet dní. Znamená to zřejmě, že obchody a služby se otevřou 21. prosince a do 23. prosince si všichni nakoupí všechno na Vánoce. Dá se předpokládat, že pokud se všichni nepošlapou, tak se aspoň všichni nakazí.
Češi mají teď v peněženkách nejvíce bankovek a mincí v historii. Řada lidí hotovost vnímá jako jistotu a v dobách krize si tak tvoří rezervy. Koncem září v zemi obíhalo bezmála 685 miliard korun v hotovosti, což je skoro o 50 miliard víc než v únoru. Přitom se mnohem víc platí bezhotovostně. Češi zřejmě čekají run na banky nebo měnovou reformu.
Donald Trump poprvé uznal, že Biden vyhrál volby. Ale nikde nezaznělo, že on je prohrál. A jeho právníci chystají další žaloby na výsledky.
Majstštyk: Přímo v Teheránu zastřelili agenti Mossadu dvojku Al-Kaidy, teroristu Al-Masrího.
Skupina poslanců navrhuje odebrat dotace Vodičkovu Svazu bojovníků za svobodu. Komunista Filip tvrdí, že v tom případě KSČM nepodpoří rozpočet. Nepozveme si sem Mossad?
Daniel Hůlka vrátil Zemanovi státní vyznamenání. Poštou! Kdo další?
V KOVIDÁRIU (8)
Tak to vidíte. Stačilo, aby se snížil počet testovaných, a počet nově nakažených klesá. Zatím tedy neklesá exponenciálně, ale uvidíme. Budou nám to asi trochu kazit klienti domovů seniorů, kteří jsou testováni povinně. Však také vláda – kdyby snad někdo ze staroušků výtěr bojkotoval – vyhlásila tvrdé sankce, které provinilcům strhávali z důchodu asi osmdesát let. Ale zatím se tam moc netestuje, nějak hapruje distribuce, kterou velmi chválil premiér. Tak snad bude v dalším týdnu ještě koho testovat.
Projekt kanálu Labe – Odra – Dunaj je megalomanský, nákladný, škodlivý, a především zbytečný a zastaralý. Protesty odborníků, institucí i občanů se množí, a to je ještě mnoho těch, co hlásí, že na takovou kravinu nemá cenu ani reagovat. Teď se k protestům připojilo i město Ostrava vedené Anem a píše ostrý otevřený dopis premiérovi. O průplavu snili i velcí Češi jako Karel IV. Nebo Tomáš Baťa, ovšem v dobách, kdy doprava po řekách ještě smysl měla. Dnes už není po vodě co vozit. Projekt nám zbyl jako hračka jednoho obyvatele pražského hradu. Andrej Babiš je na něm závislý s ohledem na jeho kauzy. A tak vláda v dnešní rozpočtově zoufalé době uvolnila 10 miliard na přípravné práce. Po nás potopa, třeba i průplavem.
Podle studie by zrušení superhrubé mzdy (kterou prosazuje vláda) desetině zaměstnanců s nejnižšími příjmy přineslo maximálně stokorunu ročně navíc. Naopak v horní desetině nejvýdělečnějších zaměstnanců by si každý polepšil v průměru zhruba o 44 000 korun ročně. Také by se ale snížily příjmy státního rozpočtu o zhruba 80 miliard korun ročně. No když tak si půjčíme.
V KOVIDÁRIU (7)
Někdy kolem jedenácté, zrovna jsme se chystali k snídani, když fanfáry z Libuše oznámily příchod hlavy a státu a jejích podpůrců do Poslanecké sněmovny. V očekávání projevu MZ jsem navrhl odložit jídlo na později kvůli zažívání. Ale studená vejce se studenou šunkou jsou pak na nic, tak jsme v sebeobraně uchopili nože a vidličky. V rozhlase bez obrazu by to asi bylo lepší. Ale proslov k rozpočtu na rok 2021 byl promyšlený a stravitelný. V duchu jsem se vracel k projevům téhož před nějakými pětadvaceti lety. Teď vyzval všechny k šetření v naší situaci a překvapivě slušně poslal vládu, Babiše, Maláčovou, ANO, ČSSD i odboráře do někam. Jmenoval několik oblastí, při nichž by stát mohl ušetřit: finanční dárečky všem a napořád, dotace firmám k projídání, vyzval ke zrušení daňových výjimek, na nichž by se možná ušetřilo 350 miliard. Jediné, na co nějak zapomněl, je propuštění armády zbytečných úředníků státu, což by byla úspora asi ještě vyšší. Zřejmě mu docvaklo, že mezi ty přebytečné úředníky by se dali započítat Mynář i Ovčáček.
Málem státnický projev. Je se bojím, že zítra to bude zase ten starý Zeman, co uráží kdekoho, nepovyšuje Koudelku ani rektory, nezve na ústavní schůzky šéfa Senátu a peče to s Putinem a Čínou. A ještě víc se bojím, že vládní hlasovací kombajn ty nepřeberné výdaje prohlasuje navzdory prezidentovi, opozici, ekonomům i zdravě myslící části národa. Za rok budou volby, dnešní koalice je pravděpodobně nevyhraje, ale tak aspoň rozvrátíme ekonomiku, ať se ti po nás zapotěj.
Hurá! Žáci prvních a druhých ročníků nastupují do škol. Stejně pokud se nebo někoho nakazili, tak to bylo doma. Z prvních dvou ročníků studia přišli zatím o pět měsíců. Předpokládám, že si taky nemyslíte nic moc o distančním vzdělávání hlavně v nejnižších ročnících. Jsem sice optimista, ale tohle je vzdělanostně poznamená na celý život, studium se změní k dohánění. Samozřejmě se to týká všech ročníků. Se školou by se mělo začít hned a všude. No co, tak se ulehčí maturita třeba odmazáním dalšího předmětu. Stejně až to všechno nastane, bude tu už jiný ministr a jiná vláda.
Šéf zdravotnických informací Dušek navrhuje, aby se počty nakažených a mrtvých nezveřejňovaly každý den, ale tak jednou za čtvrt roku. Od toho by už byl jen malý krůček k „nezveřejňovaly nikdy“. To by pak mnohem lépe vyniklo, jak si naše vláda v pandemii dobře vede.
V KOVIDÁRIU (6)
Tak nám dopadly další volby. Nedá se napsat NAŠTĚSTÍ jen v Americe, protože se nás to bude asi dost dotýkat. Všichni Trumpovi právníci toho asi už moc nezmůžou, je dohráno. Citlivější duše jsou rády, že nevyhrál vidlák a hrubián, ti, co na to jdou víc s rozumem, sčítají, co se mu povedlo a co ne, a kam věci za čtyři roky posunul. Patrně dál než Obama za osm. Pokud jde o Bidena, mnozí o něm říkají, že je starý. Blbečkové! Je o čtvrt roku mladší než já. (Jenže já prezidenta Spojených států dělat rozhodně nechci.) Nemusel by být špatným prezidentem. Dá se ale čekat, že na něj začnou tlačit progresívní levičáci mezi Demokraty.
Výsledek, jak jsme si zvykli od nás i z jiných relativně demokratických končin, dopadl téměř fifty-fifty. Biden přispěchal s tím, že bude spojovat všechny Američany. I tohle známe z domova a víme, že ti, co mluví o spojování, významně pak společnost rozdělují.
Za září a říjen zemřelo v Česku na Covid s Covidem 2800 osob. Sedmkrát tolik, co za měsíce březen až srpen. Nemuselo se to stát, kdyby vláda plošné testování domovů seniorů, které zahajuje s potížemi a zmatky v listopadu, spustila už začátkem září. Všechna tato zařízení by nejpozději tento týden v úterý měla začít plošně testovat na koronavirus každých pět dní. Antigenní testy ale zatím asi 80 % domovům chybí.
A konečně dobrá zpráva: Vakcína, kterou vyvinuly společnosti Pfizer a BioNTech, je z 90 procent účinná při prevenci výskytu koronaviru u lidí. Výrobci mluví o milníku.
Zaměstnavatelé nesouhlasí s návrhem odborů na den volna 16. listopadu. ‚Zaplatily by to firmy,‘ říkají. Premiér Andrej Babiš řekl, že vláda nemá legislativní rámec na to, aby zaměstnavatelům pracovní volno nařídila. To byl jen takový pouťový balónek od vedení odborů, o kterých jinak už dlouho nikdo neví.
Celá země, nejvíc Vsetínsko, se halí do mlhy. Policie už přes padesát dní pilně vyšetřuje, kdo otrávil ryby v Bečvě.
400 let…
Listopad je chmurný měsíc i bez Covidu. Mrzutě mrzne a z listnáčů i modřínů už jsou definitivně skíni. Na začátku Dušičky, to je k pláči. Včera jsme si připomněli historku zábavnou, leč pro významnou část světa tragickou: námořníci si vystřelili z aurorního děla.
Dnešní výročí je také neveselé, a přitom hodně kulaté. Je to 400 let od bitvy na Bílé Hoře. V roce 1620 už měla Třicetiletá válka dva roky za sebou. Začala vyhozením císařských místodržících z okna pražského hradu, čímž české stavy a města naznačily, že s Habsburky, co si místo Prahy oblíbili Vídeň, nechtějí nic mít. Habsburci si to samozřejmě nechtěli nechat líbit. Dva roky se obě strany všelijak potyčkovali, až Vídeň sebrala velké vojsko, a to vyrazilo do Čech. I české stavy sebraly velké vojsko a obě armády se honily kolem Čech až skončily kousek od Prahy – na Bílé Hoře a na Vypichu. Schylovalo se k bitvě, obě uondaná vojska potřebovala trochu odpočinku. Stavovští žoldnéři to do města měli blíž, a tak okupovali ve městě všechny dostupné krčmy a někteří se ani do začátku bitvy nestihli vrátit. Císařská armáda po ránu zaútočila, řady stavovských – jak se píše v popisech starých bitev – zakolísaly a po chvíli už žoldnéři prchali ze svahu dolů, kde jim tenkrát ještě nestála v cestě motolská nemocnice. Neprchli ovšem stateční Moravané. Někteří nepřející historici tvrdí, že ten moravský pluk byl složen hlavně z německých žoldnéřů. Je ovšem nepopíratelným faktem, že „moravané“ měli za zády zeď obory Hvězda a neměli kam utéct. Ve chvilce byli zmasakrováni. Tak skončila na tři sta let suverenita českého národa. Ale na časové ose mezi popravou 27 českých pánů a příjezdem Tomáše Garrigue Masaryka do nové republiky se toho ještě událo hodně.
V kovidáriu (4)
Letos je všechno nějak jinak. Teď v listopadu jsme našli na zahradě za altánem pět krásných bedel. V normálních letech tam rostou hříbky. V září. Doufáme, že houby nám tam porostou pořád, ať už za Trumpa nebo za Bidena.
V roce 2021 budeme mít elektronické dálniční známky. Už nebudeme stát fronty na poště, nepřetrhneme známku při nalepování do předepsaného kouta čelního skla a kromě lednového mrazu nám už nebudou za nehty zůstávat zbytky té loňské. Dva roky by změna možná ještě počkala, zřejmě to urychlil Covid jako řadu dalších elektronických vymožeností. Na Slovensku už to funguje několik let.
Lidé se podivují, že jsou zavřené školy i malé krámky a kadeřnictví, ale vláda povolila ligový fotbal. Netuší hlupáčci, že budeme nejdřív otevírat ty aktivity, kde se točí velké prachy. Uvidíme, jestli další krok bude povolení koncertu Michala Davida nebo vystoupení Alexandrovců s Helenou Vondráčkovou.
Nejvyšší státní zastupitelství nám opatrně sděluje, že vyšetřování kauzy Čapí hnízdo potrvá minimálně do prosince. Může se ale protáhnout až do příštího roku. Nedivte se, čápi jsou teď někde v Africe.
Daňoví poplatníci zřejmě zchudnou o dalších padesát milionů. Vláda se totiž rozhodla, že bude bojovat s Covidem pomocí inzerátů, spotů, billboardů a vůbec placené reklamy ve všech mediích. Prostě otevřete noviny a ti virové budou zděšeně pelášit pryč. Těším se na tu kreativitu, když nás xkrát za den budou inzeráty nabádat k mytí rukou a k nošení roušek. Zlí jazykové tvrdí, že vláda takto obdarovává media, aby ta na ni byla v příštím roce hodná. Budou totiž parlamentní volby.
Průlety folkovou pamětí
Trocha sebepropagace…
Moje pátá knížka se jmenuje PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ a je zásadní.
Je to takový běh čtyřmi desetiletími příběhů a událostí, kdy jsem s muzikou žil jako muzikant a dramaturg a novinář a pro folk, country a trampské songy usilovně pracoval. Festivaly, kluby, soutěže, kapely, písničkáři a vůbec. Pokud jste tenkrát byli u toho, vrátíte se pro své zážitky. Pokud jste to nezažili, dozvíte se skoro všechno.
Vydalo nakladatelství Galén, které se – ač firma lékařská – věnuje folku už dávno a docela systematicky. Pokud knihu ještě nemáte (mezera ve vaší knihovně!), můžete si ji objednat (podepsanou!) na jupp@folkcountry.cz. Stran má 300, historických přehledů a fotografií ještě víc, stojí 240 Kč (plus 70 Kč poštovné). Podrobnosti najdete na mém blogu www.jupp.cz
Aby se vám moje knížky nepletly, tady je seznam:
1. UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM. Nakladatelství Avalon. Sbírka humorných povídek (rozebráno).
2. KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI. Nakladatelství Nová forma. „Často jsem viděl odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.“ Aforismy, nápady a jiné blbiny (dá se objednat na jupp@folkcountry.cz ).
3. LEGENDA LOCHOTÍN. Nakladatelství Media. Historie legendárního festivalu Porta (rozebráno).
4. S KYTAROU NA ZÁDECH. Nakladatelství RegionAll. Porta na Lochotíně, muzikanti, festivaly, kluby, soutěže, desky, koncerty folku a country na západě Čech (i ta se dá objednat na jupp@folkcountry.cz ).
5. PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ. Nakladatelství Galén. 40 let s muzikou a lidmi kolem ní. Festivaly, Porta, Zahrada, Svojšice, kluby, Malostranská beseda, Klub Na Petynce, kapely, písničkáři, Radioporta, časopis FOLK & COUNTRY a vůbec. Příběhy, smutky, radosti, objevy a společenství lidí stejné krevní skupiny.
V Kovidáriu (3)
Dárek z biologické laboratoře ve Wu-chanu ochutnáváme už osmý měsíc a ještě dlouho si asi budeme užívat. Španělská chřipka prý vydržela dva roky. Jenže Číňanů je podstatně víc než Španělů, tak se nás čínský vir bude držet déle. Loni se před prvním letadlem z Číny lámala v pase celá naše vláda a ještě kdekdo, zatímco naše firmy telefonovaly na ministerstvo zdravotnictví své nabídky ochranných prostředků bez jakékoliv odezvy. Ale co byste chtěli v kontextu toho, že vrchní velitel armády, která je součástí NATO, je přítelem jeho nepřítele. Je to poněkud absurdní, ale na radnici v Kocourkově by vám to určitě vysvětlili.
Miloš Zeman je teď úplně zafačovaný v Lánech, a tak jediný, kdo nám na spolupráci s čínskými soudruhy zbyl, je KSČM. Její dlouholetý předseda nebo bývalý předseda (použijte, co se vám víc líbí) Vojtěch Filip koupil za svoje nebo za stranické peníze (použijte, co se vám víc líbí) velké množství respirátorů, nebo jak se to jmenuje. Komu je daruje nebo prodá, se zatím neví. Důležitá je informace, že firma, která mu ty věci prodala, by moc chtěla stavět atomovou elektrárnu v Dukovanech. To by komunisti chtěli taky.
Vláda, která by to měla řešit, nemá čas, je až po uši ponořena do řady nelibě zapáchajících problémů. Noci na Vyšehradě jsou horké od světel blesků Blesku, na běžícím pásu se mění ministři a když se nějaký najde, zjistí se, že se mu premiér vůbec ale vůbec nelíbí. Zápach mrtvých ryb v Bečvě konečně dolehl do většiny důležitých medií a že má Agrofert asi dost velký průser, dávají mlčící a zatloukající Policie, Česká inspekce životního prostředí i Babišův ministr Brabec tím nekonáním najevo. Preference ANO tají jako ledovce za globálního oteplování, opoziční strany se začaly spojovat, a aby toho nebylo málo, Evropská unie už zase otravuje se střetem Babišových zájmů a straší, že bude prd a ne dotace.
Do toho všeho sedí naštvaný národ doma, nikam nesmí a čte si o rostoucím počtu zemřelých a totální neschopnosti trasovat nakažené nebo ochránit domovy seniorů. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že některá z drastických vládních opatření jsou zmatená, nekoncepční, jiná zbytečná a další zase opožděná. A všechna nás vedou k úpadku a chudobě. Věci už možná došly tak daleko, že už nás ani geniální Mára Prchal nezachrání.
V Kovidáriu (2)
Tak nám kleslo číslo R na 1,1. Zatím nevíme proč, ale je to skvělá zpráva. Roman Prymula před čtrnácti dny (to ještě ministroval) k této hodnotě vzhlížel jako k zázraku. Tak teď to ještě srazit na 0,8 a jsme za vodou. To číslo R znamená, kolik jeden nakažený může nakazit nenakažených. V tomto případě jednoho celého zdravého a jednu desetinu dalšího zdravého. To je takový skoro nerůst. Můžeme zapomenout na exponenciální funkce, stejně jsme zatím nepochopili, co to je. Rostoucí čísla nákazy nám sdělují, že brzy budeme zavirovaní všichni a chudák číslo R už nebude mít koho nakazit.
Nový ministr zdravotnictví vypadá docela rozumně. Je věcný, stručný a možná nebude vymýšlet blbosti. Ani se při nástupu do úřadu nedopustil rouškové panychidy v antickém stylu. Andrej Babiš to s ním asi nebude mít lehké, ministr vypadá, že mu půjde o zdraví, a ne o volební preference. Uvidíme, jak se ti dva porovnají. Ostatně vtip z bublin tvrdí, že ještě dva ministři zdravotnictví a budou Vánoce. A když nastupoval Prymula, taky jsme si většinově mysleli, že se to zlepší.
Docent Blatný tvrdí, že se bude zabývat čísly a trendy. Nikoliv dojmy a fámami. Nebude prý rozhodně v pondělí měnit to, co v pátek nařídil. A taky je přesvědčen, že lockdown teď není nutný, i když alarmisté v čele s politickým pohrobkem Davida Ratha Kubkem křičí, že bez totální uzávěry to nepůjde. Většina ekonomů tvrdí, že další lockdown řada oborů ekonomicky už nepřežije. Nedá se říct nic jiného, než Uvidíme. Mělo by nás ale zajímat, kam se teď zápas s koronavirem nasměruje. Zatímco šťouraly a troly bude zajímat jen to, kdo co kde podepsal a že si to nepamatuje.
Držme si palce, ale myjme si ruce, nosme roušky i na nose, tvořme jen hloučky, a ne velké shluky. Neposlouchejme extremisty, ani popírače a ani alarmisty. A nechoďme na demonstrace idiotů, kde se protestuje proti pomoci lékařů z USA.
To vše při vědomí, že zavírat obchody v neděli je hovadina, která ničemu nepomůže. Navíc škodí. Že školáci doma na distanční výuce, dospělí na home office a prarodiče, co neopouštějí domov, se všichni navzájem rychle nakazí, pokud se nestihnou povraždit. A že noční procházka s vodítkem v ruce je docela romantická.
P.S. Investigativní šmudlové okamžitě vypátrali, že nový ministr předloni podepsal petici Milionu chvilek proti Babišovi. No a co? Čím víc bude ve vládě lidí, kteří nesouhlasí s AB (a ani nemusí o něm říkat, že je debil), tím rychleji se můžeme někam posunout. Já ji taky podepsal, tak třeba na mě čeká ministerstvo kultury.
Držák na vlajku.
Byl to jen takový chvilkový nápad, co mi bleskl. Ale dlouho nevydržel.
Ke státním svátkům mám divný vztah díky režimu, ve kterém jsem vyrůstal a žil. Ono to tenkrát v Předlistopadí žádná sláva nebyla. Na Prvního máje se muselo do průvodu, i když těsně předtím bouchl Černobyl. To už chodili jenom průvodiči, my byli v průvodu naposledy na základce; na práci pro všechny povinné nám nepřipadalo nic slavnostního.
Nový rok, Pondělí velikonoční a dva svátky o Vánocích, to byly volné dny, které si komunistický režim netroufal zrušit. Skutečné svátky státu byly dva: 9. květen a 28. říjen. První se slavil proto, že ten den – když už bylo skoro po všem a zbytky Wehrmachtu někde za Strakonicemi – dorazila do Prahy slavná Sovětská armáda. Ten druhý – vznik Československé republiky se slavil od jejích masarykovských počátků. Což komunistům po Únoru zrovna nevonělo, tak z toho udělali Den znárodnění. Jako Vznik ČSR se to vrátilo až v roce 1988 a to už celé znárodnění to začínalo mít nahnuté.
Moji rodiče i prarodiče vnímali vyvěšování vlajky o státních svátcích jako dík, že máme svou vlast. Za okupace schovávali vlajku za trámem a 8. května 45 už visela na domě. Nějak na mě tu vlast nepřenesli. Vnímal jsem, jak na úřadech vlálo internacionální dvojvlajčí, u nás doma už nic.
Přeskočím čtyřicet let a ještě třicet. Prostě mi bleskl nápad pověsit vlajku na státní svátek Vzniku ČSR. Držák na zdi ještě byl, tak jsem ho odrezil a natřel. Pak jsem v TV zahlédl zástup demonstrantů, co nechtěli nosit roušky, a sdělovali to hlasitě za současného zběsilého mávání českými vlajkami. Byl jsem vyléčen. S těmito vlastenci žádný svátek slavit nebudu.
Vlajku jsem sroloval do skříně. Třeba to ještě zkusím 17. listopadu.
Dnes je významný den. Oslavujeme vznik Československé republiky. Hezky si to užijte. Skoro přesně za dva měsíce – 1. ledna – budeme oslavovat její zánik.