Nikdy nebylo tolik informací. Jsme jimi postupně zavalováni. Představuji si to tak, jako když sedíte na louce, která byla určena ke svozu odpadu. Přijíždějí kukavozy a chrlí na vás svůj náklad a postupně vás zasypávají, až se v tom sajrajtu udusíte.

V záplavě informací nemáme informace žádné. Natož abychom je dokázali analyzovat a něco z nich vyvodit.

Pusťte si televizi. Co vám zůstane po poslechu čtyřiceti minut zpráv? Že se někde srazila dvě auta? Nějaká celebrita se opila na večírku? Narodila se koťátka? Tohle všechno naštěstí zapomenete ještě dřív, než dozní dotyčný příspěvek. Ztratili jste čtyřicet minut života a nedozvěděli jste se vůbec nic, co by stálo za uložení na váš harddisk v hlavě.

Máte šedesát televizních programů. Nevyberete si; jeden je blbější než druhý. Přepínáte, a vlastně už vůbec nevíte, co sledujete. Vlastně už vůbec nic nesledujete.
Nepotřebujete TV sledovat. Ale potřebujete ji mít puštěnou. Pro pocit, že by vám něco uniklo. Stalo se z vás multitaskingové zařízení: můžete při puštěné televizi studovat, jíst, žehlit, bavit se po telefonu s kamarádkou. Možná i číst knížku nebo se při televizi milovat.   

Přepněte na internet. Co dnes uvařila k obědu kamarádka z Facebooku. Jak se přátelé někde včera krásně opili. Přidáte smajlíka, ani nevíte proč. Snad aby se o vás vědělo.  Třicet let staré vtipy viděné pořád dokola, protože všichni je sdílejí. Co všechno škodí našemu organismu. Jak nás zabíjejí potraviny a vlnění z mobilů. Zaručené návody na hubnutí a na růst vlasů. A zase ta koťátka…

SMS od kamarádky, že zrovna peče bábovku. Rozumíte: nezve nikoho na bábovku, jen potřebuje do světa pustit informaci, že peče bábovku.

Škola vás zasypává nekonečným množstvím informací, o kterém my starší už víme, že je nikdy v životě nebudete potřebovat. Taky se je většinou naučíte jen do zkoušky a pak okamžitě nastává proces vymazávání. Váš harddisk v hlavě není nafukovací, a hlavně nedá se vyměnit za větší.

Málokdo se dá pro záchranu svého duševního zdraví tou cestou, že by prodal televizor, počítač, telefon a odstěhoval se někam k lesu. Tak nezbývá než apelovat na vědce: Vymysleli jste už atomovou bombu, lék na rakovinu i 3D tiskárny. Tak rychle vymyslete třídičku informací. Člověk si ji zapne a bude dostávat jen ty důležité zprávy. Vše ostatní se bude okamžitě mazat. Jenže: zvládneme ještě milování bez puštěné telky?

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.