Archiv pro rubriku: S krumpáčem na češtinu

Klasik napsal, že český jazyk je chrám a tvrz. A já dodávám, že je taky pískoviště.

NAPŘESROK


Používá to slovo kdekdo od řadových mluvilů až po zastrkávače výrazů do slovníků spisovného jazyka. A všichni si myslí, že se jedná o příští rok, tedy ten nejbližší po tom, co prožíváme teď. Letos. A že napřesrok je vlastně poletos.
Nemyslím si to. Jedná se podle mě o ten rok, co bude potom, který bude potom, co je teď. Čili přespříští rok. Ten rok mezi tím normálně přeskočíme, ale nemůžeme ho vynechat, protože to by ten napřesrok byl zase rok příští.
Mohli bychom použít i slovo obrok. Ale to by se pletlo s potravinou pro koně, což nevím, co přesně je, a vy určitě taky ne, ale vím určitě, že to není seno. Dáte koním obroku a hned je jim do skoku až do napřesroku.Všimněte si ještě, slova dnes a letos jsou vždy uprostřed číselné osy a mají kolem sebe zrcadlově svoje příbuzné. Včera a zítra. Předevčírem a pozítří. Loni a příští rok. Předloni a napřesrok.
Kdykoliv v průběhu roku můžeme tvrdit, že se těšíme na Nový rok, po kterém (až pomine kocovina) bude celý rok nový rok. Nejméně do dubna si budeme plést tu novou roční číslovku. A kdyby se ten nový rok nepovedl, můžeme se těšit na napřesrok.

Zvíci.

Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Za češtinu jednodušší

Háčky, čárky, kroužek nad ů neboli nabodeníčka, která tu napáchal Mistr Jan (za to ho měli upálit), nám pijí krev. Mně teda ano, protože se musím v textu vracet, abych ty zapomenuté doplnil. Například ke slovu hňahňat se musím vracet nejméně dvakrát. Jsou jazyky, které si vystačily s normální latinskou abecedou, my musíme mít něco extra. Nejsme v tom sami, vezměte si třeba slovenské l‘ nebo německá ä, ö, a ü. Jiné jazyky mají zase jiné nesmysly, o kterých nikdo z nás netuší, co znamenají a jak se vyslovují. Třeba â ã å ì ç ñ œ ŕ ų ŵ a tak dál. Z šestadvaceti latinských písmen, která se v počátcích úspěšně používala i v kompjůtrech, se to dík jazykovému nacionalismu rozrostlo na nějaké dvě stovky.

Přitom by bylo v češtině tak jednoduché, kdyby se háčky nepoužívaly. Zdvojenými písmeny se to hemží v řadě jazyků a často to ani nic neznamená. My Češi bychom si tím pomohli: cc by znamenalo č, nn bude ň. Taky ee je é a eee znamená ě; uu je ú a uuu zase ů.
Asi takhle:  Zdvojenyymi piismeny se to hemzzii v rradeee jazykuuu a ccasto to ani nic neznamenaa. Nebo titulek na začátku: Za ccestinu jednodussssii.                                                                                                                                         

K tomu poslednímu: Nezdá se vám lehce perverzní, že máme pro jednu hlásku písmena ú a ů?

Chutná vám víc kotlet nebo kotleta?

Čeština je jazyk genderově vyvážený. Všech svých rodů si hledí. Většinou se nemůžeme splést. Je jasné, že drn je mužský, zatímco piksla je ženská. Tedy samozřejmě mluvnicky. Ale jsou slova, před kterým zaváhají í ostřílení jazykoborci. Já vždycky znejistím, když jedu na Moravu a před městem tipuji, je-li to ta nebo ten: Litovel, Kroměříž, Třebíč… V nouzi použiji pomůcku: je-li ve městě průmysl, tak podle vzoru stroj, pokud je tam víc kultury, tak píseň. Akorát Olomouc je tak velká, že mě to musí trknout.
Laskavá čeština nám někdy dává vybrat. Existují dvojice brambor – brambora, okurka – okurek nebo kotlet – kotleta. Která z těch slov jsou bližší vám? A napadají vás další dvoukolejnosti?

Zvíci.


Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.
Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.
Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.
Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“ Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Střední rod.

Čeština je prý po čínštině druhý nejtěžší jazyk na světě. No nevím. K finštině jsem se nedostal blíž než na několik námořních mílí, takže nemohu porovnávat. Ovšem všichni mě utěšovali, že bych to zvládl, že finština je dost podobná maďarštině. Ani po tomhle ujištění jsem se finsky nezačal učit.

Zpět k mateřštině. Právě ta obtížnost je asi příčinou, proč se mnohem víc lidí na světě učí anglicky než česky. Angličtina je fakt ízy a většina pohodlných obyvatel planety zvolí samozřejmě ten  nejprimitivnější jazyk. Jen aby měla co napsat do žádosti o zaměstnání. O to víc mě mrzí, že zrovna Briti nejsou schopni se ten svůj jazyk naučit pořádně. Kdykoliv na mě promluví, nerozumím jim asi slovo.

Ta složitost našeho jazyka způsobila, že se sám začal zjednodušovat. Naši předci, když tu řeč tvořili a kodifikovali, ji udělali schválně složitou, aby nikdo nerozuměl. Když my nerozumíme cizákům, tak proč by měli oni rozumět nám. Důsledkem je, že jí nerozumíme sami. Přechodníky už dávno nikdo nepoužívá, a když je použije, tak se ztrapní, protože blbě. Vsadím se, že nevíte, co je to příčestí. Já taky ne. A protože příliš často netrpíte, přestali jste používat trpný rod. A to ještě jeden z předků zaplevelil českou abecedu o písmena s háčky, čárkami a kroužky. Aspoň že ho za to upálili. O zcela zbytečných dvou i a třech u ani nemluvě. Co českých geniů mohlo něco vymyslet nebo vynalézt, kdyby se místo toho nemuselo biflovat vyňatá slova.

Taky si všimněte, že z češtiny pomalu mizí střední rod. Má to logiku. Je sranda, když jsou kluci s holkama nebo holky s holkama případně kluci s klukama. Ale co je za legraci s rodem středním? Tak padesátkrát za den slyšíte, že auta jely, letadla letěly, pole ležely ladem, čuňata zvracely a košťata to po nich uklízely.

To mi připomnělo historku z mé povinné školní docházky. Asi tak osmá třída. Ahoj holky! Jedna taková nafoukaná blondýnka: Hele, my nejsme žádný holky! A co jste? Děvčata!! Tak promiň děvče. A můžu se tě na něco zeptat? Co jsi mělo dneska k snídani? A co sis vzalo na sebe?

Všem klukům se to líbilo, ujalo se to a chytli se dokonce i spolužáci s laxnějším přístupem k vyučovacímu jazyku.

Co sis myslelo? To jsi napsalo moc pěkně. Nemělo bys sedět vzpřímeně? Nešlo bys se mnou do kina? (Samozřejmě nešlo.)

Stupňovalo se to a začali jsme to používat i při hodinách. Prosím, děvčata měla ten diktát lehčí. Horáčková odešlo k lékaři. (To už bylo i mluvnicky za.) Učitelé nechápali, o co kráčí, ale cítili ve vzduchu nějakou časovanou bombu a prchali hned se zazvoněním do sborovny. Tam to celé přestávky probírali. Korunu tomu dal tělocvikář, když řekl kolegyni: Ale děvče, nemělo by sis to tak brát.

Po čtrnácti dnech našeho gramatického teroru děvčata zkoušeně přilezla a prohlásila, že už jsou zase holky. Ale myslím si, že všichni z naší třídy ovládají střední rod jako nikdo. Čeština je sice chrám a tvrz, jak praví klasik, ale může to být také zákeřná zbraň.

Chutná vám víc kotlet nebo kotleta?

Čeština je jazyk genderově vyvážený.  Všech svých rodů si hledí. Většinou se nemůžeme splést. Je jasné, že drn je mužský, zatímco piksla je ženská. Tedy samozřejmě mluvnicky. Ale jsou slova, před kterým zaváhají í ostřílení jazykoborci. Já vždycky znejistím, když jedu na Moravu a před městem tipuji, je-li to ta nebo ten: Litovel, Kroměříž, Třebíč… V nouzi použiji pomůcku: je-li ve městě průmysl, tak podle vzoru stroj, pokud je tam víc kultury, tak píseň. Akorát Olomouc je tak velká, že mě to musí trknout.
Laskavá čeština nám někdy dává vybrat. Existují dvojice brambor – brambora, okurka – okurek nebo kotlet – kotleta. Která z těch slov jsou bližší vám?  A napadají vás další dvoukolejnosti?

ČEŠTINA NEDNEŠNÍ

Možná vám uniklo, že v češtině se zápor pojí s genitivem, čili druhým pádem koho čeho. Nikdo to nepoužívá, ale taky to nikdo nezrušil. Takže podle gramatického práva kotvíme někde v devatenáctém století. Použili jste snad někdy větu: „Máme doma citrony, avšak nemáme pomerančů.“ Nebo „Mám samé dobré známky, trojek jsem nedostal žádných.“  Spíše jste se s podobnými výrazivy nikdy nesetkali, protože, jak vás znám, povinnou školní četbu jste nehltali z per Karolíny Světlé nebo Vítězslava Hálka.  Když ano, považovali jste ji za starožitnost podobnou jako infinitiv končící na –ti.

Pokud tedy podobných jazykových archaismů neužíváte, nemějte z toho smutku.  

Vítr

29.4.2016 * Vítr v Česku může foukat, vát, vanout, dout, fičet nebo burácet. Složité, což? Kdybych nebyl Podřípec, nepochopím to do konce života. A těch zbytečných pádů! A to daje, dajíc, dajíce! Děvčata neseděly, ale seděla! Z cizinců se může dobrovolně učit česky jen debil, ťululum, blbec, trouba, kretén, trubka, pitomec, pošetilec, nerozuma, tupec, přitroublík, omezenec, tupec, naivka nebo hlupák.

<< PO >>

 Pohoštění je to, co zbude po hostech. * Když Hanka odejde, zbude po ní pohanka. * Požití je jiné jméno pro smrt. * Potrava vznikne po projetí zahrady sekačkou. * Pošuk je stav po milostné chvilce. * Postavení je to, co zbylo, když nám shořela chalupa.* Vojenská jednotka, která jde až na konci za rotou se jmenuje porota. * Smíchá-li se cement se zeleninou, vznikne pórobeton. * Pop je hláska, která jde po p – tedy q.  * Pomlčka je příval slov, který nastane po krátkém mlčení. * Polednice je nábytek, který přijde na místo vyhozené chladničky. * Popel je stav ženy, jejíž pel už odkvetl. * Pokus zůstane na kůži, když ovád odletí. * Pobyt zůstal z bytové jednotky po odchodu nepřizpůsobivé rodiny. * Poklady jsou nepříjemné informace o jednotlivci, které přijdou na řadu po velmi krátkém pozitivním hodnocení. * Porty jsou další místa, která lze na ženě líbat, když už jsou ústa nuda. *Poklony jsou další a další experimenty s DNA. * Pochody jsou ta následující jídla na opulentním obědě. *Pohoří je situace, kdy po zaznění smluveného signálu vyjíždějí hasičská auta. * Povyk je mylné oslovení osoby, které jinak tykáme. * Ponor je seveřan, který změnil národnost. * Potence často přichází tlustě. * Pohlavní věci se vyjednávají, až když jsou hlavní vyřešeny. * Postroj, je okamžik, kdy se začnou rojit poštovní zřízenci. * Počet je situace, když skončí diskuse na chatu. * Libuše byla pokrok. Vládla po tatínkovi. * Potěšení je zklamání, které vás čeká po dlouhém těšení. * Pomník je ryba, kterou ulovíte poté, co jste vytáhli mníka. * Podlaha – zlomená končetina už se zahojila a zpevnění bylo odstraněno.

Kladeč

19.7.2015 * Kladeč. Krásné české slovo. Obzvlášť když ho způsobíte v plurálu: kladeči lina, kladeči min, kladeči věnců,… To slovo je samo o sobě pozitivní už slovním základem klad. Po odchodu kladečů zůstává hladko, čisto, vyváženo. Tedy i lad, čili řád a harmonie z toho slova trčí. Kladeči lina už dávno lina nekladou, zbohatli jsme, zpanštěli. Už ani PVC nám nevoní, jestli tak nějaký ten kovral od zdi po zeď. Teď jsou v módě plovoucí podlahy. ale ty se nekladou, ty se spouštějí na hladinu. Kladeči min za sebou taky zanechávají čisto, hlavně od všeho živého. A kladeči věnců pak kladou k hrobům těch, co se v minových polích procházeli. Kladeči věnců  ve skutečnosti  věnce nepokládají. To činí dvé vojínů hradní stráže nebo jiné operetně elitní jednotky vojska. Pohybují se při tom zvláštním pohybem, který asi nenajdete v předpisu Vojsk-1-1 žádné armády na světě: pořadovým krokem stranou. Kladeči věnců nekladou; urovnají stuhy a pak ještě postojí v krátkém stoji spatném.

Zajímavé je, že kladečství je záležitost vysloveně mužská, feminismem ještě nepoznamenaná. Řekněte kladečka, a určitě se vám nevybaví lepá děva, zahrabávající minu pod drn. Spíš byste to tipli na nějaký stroj. Ostatně taky by to mohla být malá kladka. Přitom hmyzí maminy jsou kladečkami par excelence, želvy nevyjímaje. Některé jsou dokonce opatřeny kladélkem. A pokud vím, žádný kladeč věnců kladélko nemá. Jsou to dokonce i rybí dámy, co kladou. Nemám sice zbla vědomí, jak probíhá u kaprů pohlavní život, kladou však jistojistě. Namyšlený člověk samec se přitom ani neobtěžoval obšťastnit rybí paničky pojmenováním v ženském rodě; říká jim jednoduše jikrnáč.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“, kapitola Jazykobrusy.

Náš rodný jazyk.

27.6.2014 * Podle údajů z Bruselu drtivá většina evropských úředníků ovládá minimálně dva až tři (cizí) evropské jazyky. Bylo by zajímavé zjistit, u kolika z nich je jedním z těch cizích jazyků čeština. Obávám se, že by se to limitně blížilo nule.

Byla by to jistě další voda na mlýn českých eurofobů: Když euouřadové neumí česky, máme tu další důvod proč vystoupit z Evropské unie.
Ale zajímejme se spíš, proč tomu tak je. Ta malá zemička uprostřed Evropy asi není tak atraktivní, aby to někoho nutilo učit se česky. Ostatně portugalština, chorvatština nebo slovenština na tom asi nebudou o moc lépe.

Ovšem hlavní důvod je zřejmě ten, že jazyk český je těžký.

Všeobecně je čeština považována za nejtěžší jazyk v Evropě (a zcela jistě i v Antarktidě). Národní buditelé nám prostě nadrobili. I když složitost našeho jazyka se vyvinula dávno před nimi a možná husité vítězili nad křižáky proto, že měli zvládnutou shodu podmětu s přísudkem, kondicionály a vyňatá slova.

Čeština je prostě složitá a my si navíc na její složitosti zakládáme. Vždycky, když někdo přijde s návrhem na sebemenší zjednodušení, zvedne se taková smršť odporu, že to autora odfoukne až někam do pohraničí.

Paradoxně minimálně polovina Čechů česky neumí. Sledujeme-li jejich písemné projevy (o těch mluvených raději nemluvě), je to utrpení. Příčiny (kromě oné složitosti jazyka) jsou rozmanité. Přibližně od poloviny minulého století se jazyk bortil a pošlapával. Za komunistů bylo ctí mluvit tak nějak lidově a boj za mír byl důležitější než nějaké to tvrdé y. Ani tehdy ani dnes to není s výukou mateřského jazyka valné. Učitelé by snad uměli učit, ale nedokáží žákům předat motivaci, proč by měli ten složitý jazyk zvládat. A protože počítač dnes mají i blbci, hemží se to v internetových diskusích jazykovými perlami. Když to zkusíte autorovi komentu vytknout, odpoví vám, že než nějaký blbí pravopis je důležitější, že autor článku je debyl.

Ukazuje se, že naučit se anglicky je pro mladé lidi jednodušší než naučit se mateřštině. A naše literatura si libuje v nespisovnosti s pocitem, že jinak by to nikdo nečetl.

Myslím, že je na čase český jazyk v zájmu zachování jeho existence začít zjednodušovat. Začal bych zrušením tvrdého y. Přestaly by chyby ve shodě podmětu a přísudku, ve vyňatých slovech a hlavně v těch nevyňatých. Na odstřel je ů. K čemů jsou nám dvě dlouhá u, když se obě vyslovují stejně? Přechodníky bych zákazal, protože 90% Čechů je neumí použít. A nejsou ochotni se to naučit. Není těch sedm pádů moc? Většina jazyků si vystačí se třemi nebo čtyřmi.

Pokud chceme, aby čeština dál žila, je nutné s tím něco začít dělat. Jinak se pro svou složitost rozpustí v evropštině a skončí časem ve skanzenu jako jazyk Lužických Srbů.

Přestaňte pudit.

„Něco mě tam pudilo.“ „Měla vytrvalé puzení.“ „Konečně jsme krtka vypudili ze zahrady.“ „Zapudil svou nevěrnou manželku.“

To se nám to pudí. Pud je slovo je slovanského původu a znamená starou ruskou váhovou jednotku. S ním souvisí přídavné jméno pudový. Například pudové závaží.

Řeknete-li o někom, že je pudivítr, znamená to, že je tak lehký, má tak málo pudů, že ho odnese vítr. Přechýlený tvar pudivítra by se nám často hodil k popisu přísilničních krásek, ale nevžil se.

Když někoho pudy moc tíží, tak se rozpudí a není k zapuzení.

Nějak pudově cítím, že slovo pudit nemá nic společného se slovem půda, ani ve smyslu agronomickém, ani architektonickém. Ono je vůbec zvláštní, že tato dvě stejnoznějící slova (po našem homonyma) nabrala tak protichůdných významů. Snad si Staroslované sypali prsť na strop kvůli zateplení. V šestém století našeho letopočtu byl totiž v centru  Staroslověnska katastrofální nedostatek polystyrenu. Třeba se chystali na tom stropě pěstovat i nějaké rostliny, jenže jim nedošlo, že až bude objekt zastřešen, nebude na půdě ani napršeno, ani osluněno.

Vztah k půdě měl pro naše předky rozhodující význam. Ne nadarmo si Jan Amos nosil pytlík s českou prstí po celé Evropě. A kde ten sáček položil, tam byla jeho vlast.

Nám moderním Slovanům pudy nějak zakrněly. Když mám mluvit za chlapy, máme už jen takové malé pudíky.

Tratoliště

 3.11.2013 * V žádném slovníku cizích slov ho nenajdete, protože to je české slovo jak kráva. Znamená rovný terén nejčastěji někde v intravilánu, tedy obvykle polnost, nasycenou nějakou tekutinou. V praxi se vždycky uvádí, jakou tekutinou je tratoliště napuštěno. Tak kupříkladu tratoliště krve.

V tratolišti velmi často někdo leží. Většinou se tu umírá, když tratoliště krve samoobslužně vytvořil nějaký raněný.  V tratolišti piva nebo rumu se leží a chlemtá, dokud to jde. Naopak do tratoliště kyseliny sírové se lehat nedoporučuje.

Jak tratoliště vzniká? Třeba když se převrhne cisterna s pivem do pole. Lze si představit, že krevní tratoliště by mohlo vzniknout převržením vozidla převážejícího transfúze, ale to by byla mimořádně výjimečná událost. Spíš se tratoliště krve tvoří v bitvách. Nelze si ovšem představovat, že jeden zraněný či mrtvý vojín vytvoří z vlastních pěti šesti litrů tratoliště. To je jak plivnout do Balatonu. Mrtvol musí být hromady, poházené bez ladu a skladu na bojišti. Teprve pod nimi můžete hledat tratoliště.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“ viz Moje knihy a o mně.

Nemelem, nemelem.

31.10.2013 * Vytanula mi nedávno na mysl jedna píseň. Je to zvláštní: něco tane a tane, až to nakonec vytane. Někdy se tanoucí stébla chytá, aby vytanul. U písní může být vytanutí někdy nepříjemné, to když vytanuvší melodie se vám opakovaně vnucuje celý den. Ať děláte, co děláte, nedokážete ji zatanout. A je skoro pravidlem, že ty nezatanutelné písně jsou ty nejblbější.

Tentokrát mi vytanula píseň Némelem, némelem, sebrala nám voda mlejn. Což je v souvislosti s pravidelnými povodněmi celkem pochopitelné. Můžete kritizovat jedince, co si po minulých záplavách postavili dům přímo na břehu. Jenže postavit mlýn (vodní) na kopci je z technologického hlediska blbost. Takže se může přihodit, že voda sebere mlýn, všechna kola a další příslušenství, dokonce i pilu s vantrokama. Čímž pádem je mlýn mimo provoz a obyvatelstvu nezbývá než dočasně přejít na velmi zdravou celozrnou dietu.

Jakmile voda začne klesat, přestane klesat mlynářova mysl. Sebere rodinu, stárky, mládky,  prášky a ostatní personál a jme se budovat mlýn nový, ještě lepší a krásnější. (My to máme v genech, moji předkové byli po několik generací mlynáři.)

Zbuduje se nová mlýnice, připojí se nová kola, mlýnský kámen naštěstí při jeho váze neodplaval. Vedle mlýna se postaví pila, co ji taky vzala voda. Problém nastane až s vantrokama. Máte někdo tušení, co to jsou? Já vůbec.

Nuže hledejme. Nemá cenu hledat ve slovníku cizích slov, protože vantroky je slovo české jak kráva. Etymologický slovník a Slovník nespisovné češtiny shodně uvádějí, že vantroky jsou dřevěný žlab vedoucí vodu těsně před tím, než padá na mlýnské kolo. A máme to. Můžeme dostavět i vantroky a mlýn je zase jako ze škatulky. Přijíždějí rolníci se zrnem, zařízení vrže a rachotí, ve mlýnici je veselo a my si zpíváme Melem, melem.

Až do příští povodně.

Střední rod

26.6.2013 * Čeština je prý po čínštině druhý nejtěžší jazyk na světě. No nevím. K finštině jsem se nedostal blíž než na několik námořních mílí, takže nemohu porovnávat. Ovšem všichni mě utěšovali, že bych to zvládl, že finština je dost podobná maďarštině. Ani po tomhle ujištění jsem se finsky nezačal učit.

Zpět k mateřštině. Právě ta obtížnost je asi příčinou, proč se mnohem víc lidí na světě učí anglicky než česky. Angličtina je fakt ízy a většina pohodlných obyvatel planety zvolí samozřejmě ten  nejprimitivnější jazyk. Jen aby měla co napsat do žádosti o zaměstnání. O to víc mě mrzí, že zrovna Briti nejsou schopni se ten svůj jazyk naučit pořádně. Kdykoliv na mě promluví, nerozumím jim asi slovo.

Znovu k mateřštině. Právě ta složitost našeho jazyka způsobila, že se sám začal zjednodušovat. Naši předci, když tu řeč tvořili a kodifikovali, ji udělali schválně složitou, aby nikdo nerozuměl. Když my nerozumíme cizákům, tak proč by měli oni rozumět nám. Důsledkem je, že jí nerozumíme sami. Přechodníky už dávno nikdo nepoužívá, a když je použije, tak se ztrapní, protože blbě. Vsadím se, že nevíte, co je to příčestí. Já taky ne. A protože příliš často netrpíte, přestali jste používat trpný rod. A to ještě jeden z předků zaplevelil českou abecedu o písmena s háčky, čárkami a kroužky. Aspoň že ho za to upálili. O zcela zbytečných dvou i a třech u ani nemluvě. Co českých geniů mohlo něco vymyslet nebo vynalézt, kdyby se místo toho nemuselo biflovat vyňatá slova.

Taky si všimněte, že z češtiny pomalu mizí střední rod. Má to logiku. Je sranda, když jsou kluci s holkama nebo holky s holkama případně kluci s klukama. Ale co je za legraci s rodem středním? Tak padesátkrát za den slyšíte, že auta jely, letadla letěly, pole ležely ladem, čuňata zvracely a košťata to po nich uklízely.

To mi připomnělo historku z mé povinné školní docházky. Asi tak osmá třída. Ahoj holky! Jedna taková nafoukaná blondýnka: Hele, my nejsme žádný holky! A co jste? Děvčata!! Tak promiň děvče. A můžu se tě na něco zeptat? Co jsi mělo dneska k snídani? A co sis vzalo na sebe?

Všem klukům se to líbilo, ujalo se to a chytli se dokonce i spolužáci s laxnějším přístupem k vyučovacímu jazyku.

Co sis myslelo? To jsi napsalo moc pěkně. Nemělo bys sedět vzpřímeně? Nešlo bys se mnou do kina? (Samozřejmě nešlo.)

Stupňovalo se to a začali jsme to používat i při hodinách. Prosím, děvčata měla ten diktát lehčí. Horáčková odešlo k lékaři. (To už bylo mluvnicky za.) Učitelé nechápali, o co kráčí, ale cítili ve vzduchu nějakou časovanou bombu a prchali hned se zazvoněním do sborovny. Tam to celé přestávky probírali. Korunu tomu dal tělocvikář, když řekl kolegyni: Ale děvče, nemělo by sis to tak brát.

Po čtrnácti dnech našeho gramatického teroru děvčata zkoušeně přilezla a prohlásila, že už jsou zase holky. Ale myslím si, že všichni z naší třídy ovládají střední rod jako nikdo. Čeština je sice chrám a tvrz, jak praví klasik, ale může to být také zákeřná zbraň.

Zvíci.

26.5.2013 * Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Klady a zápory češtiny.

23.2.2013 * Ne, nechci psát o tom, že čeština je asi nejsložitějším jazykem na světě, a když ne, tak aspoň v Evropské unii. To i maďarština je jednodušší, protože jsem v ní objevil několik českých slov. Složitost našeho jazyka má tu vlastnost, že se jí nenaučí ani většina Čechů, natož pak cizinec. Takže nám do toho tady nemůže moc kecat. Navíc ho holé lebky snadno poznají podle mluvy, i když nevypadá černě nebo turbanovitě.

Taky nechci naštvat své protestantské spoluobčany tvrzením, že Husova úprava byla kolosální pitomost, že nám ty háčky a čárky byl čert dlužen. Ale možná, že to tenkrát vymyslel nějaký ministerský úředník a na Husa to svedli, až po té, co byl zpopelněn.

Ale k věci. Každý jazyk dělá společnost matematice. A základem matematiky jsou čísla kladná a záporná. (I nula může být kladná nebo záporná, jak jsem se dozvěděl od našeho ministra financí, který často mluví o kladné nule.) Kde se to vzalo? Kladné je od slova kláda. Kláda se klade na zem. Dokud je stromem, neklade se. Kláda na sport je kladina. Věci se pokládají na zem, aby to bylo bezpečné a nic se nesesulo. To je příkladná situace, všechno je důkladně položeno, někdy dost nákladně. Někdy ale sesutí hrozí. Pak se to musí zapřít. Zapírá se to pochopitelně záporem. To je tyč, která se vzepře, aby sesutí nenastalo. Takový zápor neleží, ale trčí. Zapírat může zločinec, nevěrný manžel nebo líná hospodyně, která nepere pořádně s práškem z reklamy, ale jenom zapírá.

Takže už jste to snad pochopili. Záporná čísla existují proto, aby se ta kladná nesesypala.

Jediné, co jsem zatím nepobral , proč se město u Prahy jmenuje Kladno. Aby to bylo vyvážené, muselo by na druhé straně Prahy ležet město Záporno. Vlastně by nemohlo ležet, když není kladné. Muselo by trčet.