Jaromír Komorous

Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“

<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:

 „Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.

Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení. 

Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své. 

Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“

Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>

Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.

Sociální demokraté

Sociální demokraté ve všech evropských volbách postupně prohrávají. Čím to může být? Stará sociální demokracie už nemá co nabídnou, sázka na výši platů pracujících nevychází v čase, kdy je jejich situace lepší než kdykoliv předtím. A i pomalejší dělník chápe, že Zaorálek může vykřikovat co chce, ale že zaměstnancům se může dařit, když se daří firmám. Třídní boj skončil. A tak nastupuje nová vlna sociální demokracie: Nová levice. Pacifismus, multikulturalismus, feminismu, rovnosti pohlaví ras či národů, práva sexuálních menšin, globální oteplování. Dientsbier, Marksová, Valachová, Matěj Stropnický, a nejen. Myslíte, že právě tohle bude přitažlivé téma pro voliče?

Před víkendem.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * „Dnes mají sexuální menšiny veškerý komfort, jsme vyspělá a tolerantní země. Tyto kampaně, které si vymýšlejí sluníčkáři, povedou jen k tomu, že se většinová společnost na menšiny naštve,“ předpovídá novinář Jiří Doležal. * Místa v továrnách postupně zmizí a lidé se budou muset přesunout do služeb, zaznělo mimo jiné na konferenci Já Robot, pořádané společností Economia. * Ženy v armádě KLDR nemenstruují. * Ruský armádní web se omluvil za lživý článek o invazi 1968. Podle Zemana ho psal šílenec s vylízaným mozkem. Možná pomoc Ruska Zemanovi pro prezidentské volby, nemyslíte? * Lobbista Roman Janoušek nenastoupil do věznice. A Klinika taky není vyklizená. Právní stát jako vyšitý. * Na Českém slavíku došlo k překvapení – ceny dostali Karel Gott, Lucie Bílá a skupina Kabát.