Dnes ani nepadaly
teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co
pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i
poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně
nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák.
Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už
dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a
fotbal už taky skončil.
Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje
z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu
odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev je mnohem smířlivější,
agresivita trylků se zjevně snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt
ticho.
Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv.
Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako
lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo
společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná
odznova a už poznávám melodii i některá slova.
„We Are The Champions!“, nese se údolím.
Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme.
Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí
zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku.
Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se.
Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je
stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí
častěji.
Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.