Čínský horoskop nás ujišťuje že rok 2019 byl rokem prasete. Ale skutečnost je jiná: dvoutisícídevatenáctý byl rokem Grety. Mohli jsme v přímém přenosu sledovat každý její projev, a dokonce i její kolumbovskou pouť do Nového světa. Málem získala Nobelovu cenu míru a to, že ji nedostala, značně popudilo její příznivce.
Jedni Grétu zvedají do nebes, protože konečně zamířila pozornost světa k záchraně umírající planety. Druzí ji nenávidí, neboť otevírá Pandořinu skříňku astronomických výdajů na zcela nejasný výsledek. Třetí ji litují jako oběť a loutku rodičů a PR agentur, i když oni uznávají, že aspoň na začátku to holka myslela dobře a že myšlením mnohých to mohlo pohnout.
Evropská unie už vymýšlí mnohá opatření a obrovské investice do uhlíkové rovnováhy. Evropany to bude stát velké peníze, které by mohly být věnovány na mnoho užitečných věcí, například na ochranu přírody. Všechny ostatní kontinenty to zdálky pozorují, myslí si svoje, znečišťují a bohatnou.

Druhou nejdůležitější světovou událostí 2019 je válka mezi Ruskou federací a obcí Řeporyje. Zatím to nevypadá na horkou fázi ani na nový jednadvacátý srpen. Rusko už není Sovětský svaz a Varšavská smlouva a o obranu Řeporyjí by si ruská vojska vylámala zuby. Celkově česká mezinárodní politika se naklání na dobrou stranu. Praha vypověděla smlouvu s Čínou, předseda Senátu pojede na Tajwan, český prezident se hrubě obořil na Ruské ministerstvo zahraničí a Putin to zažehluje pozvánkou k 75. výročí konce 2WW v Evropě. A taky byla radost pohledět, jak komunisti zuřili, když jsme si schválili jednadvacátý srpen jako památný den.

Nový Evropský parlament nám nějak přestal být nakloněn, nechce dávat megadotace podniku Agrofert. Ministři ANO jako hrací strojek opakují mantru, že premiér není ve střetu zájmu. Ono je celkem jedno, jestli je nebo není, jestli kradl nebo nekradl, jestli byl nebo nebyl estébák. I když se mu prokáže, že zavraždil deset malých dětí, třicet procent Čechů ho stejně bude volit. A naše milá protibabišovská fronta se nikdy nespojí a nerozhoupe k nějaké akci, protože na svém maličkém písečku je každý politik za hvězdu a na větším se dá přehlédnout.

Většina technologického světa se vyhýbá čínské firmě Huawei, kdosi vypozoroval v jejím vybavení špionážní software. Ale čeští politici Huawei doporučují, takže zůstávejme v klidu. Z medií se denně dozvídáme, že se na nás hrne umělá inteligence, která bude všechno provozovat, ale i řídit. Moc si nedovedeme představit, co to je a co to umí. Ale už se dozvídáme, kolik lidí přijde o práci a kolik nových pracovních míst to přinese.  Ale my Češi se o to začneme zajímat, až když to Nepál a Paraguay budou mít odzkoušené. Do čeho se naopak hrne celá Evropa, jsou elektroauta. To je fajn, průměrné stáří automobilů v Česku (čtvrté nejhorší v Evropě) je 14,8 roku. Takže jsme na ty elektroauta netěšeni. Akorát se to možná mělo nejdřív vyzkoušet než to začít chrlit. Jsou zatím poněkud drahá, mají krátký dojezd, chybí síť dobíječek. A občas, když vzplanou, zaměstnají hasiče na celé čtyři dny. Ale pozitivní na tom je, že to komusi přinese enormně velké zisky. Jako jsme si už ověřili u solárních elektráren a řepky.

Jo a taky jste si nemohli nevšimnout, že dramaticky ubývá hmyzu. Někdo míní, že to má na svědomí vlnění z mobilů, jiní, že rozlehlá pole řepky, a další, že chemie všude kolem nás. A memento zní, že my ten hmyz moc dlouho přežít nemůžeme.

Tak snad ten 2019 byl dobrý. A když ne dobrý, tak aspoň zajímavý. Snad i ten další bude dobrý a zajímavý. A bude fajn, pokud nebudeme své osudy řídit podle čínských horoskopů.

Nikdy nebylo tolik informací. Jsme jimi postupně zavalováni. Představuji si to tak, jako když sedíte na louce, která byla určena ke svozu odpadu. Přijíždějí kukavozy a chrlí na vás svůj náklad a postupně vás zasypávají, až se v tom sajrajtu udusíte.

V záplavě informací nemáme informace žádné. Natož abychom je dokázali analyzovat a něco z nich vyvodit.

Pusťte si televizi. Co vám zůstane po poslechu čtyřiceti minut zpráv? Že se někde srazila dvě auta? Nějaká celebrita se opila na večírku? Narodila se koťátka? Tohle všechno naštěstí zapomenete ještě dřív, než dozní dotyčný příspěvek. Ztratili jste čtyřicet minut života a nedozvěděli jste se vůbec nic, co by stálo za uložení na váš harddisk v hlavě.

Máte šedesát televizních programů. Nevyberete si; jeden je blbější než druhý. Přepínáte, a vlastně už vůbec nevíte, co sledujete. Vlastně už vůbec nic nesledujete.
Nepotřebujete TV sledovat. Ale potřebujete ji mít puštěnou. Pro pocit, že by vám něco uniklo. Stalo se z vás multitaskingové zařízení: můžete při puštěné televizi studovat, jíst, žehlit, bavit se po telefonu s kamarádkou. Možná i číst knížku nebo se při televizi milovat.   

Přepněte na internet. Co dnes uvařila k obědu kamarádka z Facebooku. Jak se přátelé někde včera krásně opili. Přidáte smajlíka, ani nevíte proč. Snad aby se o vás vědělo.  Třicet let staré vtipy viděné pořád dokola, protože všichni je sdílejí. Co všechno škodí našemu organismu. Jak nás zabíjejí potraviny a vlnění z mobilů. Zaručené návody na hubnutí a na růst vlasů. A zase ta koťátka…

SMS od kamarádky, že zrovna peče bábovku. Rozumíte: nezve nikoho na bábovku, jen potřebuje do světa pustit informaci, že peče bábovku.

Škola vás zasypává nekonečným množstvím informací, o kterém my starší už víme, že je nikdy v životě nebudete potřebovat. Taky se je většinou naučíte jen do zkoušky a pak okamžitě nastává proces vymazávání. Váš harddisk v hlavě není nafukovací, a hlavně nedá se vyměnit za větší.

Málokdo se dá pro záchranu svého duševního zdraví tou cestou, že by prodal televizor, počítač, telefon a odstěhoval se někam k lesu. Tak nezbývá než apelovat na vědce: Vymysleli jste už atomovou bombu, lék na rakovinu i 3D tiskárny. Tak rychle vymyslete třídičku informací. Člověk si ji zapne a bude dostávat jen ty důležité zprávy. Vše ostatní se bude okamžitě mazat. Jenže: zvládneme ještě milování bez puštěné telky?

Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. A u chlapů je to asi podobné v bledě modrém.  

Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami a vůbec s nevyčnívači je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké titulky, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace, skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident… 

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad peripetiemi nějaké mladé celebritální hvězdičky. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Někdo to zaplatí

Je možné, že se lidé nechají přesvědčit, že elektromobil je lepší než auto se spalovacím motorem, a začnou si elektroauta houfně kupovat.

Je velmi nepravděpodobné, že by se tak rozhodovali na základě výzev ekonadšenců nebo hesel na transparentech ekologických demonstrací. Bez zásahu státu to asi nepůjde.

Stát může občanům nabízet výhodné bezúročné půjčky nebo rovnou dotace na nákup elektrovozidel. Čím vyšší bude cena vozů, tím vyššími částkami bude nutno mířit na tuto podporu, aby byla účinná.
Stát může elektroautům odpustit dálniční známky nebo (města) poplatky za parkování. Dojde k výpadku příjmů.
Stát bude budovat rozsáhlou síť dobíjecích stanic, což si v řadě případů vyžádá stavební úpravy v podobě posilování kabelové sítě. Rozkopané chodníky a náklady v astronomické výši.
Stát bude muset zajistit zdroje elektřiny pro dobíjení. Jaderné bloky se za krátkou dobu nepostaví, bude asi nutné odložit odstavení uhelných elektráren se všemi ekologickými důsledky a náklady.
Stát bude nucen řešit ekologickou likvidaci starých baterií. Možná ne hned, ale něco ho to bude stát.
Stát bude postaven před skutečnost, že automobilky budou v rámci přechodu na elektromobilitu propouštět větší množství zaměstnanců (AUDI plánuje v nejbližších letech propustit 9500 lidí, nových zaměstnanců prý přijme maximálně 2000). Pro stát se tím otevírá povinnost vyplácet podpory v nezaměstnanosti, hradit rekvalifikační kursy a další programy.
Stát bude muset udržovat v pohotovosti vysoké stavy hasičů. Elektromobily velmi dobře hoří.  
Významnou příjmovou položku státu tvoří spotřební daň na paliva. S poklesem prodaných paliv bude klesat i výnos této daně.

Stát žádné peníze navíc nemá (ba ani téměř žádné rezervy) a je na místě se ptát, kde na to všechno vezme. Vezme to daňovým poplatníkům, zvýší daně. Zaplatí to obyvatelé, třeba nebude ani na zvyšování důchodů. Stát si také může na to všechno půjčit a nechá to zaplatit ty, v jejichž jménu se tohle všechno prý děje: budoucí generace.

Od neděle do neděle se smrskává Advent, takže už brzo budou Vánoce. Někteří z nás zapalují svíčky na věnci, tiše si přemýšlejí o věcech a o svých blízkých. Děti se těší na Merkura nebo na tablet. Ostatní bojují o místo k zaparkování před hypermarkety a ty pak berou útokem. Obchodníci hlásí tržby o deset procent vyšší než před rokem. Ale o tom, jak se Češi mají mizerně, dnes psát nechci.

Je tu ještě jedna rovina svátků, ta politická. Nebo chcete-li Vánoce na náměstích.  Ve velkých i středních městech i v kdejakém Prdelákově stojí na náměstí ověnčený smrk. A když se smrkne, rozežhne se za hlaholu pištců nebo pozounérů. Ale to není vše. Strom je obsypán boudami a budkami plnými pochutin, sladkostí, pyrotechniky a dále zboží zcela zbytečného, nevkusného a nepotřebného, jenže roztomilého.

Aby občané přišli a v budkách utratili peníze (a netvařme se, že někteří radní nemají prstík na vánočním penězotoku), způsobí se pod smrkem hudba. A ne nějaká reprodukovaná nebo dětičky s koledami. Naopak kapely věhlasných jmen. Ty nejsou nejlevnější, ale byznysu se to vyplatí. Na pódiu mrznou muzikanti, zkřehlými prstíky drndají do strun a vydají ze sebe tak 30% umění a energie, kterou by vám předali na koncertě v klubu.

Pod pódiem se přitom lidé procházejí, baví se, nakukují ke stánkům a popíjejí. Většinou ani nezatleskají, protože kelímek se svařákem není kam odložit. Ale když dojdou domů, pochlubí se sousedce, jak bylo hvězdně a že jsme viděli, představte si….

Protože jsem z branže a vím, co co stojí, zírám, co v každém městě proteče vánočně peněz do kanalizace. Z rozpočtu za ten jeden nebo dva vánoční týdny by mohly v onom městě slušně žít dva tři dobré kluby. Tam by mohly být pro návštěvníky nachystány skutečné kulturní zážitky. Nachystány nejsou; nejsou peníze. Ty jsou na přemrzlá vystoupení většinou už dávno odtroubených hvězdiček, opentlená vůní skořice, purpury a falešného dojímání.

Strach! Srážka Země s meteoritem, pandemie zatím neznámé smrtelné choroby, jaderné rakety v rukou šílenců, mizení rostlin i živočichů z povrchu planety, neschopnost lidské smečky rodit potomky… Nebo ztráta zaměstnání, střechy nad hlavou, rozchod s milovaným člověkem, smrt v rodině, neléčitelná nemoc…                        

Z toho všeho a z desítek dalších věcí můžeme mít strach. Každý člověk může mít žebříček svých strachů sestaven jinak. Já například se ze všeho nejvíc bojím fanatiků.

Asi si pod slovem fanatik představíte náboženského blouznivce, člena nějaké sekty. Někdo mu vymyl mozek. Jenže pak jsou i případy, kdy si ho vymyl sám.

Moderní fanatici jsou různí. Třeba ti s holou hlavou a v bombrech, řvaním oznamující, že nic než národ. Zdá se ale, že od předchozích dekád jejich záruční lhůta vypršela a policie je už honí jen kvůli nášivkám na rukávech.
Skutečný strach mám ale z těch z opačného konce, kteří chtějí změnit svět. A s tím máme my starší bohužel ty nejhorší zkušenosti.

Ti fanatici by si nikdy nepřipustili, že jejich fanatismus je zlý vůči lidem. Zásadně chtějí zařizovat věci tak, aby se lidem provádělo dobro. Ovšem dobro, jaké si představují oni. Vždyť třeba poručit větru a dešti a horku je vůči lidstvu přece láskyplné! Kdo to nepřijme, je nepřítel. Takový člověk se musí zesměšnit, odsoudit. Vyhostit ze „slušné“ společnosti. Do slovníku přistál nový pojem: dobroserové.

Po rozpadu totalit jsme zadoufali, že svět se poučil a žádný fanatismus už nepotkáme. Mýlili jsme se. Fanatismus je zpátky, ideologicky organizovaný jako žádné náboženství před ním.

Diskuse s fanatikem nemá smysl. Věří jenom své jedné naučené pravdě. Co se do ní nevejde, je nepravda, hoax, tvrzení někoho bezvýznamného nebo blbost. Jak mohou být odpůrci tak hloupí, když je všechno křišťálově jasné! Člověk s jiným názorem je [nevhodný výraz!].

Vidíme to v západní společnosti i v našich internetových diskusích. Dnes už se v demokratické společnosti nedá popravovat nebo věznit za jiné názory. Ale zesměšňovat, denunciovat, vypískat či arogantně ponižovat lze. Stejně jako pořádat štvanice nebo připravit někoho o zaměstnání. A přitom hlásat svobodu. Nový levicový světový názor. I k tomu osvobození pracujícího lidu se třeba taky dopracujeme.

Občas se mi zdá, že někde uprostřed Belgie je město Kocourkov, kde jeho radní, nebo chcete-li komisaři, vymýšlejí kraviny a z nějakého neznámého důvodu je vnucují širokému okolí.

Já vím, v krajině je plno malých Kocourkovů, které vymýšlejí kraviny rovněž, a když se obyvatelstvo bouří, tvrdí, že to je příkaz shora, z toho velkého Kocourkova.

Ovšem i ten velký Kocourkov má pomazánkové máslo na hlavě. Před časem tam vymysleli už asi patnáctou směrnici, kolik takové osobní auto smí ze svého výfuku vyfoukat zplodin, česky exhalací. Nad tou poslední směrnicí vrtěli hlavou všichni, co spalovacím motorům rozumějí. Vypadlo z nich, že to se nedá splnit v žádném případě, že to odporuje fyzikálním zákonům. Ale v tom městě uprostřed Belgie vědí, že politické zákony a směrnice jsou nad těmi fyzikálními a přes to nejede vlak. Ale aby ukázali vlídnou tvář, nabídli výrobcům automobilů návrh: elektromobily neprodukují exhalace žádné (pro nezasvěcené elektromobily jsou poháněny třením liščího ohonu o ebonitovou tyč), takže když budete vyrábět elektromobily, tak můžete dělat i ta vaše špinavá auta. Pak se to zprůměruje, ty exhalace, abyste se vešli do té naší směrnice.

Ona ta ekologie už dávno vědeckým oborem, není starostí o planetu, o životní prostředí, dobrý život ve vzduchu, u země i na vodě. Ona ta ekologie už je jen a jen politikum, mocenský nástroj. A nedivme se, že taky něčí skvělý byznys. Ale ta Evropská unie je pořád dobrá myšlenka. Jen by to asi chtělo jiné radní.

Neslavnější tuzemská akce ekologického hnutí je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Za poměrně krátké období ve srovnání s existencí planety Země, se tato planeta oteplila. Zatím to nevypadá nijak dramaticky, ale stihli jsme si všimnout, že jsme v nedávné minulosti udělali spoustu chyb. Rozorali jsme meze, meliorovali vlhko, narovnali koryta řek, betonovali nádvoří, pěstujeme plantáže řepky a necháváme lesní monokultury sežrat broukem. Teď začínáme ty chyby klopotně napravovat. Tolik praktická stránka problému.

Dá se to ovšem i zpolitizovat. Valí se na nás jeden klimatický summit za druhým v exotických koutech světa. Kjótský protokol střídá dohoda z Paříže. Greta Thurnbergová nás kárá naštvaným hlasem. A školáci v pátek vyrážejí místo do školy na náměstí protestovat proti klimatu.

Možná to všechno stále nestačí nebo nejsou ty hlasy dost hlasité. Tak se vynořilo hnutí Extinction Rebellion (XR). To už na nás nebude tak mírné, protože za klima bude bojovat. Kusé zprávy hovoří o řadě tvrdých protestů v mnohých zemích. Z médií nám zatím probleskují snímky červenofialových maškar v pohřebním průvodu. Hnutí se už propracovalo do Česka, ale tady to zatím místo rozsévání strachu vypadá zábavně. Neslavnější tuzemská akce je příběh, jak se členové hnutí namazali vteřinovým lepidlem a zalehli na magistrálu před Národním muzeem. Policisté je v zájmu obnovení provozu museli odstraňovat z vozovky pomocí ředidla.

Víc než jejich sporadické akce ovšem zaujmou jejich proklamované cíle. Hnutí předkládá vládám tři požadavky – vyhlásit stav klimatické nouze, dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2025 a sestavit komisi pro demokratickou kontrolu vládních kroků v otázce klimatické krize z občanů losovaných nebo jaksi jinak náhodně vybíraných. Klimatické nouze už jsme dosáhli v Praze 7. Bezuhlíkatý rok 2025 je technologicky nesmyslný a nedá se stihnout. A ta komise…

Hnutí vyhlašuje boj za radikální změnu systému. Staví se proti parlamentní demokracii a kapitalismu, proti majetkové nerovnosti. Zelení a rudí zároveň. V zemi, kde jsme čtyřicet let prožívali reálný socialismus, ale asi moc úrodné půdy pro své záměry nenajdou.

Z jubilejního víkendu jsem si odnášel – tak jako zřejmě většina zúčastněných – skvělé pocity. Sdílená radost, souznění i probouzení občanské společnosti. Podobné reakce vládly i internetem. Pak zazněl na síti podivný tón a začal to nadšení a odhodlání zamlžovat. Pískalo se na Václava Klause mladšího! Přišel s kytkou, dítětem, kamerou a houfcem příznivců, kteří mu rozráželi cestu. Pískot byl opravdu silný, mnohohlasý.

Že se taková věc nelíbí fanouškům Trikolory a jim podobným, neudivuje a je to vlastně v pořádku. A oni by jistě naopak hvízdali kdykoliv na kohokoliv, na koho jim vůdce ukáže.

Zvláštní bylo, že se hvízdání nelíbilo některým lidem z opačného břehu. Nikoliv ta zřetelná provokace VKml, s kytkou k oné myšlence Listopadu, na kterou jinak útočí a znevažuje, kudy chodí. Ale to, že lidé nesouhlasně pískali. Byly to jednotlivé hlasy „kritiků“, ale následné diskuse na Facebooku přetékaly.

Cítil jsem v těch hlasech přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti. Nikdo z nich vůdce Trikolory nehájil, ale vyjádřený nesouhlas jim vadí. Přítomní lidé v epicentru dění podle nich zřejmě měli mlčet. Jenže kdo mlčí, souhlasí. A s tím máme v české historii s českými povahami poměrně dost zkušeností.

Neděle na Národní třídě rozhodně nebyla pietním aktem, jak naznačovali tihle morální nadřazenci. Byla to oslava i demonstrace. A hvízdat a skandovat na demonstraci na něco, co se mi nelíbí, je velmi na místě. Na rozdíl od většiny světa nerozbíjíme výlohy, nezapalujeme auta. Ale není důvod chovat se jako slečny z penzionátu.

 Politika má mnohem blíž k fotbalu než ke koncertu komorního kvarteta. A stejně jako v kopané se fauly pískat musí. Tahle akce VKml nebyla jeho faulem prvním ani posledním. A je dobře, že ten faul byl na místě odpískán.

Fascinuje mě pokaždé, jakou vážnou pozornost politici, novináři i lidé kolem věnují zveřejněným volebním průzkumům. Výsledky se k nám dostávají několikrát měsíčně podle toho, jak roste počet výzkumných agentur.

Jejich výzkumy se liší použitými statistickými metodami, velikostí vzorku dotazovaných a jeho strukturou. A samozřejmě také tím, kdo výzkum zadává a co chce vědět.

I výsledky se liší. Někdy přiměřeně, jindy značně. Ze všeho nejspolehlivější je fakt, že všechny ty prognózy a žebříčky se dramaticky míjí s tím, jak potom skutečně dopadnou volby.  Přesto jsou všichni zainteresovaní přilepeni k obrazovkám, hodnotí a rozebírají ta čísla. Příznivci se radují, když jejich strana dosáhne 5,5 %, nebo smutní, když má čtyři a půl. Horší ovšem je, když si volič přečte těch 4,5 % a rozhodne se stranu nevolit, protože by jeho hlas mohl spadnout do kanálu. A pak si drbe hlavu, když ve skutečných volbách strana sáhne na procent jedenáct.

Kromě této tzv. náhodné, výběrové nebo také statistické chyby ale existuje i nenáhodná chyba, která odráží zejména skutečnost, že respondenti dotazníkového šetření nejsou vybráni zcela náhodně, ne všichni potenciální respondenti jsou tazateli zastiženi, jsou ochotni odpovědět, a také ne všichni odpoví pravdivě. A že by se snaživí průzkumníci někdy pokoušeli přiblížit výsledky přání zadavatele průzkumu?

V součtu chyb se může 30 % výsledek pohybovat v rozmezí 22-38 %. Podobně v sumě těch chyb se může pětiprocentní výsledek pohybovat v rozmezí 2-8 %. To si raději udělejte průzkum mezi známými. Ale ti vám to nejspíš neřeknou. Nebudou riskovat, že byste si je pak vymazali z přátel.

Můžeme mít různé náhledy na ekologické problémy.
Můžeme mít elektroauta za spásný projekt nebo je považovat technicky a ekonomicky za slepou uličku.
Můžeme trvat na tom, že spolehneme jen na obnovitelné zdroje energie jako slunce, vítr či biomasu druhé generace. Ale můžeme se také domnívat, že potřebujeme další zdroje pro případ. když nesvítí a nefouká.
Můžeme se přít o to, jestli rušit meliorace a chránit mokřady nebo budovat vodní nádrže.
Můžeme se dohadovat co a jak s plasty.
O mnoha dalších věcech můžeme diskutovat a hledat řešení.
Ale na jedné věci se dnes už asi shodneme všichni:
Pěstování a zpracování řepky v množstvím větším, než velkém škodí.
Škodí přírodě, půdě, krajině, hmyzu, zvířatům, ptákům, alergikům a úplně nakonec i motorům.
Prospívá vlastně jediné věci – vysokým ziskům. Kohosi.

Pan Novák bydlí (už mnoho let) na sídlišti Jižní Město v Praze 4. Spousta jiných panů Nováků bydlí na mnoha jiných panelových sídlištích v celé republice, ale žádné z nich není tak velké jako Jižní Město v Praze 4.
Příběh pana Nováka se odehrává zhruba deset let poté, co ho teď píšu. V té době už jsme zažehnali hrozbu globálního oteplení, elektřinu vyrábíme výhradně z obnovitelných zdrojů. A drtivá většina občanů už vlastní elektromobil.

Pan Novák se navečer vrací z práce. Zaparkuje.
Vyjede výtahem do osmého patra.
Polovinu obýváku zabírá kabelová cívka.
Otevře okno a pomalu spouští kabel.
Musí dát pozor, aby ho nezamotal do kabelů sousedů, které visí z většiny oken.
Pak sjede výtahem dolů, vezme kabel a táhne ho k autu.
Má kliku, podařilo se mu dnes zaparkovat blízko, stometrový kabel vystačí.
Do půlnoci bude z okna hlídat, aby kabel někdo neukradl.
Pak sjede výtahem dolů, kabel odpojí a vrací se do obýváku kabel stočit.
Auto je dobité. Do práce a zpátky domů se zítra dostane bez problémů.

Obyvatelé sídliště jsou divní. Všichni se navečer vrací z práce a všichni chtějí dobít auto. Kabely visí z oken jako liány.
Elektrická síť to někdy nezvládne. Nastane celosídlišťní blackout. Studená večeře, večer bez televize a ráno do práce sockou.
Před časem měl jeden primátor nápad dobíjet auta ze sloupů elektrického osvětlení. Tma v ulicích trvala čtyři dny a výpadek proudu pocítili až na Moravě.

Občas se dobíjený automobil vznítí. Požár přivolá několik hasičských sborů, které rozpačitě postávají v uctivé vzdálenosti před žárem. Od požáru se zpravidla zažehnou i blízko zaparkovaná vozidla. Hašení požáru trvá několik hodin a po jeho zdolání se vrak musí ještě dlouho ochlazovat. Majitelé shořelých automobilů jedou ráno do práce sockou. Po často opakované úhradě škod pojišťovny dramaticky zvýší pojistné. 

V poslední době se konají pokusy s kamionem, na kterém je obrovský dieselagregát. Dá se k němu připojit až padesát aut, která se celou noc dobíjejí. Nevýhodou jsou výfukové plyny a to, že se nikdo na sídlišti nevyspí. Ale zase se chrání životní prostředí.

Taky kolem vás ta informace určitě prosvištěla. Jedná se o dámské vložky Allways. Nehodlám poučovat pány, k čemu to je, ostatně pamětníci televize v devadesátých letech to mají spojeno s nástupem nové televizní reklamy. Reklamy i na věci, o kterých se dřív cudně pomlčovalo. Ženy poučovat nemusím, jim je to určeno. Tedy donedávna jsem si myslel, že je to určeno výhradně jim.

Omyl. Výrobce vymazal na obalu takové to kolečko s křížkem dole. Což je v naší sluneční soustavě znamení nejen pro planetu Venuši, ale také pro ženu. Nač vypisovat v mnoha jazycích, že to je jen pro holky, když se to dá vysvětlit všem jediným piktogramem.

Výrobce vymazal obrázek na návrh aktivistů, protože ne všichni, co vložky používají, jsou ženy. Někteří jsou muži – tedy jako muži se cítí – bohužel ale v ženském těle. Proto tito muži menstruují a užívají vložky.

Chápu osobu, která se narodí jako žena a vnímá se jako muž, že podnikne příslušné kroky, nechá se přeoperovat, a dál pak vede spokojený život v žádoucí pohlavní identitě. Naopak nerozumím mužům, kteří menstruují. Ten stav jim zřejmě vyhovuje, nechtějí ho dál nijak měnit, ale hlasitě požadují svá práva jakožto menšina menstruujících mužů. 

Chlap používající vložky je bezva fór, ale představa, že tihle muži se rozhodnou rodit děti není zábavná ani trochu.

Je to součást trendu, který na západ od nás už zapustil kořeny. Zeptejte se třeba na nějaké věhlasné západní univerzitě. Ale neptejte se moc hlasitě, aby si vás progresivisté nedali jako moučník. Myslet si, že to k nám nedojde, je naivní. Už před časem jedna česká ministryně nabízela, že by ke komplexní změně pohlaví mělo stačit prohlášení dotyčného.

Můžeme to nechat být a čekat, co všechno z toho vzejde. Ale některé minulé civilizace podobné věci nepřežily.

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své zadky, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati, a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

„Na panelovém sídlišti v pražských Butovicích představila developerská firma návrh dominanty o výšce 135 metrů. Jen o pár týdnů později napsali odborníci z UNESCO a centrály Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) dopis pražským radním. Varují v něm, že česká metropole se může dostat na seznam památek v ohrožení. A to mimo jiné i proto, že se na pankrácké pláni staví příliš do výšky. Obě zprávy v Praze po čase rozproudily debatu o tom, zda by město mělo ve větší míře začít stavět výškové budovy, nebo se spíš držet při zemi.“ Tolik server HN.

Přiznám se, že rozum mi to moc nebere. Chápu, že historické jádro města nesmí být nijak narušováno. Že se mají starobylé budovy ošetřovat a stylově opravovat. Že v tomto téměř posvátném prostoru není možné bourat, jak koho napadne a stavět do proluk nevzhledné výdobytky pseudomoderny. Tedy ani mrakodrapy a jiné hmotově nevyvážené výstřelky.

Naopak mé oko umístěné na rampu pražského hradu rádo spočine na tom kotli vnitřního města, které bude v dáli obkrouženo soupravami výškových staveb na Pankráci i jinde, co budou to město opticky uzavírat.

Vždycky mě překvapí postoje památkářů okresních, národních i planetárních, kteří tak pečlivě dbají o to, co nám zachovali předci a je jim v nejlepším případě šumák, co připravujeme my pro své potomky.  Vždyť i tady by měli památkoví estéti dbát, aby to, co po nás zbyde, bylo hezké stylové a patřilo sem.

Ono je to těžké, když mají třeba dva odborníci různé názory, co jak postavit, opravit, zachovat nebo nechat zmizet, ale jeden z těch dvou má na ten svůj názor razítko.

Ve skutečnosti by neznamenalo zařazení Prahy na seznam památek v ohrožení, nic děsivého. Na tom seznamu jsou například Drážďany, Vídeň, Liverpool, Jeruzalém (!) nebo Damašek. Věřím, že se s UNESCO nakonec dohodneme na nějakém kompromisu. Já bych se asi tolik nezabýval vzdálenými horizonty, ale zaměřil bych se na množství reklam a billboardů, odpudivých kiosků v centru nebo na obchody s matrjoškami a ruskými čepicemi na Královské cestě.

Máme nejnižší nezaměstnanost z celé EU.

Proč? Naše ekonomika montoven potřebuje mnohem víc pracovních sil než vyspělejší ekonomiky, kde už jsou věci víc zracionalizovány a zautomatizovány. O tom my zatím jen mluvíme, píšeme články a sestavujeme studie. Krom toho stát zaměstnává další a další úředníky i jiné zaměstnance a ubírá tím pracovní síly těm oborům, které vytvářejí hodnoty. Podnikatelé z produktivních firem zoufale shánějí lidi. Musí je přeplácet. A tak rostou mzdy. A největšími hrstmi rozdává peníze svým zaměstnancům stát.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst mezd z celé EU.

Lidem se daří. Toho si všimli výrobci i obchodníci a začali zdražovat. Vlastně i oni musí vydělat na vyšší mzdy svých zaměstnanců. Potraviny, základní potřeby, elektřinu, plyn, vodu, léky. A bydlení! Inflační spirála začíná připomínat horskou dráhu.

Patříme mezi státy s nejrychlejším růstem cen zboží a služeb v celé EU.

S tím bydlením je to různé. Lidé zjistili, že nejvíc se dá vydělat v Praze, Brně a vůbec velkých městech. Tak se tam stěhují za prací. No stěhují… Byty tam nejsou. Nejsou, protože se už dlouho nestaví. Nestaví se proto, že stát už mnoho let není schopen zjednodušit stavební řízení a další byrokratické náležitosti. Ceny bytů rostou do astronomických výšek. A hvězdné jsou i ceny pronájmů. Jo, Pražákům je hej – zvláště těm novým – když vydělávají nejvíc, jistě také daleko víc utratí za bydlení a za služby. Politici mají hlavy zaryté do písku a než aby uvolnili cestu bytové výstavbě prosekáním džungle předpisů, vymýšlejí levicové nápady. Jedněm přispívají na bydlení, jiným by nejraději ty byty znárodnili.

Máme (mezi roky 2013-2018) nejrychlejší růst cen bydlení z celé EU.

Zatím to ještě všechno jde. Konjunktura dosud trvá. Ale nebude to tak vždycky. Nevíme, jestli pád z výšky přijde za čtyři roky nebo příští týden. Ale víme, že to bude bolet. Nějaké náznaky tu a tam zašumí. I v ekonomice se může spustit lavina po zamávání motýlích křídel kdesi v dáli.

Pak se může ale stát, že nám z těch všech evropských rekordů zbydou jen ty nejvyšší ceny.

Od té chvíle, kdy od Muzea na Můstek projel poslední vůz elektrické dráhy (stalo se to 13. prosince 1980), se vedou diskuse a spory mezi zastánci znovuobnovení podélné trasy a jejího provozu a odpůrci podobného kroku. Vypadá to, že v poslední době debata znovu přitvrdila a že navrch mají zatím ti, co tam chtějí tramvaje zpět. Argumentují s tím, že když odtud zmizely, život na Václaváku se prakticky zastavil. Ti druzí naopak míní, že naše centrální náměstí zmrtvělo ze zcela jiných důvodů. Stěží se vrátíme někam do šedesátých let minulého století. A v tramvajích to není. „Když nám v parku hynou stromy, upravíme cestičky, aby se lidem kolem nich hezky chodilo?“

I já nostalgicky vzpomínám na něco, čím Václavák byl: levné obchody, Koruna a další automaty, nonstop kina nebo ta střelnice v pasáži Luxor, co se ještě nejmenovala Luxor. Ale to je něco, co se vrátit nemůže. A tramvaje to absolutně neovlivní.

Dnes luxusní drahé obchody a restaurace. Tak to mají hlavní třídy všech velkoměst. Českou specialitou jsou tu dealeři drog a nevěstince, které zatím žádné zastupitelstvo odstranit neumí nebo nechce. Nic ze jmenovaného nemůže našince na Václavák přilákat. Dnes není proč se tam hrnout, vše potřebné lidé nakoupí v nákupních centrech na okrajích metropole.

Tramvaje se předhodily nostalgikům jako atribut jejich mládí, ale důvod je podobný jako u velocipedů a koloběžek: pseudoekologické snažení. Nikdo nepřesedne z auta do tramvaje kvůli tomu, že koleje povedou na Zlatý kříž. Ale zásadně se přetne magistrála, kterou nechceme, ale potřebujeme, protože Pražský okruh a městský okruh dostavíme až v roce Nikdy!

To zlikvidujeme pěší zóny na Příkopech a na Národní jen proto, aby měly tramvaje z Václaváku kudy odjet? To budou lidé jezdit z centra náměstí na Můstek, místo toho, aby se prošli? Těm, kteří nutně potřebují tramvaj k tomu, aby se tam dostali, připomínám, že na Václavák jezdí celkem 8 (!) tramvajových linek. Argument, že tam dřív jezdila elektrická dráha i podélně, neberu. Pamatuji doby, kdy tramvaje jezdily i Celetnou ulicí a na Staroměstském náměstí. Taky je tam budeme vracet? Tramvaj na Karlově mostě sice nepamatuji, ale muselo by být velmi romantické, kdyby se tam znovu zatoulala.

Jak to po sobě čtu, napadá mě, že jsem na ty nostalgické duše moc tvrdý. Mám nápad. Takový menší bus, samozřejmě na elektriku, jděme s dobou, ale na pneumatikách, by měl dyzajn jako ta stařičká tramvaj, dokonce s kladkou na tyči, vpředu košťata a otvor, kam se strkalo tágo na výhybky. Jezdilo by to po Václaváku dolů a zase zpátky, zastavovalo by na znamení a vůbec by to bylo takové veselé retro. A ušetřené kolejnice by se mohly položit někde na okraji města, kde by byly užitečné, protože by to zmenšilo automobilové zácpy.  

Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Miluji své hlavní město. Paříž je nádherná, ale Praha je mnohem nádhernější. Skoro všechny stavební slohy. Každá stavba má svou historii i legendu. Není překvapivé, že Praha láká turisty z celého světa. Mají na co koukat a mají co zažít. Muzea a galerie, kostely a synagogy, koncerty a opera. Česká kuchyně a české pivo. To vše na malém prostoru historického centra. Nedá se čekat, že by turisté obdivovali pražská panelová sídliště.

Pokud budete někomu vysvětlovat, co je to entropie a chaos, začněte turisty v centrální Praze. Onehdá jsem se – v čase velikonočních svátků – potřeboval dostat z půlky Václaváku na koncert na Ovocném trhu. Krokoměr by řekl tak 400 metrů. Leč turisté byli na každém čtverečním decimetru naší stověžatky. A byli v pohybu! Ploužili se. Někteří se ploužili jinou rychlostí a jiným směrem. Zastavovali se, obraceli, odbočovali, hleděli a okouněli, hledali se, doháněli a svolávali se a občas vyráběli selfíčka s Koňským trhem v pozadí. A nakonec uondáni zapadli do podniku, kam by našinec nevstoupil, protože pivo za šedesát. Prodíral jsem se tou mnohojazyčnou masou, musel jsem kličkovat zastavovat se a někdy i couvat. První půlku koncertu jsem funěl psychicky zdeptán.

Každý turista má po takové procházce nutkavou potřebu přivézt si domů něco typicky českého. Čepice důstojníků sovětské armády, které mnoho let zdobily okolí Karlova mostu, jsou už snad vyprodány. Ale soupravičky matrjošek najdete v každém druhém obchodě na Královské cestě. Vedle se prodává český broušený křišťál, dnes vyráběný v Číně. Turistovi cestou vyhládne. pochutná, si na „staročeském trdelníku“, který je národním pokrmem v zemi hraběte Drákuly. Nebo si dá „tradiční český“ párek v rohlíku, co má jako hot dog původ možná v Chicagu nebo možná ve Frankfurtu nad Mohanem. Posílen nastupuje do pivního šlapadla nebo se projede napodobeninou historického auta, která jezdí s turisty centrem, zapsaná v technickém průkazu jako zemědělský stroj. Jen obří pandy, králíky a Mikymause teď už na Staromáku neuvidíte.

I když neskáču, jsem rád, že jsem Čech a že nemusím do Prahy jezdit jako zahraniční turista.

Vážený městský úřade!

Ne, nemýlíte se, jsem vlastníkem vozidla SPZ A1D-36-51. Jedná se o oktávii modré barvy, což není z vašeho černobílého snímku patrné.

Toto vozidlo se skutečně vydalo – řízené, jak uvádíte, neidentifikovaným řidičem – na výpravu do Šluknovského výběžku.

Píšete, že se toto vozidlo dopustilo přestupku, když v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., jelo rychlostí 61 km/hod. (Já si spíš myslím, že to bylo 67 km/hod., ale na tom nezáleží.) Podstatné ovšem je, že se to nemohlo stát v katastru vašeho města, protože – jak uvedl neidentifikovaný řidič – vozidlo Nový Bor obchvátilo.

Domníval jsem se tudíž, že došlo z vaší strany k omylu. Že mne neoslovujete za město Nový Bor, ale za Bor u Tachova. Pohled do mapy mne ovšem ujistil, že přes Bor u Tachova do Šluknovského výběžku by mohl jet – promiňte mi ten výraz – jen idiot.

Po detailním přečtení vašeho listu jsem zjistil, že nemilá událost se přihodila v obci Pihel. A že do gesce vašeho úřadu může spadat i veškerý provoz v Piheli.

Nemíním celou záležitost zlehčovat. Ale nevím, co to moji jinak spořádanou Škodovku v Piheli napadlo. Ani auto si nemůže myslet, že v Piheli se předpisy nedodržují.  Jako majitel vozidla částku 1000 Kč samozřejmě obratem uhrazuji poštovní poukázkou.

Z případu se poučím a budu též přesvědčovat ostatní majitele vozidel a řidiče, že i když jsou v Piheli, musí dodržovat předpisy.

Přeji vašemu městu další rozkvět, a už si, kurva, dejte do pořádku ty vaše silnice.

Se srdečnými pozdravy

Vladimír Kulich
neidentifikovaný řidič

Mezi dvěma víkendy se toho spousta uděje, to byste nevěřili. A taky byste se v té záplavě nemuseli vyznat. Teď je to všude samej hoax, sputnik nebo fake news. Tak vám to s dovolením předžvýkám. * Turecko zahájilo útok na Sýrii. Íránská armáda zahájila neohlášené manévry u turecké hranice. Po střelbě u synagogy v německém Halle zemřeli muž a žena. Zadrženi byli dva pachatelé. Syřan bez povolení pobytu v Německu tam v Limburgu najížděl v pondělí ukradeným kamionem do aut. Devět lidí bylo zraněno. * Tak raději domů. V době, kdy se v Praze sjede možná až 300 000 lidí na tryznu za Karla Gotta a další na souběžně probíhající Signál festival na různých místech pražského centra a náš fotbalový tým nastoupí na Slavii v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy proti Anglii, chystá ekoteroristické hnutí Rebelie proti vyhynutí na sobotu 12. října velkou dopravní blokádu v centru Prahy. Maso. * Co nového v politice? Agrofert chystá žalobu na Českou televizi. Komunistický poslanec Ondráček opisoval v disertační práci. Zástupci dvou ostravských firem prolomili systém EET. Jaromír Soukup hraje na Televizi Barrandov Jaromíra Soukupa jako předsedu vlády. Prý to překonalo i talkshow Jiřího Ovčáčka tamtéž. * Věda a příroda? Kanál Dunaj–Odra–Labe: Komise zjistila, že projekt je finančně ztrátový. Astronomové objevili dvacet nových měsíců Saturnu. V Austrálii hoří. A mezitím se udělovaly někde ve Švédsku nějaké Nobelovy ceny. * No uznejte, že aspoň ta zpráva o nových Saturnových měsíčkách je optimistická!
Stačilo? Jestli ne, tak vám přidám ještě básničku:
NÁRODNÍ SMUTEK
Národ si zateskní po Gottovi
Pak si čte titulky v bulváru
Stavíme památník Palachovi
A zem je zas plná Kojzarů.

Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Léto už došlapalo ke svému kalendářnímu konci. Aby nám nebylo líto konce prázdnin, ukázalo se poslední den třicítkami. Ještě ráno jsme se s Hankou povalovali v bazénu. Pravda v termálním, ledové horské bystřiny byly daleko. Potom jsme nastoupili cestu zpět do vlasti.
Nastoupili cestu je archaismus přímo ukázkový. Nastoupit se dá do vlaku, do letadla nebo do zaměstnání. Ale jak nastoupíte cestu, když jdete někam pěšky? I když mezi námi chodit někam pěšky je už dnes taky archaismus. Nastoupit cestu pro mne znamenalo naložit do auta kufr, notebook a objemnou Hančinu tašku s přibližně šesti láhvemi čerstvé vody, kdybych měl náhodou žízeň.
Abych vás lokalizoval, upřesním, že jsme se vraceli z centra Velkého Žitného ostrova. Ten je největším říčním ostrovem v Evropě a troufnu si tvrdit, že v celé galaxii. Je obtékán Dunajem, Malým Dunajem a částečně Váhem. Nejjižnější část Slovenska. Ale když se tady na ostrově zeptáte na cestu, je vám odpovězeno – pokud vůbec – rozvinutým souvětím v jazyce, ze kterého já znám jenom slovo három = 3, nebo éterem, což je hospoda a sör, to je pro změnu pivo. Ale je pravda, že se domorodci nevyhýbají používání některých českých slov, jako je káva nebo guláš.
Kdyby se na celém Žitném ostrově pěstovalo žito, byl by ho přebytek i v Brazílii a v Laponsku. Ale bylo už sklizeno, jen onde se krčila nedomrlá kukuřice. Ječmen se tam také určitě nepěstuje, protože všechna piva, co jsme tam pili, byla česká. Prazdroj, Staropramen, Krušovice, Gambrinus, (Starobrno jsme pro jistotu vynechali) – jejich loga se blyštěla na multipípách u každého stánku. Pravda je, že ve zbytku Slovenska se točí Zlatý bažant z pivovaru ve Zlatých Moravcích, ale to je vlastně také odrůda plzeňského.
Seznamem českých piv bych se tolik nezaobíral. Ale drtivou většinu v ostrovních termálareálech tvoří čeští turisté. Vyznačují se převážně důchodovým věkem, hlasitostí a neuvěřitelnou hmotností. Polehávají přes den v horkých bazénech. Tam, kde se plave, nebo jsou nějaká vodní dobrodružství, se nevyskytují. Takže to šlo.
Přefrčíte ostrov k západu, ani si nevšimnete, že už jste na pevnině a v Bratislavě. Jste a nejste. Město se rozmáchlo do šířky a roste těmi několika směry, kde mu nebrání Karpaty, Dunaj nebo hranice státu. Roste a kvete. Zřejmě nemá na magistrátu Zelené. Najedete na dálnici Žilina – Vídeň, fascinují vás šestipruhy na estakádách, a za chvilku přejíždíte na dálnici Budapešť – Praha. Tedy když nezakecáte odbočku, jak se to stalo nám. A pak už stará dobrá Dé dvojka, dobře se jede, ale na české straně už se kope, ve středovém pásu pokládají do země nějakou hadici. Že by to bylo to rychlostní spojení, které kdysi slibovali oba premiéři?
Doma si otevřeme láhev dobrého vína z Malých Karpat, když už jsme celý týden pili česká piva. A za oknem se ozve poslední letní bouřka s vichrem a deštěm. Zanedlouho začnou plískat plískanice.

To byl teda zas víkend za všechny prachy. Nevlídno, deštivo, mrzuto, vichřično a hnusno. Létem zpovykaný jedinec, co si čtyři měsíce vůbec neobul ponožky do sandálů je najednou téměř ojíněn. No co, je nakoupeno, vína ve sklepě taky dost. Tak si vyhlásíte zákaz vycházení. Trocha výčitek vás neodradí: ta prkna za barákem srovnáte někdy jindy. Výčitkám vysvětlíte, že u počítače máte taky plno práce, což je nakonec fakt. Nedopsané články vystrkují nedokončené ocásky ze souborů, fotky z dovolené nikdo nesrovnal a samy se taky nikomu neposlaly. A tak si uděláte kafe – ne pardon, venku je celých sedm Celsiů, to chce svařit víno – a sednete na to.

Ale nejdřív se podíváme, co doma a ve světě. Václav Havel má dnes narozeniny, půlka národa slaví a vzpomíná. Někteří připomenou, jak mu přesně před třiceti lety gratulovalo k narozeninám Rudé právo.

Šílenec v Lenoře vyhodil do povětří dům, Praha vypoví partnerskou smlouvu s Pekingem, klienti H-systému, kteří zaplatili své domy, pak si je za svoje peníze dostavěli, mají naději, že si je budou moci koupit potřetí. Na Táborsku muže uštkl chřestýš, tak tam radši teď nechoďte do lesa.

Mistr zesnul, to už předevčírem. Dokázal toho hodně, v osmdesáti je normální umřít po tak krásném a naplněném životě. Ať si holky popláčou. Sociální sítě nám přeoraly i tyhle věci. Vyjádřit se k tomu musí úplně každý, ti, co ho baštili, i ti, co ho nebaštili. Vláda mu odsouhlasí státní pohřeb. A pak zase ne. Odkdy zpěváci jezděj na lafetě? Někteří vytahují na internet podpis anticharty, jako by ji nikdo jiný tenkrát nepodepsal. Ještě větší blbci chtějí po něm pojmenovat letiště Václava Havla. Jak tohle všechno asi vnímá ten, kterého se to týká? Nebo myslíte, že v nebi nemají wi-fi?

Směsice Keltů, Germánů, Západních Slovanů, Židů, Němců, které sem natahali čeští králové, možná i nějaký lovec mamutů, a ještě několik dalších etnik, co vytvořili dohromady český národ. Ten měl dlouhá staletí vůli nezaniknout.

Podle titulu knihy českého klasika byli v devatenáctém století čeští vlastenci poněkud zapadlí. Ale zase jedině jim můžeme vděčit za to, že český národ uchovati ráčili. Bez nich bychom asi dnes hovořili úplně jinou sprache a řada našich předků by padla u Stalingradu.

Šlo jim to klopotně a malými krůčky, těm našim prvotním vlastencům. Krameriovy noviny vycházely v nákladu 450 kusů, venkovští vzdělanci zapisovali lidové písně, Palackého Dějiny národa českého byly napsány v němčině, a když chtěl někdo dát velkou vlasteneckou ránu, všichni se na něj sběhli a Rukopisy (Královédvorský a ten druhý) mu snědli. 

Pak národ sílil divadlem, prodanými nevěstami a starými pověstmi českými. Moc toho nebylo, ještě že měl babičky.

Historie Čechů nebyla nijak bojovná, žádný Král Artuš, Nibelungové nebo Ilja Muromec. Češi se nejčastěji se všemi dohodli, nanejvýš přicmrndávali na cizích bojištích za cizí zájmy. 
No husiti… to bylo spíš náboženské nebo – jak tvrdili komunisti – hnutí sociální, národ nic moc, ale zase stáli jsme proti všem. Ani Jan Amos nezůstal vlastenecky na rodné hroudě, přednost měla ideologie podobojí.

Padlo Rakousko i s Uherskem, my vdechovali svobodu. Ale přišli jsme o nepřítele. To nám umožnilo se hádat mezi sebou, což vydrželo do dneška.

Síla vlastenectví vyrostla v osmatřicátém. Jenže velmoci se dohodly jinak a ani tři miliony sudetských Němců se necítilo příliš českými vlastenci. Tak se vlastenecky bojovalo u Bílé Cerekve, u Tobruku a v českých bombardovacích perutích nad Říší.

Začalo se mluvit víc o internacionalismu a dozvídali jsme se, že vlastenectví znamená hlavně milovat Sovětský svaz.

Se zvonky klíčů se měnilo vše, chtěli jsme jinak žít, chtěli jsme jinak se mít, chtěli jsme ke svobodě i k blahobytu, prostě na Západ. Zase jsme přišli o společného nepřítele a obraceli se jeden proti druhému.

Najednou byl i prostor pro všelijaké zvlášťňoury. Nic než národ, Čechy Čechům, znělo na náměstích. Holohlaví chasníci se vlastenecky houfovali za účelem zmlácení nějakých cikánů. Nějak jim ty lebky nastydly nebo si policie po dlouhém váhání začala vědět rady.
Vstali noví bojovníci. Ti už nevzhlížejí k Adolfovi, ale směrem na východ. Na rozdíl od holohlavých uličníků zasedla jejich rasová nenávist do poslaneckých lavic. A tak společně s třídní nenávistí komunistů se snaží točit kormidlem naší politiky. Dál od Evropy, víc na Východ. Útočit na lidi jiné rasy nebo jiného smýšlení naše zákony zakazují. Ale prosím vás, kdo by se tím zabýval, když jde o národ.

Zástupy hlupáků věří nejrůznějším konspiračním teoriím. Od vypouštění chemitrails přes informaci, že newyorská dvojčata odpálila CIA, až třeba po přistání na Měsíci, realizované v holywoodském ateliéru.

Jedna konspirační teorie z poslední doby zatím ještě není příliš rozšířená. Jedná se o tohle: Čína se chystá ovládnout svět. Samozřejmě ne vojensky; válečná dobrodružství jsme snad už definitivně nechali v minulém století. Dnes se státy a svět ovládají hospodářsky. USA je zatím pro Číňany silný protivník, ten přijde na řadu později. Teď se zaměří na Evropskou unii. Stačí rozvířit otázku mravní odpovědnosti Evropanů za záchranu planety. Vnuknout jim myšlenku, že je třeba zabránit růstu teplot o jeden a půl stupně. A že se o to Evropa musí postarat. Odstavit elektrárny, přestat vyrábět auta na benzín, omezit se a šetřit. Bude to pro ni hodně drahé a poměrně nejisté. A nebudou zdroje na další rozvoj, který vlastně ani není moc žádoucí.

Ostatní svět a hlavně Čína na tohle všechno budou samozřejmě kašlat. Jejich neekologická produkce poroste a budou bohatnout, zatímco nekonkurenční starý kontinent zchudne. Nakonec si nás prostě koupí.

Chápete absurditu té teorie? Už žádní ilumináti, Židé, mimozemšťané, Sörös, ale nějaké čínské politbyro. Tomu přece nemůže normální člověk uvěřit!
Ostatně tohle všechno dokážeme my Evropané sami, aniž by nějaká Čína musela hnout prstem.

Všimli jste si, že nejvíc meteoritů dopadá na Sibiři? Já vím, řeknete si, je to tak spočítané s ohledem na rotaci Země a magnetické anomálie, žádné velehory v cestě, měkký dopad do tajgy. Takže je logické, že přistávací dráhy meteoritů jsou zakresleny právě tam. Navíc na Sibiři je nízká hustota obyvatelstva, na jeden dopad meteoritu dva až tři mrtví lovci kožešin, to se ve velké zemi ustojí. Je to v pořádku, všechny meteority dopadnou na Sibiř. Ty menší si místní obyvatelstvo rozebere na součástky dřív, než se o tom dozví ústřední vláda. Ty velké způsobí rozruch, navzdory miliardám komárů tam vědci jedou zkoumat, novináři z letadla fotografují to, jak hezky jsou všechny vzrostlé stromy srovnány patami k výbuchu. Senzibilové bilují senzace a záhadologové vymýšlejí Marťany a tajné zbraně.

Dá se říci, že meteority jsou populačně ohleduplné, protože v době před vznikem lidstva si dopadaly, kam chtěly. Jeden prý vyhloubil kráter v Mexiku a do věčných lovišť poslal všechny dinosaury. Je od meteoritů slušné, že se vyhýbají dopadům na mořskou hladinu, aby nečeřily vodu vlnkami tsunami a nerušily klienty cestovních kanceláří. Zdá se ale, že jeden to nezvládl a spadl do Atlantiku právě ve chvíli, kdy na Atlantidě dojídali večeři.

Ovšem stejně jako se dá říci, že za mého mládí byly holky hezčí a tráva zelenější, v časech úplného mládí Země sem dopadaly meteority o hodně mohutnější. Stačí si vzít mapu Čech a kouknout se jak je ta pánvička hezky dokulata olemována horami. To musel být macek!

Kruhovou souměrnost těch hor kol Čech narušuje prakticky jen sopečné České středohoří, které se vymagmatovalo daleko později. Jinak tu všude bylo moře, ze kterého vykukoval jen Říp s kapličkou. A na Brdy tenkrát trampové jezdili lodí.

Restituce u nás proběhly poměrně liknavě, a my samozřejmě víme proč. Na řadu restituentů se nedostalo nebo se vracení majetku táhne.

Jedním z nejkřiklavějších příkladů je skutečnost, že panu Hrochovi dosud nebyl navrácen Týnec. Podobně byla postižena rodina pana Heřmana, která se zatím nedočkala vrácení Městce. Na Městec má samozřejmě nárok i pan Vojna, zatímco pan Vlach čeká, kdy dostane zpět své Březí.

Tak bychom mohli pokračovat. Kdy se konečně vrátí panu Golčovi jeho Jeníkov? Pan Kropáč se marně dožaduje své Vrutice, stejně jako pan Sezima svého Ústí nebo pan Kardaš Řečice. Pan Karel už velmi dlouho čeká na své Vary.

A snad nejhůř je na tom paní Králová. V restituční tahanici se pře o Hradec s panem Jindřichem. Snad se alespoň dočká vrácení svého Městce a svého Dvora nad Labem.

Červenec bývá většinou nejteplejším měsícem roku, a to zcela nezávisle na globálním oteplování.

Že byl letošní červenec teplý, jste asi pocítili na vlastní kůži a informace v mediích o jeho teplosti vám to jen potvrdí. Složitější je, když chcete vědět, jak moc byl teplý. A už vůbec největší šarádou se stává otázka, jak moc byl nejteplejší. Jak vzápětí uvidíte, různá media si dokázala s touto informací tvůrčím způsobem poradit. My, co máme s mediálním světem co do činění, víme, že červenec je také časem dozrávání okurek, což nějakým dosud nevysvětleným způsobem ovlivňuje i naši letní informovanost.
Mnohý čtenář se teď vyděsí: když nás media takhle rozmanitě informují o červenci, jaké to asi musí být v oblastech politiky, ekonomiky či dokonce kultury. Nenechme se děsit pestrostí téže zprávy v různých mediích. Pokud vám skutečně jde o to dobrat se relativně pravdivých fakt, zapněte Google. Tam vyhledejte všechny zprávy, co jich o události na vás vyskočí, a pak z nich udělejte průměr.

Jako jsem to udělal já ve věci července:

iDNES: Letošní červenec byl v Česku desátý nejteplejší od roku 1961.
Hospodářské noviny: Červenec byl nejteplejší měsíc v historii měření, uvedli vědci.
Novinky.cz: Červenec byl na Zemi nejteplejší měsíc v historii měření, ukázala satelitní data.
Pražský patriot: Červenec byl v Praze mimořádně teplý, zdaleka ne nejteplejší.
E15.cz: Plzeň zažívá nejteplejší červenec za posledních čtyřicet let.
Globe24.cz: Česko má za sebou třinácté nejteplejší léto. Nejhorší byl červenec.
Prima Zoom: Letošní červenec byl podle evropských vědců nejteplejším měsícem v historii měření na Zemi.
Lidovky.cz: Letošní červenec byl třetí nejteplejší za posledních 55 let.
Haló noviny: Letošní červenec v ČR byl desátý nejteplejší od roku 1961, od kdy se počítají republikové teplotní průměry.
Aktuálně.cz: V Klementinu naměřili v červenci nejvíc od roku 1775.
Informační web Českého hydrometeologického ústavu: Jedná se o 7. nejteplejší červenec na území ČR od roku 1961.
 

Popírači oteplování přišli o argument, tvrdí vědci ze švýcarského Bernu.
Vědci netvrdí, vědci srovnali všechna data, která vypátrali. Titulek dodal aktivistický novinář. Je ostatně čas dozrávání okurek.

Titulky podobného znění otvíraly včera zprávu ve většině medií. Pečlivá práce švýcarských (a jistě nejen švýcarských) vědců zpřesňuje teplotní stavy planety za posledních 2000 let. Projekt je důvěryhodný a jistě byl oponován jinými vědci, kteří také nemají potřebu ohýbat výsledky kvůli grantům na svou práci. Lze namítnout, že data z posledních 20 000 let by byla průkaznější a třeba by přinesla i jiné výsledky. Ale to by bylo mnohem pracnější a dražší, snad jindy.

Zjistilo se, že ve zkoumaném čase se odehrávaly teplotní anomálie, ale žádná nebyla tak extrémní a územně rozšířená, jako výkyv, který prožíváme nyní. Graf teplot za ta dvě tisíciletí vypadá fakt hrozivě. Vědci zdůraznili, že v té práci nezkoumali vliv lidí na teplotu planety.

Za každou podobnou práci, která zpřesňuje informace o teplotách planety, patří vědcům obrovský dík. Čím jsme blíže věcným údajům, tím se blížíme cestám, které musíme ujít, abychom problém asi neodstranili, ale zmírnili. Co máme dělat a jak to dělat. Jak se nevrhat po hlavě k řešením, která způsobí problém úplně jiný nebo ho přesune někam jinam.

Bohužel to vypadá, že společnost se nezajímá tolik o to, co je nutné v ochraně před globálním oteplením udělat. Celá záležitost se odporně zpolitizovala. Neřeší se, co dělat, ale zda za to může nebo nemůže lidstvo. Místo spojení všech sil k reálným cestám nápravy vedeme válku mezi hlasateli a popírači.  Dokud se spor vede jen na sítích, sice to zdržuje, ale nic strašného se neděje. Horší je, pokud se přelévá do roviny příkazů a zákazů a vůbec amatérského legislativního kutilství.

Nejvíc by asi věci prospělo sledovat vědce, bojovníky z obou táborů ignorovat a věnovat se tomu, co je potřeba a co tak jako tak ve věci oteplování udělat můžeme a musíme.

Hrstka Sorosem placených křiklounů o počtu 300 000 formulovala na Letné mimo jiné požadavek, aby naše vláda začala konečně něco dělat pro záchranu naší přírody a krajiny a přestala přihlížet, jak ji mnozí – včetně členů této vlády – vytrvale ničí.

Byli jsme z různých míst poučeni, že kurs politiky se nemění na náměstích, ale u voleb. Ale neuplynulo ani 48 hodin a leckteří ústavní činitelé, a hlavně všechny politické strany a hnutí vyrukovaly s radikálními požadavky, aby se s přírodou rychle něco dělalo. Což o to, některé strany to už měly v programu dlouho. Ale překvapivě to do nás začaly hustit strany vládní, které měly už sedm let možnost s tím začít něco dělat. Opak byl pravdou. Třeba podnikání ministra zemědělství Tomana bylo v přímém rozporu s potřebami přírody, o situaci chytré horákyně – předsedy vlády, který ovládá – neovládá Agrofert skrze svěřenské fondy, ani nemluvě.

Vyslechli jsme z parlamentního kecpultíku fráze, co všechno tahle vláda pro přírodu dělala a dělá. Třeba z úst životně prostředního ministra ANO Brabce.

Mezitím se ovšem řepka musí stříkat a včely hynou po milionech. A tam, kde nebudou včely – to prý říkal už Albert Einstein – se nebude opylovat. A když se nebude opylovat, nastane hlad. Mimo jiné.

My starší jsme zažili boj za mír nebo boj o zrno. Dnes zažíváme boj za globální oteplování. Píšu schválně ZA, i když jde ve skutečnosti o boj proti. Kdyby se totiž přestalo oteplovat nebo by se dokonce zjistilo, že podíl lidské činnosti je na zvyšování teploty nepatrný, přestalo by snažení bojovníků mít smysl.

Pohledem na číselné řady se v posledních dekádách fakt otepluje. Tedy pokud srovnáme tato čísla s údaji asi dvousetletého měření. Hlouběji do minula už podobnou jistotu nemáme. A hlavně nemáme údaje o tom, jak se na zvyšujících se teplotách podílí člověk.

Bojovníci proti globálnímu oteplování nejčastěji používají argument: „Většina vědců tvrdí, že… (lidská činnost je hlavním motorem oteplování). To se nedá potvrdit ani zpochybnit. Nikdo neví, jaká většina, ani co přesně kdo z té většiny tvrdí. Ale klidně to nějaká většina může být.

Potíž je v tom, že veřejnost je od těch vědců oddělena klimatickými ideology. Ti nejlepší z nejlepších uvedli na trh nějaké téze. Ostatní je zdatně papouškují. Diskuse nemá smysl – ani oponenti nemají přístup k poznatkům. Když ocitujete nějakého vědce, který je jiného názoru, okamžitě ho označí za diletanta a nedouka, protože přece „většina vědců tvrdí“.

Věda je složitá a mnohovrstevnatá záležitost. Ideologové ale dokáží uvažovat jen lineárně, jednosměrně. Tak je naším nepřítelem ten hnusný céódvě, i když těch činitelů, kteří přírodě škodí, je celá řada. Ale to by se na transparenty nevešlo.

Ani na demoškách se vědci necitují, důležité je vymyslet úderný slogan.

A tihle klimatičtí ideologové, vykřikující, že nám zbývá už jen jedenáct let, po kterých už nebude návratu, nám zatemňují všechny ty drobné ale důležité věci, které musíme dát dohromady tady a teď, v této zemi, protože boj za globus je pro nás stejně nedosažný jako boj za mír. Naštěstí co musíme udělat a co máme napravovat, už většinou víme. A co nevíme, na to se můžeme zeptat nějakého vědce přímo.  

 Vědci z univerzity v Curychu přišli s novým řešením v boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním. Podle jejich výzkumu by bylo potřeba vysadit bilion nových stromů, v přepočtu na rozlohu by se jednalo o velikost území USA a Číny dohromady.

To je nápad, který je smysluplný a logický, proveditelný a bez zjevných vedlejších negativních důsledků. A také téma, na němž se většina populace shodne. Znamená to, že by každý člověk na planetě zasadil 148 stromů. Samozřejmě ne za týden, ale za život. Vzhledem k tomu, že umělá inteligence asi zruší mnoho pracovních míst, hlavně málo kvalifikovaných, mohla by vzniknout skupina milionů sazečů, aby celý proces probíhal rychleji a brzy byl funkční. A COdvě by byl takhle malinkej.  

O Švýcarsku víme, že tamní vědci nejsou blbci, když dokázali postavit metro pro částice atomů. Připadá vám sázení stromů ulítlé? Mně mnohem míň, než celosvětová výměna vozového parku, německé rušení jaderných elektráren nebo páteční stávkování. 

Voda, kterou máme na zemi i pod zemí a která naprší, nasněží, nakroupí, namlží nebo najinovatčí na naše území, je naše. Jen blbec by ji nechal odtéct pryč. Proto jsme meliorovali louky, rozorali meze, vybetonovali koryta řek a vyasfaltovali, co se dalo. Teď na to nevěřícně koukáme, že značnou část z toho, co jsme léta pracně budovali, budeme muset rychle zbourat a uvést do původního stavu. Nebo nepřežijeme.

Můžeme každý pátek demonstrovat. Jenže aby se něco zlepšilo, musíme spíš vzít do ruky krumpáč a lopatu, sazeničky listnáčů nebo bagr, a jít to všechno rychle udělat. Ten pátek by na to byl celkem vhodný. Národ by se tak poměrně rychle rozdělil na ekologické ideology a na ty, co chtějí fakt přírodě pomoci.

Je jasné, že dvakrát nevstoupíme do stejné řeky. Hodně vody ještě odteče do Hamburku, než napravíme aspoň zlomek toho, co podělaly předchozí generace společně s námi.

Bude to těžký boj. Vláda i její příslušenství je složena převážně z lidí, kteří z toho ničení přírody a krajiny tyjí. Budou kličkovat, ale sami svůj beztak vysušený rybník nevypustí. Oligarchové, podržtaškové, úředníci, bývalí i současní ministři zemědělství, úplatní novináři, bývalí estébáci i funkcionáři JZD, přicucnutí k dotacím z Bruselu i z Prahy.
Setkání na Letné tomu dají směr a třeba se i něco pohne. Ale rozhodně budeme muset záchranu přírody začít u voleb. I tam si musíme dát pozor na přísavky a křiklouny. Ale jinak se to změnit nedá.

Naše voda – 2

Pro českou kotlinu, moravské úvaly a slezské souřečí mají z hydrologického hlediska největší váhu tři města: Hřensko, Lanžhot a Bohumín. Zeměpisný šprt přidá ještě Hrádek nad Nisou. Těmi městy odtéká z naší země do pryč skoro všechna voda. Aby se jí lépe odtékalo, mnoho let jsme betonovali koryta řek, rovnali potoky, meliorovali mokřady, vysoušeli rybníky, betonovali tovární dvory i kdejakou náves.
Taky jsme socialisticky rozorávali meze a likvidovali remízky. A ze všeho jsme dělali hektarové výnosy. Orná půda se stala nedotknutelným božstvem, ze kterého se ale po soumraku odkrojovalo tu na rodinné domy, tu na chaty, tam na novou fabriku. A po té půdě voda rychle stékala do betonových koryt a odtud do cizích moří.

Ale vraťme se k oněm třem městům. Když byl náš nejvyšší ústavní činitel ve svazácky nadšeném věku, budoval se v SSSR kanál Volha – Don. Nějak to v něm zůstalo vězet. Tak odkudsi vytáhl pradávnou myšlenku spojení tří řek vodními kanály: Labe – Odra – Dunaj. Akademici lomili rukama, ekonomové mínili, že je to totální kravina, hydrologové všechny utěšovali, že do toho nikdy nebude voda. Jen kajakáři se radovali, že se svezou novými trasami. A tak k těm Tomanovým novým přehradám přibyl projekt na úrovni pražského Stalinova pomníku.

Příště: Co by se dalo dělat, kdyby se dalo.

Největší momentální problém lidstva je voda. Dokonce ještě větší než znovupostavení nebo znovunepostavení mariánského sloupu.

Věděli jste, že na výrobu jednoho litru piva je zapotřebí 60 litrů vody? U kořalky jsem to radši ani nezkoumal.

Vody je dost, o tom snad nikdo z vás nepochybuje. Blbý je, že 97 procent je vody slané. A odsolovat mořskou vodu uměj zatím – pokud se nepletu – akorát Izraelci. Necelá tři procenta vody na Zemi jsou nedostupná, protože jsou zakletá v ledovcích. Část lidstva sice spekuluje, že vlivem globálního oteplování ty glaciály roztajou. To se jistě stane, jen my u toho asi nebudem. Jak dlouho vám jako dětem trvalo, než jste vycucali celý rampouch?

Té skutečně použitelné a přístupné vody je na planetě pouhých 0,014 %. Zatímco lidí je asi sedm miliard.

Na pití a na uvaření toho piva by tahle voda stačila. Jenže ona se používá ještě na kdeco a taky se s ní hýří, plýtvá a camrá. A ještě se s ní camrá nerovnoměrně. Dvě miliardy lidí mají čas od času vody nedostatek. Půl miliardy nemá vodu většinově vůbec. Šesté největší indické město Čennaí je zcela bez vody. V Kapském Městě už přestali splachovat záchody.
I u nás začíná voda chybět. Na tom jsme pracovali čtyřicet komunistických let a na ně navazujících třiceti let oligarchických. Všichni tušíme, co všechno jsme udělali špatně a co všechno teď udělat musíme. Jenže ministr zemědělství Toman navrhuje, aby se stavěly přehrady. I laik ví, že to nepomůže a uškodí, ale zase se dají v kole štěstí vytočit nějaké dotace a taky přihodit kšefty spřáteleným firmám.
Přemýšlejme raději všichni společně co smysluplného a taky jednoduchého by se dalo pro udržení vody v Česku udělat.

Když už je po Praze 7 v klimatické nouzi i Praha 6, tak to už je celá Evropa v klimatické bryndě. Možná jsme v nouzi, protože si to uvědomujeme a hovoříme o tom, že jsme v nouzi. Jinak bychom se to asi tak brzy nedozvěděli.

V ekologii jsme my Evropané premianty. Ostatní světadíly by se měly stydět. Asie a Afrika určitě. Co je našich pár uhelných elektráren, které už stejně brzy odstavíme, proti takové Číně nebo Indii. Čína potřebuje hodně elektřiny, protože je veliká a taky vyrábí spoustu věcí. Ty věci se plaví velkými zaoceánskými loděmi k nám a my Evropané si je kupujeme. Afričané zase neekologicky devastují přírodu třeba tím, že těží kobalt.  My v Evropě kobalt potřebujeme do baterií elektroaut, abychom nezatěžovali ovzduší planety výfuky. Taky víme, že ropa už brzy dojde. Proto stavíme nové ropovody, třeba ten severní z Ruska do Německa.

Z evropského kontinentu mizí ušní šťourátka. Pěstujeme více řepky než všechny ostatní světadíly dohromady. Prý je, přimíchaná do paliva, jen o málo škodlivější než nafta.

Jsme ekosvětlonoši pokroku, ukazujeme ostatním kontinentům cestu. Z žádné evropské řeky neodpluje do moří tolik plastů jako z Jang’c’Tiang, Gangy, Nigeru nebo Zambezi. Snižujeme limity na všechno a když jich dosáhneme, snížíme si je znovu. Své závazky plníme. Evropa musí být na prvním místě. Ostatní se zcela jistě chopí našeho příkladu.

Evropa First!

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své prdele, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

Existují už od mistra Krameria. Nejméně čtvrt tisíciletí jsme si bez nich nedokázali svět představit. Sedmá velmoc.

Svět se poněkud zrychlil. V poledne se něco stane. Odpoledne si to přečtu na internetu. Zadarmo. Večer se na to podívám v televizi. Zadarmo. Tedy za televizní poplatek, neboť mám do domu zavedenou elektřinu, tak platím veřejnoprávno.

Ráno si koupím noviny a dočtu se tam vše, co už vím. Za peníze.

Někteří šetřílkové přestávají noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Aby nespadli do červených čísel, musí vydavatelé zdražit. Někteří šetřílkové přestávají zdražené noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Podle statistik o pět až patnáct procent každý rok. Nejvíc Blesk a MFDnes. Názorových týdeníků a měsíčníků se tenhle problém netýká. Jim naopak náklady mírně rostou.

Samozřejmě je tu inzerce. Jenže čím víc je v novinách inzerce, tím méně je toho tam ke čtení. Na druhé straně čím nižší je náklad novin, tím méně touží inzerenti inzerovat.

Někteří koumáci se snaží vypočítat, kdy dosáhnou různé deníky nulový náklad. Dočkáme se toho nebo noviny přežijí? Brontosaurus to nepřežil.

Když chcete vidět pořádné opevnění, nemusíte jezdit do Verdunu ani na Maginotovu linii, a dokonce ani k českému pohraničnímu opevnění, které tak skvěle posloužilo Wehrmachtu v pětačtyřicátém proti Rudé armádě. Stačí se vydat vláčkem podle řeky Sázavy.

To bylo tak. Když udeřily v roce 2002 Vltava, Lužnice, Otava a Berounka, Sázava se zachovala korektně a moc se nezvedla. Kdyby se bývala přidala, nebyla by před Národním muzeem vidět ani špička kopí svatého Václava. Ovšem o té velké vodě se mluvilo pořád a furt, tak si Sázava řekla, že to taky zkusí. Vybrala si rok 2006, a to bylo v našem městě nad řekou fakt hustý.

Nicméně každá povodeň nakonec splaskne a začnou se vést řeči, co jako s tím. Vodohospodáři poradili, že by stačilo prohrábnout zanesené koryto a voda by měla kam uniknout.

Jak řekli, tak naplánovali. Přišlo ale ALE. Ochránci přírody oznámili, že v korytě žije velevrub tupý, že je vzácný, a že žádné bagry. Moudří města nezatrpkli a zkusili to jinak. Když nejde koryto, budou bariéry. Pár let to trvalo, ale nakonec úřady kývly, Evropská unie přispěla a stavba začala.

Ještě tak před deseti lety vládlo v této zemi přesvědčení, že všechna voda z Čech má co nejrychleji odtéct do Hamburku. Leccos se pro to udělalo a dnes si drbeme hlavu nad vysychající krajinou.

Dnes máme podél řeky vysoké zdi a Sázava si v betonovém kaňonu může dovádět. Výška zdí je asi o dva metry vyšší než hladina historicky nejvyšší povodně. Kdyby to nestačilo, dají se nahoru přišroubovat takové ty zábrany, co mají v Praze u Národního.

Prostě neprůstřelná pevnost, vzor Verdun. Je to vidět až z vesmíru, Marťani čumí. A přitom na začátku stačilo prohrábnout koryto. Zatím tu nikdo živého velevruba neviděl.

Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.

Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * A kde se toulá milionář-dobroser Janeček?     

Znáte to historku s pasáčkem, který měl svérázný smysl pro humor a čas od času zakřičel „Pomóc, vlci“? Lidé pokaždé přiběhli a zjistili, že je to z jeho strany hoax. Tak to šlo týdny za sebou, až se jednou stal, že vlci fakt zaútočili. Na jeho úpěnlivé volání už z vesnice nedorazil nikdo a co zbylo z ovcí, si můžete představovat podle aktuálních televizních šotů.

Připadá mi, že prožíváme něco podobného. Naprostá většina z nás je přesvědčena, že přírodě není dobře a že se s tím musí něco udělat. Něco může udělat každý, něco zvládnou všelijaké spolky a inciativy, o zbytek se musí postarat státy. Prostě všechno, co se udělat dá, pomůže to a nezpůsobí to škody někde jinde.

Do toho příběhu ovšem vstupují fanatici. Krmí nás katastrofickými scénáři o tom, co vymysleli vědci. Ačkoliv vědci mají různé názory, a ne vždy se shodnou. Ale nám obyčejným to alarmisté servírují jako jedinou pravdu. Pravidelně se dozvídáme, co všechno se přihodí, když během století stoupne teplota o 1,5 °Celsia. Jedním dechem vypočítávají, co všechno se musí udělat, zrušit, omezit a zakázat. Pak se dozvídáme, čím vším se to musí nahradit. S tím už určité zkušenosti máme a úplně vzadu za frontou zachránců planety vidíme vykukovat nějakého kapitalistu, který tuší, jak by se na tom daly vydělat velké prachy. Třeba na solární energii, řepce nebo v budoucnu na elektromobilitě.

Možná že oteplování nedosáhne těch jeden a půl stupně, nebo ano. Zatím netušíme, jaké cykly probíhají na Slunci, na planetě a jak moc se na oteplování podílí lidstvo. Kdo tvrdí, že to ví, lže.

Pokud ovšem k oteplení skutečně dojde (se všemi těmi průvodními jevy jak tání ledovců, zvýšení hladiny moří), bude dobré se na to připravit. Věnovat tomu síly i peníze. Co se dá udělat zhruba víme. Jak na planetě, tak v kotlince po Řípem tak i v naší vesnici. Bude to smysluplnější, než boj s něčím s nejasnými konturami a nevypočitatelným výsledkem.

Připadá mi, že třeba parta lidí, která se zvedne a půjde sázet stromy, má pro tenhle příběh daleko větší význam než všechny transparenty, hesla a projevy.

Jestliže něco pohnulo s všeobecným názorem na potřebu něco pro planetu dělat, byl to tah Gretou. Světová veřejnost věnovala poměrně malou pozornost ekologickým summitům vědců, politiků a novinářů. Spíš si všímala, kolika sty letadel účastníci přiletěli než většinou nemastným závěrům a neplněným závazkům podobných setkání. V běžném životě – alespoň v Česku – se nás skupiny ekoaktivistů snažily přesvědčovat o tom, že nesmíme dopustit růst teploty o jeden a půl stupně Celsia. Což je problém natolik virtuální, že ho obyčejný člověk nedokáže uchopit. Do toho se přimotala media a různí alarmisté, strašící výpočty, kdy bude New York pod vodou a kam se otočí Golfský proud. Měření teplot v posledních třech dekádách jim hrnulo vodu na mlýn: opravdu se otepluje. Odpůrci namítali, že se třeba jedná o planetární či sluneční cykly a že zatím nijak nedokážeme přesně spočítat, nakolik za oteplování může člověčí činnost.

Pak přišla Gréta, promluvila před europoslanci a ti ji vyslechli, nebo se aspoň tak tvářili. Věc dostala emociální náboj a ti, které suchá data neoslovovala (i když Gréta vlastně říká stejná suchá data, u nichž se ovšem i rozpláče) najednou zpozorněli.

A věci se začaly hýbat. V našich rovnoběžkách najednou začali dostávat slovo odborníci na to i na ono. Nebavíme se tu o tom půldruhém stupni Celsia, ale o všem, co je tady u nás špatně, co se zanedbalo a co se podělalo, jak při budování socialismu, tak při budování kapitalismu. A co je potřeba začít dělat.

A víme: rušit meliorace a vracet mokřady, navrátit potoky do přirozených koryt, hospodařit s dešťovou vodou a co nejméně betonovat plochy, po kterých voda odtéká do pryč. Taky víme: nepěstovat na obrovských lánech, tvořit meze a remízky, nepěstovat monokultury, nehýřit hnojivy a zakázat si glyfosáty, které zamořují půdu i vodu a hubí hmyz, ptáky a zvěř.

Ještě hodně dalších věcí víme. Ale je tu ještě jeden problém. Velkopodnikatelská lobby propojená s vládou se do těchto věcí nehrne, protože to ohrožuje její zisky. Stačí si poslechnout ministra zemědělství. Přestože EU už řepku zavrhla, my ji budeme dál pěstovat a budeme vykládat, jak je to šetrné k přírodě. Přestože se ve světě už ví, že Roundop je jed, my s ním budeme stříkat dál, protože „nemáme náhradu“.

Tady bude nutné začít u nás doma. A překvapivé zjištění: naši přírodu, půdu, vodu a krajinu, tedy naše životní prostředí budeme muset řešit. A to nejlépe volbami.