Sleva na informace.

Sledujeme skoro v přímém přenosu, jak tištěná media chřadnou a vládu nad informacemi přebírá svět jedniček a nul. Jenže i na internetu pracují živí novináři a ti musí platit složenky. Weby se postupně zpoplatňují a někteří čtenáři na to nemají.

Ano, uznávám: jsem důchodce, nikoliv příkladně chudý a ani zazobaný. Ale rád si sestavuji pohled na svět z nejrůznějších názorů na internetu. V poslední době se to sjíždění sítě úží.

Vím, že nic není zadarmo a jako novinář jsem srozuměn, že kolegové musí mít taky na složenky. Minulá dvě desetiletí to fungovalo tak ňák. Vycházely tištěné noviny, lidé si je kupovali a web příslušného media byl vnímán spíš jako propagace, kam redakce utrousily sem tam nějaký článek.

Situace se změnila v poslední dekádě. Čtenost tištěných novin dramaticky klesá. Příčiny jsou nasnadě. Dopoledne se něco uděje. Za půl hodiny o tom čtete na internetu. Hned po Zelené vlně to uslyšíte v radiu. Večer s celou parádou reportáž v TV. Před půlnocí sjedete všechny diskuse k tématu. A všechno tohle pro vás zadarmo nebo za cenu, kterou už stejně platíte v nějakých poplatcích. Druhý den ráno půjdete do trafiky, abyste si za nemalý peníz přečetli to, co už dávno víte. A na hodnocení je ještě brzy, to vám nabídnou až na konci týdne komentátoři týdeníků.

Takže to, že prodaný náklad deníků je z roku na rok minimálně o 10% nižší, není vlastně žádným překvapením. Redakce zeštíhlují, šetří se na cestovném i na analytických i archivních aktivitách. Atraktivita chřadne, ale konkurence na tom není líp. A vše se postupně přesouvá na internet s vědomím, že jednoho dne do tiskárny už nic nedorazí. Sníží se tím pádem náklady za tisk, ale novináři nemohou jít o žebrácké holi. Logicky se zpoplatní web. Možností je spousta, zajistěte si předplatné nebo si jen kupte jeden článek.

Všechno v pohodě, pokud je čtenář názorově přisátý k jednomu mediu. Pak to nejsou velké peníze. Ale zkuste si představit čtenáře, který přemýšlivě hledá mezi různými směry a v různých vrstvách informační mlhoviny.

Asi tak osm, deset ročních předplacených webů.  Namítnete, že furt je to levnější než všechna tištená media dohromady. Zkouším to zakomponovat do rodinného rozpočtu. No pravda, nekouřím, nejezdím na lyže a v Argentině už jsem nebyl ani nepamatuji. A přesto bych se nerad vzdával myšlenkové různorodosti z mnoha směrů. A ještě víc bych to přál svým vnukům studentům.

Mám nápad: zrušte slevy jízdného od této vlády pro ty nejmladší i pro ty nejstarší. A nabídněte nám všem v té hodnotě slevy na informace. 

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Donald Trump podle očekávání ustál hrátky Demokratů. * Po startu první vlny EET v letech 2017 – 2019 zavřelo v malých obcích 1828 hospod a podobný počet malých obchodů. Tak ještě zadusit na venkově ty řemeslníky. Co bychom neudělali pro vylidňování venkova. * Automobilka BMW přehodnotila záměry a nebude vyvíjet čistě elektrickou platformu. * Palec nahoru: Česká republika a dalších pět členských zemí zablokovalo rezoluci EU odsuzující Trumpův mírový plán pro Blízký východ. * Náměstí před Ruskou ambasádou v Bubenči ponese jméno Borise Němcova. To se asi Rusko a náš Semelový spolek Čech a Moravy rozhořčí. Boris Němcov, bojovník proti Putinovu režimu, byl před pěti lety zastřelen neznámým vrahem v centru Moskvy. * Sonda Solar Orbiter s českými přístroji na palubě odstartovala dnes ráno z Floridy pozorovat Slunce. Ke Slunci se bude přibližovat výhradně v noci, aby neshořela.

Případ odpady.

Papír i plasty se nám začínají v Evropě hromadit. Zatím není moc nápadů, co s tím. Spalování, skládkování, ba i recyklace, to všechno je z enviromentálního hlediska poněkud chucpe. EU mlčí, taky neví. Čekejme návrh na odpadové kvóty pro jednotlivé členské státy.

Pokud někdo nepůjde příkladem, tak se nehneme z místa. A příkladem by měli jít především ekologičtí aktivisté. Měli by se vzdát svých počítačů, notebooků, tiskáren, skenerů a tabletů a taky chytrých telefonů.

Všechny ty věci, co jsem jmenoval, se do jedné vyrábí v Asii. Při jejich výrobě příroda taky dostává na frak, ale z našeho sobecky českého pohledu je lepší, když se škodí v Šanghaji než v Kamenici nad Lipou.

Vyrobeno se to zabalí, strčí do kontejneru a jede obrovskou lodí přes třičtvrtě světa až třeba do Hamburku. Ty megašífy jezdí na mazut, což je příkladné svinstvo. Prý jedna taková loď zamoří planetu jako milion aut, ale třeba se přehání. Přeskočím tu cestu mnoha kamiony z Hamburku, a rozvoz do obchodů, odkud si nový kousek odnáší onen ekologický nadšenec.

Doma to dychtivě rozbalí. Krabici (karton), výplněk (polystyren), obal (igelit), návod ve třiceti jazycích (papír).

Ještě, než novopečený majitel napíše na noťasu první článek proti globálnímu oteplování, už je naděláno takových uhlíkových stop, že by se v nich ani Sherlock Holmes nevyznal.
Jistě, něco se dá vyřešit. Třeba odpady a jejich třídění. V tom jsme dost mistři. Někde mají hospodyňky separační nádoby přímo v kuchyňské lince, ale na sběrném pointu ve vaší ulici ty barvy neomylně poznáte. Sklo, nápojové kartony, a tak dál, a především papír a plast. Zvláště ty dvě poslední komodity jsme – vzorně roztříděné – nakládali na ony mazutové lodě, aby zpátky nejely zbůhdarma. A na dalekém východě se to recyklovalo, pálilo nebo skládkovalo.

Leč nastala změna. Země Asie po našem ekologickém naléhání a různých Pařížských konferencích, šly do sebe. Nejspíš proto, abychom je nekárali, jaký tam mají bordel. Přestaly od Evropy odebírat plasty. A teď i papír.

Obojí se nám začíná v Evropě hromadit. Zatím není moc nápadů, co s tím. Spalování, skládkování, ba i recyklace, to všechno je z enviromentálního hlediska poněkud chucpe. EU mlčí, taky neví. Čekejme návrh na odpadové kvóty pro jednotlivé členské státy.

Levná řešení jsou až daleko za obzorem. Naším prvním úkolem ale je zabránit tomu, aby ekologicky vyspělé státy Asie a Afriky nezačaly vyvážet své odpady do Evropy.