Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Turecko zahájilo útok na Sýrii. Íránská armáda zahájila neohlášené manévry u turecké hranice. Po střelbě u synagogy v německém Halle zemřeli muž a žena. Zadrženi byli dva pachatelé. Syřan bez povolení pobytu v Německu tam v Limburgu najížděl v pondělí ukradeným kamionem do aut. Devět lidí bylo zraněno. * Tak raději domů. V době, kdy se v Praze sjede možná až 300 000 lidí na tryznu za Karla Gotta a další na souběžně probíhající Signál festival na různých místech pražského centra a náš fotbalový nastoupí  na Slavii v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy proti Anglii, chystá ekoteroristické hnutí Rebelie proti vyhynutí na sobotu 12. října velkou dopravní blokádu v centru Prahy. Maso. * Co nového v politice? Agrofert chystá žalobu na Českou televizi. Komunistický poslanec „Mlátička“ Ondráček opisoval v disertační práci. Zástupci dvou ostravských firem prolomili systém EET. * Věda a příroda? Kanál Dunaj–Odra–Labe: Komise zjistila, že projekt je finančně ztrátový. Astronomové objevili dvacet nových měsíců Saturnu. V Austrálii hoří. A mezitím se udělovaly někde ve Švédsku nějaké Nobelovy ceny. * No uznejte, že aspoň ta zpráva o nových Saturnových měsíčkách je optimisitická!

Zapomněli na mě.

Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.