Žijeme v té nejlepší možné době. Tak proč je tolik lidí kolem nás tak nasraných?
Archiv autora: Michal Jupp Konečný
Křižovatky dějin.
Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Přečasté téma hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií. Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet. Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí. Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. To Karel IV. byl jiný švihák. První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde. Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.
Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let. 1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci, a těch odbytišť! 2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel, a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové. 3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky… 4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť poražení – nezačnou zase znovu. 5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu. 6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů. 7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: Komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.
A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. Nebo přidejte i jiné pohledy.
Jak chránit ovzduší
Nádherný pocit: Postavili před vás orosený půllitr s krásně načinčanou pěnou. Jste u vytržení, zíráte a zíráte. Ale čas je nepřítel. Bublinky stoupají vzhůru, protože to tak chce gravitace. Vystoupají až nahoru a rozprsknou smíšeny s okolním vzduchem. Malý kulatý vzduch se spojil s obrovským – vlastně taky kulatým – vzduchem. Řeknete si, to nic, nepatrná bublinka. Ale ona se stala součástí celku. Zemské atmosféry je zase o něco víc. A teď si vezměte: kolik je takových bublinek v jednom pivu. Plynný obal Země tak houstne a rozrůstá se. Katastrofologové bijí na poplach, protože globální oteplování a freony a oxidy. Ignorujte je. Dejte si pivo. Tisíce bublinek se spojí s atmosférou a naředí škodlivé kysličníky kdečeho. Vzduch z piva postupně vyčistí vzduch v atmosféře. Je to náš velký ekologický úkol! Ale musíte se snažit.
Ahoj Izabelo!
11. duben * Ahoj Izabelo! Promiň, že tě neznám. A že neznám žádnou Izabelu. Dokonce ani neznám nikoho, kdo nějakou Izabelu zná. Smůla, protože Isabella je krásné jméno a nutně ho musí nosit krásná holka. To museli vědět už staří Římané. A když ne oni, tak aspoň Dante Aligieri nebo Michelangello. Přebírám se ve svých chatrných zbytcích gymnaziální latiny a bezpečně vím, že bella je krásná. Ale ani za starou belu si nevzpomenu, co je to isa. Možná že nic, ono je to totiž úplně jinak. Římani to jméno převzali z hebrejštiny (jako ostatně kdeco) a tam znamená Bohem povýšená. Je fajn, že máš svátek v čase, kdy všechno raší, pupenuje a miluje se. Jméno je to poměrně vzácné: V celém Česku jen 1657 lidí. Předpokládám, že to jsou samé ženy, i když dnes jeden neví. Ale zajímavost: Více než 90% českých Izabel se narodilo teprve v posledních deseti letech. Tomu se tedy říká módní trend. Zvěrokružně se nacházíme ve znamení berana. Takže by si každý Čech měl dát pozor, aby nebyl ovce. Roztřeseně myslím na to, že dnešek je taky Světovým dnem Parkinsonovy choroby. Ale co, nás, co jsme si mozek zaneřádili spoustou zbytečných informací, straší spíš profesor Alzeheimer. Je jaro a ode dneška se chová poněkud letně. Tak si to užívejte.
V tramvaji.
Stárnoucí pán řešil demonstrující studenty v ulicích. „Studujou za naše peníze!“, hlásil na celou tramvaj. Vedle stojící ještě starší pán se na něj obrátil: „Už brzy budete brát důchod za jejich peníze.“
Ahoj Mirky!
Ahoj Miroslavy, Mirky, Mirečky, Míry, Mirindy. Vás teda je v Česku. Celých 41151. Kdyby se šly slavit, tak to už by byla třetina Václaváku. Takže všechno nejlepší. A představte si, že kromě vás mají dnes ještě svátek tři jiné ženské. (Jak už jsem někde psal, termínů je málo a jmen spousta. A na zařazení je pořadník.) Tak Miromila – slyším to prvně a v Česku jsou jen dvě. Tak jim popřejme taky, stejně jako cizokrajným Myrnám, které jsou čtyři. A konečně Mnislava tu nežije žádná, zřejmě nám sem vypadla ze starých pověstí českých. * V roce 1355 byl Karel IV. korunován římským císařem. To je pro Čechy skoro tak významné, jako když jsme vyhráli v Naganu. * 1793 v Paříži bojovali revolucionáři všichni proti všem a čerstvě zvolený prezident Jakobínů, Jean Paul Marat, začal zatýkat všechny kontrarevolucionáře i revolucionáře. Když toho měl na svědomí dost, zapíchli ho ve vaně. Myslím, že dokonce ženská. * V roce 1937 Bylo otevřeno Letiště Praha-Ruzyně, které se od roku 2012 jmenuje Letiště Václava Havla, a všichni komunisti se můžou. * 1945 schválila nová vláda Československé republiky na svém prvním zasedání Košický vládní program. Au! * Možná jste zjistili, že patříte mezi dvě miliardy uživatelů Facebooku, kterým mohla být ukradena data. Někomu mohl být ukradený celý Facebook. * Prezidenta máme momentálně v Tatrách. O tom, jestli tam zrovna teď padají laviny, jsem se nikde nedočetl.
…ale ty dopady!
Negativní ekonomické a politické dopady českých sněmovních a prezidentských voleb na rozdíl od vzdělanější, kosmopolitnější a jazykově vybavené části společnosti dopadnou především na voliče Zemana, Babiše, Okamury a komunistů. Měli by se začít připravovat na horší časy.
Ahoj Soni!
Hezký svátek vám. Soňa je jméno původem ruské, prý tam vzniklo jako zpatlanina východokřesťanského Sofia, což znamená moudrost. A taky Žofka. Jméno je užíváno poměrně celosvětově: anglicky Sonya, německy Sonja, francouzsky Sonia, maďarsky Szonja. Moc Soň neznám a nikdy jsem s žádnou nechodil. Ze slavných Soň zpěvačka Červená a oblíbenkyně našich babiček norská krasobruslařka Henie. Pro úplnost Soňa se u nás vyskytuje 18 953 krát a dá se říct, že Česká republika je zasoněná poměrně rovnoměrně. * Dnešek je taky Dnem učitelů. Možná spíš dnem učitelek. Celkový počet vyučujících statistiky MŠMTČR mlhavě zmiňují kolem 160 000. Zato přesně mají učitelstvo statisticky rozčleněno podle pohlaví. Na jedno připadá 16%, na zbývající 84%. * Asi se divíte, proč svátek učitelů připadá zrovna 28. březen. Vysledoval jsem pro vás, že v tento den se sto let po objevení Ameriky v Komné narodil Jan Amos Komenský. Obec Komňa se vyskytuje na Uherskohradišťsku, málem až na Slovensku a na počest toho, že nejslavnější rodák byl pedagog, tam mají mateřskou školu, základní školu a místní knihovnu. * Aby nezůstalo jen u narozenin učitelských, roku 1914 se narodil Bohumil Hrabal a o dvacet dva let později Zdeněk Svěrák. * Překlopili jsme se zase už do letního času. Polovina lidí se raduje a polovina nadává, ale hlavně si nikdo nepamatuje, jestli se ručičky posunují dopředu nebo dozadu. Naštěstí většina přístrojů už to umí sama a náramkovky si překroutíte. Ale už jste někdy lezli na kostelní věž a měnili tam čas? * Už zítra na Zelený čtvrtek začínají nejdůležitější křesťanské svátky. Na tom počítání mě vždycky mátlo, že Ježíšek se narodil 24. prosince, ale zabili ho v pátek. Jedno je na Velikonocích sympatické, že tři měsíce před nimi neznějí ve všech hypermarketech koledy.
Ahoj Světlany!
Ahoj Světlany! Světly, Světélka, Světlušky, Světlonošky – no prostě celé viditelné spektrum. To je krásné mít svátek na první den jara. Dnes je 20. března a v ten den bude jaro začínat jaro až do konce století. Ještě tak před několika začínalo jednadvacátého a začínalo tak vždycky, co mé staré kosti pamatují a začínalo tak prý i za Rakouska Uherska. Nemá smysl z toho posunu o den vinit nějakou politickou garnituru. Ale fakt je, že ta dvacítka tam naskočila s Babišem. Ale možná je to tím, že se zrychluje rotace Země kolem Slunce a astronomové nám to tají, protože jestli něco nepotřebujeme, tak je to panika. * Něco tají taky ledovce – ty v Grónsku a vůbec na sever. Před pár lety se začalo plašit s globálním oteplováním a ledovce se toho lekly. Byly z toho takové ty krásné filmové obrázky, kdy nic a furt nic a najednou se od toho ledovce ulomí blok větší než Manhatan a šplouchne do moře. Časem se ledovce poučily, teplejší hornina vytvoří na spodku ledu vodní vrstvičku a ledovec pak sjede do moře jako Ledecká. * V Praze to takhle moc nejezdí, purkmisterstvo zavřelo hned dvě páteřní komunikace v Libni a na Žižkově a tramvaje nabírají 46 minut zpoždění. Nejmoudřejší hlavy města to zkrndily tak, že každý druhý spoj zrušily. Lidé chodí pěšky až do centra a primátorka to komentuje tak, že Pražané jsou zpovykaní. Nechci ji strašit, ale v Praze budou letos volby. * ČEZ šetří kvůli špatným výsledkům. Končí jako sponzor karlovarského filmového festivalu. Ve chvíli, kdy už jsou podepsané všechny smlouvy. Asi bych nechtěl být Bartoškou, i když my jsme to se Zahradou vlastně zažili taky. Bystrý pozorovatel si ale všiml, že těsně po Českých lvech se šéf ČEZu sešel na hradě s Milošem Zemanem. * Někteří ekonomové začínají tvrdit, že naše ekonomika se přehřívá. Máte v lednici dost ledu? Pokud ne, můžete si udělat jarní výlet do Lednice. * Ale jinak zůstaňte v klidu. Valné shromáždění OSN na tento den vyhlásilo Mezinárodní den štěstí. * Způsobil jsem si další facebookovou stránku, vlastně ne mně ale knížce „Kde přistávají uši“. Tak se mrkněte na @jupp.usi nebo si ji rovnou objednejte na jupp@folkcountry.cz.
O vstupování do stejné řeky.
Všechno se opakuje, ne že ne. Prvně drama, podruhé fraška.
Všichni si na ten obraz pamatujeme: Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník pražské KSČ mluví z balkonu na nádvoří ČKD. Kritizuje studenty, že se míchají do politiky. „O tom přece nemohou rozhodovat děti!“ Ozvěnou mu je skandování z nádvoří „Nejsme děti!“ a posléze jdou celé dělnické Vysočany společně se studenty na Václavák.
Miloš Zeman v Soukupově televizi tisícovkám demonstrantům totiž vzkázal, že jsou to chudáčci. Tisícovky lidí v Praze a dalších městech, dávají najevo nesouhlas se snahou hlavy státu a premiéra v demisi zašlapávat svobodná média v čele s ČT.
Ta podobnost je strašná a mrazivá. Papaláš, obklopený svou kamarilou a svými Kojzary už není schopen vnímat realitu toho, že jeho vlak zajíždí na vedlejší kolej.
„U nás přece nemohou rozhodovat děti!“ To říká po Miroslavu Štěpánovi i náš prezident a nepřekvapivě to z různých koutů zní ozvěnou: Studenti ať mlčí a studují. Říkají to lidé vyššího věkového průměru a nemusí to být jen voliči komunistů. Oni i ti studenti na druhé straně cítí, že je osmičkový rok a že se věci opravdu asi dávají do pohybu. Ti první cítí, že na ty technické i společenské novoty už se jim nedostává sil a brzy v roli důchodců už toho moc neovlivní. Studenti a mladí vědí, že ten další život tady budou žít oni, a začínají se starat, aby o tom, jaké to tu bude, minimálně spolurozhodovali.
Nebude to snadné. Sedmnáctiletí ještě volební právo nemají a na druhé straně s přibývající délkou života roste armáda důchodců. Ve společnosti začíná být viditelná trhlina: polovina chce dopředu a polovina brzdit. Jak to uspořádat, aby ti mladí dali věci do pohybu a senioři mohli žít spokojený a plnohodnotný život?
Uvidíme, kterým směrem se budeme jako společnost posouvat. Obávám se, že někteří politici se z případu Miroslava Štěpána nepoučili. I když někteří tenkrát stáli na tribuně na Letné.
Březen patnáctého.
Nástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky u hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika. 15. březen 1939 * A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše. Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato stále někde čtu sebemrskačské tirády o tom, jak ti Češi byli na Němce krátce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.
Ahoj Matyldo!
Ahoj Matyldo! K tvému svátku ti přeju vše dobré. Vlastně s tebou společně má svátek taky Rút. Ono je to stejně v každém kalendáři jinak. Kalendářní sestavovatelé si dělají, co chtějí, nějaké jméno se jim nelíbí, tak ho prostě škrtnou, protože další jména už stojí v dlouhatánské frontě na své datum, a míst v kalendáři je jenom 365 (někdy vlastně 366, ale kdo by chtěl přestupný svátek), a to se některé dny jmenují První svátek vánoční nebo Den české státnosti. A dnes budete marně v kalendáři listovat, abyste zjistili, kdy má svátek takový Hypolit. * Historie se ke čtrnáctému březnu zachovala všelijak. Třeba Jan Hus dostal v roce 1402 na triko Betlémskou kapli a začaly se dít věci. Roku 1875 uvedl Bedřich Smetana poprvé Mou vlast a my máme čím zahajovat Pražské jaro. * To normální jaro se nijak zahajovat nemusí, začne samo už za šest dní: 20. března v 15:15. Hoďte si to do mobilu, ať to nepropásnete. * Čtrnáctý den třetího měsíce má také neveselé vzpomínky – v roce 1939 se druhá republika Československá (už odsudetěná) rozpadla na Slovenský štát a Protektorát Böhmen und Mähren. O den později už se příslušníci Wehrmachtu cpali v Praze českou zmrzlinou. * Vláda v demisi nepodpořila návrh na zrušení zákazu kouření v restauracích. Ale oteplilo se, kuřáci se s půllitry zase vyhrnou na ulici a my nekuřáci s nimi, protože s kým by si člověk v prázdné hospodě povídal. A kouřit na čerstvém vzduchu je zdravější. * Ve Španělském sále bude dnes tisícovka pozvaných jásat, že Miloš Zeman přežil inauguraci. Zpívat k tomu bude Helena Vondráčková, Daniel Hůlka a Michal David. A víš, že Michal David zatím ještě nemá od Zemana vyznamenání? * Ani se Matyldo, neloučím, protože se večer určitě potkáme pod václavským koněm na demonstraci. Na svobodu slova a medií nám nikdo sahat nebude.
Po Czexitu
Tak jsem zjišťoval, jak to bude, až ten Czexit proběhne a budeme oplocovat celou hranici ČR kolem dokola, Kolik jako bude potřeba ostnatého drátu a hřebíků a tak. A narazil jsem na problém. Podle jednoho zdroje je celková délka hranice České republiky 2290,4 km, podle druhého zdroje 2326,7 km. To jako necháme 36.3 km hranic neoplocených, aby zástupy migrantů tu díru našly?
Česká kavárna
Zvykněme si a vytrvale užívejme termín Česká kavárna. Jednak je to pravdivější a taky se to bude Zemanovi hůř napadat.
Ahoj Lumíři!
Vlastně si nejsem jist, jestli vůbec nějakého Lumíra znám, abych mu mohl pogratulovat k dnešnímu svátku. Mezi zástupy mých facebookových přátel se krčí jen jeden, kromě přátelství se mnou se ještě přátelí s Míšou Leichtem, takže to bude dozajista dobrý člověk. Jinak Lumírů žije v Česku přesně 3500, nejvíc v Moravskoslezském kraji. Naopak v Nepomuku, Milevsku a Soběslavi nežije žádný. * 26. Února roku 1815 po útěku z Elby se vylodil bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte na pevninu u Cannes. Za sto dní došel až do Waterloo. * Z východu přišly mrazy, jak jinak. Provoz země se nezastavil, kdyby spadlo pár vloček na D1, bylo by to mnohem horší. Stejně mi volali dva lidé, jestli nemám dobíječku autobaterií. Jo mám, skočte do auta a odvezte si ji (zmrzlý smajlík). A zítra už se má oteplovat. * Mrazy nám daly nakouknout na to, jací jsme Češi. Uvítání dvojzlaté Ester zaplnilo v pondělí Staromák, o den dřív, 25. Února se na demonstraci pod Koněm sešlo pár set lidí. No já bych se k Václavovi taky nehnal, když tu demošku svolával majitel Parlamentních listů. * Jedna smutná vzpomínka patří ke včerejšku. 27. února 1995 nás opustil člověk, který dal trampské písni tolik, co Albert Einstein fyzice. A člověk, se kterým mě spojovalo skutečné přátelství. Chybí tu. Wabi Ryvola. * Zítra není 29. únor, jak jste si mysleli, protože letošek není dělitelný čtyřmi. A možná nevíte, že přestupné nejsou ani roky s dvěma nulami na konci. Tak na to dejte v roce 2100 pozor. * Obvyklá informace: € za 25,39, jaro za 20. A radujte se, zítra už je březen.
Kobylky
Když přiletí sarančata, afričtí rolníci je likvidují po tisících. A ekologičtí aktivisté mlčí a mlčí.
Ahoj Dorotky
26. února 1932 se narodil Johnny Cash. Bez nadsázky v našich zeměpisných šířkách asi nejuznávanější country Američan. Alespoň v roce 1978 čtyřikrát vyprodaná sportovní hala a setkání s ním na ambasádě USA byl neskutečný zážitek. * Ráno jsem vás napínal číslicí XXII. Nebyl míněn slavný román Josepha Hellera, který beru do ruky po pár letech vždycky znovu. Je to prostší, ale radostné. Jaro bude za dvaadvacet dní. * Zatím ale nevycházím z pokoje. Jednak kvůli silným mrazům, které by měly být v zimě normální, ale nejsou. Teď už to zima nedožene a brzy jistě meteorologové ohlásí další nejteplejší zimu v dějinách. Druhak nevycházím, protože usilovně pracujeme s Hankou na korekturách mé budoucí knihy „Průlety folkovou pamětí“. Že to budou i průlety country a trampskou pamětí, je snad jasné, jenom by se to na obálku všechno nevešlo. * Takže máte nejvyšší čas opatřit si tu předchozí knihu „S kytarou na zádech“, aby toho pak na vás nebylo moc najednou. Prostě si napište na jupp@jupp.cz * A když už jsem v tom nabízení, tak ti, co se jim líbí moje hlášky na Facebooku, tak je mohou mít knižně v útlém svazku „Kde přistávají uši“. Název vysvětlí jeden z mých hlodů: Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat. Objednávky tamtéž. * Mějte se neúnorově, nevěřte lžím, pozor na omrzliny a pozdrav k svátku všem Dorotkám.
ZOH
Rusové neměli své dresy a přesto vyhráli. To už si nacvičili na Krymu. Bojím se, že v Mezinárodním olympijském výboru se teď bude konat referendum pod jejich dohledem.
Barevné skvrny v Sudetech.
Ten dědeček byl chudý bezzemek. Pro ty, co to čtou prvně v životě, byl to venkovan, co neměl ani kus půdy. Ani statek, jen chalupu a kopec dětí. Někdy nebylo co do huby, zvlášť za války, té druhé světové.
Válka skončila, poměry v republice se začas ustálily, dědeček volil komunisty a těšil se na lepší život. Ten jakoby spadl s nebe. Tři miliony sudetských Němců jsme odlifrovali do Reichu, kam původně chtěli. Najednou byly volné tisíce statků a chalup, tisíce kilometrů volné půdy. Dílny, továrničky a tak.
Majitelé gruntů třeba u Čáslavi se nikam nehrnuli. Zato dědeček a tisíce jemu podobných nacpali rodinu do vlaku a vyrazili. Ti, co šli první, si mohli vybrat nejlepší. Akorát museli být občas nápomocni vykopávat Skopčáky z nových koutů vlasti. V chalupách zůstalo skoro vše včetně nádobí a peřin. Stačilo utřít prach a bydlet. Pro všechno, co ještě chybělo, si došli do ještě neobydlených chalup. Taky na topení ty chalupy v sousedství byly. Ulámat z nich pár prken a trámů a připravit se na zimu. Stát věnoval dědečkově rodině pozemky, statek a lacino i pár kusů dobytka.
V horských pásmech bylo hospodaření drsnější, ale pořád lepší než v Bezzemkově. Do školy pět kilometrů pěšky, a když se zhoršilo počasí, škola se vynechala. Na co taky.
Pak se něco zadrhlo. Přijeli soudruzi z okresu, a že do družstva. Ty co protestovali, odstěhovali někam na třetí konec republiky. Ti ostatní se smutkem v očích odváděli nedávno nabyté krávy do společné stáje. Časem si zvykli.
Mladí zdrhli od zemědělství, jak jen mohli. Cokoliv, jenom pryč odtud. Chemička, lom na uhlí, stavba trati. Ráno odcházeli za tmy, večer se za tmy vraceli. Lidi v práci z celé země, co taky někam nebo od něčeho utíkali, většinou s nějakým škraloupem, sem tam bitka, všichni zase někam mizeli a noví se objevovali.
Tak svatba a aspoň byt. V paneláku, kde do horního patra teklo a kolem domu se už několik let v bahně válelo všechno, co stavbařům tenkrát upadlo. A děti. Jesle a za tmy domů. Co v neděli? Procházka kolem říčky jména Bílina, které je dost legrační, protože v ní od chemičky teče voda černá jako antracit? Nebo se projít historickým městem, které se celé bourá, protože pod ním leží uhlí? I třetí generace začala řízeně nasávat lhostejnost.
Pak se všechno změnilo, tady dost pomalu, ale nakonec taky. V nových obchodech byly nové věci, prokoukly fasády, v televizi několik programů, řeka už byla čistší a lidi k sobě měli nakrátko blíž. Potom někteří mizeli do Prahy a jiní do Kanady, někdo začal podnikat. Ale většina těch, co zůstali, na tom byla pořád stejně. Vlastně se u nich nic nezměnilo. Maximálně starost o práci. Nikdo jim nepomůže, protože kromě almužen od státu ani není jak. A oni si sami nepomohou, za ty tři generace se to dokonale odnaučili. K volbám nejdou, a když, tak tam hodí něco natruc.
A my pak rozumujeme nad těmi velkými jednobarevnými skvrnami na volebních mapách podél hranic v místech, kterým se dodnes říká pohraničí nebo Sudety.
Socialismus
Socialismus není možné vybudovat na zelené louce. Nejdřív musíte zbourat kapitalismus, všechno znárodnit a pak už jen čekat, jak dlouho s tím vydržíte.
Putování věkem
Mělo by se vyzkoumat, kde leží věková hranice, kdy nad starostí o pralesy na Borneu převáží starost, kde budu bydlet.
Slušnost
Myslím, že slušnost naší mládeže se výrazně lepší. V tramvaji mě skoro každý pustí sednout. Když mi bylo pětadvacet, nikoho to ani nenapadlo.
Estetika našeho života se postupně mění. První cigareta, kterou jsem v životě kouřil, měla na obrázku velblouda. Poslední, cigareta, kterou jsem kouřil nedávno, měla na obrázku vnitřnosti.
A co kojenci?
Od EU jsme do dnešního dne dostali 700 miliard Kč. (Přesněji to je rozdíl toho, co jsme dostali a co jsme do EU vložili.) Po odchodu z unie jí to budeme muset vrátit. Je nás zaokrouhleně 10 milionů. Čili každý Čech pošle zpátky do EU 70 000 Kč. To, že pro sedmdesát litrů sáhnou do kapsy ti, co budou volit odchod, je v pořádku. Ale jak k tomu přijdou kojenci, kterých se to taky týká?
Volební
V prvním kole voleb získal Miloš Zeman v obci Chobot na Strakonicku přes 83 procent hlasů – nejvíc v Česku. Ve druhém kole tu takový náskok neměl – přijelo sem totiž několik trampů z Prahy a podpořili Jiřího Drahoše…
Chobot se z toho ještě nevzpamatoval.
Dvěstě chytrých horákyň
Předchozí sněmovna nám – kromě mnoha dalších paskvilů – nadělila jeden nádherný. Zákaz obchodního prodeje o státních svátcích, a to jen některých. A v obchodech, taky jen některých, tedy s prodejní plochou nad dvě stě metrů čtverečních. Původně snad byli poslanci vedeni snahou dopřát zaměstnancům hypermarketů šťastné sváteční výlety s rodinou. Nakonec se ale dopracovali k výsledku, kdy se odbory nažraly a zákazník zůstal celý. Jen trochu se zapomnělo na ty zaměstnance, kteří si rádi přilepšovali příplatky za svátky. Obchodníci jsou trestáni výběrově. Ani zákazník celý nezůstal. Který ze svátků je zavřeno a který otevřeno, si nemůže zapamatovat ani computer s velkou operační pamětí. Zkoušel jsem najít v tom střídání zavřeno/otevřeno nějakou logiku. A nic. Předpoklad, že si nemůžete dojít pro rohlík ve svátcích důležitých pro tento stát, jako vznik Československa, rozpad Československa, konec druhé světové války v Evropě nebo zavraždění českého knížete vlastním bráchou, kazila uzavřenost o velikonočním pondělí a na svátek svatého Štěpána. Co bychom si namlouvali, právě ty byly přidány k hlavním svátkům náboženským navíc, aby se oslavenectvo mohlo po prožitých svátcích probrat z kocoviny.
Naopak svátky církevní byly shledány událostmi druhé kategorie, při nichž se prodávat může. Stejně jako První máj, v naší zemi považovaný všeobecně za svátek církve Komunistické.
A tak zmatený zákazník bloumá v prodejních areálech a zkoumá, jestli je svátek konzumu nebo naopak svátek duchovního usebrání. Také – nevybaven svinovacím metrem – nemůže posoudit, jestli je příslušná prodejní plocha odsouzena k zavření nebo nikoliv. Takže to nakonec zkusí v jednom z menších krámků. A narazí na zavřené dveře. Protože správce nákupní galerie, když jsou ty velké prodejny zavřené, nebude pro ty mrňavé topit a svítit. Naštvaný zákazník, který nemohl nakoupit, jde domů a potkává naštvané obchodníky, kteří mu nemohli prodat. Už máme parlament i vládu (tu zatím jen trochu) nové. Je tedy na čase si lobnout.
Noví poslanci se jistě zamyslí a chyby napraví. A protože voliči při každých volbách zvolí parlament a vládu vždy horší, než byla ta předchozí, může nová spravedlivá úprava vypadat třeba takhle:
§ 1: Provedení opatření k uzavření o svátcích se u provozoven s prodejní plochou větší než 200 metrů čtverečních nemění. § 2. Prodejny s plochou menší než 200 metrů čtverečních budou mít zavřeno o svátcích, kdy mají velké prodejny otevřeno, a naopak otevřeno o svátcích, kdy mají velké obchody zavřeno.
Dětské otázky někdy překvapí. Byl jsem zaskočen dotazem, jestli za druhé světové války rostly borůvky.
Libeňský most v Praze je v tak zchátralém stavu, že se zřejmě stane kulturní památkou.
Z domova.
Ty televizní duely jsou na ošklivé slovo. Politologové a mediální machři se budou předhánět, kdo měl navrch a kdo udělal chybu. Ale z milionu lidí, co si to zapnou, odejde od bedny milion přesvědčených, polovina na tu a polovina na druhou stranu. Těch nerozhodnutých je už minimum a ti se budou rozhodovat tak, že si hodí korunou nebo počkají, co Máňa. A nejspíš volit nepůjdou.
Po schodech Facebooku tečou kýble špíny a probíhá festival o největší lež.
Ti, co budou volit Ovčáčkova šéfa, věří, že nás Zeman vyvede z Evropské unie a tím náš národ obrovsky zbohatne a že se budou chodit dívat do ZO na pandu. Aspoň ten pán z Aeronetu to říkal. Většina z nich sice tuší, že na ně to bohatství nezbyde, ale bohatej Babiš se taky počítá. My druhá půlka si zas myslíme, že nám na Západě bude líp a bezpečněji. Ještě si všichni před spaním řekneme všechny pohádky o migrantech a půjdeme spát. Pak budou volby.
Co je ale fakt blbý, že národ je rozpolcenej. A že to tak zůstane i po volbách, ať vyhraje ten nebo ten druhý. Polovina lidu bude naprděná, že nevyhráli, ta druhá bude naprděná proto, že ta první je naprděná. Kde domov můj.
Dilema uživatele výpočetní techniky: Je lepší vyhodit jablko z okna nebo jablkem rozbít okno?
A jdeme do druhého kola. Teď se vyvalí vlny ze všech žump a budou bušit do Drahoše. Neexistuje tak zvrácená absurdita, kterou by nebylo možno vymyslet a použít. Nevěřme. Vysvětlujme. Hledejme zdroje těch pomluv, ať už na Aeronetu nebo v Ovčáčkonetu a jinde. Vysvětlujme seniorům, sousedům i těm, co nevolí. Až to vypukne, všímejme si aut, která svážejí lidi bez práce a bez domova k volebním urnám s tím správným lístkem v ruce. Buďme pozorní k tomu, jak probíhají volby v domovech důchodců. Dejme pozor na volební okrsky, kde v prvním kole volilo 101% voličů. A nejen na ně.
Abychom nad Hradem zase viděli něco jiného než trenky.
Po prvním kole
Je vymalováno.
A celkem ne nejhůř.
Už se nemusíte v noci budit a hlásit na facebooku, jak jste ve snu volili.
A jediná diskuse napříště bude jen o tom, jestli jít volit za čtrnáct dní raději v pátek nebo v sobotu.
Vítězný únor bez Zemana!
Když se dobro stává fanatismem, přestává být dobrem.
Václav Klaus junior je náhradou za Okamuru, kdyby se náhodou objevili nějací chytřejší voliči.
Hudba a kultura v prosinci 2017
Nic není tak staré jako včerejší noviny a kulturní události, které se už konaly. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal a vůbec nemáte čas to hledat v celém vesmíru. Takže už podruhé přehled uplynulého měsíce. Pošlete mi události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Pište mi na jupp@jupp.cz.
1.12. – Vyšlo nové album vybraných písní Jiřího Pavlici & Hradišťanu – Pozdraveno budiž světlo. (Indies Scope) * 2.12. – Prosincový magazín Mezi ploty na TV Noe. * 2.12. – 32. výročí úmrtí Járy Ježka z karlovarské skupiny Čp. 8. * 3.12. – V Galerii Tančící dům probíhá výstava díla Josefa Lady. * 4.12. – Demonstrace proti bourání budovy Transgasu na Vinohradech. * 5.12. – 46 let od smrti Jiřího Grossmana. * 5.12. – Skupina Klíč oslavila 35 let existence koncertem v Brně v klubu Musilka. * 7.12. – Koncert Jaroslava Hutky k padesáti letům na jevišti byl kvůli nemoci přeložen na květen příštího roku. * 7.12. – Skupina Dareband pokřtila ve Vsetíně album Pod peřinú. * 8.12. – Tony Ackerman koncertoval v pražské literární kavárně Řetězová. 10.12. – V rekonstruovaném třeboňského Divadle J. K. Tyla vstoupil soubor Třeboňští pištci. Existuje už 44 let. * 12. 12 – Proběhl Adventní koncert Textové dílny Slávka Janouška v brněnském Café práh. * 14.12. – Béďa Šedivka a Přeletky pokřtili nové CD v prostorách zrekonstruovaného nádraží Plzeň jih. * 16.12. – Bob a Bobci dávali v Duchcově Folkové vánoce. * 17.12. – Jauvajs a Mošny, tentokrát společný koncert v Brně. * 18.12. – Petr Rímský vystoupil společně s účastníky své školičky Kytarovka.cz v pražském Divadle za plotem. * 19.12. – Sekvoj a Načas a každoroční Břevnovské brnkání. No a kde jinde než v Nuslích, že? * 20.12. – Martina Trchová, Patrik Henel a Isara koncertovali v Mladé Boleslavi. * 24.12. – Uzávěrku měla další soutěž pro mladé muzikanty Honky tonk. * 25.12. – Vánoční koncert v Kobeřicích (Bokomara, Janoušek – Vondrák, Šany a další) * 26.12. – Nový film: Anděl páně 2.
Ticho.
Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.
Že prý bude nějaký nový rok.
Tak do něj vstupte správnou nohou a zbytečně v něm nehamtejte.
Jak se k tomu roku postavíte, tak se bude ten rok stavět k vám.
Buďte vytrvalí optimisté a dívejte se na svět barevně. Šedá kazí zrak.
A udělejte všechno pro to, abyste 2018 dokázali prožít a ne jen přežít.
50 000 000 Kč
Tak padesát milionů bude Česko platit za Čapí hnízdo. Česko nebude platit nic. Padesát mega zaplatí daňoví poplatníci. Stačilo by ale vymyslet takovou sbírku. Každý Čech, ať kojenec, učitelka, popelář či starodůchodce dá pětikorunu. A je to doma. Nikdo nechyboval, nikdo nic neukradl, zapomeňte! Namítnete správně, proč byste zrovna vy na tohle Babišovo šméčko měli něco platit. Takže jinak. ANO volilo 1 500 113 voličů. Takže kdyby na Andreje přispívali jen voliči ANO, zaplatil by každý z nich 33,40 Kč. Jste pro?
Minuta
Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování. Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral. Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci. A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc. Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn. Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.
Budou Vánoce.
Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.
Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.
S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.
Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.
Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.
Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.
Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.
Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)
A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.
Nehledejte rozdíly mezi muži a ženami někde v duši. Rozdíl je viditelný na první pohled: Muži mají kůži, ženy mají pleť.
Miminko řve. A řve a řve.
1. Má hlad.
2. Má žízeň.
3. Má větry.
4. Je mu zima.
5. Je mu horko.
6. Nebo ho rodiče serou.
Budou Vánoce.
Smysl uklízení je podle mého názoru v tom, že je potřeba udělat místo pro nový nepořádek. A správný čas pro úklid je tehdy, když se nedá projít nebo když už nemůžete vůbec nic najít. To si ovšem myslíme my muži.
Ženy to mají jinak. Mají v sobě nějaké hodiny (tím nemyslím ty zprofanované biologické), které jim řeknou, že je čas uklidit. A jedním z těch uzlových bodů je čas předvánoční. O Adventu, kdy se lidé mají usebrat a roztoužit. Ale naše milé polovičky vyrážejí s vysavači, mopy a úklidovými prostředky z televizních reklam na turné kolem bytu. My maskulíni se při tom držíme zkrátka. Ze slušnosti si aspoň uklidíme zásuvky svého psacího stolu a dojde-li na nejhorší, asistujeme při věšení vypraných záclon. Jinak nepřekážíme a pod záminkou nutného dokupu dárků odcházíme za stejně postiženými kamarády do restauračních zařízení.
Stejně jsem ale nepochopil význam úklidu před svátky míru a pokoje. Ovšem děje se tak od nepaměti, takže asi nějaký prastarý obyčej. Jestlipak by se takhle horečně šůrovalo, kdyby se žádný Ježíšek nenarodil?
Když je uklizeno, mohou Vánoce začít. Po nich jsou na kobercích zbytky bramborového salátu a všudypřítomné jehličí, v bedně s hračkami úlomky vanilkových rohlíčků, v rohu místnosti zbyla hromádka roztrhaných vánočních papírů a skříně se nedají dovřít pod náporem nových přebytečností, které vám letos nanosil Ježíšek
Ustupováním většinové společnosti menšinám vede na jedné straně k tomu, že s jídlem roste chuť, a na druhé straně k odmítání a uchylování se pod křídla populistů.
Letos je v té prezidentské volbě málo legrace. Chybí mi Bobošíková.
Zajímavé je, jak při debatách o migraci všichni vítači zdůrazňují, že má Západ máslo na hlavě, protože měl kolonie. Rusko mělo (a dosud má) kolonie největšího rozsahu. Od Šumavy, Beserábie a Finska přes Kavkazko, Střední Asii až po Kurilské ostrovy. A o tom všichni mlčí.
Genderové problémy se mají řešit ve shodě, nikoliv konfliktně. Kdyby se na každém záchodě instalovala také mušle, odpadly by tahanice kolem prkénka.
Fascinuje mě umanutost Čechů volit stále nové a nové strany, i když ty předchozí nové zklamaly víc, než ty předchozí staré. Volby jsou ideální příležitost, jak vyměnit partu, co nás okrádá, za jinou partu, co nás okrade ještě mnohem víc.
Hudba a kultura v listopadu 2017
Znáte to: Často hledáte na internetu, co se kdy v nedávné minulosti událo a jste v koncích. Staré pozvánky a kalendáře už jsou smazány, reportáž ani recenzi nikdo nenapsal nebo nemáte čas to hledat v celém vesmíru.
Zkusme si vytvářet takový seznam zajímavých událostí, které se uskutečnily za uplynulý měsíc. Pošlete události, které považujete za důležité nebo zajímavé. Najdete je pak v této rubrice na blogu www.jupp.cz nebo na Facebooku. Piště na jupp@jupp.cz.
1.11. Jiří Ovčáček: Pan prezident přivítal na Hradě folkového písničkáře Pavla Foltána. Zahrál a zazpíval oblíbenou píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá. * 2.11. Patnáctý ročník Notování pokračoval třetím základním kolem. * 4.11. Ve Velké Bystřici u Olomouce se odehrál 19. ročník festival Bystřické banjo. * 4.11. Folkový oříšek, 20. ročník festivalu akustických folkových kapel proběhl v brněnském Café Práh. * 4.11. Ve Slatiňanech se konal 13. ročník festivalu Slatiňanský vrabčák. * 7.11. Zemřel Karel Štědrý. * 11.11. Tomáš Linka pokřtil své nové CD v chomutovském klubu U bizona. * 11.11. Mrakoplaš koncertoval v Balbínce. 14.11. Pětník poprvé vystoupil v pražském kubu Válec. * 16.11. Mošny oslavily 25 let existence koncertem v brněnském sále Břetislava Bakaly. * 16.11. – Emil Pinďa Makal (Sekvoj, exSmolaři, ex Grošáci) se oženil. Pokud jste nepředpokládali, že by si ho někdo vzal, tak to byla Adélka. * 16.11. – Po těžké nemoci zemřel Stanislav Wabi Daněk. * 19.11. Folková skupina Exfanta dávala v Kaplici koncert k dvaceti letům trvání. * 22.11. Sázavský divadelní soubor Jiřího Voskovce nastudoval hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. V hlavní roli Honza Rejhon (Hořký kafe). * 23.11. Rozloučili jsme se s Wabim. * 23.11. – Fešáci (kdysi Bluegrass Hoppers) oslavili v Lucerně 50 let existence. * 25.11. Proběhl festival Křižanovský vaťák. * 26.11. zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici.
Porta 1988 Plzeň Lochotín
Je vůbec představitelné, že takové setkání lidí spřízněných a zvedajících hlavu mohlo tenkrát existovat? PORTA – Plzeň, amfiteátr Lochotín, červenec 1988. Víc se o tom všem dočtete v mé knize „S kytarou na zádech“. Můžete si o ni napsat na jupp@jupp.cz. (Za 270 Kč plus poštovné.)
Tony Trischka a Žalman a spol. (foto Hoge)
Jaromír Komorous
Špatné zprávy teď přicházejí jedna za druhou a to vynechávám domácí politiku. 26. listopadu zemřel Jaromír Komorous. Muzikant, básník, dobrodruh, cestovatel, spisovatel, organizátor a plzeňský patriot. Mimo jiné zakladatel a dlouholetý organizátor legendárního festivalu Struny na ulici. Jako vzpomínku na skvělého člověka si dovolím ocitovat vzpomínku z mé knihy „S kytarou na západě.“
<< Festivaly Jazz na ulici a Struny na ulici se konaly poprvé v roce 1994. V té době byla pouliční kultura v západních zemích naprosto běžná. U nás teprve začínala a hudba na ulici v Plzni byla vlastně průkopnickým činem. Úplně původně byly oba festivaly od sebe odděleny. Každá akce měla jeden týden, kdy se hrálo v historickém centru města, na náměstí a v okolních ulicích. Autorem nápadu byl Jaromír Komorous, tehdejší řiditel kulturního centra Esprit, který festival pořádal a po celý rok připravoval. Sám říká:
„Po Listopadu 89 jsem byl jako muzikant furt v luftě. A hlavně Asie. Kromě muziky Indický Himaláj. Sjetá horská Ganga na raftu. Paráda. Jenže rodina. A já se potřeboval nějak usadit.
Tak jsem zkusil, po doporučení kulturních šíbrů ve městě, výběrové řízení na šéfa městské kulturní instituce Esprit. Uspěl jsem. A vletěl do toho po hlavě, jak jinak. Během roku jsme vytáhli firmu z červených čísel. A těžká lítost po ztracené Portě. Díky rozkvétající spolupráci s českou první ligou ‚menšinových‘ žánrů jsem se pustil do úvah nad možnými festiválky. A bylo. Plzeňské zastupitele jsem přesvědčil o nutnosti, že čtvrté největší město v republice musí, rozumíš, musí mít takovou profilaci. V létě, když je město vylidněné, musí mít projekt, který turistu na cestě od Rozvadova do Prahy přinutí zastavit aspoň na jednu noc zde a trochu se nadechnout. A Struny byly na světě. Společně s Jazzem. Ten šel pak. Nebo před tím? Jó, paměť. Ale to je jedno. V obou případech šlo o to, aby se v podvečer město zalidnilo, právě proto vznikla na prstenci sadů a parků okolo hlavního náměstí čtveřice scén, kde se hrálo odpoledne synchronně a lidi korzovali mezi nimi a potkávali se známí, přátelé, kteří se třeba rok neviděli, všude něco do žaludku, lavičky, pohoda. Začali se objevovat první přespolní. Večer na náměstí centrální scéna, hlavní hvězdy dne a v obecenstvu evropské jazyky. V příštích letech zmínka v německých i anglických průvodcích létem. Objevil se tu skoro každý, komu to hraje a zpívá. Na náměstí v Hifiklubu byly na pořadu noční jamy a zvláště s jazzmany jsme prokalili někdy skoro celou noc. Ono to mělo logiku. Ta špičková scéna není příliš široká, hraje skoro každý s každým a tak tu kluci bydleli někteří celý týden, jeden den jsme jim dát nemohli. Ono hrát u Milana Svobody v jazzbandu a pak ještě ve třech formacích jako kvartet či kvintet, to je docela kláda a cestovat někam do kšá je na palici. A tak měli zajištěné bydlení.
Víš, co ale bylo nejlepší? Že jak ve folku, tak i v jazzu jsme si mohli dovolit díky několika najednou fungujícím scénám dramaturgické rozpětí do alelujá a každý procházející si našel to své.
Večer si přišel vychutnat uznávané apoštoly žánru, protože: ‚Rozumíš, mámo, toho Grengubáka jsem už poslouchal před dvaceti lety a Pavlínu Jíšovou jsem žral se Žalmanem už před třiceti. A navíc mohu sedět venku a dát si k tomu plzničku. Jdem.‘ I o tom to bylo. Takže v jazzu od Vlasty Průchové přes Janu Koubkovou až třeba k Jiřímu Stivínovi a bůhvíkam ještě, na Strunách, ani nevím proč, nikdy Jaromír Nohavica, jinak snad úplně všichni, co mají nohy a ruce. Nešlo by to bez zaťáplých drápků v žánru a tak nechci zapomenout Frantu Kučeru při jazzu a Míšu Leichta při Strunách.“
Plzeňské radnici se to moc líbilo a nešetřila podporou. Později se připojil třetí žánr – festival Divadlo na ulici. Postupně se formovala struktura jednotlivých scén. Hlavní pódium bylo vždy na náměstí Republiky. Další scény byly situovány u branky k Sadům Matěje Kopeckého, v prostoru proluky v Křižíkových sadech a u divadla. K festivalu se připojovaly kluby, například Klub Dominik, Zachs’Pub, Divadlo Čas a další. Kromě hvězd folk a country a ostatních žánrů dostávaly zvláště na menších scénách velký prostor plzeňské kapely i skupiny z okolí. Byl to pro ně úžasný způsob prezentace. Programy byly bez vstupného, a i proto návštěva byla obrovská. >>
Odešel člověk, se kterým se úžasně povídalo a bylo dobře.
Sociální demokraté
Sociální demokraté ve všech evropských volbách postupně prohrávají. Čím to může být? Stará sociální demokracie už nemá co nabídnou, sázka na výši platů pracujících nevychází v čase, kdy je jejich situace lepší než kdykoliv předtím. A i pomalejší dělník chápe, že Zaorálek může vykřikovat co chce, ale že zaměstnancům se může dařit, když se daří firmám. Třídní boj skončil. A tak nastupuje nová vlna sociální demokracie: Nová levice. Pacifismus, multikulturalismus, feminismu, rovnosti pohlaví ras či národů, práva sexuálních menšin, globální oteplování. Dientsbier, Marksová, Valachová, Matěj Stropnický, a nejen. Myslíte, že právě tohle bude přitažlivé téma pro voliče?
23.11.2017 Praha Strašnice
Tak jsme se s Wabim rozloučili. Lidí zástupy. Přátelé, muzikanti, celé kapely, obdivovatelé, obdivovatelky, kolegové, osobnosti, divadelníci, děti co vyrůstaly na jeho písničkách. Fotografové i štáby televize. Ani se všichni nevešli, opozdilci už postávali na schodech do haly.
Nebylo plačno. Wabi by se určitě naštval, kdybychom truchlili. Bylo takové útulno v duši, souznění s jedním naplněným životem, který vydal své a potěšil. Každý takový odchod připomene, jaký silný proud muziky, přátelství a soudržnosti se nám všem dařilo vytvořit.
Nebyl to obřad, ale koncert. Všichni jsme naslouchali Wabiho písničkám pozorně jako nikdy předtím. Postupně jsme se přidávali svými hlasy, až nakonec zpívala celá hala. A potom bouřlivý a dlouhý potlesk.
Stalo se teď módou řídit stát jako firmu.
Už vidíme, co to s touhle zemí dělá.
Ještě větší neštěstí by bylo, kdyby někdo chtěl řídit firmy jako stát.
Zdál se mi sen
Zdál se mi sen. Když máte sen o tom, že nemůžete usnout, je to trochu na palici. Já jsem nemohl usnout proto, že na nedalekém stadionu vystupovali Rolling Stones posílení Alexandrovci. A měli tu největší aparaturu na světě. To by ještě nebylo nic hrozného. Jenže oni začali hrát a zpívat Totá helpa, totá helpa… Publikum jásalo, tak to zopakovali a tak pořád dokola. Totá… Chtěl jsem pryč, utéct daleko. Ale jak se máte probudit ze snu, když nemůžete usnout…
Rozloučení s Wabi Daňkem se koná ve čtvrtek 23. listopadu ve 12:00 ve velké síni strašnického krematoria.
Zajímavá čísla: Volby 2013: TOP09+Stan 11,99% Volby 2017: TOP09 5,31%, Stan 5,17% = TOP09+Stan 10,48% Rozdíl poměrně malý, zase tak moc toho Piráti tady nevyluxovali.
Vodní elektrárny masakrují úhoře.
Větrné elektrárny masakrují ptáky.
Uhelné elektrárny masakrují přírodu.
Solární elektrárny masakrují krajinu a daňové poplatníky.
Jaderné elektrárny masakrují bezpečnost.
Pojďme se tedy vrátit k ebonitovým tyčím a liščím ohonům.
Bohužel jen do té doby, než nám zelení vytknou,
že masakrujeme stavy lišek.
Wabi…
S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou.
Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo. Nakonec se to podařilo – aspoň pro jeden ročník v Karviné. Mezitím jsme museli na koleně také zorganizovat předkola. Všechny bylo zpožděné, na konci srpna jsme ještě jeli do Kraslic na západočeské kolo. (Podrobněji o tom všem píšu v knize „S kytarou na zádech“.)
Tam jsem se poprvé setkal se sokolovskou kapelou Plížák a jejím protagonistou a autorem Stanislavem Wabi Daňkem (tu přezdívku měl z obdivu ke staršímu z Ryvolů). Plížáci přinášeli moderní trampský zvuk a díky Wabiho písničkám i nová témata. Finále Porty 71 zaslouženě vyhráli.
Brzy potom se Wabi vrátil domů do Gottwaldova (pro nepamětníky Zlín), oženil se a probíjel se životem jako řidič sanitky. Založil kapelu Rosa a ta pro změnu vyhrála Portu 1974 ve Svitavách. Ale kapela neměla dlouhé trvání a po autorovi Rosy na kolejích se slehla zem. Až v roce 1979, kdy už byla Porta rozrostlá do olomoucké sportovní haly a kdy už dávno nebyla jen soutěží kapel, jsem pozval jako dramaturg Wabiho coby sólistu. Dlouho se bránil a ošíval, ale nakonec přijel a vystoupil. A od té chvíle se rozjela jeho písničkářská kariéra, která trvala čtyřicet let. V některých obdobích ho provázel mimořádný kytarista Miloš Dvořáček.
Wabi jezdil po republice. Na Portě a na svojšickém Slunovratu a Letorostu (jako trampský i folkový písničkář) ve Svojšicích hrál pravidelně a často zajížděl k nám do vždy vyprodaného Klubu na Petynce. Byl to ze začátku dost masakr, publikum bojovalo o každý přídavek, a Wabi pak sedl do auta, jel nocí až do Zlína, kde ráno přesedl do sanitky. Na Petynce si také našel svou druhou ženu Evu, která v klubu pracovala.
A dál už to většinou znáte. Koncertní šňůry, ocenění a vítězství na Portách, průlomové první album a pak ještě řada dalších. Ale také přeryvy invence, choroby a potvora alkohol.
Vždycky jsem Wabiho obdivoval pro jeho mimořádně objevné texty, široký záběr, inteligentní rozhled a humor s nekonečnou zásobou vtipů. Nemám rád různá porovnávání, ale kdybych měl někoho označit za českého Kristoffersona, byl by to jednoznačně Stanislav Wabi Daněk.
17.11.
Dnes je státní svátek, kdy můžete nakupovat v hypermarketech. Tento svátek nepatří podle našich poslanců k významným.
Sedm významných svátků, kdy jsou velké obchody podle zákona zavřeny:
1.1. – Konec Československé republiky. A po Silvestru stejně nikdo moc nepije.
Velikonoční pondělí – Všichni už při mrskání nakoupili jinde.
8. 5. – Den, kdy jsme s pomocí Vlasovců vyhnali nacisty z Prahy a o den později přijela Rudá armáda.
28. 9. – Den, kdy jsme zabili svého vládce.
28.10. – Den, kdy jsme založili Československou republiku, která bude hned 1.1. zrušena.
25.12. – Všichni jsou přežraní a nikam do obchodu by nedošli.
26. 12. – Milá připomínka komunistického představitele Miroslava Štěpána.
…je to dobrý, ještě hoří.
Ročník 47
Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,
a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,
však sotva pátek odhoukaj‘, to pomyšlení každýho z nás svádí: …
svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.
Léta kráse nepřidaj‘ a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.
Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.
A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří …
30.1.1947 – 16.11.2017
Chceš do držky nebo do dršky. Nebo chceš do držtky nebo do drštky. A do drštky nebo do dršťky? Poslední je správně. Vzhledem k tomu, že to skoro nikdo neumí správně napsat, se asi Češi tak moc neperou.
Zhruba dvacet pět let jsem v diskusích na internetu nečetl ani řádku o důstojnících StB, kteří terorizovali, vyslýchali, někdy mučili. Ale hodně často čtu plivance na lidi (z nichž řada vystupovala proti režimu), kteří byli estébáky donuceni k podpisu spolupráce. Třeba s poznámkou o dětech, kterým by se mohlo něco stát.
Československo je potřeba vymazat z mapy, pravil před 80 lety Adolf Hitler. Konrád Henlein a téměř sto procent sudetských Němců mu přizvukovalo. Skoro se to podařilo. A my už sedmdesát let se stydíme za to, že jsme Sudeťáky ze země vystěhovali.
Dvě glosy na stejné téma.
1. Václav Klaus junior je náhradou za Okamuru, kdyby se náhodou objevili nějací chytřejší voliči. 2. Úkol z východu byl jasný: Rozvrátit v Česku pravici. Svobodní zklamali, neuspěli ani Realisté, Miloš taky nic moc. Tak to KGB zkusilo oklikou přes tatínka, aby mladý Václav rozložil ODS zevnitř.
Přesně před sto lety se odehrála událost, která nám všem – zejména těm dřívěji narozeným – zku*vila životy.
No aspoň už nemusíme chodit s lampiony.
Internetové diskuse po česku: jeden člověk něco navrhne. Třeba kandidáta na prezidenta. V tu chvíli vstane tisíc lidí a každý napíše, že je proti. Ale pro co je, nenapíše nikdo.
Ozval se mi Facebook: Michale, přátelé dali vašim příspěvkům celkem 69 000 „To se mi líbí!“ Že já jsem raději místo těch svých srandiček nekandidoval.
Neměli by se dnes žáci ve škole místo lidu popelnicových polí, díla Karolíny Světlé a okoličnatých rostlin učit, jak na internetu rozeznávat pravdu od lži?
Metály
Státní vyznamenání jsou rozdělena, všichni se zásluhami o Miloše Zemana snad placku už mají. Mělo by nás to už dávno přestat zajímat, koho ten starý nemocný chudák zase ometáloval. Pro naši společnost a naše žití to má podobný význam jako to, když SK Kotěhůlky prohrají zápas s F-C Kozodírky. Jenže to by tu nesměl být Facebook. Desítky, ba stovky jinak normálních lidí, dokonce i ti, kterých si vážím, se hodiny a kilometry patlají v internetových diskusích, kdo a proč tu medaili dostat neměl. Tím přidávají té estrádě na váze a přihazují Zemanovi pod kotel. Jenže oni by nepřenesli přes srdce, kdyby si do někoho aspoň nekopli. To je jejich reakce na zoufalý stav naší společnosti. Na to, že třeba nedokázali volit lépe. Na to, že nedokázali přemluvit lidi kolem sebe, aby volili lépe. Že proti tomu, že se naše společnost někam vrací, možná nedokázali ani pozvednout hlas.
Staré kusové počty: Tucet, mandel, kopa, veletucet…
Hodiny mají tuctový ciferník.
Má mandelinka patnáct pruhů?
Ten, kdo zná 60 vtipů, je veselá kopa?
Jsou české celebrity tuctové nebo veletuctové?
Naše státní svátky: Dnes 28. října slavíme vznik Československé republiky. A za dva měsíce – prvního ledna – budeme slavit její zánik.
Demokracie je diskuse a my demokrati pořád diskutujeme. Třídíme se na pravici a levici, na konzervativce a pokrokáře, na multikulturalisty a vlastence a dokonce i na mladé a staré. Nikdy se nesjednotíme, protože neuznáváme právo opačného názoru na pravdu. A zatím druhá část naší populace, když se objeví nějaký vůdce, jde za ním jako dav. Jako stádo, ale jednotně. Kdyby se česká pravice netříštila a měla silného vůdce, mohlo to dopadnout naopak. Ale zase bychom si mohli zanadávat, že je to málo demokratické.
Je podzim. V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž. Počasí mlží jak vládní politik. Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice. U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Přestaňte už slzet nad výsledkem voleb. Čím začít? Nepochybně bychom si měli ujasňovat, kde se stala chyba. Co se udělalo špatně. Kteří demokratičtí politici udělali chyby. A hlavně jaké chyby jsme udělali MY! Nevím, jestli jsme toho schopni a jestli většina diskutujících nebude tvrdit, že chyby dělali nějací ONI. A jestli se nebudeme topit ve věčných diskusích a polemikách jen proto, aby měl každý navrch. A jestli nebudeme trvat na své neměnné pravdě a budeme odmítat poslouchat i jiné názory. Jinak se z toho nepoučíme a nebudeme si umět říct, co dál a jak z toho ven.
Na dobré křesťany se Bůh přece nemůže zlobit. Tak proč jsou na kostelích hromosvody?
Každá žena by měla zpozornět, když ji její muž při milování oslovuje jiným křestním jménem. Může to být u něj známka počínajícího Alzheimera.
Je to vždycky stejné, když něco dělá stát. Kdysi se naslibovalo Pražanům, na co všechno bude možné použít Open kartu. Zbyla MHD a velký tunel. O nefungujícím registru vozidel už se napsalo dost. Teď si stěžují lékaři na povinné zavedení e-receptů. Vše, co se lékařům slibovalo, v současné době nefunguje. Jde například o lékový záznam, možnost lékaře podívat se, které léky od jiných lékařů pacient bere nebo kontrola kontraindikací. Vždycky se tyto novinky prezentovaly jak zjednodušení služby občanům. Za to u EET, kde je účelem fízlování podnikatelů státem, to funguje (na náklady podnikatelů) od začátku skvěle. Možná pár lékařů odejde do předčasného nebo do zahraničí. A my si můžeme akorát stěžovat. Voliči ANO, ČSSD a KDU-ČSL si stěžovat nesmí.
Tvrdil mi někdo, že voliči Tomio Okamury u nás nechtějí žádné cizince. To jako fakt?
Za blbost se platí, i když vypadá jako dobrý nápad. Možná ti mladí sudetští Němci, co chtěli tak moc připojit k Říši, by bývali nemuseli umřít u Stalingradu.
Řekněte mi, kde je ta země krále Miroslava, kde se smí zpívat i po dvaadvacáté hodině.
Nespokojení voliči vždycky způsobí, že nová vláda je horší, než ta předchozí.
Moderní mladý levicový člověk
Zabývá se studiem marxismu-leninismu. Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny. Věří v celosvětovou revoluci. Svět je a musí být multikulturní. Uvítá v Evropě všechny migranty. Islám je vlídné náboženství. Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci. Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael. Je feminista, i když má pindíka. Žádá ženské kvóty. Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde. Ale péči o děti by měl převzít stát. Majetek je zlo. Prázdný objekt má každý právo obsadit. Přírodu je nutné chránit před lidmi. Tam kde není pole, měl by být národní park. Je vegan nebo alespoň vegetarián. Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet. Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě. Chce zakázat přírodní kožešiny. Nejlepší elektřina je žádná elektřina. Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval. Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou. Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl. Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren. Protestuje proti stavbě dálnic. Všemi způsoby bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví. Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv. A když je potřeba, zapálí i nějaká auta.
Svět se hýbe a drolí. Katalánci, Vlámové, Skotové, Benátčani, Kurdistan… Nejsme my divnej národ? Ani ti Moraváci se od nás nedokážou odtrhnout.
Krédo
Krédo naší vlády po čtyřech letech vládnutí: Vybrat co největší daně od chudých, aby bohatí měli největší dotace.
Jupp prošel Uchem jehly.
V neděli 15.10. od 13:00 na ČT 2 se vysílá další pořad Uchem jehly. Je to půlhodinový rozhovor se mnou jako hostem. Diskutoval se mnou autor pořadu Pavel Klinecký a bavili jsme se o muzice, historii, o knihách, o řemeslu psaní i o duchovnu.
„Průlety folkovou pamětí“ (Už jsem dopsal)
Uf! Právě jsem dopsal svoji (už pátou) knihu s pracovním názvem „Průlety folkovou pamětí“. Je připomenutím skoro všeho, co jsem prožil s folkovou, country a trampskou hudbou přibližně v letech 1968 – 2011.
Významné i zapomenuté kapely, Porta, Zahrada a další festivaly, Malostranská beseda, Klub na Petynce, Lucerna a vůbec „kde se hrálo“. Desky a radia. Pořadatelé, organizátoři, publicisté, zvukaři, lidi, které jsem měl a mám rád. Příběhy, zážitky, zákazy, smutky a naděje i společenský kontext a události doby, kterou jsme prožívali. A úžas, kolik jsme toho za čtyřicet let stihli.
Pokrokáři
Někteří „pokrokoví“ lidé připomínají dávné kolonizátory. Přišli vám nabízet dobro, a když ho nepřijmete, tak vás zastřelí.
Folková růže
Milí příznivci folku a příbuzných žánrů, s lítostí vám oznamujeme, že festival Folková růže už nebude z důvodu měnících se vnějších podmínek dále pokračovat.
Děkujeme všem, kteří festivalv minulosti podpořili jako muzikanti nebo návštěvníci i jakoukoliv další formou pomoci. Byli jste to především vy, kteří jste vytvořili atmosféru „nejkrásnějšího festivalu na světě“ a byli jste dlouhou řadu let společně s námi jeho rodinou. Děkujeme i všem partnerům a sponzorům.
Věříme, že to všechno stálo za to a že vzpomínky na uplynulých 24 let Folkové růže budou jen a jen příjemné.“
Pavel Jarčevský, ředitel festivalu
Michal Jupp Konečný, dramaturg
a celý organizační tým.
***
Moje poznámka:
Když jsme jako FOLK & COUNTRY v roce 2011 ukončili vydávání stejnojmenného časopisu, pořádání Zahrady a dalších aktivit, nabídl se spoluzakladatel Folkové růže Pavel Jarčevský, že jeho pořádání převezme na svá bedra. Domluvili jsme se na tom s tím, že mu budu pomáhat především s dramaturgií a také, že pokud nastanou nepříznivé ekonomické, organizační nebo osobní podmínky může festival kdykoliv ukončit.
Taková situace nyní nastala. Ekonomicky má festival problémy jak v příjmech, tak ve výdajích. Mění se i organizační možnosti. A Pavel – i když vypadá stále skvěle – je dnes o sedm let nemladší než na začátku. Za ty ročníky pod jeho velením (i za všechny předchozí) mu patří obrovský dík.
Zmenšovat Folkovou růži na okresní úroveň, by vzhledem k jeho historii, tradici a jménu bylo nesmyslné. Takže prostě končíme, bylo to nádherné.
Web http://folkruze.cz/ nekončí. Pokusíme se v budoucnu ho rozšiřovat hlavně v rubrice historie.
I vy nám můžete posílat své vzpomínky, zážitky, příběhy nebo fotografie. Rádi se o ně podělíme.
24. Folková růže
Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.
Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.
Jupp
Folková růže
Kanadské Česko asi neexistuje, ale Česká Kanada ano. Je to nádherný kraj s krásným městem uprostřed. Jindřichův Hradec je romantické místo, zvýhodněné proti Českému Krumlovu tím, že se tam netísní zástupy japonských turistů.
Jednoho odpoledne před čtvrt stoletím se zastavil u nás v redakci Folk&Country mladý muž odtamtud. Pavel Jarčevský. Že učí na gymplu a že tam mají kapelu. Jen tak tak že se jmenuje. No a znáte to. Když má kapela málo hraní, tak si vymyslí festival. Tak jsme do toho šli s nimi, protože dělat festival na tak krásném místě, to se nedá odmítnout. Tak vznikla Folková růže. Nádvoří hradu a zámku (mimochodem prý je třetí největší v Česku) a plno dalších míst ve městě a jeho okolí. Každý ročník jiná místa a nové nápady.
Letos už bude dvacátý čtvrtý ročník. Od finále Porty uplynulo pár dní a vás už jistě chytá slina na další muziku a zážitky. Zajeďte na tři dny do Jindřichova Hradce. A můžete na to klidně napojit vandr po té České Kanadě. Folková růže se koná 13. – 15. července 2017. Všechno o festivalu se dozvíte na www.folkruze.cz a lístky si můžete zajistit na www.ticketstream.cz. A děti mají celý festival za korunu.
Jupp
Pořadatelé nebo stěhováci?
Jakési moudro praví, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Moc tomu nerozumím, ale když se stěhujete, tak vám pojišťovna nic nedá. Zatímco po požáru jste najednou v balíku.
S Portou jsme za celá dvě desetiletí nikdy nevyhořeli, (pořádně vyplaveni jsme byli jen dvakrát – informujte se u Žalmana), ale stěhování festivalu jsme měli docela v malíku. MY znamená partu z Folk & Country Klubu, která byla základem organizačního týmu po ty dvě dekády.
Když Porta uhynula s postupující normalizací ve svém rodném Ústí nad Labem, převzali jsme pořádání s furiantským ‚tak to uděláme jinde‘. Stálo to fůru času a hezkých pár tisíc kilometrů, až to nakonec dopadlo pro rok 1971 v Karviné. Ale jen na jeden ročník, pro ty další to nějak nebylo ‚v kulturním plánu‘. Další ročník jsme díky tamnímu Jardovi Studenému prožili v Sokolově. Moc se to líbilo a politické složky napadlo, že by se tam dobře vyjímal Festival politické písně. A Porta zase na cesty. Ve třiasedmdesátém jsme měli dokonce tři finále Porty. Trampské v Litomyšli, country a bluegrass v Jablonci nad Nisou a folkové v Českém Krumlově (na ten Krumlov budu vzpomínat i v příštím životě). O rok později se zase všechno zdrclo do Svitav, v Krumlově zůstala autorská soutěž, ke které jsme si přidali další festival – Českokrumlovský folkový. V roce 1976 nešťastně stěhování do malého sálku v Třebíči (ve Svitavách se ‚rekonstruoval sál‘) a další rok se jubilující Porta vrátila do Ústí nad Labem. Naštěstí plánovaně jen na jeden rok, politická atmosféra tam byla dost nevlídná.
Tři šťastné ročníky pak proběhly v Olomouci už ve sportovní hale, a když jsme chtěli napočtvrté pokračovat v hale ještě větší, najednou to těsně před začátkem na Hané nešlo. Těžko si dovedete představit, jak se za čtrnáct dní přestěhuje už hodně velký festival? Ale zachránil nás zase Sokolov, jeho sportovní hala a Jarda Studený.
Odtud už byla jen krátká cesta na plzeňské výstaviště. Za dva roky rozlehlé výstaviště přestalo stačit, a tak jsme stěhovali už jen kousek – do amfiteátru Lochotín. Nikdo to nestačil spočítat, ale prý tam bylo v druhé polovině osmdesátek každoročně třicet tisíc lidí. Já to nepočítal, protože jsem tehdy měl jako dramaturg fůru jiných starostí.
Jupp
JUPPINFO
Nováčci v sestavě Čechomoru jsou Adam Malík (kytary, klarinet a zpěv) a Lukáš Čunta (baskytary a klávesy). Budou se podílet i na natáčení nového alba. * 4. července proběhl v Mladé Boleslavi další ročník festivalu Isarafest. Pořádající Isara pojede také 15. července na Folkovou růži. * V pátek 23. června vystoupí Jaroslav Hutka v Kopřivnici před Kulturním domem. * Prostřednictvím Hithitu můžete ještě dnes přispět na projekt 2CD „Porta slaví 50“. V kolekci by se mělo objevit 31 písniček vítězů Porty. * Kapela Mrakoplaš si 17. června zahraje v Balbínce. * Folková kapela Meziměsto vydala své první CD „Pozvi ho dál“ a pokřtila ho na koncertě v Malostranské besedě. * Tuto sobotu se udělejte čas na Folkové chvojení. * V pondělí 26.6 ve 21:00 Na Country radiu s Milošem Kellerem o folkové růži. * V Dolní Lutyni se v sobotu 17. odehraje 8. ročník Silesian Bluegrass Festivalu. Vystoupí Poutnícu, Semtam, Fámy a další.
Folková růže 2017
JUPPINFO
JUPPINFO – Hudební událost těchto dní.
Nakladatelství Galén vydalo už čtvrtý díl „sebraných spisů“ Jiřího Černého, věnovaný hudební publicistice z let 1990-94, tedy hlavně články z časopisů Rock&Pop a Folk&Country. * Další díl pořadu Mezi pražci vydá TV Noe 3. června. * Yellow Sisters a Indies Scope přišly s dalším albem pro děti – Zvěřinec 2. * Definitivně posledním přírůstkem na Folkové růži je mladoboleslavská keltská Isara. Více o festivalu na jeho nových stránkách www.folkruze.cz. * Na dvojCD Porta slaví 50 je 31 písní z loňského festivalu v Řevnicích. * Vernisáž výstavy grafik a obrazů Boba Dylana se uskuteční v prostorách Křížové chodby Staroměstské radnice v úterý 6. června v 18:00. * 14. ročník písničkové soutěže Notování (dříve Notování pod Vyšehradem) spěje do červnového finále. Odehraje se ve čtvrtek 1. června 2017 od 19:30. * Mezinárodní festival PORTA’17 proběhne v Ústí nad Labem na Severní terase 1.-4. června. Z hostů jmenujme Javory, Fešáky a Vojtu Kiďáka Tomáška. * Nové album skupiny Květy má název Komik do půl osmé. Vyšlo u Indies Scope. * Roudnický festival Michala Horáčka byl o rok odložen. Letos by se to tlouklo s jeho prezidentskou kampaní.
Louis
Dnes by se dožil 64 let Pavel Louis Havlík, muzikant, pedagog, organizátor a novinář. Zemřel 19. dubna 2017 po krátké nemoci v Liberci.
Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.
Luis
Proč to nejlepší odcházejí brzo?
Luis
Dnes, 19. dubna 2017 zemřel po krátké nemoci v Liberci Pavel Luis Havlík. Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.
Volím Humpolec!
A to nejenom proto, že se tam nachází Hliník. Moje volba má důvody geografické, společenské, ekonomické i politické. To město má ze všech těchto hledisek ohromný potenciál.
Humpolec je prakticky ve středu naší země. Vede přes něj špičková dálnice D1. I plánovaná trasa vysokorychlostní železnice Berlín – Praha – Brno – Vídeň kolem města na Vysočině povede. Navíc nádherná krajina, pivovar, a tak dál.
Navrhuji: přesuňme do Humpolce všechny důležité celostátní instituce. Kancelář prezidenta republiky, všechna ministerstva, horní i dolní komoru Parlamentu. Dále Nevyšší státní zastupitelství, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, a jestli František dovolí, i obě arcibiskupství.
Konečně to bude spravedlivé pro všechny občany státu. Lidé z Uherského Brodu to budou mít do centra stejně jako lidé z Chebu. Město na pomezí Moravy a Čech nebude okopáváno obyvateli venkova, vždyť má jen 11 000 duší a je typickou obcí chudé Vysočiny. Moravané a ostatní lidé z venkova nebudou už muset spílat někomu do Pražáků.
Významné státy světa přišly už dávno na to, že není nutné mít největší město zároveň tím hlavním. Město, kde se důstojnost státních úřadů stýká s průmyslem, turisty, lodní dopravou, prostitucí, Matějskou poutí a náplavami. Příkladně Washington, Brasília, Ottava nebo Canberra. Chceme-li být také významným státem, zvolme za hlavní město Humpolec.
Namítnete, že to bude něco stát. Jistě. Bude se stavět. Sníží se nezaměstnanost, stavební firmy budou moci odvést zase o něco víc do daňových rájů a schvalujících úředníků bude také všimnuto. Vládní budovy, rezidence, hotely, ubytování úředníků, poslanců, ministrů a dalších. Zdravotnictví, školy, pošta a záchytka. Nějaký ten pomník v parku, kdyby vznikla potřeba klást věnce. A mezinárodní letiště. Markety, hospody, vinárny a pajzly na nejvyšší úrovni se rozumí samosebou.
Až to bude všechno hotovo, bude to příjemné místo. Poslanci se nebudou muset s nikým tahat o parkovací místa na Malostranském náměstí. Moravané i Češi to budou mít v průměru blíž a vyvyšovat se tu nad ně bude výhradně nadmořská výška 527 m.
Z Prahy se rázem odstěhují úředníci, poslanci, vrchní radové i vrchní radilové, prostě všichni, které má prostý venkovský lid za škodící Pražáky, ale oni jsou to náplavy, které tam prostý venkovský lid zvolil. V Praze bude najednou plno volných bytů, parkovacích míst i židlí v restauracích centra. Zlepší se logistika a zmizí lobbystika. Praha se konečně začne cítit milovaně.
INTERPUNKCE
Tečka neteče.
Čárka nekouzlí.
Pomlčka moc mluví.
Vykřičník je potichu.
Háček nepádluje.
Uvozovky u auta nenajdete.
Zavináč se rozvinul.
A závorky už na hranicích nejsou.
Vzdělaná společnost?
Všichni politici se ohánějí tím, že potřebujeme vzdělanou společnost. Společnost, která bude tvůrčí, bude přinášet novinky a inovace. S tím je v hlubokém rozporu fakt, že technické vzdělání v nejširším slova smyslu je popelkou, že máme na školách nedostatek inženýrů, konstruktérů, technologů, programátorů či biologů. Bez nich to budou jen prázdné řeči. Technické školy zejí prázdnotou, zatímco humanitní obory překypují v lavicích. Pomineme-li vzdělání pedagogické, díky vysokému počtu studentů humanitních oborů je na trhu práce přetlak v oborech filosofie, historie, sociologie, překladatelství, ale také třeba psychologie. Tyto profese se nacházejí na konci pomyslného žebříčku jako nejméně žádané. A připusťme si otázku: jsou tyto obory přínosem pro tvůrčí inovativní společnost? Nebo se nám tam kupí studenti, později nezaměstnatelní, jen proto, že humanitní studium je jednodušší méně pracné než to technické s matematikou? A že posléze nevyžaduje v práci tolik konkrétní a věcné výsledky, spojené s odpovědností? Možnost svobodné volby studia samozřejmě. Ale nemělo by se hledisko prospěšnosti pro společnost podporovat i v oceňování (nejen finančním) potřebných oborů?
Ta dnešní mladá generace je hrozná.
Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen.
Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí. Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat.
Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…
Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence.
A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice.
Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují.
To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme.
Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.
Reklama na neděli:
Eau de cologne. Pravá kolínská voda jen od nás. Středočeské vodárny Kolín.
Pátý rozměr.
Vy v tom asi nemáte příliš jasno. A přitom je to poměrně jednoduché, žádné diferenciální rovnice a podobné složitosti. Představme si to na bytostech, kterým budeme říkat človíčci.
1. Bod Bod je nulorozměrný. Človíček sedí v bodě a nemůže nic. Opravdu sedí jako ve vězení. Vlastně ani netuší, že by mohl sedět někde jinde. Smutná existence.
2. Přímka Přímka je jednorozměrná. Človíček na ní může sedět, ale může také jít nebo couvat. Na přímce může být človíčků hodně. Když jdou človíčci spořádaně v zástupu, je to O.K. Horší je to, když jdou dva človíčci proti sobě. To se pak jeden musí vrátit. Nebo se musí vrátit, když ten druhý na přímce sedí a nechce se zvednout. Víc možností nemají. Extrémní situace nastane, když je na přímce nekonečně mnoho človíčků. To se pak se přímka podobně jako bod pro ně stane vězením. Přímkoví človíčci samozřejmě netuší, že by mohli jít jinam nebo se třeba obejít.
3. Rovina. Rovina má dva rozměry. V rovině je nekonečné množství přímek a ještě nekonečnější množství křivek. Človíčci se v rovině mohou pohybovat po přímkách, po křivkách nebo jen tak cestou necestou. Stali se relativně svobodnými pasažéry v rovině a chodí si, kam chtějí, dokud je to baví. Ti nejchytřejší stejně brzy přijdou na to, že nejpraktičtější je chodit po přímých trasách a že tu svobodu zas tolik nepotřebují. Jsou v rovině šťastní a netuší, že by mohli taky nahoru nebo dolů. Proč by taky, že?
4. Prostor. Prostor je trojrozměrný. V prostoru je nekonečné množství rovin a ještě nekonečnější množství křivoploch, po kterých človíčci nadšeně cestují, až se jim z toho točí hlava. Samozřejmě ti opatrnější, vědomi si té úžasné prostorovitosti prostoru, se pohybují spíše v rovinách nebo dokonce po přímkách, protože je to bezpečnější a nemusí se u toho přemýšlet. Človíčci prostě radostně ťapkají prostorem a nemají tušení, že by mohli ťapkat nejen teď, ale i předtím nebo potom, včera nebo pozítří, být u toho, když vraždili Césara, nebo u toho, až se naše galaxie začne měnit v černou díru.
5. Čas. Čas je čtyřrozměrný. V čase je nekonečné množství prostorů, jeden vedle druhého. Ten náš prostor se jmenuje TEĎ a v něm jsou nacpáni všichni človíčci. Jenže hned vedle je prostor PŘED VTEŘINOU, kde jsou vlastně ti samí človíčci, kteří tam před tou vteřinou něco dělali. A tak dál před dvěma vteřinami, před třemi, před milionem let, před dinosaury, před velkým třeskem. Na druhou stranu je to podobné: o vteřinu později, o dvě, o třetí tisíciletí, o faktické demokracii, o úžasném technickém rozvoji lidstva, o prvocích, o láčkovcích, o rybách, co lezou na břeh, o opolidech co slézají se stromů…. Jenže ti človíčci v prostoru TEĎ nemají nejmenší tušení o tom, že existují vedlejší časoprostory, ve kterých žili a ve kterých budou žít. A nemohou se (naštěstí) podívat, jak se jim bude dařit za dvacet let, jaký budou mít důchod a kdy vlastně umřou.
Tohle všechno rozklíčujeme tehdy, až pochopíme funkci pátého rozměru.
Ale o tom +někdy příště, až to proberu v časoprostoru 1915 s kolegou nadějným houslistou Albertem E., který vymyslel první část této mojí teorie.
* * *
Povídá Khon Roubíčkovi:
ועידתהלוביהפרו–ישראליבוושינגטוןאייפא„ק, ואמרכיארה„בפועלתלמנועמאיראןנשקגרעיני, ולאתנקוטכלפיהבמדיניותשלהכלה. „אנחנומביניםשאםאנחנועושיםטעות – איןאיוםעלעצםקיומנו, אךאםישראלעושהטעות – היאעלולהלמצואאתעצמהתחתאיום
Věděli jste?
Věděli jste, že americký kontinent se každý rok vzdálí od Evropy o 42 centimetrů?
Věděli jste, že objem koule je 4/3 π × r³?
Věděli jste, že Osmdesát procent rozlohy země Nová Guinea leží na ostrově Nová Guinea?
Věděli jste, že na Čukotce žijí převážně Čukčové?
Věděli jste, že střed Česka je v Číhošti u Ledče nad Sázavou?
Věděli jste, že vánoční stromek se v Čechách rozsvítil v roce 1860?
Folková růže
Dramaturgie 24. Folkové růže se blíží k hotové podobě. Jindřichův Hradec 13.-15.7.2017. Předprodej Ticketstream.cz
Miki Ryvola + PZ + PD * Cop * Asonance * Jarret * Půljablkoň * Devítka * Mošny * Stráníci * Zhasni * Jen tak tak * Lístek * Mrakoplaš * Sekvoj * Faux Pase Fonet * Strunovrat * Marin Rous * Pětník * Acoustic * Passage * Z hecu * Spolektiv * Mirek Ošanec * Petr Sedláček…. a další.
Jak jsem nenakupoval hračky na fakturu.
Využil jsem cesty do Prahy a solidního počasí a vydal se dnes do města na nákupy. Nemusím hypermarkety a luxusní obchody v centru, i když je nezavrhuji. Ale rád se vydávám do malých krámků na předměstí. Ve vietnamském obchodě jsem dostal plnohodnotnou EET účtenku. Jediné, co mě mrzelo, že nebyla dvojjazyčná. Vedle v papírnictví ale nastal problém. Pokladna, kterou předevčírem obdrželi, dnes nefunguje. Zítra prý přivezou novou. Podle telefonických instrukcí z finančního úřadu mi mají vypsat paragon. Já si s ním druhý den k nim zajedu a oni mi ho vymění za účtenku. Nechtěl jsem ani paragon ani účtenku. Ale ty dvě propisky mi prodali. Horší to bylo v hračkářství. Chtěl jsem vnukovi koupit stolní hru, po které prahne. Měli, ale neprodali. Nemají EET. Dají mi fakturu, já dojedu domů k počítači, zaplatím jim na účet a za dva dny si tam pro hru zajedu. Tak chlapeček nic nedostane. Ať si zvyká. Bude hůř.
Udělal se mi z toho hlad. Zašel jsem do řeznictví a v jídelně jsem chtěl, jako kdykoliv předtím, jeden a půl misky polévky. To nejde, řekla vlídná prodavačka. To nemáme v systému. Dal jsem si jen jednu a vydal se na tramvaj. Mimochodem – polévka s EET účtenkou byla o deset procent dražší než dřív.
V tramvaji mi bylo všelijak. Představoval jsem si, kolik všichni tihle obchodníčci toho až do dnešních dnů nakradli. A byl jsem rád, že odteď už budou krást jenom ti velcí.
Estetika našeho života se postupně mění. První cigareta, kterou jsem v životě kouřil, měla na obrázku velblouda. Poslední, cigareta, kterou jsem kouřil nedávno, měla na obrázku vnitřnosti.
ANONE
Někteří voliči odmítají volit všechny ty staré zkorumpované strany. Proto volí ANO. Zkusil někdo spočítat, kolik je v hnutí ANO bývalých politiků z ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, VV, SZ a já nevím odkud ještě?
Kdy zanikne český národ?
Statistika je bestie, zvlášť když si hraje s demografickými údaji.
Prostá reprodukce obyvatelstva vyžaduje minimálně 2,1 dítěte na matku. Aktuálně je to v Česku 1,53 dítěte na matku. Při stejném poměru holčiček a chlapečků to znamená, že v další generaci bude už matek jen 76% dnešního stavu. Pokud se nic nezmění, budou mít tyto matky 58% holčiček dnešního stavu žen. Znamená to, že za dvě generace, tedy za padesát let, se počet Čechů sníží na polovinu. A za století na méně než čtvrtinu.
Je třeba ale vzít v úvahu i to, že řada párů se bude marně pokoušet o přirozené oplodnění. Možná částečně pomůže oplodňování umělé. Ale jisté to není.
Je pravděpodobné, že řada žen nebo i párů se rozhodne zůstat bezdětná. Nad důvody nebádejme. Při nedávné hysterické debatě nad Žáčkovou básničkou jsem v diskusích mnohokrát četl tuto větu: Žena má právo se rozhodnout, jestli bude mít děti nebo ne. Lidskoprávní hledisko se tady střetává s pohledem demografickým. Svoboda jednotlivce je neoddiskutovatelnou prioritou. Je ovšem možné, že tím pádem český národ za oněch padesát až sto let přestane existovat nebo to bude už jen defilé nevrlých gerontů. Jasně, takhle už zmizelo ze světa mnoho národů. Etruskové, Féničané nebo Lužičtí Srbové. Svět se vyvíjí.
Prostor mezi Šumavou a Beskydem se i potom jistě nějak migračně vyplní. Jen zanikne jazyk, zanikne kultura, Čapka a Vančuru už nikdo nebude číst.
Občane, máte tu správnou lékárničku?
Jedu si to takhle autem po silnici a najednou silniční kontrola. Dobrý den, pane řidiči, ukažte nám… a tak dále. Papíry v pořádku, lékařské dobrozdání pro geronty mám, povinné ručení taky.
A co ještě. Na předním skle nejsou žádné předměty, co tam být nemají. Světla svítí, blikače blikají a stěrače stírají.
Oranžová vesta na opěradle. Dechová zkouška negativní.
Silniční kontrola si začíná zoufat. Stačilo by zvolat, pane řidiči, máte všechno v pořádku, gratulujeme vám a přejeme šťastnou cestu.
Ne tak v zemi, kde se kontroluje úplně všechno a každý. Za chybu v bodě padesát osm vám může kontrolní orgán uložit půlmilionovou pokutu a dovoláte se tak leda srnkám na palouku. A kde je taky plno lidí připraveno vystartovat a udat vás, napráskat a vylít si na vás svoje mindráky, protože jste jen o málo úspěšnější než on. A ta vaše koza ne a ne chcípnout.
Ale vraťme se na silnici nebo na to, co se po zimě u nás silnicí nazývá. Silniční kontrola zatím není úspěšná, jsem divný případ. Loňskou dálniční známku mám pečlivě seškrabanou (za to prý je dva tisíce), novou podepsanou a nalepenou do nejsprávnějšího roku. A co horšího: kdyby měli u sebe nějaké internetové tohle, mohli by se podívat, že poslední pokutu jsem platil v roce 1974.
Pak přijde spásná myšlenka: Ukažte nám, prosím, lékárničku. Z neznámého důvodu mám lékárničky dvě. Zřejmě za to může moje žena, která se někde dočetla, že se mají lékárničky inovovat a tak mi koupila další. Ženy to mají tak nějak zařízené, že plní ochotně každé nařízení, zatímco my chlapi neděláme nic, jen brbláme, že ta lékárničková lobby holt potřebuje vydělat pár desítek milionů. Tak je to ostatně s většinou předpisů a nařízení v našich končinách. Vycházejí ve Sbírce zákonů proto, že někdo buď potřebuje vydělat, nebo něco ovládnout.
Tak jsem ty dva uniformované hochy zklamal. Dvě lékárničky, navíc pečlivě zabalené v původní folii (kolikrát vy jste se na sinici dostali k otevírání lékárničky) jim vyrazily dech. K tomu moje šedivá hlava a jednání, s kterým bych se mohl klidně stát prezidentem. (Nemohl, neumím francouzsky.) Opravdu mi popřáli šťastnou cestu.
Světluška
Opět jedna z „trampských“ povídek z knihy „Udělali mi něco s palcem“.
Světluška
Jdeme s Rumbou lesem. Abyste netápali, Rumba je on. Ne, nejsem na kluky, ale máme s Rumbou společný zájem. Já a Rumba jsme trampové. Trampové jsou, pro vaši informaci, lidé, kteří ve specifických uniformách a se specifickým vybavením pobytují v přírodě. Ty uniformy a vybavení nejsou zrovna moc praktické. Vymýšlely to nějaké armádní štáby pro nějakou dávno minulou válku. Specializované firmy vymýšlejí stále vhodnější, nepropustnější a pohodlnější věci do přírody. Ale my trampové lpíme na svém, abychom světu dokázali, že i s tak nepraktickými věcmi se dá v přírodě přežít.
Jdeme s Rumbou lesem a neprší. To je zvláštní, kdykoliv jdu s Rumbou na tramp, prší. Když jdu na tramp s jinými lidmi, někdy prší, někdy neprší. S Rumbou prší vždycky. Ráno koukám na internet, nad Evropou modro jak z reklamy, jen kdesi za Azorskými ostrovy se krčí tlaková níže. Ale odpoledne Rumba vystrčí nohu z vlaku, tlaková níže je tady a než stačíme doběhnout do nádražní hospody, jsme na kost. Jezdím s Rumbou rád. Je s ním sranda. I když vlhká. Napsal jsem další odstavec a pořád ještě nespadla ani kapka. Něco divného visí ve vzduchu. Něco se asi stane.
Přemýšlel jsem, jestli by se téhle Rumbovy vlastnosti nedalo nějak využít ke globálnímu klimatickému řešení. Třeba že bysme jezdili trampovat na Saharu. Šlapem si to s Rumbou dunami a nad Saharou chčije, beduíni čumí a hospodářství kontinentu začíná zkvétat. Rumba mé úvahy zavrhl s tím, že na Saharu nejede vlak. Letadlo Rumba nepovažuje za trampský dopravní prostředek. Rumba je konzervativní ortodox, černý kontinent má smůlu.
To by na úvod povídky stačilo. Dozvěděli jste se, co je to tramp, co je Rumba za člověka, z čeho vyplývají nečekané klimatické změny a my jsme s Rumbou mezitím došli na kemp.
Pokud tápete, kam jsme to došli, pak vězte, že trampský kemp je místo, kde trampové spočinou, spí, připravují pokrmy, konzumují a věnují se hudbě, sběru lesních plodin a výjimečně i sexu. Namítnete, že totéž se dělá v autokempu a máte pravdu. Ty rozdíly se ale dost obtížně popisují.
Sedíme s Rumbou na kempu. Oba máme velký hlad a obrovskou nechuť něco dělat. Ačkoliv příručky tvrdí opak, nejvýraznější vlastností trampa je lenost. Měl by tu být ještě někdo třetí, kdo by teď rozdělal oheň, hodil něco na pánev a nakrájel chleby, zatím co my dva bychom hleděli do kraje a přemýšleli o volnosti, dálkách a kamarádství. Zatím jsme si s Rumbou nikoho takového nepořídili, tak hladovíme.
*
Hladověli jsme tak ještě drahnou chvíli s pohledy zabořenými do modrých obzorů. Vtom se to stalo. Bylo to jako v té nejblbější trampské povídce: z lesa vyšla dívka.
Dívka nebyl úplně nejpřesnější výraz, kus by bylo přiléhavější. Vypadala, že ještě nemá volební právo, ale zato má všechno, co k pořádné ženské patří. Nejpodivnější bylo, jak byla oblečená: měla pohory a na zádech usárnu, ale jinak jen minisukni a blůzičku a nebýt toho, že obé bylo vyvedeno v trampských barvách, mohla klidně přicházet z nějaké diskotéky. Jinak už neměla nic. Dalo se předpokládat, že má pod tím oblečením ještě nějaké prádlo; ale to v této fázi povídky není pro děj zatím nijak podstatné. Jo, abych nekecal: ještě ponožky měla.
Rumba zíral jako blbec, ale protože nemáme na kempu zrcadla, nebylo mi zřetelné, jak se s nastalou zápletkou vizuálně vyrovnávám já. Už i jemu došlo, že mezi nás přišla bytost z trampského komiksu. Akorát nebyla namalovaná; ani v komiksu, ani na obličeji.
Rumba byl ze situace evidentně mnohem vyprděnější než já. To máš z toho, že čteš romantický trampský povídky z Avalonu, blbečku, myslel jsem si, ale mně samotnému taky nebylo moc do slov.
*
Pak to promluvilo.
-Ahoj. Můžu si přisednout?
Aby ti u toho ohniště nenastydla prdelka, pomyslel jsem si, protože já v naší osadě platím za největšího drsňáka, ale nahlas jsem co nejvlídněji řekl:
-Jasně, buď tu jako doma.
Ve skutečnosti jsem měl opravdu starost o její zdraví, protože z lesa už začal studeně táhnout večer. Já jsem fakt dost dobrej člověk!
-Tohle je Rumba a já jsem Majk, zakončil jsem uvítací projev.
-Já jsem Světluška.
To mě fakt porazilo. Nádherný jméno, dost mi to sedělo s představou toho komiksu, jak na jedné bublině já představuji nás a na druhé bublině ona roztomile vycení zuby a řekne: Já jsem Světluška. Chvíle je nadupaná budoucím dějem a vy šilháte o pár stránek dál, kam se ten příběh vydá. Jenže v komiksu by ti dva trampové líně nezírali a oheň by už dávno vesele plápolal.
Není to až tak nezábavné, sledovat, jak se krásná dlouhovlasá sedmnáctka pohodlně zabydluje ve vašem výsostném teritoriu. Dalo se vlastně očekávat, že budeme s Rumbou tento večer oba sbaleni, akorát se zatím nevědělo, kdo z nás dvou bude sbalen vydatněji. Ani já, ani Rumba jsme neměli s podobnou situací dost zkušeností. Po pravdě řečeno byl to můj první vandr, kdy z lesa vyšla krásná holka.
*
Vzal jsem situaci do svých rukou. Už jsme si všichni řekli, jak se jmenujem a taky se dost na sebe vynakoukali. Vstal jsem a významně pravil:
-Jdu pro dřevo.
Zvolil jsem ďábelskou strategii. Budu se chvíli toulat po lese a sbírat klacky a zatím ti dva se budou oťukávat a za chvíli si Rumba vytuneluje celou svou slovní zásobu. Pak se vrátím, převezmu štafetový kolík a začnu obsypávat prostor kempu svým charisma.
Když jsem se vracel, ti dva se skláněli nad ešusem. To, co se rodilo v nádobě, vypadalo slibně, jejich spontánní spolupráce mne už tolik nerozradostňovala. Rychle jsem rozdělal oheň, abych se blýskl nějakou trampskou dovedností. Rumba byl rozhodně lepší vařič, ale já měl v rukávu pro dlouhý letní večer ještě spoustu trumfů.
*
Případalo mi, že je nedostatečně oblečena. Ve smyslu očekávaných ranních teplot. Jinak samozřejmě naopak. Je mi ale už mnoho let známo, že ženy jsou ochotny fyzikálně trpět za účelem být krásná. Za dvě hodiny bude drkotat a bude ráda, že jí třu kolena a okolí svou mužnou dlaní, abych jí předal trochu lidského tepla. Je ovšem taky možné, že její odhalené čéšky skončí v pařátech mého kamaráda Rumby.
-Není ti zima?, položil jsem otázku a hned jsem cítil, že byla poněkud neoriginální a eventuálně i předčasná.
-Mně většinou nebývá zima.
Jak spisovně řečeno! Zubí se na mně, ale já přesto cítím, že džentlmen se mladé lesní dámy na takové věci neptá. Gól do mé brány. No tak počkej, ty fyzikální exote, rána tady bývají hodně chladná.
Ale Rumba už nese na stůl, přesněji na placák, přiléháme k němu ze tří stran. Je to chutné, výživné a kalorické a při šmejdění lžic v nádobě moje ruka občas neúmyslně zavadí o jinou ruku.
Soumrak přišel dojíst zbytky, přidávám na oheň. Rumba si zapaluje cigáro. Sociologický miniprůzkum zjistí, že Světluška a já jsme nekuřáci.
-Hraješ na kytaru?, kladu otázku, aby se řeč pohybovala.
-Bohužel ne. Ale umím jiné věci.
-Co například?, pídí se Rumba.
Chvíli váhá, jako by nevěděla, jestli nám to má říct. Právem.
-Umím létat.
-To jako na rogalu?, chce upřesnění Rumba.
-Ne.
-Nebo eroplánem?, připojuji se k melodii Rumbových otázek.
-Ne. Jenom tak.
-Jak jenom tak?
-Normálně. Odrazíš se a letíš.
-Jak letíš!?! Jakože letíš, kam chceš?
Ten dialog začíná nabírat na obrátkách. Stávám se posluchačem a královsky se bavím.
-Kam chci.
-I když je silnej vítr?
-I když je silnej vítr.
Vypadá to, že na rozdíl ode mne jí to Rumba baští. Vymyslete lepší kombinaci, než že je holka krásná, přátelská a ještě je s ní sranda.
-Ty sis Rumbo nevšim, jak je Světluška aerodynamická.
Světluška mi odpoví úsměvem. Vypadá to, že je schopna přijímat i hodně nekonvenční poklony.
-Tak ukaž!, jde si za svým Rumba.
Světluška beze slova vstane, uhladí si sukni a stoupne si na placatý kámen. Pak několikrát zamává rukama jako křídly a – vznese se. Normálně se vznese a zůstane asi metr nad zemí. A visí tam furt, jak upoutaný balon!
-Ty vado!, ozve se ze strany, kde sedí Rumba.
Popis toho, jak jsme teď oba s Rumbou z toho pryč, by zabral asi čtyři stránky. Tak jen stručně: Já s Rumbou jsme z toho vyjevení, zmatení, vyplesklí, neschopní slova, zaskočení, bez dechu, jak Alenka v říši divů, popletení, vykulení, připitomělí a trochu udivení.
Ta holka se fakt vznáší. Před chvilkou tady s náma dlabala z jednoho ešusu a teď je metr nad námi. Tak jo: 1. Žádnej fígl nebo optickej klam to není. 2. Zhypnotizovat nás nemohla, hlavně já nejsem ten typ. Na základce jsem naopak já zhypnotizoval jednu holku a byl z toho průser, protože jsem ji nedokázal vzbudit. 3. Halucinogeny. Mohla nám dát houbičky do jídla, ale to bylo dobře zamíchaný, jedla by to taky. No možná tady někde teď sedí vedle mne a kouká sama na sebe nahoru, jak tam visí. To taky ne, střízlivějc a nezfetovanějc jsem se už léta necítil.
Můj světonázor se hroutí. Jsou věci mezi nebem a zemí… Například teď zrovna je tam Světluška. Máme kamarádku, která létá. Co tomu řeknou kluci? A lidi v práci. Mami, chodím s holkou, která umí létat. No to jsem přehnal; létá ano, ale ještě spolu nechodíme. Je to složitý chodit s holkou, která na rande přiletí?
Mezitím už to Světlušku přestalo nahoře bavit nebo usoudila, že kvóta naší vyplesklosti se naplnila. Elegantně se snese na zem a posadí se k ohni naproti nám.
Nemá smysl se ptát, jestli je v tom nějaká finta. Vím, že není. Tak se radši věcně zeptám:
-Jak dlouho tam vydržíš?
-Když mám hlad nebo žízeň, tak musím dolů. Nebo když se mi chce čurat.
-To tam nejde?
-Jednou jsem to zkusila a nedopadlo to dobře.
My kluci máme tohle ve vzduchu jednodušší. Jenže zase holt nelítáme.
Rumba se přece jenom zkusí zeptat:
-Hele, támhle tu šišku na tom nejvyšším smrku bys mi dokázala přinést?
Místo odpovědi si uhladí sukni, stoupne na balvan, zamává a začne stoupat.
-Hele, neměli bychom ji přijmout do osady?, vzdychne Rumba.
Ale než to stačí domyslet, Světluška se střemhlavým letem snáší přímo k němu a šišku mu vrazí do otevřené pusy. To přistání kvalifikuji v tomto těžkém terénu jako dost riskantní, ale Rumba zřejmě potřeboval dostat za vyučenou.
Byl to krásný klouzavý let. Myslel jsem, že by měla mít aspoň nějaké krovky a pod krovkami křídla, ale ona jen tak zamává rukama a vznáší se. Že by měla takhle krásná holka někde nějaký přídavný motor, je taky hovadina. Nad námi prostě plulo rogalo s krásnými dlouhými vlasy a dyzajnersky perfektně tvarovanými ňadry.
*
Dál můžu klidně několik odstavců vynechat. Seděli jsme u ohně a vedli řečičky, co se vedou, když je lidem fajn a přitom se nic moc zásadního neudělo. My s Rumbou jsme byli rádi, že máme takovou kamarádku. A ona byla evidentně šťastná, že neklademe blbé otázky, jako kde k tomu přišla, jak to má dlouho, jestli se dá doletět do Afriky, a tak.
Oheň už zestárnul a potichu se ochladilo. Rumba nám popřál noc a splynul se svou mumií. Seděli jsme se Světluškou opřeni o stejný strom. Abych tu situaci interpretoval správně, byla to její ruka, která mě nahmatala. Netoužil jsem zrychlovat běh dějin.
-Jaké to je tam nahoře?, zeptal jsem se.
-Nádherný.
Chvíli přemýšlela.
-Víš co, něco mne napadlo.
Postavila se přede mne:
-Chyť se mne kolem krku. A drž se hodně pevně.
Pak zamávala rukama o poznání víc a už jsme se vznášeli. Zastavili jsme asi dva metry nad zemí. Doufal jsem, že se Rumba nevzbudí.
-Vejš si s tebou netroufnu. Taky bych tě asi neunesla.
Přesto to bylo krásný. A jak jsme tam spolu pluli, najednou se přihodilo, že jsme se políbili. Ještě, že jsme byli jen dva metry nad zemí….
*
Zkontrolovali jsme, že jsme oba celí. Trošku šok to přeci jenom byl. Musel jsem si odskočit. Světluška se mezitím pokoušela probudit oheň. Když jsem se vracel z lesa už jasně zářil. Jenže to nebyl oheň. To zářila Světluška.
Viděla, že jsem se vrátil.
-No tak už to víš. To jste se museli učit v biologii. Zamilovaným světluškám svítí zadečky.
Objal jsem ji. Celý kemp přede mnou byl ozářen jasným světlem.
*
Rumba byl za svědka v tmavém obleku a Světluška tvrdila, že mu to moc sluší. Mně připadal legrační. Zato Světluška celá svítila.
*
Narodily se nám tři holčičky. V několikaminutových intervalech po sobě. Je s nimi dost fofr. Ale v sobotu dopoledne vyletí oknem na pískoviště a my se můžeme se Světluškou pomilovat. Pořád se se Světluškou moc milujeme. Taky naše tři holčičky svého tátu moc milují. Tím pádem doma dost ušetříme za elektriku a za žárovky.
MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4
MATEŘSKÁ ŠKOLA V PRAZE 4
Líza má lízátko. Spolkne ho zakrátko.
Helmut má helmu. Jde lovit šelmu.
Klára má klarinet. Vyloudí tóny hned.
Petr má sirky a petrolej. Péťo, tu láhev sem honem dej.
Laďka ladí piáno ještě nemá vyhráno.
Mirek zamířil na Jitku. Ihned volejte sanitku.
Kuba má krychli. Ve školce v Michli.
Boris má trochu pech. Táta je na Borech.
Peníze pro důchodce
Dotace firmě Agrofert činily v loňském roce asi 3 miliardy korun. Vesměs posloužily Agrofertu jen k dalšímu zvýšení zisku. Za tuto částku by každý z dvou milionů českých důchodců mohl dostat 1500 Kč ročně navíc. Taky si myslíte, že ti důchodci budou stejně volit Babiše?
Tuhle zimu sněžilo nepřetržitě od konce října.
Tuhle zimu sněžilo nepřetržitě od konce října. Teď byla polovina ledna a nevypadalo to, že by chtělo přestat. I tady v nížinách už napadlo přes metr sněhu. Hory hlásily čtyři metry a v poslední době už nehlásily nic, protože se tam televizní štáby nedostaly. Denně zasedal krizový štáb vlády, školy měly sněhové prázdniny, jediným spolehlivým prostředkem bylo metro a pro rohlíky do sámošky mělo smysl chodit nejdřív tak po poledni. Lidé zachumlaně prohazovali úzké cestičky před svými domy, tak úzké, že kočárky s dvojčaty měly smůlu. I v hospodách se lidi bavili už jen o tom, kdy tohle skončí. Přípravy nového muzikálu ani hrátky ve sněmovně nikoho nezajímaly. Silničářům pomalu docházela nafta.
Nejhorší bylo, že v naší čtvrti skoro pravidelně vypadávala elektrika. Když máte doma všechno na elektřinu včetně topení, je to poměrně nepohodlné. Když jsem zas jednou držel černou hodinku a strachoval se o obsah mrazáku, napadla mě prudká myšlenka: Vždyť já se na to tady můžu vysrat! Ostatně po Brdech se mi už dost dlouho stýskalo.
*
Druhý den ráno jsem se zabalil a zamkl dům. Pak jsem se ještě vrátil pro sněžnice, které jsem zatím nikdy v životě doopravdy nepoužil.
Metro fungovalo a vyklopilo mne u nádraží. Na hlavní trati se jezdilo. Zamyšleně jsem se díval z okna. Některé větší hromady sněhu naznačovaly, že pod nimi stojí chaty. Průvodčí chrlil optimistické zprávy, že za Plzní už to nejezdí. Mne ovšem mnohem víc zajímala aktuální meteorologická situace na lokální trati ze Zadní Třebáně.
Na můj dotaz vyhlásil výpravčí nádražním rozhlasem, že musíme mít chvilku strpení, že trať právě čistí sněžný pluh. Rozhodl jsem se tu chvilku přečkat v nádražní restauraci. Práce pluhu trvala několik piv a sekanou s bramborovým salátem.
První pozitivní hlášení mě vyklopilo na nástupiště. Dokonce na pár minut vykouklo sluníčko (pamatoval jsem si tu věc ještě z loňského teplého září) a výpravčí si na perónu opaloval svoji červenou čepici.
Pak už to jelo. Spolucestující se tvářili nasraně, že asi nestihnou televizní seriál. Já se tvářil pokud možno nijak. Ve Vižině jsem vypadl z vlaku do závěje. Bylo mi to po prsa. Průvodčí seshora zkontroloval, že žiju, a odpískal.
*
Nebyl to moc standardní začátek vandru. Když jsem se ze závěje konečně vykutal, nasadil jsem ty sněžnice a šel. Fujavice si mne okamžitě vybrala za svou exemplární oběť. Nebylo vidět na krok. (No dobře, to je jen takové rčení, tak teda: nebylo vidět na šest kroků.)
No jestli si myslíš, Ty nahoře, že já v tomhle na Brdech zabloudím, tak to jsi na strašným omylu. A taky nepočítej s tím, že se vrátím, protože ta železnice už je stejně zase zapadaná.
Cesta na kemp, jindy slabá hodinka, se protáhla na čtyři hodiny. Asi pětkrát jsem odpočíval. Už to asi není to, co za mlada.
*
Ale už jsem u cíle, scházím pasekou dolů ke kempu. Ale… Jako by tam někdo byl! Nehledě na tu sibérii byl prostředek týdne, a to vylučovalo, že by některý z mých kamarádů pojal stejně šílený nápad jako já. Jenže kolem přístřešku byl vyházený sníh a nad ohništěm se skláněla jakási postavička.
Termín postavička jsem zavrhl hned, jak se ten chlap vztyčil. Měl nejmíň dva a půl metru, nekecám. Byl naprosto neoblečený a po celém těle významně ochlupený.
Má druhá signální soustava řekla MEDVĚD a začala zkoumat cesty k ústupu. Jenže kde by se na Brdech vzal medvěd?, řeklo mé rozumné já. Navíc medvěd nemá tělo jako gorila a výrazně lidskou tvář!
Udělal jsem těch několik důležitých kroků kupředu. Upřeně se na mě díval.
-Ahoj, řekl jsem a snažil se na své zmrzlé tváři vykouzlit ten nejpřátelštější úsměv.
-Ahoj, odpověděl a taky se zaksichtil.
Byl v tom jakýsi cizí přízvuk, ale byl to nefalšovaný trampský pozdrav. Něco tu ale nehrálo. Žádný tramp ani člověk by tu v této situaci a v tomto podnebí nepobíhal úplně nahý, ochlupení neochlupení.
Vynechal jsem kamarádský obřad zalomení palců. Netušil jsem, jak by zareagoval a kolik má vlastně prstů. Taky neměl žádnou domovenku na rukávě. Zkusil jsem to jinak:
-Co tady děláš?
-Jsem tady od tehdy, co jste opustili tenhle lidský příbytek.
Tenhle lidský příbytek jsme upustili čtvrtého listopadu. Jsme to ale mizerní trampové. Tak jinak:
-Odkud jsi sem přišel?
-Já z Himaláj. To je můj rodiště. Dlouhá cesta.
Snažil jsem se tu dlouhou cestu představit, ale mapa v hlavě nebyla k ničemu.
-Ty jsi Yeti!, zvolal jsem.
-Přřesně správně! Já jeti.
-No dobře. A jaktože umíš tak dobře česky?
-Já už u vás patnáct let. Dobrá zem. Dobře se tu schovat. Já pozoruje lidé a poslouchá jak mluvi.
No tak fajn. My tady už pár let kempujem a nějaký sněžný muž nás šmíruje a učí se tu odpornou trampskou hatmatilku. Jakoby sledoval moje myšlenky:
-Ty tady často říkat hovno. A já už věděl, co hovno je.
Přejděme to. Na naší osadě se mluví neslušně jen velmi zřídka.
-Jak ses sem dostal?
-Lidé v Himaláj mne pronásledovali. Já musel chodit po vršcích hor. Přes Irán, Turkmenstan, Kazachstan….
-Tos musel i přes Rusko. A tam žádné hory nejsou.
-Charašó. Éto bylo óčeň slóžno.
Do prdele! Ten nečlověk musí umět nejmíň devět jazyků. Cestou na Brdy pochytil jistě i slovenštinu. Zeptal jsem se.
-No iba nakratko. Teraz som už naozaj Čehún.
*
Teprve teď jsem si všiml, o co se u toho ohniště snažil. Chtěl dvěma oblázky rozkřesat oheň. Asi ani Yetimu není v těchhle klimatických podmínkách úplně teplo. Použil jsem zapalovač a byl jsem za hvězdu.
Oheň plápolal a byl čas na večeři. Doma v mrazáku jsem si mimo jiné nabalil tresku.
Víš co je treska?, ptal jsem se. To je ryba co plave v moři. Nevěděl, co je moře, ale treska mu chutnala. Po těch týdnech s kořínky to musely být lukulské hody.
Zalezli jsme do přístřešku. Já do zimního spacáku se vším, co jsem měl na sobě, a on jen tak nahý. Počítám, že nám bylo asi tak stejně.
*
Nespalo mi to. Musel jsem o něm přemýšlet. Česko je asi opravdu vlídná země. Za patnáct let ho nikdo nespatřil. Nebo se uměl dobře skrývat. A to se naše osada paradoxně jmenovala Stopaři.
Kdyby ho někdo zahlédl, nedopadlo by to pro něj dobře. Rojnice policajtů a myslivců. Vrtulník s termovizí. Uspávací střela. Palcový titulek v New York Herrald Tribune: Himaláský Yeti překvapivě objeven v českém pohoří Brdy. (Jak se vlastně řeknou Brdy anglicky?)
Nekonečné vědecké výzkumy. Operace tajných služeb. Nebývalé otravování novinářů. Zástupy fanynek. Kdyby to všechno přežil, skončil by asi s pasivní znalostí devíti jazyků v některé zoologické zahradě. V péči lékaře. Věnují se veterináři taky psychiatrii?
Ale co se nestalo, mohlo se stát v čase budoucím. Teď asi ne, nahoru na hřebeny se v tomhle nečase nikdo moc nehrnul a nepřetržité sněžení zametalo stopy. Ale na jaře, až přijde obleva…
Celý můj spacák ztěžkl pocitem odpovědnosti. Nechtěl jsem na to být sám. Vymyslel jsem plán. Ale to už jsem usnul.
*
Když jsem otevřel oči, byl už vzhůru. Rozdělal oheň pomocí zapalovače, který jsem nechal na trámu. Uvařili jsme společně snídani a společně pojedli. Pak jsem sbalenou usárnu nechal pod přístřeškem, vzal si jen nejnutnější věci a obul sněžnice.
-Jdeš na lov?
-Ne. Jdu pro svoje přátele. Musíme ti pomoct.
Podíval se na mě vděčně, ale taky trochu smutně, že jdu pryč. Asi jsem byl jeho první kamarád v životě.
Zrovna nesněžilo a vlak jezdil.
*
Doma jsem si dal panáka, a pak telefonem vztyčil všechny svoje kamarády. Musel jsem na ně opatrně:
-Byl jsem včera na kempu, a našel jsem tam něco úžasnýho, co musíte vidět. Hned teď. A potřebuju vaši pomoc. Ve tři na Smíchově.
Mrazák stále odolával výpadkům sítě. Našel jsem starý batoh a nacpal do něj všechno, co jsem mohl unést. Pak jsem se vydal na nádraží.
*
Byli tam všichni. Zřejmě i jim se už stýskalo po Brdech.
Když už jsme seděli v kupé, začal Waki:
-Hele, nemohl by ses trochu odtajnit?
Vlak už se rozjel, a tak jsem mohl začít. I když si budou myslet, že blábolím, v Radotíně stejně nevystoupěj.
-Když jsem přišel včera na kemp, našel jsem tam někoho, koho bych tam nečekal. Není to člověk a není to ani zvíře a potřebuje naši pomoc. Ostatní informace až na místě.
Šrotovalo jim to tak, že málem zapomněli přestoupit. Když jsme vystupovali ve Vižině, učinil jsem dlouhý skok. A pak jsem všem svým parťákům pomáhal ze závěje.
Nezapomněli na sněžnice, jak jsem jim do telefonu kladl na srdce. Takže cesta ubíhala. Mnohem líp než včera.
*
Když jsme scházeli ke kempu, stál nad ohněm a zubil se na mě.
-Ahoj Tome!, hulákal.
-Ahoj Yeti, odpověděl jsem.
Vypatlanost mých spoluosadníků zvolna stékala po úbočích do kraje.
Uvedl jsem to na pravou míru:
-Tohle je náš kamarád Yeti. Absolvoval dlouhou cestu z Himalájí až sem, tady žije už patnáct let a odposlouchal naši řeč, takže už umí trochu česky.
Šok pomalu odpadl. Yeti všem podal ruku, a jak to měl odpozorované, když nás šmíroval, všem svou tlapou zalomil.
-Já vás zná. Ty Waki. A ty jsi Bobr. A ty Žony. (Anglická výslovnost zřejmě nebyla jeho silnou stránkou.)
Všichni se radostně seznamovali s tím exotem. Po obědě se servírovala káva (Yeti tu tekutou věc ochutnal asi poprvé v životě), a já začal dlouhý monolog. V podstatě jsem svým kámošům vysypal všechny svoje obavy a všechna nebezpečí, která Yetimu hrozila.
-Přijmeme ho do osady, pravil Bobr.
Všichni cítili, že to vůbec nic neřeší.
-Naučíme ho trampským dovednostem, přidal se Johnny.
No co, rozdělat oheň už uměl a všechno ostatní zvládal mnohem líp než my dohromady. A učit ho, jak správně zabalit usárnu nemělo moc smysl.
-Obléknem ho do maskáčů, řekl Waki.
Konečně něco, co dávalo smysl. Oblékneme ho a bude mnohem nenápadnější. Světlušky! Spřátelená dívčí osada. Vzali jsme Yetimu míry a holky už to ušijí.
Jak řekli, tak udělali. A příští víkend už na kemp vyrážela koedukovaná sestava. Holky ze Světlušek si to samozřejmě nechtěly nechat ujít.
Yetimu to padlo a moc mu to slušelo. Bohužel nemáme na kempu žádná zrcadla. I tak byl Yeti u vytržení. Nejen z toho, jak mu to slušelo, ale i proto, že tady teď byly i samice lidského rodu.
Už vypadal jako jeden z nás, tak jsme ho přijali do osady.
Měl proslov, že neví, jak on v Iránu byl přežít, ale že je rád, že tady má kamarády.
*
To, že jsme ho vzali do osady, bylo z naší strany vstřícné a ušlechtilé, ale podstatu problémů to neřešilo. Nemohli jsme ho tu hlídat sedm dní v týdnu. A domů jsme si ho pochopitelně nemohli vzít už vůbec. Mohli jsme se utěšovat tím, že Yeti tu žije patnáct let a z deseti milionů Čechů jsem ho objevil akorát já. Ale náhoda je blbec a kontakt s orgánem státní moci by jednoznačně musel vyústit v tragedii.
Předně: Yeti neměl přidělené rodné číslo. Bez něj vás ani neožení (což Yetiho v jeho současné situaci evidentně netrápilo), ale ani se nemůžete stát poslancem nebo senátorem. S úspěchem se dalo pochybovat o tom, že by byl Yeti klientem Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Co bylo horší: on neměl ani jméno. Samozřejmě pojmenování Yeti jsme mohli vydávat za trampskou přezdívku, což ve skutečnosti byla. Ale na úřadech trampské přezdívky nikoho nezajímají, chtějí po vás příjmení, jméno, příjmení za svobodna a titul. To jediné, s čím Yeti neměl problém, bylo příjmení za svobodna. Nějaké jméno a příjmení jsme mu samozřejmě mohli vymyslet; jenže pak by nás mohl po zbytek života nenávidět, že od nás dostal něco tak strašného jako třeba Kamil Vondráček.
Další věc vzdělání: Kde jste absolvoval základní školu, pane Kamile Yeti Vondráčku? Přiznání, že v ZŠ Berounská v Radotíně, by s jeho českou gramatikou znamenalo pro tamní učitelku češtiny oběsit se s ostudou na půdě školy, zase by ale vedení ústavu mohlo být potěšeno, že vychovalo tak slavného žáka.
Problémy se vršily a všechny končily ve slepé uličce. Zavládla celoosadní deprese.
*
-Mám to, vykřikl Bobr. Zavěsili jsme se mu na rty.
-Yeti se narodil v Himalájích. Je tedy cizinec. Můžeme pro něj požádat na cizinecké policii o povolení k pobytu. Utekl odtamtud proto, že ho lidé pronásledovali. Může tedy v České republice požádat o politický azyl.
Yeti věděl, že je řeč o něm, akorát neměl tušení, co je to politický azyl.
-Ale jak to chceš udělat?, ptám se.
-Mám na té cizinecké policii známého. Něco to určitě bude stát, ale asi to vyjde. A s tím azylem se obrátíme nějakou organizaci pro lidská práva a ti už vědí, jak na to.
-Mohli bychom se taky obrátit na Greenpeace. Yetiové jsou určitě ohrožený druh, přidal se Waki.
-Tak na tohle rychle zapomeň!, spražil jsem ho. Žádného yetiho jsi nikdy v životě neviděl. Ten, kdo vedle tebe sedí, je občan Tibetu Wung Ming, který musel opustit svou vlast, kvůli pronásledování za své politické názory.
Waki sklapl. Situace se zamotávala a pro něj se stávala nepřehlednou.
-Plán je to docela dobrej, konstatovala Majka. Ale kde vezmete prachy na ten úplatek?
-Rozbijem prasátka a složíme se. V nehorším prodám kytaru a Bobr motorku. Ale za záchranu kámoše to stojí, ne?
-My vám, když tak, taky něco přisypem, doplnila Helena.
Jsou to bezva holky.
*
Bobrův známý žádal dvě fotografie pasového formátu, vyplněný dotazník, jeho překlad do češtiny a částku na zprůchodnění celého procesu. Ta nebyla kupodivu tak závratná. Má kytara zůstala i nadále mým vlastnictvím. Horší to bylo s českým překladem: vždycky, když něco překládáte z češtiny do češtiny, je to složité a náročné a musíte být velmi opatrní, abyste nezkomolili původní smysl.
Bobr taky kontaktoval občanské sdružení, zabývající se lidskými právy. Jeho činovníci se do problému zakousli se stiskem bullterriéra.
Na nás zbývalo už jen čekání. Všem zainteresovaným bylo nicméně jasno, že pokud to nevyjde, obrátíme se na Organizaci spojených národů, Miss World Taťánu Kuchařovou, velení NATO, onbudsmana Křečka, Joanne Rowlingovou, papeže, hejtmana středočeského kraje, Country Radio nebo dokonce na Občanské judo.
*
Ve stejný den, kdy Yeti získal v České republice politický azyl, bylo mu uděleno povolení k pobytu tamtéž. Navíc se ukázalo, že když v této zemi již strávil plných patnáct let, má Yeti nárok požádat o české občanství. Služebně nejmladší člen naší osady tak byl neoddiskutovatelně prvním sněžným mužem, který se stal občanem Evropské unie.
*
A bylo! Teď už nehrozilo, že by si nějaký řadový hajný troufl na chlupáče s kontakty až v Bruselu. Navíc politického azylanta. Pro případ, že by se na Brdech objevil nějaký hajný pomalejšího myšlení, vyvěsili jsme na kempu kromě naší osadní vlajky také vlajku Tibetu. Helena s Majkou ji moc krásně vyšily.
Juppblog
Autor má také svůj blog na iDNES. http://michalkonecny1.blog.idnes.cz/
Globální onohle.
Rok 2016 byl o něco chladnější než předchozí dva roky. Tak to v přírodě chodí. Ten sedmnáctý bude zase o něco teplejší nebo o něco chladnější.
Obyvatelstvo to nechává v klidu. Ne tak všelijaké vědce a bulvární novináře. Řadu let nás vědci trápili globálním oteplováním. Media palcovými titulky s třemi vykřičníky na konci upozorňovala, že tenhle měsíc byl zas o chlup teplejší než ten předchozí.
Proslýchalo se, že někteří vědci straší, aby získali další granty na výzkum. Osmdesát pět procent vědeckých pracovníků hlásilo, že se globálně otepluje a bude oteplovat a že za to výrazně může lidstvo se svou průmyslovou neukojitelností. Politici se sjížděli stovkami neekologických letadel do různých koutů zeměkoule. Pořádali o tom všem konference a vymýšleli všelijaké Kjótské protokoly, které někteří z nich nepodepsali a skoro nikdo je nedodržoval. Tak maximálně ti blbci z Evropy.
Obyvatelstvo si postupně zvyklo. Trocha tepla navíc je příjemná, v Severním ledovém oceánu se otevřela cesta pro lodě a možná by u Kolína mohly růst banány.
Obyvatelstvo se prostě globálního oteplování přestalo bát. A vědci – tentokrát z jakéhosi kalifornského institutu – přitvrdili. Už nám nehrozí globální oteplování, hrozí nám globální ochlazování. Vysvětlení pro laiky je dost náročné, ale stručně: vlivem globálního oteplování budou tát ledovce na severu, studená voda bude někam odtékat a bude se mísit s teplou vodou v mořích a ta chladnější poteče zas na sever. Prý bude v Evropě v zimě o šest stupňů míň.
Obyvatelstvo by se mělo opět začít bát a lidstvo by s tím určitě mělo něco dělat. Vypracovat projekty a uvolnit rozsáhlé finanční prostředky. Bohužel lidé na severní polokouli začnou víc topit a asi i vypouštět nějaké to CO.
A ta ochlazená voda začne téct zase na sever, ledovce zmrznou a začnou přibývat na váze. Začne na ně svítit sluníčko. A bude nutné varovat lidstvo před globálním oteplováním.
Sympatické na celém tom kalifornském výzkumu je, že ke zmíněné katastrofě má dojít kolem roku 2330. Na jednu stranu si řeknete, že nás to nemusí tolik bolet. Na stranu druhou si ale uvědomte, že kdyby někdo předpovídal takovou katastrofu na rok 2030 a ono to nevyšlo, tak už mu nikdo žádné prachy na výzkum nedá. Projektů, jak by se dala celá ta nepříjemnost s oním globálním čímkoli vyřešit, je celá řada. Nejúčinnějším ze všech mi připadá soustavné ochlazování povrchu Slunce hadicemi s ledovou vodou.
PF 2017
Prosinec
Je tu prosinec. Západní křesťané postupně zapalují svíčky na adventních věncích a chystají se dvoutisícíšestnáctý příchod Krista. Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5776. výročí vzniku světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.) Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha popravovat novináře nebo střílet do křesťanů, Jezídů, Kurdů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí na voru cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se zase střílí místo aby se kutalo uhlí.