Archiv pro rubriku: Z mého života

Kdy jste naposledy spali v koruně stromu, kolik váží žlučník a po které dálnici je to nejblíž do nebe. A jak vysoké IQ jsem měl jako prenatál. Až to napíšu, bude to všechno v téhle rubrice.

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Budou Vánoce.

Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

Budou Vánoce.

Smysl uklízení je podle mého názoru v tom, že je potřeba udělat místo pro nový nepořádek. A správný čas pro úklid je tehdy, když se nedá projít nebo když už nemůžete vůbec nic najít. To si ovšem myslíme my muži.

Ženy to mají jinak. Mají v sobě nějaké hodiny (tím nemyslím ty zprofanované biologické), které jim řeknou, že je čas uklidit. A jedním z těch uzlových bodů je čas předvánoční. O Adventu, kdy se lidé mají usebrat a roztoužit. Ale naše milé polovičky vyrážejí s vysavači, mopy a úklidovými prostředky z televizních reklam na turné kolem bytu. My maskulíni se při tom držíme zkrátka. Ze slušnosti si aspoň uklidíme zásuvky svého psacího stolu a dojde-li na nejhorší, asistujeme při věšení vypraných záclon. Jinak nepřekážíme a pod záminkou nutného dokupu dárků odcházíme za stejně postiženými kamarády do restauračních zařízení.

Stejně jsem ale nepochopil význam úklidu před svátky míru a pokoje. Ovšem děje se tak od nepaměti, takže asi nějaký prastarý obyčej. Jestlipak by se takhle horečně šůrovalo, kdyby se žádný Ježíšek nenarodil?

Když je uklizeno, mohou Vánoce začít. Po nich jsou na kobercích zbytky bramborového salátu a všudypřítomné jehličí, v bedně s hračkami úlomky vanilkových rohlíčků, v rohu místnosti zbyla hromádka roztrhaných vánočních papírů a skříně se nedají dovřít pod náporem nových přebytečností, které vám letos nanosil Ježíšek

Sluneční zapadákov

Taky vás to štve, ne že ne. V půlce odpoledne už je tma jak v tlustém střevě. Zítra – o první adventní neděli slunce zapadá v 16:03. Počítáte s tím, že tenhle sluneční zapadákov se bude zhoršovat až do zimního slunovrat. Není tomu tak. V Prosinci Slunce zapadá prakticky stejně. O Vánocích bude den končit stejně jako dneska. A potom se dny začnou prodlužovat. Na Hromnice – o hodinu více. Nekecaj, 2. února zapadá slunce 16:55. A určitě vás bude zajímat, jakou velikost má Slepičí krok. Přibližně pět minut. To je ovšem pohled nočňátka, jako jsem já. Ti, co ráno vstávají do práce, budou zase vědět, že v těchto dnech vychází slunce v 7:30, kdežto o zimním slunovratu až v 7:56. Aby se vám lépe vstávalo, dodám, že jaro bude už za 115 dní.

Tak to přišlo (zima).

Tak to přišlo. My optimisté jsme doufali, že i letošní zimou prokličkujeme v sandálech a tričku až do dubna. Utěšujeme se představou, že v půlce listopadu napadne hafo sněhu a bude to poslední sníh letošní zimy. Nemám nic proti lyžařům, ale jsem rád, když jsou všichni až v Alpách. Že je zima, se pozná podle toho, že celé naše údolí je zahaleno hustým dýmem. Náš soused zase sehnal nějaké nové staré pneumatiky a topí. Sousedi souseda se střídají v trpění podle směru větru. Bulvár v čele s televizí Nova nás přesvědčuje, že letošní zima bude opravdu krutá. Jen jak slunce zasvítí na zbylé zmrzlé listy, spouštějí se s rachotem se stromů dolů. Štěkot psů ochraptěl. Mechuji škvíry mezi okny a umístím syreček na střechu pro případ, že by nás to přece jen zachumelilo. Snad by nás našli. Funguje vůbec u Kolína Horská služba? Tak takhle vypadá to slavné globální ochlazování? Nařizuji budíka na 20. březen a jdu spát.

Moje problémy

2.5.2016 * Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam nádherně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

100 let

24.4.2016

Koluje spousta fórů o tchýních a plno lidí má určitě důvod své tchýně nesnášet. Měl jsem kliku. Měl jsem tu nejlepší tchýni na světě. Moudrou, tolerantní, chápavou a zábavnou. Moje žena není daleko od pravdy, když říká, že jsem se oženil kvůli tchýni.
Dnes by se Marta dožila 100 let.

Sněháňka.

Sněháňka.

5.1.2015 * V noci přišla zase sněháňka. Napadlo skoro 2 cm. Ti, co předpovídali, že tahle zima bude krutá, měli pravdu.

Hned jak se probudím (budím se tak dvě hodiny po probuzení), půjdu uklízet dvůr.

Distancuji se od práce s lopatou nebo hrablem. Mám na to fukar. Ano přesně ten fukar na spadané listí. Napadne-li méně než pět centimetrů, fukar to bere. Práce kvapná velmi platná. Za pět minut jsem hotov s celým dvorem.

Je to adrenalinová záležitost a vyžaduje to zkušenost a mistrovství. Proud vzduchu víří sníh do spirál a do tornád a hlavně všemi směry. Stačí malá nepozornost, nastavit fukar proti zdi. V tu ránu máte oči sněhem zaváté.

Vypínám fukar a zapínám pocit uspokojení. Už ani nemám chuť stavět sněhuláka. Stačí se podívat do zrcadla.

Ticho.

 2.1.2015 * Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Víte, co je to ladybird, ladybug nebo ladybeetle?

27.12.2014 * No přece beruška. A viděli jste někdy ožralou berušku? Samozřejmě se nechci dotknout členek významného hudebního tělesa; mám na mysli sluníčka vícetečná.

Globální oteplování probouzí drobné živočichy uprostřed zimy. Najednou koukám, na mém pracovním stole přistála beruška. No chvíli to je zpestření. Pak už tolik ne. Beruška je hrozně vlezlá. A protože má značný počet nohou, je násobně vlezlejší než lidé. (Když si ji prohlédnete pozorně a zblízka, zjistíte, že počet nohou je překvapivě sudý.)

Beruška leze po stole, zdolává moje poznámky na papírcích, vydrápe se na tužku a několikrát provádí turistiku z konce na konec, trajdá po odložených brýlích. Nechávám ji, ona se jednou musí unavit. Teprve když se drápe nahoru po mojí vinné sklence, nevlídně ji setřesu. O alkohol se s nikým dělit nebudu! Sám mám málo.

Nezapírám, že na svém stole mám i bez brouků dělný nepořádek. Tak tam takhle leží i otevřený lihový zvýrazňovač (česky fixka). Beruška doleze ke hrotu popisovače, obchází ho ze všech stran, zkoumá a evidentně fetuje. Trvá to jen pár chvil, než se dá na ústup. Ale ouha! Zmatenými pohyby typu chci tam, nevím kam, zůstává na místě a potom se dlouho točí v malém kolečku a nakonec začne dělat mrtvého brouka. Zítra ji čeká beruščí kocovina a ta musí být strašná.

Cesta na blízký východ 2.

18.5.2014 * Flákáte se na koupališti navzdory tomu, že počasí se vůbec nechová jako na jaře. Spíš se chová hnusně. Ale to je podobojími Tatrami normální. Slovenské radio hlasí, že na Chopoku sněží, což si můžete ověřovat v přímém přenosu. Sledujete to se skrývaným úžasem, protože jediné, co si dovolíte vystrčit z termálního bazénu (38°C, hodnota ve Farenheitu neudána) jsou oči, nos a šošolka. Zíráte na velehory, které jste se učili ještě jako Československo, vdechujete zhluboka tatranský vzduch, protože konzervy s ním se ještě neprodávají, a na hlavu vám kape něco hrozně studeného. Tady prší, i když neprší.

Dny jsou tady sice skoro jeden jako druhý, ale sportovně velmi náročné.

Ráno vstát (to je ze všeho nejtěžší). Procházka na vydatnou snídani. Zpátky na pokoj a trochu dospat. Do bazénu nebo do vířivky nebo do obojího. Ale nepřehnat. Oběd se vynechává, ze snídaně jsme naducaní až až. Po neobědě káva a knížka. Knížka, pokud není od Redla, uondá ke spánku. Prozkoušení dalších bazénů a atrakcí. Náročná cesta do restaurace. (300 m.) Vydatná večeře a pár piv. Náročná cesta z restaurace (345 m.) Na pokoji. Postel, panák, knížka, druhý panák, plán na zítra a spát.
Po týdnu, co jsme se znovu narodili (ve skutečnosti jen čtyři dny) je čas myslet na návrat. Ale co to fouká?

Tlaková níže hloubky Mariánského příkopu řádí nad šesti státy Evropské unie a řadou zemí ještě nezačleněných. Asi tak od Istanbulu po Hradec Králové. Nacházet se v epicentru klimatického masakru není záviděníhodné, ale nám se to podařilo.

Fouká. Nikdo se nezabývá tím, že létají větve. To jsme ještě v bazénu. Létají reklamní cedule. Odpadkové koše. Potom létají plastová lehátka, kus 20 kg. To už pozorujeme radši za oknem. Nějaká ta lavička nebo bilboard. Květináče s umělými palmami. (Nevím, proč tyhle blbosti jsou v každém akvaparku.) Létali by i lidé, kdyby nebyli zalezlí.

Zítra jedeme domů. Pojedeme třetím povodňovým stupněm. Blízký východ fakt není žádná sranda.

Myslel jsem, že hloupé Česko má nejvíc billboardů navíc. Není tomu tak. Slovensko jich má víc. (Teď – stejně jako doma – na nás shlížely podobné xichtíky politiků. A podobně hovadská hesla.) Po tom uragánu jich – aspoň na severu – už víc nemá. Žádná škoda, škoda je stromů, které v Tatrách popadaly.

Jo a když jsme přijeli domů, řidičák, techničák, občanka a další důležité dokumenty ležely na stole.