Archiv pro rubriku: Prostořeky

Někdy vzpomínky z dávnověku, jindy aktuální záležitosti, vše v ulítlém formátu.

PROSTOŘEKY 06 – Jupp developerem.

Je tady ještě někdo, kdo se pamatuje na pražskou skupinu Smolaři?

Nedej se opít vzduchem léta.
Když s větrem vůni roznáší,
Obláček v oblak slunce vplétá.
Zprávu nám listí přináší…

Jasně, za plotem spadl první žlutý list. Úředně je podzim už pár dní, prakticky se mu do toho zatím moc nechce. Ani mně. A bylo by ode mne neslušné, myslet si, že vy si přejete, aby to teplé počasí skončilo. Navzdory tomu, že před pár týdny jste křičeli: dost bylo veder.

To, že bylo léto mimořádně teplé, způsobili naši milí klimatologové. Bodejť ne, když jim na to dáváme granty. Kdybychom jim nedávali peníze, nastala by od příštího roku malá doba ledová. A víte, kolik by stálo lyžovybavení pro průměrnou rodinu? Tak buďme rádi, že příští rok bude léto ještě mimořádnější. Bude takové vedro, až bude smalt odprýskávat z domácích spotřebičů.

Všichni chalupáři teď zazimovávají svoje nemovitosti, vypouštějí vodu, přehazují kompost, preventivně porážejí stromy, které by vichřice mohla převrátit na střechu, odvážejí kompoty a cennosti. První kvůli konzumaci, druhé před zloději.

Když vidím ten kopec starostí, jsem rád, že jsem tu chalupu tenkrát nekoupil. To bylo tak:

Bylo pár let po válce, mně bylo osm, bydleli jsme od pětačtyřicátého v Sudetech a po tamních kopcích a stráních jsme brouzdali s rodiči a kochali se krajinou. Od Ještědu až po Kraslice. Opuštěných chalup tam byly stovky. Vše zanecháno, tak jak si ti, co tu po generace žili, rychle balili svých třicet kilo. Někde už vylámáno a rozkradeno, a kde už nebylo nic, krovy se hodily na topení.

Aby se aspoň něco zachránilo, stát nabízel libovolnou chalupu za tisíc korun plus nějaké peníze z vázaných vkladů. To byly předválečné a válečné peníze na vkladních knížkách, úplně bezcenné a už několikrát sežrané inflací. Takovou knížku jsem dostal ke křtu a v prasátku mi už do té tisícovky moc nechybělo. Uvědomte si, že to bylo před měnovou reformou.

Už jsem měl konkrétní chalupu vybranou a spěchalo to, aby mi ji někdo nevyfoukl. Měla prosklenou verandu, a bylo to někde za Nejdkem, Nové Hamry nebo Vysoká Pec, kraj Karlovarský.

Rodiče na tom nápadu trestuhodně nespolupracovali. A co zmůže osmiletý člověk s úřady, zvláště v té divoké době. Obrečel jsem to.

K chalupě jsem se dobral až po mnoha letech, když jsme si s naším klubem opatřili na jihu Čech starou hospodu i se sálem a tam se odehrávaly věci! Leckterý muzikant by mohl vyprávět. Trochu o tom píšu ve své knize „Průlety folkovou pamětí“, která teď na podzim vychází. Byla to dlouhá a docela radostná řádka let překonávání bezčasí sedmdesátek a osmdesátek. Ale i to čas odvál a teď už léta žijeme s Hankou na Sázavě v sídle naší rodiny, co není chalupa, ale je to chalupa.

A tady se opíjíme vzduchem léta a doufáme, že to tak klimaticky vydrží až do Vánoc.   

 

PROSTOŘEKY 05 – O houbách a mém podílu na porážce Třetí říše.

Tak, a máme volby za sebou. Ani to nebolelo. Vyhráli jsme. Tedy nepředpokládám, že by někdo z naší bubliny volil komunisty, Okamuru nebo ČSSD. A i když Babiš na poslední chvíli nasadil místo lithia Mambu zelenou, taky nevyhrál.

V sobotu večer jsme odbíhali od čtení poesie nebo lepení modelu vesmírné lodi ke stránkám volebních výsledků, ale teď už jsme odstresovaní. A děsíme se, s kým že se to naše mužstvo, které jsme si tak láskyplně piplali, koaličně spustí.

Takže pryč od politiky, nejlíp někam do lesa na houby. To je ale teď už záležitost spíš pro mykology, my obyčejní, co rozeznáme tak maximálně muchomůrku červenou od choroše, máme nejmíň na dvě třetiny roku s klobouky a jinými výtrusnicemi utrum.

Jinak s houbami letos asi vůbec nic moc, ani ty pravdoláskové houby, co rostou 29. září na Den české státnosti, se nepovedly. Ale může to být taky můj subjektivní problém, protože Hanka má pořád ještě berle, a ačkoliv jsem gůglil jak jsem gůglil, na speciální berle do lesa jsem nenarazil.  

My, co máme do lesa čtyři metry (fakt nekecám, les se vine kolem našeho plotu), chodíme už sedmdesát let buď k obrázku, nebo aspoň ke křížku. Chodili jsme tam na houby i dřív, ale to jsme ještě neměli mě. Obrázek byl až na kopci, kde se jedna neinformovaná stařenka ukryla před bouřkou pod nejvyšší strom. Křížek byl mnohem blíž a měl dramatickou historii. To jsme 6. května 1945 v Sázavě vyhlásili revoluci. Najednou vytáhl flintu z půdy za trámem každý druhý, přestože Němci za to slibovali trest smrti.  Na všech příjezdových komunikacích jsme postavili barikády. Protože náš dům je na konci u lesa, stála barikáda z poražených stromů kousek za ním. Mně bylo dva a půl a pušku jsem neměl, tak jsem dostal funkci spojky mezi kuchyní a sklepem.  Obrana byla dokonalá, revolucionáři za barikádou a na svazích hlubokého kaňonu, jestli to tam znáte, tak byste příslušníky wehrmachtu v tu chvíli být nechtěli. Ale befel je befel, i když už bylo skoro po válce. Dva náklaďáky Němčourů se o ten zásek zarazili, kolem našeho domu to začalo lítat a babička mě hnala, že mám službu ve sklepě.  

Němci se snažili otočit náklaďáky zpátky k Benešovu, a ti, co nevolantovali, stříleli kolem sebe jako zběsilí. Mladý Vláďa Ptáček se špatně kryl za stromem, a proto je tam ten křížek. Němci zbaběle prchli a my jsme s babičkou každý rok v květnu nosili k tomu křížku kytky.

 

PROSTOŘEKY 3

VOLBY, HADI A VČELY

Kdybych v tomhle plkacím sloupku napsal, že budou volby, tak si mě vymažete z přátel. Na volbách jsou ale nejzajímavější bilboardní nápady jednotlivých stran a jejich image makerů. Doufám, že to někdo sbírá a příští týden to na Facebooku vydá komplet. Takovou sbírku zhovadilostí nejsem schopen zplodit ani já, když mě políbí múza mých literárních ptákovin. Někdy pomůže i tvořivost lidu. A tak sociální demokraté plní slipy.
Zajeli jsme v týdnu s Hankou do matky měst, neb tam volíme a cestou po magistrále jsme se kochali. A hned jsem si přidal další stranu na hromádku nevolitelných: Praha sobě. Na nejrušnější křižovatce Prahy 7, kde už čtyři roky Praha sobě vládne, zrovna malovali asfalt. Ze čtyř pruhů udělali tři, čtvrtý padl na dva cyklosteziální proužky. Pryč s Čižinským!

Z bytu v pražských Hlubočepích uprchla mamba zelená. Prudce jedovatý had nebyl přihlášený, sousedi evakuovaní, specialisté zatím neúspěšně prohledávají všechny škvíry, majitelka byla uštknuta, a pokud se probere v nemocnici z umělého spánku, poputuje jistě do vězení. Její domácí miláček naopak do ZOO. Nebo někam do rodiny dětem na hraní. Do Hlubočep zatím nejezděte, počkejte si na nový most, který tam povede z podolské strany. Schválený projekt je ve stylu kubismu. Mohu se zeptat, proč ne ve stylu secese?

Taky vám v posledních letech připadá, že zmiz hmyz? Že nepotkáváte tolik včel, vos, sršňů, muchniček, motýlů, čmeláků nebo chroustů jako dřív? Nebo že je za celé léto nepotkáte vůbec? Jak je to s žížalami nevím. Jednak žížaly nejsou hmyz, jednak jsou po teplém létě zahloubeny co nejblíž Austrálii. Možných vysvětlení je celá řada. Že za našich mladých let bylo všeho prostě víc. Že globální oteplování, pročež kaluže s komářími larvami vysychají. Pro grilování na zahradě je to příjemná zpráva. Pro rozmanitost přírody už méně. Třetí možnost je, že na vině jsou krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, do několika let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².

Jaro bude za 168 dní.

PROSTOŘEKY 2

Když bylo jedno z vnoučat ještě nevelké, zeptalo se: „Juppe, šnek se narodí už s boudičkou?“ 

A lítáte v tom! Nejdřív si uvědomíte, že jste o tom v pokročilém věku nikdy nepřemýšleli. Takže nemáte tušení.  Zbabělec oddálí minutu pravdy poukazem na fakt, že se neříká šnek ale hlemýžď.  A že šnek je vlastně ta boudička ve tvaru … no šneka.

Těkavý intelekt mi připomene, že jsme se na strojní fakultě učili o šnekových převodovkách. Taková převodovka se skládá z ozubeného kola a šneka. Žádný hlemýžď ale ozubené kolo nemá, alespoň ne viditelně. Takže zpátky do zoologie.

Má nebo nemá hlemýžď boudičku už při narození? That is the Question! Třeba se narodí jen s takovými základy budoucí boudičky, trocha cementu na zádech. A když je pak jako kojenec živen mlékem, má dost vápníku na stavební materiál pro obydlí.  Takže předpokládejme, že kolaudace probíhá někdy v hlemýždí pubertě. To už taky umí rychle zatáhnout všechna tykadla a hbitě se zasunout do ulity před deštěm nebo před vámi. Zasouvá se mu snadno, nemá totiž kosti. Na ně nezbylo, všechno vápno padlo na boudičku.  Proto také nikdy nenajdete zemřelého hlemýždího kostlivce.

Z hlediska našeho pojetí architektury je hlemýžďův dům – přestaňme už konečně tomu stavebnímu objektu říkat boudička – poměrně avantgardní. Podobné stavby si občas nechají zpovykanými architekty realizovat zpovykaní milionáři.  Proč si tito plži staví dům ve tvaru spirály, nikdo neví. Snad proto, že rádi bydlí stočení.

Dotazující se vnouče trpělivě vyčkávalo, až si to všechno přerovnám v hlavě. Tak jsem mu všechno, co jsem měl k problému, odpřednášel. Měl jsem nepříjemný pocit, že v tom má mnohem větší jasno než já.

Doplnil jsem, že existují i homeless plži, kteří nemají boudičku. Pardon, domeček.  Sdělil mi, že ví. A že proto, že nemají domeček, lezou celý den na slunci a opálí se. Takže jsou ve výsledku buď červení, nebo černí. A že babička všechny ty černé a rudé na záhonu topí ve sklenici s pivem.

 Jestli ta babička není náhodou rasistka.   

 

PROSTOŘEKY 1

1 – 22.9.2018
Léto včera došlapalo ke svému kalendářnímu konci. Aby nám nebylo líto studených prázdnin, ukázalo se poslední den třicítkami. Ještě ráno jsme se s Hankou povalovali v bazénu. Pravda v termálním, ledové horské bystřiny byly daleko. Potom jsme nastoupili cestu zpět do vlasti.
Nastoupili cestu je archaismus přímo ukázkový. Nastoupit se dá do vlaku, do letadla nebo do zaměstnání. Ale jak nastoupíte cestu, když jdete někam pěšky. I když mezi námi chodit někam pěšky je už dnes taky archaismus. Nastoupit cestu pro mne znamenalo naložit do auta kufr, notebook a objemnou Hančinu tašku s přibližně šesti láhvemi čerstvé vody, kdybych měl náhodou žízeň.
Abych vás lokalizoval, upřesním, že jsme se vraceli z centra Žitného ostrova. Ten je největším říčním ostrovem v Evropě a troufnu si tvrdit, že v celé galaxii. Je obtékán Dunajem, Malým Dunajem a částečně Váhem. Nejjižnější část Slovenska. Ale když se na ostrově zeptáte na cestu, je vám odpovězeno – pokud vůbec – rozvinutým souvětím v jazyce, ze kterého já znám jenom slovo három = 3, nebo éterem, což je hospoda a sör, to je pro změnu pivo. Ale je pravda, že se domorodci nevyhýbají používání některých českých slov, jako je káva nebo guláš.
Kdyby se na celém Žitném ostrově pěstovalo žito, byl by ho přebytek i v Brazílii a v Laponsku. Ale bylo už sklizeno, jen onde se krčila nedomrlá kukuřice. Ječmen se tam také určitě nepěstuje, protože všechna piva, co jsme tam pili, byla česká. Prazdroj, Staropramen, Krušovice, Gambrinus, (Starobrno jsme pro jistotu vynechali) – jejich loga se blyštěla na multipípách u každého stánku. Pravda je, že ve zbytku Slovenska se točí Zlatý bažant z pivovaru ve Zlatých Moravcích, ale to je vlastně také odrůda plzeňského.
Seznamem českých piv bych se tolik nezaobíral. Ale drtivou většinu v ostrovních termálareálech tvoří čeští turisté. Vyznačují se převážně důchodovým věkem, hlasitostí a neuvěřitelnou hmotností. Polehávají přes den v horkých bazénech. Tam, kde se plave, nebo jsou nějaká vodní dobrodružství, se nevyskytují. Takže to šlo.
Přefrčíte ostrov k západu, ani si nevšimnete, že už jste na pevnině a v Bratislavě. Jste a nejste. Město se rozmáchlo do šířky a roste těmi několika směry, kde mu nebrání Karpaty, Dunaj nebo hranice státu. Roste a kvete. Zřejmě nemá na magistrátu Zelené. Najedete na dálnici Žilina – Vídeň, fascinují vás šestipruhy na estakádách, a za chvilku přejíždíte na dálnici Budapešť – Praha. Tedy když nezakecáte odbočku, jak se to stalo nám. A pak už stará dobrá Dé dvojka, dobře se jede, ale na české straně už se kope, ve středovém pásu pokládají do země nějakou hadici. Že by to bylo to rychlostní spojení, které nedávno slibovali oba premiéři?
Doma si otevřeme láhev dobrého vína z Malých Karpat, když už jsme celý týden pili česká piva. A za oknem se ozve poslední letní bouřka s vichrem a deštěm. Zanedlouho začnou plískat plískanice.