Archiv pro rubriku: Historie

Ve školách se proto tak mizerně učí dějepis, abychom opakovali chyby svých otců a dědečků.

Křižovatky dějin.

Kde mohli Češi dneska být, kdyby se nestalo… Přečasté téma hospodských debat, internetových diskusí a občas i ucelených příběhů v knížkách s alternativní historií. Do dějin starších a nejstarších se moc nehrneme. Hlavně proto, že o tom málo víme, takže není co vyvracet. Maximálně tak příchod praotce Čecha na Říp? To už byl tak znaven, že nemohl dál na západ, hlavně z dosahu jiných Slovanů? To je ale zrovna bod, na kterém se shodneme všichni, že život u teplého moře by nám seděl víc než nějaké strdí. Středověké panovníky necháváme na pokoji, jen snad ti Přemyslovci nemuseli tolik vymírat po meči v nesmyslných bitvách. To Karel IV. byl jiný švihák. První zásadní spor se vede o husitství. Mělo šanci na velký rozvoj nebo se měli Táborité rozprášit mnohem dřív než u Lipan? Ti zaváděli marxismus leninismus už v patnáctém století a nemohli tenkrát vědět, že to nejde. Mohla se bitva na Bílé Hoře nějak lépe strategicky pojmout, aby vyhráli „naši“? Ale kteří byli ti naši? Češi v područí německy mluvících katolíků nebo Češi pachtící se za zájmy německy mluvících luteránů? Možná v tom druhém, pro nás vítězném, případě bychom pak s německým živlem splynuli radostněji a nakonec i po letech umírali u Stalingradu.

Ale nechme složitostí dávnověku a přistupme k událostem poslední stovky let. 1. Na jedné straně svobodné vydechnutí po třistaleté porobě. Konečně národní stát! * Na straně druhé – Rakousko-Uhersko jsme bourat neměli. Byli bychom tam ekonomickými a technologickými vůdci, a těch odbytišť! 2. V osmatřicátém jsme se měli bránit. Měli jsme silnou armádu, bojového ducha a opevnění na hranicích. * Nemělo to cenu, říkají druzí. Velmoci se na nás vykašlaly, v Sudetech jsme měli tři miliony nepřátel, a opevnění zdaleka ještě nebylo hotové. 3. Atentát na Heydricha byl hrdinský čin, projev vzdoru, deklarovali jsme se tím mezi pozdější vítěze války. * Nestálo to za to, ti mrtví, Lidice, Ležáky… 4. Neměli jsme po válce Sudetské Němce po válce vyhánět. Byli výraznou společenskou a hlavně ekonomickou součástí Československa. * Museli jsme to udělat, oni přece chtěli téměř všichni do Říše, a tenkrát nebylo jasné, jestli s tím – byť poražení – nezačnou zase znovu. 5. Mašínové – na rozdíl od nás zbabělých – byli hrdinové. A měli právo odejít ze země, kde se žít nedalo, za jakýchkoliv okolností. * Mašínové byli vrazi. Když nemohli ze země odejít, měli – jako my všichni – počkat na pád komunismu. 6. V srpnu 68 jsme se měli bránit, třeba holýma rukama. * Postříleli by nás všechny do jednoho. A zbytek by odvezli do gulagů. 7. V listopadu 89 jsme měli postavit komunisty mimo zákon a některé postavit ke zdi. A bývalý komunista je jako bývalý černoch. * V žádném případě. To demokrat udělat nemůže. A navíc: Komunistů bylo 1,5 milionu, přidejte si k tomu rodinné příslušníky a přátele. Kromě toho zvládali většinu klíčových odborností, bez nich by stát řídit moc nešlo. A taky značná část z nich neměla s komunismem nic společného, vstupovali tam, aby mohli dělat práci, kterou by jinak dělat nesměli.

A teď suďte, rozhodujte, hádejte se a přidávejte se na tu nebo na onu stranu. Nebo přidejte i jiné pohledy.

Březen patnáctého.

protektorát

Nástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky u hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika. 15. březen 1939 * A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše. Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato stále někde čtu sebemrskačské tirády o tom, jak ti Češi byli na Němce krátce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.

Zkáza Atlantidy a potopa světa.

8.5.2016 * Člověk je zavalen informacemi. Úplné kraviny nebo lži se střídají s důležitými objevy a fakty a pozoruhodnými názory. Člověk z toho má setrvale hlavu včelín. A náhodou se mi stalo, že se ty různé informace najednou pospojují do logického celku a dávají smysl.

Poslední doba ledová trvala přibližně 250 000 let a skončila asi před deseti tisíci lety. Během jejího trvání se na severní polokouli navršily obrovské ledovce na pevninách i nad mořem. Chtělo to obrovské množství vody, která se vypařila z oceánů a v podobě sněhu je zvyšovala. Dvě stě padesát tisíc let. Hladina oceánů byla tím pádem asi o sto metrů níž, než je dnes.

Hladina mínus sto znamenala, že leckde, kde je dnes moře, byla pevnina. Můžete se podívat na nějakou podrobnou námořní mapu a zjistit, kde je vrstevnice -100 m a kam až tenkrát sahala pevnina. Jisté je, že britské ostrovy byly spojeny s pevninskou Evropou. A že i z Gibraltaru do Afriky se dalo přejít suchou nohou. Což znamenalo, že Středozemní moře bylo vlastně jezero. A že ze Sicílie se dalo chodit suchou nohou do Itálie a z jednoho řeckého ostrova až na čtvrtý.

Před deseti tisíci lety se něco zvrtlo a nastalo velmi rychlé globální oteplení. (No tisíc let sem, tisíc tam.) Prý až o šest stupňů i víc během několika desetiletí. A protože tehdejší lidé nepořádali žádné klimatické konference, oteplovalo se čím dál intenzívněji. Ledy začaly rychle a prudce tát a hladina moře se zvyšovala. 

Tehdejší lidstvo to přijalo pozitivně, nemuselo se už tolik halit do kožešin a shánět dříví na oheň.  Stoupající hladina oceánů přelila gibraltarskou hrázku a Středozemní moře se pomalu rozlévalo do větší šíře. Přímořské národy jižní Evropy na to musely reagovat přesunem sídel do vyšších poloh.

Pak se ale přiblížil průšvih. Víc na východ se nalézalo Černé jezero mezi Tureckem a Krymem.  Zdejší civilizace byly jedny z prvních a spokojeně tady žily a vyvíjely se na březích onoho proi dnešku nevelkého sladkovodního jezera.  Jak se ale globální hladina vytrvale zvyšovala, vystoupalo Středozemní moře na dnešní úroveň a zaplavilo i moře Marmanské mezi Dardanelami a Bosporem. Nastala katastrofa. Hřbet bosporské úžiny nevydržel a mořské vody se valily vodopády do černomořské kotliny. (Geologové objevili na dně Černého moře stopy jakýchsi říčních koryt směřujících od Bosporu do černomořské pánve.)

Aktuální povodňové zpravodajství nám o tom poskytl epos Gilgameš a také Bible. Noemova archa kormidlovala tou hrůzou, a když se hladiny moří vyrovnaly a voda sahala až po Oděsu a Sevastopol, mohl konečně Noe přistát a vyklopit svůj živočišný náklad za účelem dalšího množení. 

To máme Bibli. Jenže řecký filosof Platón napsal publikaci Krítias. V té se zmiňuje o (od něho) 8000 staré civilizaci Atlantida. Vyspělé zemi na ostrově nebo ostrovech, která jednoho dne zmizela pod mořskou hladinou. Kde přesně se Atlantida nalézala, Platón neuvedl. Uprostřed oceánu, ve Středozemním moři, na černomořské Kolchidě – tam všude ji dnešní atlantologové umísťují a hledají. Vynecháme-li nějakou seismickou katastrofu, těžko si lze představovat, že by ji pomalé a postupné zvyšování mořské hladiny někde v Atlantiku ze dne na den smetlo z povrchu země. Ale vody valící se protrženým Bosporem do černomořské kotliny…  

Mohlo to tak být nebo nemuselo. Ale ze všeho, co jsem přečetl, tohle žádného vykladače Bible ani atlantologa – pokud vím – nenapadlo.

O velkých novinách.

25.2.2015 * Komunistické Rudé právo byly velké noviny. Tak velké, že méně vzrostlý člověk se za nimi schoval. A někteří lidé se za nimi hrbili, aby nebylo vidět, co čtou. Ty ostatní noviny – Lidová demokracie, Svobodné slovo, Mladá fronta a Sport – byly menší, měly tak zvaný evropský formát. Ovšem jediné, co na nich bylo evropského, byla právě jen ta velikost papíru.

Rudé právo mělo sovětský formát. Kromě hesla Sovětský svaz náš vzor! to mělo dva důvody. Jednak bylo nejlepší na zapalování v kamnech. Málokdo měl tenkrát výdobytek ústředního topení. Nejlépe se zapalovalo články o tom, jak horníci plní závazky. Když horníci neplnili a přišla zima, nebylo co zapalovat. Druhý důvod, proč bylo Rudé právo tak veliké, byl hygienický. V socialistickém Československu byla jediná fabrika na toaletní papír: slovenský Harmasan, n.p. Výroba toaletního papíru měla časté výkyvy a celkově byla nedostačující. Tehdy se v naší zemi plánovalo úplně všechno. Do posledního napínáčku. Bděla nad tím Státní plánovací komise, což bylo skoro ministerstvo. Soudruzi z SPK měli čísla na všechno a rozhodně si je necucali z malíčku. Podle průzkumů věděli, že většina Čechů si utírá prdel (a většina Slováků riť) Rudým právem. Ale časem, jak se zlepšovaly kulturní návyky, začaly masy toužit po něčem jemnějším. A Harmasan, n.p. nestíhal. Ostatní papírny v republice nemohly toaletní papír produkovat, protože vyráběly papír na Rudé právo.

Nebyly to jenom často vzpomínané banány, čeho byl nedostatek. Maso, nábytek, tvrdé Sparty, součástky na auta. I na ta auta byly nekonečné pořadníky a fronty.

Jedna vzpomínka z osmdesátých let na skandální událost z Národního shromáždění. Jedna odvážná komunistická poslankyně apelovala na vládu, že je v obchodech katastrofální nedostatek dámských kalhotek. Řešilo se to na vládě, na ÚV KSČ i na Státní plánovací komisi. Ta byla nakonec na vině. Příslušný soudruh, co měl na starosti plánování textilu, zjistil, že jeho manželka si mění kalhotky jednou za čtrnáct dní, a podle toho naplánoval výrobu.

Sčítání lidu

24.12.2015 * Sčítání lidu je strašně důležitá a potřebná věc. To si pořád myslíte, že je vás deset milionů, ale pak najednou pocítíte potřebu vědět, jestli to tak je doopravdy. Tak vznikne sčítání lidu a je z toho velký mumraj a pohyb a zmatek, a když se to všechno sečte, zjistíte, že je vás ve skutečnosti deset milionů, osumset dvacet šest a že jste s tou okrouhlou sumičkou už nějaký čas žili v bludu. No co, horší by bylo, kdybyste zjistili, že vás není ani těch deset melounů. Taky se přitom zjistí, kolik máte ledniček a dětí a televizorů a kolik vás užívá 4 plus jedna s bazénem a kolik vegetuje jen tak pod mostem. A jestli jste rozvedení nebo naopak svobodní a tudíž rozvod ani neplánujete.

Jedno takové sčítání lidu bylo hrozně důležité. Je to už, pravda, hrozně dávno, osobně to nepamatuji, ale znám to z vyprávění a z literatury. Na jaře roku mínus jedna začaly úřady občanům rozesílat obsílky, že na konci roku se bude sčítat. Občani brblali na vládu, proč si takovou kravinu vymýšlí zrovna na Vánoce. Tesař Pepa z malé vísky N. byl celý nervózní. Jeho Mařenka čekala rodinu a zrovna na konci roku. Pepa si nebyl tak docela jist, že to dítě je jeho, ale byl to v podstatě svatý člověk, prostě nad tím mávl rukou. Potíž byla v tom, že každý občan se musel sčítat i s rodinou tam, kde byl trvale hlášen. Pepík se odstěhoval na vesnici kvůli kšeftu. Zrovna se tam hodně stavělo a on, drobný podnikatel, stíhal navzdory vysokému daňovému zatížení docela slušně uživit rodinu. Ale trvale hlášen byl ve městě B. A to znamenalo vydat se na cestu zrovna na Vánoce kvůli takové kravině a ještě k tomu s těhulí.

Co vám mám povídat: vlaky přeplněné, na silnicích zácpy, meteorologové vyhrožovali náledím. No, nějak se tam dokodrcali. To nejhorší je ale čekalo. Zkuste ve městě B. sehnat místo v hotelu zrovna o Vánocích. Všude samí turisté a pro našince ani vlídný pohled. Pepa sběhal všechno a nakonec vzal zavděk ubytováním v areálu dostihového závodiště. Apartmá to nebylo, spíš opuštěná stáj. Ale aspoň to bylo laciný.

Uprostřed noci to na Marušku přišlo. Pepa si zapomněl dobíječku k mobilu a ani vlastně neznal číslo do místní porodnice, a tak se stalo, že mu žena porodila zdravého kluka, čtyři kila šedesát, přímo ve stáji. Když se vzpamatoval z prvního šoku, jen vyjekl Ježiškote, ten je krásnej, a mladý pán měl jméno.

Dopoledne došli oba čerství rodiče na úřad, aby se nasčítali, a iniciativně přihlásili i nového občánka, což byla, jak se později ukázalo, herodesální chyba.

Tahle noční událost ve stáji města B. měla tak dalekosáhlý politický, kulturní i ideologický dopad, že si už později žádná vláda nedovolila vyhlásit sčítání lidu právě o Vánocích.

Servít je vůl!

14.4.2015 * Starší muži to mají před očima. Starší ženy si to pamatují z debat jejich protějšků v hospodě. Mladší generaci je třeba vysvětlit.

Bylo to snad na všech pánských záchodech Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Napsáno měkkou tužkou nebo vyryto do malby třeba klíčem.

Za minulé éry vypadaly tuzemské záchodky úplně jinak než dnes. Typickou součástí byl vyasfaltovaný žlábek podle stěny. Žlábek, který většinou neodtékal, protože ve stojící moči se rozpouštěly vajgly klientů. Na čichovou demonstraci není Facebook ještě vybaven, ale doufám, že jednou bude. Asfalt obvykle pokračoval až do úrovně prsou stojícího muže, výše už bylo vymalováno. Je jasné, že podobné prostředí lákalo k lidové tvořivosti. (Odborně zvané latrinálie.) Před příchodem regulérního porna do tuzemí tady už byl hojně zastoupen kosočtverec. Česká specialita.

Vojsko v základní službě, pokud dostalo vycházku nebo přelezlo přes plot, tu zapisovalo počet dnů, po které se ještě před dotyčným vojínem musí třást američtí imperialisté. Zoufalství vyzařovalo ze zápisů čerstvě ostříhaných mladých mužů, kteří si ještě poslední minuty v civilním úboru stihli dát jedno dvě piva: „Liberec za 730“. Sedm set třicet je dvakrát 365. Přestupný den v jednom z těch dvou let chudáci raději ani nepočítali.

Ale nad vším tím dominoval na všech záchodcích nápis „Servít je vůl!“ Servít byl profesor na stavební fakultě ČVUT v Praze, v 60. letech a proslulý přísností při zkoušení. Nápis si osvojili i nestavební vysokoškoláci po celé republice a vzápětí celá veřejnost. Kromě záchodů se heslo skvělo i na dalších objektech.  Dokonce v zahraničí. Prý bylo v newyorském metru nebo na zábradlí nejvyššího patra Eiffelovy věže.

Doba se změnila. Asfaltové žlábky v restauraci už byste dnes těžko hledali. Ale napsat o někom, že je vůl, se hodí i dnes. No co. Záchodové stěny nemáme. Nahradil je internet.

Byl Gaius Julius debil nebo nebyl?

12.3.2015 * No netvrdím, že ho brutálně zavraždili jenom kvůli tomu. Důvodů bylo jistě víc. Ale to, že si Caesar objednal Juliánský kalendář od firmy, která ho takhle zpastila…

Jistě se divíte, proč má únor je osmadvacet dní a sem tam někdy zas dvacet devět. Tak ten devětadvacátý vznikl proto, aby někteří lidé (ti, co se ten den narodí) byli čtyřikrát mladší než my ostatní. Je to kompenzace za to, že slaví narozeniny jen jednou za občas. Ale proč dvacet osm?

Představte si, že rok tenkrát začínal prvního března. Římané byli válečníci a březen nazvali Martův měsíc, protože asi čekali, že přiletí Marťani. A jak tak blbě spočítali měsíce v celém roce, na únor zbylo jen osmadvacet dní. Ty ostatní měsíce byly taky zpackaný, 30, 31 a ani nešly po řadě.

Nikdo to za těch dva tisíce let nenapravil. Ani papež Řehoř, kterej už se nemohl dívat, jak ty měsíce a dny někam ujížděly, i když Pánbůh točil planetami pořád stejně. Tak vznikl kalendář Gregoriánský, pořád s těmi nesmyslnými měsíci.

A přitom je to tak jednoduché! Koukněte se: rok by měl 13 měsíců po 28 dnech. Všechny měsíce by začínaly pondělkem a všechny by měly čtyři týdny. Dohromady by to bylo 364 dní a nakonec by se přidal jeden nečíslovaný Silvestr. V přestupném roce by byly Silvestry dva, snad by to naše játra unesla.

No nebylo by to dokonalé? Zaveďme ten nový kalendář hned jak to půjde, tedy až bude prvního ledna v pondělí. A to nastane v roce 2018.

Nikam se rozhodně necpu, ale klidně by se ten nový kalendář mohl nazývat Juppiánský. 

Staré pověsti české – poznámky, otázky a upřesnění.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 1: Kazí teta Libuši?

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 2: Součástí přemyslovského klanu byl i Neklan.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 3: Co je ňákej Taxis proti Šemíkovi?

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 4: Dívčí válka? Harašení zbraněmi proti sexuálnímu harašení.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 5: Teprve po Krokovi nastal pokrok.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 6: Vyškrábali se na Říp, který vypadal jako ňadro. Proto ty řeči o hojnosti mléka. Ale kde vzali to strdí, ví jen Perun.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 7: (Přeloženo z Jiráska) Přemysl umístil Otýlii do cely předběžného zadržení.

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 8: Šemík je prý pochován v Neumětelích. Jak ho tam dopravili, když umřel hrůzou, hned jak přeskočil vyšehradské hradby?

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ 9: Prase na hrad! Donesl ho tam Bivoj a dostal za to ruku Kazi. Takže zpátky z hradu už šel nalehko.

 

O Sudetech

Nic nezamíchalo národnostními kartami v Čechách a na Moravě tak, jako dvacáté století. Henleinovci byli zrůdy, ale když zmizeli za hranicemi této země, přišli tam Češi a staly se zrůdy z nich. Jako dítě jsem to tenkrát viděl na vlastní oči.

Největším příspěvkem k bastardizaci české mentality byly prázdné Sudety v pětačtyřicátém roce. Lidé, kteří tam přišli, přestali získávat svůj majetek prací; všechno co potřebovali a chtěli, si nabrali a nakradli v okolních domech. Co nepotřebovali, to zničili. Stejně vychovali svoje děti. Především proto je v těch končinách nejvyšší nezaměstnanost, nejvyšší zločinnost, nejvíce vyplacených dávek a nejvíc voličů komunistů.

Rubriky:

Únor

Proč je únor nejkratší měsíc? Myslíte, že se už blíží konec zimy, tak je únor krátký, aby to bylo rychle pryč? Ale kdeže.

Únor (február, February, Der Februar, Febrero, Febbraio, февраль a polsky luty) byl poslední měsíc juliánského kalendáře. Tenhle kalendář zavedl Gaius Julius Caesar, imperátor, vojevůdce a obletovatel Kleopatry. Nejvíc proslul tím, že byl brutálně zavražděn.

Caesar a jeho vrstevníci žili v čase před naším letopočtem. Muselo to být pro ně hodně těžké, když roky počítali v záporných číslech. Tak Caesar zavedl kalendář v roce -46 a na to v roce -44 umřel. Z toho bych se asi taky picnul.

Římané žili válkou, a tak není divu, že první měsíc v roce pojmenovali po bohu války Martovi. Tedy březen. Blížilo se totiž jaro a byl čas se chystat na válečné výpravy. Tím pádem na únor zbylo v kalendáři poslední místo. Měsíce měly střídavě 30 a 31 dní – od toho nám vznikly klouby na hřbetech rukou – jen na únor už tolik nezbylo. Tak se mu aspoň na konec přidal ten přestupný den, a lidé, co se ten den narodí, stárnou čtyřikrát pomaleji než my obyčejní smrtelníci.

Takhle to šlo až do narození Ježíše Krista a datumy se začaly počítat normálně v kladných číslech. Myslím, že i ti caesarovci museli něco tušit, když jim ty záporné roky rychle ubíhaly k nule.

Dá se říct, že Gaiovi Juliovi se hodně věcí zdařilo, ale ten kalendář se mu hrubě nepovedl. Sladit solární a lunární cyklus, tedy čas oběhu Země kolem Slunce a oběhu Měsíce kolem Země, byl pořádný oříšek a pak si ještě Židi prosadili šábes, protože Bůh šest dní makal na stvoření světa a sedmý den odpočíval. Tak vznikl sedmidenní týden.

Moc nepomohlo, když se na to papež Řehoř už nemohl dívat a zavedl opravený Gregoriánský kalendář. Ten juliánský jsme přenechali pravoslavným křesťanům na východě, kdežto my levoslavní křesťané ze západu jsme si vzali ten nový. Vám, co jste se učili dějepis už dávno, to teď docvaklo: Velká říjnová socialistická revoluce byla v listopadu.

Navrhuji úplně jiný a přehledný kalendář. Lunární měsíc má zhruba 28 dní. To jsou čtyři týdny. Třináct takových měsíců je 364 dní. Jeden nečíslovaný den na konci roku zbyde. No neříkejte mi, že na Silvestra někdo pracuje!

Paráda. Budete vědět, že prvního ledna je vždycky pondělí. A že narozeniny máte po celý život ve středu. Bude se lépe plánovat, ušetří se za tisk diářů a polovina lidstva zahodí menstruační kalendáříčky, protože bude vědět, že to přijde každý měsíc třináctého. Aby se to nezmotalo, tak nebudou přestupné dny, ale jednou za 28 let přestupný týden, aby Nový rok byl zase v pondělí.

Jak se vám líbí můj kalendář?

Chvála pamětnictví

9.1.2013 * Nedá se nic dělat, jsem pamětník. Pamětníka sice častěji bolí kotník než nepamětníka, ale zase už ví, že vše plyne, všechno se opakuje a všechno je jinak. A že jsou důležitější věci než prachy.

Jako pamětník jsem zažil, když nastala televize. Vysílalo se asi tři hodiny denně v černé a bílé, televizorní bedna byla velká jako dvě stodoly, kdežto monitor byl jen o něco větší než obrazovka chytrého Samsungu. Na týví se chodilo k sousedům a všichni si nosili přezůvky.

Za první výplatu jsem si koupil kufříkový psací stroj, neb jsem se chystal být spisovatelem. Mám ho někde na půdě dodnes.

Za druhou výplatu jsem si koupil páskový bateriový magnetofon Uran. Byl to jistý pokrok, protože nevážil 25 kg jako tehdejší výkřik magnetofonové techniky Sonet duo.

Gramofony ale stále vítězily a zlepšovaly se. Ještě mám ve skříni asi šest běžných metrů vinylu, jsou tam historické skvosty, ale nemám gramofon. Snad jednou v důchodu, jestli se ho dožiju…

Ze západní ciziny jsem si přivezl svou první kalkulačku na čtyři tužkové baterie. Cizí kalkulačky se potom rychle zmenšovaly, ale náš socialistický průmysl až do Listopadu chrlil mechanické kalkulačky na kličku.

Vzpomene si ještě někdo v době, kdy pomalu mizí cédéčka,  na magnetofonové kazety? Odešly do muzeí a za nimi i videokazety.

Můj první počítač ještě za totáče se jmenoval Atari a daly se na něm hrát hry. Nikdy jsem se nenaučil programovat v jazyce Basic. Dneska už bych to asi zvládl, ale bylo by mi to k ničemu.

Můj první opravdový počítač měl harddisk 20 mega. To bylo panečku!

Co asi bude za dalších dvacet let? Budeme se usmívat nad dnešními telefony, které jsme považovali za chytré a nad foťáky nabušenými megapixely? A nad těmi primitivními sociálními sítěmi z dob, kdy bylo nutné bušit do klávesnice?

Staneme se periferiemi počítačů mnohem chytřejších než my sami. Trvale připojenými za bděla i ve spánku. Jednou za maďarský rok se odpojíme a vyrazíme na vandr do lesa. A zmodernizované džípíesky budou celému světu sdělovat, u kterého stromu se právě nacházíme.