Je tady ještě někdo, kdo se pamatuje na pražskou skupinu Smolaři?

Nedej se opít vzduchem léta.
Když s větrem vůni roznáší,
Obláček v oblak slunce vplétá.
Zprávu nám listí přináší…

Jasně, za plotem spadl první žlutý list. Úředně je podzim už pár dní, prakticky se mu do toho zatím moc nechce. Ani mně. A bylo by ode mne neslušné, myslet si, že vy si přejete, aby to teplé počasí skončilo. Navzdory tomu, že před pár týdny jste křičeli: dost bylo veder.

To, že bylo léto mimořádně teplé, způsobili naši milí klimatologové. Bodejť ne, když jim na to dáváme granty. Kdybychom jim nedávali peníze, nastala by od příštího roku malá doba ledová. A víte, kolik by stálo lyžovybavení pro průměrnou rodinu? Tak buďme rádi, že příští rok bude léto ještě mimořádnější. Bude takové vedro, až bude smalt odprýskávat z domácích spotřebičů.

Všichni chalupáři teď zazimovávají svoje nemovitosti, vypouštějí vodu, přehazují kompost, preventivně porážejí stromy, které by vichřice mohla převrátit na střechu, odvážejí kompoty a cennosti. První kvůli konzumaci, druhé před zloději.

Když vidím ten kopec starostí, jsem rád, že jsem tu chalupu tenkrát nekoupil. To bylo tak:

Bylo pár let po válce, mně bylo osm, bydleli jsme od pětačtyřicátého v Sudetech a po tamních kopcích a stráních jsme brouzdali s rodiči a kochali se krajinou. Od Ještědu až po Kraslice. Opuštěných chalup tam byly stovky. Vše zanecháno, tak jak si ti, co tu po generace žili, rychle balili svých třicet kilo. Někde už vylámáno a rozkradeno, a kde už nebylo nic, krovy se hodily na topení.

Aby se aspoň něco zachránilo, stát nabízel libovolnou chalupu za tisíc korun plus nějaké peníze z vázaných vkladů. To byly předválečné a válečné peníze na vkladních knížkách, úplně bezcenné a už několikrát sežrané inflací. Takovou knížku jsem dostal ke křtu a v prasátku mi už do té tisícovky moc nechybělo. Uvědomte si, že to bylo před měnovou reformou.

Už jsem měl konkrétní chalupu vybranou a spěchalo to, aby mi ji někdo nevyfoukl. Měla prosklenou verandu, a bylo to někde za Nejdkem, Nové Hamry nebo Vysoká Pec, kraj Karlovarský.

Rodiče na tom nápadu trestuhodně nespolupracovali. A co zmůže osmiletý člověk s úřady, zvláště v té divoké době. Obrečel jsem to.

K chalupě jsem se dobral až po mnoha letech, když jsme si s naším klubem opatřili na jihu Čech starou hospodu i se sálem a tam se odehrávaly věci! Leckterý muzikant by mohl vyprávět. Trochu o tom píšu ve své knize „Průlety folkovou pamětí“, která teď na podzim vychází. Byla to dlouhá a docela radostná řádka let překonávání bezčasí sedmdesátek a osmdesátek. Ale i to čas odvál a teď už léta žijeme s Hankou na Sázavě v sídle naší rodiny, co není chalupa, ale je to chalupa.

A tady se opíjíme vzduchem léta a doufáme, že to tak klimaticky vydrží až do Vánoc.   

Tak, a máme volby za sebou. Ani to nebolelo. Vyhráli jsme. Tedy nepředpokládám, že by někdo z naší bubliny volil komunisty, Okamuru nebo ČSSD. A i když Babiš na poslední chvíli nasadil místo lithia Mambu zelenou, taky nevyhrál.

V sobotu večer jsme odbíhali od čtení poesie nebo lepení modelu vesmírné lodi ke stránkám volebních výsledků, ale teď už jsme odstresovaní. A děsíme se, s kým že se to naše mužstvo, které jsme si tak láskyplně piplali, koaličně spustí.

Takže pryč od politiky, nejlíp někam do lesa na houby. To je ale teď už záležitost spíš pro mykology, my obyčejní, co rozeznáme tak maximálně muchomůrku červenou od choroše, máme nejmíň na dvě třetiny roku s klobouky a jinými výtrusnicemi utrum.

Jinak s houbami letos asi vůbec nic moc, ani ty pravdoláskové houby, co rostou 29. září na Den české státnosti, se nepovedly. Ale může to být taky můj subjektivní problém, protože Hanka má pořád ještě berle, a ačkoliv jsem gůglil jak jsem gůglil, na speciální berle do lesa jsem nenarazil.  

My, co máme do lesa čtyři metry (fakt nekecám, les se vine kolem našeho plotu), chodíme už sedmdesát let buď k obrázku, nebo aspoň ke křížku. Chodili jsme tam na houby i dřív, ale to jsme ještě neměli mě. Obrázek byl až na kopci, kde se jedna neinformovaná stařenka ukryla před bouřkou pod nejvyšší strom. Křížek byl mnohem blíž a měl dramatickou historii. To jsme 6. května 1945 v Sázavě vyhlásili revoluci. Najednou vytáhl flintu z půdy za trámem každý druhý, přestože Němci za to slibovali trest smrti.  Na všech příjezdových komunikacích jsme postavili barikády. Protože náš dům je na konci u lesa, stála barikáda z poražených stromů kousek za ním. Mně bylo dva a půl a pušku jsem neměl, tak jsem dostal funkci spojky mezi kuchyní a sklepem.  Obrana byla dokonalá, revolucionáři za barikádou a na svazích hlubokého kaňonu, jestli to tam znáte, tak byste příslušníky wehrmachtu v tu chvíli být nechtěli. Ale befel je befel, i když už bylo skoro po válce. Dva náklaďáky Němčourů se o ten zásek zarazili, kolem našeho domu to začalo lítat a babička mě hnala, že mám službu ve sklepě.  

Němci se snažili otočit náklaďáky zpátky k Benešovu, a ti, co nevolantovali, stříleli kolem sebe jako zběsilí. Mladý Vláďa Ptáček se špatně kryl za stromem, a proto je tam ten křížek. Němci zbaběle prchli a my jsme s babičkou každý rok v květnu nosili k tomu křížku kytky.

VOLBY, HADI A VČELY

Kdybych v tomhle plkacím sloupku napsal, že budou volby, tak si mě vymažete z přátel. Na volbách jsou ale nejzajímavější bilboardní nápady jednotlivých stran a jejich image makerů. Doufám, že to někdo sbírá a příští týden to na Facebooku vydá komplet. Takovou sbírku zhovadilostí nejsem schopen zplodit ani já, když mě políbí múza mých literárních ptákovin. Někdy pomůže i tvořivost lidu. A tak sociální demokraté plní slipy.
Zajeli jsme v týdnu s Hankou do matky měst, neb tam volíme a cestou po magistrále jsme se kochali. A hned jsem si přidal další stranu na hromádku nevolitelných: Praha sobě. Na nejrušnější křižovatce Prahy 7, kde už čtyři roky Praha sobě vládne, zrovna malovali asfalt. Ze čtyř pruhů udělali tři, čtvrtý padl na dva cyklosteziální proužky. Pryč s Čižinským!