Jako externí spolupracovník Mladého světa jsem byl poměrně blízko Zlatému slavíkovi málem od začátku. Těch prvních pár ročníků na konci šedesátých let bylo příjemných už tím, že se taková věc v teritoriu socialistické kultury vůbec směla. Pak ale přišly divné řeči o regulérnosti soutěže a to nikoliv ze strany redakce. Povídalo se o manažerech různých zpěváků, kteří stáli v pět ráno u zadního vchodu do tiskárny a pár stokorun mohli směnit se zdejšími pracovníky za štos hlasovacích lístků. Ty štůsky vyplněné stejným rukopisem nemohly ovlivnit pořadí na čelných místech, kde šlo o statisíce hlasů (Mlaďák tenkrát vycházel v půlmilionovém nákladu). Pravidelně mi pak po sečtení hlasů volala tajemnice redakce Mirka, jestli neznám to a to jméno zpěváka, který dostal najednou desítky hlasů. Byla to spíš legrace.
Ale přišla normalizace a s ní horší věci. Ten či onen Mikolášek nebo Hutka bodovali celkem vysoko (i když folkové publikum se ke Slavíkům stavělo dost rezervovaně), stejně jako později Mišík, Plíhal nebo Nohavica. Nesměli se v seznamech objevit. A jako těžký mrak visel nad Slavíkem totální zákaz Marty Kubišové. Naši zuřivost jsme aspoň kompenzovali tím, že jsme tyto informace předávali tichou poštou dál.
Na konci osmdesátých let se už i Slavíkovi dýchalo trochu lépe. Po Listopadu jsme si mysleli, že i tady půjde všechno normálněji. Ale brzy jsem se v redakci dozvídal od úplně nových lidí, že ty muziky a trampové a příroda už nebude mít v Mlaďáku místo a že od teď to bude vyloženě stajlový časopis. Jenže hned na to přišly stajlovější týdeníky a MS začal zvolna umírat. Taky si nechal ukrást Zlatého slavíka. Nevím, jak se to přesně odehrálo, ale v té zlatokopecké době devadesátek si kdekdo nechal na patenťáku chránit lecjakou značku, protože to slibovalo těžký prachy. Ten někdo chtěl za značku Zlatý slavík miliony, Mladý svět už byl ze hry a ani nikdo jiný takové prachy neměl. Šlo se na to tedy s fintou a začal Český slavík.
Už to nikdy nebylo jako dřív, pomazáno teď otevřeně komerčními zájmy agentur, sponzorů a vydavatelů. Ale Slavík pořád žil a vlastně žije. Jen se to celé poněkud zapouzdřilo. Přestože už se hlasuje ve všech Chvilkách pro tebe, co jich u nás existuje, ubylo hlasujících. Tak se hlasy nahradily jakýmisi body a jede se dál. Držitelem Slavíka je ve skutečnosti ten kdo obsadí druhé místo. Karel Gott je pomník a babičky v domovech důchodců pro něj budou hlasovat i padesát let po své smrti. Stejně tak Lucka se chystá na dvacátého Slavíka a pozadu není ani Kabát.
Takhle by to mohlo v klidu fungovat ještě dlouhý čas.
Jenže mladé, co se tváří, že je to vůbec nezajímá, to vlastně štve. To starožitné monstrum ubírá na prostoru i na váze moderním hudební soutěžím, které by měly smysl. A tak bourají zevnitř: Hlasují. Extempore sadomasochistických fláků Řezníka už je skoro pozapomenuto, teď je druhý rok na scéně Ortel. Fakticky jako vítěz.
Trochu odporná příchuť. Hvízdalo se, odcházelo ze sálu. Protesty a šok plní webové stránky. A jiní zase tleskají. Ti, co před pár dny ječeli na Báru Štěpánovou, ať si hledí svého umění a neplete se do politiky, teď vysvětlují, že Ortel zpívá jménem lidí vystrašených z migrantů. Migrantů, co tu tak zoufale nejsou. Měří se lebky na košilích a připomíná se Ortelova fašistická hudební minulost. A nejfrekventovanější je spojení svoboda slova.
Nejlepší by bylo toho zahnívajícího ptáka normálně zrušit. Ale to jednak ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu, druhak dokud to bude láhev Mattoni považovat za špici české kulturnosti, není co řešit. Takže to jen prostě ignorujme. Nezajímejme se ani nekritizujme. To platí i o písničkářích, co se radují, že skončili sto šedesátí sedmí. Počkejte si raději na nějakou soutěž, která bude mít smysl.
