Zlatý, český, prohnilý

Jako externí spolupracovník Mladého světa jsem byl poměrně blízko Zlatému slavíkovi málem od začátku. Těch prvních pár ročníků na konci šedesátých let bylo příjemných už tím, že se taková věc v teritoriu socialistické kultury vůbec směla. Pak ale přišly divné řeči o regulérnosti soutěže a to nikoliv ze strany redakce. Povídalo se o manažerech různých zpěváků, kteří stáli v pět ráno u zadního vchodu do tiskárny a pár stokorun mohli směnit se zdejšími pracovníky za štos hlasovacích lístků. Ty štůsky vyplněné stejným rukopisem nemohly ovlivnit pořadí na čelných místech, kde šlo o statisíce hlasů (Mlaďák tenkrát vycházel v půlmilionovém nákladu). Pravidelně mi pak po sečtení hlasů volala tajemnice redakce Mirka, jestli neznám to a to jméno zpěváka, který dostal najednou desítky hlasů. Byla to spíš legrace.

Ale přišla normalizace a s ní horší věci. Ten či onen Mikolášek nebo Hutka bodovali celkem vysoko (i když folkové publikum se ke Slavíkům stavělo dost rezervovaně), stejně jako později Mišík, Plíhal nebo Nohavica. Nesměli se v seznamech objevit. A jako těžký mrak visel nad Slavíkem totální zákaz Marty Kubišové. Naši zuřivost jsme aspoň kompenzovali tím, že jsme tyto informace předávali tichou poštou dál.

Na konci osmdesátých let se už i Slavíkovi dýchalo trochu lépe. Po Listopadu jsme si mysleli, že i tady půjde všechno normálněji. Ale brzy jsem se v redakci dozvídal od úplně nových lidí, že ty muziky a trampové a příroda už nebude mít v Mlaďáku místo a že od teď to bude vyloženě stajlový časopis. Jenže hned na to přišly stajlovější týdeníky a MS začal zvolna umírat. Taky si nechal ukrást Zlatého slavíka. Nevím, jak se to přesně odehrálo, ale v té zlatokopecké době devadesátek si kdekdo nechal na patenťáku chránit lecjakou značku, protože to slibovalo těžký prachy. Ten někdo chtěl za značku Zlatý slavík miliony, Mladý svět už byl ze hry a ani nikdo jiný takové prachy neměl. Šlo se na to tedy s fintou a začal Český slavík.

Už to nikdy nebylo jako dřív, pomazáno teď otevřeně komerčními zájmy agentur, sponzorů a vydavatelů. Ale Slavík pořád žil a vlastně žije. Jen se to celé poněkud zapouzdřilo. Přestože už se hlasuje ve všech Chvilkách pro tebe, co jich u nás existuje, ubylo hlasujících. Tak se hlasy nahradily jakýmisi body a jede se dál. Držitelem Slavíka je ve skutečnosti ten kdo obsadí druhé místo. Karel Gott je pomník a babičky v domovech důchodců pro něj budou hlasovat i padesát let po své smrti. Stejně tak Lucka se chystá na dvacátého Slavíka a pozadu není ani Kabát.

Takhle by to mohlo v klidu fungovat ještě dlouhý čas.

Jenže mladé, co se tváří, že je to vůbec nezajímá, to vlastně štve. To starožitné monstrum ubírá na prostoru i na váze moderním hudební soutěžím, které by měly smysl. A tak bourají zevnitř: Hlasují. Extempore sadomasochistických fláků Řezníka už je skoro pozapomenuto, teď je druhý rok na scéně Ortel. Fakticky jako vítěz.

Trochu odporná příchuť. Hvízdalo se, odcházelo ze sálu. Protesty a šok plní webové stránky. A jiní zase tleskají. Ti, co před pár dny ječeli na Báru Štěpánovou, ať si hledí svého umění a neplete se do politiky, teď vysvětlují, že Ortel zpívá jménem lidí vystrašených z migrantů. Migrantů, co tu tak zoufale nejsou. Měří se lebky na košilích a připomíná se Ortelova fašistická hudební minulost. A nejfrekventovanější je spojení svoboda slova.

Nejlepší by bylo toho zahnívajícího ptáka normálně zrušit. Ale to jednak ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu, druhak dokud to bude láhev Mattoni považovat za špici české kulturnosti, není co řešit. Takže to jen prostě ignorujme. Nezajímejme se ani nekritizujme. To platí i o písničkářích, co se radují, že skončili sto šedesátí sedmí. Počkejte si raději na nějakou soutěž, která bude mít smysl.