Vystoupí:

SPIRITUÁL KVINTET * IVAN HLAS TRIO * ŽAMBOŠI * EPY DE MYE * MARTINA TRCHOVÁ TRIO * DEVÍTKA * BEZEFŠEHO * MÍŠA LEICHT & FOREHAND * JIŘÍ SMRŽ A KAPELA * PETR LINHART * NAČAS * HOŘKÝ KAFE * SOVA – SLAMÁK * JEN TAK TAK * ZHASNI * SEKVOJ * BLUE GATE * TAMARAL * BONSAI č 3 * ŠVÉDOVA TROJKA * RENDEZ-FOU * ISARA * HLUBOKÉ NEDOROZUMĚNÍ * HONZA ŽAMBOCH * MONTY * SLÁVEK KLECANDR * SPOLEKTIV * PETR SEDLÁČEK * MIREK OŠANEC * a další

Za čtyřicet let zkušeností s muzikanty i publikem jsem zjistil, že u trampských a folkových písní je ideální počet akordů tři. Skladby jsou to líbezné a oblíbené. Publikum ví, co teď přijde, ale klidně muzikantům promine, když místo A7 se znovu vrátí G. Koncert plyne v naprosté pohodě, a pokud někdo nezapomene text, večer se doklimbá až k přídavkům. Malinko jiná situace je v bluegrassu, kde pod dramatickými eskapádami banjových sól nikdo stejně nepozná, jaký akord se hraje.  

Hodně dobří muzikanti znají i čtvrtý akord a dovedou ho nasadit v nejsprávnější chvíli. Publikum je ohromeno a přestává dutat.

Když zahraje kapela, co umí opět akordů, hlediště z té složitosti znejistí. Ale kritici a publicisté hýkají blahem.

Při šestém akordu jsou vyplesklí už i odborníci a hovoří o hudbě pro náročné posluchače. Prostě alternativa. Tento žánr pozná i laik podle toho, když se většina lidí zvedne z amfiteátru a jde na klobásu.

Nemyslím nějakého „můjstrážníčka“, takového kdybyste sháněli, obraťte se na ministra vnitra. Myslím situaci, kdy máte doma skříň, na skříni nic, ale kdyby se utřel prach, hodila by se tam nějaká pěkná soška. Takový Anděl. Je krásně rozpažen (vlastně rozkřídlen), těžiště má poměrně nízko a hraje na šalmaj. Nevím, jestli je šalmaj folkový nástroj, ale když už, tak co jiného. Správně by se to mělo psát šal^maj, ale to by zase žádný folkáč nezahrál.  

Stačí, že jste v roce 2015 vydali nějaké hudební album a dali mi o tom vědět. Což se týká hlavně odvážných kapel, co si vydávají desky samy, a taky vydavatelstvíček, které jsou menší než malé. Prostě jsme se někde mohli minout, vaše těžce vydělané prachy by spadly do kompostu a zasloužená sláva vás mine. Co je to 2015 ví každý, i ten co hraje na banjo. A album je to oficiální kulaté stříbrné, žádné demáče nebo to, co si stáhli vaši kamarádi z vašeho nejhoršího koncertu.  

Andělé se budou volit už za chvíli. Protože jsem předseda (nebo co vlastně jsem) komise, co uděluje žánrového Anděla v kategorii folk a country, musím se starat.
Takže milé kapely a písničkáři, pokud jste V ROCE 2015 vydali nějaké album, napište mi to! A pošlete vzorek.
Adresa: Michal Jupp Konečný, jupp@folkcountry.cz.
P.S.  U slivovice není rok vzniku 2015 podmínkou.

Proč jenom ti nejlepší odcházejí jako první? Odešel člověk velký nejen postavou. Mimořádný organizátor, znalec folku, nápadů plné hrsti. Bezva parťák a spolehlivý partner. Dramaturg, novinář, dělník polozakázaných koncertů tenkrát a tahoun všeho kulturního na Turnovsku později. Tvůrce v úspěšném tandemu s jeho ženou Danou.
Vašek Feštr zemřel v sobotu 12. prosince 2015. Měli jsme ho rádi a budeme ho mít rádi.

V různých diskusích hospodských i internetových se objevují názory, že folk zkomírá. Proti tomu se oprávněně ohrazuje heslo Folk žije! (ovšem s nesrozumitelným dodatkem Já jsem folk).

Prožil jsem s touhle hudbou víc než čtyřicet let, což neuvádím jako zásluhu, ale jako právo do tohoto sporu mluvit. Každá věc se vyvíjí, roste, kulminuje a potom klesá, možná se vrací a prožívá další vlny. Pamatuji začátky, opatrné kopírování vzorů ze zámoří, hledání vlastních cest a hru o přežití s tehdejšími normalizátory. Potom vyzrávání, růst zájmu publika a „lochotínská“ éra Porty. Vrchol? Snad ještě ne. Nové festivaly, svobodné hledání, možnost vydávat desky a tu a tam se prosazovat v rádiích.

Rok 1989, jak možná někteří dodnes tvrdí a jak se nám možná tehdy zdálo, zřejmě nebyl jediným vrcholem folkového žití. Kvantitativně – zájem publika se rozlil z Porty a několika dalších festivalů na desítky ba stovky lokálních akcí. Takže lidí v hledištích celkově neubylo, spíš naopak. Kvalitativně – nové kapely umělecky rostly, získávaly zahraniční i studiové zkušenosti, byly prostě lepší.

Problém nastal v tom, že diváci i v novém století stále prahli po kapelách, které vyrostly v osmdesátkách. A většina pořadatelů ve snaze vyhovět diváckému vkusu zakonzervovala svou dramaturgii. Neuvědomili si v té chvíli, že jim tím publikum stárne.

Mladé kapely se rodily a rostly, ale byl o ně chabý zájem. Bylo nás málo dramaturgů, co se snažili vedle hvězd systematicky prosazovat nadějné nováčky a čerstvá jména, i když jsme tím jako pořadatelé možná tratili. Třeba jsme to dělali blbě a třeba to ani konzervativní publikum nechtělo.

Tak se ale hudební zájem mladších diváckých ročníků postupně přesunoval k jiné hudbě, která je dokázala víc oslovit.

Folk (a jeho komunita) rozhodně nezaniká, ale ani se moc nerozvíjí. Zestárl.

Když jsem nedávno sledoval program hojně navštíveného festivalu, bylo mi poněkud smutno. Nejmladší zúčastněná kapela vznikla před třiceti lety, většině ovšem bylo už o křížek víc. Třeba to vůbec není vizitka folku a vím o tom, že někde v klubech hrají mladé a zajímavé kapely. Jenže když se podíváte na hlavní tituly letních festivalů, je to pár jmen jako přes kopírák. Jak dlouho vydrží zájem lidí o festivaly, pokud tam budou stále stejné skupiny a budou hrát stále stejných šest až sedm skladeb?

Kritika v mediích i na internetu se snesla na rozdávací koncert žánrových Andělů za rok 2014. Zejména co se týče programu večera, vložených severomoravských kapel i organizace celé akce. Stranou většiny úvah ale zůstaly otázky jak a zda Andělé vůbec a jak a zda v tomto konceptu s žánrovými cenami.

Jako lídr folk a country porot jsem byl do děje vtažen už na samém počátku. Tuším v roce 1991 a to se to ještě jmenovalo velkohubě Gramy. Tenkrát bylo žánrových cen jen několik. Postupně jich přibývalo až na dnešních devět. Přitom některé přetékají svým obsahem i šířkou záběru, jiné mají obsazení velmi štíhlé. Další se těžko odlišují, například etno s folkem. A konečně některé – speciálně alternativa – nejsou žánrem hudebním a i náboj protestu už většinou vyprchal.

Především ale zařazení žánrových cen pod křídla „velkých“ popmuzikálních cen je stříháním křidélek všemu, co se vymyká centrálnímu hudebnímu byznysu. Podívejte se, jak se o vás „okrajové“ staráme, i andílka dostanete. Ale media a gramobyznys patří nám, tam moc nelezte a hrajte si v klubech.

A ještě je tu záležitost nevyhraněnosti hodnotitelů. Máme ocenit spíš to nejkvalitnější nebo radši progres, který to posouvá někam dál i s rizikem slepých cest?  

Hudební žánrová veřejnost je rozpolcená, část říká: pojďme od toho, druhá část je ráda, že máme aspoň něco. Osobně nejsem přítelem nějakých soutěží, v nich se sejde pět publicistů a fungují jako „my kluci, co spolu mluvíme“. A táhnou do boje proti viditelnému nebo virtuálnímu nepříteli. Střechová odborná soutěž, která je opozicí proti Českému zlatému slavíku, je určitě užitečná.

Je jen otázka, zda by se „menšinové“ žánry jako celek neměly osamostatnit a vytvářet Andělům nikoliv podvěsek nýbrž protiváhu. Při zachování vzájemně korektních přístupů.

Namítnete, zda by to veřejnost zajímalo. Myslím, že mnohem víc než teď, kdy normální konzument hudby ví nanejvýš to, že existují i nějaké „žánry“. A určitě na rozdíl od nynějška by se našli i diváci. Ovšem znamenalo by to nejen předání cen, ale celoroční aktivitu v mediích, v klubech, na festivalech. A soustavnou podporu veřejnoprávní televize. Od toho ji máme, ne?

Práce, no. A finance.

Posloužím vlastní zkušeností. V dobách, kdy folk ještě nežil, jsme s časopisem FOLK & COUNTRY pořádali anketu v příslušných žánrech. Závěrečným předávacím koncertem jsme v devadesátých letech několikrát po sobě naplnili holešovickou sportovní halu.  

Vždycky potěší, když se brodíte bahnem negace, lhostejnosti a blbé nálady, a pak narazíte na šílence, co se snaží dělat něco pro lidi.

Východočeský městys Luže, okres Chrudim. Celému kraji dominuje poutní chrám panny Marie na Chlomku, nedaleký hrad Košumberk má nejen středověkou ale i folkovou historii. Zachovalý židovský hřbitov. A představte si obec, co má asi 1300 duší a přitom vlastní rozhlasovou stanici. Zajeďte se tam v létě mrknout. I okolní krajina je nádherná.

Je tady muzeum. No řekněme spíš zárodek muzea. Je to dílo soukromníka, žádné dotace z evropských fondů, jen množství lidské práce. Budova je pro muzeum jako stvořená. Jen tak trochu zchátralá. Ten barák i vlastní expozice potřebují pomoc. A tak tvůrci muzea na internetu prodávají čas. Koupíte si vteřinu a přispějete muzeu třiceti korunami. Když na to máte, můžete si koupit i půlhodinku.

Prozradím, že zatím je v muzeu expozice starodávných losů z loterií a taky všechno, co má nějakou souvislost s mlékem a mlékárenstvím.

Tady se dozvíte víc: http://www.onedayforsale.com/cs/

V neděli 22. února ve věku 71 let zemřel po nemoci humorista, novinář, organizátor, sběratel a karikaturista Josef Kobra Kučera.

Narodil se 9. ledna 1944 ve středočeské Hostouni, ale mládí prožil v Teplicích, kde v polovině 60. let začal fungovat společně třeba s Karlem Krylem nebo Alexem Koenixmarkem v místním divadélku malých forem a také vystavovat svoje koláže.

Poznali jsme se v roce 1970 v Ústí nad Labem. Kobra brzy zjistil, že výraznou postavou se může stát jenom v Praze a stěhoval se. Žádný začátek není lehký. Pamatuji si jeho první pražský příbytek – řekněme spíš noru – na libeňské křižovatce U kříže. Ten dům byl už tehdy v asanačním pásmu a čerstvý pražský novinář se obával, že skončí na dlažbě. Ale jestli se nemýlím, ten barák tam stojí dodnes. 

Zhruba od poloviny šedesátých let začal publikovat v Mladém světě a pak i v dalších mediích.

Po srpnu 68 humoru v oficiálních mediích odzvonilo., Tak pracoval v různých profesích třeba jako propagační pracovník nebo vedoucí tiskárny. Humoristou a zakladatelem různých výtvarných, odborných, společenských i recesistických sdružení zůstal po celý život. Málokdo ví, že hned po Listopadu spoluzakládal novodobou podobu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale ukázalo se, že sranda a politika ani ve svobodné zemi nejdou moc dohromady. Ve všech jeho aktivitách i životních situacích ho podporovala a doplňovala jeho žena Růženka, která spolu s ním vychovala syna Lukáše a často zachraňovala rodinnou finanční krizi.

Poprvé jsme společně zapracovali na Folk & Country Festivalu v Lucerně  – vůbec největší hudební akci v té době u nás. A oba dva pořadatelští začátečníci. Ale festival dopadl úžasně a mohli jsme pokračovat.  Dařilo se při organizování různých hudebních festivalů po republice i koncertů v pražských sálech, hlavně v Malostranské besedě. A když nás normalizátoři někde zakázali, měli jsme už připravenu náhradní variantu někde jinde. 

V roce 1970 Kobra založil v rámci našeho Folk & Country Klubu tradici výstav Salony kresleného humoru, jichž připravil téměř 400. V letech 1969 až 1989 byl spoluorganizátorem Porty, téměř 20 let působil jako šéfredaktor a grafik v časopise Portýr. A jako probíhal boj s cenzory o každý písničkový text na jevišti, podobně probíhal i zápas o články v Portýru. Stejně pracoval i na řadě významných folkových a country festivalů a vytvářel jejich grafickou podobu. Je autorem například sluníčka s ručičkami – loga Svojšického slunovratu.

Po Listopadu založil a šéfoval inteligentní humoristický časopis Škrt. Bohužel česká společnost, vychovaná humorem Dikobrazu a normalizačních estrád, dávala přednost titulům jako Trnky brnky a Škrt tak po několika ročnících zanikl. Kobra má na kontě desítky samostatných i společných výstav, je autorem mezinárodního bienále kresleného humoru v Písku, ilustroval řadu knih, byl autorem mnoha sborníků karikatur, plakátů, kreseb a koláží.

Humor patřil nejen k jeho tužce ale i k celému jeho životu, který nebyl nijak jednoduchý  pracovně ani zdravotně. 

Spolupracoval jsem s Kobrou od našeho seznámení před pětačtyřiceti lety. Byla to krásná spolupráce, plná porozumění i hádek o věc a spousty vypitého rumu. Tvořili jsme společně hlavně v časech normalizace, zachraňovali spolu Portu a další festivaly. Bylo toromantické, velmi dobrodružné a krásné.

Oba s Hankou cítíme, že nám bude Kobra moc chybět.

***

Typickou postavičkou Kobrových fórů byl Fuseklík. Zejména jeho fuseklické novoročenky jsem si pečlivě schovával.  Akorát bohužel nevím kam. 

*

Vůbec první Salon kresleného humoru proběhl v prosinci 1970 v paláci Savarin na příkopech (Honza Vyčítal). V roce 1971 se Salony konaly v Divadle Atelier ve Spálené ulici a od roku 1972 je na několik desítek let hostila Malostranská beseda. Když se na Malé Straně začalo rekonstruovat, přesunuly se výstavy do Mánesu nebo do restaurace U pěti konšelů na Starém Městě. Po rekonstrukci se už na Malou Stranu nevrátily. 

*

Kvůli podobnosti mnoho lidí zaměňovalo Kobru s Janem Nerudou (dokonce si ho jednou zahrál ve filmu). Nešlo jen o podobu. Celým svým naturelem Kobra působil jako právě příchozí z devatenáctého století.

Zrušení třicetikorunových poplatků u lékaře vyhrálo před časem Socanům volby. Přitom jsem přesvědčen, že ty poplatky měly možná nějaký význam pro zlepšení zdravotních služeb.

Všichni platí koncesionářské poplatky (řekněme spíše veřejnoprávní daň) za Český rozhlas a Českou televizi. Dohromady 2160 Kč za rok a rodinu. Takovou částku naše nemládnoucí rodina neutratila za zdravotnické poplatky ani omylem.

Otázka první zní: PROČ to vůbec musíme platit? Odpověď: protože máme rozhlasový a televizní přijímač. Nebo ho nemáme, ale odebíráme elektrický proud. Přičemž vůbec nemusíme mít přijímač v provozu, nemusíme ho zapnout, jak je rok dlouhý, a hlavně na něm nikdy neposloucháme žádné veřejnoprávní medium. Přesto platíme jako mourovatí.

Otázka druhá zní: CO JE TO veřejnoprávnost. Nejčastější argument těch, co profitují z našich peněz je, že kdyby bylo třeba zemětřesení nebo povodně či jiná katastrofa, media veřejné služby nás budou o tom informovat. Nezdá se vám dva litry moc za to, že budete přednostně informováni o tom, že v Chebu bylo zemětřesení třetího stupně Richterovy stupnice a že se tam třásly sklenice v kredenci? Ostatně dobře se pamatuji, že při povodních v Česku se nedalo rozlišit, jestli tu reportáž s moderátorkou v holínkách a pokraji záplavy vysílala Nova, Prima nebo ČT. Ostatně představa, že by komerční televize odmítly referovat o přírodní katastrofě je krajně komická. Další důvod pro zbytečnost veřejnoprávnosti.

Otázka třetí zní: CO ZA TO? Pochybnosti o korektnosti obou veřejnoprávních medií se ukázaly v případě ukrajinské krize, tak i dalších světových střetů. O domácí politické scéně ani nemluvě. Veřejnoprávní televize po vzoru komerčních sester produkuje plytké seriály, komerčky zase na svých paralelních kanálech nabízejí pořady přírodovědné nebo historické. Řekli bychom si, že je to normální soutěž, kdyby to nebyl o těch 2160 Kč každou rodinou vyhozených do kanálu.

 Připouštím, že by mohl existovat jeden zpravodajský rozhlasový kanál a jedna ČT 24, obojí placené státem. Nic víc. 

Že tohle nezajímá nezajímajíci se občany, chápu. Zdravotnictví bylo za komančů údajně zadarmo a za televizi se platilo už tenkrát.  Že to ale nezajímá aspoň Pirátskou stranu, o níž jsem si myslel, že právě tohle jsou její programové priority, mě udivuje. Dokud tohle nerozklíčují, můj hlas nedostanou.

Vypadá to jako tisková zpráva země Absurdistán.  (Třeba je.) V Plzni se rekonstruuje legendární amfiteátr Lochotín. Lepší zprávu jsme nemohli číst. Kultovní místo legendárních finále Porty v osmdesátých letech. Koncerty, filmové přehlídky, studentské Majálesy a v poslední době i turné Lucie nebo Kryštofa.

Rekonstrukce probíhá za podpory grantů EU. Jinak, jak všichni víme, by neprobíhala. A zřejmě tady zakopl pes. Zřejmě do žádosti pro EU někdo v Plzni napsal – aby splnil většinou složité a kostrbaté evropské podmínky – že to celé bude sloužit po rekonstrukci výhradně pro akce plzeňských a regionálních uměleckých těles. A EU na tom trvá. Žádné celostátní festivaly nebo dokonce mezinárodní koncerty. Nějaké krajské kolo soutěže bigbítu nebo roztančený místní folklór.

Po přestavbě prý bude mít 17 tisíc míst. To je snad ještě větší kapacita, než když jsme do kotle „vešli“ na Portě v roce 1989 třicet tisíc lidí.

Nešikovná situace. Zvláště, když je město momentálně dějiště Evropského města kultury 2015 a přitom jaksi pro všeliké cirkusy pozapomnělo, že v Plzni žije a tvoří úžasné množství domácích umělců všech barev.    

Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.

Ale k věci. Bývaly doby, kdy hudba byla zážitkem. Tím „bývaly doby“ myslím jak časy, které si nemohu pamatovat, ale i ty, které si pamatuji docela zřetelně. Příklady. Šlechtic si zaplatí nějakého Mozarta nebo Vivaldiho a je z toho taková bomba, že všichni konkurenční šlechtici se na koncertu tetelí blahem a závistí. Mladá selka si zpívá na poli a je z toho radost pro ni i její okolí. Černoši v Novém Orleánsu udělají kapelu a všichni kolem jsou z toho na větvi tak, že to dojde až do Evropy. Jiří Suchý zpívá svoje písničky a divadlo je na sezónu naplněno až po strop. Partička v hospodě, co jí to z radosti zpívá, možná by uspěla i na nějakém malém festiválku. Bob Dylan a Simon a Garfunkel na koncertech… a tak dál. Hudba a její poslech je zážitek, který vás unáší na své vlně a který vám dává něco… no prostě mimořádného.

Nejen živou hudbou je ale živ člověk, a tak radia, televize, kotouče, empétrojky a internet přicházejí s přidanou hodnou vašich zážitků.

Něco se ale děje, hudba se nenápadně, ale jistě – a už dlouho – stává obchodním artiklem. Hudbu v rádiích si už nevychutnáte jako bloky nebo pořady o muzice, ale jako vata, která vyplňuje prostor mezi zprávami a reklamami tak, aby moc nerušila. Televize hrnou klipy (a kapely se zadání přizpůsobují), kde písnička je upozaděná za girlandami výtvarných eskapád v rytmu, který vám nedovolí prožít ani to jedno okénko. A je tu internet, stahujte, empétrojkujte a perte to do sluchátek pod tlakem, abyste se oddělili od okolního světa.

Hudba už přestává být radostí, stává se šumem. Hlukem, drogou. Znám lidi, kteří nemohou u počítače pracovat, aniž by si do sluchátek pustili „nějakou“ hudbu. Reproduktorům neuniknete v hospodách, na letištích, v hypermarketech, v čekárnách lékařů, na nádražích i v masérských salonech.

Hudba je všude. V podstatě ji přestáváme vnímat a už se z ní vůbec neradujeme jako kdysi, Je to spotřební materiál.

A když už v dobrém, tak hudbu jen posloucháme. Ale zpíváme si ji? A zpíváme ji se svými dětmi?

Zvykli jsme se obklopovat hlukem, ať už je to muzika, kecy z radia nebo auta na ulici. Hudba už je jen jeden druh hluku.

Z obchodního hlediska je to tak správně. Písnička zintenzivňuje pocit z reklamy, která zazní po ní, a půjdeme si to zboží koupit.

Sociální kutilové nám vnucují, co si máme koupit, kam máme jet na dovolenou a co máme dělat se svým zdravím. A taky jakou máme poslouchat hudbu. Zavání to nesvobodou. Být svobodný znamená taky moci poslouchat hudbu, jakou chci a kdy chci a neposlouchat tu, kterou slyšet nechci. Přemýšlejme, co by se s tím dalo dělat.

V jarním čase se na internetu množí diskuse a analýzy, které se věnují soutěžím (nejen) folkové hudby. Ty diskuse se objevují vlastně každé jaro, jen letos mi to připadá nějaké intenzívnější.

Nejčastěji se projevují soutěžící muzikanti. Ale většinou nejde o to, že by se někdo cítil poškozen nebo ve svém výkonu znevážen. Připomínky mnohem víc směřují k organizaci (krajských oblastních, okresních) soutěžních předkol a k porotám.

Pohled do minulosti: V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsme měli na Portě propracovaný systém krajských kol, do porot tam jezdili vždy minimálně dva členové ústřední poroty nebo ústředního štábu, zbytek byli odborníci a špičkoví muzikanti „z místa“.

Ale to důležitější: pohovory soutěžících muzikantů s porotou po koncertech byly povinností. Účastnili se všichni a muzikanti si mohli s porotci popovídat o svých přednostech i nedostatcích, oponovat, diskutovat nebo se ptát.  A myslím, že se nikdy nestalo, že by kapely za rok opakovaly stejné chyby.

Pravděpodobně to i dnes někde takhle funguje. Jenže to by ty muzikantské stížnosti nebyly tak časté. Kapela odehraje, její fanoušci jí poklepou na ramena, počká se na výsledek, ale muzikanti se nikdy nedozvědí, co dělají dobře a co špatně. Je to škoda, neprospívá to nejen kapelám, ale škodí to jménu festivalů a nakonec i vývoji celého žánru.

Na vině jsou zcela zřejmě pořadatelé předkol. Když je ani nenapadne, že by měli setkání muzikantů a poroty zorganizovat. Když připustí, že porotci se vytrousí ještě před vyhlášením výsledků. Když se nevěnují (dlouhodobě) výběru zkušených a odborně zdatných porotců. Co si má o soutěži pomyslet novinář, když se přijde na soutěž podívat a ve dveřích slyší otázku: Hele, nešel bys do poroty?

Hrabu se ve fotkách pro svoji knížku a občas narazím na nějaký skvost. Wabi Ryvola na na prvním ročníku Svojšického Slunovratu. 14. června 1980 to nafotil Jirka Hampl.

Dostal jsem dotaz, jak se to má se skupinou Rangers. Trochu jsem se zastyděl, že jako celebrita folku a country nemám odpověď hned po ruce. Ale ono je to dost složité a navíc se všechno rychle mění. Rád jsem tedy přijal pomocnou ruku pana Gůgla.

Existuje skupina Plavci. Přesněji Jan Vančura a Plavci. Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je tam právě Vančura. Krom něj tvoří Plavce Jakub Racek z Monogramu, Lukáš Pelc a Mário Bihári, co kdysi tvořil silnou dvojku se Zuzkou Navarovou.

Další kapela se jmenuje Rangers – Plavci (nebo Rangers (Plavci), nevím, píše se to různě). Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je Mirek Řihošek. S ním vystupují Karel Macálka od Redla, Max Presser, Iva Hajnová a František Drápal.

Další kapelou z této líhně je Jiří Veisser (Agentura Rangers) se skupinou Šance. Projekt se jmenu New Rangers. Jediným muzikantem z původních Rangers je Jirka Veisser.

Pak ovšem existuje ještě skupina Rangers Band vzniklá v roce 2005. Muzikanti, kteří prošli Rangers na přelomu století (Jirka Kaleš, Honza Podjukl a Luboš Řehák) vytvořili s dalšími zcela novou kapelu v tradici Rangers. Z původní sestavy Rangers v ní nehraje nikdo.

Všechny tyto formace se hlásí ke skupině Rangers, hrají její repertoár a všechny uvádějí na webových stránkách jako počátek své historie vznik Rangers v roce 1964.

Všechny se také hlásí k odkazu zemřelých členů Rangers Tondy Hájka a Milana Dufka. Věřím, že ti dva hrají usilovně v nebeských sférách. Ovšem každý ve své kapele.

Globální oteplování letos pomohlo všem pořadatelům festivalů na konci června a v červenci. Bylo odměnou za meteorogické surovosti, které jsme zažili třeba na Folkovém kvítku. Ale dětské soutěži takové počasí svědčí, mladiství písničkáři se mají otužovat. Uvidíme, jak bude v srpnu. I v osmém měsíci je hafo festivalů, festiválků a festiválečků, které se málem nevejdou do kalendáře, ale jejich diváctvo se pohodlně vejde do několika předních řad.

Hlavní srpnovou hudební atrakcí jsou Prázdniny v Telči. Kdybych neseděl nad rozepsanou knihou, určitě bych se vydal na Condurango, trio písničkářek MDŽ nebo na kapelu Njorek. * 14. Muzikantské žně se budou konat  na velkém nádvoří frýdeckého zámku, ve dnech 16. a 17.8.2013. Support Lesbiens, Samson, Kajkery, René Souček a další. * Západočeské městečko Skoky žije díky písničkáři Petru Linhartovi velmi kulturně. 31.7. se tam představí Lenka Dusilová. * Kutnohorská kocábka bude 17. srpna po jednatřicáté a bude velmi podobná jako minulé ročníky. * Na 17. srpen je v kalendáři uvedeno ještě dalších 11 festivalů. Kdo to má stíhat? A musí to stíhat? * Martin Žák pozval americkou legendu Wayne Erbsena na 28. srpna do Horní Světlé v Lužických Horách. * 23. a 24.8. Festival nepopulární hudby – Eurotrialog Mikulov. Už jsme doma, Zrní, Fru Fru a ostatní. * Máte chuť na guláš? Ten Chlumecký (u Ústí nad Labem) je 31.8. a hlavními taháky jsou Poutníci a Cop. * A obvyklá tečka za prázdninami – Mohelnický dostavník. Třeba už budu mít dopsáno pár kapitol, tak tam s Hankou vyrazíme. Nebudeme-li tečkovat za prázdninami v nějakém jinojazyčném kraji.

I.: 11.7. Všední dopoledne v Jindřichově Hradci.

Město je pořád stejně krásné, a přece se mění . Kolem zámecké věže profukuje vítr a čápi si s ním pohrávají  rozmachy křídel. Na otázku kolik jich tam je, odpovídám: viděl jsem dva. * Poutníkova  procházka za denním tiskem končí na náměstí u Střelnice návštěvou železářství ,  kde mají všechno. Po cestě zmizely dvě ze tří trafik, ubylo obchodů s krásnými hloupostmi, ale i s praktickými věcmi. Přibylo vietnamských obchodů a bank. Naštěstí nepřibylo heren.  *  Nepřibylo ani turistů. I když je dnes pojasněji (a v hluboké noci si to neodpustila bouřka), na zámek nemíří davy. Spíš polodavy. Všichni turisté mluví česky. Je záhada, jak se to ti cizí turisté tak rychle naučili. Odliv turistů je vidět i na  penzionech. Nemáte-li vlastní plátěný hotel, nocleh blízko festivalu najdete snadno. * Scény na zámku už stojí,  ve 13:00 začne pracovat štáb.  Nenechte se zmýlit  scénou postavenou vedle morové ho sloupu. Patří městu a s festivalem nemá nic společného. Visí na níi plakát, zvoucí na rockový festival v Přeštěnicích, který probíhá souběžně s Folkovou růží.

II.: 11.7. Předfestivalové odpoledne v Jindřichově Hradci

Letadla létají nad zámkem velmi nízko. Ale nevysvětlujte si to tak, že bude pršet. * Včerejší  Jihočeský deník byl zcela vyprodán. Prý je to tak vždy, když je tam rozhovor se slavnou osobností. Tak jsem si rozhovor Vaška Koblence se mnou o dvaceti letech Folkové růže zatím nepřečetl. Ale najdete to na http://jindrichohradecky.denik.cz/kultura_region/prvni-folkova-ruze-zacala-prutrzi-ktera-vyplavila-nadvori-vzpomina-konecny-20130.html  * Do Jindřichova Hradce už se letos z Prahy svezete po nově otevřené dálnici D3 v jihočeském kraji.  Zkusili jsme to i po D1 přes Humpolec, na opravovaných úsecích  žádné kolony nejsou. * Odtajňujeme páteční dopolední program před zámkem: Žamboši, Monty, Frauenberg a další. Začátek? Až se umělci, kteří mají před tím Nočníček, vyspí. * Hanka měří z okna bezkontaktním lékařským teploměrem teplotu Jindřichova Hradce: 19,5°C.  Slušná festivalová teplota.

III. 11.7. Jindřichův Hradec – Začátek dvacítky

Abych vás nenapínal: přijeli všichni a přijeli včas. Letos nemoderuji, tak jsem si to stihl mnohem víc vychutnat. Zahájením festivalu je vždycky vernisáž u Rondelu, tentokrát fotky Miloše Truhláře. Jeho snímky známe ze všech důležitých festivalů a taky je znáte z jednadvaceti ročníků časopisu FOLK & COUNTRY. Ze tří oborů svého fotografování  (folk, krásné holky, příroda) na nás vystartoval  se snímky zvířat. Nádhera!  Před vernisáží jsme měli ještě poradu s moderátory v Zámecké hospodě. Petr Sedláček se vrátil ze Švýcarska a nejí maso. Jirka Brabec přijel zpožděným vlakem z Kuřimi a maso jí velmi.  *  Popis večerního koncertu si odpustím. Jarret, který jsem slyšel po dlouhé době, je ve vynikající formě. Arnošt Frauenberg praštil firmou a stal se ředitelem kulturního domu v Žebráku. Přesto ho skvělý humor (zatím) neopouští.  Druhá tráva nepotřebuje komentář, dostala mě nová úprava Telegraf Roadu a Malinovo umění na všelijaké foukací nástroje. Tony Trischka je skutečně mistr nad mistry i jako sólista, ale vše vygradovalo, teprve když se v závěru k němu přidala znovu Druhá tráva.  * Ještě jsme s Michalem z Jarretu probrali neutěšenou politickou situaci. Nestíhali jsme ani Nočníček ani hospůdku pod hradem. * Jo a v sobotu dorazí štáb televize NOE.

IV. 12.7. Frauenmontyžambochiáda

Dopolední koncert na náměstíčku před zámkem pojali chlapci jako vzpomínku na legendární improvizované hraní na Zahradě před Infocentrem. Početné publiku m, které se tu po ránu sešlo, i když začátek koncertu jsem dopředu nevyhlašoval (až se chlapci vyspí), bylo počůrané smíchy už od momentu stavby zvukové aparatury.  Načež přišel nekonečný řetěz ptákovin.  Když si pospíšíte ještě to stihete,  stále ještě hrají a diváci je určitě hned na pivo nepustí.

V. Růže den druhý.

My organizátoři stíháme většinou jen ty hospody v epicentru dění. Zatím jsme navštívili Bílou paní, Zámeckou hospodu a čínskou restauraci na náměstí.  Obsluha vzorná, pokrmy dobré, o cenách už se to říct tolik nedá. Ale zase mají všude polední menu. Nejlepší pivo maj v číně (kdoví kde se ta Plzeň dneska vlastně vyrábí).  * Proud turistů k víkendu houstne, stále je to čeština, žádný Japonec se dosud neobjevil. Dokonce i Valach Žamboch tady mluví česky. Plno turistů má sebou psa, aby demonstrovali, že na Růži nepřijeli. Ale sympaticky mnohem víc je rodin s dětmi. Možná opravdu v Česku začala růst porodnost na úkor popesnosti. * Nerůžových povyražení je to v okolí taky dost. Děti můžete vyvézt do Kamenice nad Lipou, kde je na zámku pravidelná výstava Hračkobraní. Ke koupání nikoho nenavádím, jednak je 19°C ve stínu, jednak je přece jenom po povodních. Ale třeba starobylá zrekonstruovaná městská plovárna na Vajgaru…. Ostatně i tam byla kdysi jedna ze scén Růže. * Koncert  Žambocha, Montyho a Arnošty vypadal, že nikdy neskončí.  Ale v poledne přece. Ukázal, že na Folkové růži je pořád místo na nápady. Že na tomhle festivalu Folk žije už dvacet let a nikdy žít nepřestal . Uvidíme, co přinesou recitály na II. Nádvoří, které právě začínají.

VI.  To to letí – už je druhý večer.

Ve štábu panuje klid, že by se dal krájet. Vstoupíte po velmi strmých schodech, což vyžaduje určitou dávku střízlivosti, dostanete dobré kafe a můžete si vybrat mezi koláčky a perníkem. Pohoda panuje i na druhém nádvoří , kde lidé poslouchají a polehávají na trávě. (Teda doufám, že to nečte nikdo z protidrogové centrály.) Zvukař Libor Nalezinek a má pevně v ruce a vybroušené vokály Hlubokého nedorozumění  se linou až na náměstí. * Na Růži letos nezvou plakátovací plochy. Divácká rodina Růže se dohledá na internetu a Facebooku a i kdyby jim zrovna klekl počítač, v červencovém termínu festivalu se nemohou splést. Domácí taky vědí. Kdežto lidé, co jsou kempech hledí na leták s pro ně neznámými jmény. Na festival by možná šli, kdyby tu hráli Nedvědi  nebo Věra Martinová. Tak snad jindy. * Sestavu akreditovaných fotografů doplnil dnes Tonda Volf. * Zhasni začali druhý festivalový večer.  Kupodivu to zozsvítili. * Promiňte, ale za chvíli mám na jevišti autorské čtení ze své knihy „Kde přistávají uši.“

VII. Krtci

Světla  včerejšího večera: Monty, Jablkoň s novou zpěvačkou a nejvíc Žamboši. * Časná ranní hodina vyhnala písničkáře na nádvoří Muzea fotografie. Loni lilo, hrálo se pod střechou, letos slunce zahnalo nás porotce pod slunečník. Jirka moravský Brabec vybral deset finalistů z několika desítek přihlášených. Písničkářům svítilo slunce do očí, ale přesně dodržovali čas svého vystoupení. Je Josef Kralovič přetáhl svůj čas na dvojnásobek. * Na závěr zahrál loňský držitel Krtka Pavel Tabásek a porota mezitím rozhodovala. * A tady to máte: 4. -5. Místo Rendez-fou a Klára Vytisková /(50% dua Quaoar). 2. – 3. Místo: Mirka Miškechová (v duu) a Marek Vojtěch. Krtka vyhrála Jana Bauerová.

VIII. Ať žije jednadvacátá.

I když je Růže zase třídenní, strašně to pádí. Odpoledne proběhlo bez nás, byli jsme s Hankou služebně mimo Hradec. Dost mě mrzí, že jsem neslyšel Hořký kafe. * Večer s monumentálním začátkem rozšířených jubilujících Stráníků. Nádhera! Trampští příznivci kapely možná trochu zrozpačitěli, ale já si to užíval. * Rozdat diplomy písničkářům, kteří se zařadili až do páté příčky (příští rok by měli dostat certifikát všichni finalisté, protože dostat se do finále fakt něco znamená). Tím pádem jsem měl na dvacáté Růži po práci a do toho telefonát, že musíme na chalupě převzít péči o vnoučata. Co se dá dělat, když jsme si jich tolik pořídili. Ještě kousek Devítky a startujeme.  Před půlnocí jsme byli v Sázavě a miláčkové chrněli. Následující den střídavá péče (ten druhý vždycky upadl do postele). Teprve v neděli večer první debaty o tom, jaké to bylo (přísně kriticky vzato Krásné!) a co by se příští rok dalo udělat jinak a lépe.   Pavla J. necháme vyspat a budeme mu volat nejdřív ve středu. Co je ale už teď jasné: 21. Folková růže bude v druhém červencovém víkendu 2014.

Když jsme časně ráno vyjížděli s Hankou z domova, svítilo slunce. Když jsme se před západem slunce vraceli domu, dotyčné svítilo opět. Mezitím po celou dobu našeho pobytu na Konopišti vytrvale pršelo. Ostatně na to jsou na Folkovém kvítku všichni zvyklí. Pořádat open festival v termínu Ledových mužů je trochu kaskadérství, nechceme-li mluvit zrovna o sebevraždě. Ale to je daň za to, že Kvítek je první v řadě (dnes už nemnoha) velkých festivalů. A ještě jedno prvenství Kvítek má: je nejmaratonštější ze všech jednodeních akcí.

Když jsme před jedenáctou dopolední dorazili do amfiteátru, měli už dva hosté odehráno. Jarretu jsme ještě kousek zaslechli a začali se na něj těšit na Folkovou růži.

Nastala soutěž mladých finalistů soutěže a jako člen poroty jsem musel konstatovat, že nejmladších nadějí je docela dost, samozřejmě když se i to finále cedí přes přísné síto. Sólisté i kapely (Kvítek má pro nás nezvyklé členění, protože dvojice se počítá za kapelu) vzdorovali počasí a podávali úctyhodné výkony.

Po několikaleté holčičí hegemonii se tu objevilo pár zajímavých mladých pánů, například „klusovsky“ vyladěný Michal Horák, který si odnesl vítězství mezi sólisty.

Z kapel mě nejvíc zaujala mladičká Nautica z Jablonce nad Nisou s baskytarostkou Radkou Bělíkovou, které bylo před nedávnem deset. Nakonec skončili druzí za Duem na dálku (Brno – Žebrák, to je fakt štreka).

Předěl mezi dvěma polovinami soutěže vyplnila Petra Černocká. Byla živá a svěží a potěšila nejen nás pamětníky.

Po soutěži přišla bomba: Na scénu nastoupila původní sestava Kamelotu, zněla jako původní sestava Kamelotu a bylo to hrozně fajn. Víc než comeback, spíš návrat ke kořenům. Strhlo to nejmladší publikum, ale vidět na jevišti opět pohromadě Romana, Věru Horkou, Pupka, Kamila, to bylo na slzičku i pro otrlé. Jen Bůček chyběl.

Pak vystoupili moji souporotci Slávek Janoušek a Luboš Vondrák. Činorodý Janoušek vydal dětskou desku, dopisuje knihu, která bude zrcadlovou k té Redlově a láká na srpnovou Textovou dílnu (o té píšu někde jinde).

Pavlína Jíšová, její dcera Adélka (novým příjmením  Jonášová) a baskytaristka Romana Tomášková nasadily žensky sdílný, ale razantní folk, i když absentovala čtvrtá do sestavy Petra Šanclová, léčíc si v současnosti svoje plotýnky. Další program s odhadovanou délkou programu do tří do rána už jsme neobsáhli, ale mohu vás ujistit, že prakticky všechno, co má na folkové scéně důležité nohy, ruce, ba i hlavu, na programu bylo.

Diváci byli vřelí, ale bylo jich méně než v ročnících minulých, dokonce i v těch se stejně hnusným počasím jako letos. Ale třeba bude v květnu 2014 teplo a slunečno. Kvítku to moc přeji.

V květnu nás čekají tři důležité události.
11.5. Folkový kvítek. Jezdil jsem na něj nepravidelně, i když to mám z chalupy pár kilometrů. Letos jsem v porotě a docela se těším. (Já teda už hodně dlouho v porotách nezasedám, nebaví mě to.) Dětským muzikantům se má pomáhat už na začátku. Takže věřím, že vyhrají ti zajímaví a bez cen odjedou ti hudebně „vypráškované“ děti superctižádostivých rodičů.  Kvítek končí obvykle ve tři ráno (taky jsem býval na Slunovratu a Letorostu takhle posedlým dramaturgem), takže nad ránem už mě tam neuvidíte, od půlnoci budu v posteli. Na Kvítek přivezu taky svoji novou knížku „Kde přistávají uši“, kdyby vás to zajímalo.

17.5. Vít Sázavský v Sázavě. To je hodně zvláštní prostor. Na zahradě Sázavského kláštera jsou základy rotundy se čtyřmi konchami a dýchá tam na vás dávno. Vít Sázavský tam vstoupil nedávno a učinil si koncert ke svým padesátinám. Tenkrát tam byla Marie Rottrová a Jarek Nohavica. V každém dalším ročníku se tam střídali zajímaví hosté. Letos to bude AG Flek, Wabi Daněk a Vašek Neckář. Nedůležitější ovšem je, že tentokrát nemusím za muzikou nikam jezdit, přejdu most a jsem tam.

31.5. Liberec, Lidové sady. Pavel Havlík a Mirek Ošanec spolu oslaví 40 let společné činnosti. Míru Ošance si můžete užít se Stráníky nebo jako moderátora třeba na Folkové růži. Pavel se objevuje spíš zřídka. Ti dva toho mají za sebou strašně moc, nejen společné hraní v kapelách. Působili jako hudební pedagogové a všechny slavné liberecké kapely s Jarretem v čele se jim rodily pod rukama. Taky bych neměl zapomenout na práci v rozhlase, pro časopis FOLK & COUNTRY a řadu hudebních knížek, které spolu zplodili.

Mně to na květen docela stačí, ale vás třeba napadnou další hodně zajímavé koncerty.

Beatles se rozpadli a spousta lidí na světě se po léta trápila otázkou, jestli se ještě někdy dají dohromady. Pak přišel černý den. Zabili Johna Lennona. Beatles už nikdy nezahrají.

I u nás si spousta lidí kladla otázku a doufala, že ještě někdy uvidí a uslyší Brontosaury. Po léta to nešlo. Prý nezrušitelná zaseklost hlavních protagonistů.  No nic, na náhražky a napodobeniny jsme nebyli ochotní si zvyknout. Přesto jsme v skrytu duše doufali, i když s časem a okolnostmi ta myšlenka odeznívala někam daleko pryč.

Teď už máme jistotu: Brontosauři už nikdy nezahrají. Petr Zadina, spoluzakladatel, dělník muziky, osobnost a skvělý kamarád odešel. Zase jedna jizva, na kterou si budeme muset zvyknout.

Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.

Malá setkání

Když jsem kdysi měl s kamarády a rodinnou příslušnicí kapelu, nebylo moc kde hrát. Obvykle jsme pozvali dvě tři spřátelené kapely někam na louku za chalupou a hrálo se. Zvuky přilákaly okolní chataře, potom i místní, a když se setkání za půl nebo za rok opakovalo, přijížděli kamarádi z Prahy i zdaleka. Někdo z diváků přitáhl basu piva, jiný doma uzené klobásky, sousedka napekla štrúdl, i slivovice tekla. Ne, nemylte se, nebyl to potlach, protože jsme nepředávali březové placky ani nesoutěžili v řezání dřeva. Bylo to muzikantské setkání.

Když už jsme se jako kapela dali poslouchat, přihlásil jsem nás na Portu. Je pravda, že abychom měli kde hrát, začal jsem organizovat koncerty v Malostranské besedě, z čehož se nám vylíhl super folkový klub. Není pravda, že abychom si mohli zahrát v Lucerně, zorganizoval jsem mega Folk & Country Festival. Ta Lucerna mi prostě přišla naproti.

Časem přibývalo nejen kapel, ale i festivalů. Některé skupiny neměly kde hrát, a tak pozvali dvě až čtyři spřátelené kapely… Už se tomu neříkalo setkání ani potlach, ale festival. Tiskly se na to plakáty a vybíralo vstupné. Některé akce časem zanikly, když se rozpadla pořádající parta nebo se organizátoři rozhádali. Ale protože trampové a folkaři jsou převážně konzervativní, tak většinou ony festivaly trvaly v čase, i kdyby na sůl nebylo.

Mezitím se skutečné festivaly rozkošatěly, Porta se přelila na třicetitisícový Lochotín a i další akce byly velkolepě navštívené. Stav „happy folk“ trval tři desetiletí.

Pak přišla hospodářská krize a ještě více strach z ní. Sponzoři vsunuli hlavy hluboko do písku. Návštěvníci festivalů, kteří stárli s muzikou, už nemohli kvůli ischiasu spát pod festivalovým širákem a oddali se vzpomínkám a poslechu Country radia. Zatímco jejich peněženky začaly trpět anorexií.

Některé festivaly ještě žijí, potýkají se s rozpočty a děsí se každé tlakové níže.  (A vůbec se to netýká jen folku.) Některé zanikly, některé značně omezily svůj rozsah a dramaturgii. Je otázka, co je horší. Osobně bych si připadal trapně, kdybych pokračoval v Zahradě s třetinovým rozsahem účinkujících.

Kam se to pohrne dál, netuším. Jenom vidím a slyším, jak se skoro všude na louce za chalupou znova setkávají dvě tři kapely a je z toho příjemné hudební setkání. Třeba se časem tyhle pramínky začnou zase slévat a možná, že z toho znova vznikne řeka. Bude to radost, zase pádlovat v proudu nebo  aspoň stát u té nové řeky.