7.2.2015 * Vracím se do svého pražského dětství. Po městě tenkrát jezdily opravdové tramvaje. Měly většinou tři vozy a žádné dveře. Nastupovalo se předem i zadem, my mladí pasažéři jsme z otevřených vozů vyskakovali, kdykoliv se nám zachtělo, třeba když tramvaj zpomalila v zatáčce nebo když se blížil revizor.

V každém vlaku jeli čtyři: řidič a tři průvodčí. (Od toho jsme neměli upouštět a nebyla by dnes v Česku nezaměstnanost.) Průvodčí měl koženou brašnu na lístky a na drobné a kožený řemínek pod střechou celého vozu, za který zvonil, že se jako už může jet dál. Průvodčí zezadu cinkl jednou, ten prostřední dvakrát a průvodčí v motorovém voze cinkal, jak se mu to hodilo.

Úkolem průvodčího bylo prodávat lístky a vracet drobné, prodané lístky čtyřikrát proštípnout (linka, datum, hodina, pásmo na trase), cinkat na řemínek, přibržďovat takovým masívním kolem na plošině, když se jelo z kopce a vůbec dbát na bezpečnost a plynulost provozu. Průvodčí prvního vozu ještě tágem přehazoval vexly a pravidelně chodil nasazovat kladku, přes kterou tekl do tramvaje proud a která ustavičně vypadávala.

Trasy všech tramvají znali i všichni venkované, protože se měnily tak jednou za padesát let, a nikdo se po nich nemusel ropídit.

ANO, to byla minulost. Dnes máme moderní městskou dopravu, jízdní řády v mobilu. Celá souprava má jen řidiče, o provoz v zadním voze se starají bezdomovci. A nikdo nám do naší open červené karty  nedělá díry kleštičkami. Díry do ní už nadělali naši milí radní společně s podnikateli, co si v klidu hoví v Monaku. Díry v miliardovém rozsahu.

Nikdo na magistrátu neví, co s tím. Jestli v tom pokračovat, nebo tu opencard zrušit, nebo vymyslet něco úplně nového za další miliardu, nebo snad jezdit zadarmo, což by možná bylo nejúspornější.

Adriana neví. A Andrej nemá čas to řešit, řídí stát jako firmu. Ani ostatní anoidi nevědí a nevědí ani zelenoidi a pirátoidi. A nikdo neví jak s Blankou a jestli má cenu slibovat sedmnáctý termín jejího otevření.  A megabilboardy na Staroměstském náměstí povolit nebo ne. Stavět metro D nebo nestavět, stavět vůbec něco, když město má zrušené stavební předpisy,…

Tak myslím, že ti průvodčí s kleštičkami by teď docela bodli. V tramvaji by byla pohoda, veselo, občas by pomohli mamině s kočárem nebo zklidnili hormony puberťákům, co škrábou po sklech.

Taky by se nějací průvodčí hodili na ten magistrát, aby novým zastupitelům ukázali, jak mají město spravovat, případně, že mají jít od válu.

4.2.2015 * Otázka zněla velmi přítulně: „Nechcete Euro?“ Bodejť bych nechtěl. Klidně deset. Euro se vždycky hodí, když třeba člověk cestuje. Možná že v Nepálu nebo v Panamě je lepší mít dolary, ale ty mi nikdo nenabízel a navíc cestuji hlavně po Evropě.

A tak jsem – prosťáček boží – napsal, že Euro chci. V ten okamžik se stalo něco zajímavého: sesypali se na mě interneti jak stádo termitů. Že i bez Eura se máme strašně mizerně, že chci zřejmě rozkrást i ten zbytek co tu máme, že jsem slouha Bruselu, ať zalezu někam hluboko, a že ty naše bankovky jsou hezčí.

Teď teprve jsem si všiml, o co kráčí. Jako se v Česku dá skoro všechno vykládat několika způsoby, tak i gramatika je prevít. Nechcete Euro? vlastně znamená Chcete Euro? Z toho by se dalo nějak vybruslit. Jenže on u té otázky chyběl otazník. Takže to nebyla otázka, ale někdo mi sděloval, že nechci Euro. A že to můžu hned podepsat.

Když nemáte žádný pozitivní nápad pro volební kampaň, musíte se vymezit proti něčemu. Většina Lidu má z Eura strach, tak proč na to nenaskočit. Co na tom, že zvolení zástupci do Evropského parlamentu nemají absolutně žádný vliv na to, jestli Euro přijmeme nebo ne. Ale vynásobte si měsíční plat pana europoslance šedesáti měsíci.

A teď pozor: nejsem pro rychlé zavedení Eura ani nejsem proti. Jen bych chtěl, aby se o tom u nás otevřela věcná diskuse odborníků. A hlavně nechci, aby z nás politici dělali blbce.

2.2.2015 * Už delší dobu (dokonce ještě před Charliem) si lámu hlavu, jak tohle pojmenovat. Výkřiky z obou stran sporu (zatím ještě nejde o válku) zaplňují internet i náměstí. Na hysterii se odpovídá hysterií, argumenty padají pod stůl. Rozumný hlas chybí. Někteří politici surfují na vlně populismu, ostatní se bezhlasně krčí před vyslovením jasného názoru.  

Je hloupost říkat: islám tu nechceme. Může nás kulturně obohatit, otevřít nějaké nové okno, nabídnout srovnání různých myšlenkových a kulturních pohledů. Nemáme nic proti muslimům, kteří tu v poklidu žijí s námi, modlí se ve svých mešitách a nehrozí, že po nás jednou začnou střílet.

Teroristy, zaříkávající se islámem tu nechceme. A nechceme tu ani duchovní, kteří ty teroristy vychovávají k terorismu. Nechceme, aby se u nás hlásalo, že nevěřící psy je třeba vyhubit, aby se zavádělo právo šaría, byť třeba na omezeném vzorku obyvatel. A pravděpodobně u nás nechceme ani muslimy, kteří souhlasí s terorem teroristů nebo zaváděním práva šaría.

Nemohli jsme si vybírat, když sem přijely tanky nacistů. Nemohli jsme si vybírat, když sem přijely tanky komunistů. Teď už si doufám vybírat můžeme.

P. S. Nechceme tu ani hlupáky a demagogy, kteří tvrdí, že terorismus není žádný problém, protože při dopravních nehodách zahyne víc lidí než při útocích teroristů.  Taky tu nechceme hlupáky a demagogy, co nám vykládají, že křesťané kdysi upalovali své oběti. Jako bychom se my Evropané měli snad kát za to, co tu dělali křesťané ve středověku.  

28.1.2015 * Michelle Obamová se v Rijádu setkala s novým králem prostovlasá a podala s ním ruku. Media a politici našeho kulturního okruhu jsou z toho auf. Když přijede nějaký muslimský vládce na státní návštěvu do USA, bude mít na hlavě ručník a jeho žena (pokud by se vůbec obtěžovat brát ji sebou) bude celá zahalená, nikdo tady se nad tím nepozastaví.
Ty reakce jsou jasnou zprávou o stavu naší civilizace. Nebojme se tolik muslimů. Bojme se našich opatrných a připosraných politiků a novinářů.

22.1.2015 * Já samozřejmě taky. Papír, plasty, bílé sklo, zelené sklo, kartony od nápojů, na všechno je na sídlišti jeden rozměrný kontejner. Prošlé léky zpátky do lékárny a použité baterie do prodejny elektro. (Když mi teď v autě před zimou klekla, nechtěli mi ji tam vzít, musel jsem s ní do autoservisu.) Ale do elektra mohu vracet všechny ty výbojky, které nevydržely ani čtvrtinu z oněch deklarovaných 10 000 sepnutí.

Některé věci jsou ale stále ještě nedořešeny. Nevím, co mám dělat s gumičkou, když se mi přetrhne nebo když steří. A jsem hodně nervózní z toho, co udělám se rtutí, až se mi rozbije můj nádherný starožitný teploměr, ukazující teplotu hlavně v reomírech. A jak se asi musí cítit člověk, který má doma vzácný výtisk Bible Kralické. Ano odtrhnout hřbet, listy naházet do kontejneru na papír a s koženými deskami dojít někam….snad do kravína.

Samozřejmě věci se mají dolaďovat. Tak jsem uvítal, že od Nového roku bude v ČR plošně zaveden sběr bioodpadu (hnědý kontejner). Nejvíc mě na tom těší, že se bio bude sbírat pod okny pana Modráčka, kterého nikdo nemá rád, protože strašně prudí. Ať si to v létě užije.

Ale už teď se s Hankou přeme, jestli dřevěný popel z krbu je bio nebo ne. Tedy přesněji řečeno, já myslím, že bychom to měli odevzdávat, kdežto Hanka by si s tím klidně hnojila kytky.

Střih. Den po Ježíškovi u nás na sídlišti vyváželi odpad. Přijelo popelářské auto na směsný odpad. Pak popelářské auto na plasty a hned po něm popelářské auto na papír, to mělo po dárkování docela hoňku. Pak dvě auta na zelené a na bílé sklo. No nasávali jsme, ne že ne. Pak auto na nápojové kartony, i děti nasávaly.

Těch šest popelářských aut projelo šestkrát víc nafty (a do ovzduší sídliště vypustilo šestkrát víc zplodin), šestkrát víc mezd popelářů, nehledě na nepřetržitý kravál o božíhodovém ránu.

Tak ještě to bio. Kdybyste váhali nad kávovou sedlinou, ze které jste si na Nový rok věštili budoucnost, tak ta patří do hnědého kontejneru.  Ale Hanka mě přesvědčila, že prošlé lístky do biografu tam nepatří.

P.S. Zrovna jsem se dozvěděl, že se taky budou separovat kovy. Ocelové traverzy a staniolová víčka od jogurtů. Z toho jde trochu strach, protože ta jedovatá rtuť je taky kov a plutonium jakbysmet. Nemluvě o heavy metalových umělcích. Ale sběr kovů má výhodu. Pro něj zřejmě žádné auto nebude muset jezdit.

19.1.2015 * 26. ledna 2015 to budou dva roky, co jsme utrpěli první všelidové volby za účelem získání hlavy státu.

Všude čtu, že je totálně vypitej. Že je to pokračující stařecká demence. A že deset let samoty na Vysočině ho odnaučilo vnímat svět a jeho problémy.

Možná máte velký díl pravdy. Jenže já za tím vidím ještě něco jiného. On zahájil volební kampaň. S návrhem na oddělení hendikepovaných dětí ve školním procesu nemyslel na vozíčkáře, ale zahrál na kartu anticikanismu. (Sám podotkl, že bude asi obviňován z rasismu.) Na to „dolních deset milionů“ slyší. Tentýž desetimilionový konglomerát obdivuje jeho lidový slovník. Hnůj, póvl, žumpa, odpad a ku… (a nejen o novinářích) – to se lidem moc líbí. A hnůj, póvl, žumpa, odpad ho taky bude volit. Jde o to, jaké procento toho nevonného je v celé populaci. Hodně lidí ho asi minule volilo, protože neměli alternativu. Pár jich skočilo na lep antiněmecké a antiaristokratické propagandy. A někteří jeho voliči za ty dva roky už stačili prohlédnout.
Co je ale závažnější: on se pokouší nás okázale vtahovat do područí Kremlu. Pro spojence a partnery se tak stáváme nedůvěryhodnými až směšnými. Možná je to důsledek nějaké faustovské smlouvy, se kterou mu Mefistoteles Lukoil pomohl do trůnního sálu. Či snad nějaké zakopnutí z časů, kdy u nás rejdila KGB?

Přesně za tři roky budou volby. Usilovně hledejme protikandidáta. Už žádné Dienstbiery nebo Fischery, ale skutečné silné osobnosti, většinově přijatelné. Zdá se, že to bude docela makačka.