Nedávno jsem zahlédl na jedné facebookové diskusi názor, že hudba je jenom dobrá nebo špatná. Připadlo mi, že i po čtyřiceti letech vstupujeme do stejné řeky. Déjà vu? Kdy jsem tohle slyšel poprvé? Snad na začátku sedmdesátých let, kdy se trampové, bluegrasisti i folkaři předháněli ve vykřikování, že jedině ta jejich hudba je nejlepší a jediná správná. Pak vylezl nějaký moudrý člověk a pravil, že hudba je jenom dobrá a špatná. A byl klid. Nedalo se proti tomu moc namítat. Situace se v dalších letech a dekádách opakovala ještě mnohokrát, kdykoliv se zjevil nějaký hudební imám s hlásáním, že právě to, co hraje nebo poslouchá, je to zaručeně nejlepší. I on se ale musel smířit s hláškou o dobré a špatné hudbě. Pochopitelně mu vyšlo, že ta jeho je dobrá.

Že se to objevuje i dnes, kdy už se cítíme poměrně hudebně civilizovaní, mě zaskočilo.

Tak dobře: dobrá a špatná. Ale jak se pozná, že je hudba dobrá? Platí ještě dnes v té nekonečné bezbřehosti nějaké kánony a pravidla, která to určují? Co člověk potřebuje k tomu, aby rozhodl: tohle je dobré a tohle ne. Vysokoškolské vzdělání v oboru, tisíce hodin poslechu, putování po zahraničních festivalech a koncertních halách? Jakápak jsou kriteria pro špatnost špatné hudby?

A kdo nebo co to rozhodne, když se dva lidé neshodnou na tom, co je dobré? Rada starších, lidový plebiscit, nějaký soudce nebo smiřovací komise? Nemůže to být náhodou tak, že posluchač označí hudbu, co se mu líbí, za dobrou? Nemůže přece přiznat, že se mu líbí špatná hudba. A tak je pro něj dobrá hudba ta, kterou poslouchá, kterou hraje, kterou organizuje a o které píše. Prostě se mu ta muzika líbí, tak to pro ni dělá. A myslí, že je to dobrá hudba, a že hudba, kterou dělá někdo jiný, není tak dobrá. Nebo je možná dokonce špatná.

A tak si lžeme. Třídíme muziku na ose špatná – dobrá, ale ve skutečnosti je to osa líbí – nelíbí. Zkusme odhodit povýšenost i žabomyšost a jako nejlepší klíč zvolme toleranci.