V naší poměrně rozvětvené rodině máme takový zvláštní druh zábavy: přicházíme o mobily. Ona to zase taková zábava není. Ale je to časté a většinou i zajímavé.
Případ první: Jsem sám na chalupě a nemám vlastně nic na práci. Určitě namítnete, že taková situace v mém případě nepřipadá v úvahu. Máte pravdu. Něco se vždycky najde, kdyby to blbost měla být. Ale jsem vlastníkem dlouhých seznamů, co je na chalupě nezbytné a aktuální udělat (a taky mám samozřejmě seznam, kde v počítači najdu ty seznamy).
Navíc je takové pracovní osamění na chalupě poměrně výhodné. Nikdo mi do práce, kterou pracuji úplně vlastní silou, nikdo nemluví, neříká, jak to mám dělat, a proč by on to tak nedělal a taky následuje delší přednáška o bezpečnosti práce. Zásadními položkami oné rozvětvené rodiny jsou totiž dva stavební inženýři a moje žena. Ti si o mně myslí, že jsem Pat a Mat v jedné osobě. Moje vnoučata v počtu šest si to nemyslí, protože jsem je naučil řezat závity, lepit sklo, narýsovat elipsu a vyměnit hřebenáč na vrcholu střechy.
Tak jsem se rozhodl, že vybílím naše sklepy. Vápnem. Všechny naše sklepy mají světlou výšku od podlahy ke sklepu čtyři metry šedesát. Proč to tak je, netuším. Když stojím na špičkách na nejvyšší příčli štaflí, dosáhnu v pohodě na strop. Po rozmíchání vápna a přimíchání nějaké srágory proti plísním vyslechnu Hančino telefonické poučení o bezpečnosti práce. Hlavně musím mít u sebe mobil. Kdyby něco.
Nebudu to prodlužovat. Když jsem se naklonil do nevzdálenějšího koutu sklepa, štafle se trochu zhouply a mobil mi vyklouzl z kapsy. Rovnou do nádoby s vápnem. Naštěstí nádoba šla z třímetrové výše dolů taky, tak jsem ho nemusel lovit. Tím pádem byla vybílená řada nezamýšlených ploch, takže ušetřená práce. Odešel jsem do sprchy, jak jsem byl i s mobilem v ruce, a docela jsem si to užíval. Nokie jsem si už neužíval.
Převlečen a elegantní jsem se vydal do telefonní budky zvěstovat Hance, že je všechno v nejlepším pořádku a sklep září. Hned vedle telefonní budky (ta už tam není) je hospoda. Pamatuji si tak šest nebo sedm Gambrinusů. Za dobrou práci restauraci!
Druhý den jsem si šel koupit nový přístroj. A víte, co je na bílení sklepa vůbec nejpracnější? Nadatlovat všechny kontakty do nového telefonu.
Archiv pro měsíc: Březen 2023
Prostředníček.
Když zdědíte chalupu, stane se z vás řemeslník. A ten potřebuje hrozně moc vercajku. Při každé činnosti zjišťujete, že vám něco chybí. A protože jste dědil v dodýchavajícím socialismu, v obchodech to chybí taky. Časem zjistíte, že venkovská železářství jsou vybavena o dost lépe než ta v Praze a začnete po nich šmejdit. A v jednom takovém jsem koupil, představte si, „přídavnou hoblovku k okružní pile“. Taková cirkulárka na dvoře je samozřejmost. Ale když k máte hoblovku, jste pan někdo.
Hobloval jsem o sto sedm. Taky plaňky na plot. Bylo jich čtyřista; podědil jsem velkou zahradu a rozpadající se ploty. Asi tak při tři sta dvacáté šesté se to stalo. Ruka, moje pracovní – jsem levák, se sesmekla a kontaktovala se s rotujícím nožem. Konec prostředníčku i s nehtem visel na kousku kůže. Ještě dřív, než se objevila krev, napadlo mě, že na kytaru už si asi nezahraju (později jsem zjistil, že ani s pianem to nebude velká sláva). Zděšení v rodině, rychlé obvazy a Michal už mě nakládal do auta. Jel zkušeně a rychle. Na dálnici bylo na tachometru číslo 195. Pokud se nenabouráme, tak nevykrvácím. Byla sobota poledne a Prahou se dalo projet dobře. Na Bulovce to okoukli, vyčistili, zašili, zafačovali, ujistili, že to sroste, a jeli jsme zpátky. Už pomaleji.
Končil květen a já začínal tušit, že léto je v hajzlu. Co tři dny na převaz, práce na chalupě nic, houby jen pravou rukou, žádné koupání. Hlavně ne moře, kam jsme chtěli vyrazit, protože vlny a slaná voda. Hanka vymyslela náhradní řešení: Balaton! V Česku to nemůžete nikomu říct, to byste nebyli ani za socku. Ale zase tam nebudou žádní Češi, což se cení. Naše maďarská sestřenice nám zajistila bydlení a my se vydali. Balaton je taková tekutost, že když jste deset metrů od břehu, ještě máte kotníky suché. A po sto metrech je vám maďarské moře ke kolenům. Hanka šla statečně ještě dál a tvářila se, že plave. Stejně si musela omlátit kolena o dno. Já jsem zatím důstojně pochodoval jezerem se vztyčeným zafačovaným prostředníčkem. Vypadalo to, že jsme na celém Balatonu úplně sami a hulákali jsme na sebe.
Pak už jsme v tom širém jezeru sami nebyli, na břehu motorka a posádka se vydala do vody. Když mě míjeli, ozvalo se:
– Promiňte, nejste vy pan Jupp?
– My si vás pamatujeme z Malostranské besedy, naše kapela tam hrála.
Ti dva se vraceli z motovýletu až z Indie, a zajeli se trochu smočit.
Asi jsem slavný a lidé by mě poznali i na Špicberkách nebo v Kongu. A to i navzdory té ovázané levačce.
Další katastrofický příběh mé rodiny.
Často se chlubím, že mám poměrně rozvětvenou rodinu. Tak vás asi nepřekvapí, že vlastním švagrovou a zetě. Nemají vlastně tolik společného, s výjimkou toho, že oba jsou mými příbuznými a oba bydlí v Praze. Švagrová u zříceniny a zeť u krematoria.
Dopoledne toho pošmourného dne cestovala švagrová tramvají číslo 10. Telefonovala a potom nepozorně vložila mobil do kapsy. Přístroj následně vypadl, což švagrová nepostřehla. Na Floře se chystala přestoupit na jedenáctku. Teprve vystoupená na refýž si povšimla, že je bez telefonu. Ten bezpochyby musel zůstat ve voze číslo deset a švagrová posmutněle sledovala, jak její mobil zatáčí směrem ke Korunní třídě.
Nepropadla panice. Oslovila vedle stojící ženu a poprosila ji, zda by jí (švagrové) nemohla zavolat. Ona dáma byla z toho požadavku dost zmatená, ovšem to už švagrová začala diktovat číslo. Spolupráce probíhala poměrně klopotně, ale nakonec se podařilo ztracenému telefonu dovolat, nikdo ho nebral. Ochotná paní odjela a švagrová osaměla. Nikoliv na dlouho. Z další tramvaje vystoupil můj zeť. Švagrová později vyprávěla o muži, co vypadal jako rabín (měl roušku, klobouk a tmavý kabát). Když si vyjasnili, že jsou moji příbuzní, začali jednat. Tentokrát ten mobil v tramvaji někdo zvedl. Muž, co ho měl v ruce, jel desítkou až na konečnou do Řep. Uvolil se, že tam s mobilem počká. Švagrová skočila do přijíždějící desítky a mobilní příběh vrcholil cestou přes Náměstí Míru, Karlovo náměstí, Smíchov, Košíře a Motol až na konečnou. Tam se setkali, mobil předali, dobří lidé ještě nevymřeli a moje švagrová už je zase v síti. A možná si nějakou chvíli bude pamatovat, jak vypadá můj zeť.
Naše trampská základna.
Trampská osada se jmenuje podle toho, že se potřebuje někam osadit. Tam si najde kout, kde vybuduje kemp, zdomácní v nejbližší hospodě a do přírody se vydává nejdál pro dříví na oheň. Aspoň tenkrát to tak většinou bylo. My jsme nebyli ani tak osada, spíš trampská parta. Každý vandr znamenal nějakých padesát kiláků, prochodili jsme krásné ještě skoro netknuté kouty, hlavně vzdálené těm přerekreovaným místům.
Ale i ty nejroztoulanější tuláky někdy napadne, že by nebylo špatné mít nějakou základnu, kam by se dalo vracet, odkud vyrážet a kam se případně uchýlit před povodní shora. Debaty v hospodě před zavíračkou vždycky končily tímhle tématem, nápad stíhal nápad. Až jednou někdo přišel s informací, že dráhy se zbavují nepotřebných drážních domků, česky vechtrů. Že prý takový baráček stojí tak do pěti litrů. O jednom opuštěném ví, a ten je tam a tam.
Samozřejmě jsme na tu myšlenku naskočili a nejbližší víkend se jelo. Plánoval se průzkum bojem, jako že si to prohlédneme, trochu počistíme a zkušebně tam přespíme. No, kdy jste naposledy viděli na Hlavním nádraží nastupovat do vlaku trampy se smetákem? Ono „tam a tam“ bylo na trati 22, tedy Praha – Benešov u Prahy, poblíž zastávky Mrač. Od zastávky jsme to měli ještě asi pět set metrů a za zatáčkou už jsme viděli objekt našich snů. Zvenku sympaticky malý a sympaticky omšelý. Uprostřed lesů. Vevnitř jediná místnost, do které se pohodlně vešlo tak deset spáčů. Akorát pro nás.
S úklidem jsme to moc nepřeháněli. Povečeřeli jsme v trávě před domkem, zrealizovali malý ohník, doladili kytary a ponořili se do soumraku. Noc byla vlahá, tráva přímo lákala k rozbalení spacáku, ale průzkum je průzkum. Všichni jsme se nastlali dovnitř.
Jako příjemné zpestření podvečera tu a tam kolem projel osobní vlak. Jízdní řád jsem měl v malíku i v kapse a před každým vlakem jsem hlásil jeho průjezd. Po půlnoci už nejede nic. A ráno nás vzbudí první vláček stejně jako nás jindy vytáhly ze spacáku sluneční paprsky. Tak dobrou v naší budoucí základně!
Ještě jsem ani nestačil zabrat, když ticho rozřízl strašlivý hluk. Sílil a vypadalo to, jako když těsně vedle vás proletí tryskové letadlo. Nebo když jezdci z Apokalypsy oznamují konec světa. Domek se otřásal v základech, okna drnčela a prkna pod námi vibrovala. Trvalo to dlouho. Nejmíň padesát vagonů. Těžkotonážní nákladní vlak se tomu tenkrát říkalo. Potom se rachot vzdaloval, nakonec už jen šum.
Organismus toužil vrátit se do spánku a nevnímat ani vtipné poznámky a vulgarity spoluspáčů. Šlo to těžko. Pak ten šum, co skončil v dálce se tam ozval znova. A sílil! Další těžkotonážní, pro zpestření v opačném směru. Možná jen v Benešově přepřáhli lokomotivu a poslali tamten zpátky.
Organismus sděloval, že tohle už asi nedá. Zmateně jsem se pokoušel usnout s otevřenýma očima. Když po čtvrthodinových intervalech projel pátý nákladní vlak, slabší jedinci vstávali a se spacákem v ruce odcházeli daleko do lesa. Osmý průjezd nevydržel nikdo. I já jsem šel lesem, netuším, jak daleko.
Vzbudilo mě slunce. Brouzdal jsem mezi stromy a v širokém perimetru jsem nacházel členy naší výpravy. Připomínali vyvrácené stromy po dopadu Tunguzského meteoritu. Buď spali nebo seděli ve spacáku s pohledem někam do prázdna.
Sbalili jsme se mlčky. Pak někdo přišel s návrhem: Koupíme si železniční domek, který bude minimálně dvacet kilometrů od kolejí!
Jak jsme vrtali.
Přihodí se. Zdědíte chalupu, docela pěknou a rozlehlou, s výhledem do kraje. Můžete tam pobývat s celou rozvětvenou rodinou i s přáteli, nebo se někam zašít do samoty. Skvělé, ovšem s jednou zásadní vadou: měla vodovod, ale neměla vodu. Abych nepřeháněl – voda byla shromažďována ve vzdálené studánce v lese a potrubím přiváděna do domu. Studánka byla však málo vydatná, a tak pravidelně i při úzkostlivém šetření voda došla v srpnu a začala zase přitékat až v listopadu. Pro pitnou vodu se chodilo k obecní pumpě, ostatní se řešilo nádržemi s vodou ze střechy.
Moji předkové to nějak přečkávali, pralo se tenkrát jednou za šest neděl a koupelnu nepotřebovali. Ale když tam vtrhla moje zpovykaná rodina, která se každý den myla, a dokonce si čistila zuby, bylo zle. Vymysleli jsme, že vyvrtáme vrt. Samozřejmě ne my, ale firma. Našli jsme inzerát na podnik, co určí, kde by se vrtat mělo. Čekali jsme nejmíň dodávku s hromadou geologických udělátek. V otřískané škodovce přijel pán v odřených manšestrákách a na odbornou instituci moc nevypadal. Z křoví ulomil klacek, udělal si z něj takové ypsilon a začal legračními krůčky chodit po trávníku, až se mu ten ypsilon ztopořil směrem dolů. Zapíchl tam kolík a pokračoval zase jiným směrem. To udělal dvacetkrát, až byla na trávě skrumáž kolíků. Přesně tady se bude vrtat! Zahodil ypsilon, zinkasoval honorář, dal nám vizitku na vrtací firmu a odjel.
Vrtací expert přijel, okouknul a pravil, že budeme muset požádat o souhlas báňský úřad. Že se to musí, při hlubších vrtech, nemůžeme se přece provrtat někde horníkům do štoly. Báňský úřad souhlasil obratem a za týden najela vrtná souprava. Samotné vrtadlo bylo velké monstrum a s ním přijel i kompresor skoro větší než chalupa. A ještě náklaďák, kde měli ty tyče, co se na sebe nastavují, aby to vrtalo hloubš a hloubš. Vrtali v úterý. Vrtali ve středu. Ve čtvrtek dovrtali. Prý 52 metrů. Já byl rád, že nebudeme rušit nikoho v Austrálii, Hanka kladla dotazy, jestli tam je nějaká voda. To přesně nevíme, mladá paní, řekli vrtáci. Pak vytáhli tu dlouhatánskou tyč a z nové díry se vyvalilo trochu mokrého bláta. Je tam dole nějaká voda? Popadla mě potřeba Hanku utěšovat. Oni mezitím vytroubili tu díru až do dna. Ocelovými troubami. Ještě spustili dolů čerpadlo a byli hotovi. V pátek přišel instalatér a propojil čerpadlo s darlingem ve sklepě. A byla voda!
Ve vrtu, co měl v průměru třicet centimetrů, byl sloupec vody vysoký 32 metrů. Jistě to snadno přepočítáte na kubíky. Bylo to rozhodně lepší než studánka v lese. Nechali jsme si udělat rozbor vody a zjistilo se, že je vhodná pro kojence. Kojence jsme si kvůli tomu nepořizovali, ale pro naše dva vysokoškoláky byla ta voda taky dostačující.
Květiny došly.
O neschopnosti ruské armády se bude jednou psát v učebnicích válečné strategie. Má v tom tradici od Stalinových dob. Tenkrát, v druhé polovině války stále platilo „nas mnogo“, ruský život měl nulovou cenu. Rudá armáda prorazila německou obranu a postoupila o jednotky kilometrů, ale zahynulo při tom třičtvrtě milionu ruských vojáků.
Mnohakilometrový konvoj ruské techniky, který už druhý týden stojí mezi Kyjevem a běloruskou hranicí, je symbolem té neschopnosti. Došla nafta, nepojízdná vozidla překáží těm dalším, vybité baterie, nedostatek jídla, metr od ucpané silnice bahno s poetickým ruským názvem „rasputica“, z kterého nevybředne žádné vozidlo. A demoralizovaní mladí vojáci, kteří nevědí kam jeli, proč tam jeli, co tam dělají a kdy nebo zda se dostanou domů.
Nezvládnutá taktika, logistika, zásobování, technická podpora. Selhání zpravodajců, kteří Putinovi tvrdili, že Ukrajinci budou vojáky vítat květinami. Ostatně diktátor nic jiného nechtěl slyšet.
Ruská pěchota i tanky stojí, postoupit nedokáží. A tak jediné, co není přímo ohrožované Ukrajinci, je ruské dělostřelectvo. Dnem i nocí pálí na obytné čtvrti i občanskou infrastrukturu. Ve velkém zabíjí civilisty, ženy i děti. To je slavná ruská Putinova armáda.
Článek.
Přidali jsme s Hankou na zbraně. No nemyslete si, i když jsme zazobaní důchodci, na celý tank to nebylo. Spíš na jeden článek tankového pásu. Když si tank v bitvě přetrhne pás, je to trapas, protože se na jednom pásu začne točit dokolečka. Ale tím jedním článkem pás zase spojíte. Znáte to, článek k článku…
Když už jsme věděli, co pošleme, řešili jsme kudy. Neziskovky jsou fajn, ale nemáte jistotu, že za to opravdu koupí článek k tanku, a ne nějaký transparent proti dálnicím. Až jsme narazili na Velvyslanectví Ukrajiny. Trochu jsem se bál, aby se ty kousky tankových pásů nehromadily v pracovně ambasadora a nedělaly mu tam binec. Ale Hanka mi vysvětlila, že tam mají konto a z toho se ty zbraně pro Ukrajinu platí.
Když jsme měli vyřešeno, jak porazíme Putina, napadlo mě, že v téhle válečné době jiné charity asi trochu ostrouhávají. A jestli bychom některé nemohli taky něco. Jak jsme vymýšleli, vykoukla na mě ze schránky obálka. Píše mi „Hnutí pro život“.
Aha! To je ten spolek, co chtěl zakazovat, aby Ukrajinky znásilněné ruskými zachvatčiky dostaly tabletku Postinoru (pokud vám je víc než třináct, určitě víte, k čemu ta věc je). To teda túdle. Ani korunu!
A tak jsme ušetřili. Příště třeba na volant toho tanku. To jsem napsal blbost! Každý kluk přece ví, že tank žádný volant nemá.
Speciální vojenská operace.
Sovětsko-ruská armáda bránila spravedlivé zájmy své země vždy tak, že napadla, obsadila a připojila nějakého slabšího souseda. Většinou se jí to dařilo skvěle, když byl ten soused dostatečně malý a slabý. Jen třikrát se vylámala zuby: ve válce s Polskem 1920, po napadení Finska 1939 a nakonec při invazi do Afganistánu, která trvala deset let a byla tím posledním hřebíkem rozpadu Sovětského svazu.
V zemi, kde politici a media lidu lžou úplně ve všem a nejvíc jejich diktátor, je normální že diktátorovi rádcové lžou i jemu. Za léta vědí, co on chce slyšet, a informace upravují, ředí a filtrují.
A pak se stane, že ruský diktátor se rozhodne obsadit a asi připojit celou Ukrajinu. Přihrne na její hranice skoro všechna svoje vojska. Chvilku váhá, jestli to přece jen není příliš rozlehlá země, ale věrní rádcové ho ujistí, že Ukrajinci jsou přece taky jenom Rusové. Akorát se je pár fašistů a Banderovců snaží zavléct pod jho prohnilého Západu. Ukrajinci budou jeho vojáky vítat květinami. Tady je první chybička plánu, protože v únoru na Ukrajině moc kytek neroste. Mělo by se počkat do května, jenže vojska leží v poli už od listopadu a mrznou.
Tak se diktátor rozhodne, že za tři dny bude v Kyjevě vítězná ruská přehlídka. A hned tu akci spustí, čímž zaskočí i ministra obrany. Vojska vyrazí před svítáním a prvních pár kilometrů jedou bez problémů, jen některé tanky zůstaly stát před hranicí, protože někdo z nich ukradl součástky. Jak se začnou rozhlížet po kytkách, začne po nich ukrajinská armáda střílet.
Tak jo, bude boj, nas mnógo a uvidíte za pár dní. Jenže to mnógo je problém, po úzké silnici jedou stovky obrněnců. Když tomu prvnímu dojde palivo, najednou stojí všichni. Koloně je šedesát kilometrů. Na konci stojí cisterny, co by rády dovezly palivo těm tankům vpředu. Jenže když se to někdo pokusí objet přes pole, zapadne do toho pověstného ruského bahna, které už zlomilo vaz Napoleonovi i Hansi Guderianovi.
Ti Ukrajinci mají svoje Javeliny, Bayraktary a drony a rovnice válečného štěstí je jeden Javelin rovná se jeden hořící ruský tank.
Takže ani květiny ani boj v poli. Statečné ruské armádě zbývá už jen vraždit civilisty a děti, ničit jejich domovy a všechno kolem a pak se dát na ústup. To, co dokáže Putinova armáda, nedělali snad ani nacisté.
Co bude dál, zatím nevíme. Každý diktátor je megaloman a šílenec. Každý diktátor chce víc a víc vládnout světu a přitom se strašně bojí. A tenhle má ke všemu červené tlačítko.
Adidas.
„Koukal jsem večer z balkonu na ulici“, povídá pan Puštík. „Šli tam tři mladí Ukrajinci, adidasky a dost drahé bundy. Producírují se tady, zatímco naši důchodci nemají na jídlo. Jak si to vůbec představují a co tu vůbec dělají!“
Zeptal jsem se pana Puštíka, jestli už večer byla tma. Nebo aspoň šero. A jak v tom šeru poznal, že to jsou Ukrajinci. Jestli si je jistý, že měli adidasky, a jestli na tu dálku poznal, že to byly originály nebo nějaké napodobeniny z černého trhu za pár šupů. A taky jak se dá potmě poznat drahá bunda, která je možná jediná zachráněná cennost po tom, co jejich byt přeuspořádala ruská raketa. Za každou mou otázkou pan Puštík chrlil hromady nadávek, mezi nimiž č*uráci byla nejslušnější. Jak se dostával do otáček, došlo na fašisty a banderovce, Fialu a pražskou kavárnu.
Když nabíral dech, zeptal jsem se, jestli zná nějakého důchodce, který nemá na chleba. A pokud jo, jestli se mu snažil nějak pomoci. Že by mu poradil, kam se obrátit nebo mu sám něco na zub přinesl. To už byl nafouklý jak duše od traktoru, slinu v koutku úst a já přemýšlel, jestli nemám volat rychlou. Tak jsem se raději rychle zdekoval.
Lidé jako pan Puštík si z počítačové gramotnosti si osvojili to slavné Ctrl-C a Ctrl-V. Se svými soukmenovci si Puštíci vyměňují řetězové emaily a články z Aeronetu a šíří je dál. Kolující příběh tří Ukrajinců v adidaskách je jedním z nich (Ukrajinky se zase vyznačují nalakovanými nehty a drahými telefony). Nikdo kolem jeho balkonu neprošel. Tře Jako vše podobné to vzniklo metodou copy/paste.
Nakonec jsem mu křivdil. Cestou jsem tři mladé muže potkal. Byli to studenti zdejšího gymplu a vraceli se z tréninku. Co měli na nohou a kolik stály jejich bundy, se mi nepodařilo zjistit.