Kromě témat, která mě na internetu zajímají, si samozřejmě vybírám i články o politice a ekonomice na velkých serverech. Většina diskusí pod nimi je zajímavá k poblití.

Pokud podléháte iluzi, že nad těmi diskusemi bdí nějaký cenzor, tak hovno. Příspěvky s tímto a podobnými slovy smaže automat, ale jinak můžete nepravdami zostouzet kdekoho a plivat na kohokoliv. Čtenost vítána.

V diskusích pod vnitrospolečenskými tématy narážím u každého třetího příspěvku na názor, že za komunistů bylo líp. Často bez argumentů. Někdy proto, že tenkrát nebyli bezdomovci. (Jednou z pohledu, že jsou to chudáci, které kapitalismus připravil o práci, podruhé tak, že jsou to lumpové, kteří, žebrají, okrádají lidi a možná i vraždí.). Že tenkrát lidi dostávali byty zadarmo. No někteří vybraní asi jo. Ostatní si družstevní byty museli postavit vlastníma rukama a ještě zaplatit. Že se zavírají fabriky a lidi jsou bez práce. Kdyby tu vládli komunisti, tak v těch fabrikách dodnes vyrábíme kalkulačky na kličku. A někteří lidé jsou bez práce proto, že se ve svém životě naučili jen jednu věc a k tomu potřebovali maximálně základní školu.

Ale nepatří mi soudit, i když jsem dostal žití v tom minulém režimu čtyřicet let natvrdo bez možnosti amnestie.

Takže shledávám systém většinové demokracie jako špatný a nesvobodný. Proč by těmhle lidem, kterým bylo za socíku líp, mělo být bráněno v tom, aby se tam mohli vrátit? A proč by se ti ostatní tam museli vracet s nimi, když je jim v kapíku fajn? Kvůli nějakým 51% většiny?

Takže navrhuji všeobecné (a v tomto případě samozřejmě povinné) referendum. Otázka zní: chcete se vrátit před Listopad nebo chcete zůstat tady? Po sečtení hlasů se republika plošně rozdělí v jejich poměru na dvě části: Česká socialistická republika a Česká kapitalistická republika. Tuším, že hlavním městem té druhé bude Praha. K zajištění plynulého přechodu budou zřízeny agentury na výměnu bytů a domů, na přesun majetku a na stěhování.

Až se zcela vyjasní teritoriální hranice obou správních celků, bude v ČSR zřízena Pohraniční stráž a zadrátovány hranice. Obyvatelé ČSR budou moci vyjíždět do ČKR, případně jiných států jen na výjezdní doložku, schválenou domovním důvěrníkem a dalšími orgány. Pokud si z ČKR přivezou cizí měnu, bude jim vyměněna za bonbony. Vysílání stanic Praha, Blaník a Country radio bude rušeno silnými rušičkami.

Občané ČSR si ale budou moci dovézt z ČKR kvalitní spacáky, v kterých budou trávit noci před Mototechnou. Buď trpělivý a ber auto, které na tebe zrovna vyšlo. Dobrá česká kovářská práce, žádné sračky z Němec. 

Ale snad nejdůležitější bude, že občané ČSR nebudou muset volit nějaké kmotry nebo tuneláře, ale jednoho správného kandidáta, kterého jim Národní fronta odpovědně vybere. Zas ale budou mít trošku průser, když se k těm volbám nedostaví.  

Jak na tom asi budeme s českou energetikou v roce 2050? Můžeme odhadovat, že spotřeba se trochu sníží důsledným zateplováním objektů i užíváním šetrnějších spotřebičů typu LED žárovky. Na druhé straně, pokud opravdu dojde k rozvoji elektromobility (a za třicet let může být už opravdu funkční a bezproblémová), bude dobíjení znamenat výrazný růst spotřeby.

Ve výrobě elektřiny už budeme v té době snad zavírat poslední uhelné elektrárny. Obnovitelné zdroje určitě zvolna porostou. Pokud nepodlehneme tlaku klimatické totality ekologistů a úředníků z EU, zachováme si vedle solárů a větrníků zdroje masivní a stálé, tedy nové jaderné bloky. Věřím, že jejich výstavbu si vláda, ať už to bude kterákoliv, pohlídá a nedá na vábení politiků kopajících za Rosatom.

Je tu ovšem ještě jedna skutečnost, která může naše energetické prostředí výrazně proměnit. Lze předpokládat, že ceny solárních komponentů budou dál klesat a časem se stanou přístupnými rodinnému rozpočtu. Statistici uvádějí, že 44 % bytů v Česku je v rodinných domech. Jen málo z nich stojí někde ve stínu. Mají osluněné střechy, fasády nebo jen slunce na zahradě. Všude tam se dají umístit solární zdroje v budoucnu už s plně dořešeným dobíjení baterií. Tak vzniká energetický ostrov, přinejmenším soběstačný, v lepším případě schopný dodávat něco málo do veřejné sítě.

To nabízí stav, kdy zhruba třetina obyvatel by byla energeticky soběstačných. Snad by žádnou vládu nenapadlo zatížit obyvatelstvo daní ze slunce. Zkušenost ale říká, že většina způsobů, které mění přechod směrem k „čisté“ energie zatím většinou funguje jako zdroj mimořádných zisků korporátů a oligarchů. Solárním baronům u nás zaplatíme tolik, že by se z toho daly postavit dvě jaderné elektrárny. S řepkou je to podobné ve žlutém. A všichni od elektromobility už se na naše peněženky také třesou. Tak snad aspoň solární panely na střechách proti tomu uchráníme.

Slovenská vláda bude rozhodovat o odvolání svého podpisu pod Istanbulskou úmluvou. U nás se naopak – zdá se – schyluje k její ratifikaci. Na podzimní konferenci k její podpoře měla hlavní slovo zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková (!).

Začalo to jako obvykle. Veřejnost o výbušnosti problému vůbec neví. Veřejnost dokonce netuší, že problém existuje. Kdesi se cosi rodí a je to pravděpodobně významné. Intelektuálské vrstvy progresivistické i konzervativní se chystají na válku.
Tématem je návrh Istanbulské úmluvy. První, kdo zaútočí, je vyšehradský vikář a profesor Piťha (známý nám spíše jako v minulosti krátkodobý ministr kultury). Zvolí pro své kázání nejvýhodnější místo a čas: Chrám svatého Víta (Václava a Vojtěcha) v den státního svátku české krajiny. A pustí se do Istanbulské úmluvy s vervou hodnou dávných vymítačů ďábla. A ovšem střílí těžkými kalibry úplně jinam, než je těžiště i jen samotného textu Úmluvy.

Načež se ve zbroji dívčích válek zformuje „Ženská lobby“ (promiňte, ale ten název je tak pitoreskní, že jsem ho musel dát do uvozovek) a na profesora Piťhu podá trestní oznámení. Na justiční kotrmelce jsme si za posledních třicet let už trochu zvykli, ale trestní oznámení na kázání při mši tu asi ještě nebylo. A aby toho nebylo málo, mladá žena se v témže chrámu později svlékne (fotograf zajištěn).  Model mladých protestních ukrajinských prsatek Femen je převeden do malých českých poměrů: protest proběhne v podprsence.

Na internetu a na Facebooku zvláště se vyvalí vlny zdola a narážejí do sebe z obou břehů. O Istanbulskou úmluvu už zvolna přestává jít. Internet se uklidní, respektive přeladí se na nové kauzy. A o té Istanbulské jsme se nedozvěděli vlastně nic.

Tak jsem si její text vygůglil a podrobně pročetl.

Z hlediska českých zákonů v ní není pro nás prakticky mnoho nového. Násilí na ženách, ponižování žen, nerovnost. Ženská obřízka a podobná zvěrstva. Některé věci jsou tam viditelně zakotveny proto, že do Evropy přicházejí migranti z jiných kulturních okruhů, tak aby věděli, jak se tady budou muset k ženám chovat. A to je dobře.

Na tom textu mě trápí dvě věci. Vše od prvního do posledního paragrafu se týká výhradně žen. Násilí na mužích tady nikoho nezajímá, o tom ani řádka. No to by se dalo – za skřípějících zubů militantních feministek – v textu snad doladit.

Druhá věc je o poznání závažnější. Už nějaký čas sledujeme momentálně módní hnutí  #MeToo. Vyznačuje se několika nedobrými rysy. Nějakého muže lze označit na sexuálního násilníka i po mnoha a mnoha letech. Ve společnosti – v té západní, progresivisticky správné – to vyvolá čarodějnický proces s výraznou dávkou presumpce viny. Zatímco po důkazech se nikdo neshání, obvinění rázem přicházejí o práci nebo jsou jejich díla odstraňována z galerií a vyškrtána z katalogů.

#MeToo je zatím soukromá aktivita jednotlivkyň podporovaných hysterickou atmosférou.  V případě Istanbulské úmluvy nás čeká už státně podporovaný systém řešení násilí na ženách. V textu dokumentu se na mnoha místech mluví o potírání (násilí), kdežto pojmy jako důkazy, obhajoba nebo dovolání tam nenajdete.

Nepíšu tohle jako muž, ale jako občan Evropy: V této podobě je Istanbulská úmluva nepřijatelná. Trestní oznámení na mě, prosím, doručujte na…

Sledujeme skoro v přímém přenosu, jak tištěná media chřadnou a vládu nad informacemi přebírá svět jedniček a nul. Jenže i na internetu pracují živí novináři a ti musí platit složenky. Weby se postupně zpoplatňují a někteří čtenáři na to nemají.

Ano, uznávám: jsem důchodce, nikoliv příkladně chudý a ani zazobaný. Ale rád si sestavuji pohled na svět z nejrůznějších názorů na internetu. V poslední době se to sjíždění sítě úží.

Vím, že nic není zadarmo a jako novinář jsem srozuměn, že kolegové musí mít taky na složenky. Minulá dvě desetiletí to fungovalo tak ňák. Vycházely tištěné noviny, lidé si je kupovali a web příslušného media byl vnímán spíš jako propagace, kam redakce utrousily sem tam nějaký článek.

Situace se změnila v poslední dekádě. Čtenost tištěných novin dramaticky klesá. Příčiny jsou nasnadě. Dopoledne se něco uděje. Za půl hodiny o tom čtete na internetu. Hned po Zelené vlně to uslyšíte v radiu. Večer s celou parádou reportáž v TV. Před půlnocí sjedete všechny diskuse k tématu. A všechno tohle pro vás zadarmo nebo za cenu, kterou už stejně platíte v nějakých poplatcích. Druhý den ráno půjdete do trafiky, abyste si za nemalý peníz přečetli to, co už dávno víte. A na hodnocení je ještě brzy, to vám nabídnou až na konci týdne komentátoři týdeníků.

Takže to, že prodaný náklad deníků je z roku na rok minimálně o 10% nižší, není vlastně žádným překvapením. Redakce zeštíhlují, šetří se na cestovném i na analytických i archivních aktivitách. Atraktivita chřadne, ale konkurence na tom není líp. A vše se postupně přesouvá na internet s vědomím, že jednoho dne do tiskárny už nic nedorazí. Sníží se tím pádem náklady za tisk, ale novináři nemohou jít o žebrácké holi. Logicky se zpoplatní web. Možností je spousta, zajistěte si předplatné nebo si jen kupte jeden článek.

Všechno v pohodě, pokud je čtenář názorově přisátý k jednomu mediu. Pak to nejsou velké peníze. Ale zkuste si představit čtenáře, který přemýšlivě hledá mezi různými směry a v různých vrstvách informační mlhoviny.

Asi tak osm, deset ročních předplacených webů.  Namítnete, že furt je to levnější než všechna tištená media dohromady. Zkouším to zakomponovat do rodinného rozpočtu. No pravda, nekouřím, nejezdím na lyže a v Argentině už jsem nebyl ani nepamatuji. A přesto bych se nerad vzdával myšlenkové různorodosti z mnoha směrů. A ještě víc bych to přál svým vnukům studentům.

Mám nápad: zrušte slevy jízdného od této vlády pro ty nejmladší i pro ty nejstarší. A nabídněte nám všem v té hodnotě slevy na informace. 

Papír i plasty se nám začínají v Evropě hromadit. Zatím není moc nápadů, co s tím. Spalování, skládkování, ba i recyklace, to všechno je z enviromentálního hlediska poněkud chucpe. EU mlčí, taky neví. Čekejme návrh na odpadové kvóty pro jednotlivé členské státy.

Pokud někdo nepůjde příkladem, tak se nehneme z místa. A příkladem by měli jít především ekologičtí aktivisté. Měli by se vzdát svých počítačů, notebooků, tiskáren, skenerů a tabletů a taky chytrých telefonů.

Všechny ty věci, co jsem jmenoval, se do jedné vyrábí v Asii. Při jejich výrobě příroda taky dostává na frak, ale z našeho sobecky českého pohledu je lepší, když se škodí v Šanghaji než v Kamenici nad Lipou.

Vyrobeno se to zabalí, strčí do kontejneru a jede obrovskou lodí přes třičtvrtě světa až třeba do Hamburku. Ty megašífy jezdí na mazut, což je příkladné svinstvo. Prý jedna taková loď zamoří planetu jako milion aut, ale třeba se přehání. Přeskočím tu cestu mnoha kamiony z Hamburku, a rozvoz do obchodů, odkud si nový kousek odnáší onen ekologický nadšenec.

Doma to dychtivě rozbalí. Krabici (karton), výplněk (polystyren), obal (igelit), návod ve třiceti jazycích (papír).

Ještě, než novopečený majitel napíše na noťasu první článek proti globálnímu oteplování, už je naděláno takových uhlíkových stop, že by se v nich ani Sherlock Holmes nevyznal.
Jistě, něco se dá vyřešit. Třeba odpady a jejich třídění. V tom jsme dost mistři. Někde mají hospodyňky separační nádoby přímo v kuchyňské lince, ale na sběrném pointu ve vaší ulici ty barvy neomylně poznáte. Sklo, nápojové kartony, a tak dál, a především papír a plast. Zvláště ty dvě poslední komodity jsme – vzorně roztříděné – nakládali na ony mazutové lodě, aby zpátky nejely zbůhdarma. A na dalekém východě se to recyklovalo, pálilo nebo skládkovalo.

Leč nastala změna. Země Asie po našem ekologickém naléhání a různých Pařížských konferencích, šly do sebe. Nejspíš proto, abychom je nekárali, jaký tam mají bordel. Přestaly od Evropy odebírat plasty. A teď i papír.

Obojí se nám začíná v Evropě hromadit. Zatím není moc nápadů, co s tím. Spalování, skládkování, ba i recyklace, to všechno je z enviromentálního hlediska poněkud chucpe. EU mlčí, taky neví. Čekejme návrh na odpadové kvóty pro jednotlivé členské státy.

Levná řešení jsou až daleko za obzorem. Naším prvním úkolem ale je zabránit tomu, aby ekologicky vyspělé státy Asie a Afriky nezačaly vyvážet své odpady do Evropy.

Internet už od včerejška žije jen pivem. Koronavir, brexit, Trump, globální oteplování i dvě stovky vykradených bytů na jih od Prahy jsou zapomenuty. Česku vládne pivní DPH sazebník. Všechny oficiálně uvedené případy prodeje už byly cupovány, další případy složitě úsměvných prodejních variant vymyšleny.

Mě ale zajímá, jak takový vysoce kreativní předpis vznikne. Napadlo mě hned několik možností, můžete klidně přidat další.

1. Úředník Ministerstva financí utrpěl ataku těžké psychické poruchy. Ještě před tím, než ho sanitka odvezla na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny, stihl vytvořit tento sazebník DPH.

2.  Úředník Ministerstva financí byl z této instituce vyhozen. Ještě před odchodem se však stihl pomstít svým nadřízeným včetně nejvyšších podvržením tohoto sazebníku.

3. Ministryně financí mezi mlýnskými kameny. Plní Babišovo populistické zadání zlevnit pivo, ale dělá všechny možné i nemožné kroky, aby to co nejméně zhoršilo už tak ohrožený rozpočet.

4. Je to kardinální hloupost, proti budou úplně všichni, bude o tom mluvit i psát všude. Když budou protesty vrcholit, vystoupí předseda vlády a zruší to. Čímž získá další body u svých voličů.

5. Je to takový nesmysl, že to bude delší čas zaměstnávat větší část národa a zakryje to nějaký velký průšvih vlády, který se teprve objeví.

6. Můžete pokračovat dál…

Je po Brexitu, podle nátury Britům blahopřejme nebo je politujme. Uvidíme za dva za tři roky, jak se to bude vyvíjet dál. Do konce roku ještě platí přechodné období, ale Skotové už připravují referendum. A jak to bude se sudem prachu na severu Irského ostrova se uvidí. Možná se dočkáme Spojeného království Anglie a Walesu.

Událost týdne načechrala naše sociální sítě. Našla se řada dobráků, kteří by vystoupili z EU okamžitě. Ale nikdo z nich nenapsal, jak by to udělal. A už vůbec nikdo nepsal, jak by se to vyvíjelo dál, jaké by to mělo pokračování a následky. Zakousnou se do jedné jediné myšlenky a neberou v úvahu zbytek světa a všechny ty zájmy a tlaky kolem. Možná o tom ani nepřemýšleli a jen opakují větu, která jim odněkud přistála do sítě. Evropská unie je ďábel a může úplně za vše zlé. Včetně zničených zařepkovaných polí, fabrik, co jsme prodali cizím firmám, nedostatku sněhu i tomu, že ryby neberou. Rytíři pomazaní pomazánkovým máslem vytáhli do boje a šermují klávesnicemi.

Události týdne mají maximálně několikadenní životnost, za několik dní už se budou všichni zase hádat do krve a brojit proti něčemu jinému, co nám šikovní marketéři a media předhodí.

Lepší by bylo bavit se o tom, co všechno se na té současné EU musí změnit, aby normálně fungovala k prospěchu svých členů. Protože pokud se EU nezmění, nakonec se rozpadne a nebude důvod z ní někam vystupovat.

Bude rozumné udělat si především pořádek doma. Protože nemůžeme ten bordel, co tu máme, věčně svádět na Unii.

A vy přátelé, co sníte o tom, že vystoupíme hned a budeme pak jako Švýcarsko. Mýlíte se. Budeme pak jako Albánie.