Archiv pro den: 24.8.2016

Společnost

Co by si Mojžíš počal s Čechy?

30.7.2016 *  Vypadá to, že po sedmadvaceti letech zatím lež a nenávist vedou na body.

V tomto národě je to víceméně samozřejmostí. Minimálně od roku 1620 jsme žili podrobeni v přetvářce. V době moderní to gradovalo, jen porobitelé se rychleji střídali. Češi je bytostně nenáviděli, ale lísali se k nim. Tak vypadá zákon o přežití. Chudáci Poláci pořád za něco bojovali, například za svobodu. To my jsme se vždycky nechali osvobodit někým jiným, i když to často znamenalo novou porobu.

Všechny generace tady žily většinou ve lži a nenávisti. Nemůžeme se už zeptat těch, co pamatovali Rakousko Uhersko. S jakým nadšením shazovali z úřadů rakouské orlíčky, ale ty úřady nechaly v nové republice fungovat dál. Jásali s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

S jakým nadšením jejich potomci přemalovávali v Květnu německé nápisy, s jakou vervou vyháněli, mlátili a okrádali Němce ze Sudet. Nenávist k rakouské monarchii se přetavila k nenávisti ke všem Němcům, i k těm, co nám neublížili. Radovali se s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

Nadšeně vítali osvoboditele a hned potom vlezli do chomoutu nového zotročení, když většina národa volila komunisty. S žádným jiným národem „tábora míru a socialismu“ to Stalin neměl tak jednoduché. Pozdě pak bylo bycha honit, když začaly popravy a Jáchymov. Národ žil ve lži a zase začal nenávidět. Čtyřicet let.

Nakonec nás osvobodila Amerika (což si v nenávisti nikdy nepřipustíme) tím, že „uzbrojila“ sovětský kolos, a Gorbačov, který zjistil, že už to dál prostě nejde. My jsme si zazvonili klíči a bylo. Většina si lhala, že teď bude socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. A při čekání, kdy už ten ráj přijde, si lidé nevšímali, co se dělo pod povrchem i na očích. Ono de facto nebylo po komunistech moc co rozkrádat, ale stačilo. A máme zase koho nenávidět.

Výhoda (nebo snad nevýhoda) je, že můžeme nenávidět demokraticky. Někdo nenávidí pravici, jiný levici. Pravdoláskaře. Miliardáře. Houmlesáky. Mladé. Staré. Někdo nenávidí zbohatlíky, jiný Romy. Další buď developery nebo zelené. Cyklisty a automobilisty, ochránce přírody nebo trampy.

Nenávist máme propracovanou i globálně, odráží se v naší malosti. Někdo nenávidí USA, jiný Rusko. Jiné nenávisti jsou spíš strachy, někdy dost oprávněné. Strach z muslimů, z války, z Putina, z nedostatku ropy, z blackoutu…

 

Rodná sestra nenávisti – lež už nás prostupuje mnohem víc než kdykoliv předtím. Díky politice, pomatencům a internetu už nikdo neví, co je lež a co je pravda. Nebo jestli vůbec nějaká pravda existuje. Národ zblblý bulvárem naslouchá Hájkům, Bartošům a Humlům. Nebo hlasatelům nových pravd ve stranách vznikajících na běžícím pásu. Protože politika už přece není nic jiného než byznys.

Tradice lži a nenávisti je v tomto národě hluboko. Těžko říct, co budeme 17. listopadu slavit. Nepůjde Grebeníček zapálit svíčku do podchodu na Národní, aby ta lež už byla dokonalá?

Mojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti z prostého důvodu – aby vymřela generace uvyklá žít v egyptském otroctví. Dnes se věk prodlužuje, takže nám čtyřicet let nebude asi stačit. Ale co, první čtvrtstoletí už máme za sebou. Až naši vnuci snad jednou zjistí, že pravda a případně i láska jsou lepší. Jenže to my už tu dávno nebudem, takže se nedozvíme, jestli pravda a láska přeci jen náhodou nezvítězily.  

Hudba a kultura

Dobroši a špatňoši.

 

Nedávno jsem zahlédl na jedné facebookové diskusi názor, že hudba je jenom dobrá nebo špatná. Připadlo mi, že i po čtyřiceti letech vstupujeme do stejné řeky. Déjà vu? Kdy jsem tohle slyšel poprvé? Snad na začátku sedmdesátých let, kdy se trampové, bluegrasisti i folkaři předháněli ve vykřikování, že jedině ta jejich hudba je nejlepší a jediná správná. Pak vylezl nějaký moudrý člověk a pravil, že hudba je jenom dobrá a špatná. A byl klid. Nedalo se proti tomu moc namítat. Situace se v dalších letech a dekádách opakovala ještě mnohokrát, kdykoliv se zjevil nějaký hudební imám s hlásáním, že právě to, co hraje nebo poslouchá, je to zaručeně nejlepší. I on se ale musel smířit s hláškou o dobré a špatné hudbě. Pochopitelně mu vyšlo, že ta jeho je dobrá.

Že se to objevuje i dnes, kdy už se cítíme poměrně hudebně civilizovaní, mě zaskočilo.

Tak dobře: dobrá a špatná. Ale jak se pozná, že je hudba dobrá? Platí ještě dnes v té nekonečné bezbřehosti nějaké kánony a pravidla, která to určují? Co člověk potřebuje k tomu, aby rozhodl: tohle je dobré a tohle ne. Vysokoškolské vzdělání v oboru, tisíce hodin poslechu, putování po zahraničních festivalech a koncertních halách? Jakápak jsou kriteria pro špatnost špatné hudby?

A kdo nebo co to rozhodne, když se dva lidé neshodnou na tom, co je dobré? Rada starších, lidový plebiscit, nějaký soudce nebo smiřovací komise? Nemůže to být náhodou tak, že posluchač označí hudbu, co se mu líbí, za dobrou? Nemůže přece přiznat, že se mu líbí špatná hudba. A tak je pro něj dobrá hudba ta, kterou poslouchá, kterou hraje, kterou organizuje a o které píše. Prostě se mu ta muzika líbí, tak to pro ni dělá. A myslí, že je to dobrá hudba, a že hudba, kterou dělá někdo jiný, není tak dobrá. Nebo je možná dokonce špatná.

A tak si lžeme. Třídíme muziku na ose špatná – dobrá, ale ve skutečnosti je to osa líbí – nelíbí. Zkusme odhodit povýšenost i žabomyšost a jako nejlepší klíč zvolme toleranci.

Společnost

Co by si Mojžíš počal s Čechy?

 24.8.2016 * Vypadá to, že po sedmadvaceti letech zatím lež a nenávist vedou na body.

V tomto národě je to víceméně samozřejmostí. Minimálně od roku 1620 jsme žili podrobeni v přetvářce. V době moderní to gradovalo, jen porobitelé se rychleji střídali. Češi je bytostně nenáviděli, ale lísali se k nim. Tak vypadá zákon o přežití. Chudáci Poláci pořád za něco bojovali, například za svobodu. To my jsme se vždycky nechali osvobodit někým jiným, i když to často znamenalo novou porobu.

Všechny generace tady žily většinou ve lži a nenávisti. Nemůžeme se už zeptat těch, co pamatovali Rakousko Uhersko. S jakým nadšením shazovali z úřadů rakouské orlíčky, ale ty úřady nechaly v nové republice fungovat dál. Jásali s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

S jakým nadšením jejich potomci přemalovávali v Květnu německé nápisy, s jakou vervou vyháněli, mlátili a okrádali Němce ze Sudet. Nenávist k rakouské monarchii se přetavila k nenávisti ke všem Němcům, i k těm, co nám neublížili. Radovali se s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

Nadšeně vítali osvoboditele a hned potom vlezli do chomoutu nového zotročení, když většina národa volila komunisty. S žádným jiným národem „tábora míru a socialismu“ to Stalin neměl tak jednoduché. Pozdě pak bylo bycha honit, když začaly popravy a Jáchymov. Národ žil ve lži a zase začal nenávidět. Čtyřicet let.

Nakonec nás osvobodila Amerika (což si v nenávisti nikdy nepřipustíme) tím, že „uzbrojila“ sovětský kolos, a Gorbačov, který zjistil, že už to dál prostě nejde. My jsme si zazvonili klíči a bylo. Většina si lhala, že teď bude socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. A při čekání, kdy už ten ráj přijde, si lidé nevšímali, co se dělo pod povrchem i na očích. Ono de facto nebylo po komunistech moc co rozkrádat, ale stačilo. A máme zase koho nenávidět.

Výhoda (nebo snad nevýhoda) je, že můžeme nenávidět demokraticky. Někdo nenávidí pravici, jiný levici. Pravdoláskaře. Miliardáře. Houmlesáky. Mladé. Staré. Někdo nenávidí zbohatlíky, jiný Romy. Další buď developery nebo zelené. Cyklisty a automobilisty, ochránce přírody nebo trampy.

Nenávist máme propracovanou i globálně, odráží se v naší malosti. Někdo nenávidí USA, jiný Rusko. Jiné nenávisti jsou spíš strachy, někdy dost oprávněné. Strach z muslimů, z války, z Putina, z nedostatku ropy, z blackoutu…

Rodná sestra nenávisti – lež už nás prostupuje mnohem víc než kdykoliv předtím. Díky politice, pomatencům a internetu už nikdo neví, co je lež a co je pravda. Nebo jestli vůbec nějaká pravda existuje. Národ zblblý bulvárem naslouchá Hájkům, Bartošům a Humlům. Nebo hlasatelům nových pravd ve stranách vznikajících na běžícím pásu. Protože politika už přece není nic jiného než byznys.

Tradice lži a nenávisti je v tomto národě hluboko. Těžko říct, co budeme 17. listopadu slavit. Nepůjde Grebeníček zapálit svíčku do podchodu na Národní, aby ta lež už byla dokonalá?

Mojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti z prostého důvodu – aby vymřela generace uvyklá žít v egyptském otroctví. Dnes se věk prodlužuje, takže nám čtyřicet let nebude asi stačit. Ale co, první čtvrtstoletí už máme za sebou. Až naši vnuci snad jednou zjistí, že pravda a případně i láska jsou lepší. Jenže to my už tu dávno nebudem, takže se nedozvíme, jestli pravda a láska přeci jen náhodou nezvítězily.